Archiv štítku: black metal

Winterfylleth – The Divination of Antiquity

Winterfylleth - The Divination of Antiquity
Země: Velká Británie
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.10.2014
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. The Divination of Antiquity
02. Whisper of the Elements
03. Warrior Herd
04. A Careworn Heart
05. Foundations of Ash
06. The World Ahead
07. Over Borderlands
08. Forsaken in Stone

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ať už se vám to líbí nebo ne, podzim je nenávratně zpátky. Období skepse, zármutku, ale taky doba, kdy duše fanouška atmosférického black metalu začíná plesat, tu je opět v plné polní. Jako na zavolanou přichází i další přírodně laděný black metal z Britského souostroví. Tamější blacková scéna rok od roku nabývá na významu a letos se dočkala minimálně čtyř zásadních počinů. Zatímco letošní zásek Falloch nedopadl nejideálněji, počiny Fen a Saor se připojily k zástupu kvalitních vývozních artiklů scény. Čtvrtým do party budiž novinkové “The Divination of Antiquity” od přírodomilů Winterfylleth.

A když se britskému atmosférickému blacku daří, Winterfylleth na tom nemohou být jinak. “The Divination of Antiquity” totiž není jediným počinem, kterým Angličané své posluchačstvo letos obšťastňují. Byly to hned dva další počiny, se kterými se Winterfylleth v letošním roce vytasili, a i když nešlo o úplně klasické nahrávky, na nudu si Britové stěžovat nemohli. Rok 2014 dal vzniknout unikátní kompilaci, na jejíž podobě se podíleli vedle Winterfylleth třeba Primordial, Kampfar nebo ukrajinští Drudkh. Upřímně jsem se dušoval, že si tento nesmírně zajímavý kousek obstarám, nicméně nakonec se tak nestalo a já jen mohu spekulovat, jaké role se na kompilaci Winterfylleth zhostili. Drudkh se stali společností Britů i na druhém počinu, tentokrát EP splitku. Na tom Winterfylleth vystřihli předelávku songu Hate Forest, na jehož originálním znění se nepodílel nikdo jiný než právě nynější členové Drudkh. Říkáte-li si, jestli toho pro letošek nebylo už trochu moc, rozhodně nejste jediní. I já jsem se maličko obával, zda “The Divination of Antiquity” nebude vedlejšími pracemi negativně ovlivněno, ale nakonec odcházím veskrze spokojen.

S poslechy Winterfylleth jsem to nikdy příliš nepřeháněl, většinou zůstalo tak u dvou tří poslechů, což se týkalo jak “The Mercian Spere” z roku 2010, tak i “The Threnody of Triumph” z před dvou let. Zevrubnou představu o tom, jak bude “The Divination of Antiquity” s největší pravděpodobností znít, jsem ale měl. Britové za těch pár let, co hrají, dokázali rychle najít svůj zvuk, o který náležitě pečují. Jsou-li Winterfylleth někdy přirovnávání ke krajanům Woodensthrone nebo právě ukrajinským mistrům Drudkh, věřte, že o žádné okaté kopírování opravdu nejde, byť o nějaké výrazné originalitě taky nemůže být řeč.

“The Divination of Antiquity” je deska hodně intenzivní, naštěstí však dobře ukočírovaná tak, že ona intenzita není samoúčelná a dokáže se nenásilně doplňovat s volnějšími tempy. Winterfylleth mají rovněž výborný cit pro chytlavost. Ačkoliv se píseň dlouhou dobu pohybuje v pro ucho nepříliš přívětivých vodách, skladba se povětšinou překlene do zajímavých refrénů, potažmo silných pasáží. Celou desku otvírá zřejmě nejpřímočařejší věc, titulka “The Divination of Antiquity”, nicméně nejde ani zdaleka o jediný přímočarý kus na desce, takových je vlastně většina, a ať už je to “Whisper of the Elements” nebo “Foundations of Ash”, všechny spojuje hned několik vlastností, které je poponáší do nadprůměru. V první řadě vypíchnu bicí, ještě lépe řečeno jejich nazvučení – hodně vytažený virbl a klasické, mírně utopené, dvojšlapkové salvy. Simon Lucas, který armádu škopků vede, sice nepředvádí nic objevného, ale ideálně doplňuje feeling jednotlivých skladeb a neomezuje se jen na obligátní blast beaty a dvojkopákové šlapanice. Nezůstává ale jen u výborného zvuku bicích, neboť všechny nástroje jsou vzhledem k povaze materiálu v ideální rovnováze.

Když však člověk uslyší rozmáchlejší kompozice – pátou “A Careworn Heart” a vynecháme-li instrumentálku “The War Ahead”, tak ještě “Forsaken in Stone” – ony přímočaré sypačky zní s trochou nadsázky jako chudé příbuzné. Ne, že by na tom byly kvalitativně špatně, to vůbec, ale Winterfylleth svou sílu ukazují až v komplexnějších celcích. I na “A Careworn Heart” to Britové s originalitou příliš nepřehání a hlavně ve vokálních pracích mi živě připomněli poslední album Finsterforst, ale celé to má hlavu a patu, a co především – skladatelskou kvalitu. Klidnější akustické pasáže střídají ty intenzivní black metalové, čisté vokály pak řev. Závěrečná “Forsaken in Stone” na to jde jinak. Nikdy jsem nebyl zastáncem pomalých skladeb na konci alba. Chápu, co tím chtěl autor říci, a jeho umělecký záměr plně respektuji, ale osobně preferuji spíše opačné stupňování, kdy rychlejší kusy by měly mít své místo až ke konci. A právě na to “Forsaken in Stone” doplácí. Suverénně nejpomalejší skladba jen potvrzuje již výše řečené. Ta skladatelská kvalita tam je a je jen na samotných Winterfylleth, kdy se odhodlají k tvorbě sofistikovanějšího opusu.

Winterfylleth vyrukovali s desku, která nepřekvapí a neříká ani trochu nového. Na své si však přijde v podstatě kdokoli, kdo o hudbu podobného ražení čas od času s radostí zakopne. Britové předvedli, že jejich síla nespočívá jen v klasickém atmosférickém black metalu bez invence, ale rovněž i v rozmáchlejších kompozicích, které by pro mě za mě mohly hrát na další desce klidně prim. Kousky jako “A Careworn Heart” totiž ukazují, že to Winterfylleth táhne přeci jen trochu jinam a dávat na kompromisy by příště mohlo být už na škodu.


Infestus – The Reflecting Void

Infestus - The Reflecting Void
Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.4.2014
Label: Debemur Morti Productions

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook

Na tento původem německý projekt jsem svého času narazil s druhou deskou “Chroniken des Ablebens” (2008), která se mi okamžitě zalíbila, protože nabízela vysoce kvalitní black metal s úžasnou a silnou atmosférou. Zpětné nastudování debutu “Worshiping Times of Old” (2004) ve mně zanechalo stejný dojem a třetí dlouhohrající počin “E x | I s t” z roku 2011 následně definitivně stvrdil, že se rozhodně nejedná o náhodu a že Andras, hlavní postava Infestus, je skutečně nadaný hudebník.

