Země: Německo Žánr: folk metal / rock Datum vydání: 26.9.2014 Label: AFM Records
Tracklist:
01. Numbers
02. Falling Skies
03. Skin and Bones
04. Black and White
05. Days Had Just Begun
06. Your Eyes
07. Dust to Dust
08. Der Weg
09. Astray
10. Worth the Fight
11. Running in Our Blood
12. Dream Within a Dream
Lyriel původem z Gummersbachu (spolková země Severní Porýní-Vestfálsko) nejsou žádní cucáci. Kapela svou muzikantskou káru táhne přes deset let a na kontě má už pět alb, což značí minimálně to, že i když asi nejde o kdovíjak zavedené jméno, nějaké úrovně by se od nich člověk dočkat mohl. Tak se pojďme podívat, jestli se to povedlo u aktuální páté fošny jménem “Skin and Bones”…
Internetové zdroje výjimečně nelžou a zcela správně tvrdí, že Lyriel hrají muziku, která by se dala klasifikovat jako jakýsi folk rock se znatelným příklonem k metalovému výrazivu. V praxi to vypadá tak, že se sem tam ozvou housličky a zbytek toho folku se skrývá v melodiích. Nečekejte ale žádné paganmetalování a dvaaosmdesátou variaci na Korpiklaani nebo Ensiferum. I přes metalový základ totiž Lyriel jdou spíše ve stopách takových Blackmore’s Night, byť s řadou odlišností. I tak je to ale poměrně slibné lákadlo, jenže otázkou zůstává, jak se s tím Lyriel poprali.
Myslím, že je docela fér si hned zkraje vyjasnit, že “Skin and Bones” určitě není žádná srágora. Poslouchá se to úplně v pohodě, nejedna melodie a pěkný vokál ten poslech dále zpříjemňují a Lyriel se za své nové dítko stydět nemusí. Jestli má ale deska opravdu co nabídnout, to je věc jiná a tady to začíná nepatrně skřípat. Suverénně největší problém shledávám ve značně jalových kytarových partech. Dělá to na mě dojem, jako by tam kytarista něco hrál jen proto, aby to znělo ostře, ale bez žádných dalších ambic. Z celé desky si nepamatuji jediný riff, žádný zajímavý nápad, a i když se na to vyloženě soustředím, stejně mi kytara nenabídne nic než zcela generické hoblování, které nemá jinou funkci než pustou výplň.
Kytara ale na “Skin and Bones” naštěstí nehraje nijak zásadní roli. Tu zde bez debat zastává vokál a naštěstí se mu to daří velmi uspokojivě. Jessica Thierjung je totiž poměrně nadaná zpěvačka, její hlas je vyloženě příjemný a jeho majitelka s ním dovede kouzlit opravdu pěkné melodie. Právě kombinace některých specificky vystavěných melodií a vokálu mi místy připomíná zmiňované Blackmore’s Night a je to v drtivé většině případů jen ku prospěchu věci, protože Lyriel se naštěstí inspirovali (nebo náhodou trefili) v melodiích, které pomohli Blackmore’s Night ke slávě, a ne v těch, které bohužel přebírají otěže v posledních letech.
Výsledkem je několik skladeb, které se vyloženě povedly. Asi nejvíc mě oslovila “Black and White”, která je parádně členitá, melodicky přitažlivá a příspěvek hostujícího Christiana Älvestama (Solution .45, Torchbearer, Unmoored) rovněž přidává plusové body. Singl “Numbers”, který celé album otvírá, je taky hodně v pohodě a baví a s jistými výhradami má něco do sebe i “Falling Skies” (možná trošku prvoplánově epická až kýčovitá, ale pořád to jakž takž funguje) a koneckonců i ta titulní “Skin and Bones” ujde. I zbytek potom nabízí nejeden pěkný moment, ale bohužel už je to trochu moc rozmělněné a až na dva tři songy, které navíc nejsou nic extra, si toho dále v podstatě nic nepamatuji. A právě tady se projevuje další slabina, na kterou ovšem netrpí zdaleka jen Lyriel – přílišná délka. Osekat to o deset i víc minut vaty a zahustit to dobré, co tam je, určitě by to bylo o poznání lepší, jenže 50 minut je na schopnosti Lyriel evidentně příliš ambiciózní stopáž.
Výsledek je tedy takový rozpačitý. Na jednu stranu je mi počínání kapely i její nové album vesměs sympatické a kdykoli jsem “Skin and Bones” poslouchal, vždycky jsem si na něm našel dost důvodů, proč ho nevypnout. Na druhou stranu ale zůstává skutečností, že je na té desce až moc zbytečného materiálu na to, abych mohl hodnotit dobře, takže to nakonec nechám na lehkém nadprůměru. Od poslechu vás ale odrazovat nebudu – klidně to zkuste a třeba vás to osloví víc než mě.
Země: Německo Žánr: heavy / glam metal Datum vydání: 30.9.2014 Label: AFM Records
Tracklist:
01. DNA
02. Maniac Ball
03. VIP in Hell
04. Fireflies
05. Deadly
06. God in You
07. Running Free
08. Legion of the Legendary
09. The Final Dance
10. Ticket to Paradise
Nebudeme-li počítat opravdu okrajové záležitosti, jako jsou různé avantgardy nebo experimentální tvorba, pak se rocková a metalová muzika dostala již před nějakou dobou do slepé uličky. Samozřejmě, stále se objevují nové trendy a směry a třeba v současné době hodně letí různé ty djenty a shoegaze, resp. jeho míchání takřka s čímkoliv, zejména s post-rockem či black metalem, nicméně zůstává otázkou, zdali se jedná o něco, co přetrvá, nebo jen o vývojovou větev bez budoucnosti… třeba já osobně si myslím, že spíš to druhé, protože hlavně třeba djent mi přijde jako úplně prázdná záležitost podobně jako kdysi metalcore. Nepsané pravidlo ovšem říká, že jakmile nemůžeš vymyslet nic nového, začni se vracet do minulosti (což neplatí jen v hudbě), takže není divu, že po roce 2000 se vyrojilo obrovské množství kapel, jež ve své hudbě vcelku nepokrytě čerpají z něčeho, co už tu v nějaké podobě bylo někdy v 80. letech. Inu, proč vymýšlet kolo, když už jej vymyslel někdo přede mnou, že ano…
Přesně do této sorty skupin, které nepředvádějí vůbec nic dříve neslyšeného, spadá taktéž německá pětice s názvem Kissin’ Dynamite. Ačkoliv je to formace, jež aktuálně vydala už svou čtvrtou dlouhohrající desku, stále jde o dost mladé hudebníky… jejich společná cesta začala pod hlavičkou Blues Kids a přesně jak název napovídá, v té době to opravdu byly ještě děti. Odhadem někdy v době, kdy si hoši byli na úřadě vyzvednout svoje první občanky, si změnili název právě na Kissin’ Dynamite a začali valit ten úplně nejklasičtější heavy metal plný klišé a provařených postupů. Jakkoliv to ovšem takto řečeno nezní jako něco vábného, naprosto překvapivě to bylo zábavné.
Společně s postupným dospíváním se měnilo i tematické zaměření jejich tvorby, přibyla image hozená do glamu a to, kdy jim začalo hučet v kládách, bylo poznat z toho, že najednou začali zpívat o ženských a sexu. Žánrové zařazení však zůstávalo neměnné a kvalita tvorby vlastně také… a jestli se ta nějak měnila, tak spíš směrem nahoru. Minulé “Money, Sex & Power” bylo nacpané neskutečně hitovým heavy metalem s údernými refrény, které se vryly do paměti hned s prvním poslechem… vzhledem k tomu, jak zoufale neoriginální to ve své podstatě bylo, se mi vážně nechtělo věřit tomu, jak moc mě to album bavilo.
Uběhla klasická dvouletka, což je evidentně standardní výrobní doba nové placky Kissin’ Dynamite, a máme tu čtvrtou řadovku “Megalomania”. Upřímně jsem očekával, že budou Němci pokračovat v tom, co předváděli již na “Money, Sex & Power”, takže když jsem si novinku poprvé pouštěl, byl jsem připraven na to, že dostanu 40 minut chytlavého heavy metalu, který tuny hudebního klišé a neobjevnosti dokáže vyvážet lehkostí a zábavou… tedy že Kissin’ Dynamite opětovně budou operovat v takové té poloze, kdy se lidově řečeno říká, že to kapele šlape jak kráva a že to má koule jak bejk.
