Poslední dobou poslouchám (resp. musím poslouchat) víc (pod)průměrného death metalu, než by mi bylo milé, což je asi dostatečně vidět na tom, že tu těm albům v minirecenzích střílím jednu pětku za druhou. I proto je pro mě docela příjemné, když si pustím další death metalovou kapelu, která však na rozdíl od svých kolegů zní o poznání lépe.
Nedá se tvrdit, že by Němci Miseo na svém dlouhohrajícím debutu “Lunatic Confessions” předváděli nějaké vyslovené zázraky, ale i tak je jejich produkce rozhodně nadprůměrná, zvlášť v porovnání s těmi všemi death metaly, s nimiž tu zápolím. A přitom k tomu kapele stačí docela málo – nebojí se tu a tam změnit tempo, občas umí i nějakou melodii, člověk při poslechu nemá pocit, že by poslouchal desetkrát jednu písničku za sebou, a i když se o nějaké originalitě hovořit taky nedá, protože je to pořád “jenom” death metal, není to úplně čistokrevná vykrádačka něčeho, co už jste stokrát slyšeli.
I když ten recept nezní jako nic světoborného, s úplným přehledem to Miseo stačí na to, aby vytvořili poměrně zábavnou placku, která šlape, uhání kupředu jak divá a i díky příznivé délce (39 minut) nenudí. Možná je trochu škoda, že tu není nějaká vyložená hitovka, jíž by si posluchač opravdu zapamatoval, ale na druhou stranu si alespoň všechny vály udržují konstantně solidní úroveň, takže ani ke konci nahrávce nedochází dech. Zvuk je dobrý, žádná garážová prasárna, ani sterilní naleštěnost, dokonce i baskytara je docela solidně slyšet, což je super; instrumentální výkony taky kvalitní.
“Lunatic Confessions” je jednoduše povedená death metalová nahrávka. Vzhledem k tomu, že Miseo vznikli teprve v loňském roce, to může být pro někoho trochu překvapivé, nicméně v sestavě se vyskytují borci z kapel jako Milking the Goatmachine nebo Lay Down Rotten, tudíž je jasné, že zkušenosti nechybí. A na výsledku je to hned poznat.
Povídání o Monolith nelze začít jinak než u vlny retro kapel, které se svou hudbou snaží vzkřísit 70. léta. Ať už bychom jako přední zástupce tohoto trendu, který nemalým způsobem promlouvá do aktuálního dění na rock/metalové scéně, označili rockové Graveyard, doomovější Witchcraft, heavy metalové The Sword nebo naopak psychedelické mágy Kadavar, tak bychom pokaždé skončili u jednoho jediného jména. Black Sabbath. Některé kapely se k jejich odkazu hlásí více, jiné zase méně, nicméně dopad asi nejvlivnější kapely heavy metalu je dodnes znatelný a u těchto spolků to platí dvojnásob. A právě Monolith jsou jednou z kapel, která do tohoto ranku zapadá snad ještě víc než všechny ostatní, se kterými jsem se doposud setkal, ale k tomu se ještě dostaneme.
Nejdříve troška suchých faktů o Monolith. Tahle trojice vznikla v německých Brémách v roce 2010 a “Dystopia” je její první album. Předcházelo mu loňské čtyřskladbové EP “Monolith”, na kterém už byla jasně definovaná tvář kapely jakožto nositelky odkazu heavy doom metalu se silným psychedelickým nádechem. Výsledek zní přesně tak, jak lze od podobné hudby očekávat. Pomalé, hodně pomalé jednoduché kytarové riffy, které jdou ruku v ruce se stejně neuspěchanou rytmikou. Některé ze skladeb mají dokonce slabý blues rockový nádech, kdy zejména ústřední kytarová linka v “Sleepless Eyes” tento dojem umocňuje ze všech nejvíc. Jinak však pomalé doomové plochy hrají prim, to je doufám jasné.
