Archiv štítku: black metal

Heretical – Dæmonarchrist – dæmon est devs inversvs

Heretical - Dæmonarchrist
Země: Itálie
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 1.4.2014
Label: Paragon Records

Tracklist:
01. VICarIVS fILII DeI (inductio)
02. Averno resvrrectvris
03. Der monarchristvs
04. I Bleed Black
05. Devastate e liberate (libro primo) [Limbo cover]
06. The Gift, Lemegeton
07. Lvzifer démasqvé
08. Res Satanæ creata
09. Cvm clave diaboli
10. Demonmetal
11. Mediator dei (conclusio)

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Masterpiece Distribution

Itálie je země, jejíž metalová muzika měla vždycky velice blízko k epičnosti a koketovala s orchestrálností. Nádherným důkazem tohoto tvrzení je celá místní power metalová klika, kde se to různými symfonickými kudrlinkami jen hemží. Tato epika ovšem nepromlouvá jen do podobných měkčích subžánrů, ale i do těch extrémnějších. Jedním příkladem z mnoha pak může být třeba sicilská smečka Heretical.

Heretical ovšem nejsou žádná zelenáči – jejich vznik se datuje už do roku 1996, ale ve skutečnosti vznikli ještě o něco dříve pod jiným názvem. Své první desky pak vydali okolo přelomu tisíciletí, ale poté se na mnoho let odmlčeli a s výjimkou jednoho EP z roku 2004 nevydali vlastně nic zajímavého. Letos se ale po velice dlouhé době vracejí opět na scénu se svou celkově třetí studiovou nahrávkou, jejíž název zní “Dæmonarchrist – dæmon est devs inversvs” (což je jen tak mezi námi vskutku dæmonické pojmenování). A jak jistě všichni tuší, právě na ni se podíváme.

Heretical se ve své tvorbě snaží navodit jakousi okultní religiózní atmosféru, což… na jednu stranu, proč prostě ne. Ono je to sice klišé jako prase a skupin, které se vydaly tou samou cestou, je jak mraky (a to i z Itálie), ale když se to umí, vůbec nic proti tomu nemám. Co si budeme povídat, více jak 90 % metalové scény obecně je postaveno na jednom obrovském klišé, takže dokud se to nezvrhne do vyloženě kýčovité žumpy, nevidím důvod, proč proti tomu něco namítat. Někdo by se však mohl zeptat, co si pod nějakou tou religiózní atmosférou představuji a co přesně tím myslím. Na to je ve své podstatě docela jednoduchá odpověď – velice pěknou ilustraci toho, jak něco takového vypadá po vizuální stránce, nabízí videoklip “Der monarchristvs”, který se válí někde tady okolo, takže už jen ze studijních důvodů si jej neváhejte pustit. Zkráceně řečeno bychom to však mohli shrnout do kněžských rouch, corpse paintu, tuny náboženských symbolů, trochy krve a trochu větší trochy R&B (alias rouhání & blasfémie).

Vizuální stránka je dozajista pěkná a také je pěkné, že ji mají Heretical zmáknutou na jedničku. Na prvním místě by však u hudební skupiny stále měla stát hudba, takže je rozhodně na místě se ptát, jak jsou na tom tihle Italové v tomto ohledu. Inu, rozporuplně. Z “Dæmonarchrist – dæmon est devs inversvs” je rozhodně cítit, co nejspíš bylo cílem Heretical, takže v tomto ohledu by šlo tvrdit, že záměr kapele vyšel. Problém však tkví v tom, že ona atmosféra nijak zvlášť silná není. Skupinu sice šlechtí fakt, že se nespoléhá jen na klávesy, ale že se nebojí do toho i pořádně kopnout a předvést nějaký ten metalový rachot, nicméně to tímhle způsobem šlechtili, až se jim album dostalo do bodu vcelku solidní, ale nijak zvlášť výjimečné extrémně metalové hoblovačky, do níž občas vstoupí klávesy nebo nějaký ten obligátní chorál.

Ve výsledku to znamená, že ona atmosféra kulminuje především v těch momentech, kdy… no, vlastně v mezihře a v outru. Možná jsem trochu staromódní, ale myslím si, že když u metalové kapely, jejíž hudba by měla stát na nějaké konkrétní náladě, je ona nálada nejsilnější v nemetalových intermezzech, pak něco není úplně košer. Což však nic nemění na tom, že “Devastate e liberate (libro primo)” a “Mediator dei (conclusio)” se vskutku povedly a ona tolikrát omílaná atmosféra v nich vážně je. Tuto bilanci však lehce kazí fakt, že “Devastate e liberate (libro primo)” ani není vlastní skladbou, protože jde o předělávku italské industrial/gothic/EBM formace Limbo (zajímavostí ovšem je, že se na předělávce podílel sám frontman Limbo).

Ono ne, že by klasické vály byly na draka, protože se zde tu a tam zajímavé momenty najdou, a i když jejich atmosféra není tak strhující, stále ji tam trochu cítíte (což už ostatně padlo), takže o žádný provar zase nejde. Třeba již jmenovaná klipovka “Der monarchristvs” šlape docela solidně a i díky tomu videu je lehce zapamatovatelná. Ještě o kousek více se mi líbí “I Bleed Black”, v níž se hned několikrát ozve velice zajímavá (a dobrá) práce s kytarou. Na opačné straně však stojí kusy jako “Cvm clave diaboli” nebo “Demonmetal”, jejichž sborové halekání jako by se sem zatoulalo z jiných stylů a vůbec mi do kontextu zbytku nesedí. Ještě “Demonmetal” je skousnutelná, především díky hodně povedené poslední čtvrtině, ale “Cvm clave diaboli” je místy fakt až moc velká odrhovačka. A když už jsme u těch konkrétních songů, za zmínku by asi stál fakt, že deska ve skutečnosti obsahuje 66 stop – po regulérních 11 písničkách přijde 54 čtyřvteřinových tracků ticha a na 66. pozici se nachází minuta šumu a žbleptání. Upřímně jsem nikdy nepochopil, proč se tohle vůbec dělá, ale jestli to někomu připadá zajímavé…

“Dæmonarchrist – dæmon est devs inversvs” je vcelku solidní album. Rozhodně není špatné, rozhodně je nadprůměrné a rozhodně mu lze nějaký ten poslech věnovat. Úplně stejně rozhodně ale nejde o nic zvláštního a i v tomto ranku jakoby okultního symphonic black metalu lze najít hudebně zábavnější záležitosti – nebudeme-li se chtít hnout z Itálie, okamžitě na mysl vytanou třeba Darkend nebo ještě lépe Riul Doamnei. Přesto si však Heretical odstřelit nezaslouží, jelikož si ostudu neuřízli – prostě je to taková pohodová (tak moc, jak jen black metal může být pohodový) placka v lehkém nadprůměru. Ale i to je pořád úroveň, na kterou mnohé jiné kapely nemají.


Sedna – Sedna

Sedna - Sedna
Země: Itálie
Žánr: black / sludge metal
Datum vydání: 20.10.2014
Label: Drown Within Records

Tracklist:
01. Sons of the Ocean
02. Sons of Isolation
03. Life|Ritual
04. Sons of the Ancient

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grind on the Road

Trojčlenná Sedna ze slunné Itálie nepatří zrovna ke známým spolkům. Pravda, oni ani nejspíš neměli zas tolik možností se představit evropskému (potažmo světovému) publiku. Existují od roku 2009 a mimo letošní eponymní debutové desky, kterou před nedávnem přijeli představit do Prahy do dejvické Klubovny, kde vystoupili společně s Abaton, mají na kontě akorát tři roky staré demo. Už to ale slibovalo, že půjde o poměrně zajímavý materiál. A plnohodnotný debut tuto domněnku potvrzuje.

