Archiv štítku: black metal

Abigor – Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man

Abigor - Leytmotif Luzifer
Země: Rakousko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 18.7.2014
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Temptation I – Ego
02. Temptation II – Stasis
03. Temptation III – Akrasia
04. Temptation IV – Indulgence
05. Temptation V – Neglect
06. Temptation VI – Composis Mentis
07. Temptation VIII – Excessus

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Atreides – 8/10
Skvrn – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,3/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Nemá cenu tvrdit opak, protože by mi to stejně vůbec nikdo nevěřil, takže to řeknu rovnou – Abigor je skupina, kterou mám opravdu hodně a upřímně rád. Platí to jak o starší a syrovější tvorbě z 90. let, v jejímž rámci si tito dnes již kultovní Rakušané na své konto připsali nejednu skvostnou nahrávku (vlastně co to plácám – v 90. letech Abigor vydávali JENOM klenoty, každá deska z té doby je naprosto excelentní), tak i o novějším avantgardním směřování, do něhož se kapela pustila v novém tisíciletí. Nicméně tohle všechno o tom, jaká jsou stará alba Abigor a jak mám tuhle skupinu rád, tu nemá cenu opakovat, protože jsem to tu už před časem jednou vykládal v rámci recenze na EP “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil” z loňského roku, tudíž bych si dovolil vás pro podrobnosti odkázat tam.

Pro ty z vás, kteří s Abigor nejsou podrobněji obeznámeni (je-li vůbec někdo takový) a jimž se nechce klikat, bych řekl pouze to, že onen “avantgardní zlom” v historii kapely přišel s nahrávkou “Satanized (A Journey Through Cosmic Infinity)” z roku 2001, po jejímž vydání ovšem Rakušané ukončili svou činnost. Obnova pak přišla v roce 2006 a jejím výsledkem následně byla alba “Fractal Possession” (2007) a “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint – An Excursion on Satan’s Fragmenting Principle” (2010) – obě opětovně skvělá, jen tak mezi námi. Zejména druhý zmiňovaný počin je neskutečná síla.

Od vydání “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint – An Excursion on Satan’s Fragmenting Principle” již uběhly čtyři roky, během nichž Abigor vyjma zmiňovaného EP “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil” vydali ještě počin “Quintessence”, což je dvojdisk, jehož náplní je přepracovaná verze desky “Channeling the Quintessence of Satan” (1999) a demosnímky kapely. Na opravdu novou hudbu si všichni vyznavači rakouského kultu museli počkat až do letošního roku, kdy konečně dorazil nový opus “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man, o němž si nyní krátce popovídáme…

Stojí před námi dva esenciální otazníky. Ten první se nachází za otázkou, jakou cestou Abigor pokračují co do formy a obsahu své hudby. Ten druhý se pak ptá, zdali “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man dokázal udržet vysoko nastavenou laťku (v podstatě všech) předcházejících počinů skupiny. Možná jsem to teď uvedl trochu zbytečně výpravně, jelikož odpovědi na obě vyřčené otázky jsou vlastně jednoznačné a docela jednoduché (v tom smyslu, že je lze napsat docela stručně), což je poměrně paradoxní vzhledem k tomu, že muzika Abigor je všechno možné jen ne jednoduchá. Ale to nevadí, i tak si to okecáme trochu víc.

Co se onoho hudebního směřování týká, Rakušané (dle očekávání) i nadále pokračují ve svém vysoce avantgardním pojetí black metalu, činí tak ovšem trochu jiným způsobem než v případě obou předcházejících počinů (budeme-li se bavit pouze o oné éře po obnově činnosti). Nedá se sice, že by “Fractal Possession” nebo “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint – An Excursion on Satan’s Fragmenting Principle” byla alba nějak výrazněji ovlivněná elektronikou, přesto zde byl patrný jistý pocit industriálnosti. Ten se na “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man takřka úplně vytratil a Abigor se vracejí na pole “čistého” black metalu, což by takhle řečeno mohlo vypadat, že je novinka méně avantgardní… ale není. Ve skutečnosti si spíš říkám, jestli Abigor na “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man onen experiment – ačkoliv “jen” v rámci black metalu – tentokrát nedotáhli úplně nejdál, jelikož si nevzpomínám, že by mi u jakéhokoliv předchozího alba trvalo tak dlouho, abych jej vstřebal. A to je co říct, když vezmeme v potaz, že třeba “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint – An Excursion on Satan’s Fragmenting Principle” trvalo cca stejně dlouho jako aktuální deska, akorát bylo rozseknuto jen na dvě dvacetiminutové části.

Ona nestravitelnost je do jisté míry jistě dána i tím, že “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man na první poslechy působí trochu chaoticky, ačkoliv se nejedná o takový ten dnes “populární” druh chaotického avantgardního black metalu ve stylu Deathspell Omega, podobnost je maximálně jen vzdálená. Abigor jsou rozhodně dost sví na to, aby si mohli dovolit kráčet po své vlastní cestě, což také dělají. Tak či onak, ona zdánlivá neuspořádanost plyne tak trochu z toho, že Rakušané na sebe a přes sebe vrství obrovské množství různých nápadů, až to místy vypadá, že těmi nápady téměř plýtvají. Třeba jen v úplném finále první skladby “Temptation I – Ego” je na velice malé ploše naskládáno hned několik excelentních motivů, které by za nějaké rozvinutí jistě stály – a přesto je Abigor využijí třeba jen na pár vteřinek, protože takových mají dost, aby jimi tímhle způsobem naplnili více jak 40 minut.

Jakmile však dá člověk “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man dostatek času (nebo alespoň v mém případě jej tentokrát bylo třeba), deska postupně začne dávat smysl a Abigor začnou odhalovat jednu excelentní pasáž vedle druhé. Jakkoliv to bude znít alibisticky, konkrétní písně není třeba jmenovat, protože v každé do jedné se nachází hned několik skvostných momentů. Nicméně i díky tomu je “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man vysoce trvanlivou nahrávkou, v jejíchž útrobách se nachází hodně věcí čekajících na to, až je posluchač objeví.

Řekl jsem, že “i” díky množství motivů a možnosti objevování je album trvanlivé. Pokud je toto jen jeden z důvodů, jaký je pak ten další? Ten další je ve skutečnosti zároveň odpovědí na náš druhý otazník a ve své podstatě jsem jej již nepřímo také řekl. Je to kvalita, která je po celou dobu trvání “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man extrémně vysoká. Jsem přesvědčen, že Abigor doposud nenatočili špatnou desku a platí to stále i po vydání “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man, které tak na své předchůdce navazuje více než důstojně. A to je vzhledem k tomu, jak fantastické počiny Abigor v minulosti natočili, téměř všeříkající.

Abigor


Další názory:

Šleha. Tak nějak by se dala popsat letošní placka Rakušanů Abigor. Od téhle smečky znám jen novější tvorbu v čele s posledním “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint – An Excursion on Satan’s Fragmenting Principle” které mě dokázalo spolehlivě usadit na prdel, jakkoliv by za ten název měli Rakušáky odnaučit psát. “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man je na tom nemlich stejně, ačkoliv mi přijde, že oproti minulé desce jde přes všechnu tu avantgardně-technickou parádu víc na dřeň a tam, kde se posledně snažili Abigor o rozmáchlé kompozice, tam na novince sází jeden nápad za druhým v těsném časovém sledu. Těžko říct, jak vám to líp přiblížit, protože pokud jste album neslyšeli, je dost možné, že ani z popisu páně H. nade mnou si neuděláte o desce valnou představu. “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man je jedno z těch alb, které se musí slyšet na vlastní uši, a trvá, než se do něj dostanete. Přiznám se, že mně samotnému se do něj nepovedlo proniknout docela (přinejmenším podle mých přesdtav) a alespoň pro mě platí, že celek je v tomto případě několikanásobně víc než součet všech částí – na rozdíl od samostatných skladeb mám pobrat album jako takové. O to víc ale kvituji, že Abigor nedávají nic zadarmo a závoj chaosu, který halí nitro desky, jako by vás mimochodem ponoukal do dalšího poslechu. Silně uhrančivé a svébytné dílo.
Atreides

Až na jednu výjimku z 90. let tvorbu Abigor neznám. Věděl jsem, že dnešní Abigor jsou úplně jinde a taky že ano. Na poměry black metalu velice technická hudba, která však na druhou stranu nepůsobí tak chaoticky, jak jsem původně čekal, čemuž napomáhá třeba krystalicky čistý zvuk. Vlastně i díky ne tolik velké chaotičnosti je z “Leytmotif Luzifer” naprosto originální záležitost, kterou bych si nedovolil přirovnat k jakékoliv doposud slyšené nahrávce. Abigor zní majestátně tak, jako by se vysmívali naprosté většině symfonických blackařů, kteří se k oné velkoleposti ani pomocí všemožných klávesových marasmů nedokáží dopracovat. Kvalitu a vůbec celkový výraz dnešních Abigor nejlépe dokládá pátá “Temptation V – Neglect”, nicméně další kusy tomuto skvostu zdařile sekundují. Desce není prakticky co vytknout a jen čistě subjektivně musím konstatovat, že letošní Thantifaxath a Darkspace mě baví o chloupek víc.
Skvrn