Pozice čtvrtého alba “The Reflecting Void” však byla bezesporu těžká – Infestus má na kontě tři výtečné nahrávky, takže na novinku byly kladeny vysoké nároky. A i když chápu, že navázat muselo být těžké, snížení kvalitativní laťky by bylo velkým zklamáním. Naštěstí se však nic takového nekoná a i “The Reflecting Void” je bez přehánění excelentní deskou.

V překladu to znamená, že posluchač na “The Reflecting Void” opětovně najde sofistikovaný a inteligentní black metal, v němž není problém s přibývajícími poslechy objevovat stále nové vrstvy a nová zákoutí, o nichž jste při předcházejícím poslechu ještě netušili. Nad tím vším se pak tyčí hluboká a působivá atmosféra, kterou Andras uměl vykouzlit vždy – jenže zatímco v případě jiných black metalových skupin je atmosféra alfou a omegou a kromě ní se toho v hudbě moc nenachází, u Infestus tomu tak rozhodně není, protože “The Reflecting Void” je nahrávka protkaná množstvím výborných momentů a úžasných nápadů. A mimo jiné právě tohle je to, co z Infestus dělá víc než jen jednu další black metalovou kapelu z mnoha.

Pominu-li úvodní “A Dying Dream”, jež sice není vůbec špatná, ale na zbytek skladeb nemá a klidně bych se bez ní i obešel, tu není slabšího kusu a nejpozději od druhé “Spiegel der Seele” už je to doslova koncert, který je radost poslouchat po celých následujících 50 minut. Jednoduše řečeno, Andras“The Reflecting Void” opět potvrdil svůj extrémně vysoký standard a natočil další excelentní album. Jen tak dál!


Skitliv – Skandinavisk misantropi (2009)

Skitliv - Skandinavisk misantropi
Země: Norsko
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 19.10.2009
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Luciferon
02. Slow Pain Coming
03. Hollow Devotion
04. Skandinavisk misantropi
05. Towards the Shores of Loss (Vulture Face Kain)
06. A Valley Below
07. Densetsu
08. ScumDrug

Odkazy:
facebook

POSRANEJ ŽIVOT

Když vznikl nápad začít s retro recenzemi, původní idea byla napsat něco hlavně o nahrávkách od kapel, o nichž se tu prozatím psalo jen minimálně nebo vůbec, také napsat cosi o nějakých dnes již klasických a legendárních deskách. O to víc je paradoxní, že dvě ze tří retro recenzí, které jsem prozatím vyplodil, nejsou moc retro a vlastně se tu obě desky již recenzovaly.

V případě Scars on Broadway se to možná ještě dalo pochopit, jelikož ona původní recenze vyšla v úplně první éře Sicmaggot, která přístupem, zaměřením, graficky, personálně a i jakkoliv jinak nemá se současnou podobou stránku společného takřka nic. Recenzovat podruhé “Skandinavisk misantropi” od Skitliv se však může jevit jako nelogičnost, protože jsem to byl já sám, kdo tehdy onu recenzi psal. Proč tedy znova?

Mám-li to říct na rovinu, jednoduše proto, že ta původní recenze je prostě špatná – a to fakt hodně. Před pěti, šesti lety jsem byl sice na sebe vždycky po třech upocených odstavcích pyšný, jak mi to hezky jde, ale ve skutečnosti se to číst nedalo, a když to dneska po sobě čtu, tak bych z toho blil, co jsem se tenkrát odvážil vydávat za recenze. Vkus se sice od té doby již příliš nehýbal, pouze rozšiřoval, takže s verdikty a známkami ve většině případů souhlasím, akorát jsem tehdy ještě ty verdikty neuměl pořádně vyjádřit i na papíře (možná jsem trochu naivní, ale tak nějak doufám, že dnes už je to alespoň o něco málo lepší). Když jsem se pak rozhodl recenzovat opravdu skvělou desku a v nějakém pomatení smyslů jsem si usmyslel, že by to chtělo jakože uměleckou recenzi, lezla z toho neskutečná hovna, což byl bohužel případ právě “Skandinavisk misantropi” od Skitliv.

No, a protože zrovna tohle je album tak skvělé, že si solidněji napsaný článek zaslouží a takovou sračku, jakou byla původní recenze, si zase nezaslouží ani omylem, rozhodl jsem se “Skandinavisk misantropi” po pěti letech od vydání vytáhnout na světlo Sicmaggotu (to je něco jako světlo světa, akorát větší a lepší) znovu. Tu původní recenzi si ani nehledejte, jestli mě nechcete nasrat, radši mi věřte, že to za přečtení fakt nestojí a byla by to ztráta času. Namísto toho si radši představte, že je dnes 12. listopadu 2009 a právě vychází recenze na “Skandinavisk misantropi”, která tu už měla pět let být…

MANIAK A JEHO PARTA

Dobrá, motivaci k napsání článku bychom měli, ale kdo to ti Skitliv vlastně jsou? Proč po pěti letech vytahovat debutové a doposud jediné album nějaké nové kapely, o které spousta lidí ani neslyšela? Vtip je v tom, že ona to tak úplně noname skupina není. Za jménem Skitliv (což by se dalo přeložit jako “Posraný život” nebo volněji “Život na hovno”) stojí především jistý Sven-Erik Kristiansen, jehož většina z vás bude znát spíš pod mafiánskou přezdívkou Maniac. Ano, přesně ten Maniac, který v letech 1987-1988 a posléze 1995-2004 zpíval v legendárních Mayhem. Když byl v roce 2004 z Mayhem vyhozen kvůli alkoholismu a dalším problémům, vrhnul se do nového projektu – Skitliv. V jeho rámci se pustil do velice pomalého nihilistického black metalu, do něhož tu a tam zásahne třeba doom metal nebo experimentálnější žánry jako dark ambient. A aby toho náhodou nebylo málo, své síly v této skupině spojil s dalším známým šílencem Niklasem Kvarforthem ze švédských Shining.

Je fakt, že Skitliv není jediný projekt, na němž se Maniac po svém odchodu z Mayhem podílel. Za zmínku jistě stojí také dark ambient/noise záležitost Sehnsucht, ve které vyjma Maniaca působil také jeho manželka Eri Isaka aka Vivian Slaughter z japonského black/doom/crust chlívu Gallhammer s čistě ženskou sestavou (aktuálně jsou však Gallhammer bohužel nefunkční). Vyjma těch dvou se v Sehnsucht objevil i Ingvar Magnusson, druhý kytarista Skitliv. Posledním stávajícím členem Skitliv je pak bubeník Dag Otto; plus dále dodejme, že baskytaru pro “Skandinavisk misantropi” nahrával (a vlastně album i koprodukoval) Tore Moren, bývalý člen Arcturus a sólové kapely Jørna Landeho.

Skitliv

Výjimečnost a výlučnost Skitliv mimo jiné potvrzuje i následující fakt: V březnu 2011 se Niklas Kvarforth rozhodl opustit nebo rozpustit veškeré své vedlejší a boční projekty a kapely, aby se mohl věnovat jen Shining, přičemž mezi nimi byla i taková jména jako třeba Den saakaldte nebo kultovní nihilisté Bethlehem, ovšem s jednou jedinou výjimkou – právě Skitliv.

