Nebudu vám to nijak zatajovat – „Nova Void“ je albem, s nímž mám docela problém a které se pro mě stalo poměrně slušným oříškem. Ne snad proto, že by šlo o nahrávku natolik složitou nebo neuchopitelnou, jako spíš kvůli tomu, že mě to dost festovně nudí a že jsem se tomu masochisticky pokoušel dát férově velkou dávku času a prostoru (alias časoprostoru, ha!), aby to mohlo vyrůst. Jenže ani hnojení a zalévání za pomoci poctivého poslechu nijak nepomohlo a deska mi nikam nevyrostla, spíš zvadla a chcípla…
A přitom zdálky nevypadají Němci Rigna Folk nezajímavě. Přelouská-li třeba člověk jejich (pouze německy psanou – hlavně, že zpívají anglicky) biografii a vezme-li samozřejmě s rezervou sebeoslavné kecy o tvorbě paralelních světů, neřkuli rovnou přirovnávání sebe sama ke kombinaci Sigur Rós, Pink Floyd a Radiohead (to chce fakt kule), lze najít i několik perliček třeba o hraní koncertů ve věznici a jeskyni nebo o tom, jak se tvorbou skupiny prolíná příběh smyšlené planety Astropolis ve vzdáleném vesmíru, kterou tvoří jedno obrovské město – „deštivé jako noirový film“.
Aniž bych ale chtěl být přehnaně ošklivý, po poslechu aktuálního alba „Nova Void“ (starší věci neznám a po téhle zkušenosti se po nich ani shánět nebudu), které je venku od podzimu, by se mi skoro i chtělo říct, že ta tematická stránka je asi tím nejzajímavějším, čím Rigna Folk disponují. Nemá cenu to dále zatajovat – Němci hrají ukrutánsky nudný indie post-rock pro homosexuální hipstery. Spousta jakoby emocí a citečků, zvonivé kytárečky, procítěný vokálek a všechny tyhlety věcičky, bez nichž se prý atmosféra neobejde. Na nějaký space rock nebo snad dokonce psychedelii, což jsou také pojmy, na něž jsem v souvislosti s Rigna Folk kdesi narazil, si radši nechte zajít chuť, protože nic takového na „Nova Void“ nenajdete ani náznakem.
Jednou z věcí, jež mi na „Nova Void“ vadí nejvíce, je naprostá nekonfliktnost a bezzubost. Jasně, chápu, že se Rigna Folk pohybují v nějakých žánrových mantinelech, to beru a samozřejmě nečekám, že to bude nakopávat jak poslech techna na LSD, ale – když svinsky použiju metriku formací, k nimž se Němci sami přirovnávají – třeba o takových Pink Floyd nebo Sigur Rós se rozhodně nedá tvrdit, že by to byla muzika bez koulí. Rigna Folk jsou oproti nim eunuši. Tohle mi, abych tak řekl, s prominutím připadá jako zženštilá muzika pro latentní metrosexuály.
Možná ještě větší problém ovšem tkví v jiné věci. To, jak se Rigna Folk obecně prezentují, na mě působí stylem, že chtějí vzbudit dojem, že to je vysoce artová kapela (alias uměníčko, haha!), leckdy mi ta snaha dokonce přijde přespříliš okatá, až kontraproduktivní. Jenže o to víc mě pak bije do uší, že navzdory snaze vypadat a znít chytře a intelektuálně z toho na mě čiší mnohdy regulérní naivita, skladatelská i textová. Původně jsem tu chtěl na podporu tohoto tvrzení uvést příklad alespoň jedné konkrétní písničky, ale jaksi jsem zjistil, že nevím, jakou vybrat dřív, protože mám takový dojem skoro ze všech. Ale kdybych to měl přece jenom rozstřelit, tak v tomhle ohledu vede asi „Propaganda“ a „Grow Beyond“, jakkoliv jim ten zbytek zodpovědně šlape na paty.
Nehodlám to dále prodlužovat, protože víc k tomu nemám moc co říct – „Nova Void“ mě dočista minulo, a to hodně velkým obloukem. Těm, kdo nosí tlusté obroučky u brýlí, flanelku, v jedné ruce iPhone a ve druhé Club-Mate, se to asi líbit bude, ale mě to tedy nechává zcela chladného – asi jsem na to moc redneck a přízemní křupan. Ale na Náplavce by z toho byl kult, za to ručím.
Němečtí Todtgelichter jsou dozajista skupinou, jíž nejde vyčítat, že by stála na místě a nedokázala se své tvorbě pohnout. Ve skutečnosti totiž formace prodělala slušný vývoj a srovná-li člověk debut „Was bleibt…“ s novinkou „Rooms“, pak nelze neslyšet, že jsou si navzájem na hony vzdálené.
Řekl bych, že takovým stěžejním momentem, kdy se muzika Todtgelichter začala lámat ze vcelku klasického pojetí blackmetalového žánru do jeho otevřenější formy, byl příchod zpěvačky Marty (jen tak mimochodem provdané za bubeníka Tentakela, jednoho ze dvou stále aktivních zakládajících členů Todtgelichter). Onou zlomovou nahrávkou se pak stala celkově třetí deska „Angst“ z roku 2010, na níž se Němci začali vzdalovat původní extrémní podobě metalu, zapracovali na progresivnějším nádechu a přidali i vlivy post-metalu.
Nicméně – to jen aby nám tu nevznikla mýlka – by se slušelo dodat, že Todtgelichter nepatří mezi kapely, které naskočily na trendový post-vlak. V jejich případě je cítit, že si ke svému aktuálnímu zvuku došli postupným a vcelku logickým vývojem. To se dá tvrdit vlastně i o novince „Rooms“, jež plynule navazuje na svého tři roky starého předchůdce „Apnoe“. Ačkoliv, jak se to zase vezme. Je totiž pravda, že zas až tak velký rozdíl mezi „Rooms“ a „Apnoe“ není, tentokrát se žádný výrazný posun nekoná. Todtgelichter dostatečně zvolnili již na předchozí desce a na novince tuto formu spíš už jen vybrušují.
Na druhou stranu ale zase nechci vzbudit dojem, že Todtgelichter skočili rovnýma nohama do „jemného metalu“ a po celou stopáž už jen zasněně rozjímají. Když na to přijde, stále tu a tam dokážou blackmetalově zahrozit a zapojit extrémní vokál, jak to ostatně dokazují nejednou napříč „Rooms“. Je ovšem faktem, že takové pasáže již tvoří minoritní část hrací doby a že navrch má jednoznačně jemnější / progresivnější / atmosféričtější (všechna tři pojmenování sedí) projev. Dovolil bych si tím pádem tvrdit, že současní Todtgelichter již nehrají muziku, která by byla určena příznivcům čistokrevného black metalu. A i proto – několika málo mírně ostřejším pasážím navzdory – by podle mě bylo zavádějící je označovat za blackmetalovou skupinu. Což samozřejmě může být jak klad, tak i zápor – to už nechám na vašem vlastním uvážení, jak to máte vnitřně nastavené.
„Apnoe“ mě svého času velice bavilo a v době vydání jsem album točil zodpovědně. S odstupem času mám však s tou nahrávkou jeden menší problémek, a sice že je místy až příliš rozvláčná, což jinými slovy znamená, že jisté momenty jsou hlušší a vyznívají trochu do ztracena, také chybí skutečně strhující chvilky, ačkoliv celkově kladné dojmy stále převažují. Něco podobného bohužel cítím i u novinky „Rooms“. Ta deska je mi sympatická a mám z ní rovněž kladné dojmy, ale sem tam se mi prostě stává, že při dlouhých minutách „atmosféření“ pozornost trochu polevuje, takže se „Rooms“ začne zvrhávat jen v kulisu – byť stále velmi příjemnou.
Nechci ovšem vzbudit dojem, že s tímto album bojuje celých 50 minut. Slabší chvilky jsou totiž stále vyvažovány i porcí kvalitních nápadů. Todtgelichter pořád občas dokážou přijít se silným motivem, který člověku uvízne v hlavě. Osobně bych si v tomto ohledu dovolil vypíchnout celkem tři skladby, jež tím pádem v podstatě vyzdvihnu i jako vrcholy „Rooms“. Jedním z nich je pro mě zcela jistě „Shinigami“, kde vládne motiv s velmi výraznou baskytarou, která tomu dodává znatelný temnější nádech. Dále bych vyzdvihl šestou „Zuflucht“, kde mě velmi baví houpavá melodie a také fakt, že jde asi o nejblackmetalovější píseň nahrávky. A do třetice všeho dobrého bych pak zmínil předposlední „Origin“ se skvělým hammondkovým počátkem a následnou povedenou kytarovou melodií v pozadí. Nicméně třeba hned úvodní „Ghost“ mě baví taktéž, to zase ne že ne.