Jak vlastně jejich muziku klasifikovat? Tři plnohodnotné skladby, jedna mezihra a máme výsledný čas nahrávky 54 minut, takže to může docela zavánět při prvním pohledu průserem. Ještě při faktu, že první skladba “Sons of the Ocean” dosahuje stopáže bezmála dvacet minut a ani další dva plnohodnotné kousky nejdou pod deset minut, by jeden čekal, že bude mít co do činění s přetaženou nudou. Ale přes prvotní zvláštní pocity nahrávka neuvěřitelným způsobem roste vy začnete odhalovat zákoutí a rozmotávat spletité uzly kompoziční zralosti, s jakou se zde Sedna prezentují.

Skladby totiž nejsou jen tak ledabyle nahodilé změti riffů, brnkaček a podobných výmyslů, ale evidentně je zde jednotný zastřešující koncept, tudíž celá deska nakonec působí jako uzavřený kruh. To především vzhledem k tomu, že skladby na sebe plynule navazují a trochu se zdá, že i témata se různě modifikují a tak nějak se k vám vracejí v různých obměnách. Než se ovšem podaří desku plnohodnotně strávit, bude to chtít mnoho poslechů, rozhodně nejde o snadný poslech a vychytat všechny možné povedené momenty zabere dost času.

Hudebně se pohybujeme někde na pomezí hodně agresivního sludge v kombinaci se špinavým metalem, beroucím si ze všech různých zákoutí extrémního hudebního spektra. Blast beaty, agresivní kytarová hra, ale i poklidnější atmosférické vyhrávky. I když je ale album vcelku spíš hodně agresivní, i tak jde o tuze atmosférickou věc zanechávající silné dojmy. Je to jak díky nápaditému komponování, chytlavému agresivnímu stylu kytarového hraní, tak i barevnou rytmikou, která chvílemi zajíždí až na končiny rituálních tanců. Sice instrumentálně nelze čekat nějakou ekvilibristiku, ale tady jde především o vyvolání emocí a zvukové hradby. Přitom se motivy poměrně vyvíjí a mění, takže není třeba se bát ani stereotypu, ale i tak si časem každý najde své oblíbené momenty, na které se v průběhu těší.

Rozervanost je také cítit z vokálního (vokálních?) projevu. Podle oficiálních zdrojů se o vokály dělí kytarista Alex Crisafulli a baskytaristka Elyza Baphomet, ale upřímně jsem nějak příliš nevysledoval vokální rozdíly, tak je možné, že jsou vokály z většiny prací právě Alexe. Na albu se mihnou i dva hosté. V rituálním temném intermezzu “Life|Ritual” můžeme slyšet zpěvačku experimentální kapely OvO jménem Stefanie Pedretti. V posledním monumentu “Sons of the Ancient” pak hostuje jistý Mike B., což je pro mě naprosto neznámá postava, ale zjistil jsem, že působí v kapele Viscera/// (podle ukázek taky poměrně originální smečka) jako zpěvák, kytarista a klávesák.

Poslechem tohoto alba jako byste sledovali ucelený příběh; jak se jednou na tuhle cestu vydáte, není možné ji ukončit jen tak uprostřed bez ničeho. Dokud nezazní finální tóny poslední skladby, visí ve vzduchu pocit něčeho nedokončeného. Na Sedna je skvělé to, že si podmaňují dlouho, ale přesto jistě. Díky poměrně náročnému procesu vstřebávání fošna taky vydrží pěkně dlouho a mě jen mrzí, že se mi nepovedlo se na ně zajet podívat do Prahy – zajímalo by mě, jestli tak působivě dovedou znít i naživo.


Nifelheim, Vulcano, War-Head

Nifelheim poster
Datum: 16.10.2014
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Hellocaustor, Nifelheim, Vulcano, War-Head

Když do Prahy v loňském roce přijeli Nifelheim na svůj první koncert v České republice vůbec, upřímně mě opravdu sralo, že jsem tenkrát nemohl jet. Zvlášť když společně s nimi jeli brazilští veteráni Vulcano, kteří patří mezi nejstarší extrémně metalové smečky Jižní Ameriky, a dost luxusní support v podobě srbských The Stone a domácího kultu Maniac Butcher. Dost mě mrzelo, že jsem takovou akci tenkrát prošvihnul, zvlášť vzhledem k tomu, že jsem nečekal, že by se sem snad Nifelheim mohli někdy v blízké budoucnosti vrátit.

O to větší ovšem bylo překvapení, když měla švédská black/thrashová kultovka po roce a půl přijet znovu, a aby toho nebylo málo, opětovně v doprovodu Vulcano. Další předkapely tentokrát tak zajímavé nebyly, ale čert to vem, protože hlavním předmětem zájmu bylo přece jenom chodící železářství známé pod krycím názvem Nifelheim.

Zatímco loni večer otvírali Maniac Butcher, letos se této role ujala thrash metalová úderka Hellocaustor, v níž ovšem nepůsobí nikdo jiný než Vlad Blasphemer známý právě jako jedna polovina ústředního dua “Šíleného řezníka”. Hellocaustor už jsem viděl docela dostkrát, a i když to bylo snad pokaždé v trochu jiné sestavě, žádné velké rozdíly tam nikdy nebyly (s výjimkou jedné mocné akce v Děčíně, kde byli snad všichni členové totálně na plech a vyváděli takové píčoviny, že už to nikdy nepřekonají), takže člověk už prostě ví, co by měl čekat – a ani tentokrát se žádné velké překvapení nekonalo. Zpěvák Diktator zavelel “Hellocaustor, píčo!!!” a rozjela se nasraná thrash metalová bruska, jakou tahle kapela určitě umí. Jasně, není to nic moc originálního, ale rozhodně se Hellocaustor nedá upřít, že jim to na koncertech šlape opravdu zodpovědně, je to zábavné a hlavně tomu nechybí energie. Na tom nic nezměnil ani baskytarista Soulreaper, který mezi mocně pařícím kytaristou Onslaughterem a Diktatorem vypadal trochu zakřiknutě. Zbytek kapely to ovšem svým nasazením bezpečně vynahrazoval, takže se jednalo o povedený výstup, který mě bavil.

Po Hellocaustor se pokračuje v thrash metalovém duchu, tentokrát ovšem v podání Chorvatů War-Head, pro něž to byl první koncert v naší zemi. Hudebně vlastně nešlo o vyloženě nezajímavou záležet – dost často vystrkovaly růžky death metalové vlivy, jinde se zase objevily povedené vyhrávky na kytaru, což sice ani v jednom případě není nějaký vyslovený trhák, který byste ještě nikdy v životě neviděli a neslyšeli, ale nakonec proč ne. Na druhou stranu, bavilo mě to hlavně ze začátku, protože čím dále set War-Head postupoval, tím více mi to celé splývalo a přestávalo mě to bavit – jediné štěstí pro skupinu bylo, že nehrála zas až tak dlouho, takže to nestačilo překročit únosnou mez. Nějaká velká show to taky nebyla, jelikož ta největší akce, jakou Chorvati předvedli, bylo třepání palicí. Navíc kapelu trochu zbrzdily i technické problémy, když se hned po prvním songu muselo vystoupení na chvíli přerušit kvůli potížím s kytarou. Netvrdím, že to bylo vyloženě marné, ale jestli někdy War-Head přijedou znova, určitě se nebudu hnát, abych se na ně podíval znova… ledaže by tu zas hráli před někým zajímavějším. Abych to totiž řekl upřímně, asi nejvíc jsem se bavil nad faktem, že zpěvák a baskytarista Dario Turčan vypadal jako absolutní dvojník Romana Izaiáše z české Dogy, což mi přišlo docela vtipné.

Večer se přehoupl do své druhé poloviny a slova se ujímají brazilští veteráni Vulcano. Nemůžu tvrdit, že bych jejich tvorbu vyloženě miloval, ani jsem popravdě řečeno netušil, co bych měl od nich živě očekávat, ale byl jsem docela zvědavý, jaké to bude. Rozhodně jsem ovšem nečekal, že brazilské kvarteto předvede takhle kulervoucí nářez. Tohle byl jednoduše Metal s velkým M, kapela v obrovské formě – všechno, co jste kdy na tomhle žánru mohli mít rádi, Vulcano ten večer měli. Všichni členové si vystoupení vyloženě užívali a třeba ksichty baskytaristy Ivana Pellicciottiho neměly chybu, největší hvězdou kapely byl ovšem bubeník Arthur Von Barbarian, který si koncert vysloveně vychutnával, a bylo na něm vidět, že ho to ohromně baví. Vlastně i zpoza bicích působil tak trochu jako druhý frontman, protože lidi pořád hecoval a předváděl různé vtípky, jako bylo například hraní ve stoje nebo odbubnování kusu posledního songu s lahvemi od piva namísto paliček.

