Archiv štítku: DEU

Německo

Recenze

Orden Ogan – Ravenhead

Napsat komentář
Orden Ogan - Ravenhead
Země: Německo
Žánr: power metal
Datum vydání: 16.1.2015
Label: AFM Records

Tracklist:
01. Orden Ogan
02. Ravenhead
03. F.E.V.E.R
04. The Lake
05. Evil Lies in Every Man
06. Here at the End of the World
07. A Reason to Give
08. Deaf Among the Blind
09. Sorrow Is Your Tale
10. In Grief and Chains
11. Too Soon

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Ježura):

Němečtí Orden Ogan sice nejsou nijak zvlášť neznámí, ale k nějakému výraznějšímu věhlasu mají také poměrně daleko, takže si dovedu živě představit, že se najdou lidé, kteří po vyslovení tohoto jména asi nebudou hned vědět a spíše si pomyslí něco o další mladé kapele, které si, čert ví proč, všiml nějaký ten label a vydal jí desku. Nebo spíš opačně – těžko někoho obviňovat, když rozhodně netipne, že téhle kapele pomaličku, ale s neochvějnou jistotou táhne na dvacátý služební rok.

Přesně tohle jsem netipoval ani já, když jsem se dva a půl roku nazpět vypravil na koncert Luca Turilli’s Rhapsody, kterým tito Němci předskakovali, a tak mě poměrně překvapilo, když mě jejich produkce nejenže neznechutila, ale dokonce se mi místy vyloženě líbila. Žádný zázrak to nebyl, to netvrdím, ale na podnícení zvědavosti to vystačilo bohatě a právě tehdy se začala odvíjet nitka, která zatím vede až k téhle recenzi. Orden Ogan totiž zkraje roku vydali svou pátou řadovku „Ravenhead“, a jak už to tak bývá, právě ta se stala impulzem zanechat odkladů a výmluv a podívat se kapele konečně na zoubek.

Jak už zde padlo, Orden Ogan hrají power metal a týká se to samozřejmě i novinky. Takhle široký pojem toho ale sám o sobě moc nepoví, takže by se slušelo dodat, že power metal v podání Orden Ogan brnká na symfonickou strunu a že se pánové rozhodně neštítí použití sborových zpěvů a melodií, které sice jen hodně nepatrně, ale přeci jen odkazují směrem k folkovým žánrům. Že má taková směska poměrně epický charakter, asi není třeba zdůrazňovat, a když si to dáte dohromady, pak vás asi nepřekvapí ani tvrzení, že mi muzika, která se sešla na „Ravenhead“, místy připomíná novější tvorbu Blind Guardian, což je vlastně docela kompliment, jelikož zároveň určitě nemůžu říct, že by Orden Ogan od krefelských bardů nepokrytě opisovali, byť inspirace je zde zřejmá.

A v komplimentech můžeme pokračovat, protože „Ravenhead“ navzdory klišovité obálce rozhodně není typicky nudná a vyčpělá žánrovka, která jen do blba opakuje to, co vymysleli jiní Němci někdy v polovině 90. let. Orden Ogan sice v zásadě ctí mantinely žánru, nikterak z nich nevybočují a nesnaží se o žádnou progresi, ale přitom dokazují, že i v takových podmínkách jde napsat poctivá a zábavná deska. Tajemství, v němž celé kouzlo spočívá, je ale až směšně prosté – Orden Ogan se totiž nebojí využívat své nástroje (samozřejmě hudební, vy zvrhlíci) v poměrně širokém spektru, takže je takřka pořád co poslouchat.

Vyloženě dobrá je práce kytar. Oba kytaristé sází pestré a nápadité riffy, vyhrávky, sóla a kdo ví co ještě v takové kadenci, že prakticky nezbývá prostor na generickou vatu, a navíc to dělají tak zkušeně, že to nepůsobí ani trochu nepřirozeně, dává to smysl a ta muzika je díky tomu tak nějak… ehm… plná muziky. Když si vzpomenu na borce typu Eluveitie (což je sice dost jiný žánr, ale zrovna v tomhle případě to nevadí) a stovky a tisíce dalších, určitě by jim prospělo vzít si u Orden Ogan lekci z využívání dvou kytar…

Neméně důležitou roli hrají bicí. Sice to není nějaká strhující vichřice celých 48 minut, ale Dirk Meyer-Berhorn žene desku vpřed velmi zodpovědně a právě na jeho bedrech leží velký podíl na tom, jak „Ravenhead“ peláší a jaký má povětšinou drive. Další palec nahoru pak putuje na adresu Orden Ogan za zpracování „symfonické“ složky. Uvozovky z toho důvodu, že na „Ravenhead“ nezaslechnete symfonický orchestr, nýbrž klávesy, což je ale vzhledem k charakteru desky jedině dobře. Klávesy totiž plní přesně tu funkci, která jim přísluší, a hudbu doplňují o melodické pozadí, aniž by se ale nějak cpaly dopředu a přebíjely kytary. Kdepak, tady se žádné schovávání za přívaly epických klapek nekoná (slyšíte, pane Holopainen?), je to pořád v první řadě metal a klávesy mu „jen“ dodávají na lesku.

No, a pak tu máme zpěv. Melodické metalové žánry fatálně trpí na nedostatek opravdu charismatických zpěváků, což v mnoha případech končí vpravdě děsivou kombinací koule–svěrák, jenže ani tohle se naštěstí Orden Ogan netýká. Sebastian Levermann je totiž obdařen opravdu parádním hlasem, který se nebojí využívat v plné šíři, a je ho opravdu radost poslouchat, což se jen násobí v okamžiku, kdy Orden Ogan sáhnou po hymnických refrénech a dalších výrazných melodiích, které jsou jejich silnou disciplínou.

Jak vidno, z „Ravenhead“ se tedy vyklubala velmi solidní deska. Nechtěl bych ale někomu přivodit mylný dojem, že se jedná o mistrovské dílo, na kterém není špatně absolutně nic, byť to tak z dosavadního průběhu recenze může vyznívat. Tak tedy na rovinu – ne, o genialitě, albu měsíce a náhodou objeveném pokladu tu opravdu nehovořím. Stejně jako nekonečný zástup dalších – ať už malých nebo velkých kapel – se ani Orden Ogan nevyhnuli mírné nevyrovnanosti a sem tam to trochu zaskřípe, ať už tím myslím možná zbytečně (i když nijak extra) patetický závěr „Too Soon“ nebo několik vcelku obyčejných/lehce ohraných pasáží, které se nacházejí víceméně rovnoměrně napříč celým albem.

Zkrátka není každý song takový hit jako klipovka „F.E.V.E.R“, což je vážně parádní šleha, nicméně faktem zůstává několik skutečností. Předně – na „Ravenhead“ není žádná špatná skladba a i ty řekněme slabší jsou obecně vzato slušné a drží si úroveň, která na potenciální konkurenci určitě stačí, pokud ji rovnou nepřekonává. Dále lze těžko polemizovat o tom, že všechny ty kvality, o nichž jsem psal výše, s ležérním nadhledem stačí k tomu, aby posluchač (nebo alespoň v mém případě se tak stalo) nad mírnými výkyvy kvality mávl rukou a kapele je odpustil. A pak je tu poslední věc. Nevím jak vy, ale já od power metalu žádné velké umění neočekávám, a když si nějakou žánrovou desku pustím, chci se především dobře bavit – a v tomto ohledu „Ravenhead“ funguje výtečně, a i když jsem tu desku poslechl mnohokrát, i s odstupem si ji pustím rád znovu.

Orden Ogan

Abych to nějak uzavřel, „Ravenhead“ je deska, která v rámci žánru bezesporu patří k tomu lepšímu, ne-li úplně nejlepšímu, co jsem za dlouhou dobu slyšel. Na nic si nehraje, ale co dělá, dělá dobře, a pokud vám není power metal úplně proti gustu, myslím, že není mimo mluvit o povinnosti. Žádná díra do světa se samozřejmě nekoná, ale zjištění, že pořád existují kapely, které umí zahrát power metal tak, aby z něj posluchači nebylo blivno, je rozhodně příjemné. Skrze „Ravenhead“ Orden Ogan dávají jasně najevo, že k takovým kapelám patří, a abych řekl pravdu, s výjimkou Blind Guardian (to jsou ale náhodičky) a Kamelot v období 2005–2010 mě nenapadá power metalová kapela, která by mě bavila víc. Ne, že bych chtěl svůj názor přeceňovat, ale to je myslím vcelku slušná vizitka…

Druhý pohled (H.):

Podle kolegovy recenze to pomalu může vypadat, jako kdyby snad Orden Ogan natočili žánrovou extratřídu a že „Ravenhead“ patří na nejvyšší power metalovou špičku, nicméně od toho jsem tady já, abych ten dojem zmírnil, jelikož Ježura podle mě mírně přehání. „Ravenhead“ je určitě pohodová nahrávka a určitě patří do nadprůměru, o tom se nijak nepřu a nijak o tom nepochybuji, ale až taková šleha to myslím zase není.