Pokud bych se měl přestat vytáčet a konečně rezolutně říct, jak na tom „Rooms“ je, pak nebudu příliš váhat a řeknu, že je to určitě dobrá deska. Není dokonalá, má svoje mušky a najdou se i slabší chvilky, nicméně pozitivní pocity u mě mají navrch, a když nic jiného, tak se to prostě poslouchá strašně hezky – to se prostě upřít nedá. Dokonce bych i řekl, že v porovnání s „Apnoe“ má „Rooms“ mírně navrch, protože disponuje větším počtem těch výrazných pasáží. Nebudu vám však lhát – nějak extrémně na větvi z toho zase nejsem. Jednoduše je to pohodový sympatický nadprůměr, který není úplně vysoký, zároveň však album ten status nadprůměrnosti nezískává jen s odřenýma ušima.
Druhý pohled (Skvrn):
Blackovou éru německých Todtgelichter nepamatuji. Ke tvorbě kapely jsem totiž přičichl až společně s minulým „Apnoe“ – dokopán jak pozitivními ohlasy, tak i zajímavým obalem. Nemůžu říct, že bych byl tehdy výrazně nadšený, ostatně k desce jsem se už později nevracel, každopádně k dalšímu průzkumu tvorby mě Todtgelichter rozhodně neodradili a důkaz přináším hned teď. Vyšlo „Rooms“, kolem nějž se v mé hlavě točilo stejně jako minule mnohem více otazníků než teček.
Dvě věci jsou jisté, tudíž dva otazníky mohou pryč – blacková zpátečka ne, metal však nadále ano. A teď jak dál? Metal rozhodně progresivní. Vzhledem k variabilitě a nečekaným zvratům hůře stravitelný, díky bravurnímu výkonu zpěvačky Marty taktéž svojsky divoký. Metal jinak, ale svou dravostí přesto tak trochu postaru. Vlastně kumšt, který se jen tak neslyší. Také vzpomínanou variabilitu je třeba obzvlášť vypíchnout. Způsob, jakým kapela přechází z tvrdých pasáží k těm odlehčenějším, je neskutečně přirozený a post-metaly tu vedle až artových popařin sedávají jakoby nic. Uznání zaslouží i bicí sekce, jíž se podařilo smazat rozdíly mezi techničností a přirozeností. Tím se jen umocňuje uvolněná a primárně pozitivní atmosféra, která celé „Rooms“ protkává.
O tom, že Němci přišli s albem velmi svojským, tím, jež se nezaleklo žánrové rozmanitosti a propojuje jednotlivé složky bez jakékoliv bázně, nemůže být pochyb. Každopádně ačkoli jsou v propojování zdánlivě nesourodých momentů Todtgelichter mistři, celkově postrádám silné melodie; momenty, které vyloženě strhnou. Vše moc příjemně plyne a nějaký zásadní slabý kousek jsem nenašel, jenže o vysloveně excelentní kousky je také trochu nouze. U mě to tak dopadlo vlastně úplně stejně jako minule. „Rooms“ se stejně jako předchůdce příjemně poslouchá, působí sympaticky a nachází se ve vodách nadprůměru, tudíž na několik poslechů a třeba i zpravení nálady proč ne. Nicméně podobně jako u předchůdce to na pravidelnější otáčení bohužel nevidím.
Země: Velká Británie / Německo Žánr: progressive rock / pop rock Datum vydání: 22.1.2016 Label: InsideOut Music
Tracklist:
01. Do Nothing Till You Hear from Me
02. Praying to a Mute God
03. Nightschool for Idiots
04. Feed the Troll
05. Your Dark Ideas
06. Last Man on Earth [bonus]
07. In The Crosshairs
08. Strange Relationship
09. Swimming Horses
10. Mavro Capelo [bonus]
11. Father Daughter
Protože se vznik The Mute Gods datuje teprve k loňskému roku a „Do Nothing Till You Hear from Me“ je jejich debutovým počinem, tak se přímo nabízí asociace s nějakou začínající partou. Skupinou, která toho za sebou moc nemá a jíž tak bude automaticky přisuzována role teprve hledající se kapely, od níž nelze čekat žádné zázraky. V tomto případě je tomu ale přesně naopak, protože od spojení trojice takových jmen, o nichž ještě bude řeč, se nedá čekat nic menšího než velmi kvalitní porce muziky s vyzrálým skladatelským a instrumentálním vkladem.
On totiž za vznikem The Mute Gods stojí Nick Beggs, který vede britské Kajagoogoo a jenž se do mého povědomí dostal teprve s nástupem do doprovodné kapely Stevea Hacketta a zejména Stevena Wilsona. Nick Beggs s druhým jmenovaným spolupracuje již od druhého sólového alba „Grace for Drowning“ a za tu dobu si u Wilsonových fanoušků, jimž Kajagoogoo nic neříká, vydobyl pověst skvělého basáka a nadaného doprovodného vokalisty. Přestože jsou The Mute Gods v podstatě jeho výtvorem, tak vzhledem k tomu, že se hned v začátcích obklopil kytaristou Rogerem Kingem z kapely Stevea Hacketta (ex-Genesis) a bubeníkem Marcem Minnemannem, s nímž se zná díky spolupráci se Steven Wilsonem, nejsou The Mute Gods jeho sólovou vizí, nicméně se tváří jako regulérně fungující skupina.
Jistě uznáte, že už jen díky personálnímu obsazení vzbuzují The Mute Gods nemalé naděje v kvalitní produkci, jejíž jádro bude blízké progresivnímu rocku britského střihu, což se taky stalo. Kdybych měl „Do Nothing Till You Hear from Me“ popsat, tak bych to nejjednodušeji zvládl s přirovnáním k barvitému koktejlu sólových alb pánů Hacketta, Wilsona a navrch řádná špetka popových melodií. To vše protřepat a posypat progmetalovými momenty, které v záplavě kláves a zvonivých kytar nejsou natolik časté, aby se The Mute Gods pouštěli do soubojů s Dream Theater. Naopak, The Mute Gods písničkovým pojetím jako by popírali zázemí, z něhož jednotliví muzikanti vzešli. Jakkoli je totiž ten britský progrockový odér slyšitelný během několika vteřin, tak silné melodické cítění a v podstatě poprockové písničky typu „Praying to a Mute God“, či „Nightschool for Idiots“ desku velmi projasňují.
Upřímně jsem byl nejvíc zvědavý na Nicka Beggse, jehož jsem znal pouze ze studiových a živých počinů Stevena Wilsona na sólové dráze, kde se vokálně představuje spíš v rámci harmonických vokálů ve vyšší poloze, čímž funguje jako doplněk k Wilsonovu zemitému vokálu (v porovnání s Beggsem). A musím říct, že jsem překvapen, jak dobrým zpěvákem se ukázal být, protože aniž bych chtěl srážet přispění zbylé dvojice instrumentálního osazenstva, tak je to Nick Beggs, kdo táhne The Mute Gods kupředu až neskutečným způsobem. Minnemann a King hrají skvěle, ale hlavním lákadlem se pro mě stal právě Beggs. Jen pro úplnost dodám, že při nahrávání „Do Nothing Till You Hear from Me“ se motalo ve studiu hned několik hostů, z nichž nejznámější jsou Adam Holzman a Nick D’Virgilio, ovšem jejich přispění jsem nijak nezaregistroval, a kdyby mi to nikdo neřekl, tak mě ani nenapadne po nich pátrat.
Nicméně, to nemůže změnit nic na tom, že z „Do Nothing Till You Hear from Me“ se vyklubala fantastická nahrávky s velmi hezkou atmosférou a silnými skladbami. Úvodní titulní položka je přesně tou písní, již bych od této trojice papírově čekal. Její vzletný refrén, klávesová linka a skvělé bicí ve mně zanechaly na úvod dobrý dojem a od té doby mě The Mute Gods měli v hrsti. Roger King a jeho kytarové sólo spolu s celkovou náladou písně připomenou atmosféru 80. let a drnčivá Beggsova basa ji tvrdí tak akorát, aby se nevytratil příjemný popový odér pramenící z refrénu. V trochu přímočařejším hávu pak pokračuje již zmíněná dvojice „Praying to a Mute God“ a „Nightschool for Idiots“, z nichž hlavně ta druhá je softpopovou baladou, ze které emoce tryskají na všechny strany, a vůbec přitom nezní jako laciný brak pro masy. Beggsův zajímavý a svým způsobem i jedinečný vokál zní v těchto písních, v nichž zpívá spíš ve vyšších polohách, velmi přirozeně a dohromady tak tvoří silnou kombinaci.
Následující „Feed the Troll“ s pevně daným rytmem, jenž je oproti předešlým hladivým kompozicím hutný, brání, aby se „Do Nothing Till You Hear from Me“ ještě před svou polovinou ztratilo v záplavě melancholie předešlých písní. V podstatě stejnou funkci má progově orientovaná „Your Dark Ideas“ a instrumentální „In the Crosshairs“, která je zajímavým kusem, ovšem musím říct, že já bych si ji představil spíš v samém závěru desky, kam by se mezi melodickou trojicí písní („Strange Relationship“, „Swimming Horses“ a „Father Daughter“) dokonale hodila. Tuto funkci plní bonusová „Mavro Capelo“, jež ale není tak kvalitní jako „In the Crosshairs“. Na základní verzi alba podobná píseň v závěru prostě chybí. Ne, že by se ke konci „Do Nothing Till You Hear from Me“ nedalo poslouchat, ale občas jsem měl pocit, že jsou The Mute Gods v závěru už lehce uspávající.