Odezvu měli Vulcano také skvělou a takřka po každém songu následovalo mohutné skandování jména skupiny, na což Brazilci odpovídali jednou hitovkou vedle druhé. V setlistu nechyběly pecky jako “Prisoner from Beyond”, “Bloody Vengeance”, “Death Metal” nebo “The Evil Always Returns”, vrcholem koncertu ovšem byla skladba “Witche’s Sabbath”, při níž na pódiu naběhli bratři GustavssonovéNifelheim (Erik ostatně během celého setu Brazilců poctivě třepal palicí v publiku… Per možná taky, ale toho jsem osobně nezahlédl) a střihli si u Vulcano hostovačku. Zcela upřímně říkám, že takovouhle jízdu jsem nečekal ani náhodou.

Vulcano byli tak dobří, že i kdyby už po nich nikdo nehrál, odcházel bych spokojený, ve skutečnosti však samozřejmě byli na řadě ještě samotní Nifelheim. Ti v loňském roce docela znatelně obměnili sestavu, takže v ní víceméně zbyla už jenom dvojčata Erik a Per Gustavssonova alias Tyrant (baskytara) a Hellbutcher (vokál), ale na výsledku to nebylo nijak znát a švédská kultovka se po brazilských kolezích nenechala nijak zahanbit. Jasně, celý koncert byl především o Gustavssonech a jejich rouhání v kožených hadrech s 50 kily železa dělal zbytek sestavy skoro jen křoví, ale to nebylo vyloženě špatně a i tak ostatní hráči odvedli svou práci dobře. Hellbutcher byl trochu indisponován, protože měl ruku (asi zápěstí?) v sádře (nebo obvaz?), přes kterou si sice na koncert “nenápadně” přetáhnul černou látku, protože bílý fáč asi není moc metal, ale nakonec jej to nijak zvlášť nebrzdilo… pomineme-li tedy, že se mu evidentně špatně drželo pivo.

Setlist Nifelheim:
01. Sacrifice to the Lord of Darkness
02. Black Evil
03. The Final Slaugther
04. Satanic Sacrifice
05. Hell’s Vast Plains
06. Bestial Rites
07. Sodomizer
08. Storm of the Reaper
09. Soldier of Satan
10. Infernal Flame of Destruction
11. Praise Lord Satan
12. The Bestial Avenger
– – – – –
13. Tormentor [Tormentor cover]
14. Possessed by Evil
15. Storm of Satan’s Fire

Nesměla samozřejmě chybět ani pořádná výzdoba pódia… to bylo plné lebek, kostí, svícnů (napíchaných ve flaškách od Birellu, hehe), jedné rakve, nějakých těch obrácených křížů, řetězů, oprátek (přilepených izolepou na zesilovačích) a po obou stranách pódia se navíc nacházely velké pavučiny. Sice je to všechno klišé jak prase, ostatně jako všechny ty kožené hadry, hřeby, pyramidy a další výstřelky metalové módy, ale k Nifelheim to prostě patří a bez toho by to nebyly oni.

Švédové svůj set odpálili válem “Sacrifice to the Lord of Darkness” se skvělým refrénem, který byl živě ještě drtivější než z placky “Servants of Darkness”, kde se song původně objevil. Tím ovšem přísun kvalitních pecek samozřejmě zdaleka nebyl vyčerpán a i další skladby zabíjely více než zodpovědně. Kdybych měl říct, jaké konkrétní písničky se líbily nejvíce mně osobně, rozhodně bych jmenoval nářezy jako “The Final Slaughter”, “The Bestial Avenger” a hlavně smrtící dvojici “Sodomizer” a “Storm of the Reaper” v polovině koncertu. Nifelheim mimo jiné zahráli i několik nových kusů, jež by se měly objevit na chystaném EP, které je údajně (jak prohlásil Hellbutcher během koncertu) již natočené. Jedna obrovská pecka se pak nacházela ještě v přídavku – v současné koncertní sestavě Nifelheim totiž působí Tamás Buday, někdejší člen Tormentor, a právě od téhle maďarské black metalové kultovky zazněl cover “Tormentor”.

Ačkoliv Vulcano byli rozhodně skvělí, a když dohráli, pomalu jsem ani nedoufal, že by je Nifelheim mohli trumfnout, nakonec to Švédové přece jenom vyhráli. Nicméně obě kapely byly naprosto parádní a obě předvedly kurevsky špinavý oldschool metal, jak se na taková jména sluší a patří. War-Head byli spíš do počtu, a i když se na jejich výstup také dalo dívat, žádný zázrak to nebyl a domácí Hellocaustor byli jasně lepší než Chorvati. Tak jako tak šlo o hodně povedený večer, který byl především v režii Vulcano a Nifelheim – ti první mě obrovsky překvapili, a jestli budu mít někdy možnost, opravdu rád se na ně podívám znovu; ti druzí pak naplnili očekávání a ve výsledku o nich platí to samé, tedy že bych se šel klidně z fleku podívat ještě jednou. Zvuk byl také v pohodě a ani u jedné ze skupin jsem s ním problém neměl, takže jediným opravdovým mínusem večera bylo pivo, které bylo hnusné jak chcánky, což je ale na Chmelnici bohužel standard.


The Unchaining – Ruins at Dusk

The Unchaining - Ruins at Dusk
Země: Itálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 2.7.2014
Label: Behemoth Productions
Původní vydání: 6.10.2013, selfrelease

Tracklist:
01. Ruins at Dusk
02. Lord of the Autumnal Mist
03. The Awakening of Fangorn
04. On Wintry Trails
05. Marching from Beyond
06. Shadow Vest
07. Enshrined in Darkness

Hodnocení: 2,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Masterpiece Distribution

Víte o tom, že nuda čas od času není vůbec špatná věc? Traduje se sice opak, ale ve skutečnosti vůbec není od věci se tu a tam pořádně zanudit. Protože je mi jasné, že jste jistě všichni lidé, kteří mají spoustu kamarádů, umí se bavit, užívat si života a nudu ani nemáte ve slovníku, budu tak hodný, že vás teď chvíli budu nudit já. A jaký může být nudnější začátek recenze než to, že si představíme recenzovanou kapelu?

Projekt The Unchaining pochází z Itálie a doposud má na kontě tři alba – z loňského roku dva zářezy “Wandering Through the Landscapes of Mind” a “Ruins at Dusk”, letos pak přibyl do rodiny třetí kousek s názvem “Fornost Erain”. Pokud byste ovšem čekali, že si nyní povíme něco o posledním zmiňovaném, budu vás muset zklamat, protože předmětem naší skromné recenze je “Ruins at Dusk”. Nahrávka původně vyšla v říjnu 2013 vlastním nákladem… i když nákladem je trochu nadnesené slovíčko, protože šlo pouze o digitální podobu. Jenže co čert nechtěl, letos v červenci počin vyšel znovu, tentokrát už ovšem oficiálně a ve fyzické podobě.

Vydávání nepříliš nápadných, ale kvalitních undergroundových počinů na fyzických nosičích mi přijde jako záslužná činnost – opravdu ano. V tomto případě si ovšem myslím, že by se svět nezbořil, kdyby “Ruins at Dusk” zůstalo ležet ladem a nikdo si toho alba nevšímal, protože při vší úctě, dobré zrovna není. Upřímně by mě zajímala motivace firmy, proč zrovna tohle vydávat znovu… jestli se jim to opravdu líbilo, pak lze říct minimálně to, že se můj a jejich vkus nepotkal.