Nutno ovšem uznat, že Orden Ogan v těch svých nejlepších momentech jsou vážně skvělí, protože když si všechno sedne, tak jim z toho vyleze bez přehánění power metalová hymna jak hovado. Úplně nejkřiklavějšími příklady jsou v tomto případě „F.E.V.E.R“ a „Evil Lies in Every Man“, což jsou obě tutové hitovky se skvělými sborovými refrény, jež člověk z hlavy jen tak nedostane. Zároveň to ale není nic vlezlého nebo otravného – jednoduše power metal, jak má být, byť ani v těchto vrcholech Orden Ogan vlastně nepředvádějí nic originálního nebo neslyšeného. A pokud by byl celý materiál na takovéhle úrovni, pak by nebylo o čem diskutovat, jelikož titul power metalového alba roku by byl jasný už od ledna.

Bohužel však „Ravenhead“ nedrží takovouhle laťku po celou svou dobu. Kromě dvou výše zmiňovaných pecek je tu několik dalších songů, které jsou úplně v pohodě a poslouchají hodně dobře, akorát nejsou až takhle kulervoucí – tato skupina je nejpočtenější. To se týká kupříkladu „Here at the End of the World“, v níž si zahostoval Chris Boltendahl z heavy metalové veličiny Grave Digger, „Deaf Among the Blind“, „Sorrow Is Your Tale“ (ve které se zase mihne Joacim Cans z HammerFall) nebo „The Lake“. V reálu sice v hlavě zůstanou především vícehlasé refrény (které Orden Ogan fakt umí, to se jim musí nechat) a ten zbytek tak nějak pluje okolo, ale stále je to dobré a nemám proti tomu nic. Poměrně zajímavá je i lehce folkově laděná „A Reason to Give“, takže vlastně i tu bych zařadil mezi povedené tracky.

A pak je tu třetí množina písniček, jež stále nejsou vyloženě jalové a vlastně se poslouchají docela v klidu, ale ve skutečnosti jsou takové docela nevýrazné a vesměs plní jen úlohu natažení stopáže. Do téhle sorty pro mě patří určitě „Ravenhead“, která sice celou nahrávku hned po intru „Orden Ogan“ otvírá a navíc je ještě titulní, tudíž by papírově měla být jakousi vlajkovou lodí desky, ale mě osobně moc nesedla a zdá se mi spíše nudná. V druhém sledu mě pak příliš neoslovily ani dva závěrečné kusy, které jsou dost utahané, zejména úplně poslední „Too Soon“. Sice je pěkné, že se v nich Němci pokusili vyklouznout z power metalového kolovrátku, ale žádné terno to naneštěstí není.

V konečném součtu je však bilance „Ravenhead“ stále pozitivní. Jedná se o docela povedenou power metalovou placku, jež má své silné stránky a několik povedených kusů, a když na to přijde, žánrový fanoušek by si ji asi sktuečně neměl nechat ujít. Vlastně ani i když nejste vyložení fanatici do power metalu, ale zrovna máte chuť si něco z tohohle stylu pustit a nechcete pořád dokola točit dávno známé klasiky, není důvod nesáhnout zrovna po Orden Ogan. I přesto se však stále nejedná o nic výjimečného – zkrátka jen taková pohodovka.

Recenze

We Butter the Bread with Butter – Wieder geil!

Napsat komentář
We Butter the Bread with Butter - Wieder geil!
Země: Německo
Žánr: deathcore / metalcore / electro
Datum vydání: 22.5.2015
Label: AFM Records

Tracklist:
01. Ich mach was mit Medien
02. Exorzist
03. Anarchy
04. Berlin, Berlin!
05. Bang Bang Bang
06. Gib mir mehr
07. Rockstar
08. Thug Life
09. Warum lieben wir nicht mehr
10. Zombiebitch

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (nK_!):

Poprvé jsem se s německou metalcorovou smečkou We Butter the Bread with Butter setkal na jednom z pódií josefovského Brutal Assaultu loni v létě. Tahle čtveřice německých mladíků si mě okamžitě získala svou „metalovou diskotékou“ a bezprostředním vystupováním. Nové album „Wieder geil!“ vyšlo teprve před několika dny a už nyní mohu zodpovědně prohlásit, že minimálně pro mě jde zatím o jeden z nejlepších počinů letoška.

Abychom si to celé ujasnili – ano, tihle páni se skutečně honosí velmi máselným názvem, a ano, opravdu hrají styl zvaný electronicore. We Butter the Bread with Butter kombinují prvky metalcoru, deathcoru a elektroniky. Tenhle mix možná na první pohled vypadá značně „krejzy“, ale ve výsledku bezvadně funguje jako pečlivě namazaný a udržovaný stroj.

Kapela sází hlavně na obrovskou porci energie, která z jejích nahrávek přímo čiší a „Wieder geil!“ není výjimkou. Na rozdíl od podobných uskupení se ale We Butter the Bread with Butter nezaměřují pouze na live produkci a jejich desky se dají dobře poslouchat i v pohodlí domácího prostředí. A co je nejdůležitější – nenudí. Nemají na to prostě čas.

Na půlhodinovém „Wieder geil!“ je výborné téměř vše. Nejlepší je však značná variabilita obsaženého materiálu. Každá z deseti písní má svůj unikátní směr, vlastní vyznění a vůbec se nepodobá žádné další. Pro někoho možná dort pejska a kočičky, pro mě dokonale navržená a vyvážená deska, jež si vůbec na nic nehraje. Tedy ona si hraje, ale citlivě s jednotlivými nástrojovými party a výsledný mix je jeden z nejlepších, jaký jsem v poslední době na corové scéně měl tu čest poslouchat.

Kdyby to nevyznělo lacině, přirovnal bych We Butter the Bread with Butter k trochu ujetějším géniům The Browning. Na rozdíl od nich se ale němci nebojí více experimentovat například s dubstepem a mnohdy silně ujetými elektronickými vlivy. Některé písničky jsou pojaté duchaplněji, jiné si textem přímo říkají o to, aby je nikdo nebral vážně. Z nové desky za všechny třeba taková „Rockstar“. To se mi líbí – existují tuny podobných kapel, svou muziku vydávají za kdovíjaké umění a tváří se často důležitěji, než ve skutečnosti jsou. Ne tak We Butter the Bread with Butter.

Jestli něco vyloženě táhne „Wieder geil!“ a skupinu jako celek dopředu, je to jednoznačně frontman Paul Bartzsch. Dokáže z paty vytáhnout ten nejbrutálnější možný growl, stejně jako si je jistý v kramflecích při čistých polohách. Jeho screamování je výborné a skoro se mi nechce věřit, že všechny ty výšky i hloubky zpívá jediný člověk. Texty jsou napsané německy a anglicky. Obvykle nemám zhudebněnou němčinu rád, tady mi ale vůbec nevadí.

Kdybych se měl důkladně rozepsat o každém songu, strávil bych strohým popisem další dvě strany. Tohle je prostě potřeba vyzkoušet na vlastní kůži a věřím, že jistě existuje spousta lidí, jimž tahle muzika nebude imponovat vůbec ničím. Sám velmi oceňuji jakousi „hravost“ všech písní, kdy každá v určitých momentech přijde s něčím naprosto neotřelým a nečekaným. Tady výborný refrén podpořený hostujícím ženským vokálem, támhle zase brutální deathcorový riff v pozadí se skvěle navrženou a melodickou elektronickou linkou. A ze všeho nejlepší – jen tak se to celé neoposlouchá! Při každém průchodu nacházím nové a nové prvky, kterých jsem si dříve nevšiml.

S „Wieder geil!“ jsem nadmíru spokojen. Album bych doporučil komukoliv, kdo má rád melodickou corovou hudbu prolnutou naopak tím skoro nejtvrdším, co může nabídnout metalová muzika. Některé pasáže jsou totiž téměř grindcorové. Zkrátka zábavná směsice s až podivuhodnou konzistencí. Zase se jednou potvrdila preciznost našich západních sousedů. Kdybychom ještě jeli v číselných hodnoceních, neváhal bych sáhnout hodně vysoko.

