O druhé desce Den Saakaldte se mluvilo hodně dlouho… i když, těžko říct, jestli druhé, protože někdo považuje za řadovku už “Øl, mørke og depresjon”, zatímco jiní jej berou jen jako demo. Tak či onak, “Kapittel II: Faen i helvete” konečně vyšlo letos, pět let po svém (výborném) předchůdci “All Hail Pessimism”. Kapela již na první pohled budí pozornost sestavou, kde se to kolem hlavního mozku Sykeliga hemží hvězdami norské black metalové scény (aktuálně jsou zde lidi třeba z 1349, Pantheon I, Fortíð, Horizon Ablaze a tuny dalších… v bývalých členech lze najít i jména jako Hellhammer z Mayhem nebo Niklas Kvarforth ze Shining), takže při takovém nášlapu skvělých muzikantů lze očekávat i skvělou desku.
“Øl, mørke og depresjon” i “All Hail Pessimism” jsou počiny, které se mi opravdu líbí, Den Saakaldte na nich nabídli výtečný black metal, jenž nacpán spoustou skvělých a netradičních momentů. “Kapittel II: Faen i helvete” je však v tomto ohledu jiné a podle mě horší – Den Saakaldte totiž takřka rezignovali na ony zajímavé momenty a na své novince se stali poměrně obyčejnou (a do jisté míry bohužel i zaměnitelnou) blackovkou. Kvalita v tom rozhodně cítit je, ale i tak je pro mě počin spíš zklamáním, jelikož jsem očekával něco o dost lepšího (jiného?).
Mezi vrcholné pasáže desky řadím právě těch několik málo chvilek, kdy Den Saakaldte trochu vybočí z čistého black metalu, jako se tomu stane třeba při rozjezdu “Endeløst øde” s výtečným čistým vokálem a dále pomalém kusu à la Shining v téže skladbě. Docela mě baví i taková “Djevelens verk”, kde třeba pasáž od druhé půlky páté minuty ukazuje to, v co jsem přibližně doufal.
Možná jsem ke “Kapittel II: Faen i helvete” trochu nespravedlivý, protože jinak to špatná věc vážně není, přesto jsem z výsledku dost rozpačitý, takže když si budu chtít pustit Den Saakaldte, vždycky radši sáhnu po skvělém “All Hail Pessimism”…
Máte už po krk jednočlenných black metalových projektů? Jestli ano, neváhejte ihned zavřít okno prohlížeče, jelikož právě teď se před vámi začíná rozehrávat recenze na další jednočlenný black metalový projekt. Tento konkrétní se jmenuje Ars Moriendi a pochází z regionu Auvergne, který se nachází ve střední Francii.
Jednu nespornou výhodu jednočlenné projekt mají – není takřka žádná práce s vyjmenováním sestavy. Ars Moriendi vede jistý Arsonist, který zde naprosto nečekaně ovládá zpěv i veškeré nástroje. Ve svém portfoliu má i nějaká další jména, ať jako regulérní člen nebo v rámci hostování, nicméně ani v jednom případě se nejedná o nic známého, tudíž nemá smysl se tím zdržovat. Ars Moriendi je už jenom co do počtu vydaných nosičů zcela jasně jeho hlavním působištěm. V rámci obligátní historické omáčky ještě dodejme, že aktuálně recenzované album “La singulière noirceur d’un astre” je třetí řadovou deskou projektu a přichází tři roky po minulém “Du tréfonds d’un être”, což je na poměry jednočlenných skupin, které mají většinou ve zvyku střílet každý rok jednu placku, docela slušný rozptyl. Vyplatil se?
Sotva jsme si řekli, že je Ars Moriendi black metalovým projektem, a hned to musíme trochu poupravit, protože tak úplně stoprocentně to pravda není. Rozhodně je fakt, že black metal má na “La singulière noirceur d’un astre” hlavní slovo a že se deska na první pohled tváří jako čistě black metalová záležitost, ale při bližším průzkumu se ukáže, že o nějakou čistokrevnou sypačku nebo přehlídku vší žánrové ortodoxnosti nejde. Prim na “La singulière noirceur d’un astre” hraje atmosféra, což se samozřejmě s tím, že jde o čistokrevný black metal, přímo vylučovat nemusí. Značnou část projevu Ars Moriendi ovšem tvoří pasáže, jež s black metalem příliš společného nemají. Nebo lépe řečeno, ony vlastně dýchají vesměs totožnou náladou jako ty kusy, kde Arsonist pálí z black metalových hlavní, akorát jim jakoby “chybí” riffy. Ono se to špatně popisuje, protože se nedá říct, že se vyloženě zajíždělo do jiných stylů, ale většinou to ani nezní jako něco, co byste čekali od black metalové nahrávky.
Někde jsem četl cosi o dark metalu, což je škatulka natolik volná, že to tak klidně můžeme nazvat, názornější ovšem bude, když si vyzkoušíte třeba třetí skladbu “De ma dague…”, v níž je to asi nejpatrnější a snad i proto je pro mě nejspíš vrcholem “La singulière noirceur d’un astre”. Píseň začíná s výraznou baskytarou, umírněnými bicími, kytarovým vybrnkáváním a tu a tam se v pozadí ozve i syntezátor, je to záležitost relativně jednoduchá, ale opravdu výborná atmosféra se tomu nedá upřít ani náhodou. Tato pasáž nakonec doroste do pomalého black metalového riffu, ale i zde dokáže Arsonist přijít se skvělými nápady, jako je třeba úžasná melodie v čase 2:18 nebo výtečně zrychlení o půl minuty později. Následuje minimalistický předěl, jenž se posléze opět navrátí k úvodnímu motivu – ten se po nějakém čase začne prolínat s parádním riffem, který song dovede do finiše.
Je pravda, že ostatní čtyři písně jsou asi o kousek víc black metalové (nejvíce se mi zdá druhá “Verite”, ačkoliv i zde dojde třeba k netypickému sólu a v její střední pasáži k delšímu zvolnění), ale ve všech případech je stále co poslouchat. Nehledě na fakt, že i v tom black metalu je Arsonist evidentně silný a hlavně na výborné (byť nijak složité) riffy má rozhodně čuch. Stejně tak mu nedělá problém přijít s velice dobrou melodií, své rozhodně dělá i chytré využití kláves, které jsou spíše v pozadí a zastrčené za ostatními nástroji, přesto dokážou celé album posunout ještě o kousek dál. Méně je někdy více a v tomhle případě se to přesně potvrzuje, protože výsledek je skvělý.
Důležité je ovšem to, že ať se Arsonist pustí do jakékoliv hudební polohy, vždy to dává smysl a hlavně je to opravdu dobré, funguje to a ona pověstná atmosféra tomu nechybí. A to platí po celou dobu trvání “La singulière noirceur d’un astre”. V překladu to znamená, že se jedná o velmi povedenou nahrávku, která mě baví takovým způsobem, že jsem to vlastně ani nečekal. A vzhledem k tomu, že zároveň s tím se hudebně (trochu větší délce skladeb navzdory) nejedná o nic nestravitelného, nemusím se rozpakovat doporučit Ars Moriendi a tuhle desku konkrétně dál. Jakkoliv je to totiž na první pohled nenápadná věc, ve skutečnosti je mnohem lepší a uvěřitelnější než většina těch sterilních navoněných placek od Nuclear Blastu a jim podobných.