Projekt The Unchaining údajně produkuje cosi jako atmosférický black metal, což je formálně jistě splněno, nicméně realita vypadá asi tak, že ten počin zní strašně amatérsky a nějakou atmosféru na něm najdete jen s hodně velkými obtížemi. Část nahrávky tvoří jakési (asi atmosférické) nemetalové předěly, z nichž nejnápadnější je samozřejmě intro “Ruins at Dusk” a mezihra “Shadow Vest”, ale to jsou asi tak jediné momenty, kdy lze tvrdit, že hudba The Unchaining dává opravdu smysl. Obzvláště v prvním jmenovaném intru je pěkná pasáž, kdy se v pozadí ozve náznak folku. Není to žádná extra sláva, ale proč nakonec ne. Rozhodně je to na poslech schůdnější než to, co se děje, jakmile nastoupí onen black metal.

Při tónech intra člověk tak nějak nezaujatě čeká, jak se to bude vyvíjet. Když se ovšem rozjede první regulérní skladba “Lord of the Autumnal Mist”, úsměv velice rychle zamrzne, protože z celého počínání táhne amatérismus na sto honů. Já osobně mám podzemní black metalový zvuk zcela upřímně subjektivně rád a takové ty garážové včelíny, z nichž si všichni dělají srandu, úplně v klidu poslouchám, takže není pravda, že by se mi to nelíbilo kvůli tomu, že něco takového neumím ocenit. Nelíbí se mi to kvůli tomu, že zvuk “Ruins at Dusk” je jednoduše diletantství, což se někdy bohužel mylně zaměňuje za underground.

A co nezničí technická stránka věci, to dodělá hodně slabá muzika­… za příklad může opětovně posloužit “Lord of the Autumnal Mist”, jejíž riffy by mohly sloužit jako definice primitivnosti. Bohužel však v tomto ohledu není ojedinělým exemplářem na desce. O tom, že by bicí nebo vokál na tom byly lépe, se nemá cenu moc bavit… nejlépe z toho vychází ještě ten vokál, ale ani v jeho případě nelze tvrdit, že by dokázal celkový dojem nějak vylepšit. Jediná záležitost, jež drží “Ruins at Dusk” alespoň malinko nad vodou, jsou klávesy, které se čas od času ozvou a mají víceméně obdobný efekt jako v obou výše zmiňovaných mezihrách. Jejich podíl na celkové hrací době však stále není takový, aby dokázaly hodnocení alba nějak zvednout, a i kdyby jich tam náhodou bylo víc a byly fakt excelentní, ten zbytek by je stejně krutě táhnul dolů.

Docela jsem byl na “Ruins at Dusk” zvědavý, jelikož black metal mám prostě rád a s chutí si poslechnu každou další nahrávku, jenže to neznamená, že bych sežral úplně všechno. A právě to se týká i produkce The Unchaining, protože hudba tohoto projektu je jednoduše slaboučká a ani vcelku slušné využití kláves nemá šanci zachránit naprosto jalovou black metalovou složku. Ať se na to dívám z kterékoliv stránky, “Ruins at Dusk” mi prostě vychází jako strašně slabé album, s jehož poslechem nemá cenu ztrácet čas, a zároveň mi nedochází, proč někdo zrovna tohle musí vytahovat na světlo a vydávat oficiálně, když je ta hudba… prostě zbytečná.


Old Soul / ██████ – Split

Old Soul / ██████ - Split
Země: USA / Česká republika
Žánr: atmospheric black metal / blackgaze
Datum vydání: 1.6.2014
Label: Zegema Beach Records / IFB Records / Dingleberry Records / Maniyax Records / Pike Records / Mosh Potatoes / Suspended Soul Records

Hodnocení:
H. – 7/10
Atreides – 8/10
Zajus – 7,5/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,6/10

Odkazy ██████:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Old Soul:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

██████ se vynořili v loňském roce se svým bezejmenným demosnímkem, který byl rozhodně na mnohem vyšší úrovni, než člověk obyčejně od demosnímků čeká. Netrvalo dlouho a kapelu s tím asi nejhůře vyslovitelným a nejhůře napsatelným názvem na světe jsem si oblíbil, protože jejich syrová a silná post-black metalová atmosféra mě skutečně oslovila.

Je pravda, že bych jako další počin radši viděl klasickou desku, ale když nic jiného není, člověk nepohrdne dávkou nové hudby ani v podobě splitu, na němž ██████ sdílejí prostor s Američany Old Soul, o jejichž existenci jsem doposud tušení neměl. Ani jejich tvorba ovšem není vyloženě k zahození a s ██████ si žánrově i svou náladou docela sednou. Pokud bych však měl obě formace porovnat kvalitativně, vcelku jednoznačně u mě vede (z našeho pohledu) domácí tým z Plzně – a určitě to není dáno jen tím, že to jsou Češi.

Největší vrchol celého počinu přichází hned na jeho začátku v podobě rozmáchlé čtvrthodinovky “V”. Jak vidno, ██████ delší stopáž rozhodně sedne a dokážou ji zužitkovat – zejména druhá půle, kdy nastane zvolnění do jakési směsky ambientu a soft noisu, která se posléze přelévá zpět ke kytarové hudbě a postupně mohutně graduje, je opravdu excelentní a vlastně bych si dovolil tvrdit, že je to asi to nejlepší, co ██████ doposud stvořili. “VI” už tak působivá není, ale i tak je pořád vážně dobrá a vcelku hravě udržuje laťku, jakou skupina sama sobě nastavila.

Old Soul žánrově pokračují ve víceméně stejném duchu jako čeští kolegové, možná jsou jen trochu hutnější a ještě o kousek víc post, jejich tvorba mi však subjektivně nepřijde tak silná jako v případě ██████. I tak se zde ale jistě najdou povedené momenty a ta muzika mi dává smysl. U Old Soul mi naopak víc sedla kratší písnička “Lens”, kde mě baví jak kytarové výbuchy, tak i klidnější momenty; naopak “Emerald” mi místy přijde bohužel až moc utahaná a příliš mi nesedí ani větší vliv blackgazu. I přesto se však stále jedná o slušnou práci a nedělá mi problém to poslouchat.


Druhý pohled (Atreides):

Split jako takový a jeho pozadí tu nebudu příliš rozpitvávat, to udělali kolegové okolo, takže se zaměřím především na hudbu. Já osobně se k jeho důkladnějšímu poslechu dostal až po zrušeném koncertu Falloch a Lantlôs, kde ██████ předvedli kus svého nového repertoáru, takže když jsem se podíval splitku blíže na zub, nebylo ze strany plzeňských až tolik co objevovat. Řečeno s nadsázkou, protože díky intenzitě, s jakou kluci drtí skladby v živém podání, se toho docela dost ztratí a při studiovém setkání vyplyne na světlo kvantum detailů. A že se občas člověk musí i tak snažit, aby se k nim dostal, protože třeba úvodní opus “V” je ve střední hlukové části dost podmanivý a hypnotický na to, aby vás unášel v myšlenkách a samotnou hudební stránku nechal takřka nepovšimnutou. Monolitický černý kvádr z “Vesmírné Odyssey” par excelence.

Druhá, kratší skladba “VI” je pro změnu přímo nabita náladami a střídá jednu polohu za druhou. Důležité ale je, že každá ze skladeb má něco do sebe a obě jsou zvládnuty na výbornou. Rozdílnými povahami se navíc skvěle doplňují a ██████ nastavili pro Old Soul laťku pěkně vysoko. Ti rovněž hrají svébytnou směsku, screama a dalších vlivů, která jim funguje dost dobře, nemůžu se ale ubránit porovnání s ██████, kteří z pomyslného (a poněkud nesmyslného) souboje vychází o trochu lépe.

Na hudbě Američanů oceňuji, že v jemnějších pasážích dokážou být víc zasnění, shoegazové a post-rockové prvky tu hrají velkou roli a skvěle konstrastují s přechody do zběsilého black metalu. Díky absenci elektroniky se obě kapely dobře doplňují a zejména závěrečná “Emerald” je vážně nádherná. Blackgazové pasáže kolidující s chorobnou druhou částí skladby, která je výborně vygradovaná a emoce z ní jen tečou. Ve výsledku tak jde o zdařilé kombo, které plní účel – představuje kvality domácí produkce Americe a naopak. A na výbornou, protože já se po tvorbě Old Soul v budoucnu určitě ještě poohlédnu. Velmi dobrý a vyvážený počin.