Druhý pohled (H.):

Snad i v případě, že by se vám muzika We Butter the Bread with Butter doslova hnusila, jednu věc těmhle Němcům upřít prostě nemůžete – „Máslujeme chleba máslem“ je s hodně velkou pravděpodobností jeden z úplně nejvíc cool názvů kapely, jaké kdo kdy vymyslel. Avšak mluvit stejně nadšeně i o vlastní hudební produkci, to už si nedovolím, jelikož ta je z mého pohledu „jenom“ v pohodě.

Myslím si, že „Wieder geil!“ je určitě zábavnějším počinem než jeho poměrně slabý předchůdce „Goldkinder“ z roku 2013. We Butter the Bread with Butter jsou přesně dle svého názvu opětovně příjemně ujetí a šílení, a i když se nedá tvrdit, že by ta jejich kombinace deathcoru / metalcoru (která je sama o sobě vlastně docela obyčejná, to si zase nalijme čistého vína) a elektroniky (díky níž jsou Němci tak zábavní) byla největší rychta pod sluncem a mělo to největší koule široko daleko, na novince opětovně znějí docela svěže. Jako celek tím pádem „Wieder geil!“ působí sympatickým dojmem, což je ostatně přímý důsledek hned několik dost povedených songů. Bohužel se však We Butter the Bread with Butter i přes krátkou hrací dobu 36 minut nevyhnuli ani troše té vaty…

Začátek „Wieder geil!“ je určitě dobrý, jelikož nahrávku otevírá možná nejlepší pecka „Ich mach was mit Medien“, která nepostrádá koňskou dávku energie a hezky dávkovanou elektroniku. V dobrém tempu pokračují i druhá „Exorzist“ a třetí „Anarchy“, byť v obou bych se obešel bez čistých vokálů a ve druhé jmenované, která je možná až příliš konvenčně deathcorová, bych si zase nechal líbit o kousek více té elektroniky. Zbylých sedm kousků už však většinou takové úrovně, jakou disponuje hlavně první „Ich mach was mit Medien“, ne vždy dosahuje.

Ještě relativně v klidu jsou tracky jako „Berlin, Berlin!“ či „Rockstar“, které zachraňuje povedená úchylnost, ačkoliv žádná velká sláva to taktéž není, ale třeba takovou „Thug Life“, v níž se mi naopak čistý zpěv líbí, dost potápí otravný dubstep. Střed alba v podobě dvojice „Bang Bang Bang“ a „Gib mir mehr“ je už však dle mého docela zbytečný, a i když to u desky, jež trvá pouhých 36 minut, může znít všelijak, s klidem bych je vynechal, byť by tím stopáž klesla už pod půl hodiny. Náladu vyspraví alespoň závěr v podání dua „Warum lieben wir nicht mehr“ a „Zombiebitch“, jež po úvodní trojici patří k tomu nejlepšímu, co se na „Wieder geil!“ nachází, ale zase je malinko škoda, že zahrabané takhle vzadu se ty dvě písničky lehce ztrácejí.

I přes některé výhrady se mi však „Wieder geil!“ vlastně poměrně líbí, a jak už jsem řekl někde výše, cením si i toho, že laťka šla oproti „Goldkinder“ nahoru, ale vzato kolem a kolem nemohu být tak nadšený jako kolegové nade mnou a pode mnou. „Wieder geil!“ je určitě v pohodě a jako krátké zabavení zafunguje na jedničku, nicméně tím životnost nahrávky končí.

Třetí pohled (Zajus):

„Der Tag an dem die Welt unterging“, dnes už pozapomenuté album We Butter the Bread with Butter z roku 2010, mě ve své době nesmírně potěšilo. Ukázalo totiž, že existuje cesta, kterou lze z deathcoru udělat zábavný žánr, a to totiž čirou a upřímnou sebeironií a trochou šílenství. Od té doby mám dojem, že pokud deathcore, tak jen když se skladby jmenují jako „Ó, mámo, udělej bramborový salát“ nebo „Superfén banánové rande“, jak tomu bylo na výše zmíněném výtvoru. Jenže počínaje EP „Project Herz“ Němci zvážněli a pro mě ztratili svou přitažlivost. Pravda, trocha humoru v jejich hudbě zůstala, jenže mnohem víc než svou ztřeštěnou minulost nyní „Másláci“ připomínali jakousi deathcorovou kopírku Rammstein, ve které je humor skrytý za vrstvou vážnosti a zvrácenosti. To samé, troufnu si říci, platilo i pro následné „Goldkinder“.

S radostí jsem tak zjistil, že na „Wieder geil!“ (což mimochodem znamená „Znovu nadržený“ a název se tak stává prvním indikátorem návratu) jsou We Butter the Bread with Butter zpátky ve formě. Zejména první polovina alba přímo přetéká zábavnými hitovkami. „Ich mach was mit Medien“ album odpálí i díky skvělé „techno“ vložce, „Exorzist“ a „Anarchy“ zase staví na ohromné chytlavosti zejména v refrénech a ani klipová „Berlin Berlin!“ s řádně přiblblým textem nemá chybu. Poté sice laťka o něco málo klesne, ale i druhá polovina alba má co nabídnout – vážnější „Gib mir mehr“ se poslouchá stále docela dobře, „Rockstar“ je zase jednou hodně nad věcí a „Thug Life“ protkaná elektronikou staví na refrénu, který jako bych už někde slyšel. Zbytek skladeb však není výrazně horší.

Je si tedy vůbec na co stěžovat? Ale ano, „Wieder geil!“ má k dokonalosti daleko. V první řadě je to pořád jen deathcorové album, což se protentokrát podepsalo nejvíce na riffech, z nichž některé jako by z pera Emmure vypadly. To však kapela kompenzuje příkladnou elektronickou složkou (které by mohlo klidně přibýt) i krátkou hrací dobou. Naopak na jedničku dopadl zpěv, který opět dosahuje rozmanitosti starších počinů kapely. Proto je můj verdikt jasný: We Butter the Bread with Butter jsou zpět, a to v solidní a důstojné formě. Doporučuje pět z pěti hypnokoček.

Recenze

Nebel über den Urnenfeldern / Eternal Spell / Chiral – Sed Auiis

Napsat komentář
Nebel über den Urnenfeldern / Eternal Spell / Chiral - Sed Auiis
Země: Německo / Chile / Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.3.2015
Label: SixSixSix Music

Tracklist:
I. Nebel über den Urnenfeldern
01. Asche über dem Leidensweg
02. Ein Riss im ewigen Kreis

II. Eternal Spell
03. Black Mysticism
04. Forces of Occult

III. Chiral
05. Queste voci Ch’Eclissano la luce I
06. Queste voci Ch’Eclissano la luce II

Odkazy Nebel über den Urnenfeldern:
facebook / bandcamp

Odkazy Eternal Spell:
bandcamp

Odkazy Chiral:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Chiral

Trochu se mi zdá, že na to, že vlastně nejsem žádný velký fanda split alb a vždy jsem radši dával přednost klasickým dlouhohrajícím deskám, poslouchám podobných počinů poslední dobou vlastně relativně dost. Aktuálně se mi dostala do ruky placka, která se jmenuje „Sed Auiis“ a ukrývá ve svých útrobách ukázky tvorby hned od tří smeček z různých koutů světa.

Všechny tři přítomné formace mají společné dvě věci – jedná se o jednočlenné projekty a ve všech případech je hlavním vyjadřovacím prostředkem black metal. I přesto si však naštěstí při poslechu „Sed Auiis“ nelze stěžovat na jednotvárnost, neboť všechny tři skupiny svůj žánr uchopují trochu odlišným způsobem. Potěšující zprávou je také to, že soudě čistě na základě poslechu „Sed Auiis“, jsou mezi těmi třemi kapelami i jména, jež zřejmě za trochu pozornosti stojí, jelikož se na splitu představují v relativně dobrém světle. Sice to bohužel neplatí o všech třech, ale i tak je to víc, než co člověk od splitu tří takřka bezejmenných smeček v předstihu očekává.

Jako první se slova na „Sed Auiis“ ujímá německý projekt s názvem Nebel über den Urnenfeldern. Sice se jedná o úplně nové jméno na scéně, které začalo hmatatelně (tj. začaly být vidět nějaké hudební výsledky) operovat až v letošním roce, přesto by ten název mohl být někomu povědomý. „Nebel über den Urnenfeldern“ je totiž skladba od kapely Nocte Obducta, jež se objevila na desce „Galgendämmerung – Von Nebel, Blut und Totgeburten“ z roku 2002. A věřte tomu nebo ne, není to náhoda – obě skupiny sice nic společného nemají, ale muzikant C., jenž za projektem Nebel über den Urnenfeldern stojí, se k odkazu staré tvorby svých krajanů hrdě hlásí a nijak se netají tím, že inspiraci pro svou hudbu hledal právě v prvních albech Nocte Obducta.

