Jsou kapely, které se hned na první pohled tváří velice zajímavě a člověk má chuť si jejich muziku poslechnout. A pak jsou tu kapely, které jsou na tom zcela opačně a při pohledu z dálky naopak vypadají tuze obyčejně a nezajímavě. Němečtí Kerker se v mém případě zařadili do té druhé zmiňované kategorie…
Řekněme si to upřímně – tahle bavorská smečka skutečně na první pohled nevypadá jako něco, co by člověku mělo způsobit hudební orgasmus. Tváří se to jako tuze neobjevný syrový oldschoolový black metal, v němž nebude místo byť i jen pro ždibíček inovace. Nedůvěru navíc zvyšuje i prapodivná obálka alba „A Dime for the Bleak Faces“, jež mi k tomuto druhu muziky příliš nesedí. A přesto je tahle skupina, jejíž valná část se rekrutuje ze zavedenější (ale ne o moc) formace Todeskult, poslouchatelnější, než jsem předem očekával.
Nicméně, stylové pojetí black metalu je na „A Dime for the Bleak Faces“ přesně takové, jak bylo nastíněno výše. Kerker na svém dlouhohrajícím debutu (předcházela mu jen dvě dema, která jsou venku už nějakých pár roků) předvádějí ničím neředěnou černočernou syrovost. Zastřený sound, mrazivá kytara, primitivní rytmika, krkavčí vokál – to všechno tam je v míře vrchovaté a zpočátku vůbec nic nenasvědčuje tomu, že by se na tom mělo cokoliv změnit. Jasně, občas se tam ozve i nějaká kytarová melodie, ale tak ty měl i Burzum před dvaceti lety, takže se nejedná o nic, z čeho bychom se v roce 2015 posadili na zadek, že ano. Celkově mi Kerker svým pojetím a soundem dost nápadně připomínají zámořskou podzemní kultovku Judas Iscariot… jen s tím rozdílem, že Akhenaten a jeho Jidáš Iškariotský byli působivější.
Album však začne svou tvář trochu měnit v závěrečné třetině třetího songu „Sighisoara Winter“, kdy se to najednou zvrhne do zajímavé kombinace atmosférických kláves, rytmiky a dokonce i čistšího, trochu deklamačního vokálu. V obdobně melodickém a klávesovém duchu pokračuje i následující píseň „Prague“, jejíž název našince jistě potěší. Právě v těchto dvou skladbách mi „A Dime for the Bleak Faces“ přijde nejzajímavější – nejspíš i proto, že jsem tam nic takového nečekal. Zbylé tři tracky se ovšem vrátí do klasického black metalového schématu, jak tomu bylo už v prvních dvou písničkách.
Je pravda, že ani na tom poli čistokrevného syrového black metalu nejsou Kerker špatní a vlastně jsou některé pasáže solidně hypnotické (třeba ve finální „His Fairway Left Decay“ mám jednu poměrně oblíbenou). Nicméně, obecně vzato se stále nejedná o nějaký dobře skrytý žánrový klenot… „A Dime for the Bleak Faces“ je určitě poctivá black metalová fošna, jež má svoje kvality, dá se poslechnout, ale nejde o nic zvláštního, a když to neuslyšíte, nic se nestane.
Země: Německo / Dánsko Žánr: black metal Datum vydání: 1.3.2015 Label: Alusia Productions
Tracklist:
01. En hedensk kriger
02. Your Gods Fall
03. Chained by Flesh
04. I Am Death
05. Den kannibalske hærskare
06. Den kristne stank
07. Ihjelslår
08. Himlen til blods
Plage je další z mnoha black metalových formací, které v letošním roce vydaly svou debutovou desku. Za touto mezinárodní skupinou, jež je tvořena muzikanty z Německa a Dánska, ovšem nestojí úplní zelenáči. Základní stavební kameny Plage byly položeny v roce 2011, kdy kapelu založili dva Němci – kytarista Exord ze Suicidal Vortex a bubeník Blizzard z o něco málo známějších Blackshore. Později k sobě přibrali i další hudebníky, mezi nimiž nechybí například Dán Vrede z kapely Myrd, který se však mihl i v kultovních Nocturnal Depression a figuruje v živých sestavách Angantyr a Make a Change… Kill Yourself (inu, asi ne náhodou na debutu Plage hostuje mj. Ynleborgaz, lídr obou právě jmenovaných).
Plage o sobě dali prvně vědět na jaře roku 2013, kdy do světa vypustili demosnímek s naprosto objevným názvem „Demo 2013“, a to v limitovaném nákladu sta kusů, přičemž zajímavostí je, že již demo bylo rovnou koncepční a zabývalo se zavlečením moru do Evropy ve středověku. Já osobně jsem však tento počin nezachytil, a tak si Plage museli počkat další dva roky, než to dopracovali i do mého přehrávače. Stalo se tak prostřednictvím dlouhohrajícího debutu, jehož název zní „Den kristne stank“.
Hlavním poznávacím znamením Plage je naprostý konzervatismus. Anebo by to také – to v případě, že vám takový přístup není úplně nejsympatičtější – šlo klidně nazvat zastydlostí. Tak či onak, výsledek je stejný – od Plage v žádném případě nečekejte jakékoliv stylové odbočky, nedejbože posouvání žánru. A i když se několik málo ozvláštňujících prvků objeví (hned na ráně jsou třeba čisté vokály v úvodní „En hedensk kriger“), ani omylem se nejedná o nic, co by vyznění „Den kristne stank“ jakýmkoliv způsobem měnilo.
Tím pádem je asi zřejmé, že „Den kristne stank“ bude albem plným mrazivých kytar, skřehotavého vokálu a syrové atmosféry. Věřte tomu nebo ne – je to tak úplně bezezbytku. Možná vás ale mohla zaskočit jedna věc – při výčtu neodmyslitelných propriet podobně laděného black metalu jsem vynechal jednu z těch nejvíc zásadních, a sice agresivní tempo a kulometné sypanice. Není se čeho obávat, samozřejmě i ty se na „Den kristne stank“ nacházejí v hojné míře, nicméně jsem je mezi základními charakteristikami nechtěl jmenovat z toho důvodu, aby to náhodou nevypadalo, že deska sype od začátku do konce. Plage se totiž vůbec nebojí ani středního tempa a oba tyto rychlostní stupně jsou na „Den kristne stank“ namíchány ve víceméně vyrovnaném poměru. A i to velkou měrou přispívá k velmi solidní poslouchatelnosti nahrávky.
I přes doslova nulovou dávku originality a navzdory absenci nějakého vlastního ksichtu je „Den kristne stank“ vcelku slušná placka. Je sice pravda, že některé songy mi připadají o malinko záživnější, zatímco jiné o trochu méně, ale ve finále jsou mezi nimi spíše jen kosmetické rozdíly a nahrávka si vesměs drží svou úroveň po většinu hracího času. Navzdory tomu, že jsem v předstihu od Plage nečekal vůbec nic zvláštního (a vlastně jsem nic takového ani nedostal, když tak o tom uvažuju), na první poslech jsem byl poměrně mile překvapen, že „Den kristne stank“ takříkajíc šlape až nečekaně dobře. Problém však nastává v momentě, kdy se začneme bavit o tom, jak „Den kristne stank“ funguje v dlouhodobějším horizontu. Několik málo prvních poslechů jede v pohodovém duchu (tak pohodovém, jak pohodový black metal jen může být), ale netrvá to dlouho a albu prostě dočista dojde dech, opadne chuť to poslouchat dále a chuť vrátit se k tomu znova s odstupem jaksi nepřijde.
„Den kristne stank“ tedy není vysloveně nepovedenou nahrávkou, avšak zoufalá neoriginalita v kombinaci s nízkou trvanlivostí ji srážejí na úroveň poslouchatelného a neurážejícího průměru. Nemá cenu si cokoliv nalhávat – na víc Plage ve své současné podobě prostě nemají. Předpokládám, že cílem muzikantů mohlo být vzdát hold svému žánru zcela čistokrevným black metalovým projektem… pokud ano, pak tyto pohnutky chápu, ale jaksi nemám moc zájem to poslouchat. „Den kristne stank“ je dobré tak na tři, čtyři, maximálně pět poslechů a pak už bohužel nemá co říct.