Další názory:
Poslední dobou mám dojem, že dobrého atmosférického black metalu není nikdy dost, a pokud je tak dobrý jako “La singuliere noirceur d’un astre”, klidně by ho mohlo být i víc. O co vlastně jde, dobře popsal kolega v odstavcích výše, a mně tak nezbývá než vypíchnout některé z postřehů, které mi nejvíce utkvěly v paměti. Tak předně tu máme úvod desky. Ten úvodní ženský řev by si mohli Ars Morendi klidně i odpustit, ale to, jak se následný trip-hopový rozjezd přelije do pravé black metalové smršti, má něco do sebe. A právě toto spojení nalezneme na desce téměř na každém kroku a málokdy vás zklame. Stejně jako ve skladbě úvodní funguje skvěle i v “De ma dague…” a vlastně i ve všech ostatních písních. I v textech všudypřítomná francouzština na albu zanechala výraznou stopu. Mám obecně rád, když jsou texty v domácím jazyce kapely místo všudypřítomné angličtiny, i když mě to připraví o možnost si v nich počíst, a ze všech hatmatilek, kterým nerozumím, zaujímá francouzština výsadní postavení. A to i přesto, že je jasné, že ryčící Arsonist jaksi postrádá svůdnost třeba takové Audrey Sylvain. V kostce: pokud budu na “La singuliere noirceur d’un astre” pohlížet jako na celek, vlastně nemůžu být zklamán. Nejde sice o album, které by mě posadilo na zadek, ale o hodně dobrou práci zasluhující pozornost každopádně ano. Zajus
Na první pohled se Vortex Unit tváří jako úplně nová skupina, ale zdání někdy klame, což je případ právě téhle slovenské smečky, která toho má za sebou vlastně docela dost – akorát pod jinými jménem. Základy totiž byly položeny už v roce 1996, kdy kapela vznikla pod jménem The Cryptopsy, postupem času ale došlo ke krácení názvu na The Crypt – tak či onak, v této staré éře po sobě formace zanechala celkem dvě řadová alba.
Začátkem roku 2011 se ovšem muzikanti rozhodli The Crypt ukončit a někdejší sestava – zpěvák/kytarista Wigo, zpěvák/kytarista Bestial, bubeník Feda a baskytarista Sargon – dala dohromady novou formaci, jíž je (jak jistě všichni správně tušíte) právě hlavní hvězda naší recenze, tedy Vortex Unit. Trojice pak k sobě přibrala novou zpěvačku Siren (což byl parádní tah, ale k tomu až za chvíli). Už v červenci 2011 Slováci dokončili natáčení svého (formálně) debutového minialba s názvem “Nec Plus Ultra”, ale k jeho vydání došlo až po dlouhých letech (především kvůli přesunu několika členů do Anglie na nějakou dobu a také kvůli shánění vydavatele, jímž se nakonec stala čím dál tím agilnější slovenská firma Gothoom Productions).
Hlavním důvodem, proč jsem začal zeširoka tím, že se ve skutečnosti o začínající skupinu nejedná, bylo, abych nyní mohl prohlásit, že je to na výsledku opravdu poznat, protože “Nec Plus Ultra” rozhodně nezní na úrovni, jakou člověk většinou očekává od debutových minialb mladých kapel (což, ruku na srdce, nebývá zrovna moc). Roky zkušeností jsou zde opravdu znát a je to jenom dobře – tohle EP je totiž vskutku povedené.
V základě by se dalo říct, že Vortex Unit produkují kombinaci black metalu a death metalu, což takhle řečeno asi není nic, co by vás donutilo okamžitě zvednout zadek a běžet si tohle sehnat. Inu, nevadí, tak ještě chvíli seďte a poslouchejte dále. Pozitivní je, že onen black/death metal, jaký Vortex Unit produkují, je opravdu dobrý, kytarám a bicím se toho nedá moc co vytýkat. Vlastně jen že bicí znějí jakoby trochu “vzadu”, ale je možné, že to byl záměr, aby vynikly další prvky muziky, k nimž se dostaneme vzápětí. Akorát teda baskytara mohla být slyšet trochu více, protože přesně dle klasického neduhu většiny současných nahrávek ji v některých momentech maximálně tak tušíte, máte-li štěstí, ale o tom, že byste si její hru opravdu mohli užívat, se bohužel mluvit nedá. Na druhou stranu kytary, na nichž materiál stojí především, jsou dost povedené.
Stále to asi ještě nezní jako něco extra světoborného, ale ještě pořád nejsme u konce, protože “Nec Plus Ultra” toho nabízí ještě trochu víc a právě tohle víc je tím jazýčkem na miskách vah. Tím je totiž právě výše jmenovaná zpěvačka Siren (já říkal, že o ní ještě bude řeč) a jemný orchestrální feeling. Roubovat jakoukoliv symfoniku do metalu je věc opravdu ošemetná, spousta kapel to dělá, ale opravdu málokterá to vážně umí. V tomhle odvětví je fakt jednoduché si namlít hubu a namísto propracované působivé desky posluchačům nabízet lacinými klávesami nadopovaný patos. Důvod se mi přitom zdá docela jasný – spousta skupin se do tohohle pouští dle hesla, že čím víc orchestrací, tím lepší – v překladu to znamená přeplácaný kýč. S opravdu epickými, opulentními a masivními orchestracemi umí pracovat jen několik málo vyvolených.
A právě v tomto ohledu Vortex Unit bodují, protože přesně do tohohle se nepustili. Namísto hesla čím víc, tím líp si zvolili jiné, mnohem přívětivější – méně je někdy více. Tím mám na mysli to, že kapela neměla velké oči a držela se na uzdě, díky čemuž výsledek rozhodně nepůsobí nějak nelichotivě, jak by třeba dle předcházejícího odstavce dopadnout mohl. Výše jsem sice mluvil o jakémsi orchestrálním feelingu, který tu sice je, ale i jemu navzdory je “Nec Plus Ultra” pořád metal, a i když se Vortex Unit výjimečně pustí do nějakého epičtějšího momentu (příkladně třeba úplný závěr “Staring Deep”), pořád to dává smysl a posluchač pořád cítí, že mu nehrají žádné klávesové zpívánky.
A jako třešnička na dortu k tomuhle lehkému symfonickému nádechu je právě Siren se svým vokálem, jehož je tak akorát – ani málo, ale ani se jím neplýtvá. Avšak pokaždé, když dojde k jeho využití, je to hodně velká paráda, především v prvních dvou písničkách “Gnosis” a “Scorned Accuser” je způsob, jakým se její zpěv proplétá s mužským extrémním vokálem, doslova skvělý. Třeba právě “Scorned Accuser” se pro mě nakonec stala mým osobním vrcholem celého “Nec Plus Ultra”, protože právě v ní je tohle prolínání vokálu možná úplně nejlepší – například nástup linky “I am the snake / I am the whore of Babylon” je prostě kvalita.
Co poslouchat je ovšem ve všech čtyřech základních skladbách, u nichž tak nemám sebemenší důvod nechválit. Trochu vachrlatější je to až se závěrečným bonusem “Poser Non-Plus Ultra”, jenž sice není vyloženě špatný, ale z nálady předchozích minut dost vybočuje – nejspíš především díky tomu, že Vortex Unit v tomhle songu rezignovali na onen tolikrát zmiňovaný symfonický feeling, který tu pořád dokola omílám, přestože je vlastně spíš takovým kořením. Tak či onak, “Poser Non-Plus Ultra” zní, jako kdyby se Vortex Unit při jejím psaní nechali hodně inspirovat novější tvorbou Satyricon, což mi přijde trochu zbytečné, když v předchozích skladbách jasně ukázali, že vlastní ksicht jejich hudbě nechybí. Přece jenom – když si budu chtít slyšet Satyricon, pustím si prostě originál. Nicméně zase nejde o nic, co by jinak solidní dojem z EP pokazilo.