Jedna věc je jistá – v obou skladbách od Nebel über den Urnenfeldern, tedy v „Asche über dem Leidensweg“ i „Ein Riss im ewigen Kreis“, je onen vliv starších Nocte Obducta skutečně silně cítit, jak po hudební, tak po zvukové stránce. Očekávejte tedy atmosférický black metal s lehce zašpiněným soundem (ale zase ne nějaký kanál), v němž nechybí množství povedených vyhrávek, předělů nebo zajímavých momentů. V tomto ohledu Nebel über den Urnenfeldern vlastně obstál, jelikož u obou přítomných písní lze tvrdit, že jim atmosféra skutečně nechybí, a abych řekl pravdu, je to právě tento německý příspěvek, který mě z celého „Sed Auiis“ baví nejvíce. Jediné, co lze tedy Nebel über den Urnenfeldern úspěšně vytýkat, je právě ona inspirace u známějšího jména. Trochu víc osobitosti by neškodilo, ale jinak se jedná o poměrně povedenou záležitost a dokážu si představit, že budu mít chuť si pustit i případné další počiny Nebel über den Urnenfeldern.

Oproti tomu druhá přítomná formace je – proč to neříct hned a na plnou hubu – absolutně příšerná. Jedná se o projekt Eternal Spell, za nímž stojí Tons. Místo původu: Chile, Jižní Amerika. Chilská metalová scéna je taková nenápadná, jak v globálním měřítku, tak i jen v rámci Jižní Ameriky, ale několik zajímavých skupin se zde jistě najde. Eternal Spell však do téhle sorty nepatří ani omylem. Eternal Spell totiž předvádí totálně oldschoolovou black/thrash metalovou špínu, z níž na všechny strany doslova křičí fakt, že Tons bude asi fanda Venom. Hodně velký fanda Venom.

Právě styl téhle britské kultovky je totiž alfou i omegou toho, co se v muzice Eternal Spell děje. Jenže… já vám nevím, vždyť tohle je v roce 2015 těžká nuda i v podání samotných Venom. Jak to asi vypadá, když se o to samé pokusí podprůměrná záležitost z Chile, to si nejspíš dokážete představit. Ani nadprůměrný výskyt „ugh“ totiž nijak nezakryje fakt, že hudba Eternal Spell je při vší úctě blábol. Pro Chile je sice na „Sed Auiis“ vyhrazen nejkratší čas, jelikož „Black Mysticism“ i „Forces of Occult“ (obě se jen tak mimochodem objevily i na loňském demosnímku – víc songů zatím pod hlavičkou Eternal Spell ani nevyšlo) dohromady trvají 8 minut, ale pocitově to ubíhá nejpomaleji.

Úkolu celý split zakončit se ujal poloostrov ve tvaru vysoké boty. Nebo přesněji řečeno projekt Chiral, který pochází právě z Itálie a je – opětovně – jednočlenný. I když všude různě najdete tlachy o tom, že se jedná o elitní black metal, prog black metal, že tam jsou vlivy kapel jako Opeth nebo dokonce Porcupine Tree, věřte mi, že to jsou všechno kraviny. Chiral je totiž docela normální black metal, který je zcela solidní, ale do toho, aby mělo smysl jej nazývat elitním, má pěkně daleko. Muzika je tak napůl rozkročena mezi klasickým pojetím black metalu a jeho atmosférickou podobou, jež vlastně nemá zas až tak daleko k výše jmenovanému kolegovi z Nebel über den Urnenfeldern. Na něj sice Chiral dle mého nemá a první místo tak stále drží Německo, ale po žumpě od Eternal Spell spraví italský příspěvek chuť, jelikož špatné to také není.

První „Queste voci Ch’Eclissano la luce I“ nabízí spíše rychlejší podobu muziky Chiral, a i když rozjezd nebo krátká pasáž před poslední sypačkou tempo zvolní, většina songu se nese převážně ve vyšších obrátkách. Bezhlavé kopání brambor to naštěstí není a nějaké ty nápady se urodily, ale o něco zajímavější je přece jenom druhý track „Queste voci Ch’Eclissano la luce II“. Ten je mírně delší (přes sedm minut), nese se ve středním tempu a vcelku znatelně se snaží klást důraz víc na atmosféru, a i když to není žádná extratřída a člověk si z toho na prdel nesedne, výsledek je poměrně dobrý a zábavný.

Celkově vzato je „Sed Auiis“ poslouchatelný počin, především díky Nebel über den Urnenfeldern a částečně i díky Chiral. Naopak jalová hoblovačka Eternal Spell sráží dojem výrazně dolů. Stejně tak je dobré se na tu nahrávku dívat spíše jako tři různé ukázky hudby tří kapel, jelikož brát „Sed Auiis“ jako jeden ucelený celek, nutně by muselo dojít ke kritizování roztříštěnosti. Splitu však nelze upřít to, že v případě prvního a třetího jména ukazuje přítomnost nějakého potenciálu, byť – a to si zase řekněme upřímně – nečekám, že by se od nich někdy objevil nějaký skutečný majstrštyk.

Recenze

Morgoth – Ungod

Napsat komentář
Morgoth - Ungod
Země: Německo
Žánr: death metal
Datum vydání: 30.3.2015
Label: Century Media

Tracklist:
01. House of Blood
02. Voice of Slumber
03. Snakestate
04. Black Enemy
05. Descent into Hell
06. Ungod
07. Nemesis
08. God Is Evil
09. Traitor
10. Prison in Flesh
11. The Dark Sleep

Odkazy:
web / facebook

Morgoth si během své historie docela zažili, takže přiblížení jejich dosavadní cesty v úvodu recenze jejich novinkového alba s titulem „Ungod“ se nemůžu jen tak prachsprostě vyhnout a dělat, že nic nebylo. Morgoth vznikli oficiálně v roce 1987, a protože začátek 90. let death metalu vyloženě přál, tak debutové album „Cursed“ bylo bombou. Dnes již legendární debut se řadí ke zlatému fondu evropského death metalu, a kdyby kvůli ničemu jinému, tak jen díky „Cursed“ si Morgoth v rodném Německu můžou navždy říkat legendy death metalu. Následující experimentálněji laděné „Odium“ bylo stále ještě dost kvalitním počinem, ovšem na strhující debut navázat nedokázalo a s blížícím se koncem vrcholu death metalového šílenství fanoušků se Morgoth odhodlali k umělecké sebevraždě prostřednictvím třetí placky „Feel Sorry for the Fanatic“. Němci odvrátili zraky od zabijáckého death metalu a stočili je směrem k industriálnímu, lehkou gotikou načichlému metalu a nad Morgoth se v roce 1998 zavřela hladina.

Trvalo to dlouhých 12 let, než se v roce 2010 pětice ve svém klasickém složení rozhodla obnovit svou činnost, a bylo tak jen otázkou času, kdy se dočkáme studiového alba. Morgoth měli našlápnuto k takřka dokonalému comebacku, ovšem na konec loňského roku přichystali šokující zprávu, když jejich řady opustil zakládající člen a zpěvák Marc Grewe. Kapela tak ztratila hlas, jenž zněl ze všech tří dosavadních desek, takže obavy o budoucnost byly jistě na místě, ovšem jako náhrada byl okamžitě ohlášen Karsten Jäger z řad žánrových souputníků Disbelief, který zde dokázal, že řvát umí, takže Morgoth se ocitli zpět v pozici, z níž by s „Ungod“ v zádech mohli vytřít všem pochybovačům zrak.

Nebudu z toho dělat drama – zas taková pecka, aby splnilo závěr předchozího odstavce, „Ungod“ není. Morgoth disponují určitým poznávacím prvkem a i navzdory změny vokalisty je slyšet, že posloucháte stejnou partu, která před čtvrt stoletím nahrála debut. To je umocňováno i celkovým oldschoolovým zaměřením, které je prosté na jakékoli moderní prvky (vyjma současného zvuku), jimiž by Morgoth mohli překvapit. Je nutné dodat, že netvrdím, že to je žádoucí, protože tahle parta prostě chtěla nahrát album hezky postaru a zřejmě si při tom zavzpomínat na staré dobré časy, takže proč ne.