Mystical Fullmoon – Chthonian Theogony

Mystical Fullmoon - Chthonian Theogony
Země: Itálie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 2.6.2014
Label: Beyond… Productions

Tracklist:
01. Tachyon Oracle
02. An Outermost Resonance
03. Reward for the Blind
04. Stone of Splendor
05. A Red and Black Sacrament
06. The Reader and the Naked Scientist
07. After the Coil
08. Mechanics of Atonement
09. Aghori
10. Dream Brother

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Masterpiece Distribution

Italské trio Mystical Fullmoon na první pohled působí velice zajímavým dojmem. V první řadě je to škatulka avantgardního black metalu, což u mě osobně v podstatě vždy vzbudí pozornost, v druhé řadě to ovšem může být i obal aktuální desky “Chthonian Theogony”, který se mi upřímně líbí. Zároveň se ani není třeba lekat toho, že je novinka teprve druhým albem kapely (tím prvním byl počin s velice stručným názvem “Scoring a Liminal Phase – Ten Strategies for Postmodern Mysticism” z roku 2009), protože i přes nepříliš velký počet dlouhohrajících nosičů jsou Mystical Fullmoon zkušenou formací, jež má na křížku už dvě dekády a v níž hrají samí ostřílení borci. Papírově tedy vše vypadá skvěle, je však otázkou, jak je na tom výsledná realita…

Realita vlastně vypadá úplně v pohodě a o finální podobě “Chthonian Theogony” se nedá tvrdit, že by snad šlo o něco špatného. Toto tvrzení ovšem ani vzdáleně neimplikuje fakt, že by snad šlo o nějakou vysloveně skvělou záležitost, protože něčím takovým muzika Mystical Fullmoon bohužel zase není, ačkoliv ten potenciál pro to by tu byl a z formálního hlediska toho lze Italům vytýkat vlastně jen minimum. Jejich hudba je rozhodně nápaditá… osobně si sice myslím, že o té avantgardnosti by šlo vcelku úspěšně polemizovat, nicméně pokud to budeme chápat jako označení toho, že produkce Mystical Fullmoon není co do žánrového výraziva standardním (symfonickým?) black metalem, pak dejme tomu. Je však nutné zdůraznit, že skutečně avantgardní v pravém smyslu tohoto slova “Chthonian Theogony” moc není (což samozřejmě není automaticky zápor).

Nicméně i když Mystical Fullmoon nejsou opravdu avantgardní, pořád se toho v jejich hudbě děje poměrně dost, přičemž ve většině případů jsou to ingredience docela chutné. Kytary sice nepředvádí nějakou genialitu, rozhodně ale nejde o nudné omílání jednoho riffu pořád dokola a nějaké nápady v tom jsou, v přiměřené míře nechybí ani různé vyhrávky či melodie, tudíž strunná sekce je v pohodě, a to včetně baskytary, která tu a tam taktéž vykoukne. Bicí taktéž nehrají omšelý bum-čvacht rytmus, a ačkoliv zrovna tahle složka nehraje nějakou výraznější roli, nic moc se proti ní namítat nedá. Vokální stránka je docela variabilní a taktéž se nedá mluvit o nějaké velké nudě. K tomu připočtěte ještě docela široký rejstřík kláves, které sice rovněž nejsou hudební orgasmus, ale jinak jsou relativně příjemné a naštěstí mají daleko do nějaké kýčovitosti. Místy se výjimečně ozve i náznak elektroniky, jejíž potenciál však mohl být využit ještě o kousek víc, protože se vážně jedná jen o kratičké vsuvky.

Všimněte si ovšem jedné zajímavé věci – vlastně o každé té složce jsem řekl, že je sice ve své podstatě dobrá, nicméně ve skutečnosti vlastně nepředvádí nic opravdu excelentního. A právě to je ten problém, protože přesně tak ve finále působí i celé “Chthonian Theogony” – je to vlastně dobré, ale v konečném důsledku na něm toho není moc, co by vás opravdu nutilo se k tomu vracet. Mystical Fullmoon vlastně mají všechno k tomu, aby vytvořili rozmanitou desku – z chutných ingrediencí připravili koktejl, v němž nechybí sypačky a rychlé výjezdy, nechybí pomalé temné pasáže, atmosférické vsuvky, epické momenty, melodická sóla, cokoliv, na co si jen vzpomenete, a to vše aniž by to znělo přeplácaně nebo to nedrželo pohromadě… a přesto si toho člověk z “Chthonian Theogony” moc neodnese.

Řečeno jinými slovy, navzdory vší nápaditosti na “Chthonian Theogony” schází víc opravdu výrazných momentů, s nimiž by vás Mystical Fullmoon dokázali chytnout za srdeční sval. Povězme si ovšem alespoň o těch několika, které jsem si tam našel já sám. Jeden se nachází hned ve druhé “(An) Outermost Resonance” v pomalé pasáži (jíž atmosféra rozhodně nechybí), jež začíná v úvodu třetí minuty. V “A Red and Black Sacrament” se zase nacházejí velice zajímavé sbory okolo šesté minuty a kromě nich může tato písnička posloužit ještě jako jeden z příkladů, kdy lze zaslechnout i nějaký ten náznak elektroniky. Výborný je rozjezd “After the Coil”, který se nejprve nese v pomalém nemetalovém duchu, aby se po minutě a půl zvrhl v jednu z nejlepších chvilek na albu, v níž se vytáhly zejména klávesy a rytmika. Kdybych se hodně snažil, jistě bych našel ještě nějakou další pasáž, o níž by šlo říct, že je dobrá… tedy, on by byl vlastně problém najít nějakou, která technicky vzato dobrá není, ale najít takové, které jsou opravdu výrazné a lidově řečeno kulervoucí, to je problém úplně stejný, ne-li větší.

V takové konstelaci pak “Chthonian Theogony” podkopává nohy i jeho vlastní délka, jež se vyšplhala na čistou hodinu hrací doby. To samozřejmě ještě není nějaká totálně vražedná stopáž, ale také to není málo a pro tohle album je to až moc. Na jednu stranu je pochopitelné, že byli Mystical Fullmoon svázáni konceptem, který by za půl hodiny asi rozvést nestihli, ale pro nezaujatého posluchače je to asi příliš. Zvlášť když ještě uvážíme, že Italové nešetřili ani na délkách jednotlivých songů, takže hned čtyři přesáhly hranici sedmi minut a jeden se zastavil jen těsně pod ní.

Na jednu stranu je mi to docela líto, protože na té hudbě je rozhodně cítit, že Mystical Fullmoon mají nějakou vizi, mají nápady, umí hrát a vlastně jsou ve všech ohledech dobří. Jenže na druhou stranu jsem “Chthonian Theogony” věnoval nadstandardní množství času a stále jsem si v tom nedokázal najít onu skrytou genialitu. Netvrdím, že vám se to nemůže povést, klidně můžete být úspěšnější než já, co však mě osobně týká, i s přivřenýma očima (a se všemi tělesnými otvory utěsněnými) nemohu jít výš jak nad slaboučkých 6…


Sargeist – Feeding the Crawling Shadows

Sargeist - Feeding the Crawling Shadows
Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 31.3.2014
Label: World Terror Committee

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Sargeist nejsou žádné black metalové hvězdy, přesto je tahle kapela v rámci severského black metalu relativně pojem… tedy, hlavně lidé, kteří za tímto jménem stojí. I kdybyste o Sargeist doposud nikdy neslyšeli, stačí jen říct, kdo má tuhle skupinu na svědomí, a jasno by měli mít všichni. Tak tedy – Sargeist původně vznikli jako jednočlenný projekt nikoho jiného než ShatraugaHorna a (a v posledních letech i) Behexen. Postupem času projekt povýšil na regulérní kapelu, když k sobě Shatraug přibral kolegy z ostatních kapel – zpěváka Hoath Toroga a bubeníka HornseBehexen (i když v Sargeist spolu začali hrát dříve než v Behexen) a baskytaristu VainajuHorna (kde ovšem hraje na bicí).

Inu, z téhle sestavy musí být úplně každému jasné, že muzika Sargeist asi nebude zrovna skočný power metal. A opravdu ne, Sargeist se stejně jako Horna a Behexen nese v duchu čistokrevného black metalu, pokud by si však někdo myslel, že se pánové vzhledem k počtu aktivních black metalových kapel musí opakovat, rozhodně to není pravda – naopak ukazují, že i čistokrevný black metal se dá hrát na víc způsobů. Sargeist nejsou oproti Horna tak špinaví a syroví (ačkoliv nějakou vyleštěnou produkci nečekejte ani omylem!) a oproti Behexen zase méně rituální a více surovější, na každý pád prostě jiní, i když je to pořád “jenom” black metal.

Ještě důležitější je však jiná věc. Sargeist v minulosti vydali tři desky a všechny byly skvělé – a čtvrtá “Feeding the Crawling Shadows” svou kvalitou formu projektu jenom potvrzuje, protože se opětovně jedná o nádherně odporný black metal s uhrančivou atmosférou. Ačkoliv je deska jednotná a baví jako celek, některé momenty z ní vystupují (například titulní “Feeding the Crawling Shadows” nebo “The Shunned Angel”) ještě výš a sahají skoro i po devítkovém hodnocení. Finská black metalová škola možná není tak profláklá jako ta norská, ale i tak je mimořádné kvalitní, její zvuk je do jisté míry specifický a čtvrtý opus Sargeist to opětovně potvrzuje. Velice silné album.