S úplně klidným srdcem mohu říct, že mě Vortex Unit na své prvotině zaujali a že mě vlastně “Nec Plus Ultra” baví mnohem víc, než jsem předpokládal. Chytilo mě to hned na první poslech a ani po víc jak desítce nemohu tvrdit, že by mne to omrzelo, což je na půlhodinový materiál velmi pěkný výsledek. Upřímně tedy mohu prohlásit, že v téhle muzice vidím smysl a v kapele rozhodně vidím potenciál do budoucna (čímž jsem nepřímo řekl, že jsem relativně zvědavý na další tvorbu), což bohužel mohu tvrdit o docela malé části debutových nahrávek, které se mi dostanou do ruky… Navzdory tomu, že jde o formální debut, je “Nec Plus Ultra” jednoduše řečeno dospělý a dost povedený počin…
Země: USA Žánr: black / death metal Datum vydání: 17.4.2014 Label: Destro Records
Tracklist:
01. The Mists of Time
02. Woodland Realm
03. Sad Birds Midst
04. Phantom Spirit
05. Ethereal Sea of Forever
06. Celestial Vision
07. Sonatina
08. Enter the Eternal Fire
09. The Entrance to Gehenna
10. The Burning Church
11. Eternally Doomed
12. Mourning Creations Ruin
Pokud byste měli dojem, že Lucifer’s Hammer jsou nějaká mladá parta, rozhodně to není pravda. Zároveň se však nedá tvrdit, že letos fungují třeba už dvacet roků… dokonce ani deset roků. Ve skutečnosti se totiž vůbec nedá tvrdit, že by jakkoliv fungovali…
Lucifer’s Hammer ze Spojených států amerických podle všeho vznikli už v roce 1986, což je dost dlouhá doba a podstatná část čtenářů jistě tehdy ještě ani nebyla na světě (upřímně, já taky ne). Tak jako tak, kapela se už v té době pustila do hraní black/death metalu. V průběhu dalších let se objevil sem tam nějaký demosnímek, ale až roku 1997 se tahle smečka z Michiganu dohrabala k dlouhohrajícímu debutu s názvem “The Mists of Time”. Po něm ještě v roce 2001 následovala druhá řadová placka “Ghosts of Fall” a o tři léta později přišel rozpad.
Je poměrně dost skupin, jež si i po svém rozpadu stále zachovají statut kultu a mají po celém světě mnohdy i fanatické fanoušky, kteří na jejich tvorbu nedají dopustit. Netuším, jestli třeba není někdo, kdo podobně vnímá i Lucifer’s Hammer, ale já osobně jsem o existenci téhle kapely až donedávna neměl sebemenší tušení. V letošním roce se ovšem americká firma Destro Records z New Yorku z nějakého důvodu rozhodla vytáhnout Lucifer’s Hammer opět na světlo světa a vypustit na trh reedici jejich první desky “The Mists of Time” doplněnou o čtyři songy z dema “The Burning Church” (1992) coby bonus.
Nemám zdání, jestli se na “The Mists of Time MMXIV” (krycí název pro letošní reedici) hudebně (spíš zvukově) něco měnilo oproti originální náhravce, protože jak jsem již řekl, Lucifer’s Hammer jsem doposud neznal. Údajně by však vše zůstalo v původní podobě. Co se ovšem změnilo, to je přebal, což mi nepřijde jako špatný tah, protože ten původní byl hodně amatérský i na poměry roku 1997. Fotka nějaký stromů ve špatné kvalitě a přes to napasovaný název kapely, prostě žádný trhák. Změnit obal teda byla dobrá volba, ale změnit jej do stávající podoby už dobrá volba rozhodně nebyla. Nechutně vyphotoshopovaný kozel ověšený hřeby, nábojnicemi a obrácenými kříži przní (asi v nějakém kostele) silikonem nadupanou buchtu a navíc jsou okolo nich z nějakého důvodu stejně umělá kopí. Ten kozel je tak digitální, že by klidně mohl jít z fleku hrát do animáků od Pixaru… kdyby to teda nebyl šukající kozel. Asi to mělo být jakože hustej blek metl, ale když se na to podívám, okamžitě nemám chuť to poslouchat a dostanu dojem, že to asi budou nějací šestnáctiletí pozéři. Obvykle nemám potřebu v recenzích takhle zdlouhavě probírat obaly, ale tohle je takový přešlap, že mi to nedalo.
Pokud by měla platit poučka, že blbý přebal se rovná blbé muzice, zrovna Lucifer’s Hammer by to docela potvrzovali. Dobře, úplně debilní hudba to zase není, to uznávám, ale nic světoborného taktéž ne a už vůbec se nejedná o album takových kvalit, aby si zasloužilo, aby jej někdo v roce 2014 po 17 letech opět s velkou slávou vydával. Jsou skupiny, které mají i po svém rozpadu statut kultu, a pak jsou skupiny, které zapadnou, a po jejich rozpadu si na ně nikdo nevzpomene – soudě na základě hudby na jejich debutu (resp. jeho reedici) patří Lucifer’s Hammer do té druhé sorty zcela právem.
Tak nějak by mi nevadilo, že je to hudebně zastaralé – ostatně, je to materiál z roku 1997, takže je to úplně logické a pochopitelné. Nicméně to, že se i na dobové poměry jedná o záležitost maximálně průměrnou, je už o dost horší. O to, že to vyšlo v roce 1997, vůbec nejde, protože kdyby ta muzika byla dobrá, tak bude bavit i v dnešní době. “To Mega Therion” (1985) od Celtic Frost jsem taky nezažil v době vydání, ale když jsem se k té desce zpětně dostal po mnoha a mnoha letech, tak jsem si sednul na prdel, protože to je nadčasová klasika, takže mi bylo úplně šumák, že to vyšlo v době, kdy jsem ještě žil svůj předchozí život jako středověký tibetský mnich. U “The Mists of Time” je to vlastně taky docela jedno, kdy to vyšlo, ale v tomhle případě spíš z toho důvodu, že je to docela o ničem…
Úplně jalová muzika to není a pár solidních momentů se najde – většinou je to tehdy, když z hudby vykouknou klávesy. Docela se povedl začátek “Sad Birds Midst”, který postupně narůstá, a když se po cca 70 vteřinách přidají až kostelní klávesy, tak se dá říct, že je to dobré. Slušné momenty jsem si dokázal najít třeba i ve “Phantom Spirit” nebo nejdelší “Celestial Vision”, jsou to však jen malé ostrůvky v moři nudy. Jako celek “The Mists of Time (MMXIV)” stále působí dojmem “nic moc”… poslouchat se to sice dá, ale jak už jsem řekl, zdaleka to není tak kvalitní materiál, aby si zasloužil nové vydání – kdyby tohle zůstalo zapadlé pod nánosy prachu, svět by se rozhodně nezbořil.
Nějaký valný převrat ve vnímání “The Mists of Time MMXIV” nezpůsobí ani přítomná předělávka “Enter the Eternal Fire” od legendárních Bathory. Za zmínku stojí snad jedině fakt, že oproti předloze z geniální desky “Under the Sign of the Black Mark” Američané svou verzi trochu nadupali klávesami, což nebyl úplně špatný nápad a přijde mi to i zajímavé, ale jinak se jedná o standardně provedený cover, nic zvláštního. Na druhou stranu, pořád to je suverénně nejlepší song na albu, což také o něčem vypovídá.
