Země: Nový Zéland Žánr: black / thrash / death metal Datum vydání: 5.7.2014 Label: Iron, Blood & Death Corporation
Tracklist:
01. Apotheosis of Death: I. Axiom
02. Apotheosis of Death: II. As the Vultures Descend
03. Apotheosis of Death: III. Ascension Through Vanquished Flesh
04. Apotheosis of Death: IV. The Corpse of Your Divinity Now Burns
05. Apotheosis of Death: V. The Purging Storm of Chaos Unfurls…
06. Apotheosis of Death: VI. …Unto the Lightning Swords of Conquest (Mars Invictus)
07. Fire & Triumph
08. Abandon All Hope
09. Blade of Brutus
10. Outro
Nový Zéland samozřejmě není žádná zaostalá díra, ale i tak jsou místní metalové kapely pro našince něčím nevšedním a neobvyklým. Nemohu sice tvrdit, že bych měl snad novozélandskou scénu nějak podrobně zmapovanou, ale tak nějak od oka mi nepřijde, že by se to tam extrémními smečkami hemžilo na každém rohu. A z onoho nevelkého počtu se pak k nám do České republiky, tedy na úplně druhou stranu planety, dostane jen zlomek. V rámci tohoto zlomku nám však do redakce doputovala i deska “The Apotheosis of Death” od jistých Exordium Mors, přičemž právě ta nyní bude předmět našeho skromného povídání. Začněme ovšem nějakou tou nudnou, leč nutnou úvodní omáčkou…
Exordium Mors pocházejí z největšího novozélandského města Aucklandu a za sebou mají lehce přes jednu dekádu fungování. Během těchto deseti let stihla skupina vydat několik neřadových počinů, z nichž asi nejzajímavější jsou dvě EP “Verus Hostis – A Hymn to Fire” (2010) a “Sacrifice, Perish and Demise” (2012), nicméně první zářez na dlouhohrající pažbě si šetřili až do letošního roku. Lze ovšem soudit, že úplní neználkové Exordium Mors nebudou a nějaké ty zkušenosti již evidentně mají, takže asi nebude od věci očekávat, aby ona deska “The Apotheosis of Death” nebyla špatná. Dopadlo to tak?
Na první pohled Exordium Mors mají docela zajímavou prezentaci. Zpěvák Scourge Witchfucker (jméno za všechny prachy, co si budeme povídat) se na fotkách i koncertech producíruje v jakémsi rudém rouchu, obal “The Apotheosis of Death” vypadá trochu jako crossover mezi “Pojídači mrtvých” od Crichtona a Barbarem Conanem… Samotná hudební náplň desky se ovšem nese v relativně klasickém duchu. Exordium Mors produkují extrémně metalový nářez, který stojí někde na pomezí mezi black metalem, thrash metalem a death metalem, přičemž ani na jednu z těchto tří stran se nenaklání nějak výrazněji. Možná tak death metalu je na “The Apotheosis of Death” pocitově asi nejméně, ale i přesto je výsledek kombinací, jakou nelze jednoznačně zařadit do žádné ze zmiňovaných tří škatulí.
Co se týče nějakých instrumentálních dovedností a technické úrovně, v tomto ohledu Exordium Mors onu hypotézu o zúročených zkušenostech do puntíku potvrzují, protože na “The Apotheosis of Death” je znát, že jej nenatočili žádní amatéři, ale muzikanti, kteří jsou už vyhraní a za své nástroje umí uchopit. Jasně, dneska sice půlka osmiletých Asiatů válí na kytarách jak Jimi Hendrix, ale přece jenom je slušnost to říct. Nicméně to, že kapela umí hrát, už je v dnešní době dávno standard, takže tím stěžejním, oč tu běží, že skladatelská zručnost, protože právě tohle je ta disciplína, kdy opravdu dochází na lámání chleba. Jak Novozélanďané dopadli v tomto ohledu?
Jak už nepřímo plyne ze žánrového zařazení, Exordium Mors drtí poměrně rychlou a agresivní metalovou směsku. Nutno uznat, že to kapele docela šlape a není moc problém hned od prvního poslechu kvedlat nohama společně s bubeníkem do palebného rytmu. Nicméně většina “The Apotheosis of Death” se skládá z podobného hoblování, které je sice vcelku pohodově poslouchatelné, ale nějaký větší dojem, než že to docela příjemně odsýpalo, z toho mít nebudete.
Trochu zajímavější jsou Exordium Mors v melodičtějších momentech. V písničkách jako “Apotheosis of Death: I. Axiom” nebo “Apotheosis of Death: VI. …Unto the Lightning Swords of Conquest (Mars Invictus)” se nacházejí docela pěkné vyhrávky, “Apotheosis of Death: III. Ascension Through Vanquished Flesh” se blýskne parádním kytarovým sólem a třeba v “Apotheosis of Death: IV. The Corpse of Your Divinity Now Burns” se ozve i čistý vokál, jehož provedení je rozhodně dobré a vůbec bych se nebránil tomu, kdyby tam něčeho takového bylo i víc, jelikož dále jsem čistý zpěv postřehl snad jen v jednom songu a tam to tak povedené bohužel nebylo.
Ony melodické momenty však tvoří spíše menšinu stopáže a většinu hrací doby do toho Exordium Mors jen šlapou. Navíc jak vidno z výčtu výše, to nejzajímavější se děje v prvních šesti provázaných skladbách pod hlavičkou “Apotheosis of Death”. To, co se nachází dále, není o mnoho horší a třeba finále “Fire & Triumph” také není úplně k zahození, laťka však přece jen o něco málo klesne. Možná mi trochu vadí, že “Fire & Triumph”, “Abandon All Hope” i “Blade of Brutus” jsou v jistých momentech takové moc halekačky, což nikdy nebyla věc, jakou bych si subjektivně zrovna užíval.
“The Apotheosis of Death” není špatná placka, jen nabízí takový standard, jemuž toho není moc co vytýkat, zároveň tu však není ani moc co vyloženě pochválit. Pocitově mi Exordium Mors přijdou nad průměrem, to určitě ano, ale buďme upřímní – poslouchatelného a lehce nadprůměrného metalu máme všude okolo i v naší zemi tolik, že tak nějak není důvod jej hledat třeba zrovna na Novém Zélandu. Pokud vám kombinace black/thrash/death metal zní lákavě, klidně si “The Apotheosis of Death” sežeňte, líbit se vám to s největší pravděpodobností bude, akorát nesmíte doufat v nic, z čeho by vám mohla spadnout čelist. Slabší 6.
Srbové The Stone už nějakou dobu patří mezi nejznámější black metalové formace Balkánu a od začátku nového tisíciletí, kdy si změnili název z původního Stone to Flesh, se jim už dávno podařilo si vydobýt respekt na undergroundové scéně v celoevropském měřítku. Ani českému posluchači nemůže být tato formace neznámá, jelikož na našem území koncertovala již mnohokrát a třeba LP druhé desky sólového projektu kytaristy Kozeljnika také vydávala česká firma. Co je ovšem to hlavní, kariéru skupiny lemuje také množství podařených desek a vlastně lze vcelku bez uzardění tvrdit, že vyloženě špatné album ještě The Stone nevydali – a my si nyní povíme, zdali je toto tvrzení aktuální i po vydání šesté studiové nahrávky s názvem “Nekroza”.
Rozhodně je chvályhodné, že Srbové ve své tvorbě nestojí na místě, a když člověk porovná “Nekroza” třeba s tím, co The Stone předváděli na svém debutu “Словенска крв” z roku 2002, ten rozdíl je opravdu citelný, a to nejen ve zvukové stránce, ačkoliv se kapela stále drží v hájemství black metalu. Pocitově největší posun se udál s příchodem poslední desky “Golet”, jež vyšla před třemi lety. Zatímco “Umro” z roku 2009 mělo ještě relativně syrový sound, na “Golet” se zvuk The Stone znatelně vyčistil, což však hudbě kapely na poutavosti nijak zvlášť neubralo, alespoň tedy dle mého názoru. Určitě se našli lidé, jimž “Golet” nesedlo, ale já s ním problém nemám, a když The Stone vybalí nářezy jako “All Graves Gaping Wide”, nechápu, co na tom koho nebaví. V neposlední řadě se pak na “Golet” objevila ještě jedna velice podstatná novinka – kapela se poprvé oprostila (i když jen částečně) od jednoho ze svých poznávacích znamení, jímž byly texty v srbštině, a několik skladeb bylo nazpíváno v angličtině.
V ohledu textů se “Nekroza” vrací k původnímu pojetí, což v překladu znamená, že novinka je opětovně kompletně v srbštině. To mi upřímně řečeno vyhovuje, protože multijazyčnosti na deskách obecně příliš neholduji a zároveň se mi líbí, když skupiny zpívají ve svém rodném jazyce, tudíž návrat k srbštině na aktuální nahrávce rozhodně kvituji. Po stránce hudební a zvukové se však The Stone do minulosti neobracejí a naopak pokračují v cestě, jakou sami sobě nastolili s “Golet”. Dokonce bych řekl, že sound “Nekroza” je ještě o kousek čistší a z pohledu průměrného metalového fanouška “lepší”. Ve skutečnosti je však otázkou (a u black metalu obzvlášť), jestli to je skutečně lepší. Sám za sebe mohu říct, že by mi trochu větší špína nevadila… třeba u “Golet” jsem si nestěžoval, protože tam to ještě bylo vybalancováno více než dobře, takže kdyby na tom byla “Nekroza” obdobně, byl bych spokojený, ale v její současné podobě je to možná čisté až moc, jelikož The Stone teď znějí jako kapela středního metalového proudu a jsou vcelku lehce stravitelní i pro někoho, kdo si nelibuje v black metalových garážích (připomínám však, že se stále bavíme o zvuku, ne nutně o samotné hudbě).
Abych řekl pravdu, zpočátku mě “Nekroza” příliš nebavila a oproti “Golet” (a vlastně i oproti “Umro”, “Магла” a tak dále) mi novinka přišla docela slabá, byť z obecného hlediska stále velmi solidní. Hlavně mi vadilo, že zde bylo docela málo těch opravdu kulervoucích momentů. Neříkám, že tam nebyly žádné, asi ten nejvýraznější měla na svědomí čtvrtá “Dani crni”, ale v porovnání s tím, v jaké hustotě se vyskytovaly ještě na “Golet” (kde hned rozjezd v podobě “Sekao duboko, zakopao plitko” a “All Graves Gaping Wide” drtí nehorázným způsobem), to byl znatelný pokles.