V tomto ohledu je však “Megalomania” mírným překvapením. Tedy, nelze samozřejmě tvrdit, že by se snad Kissin’ Dynamite pustili do nějakých progresivních vod nebo že by alespoň opustili heavy metalové mantinely, přesto je novinka pocitově trochu jiná a není to taková hitová jízda od začátku do konce, jako tomu bylo v případě “Money, Sex & Power”. Samozřejmě, i takovéhle kusy se na “Megalomania” nacházejí – například hned úvodní “DNA” zcela jasně ukazuje, že Němci stále umí udělat sice klišovitý, ale v základě skutečně zábavný a parádní heavy metal. Stále jim nechybí cit pro chytlavé riffy a melodie a také pro stadiónové refrény, které jsou sice vlezlé, ale takovým tím dobrým, nikoliv otravným způsobem.
Další z takových hitovek na “Megalomania” je třeba “VIP in Hell”, která se podobně jako “DNA” může v klidu postavit na roveň největším peckám z “Money, Sex & Power”. Do sorty dalších vcelku klasických songů Kissin’ Dynamite bychom pak mohli zařadit ještě odlehčenou “Deadly” s výrazným hard rockovým feelingem, povedené finále v podobě “Ticket to Paradise” nebo “Running Free”. Poslední jmenovaná se sice stále poslouchá víceméně v pohodě, ale nějaká bomba to není.
Na druhou stranu však stejně důležitou složku “Megalomania” tvoří i písničky z trochu jiného ranku… v některých případech by dokonce šlo říct, že se jedná o trochu ambicióznější kusy. Jeden takový přichází hned se druhou “Maniac Ball” – sice je to stále heavy metal, ale jednoduše už to není očividná snaha o “pouhou” šlapavou jízdu. Ještě dále – na celé desce asi nejdále – v tomto ohledu zašla baladická “Fireflies”, která se však i přes pomalé tempo, hojné využití akustiky a bohatší aranže dokázala vyhnout zbytečnému patosu, což z ní dělá taktéž velmi dobře poslouchatelnou záležitost. Právě v téhle písni dostal obrovské množství prostoru (jak už tomu ostatně v takových případech bývá) zpěvák Johannes Braun, jenž jasně ukazuje, že i přes svůj relativně nízký věk zpívá naprosto výtečně a nemá problém utáhnout celou skladbu. Další regulérní baladou je ještě “The Final Dance”, která bohužel není tak dobrá jako “Fireflies”, ale zralá na to, aby ji člověk musel znechuceně přeskakovat, naštěstí není.
Dále jsou tu skladby, které více či méně pokračují v klasickém směru Kissin’ Dynamite, ale vyskytují se v nich nějaké zajímavější prvky… ono se pár takových najde i v několika písničkách, jež jsem zmiňoval o dva odstavce výše, ale v “God in You” a “Legion of the Legendary” je to o něco znatelnější. V “God in You” tím mám na mysli zejména atypický začátek s velice výraznou rytmikou, jinak se však bohužel jedná o jednu z nejméně zábavných položek “Megalomania”, protože zbytek tracku je trochu moc odrhovačka. Ačkoliv z obecného hlediska ten song stále není žádným průserem a poslouchat se dá v pohodě. Oproti tomu “Legion of the Legendary” patří mezi vrcholy desky… s přimhouřením lze někde v pozadí zaslechnout i náznaky dubstepu, stejně tak sloky bychom s mírnou nadsázkou mohli nazvat temnějšími. Vše ovšem směřuje k mohutnému bombastickému refrénu, který by klidně zpíval celý stadion, kdyby Kissin’ Dynamite hráli na stadionech.
“Megalomania” na mě působí dojmem, jako kdyby Kissin’ Dynamite skladatelsky přerostli klasické heavy metalové vypalovačky a chtěli zkusit i něco jiného. Je pravda, že po větším množství poslechů si novinka trochu sedla a už mi nepřipadá, jako kdyby na ní Němci zkoušeli něco skutečně nového v porovnání s dřívější tvorbou, ale to je jen tím, že jsem si na tu muziku už zvyknul… naštěstí si však pořád pamatuju, že když jsem si “Megalomania” pustil poprvé, tak jsem vážně čuměl, že to oproti “Money, Sex & Power” zní hodně rozdílně. Samozřejmě zůstává otázkou, zdali se jedná o jednorázový “experiment” (uvozovky proto, že Kissin’ Dynamite vlastně obecně vzato nijak neexperimentují a pořád je to taková “normální” muzika… jednoduše “experiment v mezích zákona”), nebo se s příští nahrávkou opětovně vrátí k modelu nebezpečně chytlavé heavy metalové jízdy. Tak jako tak, sluší jim to v obou polohách a až za dva roky budou vydávat další fošnu, rád půjdu zjistit, jak to dopadlo.
Země: Německo Žánr: death metal Datum vydání: 29.8.2014 Label: Unundeux / Cargo Records
Tracklist:
01. Bugging Operation
02. Downward Spiral
03. Ripped to Shreds
04. House in Cleveland
05. A Genius of Manipulation
06. R.A.T.T.
07. Suitable Method
08. Abnormal Dilation
09. Like Pigs in the Dirt
10. Metropolis (of the Dead)
Pakliže bych měl ve všech recenzích a následně i číselných hodnoceních vycházet z ryze technické stránky, tedy z parametru opírajíího se o instrumentální zručnost aktérů, s trochou nadsázky by se z mých devítek a desítek staly nějaké trojky, potažmo čtyřky. Ne, že by to takhle fungovalo vždycky a třeba takový mistr by se Ihsahn hodně divil, co to tady mektám, ale záměrem bylo naznačit, že mnohem raději než skladatelsky nezvládnuté splácanině dám přednost desce se srdcem, byť technicky zaostávající. A jelikož beru technickou propracovanost při hodnocení desky až za jeden z prostředků vyjádření nápadů, není těžké říct, že přetechnizované věci bez myšlenky se v mém přehrávači neohřejí nadlouho. Vím, že je trochu nefér recenzovanou nahrávku poslat do kopru hned v prvních odstavcích, ale věřte, že mírnější a řekněme diplomatičtější slova bych pro úvod hledal stěží.
Po prvních posleších se nebylo těžké dovtípit toho, že němečtí Phobiatic své milované nástroje evidentně nedrží poprvé v ruce. Z toho tedy plyne, že buď je “Fragments of Flagrancy” je již několikátým zářezem Phobiatic, nebo toho pánové mají dost odehráno v jiných kapelách. Nakonec se obě možnosti ukázaly jako pravdivé. Každý ze členů má nahráno v několika dalších projektech, které se pohybují ve sférách death metalu a především grindcoru, přičemž nejzajímavějším a jediným mně povědomým jménem jsou grindoví Japanische Kampfhörspiele. I z tohoto jsem usoudil, že Phobiatic slouží spíš jako technický ventil od instrumentálně méně náročné muziky praktikované jinde. První dlouhohrající dávka zloby byla prostřednictvím Phobiatic hudebníky vypuštěna před dvěma lety. Fakt to je však opravdu nepodstatný, tudíž tímto naše diskografické povídání hned zkraje utnu. Za “Fragments of Flagrancy” jednoduše nestojí žádní cucáci.
Už jsem to nakousnul výše, slovo ventil k “Fragments of Flagrancy” pasuje jak šité na míru. Celé je to spíš o výbuchu emocí a nasranosti než o nějakém komplexnějším zážitku pro posluchače. Ten většinou odchází poražen drtivým zvukem kovových kytar a jejich vyhrávek. Phobiatic však přichází i s několika klasičtějšími death metalovějšími pasážemi, které však nejsou ničím výjimečné a i na prostoru jedné desky se Němci dokážou opakovat. Vokály tomu moc nenapomáhají. Christian Markwald po celé délce sází na jedinou hlasovou polohu, která sama o sobě není úplně marná, ale sem tam nějaké zpestření by rozhodně neuškodilo.
