 |
| Země: Finsko / Německo Žánr: doom / death metal Datum vydání: 30.11.2014 Label: MFL Records Tracklist: Odkazy: K recenzi poskytl:
|
My Shameful figurují na doom metalové scéně zatraceně dlouho, nicméně o nějakém výraznější vlivu, neřkuli popularitě, nemůže být řeč. Takový prototyp nenápadného undergroundového tělesa, které si v podzemí hraje roky to své a (ne)reakce vnějšího světa má, dejme tomu, na háku. To už spíš svému okolí hází klacky pod nohy. Žádné zpřístupňující kroky v hudební složce, žádná honba za zajímavými kontrakty. Patnáct let to samé se stejnými prioritami a neutuchajícím zápalem pro věc – doom. Nepopírám, že ti nejzarytější fandové kovu zkázy My Shameful delší dobu registrují, realistickým pohledem ale budou takoví v menšině a od věci tak nebude zevrubnější představení.
Od vzniku My Shameful letos uplyne úctyhodných 16 let. To, co se stalo ve Finsku v roce 1999, nebylo vůbec nic zvláštního. Duo zkázychtivých nadšenců zakládá svůj doom metalový projekt, rok nato je na světě trojice dem a v roce 2003 vychází i první dlouhohrající nahrávka. Od té doby nás stále dělí nějakých 12 let a raději se tedy posuneme kupředu. K dnešnímu dni mají My Shameful na triku šest řadovek a v sestavě nezůstal kámen na kameni. Z dvoučlenného projektu je nyní kapela tříčlenná, a to prosím hned mezinárodní – v sestavě působí i jeden Němec. Přejdu-li do citace, My Shameful “začali jako dvoučlenný studiový projekt rozvinutý v nadnárodní stroj nenávisti a zkázy”.
Pro svou hudbu mají My Shameful ve výbavě také civilnější označení, které se v jejich případě opravdu shoduje se zvukem zaznamenaných drážek, v případě mém s variacemi jedniček a nul. Označení death/funeral doom metal sice není příliš objevné, ale na hudbu kapely sedne jako ulité. Základ je skutečně v death/doomu, který přidává pomalé funeralové pasáže. K čistému funeral doomu je však “Hollow” na míle vzdáleno. Rychlejší pasáže i agresivnější změny temp, které se na desce ne zrovna často, ale zkrátka vyskytují, by zarputilému funeralistovi způsobily nevolnost. Přesto rozhodně nečekejte nějaké mocné progové spletitosti či extravagantní novátorství, “Hollow” je stále velmi melancholické a konzervativně laděné.
My Shameful nemají před posluchačem co skrývat. Spíše podprůměrný sound nahrávce technicky vzato příliš nepřidává, naopak co do upřímnosti podává desce nápomocnou ruku. Všemu vévodí dle klasické šablony temný murmur, který dílo zkázy zodpovědně vede. Sami Rautio, sídlící právě za mikrofonem, nepředvádí žádné exhibice a po celou délku se drží jedné monotónní polohy. Monotónnost je pokládána většinou lidí za vlastnost negativní, mnou nevyjímaje, jenže pro album typu “Hollow” je ušitá na míru. A když už jsme u toho, slovo negace dostává v souvislosti s doom metalem jiný rozměr, že? Hlasová poloha je nezvykle agresivní a spíš než lítost a smíření káže nenávist, což mimo jiné dokumentuje jeden z postojů kapely – “anti-romantická”. Ani instrumentálně to není žádná velká věda. Vše je obstaráno nejzákladnějšími prostředky – kytary, bicí, zpěv. Na nějaké klávesové pidlikání a mnohovrstevnaté pasáže zapomeňte.
Otvírák “Nothing Left at All” je patrně tím nejakčnějším, co novinka nabízí. Jako základ opět slouží klasické doomové tempo, které se následně přehoupne až do takřka black metalové vichřice. Ta kapele sluší a nebál bych se o ní mluvit jako o jednom ze stěžejních momentů celé desky. Poté se hlavního slova chopí klasické těžkopádné doomařiny, které v podání My Shameful nejsou špatné, jen dokážou zaujmout až po větším počtu vynaložených poslechů a úsilí. A ani to se nemusí úplně vyplatit. Dál než pár kroků za hranici průměru totiž “Hollow” neujde. O úroveň výš se dostává až předposlední “No Greater Purpose”, jejíž přehrání vám bohatě postačí k zjištění, co že to ti My Shameful vlastně hrají. Skladba konečně využívá ku prospěchu svému i bicích, které po celou dobu nepředvádí víc, než káže povinnost. Vhodně použitý bell ale dokáže píseň okamžitě zvednout a probudit usínajícího posluchače.
Ani s obdivuhodným počtem odehraných let se My Shameful nedokázali vyhnout problému trápící spíše začínající kapely. Hádáte správně, je to stopáž. 66 minut je prostě moc. Ne, že by člověk vzhledem k tomu nedokázal desku doposlouchat, ale letargie, do jejíž chapadel je posluchač nedobrovolně lapen, finálnímu pocitu nenapomáhá.
“Nadnárodní stroj nenávisti a zkázy” vyrukoval s materiálem, který vyžaduje trpělivost a posluchačovu vstřícnost. Pakliže albu touto cestou nevyhovíte, o nějakém pocitu spokojenosti nemůže být řeč. Je však čistě na vás, zda jí věnujete tolik času. Odměna totiž stejně není dostatečně sladká (hořká), abyste i v tom nejlepším odcházeli nadšeni. Doporučení tedy adresuji jen těm nejzarytějším a nejtrpělivějším.