Jak ale na startu poslouchacího procesu převládalo mírné zklamání, postupně si “Nekroza” sedla a začala mě bavit i jako celek. Ony songy, které nahrávku táhly od začátku (čímž mám vedle “Dani crni” na mysli především dvojici “Sunovrat” a “Mrak”), zůstaly na pozicích vrcholů, ale ten zbytek také prokoukl, díky čemuž nakonec nemám problém označit jako povedené i kusy jako třeba titulní “Nekroza”, “Crno zrno”, “Lov na veštice” nebo závěrečnou “Predgroblje”. Zejména v kytarové práci jsou The Stone skutečně zábavní… inu, je prostě znát, že hlavním skladatelem skupiny je kytarista. Nicméně je důležité zmínit, že se tak neděje na úkor ostatních nástrojů a i bicí nebo baskytara mají po celém albu také své chvilky. Vokál Nefase se nese vlastně jen v jedné poloze po celou dobu trvání, ale o tom, že by nudil, se myslím mluvit také moc nedá.
Další pozitivní věcí je i délka… “Nekroza” trvá 56 minut, což na album čistokrevného black metalu není úplně nejméně, ale ke cti The Stone slouží, že i tahle stopáž v jejich společnosti ubíhá velice příjemně a člověk pomalu ani nezaregistruje, že to už vážně byla hodina. Tedy, tento stav samozřejmě nastane až v době, kdy se v albu trochu zorientujete, protože první poslechy zdaleka nejsou tak zábavné jako ty pozdější, kdy už se člověk v desce trochu vyzná – alespoň v mém případě to tak bylo.
I když jsem měl na úplném začátku spíš pocit rozčarování a na první poslech jsem snad album ani nedojel do konce, ve finále si “Nekroza” své místo v diskografii The Stone dokázala obhájit. Je pravda, že ani zdaleka se nejedná o nejlepší desku těchto Srbů, stejně tak by se našly i nějaké menší (a do jisté míry spíš jen subjektivní) výtky, třeba že zvuk by se mi asi líbil o trochu špinavější, ale ani to nakonec nic nemění na verdiktu, že The Stone s letošní novinkou opětovně potvrdili, že je jejich standard dost vysoký.
Další názory:
Starší tvorbu The Stone sice neznám, ale poté, co mě tahle kapela před časem velice potěšila naživo, jsem se do novinky “Nekroza” pustil s chutí a rozhodně toho nelituji. Black metal v srbském podání je totiž po kompoziční stránce nesmírně jistý, dotažený, plný nápadů a chytrých detailů, pestrý a posluchačsky atraktivní a navíc drží perfektně pohromadě a vysoko nastavenou laťku ani na moment nepodlézá. The Stone se nebojí sypaček, rozvážnějších pasáží ani melodií, ale přitom nejde o žádnou vyměklost a pořád máme co dočinění se zatraceně zlověstnou nahrávkou, které nechybí náležitá atmosféra, do níž se dá ponořit velmi snadno a užívat si ji se vším všudy. Snad jediný nedostatek spatřuji v tom, že by “Nekroza” mohla být snad ještě o kousek intenzivnější, protože ačkoli je to vyrovnaný a vysoce kvalitní počin, momenty, jako je třeba zničující refrén “Dani crni”, rozmáchlý a melodický závěr “Mrak” a další, dávají jasně na srozuměnou, že The Stone umí složit i materiál naprosto excelentní a ne jenom výtečný. I “výtečný” ale znamená, že se “Nekroza” pohybuje vysoko nad průměrem a dám ruku do ohně za to, že udělá radost snad každému, komu není black metal úplně cizí. Hodně silná sedmička Ježura
Když jsem před časem poslouchal demo “Phosphoros” od semilských Lucifer, byl z toho cítit velký potenciál. Dobrá zpráva je, že po poslechu EP “…Still Alive, But Already Dead…” mohu říct, že ten potenciál nevyzněl do prázdna a na novém materiálu je zřetelně znát posun.
Zabývat se formalitami se mi moc nechce, protože opakovat kolegova slova pode mnou by bylo zbytečné. Pojďme tedy rovnou na to důležité – muziku. Cover “Suck My Blood” od Beherit neřeším, protože předlohu neznám. V případě dvou přehraných skladeb z dema pak také není moc o čem. V novém zvukovém kabátku jim to pochopitelně sluší, jinak se toho ale moc nezměnilo – tedy až na song “Grunwald”, kde se Lucifer zbavili nepříliš libozvučného dvojhlasu, nahradili ho pěkným ženským vokálem a najednou to zní o poznání lépe. Navíc mi celý song přijde lépe zahraný, což mu přidává na přitažlivosti, a to se samozřejmě počítá.
Těžištěm minialba jsou ale dvě nové skladby, a sice “As the Falcon Flies” a “Rozklovou nás havrani a vrány”. S potěšením mohu konstatovat, že se obě nesou v duchu rozmáchlého a atmosférického pojetí black metalu, kterým Lucifer překvapili skrze song “Krkonošské lesy” na “Phosphoros”, a že jsou obě velmi solidní. Zejména otvírák “As the Falcon Flies” je vyloženě skvělý, plný dobrých nápadů a i když by se i zde našlo pár detailů, které by šlo vylepšit (na můj vkus možná nepatrně suchý rozjezd), pořád je na té skladbě parádně vidět, jak velký krok Lucifer učinili po skladatelské i hráčské stránce. Mimochodem, jsem jediný, kdo by si “As the Falcon Flies” s trochou nadsázky dovedl představit na nějaké desce Kampfar?
Co naplat, dělají mi radost, kluci ušatí. Jestli bylo “Phosphoros” opatrným náznakem potenciálu, potom je “…Still Alive, But Already Dead…” už suverénním prohlášením, že s touhle kapelou bychom měli počítat. A já říkám, že pokud potenciální debut dosáhne na stejnou úroveň, jako “As the Falcon Flies”, hodnocení půjde vysoko. Co se EP jako celku týče, tak zatím za 6,5 a jsem náramně zvědavý, s čím Lucifer přijdou příště.
Druhý pohled (Zajus):
České Lucifer jsme před třemi lety zastihli hned po vydání prvního dema “Phosphoros”, které nás potěšilo velice. Solidního black metalu není nikdy dost, a ten od Lucifer byl solidní každopádně. Na šestiskladbovém počinu prakticky nebylo slabší písně a i díky tomu jsem se k němu od jeho vydání pravidelně vracel. Na EP “…Still Alive, But Already Dead…” se Lucifer vrací s novým materiálem, dvěma nově nahranými skladbami z dema a jedním coverem. Jak se dalo očekávat, první věc, která se změnila, je zvuk. Ten dostal o něco profesionálnější kabátek, byť k dokonalosti stále nesahá. Velkou vadou na kráse je však pro mé uši až příliš přehulená baskytara, která sice mocně duní, ovšem zbytečně zastiňuje jemnější práci kytar. V tomto ohledu mi více seděl zvuk dema, jelikož i na něm byla basa slyšet výborně, aniž by lezla do zelí dalším nástrojům. Jinak je však ve zvuku velký skok správným směrem, což nelze přeslechnout při porovnání dvou nově nahraných skladeb. Škoda jen, že kapela nedala prostor výborným “Krkonošským lesům”, které pro mě osobně byly vrcholem “Phosphoros”.
Dvě nové skladby jsou delší a rozhodně promyšlenější. “As the Falcon Flies” se jasně stává mojí nejoblíbenější písní kapely, jelikož do ní Lucifer zvládli zapracovat vše potřebné – od efektního rozjezdu přes rychlé dvojkopákové náklepy a obligátní zvolnění až k povedenému sólu. Právě moment, kdy se skladba v polovině rozjíždí z akustické sekce má opravdovou sílu a atmosféru, jakou v hudbě rád vyhledávám. To druhá novinka “Rozklovou nás havrani a vrány” si mě nezískala. Je rychlejší a přímočařejší, a přestože ji nechybí několik chytrých nápadů, celkově mě její poslech příliš nebaví. Možné, že namlsán chytlavostí starších skladeb a rozmanitostí “As the Falcon Flies” mi “Rozklovou nás havrani a vrány” přijde až příliš obyčejná.
I tak je ale “…Still Alive, But Already Dead…” povedené a já opravdu doufám, že se Lucifer jednou dostanou k dlouhohrajícímu albu. Bude to rozhodně stát za to.
“Noc która dniem się stała” je debutovou deskou. A projekt Neoheresy na první pohled vypadá jako úplně nové jméno na scéně. Skutečnost je ovšem trochu jiná, protože kapela vlastně vznikla již v roce 1995. Debutové album tedy vychází až po 19 letech? Neflákali se ti muzikanti? Odpověď na obě otázky je: ne. Máte v tom guláš?
Neoheresy je jednočlenný projekt, za nímž stojí polský muzikant Filip Mrowiński. Kapelu založil již v roce 1995 pod názvem Hellveto a o tom, že by se flákal, nemůže být řeč ani náhodou, vlastně spíš naopak. První roky byly vyplněné pouze demosnímky, ale od doby, co v roce 2002 vyšla první deska “Autumnal Night”, nasadil Filip smrtící kadenci a až do roku 2012, kdy vyšla labutí píseň “Damnaretis”, nastřílel celých 15 dlouhohrajících nahrávek, z nichž jedna je dokonce dvojalbum. Jakkoliv to svědčí o obrovské nadprodukci, v reálu byla tvorba Hellveto až překvapivě kvalitní. Ona je pravda, že jednotlivá alba – hlavně v tom pozdějším období – jsou si podobná jako vejce vejci a liší se mezi sebou takřka minimálně, ale jakmile jste té hudbě dokázali přijít jednou na chuť, bylo vám to pak už úplně jedno, protože Filip Mrowiński si udržoval konstantně vysokou kvalitou.
V roce 2013 se projekt odmlčel (což se za předchozích 11 let stalo jen jednou – v roce 2011), takže na to, že letos vyjde další deska Hellveto, bych byl klidně ochoten si i vsadit. Nicméně bych prohrál, ačkoliv Filip další album opravdu vydal. Jak už vám asi došlo, takřka zničehonic se hudebník rozhodl přejmenovat, a to jak skupinu, tak i sám sebe. Zatímco dřív byl známý jako LON, nyní si říká prostě jen F; Hellveto pak přešlo právě v Neoheresy… což jen tak mimochodem, “Neoheresy” je také 11. řadovka Hellveto z roku 2008.