Ono se to vlastně ze začátku docela příjemně poslouchá a i já proti občasným sólům, které však mají svůj smysl, nic nemám. Jenomže všechny složky jsou natolik intenzivní a přehnané, že je to nakonec docela nuda. Je fakt, že začátek má něco do sebe. Já osobně takovouhle muziku často neposlouchám, takže se mi těch pár prvních skladeb i docela líbí, ale postupem času dostávám pocit nezdravého opakování již použitých nápadů a postupů v sólech a nejraději tak v polovině vypínám. Což vzhledem zdánlivě ideální stopáži přesahující něco málo přes půl hodiny není příliš dobrá vizitka.
Na obhajobu “Fragments of Flagrancy” je třeba říct, že některé pasáže jsou opravdu dobré. Na mysli mám především vysoko položené kytarové vyhrávky, taková minisóla, jež posluchače pokaždé vytrhnou z letargie. Za vypíchnutí stojí třeba úvodní “Bugging Operation” nebo “Suitable Metod”. Jsou to takové světlé výjimky, které však v hromadě nezáživného zanikají. Je tu totiž nezdravé množství momentů, o nichž ani nevím, co si myslet. Jednou to zní až příliš klasicky death metalově a podruhé až zas zbytečně technicky. To se týká především příšerné “Like Pigs in the Dirt”, která je v tomto ohledu naprostým “vrcholem”.
Říkáte si, že jsem mou recenzí pohaněl víceméně celý technický death metal? Věřím, že i tak to vyznít mohlo a subjektivně tuhle muziku úplně nemusím. Když na to však půjdu z druhé strany, počiny letošních Fallujah, potažmo i Animals as Leaders (kteří sice do tech deathového ranku nepatří, ale jejich muzika je technická jako máloco) mě baví natolik, že o nějakém žánrovém mindráčku nemůže být řeč. Phobiatic sice k technickým pasážím přidávají i nemálo z klasičtějšího death metalu, ale v jejich případě zůstává potenciál téhle na papíře zajímavé kombinace nevyužit.
Země: Německo Žánr: black metal Datum vydání: 1.9.2014 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Venereal Dawn
02. Lloigor
03. Betrayal and Vengeance
04. Chrysalis
05. I Am the Jigsaw of a Mad God
06. The Deep
07. Odem
08. Luciform
09. On Fever’s Wings
Dark Fortress je skupina, která funguje už docela dlouhou dobu, odjela již nejednu koncertní šňůru, má na kontě už poměrně slušné množství nahrávek – a dlužno dodat, že v podstatě všechny jsou velice kvalitní – a také již nějakých pár roků vydává pod křídly poměrně velké firmy Century Media Records. Přesto všechno mi tak nějak nepřijde, že by se Dark Fortress podařilo vyloženě prorazit do širokého povědomí metalové obce a stále zůstávají na pozici skupiny, jež je sice zkušená a jistě má svou fanouškovskou základnu, do první ligy (myšleno co do věhlasu, což nutně nemusí implikovat také kvalitu) se jim však dostat prozatím nepodařilo.
Ptát se na to, zdali to nová deska “Venereal Dawn” změní, je poměrně zbytečné, protože si myslím, že se vcelku solidní jistotou můžeme říct, že ne, nezmění. Nejde o to, že by na to snad novinka neměla co do kvalitativní úrovně, spíš bych řekl, že jestli se to Dark Fortress nepodařilo doteď, už se to asi nestane. Přece jenom, to, co se povedlo třeba Amon Amarth, kteří hrají dvacet roků to samé, akorát první deset to nikoho nezajímalo a druhých deset jsou z nich hvězdy, se stává opravdu výjimečně. A vzhledem k tomu, že “Venereal Dawn” nepřináší nějaký velký skok, pouze udržuje nastavenou laťku (která je ovšem v případě Dark Fortress vysoká, takže to není špatně), docela bych se divil, kdyby se to nyní stalo.
Na druhou stranu, já osobně to nepovažuji za nic zásadního (ačkoliv label by se mnou jistě nesouhlasil), spíše si myslím, že je to smůla pro ty, kdo Dark Fortress neznají; mě osobně přece jenom spíš zajímá samotná hudba. A jak jsem již totiž několikrát naznačil, desky těchto Němců jsou opravdu výtečné. Tedy… popravdě řečeno, první dvě “Tales from Eternal Dusk” a “Profane Genocidal Creations” jsou sice v pohodě, ale nikdy jsem je úplně nežral, ačkoliv i zde se pár silných kusů nachází. Nejpozději od třetí “Stab Wounds” z roku 2004 je však muzika Dark Fortress na každé nahrávce skvělá. Zároveň s tím je v jejich tvorbě patrný i vývoj, což se mi líbí, protože až na výjimky nemám moc rád, když nějaká skupina stagnuje a drhne pořád to samé. Zatímco “Stab Wounds” a “Séance” tedy dýchaly jakousi “duchařskou” atmosférou, s “Eidolon” přišla změna k trochu přímočařejšímu, ne však méně zajímavému pojetí. Na předchozím “Ylem” pak Němci přišli s variabilním, promyšleným a inteligentním black metalem, který se dokázal postavit na roveň doposud nejsilnějšímu “Séance” (můj názor).
Poté se Dark Fortress na čtyři roky odmlčeli, což byla doposud nejdelší studiová přestávka v jejich kariéře, aby se v letošním roce vrátili právě s “Venereal Dawn”. Novinka žádnou velkou změnu co do výraziva nepřináší, a když prohlásím, že na ní Němci oproti “Ylem” pokračují v neměnném duchu, myslím, že mi za to nikdo nebude moct nadávat, protože to tak skutečně je. Důležité je ovšem to, že Dark Fortress v nastoleném trendu pokračují nejen co do hudebního výraziva, ale i co do jeho kvality. To v překladu znamená, že opětovně dali dohromady desku, jež nabízí vysoce kvalitní black metal, který je sice na poměry svého žánru poměrně přístupný, v tomto případě to však není ke škodě, protože to neznamená, že by ta hudba snad byla nezajímavá nebo dokonce hloupá.
Onou “přístupností” mám na mysli především to, že od současných Dark Fortress byste rozhodně neměli očekávat zahuhlaný sound a mrazivé kytarové včelíny, které jsou pro původní podobu stylu tolik typické. Zároveň je jejich muzika velice variabilní a dobrými nápady či zvraty se nešetří. A co je ještě lepší – oněch výborných hudebních nápadů má skupina tolik, že s nimi dokáže smysluplně naplnit i stopáž 70 minut, což se týká jak “Venereal Dawn”, tak i předchozího “Ylem”. Jak vidno, Dark Fortress vyrostli v kapelu, jež více jak hodinové nahrávky zvládne utáhnout celkem lehce a bez problémů si posluchače dokáže udržet i na takhle velké ploše.
S tím se samozřejmě pojí i to, že nějaké slabé songy na “Venereal Dawn” nenajdete. Po celou hrací dobu se něco děje a vlastně každá skladba nabízí nějaké bravurní momenty. A je úplně jedno, jestli se budeme bavit o úvodním a finálním opusu “Veneral Dawn” a “On Fever’s Wings”, nebo o čemkoliv mezi tím. Pro mě osobně je největším vrcholem desky asi chorobná čtyřka “Chrysalis”, v níž je cítit vliv obskurní části tvorby mocných Triptykon, nicméně to není zas tak překvapivé, když Dark Fortress a Triptykon sdílejí kytaristu… vlastně by to bylo spíš docela zvláštní, kdyby V. Santura za těch několik let alespoň trochu nenačuchl genialitou švýcarského boha extrémního metalu Fischera. Netvrdím ovšem, že v tom zbytku není co poslouchat, protože rozhodně je, a ať ukážete na jakoukoliv píseň z “Venereal Dawn”, vždy najdete skladbu, v níž nechybí excelentní pasáže a která je skutečně zábavná.