Dispersion – Pillars

Dispersion - Pillars
Země: Itálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 18.6.2014
Label: selfrelease

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dispersion

Je recenzentské klišé začínat recenzi slovy “s kapelami hrající žánr XY se v poslední době roztrhl pytel”, ale dnes si to neodpustím. Zatímco před pár lety bylo v módě cokoliv s -core, dnes je tomu cokoliv s -gaze a tak trošku i tam spadá dnešní album. Dispersion na EP “Pillars” však nejdou jen tam, kam vítr vane. Ve své hudbě totiž dnes populární blackgaze mísí s velkou dávkou tradičnějšího atmosferického black metalu – jinýmy slovy je “Pillars” více podobné Altar of Plagues než Deafheaven a se vší úctou ke druhým zmíněným je to jen dobře.

Dvě skladby dohromady čítající necelých dvacet minut hudby vás provedou typickou kombinací dlouhých nekompromisních sekcí s rychle šlapajícím kopákem a řvoucím vokalistou a mnohých zvolnění s akustickým nádechem a přispěním kláves. Že to však není nuda, dokazují obě přítomné písně, z nichž první “Memory in Land, Denied” tak činí na kompaktní sedmiminutové stopáži. Druhá a delší skladba “Being the Ruin, Deep Cave” pak možná i díky většímu prostoru dělá to samé o něco lépe, a ačkoli se tak může zdát, že půjde o poněkud jednoduchou záležitost, ani náhodou jí nelze upřít jistou působivost. Kapela svůj zvuk pojala o něco zastřeněji, než je obvyklé, a zejména druhá kytara v pozadí je takřka nepostřehnutelná, což desce dodává tolik potřebnou hloubku. Naopak hlavní kytarová stopa je velice výrazná a některé melodie vám do paměti zapadnou ihned. Vokál je pak naprosto poplatný hudbě, totiž skřehotavě black metalový.

Ačkoli je materiál na “Pillars” velice vyrovnaný, nejvíce jsem si oblíbil druhou polovinu závěrečné skladby, která z plně ambientního “ticha” vystoupá až do silného klimaxu s vřeštící kytarou, odkud následně ne a ne sestoupit po několik dlouhých minut. Jako celek nakonec v “Pillars” vidím zajímavý počin, který možná neláme rekordy z pohledu originality či instrumentální preciznosti, přesto je však hodný poslechu, pokud si v podobných věcech hovíte.


Goatwhore – Constricting Rage of the Merciless

Goatwhore - Constricting Rage of the Merciless
Země: USA
Žánr: black / death / thrash metal
Datum vydání: 8.7.2014
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Poisonous Existence in Reawakening
02. Unravelling Paradise
03. Baring Teeth for Revolt
04. Reanimated Sacrifice
05. Heaven’s Crumbling Walls of Pity
06. Cold Earth Consumed in Dying Flesh
07. FBS
08. Nocturnal Conjuration of the Accursed
09. Schadenfreude
10. Externalize This Hidden Savagery

Hodnocení:
H. – 6,5/10
Ježura – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Goatwhore ještě nefungují tak dlouho, aby se o nich mohlo hovořit jako o veteránech, ani omylem však nefungují tak krátce, abychom mohli mluvit o začátečnících. Tahle neworleanská smečka okolo kytaristy Sammyho Pierra Dueta jednoduše spadá do ranku kapel, které už nějaké zkušenosti posbíraly a dají se bez problémů označit jako stálice scény. Až doposud pánové stříleli desky v přesném rozmezí tří let, ale v případě svého šestého dlouhohrajícího záseku tuto tradici poprvé porušili, když s “Constricting Rage of the Merciless” přicházejí již po dvou letech…

Ono dva a tři roky možná není zas až tak extrémní rozdíl, ale čistě z formálních důvodů by někoho mohlo napadnout, jestli se zkrácení přestávky mezi jednotlivými alby nějak podepsalo na kvalitě nového materiálu. Popravdě řečeno podepsalo, ale trochu jiným způsobem, než by člověk čekal. Po sice solidním, ale nijak zvlášť kulervoucím “Blood for the Master” z roku 2012 je totiž “Constricting Rage of the Merciless” z mého pohledu krůčkem nahoru na škále kvality. Sice to není nějaký velký skok, protože jistou úroveň si Goatwhore udržují vždy, ani se nedá říct, že by snad nějak otočili a svou tvorbu posunuli jinam, ale prostě a jednoduše mě aktuální fošna (jež má jen mimochodem fakt parádní obal) baví o něco výše.

Do jisté míry je to však možná jen trochu pocitová záležitost, že mi “Constricting Rage of the Merciless” sedlo víc než “Blood for the Master”, protože technicky vzato si “Kozoděvka” pořád drhne tu svojí extrémně metalovou klasiku. A jak že ta jejich klasika zní? Ve skutečnosti je ono pojmenování extrémní metal dost přesné, jelikož v tvorbě Goatwhore se mísí black, death i thrash metal v docela vyrovnaném poměru a v podstatě se nedá tvrdit, že by měla nějaká z těchto složek výrazně navrch oproti těm ostatním. Leda tak onen thrash metal je zde zastoupen asi o chlup méně, ale to neznamená, že by se snad nenašly songy, které jsou načichnuté thrashem až po okraj, jako je tomu třeba v klipové nářezovce “Baring Teeth for Revolt” nebo v odpichové “FBS”.

Pokud bych měl mluvit o vrcholech “Constricting Rage of the Merciless”, rozhodně bych musel zmínit druhou “Unravelling Paradise”, která je opravdu skvělá a v jistých momentech v ní má docela jasně navrch black metal, což je nejspíš ten důvod, proč se mi tolik zalíbila, protože black metal je pro mě osobně odjakživa jednička. Rozhodně dobrá je ovšem i “Heaven’s Crumbling Walls of Pity” s výtečnými táhlými melodiemi a povedeným sólem nebo pomalá, valivá a hutná “Cold Earth Consumed in Dying Flesh”, která je na poměry Goatwhore, jejichž muzika se obecně pohybuje spíše ve vyšších obrátkách, docela netradiční. Vůbec bych se ale divil, kdyby někdo jiný zase viděl vrchol třeba v chytlavé “Schadenfreude”, jež je zase o něco melodičtější než zbytek.

Některé další songy jsem sice nejmenoval, ale ono to je úplně jedno, protože zde není ani jeden kus, který by klesnul pod nastavenou laťku kvality. Stopáž se zastavila na příjemných 37 minutách (a nějakých drobných navrch), což mi přijde tak akorát – člověk nemusí přemýšlet o tom, jestli označení alba jako dlouhohrající není nadnesené, zároveň to však není žádná přehnaná stopáž. A hlavně Goatwhore mají dostatek nápadů na to, aby ji smysluplně naplnili.

Jasně, ve finále není “Constricting Rage of the Merciless” žádný velký originál, ani to není album, jež by vás snad mělo posadit na prdel. Ale je to poctivá a kvalitní práce, kterou evidentně hrají lidé zapálení do tohoto druhu muziky. Jestli máte chuť na pořádný nářez, který ukazuje prostředníček všem pozérům a kinder metalistům a pro který jsou klávesy nebo operní vokály sprostá slova, jste na správné adrese. Jestli hledáte špinavou hudbu pro špinavé lidi, kteří nosí pyramidy, křiváky a těžké boty, chlastají pivo po hektolitrech a chodí pařit do zaplivaných klubů, Goatwhore jsou přesně pro vás, protože právě takoví jsou a jsou v tom uvěřitelní.


Další názory:

Ačkoli starší počiny Goatwhore neznám a neměl jsem moc představu, co od novinky očekávat, “Constricting Rage of the Merciless” mě uspokojilo. Je to nasraná hudba pro nasrané lidi (fakt – nejlíp funguje, když máte vztek) a ve svých lepších momentech dovede opravdu chytit a rozkomíhat vaši hlavu do rytmu. Nejvíce to dle mého vkusu Goatwhore sluší ve šlapavých skladbách se špetkou rock’n’rollové chytlavosti (“Poisonous Existence in Reawakening”, “Baring Teeth for Revolt”) a hodně co říct mají i některé pasáže zabarvené více do black metalu (“Heaven’s Crumbling Walls of Pity”). Jen mě trochu mrzí, že si deska tuhle úroveň (která je skvělá) nedrží celou dobu a místy mě to nebaví tolik, jak bych si přál. To je ale dost možná jen mým pohledem na věc a rozhodně nezpochybňuji, že je “Constricting Rage of the Merciless” poctivá nahrávka z pera hudebníků, kteří jasně vědí, co chtějí, a dovedou to formulovat ve zdařilé podobě. Za mě tedy jen 6,5, ale fandové black/thrash metalu si můžou klidně bod přidat, protože je tahle deska určitě nezklame.
Ježura


Dysangelium, Stíny plamenů, Cutterred Flesh

Inferno of the North poster
Datum: 4.10.2014
Místo: Ústí nad Labem, Na Kopečku
Účinkující: Dysangelium, Stíny plamenů, Cutterred Flesh, Mean Messiah

Nedávno jsem psal, že jsem byl celý paf z toho, že kapela formátu Wovenhand hraje v Jablonci. Může to znít jako klišé, ale já si to zopakuji ještě jednou, protože ačkoliv je Ústí nad Labem krajské město, kulturní díra je to taky a člověk aby tam slušný koncert pohledal. Potažmo metalový. O to větší překvapení pro mě bylo, když do sudetské industriální metropole dorazili dlouholetí obyvatelé plzeňské kanalizace, Stíny plamenů, takže je vcelku jasné, že jsem u tak vzácné příležitosti nemohl chybět. Toho večera však večer patřil převážně deathu, neboť se vedle Stínů plamenů představily kapely Mean Messiah, Dysangelium a Cutterred Flesh, nicméně se s čistým svědomím přiznám, že všechny tři jsem znal před koncertem leda podle jména.