Koneckonců to hlavní, tedy samotná hudba, je v naprostém pořádku a osobně se mi strašně líbí výraz nového zpěváka Karstena. Ten sice nezvládne výšky jako Marc, ovšem hodně mi připomíná Martina van Drunena z Asphyx, což značí chorobný řev nejvyšší kvality a pro Morgoth nový impuls, který by je do budoucna mohl posunout o krok dál. Karsten není tak osobitý, svou práci však dělá dobře, takže dokud mi jeho projev nepřijde nějak rušivý a jeho hlas mě dokáže strhnout na svou stranu, tak není co namítat.

„Ungod“ respektuje death metalové kořeny a nejlepší zvyky, takže podle toho nasadí na začátek ty nejlepší položky, kterými album disponuje. Úvodní „House of Blood“ je rozjezdem jen tak na půl plynu, který uvádí následující kompozice, ovšem pomalejší otvírák není vůbec špatný nápad. Ono s tou rychlostí to nebude nijak žhavé ani v následujícím průběhu alba, protože Morgoth nejsou žádní Cannibal Corpse a libují si spíše ve středně rychlých tempech a drtivých kytarových riffech roztažených do šířky na úkor upozaděné basy. „Voice of Slumber“ a „Snakestate“ jsou pak přesně těmi skladbami, které jsem od novinky Morgoth čekal. Šlapavé death metalové vály, které pohání řízná rytmika a hlavně skvělé kytary, kde se vždycky najde prostor pro ozvláštnění v podobě kytarové vyhrávky nebo harmonie, které i v tak syrových skladbách jako „Snakestate“ fungují na jedničku. Překvapením je pro mne uvolněnější titulní píseň, jež je zároveň skladbou nejdelší. Není to sice žádná progresivní bomba, avšak díky postupnému vrstvení kytar, jež se na skladbu nabalují, je instrumentální „Ungod“ jedním z nejzábavnějších momentů celé desky.

Hodně mě zaujala trojice „Black Enemy“, „Nemesis“ nebo „God Is Evil“, ačkoli ve všech případech je to zejména díky jejich chytlavé struktuře, kterou v posledním případě narušuje pouze těžký zlom tempa na konci první minuty. Na druhou stranu se mi nedostala pod kůži závěrečná „The Dark Sleep“, což je druhý instrumentální počin na desce a tak nějak do prázdna vyznívá i „Traitor“. Těžko říct, jakou měrou se na tom podepisuje postupně klesající pozornost, ovšem i tak si myslím, že to nejlepší na „Ungod“ se odehrává hned zkraje v několika prvních písních.

Ačkoli jsem se na „Ungod“ těšil, tak jsem se snažil udržet si míru natěšenosti na přirozené hladině, díky čemuž nemůžu říct, že bych byl vyloženě zklamaný, nebo že bych si sedl na prdel. Prostě a jednoduše jsem spokojený, protože jsem dostal, co jsem chtěl. Četl jsem nemálo oslavných hodnocení a ohlasů na adresu čtvrté desky „Ungod“ a dokážu pochopit, že lidi, pro které jsou Morgoth modlou, budou skákat až do osmého patra panelového domu, ale pokud si odmyslíte takové to počáteční nadšení, že slyšíte po takřka dvou dekádách album party, na jejíž návrat by si před pár lety vsadil jen ten největší optimista, tak ve výsledku je „Ungod“ velmi solidní, nicméně pořád “jenom” solidní placka a tak je třeba k ní přistupovat.

Minirecenze

Vargsang – In the Mist of Night

Napsat komentář
Vargsang - In the Mist of Night
Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.10.2014
Label: Obscure Abhorrence Productions

Odkazy: –

K recenzi poskytl:
Against PR

Vargsang je dalším z obrovského zástupu undergroundových muzikantů, o jejichž existenci člověk nemá ani ponětí, přesto toho mají na triku už spoustu. Konkrétně tento Němec již vytvořil slušnou řádku různých projektů a kapel, z nichž největšího (v hodně relativním měřítku) věhlasu se dočkala kapela Graven, což je také jediná formace z jeho portfolia, s níž jsem se někdy v minulosti setkal. Mnozí z vás si tuhle smečku mohou pamatovat kupříkladu jako jednu z kapel, v nichž řval Zingultus, než se přidal k Endstille, ale to jen tak na okraj, protože hlavní postavou našeho dnešního povídání je přece jenom Vargsang. Ten po svém odchodu z Graven (který se udál hned po jejich první řadovce „Perished and Forgotten“ z roku 2002) založil svůj sólový projekt, který byl pojmenován naprosto nečekaně Vargsang.

Od této doby Vargsang funguje výhradně v rámci Vargsang (uff), a i když se v průběhu let nějaká ta menší pauzička vyskytla, nic to nemění na faktu, že pod hlavičkou téhle kapely stihla vyjít již čtyři dlouhohrající alba. To poslední z nich nese název „In the Mist of Night“ a vyšlo na podzim loňského roku…

Hudební náplň „In the Mist of Night“ lze vlastně popsat docela jednoduše – je to black metal. Syrový jak zákon káže; syrový tak, že by mu pomalu i suši mohlo závidět. Zjednodušeně řečeno, když si tuhle placku pustíte, čeká na vás 40 minut mrazivých riffů a záhrobního řevu v patřičně černobílém balení. Naštěstí je cítit, že Vargsang není žádné ucho, naopak že má za sebou už dost zkušeností, tudíž „In the Mist of Night“ není jalová hoblovačka bez hlavy a paty. Hledat zde nějakou originalitu by sice bylo docela pošetilé, nelze však přehlédnout, že se Vargsang přece jen snaží trochu pracovat s tempem nebo že místy zpoza black metalových včelínů vykouknou třeba i klávesy snažící se o trochu té atmosféry.

Nic z toho sice není něčím, na co by člověk v dnešní době zíral s otevřenou hubou a nábožným úžasem, ale stačí to k tomu, aby byla „In the Mist of Night“ pohodová fošna, která se poslouchá docela sama. Nemá sice žádné skutečně působivé nápady, neobsahuje skladby, které by se vám vryly do paměti, ani ji nedrží pohromadě nějaká uhrančivá atmosféra, ale přesto všechno je její poslech docela zábavný a není problém si jej zopakovat i víckrát než jednou.

Na druhou stranu je však pravda, že Vargsang skutečně ani náznakem nenabízí nic, co by tu už nebylo. Sice jej ctí, že se ani nesnaží se tvářit jako nějaký vizionář, ale to nic nemění na faktu, že ve skutečnosti tohle album nijak nevystupuje z obrovského davu podobně laděných nahrávek. Neříkám, že to není příjemný poslech, nicméně čistě jen poctivá žánrová práce bohužel není dostatečným důvodem k tomu, aby si člověk „In the Mist of Night“ skutečně zapamatoval. Fanatici do syrového black metalu mohou s klidem poslechnout, bude se jim to líbit, všichni ostatní podle nálady­… když ale jen projdete okolo a „In the Mist of Night“ si nepustíte, o nic zvláštního nepřijdete.

Recenze

Vyre – The Initial Frontier Pt. 2

Napsat komentář
Vyre - The Initial Frontier Pt. 2
Země: Německo
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 5.12.2014
Label: Supreme Chaos Records

Tracklist:
01. Naughtylus
02. Diabolum ex machina
03. RDR 66
04. For Carl
05. Neutronenstern

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Před nějakou dobou u nás vyšla recenze na počin „The Initial Frontier Pt. 1“ od německé kapely Vyre… ačkoliv, ono to není zas tak nedávno, vlastně to za chvíli bude už rok a půl. Jak již onen název alba  – „The Initial Frontier Pt. 1“ – napovídá, šlo pouze o první část vícedílného, vzájemně provázaného celku, na jejíž pokračování v podobě „The Initial Frontier Pt. 2“, s nímž Vyre vyrukovali v prosinci loňského roku, se podíváme nyní. Než tak ale uděláme, dovolím si v krátkosti připomenout, kdo to ti Vyre vlastně jsou a také o čem v kostce pojednávala ona první recenze, jelikož vzájemné srovnání takto propojených počinů je takřka nutností a jelikož nejsem tak naivní, abych žil v přesvědčení, že máte archiv Sicmaggot nastudovaný tak podrobným způsobem, abyste hned začali citovat náhodný článek z před roku a půl­…

Každopádně, začátky Vyre – které se jen tak mimochodem nedatují nijak zvlášť daleko do minulosti – jsou úzce spjaty s formacemi Geïst respektive Eïs, což je vlastně jedna a ta samá kapela, akorát přejmenovaná. A právě z jejích bývalých členů se rekrutuje velká část sestavy Vyre. V porovnání se svým bývalým působištěm sice pod novým jménem i nadále zůstali ve vodách black metalu, avšak v důsledku jej uchopili značně odlišným způsobem. Zatímco pojetí (G)Eïs(t) je takové do jisté míry klasičtější (čímž nemyslím úplně klasické a už vůbec to nemyslím v pejorativním slova smyslu – naopak je tvorba této skupiny skvělá a myslím, že i na vyšší úrovni než u Vyre… minimálně alba „Galeere“ a „Wetterkreuz“ vřele doporučuji k poslechu, pokud je neznáte), Vyre se vydali směrem do progresivnějších vod s textovým zaměřením vesmírné hlubiny.