Ačkoliv mám starší alba Dark Fortress dost rád, do poslechu “Venereal Dawn” jsem se ani nevím proč moc nehnal, jako kdybych nevěřil, že si Němci zvládnou udržet svůj standard. Když jsem se k tomu ovšem konečně dokopal, hodně rychle mě pánové přesvědčili, že na to pořád mají. Asi to není jejich úplně nejlepší deska, protože minimálně “Ylem” bylo ještě o kousíček víc (hlavně díky dechberoucímu finále v podobě “The Valley”, “Wraith” a předělávky “Sycamore Trees”), ale to nic nemění na faktu, že Dark Fortress mají i na svém sedmém řadovém počinu stále co říct. A vzhledem k tomu, jak kvalitně to dělají, byla by myslím škoda jejich snažení ignorovat…
Další názory:
Když nepočítám dva koncerty, z nichž jeden byl naprosto strhující a druhý poněkud slabší, je pro mě “Venereal Dawn” vlastně prvním plnohodnotným setkáním s tvorbou Dark Fortress – a je to premiéra zatraceně uspokojivá. Dark Fortress totiž se svou novinkou jasně potvrzují pověst vynikajících hudebníků a tvůrců a posluchači servírují desku, která dovede pohltit. Zcela přirozeně se zde potkávají a prolínají valivé nářezové pasáže se zlověstným minimalismem, které jsou zahuštěny nespočtem brilantních nápadů, excelentní kompozicí a mocnou atmosférou, která to vše zastřešuje. I když je “Venereal Dawn” v pravém slova smyslu extrémně metalová nahrávka, Dark Fortress se nebojí melodií, které jsou tu plíživé, jindy majestátní, ale vždy jaksepatří znepokojivé, ani čistých vokálů a nástrojů jako klavír nebo akustická kytara a všechno to spojují v jeden výtečný celek. Na “Venereal Dawn” není jediná slabá skladba a ta deska mě baví tak, že mi vůbec nedošlo, že má skoro 70 minut, dokud jsem si to nepřečetl v kolegově recenzi. Tady zkrátka není co řešit – výtečná záležitost v každém ohledu! Ježura
Pokud je tomu s kvalitou předešlých počinů opravdu tak, jak říká kolega v hlavní recenzi, tak “Venereal Dawn” nebude zcela jistě poslední zastávkou, kterou jsem si v rámci diskografie Dark Fortress dopřál. O existenci této party jsem neměl nejmenší tušení, a to ani v souvislosti s V. Santurou z démonických Triptykon, takže o to příjemnější překvapení to pro mě je. Když mi H. album doporučoval jako melodický a chytrý black metal, tak jsem se těšil a po prvním poslechu jsem hned věděl, že tenhle počin mě bude bavit dlouho. “Venereal Dawn” je vyrovnané a hypnotickou atmosférou napěchované album, u něhož má člověk po celou dobu dojem, že se něco děje, a pocit nudy tak není na pořadu dne. Mně osobně se hodně líbí “Lloigor”, která díky práci s akustickou kytarou zní jako starší Opeth, nicméně nepohrdnu ani dřevní “Betrayal and Vengeance”, v níž těch melodií zůstalo jen stopové množství. Vrcholy se pak skrývají v epických kusech, které lemují úvod a závěr a které jsou takřka dokonalé. Nemá smysl se ale opakovat se vším, co padlo v hlavním textu, takže na závěr jen dodám, že pod osmičku se můžu s klidným srdcem podepsat, protože Dark Fortress mě s novinkou potěšili. Kaša
Německé fetiš komando Grausame Töchter mělo dle původního plánu vystoupit v České republice už letos v březnu za doprovodu slovenské Ľahké múzy, ale nakonec z toho sešlo, protože se zpěvačka Aranea Peel musela podrobit operaci. Tehdy mě to dost mrzelo, jelikož jsem se na koncert skutečně těšil – přece jenom, Grausame Töchter je skupina, u níž si člověk může být jistý, že uvidí něco, co se nevidí na každém rohu… plus samozřejmě ještě fakt, že i hudebně je to vysoce zajímavá záležitost, v oné natěšenosti rovněž hrála ne bezvýznamnou roli.
Naštěstí však nebylo vystoupení zrušeno úplně, pouze přesunuto někdy do budoucna… a nakonec to ani netrvalo moc dlouho, protože uběhlo sotva pár měsíců, a už bylo ohlášeno nové datum na 15. listopadu. Tentokrát se naštěstí nic nerušilo a úchylná německá elektronika si to namířila i do Prahy, a to rovnou i s novou deskou “Glaube Liebe Hoffnung”. Původně mi to přišlo jako škoda, že nebyla možnost vidět Grausame Töchter ještě s programem k předchozí nahrávce “Alles für dich”, ale s odstupem jsem za to nakonec vlastně i rád, protože se z “Glaube Liebe Hoffnung” vyklubalo doposud nejlepší album skupiny (což je samozřejmě subjektivní názor, nikoliv objektivní fakt). Pojďme už ale k věci…
Předkapela vlastně nebyla žádná – v tomto případě by totiž bylo vhodnější mluvit spíše o předskokanovi, protože Hell Show není kapela. O co v tomto BDSM divadle (nutno zdůraznit, že toto pojmenování nemyslím v pejorativním slova smyslu) jde je asi většině z vás známo, neboť se jedná o již pravidelnou součást festivalu Obsence Extreme. Zde se ovšem Hell Show představili (vcelku logicky) v trochu komornějším duchu. K vidění byly celkem dvě scénky, přičemž v té první hrálo hlavní úlohu především bičování… pokud ovšem někoho v sále zajímalo, jak to vypadá, když odkapává horký vosk na poprsí, dočkal se také. Ještě o něco zajímavější byla druhá scénka. Na pódium byla přinesena postel se dvěma pohlednými a spoře oděnými slečnami… no, spíše neoděnými, protože na sobě měly pouze jeden kousek oblečení (a i ten zakrýval jen nejnutnější). Za válení v posteli pak byly náležitě ztrestány – jedna si užila trochu bondage (a věšení) a druhá zase propichování kůže (a věšení). Já osobně bych to teda nezkoušel, protože představa, že mi někdo propichuje kůži háky a pak mě za ně pověsí dva metry nad zem, mě zrovna neláká, ale z publika je to určitě zajímavá podívaná a za mě docela respekt, že to někdo zvládne.
Poté už přišla řada na samotné Grausame Töchter. Hlavní hvězdou celého koncertu byla samozřejmě zpěvačka Aranea Peel, která nastoupila v dlouhém černém lesklém hábitu, pod nímž neměla vůbec nic, což bylo vidět díky dlouhým rozparkům na bocích… no, a kdyby o tom někdo i tak pochyboval, Aranea neváhala za chvíli vyhrnout sukni nahoru, podat o absenci spodního prádla důkaz a při té příležitosti se na kraji pódia rovnou i vymočit. Po pár skladbách se pak převlékla do ještě zajímavějšího outfitu v podobě stříbrných kalhot, kapuci a rukávu, což doplnila ještě apartním obráceným křížem namalovaným přes celé břicho. Avšak o tom, že by vedle ní byly zbylé členky neviditelné, se mluvit rozhodně nedá. Kdo si chtěl třeba užít trochu té nahoty, baskytaristka Era Kreuz mu vyšla vstříc, protože její oblečení šlo dolů hodně rychle… a nahoru už se nevrátilo, takže zbytek vystoupení odehrála dočista nahá (a cca od půlky koncertu i počmáraná, protože při jednom songu se ke slovu dostal i štětec s barvou).
Na pódiu se takřka neustále něco dělo… no, vlastně ani ne takřka, protože se skutečně bylo na co dívat od začátku do konce, a i když se vám to může zdát divné, vážně nemám na mysli jen to, že se tam členky Grausame Töchter producírovaly nahé nebo polonahé. Nechyběly totiž ani hrátky s nožem (zkuste hádat, jak se to oblečení baskytaristky dostalo dolů) a oprátkou, típání cigarety o kůži, francouzáky (nemyslím klíče), nějaká ta facka a v neposlední řadě také ujeté taneční kreace. Aranea a obě doprovodné zpěvačky Charona a Harpyiena tam místy nacvičovaly hotovou spartakiádu, zatímco Era Kreuz v pozadí v mezičase během jedné písničky vykalila celou flašku vína, načež k dalšímu songu vstávala docela vrávoravě. Jediná hudebnice, která tam nevyváděla jednu kravinu za druhou, byla cellistka Bojana Tadic, jež se celou dobu tvářila stylem “kde to kurva hraju?”… čemuž se nelze moc divit, když metr vedle ukazují kolegyně svoje frndy celému sálu.