Stačilo by jen víc překvapivých instrumentálních pasáží jako klávesové sólo v prostřední části „Strange Relationship“ nebo vklad hosta, jako se tomu děje v závěrečné „Father Daughter“, v níž se představila Lula Beggs, jejíž hřejivý vokál se k tomu otcovu hodí. Takto jednotlivě jsou ty písně super, ale při jednolitém poslechu mi ke konci přeci jen něco scházelo. Hodně povedená je i rozmáchlejší „Swimming Horses“, která si v úvodu dává načas a v níž je výrazně slyšet progresivní rock 70. let díky skvělé klávesové lince a vícehlasům v pozadí. Velmi chytře vystavěná záležitost, jež i přes delší hrací dobu nenudí a do poslední chvíle si při jejím poslechu užívám každou vteřinu.
Není žádné překvapení, že kritika se v závěrečném sumírování konat nebude, protože z předchozích řádků je jasné, že The Mute Gods se mi zalíbili. Vzhledem k tomu, že po celou hodinu (počítám-li i dvojici bonusů) zde není tolik hluchých míst, abych měl chuť album v kterémkoli jeho momentu vypnout, tak jsem spokojený. Hodně spokojený. Tohle je totiž hudba, jíž ve svém volném čase poslouchám velmi rád a fakt, že je za ní podepsaná taková trojice osobností, to je už jenom třešnička na dortu. Pokud pominu svůj názor na dramaturgii desky a rozmístění několika skladeb, tak můžu debut The Mute Gods bez výhrad doporučit.
Země: Německo Žánr: symphonic power metal Datum vydání: 29.1.2016 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Mystery of a Blood Red Rose
02. Let the Storm Descend Upon You
03. The Haunting
04. Seduction of Decay
05. Ghostlights
06. Draconian Love
07. Master of the Pendulum
08. Isle of Evermore
09. Babylon Vampyres
10. Lucifer
11. Unchain the Light
12. A Restless Heart and Obsidian Skies
13. Wake Up to the Moon [bonus]
Bez velkých okolků přiznávám, že když Tobias Sammet ohlásil vydání již sedmého alba svého projektu Avantasia, tak to ve mně nevzbuzovalo vůbec žádné emoce. A když už by se o nějakých pocitech dalo mluvit, tak byly veskrze záporné. Důvodů to má hned několik, ovšem ten nejdůležitější je, že to, co se na prvních dvou albech tvářilo jako opravdu skvělý nápad, který byl navíc podpořen parádním materiálem, se postupem času zvrhlo v takovou malou továrnu na peníze, která začala alba chrlit v mnohem rychlejším sledu, než by si Avantasia při čím dál slabších skladatelských schopnostech páně Sammeta měla dovolit.
Ještě třetí deska „The Scarecrow“ byla v pohodě a obsahovala spoustu dobrých písní. Ačkoli jsem v době vydání mluvil trochu jinak, tak s odstupem času jsem ji začal považovat za poslední opravdu dobrý výtvor pod hlavičkou Avantasie; to bych zase malému principálovi křivdil, kdybych to nepřiznal. Nicméně, s příchodem posledních tří alb „The Wicked Symphony“, „Angel of Babylon“ a „The Mystery of Time“ už to s kvalitou bylo podstatně horší. Orchestrace se tvářily bombastičtěji, skladby epičtěji, ovšem tvorba se Sammetovi začala pod rukama měnit v generický power metal, jehož jediným lákadlem nakonec byli jen ti hosté, kteří pravidelně obsazují soupisku Avantasie před vydáním každého alba. Když navíc vezmu v úvahu, že Tobias chrlí se stejnou pravidelností neméně plytké desky i v rámci své domovské kapely Edguy, tak jsem prostě a jednoduše neměl dojem, že bych od “Ghostlights“ měl dostat něco jiného než zase další chomáč písní, jež budou bombastické, melodiemi budou chrlit na všechny strany, ale které mě nechají chladným a které budu považovat za sterilní odvar dříve vyřčeného.
A výběr hostů, jenž oproti dosavadní historii příliš invence nedoznal, zásadní změně taktéž nenahrával. Nechybí stálice Michael Kiske, u něhož je už dopředu jasné, jakou písničku mu Tobi přisoudí. Stejně jako již v minulosti se na „Ghostlights“ představili Ronnie Atkins z Pretty Maids, Bob Catley z Magnum a stará známá Sharon den Adel z Within Temptation. K mé velké radosti se vrátil norský fenomén Jørn Lande, který zase dokazuje, že cizí materiál mu zatraceně sluší a jeho výkon v druhé skladbě je pro mě osobním vrcholem nové Avantasie, ale k tomu až za chvíli. Krom těchto osvědčených jmen Tobi oslovil i nové osobnosti, z nichž Marco Hietala je nepříliš překvapivou volbou, ovšem to, že se rozhodne i pro Dee Snidera z Twisted Sister a Geoffa Tatea z Queensrÿche (tedy pardon, teď už Operation: Mindcrime), to už tak očekávané nebylo.
Dá se tedy k nové Avantasii říct něco překvapivého, když je to formálně úplně stejně nabubřelé a vyumělkované album, jako byly poslední tři, jen s tím rozdílem, že se lehce proměnilo osazenstvo vokalistů a skladby se jmenují jinak? Ale jo, překvapivé je, že tentokrát to Sammetovi nějak záhadně vyšlo a „Ghostlights“ mě baví. A to tak, že dost. Rozhodně bych se nebál mluvit o nejlepším albu od již zmíněného „The Scarecrow“ z roku 2008. Já vím, že budu vypadat jako debil, ale opravdu si myslím, že to, co v letech nedávných na albech Avantasie chybělo, tedy především silné skladby, nápady, lehkost a cit pro dobrou melodii, je zde najednou zastoupeno v takové míře, až se mi nechce věřit, že je za tím vším zodpovědný stejný člověk, jenž složil všechna ta nůďo průďo Edguy/Avantasia alba za posledních sedm let.
První singl „Mystery of a Blood Red Rose“ ještě neslibuje žádnou výraznou změnu, protože je to taková ta klasická hitůvka s četnými sbory a barvitými aranžemi, ačkoli melodie v refrénu není úplně hloupá. Sammetův vokál už mi není tak po chuti jako v dobách „Hellfire Club“ od Edguy, takže ji chápu jen jako takový slušný předkrm věcí budoucích. To nejlepší totiž přichází v nadcházejících třech skladbách. Dvanáctiminutová „Let the Storm Descend Upon You“ je krasojízdou Jørna Landeho, jenž zpívá ve vynikající formě a jemuž zdatně sekunduje Ronnie Atkins a koneckonců i ten Sammet. Vzhledem k tomu, že se Tobimu podařilo i takto dlouhou skladbu vyzdobit skvělou ústřední melodií, v níž naplno vynikne síla jednotlivých zpěváků, a velmi solidní gradovanou strukturou, tak bych se nebál pasovat ji do role největšího překvapení “Ghostlights”, protože to, že dokáže hlavní mozek Avantasie takovou věc skladatelsky utáhnout bez menšího škobrtnutí, jsem nečekal.
Přestože je Avantasia obecně na svých albech prolezlá veskrze pozitivní náladou, tak se občas našlo místo i pro temnější písně typu „The Toy Master“, či „Death Is Just a Feeling“, které měly zvláštně teatrální atmosféru. Jinak tomu není ani zde a novinka má svého zástupce v podobě „The Haunting“. Dee Snider zpívá překvapivě záporácky a démonicky, takže jestli jste čekali variaci na rockovou hymnu à la Twisted Sister, tak vězte, že je to úplně jinak a tahle kompozice od prvního poslechu rostla a rostla snad ještě víc než její epický předchůdce. „Seduction of Decay“ je výkladní skříní pěveckého souboje Geoffa Tatea a Tobiase Sammeta, v němž ten druhý dostává vcelku na frak. Orientální nádech hlavního kytarového motivu tuhle píseň ale velmi příjemně ozvláštňuje a rozhodně je to jeden z momentů, jenž se vryje do paměti.
V dalších minutách přijdou na řadu i méně překvapivé písně, jež neurazí, ale mají v několika případech na starších albech své povedenější ekvivalenty. Sem patří titulní kvapík „Ghostlights“, který v rychlejších slokách pohání Kiske, ale je brzděn nepříliš dobrým refrénem, jenž kvalit takové „Shelter From the Rain“ nedosahuje. Další Kiskeho skladba „Unchain the Light“ je o něco lepší a jejím hnacím motorem jsou především hitové ambice a provzdušněnost. Vyložený zázrak to není, ale do vatových výplní z minulých alb má zatraceně daleko. „Isle of Evermore“ s Sharon u mikrofonu je hodně minimalistická a nepřekvapivě patetická písnička, již ani ten sametový vokál holandské pěvule nezachrání, a stala se tak nejslabší položkou celé desky. „Lucifer“ mě víc baví až ve své druhé polovině, kdy opadne patetický opar první utahané půle a kdy to naplno rozjede Jørn. Ovšem nebýt něj, tak je tato průhledná záležitost poloviční.