Jak jsem již jednou zmínil, v závěru “The Mists of Time MMXIV” se ještě jako bonus nacházejí čtyři písničky z demosnímku “The Burning Church” původně z roku 1992 a opět se nejedná o nic, co by váš postoj k tomuhle počinu mělo změnit k lepšímu, možná spíš naopak. Tyhle pravěké demáče už dnes obecně mají spíš jen historickou hodnotu, případně se jedná o fakt parádní rarity, když to má někdo ve sbírce, a to platí i u mnohem důležitějších skupin, natožpak u Lucifer’s Hammer. Sice možná někoho překvapí, že úplně neposlouchatelná žumpa to zase není, ale i tak mi přijde, že to tam je spíš jen proto, aby prostě nějaký bonus byl.
Nechtěl jsem to sice původně říkat, ale když to tak poslouchám a čtu po sobě, opravdu se nemůžu zbavit pocitu, že “The Mists of Time MMXIV” je trochu zbytečnost. O žádný neprávem zapomenutý klenot se fakt nejedná, je to prostě obyčejná a nepříliš objevná black metalová nahrávka model druhé poloviny 90. let, která se možná dá poslechnout, ale není k tomu důvod, protože z téhle doby nám zůstala spousta mnohem lepších a i dnes skutečně zábavných alb v obdobném stylu. Když se tedy na debut Lucifer’s Hammer vyprdnete (ať už v originální nebo nové verzi), vůbec o nic nepřijdete. Místo poslechu Luciferova kladiva si radši pusťte Mistrovo kladivo.
Země: Itálie Žánr: black / death metal Datum vydání: 9.12.2013 Label: Lacerated Enemy Records Původní vydání: 25.10.2013, Nuclear Blast
Tracklist:
01. Intro
02. Conquering Christianity
03. Honor to the Mother of Death
04. Moralism as Anesthetic
05. Misanthropy
06. The Path of the Pilgrims
07. The Descent from the Throne
08. Ave regina caelorum
09. Caduceus
10. Outro
Popravdě mě nenapadá moc kapel, které již na debutové řadovce vzalo pod křídla tak velké vydavatelství, jako je třeba Nuclear Blast. Jasně, vzhledem k tomu, co jsou vydavatelství ochotna kolikrát ustájit a ve velkém podporovat, ještě nedává záruku kvality, nicméně pokud v kapele cítí potenciál již na začátku její cesty, je dost možné, že to nijak marná hudba nebude. Hiss from the Moat sice nejsou naprostí zelenáči, ostatně své nástroje drhnou už nějaký ten pátek (od roku 2006), nicméně poprvé se projevili teprve pár let nazpět s EP “The Carved Flesh Message”, ještě pod labelem Show No Mercy Records.
Loňského roku pak již pod hlavičkou Nuclear Blastu pustili do světa svůj první regulérní debut, “Misanthropy”. Upřímně jsem nečekal od neznámého jména příliš mnoho, nicméně po stisknutí kouzelného tlačítka “play” na mě čekalo půlhodina hudby, která mě upřímně překvapila. V tom lepším slova smyslu, pochopitelně. Po krátkém intru se do toho italská smečka řádně opře a nekompromisně se žene kupředu po celých zbytek stopáže. Druhou skladbu “Conquering Christianity” otevírá black/deathový riff následovaný kulometnou hrou bicích. Když k tomu přihodíte správně nasraný vokál a špinavý zvuk, dostanete ingredience, se kterými si Hiss from the Moat vystačí po celé album. “Misanthropy” se s vámi prostě nesere a snaží se vám vymlátit mozek z hlavy do posledního neuronu.
Že se mu to daří, o tom není pochyb. Riff střídá riff, občas se objeví nějaký ten synťák. Basa Carla Cremascoliho není pro všechen ten náser pořádně slyšet, přesto prostě víte, že tam někde tepe spolu s bicími a dává skladbám hutný základ. Mírně zahulený zvuk celé té bezhlavosti sedne jak sekyra na krční obratle. Jediné, co se oposlouchá vážně rychle, jsou bicí. Když vezmu jakoukoliv skladbu, vždycky je to nakonec to jediné – kulomet, kulomet, kulomet. Těžký, pro jistotu. Sem tam se ozve střelba po dávkách, většinou to ale bicman James Payne kropí od boku, co síly stačí, a skladby (a posluchači) pod údery dvojšlapky padají jak spojenci na Omaha beach. Nadužívaná dvojšlapka k tomu nemá úplně nejlepší zvuk, který je dost proměnlivý a místy zní spíš jako dětské petardy. To kytary jsou podstatně nápaditější a záživnější, deathové riffy doplňuje ostrý black metal nebo alespoň chladný, blackový sound. Klobouk dolů Giacomu Polimu, že do vší té rubanice zvládl propašovat i pár velmi zdařilých sól (“Honor to the Mother of Death”, “The Descent from the Throne”).
Nejsilnějším flákem je jednoznačně (před)poslední “Caduceus”, pro mě nejpropracovanější a nejepičtější flák na albu, který sice nestíná hlavy, zato kvalitně válcuje do země. Zbytek skladeb se více či méně drží v jedné úrovni a nijak zvlášť nevyčnívá, o to více je ale kompaktní. A nutno podotknout, že ta úroveň není nijak nízká, právě naopak. “Misanthropy” dělá jménu čest a poctivou prací se snaží vyhladit lidstvo brutální hradbou z bicích a kytar a díky velmi střízlivé hrací době (album je jen o čtyři minuty delší než první ípko, a to z velké části díky outru a mezihře) se prakticky nestihne oposlouchat, i když ho točíte v přehrávači párkrát za den.
Nezbývá než prohlásit, že tahle debutovka se Hiss from the Moat náramně povedla a upřímně mě baví. Neposlouchám takové násery každý den a v zásadě jsem na ně docela vybíravý. Málokdy se proto stane, že by si mě kapela takového ražení získala nebo rovnou usadila na prdel, ať již příslovečně nebo i fyzicky. Tentokrát se sice díky pár nedostatkům nepovedlo ani jedno, nicméně když budu vyhledávat náklep vyhánějící mozek z hlavy, Hiss from the Moat budou rozhodně na seznamu kandidátů. Správně energická nálož, kterou určitě nepohrdnete.
“Lime Veins Bleed Rust” je dozajista zajímavé album. Sice vlastně dost divné, ale pořád zajímavé. A to dokonce takovým způsobem, že si stále ještě nejsem stoprocentně jistý, co přesně si o něm myslím – navzdory tomu, že jsem tomuhle počinu věnoval docela nadstandardní počet poslechů, o dost víc, než kolikrát v průměru desky na recenze poslouchám, a to se to vážně snažím neflákat. Maximálně jsem si tak stačil ujasnit, že se mi “Lime Veins Bleed Rust” líbí, ale ještě jsem se tak úplně nerozhodl jak moc…
Jsem si vědom toho, že to byl pro většinu z vás nejspíš dost zmatený úvod, tak to pojďme zkusit ještě jednou a nudněji, zato však srozumitelněji – historickým okénkem. Karst vznikli v roce 2005 v severomaďarském městě Miskolc (nebo také hezky česky Miškovec) pod názvem Nebulosus Fatum. Vydali jeden demosnímek a EP a po čtyřech letech fungování se přejmenovali na Karst – a v roce 2011 to dopracovali k dlouhohrajícímu debutu “Cleaning a Cave”. Poté jako velká voda utekla další tři léta a najednou tu byl květen 2014, jenž hlavní hrdiny našeho minipříběhu zastihl v době vydání jejich druhé desky, jíž je – světe div se – právě “Lime Veins Bleed Rust”.