Hospoda Na Kopečku uvítala naší dvojčlennou výpravu přesně v osm, kdy se mělo začít hrát. Po zaplacení snad až příliš lidové stokoruny jsme byli vpuštěni do prostorného sálu, kterému vévodilo podium zhruba o velikosti toho v pražském Exit-Usu, jen větší. Ačkoliv první kapela, litoměřická úderka Mean Messiah, byla avizována právě na osmou hodinu, hrát se začalo o půl hodiny později, kdy se trojice chlapů se sličnou basačkou Veronikou objevila na pódiu a chopila se nástrojů. Nazvučeno bylo dopředu, což z hlediska organizace mohu jen chválit. Samotný zvuk už na tom byl ale hůř, protože v momentě, kdy Mean Messiah začali hrát, jsem slyšel možná tak bicí a basu, přičemž kytary sem tam někde vykoukly, jinak se ale utápěly v pozadí. Později se situace trochu zlepšila, ale vazbami nakřáplý zvuk, který bych jindy uvítal s radostí, stále dělal z kytar nesrozumitelnou kouli, což hádám nebylo záměrem kapely. Na vině dost možná byla i špatná akustika sálu, který neoplýval kdovíjakým odhlučněním, i tak si ale myslím, že zvuk mohl být lepší. Hudebně to nebylo nejhorší, vlastně i docela dobré, i když mě to jako většina deathu nezaujalo natolik, abych se pídil po domácím poslechu. Svoji roli však zvládli na výbornou a publikum na zbytek večera připravili velmi solidně.

Poté, co se Mean Messiah uklidili z podia, nastal čas pro poklopní zlobu v gumácích. V duchu kamarádova prohlášení “když to tu nevyhrozíme my, nikdo to za nás něudělá” (což byl správný odhad) jsem zaujal prázdnou první brázdu a jal se pozorovat rojení na pódiu. Stíny plamenů nazvučily docela svižně a začaly “Morbivodním potrubím”. Nemilá ale byla absence kytaristy Egona, kterého, jak Morbivod po první písni vysvětlil, schvátila kdesi ve stokách zákeřná choroba, a nemohl se proto dostavit. Zpočátku opět nebyla slyšet kytara, zvuk se pak ale o něco zlepšil a Opatova práce vedle hry rytmické sekce pěkně vynikla. Stíny plamenů se s absencí druhé kytary popraly velmi důstojně, Opat zahrál některé Egonovy party a kapela sázela jeden vál za druhým. Zvradelní peklo se rozjelo velice rychle a běsnící Stíny plamenů zbytek kapel slušně vyškolily jak má vypadat řádná zloba a běsnění. Když pominu fakt, že jediní toho večera nasadili corpsepaint, vystupování na pódiu měli toho večera podle mě nejlepší. Zazněly věci z průřezu diskografie jako “Pod tíhou tmy”, “Zuřivý monolog syna poklopů” nebo “Síť meziměstských stok” (a nevím, jestli to bylo jen moje zdání, nebo Morbivod do výčtu měst vážně přidal i Ústí), zazněla ale i jedna nová skladba z připravované desky “Propadlé vody”. Trochu škoda, že Stíny plamenů nezvedly ze židlí víc lidí, na druhou stranu jsem ale upřímně rád, že jsem mohl zvradelníky vidět v domácím prostředí.

O následujících Dysangelium jsem toho příliš neslyšel, v podstatě jsem věděl, že se jedná o death metal z Pardubic, ale to je zhruba vše. Publikum velmi rychle vyplnilo mé domněnky o tom, kdo že to večer headlinuje a už zkraje setu odměnili Pardubické největším počtem postávajících pod pódiem (kdybych přivřel obě oči, možná by se tomu dalo říkat vzhledem k poměru návštěvnosti i dav). A ne, že by si to Dysangelium nezasloužili, protože předvedli velmi dobré vystoupení, po Stínech plamenů druhé nejlepší za večer (což je ale dost možná dáno i tím, že mám pro Morbivodovu tvorbu trochu slabost). Zvuk byl čistší než v úvodu večera, pořád na něm ale bylo co vylepšovat, protože místy byl stále zbytečně nečitelný. Kapele to šlapalo a na muzikantech bylo vidět, že jsou dobře sehraní, a díky úderným, dobře gradovaným písním se v zásadě ani nemusí příliš snažit, aby publikum rozproudili, natož když do toho vloží kus sebe. Navzdory vší snaze mi ale dění pod pódiem přišlo dost statické, což je docela škoda. Dysangelium byli na pódiu zhruba hodinu – přesný čas vám nepovím, protože zhruba druhou polovinu setu jsme ve společnosti Stínů plamenů a později i Morma z domácích Wyrm strávili nad rezavou vodou z Plzeňského pivovaru.

Družný hovor se protáhl až do třetiny, možná poloviny, setu karlovarských Cutterred Flesh, kteří celý večer završili. Obstojný death, výkon předchozích dvou kapel mi ale přišel o poznání lepší a živelnější. Možná tomu dost přispěl i fakt, že zvuk šel opět naprosto do kopru. Sice to byl náhul, ale byl to přesně ten případ, který je na zvukovou aparaturu zkrátka příliš a prapodivná akustika z nástrojů udělá valivou stěnu, která vás sice začne mlátit do hlavy kladivem, nevyčtete z ní ale zhola nic. Kapela sice na pódiu řádila docela slušně a sem tam z toho bordelu vykoukl docela zajímavý moment, ale upřímně, ve stavu, kdy mě pomalu, ale jistě doháněla únava a vidina spánku, to nakonec za daných okolností vyhrál brzký odchod domů. Pokud se s Cutterred Flesh potkám někdy v budoucnu, snad to bude za příznivějších podmínek.

Když ale pominu problémy se zvukem, nezbývá než spokojenost. Ačkoliv jsem přijel hlavně na Stíny plamenů a od ostatních jmen toho zase až tolik neočekával, jejich hudba a nasazení bylo chvályhodné. Celou akci však provází trpké vystřízlivění z toho, že takových undergroundových koncertů v severočeské metropoli nebývá víc – protože ačkoliv se snažím tamní kulturní dění sledovat, asi bych musel sáhnout opravdu hodně hluboko do paměti, abych si vzpomněl, kdy naposledy hrál v Ústí nad Labem za jeden večer jen death a black metal. Nezbývá než doufat, že Inferno of the North nebylo osamělou vlaštovkou, která náhodou zabloudila na sever, ale že se ve městě v brzké době objeví i další akce.


Infernal Awakening – Enlightened by Lucifer’s Flame

Infernal Awakening - Enlightened by Lucifer's Flame
Země: USA
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 30.4.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Enlightened by Lucifer’s Flame
02. The King ov Hell Has Arrived
03. Necromica
04. The Baphomet ov Mendes
05. Transcending to Shadows

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Infernal Awakening. “Enlightened by Lucifer’s Flame”. Co asi tak můžete čekat od kapely, která si dá takovýhle název a své album pojmenuje takhle? Že ještě tápete? Tak se podívejte na ten obal napravo… Hm, že by black metal? Pěkně ostrý, ortodoxní, bafomety kam se podíváš, pentagramy jakbysmet? Inu, to jsme na tom stejně, já taky očekával něco podobného… akorát pravda je trošku jiná.

Ono tedy ne, že by snad Infernal Awakening nehráli black metal – já říkal, že ta pravda je jiná jen trošku. Jde pouze o to, že tahle smečka z Arizony nakonec není zas až tak moc ortodoxní a ve skutečnosti hraje symfonický black metal. Nebo také řečeno polopatičtěji – black metal s dost velkým přispěním kláves.

Pokud byste chtěli vědět něco z historie Infernal Awakening, tak vlastně není moc o čem povídat, jelikož “Enlightened by Lucifer’s Flame” je jejich prvním pořádným počinem. Kapela samotná vznikla někdy před třemi lety a před aktuálním EPčkem (které je venku od dubna letošního roku) vydala jen dva demosnímky.