Nemám sebemenší tušení, jaký byl důvod změny názvu, protože kromě jména se nezměnilo zhola nic. Nejen hudebně, ale dokonce i graficky Neoheresy pokračuje v tom samém duchu, v jakém se nesla již tvorba Hellveto. Pokud jste tedy na tom podobně jako já a muziku Hellveto máte rádi, nemusíte v případě Neoheresy potažmo v případě nahrávky “Noc która dniem się stała” vůbec váhat – líbit se vám to bude rovněž. Ona je pravda, že je to sice neustále to samé, ale jestli vám to nevadilo doteď, pochybuji o tom, že by se na tom něco mělo s aktuální deskou změnit, protože Filip Mrowiński si svůj kvalitativní standard udržuje i pod novým názvem. Je fakt, že v tomhle ohledu možná budu sám, protože i já vím, že se ta muzika fakt opakuje a že “Noc która dniem się stała” ve své podstatě jen recykluje to, co již bylo řečeno několikrát, ale Hellveto (Neoheresy) je jeden z těch případů, kdy hraní toho stejného pořád dokola jednoduše funguje… tedy, přinejmenším mně to (zatím!) nijak nevadí, protože mě Filipova muzika skutečně oslovuje a hodně mě baví.
Nicméně, je mi jasné, že tento projekt (ať už se jmenuje jakkoliv) patří do undergroundu a ani v něm se nejedná o úplně provařené jméno, takže nejspíš ne všichni se s jeho hudbou doposud setkali. Tím pádem by nejspíš bylo záhodno si říct, oč se vlastně jedná, protože to zde doposud nijak nepadlo, a aby v tom nebyl s těmi jmény takový bordel, budu kapelu jmenovat současným názvem (ačkoliv podle toho, co jsem napsal výše, je zřejmé, že lze tento popis vztáhnout i na velkou část diskografie Hellveto). Od Neoheresy byste tedy měli očekávat black metal, který nepostrádá silný symfonický a pohanský nádech. Zábavné je však na tom to, že to nezní jako to, co si pod pojmy jako symphonic black metal nebo pagan black metal člověk běžně představí. Tohle je totiž dost velká výhoda projektu – jakkoliv se Filip Mrowiński v rámci své vlastní tvorby dost opakuje, v porovnání s okolím je jeho zvuk poměrně výlučný a jasně rozpoznatelný. Tedy alespoň já si z hlavy nevybavím skupinu, jež by zněla stejně jako Neoheresy, i když je samozřejmě pravda, že moje znalosti (black) metalové scény jsou vzhledem k její rozsáhlosti přece jenom stále omezené a ani zdaleka neznám všechno.
Jisté styčné body by se ovšem daly nalézt třeba s jiným a o poznání známějším projektem – Graveland. A to nemyslím jen v tom smyslu, že jde v obou případech o projekty jednoho muže, že oba pocházejí z Polska, že je oba spojuje vysoká kadence nahrávek a neochota se ve své hudbě nějak výrazněji posouvat. Podobnost lze nalézt i v tempu muziky a také v tom, že se jedná o záležitost s nádechem jakéhosi majestátu. Výsledkem je dokonce i srovnatelná atmosféra, a to vše i přesto, že obě skupiny na to jdou vlastně jinak. Neoheresy je přece jen o trochu variabilnější a především tento projekt zdobí ona velká porce symfonického nádechu, který však v žádném případě nepůsobí lacině. Kromě toho může být pro někoho velkým plusem také to, že kolem Neoheresy se nevznáší žádná aura kontroverze a diplomaticky řečeno nestandardních názorů.
Jednotlivými skladbami na “Noc która dniem się stała” se vesměs nemá cenu zabývat, jelikož všechny plynou v jednotném duchu, jaký už byl popsán někde výše. Důležité je ovšem to, že těch 40 minut v žádném případě není nudných, naopak je to stále výtečné, ačkoliv už Filip Mrowiński podobné muziky natočil několik hodin. Důvod, proč tomu tak je, je zcela zřejmý – protože mu stále funguje ta působivá atmosféra, která vždy byla na jeho hudbě tím stěžejním. Většinou nadávám, když hudba nějaké kapely přešlapuje na místě bez známky snahy se někam hnout, ale v tomto případě je ta nálada jednoduše stále tak působivá, že bych byl lhal sám sobě do kapsy, kdybych tvrdil, že si ten poslech neužívám. A to, že má “Noc która dniem się stała” obal, který vypadá, jako kdyby Filip Mrowiński smíchal obaly svých předchozích alb “Damnaretis” a “Wiara, nadzieja…, potepienie”, taky dokážu přežít.
Ačkoliv by šla nahrávka jako “Noc która dniem się stała” díky svému (ne)vývoji s klidem odstřelit a sám jsem si vědom toho, že z objektivního hlediska to košer není, čistě subjektivně mě to baví takovým způsobem, že hodně dobrou známku dát musím. Ani změna názvu na Neoheresy hudbu nikam neposunula, ale upřímně jsem to popravdě nečekal a vlastně mi to ani nevadí. Filip Mrowiński zjevně bude pokračovat v nastolené cestě i nadále, a jak to tak vypadá, nejen hudebně, ale i co do kadence nosičů, jelikož následovník “Noc która dniem się stała” je již hotový – jmenuje se “Talionis” a vyjde v červnu příštího roku, a i když už se změnil alespoň hlavní motiv přebalu (lebky a kosti po stranách však zůstávají nadále), nepochybuji o tom, že to bude znít stejně jako aktuální počin a stejně jako x dalších nahrávek Hellveto předtím… a zároveň nepochybuji ani o tom, že jestli Filip Mrowiński nevyhoří skladatelsky, zase mu to sežeru, protože tahle atmosféra na mě prostě funguje.
Země: Kanada Žánr: black / death metal Datum vydání: 14.3.2014 Label: Hymnes d’Antan
Tracklist:
01. Obsessions
02. À travers ses yeux
03. Exiled Archangels
04. Tel un arbre
05. Comes Forth the Night
06. From Chaos Are Born the Stars
07. We Are Vermin
08. Orion Nebula
09. Samsara
Kanaďané Ordoxe patří do početné skupiny smeček, které vodami undergroundového metalu brázdí již dlouhé roky, přesto se jim nepovedlo se dostat do nějakého širšího povědomí středního metalového proudu (i v rámci metalu existuje mainstream, i když se všichni tváří, že to tak není… to jste nevěděli?). Je ovšem pravda, že zrovna u Ordoxe v tom hraje podstatnou roli fakt, že velkou část z oněch “dlouhých let” nefungovali.
Kořeny Ordoxe sahají až do roku 1989, nicméně v tomto starém období kapela vydala jenom jeden demosnímek, aby posléze zanikla. Obnova přišla až v roce 2006 a formace okolo zpěváka a kytaristy Jean-Françoise Jalberta, který je hlavním hybatelem skupiny, vydala dvě dlouhohrající alba… aby se zase rozpadla. Další obnova pak přišla v roce 2012, po níž Ordoxe vloni vypustili třetí fošnu “Nihil” a letos na ni navázali čtvrtým studiovým počinem s názvem “Beyond Mankind”.
A co že to Ordoxe vlastně produkují? V základě bychom tomu klidně mohli říkat black metal, ale není to taková ta úplně klasická podoba žánru, protože na to jsou Kanaďané docela rozmanití (netvrdím ovšem, že nerozmanitost musí být na škodu, aby bylo jasno), melodičtí a také do své hudby tu a tam nechají promluvit i náznak dalších extrémně metalových stylů.
Přejděme už však k samotnému albu “Beyond Mankind”. Na něm je na první poslech znát, že jej natočili poměrně zkušení muzikanti a ne nějací neumětelové, přesto z něj mám trochu rozporuplný pocit. Předně je nutné zmínit, že Ordoxe rozhodně dokážou přijít i s momenty, které jsou bez jakéhokoliv přehánění výtečné. Jako názorný příklad mohou posloužit třeba skvostné kytarové melodie ve třech čtvrtinách skladby “À travers ses yeux”. O trochu méně skvělá, avšak stále dost dobrá porce melodií se nachází také ve čtvrté “Tel un arbre”. Hodně mě také zaujal předposlední kus “Orion Nebula”, v jehož rámci se Ordoxe vydají až někam na dohled black’n’rollu a sluší jim to tam opravdu dost, protože tenhle kus má vážně grády.
O trochu horší je to ovšem s tím, co se nachází mezi těmito vrcholnými momenty. Netvrdím, že je ten zbytek vyloženě jalový, protože tu a tam se nějaká vcelku povedená pasáž také najde, ale už to není nic vyloženě kulervoucího. Není problém si to poslechnout, ani není problém to doposlouchat do konce (to je zase nutné uznat, že přečkat oněch 43 minut, co “Beyond Mankind” trvá, není žádné velké utrpení), ale o tom, že by to ke mně nějak výrazněji promlouvalo jako celek, bohužel mluvit nemohu. Samozřejmě není vyloučeno, že mám v uších nasráno a že vám se bude muzika Ordoxe líbit o poznání více, avšak pro mě jsou Kanaďané nejzajímavější v těch vyloženě melodických chvílích, naopak z riffů jsem nic lepšího než “poslouchá se to slušně” bohužel nevydoloval.
Ordoxe zcela jistě nehrají špatně a jejich nejnovější deska má úroveň (myšleno solidní úroveň), o tom myslím není sporu. Zároveň však nejde o nic zvláštního a vlastně se jedná jen o jedno další album z mnoha. Na jednu stranu je to škoda, protože by to tak nemuselo být – na “Beyond Mankind” se nachází hned několik pádných důkazů toho, že se Kanaďanům v hlavách vylíhnou i výborné nápady a že s nimi také dokážou pracovat. Potenciál v tom tedy jistě je, nicméně hovořit u kapely, jež vznikla v roce 1989, o tom, že tam je potenciál do budoucna, je taky trochu na hlavu. Možná by neškodilo nechat si na složení a natočení alba delší časové období (pokud skupina není zrovna rozpadnutá, tak jí evidentně na vytvoření desky stačí rok), aby se těch skutečně poutavých nápadů sešlo trochu víc. Do té doby však nemohu nabídnout víc jak lepších 5,5 bodu…
Země: Rakousko Žánr: black metal Datum vydání: 12.12.2014 Label: Winterblast Halls
Tracklist:
01. Auftakt: Angriffskrieg
02. Initial Command
03. Aufbruch: Anfang vom Ende
04. End of the Line
05. All Out!
06. Endlösung: Vernichtungskrieg
07. Genocide Crescendo
08. Endstation: Aschenwind
Klidně můžete znát tisíce black metalových skupin, ale pořád bude mnohem více tisíců těch, o nichž nemáte ani tušení. Právě do druhé zmiňované sorty u mě až donedávna spadali taktéž Rakušané Garden of Grief… tedy, lépe řečeno Rakušan.