Výše jsem řekl, že “Lime Veins Bleed Rust” je vlastně divnou nahrávkou – to platí a platí to vlastně po všech stránkách, nosič, na němž počin vychází, nevyjímaje. Karst se totiž o vydání postarali sami a své dílko do světa vypustili pouze na audiokazetě v limitaci jednoho sta kousků. Za pár let se to asi na eBay za tisíce dolarů prodávat nebude, ale i tak je to docela hezká raritka do sbírky, když na to přijde, protože… kdo všechno o sobě může tvrdit, že má doma stokusovou kazetu od progresivní black metalové smečky z Maďarska?
I když… ono to pojmenování progresivní black metal není zas až tak jednoznačné. Sice je to svým způsobem správně, ale… třeba samotní Karst sami sebe nazývají extrémním rockem, což je vlastně také správně a po poslechu “Lime Veins Bleed Rust” se proti tomuto označení nedá vlastně nic moc namítnout. Ve skutečnosti však výsledek zní jako něco, co si můžete představit jako srážku dvou právě vyřčených škatulek. Kdybyste tomu ovšem říkali třeba progresivní black’n’roll, tak by se taky nic moc nestalo a do jisté míry byste měli pravdu.
Tak či onak, samotnou hudbu si můžete představit jako black metal s rockovým feelingem, avšak s kytarami naladěnými na hraní rock’n’rollu, nikoliv black metalu. Čistě black metalový je ovšem zpěv a zčásti vlastně i bicí, které mnohdy dokážou velice zodpovědně “zasypat”, čemuž napomáhá i fakt, že hlavně v rychlejších momentech znějí dost plechově a undergroundově. Je to všechno? Ne, není – za zmínku jistě stojí velmi pěkně slyšitelná baskytara, tu a tam pocit, že si Karst občas poslechnou třeba i jazz (byť s ním jejich hudba nic společného přímo nemá). Navrch pak nezapomeňte přidat pár velice podařených “vtípků”, jako je třeba velice překvapivá, nicméně skvělá flétna v páté “Norák és lidércek”.
Nevím, jak to máte nastavené, ale já bych si to po tomhle popisu už asi běžel shánět, protože bych to prostě chtěl slyšet. Jestli takové nutkání máte, klidně běžte, protože ať v téhle recenzi padne ještě cokoliv, za slyšení “Lime Veins Bleed Rust” rozhodně stojí. Možná se vám to album líbit nebude, ale zkoušku si ta deska bezesporu zaslouží. Jenže jakkoliv to všechno může znít strašně slibně, nakonec to není tak žhavé.
Karst jsou velice zajímají, mají vlastní ksicht a podle všeho mají i vlastní hudební vizi, kterou se řídí (možná i nevědomky). To je všechno super a cením si toho. Když jsem se pustil do poslechu, “Lime Veins Bleed Rust” mě takřka okamžitě zaujalo a začalo mě bavit. 50 minut uteklo jak nic a já si odnesl pocit, že jsem slyšel vážně dobrou nahrávku. Problém je ovšem v tom, že “Lime Veins Bleed Rust” funguje nejlépe právě tímhle způsobem, když jakoby jen jezdíte po povrchu a necháváte na sebe působit celkovou náladu materiálu. Tímhle způsobem není problém si hudbu Karst doslova užívat.
Háček je v tom, že tohle je přesně ten typ muziky, kdy vám něco takového nestačí a velice rychle se pokusíte se do desky trochu zahloubat, proniknout dál, objevovat, hledat a najít v tom ono pověstné “cosi”, co odděluje výjimečná alba od těch “jen” dobrých a co doufáte, že tam bude. Ale ono to tam jaksi… no, není. Jakmile se pokusíte dostat hlouběji a začnete “Lime Veins Bleed Rust” vnímat podrobněji, deska pomalu začne ztrácet dech.
Některé skladby jsou zde skvělé a bez větších problémů obstojí i při podrobnější analýze. Hned úvodní “Halogató” člověka okamžitě dostane výtečnou a neskutečně návykovou a chytlavou kytarovou linkou, která je vlastně tak dobrá, že se do “Lime Veins Bleed Rust” klidně můžete předčasně zamilovat už teď. Druhá “Szagodakvusz” už však ukazuje, že ne ve všech případech jsou Karst stoprocentní. Především v rychlých (dejme tomu, že black metalových) momentech jsou Maďaři možná až příliš chaotičtí a neuspořádání, jako kdyby se mezi sebou jednotliví instrumentalisté nedokázali úplně dohodnout. Jakmile však kapela zvolní a svou muziku zjednoduší, ihned je to zábavnější – a to i v rámci samotné “Szagodakvusz”. V neposlední řadě pak tahle písnička ukáže ještě jednu věc, a sice že jsou Karst schopní přijít i s výbornými nápady, z nichž pak plynou výborné momenty – důkazem budiž pomalá pasáž začínají cca ve 3:20, jež o půl minuty později vygraduje do nádherného kytarového motivu.
Velice dobře funguje třeba ještě “Fajkísérlet (Prelude to Halomra)” nebo již jmenovaná “Norák és lidércek”, kterou jen ta samotná flétna skoro automaticky pasuje do role jedné z nezajímavějších písniček. Velmi se mi líbí ještě “Kistérségi”, jež dokáže přijít s podobně silnou kytarou jako úvodní “Halogató”. Další parádní kus se nachází ještě v závěru “Lime Veins Bleed Rust” – “Van egy malom”. Právě tohle všechno jsou skladby, které desku drží nad vodou a právě ony jsou tím důvodem, proč album jako celek nakonec funguje – protože na sebe dokážou strhnout pozornost a “schovat” ty slabší kolegyně.
Když ale začnete s podrobnějším posloucháním a budete se snažit vnímat i detaily, zjistíte, že jsou tu i songy, bez nichž by se “Lime Veins Bleed Rust” klidně obešlo. Mezi takové patří třeba nepříliš záživná fofrovačka “Eszmélve” nebo téměř osmiminutová “Halomra”, jež si svou délku (na rozdíl třeba od jen o něco málo kratší “Norák és lidércek”) nezaslouží. Abychom už měli výčet kompletní, zbývá nám ještě dvojice “Savós” a “Footprints of Harrison Crabfeathers”, které obě mají blíže spíš ke druhé pomyslné kategorii, ale jsou o něco málo lepší.
Při pohledu na tracklist to tedy vypadá, že své největší trumfy Karst vysázejí v první půli a po “Kistérségi” už toho s výjimkou závěrečného vzepětí “Van egy malom” nemají moc co nabídnout. Jenže ani to není až tak úplně jednoznačné, protože i ty slabší kusy sem tam nějaký osvěžující nápad obsahují (například posledních pár vteřin “Footprints of Harrison Crabfeathers”). A hlavně “Lime Veins Bleed Rust” pořád zvládne fungovat jako celek a už jenom díky svému neotřelému soundu vás u reproduktorů či sluchátek dokáže udržet až do samotného konce.