Nyní by se mohlo zdát, že tedy nadešel ten pravý čas, abychom tedy přistoupili k samotné muzice, nicméně si neodpustím ještě jednu věc, jež mě zcela upřímně pobavila. Budu citovat z Bandcampu kapely: Infernal Awakening schvalují a podporují užívání tvrdých drog, alkoholu, modifikaci/zmrzačení těla, vraždu a všechny další formy zhýralosti, které mohou vést k uspokojení.” Nevím, jestli by se chlapci cítili uspokojení, kdyby chtěl někdo zamordovat třeba je, ale proti gustu… Infernal Awakening mají přece jenom hodně daleko k misantropům typu Horde of Hel, takže dost pochybuji, že jim někdo bude podobné vejšplechty věřit. Působí to spíš jako pozérství, čemuž odpovídá i striktní užívání tvrďáckého “ov” namísto “of”… takovéhle shity jste si, pánové, mohli odpustit…

Hudební stránka je naštěstí trochu solidnější než podobné pošukané cancy. Infernal Awakening na “Enlightened by Lucifer’s Flame” nabízejí pětici skladeb, které ovšem nepatří mezi nejkratší, díky čemuž je stopáž nahrávky na poměry minialb nadprůměrná, a kdyby to kapela označila jako první řadovou desku, asi nikdo by vzhledem k více jak půlhodinové délce moc neprotestoval. Samotný přednes Američanů je i přes nemalé využití kláves stále dostatečně black metalový a nejde o nějaký kýčovitý cirkus, což je sympatické.

Obecně vzato Infernal Awakening na “Enlightened by Lucifer’s Flame” nepředvádějí žádné zázraky a mluvit o nějakém albu roku by bylo asi tak stejně utopické jako představa, že se naše kompletní redakce zamiluje do hlubokomyslné tvorby Rytmuse. Na druhou stranu ovšem Američanům rozhodně nejde upřít nadprůměrná úroveň a také fakt, že je jejich EP ve skutečnosti lepší, než by se mohlo zdát. Výsledný dojem z nahrávky zlepšuje především několik opravdu hodně kvalitních momentů, mezi něž lze zařadit třeba finále druhé “The King ov Hell Has Arrived”, prostřední pasáž “The Baphomet ov Mendes” (i když v ní jsou i chvilky, jež mi úplně po chuti nejsou… třeba bez klišovitého skandování “Hail Baphomet!” v textu bych se bez problémů obešel) nebo některé parádní motivy v závěrečné “Transcending to Shadows”.

Od počinů jako “Enlightened by Lucifer’s Flame” asi člověk nečeká žádné velké věci, takže může být jen příjemně překvapen – a to se v případě Infernal Awakening stalo. Určitě bych víc ocenil, kdyby se kapela zbavila přebytečného klišé a také zbytečného drsňáctví, které jim beztak nikdo, kdo se v metalu pohybuje víc jak týden, věřit nebude. Budeme-li se ovšem bavit čistě o hudební stránce, pak to vůbec není marné a příznivcům symfonického black metalu se to dá bez problémů doporučit.


Desire for Sorrow

Desire for Sorrow - At Dawn of Abysmal Ruination
Země: Česká republika
Žánr: melodic black metal

Otázky: H.
Odpovědi: Ziky, Bubno
Počet otázek: 10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Jihočeští melodic black metalisté Desire for Sorrow letos na jaře do světa vypustili svůj dlouhohrající debut “At the Dawn of Abysmal Ruination”, jemuž se dostalo jak nadšených reakcí, tak i těch z opačného konce spektra. Ať už ale člověk stojí na jakékoliv straně barikády, musí uznat, že se kapele povedlo rozčeřit vodu a nezůstat bez povšimnutí. Nyní po pár měsících už rozruch okolo alba trochu klesl, ale alespoň byl klid si o nahrávce a pár dalších záležitostech s Desire for Sorrow popovídat v rozhovoru. Otázek se zhostil zpěvák/kytarista Ziky a bubeník Bubno…


Zdravím! Nebudeme se příliš zdržovat a vrhneme se rovnou na otázky. Je mi sice jasné, že na tu první se vás nejspíš ptají v každém rozhovoru, nicméně by asi zaznít měla. Kdokoliv o vás kde píše, vždycky dřív nebo později skončí u podobnosti vaší muziky s jistou britskou kapelou. Na jednu stranu bych se ani nedivil, kdyby už vás to věčné srovnávání s Cradle of Filth pěkně štvalo, ale na tu druhou mi to přijde oprávněné, jelikož já osobně tam tu podobu fakt slyším a třeba některé pasáže “End of All Nights”, hned prvního songu vaší desky, jako by vypadly odněkud z “From the Cradle to Enslave”. Jak to vnímáte vy sami – myslíte, že tam nějaká podobnost mezi vaší hudbou a Cradle of Filth je, nebo není? Měli na vás Cradle of Filth nějaký vliv (tj. posloucháte tu kapelu?), nebo se jedná jen o náhodu?

Bubno: Také zdravíme, na srovnávání s CoF sereme, dneska každý srovnává někoho s někým jiným a je nám jasné, že se to prostě jen tak nezmění. Jiná věc je osočování z vykrádání, nebo plagiátorství, ale to podle našich zkušeností dělají jen kritici v Čechách, takže to ve finále žádný velký dopad nemá. Osobně bych neřekl, že jsme ovlivněni CoF, ale spíše melodickým blackem jako takovým. Cradle už neposloucháme pěknou řadu let. V začátcích (dokud Ziky nezpíval) nikoho ani nenapadlo jméno CoF, to přišlo až se zpěvem. Postupy jsou podobné, ale to je prostě melodický black. Máme staré zaběhnuté postupy rádi a muziku tvoříme tak, jak jí cítíme. Když budeme hrát death můžete nás obvinit, že vykrádáme třeba Cannibal Corpse (smích)

Album “At Dawn of Abysmal Ruination” jste vydali nejprve pod Pařátem, ale takřka hned vzápětí se objevila nová verze na digipacku. Proč to? Je asi jasné, že vzhledem k pozici Pařátu na české metalové scéně je pro jakoukoliv kapelu (zvlášť debutující) velká reklama, když se její album u časopisu objeví, ale leckoho asi napadne, jestli by nebylo rozumnější nechat vylisovat jen verzi v plastové krabičce u Pařátu, nebo naopak jen digipack na vlastní pěst… Jak se na to tvářil samotný Pařát, že jste to za nějaké tři nebo čtyři měsíce hned vydali znova?

Ziky: Už od začátku jsme dělali digipack s tím, aby album už jen napohled převyšovalo většinu ostatních nahrávek. Především kvůli tomu, abychom měli větší šanci sehnat vydavatelství. Navíc se tím snažíme dát určitou přidanou hodnotu lidem, co si kupují originál CD. A myslíme, že není na škodu, když si každý může vybrat verzi, která mu více vyhovuje. Co se týče Pařátu, vše bylo s Herdronem domluveno předem a vzhledem k tomu, že v době vydání digipacku už byla většina Pařátu prodána, neměl s tím Herdron sebemenší problém. V dnešní době, zvlášť pokud jde o “lokální kapely”, nejde hledat žádný velký business, což si v Pařátu plně uvědomují a proto je s nimi rozumná domluva a mají ke kapelám (nebo alespoň k nám měli) maximálně vstřícný přístup.

Desire for Sorrow

K tomuhle tématu mě napadá ještě jedna věc… tak nějak všichni víme, jak se to má v současné době s prodejem nosičů, zejména u undergroundových skupin. Nehrozí vám teď, že budete mít na skladě spoustu vylisovaných CDček ve dvou verzích, které nepůjdou udat? Mimochodem, máte nějaký přehled, kolik kusů “At Dawn of Abysmal Ruination” se už dostalo mezi lidi; kolik se toho prodalo?

Ziky: Bereme to tak, že CD nemá žádnou dobu trvanlivosti a jestli to prodáme za rok, dva nebo pět, je to celkem jedno. Navíc většina CD v klasické krabičce, je už prodané. Jakmile doprodáme zbytek, jiná verze než digipack už nebude v nabídce, jak to bylo původně v plánu. Přesný počet prodaných nosičů (pokud nepočítáme Pařát, kde se jako příloha časopisu prodalo zhruba 2800 kusů) nevíme. Bude to cca. 50-100 nosičů.

Když už jsme u toho… jeden den jste vydali album a v podstatě hned následující den už to někdy hodil na ulož to a na různé warezy. Jak se k tomu stavíte? Neštve vás to, že se mordujete s deskou a pak ji někdo jen tak pověsí na internet, nebo to berete v klidu a jste s tím smíření, že tak už to dneska chodí a aspoň se to dostane k víc lidem?

Bubno: To je asi trest za všechny ty alba co jsme si stáhli my (smích). Tak to zkrátka dnes chodí. Někdo stahuje a někdo kupuje. Ale kdo si chce album koupit ať už do sbírky, nebo jen podpořit kapelu, prostě si ho koupí, bez ohledu na to, kde všude to visí zadarmo. Navíc nebýt toho, že je album na warezech dá se říct po celém světě, asi by nám nechodily objednávky například z Francie, Ruska, Mexika, nebo Číny.