Pojďme zpět k věcem veskrze pozitivním, jež představuje třeba slušná rychlovka „Babylon Vampyres“. Ta se mi líbí hlavně díky melodickým nápadům, ačkoli bych se nebál ji trochu zkrátit, protože sedm minut je dost. Pak tady máme „Draconian Love“, v níž se pěvecky blýskl pro mě neznámý Herbie Langhans. Jeho hluboký hlas tuto píseň posouvá do pro Avantasii nepříliš typických goticky-rockových vod a není to vůbec špatné. Marco Hietala nijak nezklamal a ukazuje, že je to vynikající zpěvák, který by si v Nightwish zasloužil více prostoru, protože heavy metalová hymna „Master of the Pendulum“ je i díky jeho charismatu valivým monolitem s ostřejším instrumentálním podkladem. Nechci, abych vypadal, že jsem proti Tobiasovi nějakým způsobem zaujatý, ale v této písni se opět ukázalo, jak nezajímavým zpěvákem oproti svým kolegům umí být, protože jakmile si vezme ve druhé sloce slovo, tak původní tlak je poloviční, ale celkově je to hodně dobrá věc.
Je docela škoda, že se na základní verzi alba nedostala bonusová „Wake Up to the Moon“ s Landem, Atkinsem a Kiskem. Přestože to není nic nového pod sluncem a mozek se snaží ji neustále přirovnat k nějaké starší písni Avantasie (ta melodie je mi strašně povědomá), tak si její poslech užívám víc než třeba závěrečnou „A Restless Heart and Obsidian“, jíž jsem nepřišel na chuť. V závěru už to není taková pecka jako v úvodu a ke konci „Ghostlights“ lehce ztrácí na síle. Přeci jen, 70 minut materiálu je dost, a protože chybí ke konci vyložené pecky jako „The Haunting“ nebo „Let the Storm Descent Upon You“, tak se mi začal poslech mírně slévat. Ale opět jedním dechem dodávám, že i přesto „Ghostlights“ strčí své tři předchůdce do kapsy, protože těch úplně blbých momentů na něm není tolik, abych měl chuť vypínat jej již po čtvrté písni.
A za to posílám Sammetovi malou poklonu. Za to, že vlastní náplň „Ghostlights“ není ani zdaleka tak jalová, jak jsem od pokračovatele předešlých počinů čekal, a oproti minulejšku je rozmanitější a lépe se poslouchá. Nebýt těch několika málo písní, které příliš netáhnou, tak bych si novinky cenil ještě více. „Ghostlights“ je formálně dokonalý produkt, za nějž se dvojice Sasha Paeth a Tobias Sammet stydět nebude, protože zvuk je tak dobrý, jak jen si u podobných alb lze vůbec představit, ale díky věcem jako „Let the Storm Descend Upon You“ jsem ochotný i tu do očí bijící konzumní orientaci přehlídnout. Přeci jen, hlavní je vždycky to, jestli daná nahrávka baví. A mě „Ghostlights“ baví.
Druhý pohled (nK_!):
Upřímně nechápu, jak je možné, že „Ghostlights“ sbírá po světě tak vysoké a svým způsobem až enormní známky. Naposlouchal jsem se jej (a stejně tak i předchozích alb z dílny Tobiase Sammeta a jeho Avantasie) nemálo a stále nemohu přijít na to, co na něm široká veřejnost vidí. Jsem v rozpacích zhruba stejně jako v případě minulého „The Mystery of Time“, na nějž „Ghostlights“ přímo navazuje.
Ono totiž „Ghostlights“ není v ničem nové, zajímavé ani inovativní. Tobi si stále jede jednu a tu samou recepturu dokola. Což je v případě symfonického power metalu ten největší provar, který může kapela posluchačům servírovat. Znám tedy spoustu lidí, jimž stále dokola omílané melodie a postupy několik (desítek) let po sobě nevadí, ale ruku na srdce – doopravdy to ještě někoho dokáže vytrhnout z rutiny?
Jasně, pestrá plejáda hostujících umělců, temnější tón a prostě vypiplaný Tobiasův hlas mluví ve prospěch „Ghostlights“. Pak ale přichází mnohá ale. Tak například má ta deska na stopáži skoro hodinu a čtvrt. Jako doopravdy? Když se už v polovině začíná dostavovat pocit vyčpělosti a repetitivnosti? Když mám pocit, že každý další song je naprosto, ale naprosto stejně komponovaný jako ten předchozí, jenom v něm slyším jiný vokál? Když je podstatná část písní plná jen stále dokola se opakujících refrénů? Nevím jak vy, ale já tomuhle říkám nuda. Rozhodně tedy ne album hodné vícero poslechů a nadprůměrných známek.
TobiasovaAvantasia pro mě už asi navždycky zůstane jen takovým maličkým funny projektem pro radost zúčastněných interpretů. „Ghostlights“ nemá až na pár světlých místeček co zajímavého nabídnout a já nemám důvod jej za to vychvalovat. Podprůměrná práce, pouze řemeslně kvalitně odvedená. Za mě nic víc.
Datum: 15.2.2016 Místo: Praha, Klub FAMU Účinkující: Nadja, Rouilleux
První pohled (Atreides):
Pokud bych měl nějak představit berlínské (ex-kanadské?) drone / doomové duo Najda, totiž Aidana Bakera a Leah Buckareff, začal bych úplným koncem koncertu respektive okamžikem, kdy jsem se na odchodu přehraboval několik desítkami kompaktních disků a nemohl za živého boha nalézt jedinou shodnou dvojici alb. Pravda, část z nich byla alba Aidanovy eponymní sólové tvorby, která ještě víc tíhne směrem k ambientu, ale i tak jde o docela pěkný vhled do činnosti kapely, jejíž diskografii za svůj život pravděpodobně nikdy neuslyšíte celou. I když, za tři roky od jejich posledního koncertu v Praze byste to stihnout mohli. Pro úplnost, Aidana a Leah na pražské zastávce v klubu FAMU doprovodilo domácí experimentálně-psychedelické trio Rouilleux.
Než se však pustím do dojmů z koncertu, upustil bych pár slov o prostoru, v němž se odehrával. Klub FAMU je místo docela nové, takřka neposkvrněné, podle slov organizátorů akce navazující na tradici filďáckého klubu K4, který pár let nazpět skončil docela nešťastně kvůli sporům s vedením fakulty, potažmo univerzity. Nutno uznat, že FAMU supluje unikátnost „Káčka“ obstojně, a byť není tak velké, útulné je jak díky volbě umístění (opět jsme v klenutém sklepení), tak díky podobné výbavě (nesourodá kolekce použitého nábytku) docela stejně. Jen v „hipsterskosti“ legendární filďácký klub překonává, což ve své podstatě obnáší výběr solidního piva z malých pivovarů a, vegani či vegetariáni nechť se neurazí, vtipné názvy pokrmů na jídelním lístku.
Ale ke kapelám. Je zhruba čtvrt na devět a na pódiu se zjevují Rouilleux. Rozmazaná kytara, podmanivá basa, elektronika tepající a šumící kdesi na pozadí pod tím vším. Táhlá trubka je tu a tam vyměněna za bicí a naopak. Skoro mi přijde, že vokál je občas až nadbytečný a kompozice by si bohatě vystačila s dialogem samotných nástrojů, zároveň ale nebyl tak výrazný, aby ji narušoval. Hlavní prostor byl věnován gradaci a přelévání energie mezi klidnějšími, ambientnějšími plochami, nad nimiž se linula stříbrná nit dechového nástroje, a agresivněji stavěnými pasážemi hnanými kupředu bicí soupravou, což jako celek fungovalo po celou dobu docela dobře. K atmosféře přispěla i nevýřečnost kapely, Rouilleux zkrátka přišli, zahráli a odešli bez zbytečných řečí a okecávání. Nechali mluvit své skladby samy za sebe, za což mají nemalé a významné plus. A ačkoliv si nejsem jistý, nakolik tahle nevšední hudba může fungovat studiově (což hodlám zjistit hned, jak budu mít trochu času), živě mě pražská trojice příjemně překvapila.
Že už je na pódiu Nadja a vše je připraveno k tomu, aby mohla začít hrát, bylo poznat hlavně díky projekci plné koček a koťat všeho druhu. Vzhledem k tomu, že oba členové dvojice jsou vysocí spíš hudebním nadáním než vzrůstem, jsem zpoza hradby lidí viděl víceméně jen hlavy kytary, respektive baskytary. To už se ale z reproduktorů derou první tóny „Dark Circles“ z poslední desky „Queller“ (kterou jsem k mojí smůle u stolku s merchem nenašel). Mohutné, hlukem podbarvené vlny plynuly od dvojice směrem k posluchačům naprosto přirozeně. Pravda, občas jsem si (hlavně zpočátku) říkal, že by to mohlo být ještě o něco víc nečitelné, špinavé a hypnotické, i přesto jsem však strávil většinu koncertu kdesi ve svých představách.