Abychom však mohli říct, že skutečně máme nějakou přesnější představu o tom, co Vyre produkují, je nutné trochu blíže specifikovat ono poměrně vágní pojmenování „progresivnější vody black metalu“. Popravdě řečeno je toto totiž jen taková berlička a nějakou hudbu, jež by naplňovala význam pojmu „progresivní“ v jeho doslovném významu, určitě nečekejte. Jinými slovy, Vyre skutečně pokrokovou muziku, která by přicházela s nějakou ojedinělou vizí a posouvala svůj žánr dále, prostě nehrají. Definujeme-li ovšem „progresivní“ jako cosi, co je stále black metalem, ale je na míle daleko tomu, jak zněl před 30 lety legendární debut Bathory, co obsahuje spoustu kláves a melodií, ale přesto se tomu nedá říkat melodický black metal, pak bychom si snad mohli alespoň trochu rozumět.

Formálně toto podle mě nezní úplně špatně, nicméně s „The Initial Frontier Pt. 1“ jsem měl docela problém. Nevím proč, ale i přes nesporné objektivní kvality desky jsem do ní nějakým způsobem nedokázal úplně proniknout, a i když jsem ji v době vydání znal takřka nazpaměť, jak moc jsem se snažil ji docenit, nebylo to tak úplně ono, ačkoliv jsem na konci tohoto procesu měl tu drzost tvrdit, že se mi to vlastně svým způsobem líbí. Zajímavé je na tom však to, že zas až tak nestravitelnou muziku Vyre vážně neprodukují. Jednoduše jsem si s tou nahrávkou vzájemně ne úplně sedli – a právě v tom ze svého subjektivního pohledu vidím ten největší rozdíl mezi „The Initial Frontier Pt. 1“ a „The Initial Frontier Pt. 2“.

Vyre na „The Initial Frontier Pt. 2“ samozřejmě pokračují ve stejném hudebním duchu, jaký byl popsán již výše. Ostatně je to více než logické, když obě desky dělí pouhý rok a když jsou navíc obě vzájemně provázány. Přesto jsem s „The Initial Frontier Pt. 2“ ani zdaleka neměl takový problém a začali jsme vysílat na stejné vlně docela brzy. Neříkám, že je to průhledná placka a že v polovině prvního poslechu jsem věděl, jak to bude pokračovat dál, to zase ne, ale po třech, čtyřech posleších už jsme byli docela kamarádi.

„The Initial Frontier Pt. 2“ totiž nabízí poměrně slušné množství lehce zapamatovatelných momentů a pasáží, díky nimž je to album docela lehce vstřebatelné, aniž by se však Vyre uchylovali k nějaké laciné podbízivosti. Není to samozřejmě nějak vyloženě hitová muzika, ale jisté motivy skladeb jako „Naughtylus“ či „Diabolum ex machina“ v hlavě jednoduše uvíznou velmi rychle a mají potenciál se tu i poměrně dlouho udržet. A to vše navzdory faktu, že se Němci opětovně pohybují na relativně delších plochách (nejkratší písně okolo osmi minut, dvakrát je pokořena hranice deseti minut).

Dojem propracovanějšího alba však nepramení pouze z delších písní, ale i třeba ze struktury skladeb či ze způsobu, jakým Vyre pracují s jistými motivy. Tím prvním mám na mysli především to, že se zde nehraje na klasickou písničkovou strukturu sloka-refrén a že se Němci snaží jakoby „vyprávět“. Zároveň (a to je ona druhá poznámka) se však k některým motivům v různých obměnách přece jen vracejí na ploše celého alba, takže v jeho závěru třeba znovu nabízejí nějakou variaci na to, co zaznělo již v první písničce. Naštěstí je to ale provedeno s citem a je na tom vidět záměr, takže to rozhodně nepůsobí tak, jako kdyby Vyre vykrádali své o 20, 30 minut starší já.

V podobně zapamatovatelném, avšak ne vyloženě triviálním duchu jako „Naughtylus“ a „Diabolum ex machina“ se nese i finální „Neutronenstern“, avšak asi to nejzajímavější se ukrývá na čtvrté pozici v desetiminutové instrumentálce „For Carl“. V té Vyre předvedli asi nejpropracovanější strukturu (což asi museli, když chybí vokál) a také se v ní vytáhli s několika skutečně povedenými motivy. Nicméně ne úplně všechno je na „The Initial Frontier Pt. 2“ tak dokonalé, a i když se na nahrávce nenachází song, jenž by si vysloveně koledoval o přeskočení, nejedna trochu méně zábavná pasáž se také najde. Zářným příkladem může být poslední nejmenovaný kus „RDR 66“, jehož jeden motiv mě prostě tahá za uši při každém poslechu.

Vyre

Avšak i přesto je „The Initial Frontier Pt. 2“ stále povedeným albem – ne vysloveně kulervoucím či fantastickým, jen povedeným. Ačkoliv je zde totiž jasně znatelný talent i zkušenosti, není zase nutné zbytečně mazat kapele med kolem huby. Vyre zjevně usilovali o vytvoření hudebního opusu s velkými ambicemi, což je formálně splněno, jenže výsledek to ani v jedné ze svých dvou polovin nedokázal dotáhnout dále než na hranici příjemného a nehloupého společníka. Dělat však z toho nějaké veledílo by bylo zbytečné, protože na to zase Vyre při vší úctě ve své současné podobě tak úplně nemají. Což ovšem nic nemění na tom, že je „The Initial Frontier Pt. 2“ stále sympatickým nadprůměrem.

Měl-li bych na závěr recenze porovnat „The Initial Frontier Pt. 1“ a „The Initial Frontier Pt. 2“, nemusel bych dlouho váhat, abych přiřkl vítězství tomu novějšímu, druhému dílu. Není to proto, že jej mám aktuálně víc v hlavě, ale spíš proto, že jsem si k němu na rozdíl od „jedničky“, s níž jsem dost bojoval, dokázal najít cestu. To je ale jen tak taková subjektivní poznámka na konec.

Minirecenze

Kav – Kav

Napsat komentář
Kav - Kav
Země: Německo
Žánr: raw black / death metal
Datum vydání: 16.1.2015
Label: Narcoleptica Prod.

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Narcoleptica Prod.

Black metalu se spousta lidí posmívá, že je to žánr, který někteří jedinci hrají jen proto, aby mohli skrýt svou neschopnost pořádně hrát a pořádně vyprodukovat album, což je v reálu samozřejmě blbost. Přesto existují formace, jejichž zvuková a leckdy i hráčská úroveň skutečně je na pováženou (což lze ovšem najít asi v každém stylu a odpůrci black metalu navíc tyto “klenoty” beztak neznají), a dnes se na jeden takový kousek podíváme.

Kav je úplně nový projekt, který vznikl teprve v letošním roce a za nímž stojí človíček, který si říká prostě jen N. Přesto za tak krátkou dobu, co uplynula od začátku letošního roku, stihl vyprodukovat již čtyři nahrávky – jeden demosnímek a tři split alba. My se zaměříme právě na ono eponymní demo, jež vyšlo jako jednostranná kazeta v limitaci 30 kopií.

Hned na začátku člověka praští do uší přetěžce garážový a undergroundový sound, který naprosto nádherně vystihuje pojem “zvukový kanál”. Nicméně já osobně s tímhle problém nemám, jelikož jsem měl pro podobné syrové záležitosti vždy jakousi slabost. Navíc čistě po hudební stránce to rozhodně není úplně debilita a popravdě jsem to čekal o poznání horší, než je tomu v reálu, byť žádný zázrak to není ani náhodou. Většina dvanáctiminutového materiálu se nese v duchu špinavé vichřice, najde se však i několik zpomalení, díky nimž to není úplně na jedno brdo. Sice je trochu problém vůbec poznat, kdy skončil jeden song a začal další, protože všechny znějí nemlich stejně, ale tohle asi přece jen nemá být písničková muzika, čemuž napovídá i prosté číslování skladeb, takže dejme tomu.