Třetí pohled (Zajus):

██████ udělali loni na české metalové scéně solidní rozruch svým debutovým bezejmenným demem, které na ploše čtyř skladeb představovalo osobité moderní pojetí black metalu, ne náhodou odkazující například směrem k Deafheaven. S roční pauzou se ██████ vrací s novým materiálem a k jeho vydání si pozvali americké Old Soul, jejichž historie je oproti nováčkům ██████ poměrně dlouhá. Jak spolupráce těchto dvou kapel dopadla?

Jedním slovem dobře. Začněme stranou ██████, která čítá dvě skladby. “V” je takřka čtvrthodinový opus navazující tam, kde kapela skončila na svém loňském demu. Charakteristický rukopis zůstává, přibyl navíc výtečný cit pro plynulý vývoj a zapojení elektroniky v prostřední části. Kratší “VI” je pak skladbou typičtější, s elegantní jemnou částí uprostřed dvou energických konců, ve kterých nechybí důraz na melodie a ladná souhra tří kytar, z nichž jedna velice věrně supluje basu. Co se týče koncentrace dobrých nápadů, je “VI” možná i lepší než “V”, ovšem ta díky své stopáži projde výbornou pomalou gradací a působí tak celistvějším dojmem.

Hudba Old Soul je v mnohém podobná, neboť formálně spadá do stejného žánru. Přesto jsou zde jasné rozdíly, ať už je to čistší zvuk, přítomnost baskytary, zřetelnější vokál či větší skladatelská přímočarost. U Old Soul mám však problém při tvrdších momentech (kterých je většina), jelikož se mi dosti slévají a nalézám mezi nimi jen málo odlišností, což u ██████ říci nelze. I přesto jde o solidní poslech, bohužel jen o málo lepší než nabízí žánrový standard.

Pokud bych měl hodnotit separátně, straně ██████ bych s klidem osm a půl bodu, zatímco Old Soul by se museli spokojit s o půl třetího bodu nižším hodnocením. Protože však strana ██████ zabírá formálně delší část splitu, dovolím si jí přisoudit vyšší váhu a hodnocení zprůměrovat na 7,5.


Čtvrtý pohled (Skvrn):

Plzeňští ██████ byli jediným důvodem, proč si obstarat zbrusu nový split se žánrově spřátelenými Old Soul. Proč to ostatně hned na úvod nepřiznat – hádám, že nebudu jediný takový. ██████ považuji za jednu z největších nadějí, které se v posledních letech vyklubaly v tuzemském tvrdě metalovém podzemí. Již loňským demem si bezejmenné kvarteto získalo slušný počet příznivců nejen v našich luzích a hájích, ale především v zahraničí, což je po jediném vydaném nedlouhohrajícím počinu vizitka věru výborná. Naopak Old Soul pro mě byli velkou neznámou a letošní split se tak stal první možností, jak se s tvorbou Američanů seznámit.

Ne, že by byla strana Old Soul špatná, ale to, co na novém počinu předvádí ██████ mě svou silou srazilo do kolen. Kapela totiž za jediný rok urazila dlouhý kus cesty. Ne však změnou charakteristického zvuku a vokálu, ale epičností skladeb, z nichž delší “V” atakuje čtvrthodinovou stopáž. Jistě, délka písně ani zdaleka neznamená automaticky větší skladatelskou zručnost nebo výpravnost, nicméně v případě ██████ se takhle dlouhá kompozice vydařila na výbornou. Silné skladatelské momenty, kontrasty mezi atmosférickým blackem se screamo vokálem a klidnými post-rockovými vodami, které celé výrazivo bezvadně doplňují, toť absolutní trefa do černého. “VI” je naopak kusem přímočařejším a mnohem více se podobá skladbám z dema. Nic to však nemění na tom, že i tady zůstává vysoká kvalita a především naživo tenhle vál zabíjí.

Stranu Old Soul zmíním spíš okrajově. Žánrově jsou si s “Nicem” hodně podobní, ještě více se však blíží spíš hardcorovému pojetí, což rozhodně není věc, která by mi vadila. I Američané na desce předvedli slušný výkon a stejně jako ██████ vyrukovali s jedním přímočařejším a jedním atmosféričtějším kusem, jenomže stín vrhnutý tmavým obdélníkem zanedbatelný není. “Obdélníci” totiž předvedli, že i delší stopáž jim není cizí a urazili další kus cesty v naplňování evidentního potenciálu. A teď už by konečně mohla přijít dlouhohrající deska.


Demonic Resurrection – The Demon King

Demonic Resurrection - The Demon King
Země: Indie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 13.7.2014
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. The Assassination
02. Facing the Faceless
03. The Promise of Never
04. Death, Desolation and Despair
05. The Demon King
06. Architect of Destruction
07. Trail of Devastation
08. Shattered Equilibrium
09. Even Gods Do Fall
10. The End Paradox

Hodnocení:
H. – 5,5/10
Ježura – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

O indických Demonic Resurrection jsem poprvé slyšel úplně stejně jako asi většina z vás – když se v roce 2010 objevili na soupisce Brutal Assaultu, což tehdy bylo – jestli si správně vzpomínám – jedno z jejich prvních vystoupení v Evropě. Stalo se tak nedlouho po vydání jejich třetího alba s názvem “The Return to Darkness”. Od té doby už nějaký ten pátek uběhl, rok se s rokem sešel… vlastně se spolu sešly čtyři roky, po jejichž uplynutí se Demonic Resurrection opět hlásí o slovo se svou čtvrtou dlouhohrající deskou “The Demon King”

Byly doby, kdy jsem se stavil trochu odmítavě k metalovým skupinám z “nemetalových” zemí, ale to je naštěstí dávno pryč a dnes bych se nebál tvrdit, že se na poslech kapel ze států, které nejsou považovány za typicky metalové a které nám z našeho středoevropského pohledu mohou připadat exotické, docela těším a přijde mi to zajímavé. Především takřka vždy doufám, že se do tvorby té či oné formace nějakým způsobem promítne její původ, z čehož pak mohou vznikat vysoce interesantní nahrávky, jejichž atmosféra je mnohdy natolik neotřelá, že jim lze odpustit jiné případné nedostatky. Řečeno jednoduše, mám rád exotiku v metalové hudbě, baví mě to, protože je to pro mě něco nezvyklého.

Nicméně Demonic Resurrection… jak jen to říct… pokud u kapel ze zemí, jako je třeba Indie, doufáte v něco podobného jako já, jak jsem to popsal o kousek výše, tak u téhle party pod vedením zpěváka a kytaristy The Demonstealera to (bohužel) rozhodně nenajdete. Kdyby vám totiž tuto formaci někdo pustil jen tak, takřka nijak byste nepoznali, že nepochází z Evropy. Tohle samozřejmě nutně nemusí být problém, to jen abyste si nemysleli… problém je v tom, že se Demonic Resurrection od melodicko-extrémně metalového standardu nijak zvlášť neodlišují ani co do kvality.

Když to vezmeme z jiného konce, Demonic Resurrection nelze po formální stránce nic moc vytýkat, protože po všech stránkách splňují vše, co by současné klávesové black/death metaly měly splňovat, aby se o nich dalo říct, že to myslí vážně. Chcete pořádnou dávku epičnosti? Máte ji mít, je to tam! Pořádně naleštěný sound? Jasně, taky to tam je (a na můj vkus asi až moc naleštěné, jen tak mezi námi)! Klávesové kudrlinky a pořádné metalové riffy? No problemo, taky máme! Což takhle ke growlingu přidat sem tam nějaký čistý vokál, aby to bylo ještě epičtější? Pche, že o tom vůbec pochybujete! Stejně tak je na výsledku znát, že kapela maká a snaží se působit na úrovni. Ačkoliv Demonic Resurrection pocházejí z Asie, jejich produkce je z technického hlediska na takové úrovni, že se nemusejí bát srovnání v podstatě s jakoukoliv podobně laděnou formací odkudkoliv, a z tohoto úhlu pohledu je vlastně docela pochopitelné a zasloužené, že jsou nejspíš nejznámější metalovou skupinou své země.