Byl jsem unášen do dálav, přičemž občasné záblesky koťecího promítání působily na jednu stranu krásně, na tu druhou silně znepokojivě. Asi jako když s sebou občas škubnete, vytrhnete se z letargie a ponoření do dronových hlubin a první věc, na níž ulpí váš zrak, jsou obří černobílé kočky na plátně před vámi. Zároveň nutno podotknout, že jsem byl unášen do dálav v sedě, protože ve stoje bych nejspíše upadl na nejbližšího nebožáka a zkazil mu koncert, pročež by stálo za uvážení, zda v případě takto svébytných a omamných záležitostí nedávat ke každé vstupence křeslo zdarma, byť by byl počet návštěvníků poněkud omezen.
Osobně jsem čekal, že Nadja přiveze z nové desky víc, nicméně to byla první a poslední píseň setu, kterou jsem poznal podle jména, protože napříč celou diskografií znám všeho všudy asi tři desky. To mi ale v zásadě nijak nevadilo, specifický rukopis Nadji si těžko splést, a pokud se do něj zamilujete, pravděpodobně si můžete pustit většinu diskografie, aniž byste si odnášeli pocit zklamání. Jediná věc, která mě zklamala, byla délka, protože jsem počítal spíš s hodinou a půl či alespoň hodinou a čtvrt, Nadja ale poprvé položila nástroje po slabé třičtvrtěhodince. Ačkoliv je zase rychle vzala zpět, protože odezva publika byla zkrátka příliš silná, i tak se před lidmi nezdržela víc než hodinu. Kdyby délku vykompenzovala přítomnost jistého cíle, směru či snad výraznější gradace, asi bych mluvil jinak – na druhou stranu i cesta může být cíl, jen by v takovém případě mohla být delší. I tak jsem si koncert užil a těch pár vad na kráse mu dokázal odpustit. Hypnóza to totiž byla řádná.
Druhý pohled (Onotius):
Návštěvu koncertu experimentálního uskupení Nadja jsem, abych se přiznal, nepovažoval za nějakou naprostou povinnost, bez níž bych se neobešel. Na druhou stranu jsem však byl zvědav, jak tahle muzika balancující mezi drone / post-metalem, ambientem i shoegazem naživo vyzní, a proto, když se naskytl čas a byly po ruce zrovna ony necelé tři stovky na vstup, neváhal jsem (zároveň jsem si chtěl trochu vyspravit náladu po neúčasti na vyprodaném koncertu Behemoth a spol.). Byla to tak trochu sázka do loterie – o živé formě hlavní hvězdy večera jsem neměl tušení, od předkapely jsem před vstoupením neznal jedinou notu a do pobřežního studentského klubu FAMU jsem se vydával poprvé.
Prostor skutečně, jak bylo avizováno, v mnohém připomněl zrušenou staroměstskou K4, nicméně v porovnání s tou působil přeci jen civilněji a méně romanticky. Pokud jde o samotný sál, významnou slabinou bylo rozhodně nízké pódium, jež i lidem v předních řadách bránilo vidět naprosto vše, co se na scéně odehrává. Nevím, jak to na tom byli lidé v zadních řadách, ale hádám, že asi moc dobrý výhled neměli. Nicméně, osobní atmosféra v klubu byla velmi sympatická – koneckonců jsem chvíli před koncertem seděl hned vedle obou členů kapely.
Publika se nakonec dostavilo tolik, že lidé celý sál hravě zaplnili, což pro mě bylo celkem překvapující vzhledem k tomu, že Nadju mám stále zafixovanou spíš jako kapelu pro pár fajnšmekrů. Tak či tak, hýbat se celkem dalo, snad jen vzhledem k absenci šatny bylo celkem dobrodružství prohrabat se po koncertě ke svým svrškům pohřbeným na dně hromady oděvů na jediném ze dvou věšáků.
První kapelou byli Rouilleux, Češi koketující s ambientními proudy a tvořící gradujcí hudební plochy za pomoci kytar, syntezátorů, občas bubnů, avšak i trubky či klarinetu. Jednalo se o typ hudby, již bych si doma asi nepustil, avšak takhle naživo tahle pulzující atmosféra celkem fungovala. Byla založena spíše na zvuku samotných nástrojů a gradaci dynamiky skladeb než na nějakých uhrančivých nápadech. Osobně mi místy nesedly právě bubny, které byly na můj vkus až moc banální (ačkoli chápu, že nějaký instrumentální perfekcionismus ani záměrem nebyl). Celkově zanechali pozitivní dojem, i když nějakou chuť vidět jejich vystoupení někdy v budoucnu zase nevyvolali.
Po krátké pauze ve čtvrt na jedenáct nastupuje na pódium introvertně vyhlížející duo – kytarista (obsluhující zároveň pestrou škálu efektů) a zpěvák Aidan Baker a baskytaristka Leah Buckareff. A spouští svou muziku, do níž se mi zprvu pomalu proniká. Kytara je oproti baskytaře méně výrazná, což v porovnání se zvukem, jaký znám z desek, působí neobvykle. Navíc co se týče intenzity, přeci jen zpočátku působí muzika relativně civilně, což se vylepšuje až postupně s časem, zvuk se spravuje a začíná správně působit. Kolébavé pasáže kolébají, rytmické pulzují a na pozadí promítaných černobílých zpomalených záběrů s kočkami a nějakými poloabstraktnímy detaily, se odehrává fascinující hudební rituál. Struny elektrické kytary a smyčec? Proč ne, že. Lidé jsou v patřičně zahloubané, hypnotické náladě a za nášup je publikum patřičně vděčné.
Celkově jsem s vystoupením spokojen, ačkoliv bych si byl schopen představit i ještě trochu intenzivnější zážitek. Možná za to mohla i relativně střízlivá délka vystoupení, jež přeci jen pro hudbu založenou především na atmosféře znamenala menší prostor pro postupnou gradaci. Nicméně si myslím, že mě akce obohatila – zase to mělo trochu jiný nádech než jiné akce podobného hudebního ražení, takže své účasti nelituji a jsem spokojen.
Co se ženského black metalu týká, tak se poslední měsíce točily především okolo Myrkur a s ní související diskuzí, zdali je slečna stojící za tímto projektem hanebně pozérskou ostudou žánru, anebo novým a dosud nevídaným pohledem na black metal. Když už jsme u toho, já osobně mám blíže spíše k tomu prvnímu táboru, byť jsem celý debut „M“ neslyšel, ale už jen ukázky mi přišly diplomaticky řečeno nedobré a obecně z téhle záležitosti a její prezentace nemám moc dobrý pocit.
O tom jsem ale mluvit nechtěl – šlo totiž jen o úvod k tomu, že co do black metalových formací, jejichž sestavu tvoří čistě to něžnější pohlaví, to loni zdaleka nebylo jen o jmenované nahajpované tlačence velkého labelu. Své novinky totiž do světa pustily třeba Švédka Nachtlieder, třetí desku si připravily Rusky Nocra a svým debutem „Home“ na sebe upozornily i Němky Nyx. A právě na nahrávku posledních jmenovaných se teď podíváme.
Nyx tvoří dvě holky, rusovláska Vinterbarn, která se stará o vokály a kytary, černovláska Blitz, jež má na starosti vokály a bicí. Tedy – ne, že by barva vlasů byla až tak důležitou informací, ale proč to nezmínit. U kapel s mužským osazenstvem si to moc dovolit nemůžu, protože bych vypadal jako homouš, což, pokud je mi známo, prozatím nejsem (alespoň tehdy, když jsem to kontroloval naposledy, to ještě platilo). Ale to už se pomalu odchylujeme od tématu, protože bychom se měli věnovat spíš kapele a její muzice, nikoliv mojí sexuální orientaci. Na druhou stranu, o historii Nyx toho zas tolik k povídání není – dámy vydaly jedno demíčko, pak se chvíli nic nedělo, pak přišla smlouva se zavedenou firmou Agonia Records a pak už na dveře přehrávačů začal ťukat řadový debut „Home“…
Pro ty z vás, co to rádi jasně a stručně… Zajímá-li vás, zdali „Home“ stojí za pozornost, nebojím se říct, že ano, stojí, protože jistou zajímavost téhle nahrávce upřít zcela jistě nelze. A tím mám na mysli skutečně hudební stránku věci, nikoliv jen pohlavní příslušnost sestavy – argumentovat totiž onu zajímavost jen tímhle, to by byl poměrně primitivní přístup. Netvrdím však, že je to bezchybné a že se jedná o ultimátní opus, to zcela jistě ne, protože když nic jiného, nějakou výhradu k tomu materiálu bych přece jenom našel. K tomu se však samozřejmě ještě dostaneme. Mám-li ovšem hovořit o celkovém dojmu, pak palec posílám směrem vzhůru.
Nějakým způsobem mi totiž připadá, že ten pohled Nyx na black metalový žánr je do jisté míry poměrně svěží. Neříkám, že originální, to by asi bylo poněkud troufalé tvrzení, ale určitě není na místě se bavit o nastokrát recyklované zatuchlině. Pokud jste již „Home“ slyšeli, tak jistě tušíte, co má tenhle dojem na svědomí. Němky totiž black metal proplétají s vyklidněnějšími momenty, v nichž se dostávají ke slovu jemnější nemetalové kytary a čisté vokály. Což takhle řečeno asi nezní jako něco, z čeho by se měl člověk posadit na zadek, ale je to prostě hodně příjemné a funguje to.
