Země: Dánsko Žánr: black metal Datum vydání: 19.9.2014 Label: Scarlet Records
Tracklist:
01. Intro
02. World of Tombs
03. Diabolical Engines of Torment
04. Unpure Salvation
05. Plague Propaganda
06. …of Flesh and Darkness
07. In Torture We Trust Pt. II
08. This Unholy Dwelling
09. Blessed by Foulness
10. Twisted Mass of Burnt Decay [Autopsy cover]
Nevím, jestli se jedná jen o můj osobní pocit, ale zdá se mi, že Dánové Horned Almighty jsou na scéně extrémního metalu obecně považováni za kvalitní kapelu. Svým způsobem nic proti tomu, protože se v žádném případě nedá tvrdit, že by jejich tvorba neměla úroveň, jenom si myslím, že jsou až moc přeceňováni. Tedy, abych byl přesnější, nemohu soudit, jak tomu bylo na prvních dvou albech, protože jsem měl tu čest pouze se třetím “Contaminating the Divine” z roku 2009 a čtvrtým “Necro Spirituals”, které je o rok mladší. Ani jedna z těchto dvou desek není špatná, Horned Almighty do toho šlapou docela zodpovědně a nemám žádný problém si to poslechnout, ale je to prostě takový ten druh nahrávek, které si pustíte tak pětkrát, nohy vám budou samy od sebe klepat ve zběsilém rytmu, ale po těch pěti posleších už tak nějak nemáte chuť se tomu věnovat dál a radši to odložíte.
Samozřejmě, nikdy jsem se netvářil, že mám patent na rozum a že jenom můj vkus je ten jediný pravý, jistě to někdo může vnímat jinak, ale já osobně jsem “Contaminating the Divine” i “Necro Spirituals” věnoval jen těch pár otočení a pak jsem na ty placky pomalu zapomněl. Čtyři roky uběhly jako voda (a během nich jsem ty počiny vůbec neslyšel) a Horned Almighty jsou tu zpátky, tentokrát s pátým zářezem na své dlouhohrající pažbě – “World of Tombs”.
Vzhledem k tomu, že na “World of Tombs” už píšu recenzi, rozhodl jsem se tentokrát překonat sám sebe a dát muzice Horned Almighty víc prostoru na to, aby se předvedla. Výsledek zpočátku dopadl úplně stejně jako v případě obou minulých alb – ta muzika je fakt našlapaná a je vidět, že Horned Almighty umí, ale jen prvních cca pět poslechů je zábavných a pak mě chuť poslouchat dále opustila. Ačkoliv jsem se to tentokrát vzal za ten zodpovědnější konec a poslouchal dále, nějaký zlom bohužel nenastal, takže pro mě tito Dánové stále zůstávají v sortě hodně solidních kapel, které však na vyšší ligu nemají.
Nicméně i přesto, co jsem řekl, stále platí, že Horned Almighty nejsou žádné lamy a těch několik prvních poslechů je to vážně zábava. A také nijak nezastírám fakt, že několik songů se mi upřímně zalíbilo, například “Plague Propaganda” s několika nebezpečně chytlavými pasážemi nebo sedmiminutová “Blessed by Foulness”, která je zároveň poslední regulérní peckou, jelikož po ní už následuje jenom cover “Twisted Mass of Burnt Decay” od zámořských řezníků Autopsy. Vrcholem alba je však sedmá “In Torture We Trust Pt. II” s jedním opravdu kulervoucím motivem. Ten zbytek taktéž není špatný, solidní kvalitativní úroveň má a vlastně tu není jediná písnička, u níž by bylo od věci mluvit od nadprůměru, takřka ve všech případech to ovšem nad tím průměrem není moc vysoko.
Tak mě napadá, že jsem si tu už stihl vylít srdíčko, a taky vám vykecat, jaké skladby jsou nejlepší, ale pořádně jsme se ještě nevěnovali tomu, co Horned Almighty vlastně hrají za styl. Inu, nevadí – lepší pozdě než vůbec, tak na to pojďme teď. V základě je to black metal trochu modernějšího střihu, čímž nemám na mysli jakési klávesové halekačky, ale prostě a jednoduše fakt, že není na místě očekávat nějakou chrastivou garáž. Všimněte si ovšem toho, že jsem řekl “v základě black metal” – to totiž znamená, že do výraziva Horned Almighty promlouvají i další vlivy, především death metal, jenž je z mnoha pasáží cítit opravdu mocně. Stejně tak se však objeví i thrashové výjezdy, což je na novince nejznatelnější asi v songu “Diabolical Engines of Torment”, který místy zní, jako kdyby se na “World of Tombs” zakutálel třeba od norských Aura Noir.
Tak jako tak, “World of Tombs” se rozhodně poslouchat dá, je to slušná práce a v žádném případě to není pro dánskou extrémně metalovou scénu ostuda. Jen bych to prostě až tak moc nepřeceňoval, neboť to není nic víc než hezky se poslouchající hoblovačka. Jasně, spousta kapel si i o téhle úrovni může nechat jen zdát, o tom žádná, ale to nic nemění na faktu, že mi slabší šestka přijde pro “World of Tombs” jako adekvátní známka…
Poslední dobou to může vypadat, jako kdyby se mi skoro nic nelíbilo a drtivá většina alb pro mě byly blbosti, takže všemu dávám špatné známky. Není tomu tak, opravdu se jedná jen o to, že většina desek, jež v dnešní době vycházejí, jsou průměrné a těch nadprůměrných je zhruba stejný počet jako těch podprůměrných. Stále se však nějaký ten nadprůměr najde a některý je dokonce tak nadprůměrný, až je vlastně skvělý. Že nevěříte? Nevadí, pohodlně se usaďte a poslouchejte, protože dnes si o jedné takové desce povíme…
Conjuro nuclear je jednočlenný projekt ze španělské Barcelony, který v loňském roce vydal svou první desku “Luna llena y radiación” (tu jsem neslyšel) a na ni letos navázal druhým, tentokrát bezejmenným albem (to už jsem logicky slyšel, jinak bych to nemohl recenzovat). To je z obecné omáčky vlastně vše, protože nic moc víc tu k povídání není. Tedy, vlastně bychom ještě mohli zmínit, že onen jeden muzikant, jenž za Conjuro nuclear stojí, si říká Emesis a že aktuálně recenzované album vyšlo v duchu undergroundu pouze na kazetě.
Říkáte si, že jsem ještě na něco zapomněl? Nebojte, nezapomněl, ještě pořád nejsem takový tupec, abych nevěděl o tom, že jsem neřekl, co za žánr by měl vlastně člověk od Conjuro nuclear očekávat. Udělal jsem to zcela záměrně, protože to je trochu složitější a zaslouží si to vlastní odstavec. Jak už asi tušíte, užijí zejména ti, kteří se vyžívají v nadměrném počtu různých škatulek. Co vše je tedy na “Conjuro nuclear” ke slyšení? Vezmeme-li to trochu zhruba, tak black metal, crust, punk, ambient nebo darkwave… že vám to zní trochu prapodivně? Aby taky ne, kdo to kdy slyšel… punk a darkwave v jedné větě. To však ještě, holenkové, netušíte, že to pořád není všechno. Celý tenhle koktejl totiž musíte navrch zalít jednak špinavým soundem (což ostatně nepřímo vyplývá třeba z toho crustu) a především obrovskou dávkou totálně pošukaných melodií (které jsou možná tím stěžejním na celém materiálu).
Já vím, že když ty škatule takhle napráskám bez ladu a skladbu, tak to asi nezní moc vábně. Ono co si budeme povídat, některé z těch věcí moc dohromady na první pohled ani nejdou. Jenže i když přesnější pojmenování než ta výše řečená byste asi nevymysleli, “Conjuro nuclear” nezní jako něco, co si pod těmito žánry normálně představíte. Jakkoliv to všechno vypadá jako kravina (ono aby ne, když to říkám jak blbec), ta muzika ve výsledku fakt funguje (dokonce výborně), zní dost přirozeně a vůbec vám nepřijde, že by tam bylo něco nepatřičného. Jasně, pořád to zní fakt hodně divně, ale to je právě klad!
Všechno tohle má ovšem jeden velmi důležitý důsledek. Vlastně jsem to takhle retardovaně popisoval jen proto, aby bylo opravdu vidět to, co chci nyní říct. Kdybych totiž prostě řekl, že Conjuro nuclear zní opravdu originálně, vypadalo by to jak plácnutí do větru, ale jak jste sami viděli výše, nějak “exaktně” to prostě popsat nejde, a když se o to pokusíte, tak se vám to jednak nepovede, jednak budete vypadat jak volové, protože se v tom za chvíli začnete zamotávat. Ale ne, vážně, nedělám si srandu – Conjuro nuclear zní skutečně hodně svojsky a neotřele. Celé je to strašně divné a netradiční a špatně se to popisuje, což je pro recenzenta vždycky to nejhorší, ale pro posluchače je to naopak to nejlepší! Tohle je totiž přesně to, co přece v hudbě hledáme – neuchopitelnost, vlastní ksicht, originalita.