Nyní to však vezmeme z pohledu toho člověka, co vždycky na něco remcá. Ten by totiž mohl na vše řečené v předcházejícím odstavci zcela trefně poznamenat: A co jako? Je pěkné, že Demonic Resurrection naplňují nějaký standard, ale… je to vůbec takový klad? Ne nadarmo se tomu totiž říká standard. Demonic Resurrection se za ty roky dokázali zcela jistě vyrovnat metalové produkci západního světa a rozhodně nepůsobí jako nějací neználkové odnikud, kteří ani nevědí, jak se drží kytara, ale povedlo se jim to do takové míry, že od té celosvětové produkce nejsou jakkoliv k rozeznání a znějí jako stovky dalších kapel všude okolo.

V žádném případě těmto Indům neupírám jejich schopnosti, protože zcela evidentně umí hrát a vědí, jak vyprodukovat profesionální desku, ale… nemůžu si pomoct, nic jiného v tom prostě není. “The Demon King” je jednoduše nádherná, epická a profesionální nuda. Taková pestrobarevná barevná slupka, pod níž toho nic moc nenajdete. Demonic Resurrection jistě zvládnou přijít s nějakým tím solidním riffem nebo motivem, celkově vzato je to však jen album, které neuráží a zvládne fungovat jako slušná kulisa. Hledáte-li něco, co by vás vyloženě posadilo na zadek nebo vás nějak uhranulo, nějakou silnou atmosféru nebo cokoliv jiného, díky čemuž byste měli mít chuť to točit pořád dokola, tak zde to bohužel nenajdete. A co je horší, rozhodně to není poprvé, co mám u alba Demonic Resurrection tento pocit načančané prázdnoty, jelikož minulé “The Return to Darkness” v tomhle bylo úplně stejné.

Abych však nebyl jen za kazišuka, pojďme se v rychlosti podívat alespoň na těch pár momentů, jež bych mohl označit za solidní (a že takové – jak už jsem naznačil výše – tam jsou, to zase buďme féroví). Osobně mě asi nejvíc zaujal rozjezd “The Promise of Never”, který zní, jako kdyby vypadl ze starší tvorby slovenských Galadriel, které mám dost rád (i přes trochu rozpačité poslední dvě desky)… nepochybuji ovšem o tom, že je to podobnost čistě náhodná. Stejně tak pasáž na začátku šesté minuty téhož songu je vyloženě parádní. Povedené chvilky, především co do klávesové práce, se jistě dají najít i v titulní “The Demon King”… a když tak o tom uvažuji, tak nějaký nápad, který bychom mohli nazvat přinejmenším slušným, se vlastně nachází ve většině skladeb, nějaká vteřinka se vždycky najde. Akorát těch vteřinek není tolik, abych celé album nesplývalo v jedno velké a epické, stále však amorfní nic. A tím jsme se dostali zpátky k našemu problému…

Co si tedy s Demonic Resurrection vlastně počít? Svým způsobem je mi ta skupina vlastně poměrně sympatická, nedají se jí upřít schopnosti ani vůle zahrát to kvalitně a rozhodně je znát, že se neflákají a naopak se snaží, aby to za něco stálo. Přesto mě to však nebaví, nechci to poslouchat a přijde mi to tak trochu o ničem. Na druhou stranu, jestli si myslíte, že jsou současní Dimmu Borgir fakt super kapela, tak se vám “The Demon King” bude určitě líbit.


Další názory:

Já mám Demonic Resurrection vlastně rád. Sice to není kvůli hudbě (desku “The Return to Darkness” jsem onehdá protočil tak dvakrát a od té doby na ni nesáhl), ale je mi fakt sympatické úsilí kapely, s jakým se snaží pozvednout indickou scénu blíže světové úrovni – nebo to na mě alespoň dělá ten dojem. Proto mě celkem mrzí, že ani nové dítko Demonic Resurrection nemůžu moc chválit. Což o to, zahrané je to dobře, jistou (a ne úplně špatnou) úroveň to má a napříč albem se vyskytuje celá řada pěkných momentů. Ty se ale většinou soustřeďují v sólech nebo pasážích s čistým zpěvem (což je docela sympatické zpestření) a zbytek je sice poslouchatelný, ale mě osobně dost nudí. A vzhledem k tomu, že to stopáž desky dotáhla na 52 minut a já se u toho nervózně ošívám už v polovině, je asi nasnadě, že mě to nudí opravdu hodně. Objektivně 5,5 ale “The Demon King” u mě zjevně dopadne stejně jako jeho předchůdce – v zapomnění.
Ježura


Preludium – Redemption

Preludium - Redemption
Země: Polsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 5.1.2014
Label: Transcending Obscurity

Tracklist:
01. Soul Torment
02. Altars of Redemption
03. Incarnations
04. Root of Suffering
05. Circle of Life
06. The Seven Gates of Hell
07. Destiny of Mortals
08. Arena of Souls
09. Hatred Breeds Suffering
10. Sins of Mankind

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Úvod dnešního povídání zasvětím jednomu srovnání. Byť to může leckterým znít až kacířsky, boom Behemoth si dovolím přirovnat k tomu, co se dělo před několika lety kolem Dimmu Borgir. Oba spolky se vypracovaly v komerčně úspěšné kapely a dokázaly tak představit extrémní metal širšímu obecenstvu, přičemž především pozice Behemoth je ve své domovině takřka neohrozitelná. Naši severovýchodní sousedé však měli z několika ohledů cestu mnohem trnitější. Polské silně věřící obyvatelstvo je v otázce náboženství často zcela nekompromisní a minimálně z toho hlediska to měla Nergalova smečka rouhačů složitější. K tomu si přidejme ještě jeden fakt. Norsko bylo od počátku zčernalých věků vedeno za Mekku (v dnešní době získává toto sousloví zcela nový rozměr) black metalu. Do Polska se tato hudba dostala až o pár let později a tehdejší scéna nevykazovala sebemenší náznak směřující ke vzniku dnes natolik uznávané polské školy (black/)death metalu.

Jestliže šlo v době vydání prvních počinů Dimmu Borgir, tedy kolem roku 1994, říct, že norský black metal byl několika výjimečnými nahrávkami prakticky definován, to polští Behemoth onu záplavu nahrávek způsobili sami a stali se tak nejen komerčním gigantem, ale i velice vlivnou kapelou v undergroundových vodách. Ty vyplivly i black/deathové kvarteto Preludium, o němž dnes zapředeme řeč.

Je těžké při recenzi polské black/deathové kapely eliminovat častý výskyt slova Behemoth, jenomže v případě Preludium je ona podobnost do očí bijící. Preludium se sice dali dohromady v roce 1999, tedy až devět let po vzniku zkušenějších kolegů, ale i onen hudební vývoj zdá se býti vývojem vysoce podobným. Preludium totiž podobně jako Behemoth vydali svou prvotinu s klasickým black metalovým fontem, které pravděpodobně zakrývalo nejspíš i hodně syrovou hudbu. Postupem let se však Preludium z black metalové éry dem přehoupli do black/deathového období až k současné death metalové podobě. Ta však mimo žánrového zařazení Nergalovu družinu tolik nepřipomíná, nicméně že by šlo zároveň o něco originálního, to se zrovna také říci nedá.