Jakkoliv se to může vzhledem ke všemu, co doposud padlo, zdát trochu divné, všechna ta explicitní nahota (a i ty další věci) nepůsobí nijak samoúčelně, protože u Grausame Töchter je jí tolik, až se vlastně jedná o úplně samozřejmou záležitost (ostatně i po samotném koncertě kapela vyrazila mezi lidi, aniž by se oblékla). Především to ale koresponduje i s dekadentní atmosférou samotné muziky, díky čemuž stačí tvorbu Grausame Töchter (teď myšleno čistě hudební tvorbu) pochopit, aby vám nepřipadalo nemístné nebo dokonce divné, že si zpěvačka stoupne, na kraj pódia a začne močit, div to lidem v prvních řadách necáká do ksichtu.
Navzdory vší vizuální stránce (to, že se opravdu bylo na co koukat, jste už nejspíš pochopili) však nesmíme zapomenout ani na onu hudbu samotnou, protože na koncertě se bylo nejen na co koukat, ale bylo i co poslouchat. Nová deska měla v setlistu hojné zastoupení a vlastně bylo vystoupení postavené především na ní, takže mimo jiné nechyběly věci jako titulní “Glaube Liebe Hoffnung”, “Lust unt Tod”, “Verlassen”, “Sex in Latex”, “Paradies” nebo “Bete und arbeite”, samozřejmě však došlo i na pár starších kusů jako třeba “Therapie für dich” či hitovou “Ich darf das!”. Přese všechno, co se na pódiu dělo, byl navíc i samotný hudební přednes takřka bezchybný a především vokály byly doslova perfektní a zněly úplně stejně jako z desek, což u spousty skupin přece jenom není samozřejmost.
Nebudu lhát a klidně řeknu, že jsem se na akci těšil vážně hodně a také jsem od ní hodně očekával, ale zklamán jsem rozhodně nebyl, spíš naopak – odcházel jsem doslova nadšený. Koncert se povedl po všech stránkách, zvukem počínaje (dobrá, možná cello bych vytáhnul ještě o kousek víc, ale to mohlo být i tím, kde jsem stál, nehledě na fakt, že utopené nebylo ani tak) a konče samotnými Grausame Töchter a jejich šílenou show. Na závěr se tedy sluší dodat už jen poslední věc – jestli budete mít někdy možnost na tohle jít, v žádném případě neváhejte (a můžete mi věřit, že ani já váhat nebudu)!
Země: Německo Žánr: electro / EBM Datum vydání: 26.9.2014 Label: Scanner / Dark Dimensions Label Group
Tracklist:
01. Glaube Liebe Hoffnung
02. Lust und Tod
03. Verlassen
04. Solipsismus
05. Mensch und Tier
06. Tränen in einer toten Welt
07. Ficken ist ein schlimmes Wort
08. Blutwalzer
09. Sex in Latex
10. Zukunftsvision
11. Bete und arbeite
12. Quid Pro Quo
13. Wie eine Hyäne
14. Paradies
15. Ich bin Gott
Grausame Töchter jsou dozajista kapelou, u níž ani nepotřebujete slyšet její muziku, abyste se o ni hned začali zajímat. Je to totiž jedna z těch skupin, které předchází už jejich pověst něčeho, co se nevidí na každém rohu a co bychom z obecného hlediska klidně mohli pojmenovat jako kontroverzi. Nejvíc v tomto ohledu samozřejmě vyčnívá vizuální složka, v jejímž rámci Grausame Töchter páchají věci, díky nimž rozhodně není od věci je označovat například škatulkou fetish EBM.
Byly doby, kdy jste byli kontroverzní jen tím, že jste byl chlap a měli dlouhé vlasy. Pak jednoho krásného dne přišli Black Sabbath, kteří na vnitřní obal svého legendárního debutu umístili obrácený kříž, a hned to byli kacíři. Od té doby se mnohé změnilo, nějaké obrácené kříže nebo pentagramy už dnes zvedají ze židle málokoho a po celém světě se prohánějí tuny blasfemických kapel, aniž by to komukoliv vadilo. Současná západní společnost je nastavená tak, že nejvíce pobouří jakákoliv neoslavná poznámka k lidem nebílé barvy pleti a nahota. A v tom druhém případě to vlastně ani nemusí být full frontal… běžte do ulic s velkým obráceným křížem kolem krku a maximálně se někdo otočí, vystrčte ovšem na ulici zadek (nebo bradavku v případě ženského pohlaví) a uvidíte ten kolotoč.
Barvou pleti se sice Grausame Töchter nezabývají ani vzdáleně, ovšem nahoty se tato excentrická formace okolo neméně excentrické Aranei Peel vůbec nebojí – a to i té úplné, kdy je vidět fakt všechno. Ostatně, stačí otevřít jen booklet nové desky “Glaube Liebe Hoffnung” a hned na druhé stránce na vás vybafne dámské přirození v pěkném detailu (o tom, že patří nějaké z členek skupiny, myslím není třeba příliš pochybovat)… a na ostatních stránkách vás zase čeká pěkná sbírka poprsí. U obrázků v bookletech se však Grausame Töchter rozhodně nezastavili, protože nahotu v kombinaci s dalšími nepříliš standardními kratochvílemi bez uzardění předvádějí i v přímém přenose na koncertech (tahle nádherná momentka vám snad dá trochu představu).
Vedle živých koncertů plných nahoty, krve a dalších roztomilých věciček (podrobnosti v podobě reportu z nedávného pražského koncertu si neváhejte přečíst tady) však není příliš těžké trochu zapomenout i na hudební stránku. A to je podle mého skromného názoru poněkud škoda, jelikož ani v tomto ohledu nejsou Grausame Töchter zrovna vzorem normálnosti a také – a to je to úplně nejdůležitější! – jsou v tom opravdu kvalitní a velice zajímaví. Pokud by si totiž někdo myslel, že to jediné, co mohou Grausame Töchter nabídnout, je pohled na vagíny členek skupiny, byla by to domněnka nanejvýš mylná.
Minulá deska “Alles für dich” z roku 2012 byla fakt hodně dobrá. Možná by jí slušela trochu menší stopáž, ale nebylo to nic, co by vyloženě rozbilo skvělý dojem podpořený množstvím výborných songů jako “Blut geleckt”, “Tanz für dich”, “Therapie für dich” a samozřejmě i našlapané hitovky “Ich darf das!”. Na vydání letošní novinky “Glaube Liebe Hoffnung” tedy rozhodně nebyl důvod se netěšit a očekávání nebyla zrovna nejmenší, i když pohled na hrací dobu, jež se opětovně hravě přehoupla přes hodinu, mě nepotěšila.
Zpočátku byl můj dojem z “Glaube Liebe Hoffnung” takřka totožný jako v případě “Alles für dich” – hodně povedená nahrávka s některými perfektními tracky, ale trochu moc dlouhou stopáží. S postupem času a samozřejmě i po nakynutí cifry v kolonce “počet poslechů” však musím prvotní dojem trochu poupravit, protože se stačí se do “Glaube Liebe Hoffnung” zažrat trochu víc, aby člověk zjistil, že v tomto případě už 65 minut přemrštěných vůbec není. Grausame Töchter totiž tentokrát vychytali i poslední mušky, takže se už nedá tvrdit, že by zde byl nějaký song trochu navíc. Novinka drží pohromadě po celou dobu, působí semknutěji, neobsahuje žádný slabší kus a drží vysokou kvalitativní laťku od začátku do konce.
S onou semknutostí však souvisí to, že “Glaube Liebe Hoffnung” neobsahuje žádný vyložený hit, který by zaujal hned při prvním setkání a táhnul nahrávku kupředu, jako tomu bylo třeba v případě “Ich darf das!” na “Alles für dich”. Novinka je díky tomu možná ještě o kousek méně přístupná a žádá si svůj čas, ale jak jej ve vašem přehrávači dostane, zanedlouho se i zde vyloupne pár skvělých hitovek… i když, možná bych to měl vlastně psát do uvozovek, protože u Grausame Töchter se rozhodně nebavíme o “hitech”, které by šlo pustit do komerčního rádia. To ovšem nic nemění na faktu, že třeba “Lust und Tod”, “Mensch und Tier” nebo “Bete und arbeite” mají vážně grády… obzvláště poslední jmenovaná je skutečně bomba, a aniž bych si jakkoliv protiřečil vzhledem k tvrzení o semknutosti, nebál bych se ji prohlásit za asi nejlepší skladbu “Glaube Liebe Hoffnung”.