Ono to asi zní až moc dobře, možná až neuvěřitelně, že nějaký úplně neznámý projekt ze španělského undergroundu přijde s hudební formou, která zní originálně, ale já to myslím vážně – skutečně si nevzpomínám, že bych někdy slyšel skupinu, jež by se svým zvukem blížila Conjuro nuclear. Ve své podstatě samotné ty ingredience nejsou nic zas tak extra neviděného (ostatně… punk, crust… co jde kurva vymyslet originálního na punku?), ale způsob, jakým tenhle Španěl se všemi těmi žánry pracuje a jakým je míchá, dává dohromady něco, co se opravdu neslyší na každém rohu.
Jasně, rozhodně netvrdím, že to bude muzika pro každého, opravdu je to divné, ale to tak nějak plyne už z té originality, protože do dnešního dne již vzniklo takové množství hudby, že prostě musíte být divní, abyste byli sví. Jakmile tomu ale propadnete, tak se toho prostě nezbavíte… vím, o čem mluvím, protože já osobně Conjuro nuclear nemůžu přestat poslouchat. A přitom to vůbec nechápu, protože svým způsobem je to strašně primitivní… ale i tak je to bez legrace jedno z nejlepších alb, co jsem letos slyšel.
Jestli nás čtete trochu pravidelněji, nejspíš jste si už všimli, že dost zápasím s pochopením té aktuálně poměrně dost populární (v relativním slova smyslu) scény, která se pohybuje někde na ose blackgaze, post-black metalu, shoegaze a post-rocku. Ačkoliv jsem se opravdu snažil a spoustě deskám jsem ve svém přehrávači věnoval množství prostoru, času a pozornosti, snad jsem ještě nenarazil na nahrávku, jež by mě nechala stát s otevřenou hubou, jak je to dobré. Přesto se ten styl ve své nezměrné naivitě snažím stále pochopit a stále to zkouším, díky čemuž jsem nakonec zkusil i německou skupinu Lantlôs, na niž jsem slyšel jen samé pozitivní reference, ale její vlastní hudba mi doposud unikala.
Bohužel ani “Melting Sun” se nestalo tím albem, které by prolomilo ledy a ukončilo můj boj s blackgazovými větrnými mlýny. V překladu řečeno, ani Lantlôs mě prostě příliš nebaví. Na druhou stranu však musím naprosto férově uznat, že z toho všeho, co jsem v tomto stylu doposud slyšel, patří “Melting Sun” jednoznačně k tomu lepšímu a z té desky je slyšet jistota a vyhranost kapely. Stejně tak uznávám, že se zde najdou i poměrně povedené momenty, především v zemitějších instrumentálních pasážích nebo naopak v těch nejklidnějších chvilkách bych se nestyděl říct, že v tom smysl vidím. Na druhou stranu je tu však i spousta věcí, jež nejsem s to překousnout. Jednou z nich je určitě jistý typ melodií, které mi přijdou dost kýčovité, což není nic, co by mi imponovalo. Mnohem horší je to však s přitepleným zpěvem, jenž se mi vyloženě (i když možná jen subjektivně) nelíbí a nejsem schopen jej strávit.
Ve výsledku je tedy pro mě “Melting Sun” trochu rozporuplným počinem. Nemohu mu upřít jisté kvality, ani nemohu tvrdit, že by se jednalo o vysloveně retardovanou muziku. Nicméně jsou zde prvky, jež jsou mi vyloženě nepříjemné, poslech mě takřka vůbec nebaví a už teď s jistotou vím, že jak dopíšu tuhle větu, nikdy v životě si to nepustím znovu…
Druhý pohled (Skvrn):
Já mám na vlnu blackgaze oproti kolegovi trochu odlišný názor, jelikož stylotvorné desky “Souvenirs d’un autre monde” a “Écailles de lune” od Alcest mě dodnes královsky baví. Problém vidím v tom, že spousta kapel se chytla Neigových myšlenek a snaží se je za každou cenu napodobit a s kritikou takových Cold Body Radiation, na jejichž novinku tu jste zde mohli před nedávnem narazit, naprosto souhlasím. Lantlôs jsem vždy považoval za kapelu, která se právě Alcest držela jako klíště, a když se teď Alcest přeorientovali na de facto čistokrevný shoegaze, Lantlôs nezůstali pozadu a na své novince “Melting Sun” dávají black metalu rovněž sbohem.
“Melting Sun” je přesně tím typem alba, k jehož poslechu musíte přistupovat s určitou náladou, neboť při špatném rozpoložení to nedopadá dobře a po prvních minutách desku opouštíte. Sám vím, o čem mluvím, i tady jsem několikrát narazil. Když však člověk na hudbu Lantlôs přistoupí, nezní to špatně a každý si v tom snad kromě pravověrného death metalisty něco najde. Vzhledem k tomu, co ve volném čase poslouchám za hudbu, je jasné, že mě zaujaly především kytarové pasáže, které jsou skladatelsky opravdu na výši a přesto zapadají do poklidného tempa desky.
Co se týče zpěvu, tak ani ten mi nevadí. Zní mi zcela upřímně a do atmosféry “Melting Sun” perfektně zapadá. A i když kolegovi připadají některé pasáže některé pasáže kýčovité, říkám si, že jestli má znít kýč takhle, tak by tu nebylo zas tak zle. Já si tedy radši “Melting Sun” sjedu několikrát dokola, než abych byl okem přivázaný k power metalovému obalu plného draků a připitomělého fantasy světa. Mimochodem, obal “Melting Sun” taky není teda žádná sláva.
Jak vlastně “Melting Sun” obstálo? Přiznávám se, toto fakt není hudba pro mě, ale i přes to si z desky odnáším převážně pozitivní pocity. Lantlôs se jako mnozí žánroví souputníci neutopili v přesládlé atmosféře, a i když to i u nich občas skřípe, předvedli, že dokáží i v rámci nového směřování předvést skladatelsky solidní skladby.
Já vím, že to, co nyní prohlásím, nebude příliš originální, ale jak se říká, opakování je matka moudrosti. Takže tedy: norská black metalová scéna je vskutku početná a rozmanitá. Ať už se vám zamlouvá jakýkoliv druh black metalu, zde jej najdete a určitě zde naleznete i formace, jež v každém tom svém subžánru patří do špičky. Možná je pravda, že jméno stylu dala kapela z Velké Británie a (nejspíš) první opravdu čistokrevný black metal se objevil v sousedním Švédsku, ale je to právě Norsko, které se stalo symbolem tohoto žánru. A i když je v posledních letech docela v módě říkat, že norská škola už není, co to bývalo, a že naopak na vzestupu jsou země jako Francie nebo Polsko, ve skutečnosti je norská scéna stále nejen velice početná, ale i vysoce kvalitní.
Ani bych se nedivil, kdybyste po takovém úvodu očekávali, že Vinterbris budou nějakou ortodoxní smečkou, jež bude doslova ztělesňovat esenci black metalu, ale není to tak úplně pravda. Samozřejmě, tato čtveřice z Bergenu hraje black metal, o tom není radno pochybovat, jedná se ovšem o jeho melodickou odnož. Kdo si tedy myslí, že melodic black metal vlastně není black metal a ve skutečnosti je to hudba pro teplouše, klidně může zavřít okno svého misantropického prohlížeče. Ti ostatní nechť tak nečiní, protože by to byla škoda, jelikož muzika Vinterbris je až překvapivě dobrá.
Na norské black metalové scéně bývá velmi časté, že pomalu každý muzikant hraje v asi tak padesáti různých projektech, takže se jistě nabízí otázka, zdali i za Vinterbris stojí nějaká profláklá jména, zvláště když kapela pochází z Bergenu, což je známá líheň black metalu. Odpověď je však trochu překvapivá: ne. Nikdo ze stávající čtveřice ani lidé z bývalé sestavy nemají v portfoliu žádné známé smečky a většina z nich nemá v portfoliu vyjma Vinterbris vůbec nic. Navíc jsou to muzikanti dost mladí, všichni lehce přes 20, nejstaršímu 25… projekt byl navíc založen už v roce 2008, tedy v době, kdy jim všem bylo něco-náct. A přesto všechno znějí tihle Norové na své druhé desce “Solace” velice vyspěle, vyzrále, a jak již bylo řečeno, až překvapivě kvalitně.
Problém současného melodického black metalu tkví mnohdy v tom, že se utápí v přílišné stravitelnosti… když to řeknu hodně blbě, prostě vyměknul a tím svým způsobem vlastně dal za pravdu všem těm výše zmiňovaných ortodoxním, kteří si myslí, že melodic black metal je hudba pro děti. Co si budeme povídat, notná část tohoto subžánru má bohužel mnohem blíže k neškodnému “nuclearblastovskému” mainstreamu než k tomu, o čem black metal původně byl. O Vinterbris se sice nedá tvrdit, že by měli na to, aby spustili nějakou renesanci melodic black metalu a vrátili jej na tu “správnou” cestu, ale rozhodně už je na místě tvrdit, že vás při poslechu “Solace” nepřepadne pocit, že byste snad poslouchali nějaký kinder metal. Samozřejmě, na poměry black metalu obecně je muzika Vinterbris stále stravitelná a dost melodická, ale pořád ne natolik, abyste museli pochybovat, že posloucháte black metal, což je pro mě osobně dost sympatické.