Země: Německo Žánr: industrial rock Datum vydání: 31.7.2015 Label: Universal Music Group
Tracklist:
01. Dein Retter
02. Alles aus Liebe
03. Jetzt oder nie
04. Als wärs das letzte Mal
05. Mary Bell
06. Jede Reise hat ein Ende
07. Unter diesem Mond
08. All deine Wunden
09. Fleish und Fell
10. Tick Tack
11. Nicht von dieser Welt
12. Spieler
13. Zielscheibe
14. Leis ganz leis
Více než 25 let nás wolfsburgská banda Oomph! pravidelně zásobuje novým materiálem. Po celou dobu v nezměněné sestavě. Na konci července vydali kluci své dvanácté album, které nese pouze jednoduchý název odkazující k počtu zářezů na bubeníkově virblu: „XXV“. Lze od novinky očekávat nějaký zásadní odklon od dosavadní tvorby?
Desky „Monster“ a „Des Wahnsinns fette Beute“ trochu ubraly na plynu a soustředily se spíše na čistý, více rockový zvuk. Nějaké náznaky industriálního metalu ještě nabídly, ale už tehdy začalo být jasné, jakou cestou se chce kapela v následujícíh letech ubírat. „XXV“ z nově vymezeného směru nevybočuje. Doby hutných, tvrdě laděných desek se ztratily v prachu minulosti. Nahradila je obecně přístupnější a lehčí muzika, což ale nemusí být nutně na škodu.
Čtrnáct písní s celkovou stopáží o necelé hodině se poslouchá a baví více než minule. Z „Des Wahnsinns fette Beute“ jsem byl zpočátku nadšen, ale jak čas ubíhal, vracel jsem se k němu čím dál tím méně a v současnosti si raději poslechu starší „Monster“ nebo „Wahrheit oder Pflicht“. „XXV“ proti svému staršímu bratříčkovi nabízí variabilnější a plynuleji odsýpající materiál. Trochu problém je v délce desky, kdy ji i přes veškeré soustředění a nespornou kvalitu písní mám trable doposlouchat do konce na jeden zátah. Některé pasáže jsou navíc vyloženě repetitivní.
Člověk si ve srovnání s „Des Wahnsinns fette Beute“ všimne ještě jedné důležité věci – „XXV“ není tak ulítlé, jako tomu bylo právě u minulého alba. Pamatujete ještě na ztřeštěnou klipovku „Zwei Schritte vor“? Nic takového naštěstí na „XXV“ nečíhá, což osobně kvituji. Nějak mi ta rádoby bláznivá a vtipná póza u Oomph! nikdy úplně neseděla.
Jestli byla někdy v rockové hudbě němčina na vysoké poslouchatelnostní úrovni i pro nerodilé germánské sousedy, tak právě na „XXV“. Frontman a bubeník Dero Goi s každou další nahrávkou hlasově roste a vůbec nevadí, že se většinu doby drží spíše v pro něj tradičních vokálních vodách a do vyšších nebo nižších poloh přechází jen výjimečně.
Úvod novinky obstarává rocková „Dein Retter“ startující slušnou kytarovou melodií. Elektronických vlivů se Němci pořád drží zuby nechty (i když dříve jich bývalo více), což potvrzuje singl „Alles aus Liebe“ s epickým klávesovým podkladem a melancholickým refrénem. „Jetzt oder nie“, „Als wärs das letzte Mal“ a „Jede Reise hat ein Ende“ zaujmou také především zábavným refrénem. První polovina „XXV“ končí s baladickou pohodičkou „Unter diesem Mond“.
Jde o typický rockový doják v tom nejtypičtějším stylu a je mi úplně jasné, že ne každému něco takového sedí. Mně však tyhle písničky z nějakého důvodu sedí a minimálně doprovodné vokály se tady rozhodně povedly. Klávesovku „All deine Wunden“ střídá vzápětí tvrdší rychlovka „Fleisch und Fell“ a epesní refrén z „Nicht von dieser Welt“. Závěr patří melodické „Zielscheibe“ a povinně pomalé „Leis ganz leis“.
I přes zbytečně přepálenou stopáž, kterou by neškodilo stáhnout někam na úroveň 45 minut, mě „XXV“ dohromady baví. Šéfredaktor o „Des Wahnsinns fette Beute“ kdysi napsal, že jde o nevyváženou desku, v čemž s ním musím s odstupem souhlasit. „XXV“ se minimálně v tomhle polepšila. Jasně, vedle těch opravdu dobrých kousků se najde i pár slabších, ale rozhodně bych o žádné skladbě neřekl, že je vyloženě vycpávková. Coby dvanáctá nahrávka Oomph! funguje „XXV“ solidně, a i když nejde o žádné veledílo, rozhodně bych ji k trávení volných chvil doporučil.
Země: Německo Žánr: grindcore / powerviolence Datum vydání: 21.9.2014 Label: SM Musik / EveryDayHate Records / Trümmer Pogo / Geile Scheisse ist das Geil Records / Bucho Discos / Togue Sol Distribución
Tracklist:
01. Silence Sucks!
02. Doctrines of Fictivity
03. Eigentlich
04. Selfmade Gods of Nothing
05. The Good Hunters
06. Total Annihilation Needed!
07. I Don’t Wanna Let You Dance
08. Drunken Unsupport
09. The Helpful Hands Are Sleeping
10. Destroy Your Mind
11. Allday (Listening) Hell
12. Creating This Madness
13. Massacres of Religion
14. Discounter
15. The Easy Way to Believe
16. Disguise the Law
17. Dead Is God
18. Tasty Is Not Good
19. Same Old Shit
20. Lift Figure Don’t Die, Please
Jednu věc si vyjasníme hned zkraje – Trigger nejsou žádná měkká ořezávátka. Vlastně spíš naopak – od téhle tříčlenné německé smečky očekávejte pořádný brajgl. Jsou grindy, které jsou vlastně v pohodě stravitelné, taková chytlavá tancovačka, akorát s chrochtáním. Inu, tak přesně tohle od Trigger nečekejte, protože tady jde jen o čistokrevnou agresi…
Nejprve si však pojďme tyhle uličníky letmo představit. Vznik Trigger se datuje do roku 2006, kdy se tahle parta dala dohromady v saském městě Glachau. Nedlouho poté se trio vydalo na klasickou cestu, jaká se v těchto hudebních scénách praktikuje – cestu split nahrávek, jichž mají Trigger na kontě hned několik. Nicméně první vlastní dlouhohrající fošna vychází až v září 2014 pod názvem „Start Our Revenge“ – a právě ta nyní bude stěžejním předmětem našeho povídání. Ačkoliv – jak už to tak u podobných sebranek bývá – mluvit o „dlouhohrajícím“ albu je mírně nadsazené, jelikož placka (jež vedle standardního CD vyšla i jako fešný fialový asfalt) trvá necelých 24 minut.
Člověk nemusí mít zrovna doktorát z matematicko-fyzikální fakulty, aby si při pohledu na seznam songů čítající rovných 20 položek spočítal, že tohle asi nebudou žádné dlouhé progresivní opusy. A světe div se – skutečně se to má tak, že žádný z přítomných válů nedosáhne ani dvou minut a velká část se jich naopak nevyšplhá ani na minutu. Jednoduše ten typ alba, u něhož se nestačíte ani uvelebit v křesle a šest tracků už je za vámi.
Nicméně je to tak správně – nedokážu si představit, že by snad „Start Our Revenge“ mělo být delší. Něco mezi 20 a 30 minutami je tak akorát i na mnohem pohodovější grindovky, natožpak u takového chlívu, jaký předvádějí zrovna Trigger. Němci totiž drtí naprostou zběsilost na pomezí grindcoru a powerviolence, možná s trochou poprašku od kolegy fastcoru. A zasvěcení už jistě vědí, protože jak se řekne powerviolence, tak prostě není na místě očekávat cokoliv jiného než palbu toho nejhrubšího zrna.