Jistě zajímavá je rovněž sestava hostů na “Skandinavisk misantropi”, kde se také neobjevují žádná ořezávátka. Vždy v jedné skladbě lze zaslechnout Jormundganda (někdy též známého jako Honey Lucius; Den Saakaldte, Midnattsvrede, Loveplanet, ex-Dødheimsgard, ex-Framferd), Attilu Csihara (Mayhem, Tormentor, ex-Aborym, ex-Sunn O)))… paradoxní je, že právě Attila nahradil ManiacaMayhem), Gaahla (God Seed, Wardruna, Trelldom, Gaahlskagg, ex-Gorgoroth) a v neposlední řadě také geniálního Davida Tibeta, hlavní postavu legendární experimentálně folkové formace Current 93.

SKANDINÁVSKÁ MISANTROPIE

Desku otvírá intro “Luciferon”, což je asi jediná slabší položka tracklistu. I když… ono “Luciferon” není vyloženě špatné, naopak to minimalistické dark ambientní pískání dost koresponduje s tíživou náladou celé desky, akorát pět a půl minuty je na takovou náplň možná až moc velká misantropie. Dodnes mě trochu mrzí, že Skitliv radši na “Skandinavisk misantropi” opětovně nepoužili fenomenální intro “Who Will Deliver Us from Gold & Planets?”, které se objevilo na dřívějším EP “Kristiansen and Kvarforth Swim in the Sea of Equilibrium While Waiting” z roku 2007, nebo alespoň “Luciferon” neudělali kratší.

Jestli čekáte, že teď řeknu, že dále už následuje jenom genialita, tak ještě pořád ne, protože “Slow Pain Coming” je ze všech regulérních skladeb asi tou nejméně dobrou (všimněte si, že jsem neřekl “špatnou”), což však naprosto paradoxně není chyba, protože díky tomuhle trochu slabšímu rozjezdu nakonec “Skandinavisk misantropi” neuvěřitelným způsob graduje a jeho síla se s přibývajícími minutami ohromně zvětšuje. Každopádně, “Slow Pain Coming” se přesně dle svého názvu táhne jako puch a její monotónní riffy jsou tak neskutečně pomalé, že pomaleji už to skoro ani nejde. “Hollow Devotion” staví na obdobném stereotypním modelu a také se po celou svou dobu točí kolem jednoho ústředního motivu (riffu), který na chvíli odbourá pouze řezavé sólování okolo pěti minut, ale Skitliv už zde poprvé ukazují svou obrovskou sílu. Maniakální vokály, baskytara ohulená až na doraz, působivé melodie a především odporná nihilistická atmosféra – výsledek uchvacující. Právě v tomto songu se jen tak mimochodem také objevuje Gaahl.

Skitliv

Jeden z vrcholů přichází hned vzápětí s titulní “Skandinavisk misantropi”, což je skladba, z níž opravdu doslova mrazí v zádech. Depresivní rozjezd dechberoucím způsobem umocňuje jakoby nezúčastněné mluvené slovo, jež v některých linkách nečekaně nabere na zúčastněnosti a emocích. Když se pak skladba zlomí do působivého kytarového nájezdu a nemocného black metalového řevu, tak je to prostě síla jako prase. “Towards the Shores of Loss (Vulture Face Kain)” je vystavěná vlastně podobně, ale o nic méně uhrančivě. Po kráťoučkém doomovém rozjezdu nastoupí experimentálnější minimalistická pasáž, kde se slova ujme David Tibet, aby ve své polovině song opět vybouchnul do black metalového riffování, hnusného vokálu a jedné z mála rychlejších pasáží na albu, která trvá až do konce písně.

Již několikrát jsem zmiňoval vokály, jež jsou na “Skandinavisk misantropi” opravdu excelentní a nenávist z nich přímo teče, což potvrzuje i “A Valley Below”, zejména ten nástup s první linkou je zde zničující. “A Valley Below” se jinak vrací k modelu “Slow Pain Coming” a “Hollow Devotion”, tedy monotónního kusu postavené na malém množství motivů, ale z těchto tří je “A Valley Bellow” asi nejsilnější, jak co do výtečné baskytary, občasného závanu kytarového chaosu nebo samozřejmě oněch nemocných vokálů… a působivé sólo také nesmí chybět.

Ono to už asi bude znít trochu fádně, ale… další fantastický kus nastává s předposlední “Densetsu”. Úvodní opilý riff je doslova opojný, a když se k němu pak přidá hradba druhé kytary, nařvané basy a dalšího nihilistického řevu, je o dalším z (mnoha) vrcholů “Skandinavisk misantropi” jasno. Po dvou minutách se “Densetsu” zlomí a nastoupí mnohaminutová a zběsilá black metalová řež, která má díky tomu, že až doposud Skitliv nic takového vlastně nenabídli, kurevsky velký účinek. A když poté “Densetsu” na svém konci opětovně spadne do stejného motivu jako na začátku, je to skoro až geniální, jak je to působivé.

Finální “ScumDrug” se podobně jako první “Luciferon” nese v silně experimentálním duchu, rozdíl je jen v tom, že “ScumDrug” je další excelentní kus. Takřka celou stopáž tvoří jeden jediný a dokola se opakující kytarový motiv (ale žádný riff, jen lehké vybrnkávání), kolem něhož dělá bordel druhá kytara. Do toho lehké vyťukávání na klavíru od Honey Luciuse a především – Attila Csihar kurva! Maďarský démon těch nejextrémnějších vokálních běsů dostal v případě “ScumDrug” volnou ruku a vyřádil se opravdu vydatně – nemá to daleko třeba do vokálních exhibic, jež Attila předvádí ve svém osobním projektu Void ov Voices. Do toho svými řevy přikládají pod kotel i samotní členové Skitliv, takže si můžete být jistí, že se jedná o opravdovou šílenost.

“Skandinavisk misantropi” rozhodně není deska pro každého. Pokud si myslíte, že byste se u hudby měli bavit a že by vás muzika měla něčím potěšit, tak tady nemáte šanci, protože Skitliv nechtějí nic jiného než vás vymáchat v bahně. Zdaleka to není úplně nejextrémnější muzika, jakou jste kdy slyšeli, ale ta její těžká a bezútěšná atmosféra má jednoduše ohromnou sílu. Je to deska, která se sice rozjíždí trochu pomaleji, takže jen čekáte, co z toho vyleze, ale od “Hollow Devotion” už vás mají Skitliv v hrsti a kopou do vás další chorobné riffy. Spoustě (většině) lidí to nic neřekne, ale pokud hudbě Skitliv jednou propadnete, tak už není cesty zpátky a “Skandinavisk misantropi” s vámi bude už napořád. Přinejmenším u mě to tak rozhodně je a minimálně skladby “Skandinavisk misantropi” nebo “Densetsu” mi v hlavě znějí neustále, ačkoliv jsem je neslyšel třeba dlouhé měsíce. A takhle silných věcí upřímně řečeno v dnešní době moc nevychází.