Protože nejsou Monolith ani tak o instrumentální dokonalosti a album zní ve všech ohledech staře, tak je odpovídajícím způsobem ošetřen taky zvuk desky, který je takovým tím hybridem mezi moderním nazvučením, kdy jsou nástroje relativně čisté a uhlazené (myšleno tak, že se zvuk neslévá do jedné koule), ovšem i tak zní album jako by vypadlo ze stroje času, který jej poslal kupředu o dobrých 40 let. Zapomeňte na moderní vychytávky, aranže a jiné doplňky. “Dystopia” si vystačí s kytarou, baskytarou a bicími, které jsou řádně zatěžkané, jak si stará doom metalová tvorba žádá. Nikam se nespěchá, ale neznamená to, že by “Dystopia” byla vyloženě nudným počinem, který se 40 minut táhne v jedné rovině a posluchače uspává, spíš než aby bavil. Za to můžou samozřejmě jednotlivé skladby, které jsou účelně postavené tak, aby byly hezky po staru jednoduše zapamatovatelné. Vzhledem k tomu, že jejich vrcholy přichází s refrény, tak to ani nedá takovou práci najít si individuální vrcholy.
Pokud to doposud znělo až příliš idylicky, tak vězte, že “Dystopia” má jednu obrovskou nevýhodu. Zní totiž úplně jako zbytky ze starých alb Black Sabbath. Zpěvák Ralf Brummerloh je dokonalou kopií Ozzyho Osbourna, a kdyby mi to nikdo neřekl, tak vsadím svoje boty na to, že na albu se použily nahrávky jeho vokálů z mladých let. Nevím, jestli se musel Ralf nějak školit, aby zněl jako Ozzy, nebo je jeho hlas takhle zabarvený už od přírody, ale ta iluze je tak dokonalá, až mě to od Monolith mírně odrazuje. Nemám nic proti tomu, když kapela čerpá inspiraci z tvorby svých idolů, to je koneckonců úplně normální a v pořádku, ale tohle už je daleko za čárou kopie, protože tohle je kopírka jak vyšitá, a komu Ozzyho vokál nevodí a Black Sabbath za jeho působení nemusí, tak od tohohle díla rychle ruce pryč.
Ony samy o sobě ty skladby nejsou špatné a třeba úvodní trojice “Won’t Come Down”, “Hole” a“Cosmic Fairy” je vlastně dost dobrá. První je houpavě doomová skladba, v refrénu zadumanější, kdežto “Cosmic Fairy” je prvoplánově hitová s výmluvným refrénem, který se mi vážně líbí. Na stejné rádiové vlně se nese ještě následující “Hole”, jež je taky hodně chytlavá, nenáročná a na první poslech přístupná i díky kytarovému riffu, jenž skladbu pomalu, ale jistě tlačí kupředu, a pokud se o některé ze skladeb dá říct, že alespoň zdánlivě opouští utahanou doomovou atmosféru, tak je to právě “Hole”. Následující “Dystopia” není špatná. Má silnou sedmdesátkovou atmosféru a kytarové sólo, které se táhne takřka celou druhou polovinu, se mi líbí, ale taková pecka jako předešlé kousky to už bohužel není. Možná by slušelo ji trochu zkrátit, což je případ i pro “Rainbow”, k níž se hned dostanu. No, a dvojice “Acid Rain” a “Sleepless Eyes” jsou takové méně výrazné sestry prvotřídních koček z úvodu alba, takže je nebudu příliš řešit a jen řeknu, že podtrhují sestupující pozornost, která mě při poslechu “Dystopia” pravidelně přepadá.
Stranou na samý závěr zůstává devítiminutová “Rainbow”, která má na sobě nejvíc psychedelického poprašku ze všech skladeb. Jde o takřka instrumentální kousek, protože zpěvu je v porovnání s dlouhými plochami plných kytarového vazbení a neurčitostí nepoměrně málo. Celé mi to zní jako jeden velký experiment ze zkušebny, který má neklidně zádumčivou atmosféru, nicméně skladba jako taková se takřka nevyvíjí a celých devět minut jsem tak čekal něco, co nakonec nepřišlo, tedy nějaký moment překvapení nebo náznak oživení, což je u takhle dlouhé skladby trestuhodná chyba. Závěrečné dvě minuty, kdy se zopakuje kytarový motiv z úvodu, to nezachrání, a “Rainbow” tak zanechává za “Dystopia” rozporuplné pocity.