Jak tedy vypadá finální resumé? Karst jsou sice trochu divná, ale dozajista velice zajímavá skupina, v níž dřímá obrovský potenciál. Docela by však Maďarům prospělo, kdyby omezili ostřejší výjezdy a spíš se soustředili na to, v čem jsou nejsilnější, což jsou momenty, kdy se pustí do rockovějších vod. I v co do formy jednodušších momentech dokážou být obsahově netriviální, což jim sluší – a hlavně to posluchače baví. V těch rychlejších pasážích se sice nedá tvrdit, že by to nemělo hlavu a patu, přesto v této podobě Karst zaostávájí.
V celkovém součtu však na mě tato maďarská pětice udělala velice pozitivní dojem a rozhodně se zařadila mezi skupiny, jejichž další kroky jsem ochoten sledovat a jejichž další desku si pustím s chutí a s velkou zvědavostí. Kdyby se totiž podařilo vystříhat ten balast, klidně se může zrodit fantastický počin. Nicméně jak už jsem kdesi výše zmínil, za poslech to bez jakýchkoliv debat stojí už nyní, takže s chutí do toho…
Další názory:
Black metal v podání Karst je docela zajímavou záležitostí, která však ve výsledku působí dosti rozporuplným dojmem. Na jednu stranu má “Lime Veins Bleed Rust” v rukávu množství hodně pěkných chvil a nápadů, na stranu druhou jsou tyto nápady obvykle obklopeny méně kvalitním materiálem. Ty nejlepší okamžiky z mého pohledu nastávají, když se Karst poddají progresivnějším vlnám či zvolní tempo. Hezkým příkladem je “Szagodakvusz”, která několikrát mění tvar a povedená je díky tomu v celém svém rozsahu (i když oddychový závěr s mírným dotykem elektroniky si užívám nejvíc). V podstatě to samé platí pro “Norák és lidércek”. Tu výrazně prosvětlí flétna, jež se klene mezi dvěma black metalovými vrcholy na obou koncích písně. Když se však kapela drží jednoduššího black’n’rollového schématu, funguje to spíše méně než více. Úvodní “Halogató” je velice zábavná, stejně jako obdobná “Kistérségi”. Jiné písně kolem mě naopak spíše proplují, aniž by mě čímkoli zaujaly. Možná rozhodující roli pak hraje hodně ostrý vokál ještě více zdůrazňující pocit, že posloucháte spíše jakýsi do extrému dotažený rock’n’roll. Musím však přidat bod za výborně zvonivou basu, která sice mnohdy nehraje nic výtečného, ale už to, že je takto pěkně slyšet, mě značně potěšilo. Jako celek je tedy “Lime Veins Bleed Rust” nad průměrem, ale ne o moc. Zajus
Země: Slovensko Žánr: power / heavy / black / death / folk metal Datum vydání: 1.6.2014 Label: Gothoom Productions
Tracklist:
01. In regio septentrionalis
02. Glory Ride
03. Praedictum ex tenebrae
04. Shadowless
05. New Heroes Rise
06. Old Tavern Song
07. Through Waters Untamed
08. Lost in Dungeons of Ungor-Hell
09. In Dark Remembrances
10. Sign of Light
11. March of Terror
12. Anthem
Občas zjišťuji, že i když bych měl být dávno zocelen mnohaletým poslechem nějaké té tisícovky alb, vlastně jsem stále dost naivní človíček. Předtím, než jsem se vrhnul do poslechu alba “Septentrionalis” od slovenské skupiny Achsar, pro niž je to po sérii demosnímků první dlouhohrající počin, mrknul jsem se na nejmocnější tvrdě-hudební stránku a internetovou bibli každého metalisty, Encyclopaedia Metallum, kde jsem se dočetl, že bych měl očekávat black/death metal. A já byl upřímně tak naivní, že jsem ten black/death fakt čekal.
Ona to tedy není chyba kapely, že to tam je napsané, to je jasné. Ona sama o sobě na svých profilech tvrdí, že hraje prostě metal, což sice člověku prd řekne, ale ani se proti tomu nedá cokoliv namítat. Stejně tak to nemusí být ani špatně, že Achsar nehrají něco, co si většina z nás pod pojmem black/death metal představí… nemusí, ale v tomhle případě vlastně je.
I když… jak tak o tom přemýšlím, ono tvrdit něco o black/death metalu zas tak od věci není, protože oba žánry na “Septentrionalis” jsou a vlastně jsou i formálně ve většině, ačkoliv ta blacková složka má fakt daleko do Mayhem a ta deathová má zase fakt daleko do Death, ale to nutně nemusí vadit. Kdybychom však chtěli být striktní, měli bychom tu vysypat další ranec žánrů, jaké na “Septentrionalis” uslyšíte – určitě minimálně heavy metal, folk metal a power metal. Přičemž obzvláště ten třetí je kamenem úrazu… a ten druhý vlastně většinou taky. Když tedy pominu fakt, že úplně košer není ani to, že Achsar mezi těmihle žánry hopkají jak zajíc po poli, takže výsledek zní malinko poslepovaně. Tedy… spíš kurevsky hodně poslepovaně.
Přejděme však radši ke konkrétním skladbám, protože v tomhle případě to bude užitečnější. Desku otevře intro “In regio septentrionalis”, které začíná trochu plíživě s přednesem vypravěče, což dává tušit, že zbytek placky se asi ponese v nějakém pokusu o jakýsi epický příběh. Poté nastoupí druhá půle intra s bušením do bubnů, což proti té první působí jako pěst na oko, až jsem se toho napoprvé trochu lekl (ne ovšem tolik, abych si znesvětil spodní prádlo), jenže jak si člověk zvykne, tak dejme tomu. Následující “Glory Ride” však okamžitě nasadí klávesový začátek jak z ukázkového kinder black metalu, na který pak naváže ukázkově debilní power metalové trylkování. Když mi navíc název songu okamžitě připomněl “Into Glory Ride” od Manowar a text plný steelů, kingů, swordů, shieldů, kingdomů, darknessů atp. tenhle pocit jen znásobil, začal jsem hodně rychle tušit, že tady asi bude něco špatně – a následný poslech to jen potvrdil.
Nijak zvláštní (asi příběhová) mezihra “Praedictum ex tenebrae” a následující “Shadowless” patří k tomu méně otravnému z celého “Septentrionalis”, ale stále nejde o žádné zázraky a rozhodně to není nic, co by mělo dojem vylepšit, zvlášť když ani tady nechybí nejedna kýčovitá melodie. Dobré peklo však přijde s “New Heroes Rise”, u jejíhož intra jsem si říkal, že to konečně začíná znít trochu slušně, ale to by na něj Achsar nesměli naprosto násilně navázat šíleně podprůměrnou hoblovačkou. V dalším průběhu pak nechybí momenty, které jako by vypadly z posledních alb Ensiferum, což rozhodně nemyslím jako pochvalu, protože jejich poslední alba jsou pěkné sračky. Proti tomu je dokonce i hned další odrhovačka “Old Tavern Song”, jež místy zní jako srážka Korpiklaani s tím nejhorším od Finntroll, o několik levelů lepší.