Od vydání “Skandinavisk misantropi” se toho v táboře Skitliv moc nedělo a víceméně je ticho. Jen začátkem roku 2010 (čili tak půl roku po desce) kapela vydala ještě 10” EP “Bloodletting”, jehož obsah je však docela nezajímavý a ten počin byl tudíž spíš zbytečný, maximálně tak jako raritka do sbírky pro fanatiky, větší cenu to nemá. Od té doby ovšem žádné nové zprávy – nebo přinejmenším já jsem nic nezachytil. Upřímně ovšem doufám, že už Maniac někde v koutě a potichu druhou desku kutí, protože už bych rád slyšel novou dávku hnusu, a hlavně doufám, že jestli se něco opravdu chystá, tak že se to dokáže vyrovnat “Skandinavisk misantropi”, i když je mi jasné, že navazovat na takhle fantastickou desku se bude velice těžce. Jestli se to ovšem povede, bude zaděláno na další závislost.


Blut aus Nord / P.H.O.B.O.S. – Triunity

Blut aus Nord / P.H.O.B.O.S. - Triunity
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal / industrial / doom metal
Datum vydání: 20.6.2014
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Blut aus Nord – De librio arbitrio
02. Blut aus Nord – Hùbris
03. Blut aus Nord – Némeïnn
04. P.H.O.B.O.S. – Glowing Phosphoros
05. P.H.O.B.O.S. – Transfixed at Golgotha
06. P.H.O.B.O.S. – Ahrimanic Impulse Victory

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Kaša – 6,5/10
Skvrn – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,3/10

Odkazy Blut aus Nord:
facebook

Odkazy P.H.O.B.O.S.:
web

Sice bych netvrdil, že “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” je pro mě zklamáním, protože zklamaný se z té desky necítím, ale jak už jste si mohli přečíst o kousek výše v mém hodnocení, nejsem z té desky tak na větvi, jak z u nosičů se jménem Blut aus Nord na obálce obvykle bývám. Vlastně si myslím, že třetí pokračování ságy “Memoria Vetusta”, která začala už v roce 1996 s “Memoria Vetusta I: Fathers of the Icy Age”, patří k tomu slabšímu, co tihle svébytní Francouzi kdy vydali. Ačkoliv… ne přímo slabšímu, protože to je trochu zavádějící pojmenování, ale spíše méně dobrému. Nutno však připomenout, že se bavíme o Blut aus Nord, u nichž je i “méně dobře” z obecného hlediska stále skvělé.

Nicméně i přes tohle všechno nemohu tvrdit, že bych letos neměl důvod Blut aus Nord pořádně poslouchat, protože Francouzi v tomto roce do světa vypustili hned tři počiny. “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” je z nich jistě nejnápadnější a taktéž nejočekávanější, měl-li bych ovšem z jejich letošních nahrávek vybrat vítěze, nebylo by to ani toto album, ani lednové EP “Debemur MoRTi”, které spíš než jako další dávku unikátního avantgardního umění chápu víc jako takový dárek kapely labelu Debemur Morti Productions, jenž se o vydávání počinů Blut aus Nord dlouhodobě stará. Máte-li přehled o tom, co Blut aus Nord vydávají a co vydali letos, jistě vám je už jasné, že oním vítězem je v mých očích něco, co se jmenuje “Triunity” a vyšlo to v červnu.

Podle toho, co jsem řekl, to může vypadat, že je “Triunity” jednoduše dalším počinem Blut aus Nord, ve skutečnosti to však není tak úplně pravda. Jedná se totiž o split, který Vindsval a jeho družina sdílejí s dalším francouzským projektem s názvem P.H.O.B.O.S. Asi nebudu jediný, kdo o něm slyšel prvně v životě právě až v souvislosti s “Triunity”, jak se však záhy ukázalo, ani v tomto případě se nejedná o nezajímavou záležitost. Nejprve však několik málo slov o straně Blut aus Nord

O trojici skladeb, které Vindsval & spol. na “Triunity” nabízejí, lze v krátkosti říct asi následující: toto Blut aus Nord opětovně v plné síle! Lednové “Debemur MoRTi” se sice vrátilo k takovému typickému “blutausnordovskému” pojetí black metalu, které je vysoce avantgardní a chaotické, výsledek byl ovšem mírně rozpačitý (byť stále dobrý) a člověku se při jeho poslechu do mysli vkrádala dotěrná myšlenka, jestli už se dokonce i Blut aus Nord nevyčerpali a jestli sami sebe neopakují až příliš okatě. “Triunity” sice žádný velký posun v tvorbě skupiny nepřináší, takže ti, kdo mají předcházející desky Blut aus Nord v malíku, překvapeni jistě nebudou takřka ničím, přesto však každá ze tří přítomných písní zcela jasně ukazuje, že Blut aus Nord a jejich muzika vyčerpaná stále není.

Na “Triunity” – myšleno tedy na polovině patří Blut aus Nord – totiž slyším přesně to, co mi scházelo na “Debemur MoRTi” a v menší míře i na “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry”. Hned s prvními vteřinami “De librio arbitrio” nastoupí přesně ta zvláštní a uhrančivá atmosféra, která posluchače okamžitě a bez jakékoliv milosti chytí pod krkem. Nechybí zcela nezaměnitelný sound, jaký mají jen Blut aus Nord a nikdo jiný, stejně jsou opětovně přítomné charakteristické lámané riffy a nezemské melodie… jakmile se po minutě a půl “Hùbris” ozve fenomenální kvílící kytara, tak je to jednoduše pořád infarktová záležitost, i když už člověk něco podobného od Blut aus Nord v minulosti slyšel.

Jednu změnu však “Triunity” pro Blut aus Nord přece jen přináší, nejde však o změnu v zaběhnutém výrazivu nebo skladatelských postupech. Je to přítomnost živých bicích, které vystřídaly dlouhodobě používaný automat… a i když to je změna vesměs kosmetická, protože onen typický feeling Blut aus Nord zůstává stále na svém místě, jistý rozdíl v tom cítit je a je to zajímavé. Neříkám, že lepší nebo horší, ale určitě zajímavé.

Přesuňme se nyní do druhé půle “Triunity”, v níž vládne Frédéric Sacri se svým projektem. Jak už jsem výše prozradil, P.H.O.B.O.S. jsem doposud vůbec neznal, takže se jedná o moje první setkání s jeho tvorbou, rozhodně jsem byl však zvědavý, co to bude zač. Co jsem tak zaznamenal různé ohlasy na “Triunity”, spoustě lidem P.H.O.B.O.S. těžce nesedl, u mě je to však přesně naopak. Hned od prvního poslechu mě ta trojice přesně sedmiminutových skladeb ohromně baví, ačkoliv P.H.O.B.O.S. ve všech třech předvádí vlastně úplně to samé.