Možná ještě sympatičtější je to, že i když se “Solace” na první poslech netváří jako něco zvláštního, po čase zjistíte, že to album stále posloucháte a hodně vás to baví. Není to žádný vybroušený originál a jistě se zde nacházejí pasáže, u nichž si asi vzpomenete na trochu známější kapely, ale nikdy to nepřekročí tolerovatelnou míru, spíše to působí jako citlivě provedená inspirace, aniž by docházelo k vykrádání.
V neposlední řadě je pak skvělé to, že Vinterbris dokážou přijít i s opravdu skvělými nápady. Necpou vám je pod nos a nejsou (nejspíš záměrně) vytaženy do popředí, takže je člověk možná na první pokus i přeslechne, ale to na druhou stranu také přispívá k tomu, že je “Solace” až překvapivě trvanlivým materiálem. Jakmile tam ty výborné momenty objevíte, vždycky se už na ně budete těšit, jako se například já těším na pasáž v druhé půlce čtvrté minuty skladby “Ash Alight”. Nicméně těch dobrých momentů je tu zcela jistě víc a v hlavě bezesporu utkví i rozjezdy “The Aurora of Despair” nebo “Gazing at a Fallen Sky”. Zejména v první jmenováné není problém si vybavit některé norské viking metalové stálice, aniž by to čemukoliv vadilo. Ostatně, ona ta severská atmosféra tak nějak dýchá z celé desky.
Rozhodně nechci tvrdit, že by byl “Solace” nějaký zázrak, protože tak to zase není, ale rozhodně je to velice povedené album, které je i přes mládí muzikantů vyzrálé a má co říct. Zároveň s tím pak ukazuje, že ve Vinterbris zcela zjevně vězí velký potenciál – jestli jejich druhá deska zní takhle, to by v tom byl čert, aby to byla jen náhoda, protože pevná a jistá skladatelská ruka je zde opravdu cítit. Když to všechno dám dohromady a sečtu, jak moc mě “Solace” baví, jak mě ta nahrávka překvapila a jak sympaticky na mě celé počínání Vinterbris působí, nebojím se vytáhnout velice pěknou známku.
Země: Itálie Žánr: extreme gothic / black metal Datum vydání: 1.9.2014 Label: Masterpiece Distribution
Tracklist:
01. Lamma sabactani
02. Magma Flows
03. The Demiurge
04. Agnus Dei
05. Redemption
06. Joining the Maelstrom
07. Stabat mater
08. Of Ghouls, Maggots and Werewolves
09. Cyanide and Mephisto
Už pohled na obal “Lamma sabactani” ve vás možná vyvolá dojem, že dnešní recenze bude o albu, jež byste svým dětem pouštět nechtěli. Sama kapela k obalu dodává, že jejím úmyslem bylo “nakopat prdele konformistů a trendařských křesťanských metalcoristů” (mírně cenzurovaná verze) a mně nezbývá než říci, že to opravdu funguje. Zatímco samoúčelné kresbičky polorozpadlých mrtvol na obalech death metalových alb mě nechávají chladným a fotky téhož na obalech alb grindcorových mi přijdou přinejmenším nevkusné (a ani jedno ve mě nevyvolá chuť k poslechu alba), drsný a přesto chytrý obal “Lamma sabactani” na mě jednoduše zapůsobil. Dokonce bych zde viděl paralelu s hudbou, v obou případech totiž Necroart používají relativně běžné a staré prostředky, které nikoho nevyděsí, k dosažení působivého a atmosférou nasáklého výsledku.
Necroart, šestice muzikantů z italské Lombardie, tvoří hudbu již patnáctým rokem. Do vydávání alb se však příliš nehrnou, debut vyšel v roce 2005, šest let po založení, a na jeho nástupce se čekalo dalších pět let. Kapela však pokračuje v trendu zkracování období mezi jednotlivými alby, a třetí počin tak dostáváme již letos. A co na něm uslyšíme?
Jak jsem již naznačil, recept Necroart je vlastně docela jednoduchý. Přímočaré riffy (někdy opravdu až komicky primitivní) tvoří základ, na který se dále vrství zejména klávesy. Ty se nejen že nesnaží hrát si na jakoukoli imitaci smyčců, naopak svou klávesovost otevřeně přiznávají a při poslechu tak na mysl vytanou gothic metalové kapely z počátku 90. let. To při přítomnosti skladatelské zručnosti, kterou Necroart rozhodně oplývají, může tvořit dobrou hudbu samo o sobě, a tak nás může jen těšit, že Necroart mají co nabídnout i nad tento rámec. Tak předně jsou zde bicí, po většinu času hodně rychlé a agresivní. Zejména u nich je slyšet dosti specifické, chce se mi říct undergroundové, nazvučení alba. Bicí jsou hodně utopené a kopáky nenajdete nikde jinde než hluboko pod stolem, schované v subwooferu, ale právě díky tomu, že působí na zcela jiných frekvencích, vzniká dosti silný prostorový dojem – Necroart na vás utočí ze všech stran. To ve spojení s relativně dynamickou prací bubeníka, který vás rozhodně nebude nudit jedním tempem po celou desku, tvoří další úroveň, která přispívá k působivosti desky.
Tím se dostáváme k poslední zmíněníhodné složce (baskytary si totiž moc neužijete), a totiž ke zpěvu. Opět využiji samotné kapely, která posluchačům představuje zpěv slovy: “…[řev] má blízko k death/black metalu a čisté vokály jsou divné a zvláštní”. S prvním tvrzením lze naprosto souhlasit, řev Massima Finotella je opravdu na hraně zmíněných žánrů a jako takovému mu není co vytknout. Tvrzení o “divných a zvláštních” čistých vokálech však často bývá způsob, jímž kapela nepřímo říká, že její zpěvák neumí zpívat, a tak svou nezpůsobilost maskuje jako originálnost a odpor posluchačů jako neschopnost docenit věci netradiční. Ne však v případě Necroart. Čistý zpěv je jasně nedokonalý, ale není nijak zvlášť mimo a navíc je opravdu značně netradiční, na čemž atmosféra alba ve velkém staví. Zajímavé by navíc mohly být i texty, které kapela prohlašuje za krátké romány o náboženství a dalších tématech – ty však bohužel jednoduše není možné dohledat.
Necroart mají talent na povedené nástupy, a tak žádná skladba nezačne jen tak zhurta. Samotný úvod obstará nástup, který byste čekali možná od alba folk metalového, klávesy však brzy zaujmou svou pozici na pozadí a pozornost si vyžádají kytary. Ty pracují velkou většinu času v těsně semknuté dvojici a hraním “téměř, ale ne úplně” toho samého se bezvadně doplňují. Ačkoli je většina desky postavená na jednoduchém scénáři, Necroart ví, jak posluchače nenudit, a tak vždy chvíli těsně před tím, než začne být jakákoli část alba příliš dlouhá, přijde změna a posluchače osvěží.
Ze skladeb s “klasickým” zvukem (klasickým pro kapelu, k neklasickému se teprve dostaneme) jsem si oblíbil hlavně ohromně chytlavou “Magma Flows”. Po krutém death metalovém nástupu vstoupí do hry klávesy a nesmírně snadno vše změkčí. Každý řádek textu jako by ulpěl v mé paměti dávno před poslechem alba, takový ten pocit, kdy víte, že to co slyšíte, už dobře znáte, ale zároveň to není možné přisoudit žádné konkrétní vzpomínce a kapelu tak nařknout z plagiatorství. Některé části “Magma Flows” jsou pak až nesmírně dobré: stručný řev v refrénu (“Magmá”) či část po něm následující, kdy kytara hobluje pomalý primitivní riff, zatímco kopáky přecházejí z rychlého nášupu k pochodovému tempu a zpět. Necroart se nějak podařilo vydestilovat samotnou esenci metalu a vytvořit album, které mě po dlouhé době nutí zatočit pleší, jako by na ní byly dlouhé headbangingu chtivé kadeře.
Pokud máte dojem, že to co popisuji, zní dobře, ovšem na 50 minut hudby je to přeci jen poměrně málo, máte téměř pravdu. Albu by ke konci značně docházel dech, kdyby Necroart nepřivolali na pomoc zpěvačku Gaiu Fior a v několika písních značně nezvolnili tempo. Kdo by čekal, že zpomalením a zapojením ženského vokálu však hudba změkne, ten se bude hodně mýlit, neboť právě tyto písně nemají daleko k tomu nejtemnějšímu na desce. Předně je tu výborná “Redemption” postavená na akustické kytaře a klávesách. Právě zde zní čistý zpěv nejlíp, jako tichá esence skryté zvrácenosti, jako někdo, kdo se chová klidně a sympaticky a zároveň svým úsměvem prozrazuje přítomnost dětského chlapeckého sboru ve svém zamčeném sklepě. “Redemption” je nasáklá neofolkem a vřele mi připomněla výborné, byť málo známé Ordo Rosarius Equilibrio. V několika dalších písních je pak přítomnost Gaii Fior menší, a tak třeba v nesmírně pomalé “Stabat mater” vlastně jen pomůže kapele vystavit atmosféru a pak již nechá mluvit metal samotný. Po posledním závěrečném zrychlení v podobě “Of Ghouls, Maggots and Werewolves”, které však za skladbami z úvodu desky pokulhává, přijde ještě zvláštní elektronická “Cyanide and Mephisto”, jež celkové zaměření alba na atmosféru výborně korunuje.