Na poslech “Redemption” jsem se docela těšil. Ne, že bych byl kdovíjakým black/death metalovým nadšencem, to ostatně nejsem, ale zaujalo mě angažování kytaristy a vokalisty v jedné osobě – jakéhosi Iona – v avantgardně (post-) black metalovém uskupení Mord’A’Stigmata. Říkal jsem si tedy, že alespoň části by se tvorba této záležitosti mohla odrazit ve zvuku nového alba. Opak je však pravdou, tady zůstáváme na čistokrevném tradicionalismu, který jakýkoliv výraznější pohyb kupředu ignoruje. Zvuk je u většiny polských smeček tím nejzásadnějším aspektem a “Redemption” na tom není jinak. Preludium však zní oproti výše vzpomínaným spolkům o poznání oldschooldověji, staromilštěji a v neposlední řadě také méně monumentálně. Preludium na to jdou jinak, celé je to syrovější, neopracovanější, avšak nikoli neohrabané, jelikož řemeslně je zde všechno provedeno na jedničku a v tomto ranku mohu Preludium směle posadit vedle žánrových špiček.

Co se samotných skladeb týče, Preludium jsou oproti zbytku polské školy o chloupek pomalejší a zatěžkaněší. Bohužel však ale také monotonnější a častokrát i nudnější. Změna temp se zde stává vítaným a v případě “Redemption”, sluší se říct, i nedostatkovým zbožím. Poláci se sice nebojí kontrastů, ale ty přicházejí namísto tempových změn v podobě změn intenzivity. A o tom vlastně celá deska je. Žádná zběsilá sóla, jen poctivě budované, variované a gradované rify. Sem tam se sice vyskytne pár atmosféričtějších pasáží, což je případ takové “Destiny of Mortals”, ale opět nejde o nic, co by zásadně vybočovalo. Patrně nejlepší moment přichází se skladbou “Incarnations”, ve které dominuje hra tlučmistra Piotra Ungeheuera, jenž si na většině stopáže vystačí s monotónním blast beatováním a “Incarnations” je kolem a kolem jedinou světlejší výjimkou. Koneckonců, hra na bicí dostatečně vykresluje celkový pocit, který jsem si z “Redemption” odnesl – řemeslně výborné, jinak však bez většího překvapení a silných momentů. Není pak tedy divu, že album ke konci posluchači připadá čím dál nevýraznější. A je úplně jedno, že skladby z konce desky nejsou o nic slabší než ty ze začátku.

“Redemption” je bez pochyby poctivě odvedenou řemeslnou i skladatelskou prací, jeden zásadní, pravděpodobně ten nejzásadnější atribut jsem v jeho blast beatech, spletitých rifech a mrtvolných vokálech nenašel: duši. Nechápejte mě zle, ale necítím zde žádné pouto, které by poslech “Redemption” zásadně povznášelo nad ty průměrné a nutilo by mě si ho znovu a znovu pouštět. Fanoušek zatěžkaného death metalu zklamán nebude, ale já protáčím “Redemption” naposled.


Thantifaxath – Sacred White Noise

Thantifaxath - Sacred White Noise
Země: Kanada
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 15.4.2014
Label: Dark Descent Records

Hodnocení:
H. – 8/10
Skvrn – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:

První pohled (H.):

Anonymní kanadskou smečku Thantifaxath jsem poprvé zachytil s jejím eponymním debutovým minialbem, jež vyšlo před třemi lety. Nedá se tvrdit, že by mě “Thantifaxath” vyloženě uzemnilo, nicméně i přesto onen čtvrthodinový hnus věštil, že jméno Thantifaxath by bylo záhodno do budoucna hlídat, protože potenciál zde nebyl zrovna malý.

Thantifaxath nakonec studiově mlčeli tři roky, nicméně letos v dubnu konečně do světa vypustili svou první dlouhohrající desku “Sacred White Noise”, jež je opětovně vybavena excelentní obálkou. Ačkoliv je produkce Thantifaxath značně negativní a kapela zjevně nemá zájem na tom, aby se u její hudby kdokoliv bavil, přece jenom je zde několik velmi pozitivních věcí. Tou největší je asi to, že onen potenciál během těch tří let vážně uzrál, takže “Sacred White Noise” je hodně uhrančivá záležitost, jež je co do obsahové stránky tak odporná, až je vlastně úžasná. Není to záležitost na jeden poslech a opravdu to chvíli trvá, než se v tom chaosu začne člověk trochu orientovat, ale když se mu to podaří, najednou to začne dávat smysl a je to vážně silné. Obzvláště skladby “Gasping in Darkness”, “Panic Becomes Despair” a “Lost in Static Between Worlds” jsou koncentrované zlo. Jediné, čemu jsem na chuť úplně nepřišel, je úvod v podobě “The Bright White Nothing at the End of the Tunnel”, v níž mi přijde, že to Thantifaxath s tím avantgardním lámaným riffováním trochu přehnali a takřka se zde není čeho chytit… na rozdíl od zbytku, jenž i přes veškerou chaotičnost hlavu a patu má.

Jako první člověka při poslechu Thantifaxath jistě napadnou třeba Deathspell Omega, kteří patří na piedestal tohoto druhu black metalu, nicméně zdaleka to není jediná reminiscence – třeba začátek “Where I End and the Hemlock Begins” (což jen jinak další skvělý kus) jako by vypadl od Wolves in the Throne Room, akorát s více zlým soundem. Důležité ovšem je, že jsou Thantifaxath stále sví a nejsou žádnou kopírkou. A to ve výsledku dává počin, který by příznivci opravdu extrémního black metalu neměli minout.


Druhý pohled (Skvrn):

Ke kanadskému black metalovému podzemí chovám poměrně blízký vztah. Ačkoliv se velikost zdejší scény nedá ani v nejmenším nedává srovnávat s tou norskou, švédskou nebo polskou, svým specifickým feelingem všechen handicap maže. Asi největší kanadské black metalové hnízdo sídlí kolem západního pobřeží v okolí frankofonního Montrealu. Nyní je kanadská scéna bohatší i o další nesmírně zajímavé jméno – Thantifaxath. Uskupení, které svým tajemným jménem skrývá uskupení tří anonymních hudebníků, ovšem pochází z jižněji položeného Toronta. Francouzštinu však úplně opouštět nebudeme, neboť se na novince “Sacred White Noise” objevuje spousta chaotických nálad, které natolik proslavily právě scénu zčernalého galského kohouta.

I když je “Sacred White Noise” albem debutovým, Thantifaxath na něm působí dojmem ostřílených mazáků, což je tvrzení, které vzhledem ke vzpomínané anonymitě nemůžeme ani popřít, ani zásadně vyvrátit. Thantifaxath se navíc povedlo v rámci průměrnými nahrávkami přeplněné scény vytvořit zcela vlastní hudební svět, který sice může připomínat občasným chaotickým riffováním připomínat vlivnou dvojici Deathspell Omega/Blut aus Nord, nicméně Thantifaxath si stále uchovávají vysokou dávku autentičnosti. Ta spočívá především v nezvyklé melodičnosti, která sice vzhledem k vzpomínanému chaosu na první dobrou nemá místo, nicméně po několika posleších je znatelné, že celé “Sacred White Noise” je dopředu taženo právě silnými melodiemi.

Jenže šetřit chválou tentokrát nemíním a musím zmínit zvuk, především skvělé kytary. To, co se děje třeba v takové “Gasping in Darkness”, je nepopsatelná temnota, ta atmosféra, ta gradace, tohle je opravdový majstrštyk. Má vůbec “Sacred White Noise” nějakou chybičku? Já upřímně o žádné nevím. Od řemeslného umu přes atmosféru až po samotný “outfit” jde o maximálně propracovanou věc a já jen musím konstatovat, že máme co do činění s výjimečnou záležitostí, čemuž odpovídá i číselné hodnocení.


Black Autumn – Losing the Sun

Black Autumn - Losing the Sun
Země: Německo
Žánr: atmospheric black metal / ambient
Datum vydání: 30.9.2014
Label: Rain Without End Records

Tracklist:
01. Losing the Sun
02. St. Elm’s Fire
03. Laetitia
04. From Whence We Came
05. The Distance
06. A Corruption of Innocence
07. In the Rains of June

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions

Ačkoliv se black metal vyhřívá na výsluní mého žánrového žebříčku oblíbenosti, rozhodně se nedá říct, že bych bezbřeze vyhledával všechny jeho nové přírůstky, kterými je denodenně obohacován. Jakmile se však ona novinka tváří alespoň trochu zajímavě a nekonvenčně (samozřejmě vzhledem k žánrovým standardům, black metal je sám o sobě nekonveční až až), neváhám a desku s potěšením protočím. Tentokrát jsem měl štěstí a jedna taková věc doputovala i k nám do redakce. Netvrdím, že projekt Black Autumn na své desce výrazně vybočuje ze zajetých kolejí, ale i tak jde o poměrně zajímavou záležitost, která si své poslechy zaslouží.