Jak se ovšem ukazuje, hudba P.H.O.B.O.S. nepotřebuje nějakou rozmanitost, aby byla skutečně silná, protože její hlavní devízou není nic jiného než neskutečně zatěžkaná a tíživá atmosféra zmaru. Jedná o pomalé industriální zlo, u něhož si člověk díky nechutně ohulené base tu a tam vzpomene třeba na legendární Godflesh (právě pro jejich fanoušky je to záležitost jak dělaná). Sice dokážu pochopit, když tohle bude někomu připadat jako šílenost, nebo když mu to v kontextu přítomnosti Blut aus Nord bude připadat mimo (co si budeme povídat, P.H.O.B.O.S. je docela jiná muzika), ale mně se to vážně líbí a dokonce si myslím, že se Frédéric Sacri neztratil ani v konkurenci takových velikánů. Sice jsem původně chtěl vyzdvihnout alespoň jednu skladbu, ale ono to nejde, protože všechny tři jsou hutné a hnusné, že o moc víc už to nejde, takže jen suše prohlásím, že “Glowing Phosphoros”, “Transfixed at Golgotha”“Ahrimanic Impulse Victory” jsou síla jak hovado.

Tak či onak, myslím si, že “Triunity” je po všech směrech povedená nahrávka a obě zúčastněné skupiny přispěly skvělými skladbami, díky nimž to není počin jen na ozdobu, jako tomu u spousty splitů bohužel bývá. Blut aus Nord se zde předvedli v nejlepší letošní formě a P.H.O.B.O.S. je pro mě zase velké překvapení, takže jen těžko mohu být nespokojen.


Další názory:

Blut aus Nord

Já měl hned od prvního poslechu s druhou polovinou tohoto splitka, tedy s tou, jež patří pod hlavičku P.H.O.B.O.S., nemalý problém, takže jsem to vyřešil šalamounsky tak, že jsem prostě po třetí skladbě s poslechem končil a pravidelně točil jen materiál Blut aus Nord. Uznávám, že jsem nikdy nebyl fanouškem industriálu, ambientu a jiné nervní hudby, jak ji na “Triunity” představují P.H.O.B.O.S., a to třeba s Godflesh problém nemám a jejich hudbu mám rád. Přestože jsem se v posledních dnech kvůli recenzi musel naučit poslouchat i druhou část “Triunity”, tak se mi nepodařilo do hudby P.H.O.B.O.S. proniknout. Má to atmosféru, tlak, který na posluchače i skrze takto nekytarově orientovanou hudbu přechází, je obrovský, ale mě těch jejich 20 minut prostě a jednoduše nebaví. Bohužel. Vrchol tohoto počinu se tak v mých očích skrývá hned na začátku. První tři songy z dílny Blut aus Nord jsou totiž skvělé a zejména “Hùbris” bych klidně označil za geniální záležitost a ona kolegou zmíněná kytara v druhé minutě této písně vážně nemá chybu. Ovšem znamenité momenty jsou i ve zbylých dvou kompozicích, takže nějakým způsobem vyzdvihovat jednu jedinou je nefér. Kdybych měl hodnotit každou část “Triunity” zvlášť, tak Blut aus Nord udělím až osm bodů, kdežto v případě P.H.O.B.O.S. bych sahal po pětce, možná ještě níž, takže mi vychází průměrných 6,5.
Kaša

Vím, že napsolouchávání jedné strany splitu není úplně košér, ale tentokrát jsem v tom fakt nevinně. Jakmile dohrály poslední tóny nové Memorie Vetusy, z repráků se začal linout příspěvek Blut aus Nord na “Triunity”. A vůbec se mi to nezdálo špatné. Chaotická tvorba francouzských velmistrů je jednak hodně odlišná od klasičtějšího blackového pojetí, a druhak působí jako výborný kontrast právě k nové řadovce. První, byť nechtěné poslechy, se tedy odehrávaly ve stavu spokojenosti a já ani nyní nemám potřebu na tomto stanovisku něco měnit. Blut aus Nord na “Triunity” předvádí víceméně svůj vysoký standart a podporují ho i vynikajícím momentem na konci “De librio arbitrio”, což je nejen vrchol celého splitka, ale taktéž vrchol celé letošní tvorby kapely. O druhou stranu se postarali mně až do posledních týdnů neznámí P.H.O.B.O.S.. Ti na to jdou o poznání jinak, avšak jejich industrial gradovaný v některých pasážích do metalových vod Blut aus Nord atmosféricky solidně doplňují. Jinak mě však P.H.O.B.O.S. příliš nepřesvědčili. Ne že bych pro hudbu obdobného střihu neměl pochopení a průměrně jako Kaša bych to zase neviděl, ale dle mého ten materiál není natolik silný, abych měl potřebu se k němu někdy vracet. Jediná skladba P.H.O.B.O.S., která vyrovnává laťku Blut aus Nord přichází až v úplném závěru v podobě industrial/blackové špíny “Ahrimanic Impulse Victory”. Tahle skladba se na první dva tracky P.H.O.B.O.S. kouká shůry a až ona dokazuje, proč si Blut aus Nord přizvali právě své nepříliš známé krajany.
Skvrn


Blut aus Nord – Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry

Blut aus Nord - Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry
Země: Francie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 10.10.2014
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Prelude
02. Paien
03. Tellus mater
04. Forhist
05. Henosis
06. Metaphor of the Moon
07. Clarissima mundi lumina

Hodnocení:
Kaša – 9/10
H. – 7,5/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,2/10

Odkazy:
facebook

Tak z téhle recenze jsem měl už předem docela velký respekt ze dvou důvodů. Zaprvé: štafetu jsem přebral po našem redakčním bossovi, který si tuto francouzskou black metalovou veličinu vzal opakovaně na paškál v uplynulých letech díky jejich “sedmičkové” trilogii a výplní v podobě neřadových EP. A zadruhé: sám sebe nepovažuji za fanouška black metalu, který prakticky nesleduji, a pokud pominu jen ta opravdu největší jména jako Bathory nebo Emperor, tak takřka všechno, co smrdí zlem černého kovu, je mi víceméně proti srsti. A jednou z těch výjimek, které potvrzují pravidlo, jsou právě Blut aus Nord, kteří mi kdysi učarovali vydáním první části sedmičkové trilogie v podobě “777 – Sect(s)” a od té doby jen s úžasem sleduji, jak nepředvídatelnou a vzrušující cestu tito avantgardní black metalisté absolvují.

Po vydání “777 – Cosmosophy”, které z mého pohledu platí dodnes za nejlepší počin Blut aus Nord, přestože je to album, které se asi nejvíc vzdaluje dosavadní podstatě jejich hudebního směřování, se dalo čekat od dalších desek opravdu ledacos. Blut aus Nord s každou další řadovkou posouvali sami sobě hudební hranice a třeba jen představit tuhle kapelu posluchači neznalému je úkol velmi obtížný, protože když se člověk zamyslí, tak těch hudebních tváří, jaké během své kariéry parta se zvláštní aurou, kterou si kolem buduje, odtajnila, je na jednu kapelu dost. Od nervně chaotického black metalu, přes jeho melodičtějších pojetí až k industriálně avantgardní jízdě z “777 – Desanctification” si tahle kapela udržovala status nepředvídatelného hudebního tělesa, které může každý rok překvapit něčím novým. Tímhle si pro mne Blut aus Nord získali už navždy místo ve skupině geniálních uskupení, pro které budu mít slabost a k jejichž albům se pravidelně vracím.