Garden of Grief na první pohled nijak zvlášť nevybočuje z dlouhatánské řady black metalových formací. Jde o jednočlenný projekt v režii jistého Boroniana Sturmfelse (jen tak mimochodem bývalý člen Locus Neminis, o nichž se tu již kdysi psalo), jenž black metal kombinuje s doteky ambientu. Logo kapely pak nenakreslil nikdo jiný než Christophe Szpajdel, což je sice v tomhle oboru legenda, ale jeho loga má tolik kapel, že to už pomalu ani není vtipné. Z dálky tedy nic nenasvědčuje tomu, že by v tomto případě mělo jít o něco zvláštního nebo výjimečného. Na druhou stranu, spousta opravdu výjimečně hudby také vypadá na první pohled trochu nenápadně, takže tohle ještě neříká nic konkrétního.
Navíc už pod hlavičkou Garden of Grief v minulosti vyšly hned čtyři dlouhohrající desky, tudíž je jasné, že nějaké zkušenosti tu bezesporu budou. Od předchozího alba “Denied Sanctuary X” také uběhly už tři roky, takže ani nelze očekávat nějakou uspěchanou záležitost, jelikož tři roky už jsou relativně dost na to, aby mohla hudba a především nápady v ní správně dozrát. Inu, tak pojďme na věc…
Tak mě napadá, že jsem vlastně ještě neřekl, jak se ta naše “věc” jmenuje, ačkoliv nepochybuji o tom, že jste si to už přečetli v nadpisu článku. Nicméně aby bylo formalitám učiněno zadost – deska se jmenuje “Endstation” a nachází se na ní celkem osm skladeb, jejichž souhrnná hrací doba přesahuje 63 minut. To nám v průměru dělá necelých osm minut na písničku, takže je jasné, že v případě Garden of Grief budeme mít tu čest s delšími kusy. Rozložení jednotlivých stopáží se má ovšem trochu jinak, protože na nahrávce je jedna krátká věc (intro “Auftakt: Angriffskrieg”), pět songů s “normálním” časem a nakonec dva hodně dlouhé opusy.
Právě tyto dvě dlouhé kompozice jsou dle mého názoru středobodem “Endstation”. “End of the Line” se zastavila těsně před hranicí 21 minut a další “Genocide Crescendo” pak těsně před 17 minutami, což už rozhodně nejsou žádná drobečkové. Důležité je ovšem to, že tyto dva kusy nejsou středobodem desky jen co do své délky, ale i do své kvality. Právě v “End of the Line” a “Genocide Crescendo” se totiž sešly ty úplně nejzajímavější a nejlepší nápady. Všechny ostatní písničky nejsou špatné, ale mnohdy trpí takovým tím syndromem, že jsou sice dobré, ale ne natolik, aby vás dokázaly opravdu uhranout a vytrhnout z jakési posluchačské letargie. Oba dva dlouhé monumenty však jako jediné písně na albu (dobrá, ještě jedna další tu je – k tomu se dostaneme) tuhle sílu mají. O kousek víc se to týká hlavně “End of the Line”, jejíž některé momenty jsou skutečně excelentní – namátkou třeba konec páté minuty, zvolnění v polovině a následný přechod do melodického sóla anebo fantastické bicí přechody ve 14. a 15. minutě, které jsou ve své jednoduchosti opravdu působivé. “Genocide Crescendo” se zase blýskne nejedním povedeným kytarovým výjezdem a hlavně parádním finále s čistým vokálem.
Zbylé songy by šly rozdělit do dvou kategorií, a sice na black metalové a nemetalové. Do té první spadají skladby “Initial Command” a “All Out!”, které sice nejsou špatné, vlastně jsou docela dobré, ale přesně jak už bylo řečeno výše, nejsou ani nijak zvlášť strhující. Trochu lépe je na tom “All Out!”, jejíchž pár motivů lze označit jako docela zapamatovatelné, ale “Initial Command” je taková trochu nevýrazná, a kdyby se nenacházela hned v úvodu “Endstation”, člověk by si jí pomalu ani nevšiml.
V té druhé, nemetalové (a také instrumentální) kategorii se pak logicky nachází zbytek písniček. Úvodní “Auftakt: Angriffskrieg” je nicneříkající neobjevné intro, jehož jediné štěstí je, že trvá jen minutu a půl, protože cokoliv nad to už by si koledovalo o přeskočení. “Aufbruch: Anfang vom Ende” a “Endstation: Aschenwind” jsou pak tracky postavené čistě na akustické kytaře (s výjimkou začátku první zmiňované, kde se rozjíždí lokomotiva), což do hudby Garden of Grief vnáší jakýsi nádech neofolku. Trochu povedenější se mi zdá “Aufbruch: Anfang vom Ende” díky (z mého pohledu) hezčím motivům, hlavně v její druhé půli, a také díky tomu, že netrvá skoro sedm minut, protože právě díky nim působí “Endstation: Aschenwind” trochu natahovaně… sice se pořád poslouchá hezky a i v ní vykoukne několik pěkných nápadů, ale menší zkrácení by jí možná prospělo. Suverénně nejzajímavější nemetalovou položkou “Endstation” je ovšem “Endlösung: Vernichtungskrieg”, kde se k akustické kytaře přidá i rytmika a výsledkem je trochu zvláštní a sympaticky nervní atmosféra, jež z tohoto kusu dělá vedle “End of the Line” a “Genocide Crescendo” třetí vrchol nahrávky.
“Endstation” je poměrně solidní nahrávka, jíž nelze upřít jistou kvalitu a také několik výtečných momentů, zejména v “End of the Line” a “Endlösung: Vernichtungskrieg”. Ty zajímavější písně naštěstí díky své délce tvoří většinu stopáže, navíc ani ty slabší kusy neklesají do podprůměru, přesto mám pocit, že menší zredukování alba o ty méně výrazné položky by neuškodilo. I přesto se však stále jedná o slušnou práci, jejímž poslechem nic moc nezkazíte.
Mí dva sobotní průvodci – neochota vstát v rozumnou hodinu a dlouhé zevlování bez smysluplné náplně – zapříčinili, že jsem přišel o start programu v režii strakonické death/blackové skvadry Impuritum a zpět do centra dění jsem se dostal až v momentě, kdy se z reproduktorů začalo ozývat intro chorvatských thrasherů War-Head. Tahle tříčlenná parta v Plzni předvedla vystoupení, které více méně odpovídalo relativně časné hodině, a o žádném neznámém žánrovém klenotu rozhodně nešlo hovořit. Na druhou stranu to ale ani nebylo špatné, poněkud nudnější pasáže se poměrně rovnoměrně střídaly s těmi, které byly úplně normálně zábavné, a dohromady se to poslouchalo celkem příjemně. Plusové body War-Head dále vytěžili z toho, jak poctivě a upřímně jejich vystoupení působilo, a tihle Chorvati si mě tedy nakonec získali na svou stranu, což potvrdili i poslední skladbou “War-Head”, která byla vážně super. Jako rozjezd tedy úplně v pořádku.
O poznání lepší výkon ale předvedli další Balkánci, srbští Infest. Infest jsou v Plzni jako doma a i já jsem s nimi měl tu čest už dvakrát, ovšem nikdy mi to nic neříkalo a ani tentokrát jsem od téhle party nečekal nic víc než agresivní death/thrashový nářez, který se v mém případě zcela mine účinkem. Omyl. Nevím, jak se to povedlo, ale Infest mě napotřetí konečně zachutnali, a to rovnou způsobem, jenž zbývajícím kapelám festivalu nasadil laťku, kterou dorovnaly respektive překonaly jen dvě z nich. Infest od posledně svůj repertoár nezměnili, ale jejich nelítostná death/thrashová palba tentokrát prostě zafungovala přesně tak, jak by podobná muzika fungovat měla, a byl to nářez jako kráva. Infest předvedli naprosto neuvěřitelné nasazení, v čemž exceloval především frontman Zoran, který hrál pro publikum s takovou vervou, jakou jsem dlouho neviděl. A vzhledem k tomu, jaká to byla technicky promakaná a vysoce agresivní smršť a jak zběsilé tempo Infest nasadili, prakticky nešlo nepařit nebo alespoň nemlátit hlavou. Odezva publika naštěstí nezůstala za výkonem kapely pozadu, a Infest se tak dočkali parádního randálu a jako jedni z mála na soupisce také skandování vlastního jména. A v takové situaci byly zcela na místě i upřímné a nestrojené díky, kterými Zoran na adresu publika i organizátorů nikterak nešetřil… Prostě pecka v každém ohledu a dokonalá ukázka, jaká vzájemnost může vzniknout mezi kapelou a lidmi.
Švédští Souldrainer, kteří přišli na řadu po Infest, pro mě rovněž nebyli žádnou neznámou. Tu čest jsem s nimi měl už loni na jaře, a i když na mě tehdy moc velký dojem neudělali, nebyl nejmenší důvod nedat jim a jejich nasamplovanému death metalu druhou šanci. A i když to ani tentokrát nebyl žádný extra zázrak a slibně rozjetou show nevybíravě přerušil stávkující počítač, z něhož Souldrainer pouštěli samply, nakonec to byl celkem příjemný zážitek. Muzika fajn, dobře se to poslouchalo, dobře se na to koukalo (protože nasazení Souldrainer předvedli velmi slušné a také proto, že vlasy a vousy kytaristy Marcuse Edvardssona si zaslouží přívlastek “epické”) a perlička v podobě hostovačky Carla Stjärnlöva, kytaristy Diabolical, který se k Souldrainer přidal na poslední skladbu, také potěšila, takže suma sumárum solidní vystoupení, kterým u mě Souldrainer zase o kousek stoupli v ceně.
V pořadí pátí němečtí black/thrasheři Nocturnal Witch nebyli špatní, vlastně to byla docela fajn jízda. Po nelítostném nájezdu žánrově nepříliš vzdálených Infest to ale byl přeci jen trochu čajíček, takže než abych si rozmělňoval stávající dojmy, tak jsem se raději vzdálil a vyčkával, co přinese vystoupení příští. Toho se měli zhostit norští black metalisté Endezzma, jenže v průběhu přestávky se mě jaksi zmocnil hlad, a tak jsem se raději vypravil do města sehnat něco k jídlu, což mělo za následek to, že jsem ze setu Endezzma viděl tak dvě závěrečné skladby. Jestli si mohu dovolit soudit podle nich, Endezzma se snažili vcelku sympaticky a jako zpestření mezi vším tím thrashem a deathem, kterého byla sobota plná, to fungovalo příjemně. Na prvotřídní black metalová vystoupení ze závěru předešlého dne se to ale moc nechytalo, takže jsem nakonec ani nelitoval času stráveného obživou a naopak jsem byl rád, že jsem si pauzu vybral ve správnou chvíli, protože následující Diabolical jsem si rozhodně nechtěl nechat ujít.