Uskupení Black Autumn spatřilo světlo světa již kolem roku 1995 a od počátku bylo vedeno jako dvoučlenný projekt v čele s protagonisty M. Krallem a TH. První veřejné nahrávky byly vydány na přelomu tisíciletí, přičemž první plnohodnotná deska vyšla až v roce 2007. Od jisté doby Black Autumn funguje jako one-man projekt M. Kralla. Kdy však k úpravě sestavy došlo, známo není. Projekt údajně začínal na depresivním black metalu, což stvrzují názvy demo nahrávek jako “Isolation”, “End” nebo “Cult of Nihil”, a koneckonců i název letošní nahrávky není dvakrát optimistický – “Losing the Sun”. V poslední době mám pocit, že termín depresivní black metal je zbytečně nadužíván a ani polovina nahrávek opatřených tímto zařazením dle mého nesplňuje slůvko depresivní. To, že to často není ani black metal, teď nechávám stranou. Vůbec bych se tedy nedivil, kdyby “Losing the Sun” někde vylezlo pod označením DSBM, i když s tímhle žánrem vlastně nemá nic společného.

A co tedy Black Autumn v roce 2014 hrají? Podíváte-li se na obal desky, dostanete špatnou odpověď nebo přinejmenším odpověď hodně nepřesnou. “Losing the Sun” je totiž plně oddané přírodou nasáklému atmosférickému black metalu. Volbu obalu, tedy zachycení osoby hýčkající si svou kštici, příliš nechápu. Mnohem víc by se k desce šikly přebaly posledních desek Black Autumn s přírodními výjevy. Co se týče obalu k digipackové verzi (dole), tak ten se mi líbí o poznání víc. Obě obálky sice působí jednoduše, vkusně, ovšem jen digipackový artwork v posluchači vzhledem k hudbě zanechává smysluplný odkaz.

“Losing the Sun” však není úplně klasická žánrovka. Tedy pokud za samozřejmé nepočítáme vlivy post-rocku a ambientu. A jak nad tím přemýšlím, z přidávání těchto žánrů do atmosférického blacku, se stává pomalu evergreen. Nic proti tomu, jen o nějaké originalitě se dalo mluvit před nějakými deseti patnácti lety, kdy Agalloch vylezli z prvními řadovkami. Black Autumn nakonec nemá k Agalloch daleko, zní ale špinavěji, zastřeněji a po většinu času i jednodušeji. Black Autumn si však z tohoto srovnání z ostudy kabát neudělá, neboť i jeho hudba má své nadějné momenty.

Prvotní tóny sice naznačují, že by další kroky mohly vést po cestě symfonických aranžmá, ale opak je pravdou. Zvlášť když jako pěst na oko nastupuje po čistých sborových nápěvech špinavý zvuk kytar. Tohle se upřímně nepovedlo. Změny výraziv jsou na desce velmi častým jevem a jinak kvalitní nemetalový materiál docela sráží. Pro příště by to chtělo buď vyčistit agresivní kytary nebo zašpinit klavírní a akustické pasáže. Nyní to zní ve výsledku rozháraně a očekávaného pocitu se posluchači nedostane a pakliže ano, tak v míře dosti minimální. Jakmile si však člověk na klasický black metalový sound během několika vteřin přeorientuje, vůbec to nezní špatně. Album zní dobře po epické stránce a nebrání tomu ani relativně krátké stopáže jednotlivých skladeb přesahující sotva pět minut (nejdelší skladba je o 94 sekund delší). Někdy je však ona snaha o epičnost až kontraproduktivní, což se týká třeba zdlouhavého monotónního riffu v “A Corruption of Innocence”. Většina skladeb je ale vystavěna poměrně logicky a v rámci možností i zajímavě.

Sem tam na posluchače vyskočí tóny klavíru, někdy pasáže sahající až na pole vesmírného ambientu. Vše však zní pospolitě a i příjemná délka – album má něco kolem 40 minut – je jedním z aspektů solidní zážitku. Jenomže solidní zážitek ještě neznamená dechberoucí kvalitu. “Losing the Sun” působí častokrát trochu bezradně – zastaví se, rozhlíží se a neví kudy dál. Sem tam vyskočí povedená poloha, ale je znát, že na samotnou špičku žánru Black Autumn prozatím nestačí. Prostředky i výrazivo by k tomu bylo, jen nápadů je pomálu. Když se ale dostaví, posluchače dokážou zaujmout a nejsou jen zazděny vniveč.

“Losing the Sun” své krásy ukazuje přímo úměrně k celkové rychlosti alba, žádný kvapík tedy nečekejte. Někdy se ukáží rychle, někdy pomaleji, často tam však ani nejsou. Pakliže se ale ony dobré momenty objeví, pozorný posluchač je po hodinách soustředěnosti odměněn. Ne nějak výrazně, ale jako pohlazení po tváři to postačí. Současné počasí sice “černému podzimu” nikterak nepřeje, nicméně to už jaksi není starostí ani mou, ani projektu M. Krolla. Ten se se svým úkolem vypořádal obstojně, ale stále jen v rovinách mírného žánrového nadprůměru.


Cara Neir / Venowl – split

Cara Neir / Venowl - split
Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.10.2014
Label: Broken Limbs Rec.

Hodnocení: 3,5/10

Odkazy Cara Neir:
facebook / bandcamp

Odkazy Venowl:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
The Black Birch

Dvakrát Spojené státy americké, dvakrát (experimentální) black metal a dvakrát nečitelné logo na jedné audiokazetě limitované pouhým stem kusů – tak vypadá bilance tohoto splitu, na němž se spolu sešli Cara Neir z Texasu a Venowl z Illinois. Pro zajímavost by možná ještě nebylo od věci dodat, že to není poprvé, co tyto dvě skupiny sdílejí společný nosič, protože jeden split vydaly již před dvěma lety – byť tehdy ještě za účasti dalších dvou smeček Horseback a Njiqahdda.

O existenci Cara Neir jsem ponětí už v minulosti měl. Loňská řadovka “Portals to a Better, Dead World” mi tuším přehrávačem letmo prolítla, ale z nedostatku času jsem jí nevěnoval víc jak jeden poslech a dnes už si z ní nic nepamatuji. Situaci jsem chtěl napravit letošním EPčkem “The Overwatch”, ale než jsem se k jeho poslechu dostal, přistál mi na stole tento split, který mi tedy konečně posloužil jako podrobnější setkání s Cara Neir. Dallaské duo drtí poměrně chaotický experimentální black metal, do něhož ovšem tu a tam promlouvá i vliv post-rocku či blackgazu (hlavně ve druhé “Nights…”). Osobně mě více baví (jestli nás sledujete, nepřekvapí vás to) ty black metalovější momenty, ale i tak je to slušné i jako celek. Když navíc vezmu, že většina kapel si svůj nejlepší materiál asi schová na vlastní desky a na stokusová splitka pošle spíš “béčkové” přebytky, pak mě Cara Neir svým výkonem na tomto počinu od průzkumu další tvorby neodradili. 6/10

To už se ale nedá tvrdit o kolezích z Venowl. Já mám chaotický black metal dost rád, nicméně toto není takový ten avantgardní chaos, tohle je chaos ve stylu “neumíme pořádně hrát, ale tváříme se, že je to avantgarda”. Jednoduše řečeno, “Scour (Parts I and II)” je dvacetiminutový brajgl bez hlavy a paty, který se dá poslouchat jen s hodně velkým sebezapřením. Takhle, vážení, zní čistokrevná a nefalšovaná ztráta času. 1,5/10