Po dosti obšírné recenzi se tak dostáváme k závěru, který musí být jasně lichotivý. Silných stránek hudby Necroart je totiž nesmírně hodně a v jejich centru jasně stojí silná atmosféra s okamžitou chytlavostí. Na druhou stranu rukopis kapely nefunguje na sto procent vždy, asi bych si jednoduše dokázal vybrat o pár skladeb míň a album si postavit o deset či patnáct minut kratší. I tak jde ale o hodně zajímavý počin, jež si pozornost zaslouží, a já mu ji budu věnovat vždy, když dostanu chuť připomenout si, proč je pro mě metalová hudba stále číslo jedna.
Další názory:
Nemůžu tvrdit, že bych to tak nějak vyloženě očekával, ale podobně jako kolegu recenzenta i mě dost zaujal obal, na jehož základě jsem si říkal, že by mohlo jít o podařenou záležitost – a hle, ono tomu tak doopravdy je, jelikož v případě “Lamma sabactani” je hovořit o povedené nahrávce rozhodně na místě. Necroart se pochybují někde dejme tomu v extrémním gothic metalu s lehkou příměsí black metalu, ale funguje jim to skvěle, jejich muzika opravdu působí takovým sympaticky špinavějším dojmem, ačkoliv se rozhodně nedá tvrdit, že by šlo o počin nějak zpátečnický. Upřímně se mi hodně líbí především způsob, jakým Necroart využívají klávesy a ženské vokály, protože oba tyto prvky dodávají na “Lamma sabactani” to správné koření a dělají to album ještě zajímavější – a přesto ani na chvíli nemusíte pochybovat o tom, že opravdu posloucháte metal. Pokud bych měl volit vrcholy, bez váhání bych jmenoval dvě skladby, ačkoliv je ta fošna rozhodně vyrovnaná a kvalitní i jako celek. Touto dvojicí je temná a na poměry desky trochu netradiční “Redemption” a pak především zabijácká “The Demiurge”, v níž se ve velmi silné podobě koncentruje vše dobré, co jen lze na “Lamma sabactani” nalézt. H.
Patříte-li mezi naše pravidelné čtenáře a zodpovědně čtete všechny články, jméno Sangus by vám mohlo být povědomé. Dobře, tohle asi nebyl úplně nejlepší vtip, nicméně to, že už tu tahle kapela proběhla, pravda rozhodně je. Někdy na jaře se tu totiž objevily minirecenze na jejich první dva demosnímky “Vengeful Brutality” a “Rehearsal Demos MMXIII”. Aktuálně se tahle zámořská sebranka přihlásila s novým nosičem, který už tentokrát není veden jako demo, nýbrž jako EP a jehož název zní “Saevitia”. Během srpna se pak tahle placka objevila i na fyzickém nosiči v podobě rudého sedmipalce v limitaci 100 kusů.
Hudebně mezi “Saevitia” a předchozími demáči zas tak velký rozdíl není. Opětovně se jedná o neurvalý, crustem protáhnutý black metalový brajgl. Tentokrát je však na tom muzika zvukově o trochu lépe, takže ačkoliv hudebně je to pořád bordel, už je to čitelnější, dá se v tom orientovat a zdaleka se nejedná o neposlouchatelnou žumpu jako třeba v případě “Rehearsal Demos MMXIII”.
Největší posun, který Sangus na novince učinili, je zapracování většího počtu melodií… i když, třeba byly už na těch demech, akorát jsem je tam neslyšel přes ten zvukový humus. Úvodní titulní “Saevitia” se s ničím moc nesere a je to prostě agresivní vypalovačka hlava nehlava, ale v takové “Nati da Vulcani” nebo “Live to Kill” se už ty zmiňované melodie objeví. A jakmile začnou, hned se ta muzika lépe poslouchá a konečně se dá tvrdit, že fakt dává smysl a není to jen samoúčelná špína. Poslední song na EP, “Ossos: SSS”, se pak nese v noisovém duchu, ale myslím, že je asi docela jasné, že se jedná pouze o outro, nikoliv o nový směr nebo tak něco.
Tak či onak, žádný zázrak Sangus stále nehrají. Jestli prahnete po nějaké undergroundové špinavé agresi od neprovařeného jména, tak nakonec proč ne, poslouchat se “Saevitia” rozhodně dá. Pokud vás však black/crust vyloženě nerajcuje, byla by asi ztráta času si tohle pouštět.
Prostředí vysočanského klubu Modrá Vopice uvítalo ve středu 9. září delegaci ze zámoří. Kanadští Mitochondrion s sebou přivezli další dvě kapely – personálně spřízněné Auroch a Američany Ritual Necromancy. Pro všechny tři kapely šlo o vůbec první koncert v České republice a podle všeho i jeden z prvních v Evropě, což je lákavá nabídka nejen pro domácí, ale i blízké zahraniční publikum. Auroch navíc představili svoji letošní desku “Taman Shud”, Ritual Necromancy pak ípko “Void Manifest”.
Vzhledem k tomu, že Praha je v září na solidní black/deathové akce poněkud chudá (zbývá už jen výjezd polské Arkony), očekával jsem, že se v mrňavé Vopici nebude dát hnout. Tím spíš, když šlo o vůbec první vystoupení v Čechách vůbec. Na návštěvnosti se však nejspíš podepsal fakt, že ani jedno uskupení není v našich končinách kdovíjak známé, takže po příchodu jsem napočítal zhruba tři, čtyři desítky lidí, což je bilance, která se do konce večera příliš nezlepšila. Ostatně, není se tolik čemu divit, když navíc pár dní před výplatami bývá docela hluboko do kapsy.
Během usrkávání piva ladí Auroch. Sic měli první hrát Ritual Necromancy, pořadí se poněkud proházelo, nejspíš právě díky spřízněnosti obou kanadských kapel, protože v Mitochondrion hrají dvě třetiny Auroch. Začali přesně v půl deváté a rozjeli výbušnou směs uzemňujícího technického umu a brutálního death metalu. Jenže co čert nechtěl, to, co mi na desce učarovalo, se díky nečitelné a málo hlasité kytaře vytratilo. Na obě geniální složky zbyla jen basa a bicí, které sice hrály ze všech sil, ale s nevýraznou kytarou to prostě nebylo ono ono. Odér technické psychedelie byl ten tam, zůstal leda náser, který sice nebyl špatný, rozhodně ale daleko za očekáváním. Situaci trochu zachránil nelidský zpěv Sebastiana Montesiho a S., ale i tak jde o zklamání, které jakž takž vytáhla až poslední píseň. Což vzhledem k délce jednotlivých kusů a faktu, že se Auroch na podiu ohřáli zhruba dvacet minut, není příliš mnoho. Upřímně doufám, že se s touhle smečkou potkám někdy v budoucnu znovu a za trochu příznivějších okolností.
Co se ale nezadařilo Auroch, to se povedlo Američanům. Sotva Ritual Necromancy spustili, publikum začlo pookřávat a první vířící vlasy se objevily poměrně záhy. Americké kvarteto jsem neznal, takže jsem netušil, co bych od nich měl očekávat, jejich přímočarý death metal byl ale velmi solidní a příjemně mě překvapil. Čistému deathu příliš neholduji, a jak není smíchaný s něčím navíc, obvykle mě míjí, ale Ritual Necromancy předvedli parádní set, kterému prakticky nebylo co vytknout. Zvuk se srovnal a drtivá mašinerie mohla pracovat. Sic jsem se udržel v klidu a jen párkrát si hodil hlavou, neměl jsem daleko od toho, abych se procpal do předních řad si trochu zapařit. Je docela škoda, že nestrhli tolik lidí, kolik by si asi zasloužili, nicméně to byli právě oni, kdo rozhýbali publikum a aplaus měli v rámci možností víc než velký.
A sotva se člověk vzpamatoval z Ritual Necromancy a obměnil tekutiny v těle, na pódiu již stojí hlavní jméno večera. Mitochondrion vzali zvučení, stejně jako obě předchozí kapely, dost hopem, což se v jejich případě, stejně jako u předchozí kapely, nijak nepodepsalo na kvalitě zvuku. Netrvalo dlouho a Kanaďané si svoje publikum prostě získali. Co chybělo Auroch, to plně vynahradili a ještě přidali hodně navrch. Syrový death metal obohacený o blackový nádech a tu a tam o industriální podmaz fungoval na výbornou. Z jejich tvorby jsem obeznámen především s posledním albem “Parasignosis”, ze kterého padla titulní skladba a snad i “Kathenotheism”. Jestli nějaká další, to si opravdu nejsem jistý, protože oproti desce zněly skladby mnohem tvrději, razantněji a i vokály byly mnohem pestřejší a propracovanější, takže je dost možné, že jsem něco pořádně nerozpoznal. Tak či tak, změna vyznění to byla rozhodně k lepšímu. Jediné, co dokázali mírně zkazit dojem z jinak výborného náklepu, byla moshující dvojice/trojice/čtveřice (dle aktuální nálady), která vrátila neblahé vzpomínky na polské osazenstvo Brutal Assaultu a s nimi spojené podupané nohy a rozlité pivo. Živo bylo v publiku i na pódiu i bez nich, i tak jsem si ale Mitochondrion dokázal užít.