Celý počin však posílá do pekel naprosto humusální vokál. Nemám tušení, jestli to zní tak příšerně jen díky prasáckému soundu, anebo jestli panáček fakt neumí zpívat, ale ve výsledku je to úplně šumák, protože poslouchat se to při vší úctě nedá. A i vzhledem k faktu, že zpěv na “Kav” není nijak výjimečný a ozývá se dost často, po dohrání člověku zůstane spíše podprůměrný dojem…

Minirecenze

Hannes Grossmann – The Radial Covenant

Napsat komentář
Hannes Grossmann - The Radial Covenant
Země: Německo
Žánr: progressive / technical death metal
Datum vydání: 22.1.2014
Label: selfrelease

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Hannes Grossmann není žádná kapela, jak jsem se původně domníval, ovšem jedná se o bubeníka, jenž ničí škopky v kapelách Obscura či Blotted Science, nicméně největší jméno si udělal jako dnes už bývalý člen Necrophagist. Vzhledem k tomu, na jakých územích se všechny uvedené party pohybují, není žádné překvapení, že jeho sólový debut “The Radial Covenant” spadá víc než cokoli jiného do škatulky technický death metal.

Přestože se Grossmann ujal krom bicích ještě kytar, tak si na album pozval nějaké ty zvučné hosty, kteří mu pomohou hudebně a (ne)vědomky zajistí taky trošku té publicity, protože zrovna já jsem k albu přičichl až po zjištění, že některé sólové kytary nahrával Jeff Loomis (ex-Nevermore). Krom něj se na albu podílelo několik dalších jmen, přičemž za zmínku stojí určitě Per Nilsson ze Scar Symmetry a taky dvojice zpěváků Florian Magnus Maier a Victor “V. Santura” Bullok (Triptykon). Protože se jedná o sólové album bubeníka, tak nemusím říkat, kolem čeho se skladby pomyslně točí. Nemyslím to tak, že by kytary hrály druhé housle, dále překvapí třeba krásně čitelná deathově bublající basa v pozadí, ale bicí hrají v mnoha momentech prim. Album je to vystavěné přesně podle žánrových standardů, takže se nemusíte bát, že by se v jedné skladbě nevystřídalo hned několik kytarových ploch, které umně přechází od krkolomných rifů až k technickým sólovým pasážím. Kdybych měl tahat po nejvyšší kartě z tohoto balíčku, tak esa jsou rozhodně “The Sorcerer” a úvodní “Aeon Illuminate”. Obě sice představují “pouze” to, co si člověk představí pod pojmem technický death, ale skvělými momenty se v nich nešetří. Překvapením je pak hlavně “The Voyager”, v níž se zpěvu nedočkáte, ale prostřední progresivně rocková pasáž s hammondy je něco, co by člověk na takovém albu nečekal.

V případě “The Radial Covenant” se nedá se superlativy zacházet opatrně, protože tahle deska je chytrá a agresivní, a to vše při zachování slušné porce energičnosti, takže nepřichází na mysl dojem, že by člověk poslouchal zhudebněnou matematickou rovnici. Skvělá deska.

Recenze

Scorpions – Return to Forever

Napsat komentář
Scorpions - Return to Forever
Země: Německo
Žánr: hard rock / heavy metal
Datum vydání: 20.2.2015
Label: Sony Music

Tracklist:
01. Going Out with a Bang
02. We Built this House
03. Rock My Car
04. House of Cards
05. All for One
06. Rock ‘n’ Roll Band
07. Catch Your Lucky and Play
08. Rollin’ Home
09. Hard Rockin’ the Place
10. Eye of the Storm
11. The Scratch
12. Gypsy Life

Odkazy:
web / facebook / twitter

Scorpions měli celé to své padesátileté muzicírování dávno pověsit na hřebík a užívat si zaslouženého odpočinku. Ne proto, že by v současnosti hráli tak otřesně a v hudební branži pro ně nebylo místo. Spíše proto, že je tomu již více než pět let od prohlášení, že už nás čeká jen jedna deska, následné několikaleté turné a pak prostě šmitec. A realita? Zatím se očividně nikdo nikam nechystá. Rozumím, že se dědulům ještě nechce opustit koncertní prkna a euforickou přízeň fanoušků, ale dříve nebo později prostě přijde čas skončit. Scorpions tento fakt oddalují co to jde, a důkazem je zbrusu nová deska jménem “Return to Forever”, na kterou logicky navazuje další koncertní turné. Stojí to ještě za to?

Musím říci, že stojí. Je tedy potřeba uvědomit si, že s muzikou Scorpions se to má stejně jako třeba u hard rockových kolegů AC/DC. Je posledních několik desetiletí naprosto totožná, a pokud čekáte obrat o 180 stupňů libovolným směrem, měli byste po loňském Silvestru už konečně vystřízlivět. Přeci jen, proč měnit něco, co dlouhodobě funguje a fanoušci jsou téměř bezvýhradně spokojeni? Komu se tento přístup nelíbí, nemusí Scorpions poslouchat. “Return to Forever” je tedy pravidelnou dávkou škorpioních rockových vypalovaček a především pomalejších balad (co si budeme povídat, právě díky nim se Němci proslavili). Překvapilo mě, jak se Scorpions i po více než pěti dekádách fungování dokázali vypořádat s vlastní bohatou minulostí a nahráli desku, která sice není jejich nejlepším opusem, ale přinejmenším mu šlape na paty.

Když jsme u té minulosti, je potřeba podotknout, že podstatná část “nových” písniček vznikla v době nahrávání alb “Blackout”, “Love at First Sting”, “Savage Amusement” a “Crazy World”. Z různých důvodů se na finální nahrávky nevešly nebo zůstaly nedokončeny a donedávna zapomenuty. Scorpions tedy vzali prastarý odpadkový materiál, pokusili se zachovat jeho zaprášený feeling s tím, že bylo potřeba vymyslet velkou část hudebních partů a dopsat většinu textů. Na to, že jde de facto z velké části o recyklát dříve nechtěného, je výsledek překvapivě dobrý. Osobně si nepamatuji, kdy mě nějaká z posledních nahrávek Scorpions oslovila tolik jako “Return to Forever”. Úroveň zábavnosti by se dala přirovnat k poslechu kultovního “Blackout” z roku 1982, na jehož kvalitu sice “Return to Forever” nedosahuje, ale velmi se jí blíží.

Novinka sestává z dvanácti skladeb o délce necelých 50 minut. Mezi různými edicemi se dá dohledat ještě dalších sedm bonusů, takže výsledné číslo 19 kusů by bohatě vystačilo na dvě nadprůměrné desky. Úvod patří bluesem ovlivněné rychlejší písni “Going Out with a Bang” připomínající klasiku typu “Rock You Like a Hurricane”. Druhé místo si pro sebe zabrala klipová “We Built this House” reflektující více než padesát let existence Scorpions, jejich filozofii a zkušenosti, ke kterým během své kariéry přišli. Obě písně vznikly jako novinky exkluzivně pro “Return to Forever”. “Rock My Car” je první ze staršího výběru a skutečně z něj cítíte staré dobré osmdesátky. Předností tohoto kusu jsou bezesporu odpich a drajv. Přichází první pomalejší píseň – “House of Cards” a přiznám se, že od klasiky “Winds of Change” jsem od Scorpions neslyšel lépe postavenou baladu. Následují “All for One” a “Rock ‘n’ Roll Band”, kousky rychlejší a spíše klasického střihu.

Druhá půlka desky začíná výbornou “Catch Your Luck and Play”. Byla napsána pro “Savage Amusement” z roku 1988 a kytarista Rudolf Schenker jen připravil nový refrén. Ten je vynikající, velice chytlavý, a pokud se jedná o střednětempé písně, těžko byste v historii Scorpions hledali lépe napsanou skladbu. Dále je na pořadu dne další balada “Rollin’ Home” a poměrně průměrná “Hard Rockin’ the Place”. “Eye of the Storm” je píseň původně navržená pro album “Humanity: Hour I” z roku 2007, na němž ale nakonec nevyšla, protože podle kapely tehdy prostě neseděla do celkového konceptu. “The Scratch” oplývá bravurní kytarovou linkou a “Gypsy Life” je pomalou tečkou za více než nadprůměrnou deskou.