Na jaře jste vyhráli soutěž Metalgate Massacre, díky čemuž jste si pak také zahráli na Metalgate Czech Death Festu. Přinesla vám výhra ještě něco dalšího? Myslíte, že to mělo nějaký větší dopad na fungování Desire for Sorrow? A co si myslíte o podobných soutěžích kapel obecně? Já osobně jsem to třeba nikdy pořádně nepochopil, protože hudba podle mě není sport, aby se v ní dalo soutěžit…

Bubno: Řekl bych, že žádný zásadní dopad na kapelu to nemělo. Zahrát si na Czech Death Festu byla skvělá zkušenost a parádně jsme si to užili. Do soutěže jsme se přihlásili s tím, že pokud postoupíme, zahrajeme si, navážeme nějaké kontakty a kapela bude vidět.

Ziky: Do soutěže, jak říká Bubno, jsme nešli hlavně kvůli cenám, ale zahrát si a aby nás bylo víc vidět. Prakticky se nám tam ani původně hrát nechtělo, než nás jeden známý po několika pokusech přemluvil a my se téměř na poslední chvíli přihlásili. Největší plus vidím v tom, že soutěž vlastně vyvrcholila v době, kdy jsme nové CD vydali, což byla skvělá propagace. (úsměv)

V květnu se vám také přihodila jedna poměrně nemilá záležitost, když vám někdo ukradl nástroje a další vybavení. Podařilo se nakonec něco z toho najít, nebo je to všechno už nenávratně pryč? Mělo to nějaký vliv na chod kapely (třeba jak jste řešili nejbližší koncerty, když jste přišli o nástroje atd.)?

Bubno: Bohužel se nám zatím nic najít nepodařilo. První myšlenky po této události byly různé, ani jedna z nich nebyla na rozpad kapely, nebo podobně. Dali jsme do kupy starší cajky, některé nástroje jsme si půjčili od kamarádů abychom mohli normálně fungovat a hned o týden později jsme zase koncertovali. První zkouška po vykradení byla trochu komičtější. Kluci si těsně před zkouškou ještě pájeli kabely co se někde doma a po zkušebně váleli a dokola kolovala jedna stará ladička, se kterou se snažili naladit ty orezlý struny. (smích)

Desire for Sorrow

Tuším, že jste kdesi říkali, že ty ukradené nástroje nebyl sériové výroby a že široko daleko nejspíš nikdo nebude mít podobné, je to tak? Chápu to správně, že tedy šlo o nějaké na zakázku vyráběné kusy? Když jste o ně přišli, nechali jste si pak vyrobit nové, nebo jste přešli na nějaké standardnější instrumenty?

Ziky: Na zakázku byla dělaná pouze moje kytara ESP, kterou jsem si koupil od kytaristy z jedné americké kapely. Infernits měl sériovku Kramer, ale kompletně předělanou (jiný lak, jiný tvar, snímače, hardware) a kdyby vzadu na kytaře nebyl nápis Kramer, nikdo by nepoznal co je to za kytaru. Baskytara Ibanez co měl Vlajda, pokud dobře vím, není ani nikde v obchodech po ČR dostupná. Objednával jí z internetu a než mu dorazila, trvalo to snad tři měsíce. Aktuálně si nechal kytaru vyrobit pouze Vlajda a zbytek hrajeme na sériovky. Do nahrávání nového CD, až nám ukradnou aktuální kytary, chceme určitě pořídit nové nástroje. (smích)

Z grafiky “At Dawn of Abysmal Ruination” i třeba z koncertního vystupování je vidět, že si zjevně chcete dát záležet i na vizuální prezentaci, což je jistě chvályhodné. Na druhou stranu může být přehnaný důraz na vizuální stránku i trochu dvojsečnou zbraní, důkazem čehož mohou být třeba Dymytry a jejich poměrně samoúčelné masky bez jakékoliv návaznosti na to, o čem kapela zpívá. Jak jste k tomu přistupovali vy? To, jak vypadáte na koncertech, je prostě image, nebo jste se snažili, aby to nějak korespondovalo s náladou muziky či s texty?

Bubno: Samozřejmě že vizuál musí korespondovat s tím, co hrajeme. Na vizuální stránce se snažíme neustále pracovat a nemyslíme, že bychom na ni přehnaně kladli důraz. Bereme to trochu jako divadlo (v dobrém slova smyslu) a k tomu kostýmy, popřípadě líčení zkrátka vždy patřilo, pomáhá to na koncertech vytvářet jedinečnou atmosféru a umocňovat zážitek z vystoupení, o který nám především jde.

Desire for Sorrow

Pokud si správně vzpomínám, někde proběhla zmínka o tom, že byste se měli na podzim vydat na turné po Evropě. Aktuálně je druhá polovina září a zatím nic není oznámené, pokud vím. Jak to tedy vypadá, vyjedete někam? A obecně – jaké máte aktuálně plány do budoucna?

Bubno: Turné po Evropě se poměrně dost zkomplikovalo. Občas to zkrátka bývá běh na delší trať, obzvlášť když si kontakty za hranicemi teprve budujeme. Momentálně děláme vše pro to, abychom v listopadu na tour vyrazili, ale teď bohužel nemůžu nic konkrétnějšího sdělit. Plánů do budoucna máme spoustu. Aktuálně je to samozřejmě co nejvíce hrát a vybudovat pevnější vazby v zahraničí. Pokud vše půjde podle plánu, vyjde do konce roku nový klip a v příštím roce se mimo jiné chystáme začít aktivně pracovat na nové desce. Veškeré novinky můžete sledovat na některém z našich oficiálních profilů, nebo přímo na našem webu.

To je z mé strany vše. Vzhledem k tomu, že moc nemusím obligátní “vzkažte něco čtenářům”, tak nám radši na rozloučenou řekněte nějaký vtip (smích). Každopádně díky za rozhovor a ať se daří!

Bubno: Děkujeme za rozhovor. Vtipy známe bohužel jen nevhodné, proto bych se za celou kapelu už jen rozloučil pozdravem pana Dunga z Mrkvanova. Násklí


Arkona / Illness – split

Arkona / Illness - split
Země: Polsko / Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.9.2014
Label: Godz ov War Productions

Odkazy Arkona:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Illness:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Kultovní polští black metalisté Arkona se co do dlouhohrajících počinů odmlčeli na až nepříjemně dlouhou dobu, nicméně na sklonku loňského roku ticho konečně prolomili s výtečným návratem v podobě “Chaos.Ice.Fire”. Neuběhl ani rok a je tu další nová muzika z jejich dílny, byť se tentokrát jedná pouze o jednu skladbu, jež vychází v rámci společného splitu s taktéž black metalovými kolegy Illness. Jen dodejme, že počin vychází pouze jako 7” EP v limitaci 300 kopií.

Pojďme se nejprve podívat na příspěvek Arkony, který byl pojmenován “Klucz do istnienia”. Porovnáme-li skladbu s tím, co Poláci předvedli na zmiňovaném “Chaos.Ice.Fire”, řekl bych, že do excelentní úrovně desky novému songu něco málo schází (možná proto se na album nedostal – byl totiž natočen právě během nahrávání “Chaos.Ice.Fire”). Z obecného hlediska však vůbec není špatný, právě naopak – rozhodně se jedná o vysoce kvalitní práci, jež splňuje standard Arkony (a ten není vůbec malý, o tom žádná). Pořád se jedná výtečnou záležitost, sypací pasáže jsou správně zběsilé, přesto vysoce zábavné a občasné zvolnění tomu dodává ten správný šmrnc. Celkově vzato se rozhodně nedá tvrdit, že by Arkona na počin šoupla jen nějaký nudný šuplíkový přebytek – a jestli ano, tak to jen dokazuje, jak skvělá kapela to je, když zbytky ze skládání řadovek znějí takhle parádně.

Oproti tomu Illness pro mne byli až doteď neznámou skupinou, takže jsem netušil co od nich čekat. V žádném případě jsem ovšem nečekal, že budu muset prohlásit, že to u mě v tomto minisouboji s Arkonou vyhráli. Jejich “Zaraza” je totiž naprostá pecka – na ploše necelých sedmi minut Illness nabízejí sice stále agresivní a po většinu času rychlý, přesto vysoce nápaditý black metal, jemuž nechybí atmosféra ani silné momenty. Zejména vypuštění kytar na začátku páté minuty je vyloženě excelentní a jde možná o vrcholnou pasáž celého splitu. Nevím, jestli to byl primární účel písně, ale na prozkoumání další tvorby mě kapela rozhodně navnadila.


Arkona, Inferno, Panychida

Chaos Is Coming Tour
Datum: 23.9.2014
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Arkona, Armada, Inferno, Panychida

H.: Polská Arkona se v posledních letech stala relativně častým a pravidelným hostem českých koncertních pódií, jenže jakkoliv mám tvorbu téhle kultovní smečky rád, doposud jsem ji živě neviděl. Jenže tak dlouho se chodí s hrníčkem pro vodu, až se ucho utrhne, a tak dlouho se Arkona s mojí maličkostí vzájemně míjí, až se jednou konečně potkáme. A toto setkání se na konec odehrálo v úterý 23. září v klubu Exit-Us v Praze. Ale pěkně popořadě, jelikož těch kapel se zde samozřejmě sešlo víc.