Dojem z Mitochondrion pod sebou bezezbytku pohřbil sety Auroch i Ritual Necromancy. Zabitý zvuk Auroch mě dost mrzí, na jejich set jsem se snad těšil ještě o něco víc než na samotné Mitochondrion, nicméně se nedá svítit. I přesto šlo o povedenou akci, jaká se nevidí každý den, a jak jsem napsal výše, doufám, že se zúčastněnými kapelami se nevidím naposledy, ačkoliv dostat je sem ze zámoří rozhodně není levná záležitost.
Země: Španělsko Žánr: black metal Datum vydání: 22.4.2014 Label: Xtreem Music
Tracklist:
01. Thru the Grey Path to Nowhere
02. His Hatred Breathes
03. Pessimistic Outcomes
04. Dragging My Soul Until the Sunset
05. I Thought I’d Woken
Dvojice muzikantů, která stojí za tímto projektem, nepatří mezi žádné nováčky a vodami španělského undergroundu brázdí již nějaký ten pátek, nicméně jméno samotných Wrong je poměrně nové. Kapela vznikla v roce 2012 a hned následující rok, tzn. ten loňský, vypustila do světa svůj dlouhohrající debut “Memories of Sorrow”. Ten jsem já osobně slyšel pouze letmo, nepřišel mi úplně marný a jistě zde byl cítit nějaký potenciál Wrong do budoucna, zároveň však nebyl ničím extra výjimečným – což byl ostatně také důvod, proč jsem mu tehdy příliš času nevěnoval.
Trvalo to pouhých 14 měsíců a už je venku nástupce s názvem “Pessimistic Outcomes”. To není zrovna dlouhá doba, takže by bylo tak nějak logické neočekávat nějak zvlášť velký posun od “Memories of Sorrow”, ale ten rozdíl mezi oběma počiny je relativně velký (všimněte si slovíčka “relativně”) – a naštěstí ten posun proběhl směrem k lepšímu. Nicméně popořádku…
Jako první samozřejmě upoutá obal, který mi bohužel přijde dost nepovedený. Možná, že ten nápad úplně marný není, ale jeho zpracování dost pokulhává, takže mi ve výsledku ta nemrtvá oblůdka s visícíma lajdákama přijde spíš trapně vtipná, což předpokládám nebylo zrovna úmyslem. Přebal “Memories of Sorrow” sice taktéž nebyl žádný trhák, ale rozhodně to bylo lepší než tohle. Naštěstí je to asi tak jediný aspekt, v jakém Wrong laťku oproti debutu snížili. V tom, co je nejpřednější, tedy v hudbě, šla laťka naopak nahoru.
“Pessimistic Outcomes” samozřejmě v podstatě pokračuje v cestě nastolené “Memories of Sorrow”, ale přijde mi, jako kdyby si Wrong ze svého debutu vzali to dobré a dali tomu pevnější řád. Co si budeme povídat, stále se ani omylem nejedná o nějaké veledílo, které by mělo spasit black metalový svět, ale rozhodně se už dá tvrdit, že na rozdíl od místy rozpačitého prvního alba má “Pessimistic Outcomes” smysl a solidní výpovědní hodnotu. Wrong sice nehrají nějaké zpívánky pro kinder black metalisty, zároveň se však nejedná o nějaké opravdu brutální zlo, tudíž rozhodně pomohlo, že zvuk se trochu vyčistil a je čitelnější. Netvrdím však, že je to naleštěné jak psí kulky, stále jde znát, že jde o black metal (byť patří do méně extrémní větve), což je rozhodně dobře.
Pro ty z vás, kteří jste se s Wrong doposud neseznámili blíže, by rozhodně stálo za to se trochu konkrétněji zmínit, o co že se to tito Španělé snaží – ačkoliv nepřímo to vlastně již padlo. Je to black metal, jemuž nechybí trochu té žánrové špíny a samozřejmě ani obligátní misantropický odér, zároveň je to však muzika, které nechybí množství melodií, ať už kytarových nebo třeba klavírních. Všechny tyto melodie tomu dodávají mírně melancholický nádech, takže výsledkem je forma, jež stojí někde na pomezí obou těchto tváří, tedy špíny a melancholie, aniž by se dalo tvrdit, že by ta výsledná atmosféra byla vyloženě hnusná nebo naopak zádumčivá. Je to tak někde napůl a ani jedno pořádně, a jakkoliv to může znít ne úplně vábně, když se to řekne takhle neohrabaně, ta muzika hlavu a patu má a dohromady to funguje.
Probírat se jednotlivými skladbami nemá příliš cenu, protože “Pessimistic Outcomes” je počin dost jednolitý jak co do atmosféry, tak co do formy všech přítomných songů. Ostatně to trochu plyne už jen z toho, že se jich zde nachází pět a všechny jsou relativně delšího rázu. Osobně jsem si trochu víc oblíbil asi druhou “His Hatred Breathes” a čtvrtou “Dragging My Soul Until the Sunset”, ale netvrdil bych, že se jedná o nějaké vrcholy, protože jinak jsou ty písně opravdu vyrovnané všechny a zrovna v těchto dvou mě jen hodně baví jisté melodie, nic víc. Dost slušné nápady se nacházejí i v těch zbylých, takže se album poslouchá výborně jako celek, tudíž není moc co řešit. Zároveň je příjemné, že se i stopáž udržela v rozumných mezích tři čtvrtě hodiny… zdá se mi, že u desek vyplněných jen delšími songy je zvykem chodit klidně i vysoko nad hodinu, což je mnohdy spíš kontraproduktivní (lze vzpomenout třeba na taktéž španělský projekt Grim Funeral, jehož poslední album “Abdication Under Funeral Dirge” nesmyslně přepálená délka totálně pohřbila), takže se mi líbí, že měli Wrong trochu víc rozumu než třeba v závorce zmiňovaný krajan.
I když se skupina jmenuje Wrong, její muzika špatná není. I když se album jmenuje “Pessimistic Outcomes”, výsledek moc pesimistický není – tedy, myšleno co do kvality. A ono vlastně ani jakkoliv jinak, protože ačkoliv jde o hudbu, jež si neklade za cíl vás pobavit, žádnou depresi z toho rozhodně nedostanete. Možná mám už poté, co jsem doma začal pravidelně protáčet noisová pekla, trochu pokřivené vnímání, ale “Pessimistic Outcomes” mi přijde jako docela příjemné album, které se pohodově poslouchá, není hloupé, nenudí a vlastně vydrží na větší počet poslechů, než se zpočátku může zdát. Ve finále to vidím někde přesně na pomezí mezi 6,5 a 7…
Země: USA Žánr: black metal Datum vydání: 1.8.2014 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Intrusion
02. Fireheart
03. Voyager
04. Into the Endless Abyss
05. In the Abscense of Existence
06. The World We Left Behind
07. Tear You Down
08. On the Other Side
09. Epitaph for a Dying Star
Zámořští black metalisté Nachtmystium vlastně nefungují nijak zvlášť dlouho (z obecného hlediska). Vznik se totiž datuje do roku 2000 – i za tak relativně krátkou dobu, jakou je 13 let, si ovšem kapela okolo Blakea Judda vybudovala kultovní status jedné z nejdůležitějších kapel americké black metalové školy, olemovaný několika skvělými deskami, drogovými excesy a mnohdy nepříliš velkou spolehlivostí a ripoffy. Když ovšem loni v létě začalo natáčení sedmého dlouhohrajícího počinu, už tehdy Judd hovořil o tom, že by mohl být poslední vůbec. To se nakonec potvrdilo v polovině listopadu, kdy Blake Judd oficiálně Nachtmystium rozpustil (proto jsem říkal 13 let, ne, že bych neuměl počítat) s tím, že ona poslední deska s velice příhodným názvem “The World We Left Behind” vyjde posmrtně na jaře následujícího roku a že se od nynějška bude věnovat výhradně svému druhému projektu Hate Meditation.
V mezičase se ovšem několik věcí trochu změnilo. Z jara se stalo léto a ono ukončení činnosti nakonec přestalo být tak žhavé. Těsně před vydáním “The World We Left Behind” se objevil rozhovor, v němž Judd potvrdil, že během onoho půlroku, kdy se mu (podle jeho slov) podařilo se zbavit závislosti na drogách, si několik věcí ujasnil, přičemž mezi nimi bylo právě i to, že konec Nachtmystium (jejichž uložení k ledu původně mělo udělat definitivní čáru za drogovou minulostí) není nutný a kapela tím pádem bude pokračovat i nadále. Zamyšlení nad tím, nakolik je ono zbavení se drog pravdivé a obnova činnosti upřímná, vám ponechávám za domácí úkol, protože to si musí každý rozhodnout sám, jak moc tomu věří.
Když nic jiného, vzal Judd onou náhlou obnovou vítr z plachet všem recenzentům, kteří nyní do svých kritik na “The World We Left Behind” nemohou napsat přímo se nabízející hlášku o tom, že svět, který za sebou Nachtmystium zanechali, je skvělý/špatný (záleží na hodnocení). Jednu jinou věc však mohu prohlásit docela s jistotou – pokud by “The World We Left Behind” bylo opravdu poslední deskou skupiny, rozhodně by to byla labutí píseň jaksepatří, důstojná a ve vysoké formě.