Oněch povedených písniček bychom však samozřejmě našli mnohonásobně víc. Hned úvodní titulka “Glaube Liebe Hoffnung” je další pecka, jež album rozjede album v parádním stylu… nervní cello, poměrně minimalistická, ale účelná rytmika, nástup vrchní principálky a jejího charakteristického vokálu, který si předává slovo se sborem dívčího komanda. Úplně stejně dobré jsou ovšem i hutnější kusy jako “Verlassen” či “Solipsismus” s výrazným cellem, další jízdy “Ficken ist ein schlimmes Wort” a “Wie eine Hyäne” nebo skvělé finále v podání “Ich bin Gott”. Zároveň se najde místo i pro klidnější věci… tedy, klidnější myšleno v tom smyslu, že neobsahují řvoucí elektroniku a bicí jsou umírněnější, ale určitě ne v tom smyslu, že by snad šlo o odpočinkovější záležitosti. Skladby jako “Blutwalzer”, kraťoučká “Zukunftsvision”, “Paradies” s několika až cirkusovými momenty a především extra silná porce atmosféry v podání “Tränen in einer toten Welt” mají totiž k relaxaci pořád daleko.
Další nespornou výhodou Grausame Töchter je jistě i to, že je jejich zvuk hodně “divný” a do jisté míry vlastně i neotřelý. Jejich muziku provází hodně nervní a temná atmosféra. Svou roli v tomto ohledu jistě hraje i hojně využívané cello, což není nástroj, jaký by byl v oblasti EBM úplně běžný (byť Grausame Töchter úplně čistokrevné EBM nejsou, to je pravda), ale onu nervózní aury hudby podporuje skutečně vydatně. V neposlední je tu pak i excelentní vokální stránka v čele se samotnou Araneou Peel a jejím pronikavým hlasem, který je úplně stejně výstřední jako jeho majitelka, a neméně skvělými doprovodnými vokály.
Někde výše už jsem zmiňoval, že jsem od novinky nečekal úplně málo a tak nějak jsem do poslechu šel s tím, že se mi to bude líbit, ale “Glaube Liebe Hoffnung” mi nakonec přijde ještě lepší, než jsem doufal, a i když bych to dopředu netipnul, nakonec bych řekl, že je to ještě lepší než “Alles für dich”. Samozřejmě to není muzika pro každého, ale to snad není u podobných záležitostí moc nutné zdůrazňovat. Máte-li pochopení pro ne úplně tradičně pojatou elektroniku opepřenou koňskou dávkou kontroverze, pak s poslechem “Glaube Liebe Hoffnung” (potažmo Grausame Töchter obecně) nijak neváhejte, protože na vás bude čekat deska, jež hned tak neomrzí.
Není žádným tajemstvím, že hudební scénou hýbou různé vlny, a to i na undergroundové scéně… normálně bych řekl, že to jsou módní vlny, ale zrovna v případě kapely, o níž si v dnešní recenzi budeme povídat, se mi podobné pojmenování, které mně osobně zní dosti pejorativně, nechce používat. Tak jak tak, onou vlnou mám zrovna teď na mysli jakési “hnutí” skupin, jejichž tvorba se co do hudební i lyrické stránky točí okolo okultismu. A právě do této okultní sorty spadá rovněž německé duo Albez Duz…
Nicméně i přes takovýhle úvod vůbec nechci naznačovat, že by snad Albez Duz byli nějací trendoví sráči, protože jejich produkce je natolik kvalitní a působivá, že by vůči nim bylo něco takového hodně nefér. Tak jako tak, Albez Duz jsou z Berlína a jejich název pochází ze staré hornoněmčiny – “albez” znamená “labuť” a “duz” cosi jako “hlučnost”. Samotný projekt funguje už nějakých pár let, ale ne zvlášť dlouho, a za tu dobu stihl vydat jeden demosnímek, eponymní dlouhohrající debut “Albez Duz” z roku 2009 a konečně v letošním roce i druhou desku “The Coming of Mictlan”, jež bude předmětem našeho skromného povídání.
Albez Duz svůj styl nazývají jako occult doom rock, což vlastně docela přesně říká, co lze od téhle skupiny očekávat. Němci totiž staví na hutném a rozvážném doom metalu, do něhož tu a tam promluví i lehký vliv gothic metalu. Jestli vás ale napadlo něco o princeznách v korzetu a tunách neoklasických kláves, tak na to okamžitě zapomeňte, protože v tomto případě mám na mysli takový ten starý gothic metal, který má spíš než k tomu, co si dnes většina lidí pod tímhle pojmem představí, blíže k death metalu… jednoduše něco jako staří Paradise Lost či Tiamat. A to vše zalijte oním zmiňovaným okultismem. Recept vcelku jednoduchý, ale výsledek je obdivuhodný.
Nelze tvrdit, že by Albez Duz objevovali Ameriku a přišli s něčím, co tu doposud nebylo. Naopak, z jejich hudby uslyšíte vliv nejedněch doomových velikánů jako třeba Candlemass, My Dying Bride, Saint Vitus, pokud nechceme jít ještě dál až někam k raným Black Sabbath. Důležité je ovšem to, že ačkoliv jsou všechny tyto vlivy na “The Coming of Mictlan” znatelné, Albez Duz na jejich základech pouze staví a navrch přidávají svou vlastní interpretaci a svůj vlastní ksicht. Jejich tvorba tím pádem v žádném případě nepůsobí dojmem nějaké laciné kopírky, nýbrž jako vyzrálá, promyšlená a působivá hudba, která s přehledem míří za titulem nejlepší doom metalové desky letošního roku.
Já jsem to tedy ještě natvrdo neřekl, neboť jsem nechtěl sypat superlativy hned od začátku, což by mohlo vypadat trochu nesoudně, ale déle už to nemá cenu odkládat – tím hlavním, díky čemu je “The Coming of Mictlan” tak úžasná deska, je atmosféra, která je naprosto fenomenální. Albez Duz totiž dokázali vytvořit přesně to, co od hudby postavené na atmosféře člověk očekává – naprosto hypnotická nálada, od níž se člověk nemůže odtrhnout, mrazení v zádech a schopnost posluchače doslova uhranout. To vše navíc Albez Duz podtrhli několika naprosto skvostnými momenty, v nichž je ukryta taková síla, že v těchto chvílích Němci sahají takřka po desítkovém hodnocení. A to zcela vážně.
Ono popravdě řečeno, rozjezd “The Coming of Mictlan” tomu tak úplně neodpovídá – i ten je sice výtečný, ale není až tak silný, aby vás opravdu srazil. Netrvá ovšem dlouho a Albez Duz začnou tahat z rukávu naprostá esa a i hodnocení “výtečný” pro ně začne být málo. Asi první z takových naprosto pohlcujících momentů přichází s “Feathered Snake” s několika úchvatnými pasážemi a zejména s excelentním závěrem, po němž už pokračuje jen čirá fantazie. Poklidná “Drowned” je naprostý skvost, u něhož se dostavuje ono zmiňované mrazení v zádech takřka při každém poslechu. “Servants of Light” pak v tomto ohledu nijak nepolevuje a díky monumentálním riffům a atmosféře tak hutné, že by se dala krájet, si člověk vzpomene třeba na poslední desku The Ruins of Beverast… což mi připomíná, že komu se “Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer” líbilo, pro toho je “The Coming of Mictlan” skoro povinnost, protože obě skupiny mají mnoho společného, aniž by snad jedna vykrádala druhou.
To však stále není všechno, protože na úplný závěr desky si Albez Duz připravili další klenot – naprosto fantastickou předělávku “Twist in My Sobriety” původně od německo-britské pop/folkové zpěvačky Tanity Tikaram. Už samotný originál má velice působivou atmosféru, jíž převod do mohutného doom metalu vůbec nijak neuškodil a vlastně ji v jistém slova smyslu ještě posílil. Co si budeme povídat, tohle je přesně ten způsob, jakým se mají dělat covery – vzít původní podobu, nezničit její esenci, ale předvést ji ve vlastní interpretaci a přidat k ní navíc něco vlastního.
“The Coming of Mictlan” je nahrávka, jež na mě opravdu mocně zapůsobila. Tohle je záležitost, jakou mohu s naprosto klidným svědomím doporučit všem, kteří chtějí slyšet hudbu, jež má duši. Celé album obepíná velice působivá atmosféra, díky níž jsou i ty písně, které jsou vedle těch vrcholných momentů zdánlivě “slabší”, stále naprosto skvělé. Zcela upřímně říkám, že lepší doom metalové album jsem letos doposud neslyšel, a vzhledem k tomu, že máme konec října, hodně bych se divil, kdyby se ještě objevil někdo, kdo by Albez Duz mohl vyzvat na souboj o žánrového krále roku.