Švédská death metalová mašinerie Diabolical produkuje vážně kvalitní muziku. Kdykoli jsem ale měl šanci vidět Diabolical živě, vždycky jim poměrně dlouho trvalo, než se rozjeli a všechnu tu kvalitu přenesli i na pódium. O našem třetím setkání to ale naštěstí říct nemůžu, protože Diabolical v Plzni předvedli set jak víno, který drtil už od prvních minut. Hodně tomu pomohl pěkně čitelný zvuk, ale hnacím motorem vystoupení bylo nasazení muzikantů, kteří do toho vletěli po hlavě, od samého začátku jeli na 100 % a bylo to ohromně znát. Diabolical sázeli do lidí jednu pecku za druhou a každá byla přesně tak drtivá, jak se na excelentní death metal sluší a patří. Dlužno ale dodat, že lidé předvedli taktéž vynikající výkon a kapelu hnali vpřed stejnou měrou, jako Diabolical ničili je. Doprovodná projekce pak jen vkusně doplňovala celou tu postapokalyptickou spoušť a výsledkem byla naprosto parádní atmosféra, která dovedla velmi snadno pohltit. Jakkoli jsem se bál, že mě Diabolical opět budou muset dlouho přesvědčovat, tentokrát jim stačilo sotva půl skladby na to, aby mě měli v hrsti, takže asi nebude žádné překvapení, když toto vystoupení prohlásím suverénně nejlepším vystoupením Diabolical, jaké jsem zatím viděl, a vedle Infest jedním ze tří vrcholů sobotního programu.
Jestli se na soupisce Phantoms of Pilsen objevily kapely, u kterých jsem moc netušil, co mám čekat, němečtí Attic jim v tomto ohledu asi vévodili. V přestávce před jejich koncertem sice začalo být zřejmé, že Attic asi zabrnkají na okultní notu, což se později potvrdilo, ale to mě stejně nemohlo připravit na to, co nakonec přišlo. Attic se totiž zjevně zhlédli v odkazu Mercyful Fate respektive Kinga Diamonda a na Božkov přivezli představení, které podle lidí znalejších předlohy dílo tohoto legendárního umělce zdatně napodobovalo. Tedy zdatně… Podobnost spočívala ve stylizaci kapely, okultismem načichlém heavy metalu, který pánové produkovali, a nechutně vysokém vokálu pana pěvce – a právě v posledním jmenovaném byl sice asi jediný, zato však zcela fatální kámen úrazu. Víte, já jsem zatím jaksi nedocenil ani Kingův vokál, takže asi málokoho překvapí, když prohlásím to, co ze svých hlasivek vyluzoval Meister Cagliostro, za naprosto neposlouchatelné kvílení, u kterého jsem pochyboval, jestli to dotyčný myslí vážně. Jelikož jsem ale nechtěl opakovat zbabělý úprk z koncertu Triumphant, tentokrát jsem se hecnul a pár skladbám jsem věnoval zcela regulérní pozornost. To mě ovšem jedině utvrdilo v dojmu, že tohle diplomaticky řečeno prostě není nic pro mě, protože poslouchat to delší dobu jsem vážně nevydržel. Přesto bych ale Attic nechtěl křivdit, protože když jsem si odmyslel zpěv, tak samotná muzika byla hodně na pohodu a je klidně možné, že až někdy přijdu na chuť podobně položenému zpěvu, budu se muset kapele zpětně omluvit. Do té doby to ale bude čirý děs namíchaný s nevěřícným úžasem, protože přesně takové pocity se ve mně celou dobu, co Attic hráli, dost ošklivě mlátily.
Ačkoli mám death metal rád, švédskou scénu moc nevedu, a tak jsem byl docela zvědavý, jestli se obnovení veteráni Centinex zařadí ke kapelám, které mě neustále přesvědčují o tom, že je to velká chyba. Jenže navzdory tomu, že se o Centinex hovoří s velkým respektem, a také skutečnosti, že to v rámci Phantoms of Pilsen dotáhli na pozici sobotního headlinera, což naznačovalo, že by mělo jít o více než kvalitní zážitek, za sebe nic takového tvrdit nemůžu, protože Centinex mě rozhodně nijak zvlášť neuchvátili. Neříkám, že by to bylo přímo špatné – oldschoolový death metal v jejich podání měl něco do sebe a sem tam to bylo vyloženě dobré, jenže větší část setu jsem se zkrátka dost obyčejně nudil, protože to na mě působilo dost suše a bez energie. Pánové na mě navíc dělali dojem, jako by čekali, že jim budou lidé zobat z ruky, aniž by se nějak zvlášť snažili, jenže to jim úplně nevyšlo a nevalná odezva stále řídnoucího publika v kombinaci s nepříliš zaujatým vystupováním mezi skladbami mě přesvědčily o tom, že se v sále nemusím zdržovat déle, než by bylo nezbytně nutné. Vzhledem k očekáváním to pro mě bylo asi největší zklamání festivalu, a když to srovnám s palbou, jakou o dvě a půl hodiny dřív předvedli kolegové z Diabolical, Centinex z toho opravdu moc dobře nevycházejí…
Blbá nálada z nepříliš uspokojivých Centinex ale nakonec nepřišla úplně vniveč a naopak se docela hodila. Díky ní jsem totiž upnul veškeré své naděje v hodnotný závěr festivalu na black metalisty Angantyr a fakt jsem doufal, že mě tihle Dánové nezklamou. Netuším, jestli to bylo tím, že black metal byl v sobotu hodně nedostatkovým zbožím, že se mé přání zázračně splnilo, nebo prostě tím, že byli Angantyr tak dobří, ale opravdu mě nezklamali a naopak se postarali o finále ve velkém stylu. Jejich set byl totiž asi tím nejlepším, co jsem za celý letošní ročník Phantoms of Pilsen měl možnost vidět.
Že to bylo kvalitní po hudební stránce, to asi nemá cenu zdůrazňovat (i když já sám jsem třeba do poslední chvíle netušil, co přesně Angantyr hrají). Samotné provedení ale zdůraznit rozhodně zaslouží, protože bylo skvělé. Ynleborgaz s Vredem působili naprosto suverénně a sehraně a postarali se o vskutku mimořádnou podívanou, která musela chtě nechtě strhnout všechny přítomné, a že jich nebylo vůbec málo. Atmosféra jako kráva a neuvěřitelný tah na bránu, to jsou hlavní atributy, díky kterým Angantyr dobyli Plzeň, a když se jejich 50 minut nachýlilo ke konci, vůbec bych se nezlobil, kdyby měli pánové ještě nějakou dobu protahovat. Tak jako tak ale předvedli naprosto výtečné vystoupení, které rozmetalo na kusy veškeré chmury a pochyby, a publikum je za to odměnilo náležitě bouřlivou odezvou a toho dne již podruhé skandováním jména kapely. I letos jsem tak nakonec opouštěl božkovskou hospodu výsostně spokojen a jen letmo jsem si pohrával s myšlenkou, nakolik je to náhoda, že podobně skvělého výsledku se loni podařilo dosáhnout Make a Change… Kill Yourself, v jejichž řadách funguje celá koncertní sestava Angantyr…
Zhodnocení:
Letos stejně jako v loňském roce jsem na Phantoms of Pilsen nevyrazil proto, že by mě nějaké jméno na soupisce lákalo natolik, aby to stvrdilo mou účast. Naopak, když to vezmu hodně do extrému, letošní program mi nenabízel v podstatě žádné lákadlo a do Plzně jsem tak vyrazil ze stejného důvodu jako posledně – doufal jsem, že pořadatelé opět nezklamou a sezvou takovou sestavu, ve které si najdu svoje navzdory tomu, že její větší část neznám. To se nakonec splnilo a z festivalu jsem vedle příjemných hudebních zážitků opět odjížděl bohatší o několik tipů na rozšíření mého posluchačského záběru. Přesto to ale pro mě byl subjektivně asi nejslabší ročník, kterého jsem se zatím zúčastnil, a to z několika důvodů.
Předně je na vině fakt, že navzdory několika opravdu skvělým vystoupením v čele s Angantyr, Diabolical a Infest a celé řadě těch velmi dobrých jsem na rozdíl od let předchozích letos nenarazil na žádné, které by mě opravdu odrovnalo. A když k tomu přidám zklamání z Centinex a hned dva koncerty (Triumphant, Attic), které šly úplně mimo mě, je to o to výraznější.
Další detail, který k tomu přispěl, byla návštěvnost respektive její rozvrstvení. I když pořadatelé z toho rozhodně radost mít nemohli, ze sobeckého pohledu návštěvníka mi bylo samozřejmě příjemné, že se v sále dalo bez větších problémů pohybovat i během produkce headlinerů. Trochu horší ale bylo, že valnou většinu návštěvníků tvořili Rakušané a Němci, a jakkoli proti tomu v zásadě nic nemám, celou dobu jsem měl tak trochu pocit, že jsem na festivalu někde v cizině, což po skvělé zkušenosti s domáckou atmosférou dřívějších ročníků Phantoms of Pilsen poněkud zamrzelo. S tím se dále pojí i (údajně) nadměrná koncentrace hovad a opilců, a ačkoli jsem byl ze strany fanoušků svědkem jen jednoho vyloženě retardovaného incidentu a několika těch, co byly “jen” hloupé, stejně se to na celkovém dojmu trochu podepsalo.
Důvod číslo tři může znít poněkud úsměvně, ale stejně si za ním stojím. Věřte nebo ne – je jím počasí. Na rozdíl od posledních let, kdy počasí pokaždé vyšlo prakticky nejlépe, jak mohlo, si letos vybralo slabší chvilku a s výjimkou krátkého sobotního rozjasnění byla celé dva dny kosa jako kráva. “Tak ses měl ty vole oblíct,” řekne si asi čtenář, jenže on je docela rozdíl, když se na zahrádce s bandou kamarádů oddáváte bujaré zábavě v odpoledním slunci a když se s těmi samými lidmi na tom samém místě všem bundám navzdory klepete jak drozd. Ale je pravda, že aspoň nepršelo. To už by byla fakt bída…
Tohle všechno, co jsem zatím zmínil, samozřejmě nikdo nepřičítá na vrub pořadateli. Co ale na hlavu pořadatelů padá, to je ona trochu nešťastná warm-up party, o které jsem mluvil už na začátku reportu. Samozřejmě je mi jasné, že je mnohem ekonomičtější naplnit malý klub s malým nájmem než zbytečně cálovat větší podnik, kde pak stejná návštěva skoro nevynikne. Jistě že to nakonec nebyla žádná katastrofa, ale stejně bych byl mnohem raději, kdyby podobně atraktivní sestava dostala příště poněkud víc prostoru. Když byla návštěvnost Parlamentu na maximu (v průběhu vystoupení Agrypnie), v klubu bylo opravdu dost těsno a na kapelu nebylo moc vidět, nehledě na to, že stísněný prostor pódia a vůbec celého klubu právě tomuto vystoupení dost uškodil, neboť při sebevětší snaze muzikantů zkrátka nemohlo vyniknout tak, jak by si zasloužilo. Vím, že se mi to snadno kecá, když do toho nevidím, ale z čistě fanouškovského pohledu je to zkrátka tak, jak jsem napsal, je mi líto.