Hovořit o nejlepším albu Nachtmystium by asi bylo trochu nadnesené a především velice diskutabilní. Předchozí diskografie kapely má totiž velkou kvalitativní úroveň, ať už se jedná o dvoudílný psychedelický monolit “Black Meddle”, nebo špinavější a více black metalovou tvorbu. Já osobně mám docela rád všechny nahrávky snad jedině s výjimkou debutové “Reign of the Malicious”, která mě nikdy příliš nebavila. Mohu však zcela upřímně říct, že tato bilance zůstává neměnná i po vydání “The World We Left Behind”, protože jde opětovně o úžasnou desku, jež potvrzuje pozici Nachtmystium na špičce zámořského black metalu.
Pokud by se mezi vámi našel někdo, kdo s muzikou Nachtmystium není příliš obeznámen, asi by se slušelo zmínit, že se rozhodně nejedná o hoblovačku na jedno brdo, kde nepoznáte rozdíl mezi jednotlivými tracky (ačkoliv to nepřímo vyplývá už z toho, že lze Nachtmystium považovat za špičku americké odnože žánru, což by šlo asi jen těžko, kdyby to byla nudná dvouakordová odrhovačka). Již padlo, že například “Black Meddle” se vydalo do mírně experimentálnějších a hlavně psychedeličtějších vod, naopak třeba minulé “Silencing Machine” před dvěma lety spoustu lidí překvapilo opětovným příklonem ke špíně, syrovosti a hnusu. Na “The World We Left Behind” se však Nachtmystium představují ve formě, jakou snad ještě doposud nepředvedli.
Nabízí se otázka, co to tedy je za formu. Jestli má “The World We Left Behind” k něčemu z minulosti Nachtmystium nejblíže, byl by to asi “Black Meddle”, nicméně hlavně v tom smyslu, že se Judd opět odklonil od špinavého black metalu k trochu jinému pojetí, jinak jsou ta alba svou atmosférou od sebe poměrně daleko. Zvláště po “Silencing Machine” a také po tom, co Judd předvedl na debutovém “Scars” již zmiňovaného projektu Hate Meditation, je totiž “The World We Left Behind” vlastně až nečekaně melodické a (na poměry Nachtmystium) vlastně i přístupné (což není myšleno v negativním smyslu!), vlastně je to asi to nejmelodičtější, co kdy kapela vydala.
Osobně před vydáním žádné ukázky zásadně neposlouchám, takže mě minuly v předstihu vypuštěné songy i v případě “The World We Left Behind”. O to víc mě pak překvapil první poslech, kdy se ukázalo, že jde opravdu o docela melodický počin. Tato melodičnost měla za následek i to, že jsem si novinku oblíbil hned na první poslech, což je třeba oproti “Silencing Machine”, do něhož jsem pronikal dost dlouho, docela svěží změna. Hlavní je ovšem to, že i přes tento výrazný posun ve výrazivu je “The World We Left Behind” zcela jasně deskou Nachtmystium s jejich typickým rukopisem. Zároveň je to pořád black metal, pořád je v tom ona charakteristická žánrová animálnost (již zrovna Nachtmystium nikdy nepostrádali a ani s ní nikdy nešetřili); žádné přiteplené zpívánky pro rozjuchané power metalisty, ale stále temná muzikou s hutnou a neveselou atmosférou. Jen je tohoto výsledku tentokrát dosaženo mírně jinými prostředky. A to se mi strašně líbí… ne, vážně, tohle je věc, které si na “The World We Left Behind” ohromně cením. K tomu už jen stačí přidat obrovskou porci skvělých nápadů a působivých pasáží, abychom měli dost jednoznačný výsledek – že před námi leží úžasná deska.
Vysokou laťku nastolí hned úvodní instrumentálka “Intrusion”, která má dost síly na to, aby posluchače takřka okamžitě vtáhla do děje. Prvních pár vteřin následující “Fireheart” možná na první poslech působí lehce rozpačitě, ale to hodně rychle pomine a dál už je to jenom koncert. Když pak Judd začne v refrénu vyřvávat návykové “Fireheart!”, člověk nemá daleko k tomu, aby si vzpomněl na dnes již zkultovnělou “Assassins” z “Assassins: Black Meddle Pt. I” s podobně neodbytným refrénem. A není to naposledy, protože podobným způsobem na mě zapůsobil i třeba refrén titulní “The World We Left Behind”. V té v některých momentech do dění výrazně promluví i klávesy, ale rozhodně to není jediný případ. Právě díky nervní klávesové lince v pozadí mě hodně zaujala i taková “Into the Endless Abyss”, nicméně ani zdaleka to není to jediné, co tenhle song dokáže nabídnout, jak dokazuje třeba vše, co Nachtmystium předvádějí od cca pěti minut až do závěru skladby, protože to je síla.
Ty největší vrcholy “The World We Left Behind” se však pro mě osobně nacházejí ještě v jiných písních. První z nich je “Voyager”, která je skvělá sama o sobě, ale třešničkou na dortu je v ní naprosto dechberoucí kytarové sólo. Druhým vrcholem je “Epitaph for a Dying Star”, jež nahrávku uzavírá v pomalejším (ne však uvolněnějším nebo odpočinkovějším) duchu a objeví se v ní i skvěle využitý ženský vokál. A snad jako všechny ostatní songy, i tenhle postupně graduje, aby mimo jiné nabídl další excelentní kytarové sólo. Číslem jedna je ovšem pro mě “In the Absence of Existence”, která je jedním slovem extrémně fantastická, což jsou sice dvě slova, ale říct jenom “fantastická” by prostě bylo málo. Tahle skladba nabízí přesně to, co v hudbě obecně vyhledávám, a prostě se jí nemůžu nabažit. Neskutečně se na ni těším při každém jednom poslechu, pouštím si ji kolikrát i jen tak samostatně, a stejně pořád nemám dost. I když se to někomu může zdát trochu přehnané, pro mě osobně se “In the Absence of Existence” už teď zařadila k tomu nejlepšímu, co kdy Nachtmystium stvořili – a to vzhledem k tomu, co všechno má tahle skupina za sebou, není prohlášení, které by šlo přejít jen tak bez povšimnutí oka.
Sice jsem doposud nejmenoval dva songy, konkrétně “Tear You Down” a “On the Other Side”, ale nemějte obavy, i tyhle jsou naprosto výtečné a nijak dojem z desky nekazí, vlastně právě naopak – jen potvrzují, že je “The World We Left Behind” fenomenální záležitostí, protože i tyhle dvě jsou svou kvalitou neskutečně vysoko. Nemá cenu se tím tajit, Nachtmystium a jejich hudbu jsem měl vždy hodně rád, takže byla velká pravděpodobnost, že se mi album bude líbit, ale “The World We Left Behind” je ve skutečnosti ještě o HODNĚ lepší, než jsem doufal a očekával. Ať už kapela bude pokračovat nebo ne, v tuhle chvíli je pro mě přednější fakt, že Blake Judd a jeho kumpáni potvrdili a dokonce ještě více upevnili svou pozici v sortě skupin, které považuji za excelentní. A když to všechno, co jsem až doposud řekl, sečtu dohromady, je jasné, že nemám jinou možnost, než na hodnocení setsakra nešetřit…
Další názory:
Že nás Blake Judd s tím avizovaným koncem Nachtmystium pěkně vypekl, to je jedna věc. Že ale s deskou “The World We Left Behind” přinesl alespoň stejně důstojný materiál, ve který všichni obeznámení doufali, to je věc druhá a mnohem důležitější. Ta deska je totiž opravdu výtečná. Na druhou stranu je ale pravda, že to není čirá genialita od začátku do konce a například první regulérní skladba “Fireheart” mi přijde až zbytečně jednoduchá a moc mě nebaví. Dál už je to ale zatraceně dobré a každý jeden song jasně dokazuje, proč se o tvorbě Nachtmystium mluví vesměs v superlativech – “Voyager”, “Into the Endless Abyss”, “Tear You Down”, to jsou fakt parádní kousky, jejichž poslech si nesmírně užívám. Přesto se ale nemůžu zbavit dojmu, že to celé mohlo být ještě o kus lepší, a na vině jsou skladby “In the Absence of Existence” a “Epitaph for a Dying Star”. Tahle dvojice totiž zastiňuje i velice povedený zbytek alba a říkám na rovinu, že být celá deska na úrovni těchto dvou skvostů, tak tu máme jednoznačně desítkový počin. Jenže realita je taková, jaká je, a já myslím, že můžeme být rádi – i přes jisté rezervy je totiž “The World We Left Behind” opravdu vynikající album, kterých vzniká pomálu a v jehož společnosti strávím ještě dlouhé hodiny jedinečných hudebních zážitků. Ježura