Abychom si však rozuměli – sice „Start Our Revenge“ nazývám chlívkem a brajglem, což je dozajista pravda, ale nemyslím to v pejorativním slova smyslu. Je sice pravda, že na tyhle hudební odnože nejsem nějaký na slovo vzatý odborník a poslouchám to spíš jen sem tam, takže se v oblasti grind / powerviolence stále považuji spíš za laika, přestože nějakým minimálním rozhledem už disponuji, ale zrovna muzika Trigger se mi fakt líbí. Až do nynějška jsem o jejich existenci neměl potuchy a do poslechu „Start Our Revenge“ jsem šel s tím, že to bude bordel jako svině (ostatně, co jiného čekat od powerviolence), což jsem také dostal, jenže je tu jedno „ale“…
Ono totiž ani v takovéhle zuřivé agresi nejsou Trigger antihudebním svinstem, což je bohužel něco, s čím z mého pohledu nemalá část powerviolence a fastcore scény trochu zápasí… jako kdyby si mnozí mysleli, že to stačí jen řezat. Trigger samozřejmě disponují klasickými žánrovými prvky, takže očekávejte baskytarový humus, ultra zběsilé bicí a uječený vřískot na pozici vokálu. Tahle kombinace se vás nebude na nic ptát a jednoduše vás smete. Oukej, to beru, tohle je normálka. Tu a tam však Trigger dokážou i lehce zpomalit a namísto agrese vybalit kurevsky hutnou pasáž s „basou proklatě nízko“ a právě v takových chvílích se Němci vydávají někam ke hranicím sludge.
Takové momenty jsou ovšem na „Start Our Revenge“ v naprosté menšině, o tom žádná. Avšak i takováhle malá dávka sludgového bahna, již Trigger předvádějí kupříkladu v „Destroy Your Mind“, „Creating This Madness“ nebo „Dead Is God“, stačí k tomu, aby výsledek hned působil jiným dojmem. Jasně, ve finále si je většina tracků beztak podobných jako vejce vejci, a když se uprostřed jedné písničky přepnete do prostředku jiné, ve čtyřech případech z pěti nepoznáte změnu (ten pátý případ je, když se zrovna náhodou trefíte do onoho bahna), ale nějak to vlastně ani nevadí. Nebudeme si nic nalhávat – kdo si pouští zrovna tohle, tak prahne spíš po agresi než po nějaké virtuozitě. A přesně tohle „Start Our Revenge“ nabízí, jen to s těmi několika přesahy do sludge není až takový bezmozkový výplach.
Navrch přihoďte již zmiňovaný fakt, že „Start Our Revenge“ trvá jen nějakých 24 minut, díky čemuž to kolem vás prosviští jak nic, a výsledkem je až překvapivě zábavná fošna. Třeba je to tím, že jsem podobnou muziku zas nějaký čas neposlouchal, takže se mi Trigger prostě strefili do noty, ale nemůžu si pomoct, „Start Our Revenge“ je zábava, a to i při domácím poslechu. Jasně, obecně vzato to není žádné opusální veledílo, ani to není věc, kterou by si mohl s klidem pustit kdokoliv, ale jestli máte chuť na hudební zvěrstvo, vedle něhož je i většina rychlopalebného black metalu muzikou pro děti předškolního věku, tak se Trigger určitě dají doporučit.
Země: Německo Žánr: power metal Datum vydání: 30.1.2015 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. The Ninth Wave
02. Twilight of the Gods
03. Prophecies
04. At the Edge of Time
05. Ashes of Eternity
06. The Holy Grail
07. The Throne
08. Sacred Mind
09. Miracle Machine
10. Grand Parade
Tak, a máme tady po nějaké době další restík v podobě recenze alba, jehož datum vydání již není zrovna aktuální, ale přesto se nehodí, abychom jméno této velikosti a událost, již vydání této placky znamenalo, ignorovali. Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že každé nové album Blind Guardian je spojeno s velkými očekáváními, která se melodickým nestorům z Krefeldu daří bez problémů plnit, protože jestli se o Blind Guardian dá něco prohlásit, tak že jsou ve všech ohledech sázkou na jistotu. Tahle parta z Německa si během své dlouhé kariéry navykla na vysoký standard, jenž je možná občas spojen s nějakým tím menším zklamáním (u mě osobně třeba „A Twist in the Myth“), ale jinak jsou Blind Guardian špičkou ve svém power metalovém oboru.
A na konstatování z předchozího odstavce se nic nemění ani tentokrát, protože když se člověk zaposlouchá do jejich novinky (berte s ohledem na termín vydání s rezervou) „Beyond the Red Mirror“, která má v diskografii již pořadové číslo deset, tak dostane komplexně vrstvenou, avšak klasickou porci německého power metalu, jenž je v podání této veličiny svou kvalitou na hony vzdálený genericky znějícím zástupcům téhož hudebního stylu. Když jsem v předchozí větě označil novinku jako klasickou, tak vězte, že to platí na poměry Blind Guardian opravdu doslova. Nějaké stylové odbočky jsem věru nečekal a vlastně jsem po nich ani netoužil, takže mě osobně „Beyond the Red Mirror“ nijak nezklamalo a můžu říct, že co do kvalitativní laťky se jedná o další z řady povedených počinů Němců s famózním Hansim Kürschem v čele.
„Beyond the Red Mirror“ je až na menší škobrtnutí ve středu stopáže vyrovnaná a na relativně limitované možnosti kapely barvitá nahrávka, s čímž je spjato to nejdůležitější, a sice že její poslech baví. K mé vlastní spokojenosti je album poskládáno na poměry Blind Guardian nepřekvapivě, což znamená, že nechybí jak dynamické power metalové hymny v podobě „Twilight of the Gods“ a „Holy Grail“, tak epické kompozice, jimž vévodí hned úvodní rozmáchlá záležitost „The Ninth Wave“ nebo ještě o malý kousek povedenější „The Throne“.
Právě do „The Ninth Wave“ jsem vzhledem k její hrací době vkládal asi největší naděje, protože Blind Guardian tyhle delší skladby prostě umí. Musím říct, že nejvíc se mi líbí temnější atmosféra této kompozice. Je fakt, že ony temnější sloky jsou vystřídány prosvětleným refrénem, jenž je zprvu nenápadný, ale velmi zpěvný, ovšem na úvod je to ambiciózní a hlavně velmi slušně vyvedená kompozice, která do dalších minut nakopne. Totéž platí o „Twilight of the Gods“, což je typická chytlavá hitovka, jež nad zbytkem alba vyčnívá z pohledu nakažlivého potenciálu, který v ní dřímá. Navzdory její jednoduché struktuře nijak neupadá a je schopná se držet na samém vrcholu posluchačského zážitku z „Beyond the Red Mirror“ i po uplynutí několika poslechů.
Vůbec nejlepší skladbou je z mého pohledu čtvrtá „At the Edge of Time“, která díky barvitým aranžím a skvělému orchestru zní velmi výpravně a jako by se na album zatoulala z nějaké metalové opery (myšleno v dobrém smyslu tohoto přirovnání). Je na jednu stranu škoda, že se zastavila na „pouhých“ sedmi minutách hrací doby, protože nosné nápady by vystačily i na delší stopáž, ale na druhou stranu je možná lepší tato forma než rozmělněná kaše bez potřebné údernosti, která této kompozici nechybí. Po slabší „Distant Memories“, jež mi spolu s queenovskou „Miracle Machine“ přijde tak nějak zbytečná, je nálada rychle spravena parádní dvojicí „The Holy Grail“ a „Sacred Mind“. Opět se jedná o delší písně, které v rukou třímají hrdinskou power metalovou pochodeň a v rychlejším tempu dávají vyniknout jednak silným kytarám, ale hlavně skvělému vokálu Hansiho, jehož klenutý refrén v prvně jmenovaném válu je skvělý a zabrušuje hrany agresivních slok.