V písničkové krasojízdě nemá smysl pokračovat, protože i nadále bych jen dokola omílal přídavná jména jako nudný, otravný, blbý, strašný či debilní. Úplně bude stačit, když řeknu, že i nadále mi muzika nejednou připomněla Ensiferum či Equilibrium (to je negativum) a místy jsem si dokonce říkal, jestli náhodou neposlouchám pražské pseudo-pagan pozéry Odraedir (to je ještě větší negativum), jejichž tvorba se pro mě navzdory mládí skupiny stala docela solidním měřítkem nekvality. Těch reminiscencí tam ovšem slyším mnohem víc, například v “In Dark Remembrances” si u jedné pasáže říkám, jestli si ji Achsar náhodou nevypůjčili ze starší tvorby krajanů Galadriel, v “Sign of Light” se zase v sólech vyskytuje tak okaté citování Iron Maiden, až to ani vtipné není, dokonce i baskytara v tomhle momentě po vzoru Stevea Harrise začne bublat, ačkoliv jinak je takřka neslyšitelná. Těch chvilek, kdy mi při poslechu naskočila nějaká jiná kapela, je tam až bolestivé množstí. Upřímně, nevzpomínám si, že bych kdy slyšel album, u něhož bych si v jednu chvíli vzpomněl na Ador Dorath (“New Heroes Age”), o chvíli později mi to znělo jako vánoční koleda s kytarou (zase “New Heroes Age”) a později (konkrétně v poslední “Anthem”) slyšel riff, který mi zase připomíná “Low Hangin’ Fruit” od Tenacious D (!).
Je vůbec na “Septentrionalis” něco dobrého? Abychom byli féroví, tak ano, na desce se sem tam najde i nějaká ucházející pasáž najde, bohužel jsou však tyto v menšině oproti těm špatným, takže debut Achsar v posluchači zanechá spíš dojem nepovedeného dílka. Nicméně abych byl trochu konkrétní, některé solidní momenty se dají najít třeba v “Lost in Dungeons of Ungor-Hell” a třeba poslední minutu téhle písničky lze bez větších problémů označit za povedenou. Stejně tak v “March of Terror” se něco málo najde a vlastně i v několika dalších kusech se sem tam solidní motiv objeví, i když jej o pět vteřin později Achsar klidně zabíjí nějakým shitem.
Jasně, rozmanitost je dobrá, to určitě, ale “Septentrionalis” není rozmanité, nýbrž splácané. Možná jenom nejsem na takové spirituální úrovni, abych byl schopen docenit metafyzický přesah tohoto veledíla, ale mně to prostě smysl nedává. Naopak, spíš mi připadá, skoro jako kdyby to album natočilo víc kapel najednou, které jsou mezi sebou obrovsky odlišné jak co do stylu, tak co do kvality. Zde totiž není problém ze vteřiny na vteřinu přecházet od epičtějšího melodického black metalu k power metalu tak tupému, že by se za to nemuseli stydět ani Freedom Call, kteří by na tu svojí pošukanou veselou náladu měli mít zbrojní pas. A zatímco u těch nejlepších momentů bych s nadprůměrným hodnocením příliš neváhal, ty nehorší jsou zcela vážně tak na 1/10. Písničku, již bych mohl jako alespoň slušnou označit celou, jsem tu ovšem prostě nenašel. Jednoduše řečeno, “Septentrionalis” mě zcela minulo, a to hodně obrovským obloukem. Třeba na tom budete lépe a deska vás chytne, ale takové koule, abych vám doporučil to zkusit, vážně nemám.
In My Embrace je jedna z dalších kapel, jejíž historie už brzy nepůjde počítat na prstech obou rukou, a přesto za sebou nemá vydání jediného počinu. Vlastně počkejte, prsty přidělávat nemusíme, desátý rok existence tohoto švédského dua konečně přináší i první nahrávku, EP “Dead to Dust Descent”. To vznikalo pod rukama dvou švédských hudebníků, kteří na scéně účinkují skrze několik kapel již nějaký ten pátek, leč bez nějakého významnějšího úspěchu. Jestliže se vše kolem těchto pánů v minulosti údajně točilo kolem melodického death metalu, In My Embrace se blíží “zčernalému” bratříčkovi.
Jak již padlo výše, Bosse Öhman a Johan Sjöblom mají několik let hraní a skládání za sebou, i přesto se nemůžu zbavit dojmu, že vydání “Dead to Dust Descent” měli posunout ještě o nějaký ten měsíc. Novinka totiž v několika skladbách a koneckonců i v celkovém soundu zní často nedodělaně, ale i tak se jí v několika momentech nedá upřít na zajímavosti. Nové EP působí často hodně laciným dojmem a i přesto, že se v těchto řádcích bavíme o black metalu, ona lacinost teď nahrávku opravdu nepovznáší. Od black metalu, jakožto i od jeho melodické odnože, rozhodně nevyžaduji prvotřídní technickou vyspělost, ale určitou zvukovou plnost, již “Dead to Dust Descent” zkrátka postrádá.
Najdou se však na “Dead to Dust Descent” některá pozitiva? Bezesporu. Už jen fakt, že minialbum je poslouchatelné i několikrát za sebou, naznačuje, že by nemuselo jít o úplně otravnou záležitost, ale stále o několik minut solidní hudby. Rovněž musím pochválit poslední dvě stopy, které se nesou v ryze akustickém duchu. Právě tyto skladby jsou tím nejlepším, co In My Embrace na novém ípku vypotili, ač by to oni samotní nejraději neslyšeli – pořád to jsou duše metalové, ne? Těmto skladbám dominuje akustická kytara, vytváří slušnou atmosféru, což je něco, co od ostatních skladeb, tedy blackových, postrádám. Proto za čtyři.
Země: Litva Žánr: folk / black metal Datum vydání: 30.4.2014 Label: No Colours Records
Tracklist:
01. Under the Glaciers of the Baltjos
02. Beyond the Gates of Ouroboros
03. Thy Glory and Might Thus We Shall Stand
04. Poems for the Dead
05. Sailing Far Away from the Shores of Men
06. Inside the Lake
07. Eglė – the Queen of Serpents
08. Romuvos Dainas
Ještě než jsem se pustil do samotného poslechu debutové desky “Romuvan Dainas” od litevského projektu Romuvos, z nějakého důvodu jsem očekával, že půjde o black metalovou záležitost. Snad i z toho důvodu, že album vychází pod značkou německé firmy No Colours Records, která sice tu a tam zabrousí i do jiných vod, ale prim u ní hraje právě black metal a já osobně ji budu mít už asi navždy spojenou především se jmény jako Graveland nebo Nargaroth. Romuvos se ovšem pohybuje v hájemství folk metalu, který je navíc velice epický… ale k té epičnosti se ještě za chvíli dostaneme podrobněji…
Jak již bylo řečeno, Romuvos (což se dá jen tak mimochodem velice lehce zaměnit za Rumovous (smích)) je jednočlenným projektem z Litvy. Jeho ústřední a jedinou postavou je jistý Velnias, přičemž podobnost jeho jména s americkou formací stejného názvu je čistě náhodná… pokud tedy pomineme fakt, že si Američané své jméno vybrali právě z oblasti Baltu, v níž je Velnias pohanským bohem podsvětí (místní obdoba slovanského boha Velese). A vzhledem k tomu, že v rámci úvodní omáčky toho moc k povídání není, protože samotný Velnias doposud nehrál v žádné kapele a projekt vznikl v letošním roce, si ještě objasněme význam názvu Romuvos. Ten je odvozen od slova “romuva”, což je výraz značící obnovu náboženských praktik a pohanských tradicí z doby před příchodem křesťanství do Litvy (a obecně Baltských republik). A právě tohle je taktéž smyslem hudby Romuvos – “vyjádřit svou lásku k pradávným časům rytířství a pohanským příběhům hudbou,” jak praví sám Velnias (pokud by vám časově nesedělo ono rytířství, tak dodejme, že ke christianizaci Litvy došlo nejpozději ze všech evropských zemí – až koncem 14. století).