Dodnes vzpomínám, jak mi předchozí album “Silencing Machine” pro mě do té doby nepříliš známých Nachtmystium vyrazilo dech. Od té doby uběhly dva roky, a přestože se z této kapely nestala má největší modla, tak i mne zamrzelo rozhodnutí o ukončení činnosti. Teď už ale nastává chvíle, když pouze můžu opakovat slova svých kolegů kolem, protože “The World We Left Behind” je nesmírně poutavá nahrávka. Mně osobně se strašně líbí onen melodičtější přístup, kdy Blake Judd při zachování dřívější dávky komplexnosti do svého nejnovějšího dítka zakomponoval neuvěřitelné množství chytrých a dechberoucích melodií (titulní skladba je pro mne v tomto ohledu naprostý vrchol). Nicméně vyzdvihovat a rozdělovat písně na lepší a horší není na místě, neboť “The World We Left Behind” je strašně vyrovnaný počin, který od hypnotického úvodu “Intrustion” po celou dobu roste až do závěrečné dokonalosti “Epitaph for a Dying Star”. Je fakt, že na první poslech mě “The World We Left Behind” nezničilo tak mocným způsobem, jako se to Nachtmystium povedlo s jeho předchůdcem, ale to z něj nečiní album slabší. Možná naopak. Opravdu famózní deska. Kaša
Co vám budu povídat, když Blake Judd otočil takřka o 180 stupňů a rozhodl se v Nachtmystium dál pokračovat, překvapilo mě to… a do jisté míry i nepotěšilo, protože po všemožných drogových excesech nejen jeho (stačí se podívat k Psyclon Nine) takovým prohlášením už moc nevěřím. Naštěstí tahle nedůvěra ale nic nemění na tom, že Nachtmystium vypotili setsakra dobré album. Nechci moc opakovat to, co řekl H. nade mnou, i tak mě zaskočilo, jak moc je “The World We Left Behind” přístupná a zároveň silná deska. Všechny skladby do jedné fungují na první dobrou, ve všech mám ještě teď co objevovat a ještě žádná se mi neomrzela. Nechybí atmosféra, upřímnost, špína, energie. Prvotřídní black metal. Sám nevím, kterou skladbu bych tu vyzvednul, protože takhle vyvážená a promyšlená deska se ke mně v rámci žánru už pěkně dlouho nedostala. “Epitaph for a Dying Star” s geniálním ženským vokálem, monumentální titulní song, excelentní “In the Absence of Existence” a “On the Other Side” s božím sólem sice trochu vyčnívají (a pasují druhou půlku alba přece jen o kousek výš), zbylé čtyři skladby ale takřka nezaostávají, protože všechny mají co nabídnout. Skoro si až říkám, že je Blake Judd vážně blbec, že kapelu nepověsil na hřebík, protože “The World We Left Behind” by byl odchod ve velkém stylu, na jaký by se vzpomínalo ještě hodně dlouho. Atreides
Ne, že bych Nachtmystium zobal z ruky vše, co vydají, i tak je mám ale vedené jako nesmírně kvalitní kapelu, a tak když Blake Judd ohlásil ukončení činnosti, značně mě to zamrzelo. Nakonec je však vše jinak a já si říkám: kdyby “The World We Left Behind” bylo rozloučením kapely, bylo by to rozloučení par excellence. Blake Judd totiž album nasměroval přesně tam, kde jsem ho chtěl mít, na hraně mezi dvoudílnou “Black Meddle” a posledním počinem “Silencing Machine”. “Silencing Machine” si mě kvůli své nepřístupnosti nikdy nezískala a “The World We Left Behind” přichází s tím samým pocitem špíny, jakým na mě předchozí deska působila. Zároveň však oplývá zábavností “Black Meddle” a to je kombinace, která prostě nemohla dopadnout špatně. Ať už jde o odvážnější kusy (z nich mě nejvíc potěšily elektronikou prošitá “Into the Endless Abyss”, téměř dojemná skladba titulní a také závěrečná “Epitaph For a Dying Star”) či rockovější kompozice (sem spadá hlavně “On the Other Side” s nezapomenutelným refrénem a skvělým sólem), v podstatě platí, že co skladba, to trefa do černého. Možná i díky tomu, že jsem albu věnoval ohromné množství času, mi nyní přijde jako to nejlepší, co Nachtmystium kdy natočili. Nějaké ty drobné výtky by se našly (zejména Juddův řev mi místy do téměř jemné hudby přišel zbytečně agresivní – většinou však i díky skvělému frázování pasuje výborně), to však neznamená, že by si “The World We Left Behind” nezasloužilo vysoké hodnocení. Devítka je zde více než zasloužená. Zajus
“The World We Left Behind” je věru zvláštní deska, a to prosím ve všech ohledech. To, čeho jsme se dočkali po všech možných i nemožných peripetiích s rozpady/nerozpady Nachtmystium, je po hudební stránce přinejmenším překvapivé. Ačkoliv Blake Judd prochází dalším těžkým obdobím, novinkovou deskou prakticky otevírá zcela novou kapitolu Nachtmystium. Do “The World We Left Behind” jsem se ze začátku nemohl vůbec dostat, a to i přesto, že jde o velice přímočarou a do jisté míry i jednoduchou hudbu. Navzdory vydařenému intru jsem se neměl čeho chytit, jelikož následující “Fireheart” a “Voyager” mě doteď neberou a já to vždycky po třech skladbách zabalil. Jistý zlom na sebe naštěstí nenechal dlouho čekat, přes ony skladby jsem se přenesl a objevil výtečné momenty ve zbylých dvou třetinách desky. Nejvíc si mě pak získalo závěrečné trio “Tear You Down”, “On the Other Side”, “Epitaph for a Dying Star” – tohle jsou ty pecky na 9/10. Pecky, kterým se sice nejmenovaný zbytek blíží, ale jejich kvalit úplně nedosahuje. Výsledný pocit z “The World We Left Behind” je však celistvý a veskrze pozitivní, byť s přesvědčením, že na příští studiovce, pakliže nějaká vůbec přijde, to může být ještě o chlup lepší. Skvrn
Země: Rakousko Žánr: death / black metal Datum vydání: 8.8.2014 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Gasmask Terror
02. Conjuring the Dead
03. In Death
04. Rex tremendae majestatis
05. Black Winged Torment
06. The Eyes
07. Legions of Destruction
08. Flesh, Bones and Blood
09. Lucifer, Take Her!
10. Pactum in aeternum
Hodnocení:
H. – 4,5/10
Ježura – 5/10
Kaša – 6,5/10
V případě rakouského (no, spíš rakousko-českého… a aktuálně s holandským koncertním kytaristou) perverzního komanda Belphegor není už nějaký ten pátek vůbec od věci mluvit o stálici extrémně metalové scény. Kapela má za sebou již přes 20 roků aktivní činnosti, za chvíli bude pomalu slavit čtvrtstoletí prznění jeptišek a na své dlouhohrající pažbě má již z minulosti celých devět zářezů, k nimž aktuálně přibyl jubilejní desátý v podobě placky “Conjuring the Dead”, čemuž nezabránily ani menší zdravotní problémy frontmana Helmutha, kvůli nimž bylo nutné stopnout činnost kapely na půl roku.
Otázkou je, jestli vůbec smečka s takovým portfoliem dokáže na svém desátém řadovém záseku něčím překvapit. Což o to, jistě se najdou skupiny, které to dokážou, ale Belphegor k nim tak úplně nepatří. Přelomovou deskou v jejich kariéře se stala nyní již jedenáct roků stará fošna “Lucifer Incestus”, po jejímž vydání již Belphegor předvádějí s nadsázkou řečeno jen variaci na to samé… nebo přinejmenším to podobné (i když zpětně závany toho současného zvuku slyším již na předchozím “Necrodaemon Terrorsathan” z roku 2000). Jako druhý milník bych označil “Bondage Goat Zombie” z roku 2008, protože zatímco “Lucifer Incestus” a jeho dva následovníci “Goatreich – Fleshcult” (2005) a “Pestapokalypse VI” (2006) byly ještě docela rozeznatelné a hlavně natřískané kvalitnímu peckami, nejpozději právě na “Bondage Goat Zombie” Rakušané svůj sound i styl už definitivně ustálili a od té doby jsou jejich alba podobná skoro jako vejce vejci.
“Bondage Goat Zombie” bylo výborné a dodnes mě to album baví, následující “Walpurgis Rites – Hexenwahn” (2009) však s nastavenou laťkou trochu kleslo, i když to pořád bylo hodně v pohodě. “Blood Magick Necromance” však opětovně ukázalo, že není všem perverzním dnům konec, a především songy, v nichž se Belphegor pustili do epičtějších výjezdů, byly dost příjemným oživením mezi sypačkami, které již pomalu začínaly upadat do menšího stereotypu (byť formálně byly stále kvalitní).
Historie se nyní opakuje a stejně jako v případě “Walpurgis Rites – Hexenwahn”, i tentokrát Belphegor laťku nastavenou předchozí povedenou plackou nevyrovnali, akorát s aktuálním “Conjuring the Dead” se mi zdá, že ona laťka klesla ještě o kus níž. Jeden důvod se nabízí docela sám – vše, co se na novince nachází, již Belphegor v minulosti předvedli (a většinou ani ne jednou) na předchozích nahrávkách. Samozřejmě je svým způsobem dobře, že si kapela drží svůj (vlastně i docela charakteristický) sound, o tom žádná, ale i v jeho rámci se jde posouvat a nevykrádat sama sebe – ostatně, “Blood Magick Necromance” ukázalo, že nějaké osvěžení vymyslet stále jde. S tím, co Belphegor drtí, bych si navíc nějaký posun v rámci toho daného zvuku představit vážně dokázal.