Snad jediné, čím mi “Beyond the Red Mirror” příliš nesedí v celé své délce, je zvuk. Mix je podivně plochý a místo toho, aby podporoval nespornou záživnost desky, tak na mě má účinek takřka opačný. Nemyslete si, není to žádný shit, kterému nedokážu přijít na jméno, Blind Guardian by něco takového určitě nedopustili, ale přesto věřím, že výsledek mohl být průraznější a energičtější. Navíc mám dojem, že tentokrát se nepovedla syntéza mezi orchestracemi a kytarovým podkladem tam, kde je to zapotřebí („At the Edge of Time“ a „The Throne“), protože oba tyto prvky na mě působí zvláštně izolovaně a hrají si jakoby každý na svém písečku. Předchozí placky byly v tomto ohledu na vyšším vývojovém stupni a je škoda, že ačkoli ta hudba zní sama o sobě pompézně a chytře, tak místo toho, aby se její pozice tímto prvkem ještě více upevnila, je tomu spíše naopak.
Předchozí odstavec je však pouze má osobní výtka, která nemá co dočinění s kvalitou vlastní hudby na „Beyond the Red Mirror“. Ta je totiž opět skvělá a Blind Guardian dokázali, že i přes nulový stylový vývoj (nic proti tomu, protože tohle jim jde stejně ze všech nejlíp) mají stále hodně co říct. A já jim to zase baštím i s navijákem. Kdyby si všechny stylově spřízněné party držely takhle vysoký standard kvality, tak možná bych i ten power metal začal poslouchat s větším nadšením a ne jen tak z povinnosti kvůli recenzi, nebo naopak z nostalgie, kdy si opráším několik málo skladeb, když mě zrovna popadne nálada. Za mě rozhodně palec nahoru.
Druhý pohled (Ježura):
Už to vypadá tak, že s „Beyond the Red Mirror“ to mám velmi podobně jako s každým předchozím albem Blind Guardian. Nejdřív se mi z nějrůznějších důvodů nelíbí, ale nakonec mu přijdu na chuť a opět docením tvůrčí um, s jakým se tihle pánové pohybují vysoko nad prakticky veškerou power metalovou konkurencí. „Beyond the Red Mirror“ zní, jako by Blind Guardian navázali na ty nejepičtější kusy z desky předchozí, a přitom si odpustili jakékoli úlevy, protože tohle více než hodinové album obsahuje až na několik drobných výjimek jednu rozmáchlou kompozici vedle druhé. To je na jednu stranu ku prospěchu věci, protože záměr nahrát epickou desku vyšel na jedničku a opusy jako „At the Edge of Time“ nebo „The Throne“ patří snad k tomu nejlepšímu, co pod taktovkou Blind Guardian kdy vzniklo. Na druhou stranu mi ale připadá, že pro samou rozmáchlost „Beyond the Red Mirror“ maličko splývá dohromady, pročež trochu zbytečně zaniká hromada dobrého materiálu, na který je deska mimořádně bohatá.
Tohle pak ještě zdůrazňuje zvuk, který kolega vystihl trefně, jenže já si na rozdíl od něj klidně troufnu použít pojem „průser“. Sice je fakt, že se na to dá zvyknout, a když se člověk snaží, tak tam většinou najde to, co hledá, ale je to zbytečně otravné a v celkovém dojmu to desce alespoň v mých očích dost ubližuje. Když totiž při své délce nezní tak, jak by znít mohla, a člověku tam pořád něco chybí, může to mít (a v mém případě také má) dopad na atraktivitu celku. Při všech kvalitách, které „Beyond the Red Mirror“ má, totiž při poslechu od začátku do konce ztrácím pozornost a některé kusy mě v rámci celku i trochu iritují. To je k vzteku zejména protože když si ty písničky pustím samostatně, námitky mizí.
V „Beyond the Red Mirror“ tedy vidím poněkud rozporuplný počin. Z osvědčených a kvalitních surovin tu byl rukama michelinských kuchařů navařen kotel výborné krmě, která v zásadě nesnese námitek a navazuje na předchozí výtvory svých stvořitelů s hlavou oprávněně vztyčenou. Jenže ten číšník, kterému do toho kulinářského zázraku upadl vajgl, by zasloužil nakopat. Nad žvárem se totiž sice zavřela hladina a skončilo někde u dna, všudypřítomná pachuť ale zůstala a to je opravdu škoda.
Země: Německo Žánr: thrash / death metal Datum vydání: 30.6.2015 Label: Prosthetic Records
Tracklist:
01. Declaration of Intent
02. On a Collision Course
03. Scars of Creation
04. Affect Gravity
05. Means to an End
06. Ode to Extinction
07. Demon Seed
08. Power Surge
09. Ruptured Perpetually
10. Living Lies
11. Atavistic
12. Reborn
13. Radiation Sickness
Dvacet let na scéně za sebou a na kontě desátá studiová deska, která klasicky začíná od písmene „I“. Jasně, řeč není o nikom jiném než o německých thrash / death metalistech Dew-Scented, kteří před nějakými dvěma měsíci vydali svou novou desku s titulem „Intermination“. Ještě předtím, než se k pustím do alba samotného, tak mi dovolte vyjádřit svůj vztah k německé škole thrash metalu, jež mi byla vždy vzdálenější než ta americká, ačkoli co do kvality těch vrcholných počinů se jedná o v podstatě vyrovnané scény. Dříve mi šla proti srsti taková ta špinavost a divokost starších Destruction a Kreator a někdy v té době jsem přičichl k čistšímu podání z dílny Dew-Scented, kteří ten thrash metal pochopili tak nějak moderněji a míchali do něj špetku death metalové hrubosti, což jim zůstalo až do dnešních dní.
Od té doby jsem Dew-Scented přestal sledovat blíže a aktivně, což bylo před nějakými osmi lety, ale řekl jsem si, kdy jindy oprášit trošku nostalgického vztahu než při příležitosti jubilejního desátého počinu. Od dob „Incinerate“, které jsem snad slyšel naposledy, nezůstal v řadách Dew-Scented kámen na kameni a krom zpěváka LeifaJensena mají Němci komplet nové obsazení, ovšem že bych to poznal sám od sebe, aniž bych si to přečetl, to asi ne. Pozastavovat se u takového jména u instrumentální zručnosti je skoro tak zbytečné jako polemizovat nad kvalitou technického zpracování. Všechno je samozřejmě vypiplané do nejmenšího detailu, ačkoli v podání Dew-Scented to neznamená chladně dokonalou desku ve stylu Arch Enemy. Riffy řežou jako blázen, bicí uhání ukázkově, Leif prohání své hlasivky taky neúnavně a přitom to dohromady zní energicky a hybně, což je velmi příjemné.
Když totiž Dew-Scented zpomalí a z thrash / death metalového rybníčku zavítají do sfér modernějších sekaných riffů, tak to nepůsobí nijak nepatřičně ani hloupě. Němci prostě ví, jak to zabalit tak, aby „Intermination“ znělo současně, přesto ctilo staré postupy a nepůsobilo jako dort pejska a kočičky, kde se přidávalo od všeho trochu, aby to bylo úplně nejvíc nejlepší. Písní, která ukazuje, jak může dohromady fungovat staromilský thrash metalový přístup s mladšími zasekávačkami, je „Scars of Creation“. Ta se hned při prvním poslechu vyhoupla do přední linie těch nejlepších skladeb a spolu s našlapanou „Demon Seed“ a „Means to an End“ tam stojí i po několika posleších.
Samotné skladby nejsou poskládané vyloženě nečekaně a sází na jistotu, což není od Dew-Scented překvapivé, protože tak nějak vypadalo i několik starších počinů. Riffuje se s maximální vervou, aby se občas přihlásily o slovo buď death metalově valivé momenty, nebo naopak ony sekačky, ale takovým tím přirozeným drajvem jsou na poslech sympatické a nenásilné. Viz třeba už zmíněná „Demon Seed“ nebo „Ruptured Perpetually“, které povzbuzují v pokračování poslechu i do druhé poloviny.