H.: Než se však pustíme do stručného popisu toho, co jednotlivé skupiny na pódiu předvedly, musíme ještě letmo pohovořit o místě konání. Na rovinu říkám, že jsem z toho, že se akce koná právě v Exit-Usu, neměl zrovna radost, protože tenhle klub příliš nemusím. Když pominu fakt, že mi jeho sál přijde na kapelu formátu Arkony (ale neplatí to jen v tomto případě, ale i o spoustě dalších formací, jež zde vystupovaly) trochu nedůstojný, především mi zde vadí zvuk. Nevzpomínám si, že bych tu někdy slyšel opravdu povedený zvuk – a špatný sound je na hudebním koncertě vždycky “trochu” problém. Jsou případy, kdy nejsem tak úplně rád, že mám pravdu, a tohle byl jeden z nich, protože se mé obavy naplnily a nepříliš kvalitní nazvučení bohužel snížilo dojem ze všech vystupujících.

Atreides: Po definitivním zmrtvýchvstání polské Arkony bylo jasné, že pražský koncert nemůžu vynechat. Poslední deska “Chaos.Ice.Fire” z loňského prosince je výtečnou záležitostí, která mě dokázala naprosto přejet, a doufal jsem, že něčeho podobného by se mi mohlo dostat i živě, a možnost slyšet staré fláky v současné produkci byla zkrátka neodolatelná. Kromě toho, domácí jména v podobě Panychidy a Inferna rovněž slibovala solidní akci. Jediným strašákem tak zůstalo místo, totiž Exit-us, jehož zvukové podmínky mi už několikrát nachystaly nemilé překvapení, a jediný koncert, kdy tam byl zvuk jako víno, byla Umbrtka před dvěma lety, která své vystoupení připravovala asi tři hodiny. Je tedy pochopitelné, že obavy byly docela na místě.

H.: Jako první se představili mexičtí death metalisté Armada, na nichž bylo nejzajímavější asi tak to, že byli z Mexika. Jinak se totiž jednalo o po všech směrech průměrné vystoupení, jakých už každý z nás viděl mraky. Zámořská čtveřice působila dojmem, že se snaží koncert neodfláknout, což v překladu znamenalo, že všichni třepali hlavou, seč jim síly stačily, takže z tohoto pohledu ještě dejme tomu, ale totálně nudná hudební produkce na tom byla hůř. Jednoduše řečeno, byl to takový ten death metal, u něhož si na koncertě pokýváte hlavou s pivkem v ruce, ale při domácím poslechu to je brutální nuda, protože variací na dané téma jste již slyšeli tolik, že další už poslouchat nepotřebujete. Zejména zamrzelo, že když už se sem tam objevil solidnější moment, Armada jej hrála tak dvě, tři vteřiny, aby se okamžitě vrátila k nezáživnému hoblování. Nijak zvlášť oslnivě se nepředvedl ani zpěvák David González Brambila, jehož growling nebyl nic moc, ale ještě v normě, jakmile se však pustil do vysokého řvaní (což se naštěstí stalo tuším jen dvakrát), tak to byl děs. Abych byl ale fér, musím uznat, že výše zmiňovaný zvuk jim rozhodně nepomáhal, naopak spíš jejich snažení podkopával nohy a zejména v rychlých momentech (tj. skoro celý set) to byla zahuhlaná hluková koule, v níž nebylo pořádně slyšet ani hovno. Na druhou stranu jsem měl z jejich vystoupení takový nepříjemný pocit, že ani perfektní nazvučení by je nijak zvlášť nespasilo. Netvrdím, že Armada byla totální průser, ostatně jsem tam vydržel po celou dobu, ale když Mexičani vyklidili pódium, nijak mě to nemrzelo.

Ježura: I když ve mně malé světélko naděje přeci jen blikalo, od Armada jsem nečekal nic světoborného, a tak pro mě nebylo žádným překvapením, když jsem se ničeho světoborného také nedočkal. Sice mi bylo vážně sympatické, jak se Mexičané upřímně snažili dát do toho všechno, a pár solidních momentů z jejich muziky taky vykouklo, jenže jinak to byl fakt totální průměr ve všech směrech a navíc to ještě zabíjel zvuk, který nechal vyniknout kytarám jedině tehdy, když se výrazně zpomalilo. Průser to rozhodně nebyl, to netvrdím, poslouchat to jakž takž šlo a z jistého úhlu pohledu mi to přišlo i celkem sympatické (asi proto, že mám slabost pro kapely, které se očividně snaží) ale ve výsledku to Armada nedotáhla výše než na vesměs nudnou půlhodinku, v jejímž závěru jsem bez špetky lítosti raději zamířil trávit čas do dlouhé fronty na pivo.

H.: Jako druhá nastoupila Panychida, která se již zařadila ke spolehlivým stálicím domácí scény, a laťka poskočila oproti Armada takřka ve všech ohledech nahoru – v pódiové prezentaci, suverenitě, hudebně… zvukově však bohužel ne. Samozřejmě to není úplně vina kapely, to netvrdím, ale i Panychidu bohužel trápila přílišná nečitelnost v rychlých momentech. Především tím značně utrpěly kytary, což je dost velká škoda, jelikož kytarová práce je třeba na poslední desce “Grief for an Idol” opravdu parádní. Co se však týče samotné Panychidy, proti jejich snažení se toho moc říct nedá – plzeňská pětice nastoupila ve sladěných outfitech v podobě bílých trik s logem kapely na prsou, a když se následně dala do díla, byla z toho cítit jistota. Show ovládal především Vlčák, který je opravdu výtečným frontmanem a svého předchůdce z Mexika pěkně proškolil v tom, jak se pracuje s publikem. Ze strany skupiny šlo tedy o parádní vystoupení, ale toho zvuku je škoda…

Ježura: To Panychida předvedla jinačí show. Problém se zvukem se sice nevyhnul ani jim a kytarové harmonie, které v jejich muzice hrají zásadní roli, zejména ze začátku hodně zanikaly a bylo si je třeba domýšlet, ale vystoupení to na lesku pranic neubralo a od začátku do konce šlo o hodně povedenou záležitost. Jestli byl ale celý koncert hodně povedený, opravdová bomba přišla těsně před koncem, kdy Panychida vytáhla na světlo fenomenální vál “Moon, Forest, Blinding Snow”, a jestli snad do té doby někdo pochyboval, tak tady všechny pochyby musely vzít za své. Nářez jako kráva! Panychida se zkrátka představila ve výtečném světle, potvrdila svou formu a právem si vysloužila suverénně nejbouřlivější odezvu večera.

Atreides: Vzhledem k tomu, že mexická Armada mě nezaujala, vypravil jsem se až na plzeňskou Panychidu, která mě poslední deskou řádně navnadila na živá vystoupení. Na první poslech bylo jasné, že Exit-us zkrátka nezklamal a mizerný zvuk utopil kytary a naopak zbytečně přepálil bicí. Basa paradoxně byla tak tak slyšet, stejně jako folkové prvky, z nichž nejvýraznější byla jednoznačně píšťala, většinu si ale člověk musel domýšlet. Co zmršil zvuk, to však kapela doháněla solidním nasazením, a když nic jiného, velmi rychle jsem pookřál, rozhýbal se a v závěru sem tam čile pohodil hlavou. Panychida zahrála víceméně z celé diskografie, od nejstarších kusů z prvního dema jako “Running out of Rules” až po nejnovější kusy z poslední desky, jmenovitě třeba “Minnestund”, nebo “Three Pillars” z předchozího EP “Woodland Journey”. Vrcholem ale byla titulka minulé fošny, “Moon, Forest, Blinding Snow”, a obecně by se dalo o setu říct, že byl pěkně vygradovaný. Jediné, co tak opravdu vadilo, byl jen zvuk.

H.: Nyní měli podle původního plánu nastoupit Inferno, ale realita byla taková, že se do díla pustila rovnou kultovní polská smečka. Na jednu stranu jsem se na Arkonu těšil, ale na tu druhou jsem se i trochu obával, protože vzhledem k tomu, že obě předchozí kapely byly v rychlých momentech díky zvuku skoro neposlouchatelné a muzika Poláků se v podstatě nese jenom v rychlém tempu, člověka tak nějak automaticky napadlo, že by to Arkona mohla pěkně odnést. Je pravda, že se sound trochu zlepšil, ale do ideálu to rozhodně mělo daleko, takže někdy byl stále problém poznat, který song vlastně skupina spustila (pokud tedy nešlo o nějaký kus s opravdu charakteristickým začátkem, jako byla třeba “Epidemia rozczarowania i nędza duchowa” z debutového alba “Imperium”, která padla hned na druhé pozici).

H.: Vzhledem k reputaci Arkony jsem jaksi očekával, že to bude kulervoucí šleha, která zbourá klub, ale tak nějak nebyla. A přitom kamenem úrazu rozhodně nebylo to, že Khorzon hned během první pecky utrhnul strunu na kytaře a musel odběhnout pryč pro nový nástroj, takže bylo vystoupení na chvilku přerušeno, vlastně jsem tak nějak nenašel nic, s čím bych měl problém. Nebyl to špatný koncert, polonahý zpěvák a baskytarista Armagog koulel očima jak ďábel, celkově jsem se docela bavil a nemůžu říct, že by na tom, co Arkona předváděla, bylo něco vyloženě špatně, ale přesto všechno jsem z toho nějaký opravdu silný dojem neměl a rozhodně jsem čekal o dost víc. Onomu dojmu pak příliš nepřidal ani prapodivný závěr vystoupení, když Arkona dohrála song a za dvě vteřiny už Poláci tahali zezadu futrály na kytary. Jasně, k black metalu nějaká ta misantropie patří, o tom žádná, od skupin tohoto žánru by nadšené děkovačky a půlhodinové loučení byly snad i nepatřičné, ale tohle bylo trochu moc.