Na jednu stranu je na “Dystopia” a vlastně samotných Monolith příjemný fakt, že dokázali autenticky přenést 40 let starou atmosféru do současnosti a postavit si na tom kariéru, ale na druhou stranu je to prostě a jednoduše obyčejná kopírka, která poupravila nápady ze starých alb Black Sabbath, aby to, co už je velmi zjevné, nebylo přímo do očí bijící. Možná, když mě někdy v budoucnosti popadne zase jednou sabbathovská mánie, tak se k albu vrátím a možná si ho i užiji o poznání víc než aktuálně, ale v tuto chvíli je pro mě výsledek pouze obyčejná retro deska, která je o několik tříd horší než její předlohy, což není nic, kvůli čemu bych se k “Dystopia” měl vracet. Ale ti z vás, kteří vstávají a usínají za zvuků “Paranoid” a “Black Sabbath”, tak s chutí do toho. Ostatní si radši pusťte toho “Paranoida”…
První únor měl ve staroměstském klubu Chapeu Rouge přivítat silně melancholické duo Lantlôs a Falloch, což by bylo naprosto ideální otevření října. Předskakovat pak měli plzeňští ██████ – večer ale zdaleka nedopadl podle představ, a to ani organizátorů akce, ani fanoušků. A protože report z této akce bude poněkud kratší (z důvodů, jež se dozvíte v zápětí), přibalíme k tomu i sludgovou nadílku, která ve stejném klubu přistála o pět dní později, 6. října, kdy se v Praze objevili švédští Galvano v doprovodu domácích Dětí deště a Tummo.
Nicméně k onomu nešťastnému koncertu Lantlôs a Falloch. Začátek v půl sedmé, první kapela měla začínat za deset minut osm. Do klubu jsem se dostavil pro jistotu pět minut předem – nebo bych se alespoň dostavil, kdybych měl možnost, neboť vstup do podzemí byl zakázán s vysvětlením, že pro technické problémy se bude hrát od čtvrt na devět. Pech, ale stává se. Dav postávajících lidí nevypadal dvakrát šťastně, ale družný hovor byl slyšet odevšad a mně se povedlo najít Skvrna s Onotiusem, takže jsem nebyl odsouzen k lelkování se sluchátky v uších. Ve čtvrt nás do klubu pustili, nicméně ██████ tou dobou ještě zvučili, a tak nezbývalo než dál čekat. Během následující půlhodiny organizátor objasnil nešťastnou situaci, která spočívala ve vážném problému s nástroji obou headlinerů večera s tím, že pokud se jej nepodaří vyřešit, akce se ruší a bude se vracet vstupné. Aby těch nešťastných zpráv nebylo málo, pitelný Staropramen byl nahrazen téměř nepitelnými Krušovicemi, což mi na náladě popravdě taky nepřidalo.
S hodinovým zpožděním se na pódiu konečně objevili plzeňští ██████ a už na začátku jejich setu bylo v Chapeau Rouge nezvykle narváno. Pětičlenná smečka to vzala pěkně zostra a snad s výjimkou jedné skladby z nejnovějšího splitka přehrála prakticky veškerou svojí tvorbu. Jestli nehráli “V” nebo “VI” vám neřeknu, protože až tak naposlouchané tyhle dvě skladby nemám, ale ono to v zásadě bylo jedno. “Nicky” jsou hlavně o předávané energii, agresi a pohroužení se do sebe zároveň, což i tentokrát fungovalo na výbornou. Nekompromisní zašpiněný black metal se screamo vokálem umí ██████ přednést s takovým zápalem a nadhledem zároveň, že to skoro vypadá, jako když do vás sypou tu svojí nasranost spatra, naprosto s přehledem a ještě si přitom všechno to trýznění vašich ušních bubínku náramně užívají. Vzhledem k tomu, že jsem zaujal první řadu, jsem příliš nesledoval, co se děje za mnou, ale vzhledem k tomu, že mě někdo neustále mlátil vlasy, bylo publikum v prvních řadách dosti živelné.
Po nějaké půlhodině se dohrálo a byl čas na oddech. Lehké pískání v uších je po koncertu těchhle bordelářů tak nějak samozřejmostí a mám dojem, že oproti minulému vystoupení, které si odbyli před The Body, tentokrát kopali prdele ještě o něco víc. Na pódiu se pak objevili členové jak Falloch, tak i Lantlôs a snažili se nazvučit, nicméně víc než zvučící kapelu připomínali hromádku neštěstí, protože tolik smutných obličejů už jsem na jednom místě vážně dlouho neviděl. Tím se nechci kapelám nějak vysmívat, protože svízelná situace nenabízela jakékoliv rozumné východisko. Po pár omluvách a děkovačkách publiku se totiž ukázalo, co bylo hlavním problémem – kdykoliv kluci zapojili nástroje a začali hrát, samovolně z reproduktorů lezlo mezi sludgem, dronem a noisem, což sice neznělo špatně, nicméně to zdaleka nebylo nic, co by jakkoliv souviselo s hudbou obou celků. Nutno podotknout, že Falloch, Lantlôs a v neposlední řadě i pořadatelé z Heartnoize se zachovali nanejvýš profesionálně. Kromě toho, že se vracelo vstupné, jak bylo avizováno, jsme ještě byli pozváni právě na pondělní koncert Galvano s tím, že vstup bude dobrovolný – čímž se pomalu dostáváme k druhé části tohoto reportu.