Po sérii krátkohrajících počinů, které od “777 – Cosmosophy” krátily čekání na regulérní studiové album, došlo v sestavě k jedné zásadní změně. Oproti “777” trilogii se na splitu s P.H.O.B.O.S., “Triunity”, rozšířily sestavy o živého bubeníka Thornse, který tak nahradil bicí automat, jenž dokresloval velmi neklidnou atmosféru. Tu tvoří charakteristická kytarová práce, jež se pohybuje někde na hranici mezi šíleností a genialitou a kterou si prostě nelze splést. Živé bicí se samozřejmě hodí k charakteru desky, který byl jasný hned při zveřejnění titulu “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry”, jenž prozradil, že Blut aus Nord se vrací ke svým starším výtvorům “Memoria Vetusta I: Fathers of the Icy Age”, “Memoria Vetusta II: Dialogue with the Stars” a tvoří tak další trilogii. Já osobně třeba první díl musel naposlouchávat teprve před vydáním letošní novinky, abych znal potřebné souvislosti, nicméně druhou část “Dialogue with the Stars” jsem znal a na pokračování melodicky epického black metalu se těšil.

A stejně jako v předchozí případech jsem dostal důkaz, proč jsou Blut aus Nord považování za jedny z největších představitelů francouzského black metalu, protože vše, na co v posledních letech (prvotní tvorbu můžu jen těžko hodnotit) Vindsval sáhl, se proměnilo ve zlato. Je to sice klišé jako prase, ale použiju klasickou berličku v podobě tvrzení, že s jistou dávkou představivosti začíná “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” tam, kde Memoria Vetusta II: Dialogue with the Stars” skončilo. Hudebním základem jsou sice klasické Vindsvalovy kytary, které však pod rouškou melodií dostávají háv zdánlivé přístupnosti a nepůsobí tak jako naprostý nepořádek a primitivní řežba. Samozřejmě, že všechny nedávné industriální přesahy Blut aus Nord odložili stranou a výsledek je sice melodický, nicméně v jádru docela ortodoxní black metalový počin. První poslech jsem se mírně ztrácel a chytal jsem se jen letmých čistých vokálů, které jsem si tolik oblíbil na “777 – Cosmosophy”, ale Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” potřebuje uzrát, aby se naplno ukázaly jeho kvality a svým způsobem uhrančivá atmosféra, která za tou hradbou z kytar, bicí smrští a bestiálním vokálem není hned patrná.

Přestože by se takřka všechny skladby daly celkem jednoduše popsat jako melodický a atmosférický black metal, tak se toho v nich děje víc a některé momenty bych klidně označil jako takřka geniální. Kupříkladu zklidnění v polovině čtvrté “Forhist” a následující nabalování dříve zahozené atmosféry na tolik charakteristicky vrstvené kytarové linky nemá chybu a třeba tuhle dvouminutovku, která končí brutální blackovou pasáží, jež skladbu táhne ke konci, jsem si zamiloval. Totéž platí o “Metaphor of the Moon”, jenže v jejím případě se nejedná o žádné odlehčené pasáže, nicméně v celé své délce mě nepřestává udivovat ten mix hudebně nesmlouvavého podkladu s bicími sypačkami, který s melodickými vokály Vindsvala (začátek čtvrté minuty) funguje ve fantastické symbióze. Vrchol skladby pak přichází v její druhé polovině, když se z dálky ozvou klávesy, které mohly na Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” dostat ještě trošku víc prostoru, ale zase nemůžu říct, že byly úplně upozaděné a jejich přítomnost tak byla jen tušená.

Blut aus Nord

Zmiňovat se u alba, které se skládá z šesti regulérních skladeb a jednoho instrumentálního úvodu, o vrcholech je svým způsobem zbytečné. Důvod? No, vzhledem k tomu, že dvě skvělé skladby už jsem zmínil a měl jsem v úmyslu vyzdvihnout jak úvodní “Paien”, tak závěrečnou epickou jízdu “Clarissama mundi lumina”, tak bych mohl rovnou uvést celý tracklist. Druhá uvedená by spolu s “Henosis” zasloužila takový malý piedestal v kategorii propracovanosti vcelku jednoduchých kytarových hoblovaček dle klasického black metalového střihu a epických momentů, které skladby jakýmsi způsobem očišťují od (do té doby) ortodoxního přístupu. Je zajímavé sledovat, jak se Vindsvalovy schopnosti jakožto vokalisty vyvíjí a je mi velmi sympatické, že s čistým vokálem pracuje střídmě a nestává se takovým tím líbivým lákadlem, který na všechny strany křičí, že zpěvák umí zahrozit stejně dobře jako i pohladit. Tady jsou všechny elementy promyšleny opravdu do poslední vteřiny a nenapadá mě moment, který by na “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” byl navíc nebo postrádal smysl.

Když to tak po sobě čtu, tak jsem nenašel jediný problém, který by se “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” dal nějak úspěšně vytknout. A nenapadá mě ani teď. Pokud se tedy divíte, proč závěrečné hodnocení nesvítí žlutě a tasím z kapsy “pouhých” devět bodů, tak je to tím, že několik předchozích alb se mi prostě a jednoduše líbí víc. V době, kdy jsem s Blut aus Nord začínal, tedy prostřednictvím “777” trilogie, jsem nemohl přijít na jméno albům, které tomuto dílu o třech částech předcházely, nicméně i melodičtější forma klasicky uchopeného black metalu, jak jej tito Francouzi předvedli na předchozích albech “Memoria Vetusta” se mi zalíbila a nejinak je tomu v případě třetí části. Ta sice v mých očích “Memoria Vetusta II: Dialogue with the Stars” nepřekonala a jen z tohoto důvodu nemohu hodnotit výš, ale ona i ta devítka je známkou skvělého hudebního zážitku, který člověk nedostane na každém rohu. A přesně takové Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” je. Skvělé, ostatně jako vše, na co Blut aus Nord v aktuální desetiletce prozatím sáhli.


Další názory:

“Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” se mi určitě líbí… přece jenom, pro Blut aus Nord mám docela slabost, takže by museli vydat fakt nějaký hnůj, aby se mi to skutečně nelíbilo. Přesto však novinku z jejich dílny nevidím tak vysoko jako kolegové okolo. Nechápejte mě špatně, stále je to vysoce kvalitní nahrávka (ostatně, 7,5 vůbec není nízká známka!), některé momenty jsou opětovně dechberoucí (kupříklad jisté pasáže ve skladbách jako “Tellus mater”, “Forhist” nebo “Henosis”) a finální “Clarissima mundi lumina” je naprosto úžasná, akorát mě to tentokrát neposadilo na prdel tak extrémně jako jindy. Ačkoliv je pravda, že jsem byl vždy spíš příznivcem té chaotičtější tvorby Blut aus Nord, a když už méně avantgardní black metal v jejich podání, vyhrává u mě “Ultima Thulée” a “Memoria Vetusta I: Fathers of the Icy Age”. Nechci ovšem znít přespříliš negativně a vzbudit dojem, že se mi snad novinka nelíbí, protože to rozhodně není pravda – stále je to skvělá záležitost, o tom není sporu, poze bych to zbytečně nepřeceňoval jen proto, že to vydali Blut aus Nord… už jen z toho důvodu, že Vindsval a jeho kumpáni mají na kontě i (o dost) lepší desky.
H.