Nicméně, jak již bylo řečeno, na +/- stejnou notu to Belphegor drhnou už přes deset roků, takže komu se tihle blasfemičtí perverzáci líbili doteď, ten by jistě neměl problém vzít za svou i další podobnou desku. A upřímně se přiznám, že já jsem měl muziku Belphegor vždycky rád a nějakým způsobem mě ten jejich rouhačský black/deathový náser pokaždé bavil. Ten hlavní důvod, proč je tedy “Conjuring the Dead” možná tím nejslabším albem kapely v novém tisíciletí, tedy tkví v ničem jiném – v samotných skladbách. Ty samozřejmě splňují nějaký kvalitativní standard, který Belphegor sami sobě již dávno nastolili, o tom žádná, ale je to prostě až příliš velký standard.
Nějakých překvapivých nebo opravdu prdel-nakopávajících momentů se tu vyskytuje naprosté minimum. Desku otevře náserovka “Gasmask Terror”, která vcelku jasně ukáže, že se zde nic neočekávaného konat vážně nebude – bicí sypou rychlostí kulometu, kytarová práce je do posledního puntíku v trademarkovém stylu Belphegor, Helmuth klasicky střídá black metalový ryk s death metalovým chropotem (ačkoliv se mi pocitově zdá, že na novince dostal větší prostor právě hluboký growling, který je snad ještě hlubší než kdy dřív) a Serpenthovu baskytaru naprosto klasicky v podstatě neslyšíte, maximálně tušíte (opravdu bych si nechal líbit, kdyby ji kapela nechávala častěji vyniknout tak jako třeba v hitové “Der Geistertreiber” z “Walpurgis Rites – Hexenwahn” nebo v neméně hitové “Sexdictator Lucifer” z “Bondage Goat Zombie” – bohužel jen výjimky potvrzující pravidlo).
I zbylé songy pokračují v nastoleném trendu. Následující titulka “Conjuring the Dead” nabízí sice dost povedené melodie, ale tak nějak jsou mi příliš povědomé a ani nemusím dlouho přemýšlet, abych si vzpomněl na songy z minulých alb, kde jsem něco na chlup podobného už slyšel. Snad jedině zvolnění okolo tří minut s následným nástupem chorálu je výborné, ale pořád to není nic extra, co by mě vyloženě zvedlo ze židle. “In Death” nabídne maximálně tak chytlavý riff, ale opět – ničím zvláštním nevybočuje a jedná se prostě a jednoduše o řemeslný standard Belphegor (byť je to řemeslo stále na vysoké úrovni, o tom se nikdo nehádá). Za zmínku zde snad stojí jen čas okolo tří minut a 45 vteřin, kdy se objeví hodně dobrá práce s kytarou, bohužel však jen na pár sekund.
Třeba “Walpurgis Rites – Hexenwahn” jsem výše označil jako slabší album, ale i tak zde Belphegor dokázali vytáhnout nějaká esa z rukávu, jakým byla třeba výtečná sedmiminutovka “Veneratio diaboli – I Am Sin” nebo již jmenovaný šlágr “Der Geistertreiber”. Zde by na titul nějakého osvěžení mohla aspirovat maximálně tak hutnější “Rex tremendae majestatis” se zajímavým rozjezdem a dobrými pasážemi ve středním tempu, ale i když se to poslouchá parádně, opět jde o něco, co jsme již od skupiny mohli slyšet. Opravdové oživení tak přichází až v samotném závěru v podobě “Pactum in aeternum”, která ovšem díky svému zařazení na konec a své odlišnosti od zbytku nakonec působí spíš jako obyčejné outro, což je při jejím potenciálu škoda. Krátká instrumentální mezihra “The Eyes” v polovině alba, která tak trochu zní, jako kdyby si Belphegor dali jednu zkoušku s Yngwie Malmsteenem, vůbec nic nezmění a nemůže posadit na zadek snad nikoho.
V neposlední řadě ještě “Conjuring the Dead” citelně chybí jedna věc – jasný hit. Na každé fošně z posledních let dokázali Belphegor přijít s písničkou, která mě hned na první poslech nakopala do prdele a od začátku tu desku táhla kupředu. Namátkou třeba na “Bondage Goat Zombie” mě okamžitě složil brutální titulní vál, na “Pestapokalypse VI” excelentní pomalá věc “Bluhtsturm Erotika”, na předchozím “Blood Magick Necromance” si mě zase hned získaly ony epičtější kusy jako “Rise to Fall and Fall to Rise” nebo “Discipline Through Punishment”. Na “Conjuring the Dead” jsem si ovšem takovou hitovku najít nedokázal – ani na první poslech, ani na ty další. Často (ale ne vždy) to pro mě byly právě ty písničky, které byly vybaveny klipy… kapela sama (její firma?) do světa na podporu novinky v předstihu vypustila “Gasmask Terror” a “Conjuring the Dead”, ale ani jedna z nich mi nepřijde natolik silná, aby fakt dokázala strhnout. Nehledě na fakt, že na nové desce trochu postrádám i nějaký pomalejší, atmosférou nasáknutý kus, jakým byla namátkou třeba fantastická “Sepulture of Hypocrisy” na “Goatreich – Fleshcult”.
Je až zábavné, jak příhodně si Belphegor pro “Conjuring the Dead” vybrali autora obálky, jímž je Spiros Antoniou ze Septicflesh. Stejně jako se v podstatě všechny jeho obaly nesou ve stereotypním duchu (vždycky nějaký zkriplený mutant na skoro stejné textuře – alespoň to pozadí se však Seth ráčil u “Conjuring the Dead” vyměnit), nese se ve stereotypním duchu i samotné album. A to dokonce do takové míry, že jsem vlastně ani nedokázal postřehnout, že se tam také nacházejí Glen Benton z Deicide a Attila Csihar z Mayhem, kteří na albu hostují (oba v “Legions of Destruction”), dokud jsem si to nepřečetl. A když nějaká deska splývá takovým způsobem, že na ní zanikne i tak výlučný vokalista jako Attila Csihar, je prostě něco špatně.
Jak jsem již řekl, “Conjuring the Dead” patří k tomu úplně nejslabšímu, co Belphegor za svou kariéru natočili. Ani náhodou to není vyložená sračka, přece jenom jsou Belphegor takoví mazáci, že nějaký ten ne úplně nejnižší standard si pohlídat dokážou, přesto je pro mě novinka spíš zklamáním, byť se mi jinak ještě pořád docela líbí. Jenže jsem od ní čekal o trochu víc než provařenou hoblovačku se sem tam zajímavým momentem… přece jenom, Belphegor jsou takové jméno, že prostě není přehnané mít na jejich alba vyšší nároky než jen řemeslo, které navíc sami (a lépe) předvedli již dříve. A právě proto je průměr ta nejlepší známka, jakou mohu dát… a z něj ještě půl bodu dolů za to zklamání.
Další názory:
Na “Conjuring the Dead” jsem se vážně těšil, protože jsem se na Belphegor chystal už dlouho a teď už to konečně nešlo okecat. Jenže ačkoli předchozí ceněnou tvorbu neznám a s kapelou jsem se naživo setkal jen jednou, novinka mě teda moc neoslovila. Samozřejmě je na ní znát, že Helmuth se Serpenthem nejsou žádní cucáci a určitou úroveň si to drží a neklesá to pod ni. Stejně tak několik songů (“Gasmask Terror”, “Conjuring the Dead” a částečně a “Black Winged Torment”) se docela povedlo a i v tom zbytku se nějaký pěkný moment sem tam objeví. Jenže to je všechno a jinak je to těžká nuda. Žádná atmosféra, žádné nápady, prostě nic kromě genericky napsaného žánrového průměru. Díky té řemeslné úrovni to sice poslechnout jde, ale k majestátnímu a drtivému deah/blacku, kterým jsou Belphegor proslulí, to má sakra daleko. Asi budu muset prubnout starší alba, protože to aktuální mě docela dost zklamalo – a to je to poslední, co jsem od kapely s takovým jménem očekával. Ježura
Strašně dlouho jsem tuhle rakouskou dvojici přehlížel a její alba vlastně cíleně ignoroval. Nejspíš to bude vypadat krátkozrace, ale nikdy jsem neholdoval takovým těm extrémním spolkům, kde se krví nešetří už na propagačních fotkách, takže když to řeknu upřímně, už po vizuální stránce mě Belphegor odrazovali, aniž bych měl úplně jasnou představu o tom, co vlastně hrají. A tak nastal čas tohle napravit. U “Conjuring the Dead” mě v první řadě upoutal obal a rozhodl jsem se, že dám borcům konečně šanci. A vůbec nelituji. Kombinace black a death metalu v jejich hitovějším (dá-li se to tak říct) podání mě totiž strašně baví. Belphegor jsou sice zatraceně agresivní a nesmlouvaví, ale díky “epickým” momentům (jako například aranžérsky skvěle vystavěný závěr skladby titulní, nebo “Rex tremendae majestatis”) jsem si tohle album celkem rychle oblíbil. Velmi slušné vypalovačky typu “Gasmask Terror” (to slayerovské kytarové sólo nemá chybu), “Black Winged Torment”, nebo “Flesh, Bones and Blood” zabíjí a jejich poslech mě určitě hned neomrzí. Když koukám na kolegovu hlavní recenzi, tak si říkám, že si musím najít čas doposlouchat i starší kousky, protože pokud je “Conjuring the Dead” slabší průměr, tak si nechci představit to peklo předešlých zářezů. Prozatím však nemám s čím srovnávat, takže mi aktuální forma Belphegor k nadšenosti stačí. Kaša