Je škoda, že se pětici nepodařilo udržet nastavenou laťku po celou dobu, protože aniž by album nějak lineárně upadalo, tak se v druhé polovině střídají silnější skladby se slabšími a závěr již není tak zábavný, jak si asi Dew-Scented představovali. Mezi ty slabší kousky bych zařadil „Power Surge“, „Living Lies“, jež se pořád nemůže nějak rozjet, „Atavistic“, kterou částečně zachraňuje slušná basová linka v úvodu, a konečně závěrečný cover „Radiation Sickness“ od Repulsion, jenž i přes zjevnou snahu zapůsobit úderností a přímočarostí nefunguje a na album se moc nehodí. Jako bonus možná, ale v základní verzi trochu zbytečná položka. O mnoho lépe se mi poslouchala předposlední „Reborn“, která si co do agrese nic nezadá s poslední skladbou alba, nicméně už jen kytarová nápaditost a sólování v prostřední části nutí držet uši nastražené.
Při tak početné diskografii se bez problémů dá určit, jestli nové album spadá mezi ty lepší nebo naopak horší počiny. Osobně bych „Intermination“ viděl někde v horní polovině, ačkoli na ty úplně nejklasičtější počiny se dívá z podstatné vzdálenosti. Dew-Scented však zvládli téma na jedničku, a přestože do něj nevložili veškeré své umění a odehráli to spíš jen tak na jistotu, tak v porovnání s konkurencí jsou na tom pořád ještě docela dobře. Minimálně první polovinu má „Intermination“ spád jako kráva, který je v druhé půli přibrzděn několika horšími skladbami, ale jako celek se těch 45 minut poslouchá úplně bez škobrtnutí, takže svým způsobem vše v pořádku..
Země: Německo / Švédsko Žánr: industrial metal Datum vydání: 23.6.2015 Label: Warner Music Group
Tracklist:
01. Skills in Pills
02. Ladyboy
03. Fat
04. Fish On
05. Children of the Sun
06. Home Sweet Home
07. Cowboy
08. Golden Shower
09. Yukon
10. Praise Abort
11. That’s My Heart [bonus]
Rozjezd tohohle projektu byl svým způsobem vlastně až podezřele nenápadný – nejprve jen krátká noticka, že existuje, a pak nějakou dobu ticho po pěšině. A i když se postupem času nějaká ta reklamní masáž samozřejmě naplno rozjela (tak měsíc před vydáním jsem o zprávy o kapele zakopával na každém rohu), už od začátku bylo jasné, že bude velkou pozornost poutat, i kdyby se nikdo s nějakou velkou propagací neobtěžoval. A onen důvod, proč si tohle myslím, je nad slunce jasný – jména muzikantů, kteří se v Lindemann angažují.
Člověk nemusí být zrovna génius, aby se dovtípil, že za projektem s názvem Lindemann bude stát Till Lindemann, vokalista slovutných Rammstein. Už samozřejmě jen to by bylo dost k tomu, aby se „Skills in Pills“ – jak se debutové album skupiny jmenuje – dostalo nemalé pozornosti, nicméně to není vše, jelikož se k Tillovi do tandemu přidal Peter Tägtgren. Ten sice z obecného hlediska není zdaleka tak slavný jako jeho německý kolega, protože tenhle švédský nezmar je pojem spíše jen na metalové scéně, ale jeho portfolio čítající Hypocrisy, Pain, epizodu v Bloodbath a bohatou producentskou kariéru (namátkou takové pojmy jako Celtic Frost, Immortal, Dimmu Borgir, Amon Amarth, Children of Bodom, Destruction a tuny a tuny dalších) je taktéž úctyhodné.
Když byla tato spolupráce poprvé ohlášena, přinejmenším pro mě byla poměrně překvapivá a upřímně jsem nečekal, že by to zrovna tihle dva mohli dát dohromady. Výsledek jejich spolupráce už však zas tak překvapivý není, jelikož srážka Lindemanna a Tägtgrena dopadla přibližně tak, jak šlo očekávat – jako kombinace Rammstein a Pain (pokud tam někdo očekával spíš Hypocrisy… inu, to by bylo hodně naivní). Mohlo by se zdát, že je tento popis hudby Lindemann dost zjednodušený a vágní, ale ono je to svým způsobem docela přesné.
Hudební základnu „Skills in Pills“ totiž skutečně tvoří něco, co má k tvorbě Pain velmi blízko a na čem je znát, že to skládal Tägtgren – jednoduše řečeno jde o setsakra chytlavý, hitový industrial metal, v němž není nouze o elektronické samply a návykové refrény. Sice je pravda, že člověk nepotřebuje příliš představivosti, aby na desce uslyšel i vlivy Neue Deutsche Härte, tedy žánrového hájemství Rammstein (které však k industrial metalu nemá příliš daleko, že ano), ale sám za sebe bych si dovolil tvrdit, že k Pain to má o chloupek blíže.
Odkud se pak bere ta podobnost Lindemann s Rammstein, to je myslím tak nasnadě, že by to pomalu ani nemělo být nutné zmiňovat – samozřejmě je to sám Till Lindemann. Jeho hlas je natolik specifický, že si jej prostě nejde splést, a kamkoliv se tenhle chlápek vrtne, tam budou Rammstein vždy slyšet – tak moc je ten jeho vokál charakteristický. A nic na tom nezmění ani fakt, že jsme asi všichni zvyklí Tilla poslouchat v němčině, ale v rámci Lindemann zpívá v angličtině. Ostatně, bylo by to i divné, protože ačkoliv je „Skills in Pills“ jeho první deskou, již nazpíval kompletně anglicky, i samotní Rammstein v minulosti tu a tam nahráli písničky s anglickými texty. Bohužel se však potvrdily obavy a na „Skills in Pills“ je cítit, že si je Till v angličtině o poznání méně jistý než ve své mateřštině (byť některé momenty jako třeba refrén „Praise Abort“ se mu stále vyloženě povedly).
A když už jsme nakousli ty texty, i u nich v případě Lindemann stojí za to se trochu zastavit. Zatímco muzika byla především v Tägtgrenově režii, autorem textů je dle očekávání Till Lindemann. Lyrika Rammstein nikdy nebyla nějaká vyložená srandička, takže to skoro vypadá, jako kdyby se v rámci „Skills in Pills“ opravdu vyřádil, jelikož velkou část songů zdobí přisprostlé a oplzlé texty, jejichž nejlepšími příklady jsou asi věci jako „Golden Shower“ nebo „Fat“. Avšak nejen tohle, ale i obecná vizuální „rétorika“ Lindemann jen potvrzuje, že se jedná o vedlejšák na vyblbnutí. Ostatně, asi ne náhodou se muzikanti nechali slyšet, že je „Skills in Pills“ deska na mejdany.
Někde výše jsem již nepřímo zmínil, že album jako takové stojí především na hitových refrénech. Ty jsou v některých případech skutečně parádní a zvládnou to, co by refrén u pořádného hitového songu zvládnout měl – hodně rychle se dostat do posluchačovy hlavy a už odsud nevylézt. Třeba hned úvodní titulka „Skills in Pills“ v tomhle ohledu není špatná, ale na nahrávce jsou ještě mnohem větší pecky. Pro mě osobně se těmi největšími stala pětice „Ladyboy“, „Fat“, „Fish On“, „Golden Shower“ a nakonec videoklipová „Praise Abort“. Všech pět disponuje výtečným refrénem a i vše okolo v nich je parádně chytlavé a má to tah na bránu, aniž by se jednalo o nějakou podbízivost. Zároveň ty songy ani nejsou jak přes kopírák, takže zatímco třeba v „Golden Shower“ je ten refrén úderný jak čuně, ve „Fat“ má epičtější nádech (i když to vzhledem k textu může znít všelijak) a třeba „Praise Abort“ je zase návykově šlapavá ve slokách, které jsou nabourávany již zmiňovaným klenutým refrénem s výtečným Lindemannem.