Abych řekl pravdu, nejdříve jsem k “Return to Forever” přistupoval trochu s despektem a nevěřil jsem, že zkostnatělá padesátiletá banda dokáže ještě nahrát solidní fošnu. Naštěstí mě Scorpions přesvědčili o tom, že do starého železa ještě nepatří a naservírovali mi vyváženou desku plnou promyšleného a zábavného materiálu. Baladické písně nejsou kupodivu moc patetické nebo umělé a rychlejší songy nepostrádají patřičnou šťávu a grády. Ještě vypíchnu excelentní hlasový výkon téměř sedmdesátiletého Klause Meineho, výborné ozvučení a v neposlední řadě i kvalitní songwriting. Lepší symbolické zakončení za úspěšnou kariérou by si nikdo nemohl přát. Paráda.

Recenze

U.D.O. – Decadent

Napsat komentář
U.D.O. - Decadent
Země: Německo
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 23.1.2015
Label: AFM Records

Tracklist:
01. Speeder
02. Decadent
03. House of Fake
04. Mystery
05. Pain
06. Secrets in Paradise
07. Meaning of Life
08. Breathless
09. Under Your Skin
10. Untouchable
11. Rebels of the Night
12. Words in Flame

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nabízí se to lacině a skoro samo, nicméně věřím, že mi dáte za pravdu, když prohlásím, že recenze nového alba heavy metalových matadorů U.D.O. by se dala shrnout do jedné věty založené na známém tvrzení, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Ono totiž v pořadí již patnácté studiové album této stálice německého těžkého kovu nijak nevybočuje z kolejí, jež si kapela kolem legendárního Uda Dirkschneidera položila již na svých prvních albech a následuje tak dlouhou linii předchůdců, které přinášejí osvědčenou formulku šlapavého metalu, kdy se jednotlivé zářezy na časové ose liší jen kvalitativní úrovní, jež se jim dá přisoudit.

O tom, že Udo Dirkschneider je jako stroj a nic ho nezastaví, svědčí i změny v sestavě, které jeho U.D.O. v posledních letech sužují. Před vydáním předešlého počinu se mu rozpadla dlouholetá kytarová dvojice Kaufmann–Gianola, takže na “Decadent” se vůbec poprvé ve studiové formě společně představuje duo Smirnov a Heikkinen. Rozdíl oproti starším počinům je sotva znatelný, protože novicové povinnosti svých předchůdců zmákli celkem s přehledem a dvanáctka nových skladeb tak dodržuje základní kodex heavy metalu německé školy, na nějž přísahaly počiny předešlé. Když už jsme u té sestavy, tak nesmím opomenout poslední akvizici za bubenickou stoličkou, jíž se stal Udův syn Sven, jenž za bicí artilerií nahradil Francesca Jovina, který sice novinku ještě stihl nabouchat, nicméně pakoval kufry ještě před vydáním, a “Decadent” je tak jeho labutí písní v řadách kapely.

Přestože jsem doposud neopomněl několikrát zmínit, že U.D.O. se nijak nezměnili a jedou si pořád to svoje, tak jedním dechem bych měl dodat, že zas tak na škodu to není. Přeci jen, lídr Udo stál u zrodu německého heavy metalu jako takového a jeho léty přetrvávající oddanost tomuto stylu je mi svým způsobem sympatická a věřím mu, že tu hudbu dělá i po tolika letech se stejným zápalem, čehož si vážně cením. Pojďme však nahlédnout pod pokličku “Decadent” trochu podrobněji, ačkoliv bych se mohl odvolávat na to, že jeho náplň už beztak všichni znáte a s jistou nadsázkou by se dalo říct, že to platí i v případě, že jste novinku ještě vůbec neslyšeli.

Celkem dvanáctka písní naplňuje požadavky na šlapavý a hymnický hevík, jenž je po okraj plný hutných kytarových riffů, které občas obměkčí letmá vyhrávka, pevné a velmi přesné rytmiky a nad tím je vysoce položený vokál Uda Dirkschneidera, kterého si s nikým jiným nemůžete splést a jenž je jasně nejvýraznějším poznávacím znamením U.D.O.. Kdybych si vzal na paškál jednotlivé skladby, tak s klidným srdcem říkám, že první polovina “Decadent” není vůbec špatná. Hned první “Speeder” je skvělý otvírák, jenž – jak už název napovídá – šlape v rychlejším tempu a má v sobě dostatek energie, aby posluchače slušně nakopnul. Ústřední jednoduchý kytarový motiv sice není nikterak novátorský, ale maximálně funkční stavbou žene tuhle skladbu, která se okamžitě stala jedním z nesilnějších momentů celého “Decadent”, kupředu. Líbí se mi poctivá kytarová práce nových parťáků Smirnova a Heikkinena, kteří překvapí krátkou zasněnou vyhrávkou po skončení refrénu. Následující titulní záležitost “Decadent” je klasická pochodující píseň s přesně daným tempem, z něhož kapela vykročí jen v první části slušného refrénu.

Když to vezmu obecně, tak s výjimkou nevýrazné “Mystery”, na níž jsou nejzajímavější klávesy, je prvních sedm písní velmi povedenou ukázkou Udovy skladatelské formy a v kontextu posledních několika desek bych je klidně zařadil na úroveň lehkého nadprůměru. Rozhodně to platí pro hitovou “Pain”, která má jako jedna z mála takovou tu pověstnou sílu, aby připomněla mladším fandům tvorbu starších Accept. Klenutý refrén a rychlejší tempo, na které se bude v živém provedení mocně pařit, U.D.O. umějí a tenhle vál budiž důkazem.

Při pohledu na druhou polovinu seznamu skladeb se nemůžu zbavit pocitu, že to nejlepší již máme za sebou. “Breathless” je až příliš podobná zmíněné “Pain”, jen s tím rozdílem, že netáhne tak dobře. Nakopnout zpět do sedla částečně zvládá následující “Under Your Skin”. Ta se s ničím nemazlí a v kvapíkovém tempu svou úderností překonává i úvodní “Speeder”. Jen škoda, že se jí nedostalo povedenějšího refrénu, který by z ní učinil pamětihodnější záležitost, protože takhle i přes vysoký rychlostní stupeň působí skoro tak šedivě jako klasická “Untouchable”, což je přesně ten typ kompozic, jež nemají čím zaujmout. Po celou dobu si tak nějak šlape ve středním tempu, Udo vzývá metalové božstvo skrze sborově vyřvávaný refrén, nicméně nebýt slušné sólové kytarové linky, která zastiňuje nevýrazný riff, tak si ze skladby takřka nic nepamatuji i po několika posleších. Dojem po nemasné části “Decadent” tak zachraňuje až závěrečná “Words in Flame”. Ta i přes delší hrací dobu rozhodně nenudí a vkusným zapojením smyčců získává na dramatičnosti, kterou podtrhuje Udo, jenž i ve svých letech ukazuje, že nepatří do starého železa.

Konečný verdikt není tak snadný, jak by se mohlo zdát. Ono totiž odsoudit “Decadent” jako další z řady stejně znějících počinů by nebylo úplně fér. Na to obsahuje přeci jen nemalý počet dobrých skladeb, při jejichž poslechu se dost slušně bavím. Kdyby se U.D.O. podrželo udržet mě v napětí i v závěru desky, který je z mého pohledu o kus slabší, tak bych klidně hovořil o nejlepším albu od “Mission No. X”, ovšem takhle zůstává “Decadent” kousek za svým předchůdcem “Steelhammer”, které se jako celek poslouchalo ještě o něco lépe. Každopádně slušně odvedená práce, jež si hlavičku U.D.O. zcela určitě zaslouží.

Další názory:

Asi jen těžko lze o “Decadent” říct cokoliv jiného, než že je to prostě jen další album U.D.O. plné typicky šlapavého germánského heavy metalu. A stejně jako parta okolo Uda Dirkschneidera (i přes personální změny) zůstává hudebně pořád na svém, nemění se ani to, jak její desky přijímám, jelikož “Decadent” dopadlo úplně stejně jako několik předchozích fošen. První poslech si doslova užívám, příjemně to šlape a bavím se; druhý poslech ještě pořád pohoda a dál už nahrávce povážlivě dochází dech. Jako nenáročná a krátkodobá zábava však placka poměrně funguje a několik songů se dle mého skromného názoru docela povedlo, jmenovitě “Speeder”, “Decadent”, “Mystery”, “Breathless”, “Let Me Out” a “Under Your Skin”. Ten zbytek vedle této šestice hodně rychle zapadne a právě on je tím důvodem, proč si člověk zanedlouho začne pouštět jen těch pár vybraných věcí a album jako celek jej přestane bavit.
H.