Ježura: Je to ode mě asi trochu kacířské, ale hromadám nadšených výkřiků a skvělých referencí navzdory jsem polskou Arkonu nechal ležet ladem a s muzikou, která pod hlavičkou kapely vznikla, jsem si premiéru odbyl až na tomto koncertě. Vzhledem k výše zmíněnému moje očekávání nebyla vůbec malá a z jistého úhlu pohledu se také naplnila. Netuším, jak to zní z desky, ale i v téhle podobě nebylo sporu o tom, že jde o muziku prvotřídní kvality, celá řada momentů byla vyloženě výtečná a nasazení, se kterým do toho šel zejména Armagog, také nejde ani v nejmenším zpochybňovat. Na druhou stranu mě vlastní vystoupení zase nijak zvlášť neuchvátilo a určitě nešlo hovořit o kdovíjak výjimečném zážitku, který bych v případě potřeby nebyl ochoten oželet. Arkona mě tedy sice více než výmluvně přesvědčila o svých hudebních kvalitách, samotný koncert měl ale k dokonalosti daleko, což bylo po všech těch očekáváních poněkud zklamáním.

Atreides: Po přestávce strávené u vchodu do klubu (v horním patře bylo i přes zpola naplněný klub prakticky nedýchatelno) jsem se vrátil k podiu při první známce, že by se mohlo začít hrát. Jaké ale bylo překvapení, když namísto Inferna byla na pódiu nastoupená Arkona. Krutopřísní sněhuláci navlečení v bílých mikinách v čele s polonahým, zmalovaným Armagogem se toho pustili docela zostra a na úvod začali staršími skladbami. Došlo na slušný průřez diskografií, kdy starší, atmosféričtější věci střídaly úderné nové kusy, což se vzhledem k bohaté diskografii kapely dalo docela očekávat. Bohužel, opět tu byl problém se zvukem, který byl v případě kytar poněkud čitelnější, pořád to ale bylo hlavně o bicích, vokálu a hlukové kouli během sypaček. A jak poznamenal H. nade mnou, občas vážně nešlo poznat, co to vlastně hraje. Co si budeme povídat, ono to občas bylo i proto, že starší věci provází z desky dost garážová produkce a jejich převod do současného zvuku trochu překvapil. Když ale odhlédnu od zvuku, čekal jsem od vystoupení Arkony trochu víc. Nevím, jestli to bylo jen tím zvukem, místem, nebo kapela zrovna nebyla ve formě (což si nemyslím, protože docela na podiu docela řádili) či co, ale prostě jsem se do jejich hudby nedokázal tolik položit a unášet se jí, jako se mi to podařilo třebas nedávno na Wovenhand. Co si budeme povídat, vzhledem k formátu kapely je prostředí Exit-Usu dost nedůstojné a dokázal bych si koncert představit na mnohem přívětivějším místě, i tak jsem ale prostě očekával víc, především hutnější atmosféru, která se ke všemu neustále prala s podivně nijakým klubem. Samotná Arkona mě dokázala zklamat jen relativně krátkým, sotva 40minutovým setem a rychlým úprkem z pódia, kdy se odklidili, sotva dohráli.

H.: Závěr večera tedy obstarala další black metalová kultovka, tentokrát však již domácí, a sice Inferno. Tahle smečka je ve své aktuální okultní podobě naživo opravdu skvělá, což se jistě potvrdilo i tentokrát v Praze, jelikož Inferno bylo jednoznačným vrcholem večera a nechalo za sebou i Arkonu. Možná je trochu škoda, že se Inferno obešli bez své pódiové výzdoby v podobě stojanů a svícnů a vyjma plachty s motivem poslední desky “Omniabsence Filled by His Greatness” za zády si vystačili jen s malováním a černými plášti… ale i tak to stačilo. Instrumentální sekce byla jako vždy takřka nehybná, jen sem tam kývání do rytmu, ale vzhledem k tomu, že v oněch kápích všichni vypadají působivě, to nijak nevadí, možná i spíš naopak. Nehledě na fakt, že kromě instrumentalistů je na pódiu ještě Adramelech, jenž vyjma jedovatého vokálu nepostrádá ani velkou dávku charismatu, s nímž umí pořádně přiložit pod kotel. Všechno to bylo skvělé až na jedinou věc – jak jistě správně tušíte, i v případě Inferna zaúřadoval zabiják večera, špatný zvuk. Podobně jako u Arkony to znělo lépe než na začátku akce a s trochou fantazie se dal poznat i song, ale jinak opět platí, že zejména v rychlých momentech se to slévalo do nepříjemného chaosu, čímž extrémně tím utrpěly hlavně skladby z “Omniabsence Filled by His Greatness”, které jsou do velké míry postavené na excelentní kytarové stránce. Nicméně atmosféra, jakou Inferno dokázali i za takových podmínek vytvořit, byla dost silná na to, aby rozhodně nebylo od věci mluvit o povedeném vystoupení.

Ježura: Když jsem ve víru bouřlivé diskuze nad mírně rozpačitou Arkonou prohlásil něco ve smyslu, že teď přijdou Inferno a ukážou Polákům, jak se to dělá, to jsem ještě netušil, jak prorockou myšlenku jsem vyslovil. Inferno totiž opravdu s přehledem smetli veškerou konkurenci a odehráli naprosto parádní vystoupení, kterému stačil pouze song nebo dva k tomu, aby si mě totálně získalo. Famózní atmosféra, hmatatelná zloba a výtečná hudba se tu potkaly v naprosto pohlcující kombinaci, vystoupení s už tak mocným tahem na bránu gradovalo jako kráva a nad tím vším suverénně kraloval Adramelech, který opět potvrdil svoje vokální vlohy i schopnost naprosto uhrančivého projevu. Tohle byl zkrátka opravdu mimořádný zážitek a Inferno se jako jedni z mála zasloužili o to, že jsem se na koncertě dostal do transu, což je asi to nejlepší, co se vám může na koncertě stát.

Inferno

Atreides: Poslední kapelu, karvinské Inferno, znám především díky jejich poslednímu albu “Omniabsence Filled by His Greatness”, přičemž předchozí tvorbou jsem víceméně nepolíben. Nicméně úterní koncert mě přesvědčil o tom, že mezery ve vzdělání bych měl zatraceně rychle dohnat, protože živě Exit-Us naprosto rozbili. Zvuk byl oproti PanychiděArkoně podstatně lepší, pořád měl ale k dokonalosti daleko a trpěl těmi samými neduhy, co posledně. Vem ho ale čert, protože takhle zabijácký black metal tu zase delší dobu nebyl. Starší, údernější a agresivnější tvorba prostě stínala hlavy a vzhledem k tomu, že se hrálo především z ní, znalí asi tuší, jaký asi koncert byl. Adramelech má k tomu charisma na rozdávání a jeho nespoutanost tvořila se zakukleným, nehybně stojícím zbytkem kapely zajímavý kontrast.

Atreides: Silná, zlobou nasáklá atmosféra, kterou dokázali Inferno vyčarovat v prakticky polních podmínkách, mě dokázala strhnout a nepustit po celou hodinu, kterou měli Inferno k dispozici. Kapela se obešla bez zbytečných řečí a jasně ukázala, proč patří mezi domácí špičku a řadí se mezi nejlepší jména světového formátu. Jediným škraloupem tak zůstává vědomí, že odehrávat se celá akce jinde, bylo by vystoupení ještě o několik řádů silnější. Doufám tedy, že se všemi třemi kapelami se potkám někdy v budoucnu za ideálnějších podmínek, které dají jejich hudbě a atmosféře vyniknout mnohem více, především v případě Arkony, která je i přes docela dobrý koncert v důsledku trochu zklamáním.

H.: Bilance večera je tedy následující – průměrná Armada, dobrá Panychida, dobrá Arkona (byť u Arkony je říct “dobrý” trochu zklamání, jelikož očekávání byla výš), skvělé Inferno a zvuk ve všech čtyřech případech na pěst. Netuším, zdali to je dáno prostory klubu nebo samotným zvukařem, ale jak již padlo na začátku, opravdu dobře nazvučený koncert jsem v Exit-Usu ještě neviděl, maximum je tak “dá se to poslouchat”, většinou to ovšem stojí za prd. A i tato akce to bohužel potvrdila. Věřím tomu, že kdyby se to konalo jinde, mohl být dojem z koncertu mnohem lepší. Netvrdím, že byl ten večer totálním propadákem, to rozhodně nebyl a upřímně říkám, že s výjimkou Armady jsem se u všech kapely bavil přinejmenším slušně, spíš však dobře, ale tak nějak jsem odcházel s pocitem, že koncert s tak silnou sestavou jako Arkona, Inferno a Panychida mohl přinést ještě větší zážitek, než jak tomu bylo v reálu.