Další početnou sortu písní tvoří ty kousky, jež v mých očích (resp. uších) nedosahují vysokých kvalit vrcholné pětice, ale pořád jsou dost solidní, poslouchají se velice dobře, dojem z desky nijak neničí a bez problémů dokážou udržet hladinku zábavy. Vedle již jmenované titulky bych sem dále zařadil „Children of the Sun“, „Cowboy“ a „Yukon“.
Pokud umíte počítat – a já věřím, že skutečně umíte – pak jistě víte, že tím pádem jsme ve stručnosti klasifikovali devět skladeb a dvě zbývají (budeme-li se bavit o limitce s jedním bonusem). A jak správně tušíte, tyhle dvě už bohužel příliš povedené nejsou a právě jejich prostřednictvím se na „Skills in Pills“ dostaly i nějaké ty slabší věci. Shodou náhod (i když, ona to možná zas taková náhoda není) jsou to jediné dva pomalejší songy na albu – „Home Sweet Home“, jež parádně rozjeté album v polovině citelně přibrzdí, a nemastný neslaný bonusový závěr v podobě „That’s My Heart“. Lindemann–Tägtgren jsou v rámci tohohle projektu zábavní především v chytlavých tempech a naopak v „baladičtější“ rychlosti jako v „Home Sweet Home“ spíš nudí, byť čistokrevný průser to ještě není. Přesto pokud by někdy vznikla ještě další deska Lindemann, přimlouval bych se za to, aby tam tenhle druh skladeb nebyl…
Nicméně obecně vzato mám ze „Skills in Pills“ dobrý dojem a pozitiva (tedy povedené písničky) z mého pohledu stále převažují. Přestože mám Rammstein hodně rád a Pain si taktéž tu a tam s chutí pustím, k poslechu Lindemann jsem nepřistupoval s nějakým velkým očekáváním. Finální výsledek se mi však – ač s menšími výhradami – líbí.
Druhý pohled (Kaša):
Když se spojí takové osobnosti jako Till Lindemann z Rammstein a Peter Tägtgren z Hypocrisy a Pain, tak si můžete být jistí dvěma věcmi. Lidé se o vás budou zajímat a hlavně od vás budou automaticky čekat nemalé věci, protože čistě z papíru je tenhle projekt opravdu zajímavý. Já osobně od debutového alba „Skills in Pills“ očekával spojení industriálně metalových rytmů z Tägtrenova pera za přispění jeho zpěvu a charakteristického vokálu prvně jmenovaného pěvce německých velikánů. A když nad tím tak přemýšlím, tak s malými výhradami jsem přesně tohle na jejich novinkové placce dostal, ale přesto nemůžu říct, že bych byl z výsledku vyloženě odvařený.
„Skills in Pills“ v sobě nese poznávací prvky od obou zúčastněných, takže elektronické metalové spodky a vokální melodie, ovšem výsledek je dle mého až příliš okatou snahou zalíbit se zejména fanouškům Rammstein, protože právě ti na nový projekt Lindemann uslyší, takže kdybych trochu přivřel oči, tak by se řada písní mohla v klidu objevit na příštím albu Rammstein. Samozřejmě s absencí té němčiny, bez které mi Tillovy texty přijdou až naivně hloupé, ale když si člověk připustí k tělu fakt, že celé tohle dílo je myšleno hlavně jako zábava a místo pro odpočinek obou hlavní persón, tak se na to dá zvyknout.
Co se skladeb samotných týče, tak bych si dokázal představit větší vliv starších Pain a jejich tanečních prvků, ale budiž. Výhodou „Skills in Pills“ je zejména charismatický vokální přednes Lindemanna, jenž odvádí super práci, a písně jako „Skills in Pills“, „Fat“ a „Praise Abort“ jsou i díky jeho osobitému humoru skvělé. Bohužel je výsledek trochu negován zbytečnými věcmi jako „Children of the Sun“, „Home Sweet Home“ a „Golden Shower“, které jsou strašně nenápadné a chybí jim něco, díky čemu bych ztratil nutkání je při poslechu přeskakovat. S výslednou podobou „Skills in Pills“ se plně neztotožňuji a myslím, že při potenciálu, které tohle spojení skrývá, mohl být debut mnohem zajímavější, protože takhle zní tato deska spíš jako taková sázka na jistotu, což je rozhodně škoda.
Třetí pohled (nK_!):
Lindemann svým debutem silně šokují. Širokou veřejnost tím, jak je „Skills in Pills“ explicitní a nebere si vůbec servítky, mne naopak nečekanou prázdností a částečnou trapností. Na jedné straně stojí sice jednoduché a předvídatelné, ale velice chytlavé a příjemně zahrané melodie z pera mistra Tägtgrena, na straně druhé vokální projev a texty frontmana Rammstein, Tilla Lindemanna. S ním ale přicházejí také největší problémy „Skills in Pills“.
Běžný posluchač si okamžitě všimne Tillova silného německého přízvuku, přičemž všechny písně jsou anglicky. Osobně mi trvalo nějakou dobu, než jsem si zvykl. Texty jsou sice místy vtipné, často bez skrupulí a chtěly by nutit k zamyšlení, ale samy o sobě nemají žádnou výpovědní hodnotu. Slouží pouze jako přívěšek nečekaně hitovým hudebním podkladům a někdy sklouzávají až k trapnosti (koukám na tebe, „Ladyboy“).
I přes velmi rozporuplné pocity jsem si na novince Lindemann našel několik oblíbenců. Především jasně hitovou klipovku „Praise Abort“ s božím videem a „Yukon“ s výborným refrénem. Pochválit musím také solidní klávesový rozjezd ve „Fat“.
Ač se to nemusí zdát, při poslechu „Skills in Pills“ jsem se poměrně dobře bavil. Alespoň chvíli. Bavit se bude každý, kdo nečeká žádný zázrak, ale dlouhou trvanlivost této desce nedávám. Spojili se dva známí muzikanti, dali dohromady album, při jeho nahrávání se příjemně rozptýlili a teď zase šup šup ke svým domovským kapelám. Do roka nikdo nebude tušit, že nějaké „Skills in Pills“ vzniklo.
Země: Německo Žánr: speed / power metal Datum vydání: 29.5.2015 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Heroes
02. Battle’s Won
03. My God-Given Right
04. Stay Crazy
05. Lost in America
06. Russian Roulé
07. The Swing of a Fallen World
08. Like Everybody Else
09. Creatures in Heaven
10. If God Loves Rock ‘n’ Roll
11. Living on the Edge
12. Claws
13. You, Still of War
Album, kterému se budu věnovat v této recenzi, je jedním z ukázkových případů, kdy se veškerá snaha shrnout nějaké dojmy z jeho poslechu dá hravě shrnout do jedné, maximálně dvou vět. Kdybych tedy měl opravdu velké koule a nebál bych se, že mě náš šéfredaktor zabije, tak by recenze vypadala asi následovně: 15. studiové album německých nestorů melodického metalu. Je opravdu nutné něco dodávat? A šlus. Opravdu, tolik málo stačí, aby i okrajově zasvěcení posluchači, kteří slyšeli některou z nedávných desek, měli jasno o tom, jak bude „My God-Given Right“ znít. Helloween jsou totiž již dávno partou, která usnula na vavřínech a zakončení nahrávacího a skladatelského procesu si představuji jako odškrtnuté políčko v kalendáři a jako hlavní důvod, aby se opět mohlo vyjet na cesty a oprášit tak staré vály z „Keeper of the Seven Keys“.
Nebudu tady na „My God-Given Right“ kydat hnůj za to, že zní úplně stejně jako předchozí tři placky, protože ačkoli je ta podobnost se „7 Sinners“ a „Straight Out of Hell“ zarážející a zvukový kabát se nezměnil snad ani o milimetr, tak hlavní důvod, proč mi novinka nesedí, je její přílišná jednotvárnost. Nejsem fanouškem vyložených experimentů u zaběhnutých jmen, jejichž hudba mi sedí, ale „My God-Given Right“ je typickou sázkou na jistotu, která potěší snad jen opravdového masochistu, jenž si po ránu češe bujnou kštici podle fotky Andiho Derise. Album jsem slyšel nesčetněkrát, takže můžu s klidným srdcem říct, že tentokrát mě Helloween opravdu zklamali. A to jsem nečekal žádné zázraky.