Všechny tyhle přechody od black metalu k umírněnější atmosféře a čistému zpěvu jsou naštěstí provedeny velice citlivě a nenásilně, dávají mi smysl, baví mě. Nyx to právě v této poloze ohromě sluší a právě tyhle momenty také tvoří vrcholné chvilky „Home“. Úplně nejvýrazněji to propukne ve finální „Swallowed Screaming“, jež se už dočista obejde bez zkreslených kytarových riffů a black metalu dává vale (pomineme-li tedy prolínání zpěvu a vřískotu ve druhé půli skladby), ale je pozitivní, že se nejedná o nic zas až tak výjimečného napříč celým albem. Co se tedy tohohle týká, je to super.
Ona výše zmiňovaná výhrada se však dostává ke slovu tehdy, když přijde řeč na onu black metalovou složku „Home“. Ta sice není vysloveně jalová, ale mnohdy je bohužel poměrně nevýrazná. Při prvních posleších to ještě zas tak nevadí a netluče do uší, ale při těch pozdějších už se ona nevýraznost black metalu začne krutě projevovat a také si vybírat svou daň na zábavnosti desky. Spousta písní totiž mezi sebou trochu splývá, protože jen málokdy dokážou Nyx song vybavit nějakou zapamatovatelnější melodií, aby se ten kus odlišil od ostatních, jako se to povedlo třeba v „Deep“ či „Going On“.
A což o to – v momentě, kdy Němky sáhnou po melodiích, je to pořád úplně v pohodě a ta muzika nevyznívá do ztracena. Ten problém nastává tehdy, kdy se Nyx uchýlí ke špinavějšímu black metalovému riffování, což také není úplně zanedbatelná část hrací doby. Právě zde jsou totiž holky nejméně výrazné. Co si budeme povídat, při pozdějších posleších již desku drží nad vodou právě a jedině ty výjezdy do klidnějších vod.
Nicméně, jak už jsem ostatně výše předeslal, i navzdory tomuto neduhu jsem si z „Home“ odnesl kladný dojem a minimálně ze začátku mě to album bavilo. Je sice pravda, že postupem času prvotině Nyx dochází dech, ale i tak mi to v paměti utkví jako docela příjemné album, na němž něco málo přece jenom je. A i to je dost k tomu, abych si někdy v budoucnu s chutí pustil i případnou další tvorbu téhle dvojice (ačkoliv se rozhodně nestane, že bych kvůli tomu nemohl dospat). Obecně vzato je „Home“ tak nějak jen lehký nadprůměr, to si zase nic nenalhávejme, ale jaksi je mi ta skupina sympatická…
Němcům Secrets of the Moon se od svých syrovějších a nebojím se říct, že do jisté míry i konvenčnějších počátků, které reprezentuje zejména hodně podzemně znějící debut „Stronghold of the Inviolables“ a zčásti i druhá deska „Carved in Stigmata Wounds“, v posledních letech vypracovali na pozici obecně uznávané formace v oblasti jakousi alternativou a mírnou progresí líznutého black metalu. Zejména po vydání posledních dvou nahrávek „Privilegivm“ (2009) a „Seven Bells“ (2012) jejich kredit na scéně značně stoupl a nutno dodat, že ne neprávem, jelikož se v obou případech jedná o výtečné počiny.
A vzhledem k tomu, jak vysokou laťku si Secrets of the Moon doposud drželi (ony ani ty staré počiny nejsou špatné, a i když jsem jim svého času nějak nepřišel na chuť, zpětně mě začaly bavit i ty), nebylo sebemenšího důvodu se strachovat o výsledek nové, celkově již šesté dlouhohrající desky. A přesto „Sun“ ihned po svém vydání začalo sklízet poměrně rozporuplné, leckdy až odmítavé reakce. Onen důvod je vcelku nasnadě, nicméně vzhledem k tomu, že mi na něj nebude stačit jen jedna věta, schovám si jej až na další odstavce:
V průběhu celé diskografie Secrets of the Moon je cítit vývoj směrem od klasičtějšího black metalu k takové, řekněme, inteligentně pojaté verzi žánru s okultní aurou. Postupně v jejich tvorbě začal narůstat počet různých atmosférických pasáží a záblesků progrese. Z určitého úhlu pohledu by to klidně šlo nazvat i zpřístupňováním (když srovnáme aktuální alba se „Stronghold of the Inviolables“, tak ty novější věci i navzdory progresivnějšímu přístupu jistě jsou stravitelnější). Pokud si tohle člověk uvědomí, pak je vlastně logické, vcelku očekávatelné a skoro až nepřekvapivé, jakým způsobem „Sun“ zní. A přesto právě v tomto asi tkví onen kámen úrazu, díky němuž nejsou někteří z novinky příliš nadšeni.
Jak jistě správně tušíte, „Sun“ nadále pokračuje v tomto „zpřístupňování“ a naopak se zase o kousek dál vzdaluje původní undergroundové podobě black metalu. A dokonce tak činí takovým způsobem, až „Sun“ místy zavání post-black metalovými postupy, které se v posledních několika málo letech staly trochu trendovou záležitostí. Pokud tedy někdo v „Sun“ vidí album poplatné současné módní vlně, jsem svým způsobem schopen to pochopit. Mám-li ovšem mluvit sám za sebe, tak zrovna v tomto případě se musím Secrets of the Moon zastat a postavit se na jejich stranu, a to i navzdory tomu, že post-black tu v drtivé většině případů monumentálně „hejtuju“ kvůli jeho nezřízené homosexualitě (sorry, zní to prostě teple)…
Těch důvodů pro to mám… no, minimálně dva skutečně stěžejní. Ten první už jsem vlastně nepřímo nakousl – „Sun“ na mě nepůsobí jako úlitba post-black metalovému trendu. Již jsem řekl, že vývoj tímhle směrem je napříč historií Secrets of the Moon znatelný již delší dobu, díky čemuž mi výsledná podoba „Sun“ nepřijde a priori zavrženíhodná. A navíc, taková ta typická generická trendová „pošta“ to pořád není ani náhodou a je v tom cítit rukopis kapely. Stručně řečeno, zvuk kapely na „Sun“ mi dává smysl.
A ten druhý důvod, proč z mého „Sun“ zklamáním rozhodně není, je ještě příjemnější a takový „hezčí“. Novinka je totiž opětovně natřískaná silnými skladbami a působivými nápady, které se mnohdy mohou bez problémů rovnat s předchozími deskami Secrets of the Moon. Nepopírám, že kdybych si měl zvolit, tak třeba v porovnání se svým přímým předchůdcem „Sun“ asi prohraje, protože „Seven Bells“ bylo jednoduše mocnější. To ovšem neznamená, že by se jednalo o špatnou nahrávkou, protože kvality „Sun“ jsou pořád hodně, hodně vysoko a ten poslech mě baví.
Ihned zpočátku zaujme excelentní otvírák „No More Colours“ – třeba natlakované pasáže, za nimiž se ozývá táhlá melodie a lídr sG naléhavě řve, jsou skutečně skvělé. Vrcholný moment skladby však přichází se sugestivní deklamací „I was not able to speak when my word was born so I painted in colours until the colours were gone“, což je síla jako svině a kdo tvrdí, že ne, tak ať si jde vypláchnout uši. Na vysoké úrovni se ale pokračuje i nadále s houpavou „Dirty Black“ a „Man Behind the Sun“, jež se blýskne skvělou baskytarou (zejména úvodní pasáž zní parádně – snad jen škoda, že ji Secrets of the Moon přeruší tak náhle).
Abychom to ovšem zbytečně nezdržovali – Němci tu laťku drží až do konce „Sun“. „Hole“ nabídne výtečnou porci atmosféry, zatímco „Here Lies the Sun“ je místy v nadsázce řečeno skoro až „zpěvná“, nikoliv však ve špatném slova smyslu. Naopak „Mark of Cain“ závěr desky nakopne asi nejagresivnějšími momenty, jaké skupina na své novince nabízí, nicméně i tenhle kus je dalek toho, aby byl nějakou obyčejnou rubačkou, protože i zde Secrets of the Moon po hrstech rozhazují svým umem náladotvornosti. Jako trochu mírně slabší se mi jeví pouze předposlední „I Took the Sky Away“, jež v kontextu „Sun“ nenabízí nic moc nového a nemá nějaký ten vysloveně kulervoucí moment jako všechny ostatní skladby okolo. Stále se ale poslouchá velmi příjemně, nenudí, dojem z alba nezabíjí a obecně vzato je nadprůměrná.
Za mě tedy „Sun“ dopadlo skvěle. Netvrdím, že se jedná o vrchol veškerého snažení Secrets of the Moon, ale pořád jde o výbornou nahrávku, jež v mých očích potvrzuje a upevňuje status svých tvůrců. Působivých momentů je tu spousta, přičemž v některých bych se nebál mluvit o regulérním nadšení (hlavně „No More Colours“ je prostě šleha), atmosféru to má silnou, a ať se na to podívám z kterékoliv strany, prostě mě to baví a nemám s tím sebemenší problém. Za mě tedy rozhodně palec nahoru.