Jak jsem ale říkal, tohle všechno jsou čistě subjektivní výtky, někdo jiný to mohl vidět úplně jinak a hlavně – všechno ostatní bylo snad až na několikrát trochu moc přeřvaný zvuk tradičně v nejlepším pořádku. Organizace příkladná, hrací časy až na jednu výjimku dodržovány bez významnějších prodlev, nabídka občerstvení i piva více než uspokojivá… Zázemí doznalo od posledně dalších vylepšení a volná wi-fi a otevřený bar na zahrádce v každém případě potěšili. Do budoucna je na tomto poli ale stále prostor k růstu, tak se těším, co v příštím roce pořadatelé pro návštěvníky připraví za nové vychytávky.
I když jsem tvrdil, že osmý ročník Phantoms of Pilsen byl pro mě asi zatím nejslabším, stejně jsem si festival náramně užil, účasti v žádném případě nelituji, a pokud to bude jen trochu možné, příští rok dorazím znovu. Jen doufám, že počasí vyjde příznivěji, lidí (zejména našinců) přijede víc a dorazí všechny kapely, které to slíbí, protože těch Samael byla letos vážně škoda. A jelikož bych se chtěl vyhnout přílišnému podlézání, ukončím to obligátním za rok na shledanou. A ten další taky. I ten po něm…
Pokud vám jméno Atrum tempestas nic neříká, žádný stres. Nejedná se o žádnou legendu, kultovku nebo dobře skrytý klenot avantgardy či undergroundu. Atrum tempestas je prostě normální začínající kapela, jež má sice na křížku už sedm roků a působí v ní muzikanti, kteří za sebou něco mají, přesto všechno toho pod tímhle jménem ještě příliš nepředvedli – to nemyslím ve špatném slova smyslu, každá skupina přece začíná od nuly, takže na tom není zhola nic špatného.
Když jsem už nakousl, že zde působí zkušení muzikanti, tak tu myšlenku hned dokončíme. Atrum tempestas je duo, jehož jednu polovinu tvoří Juha-Matti Perttunen, který má ve svém portfoliu docela slušnou řádku kapel, nicméně ta suverénně nejznámější se jmenuje Catamenia a Juha v ní působí jako vokalista. Jeho parťákem v Atrum tempestas je jistý Jarmo Kylmäaho, jenž se jenom mihnul v nějakém nepříliš známém projektu a vytvořil nějakých pár obalů také pro nepříliš známé skupiny. I když, na svědomí má třeba pár obálek pro zámořskou formaci Dhampyr, jejíž letošní desku “Withdrawals & Candy Heavens” jsem tu už před časem recenzoval… inu, ten svět je prostě malý.
Vraťme se ovšem k Atrum tempestas. Podle jmen už jste asi sami pochopili, že jsou to asi Finové, takže se původem už zdržovat nebudu a rovnou řeknu, že oba pánové mají v projektu na starosti jak vokály, tak i všechny nástroje. Výsledkem jejich činnosti bylo až doposud pouze jedno EP “Ne Deus crede” z roku 2012, které vyšlo v hodně omezeném nákladu, tudíž se k němu asi málokdo dostal. Něco skutečně zajímavého se tak začíná dít až letos, protože v půlce října dvojice vydala svůj debut s názvem “Néant”.
“Néant” zdobí velice minimalistický, nicméně podle mě rozhodně pěkný přebal, který už v předstihu dává tušit, že tvorba Atrum tempestas se bude točit především okolo atmosféry. Světe div se, ono je to tušení zcela správné, protože Finové produkují atmospheric black metal a i vše nasvědčuje tomu, že právě vytvoření nějaké určité nálady bylo nejspíš tím hlavním, oč jim šlo. Tomu je ostatně podřízena i struktura alba, protože to obsahuje pouhé tři písně, z nichž ta nejkratší má šest a půl minuty… zbylé dvě kolegyně pak hravě překračují hranici deseti minut. A to je pro tvorbu atmosféry dobrá výchozí pozice, protože jak známo, právě na ploše dlouhých skladeb, kde si skupina může hrát s pocity, pomalu budovat náladu a kompozici trpělivě gradovat, se něco takového vytváří nejlépe. Zásadní otázkou však zůstává, zdali v tomto snažení Atrum tempestas uspěli…
Řeknu to asi takto – Finové určitě neselhali. Tvrdit totiž, že je “Néant” špatné album, to by byla lež, protože špatné rozhodně není. Atrum tempestas zjevně vědí, co a jak chtějí hrát, z jejich hudby je cítit pevná a jistá skladatelská ruka, což se do výsledku hned pozitivně promítne. Kapela se pohybuje spíše ve středním až pomalejším tempu, přičemž hlavní roli hraje především velice melodická kytara, jejíž výrazivo může místy připomenout i žánry jako post-rock nebo blackgaze. Rytmika se spíš drží zpátky a nepředvádí žádné velké divočiny, ale v rámci stylu je to myslím dostačující – tím spíš, že lze ještě navíc pochválit pěkně slyšitelnou baskytaru, která rozhodně není v mixu utopená někde vzadu. Najdou se však samozřejmě i různé uvolněnější mezihry, což ovšem není nic, co by člověk od podobného druhu hudby nečekal. Vokály jsou pak povětšinou čistě black metalové, v některých momentech se ale najde i nějaký ten šepot a podobné věci.
Co se výraziva týká, Atrum tempestas tedy používají vesměs pouze konvenční prostředky, jaké se v tomto stylu hudby nosí. To ovšem nutně není špatně, jelikož i s tímhle se dá pořád udělat zajímavá deska – na to však zcela bezpodmínečně potřebujete, aby ta atmosféra, o niž vám celou dobu jde, vážně fungovala na jedničku, jinak výsledek zůstane tak někde na půl cesty. “Néant” atmosféru určitě nepostrádá a v některých momentech je i velice pěkná. Bohužel však není opravdu silná, uhrančivá a strhující – do tohoto stádia jí ještě něco schází. Hudba Atrum tempestas se tím pádem poslouchá velice příjemně, hezky a bez větších zádrhelů plyne kupředu a bez nějakého uzardění se dá tvrdit, že je i vcelku zábavná. Pokud vám toto ke štěstí stačí, máte vyhráno a klidně si “Néant” sežeňte, protože se vám bude líbit. Jestli ale od atmosféricky založené muziky očekáváte, že vás skutečně pohltí, zhypnotizuje a nepustí, až si na ní vytvoříte závislost, tak to u Atrum tempestas naneštěstí nenajdete.
“Néant” je zcela jistě kvalitní nahrávka, a ačkoliv se jedná o formální debut, Atrum tempestas se zde představují jako vyzrálá skupina, jíž potenciál nechybí. Do dokonalosti to však má daleko a jednostranná sázka na jednu kartu nevyšla na 100 %, což ovšem neznamená, že se to příště povést nemůže – jak už totiž padlo, Finové bezesporu mají myšlenku i talent. Navíc i za tu současnou podobu své hudby reprezentovanou “Néant” si určitě zaslouží pěkných a nadprůměrných 6,5 bodu…
Datum: 23.-24.10.2014 Místo: Plzeň, Pod Kopcem / Plzeň, Parlament Účinkující: Agrypnie, Der Weg einer Freiheit, Freitod, Harakiri for the Sky, Kringa, Panychida, Self-Hatred, Svarta, Taake, Triumphant, Valkyrja
Úvod:
Plzeňský minifestival Phantoms of Pilsen už je tu s námi už řadu let a za tu dobu se vypracoval z lokální akce nevalného významu v událost, která do božkovské hospody Pod Kopcem každoročně přiváží zvučná jména zahraničního i domácího undergroundu a pro fanouška podzemního extrémního metalu platí za jednu z nejvýznamnějších podzimních akci na našem území. Letošní osmý ročník nebyl výjimkou, a i když se pořadatelům ani tentokrát nevyhnuly obtíže s lineupem, Red Raven Phantoms of Pilsen vol. 8, jak zní oficiální název festivalu, proběhl podle plánu v předposledním říjnovém týdnu.
Po loňské premiéře pořadatelé i letos sáhli po možnosti rozšířit dvoudenní festival o warm-up party. Ta ovšem proti předchozímu ročníku doznala hned dvou zásadních změn. První se týká lineupu a tam, kde loni hrály až na jednu výjimku (Stagewar) české a až na jednu výjimku (Mortifilia) thrashové kapely, se tentokrát představila německy mluvící sestava operující převážně v melancholických a atmosférických odvětvích black metalu s jednou doomovou výjimkou v podobě plzeňských Self-Hatred, pro které to byl první koncert vůbec.
Druhá a v konečném důsledku řádově důležitější změna se dotkla místa konání. Tím se pro letošek stal klub Parlament a musím se přiznat, že mě to nijak nepotěšilo – spíš naopak. Parlament je totiž podnik značně stísněný a představa, že se v jeho prostorách bude mačkat více než 50 lidí, mě poměrně děsila. Veškerým obavám navzdory jsem se ale do Parlamentu přeci jen vypravil, neboť soupiska kapel ve složení Freitod, Agrypnie, Harakiri for the Sky a Self-Hatred byla zkrátka hodně pádným argumentem.
Warm-up party:
První přišli na řadu Němci Freitod. Kapelu jsem sice do té doby znal jen podle jména, nicméně letmý průzkum ji zařadil na seznam toho, co by se mi ze soupisky letošních Phantoms of Pilsen mělo strefit do vkusu. A špatné to věru nebylo. Trojice muzikantů (basáka Freitod někde zapomněli) se jala produkovat zamyšlený a depresivním odnožím ne úplně vzdálený black metal a bylo zřejmé, že hudba je to rozhodně na úrovni a má co říct. Navzdory tomu, že mi podobně laděná muzika vyloženě sedí, mě ale Freitod svým výkonem vlastně vůbec neoslnili. Jak už jsem napsal, špatné to nebylo a některé momenty byly vyloženě skvělé, celkový dojem z vystoupení mi však dost srážely dvě věci. Zaprvé to byl čistý zpěv Gerda Eisenlauera, který mi zkrátka neseděl, a místy to dělalo dojem, že to vyloženě nesedí ani Gerdovi. A pak za to může skutečnost, že se Freitod jaksi nepodařilo vtáhnout mě do děje a až na pár výjimek jsem v tom tak důležitou atmosféru hledal marně. Celkový dojem z tohoto koncertu jsem si tedy zákonitě odnesl poměrně nevalný, nicméně jestli to nebylo naposledy, co jsem Freitod viděl, určitě jim dám ještě šanci. Podle člověka, který jejich hudbu zná, to totiž bylo skvělé, takže je klidně možné, že byla chyba na mém přijímači.