Jestli jsem si díky „My God-Given Right“ něco uvědomil, tak je to fakt, jak skvělým albem vlastně předchozí „Straight Out of Hell“ bylo. Důvod? Ačkoli jsem jej od vydání ani pořádně neslyšel, tak jsem stále schopný si v hlavě přehrát hned několik melodií. Exotickou „Nabataea“ začínám a přes experimentální „Wanna Be God“ a klasickou „dýňovinu“ schovanou za titulní písní pokračuji až po zpěvné hitovky „Live Now!“ a „Waiting for the Thunder“. Není to sice důvod, abych vynášel předchozí placku do nebe, ale alespoň mám důvod se k ní teď i vrátit. Naproti tomu „My God-Given Right“ je na pamětihodné momenty opravdu hubená, a pokud pominu slušnou singlovku „My God-Given Right“, temnější „Russian Roulé“ a rychlou „Claws“ s agresivně uječeným Derisem, tak zbylé kompozice jsou ničím nevyčnívající standardy, kterých pánové v uplynulé dekádě složili již dostatek a které si mohli klidně odpustit.
Třináct písní, které zdobí seznam skladeb na zadní straně počinu s naprosto nevkusným přebalem, jenž jako by říkal, že se ani sami Helloween neberou vážně, když na přední stranu své desky vytisknou takovou ohavnost, si tak ve většině případů nezaujatě hraje to svoje, a přestože jsem se snažil si album alespoň místy užít, tak koncentrace vatovitého materiálu je na „My God-Given Right“ příliš veliká. „Heroes“ a zejména „Battle’s Won“ jsou pokusy o reminiscence starší tvorby, které nefungují. Daří se to až skladbě titulní, jež oproti dvěma jmenovaným kolegyním disponuje alespoň úderným refrénem, jenž snadno zaujme.
„Stay Crazy“ prvních pár poslechů nijak nevadila, nicméně její jednoduchá struktura a kolovrátkový refrén ji po čase dehonestuje do sfér slabších kusů stáda. „Lost in America“ překvapila svým nádechem, jenž se ve slokách nějak záhadně přibližuje pozdější tvorbě Gamma Ray, dokonce i ten Deris zní podobně jako Kai Hansen, ovšem tím jsem vyčerpal to jediné, co je na ní alespoň trochu zajímavé. Dvě pomalejší písně „The Swing of a Fallen World“ a „Like Everybody Else“ pak už jen podtrhují slabší závěr alba, který z opravdové letargie vytrhne jen zmíněná „Claws“. Právě kvůli těmto písním nemám v posledních letech důvod těšit se na nové album Helloween.
A pokračujeme dál stezkou nudných songů. „Creatures in Heaven“ je zbytečně roztahaná a dokázal bych si představit její údernější verzi o hrací době čtyř minut. Ale abych byl fér, tak zrovna tenhle vál není taková hrůza jako rozjuchaná „If God Loves Rock ‘n’ Roll“ nebo ukázková šedá myš jménem „Like Everybody Else“. Když už nic, tak se dá „Creatures in Heaven“ bez újmy poslouchat i vícekrát, což se třeba o závěrečné „You, Still of War“ říci nedá. Hodina materiálu je v tomto případě prostě ubíjející, protože dokud budou dvě třetiny písní v jádru úplně obyčejné kompozice bez náboje, které od zástupů dalších odlišuje hlas Andiho Derise a profláknuté jméno v hlavičce, tak nemám důvod podstupovat v blízké budoucnosti poslech „My God-Given Right“ dobrovolně.
Ono se možná zdá, že jsem k Helloween až moc kritický, a můžete se divit, proč si člověk, pro něhož power metalové melodie nejsou denním chlebem, vybral k recenzi právě tuhle desku, ale vězte, že mám jejich starší alba strašně rád a Kiskeho éra je pro mne v žánru melodického speed metalu vrcholem, ale na současné podobě Němců se mi nelíbí, že jejich alba postrádají jakýkoli náboj a čím dál víc se mi výsledek jejich tvůrčích seancí začíná slévat dohromady a působí to na mě, jako kdyby vydali jakýkoli produkt, ale hlavně ať je venku. Na kvalitu není třeba koukat příliš sebekriticky, vždyť fanoušci to stejně budou kupovat jako diví. Jak to jen ukončit? Za mě naprosto zbytečná placka… až budu mít chuť na Helloween s Andi Derisem u mikrofonu, tak sáhnu radši po „The Dark Ride“, případně po minulém „Straight Out of Hell“, které bylo o několik tříd lepší deskou.
Druhý pohled (H.):
Já vím, že tím spoustu lidí asi dost naseru, protože Helloween jsou vlastně legenda (chápeš to, vole? LEGENDA!) a na ty se přece nesahá, ale na druhou stranu, někdy by se člověk měl podívat pravdě do očí a říct to nahlas. Helloween jsou dávno za zenitem, dnes už je ta kapela docela zbytečná. Ve studiu automat na sice nové, ale jinak vlastně pořád stejné písničky, na koncertech jukebox na hity z „Keeper of the Seven Keys“. Ale hlavně, že to pořád sype.
Nejsem žádný fanatický „hejtr“ (to je teď moderní říkat, ne?) Helloween – naopak, některá alba téhle skupiny mám dost rád a v dobách, kdy jsem býval desetiletý smrad, byli právě oni jedněmi z těch, čí desky jsem tenkrát sjížděl do zblbnutí. Ani nejsem nějaký zaslepený milovník „starých dobrých“ Helloween, když ještě byli v sestavě Kai Hansen a Michael Kiske – naopak, moji nejoblíbenější nahrávku téhle skupiny nazpíval Andi Deris a v době, kdy vyšla, se již Hansen dávno věnoval Gamma Ray. To záměrně říkám, aby si někdo nemyslel, že nadávat Helloween je mým nejoblíbenějším koníčkem, protože co se novinky „My God-Given Right“ týče, bohužel musím říct, že němečtí veteráni opět pokračují v sestupné tendenci posledních let, přičemž tentokrát je to fakticky nefalšovaný blábol.
Ne, že by snad Helloween vůbec nedokázali v posledních letech složit solidní písničky, které člověka zabaví. Problém je ovšem v tom, že se skutečně jedná jen o písničky, nikoliv o alba – na každém je totiž sem tam solidní kousek a zbytek bývá pouze výplň na natažení stopáže, aby se produkt mohl zabalit (ideálně pod strašně kýčovitou umělou obálkou – photoshopová příšernost na přebalu „My God-Given Right“ není výjimkou), poslat do světa a kapela zase mohla vyrazit na turné (hrát dávno provařené odrhovačky z „Keeper of the Seven Keys“). Na „My God-Given Right“ se však až na několik osamělých ostrůvků v moři nudy nachází jenom ta prefabrikovaná vata…
Na novince se nachází 13 kusů (v základní verzi), avšak pokud bych měl říct, kolik jich mě skutečně baví, zastavím se na čísle dva, což činí – ano, necelých 9 minut z celkové hrací doby 61 minut. Povedená mi přijde hned úvodní „Heroes“, jež sice ve slokách nepředvádí nic zvláštního (avšak ani nic, co by člověka uráželo – a to je vzhledem k tomu, co se místy děje na zbytku alba, také svým způsobem úspěch), ale velmi povedený refrén se mi upřímně líbí. Vrcholem celé nahrávky je ovšem „The Swing of a Fallen World“, která o několik koňských délek přebíjí vše ostatní, co se na „My God-Given Right“ nachází.
Když na to přijde, nemám vlastně žádný velký problém ani s pomalejší „Like Everybody Else“, z níž jsem si sice na zadek nekecnul ani náhodou, ale poslouchat se dá, aniž by mi to trhalo žíly. Trochu rozpolcený jsem ze „Stay Crazy“, jejíž trochu stadiónový refrén mě baví podobně jako ten v „Heroes“, avšak ani tak nejsem ochotný kvůli němu trpět jak zvíře při naprosto pošukaně veselé sólové kytaře ve slokách, protože to je fakt humus. Poslední věcí, jež mě na celé nahrávce alespoň trochu zaujala, je „Creatures in Heaven“, a to díky krátkému, trochu do sci-fi laděnému klávesovému intru – bohužel to, co přijde po něm, je zase blbost.