Druhý pohled (Kaša):
Nebudu ze sebe dělat největšího znalce dosavadní tvorby německých Secrets of the Moon, protože když nad tím tak přemýšlím, tak krom velmi povedeného alba „Seven Bells“ jsem cíleně slyšel už jen jeho předchůdce „Privilegivm“ z roku 2009. Není to sice moc, nicméně soudě dle své dosavadní posluchačské zkušenosti s tvorbou této party jsem tak nějak tušil, jak bude nové album znít. Tedy, dnes už vím, že jsem si pouze myslel, že vím, co čekat, protože výsledek je přinejmenším překvapivý. Posun mezi výše uvedenými alby nebyl nijak výrazně znatelný, ovšem to už se nedá říct o „Sun“, které je pro tuto čtveřici pomyslným novým začátkem.
Secrets of the Moon si sice ve své hudbě ponechali základní prvky, na nichž ten jejich chytrý black metal stojí, nicméně velmi mě překvapilo pročištění šedivé a neprostupné atmosféry, jejíž hustota by se ještě na předešlém počinu dala krájet. Naproti tomu je „Sun“ přístupnější a ve všech ohledech melodičtější. Kytary již tolik neřežou, hrají spíše industriálně neurčité motivy s notnou dávkou melodických struktur a stejně tak by se dalo mluvit i o vokálu zpěváka sGho, jenž se relativně často snaží o melodičtější a srozumitelnější přednes. Což o to, proti vývoji jako takovému v zásadě nic nemám, jenom mám pocit, že ta plánovaná změna je až příliš lámána přes koleno a celkový dojem z poslechu je v mém případě rozporuplný.
Na jednu stranu se mi líbí progresivnější sound a leckdy i slušné melodické motivy („Dirty Black“ je spolu s „Hole“ hodně povedená), na druhou stranu se s blížícím se závěrem objevuje až příliš vaty, díky čemuž jsem se ke konci občas nudil. „Here Lies the Sun“ mi v celkovém obrazu nahrávky nepasuje svým jednoduchým pochovým rytmem v refrénu a „I Took the Sky Away“ zní spíše jako nedotažený expriment. Právě druhá jmenovaná je za mě tou úplně nejhorší písní na celém „Sun“. Hudebně je to skladba velmi utahaná a bez náboje. Navíc je vokál takový nijaký a strašně slabý, až si nejsem jistý, jestli sG ty melodie nezvládá, nebo to byl záměr, jak alespoň částečně rozostřit ten nečekaný příval melodií, ale vsadil bych si spíš na první možnost.
Zklamání. To je asi ten nejvýstižnější způsob, jak vyjádřit své pocity ze „Sun“. Nemyslím si, že to je vyloženě špatná nahrávka, která si nezaslouží ani jeden poslech, na to jsou Secrets of the Moon dost svébytné těleso, jež si hraje dle vlastních šablon, které sice tentokrát notně překopali, ale zhruba 50 minut je při kvalitách „Sun“ příliš. Palec nahoru za snahu, ale rozpačitý výsledek ve mně zanechává spíše negativní dojmy.
Třetí pohled (Onotius):
Navzdory tomu, že jsem zpočátku byl konfrontován pouze s názory hlásajícími rozčarování a zklamání, mě novinka Secrets of the Moon od začátku bavila. Z formálního hlediska, je zde sice pár nedostatků, kvůli nimž ve výsledku „Sun“ asi nebudu velebit jako nějaké mistrovské dílo, ale jako celek se jedná o velmi příjemnou desku, jež ukazuje kapelu zase trochu v jiném světle. Žánrově se zde odehrál trochu posun blíže k melodičtějším polohám, které svou inspiraci čerpají někde v gothic rocku, zároveň však dokáže deska i neobvykle odsýpat (tím narážím především na blackové postupy hned v první „No More Colors“). Kytary jsou méně řezavé a propracované, ale více pracují ve prospěch celku – tím však není myšleno, že by měly jen nějaký banální doprovodný charakter, jen na úkor atmosférického vyznění trochu potlačují větší instrumentální preciznost. Větší problém jsou však místy podivně znějící čisté vokály, na nichž by asi ještě stálo za to zapracovat. Naštěstí to leckdy vyrovnávají velmi solidní nápady.
Deska začíná melodickým postupem za doprovodu akustické kytary, aby se transformovala do až post-blackového náklepu. Jedná se o již zmíněnou „No More Colors“, jež poté dostane klasičtější strukturu, nicméně už zde je slyšet větší důraz na melodii a odklon od mrazivých temp předchůdce „Seven Bells“. Jsou zde slyšet různé hrátky se zvukem, i když atmosféra zase není tolik majestátní jako dříve. Některé skladby mají až rockové struktury, přičemž nejreprezentativnějším zástupcem je „Here Lies the Sun“ disponující velmi povedeným refrénem a gradací. Zde je vliv gothic rocku společně s „Man Behind the Sun“ (v níž mi vokály evokují bývalého zpěváka Amorphis, Pasi Koskinena) asi nejznatelnější. Nejvyrovnanějšími skladbami jsou asi „Hole“ a dvojka „Dirty Black“ (těmi pasážemi s čistým zpěvem prozměnu evokující Septicflesh). Prvních pět skladeb si drží relativně rovnocennou kvalitu, jen ke konci deska ztrácí trochu dech. Především předposlední stopa „I Took the Sky Away“ je celkem nemastná neslaná.
Deska má své klady i zápory, nicméně ve výsledku zůstává pozitivní dojem. Jsem rád, že kapela nestojí na místě a má odvahu se posouvat a nesázet na jistotu. A přestože je kvalitativně trochu nevyrovnaná, disponuje nejedním silným momentem. „Sun“ je album relativně přístupné a zároveň snese mnoho poslechů bez toho, aby měl posluchač pocit, že už ho zná nazpaměť. Nejsem sice nadšen, ale spokojen ano.
Je-li kapela nějakým způsobem zajímavá, určitě se vyplatí na začátku recenze ztratit pár slov o téhle zajímavosti. Jenže co když je kapela úplně nezajímavá? Nemůžu si pomoct, ale právě tohle je případ jistých Nebiros, kteří mě vůbec nijak nezaujali, a to ani hudebně, ani jakoukoliv jinou okolností…
Smečka sídlí v Německu, nicméně všichni její členové jsou původem Poláci. Samotné jméno Nebiros se objevilo již ve druhé půli 90. let, ale následující desetiletku vycházel jen obrok jeden demosnímek (celkem čtyři). Ke svému dlouhohrajícímu debutu se Nebiros dopracovali až v roce 2008 za pomoci počinu s roztomilým názvem „Kurwa Satana“. S jeho pokračováním si pak kapela dala trochu načas, protože to zabralo dalších sedm let, než letos konečně vyšlo druhé album s poměrně jednoduchým jménem „VII“…
Jaké tedy „VII“ je? Jedním slovem – průměr. Ne však takový ten slušný, poctivý lepší průměr, protože tohle je fakt takový ten echt nudný průměr, úplně šedivý, nezáživný a takříkajíc o ničem. Vlastně k tomu ani nemám moc co říct, protože Nebiros prostě hoblují naprosto obyčejný black metal v povětšinou rychlejším tempu. Sem tam se jakože pokusí o klávesové koření, ale ani to nijak zvlášť nefunguje, je to prostě dost bída. „VII“ je album, na němž se potkala absolutní neobjevnost se slabou skladatelskou formou, a tyhle dvě věci z toho ruku v ruce dělají docela ubíjejících 50 minut.
Asi nejlépe to bude ilustrovat, když řeknu, jak probíhalo moje první setkání s „VII“. Album jsem pustil a zanedlouho jsem upadl do takové té posluchačské letargie, kdy to vnímáte na půl ucha (protože tady nic moc jiného dělat nejde). Po nějaké době jsem si začal říkat, že už to hraje docela dlouho a fakt to začíná zapáchat nudou, takže by to už pomalu mohlo skončit. V tu chvíli jsem se podíval na přehrávač a zjistil, že hraje teprve čtvrtý (!) song z celkových dvanácti, přičemž jeden z těch čtyř bylo samozřejmě jen intro. A to pro Nebiros skutečně není dobrá vizitka.
Pokud bych měl říct, jestli mě na „VII“ něco alespoň maličko zaujalo, tak mohu jmenovat pouze některé klávesové rejstříky v „Staruch“ nebo „Ponure ciene“. Jinak je to fakticky ultimátní nuda, kterou už nikdy v životě nehodlám poslouchat, a jestli se někdy v budoucnu potkám se jménem Nebiros znovu, asi to ani nebudu zkoušet poslouchat a rovnou půjdu o dům dál. Dám krk za to, že za týden už si pomalu ani nevzpomenu na to, že jsem něco jako „VII“ vůbec poslouchal…
Je spousta kapel, kterou jsou označovány (anebo se dokonce samy označují) jako legendární, ale těch skutečných legend je relativně málo. Legendárnost ovšem není ta nejvyšší „hodnost“, jaké lze dosáhnout – ještě výše totiž stojí stylotvorní giganti, jichž je skutečná hrstka napříč všemi žánry. A pro elektronickou hudbu jsou takovými giganty Kraftwerk. Německá „Elektrárna“ je základ, v němž lze zpětně při pozorném poslechu vystopovat většinu elektronických subžánrů, které se později právě z tohoto základu začaly derivovat. Jistě, demagog by mi asi vpálil jména jako Karlheinz Stockhausen či Iannis Xenakis, čili ty úplně prvotní experimentátory, bez nichž by asi nebyli ani Kraftwerk, nicméně vliv téhle formace okolo Ralfa Hüttera je myslím nepopiratelný.