V případě Agrypnie jsem měl na rozdíl od Freitod už velmi přesnou představu, čeho je tahle sebranka schopná, a po pátém ročníku Phantoms of Pilsen, kdy mě Agrypnie totálně uzemnila, jsem od nich nečekal nic menšího než další skvělé vystoupení. Právě Agrypnie však ze všech vystupujících kapel dojeli na umístění warm-up party do Parlamentu asi nejvíce. Šestice muzikantů se totiž na titěrné pódium opravdu nevešla, zpěvák a jeden z kytaristů museli mezi lidi a celé to působilo děsně stísněným, nepohodlným a improvizovaným dojmem, což je vzhledem k charakteru tvorby Agrypnie (velmi stručně řečeno atmosférický black metal s ohromným vnitřním prostorem) poměrně fatální nedostatek. Aby toho nebylo málo, Agrypnie si vyžrala také technické problémy v podobě stávkujícího mikrofonu a jedné z kytar, a jakkoli to nelze kapele klást za vinu, celkovému dojmu to také moc nepřidalo. Ano, vysoká kvalita studiových nahrávek samozřejmě znát byla a několik pasáží bylo vyloženě skvostných, ale na opravdu plnohodnotný zažitek jich bylo poněkud málo a Agrypnie – jakkoli byli mým suverénně největším tahákem warm-up party, ne-li rovnou celého festivalu – laťku nastavenou svým vlastním tři roky starým famózním výkonem přes veškerou snahu neohrozila ani náznakem.
Mladí Rakušané Harakiri for the Sky, kteří se v Plzni zastavili v rámci společného turné s Agrypnie, mají na kontě relativně čerstvou a povedenou druhou desku “Aokigahara”, platí za velmi slibné naděje (post-)black metalového žánru a stejně tak jsem do jejich plzeňské premiéry vkládal naděje i já. Zpočátku to ale na žádnou bombu nevypadalo ani v tomto případě. To, že zvukovka přešla v regulérní vystoupení, šlo poznat vlastně jen díky světlům, protože zpěvák stojící mezi lidmi z mně neznámého důvodu nepovažoval za nutné otočit se čelem k publiku a odzpíval tak snad polovinu setu. Navíc se ani Harakiri for the Sky nevyhnuly technické problémy a utržená struna a následná vynucená pauza někdy po druhé skladbě navázaly na trampoty kolegů z Agrypnie. Když si ale odmyslím tyhle dvě věci, Harakiri for the Sky nakonec opravdu odvedli dobré vystoupení. Jejich přiměřeně svižná a zajímavými melodiemi naplněná muzika zafungovala více než obstojně a dokonce se dostavila i tolik kýžená atmosféra, takže jsem mohl toho večera vůbec poprvé s čistým svědomím prohlásit, že jsem se bavil celou dobu a bez větších výkyvů.
Plzeňští Self-Hatred, v jejichž sestavě se sešli lidé z kapel jako Et Moriemur, Stollice, Dissolving of Prodigy a dalších dostali možnost odehrát v rámci warm-up party Phantoms of Pilsen svůj vůbec první koncert a já bych zde hrozně rád napsal, že se jim povedl na výbornou, neboť přesně takový dojem jsem si odnesl z těch několika jeho částí, kterým jsem věnoval pozornost. Bohužel to ale napsat nemůžu, protože jsem – hanba mi – dal přednost raději bujaré zábavě se starými i novými přáteli a Self-Hatred k tomu fungovali jako jakýsi doprovod. Je ale pravda, že to málo, co jsem opravdu vědomě sledoval, se mi líbilo, a to tak že hodně. Dokonce se mi to líbilo tak moc, že to stačilo k tomu, abych Self-Hatred zařadil spolu s Harakiri for the Sky na pomyslné společné první místo mého osobního žebříčku. O tom, že to asi není úvaha úplně z cesty, svědčí i fakt, že si Self-Hatred vysloužili opravdu parádní odezvu, takže až se naše cesty zase někdy zkříží (a já doufám, že to nebude trvat dlouho), slibuji, že se k tomu postavím zodpovědněji než tentokrát. Už takhle mě totiž Self-Hatred více než navnadili…
Jak lze z textu asi vytušit, můj celkový dojem ze čtvrteční warm-up party je mírně rozporuplný. Na jednu stranu to určitě nebylo špatné a třeba Harakiri for the Sky a (asi i) Self-Hatred se postarali o dost vydařený hudební zážitek. Na druhou stranu pro mě ale tento večer zůstal dost za očekáváním, a to zejména kvůli setu Agrypnie, od něhož jsem si sliboval opravdu hodně. Vesměs se tak potvrdily obavy, které jsem choval k místu konání – nevelký prostor pro muzikanty moc dobroty neudělal (v případě Agrypnie to bylo asi nejzásadnější negativum), vzhledem k početné návštěvě bylo dost narváno i mimo pódium a zkuste se v úzkých prostorách vyhýbat s muzikanty tahajícími nástroje a další vybavení… Odtud tedy pramení jisté rozčarování, které jsem si z warm-up party odnesl. Celou instituci zahřívacího večírku tím však v žádném případě nechci odsuzovat, a pokud se v jeho rámci příště představí zajímavá sestava v odpovídajícím prostoru, rád svou účast zopakuji.
Pátek:
Pátek přinesl probuzení do chladného a zamračeného počasí, ale také první regulérní festivalový den, a tak když bylo učiněno zadost nezbytnostem, jako je oběd a další, nic nebránilo tomu konečně se dostavit na Božkov. Příjezd na místo byl načasován prakticky přesně na začátek produkce, takže když jsem vkročil do sálu, na pódiu se už rozjíždělo první vystoupení dne. Úlohu otevřít páteční program dostali za úkol Rakušané Svarta, a ačkoli mě ukázka jejich tvorby, kterou jsem si nedopatřením pustil pár dní předem, diplomaticky řečeno nepřesvědčila o kvalitách téhle kapely, naživo to byla poněkud jiná káva. Svarta se vytasila s black metalem nepatrně depresivního charakteru a za doprovodu dvou plápolajících předmětů (co přesně to bylo, to se mě vážně neptejte, protože to nevím) na pódiu předvedli nečekaně sympatické vystoupení. Hudba relativně bohatá na kytarové melodie se ukázala být dost příjemnou kulisou, výkon muzikantů jí nezůstal nic dlužen a navíc se dostavila i atmosféra, takže když bych to měl nějak shrnout, takhle povedené uvedení do děje jsem opravdu nečekal a plně mě uspokojilo.
Na adresu smečky jménem Kringa jsem předem slyšel samou chválu, takže jsem byl zákonitě zvědavý co tihle rakouští mladíci předvedou. A jestli jsem o vystoupení Svarta napsal, že bylo nečekaně sympatické, tak v případě Kringa už šlo o jednoznačně výborný výkon. Samotná muzika, v níž se potkávala lehká psychedelie s těžkým okultismem, black metalovou agresí a takřka rock’n’rollovým odpichem, byla vynikající a dokonale uvěřitelná, ale Kringa to navíc podpořila důstojnými pódiovými proprietami (několikero svíček, bizoní lebka se svítícíma očima a výrazně aromatické kadidlo nebo nějaká jeho obdoba), neustále houstnoucím závojem umělého kouře a naprosto parádním nasazením, což mělo jednoznačný výsledek – výtečnou atmosféru a skvělý zážitek, což je na kapelu, která má na kontě akorát jedno EP a pár demáčů zatraceně dobrý výsledek! Pro mě první a rovnou docela velký objev, který mi letošní Phantoms of Pilsen přichystal.
Po loňské přestávce se na božkovské pódium vrátila i pořadatelská Panychida, přičemž pánům připadla v pátečním programu třetí pozice. S vynikající deskou na kontě a evropským turné v zádech se Panychidě před domácím publikem evidentně chtělo udělat co nejlepší dojem a já nemám sebemenší důvod tvrdit, že se to nepodařilo, protože výkon to byl opravdu příkladný. Nasazení, s jakým pánové svůj set odehráli, nesnese výtky, všichni do toho šli evidentně na sto procent a zejména frontman Vlčák ze sebe vydal snad ještě víc než před měsícem v Praze. V setlistu dostala nejvíce prostoru samozřejmě aktuální fošna “Grief for an Idol”, stranou ale nezůstal ani debut “Paganized”, EP “Woodland Journey” nebo druhá deska “Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow”, z níž zazněla především fenomenální titulka, a stejně jako posledně i tentokrát v živém provedení naprosto zabíjela. Opravdovou třešničku ale Panychida přichystala v podobě skladby “Minnestund”, během níž si na pódium přišel zahostovat V’gandr (Helheim, živá sestava Taake), který skladbu otextoval a ve studiové podobě také nazpíval. Jako zpestření to bylo velmi příjemné a už tak výtečné vystoupení to jen podtrhlo. Co naplat, Panychida je evidentně ve formě a na Phantoms of Pilsen se to jedině potvrdilo.
Kdyby mě před začátkem festivalu napadlo se alespoň letmo informovat o vystupujících kapelách a nenechávat všechno jako obvykle až na osobní zkušenost, v případě dalších Rakušanů Triumphant bych podle jména a obálky jediné desky asi učinil předběžný závěr v tom smyslu, že to bude nějaký solidní black metal. Zvuky linoucí se na zahradu božkovské hospody, které Triumphant vyluzovali během zvučení a později i během vystoupení, mě ale přiměly raději setrvat nad konzumací pizzy a dvanáctky Herolda, protože to zkrátka znělo jako mix poněkud retardované variace Iron Maiden, kovadliny na koulích a nezbytného thrash/blackového koření. Když ale došlo pivo a pizzu už jsem nemohl ani vidět, nakonec jsem se na pár okamžiků do sálu podíval, abych z něj zase hodně rychle vypadnul, protože kožené outfity muzikantů ozdobené tunami kovových serepetiček (maně jsem si vzpomenul na ohozy kultovních Nifelheim) a další drobnosti jako rozpatlané painty a podobně mě zkrátka a jednoduše vyděsily natolik, že jsem neměl sebemenší chuť tuhle parodii pozorovat z bližší než bezpečné vzdálenosti. Oukej, tohle asi ode mě není úplně fér, protože jsem Triumphant nevěnoval ani zdaleka tolik pozornosti, abych je mohl verbálně poslat bez pardonu do kytek, a uznávám, že pokud v tom byla nadsázka (sice asi tak tuna nadsázky, ale víte, jak to myslím), tak to nakonec mohla být docela dobrá prdel, protože když samotné muzice nestála v cestě zeď, neznělo to úplně marně. Přesto mě ale nijak zvlášť nemrzí, že jsem si tohle vystoupení odpustil.