Další názory:
Tak tomu říkám překvapení. Z naprosto neznámých Albez Duz a jejich druhého alba “The Coming of Mictlan” se vyklubal opravdu asi nejlepší žánrový počin, který jsem letos slyšel. Je tam vše, co od dobré doomové nahrávky v klasickém heavy metalovém střihu očekávám. Chytré skladby, podmanivý vokál Alfonsa Brita Lopeze a hlavně dechberoucí atmosféra, která album táhne nahoru až neskutečným způsobem. Jasně, není to nic nového pod sluncem, protože hudebně si ke snad ke každé z písní dokážu přirovnat odpovídající výtvor legendárních jmen, které už padly v hlavní recenzi, ale z Albez Duz je slyšet uhrančivě nenásilná nátlakovost, která funguje i bez vyloženě ničivých kytarových riffů, jež by zastínily vše ostatní. Taková “Fire Wings” nebo “Feathered Snake” jsou mi nejblíže, ovšem dělit takhle jednotnou záležitost na jednotlivé kousky není úplně fér, protože její síla je v celistvosti. A ten cover “Twist in My Sobriety” na závěr? Třešnička na dortu. “The Coming of Mictlan” je prostě od začátku do konce vynikající záležitost. Tečka. Kaša
Kolegové nade mnou mluví o druhé desce německých Albez Duz jen v superlativech a já si nemůžu pomoci, ale musím taky. Protože jak už tu zaznělo, takhle dobrou doomovku jsem letos snad ještě neslyšel. Sedí naprosto všechno a já nevím, od čeho bych začal. Snad tím nejmocnějším – atmosférou. Hypnotická, uhrančivá, nasáklá černou magií, opiáty a silným nádechem okultna. Za vším tím kouřem z kadidla najdete velmi solidní porci hutných riffů, pasáží a především. Za nimi si do rytmu bicích brumlá baskytara. Nad celou scenérií se vznáší famózní vokál Alfonsa Brita Lopeze, jenž celou záležitost posouvá minimálně o třídu, dvě výš. Spolu s rychlejším tempem ve střední části “Mictlan” nebo v úvodu a závěru “Servants of Light” (která mi svojí monumentálností zůstala v hlavě nejvíc) dává vzpomenout, že Albez Duz svůj doom metal silně koření okultním gothic rockem. Kapela mě potěšila i neofolkovou krasotinou “Drowned”, která mi díky vokálům dost připomíná Fire + Ice, a kdybych neznal originál “Twist in My Sobriety”, ani omylem bych netipoval, že by to mohl být cover osmdesátkové popiny. “The Coming of Mictlan” je silná deska, a pokud další směřování Albez Duz bude mířit ještě výš, tak snad budu tahat devítky a vyšší. Atreides
Ichor je hned na první pohled kapela, která nehodlá nic podcenit a naopak se snaží mít pokud možno vše dotaženo na maximální úroveň. Je to poznat už jen z toho, že skupina šla svou placku “Depths” (a nejen tu – týká se to i předchozího zářezu “Benthic Horizon” z roku 2010) natáčet do známého studia Hertz v Polsku, kde nahrávají i takoví bouráci jako Behemoth, Vader nebo Decapitated. Obálku si pak nenechali nakreslit od nikoho menšího než legendárního Pära Olofssona. Už jen z toho je jasné, že Ichor své tvorbě asi věří a ambice jim zrovna nechybí.
Už jen z toho, že Ichor oslovili Olofssona, který je i přes občasné zásahy do jiných žánrů spjatý především s death metalovou scénou, se dá odhadnout, že Němci budou drtit death metal – a opravdu tomu tak je. Ichor však mají hodně daleko k nějakému oldschoolu, jejich přístup je totiž ve skutečnosti přesně opačný. “Depths” je placka plná technického moderního death metalu, který se díky tomu, že se kapela nebojí ani breakdownů a podobných laskomin, místy přelévá až k deathcoru.
Je ovšem dobré, že Ichor se nespoléhají jen na takovou to nasranou technickou jízdu, jaká byla extrémně populární ještě tak pět roků zpátky. Technické finesy jsou samozřejmé, o tom se nemá cenu ani bavit; že se tu a tam zjeví nějaké ty výrazné melodie jako třeba v “Desire of the Depth”, je sice příjemné, ale taktéž to nijak zvlášť nepřekvapí. Je ovšem pěkné, že Ichor dokázali na placku dodat i nějakou tu death metalovou chorobnost, především v riffech se to občas objeví, což se překvapivě s modernějším laděním nijak nebije. Jsou ovšem i momenty, kdy třeba vykoukne vliv výše zmiňovaných Behemoth, jak je to slyšet třeba v songu “Ra’iroa”.
Na jednu stranu Ichor nepředvádějí žádný zázrak, ale na druhou stranu je “Depths” opravdu našlapané, uhání kupředu jak zběsilé, příliš nenudí, věnuje se atraktivnímu tématu Lovecraftova světa, nikým se neinspiruje tak okatě, aby šlo mluvit o vykrádání, a z kapely obecně čiší suverenita. Výsledkem je tedy povedená placka.
Země: Německo Žánr: atmospheric black metal / ambient Datum vydání: 30.9.2014 Label: Rain Without End Records
Tracklist:
01. Losing the Sun
02. St. Elm’s Fire
03. Laetitia
04. From Whence We Came
05. The Distance
06. A Corruption of Innocence
07. In the Rains of June
Ačkoliv se black metal vyhřívá na výsluní mého žánrového žebříčku oblíbenosti, rozhodně se nedá říct, že bych bezbřeze vyhledával všechny jeho nové přírůstky, kterými je denodenně obohacován. Jakmile se však ona novinka tváří alespoň trochu zajímavě a nekonvenčně (samozřejmě vzhledem k žánrovým standardům, black metal je sám o sobě nekonveční až až), neváhám a desku s potěšením protočím. Tentokrát jsem měl štěstí a jedna taková věc doputovala i k nám do redakce. Netvrdím, že projekt Black Autumn na své desce výrazně vybočuje ze zajetých kolejí, ale i tak jde o poměrně zajímavou záležitost, která si své poslechy zaslouží.
Uskupení Black Autumn spatřilo světlo světa již kolem roku 1995 a od počátku bylo vedeno jako dvoučlenný projekt v čele s protagonisty M. Krallem a TH. První veřejné nahrávky byly vydány na přelomu tisíciletí, přičemž první plnohodnotná deska vyšla až v roce 2007. Od jisté doby Black Autumn funguje jako one-man projekt M. Kralla. Kdy však k úpravě sestavy došlo, známo není. Projekt údajně začínal na depresivním black metalu, což stvrzují názvy demo nahrávek jako “Isolation”, “End” nebo “Cult of Nihil”, a koneckonců i název letošní nahrávky není dvakrát optimistický – “Losing the Sun”. V poslední době mám pocit, že termín depresivní black metal je zbytečně nadužíván a ani polovina nahrávek opatřených tímto zařazením dle mého nesplňuje slůvko depresivní. To, že to často není ani black metal, teď nechávám stranou. Vůbec bych se tedy nedivil, kdyby “Losing the Sun” někde vylezlo pod označením DSBM, i když s tímhle žánrem vlastně nemá nic společného.
A co tedy Black Autumn v roce 2014 hrají? Podíváte-li se na obal desky, dostanete špatnou odpověď nebo přinejmenším odpověď hodně nepřesnou. “Losing the Sun” je totiž plně oddané přírodou nasáklému atmosférickému black metalu. Volbu obalu, tedy zachycení osoby hýčkající si svou kštici, příliš nechápu. Mnohem víc by se k desce šikly přebaly posledních desek Black Autumn s přírodními výjevy. Co se týče obalu k digipackové verzi (dole), tak ten se mi líbí o poznání víc. Obě obálky sice působí jednoduše, vkusně, ovšem jen digipackový artwork v posluchači vzhledem k hudbě zanechává smysluplný odkaz.