Ačkoliv jsou všechny díly “Memoria Vetusta” poměrně vzdálené od primárního činění Blut aus Nord, na některé typické znaky ani na třetím pokračování tohoto “vedlejšáku” Francouzi nezanevřeli. To se týká především riffování, které je na poměry jinak relativně přímočarého atmo-blacku, nezvykle chaotické a nebýt to Blut aus Nord, asi bych se hodně divil. Rouškou tajemna zahalené trio přichází na novince s posluchačsky přívětivějším zvukem, který si již nezachovává syrovost prvních dvou částí “Memoria Vetusta”, ale na atmosféričtnosti mu to neubírá. Blut aus Nord jsou na “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” častokrát až překvapivě libozvuční, byť toto tvrzení může nezasvěcenému znít vzhledem k poznámce o chaotickém riffování poněkud divně. Jenomže Blut aus Nord jsou takoví mazáci, že i zdánlivě nesourodé tóny dokážou přepracovat ve výtečné harmonie. Kapela již tradičně vsadila na pečlivě gradované plochy, které posluchače nechají dychtivě vyčkávat do té doby, než přijde vrchol celého celku, což nemusí nutně znamenat jednu skladbu, ale třeba hned dvě nebo tři. V hlavě mi utkvěly především excelentní pasáže z “Paien”, “Metaphor of the Moon” a především závěrečné “Clarissima mundi lumina”, což je desítkový majstrštyk jak vyšitý. Dlouhou dobu jsem si však říkal, že takových skvostných okamžiků mohlo být víc. Půjdeme-li na to ale i z druhé strany, kdo ví, jak by to odnesla celistvost desky, která letošní “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” zdobí. Raději se všem “kdyby” elegantně vyhnu a jen konstatuji, že Blut aus Nord nahráli výbornou desku, kterou sice úplně devítkově nevidím, ale na osm to stačí s přehledem.
Skvrn


Infestum – Monuments of Exalted

Infestum - Monuments of Exalted
Země: Bělorusko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 31.10.2014
Label: Lacerated Enemy Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

“Monuments of Exalted” je docela pěkným příkladem, jakou vtipnou náhodou se člověk někdy k nějaké kapele může dostat a jak je (metalový) svět vlastně malý. Ta vtipná náhoda spočívá v tom, že jsem si chtěl jednou pustit desku “The Reflecting Void” od německého projektu Infestus, nicméně jsem se omylem ukliknul a namísto toho pustil letošní počin běloruských Infestum, kteří se až na jedno písmenko jmenují totožně. Vzhledem k tomu, že se mi to docela líbilo, nechal jsem to hrát a poslouchal. Oním malým metalovým světem mám pak na mysli to, že nedlouho poté, co jsem Infestum takovouto náhodou objevil, přistálo “Monuments of Exalted” na redakčním emailu v nové várce nahrávek určených k recenzím.

Pojďme ovšem už k samotným Bělorusům. Kdesi se můžete dočíst třeba to, že Infestum produkují pagan black metal, nicméně ani všemocné internety nejsou jak vidno tak úplně všemocné, protože tohle je bohapustý kec. Samozřejmě, nemám tušení, jak tomu bylo na předchozích dvou nahrávkách, které neznám, na aktuálním počinu “Monuments of Exalted” bych se však nebál mluvit spíše o progresivnější formě black metalu lehounce líznuté industriálnem. Pohanství však nečekejte ani náznakem.

Nesporná výhoda Infestum tkví v tom, že je jejich hudba poměrně chytrá, členitá, propracovaná a dle mého skromného názoru taktéž kvalitní, zároveň se však nejedná o nějaké těžce stravitelné avantgardní peklo. To z “Monuments of Exalted” činí počin, který se poslouchá takřka sám, přesto má nějakou životnost a není třeba jej zahazovat po třech posleších s tím, že už vám nemá co dát.

Největší slabinu nahrávky tak vidím v předělávce “The Evil One” od Venom… Tyhle odrhovačky Venomu fungují maximálně tak u Venomu, mezi vlastní tvorbou Infestum však song působí přespříliš primitivně, byť se jej Bělorusové samozřejmě pokusili převést do svého stylu. Také bych se obešel bez bonusových remixů, které byly přidány k nové verzi (původně počin vyšel na jaře vlastním nákladem), ale to nakonec není nic tak zásadního, aby to zničilo skvělý dojem z velice povedené desky.


Aesta – From Darkness to Light

Aesta - From Darkness to Light
Země: Rakousko
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.10.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Intro
02. Und so erlischt
03. From Darkness to Light
04. Verinnerlicht
05. I Am
06. This World on Fire
07. Face Your Fears
08. Als Leben
09. Outro
10. Bonus track (acoustic)

Odkazy: 4,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aesta

Aesta je mladou bandou z rakouského Linze. V podstatě takřka narozenou, protože jejich vznik se datuje do roku 2012, přičemž polovina kapely se dala dohromady o rok dřív ještě pod názvem Thrymheimr. Alespoň tolik říká všeznalá Encyclopaedia Metallum. Vzhledem k tomu, že po dvou letech existence pustili do světa rovnou debutovku a nijak se nemazali s demáči, ípky, splitky a dalšími nahrávkami, kterými se obvykle snaží kapely upoutat pozornost promotérů a vydavatelů, může vás vcelku oprávněně napadnout, že členové budou asi slušní řízci, co mají něco nahráno. Jenže ono to tak vůbec není, protože Aesta je skutečně mladou bandou, a to nejen fungováním, ale i členstvem.

K představení víc netřeba, protože důležitá je dnes především jejich prvotina “From Darkness to Light”. Co všechno můžete najít pod minimalistickým přebalem s oktagramem? Nu, především black metal. A nutno uznat, že na mladou krev, která toho nemá moc za sebou, relativně solidní black. Relativně. Black v podání těchhle Rakušáků je totiž dost těžko definovatelný. Sypačky z tradičního blacku, něco z melodického blacku, z něhož někdo ukradl klávesy, něco z post-blackových kompozic a přístupu k žánru vůbec. K tomu občas dost heavy metalový zvuk a kytarová sóla. Od pohledu zajímavý mišmaš, který je ale zároveň nanejvýš dvousečnou zbraní a mám dojem, že pokud v tomhle směru budou chtít Aesta pokračovat, mají před sebou ještě solidní kus cesty, protože “From Darkness to Light” funguje dost polovičatě. A přitom se nedá vyloženě říct, že by něco vyloženě fungovalo víc a něco míň.

Samozřejmě, jsou tu lepší a horší momenty. To ano, ale pokud se podívám na album jako celek, nemůžu říct, že by některý z jeho prvků byl výrazně horší nebo lepší než jiný, spíš má každý své světlé momenty, které za to vážně stojí a naopak. Výsledek tak trochu připomíná chaos v zasedacím pořádku, kde místy vše sedí přesně na svém místě a jinde se jednotlivé prvky mlátí mezi sebou a do nějaké jednoty mají daleko. Třeba nosná melodie a parádně vygradovaná pasáž od páté do sedmé minuty titulní skladby (která je zároveň nejdelším kusem na albu) je vážně parádní, jenže poslední minuta a půl už je dost hevíková nastavovaná kaše, která dojem dost rozmělňuje. A přitom právě heavy riffy a sólo v první půli páté “I Am” fungují na takřka výbornou a s black metalem se dobře doplňují. A takhle nějak to funguje po celé ploše alba.