Když Kraftwerk oznámili své první vystoupení v České republice po 11 letech, nebylo nad čím váhat. Lístek jsem koupil okamžitě a pak už zbývalo jen čekat… ale znáte to, čas je hajzl, který na nic nečeká a letí jako splašený, takže než se člověk nadál, 3. prosinec už začal klepat na dveře. Produkce Kraftwerk (žádní předskokani, rozehřívači nebo jiní přicmrndávači nebyli) měla začít přesně v osm hodin. K Fóru Karlín jsem dorazil frajersky ve čtvrt na osm, a když jsem zjistil, že lidský had čekající na odbavení se táhne až daleko za roh celého bloku, trochu mi zmrznul úsměv. Naštěstí řada postupovala relativně rychle, takže jsem se stihl dostat dovnitř ještě pohodlně deset minut před osmou a dokonce se i vetřít na místo příjemně blízko pódia. Nicméně, myslím, že ne všichni měli to štěstí, aby neprošvihli začátek setu, protože i čtvrthodinky do osmé lidi stále chodili a fronta se stále táhla až za roh…
Dvě minuty po osmé se na oponě, která v té době ještě zakrývala pódium, rozsvítili pixeloví Kraftwerk. Deset minut po osmé pak konečně sál zhasnul, opona se roztáhla a nestoři elektronické muziky začali vyučovat. Přesně dle stylizace a atmosféry Kraftwerk bylo pódium elegantně strohé a nenacházelo se na něm vůbec nic jiného vyjma čtyř pultů pro samotné hudebníky. Ti nastoupili v (v současnosti typických) kombinézách (linky na kombinézách i hrany pultů jen tak mimochodem průběžně svítily) a v průběhu celého vystoupení se od svých stolečků ani nehnuli – samozřejmě s výjimkou jedné skladby, k níž se ještě posléze dostaneme, byť zasvěcení jistě vědí, že mám na mysli „The Robots“.
Setlist Kraftwerk:
01. Numbers
02. Computer World
03. Home Computer
04. Computer Love
05. The Man-Machine
06. Spacelab
07. The Model
08. Autobahn
09. Airwaves
10. Intermission
11. News
12. Geiger Counter
13. Radioactivity
14. Electric Café
15. Tour de France 1983
16. Tour de France Étape 1
17. Chrono
18. Tour de France Étape 2
19. Trans Europa Express
20. Metal on Metal
21. Abzug
– – – – –
22. The Robots
– – – – –
23. Aerodynamik
24. Planet of Visions
25. Boing Boom Tschak
26. Techno Pop
27. Musique Non Stop
Kraftwerk v koncertní podobě jsou především o působivé trojrozměrné projekci (fasování 3D brýlí na vstupu samozřejmostí), která byla skutečně vynikající, a upřímně mohu říct, že to byla asi ta nejlepší projekce, jakou jsem kdy na koncertě viděl (ostatně, Kraftwerk jsou v tomto oboru přece jen mistři a mají k něčemu takovému prostředky na rozdíl od undergroundových kapel, na něž většinou chodím). Zpočátku byla podobně jako samotná skupina strohá… čísla v „Numbers“, úryvky textů, počítač v „Computer World“, geometrické tvary. Nicméně, stále to mělo nápad a vypadalo skutečně skvěle, například jedovatě zelené vlnící se proudy čísel nebo rudá stěna v „The Man-Machine“.
Později ale samozřejmě došlo i na rozmanitější výjevy. Ve „Spacelab“ vzali Kraftwerk Prahu do vesmíru a právě na téhle písni bylo jen tak mimochodem bylo vidět, že i komunikaci s publikem vedou Němci právě pomocí obrazů (jinak totiž s výjimkou závěrečného „Good night, auf wiedersehen“ z úst Ralfa Hüttera při odchodu nepadlo jediné slovo). To když nechávali kolem lidí pomocí 3D projekce prolétávat družici anebo ukázali Prahu na mapě, aby se na konci „Spacelab“ objevil záběr na Fórum Karlín, před nímž přistálo UFO (ne ta kapela). Naproti tomu v „Autobahn“ jsme se samozřejmě projeli po německé dálnici, „Tour de France“ (verze 1983, i „Étape 1“ a „Étape 2“ z alba z roku 2003) nabídlo záznamy ze slavného cyklistického závodu a v „Trans-Europe Express“ zase do Karlína přijel minimalistický černobílý expres. Nicméně, projekce nebyla pouze cestovatelská – třeba v geniální „The Model“ se objevily černobílé záběry ze starých filmů a při další legendární (i když tohle označení snesou skoro všechny songy Kraftwerk) „Radioactivity“ samozřejmě nechyběly motivy s jadernou tématikou.
Po jakémsi pomyslném základním setu došlo k zatažení opony, ale spíš než snaha o vyvolání přídavku to byla nutnost k zakrytí pódia, aby se organická část Kraftwerk mohla odebrat a poslat před publikum svá syntetická já. Před Fórum Karlín namísto samotných hudebníků nastoupily jejich mechanické podobizny – nastal totiž čas na „The Robots“. Roboti navlečení do dnes již ikonických rudých košil „odehráli“ jednu skladbu a opět uvolnili místo svým lidským předlohám. Po dalším zatažení / odtažení opony se opět vrátili sami Kraftwerk a zahráli několik posledních skladeb jako „Aerodynamik“, „Techno Pop“ nebo definitivně poslední „Musique Non-Stop“.
Obecně nebylo žádným překvapením, že se Kraftwerk věnovali především minulosti, protože to samozřejmě ani jinak nejde, když nová alba už dávno nevydávají. Zaznělo něco z každé desky s výjimkou úplně rané tvorby v podobě prvních tří nahrávek. Líbilo se mi ale, že Kraftwerk písně hráli v jakýchsi ucelených celcích, kdy za sebou zaznělo vždy několik songů z jednoho alba, díky čemuž se atmosféra nijak netříštila a spíše se pomalu přelévala. Každopádně, celá produkce trvala něco málo přes dvě hodiny a musím, že i navzdory tomu, že to už je poměrně úctyhodný čas na koncert, vůbec jsem se nenudil a vlastně jsem si i říkal, že ten konec přišel nějak moc brzo. Za mě to byla obrovská paráda a rozhodně jsem rád, že jsem se na vystoupení vydal.
Trochu zklamáním pro mě byli jen někteří jedinci v publiku. Fakt nevím, jestli je zrovna Kraftwerk skupina, u níž je vhodné každou změnu v projekci nebo nástup jakékoliv notoricky známé melodie provázet nadšeným jásotem a vískáním nebo jestli je skutečně na místě zrovna tady vytleskávat do rytmu jak na nějaké agro… mně to prostě v tomhle případě připadá trochu nedůstojné. Přišlo mi, jako kdyby tam někteří přišli v očekávání normální taneční kapely… fakt jsem vedle sebe zaslechnul: „Tak paříme, né? Ty vole, tady se nepaří, já jdu pro pivo.“ – a fakt si šel pro pivo, uprostřed setu. No, ale tak proti gustu… Takových tam naštěstí bylo minimum a většina lidí evidentně věděla, na co že se to vydala…
V roce 2015 už ženy v extrémním metalu nejsou nějakou nevídanou raritou, přesto jsou v podobných žánrech stále suverénně v menšině. A co se týče extrémně metalových skupin, jejichž sestavu tvoří jenom ženy, těch skutečně mnoho není.
Pár jich ale přece jenom je a mezi takové patří i německé duo Nyx, v němž hrají Blitz (bicí, zpěv) a Vinterbarn (kytara, zpěv). Holky kapelu sice založily už v roce 2011, ale je to až letošní rok, kdy dojde k vydání jejich dlouhohrajícího debutu s názvem „Home“. Ten byl natočen v Blackout Studio (Enthroned, Corpus Christii, Emptiness, Lvcifyre) pod dohledem Phorgatha (Enthroned).
Nyx o svém debutu prohlásily: „Celé album je koncepční práce. Tvorba textů, hudby i vizuální stránky byly vnímány jako jeden celek a jednotlivě by nemohly fungovat. Během celého procesu, od první noty až po závěrečné úpravy, jsme zůstávaly otevřené hledání nových cest. Phorgath (Enthroned) a jeho skvělý zapálený tým byli tou nejlepší volbou pro zhmotnění našich představ. (A vzhledem k tomu, že o své hudbě nepřemýšlíme v rámci žánrů a že máme neobvyklou skladbu sestavy, přijímáme za svou odlišnost, abychom samy sebe nemusely omezovat.)“
„Home“ vyjde 30. října u polských Agonia Records jako CD a digitální download (předobjednávat můžete zde). Už první ukázky naznačily, že se bude jednat o zajímavý poslech, o čemž se můžete znovu přesvědčit s další skladbou, již si můžete pustit v Soundcloud přehrávači níže.