Toliko naučná vsuvka a nyní už k samotné hudbě. Jak jsem již naznačil v úvodním odstavci, Romuvos si pro svůj koncept – vcelku logicky vzhledem k jeho povaze – vybral folk metal. Stejně tak jsem již opatrně zmínil, že se jedná o záležitost epickou – a opravdu je tomu tak, protože jestli si z “Romuvan Dainas” na první poslech odnesete nějaký dojem, pak to bude právě ten, že šlo o epickou nahrávku (a s ním nejspíš ještě jeden další, ale o něm až za chvilinku). Nejedná se ovšem o nějakou samoúčelnou epičnost, která je z půlky retardovanou hopsačkou, jak to letos na svém aktuálním majstrštyku předvedli třeba Equilibrium z Německa, ale o opravdu výpravnou nahrávku, jíž to věříte.
A právě tohle je pro mě osobně v tomhle oboru obrovské plus – že je to uvěřitelné. Dalším velkým plusem je fakt, že Romuvos dokázal sám sebe udržet při zemi, díky čemuž není výsledek až přespříliš přeplácaný nánosy kláves a hlavně – nikdy to nesklouzne ke kýči a přehnanému patosu. Je pravda, že v některých momentech je to skoro až na hraně, ale pokaždé, když už se vám zdá, že je to malinko přehnané a chcete začít přemýšlet, jestli už to není moc kýčovité, Velnias cukne a dokáže vše vybalancovat tak, aby vás to okamžitě přešlo a pachuť patosu vám v ústech nezůstala. Ale i tohle je spíš výjimečné, protože přes veškerou výpravnost a epičnost hudba na “Romuvan Dainas” po většinu hrací doby plyne “v mezích zákona”, a to i pro člověka jako já, který je na kýč v muzice extrémně háklivý.
Romuvos se na “Romuvan Dainas” nepouští do žádných vysokorychlostních obrátek, hudba se nese spíše ve středním až pomalejším tempu, aby mohla dostatečně vyniknout majestátnost. Tu Velnias tvoří nejen za pomoci klasických metalových instrumentů, ale taktéž širokými rejstříky kláves nebo využitím akustické kytary, jež zde není jen na okrasu, naopak není ničím výjimečným a objevuje se často. Od vokálu pak také nečekejte žádný skřehot, jelikož Velnias vládne klenutým čistým hlasem a rozhodně se jej nebojí použít. Ale i tohle mu vychází, protože zde není ani stopa po nějaké faleši, rozhodně umí zpívat parádně.
Zatím to tedy vypadá, že jde po všech stránkách o výbornou nahrávku, zvlášť s přihlédnutím k faktu, že jde o debutový počin. Ono tomu tak ve skutečnosti i je, nicméně – jak už to tak bývá – je tu jeden malý háček. Vzpomínáte si, jak jsem výše říkal, že hned po prvním poslechu si z “Romuvan Dainas” odnesete dva hlavní dojmy, přičemž jedním z nich je epičnost? Onen háček tkví právě v tom druhém hlavním dojmu – jakmile si totiž “Romuvan Dainas” pustíte, okamžitě vás do uší praští ohromná podobnost s jednou jinou skupinou. Její jméno zní Falkenbach.
“Romuvan Dainas” je ve své podstatě opravdu povedené album, ale tohle mu ohromně škodí, protože takřka za každou vteřinou hudby je někde v dálce stín Vratyase Vakyase. Kdybych si měl takhle z fleku tipnout, co asi tak může Velnias poslouchat doma za muziku, Falkenbach bych určitě jmenoval na prvním místě, jelikož je má podle všeho nastudované od A do Z… anebo je to jen kolosální shoda náhod, ale tomu upřímně řečeno nemůže věřit ani ten největší optimista. Vliv Falkenbach je totiž cítit z kytar, atmosféry, výpravnosti a ano, i ze samotného vokálu. Odmyslete si z hudby Falkenbach to stopové množství black metalu, jaké v ní ještě zbylo, a dostanete… no, Romuvos.
Do jaké míry je to špatně, to si dovolím ponechat na vašem vlastním uvážení. Máte-li muziku Falkenbach v oblibě a dokážete se přenést přes fakt, že Romuvos je jí tak podobný, až to skoro zavání vykrádáním, pak “Romuvan Dainas” musíte slyšet, protože dostanete výtečnou desku na vysoké úrovni. Pokud se přes onu podobnost přenést nedokážete, uslyšíte povedenou nahrávku, u níž budete celou dobu přemýšlet, jak výborná by mohla být, kdyby se Velnias snažil být alespoň o něco málo osobitější.
Kdybych Falkenbach nikdy v životě neslyšel, tak bych ani v nejmenším neváhal nad 7,5/10 a upřímně bych naprosto reálně uvažoval i o tom, jestli bych to neměl vytáhnout až na osmičku. Tato přespřílišná inspirace se však nakonec pro Romuvos stala kamenem uvázaným k noze, který hodnocení stahuje mnohem níže. Na druhou stranu, “Romuvan Dainas” mě bavilo (baví) takovým způsobem, že kdybych šel pod 6,5, tak bych desce křivdil, neboť za to, jak příjemné poslechy jsem v její společnosti strávil, si z mého pohledu méně nezaslouží. A asi takhle nějak zní můj verdikt.
Premature Birth je londýnská black metalová kapela, která má za sebou kromě dnes recenzovaného EP “A Ceremony of Power” jedinou demonahrávku. Proč by vás tedy měla zajímat, když podobných skupin běhá po světě stovky a mnohé zajímavé máme i u nás v České republice? Protože “A Ceremony of Power” nakopává zadky mnoha výrazně zdatnějším a známějším black metalovým veličinám. Tón alba udá hned prvních několik sekund úvodní skladby. Ticho, piano, minimalismus a útrpný jekot: “Kill yourself!”. Těžký nihilismus, který album od prvních minut vyjadřuje, se nijak nezmění po celou hrací dobu, jež i díky znatelné délce čtyř skladeb sahá přes půlhodinovou hranici.
Premature Birth hrají black metal opatřený typickým skřehotavým vokálem a velkou porcí kláves. Na rozdíl od jiných klávesami ověnčených spolků však neztratili autentičnost podzemní scény, “A Ceremony of Power” je krystalicky čisté zlo destilované desítkami let zkušeností mnoha kapel, jež v tomto směru Premature Birth předcházely. Angličané na svém debutovém EP výborně zvládli namíchat ingredience, které je posouvají do říše zla (blastbeaty, zahuhlaný zvuk, minimum oddychu a hutná atmosféra) s ingrediencemi, které z “A Ceremony of Power” činí dobře poslouchatelnou desku (občasná kytarová sóla, snadno zapamatovatelné riffy a hlavně výborná skladatelská práce). Velice mě potěšila vyrovnanost všech písní, ze čtveřice ani jedna nepropadla a i desetiminutová “Watching the World Crumble” bez problémů utáhla i delší stopáž.
Mezi nejlepší momenty řadím závěr “Revelation”, který jako by ne a ne přijít a kytara tak hobluje ten samý motiv s větší intenzitou několik minut, prolínání dvou vokálů (vedle skřehotu na desce vystupuje i výrazně hlubší growling) v polovině “Watching the World Crumble” a dlouhé melodické sólo ve stejné písni. Opět však musím zdůraznit vyrovnanost, jakou “A Ceremony of Power” oplývá. S radostí tak mohu konstatovat, že Premature Birth stvořili jeden z nejlepších black metalů, jaký jsem letos slyšel.