Asi nepřekvapí, že mi “I Am” spolu s rozmáchlou černotou “This World on Fire”, která rovněž funguje od začátku do konce téměř bezchybně, sedla na desce nejvíc. Tedy skoro, protože obě skladby minimálně o třídu přebíjí skvostné outro, které pomalu nabízí víc atmosféry než celá deska dohromady, což taky o něčem vypovídá. Nicméně když vezmu tyto tři kousky, dostanu cirka 13 z 45 minut materiálu (když vynechám desátou bonusovou skladbu) a to není mnoho. Zbytek skladeb není zdaleka tak silný. Dobré momenty se najdou a nelze tvrdit, že by šlo o neposlouchatelný počin, vždy se ale zároveň najde něco, co dokáže skladbu strhnout dolů v jejich neprospěch, viz výše zmíněná titulní skladba. Vyložená nuda je naštěstí jen patetická skorobalada “Face Your Fears” s křečovitě naroubovanou střední částí, která snad utekla z úplně jiné skladby. Pokud by “From Darkness to Light” byla tak o deset, patnáct minut kratší a ucelenější, vůbec bych se za to nezlobil, protože i když tři čtvrtě hodiny je ještě relativně střízlivá délka alba (vzhledem k řadě metalových desek, které mnohdy mají i přes hodinu), materiál, jenž Aesta prezentuje, zdaleka není tak silný a přesvědčivý, aby mě spolehlivě zabavil po celou dobu.

Potenciál tu však cítit je, a pokud na sobě budou Aesta pracovat, čemuž osobně docela věřím, když si rovnou troufli na řadovou desku, je tu docela solidní šance, že příště bude jejich výrazivo lepší a dotaženější. Oceňuji snahu kombinovat více různých přístupů a najít vlastní ksicht, nicméně tenhle ambiciózní přístup se s dost děravým materiálem na řadové desce nevyplatil. Tak snad příště, v dokonalejší a pokud možno střízlivější podobě.


Hortus Animae – Secular Music

Hortus Animae - Secular Music
Země: Itálie
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 24.3.2014
Label: Flicknife Records

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Against PR

Italské progresivní black metalisty Hortus Animae jsem měl v hledáčku již před hodně dlouhou dobou, ale k samotnému poslechu jsem se nikdy pořádně nedostal. Poté se skupina rozpadla a přesně dle hesla sejde z očí – sejde z mysli jsem na tuto formaci z města Rimini tak trochu zapomněl, abych se po pár letech mohl opětovně rozpomenout s ohlášením obnovy činnosti v loňském roce. A z této obnovy vzešla i comebacková deska “Secular Music”, s níž jsem se k poslechu Hortus Animae konečně dostal i já.

Vždy jsem tak nějak žil v přesvědčení, že Hortus Animae je sice nepříliš známá, nicméně kvalitní skupina, jejíž muzika bude jistě zajímavá. Přesně s tímhle jsem šel do poslechu “Secular Music” – že dostanu nahrávku, která bude inteligentní, nápaditá a bude mít sílu mě pohltit. Tím pádem to vlastně měli Italové předem trochu usnadněné, ale o to větší bylo zklamání, když jsem si “Secular Music” pustil poprvé a zjistil, že onu inteligenci a nápaditost album sice splňuje, avšak jen formálně.

Hortus Animae opravdu hrají členitou a progresivní hudbu, v níž se střídá množství zajímavých motivů, ale i přes všechnu snahu, kterou jsem “Secular Haze” věnoval, jsem se nedokázal dostat do bodu, kdy by mě to opravdu bavilo. Jsou momenty, v nichž Hortus Animae umí nabídnout i excelentní nápady… třeba jeden motiv v “Dystopian Apocalypse” je doslova úžasný, čisté vokály v “The Poison of the Naga” stejně tak a i v dalších skladbách není problém najít poutavé pasáže. Na druhou stranu je tu však i spousta momentů, které mi prostě nelezou do uší a takřka vůbec mě nebaví. Jinde mi zase vadí až násilné zlomy, což je případ právě “The Poison of the Naga”, kde se výtečné chvilky s čistým zpěvem a klávesami doslova bijí s přechody do extrémního metalu. Úplně stejný pocit však mám třeba i z hned úvodní “God and His Disgusting Children”.

Ačkoliv jsem albu věnoval dost času, stále jsem si k němu nedokázal najít cestu a je pro mě zklamáním. Třeba to někoho z vás zaujme více, to je klidně možné, protože jalová hudba to není ani omylem, já však půjdu zkusit štěstí ke starší tvorbě… třeba si potykáme víc.


Emblazoned – Eucharistiae sacramentum

Emblazoned - Eucharistiae sacramentum
Země: USA
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 22.9.2014
Label: Deepsend Records

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Zámořská parta Emblazoned z Wisconsinu není špatná… tedy, myšleno v tom smyslu, že její muzika není špatná. Ve skutečnosti se totiž jedná o docela pohodovou extrémně metalovou nakládačku, která se poslouchá bez sebemenších obtíží. V čem tedy tkví problém desky “Eucharistiae sacramentum”? Inu, zjednodušeně řečeno v tom, že ačkoliv se ta muzika poslouchá v pohodě, je docela krutě neobjevná a zaměnitelná.

“Eucharistiae sacramentum” je sice formálně dlouhohrajícím debutem Emblazoned, jenže kapela samotná funguje již od konce 90. let… ačkoliv při pohledu do diskografie, v níž se vyjma oné letošní řadovky nacházejí dvě ípka a jedno demo, to vypadá, že se chlapci s tou aktivitou asi zrovna nepřetrhli. Tak jako tak – jakkoliv to takhle řečeno může znít pěkně hnusně – kdyby se po těch nějakých 15 letech k tomu debutu nedohrabali, hudební svět by při vší úctě o nic moc chudší nebyl.

Samozřejmě z Emblazoned nechci dělat nějaké trotly, protože to si zase nezaslouží a férově se jim musí nechat, že “Eucharistiae sacramentum” poměrně solidní úroveň má. Američané za své nástroje umí chytit a na albu je znát, že jej natočili lidi, kteří hrát rozhodně umí. Stejně tak by bylo nesportovní vám neprozradit to, že Emblazoned dokážou tu a tam přijít i s vcelku obstojnou pasáží. Třeba některé momenty v písničkách jako “Fatherless Predecessor” nebo “Perdition” rozhodně nemám problém označit jako dobré.

Trochu horší je ovšem to, že i přes onu docela slušnou úroveň si posluchač z “Eucharistiae sacramentum” rozhodně neodnese pocit nějakého majstrštyku, protože ve své podstatě to album pořád není ničím víc než jen trochu lepším průměrem v black/death metalovém ranku. Netvrdím, že je ta placka blbost, jen prostě nevidím jakýkoliv důvod, proč bych si na ni měl ještě někdy vzpomenout, až mi za dvě minuty dohraje poslední song…