Po ujetém intermezzu pátečního programu v režii Triumphant se ale vše vrátilo do výsostně seriózních kolejích, když štafetu převzali Der Weg einer Freiheit dorazivší zpoza západních hranic naší republiky. Právě tihle Němci patřili mezi kapely, jejichž jména na soupisce mi sice nebyla neznámá, samotná hudba se mi doposud vyhýbala, ale přesto jsem měl jakési matné tušení, že by se mi to mohlo strefit do noty, a právě jim se to podařilo rozhodně lépe než předchozí večer jejich krajanům Freitod. Jestli bych měl vystoupení Der Weg einer Freiheit popsat jedním slovem, pak to bude určitě “intenzivní”. Právě zběsilý a intenzivní black metalový příval, na němž měli hlavní podíl zejména zpěvák s bubeníkem (výkon obou pánů nelze označit jinak než jako strhující) je ale suverénně nejvýraznějším a chtělo by se říct až jediným dojmem, který mi utkvěl v paměti. Ačkoli totiž byla muzika Der Weg einer Freiheit navzdory dost vysoké hlasitosti pořád ještě čitelná, nějak si z toho moc nepamatuji – a to prosím na vině výjimečně není alkohol. Co si ale pamatuji velmi přesně, to byla spokojenost a odhodlání k detailnějšímu průzkumu tvorby Der Weg Einer Freiheit, což mluví velmi jasnou řečí – vystoupení to bylo v každém případě povedené.
Jak se čas přiblížil desáté večerní, pomalu přišla řada na první ligu. Úlohu předposlední páteční kapely dostali švédští black metaloví ďáblové Valkyrja, na které jsem se poměrně těšil, neboť už na našem předchozím setkání mě příjemně překvapili, a tentokrát už jsem na ně byl relativně připravený. A Valkyrja odvedla zatraceně dobrý výkon, o tom není sporu. Mělo to grády, bylo to dokonale uvěřitelné, tah na bránu takřka hmatatelný… To vystoupení jsem si vážně užíval, ale bohužel to nemělo trvat věčně, spíš relativně krátce. Stačilo totiž jen pár skladeb a musel jsem sál opustit, protože hlasitost, která už u Der Weg einer Freiheit atakovala meze přijatelnosti, tentokrát vystřelila tak vysoko, že mě začala regulérně bolet hlava a píchat v uších. V žádném případě není pravda, že bych svou životosprávu nějak zvlášť hrotil, ale uši mám opravdu jen jedny, navíc už takhle dost jeté, takže jsem dal raději přednost zachování zbytků zdraví na úkor výtečného vystoupení, který Valkyrja zcela bez debat předváděli. Snad to někdy příště nebude takový masakr, protože zrovna tohle opáčko ochotně podstoupím.
Ačkoli má Valkyrja v black metalovém undergroundu solidní jméno, asi nejde hovořit o kultovní kapele. Případ norských Taake je ale přesně opačný, a tak není divu, že mnohými vyloženě uctívaná sebranka v čele s maniakem Hoestem ukořistila post headlinera prvního festivalového dne. Poněkud ležérní přístup kapely k časovému harmonogramu zapříčinil asi dvacetiminutové zpoždění, ale natěšené fanoušky to evidentně z míry nijak zvlášť nevyvedlo, a když už Taake konečně nakráčeli na pódium, přivítali je vpravdě královsky. A Taake – jako by chtěli dohnat zpoždění – spustili bez keců a prali to do lidí celou hodinu, kterou měli k dispozici. Jelikož jsem se k Taake na svém have-to-listen seznamu zatím nepropracoval, jejich show jsem sledoval spíše ze zvědavosti respektive reportérské povinnosti. Jakkoli jsem ale hudbou Taake nepolíben, musím uznat, že to byl od samého začátku nářez jak se patří. Hlasitost naštěstí klesla do přijatelných hodnot a čitelnost jednotlivých nástrojů byla rovněž příkladná, takže nebyl sebemenší problém si vystoupení náležitě užívat – a že bylo o co stát!
Muzikanti okolo Hoesta se činili opravdu skvěle, ale proti samotnému principálovi to bylo pořád jen takové křoví, protože právě Hoest byl zcela jednoznačně mužem číslo jedna. Jednak mě uzemnil mocným vokálem, který mrazil do morku kostí, a zadruhé na něj byla opravdu náramná podívaná. V plášti s širokou kapucí a podšívkou z norské vlajky vypadal nesmírně působivě, jedinečný corpsepaint jeho vysloveně démonickou vizáž ještě násobil, a když k tomu přidal ještě – nechce se mi říkat choreografii – pohybové výrazivo, už si opravdu nebylo na co stěžovat, takže zatímco Taake prali do lidí jednu dávku norského zla za druhou, Hoest celé představení vedle vokálního inferna rovněž působivě dirigoval a lidé mu to naprosto žrali. Na celém koncertu jsem tak našel jediná dvě smítka. Prvním byl incident, ve kterém figuroval jeden z fanoušků, více jak metrákový člen crew Taake, Hoest a lahev šampaňského, přičemž tihle čtyři činitelé se z mně neznámých důvodů jaksi potkali, což vyústilo v eskortování dotyčného fandy mimo sál. Smítko číslo dvě pak spatřuji v možná trochu zbytečně natahovaném závěru, dva přídavky bych si snad i odpustil. Je ale fakt, že jsem byl už fakt hodně unavený, takže to možná bylo jen mnou. Na vynikajícím výkonu, jaký Taake odvedli, to ovšem nemění zhola nic a já mohu s klidem prohlásit, že se páteční program zakončil v opravdu velkém stylu – přesně jak se sluší na jméno velikosti Taake.
Země: USA Žánr: black metal Datum vydání: 18.3.2014 Label: selfrelease / Myrkr
Tracklist:
01. Uranium Censer
02. Theist Holocaust
03. In the Name of Nothing
04. Vortex of Horror
05. Charnel Ditch
06. The Failure of Altruism
07. Become Death
Nukleární mráz… víc zlý název už jen těžko vymyslíte. Maximálně tak, že byste tam přidali ještě nějaký holocaust nebo něco na ten způsob (i když, i ten se objeví, byť jen v názvu songu). Nicméně i tak už jen z názvu Nuklear Frost páchne black metalová misantropie na sto honů, ale proč ne, alespoň to není nic se Satanem. Pokud by ovšem i přes název někdo tápal, hodně ponurý obal by jej měl přesvědčit, že očekávat nějakou sluníčkovou produkci rozhodně není na místě.
Jakkoliv se však obálka, která je ve své jednoduchosti silná, skoro až nepříjemná, tváří, že by i samotná hudební náplň desky “Subjugation” mohla být jen pro silné nátury, ve skutečnosti Nuklear Frost nehrají až takový extrém, abyste měli po poslechu neodkladné nutkání skočit z okna nebo se oběsit (a to vlastně platí nejen co do obsahové stránky, ale i co do té kvalitativní – můžeme hned říct, že produkce těchto Američanů není tak špatná, abyste si museli hodit mašli). Tím nechci říct, že by snad Nuklear Frost hráli nějaké zpívánky pro děti předškolního věku, to rozhodně ne, stále se bavíme o extrémním metalu, nicméně v jeho rámci je to záležitost relativně (tomuhle slovu jste doufám věnovali obzvlášť pozornost) stravitelná. Američané se sice snaží o to, aby vytvořili jakýsi chorobný sound a nemocnou atmosféru, což se jim do jisté míry i daří, ale takový ten úplný extrém v extrému vyhnaný až na doraz to prostě není.
“Subjugation” je sice pro Nuklear Frost formálním dlouhohrajícím debutem, jemuž předcházel pouze jediný demosnímek (který je paradoxně jen o deset minut kratší než řadový počin), jenže kapela samotná má za sebou dekádu existence, tudíž by velice solidní úroveň produkce (myšleno v širším slova smyslu včetně skladatelské zručnosti atp., nikoliv jen co do technických vlastností nahrávky) neměla být zas až tak překvapující. Já ovšem tvrdím pořád, že je lepší si na svůj řadový počkat, aby to pak za něco stálo, než po roce existence jít honem něco vydávat, ačkoliv to nestojí za nic. V případě Nuklear Frost je názorně vidět, že je to přístup velice správný, protože “Subjugation” je deska na velice dobré úrovni, což je samozřejmě vysoce pozitivní.
I když by si to možná někdo mohl na první pohled myslet, Nuklear Frost neprodukují black metal staré školy (ačkoliv sem tam vliv od klasiků zaslechnout lze, nicméně to je zcela logické, protože právě z nich to vychází), jejich přístup je spíš “moderní”. Tohle slovo je, obzvláště v případě black metalu, hodně ošemetné a neužívám jej s úplným nadšením, je tím však myšleno to, že se jedná o současnou formu žánru z nového tisíciletí… řečeno polopaticky, že to prostě nezní, jako kdyby kapela o nějakých dvacet roků zaspala dobu. Pokud byste se zeptali, ke komu by se dal zvuk Nuklear Frost připodobnit, s jistou dávkou tolerance by šlo ukázat kupříkladu na Otargos někdy v období alba “Fuck God-Disease Process”.
Je to samozřejmě jen berlička a v reálu se nedá tvrdit, že by snad Nuklear Frost od francouzských kolegů opisovali, ale řekl jsem to proto, že i Američané (a to už jsem ostatně zmínil) se snaží o jakousi nemocnou atmosféru a zejména co do kytar jim to tu a tam leze ven podobně. Každopádně, důležitější je fakt, že se s tím Nuklear Frost popasovali úspěšně a záměr jim vyšel, výsledkem čehož je album, jehož poslech nenudí. Atmosféra na “Subjugation” určitě obsažena je a snad jediné, co jí schází, je to, aby byla ještě silnější a koncentrovanější, protože úplně extrémně strhující to bohužel zase není. Jenže i přesto se stále jedná o velice kvalitní práci, která mě dost baví, a vesměs nemohu říct, že by Nuklear Frost udělali něco špatně. Zároveň platí, že kdyby se mi do ruky dostala případná druhá deska kapely, jejímu poslechu se bránit nebudu, vlastně spíš naopak…