“Losing the Sun” však není úplně klasická žánrovka. Tedy pokud za samozřejmé nepočítáme vlivy post-rocku a ambientu. A jak nad tím přemýšlím, z přidávání těchto žánrů do atmosférického blacku, se stává pomalu evergreen. Nic proti tomu, jen o nějaké originalitě se dalo mluvit před nějakými deseti patnácti lety, kdy Agalloch vylezli z prvními řadovkami. Black Autumn nakonec nemá k Agalloch daleko, zní ale špinavěji, zastřeněji a po většinu času i jednodušeji. Black Autumn si však z tohoto srovnání z ostudy kabát neudělá, neboť i jeho hudba má své nadějné momenty.
Prvotní tóny sice naznačují, že by další kroky mohly vést po cestě symfonických aranžmá, ale opak je pravdou. Zvlášť když jako pěst na oko nastupuje po čistých sborových nápěvech špinavý zvuk kytar. Tohle se upřímně nepovedlo. Změny výraziv jsou na desce velmi častým jevem a jinak kvalitní nemetalový materiál docela sráží. Pro příště by to chtělo buď vyčistit agresivní kytary nebo zašpinit klavírní a akustické pasáže. Nyní to zní ve výsledku rozháraně a očekávaného pocitu se posluchači nedostane a pakliže ano, tak v míře dosti minimální. Jakmile si však člověk na klasický black metalový sound během několika vteřin přeorientuje, vůbec to nezní špatně. Album zní dobře po epické stránce a nebrání tomu ani relativně krátké stopáže jednotlivých skladeb přesahující sotva pět minut (nejdelší skladba je o 94 sekund delší). Někdy je však ona snaha o epičnost až kontraproduktivní, což se týká třeba zdlouhavého monotónního riffu v “A Corruption of Innocence”. Většina skladeb je ale vystavěna poměrně logicky a v rámci možností i zajímavě.
Sem tam na posluchače vyskočí tóny klavíru, někdy pasáže sahající až na pole vesmírného ambientu. Vše však zní pospolitě a i příjemná délka – album má něco kolem 40 minut – je jedním z aspektů solidní zážitku. Jenomže solidní zážitek ještě neznamená dechberoucí kvalitu. “Losing the Sun” působí častokrát trochu bezradně – zastaví se, rozhlíží se a neví kudy dál. Sem tam vyskočí povedená poloha, ale je znát, že na samotnou špičku žánru Black Autumn prozatím nestačí. Prostředky i výrazivo by k tomu bylo, jen nápadů je pomálu. Když se ale dostaví, posluchače dokážou zaujmout a nejsou jen zazděny vniveč.
“Losing the Sun” své krásy ukazuje přímo úměrně k celkové rychlosti alba, žádný kvapík tedy nečekejte. Někdy se ukáží rychle, někdy pomaleji, často tam však ani nejsou. Pakliže se ale ony dobré momenty objeví, pozorný posluchač je po hodinách soustředěnosti odměněn. Ne nějak výrazně, ale jako pohlazení po tváři to postačí. Současné počasí sice “černému podzimu” nikterak nepřeje, nicméně to už jaksi není starostí ani mou, ani projektu M. Krolla. Ten se se svým úkolem vypořádal obstojně, ale stále jen v rovinách mírného žánrového nadprůměru.
Země: Německo Žánr: power metal / hard rock Datum vydání: 1.8.2014 Label: earMUSIC
Tracklist:
01. Venite 2.0
02. Your Time Has Come
03. Exceptional
04. For the Kingdom
05. Not Gonna Take Anymore
06. Night of the Long Knives
07. Find Shelter
08. Blood
09. When the Deed Is Done
10. Throne of the Dawn
11. Manhunter
12. You and I
Když před dvěma lety Unisonic vydali svůj eponymní debut, podařilo se jim přesně to, v co doufali snad všichni fanoušci Michaela Kiskeho dlouhé roky – nahrát povedenou desku, která nejen že zpečetila Kiskeho návrat na metalovou scénu, ale také dokázala, že když se chce, i v 21. století jde podle keeperovského receptu vyrobit zcela současný a svěží materiál. Na obloze melodického metalu tak jasně zazářila další hvězda a bylo jen otázkou času, kdy tenhle all-star team zúročí úspěch debutu dalším řadovým zářezem. Ten čas je tady.
“Light of Dawn” pokračuje přesně tam, kde “Unisonic” skončilo, a i přes lehkou obměnu studiového personálu jede dál bez jakýchkoli viditelných změn – poněkud svérázným motivem přebalu počínaje a soundem nahrávky konče. Je to dílo vyhraných mazáků s hromadou zkušeností z první ligy a také podle toho zní, což je znát na první poslech. Dojem z “Light of Dawn” je kompaktní, a to navzdory tomu, že se na desce prakticky pořád něco děje. Co se instrumentální stránky alba týče, první housle hraje samozřejmě kytarový tandem Mandy Meyer – Kai Hansen a oba pánové se činí vskutku poctivě. Riffy, sólíčka, vyhrávky – je tu všechno, je toho hromada, má to úroveň a pohromadě to funguje tak, jak by mělo. Prostě profi práce.
Zbytek sestavy samozřejmě nijak nezaostává, ale jak už to tak bývá, rytmická sekce je trochu v pozadí. To ovšem nelze říct o tváři a především hlasu kapely – Michaelu Kiskem. Ten stejně jako minule prokazuje, proč mezi zpěváky melodického metalu platí za legendu číslo 1. Jo, sem tam z toho sice kouká nějaká ta počítačová korektura, ale sametový hlas Kiskemu nikdo neodpáře a i “Light of Dawn” je po vokální stránce nesmírně zvládnutou záležitostí a je to především Michaelův hlas, který člověk poslouchá, když mu album hraje do uší.
Navzdory tomu, že to podle toho, co jsem zatím napsal, vypadá na solidní pecku, to ale ve výsledku žádná velká sláva není. Sice je to ve všech směrech dotažená, promakaná a profesionální deska, jenže to na mě dělá trochu dojem, jako by pánové po zdařilém debutu poněkud zlenivěli, na desku nasypali nějakou tu muziku, aby se neřeklo, a skutečně dobré nápady si až na pár výjimek odpustili, protože se jim prostě nechtělo přemýšlet. Dobře dvě třetiny “Light of Dawn” totiž tvoří materiál, který svou ohranost a klišovitost neschová ani za hradbu zkušeností a řemeslné zručnosti, s jakou ho Unisonic dali dohromady.
Tím nechci říct, že by tam fakt dobré věci nebyly. “Exceptional” a “For the Kingdom” mají vyloženě výtečné sloky, “Throne of the Dawn” zase refrén, “When the Deed Is Done” a “Night of the Long Knives” jsou solidní tak nějak celé a na začátku druhé jmenované navíc Kiske vytáhne absolutně parádní výšku, která jak by vypadla z raných Helloween. Problém je ale v tom, tyhle dobré momenty zase táhne dolů tu lepší, tu horší, ale většinou dost průměrný zbytek, díky kterému všechno to dobré přichází vniveč a výsledný dojem je poněkud rozmělněný. Navíc tu chybí vyložené pecky jako “Unisonic”, “I’ve Tried” nebo “King for a Day” z debutu, takže to celá zabředá v jednotvárnosti, z níž to při takřka 55minutové délce nemá šanci vytáhnout ani to dobré, co se zde sešlo.
“Light of Dawn” rozhodně není špatné album – poslouchá se dobře, místy příjemně potěší a Michael Kiske je opět skvělý. Jenže na to, abyste natočili fakt dobré album, si holt nevystačíte se skvělým Kiskem, několika parádními nápady a pak už jen spoustou pohodové vaty, která neurazí. A přitom Unisonic na to fakt dobré album rozhodně mají – akorát by to chtělo producenta, který nad nimi bude stát s bičem, dokud toho z nich nevymlátí násobně víc, než kolik toho pánové vypotili na “Light of Dawn”. Jasně, průměrný konzument power/speed metalu nebude mít nejmenších námitek a na desce si určitě náramně pochutná – a nic proti tomu, protože je to sice klišé, ale slušně zpracované. Pokud ale někdo doufal, že by Unisonic navázali na to nejlepší z minulé desky a nahráli nástupce, který vyškolí celý žánr, tak může doufat dál, protože na něco takového “Light of Dawn” přes všechnu svou úroveň nemá ani zdaleka.