Druhý pohled (Skvrn):
Jakmile se vyrojily první zprávy o vystoupení dua Lantlôs a Falloch doplněných o tuzemské ██████, okamžitě jsem zpozorněl. Za koncertem mě totiž vedla vidina kompaktního zážitku, který dobře sestavený line-up sliboval. A i když Lantlôs ani Falloch nejsou spolky, které bych dennodenně protáčel, říkal jsem si, že naživo to nemusí znít vůbec zle. Opačnou pozici u mě vyfasovaly plzeňský obdélníček, který mě na rozdíl od kapel, kvůli nimž většina lidí přijela, nesmírně zajímá i studiově. To nejlepší pro mě tedy mělo přijít přímo na samotném začátku večera a všechno další mohlo už jen příjemně překvapit. Což o to, ono, jak jste se mohli dočíst z řádků kolegy, k překvapení opravdu došlo. Jen o slovu příjemné by se dalo polemizovat.
Hrát se mělo začít s úderem půl osmé. Jenomže minuta dala minutu a hodinky najednou ukazovaly čtvrt na osm. V tu chvíli se konečně začalo blýskat na lepší časy a poměrně početné publikum bylo po částech pouštěno do prostoru druhého podzemního patra. I když jsem prvotním oznámením o problémech nepřičítal příliš velkou váhu, zmínky o vracení vstupného začaly počáteční jistotu přeci jen narušovat. Plzeňským ██████ se každopádně problémy vyhnuly a někdy po půl deváté byl večer konečně odstartován. Jejich novodobé pojetí atmosférického blacku si výborně zaplněné Chapeau Rouge brzy podmanilo a necelá čtyřicetiminutovka uběhla jako voda. Nejvíce jsem byl zvědav na skladby z nového splitka, které jsou ještě o úroveň výš než ty z jinak výborného dema. Ku mému překvapení ██████ zahráli jak atmosféričtější “V”, tak i přímočarou “VI”, jež se stala naprostým vrcholem celého vystoupení, tak – vzhledem k okolnostem – i celého večera. Problémy, které se Lantlôs a Falloch snažili vyřešit během celého odpoledne, totiž oběma jmenovaným nedovolily víc než “some noise”. Rozporuplné pocity, pravda, převládaly. Osobní favorit v podobě ██████ však nezklamal a kdoví, s jakou odpovědí by přišla následující uskupení. Takhle bylo původní rozčarování z velké části vykompenzováno, a že bych si kvůli vážené cestě do hlavního města rval vlasy, to zase ne.
Země: Německo Žánr: neofolk Datum vydání: 18.7.2014 Label: Prophecy Productions
Tracklist:
01. Saviour
02. Dead Winter Ways
03. In the Gutter of This Spring
04. The Days Before the Fall
05. We Are Alone
06. With the Current into Grey
07. The Turn of the Tides
Hodnocení:
Ježura – 8/10
H. – 7,5/10
Skvrn – 7,5/10
Sice nemám o hudebních obzorech čtenářů našeho plátku úplně skromné představy, ale přesto si na úvod dnešní recenze dovolím kapelu nejprve představit, a to možná trochu zevrubněji, než zde bývá zvykem. Empyrium totiž patří k těm méně známým, ale mezi zasvěcenci o to uctívanějším kapelám, které dělají undergroundové hudbě tu nejlepší vizitku. Empyrium je jedním z projektů německého muzikanta Markuse Stocka známého zejména pod pseudonymem Ulf Theodor Schwadorf (dále působí třeba v The Vision Bleak, Noekk nebo Ewigheim), ke kterému se v roce 2002 přidal Thomas Helm (Noekk) a dotvořil tak sestavu, která je od té doby pro Empyrium zcela zásadní. V roce 2006 kapela ohlásila ukončení činnosti ale o čtyři roky později se zase pomalu začala probouzet k životu, a definitivní probuzení přišlo letos v létě, kdy Empyrium vydali mnohými vyhlíženou pátou řadovku s názvem “The Turn of the Tides”.