Zbytek skladeb na „My God-Given Right“ je pak naprosto ukázková power metalová odrhovačka, kterou mohou přijmout za svou snad jen naprosto nekritičtí hardcore fanoušci nebo posluchači, kteří k metalu poprvé přičuchli před týdnem. Při vší úctě k Helloween, věci jako „My God-Given Right“, „Lost in America“ nebo „If God Loves Rock ‘n’ Roll“ jsou prostě ryzí nuda, jejíž poslech se rovná ztrátě času. Sice tyhle kusy stále nejsou až takové dno jako třeba naprosto imbecilní „Battle’s Won“ hned na druhé pozici, ale ani to nahrávce jako celku (samozřejmě) nijak nepomáhá. Vzhledem k tomu, že mi většina desky přijde jako čistokrevná hovadina, nemám jiné možnosti než „My God-Given Right“ označit za jedno z nejhorších alb Helloween vůbec.
Je to až s podivem, že za tak dlouhou dobu žádnou metalovou skupinu nenapadlo se pojmenovat Zeit, tedy německým výrazem pro čas, ačkoliv třeba já osobně bych tipoval, že podobné slůvko nebude mít s uplatněním ve světě názvů tvrdě-kytarových skupin sebemenší problém. Nicméně, do roku 2010 se nikdo, kdo by se chtěl takto jmenovat, skutečně nenašel, a tak právě v této době přijala Zeit jako svůj název německá trojice, která do světa vyrazila pod black metalovým praporem.
Do dnešního dne mají Zeit na kontě tři počiny – jeden demosnímek a dvě minialba. Demo a první EP vyšly svorně v roce 2013, poslední počin byl pak vypuštěn letos v dubnu – jeho jméno zní „Trümmer“ a právě ten nyní bude hlavním předmětem našeho povídání…
Pět let fungování vlastně není až zas tak málo, přece jen je to už půl dekády, přesto si však myslím, že stále ještě není od věci Zeit považovat za mladou skupinu. A od takové také člověk nečeká žádné obrovské zázraky (byť případy, jež to zvládnou, jistě existují) – v prvních neřadových počinech mladých kapel posluchač hledá spíše potenciál a důvody k tomu, aby měl chuť sledovat i budoucí tvorbu. Vzhledem k tomu, že ani jeden ze starších počinů Zeit samozřejmě neznám, jsem přesně s tímhle přistupoval i k „Trümmer“. Nejsem si ovšem tak úplně jistý, jestli jsem v těch 25 minutách našel důvod k tomu mít chuť si Zeit zapamatovat a případně se i těšit na to, co bude někdy příště.
Začátek minialba je přitom poměrně nadějný. Úvodní minuty titulní písně „Trümmer“, jež je zároveň tím nejdelším kusem, jejž Zeit na svém aktuálním počinu nabízejí, se tváří relativně slibně. Nejprve pomalý rozjezd, přechod k chytlavým riffům ve středním tempu, postupná gradace… není to nic zvláštního, ale vlastně to bylo dost na to, abych zpozorněl a čekal, co se bude dít dále. Jenže ještě dříve, než „Trümmer“ (nyní myšleno skladba, nikoliv celý počin) stihne dohrát, Zeit posluchačovu pozornost zvládnou zase zabít a až do konce „Trümmer“ (nyní myšleno album, nikoliv jen skladba) ji už nevzkřísit.
Ne snad, že by počínání Zeit bylo vysloveně jalové, ono se to vlastně poslouchá relativně slušně, akorát navzdory evidentní snaze není výsledkem nic jiného než pohodový průměr, který je ve finále tak trochu o ničem. Až na pár výjimečných momentů se Němci po celou dobu pohybují v obyčejném středním tempu, díky němuž sice není problém „Trümmer“ strávit, ale zase je díky němu problém si z EP cokoliv zapamatovat. Riffy nejsou nijak zvlášť silné, spíš jsou takové obyčejné, což by se vlastně dalo říct i o ostatních složkách hudby Zeit. Atmosféra nikde, o osobitosti ani nemluvě.
Nějaký potenciál v tom možná schovaný je, protože skrz naskrz marné to zase není, akorát jej Zeit nedávají příliš na odiv. Pokud je to baví si zahrát trochu toho jednoduchého riffového hevíkového black metalu, nedá se proti tomu říct ani popel, ale je otázka, zdali to bude bavit i posluchače. Zatím sice neodepisuji Zeit nadobro, ale poslech „Trümmer“ mě tedy příliš nepřesvědčil…
V dnešní minirecenzi se po nějaké době opětovně vydáme do vod demáčového black metalu. Formace s názvem Burnt Offering ovšem tak trochu klame tělem, a jakkoliv se může zdát, že žádným způsobem nevybočuje z hordy podobně laděných staromilsky black metalových kapel, jež do světa pouštějí svůj první demosnímek, v jistém ohledu je přece jen zajímavá.
Když se člověk na Burnt Offering podívá z dálky, asi by si tipnul, že zemí původu bude Rusko… ostatně, co jiného by tak člověk tipoval, když je v logu napsáno Всесожжение (což prý znamená Burnt Offering rusky) a veškeré texty skupiny jsou v ruštině. Přesto však tahle smečka nepochází z Ruska, nýbrž z Německa. Jenže tohle není to, co jsem myslel onou zajímavostí, jelikož za pozornost stojí – přinejmenším z mého pohledu – především sestava, v níž se nacházejí hned dva členové formace, jejíž jméno najdete napsané mezi mými nejoblíbenějšími kapelami v informacích o naší redakci. Onou skupinou jsou Darkestrah – dvě třetiny Burnt Offering totiž tvoří baskytarista Cerritus (zde i jako zpěvák a pod jménem Blind Idiot God) a bubeník Asbath. A už jen samotné tohle zjištění mně osobně stačilo k tomu, aby se z původně bezejmenného demosnímku okamžitě stala nahrávka, která mě hodně zajímá.
Jenže při vší úctě, kterou k Darkestrah mám (a že té tedy není málo), ono demo, jehož název zní „Беснование“, za zas tak velkou pozornost nestojí. Německé trio si totiž řeklo, že bude hrát pořádně špinavý garážový black metal a podle toho to také vypadá, protože ten počin navzdory zkušenostem přítomných muzikantů a navzdory hodinám excelentní muziky, jakou za sebou Asbath má, skutečně zní, jako kdyby to hrála nějaká začínající lokálka. Kdybych netušil, kdo že se to v sestavě Burnt Offering nachází, po poslechu „Беснование“ by mě to tedy ani ve snu nenapadlo.
Hlavně první dva tracky „Пир“ a „Псы“ jsou takové docela o ničem a nenabízejí nic jiného než naprosto obyčejný syrový black metal… nějakou mrazivou atmosféru nebo cokoliv jiného, co by člověka mělo bavit, jsem tam prostě nenašel. Zbytek počinu je o něco málo zajímavější a následující dva songy „Псоглавый святой“ a „Мокошь“ už něco solidnějšího obsahují – v případě první jmenované je to zejména povedená pasáž ve středu a u její kolegyně zase zábavný a chytlavý ústřední riff. Finální kus „ДОБ и цинковый гроб“ je pak instrumentálním nemetalovým závěrem, jehož obsah je sice velmi minimalistický, ale abych pravdu řekl, baví mě možná nejvíce z celého demosnímku.
Pár ucházejících momentů se na „Беснование“ tedy najde, ale budu upřímný – rozhodně to není dost na to, abych měl chuť a potřebu si tuhle nahrávku ještě někdy v budoucnu pustit. Poslouchat se to sice dá, ale v konečném součtu mě Burnt Offering bohužel nijak zvlášť nezaujali. A to je vzhledem k sestavě trochu zklamání.