Hudba Empyrium si od poloviny 90. let, kdy kapela vznikla, prošla poměrně zřetelným vývojem. Ať už ale pánové hráli jakýsi dark metal s vlivy symfoniky a folku (“A Wintersunset…”) nebo de facto čistý neofolk (“Weiland”), jejich hudba měla jedno společné – melancholickou a svým způsobem majestátní atmosféru, která se pro kapelu stala takřka synonymem. A právě ona atmosféra byla asi jediným vodítkem, kterého se fanoušek v očekávání novinky mohl držet, neboť Empyrium nejsou úplně předvídatelnou kapelou. Vše ostatní tedy bylo ve hvězdách navzdory tomu, že se na “The Turn of the Tides” nakonec objevuje i skladba “The Days Before the Fall”, s níž Empyrium před čtyřmi lety prolomili tvůrčí mlčení a přispěli s ní na kompilaci jménem “Whom the Moon a Nightsong Sings”.
Pokud si někdo pamatujete na červencový eintopf, pak jistě víte, že jsem se na “The Turn of the Tides” těšil opravdu hodně. A už první poslech mě ujistil v jednom – i na novince jsou Empyrium jednoznačně identifikovatelní. Celou dobu je zřejmé, kdo je pod tímto albem podepsaný, a to i navzdory tomu, že jde v rámci diskografie Empyrium o další posun celkového výrazu desky. Detaily si nechám na později, ale i při rozdílech, jaké lze mezi jednotlivými skladbami najít, je to album především aranžérsky a zvukově dál než všichni jeho předchůdci. Vše je čisté, dotažené, bohaté a je znát, že na mixu si dal pan Stock velice záležet… Je sice pravda, že se tohle všechno stalo tak trochu na úkor intimity a autenticity, jíž se zejména starší alba Empyrium vyznačovala, ale určitě nelze tvrdit, že by tyto důležité prvky zmizely zcela, protože k posluchači stále promlouvají. Jen je to tentokrát výhradně dílem hudby, a – mám-li navázat na personifikaci o promlouvání – je to stále stejným jazykem, akorát s nepatrně odlišným přízvukem, kterého si všimne jen rodilý mluvčí.
Jak jsem již naznačil v úvodu, Empyrium si do svého rozpadu prošli několika výrazy, aby se v roce 2002 rozloučili neofolkovým opusem “Weiland”. “The Turn of the Tides” v sobě tyto výrazy shrnuje všechny, vrchem přidává i náznak nových prvků a výsledkem je vzácně ojedinělá syntéza, v níž se potkává neofolk s black metalem, ozvěna doom metalu s trip-hopem, majestát s oduševnělostí a melancholie s čímsi ne nepodobným prosluněnosti. Věřím, že pro někoho to může znít trochu šíleně a i ostřílený fanda Empyrium možná bude kroutit hlavou nad prosluněností a trip-hopem, ale můžete mi věřit, když říkám, že na “The Turn of the Tides” se tohle všechno potkává v podobě zcela přirozené, nenucené, nezřídka kdy opravdu strhující a hlavně – vše je podřízeno jasně identifikovatelnému zvuku kapely, jakkoli ten se od minulých podob liší.
Nemám ve zvyku popisovat desky skladbu po skladbě, ale “The Turn of the Tides” si zaslouží výjimku, a to z důvodu, který se velice výrazně podílí na podobě celého alba. Tím důvodem je skutečnost, že na celé nahrávce nenajdete dvě skladby, které by byly napsány podle jednoho schématu nebo by byly jakkoli generické. Kdepak, na “The Turn of the Tides” je sedm originálů, z nichž je každý natolik svébytný a výrazný, že trvá jen krátce, než se vám album vryje do paměti celé, a ne jen dvě nebo tři jeho skladby, jak to většinou bývá.
První překvapení si Empyrium pro posluchače nachystali hned na samém začátku. Právě “Saviour” totiž otevírá album nečekanou prosluněností a vyloženě něžnými melodiemi, které by čekal asi jen málokdo. Přesto jsou to ale jasní Empyrium, a i když se “Saviour” zpočátku může zdát jako krok vedle, s každým dalším poslechem však roste a v celkovém kontextu dává čím dál větší smysl. Následující “Dead Winter Ways” se v dokonalém protikladu k “Saviour” obrací zpět ke kořenům a je balzámem pro ucho staromilce. K jednoduchým klávesám a melancholickému zpěvu Thomase Helma, které jako by vypadly z rané éry kapely, se pak v polovině skladby přidá zkreslená kytara, skvěle kontrastující Schwadorfův řev a ve své subtilnosti úžasné perkuse a “Dead Winter Ways” postupně graduje a utichá zároveň. Tahle skladba si mě získávala dlouho, ale nakonec se jí to podařilo – právem.
Třetí “In the Gutter of This Spring” je pro mě osobně jedním z vrcholů alba. Poklidný ale naléhavý trip-hopový rytmus, trademarkové klávesy v pozadí, jemné kytarové hrátky a Helmův vokál – tak vypadá podmanivá první polovina. Po několikavteřinové, takřka dramatické pauze v režii akustické kytary ovšem nastoupí vrstvená (post-)black metalová kytara a nenápadný chorál v pozadí, které skladbu dovedou stejně jako v předešlém případě až do ticha. Pasáž je to ale vyloženě magická… “The Days Before the Fall” na mě sice udělala nepatrně větší dojem před čtyřmi lety, když vyšla osamocená, ale velice dobrá je pořád a i po letech je radost slyšet ji znovu, protože Helmův vokál a Schwadorfova akustická kytara v detailu jinak mimořádně majestátní kompozice se zkrátka nezají. Pomyslný předěl “The Turn of the Tides” pak tvoří v kontextu alba kratičká tříminutová a veskrze prostá “We Are Alone”, která patří jen klavíru a Thomasovi Helmovi. Být delší, asi bych řekl, že je nudná, ale takhle jde o vkusný dílek skládačky, který ke zbytku organicky zapadá.
Koho by snad u “We Are Alone” přepadly obavy, že Empyrium došly nápady, ten si může oddechnout hned vzápětí. “With the Current into Grey” je totiž (a snad je to i dílem kontrastu se skladbou předchozí) dalším vrcholem. Vrací se trip-hopem načichlé bicí, na black metalové kořeny odkazující kytara, přidává se nápaditá sólová kytara, skvostný Thomas Helm a výsledkem je rozmáchlá a vskutku nádherná skladba, která si mě získala na první poslech, ale ani po delší době nejeví nejmenší náznaky oposlouchání. Titulní skladba, která následuje, pak album uzavírá ve vyloženě minimalistickém duchu. Rozvážná sólová kytara, vzdálené perkuse a nenápadná baskytara v pozadí připravují půdu pro zpěv, který později přechází v úspornou deklamaci, jež v samém závěru přenechá prostor šumění vln. Jako regulérní skladba asi neoslní, ale jako delší outro funguje skvěle…
Takhle tedy vypadá “The Turn of the Tides” po částech. Jaká je ale vcelku? Kouzelná. Sice nemůžu tvrdit, že by šlo o vyloženě geniální dílo, a stejně tak jako opravdu famózní momenty se tu najdou i ty nepatrně slabší, ale ve výsledku to vůbec nevadí. Proč? Jednak je i ten “slabší” materiál pořád dostatečně dobrý a v celkovém kontextu dává jeho umístění na album smysl a druhak je celá deska natolik proměnlivá, výrazově pestrá a doslova živá, že stačí jen pár soustředěných poslechů , aby do sebe všechno postupně zapadlo a člověk si začal “The Turn of the Tides” užívat se vším všudy a naplno. A věřte mi, že když se to všechno konečně usadí a tahle mozaika se vám představí v plném rozsahu a všech souvislostech, najednou začnou fungovat i skladby, které se zprvu moc přitažlivě netvářily, a vám nejspíš dojde, že máte co dočinění s opravdu výjimečnou deskou, která v sobě snoubí dávno známou spontánní autenticitu kapely s profesorským perfekcionismem, který zde sice zažívá premiéru a někoho může i odradit, ale díky němuž na “The Turn of the Tides” není ani minuta přebytečného materiálu, každá nota má své místo a každý detail je pečlivě promyšlený. A právě tohle dělá ve výsledku strašně moc…
Celou recenzi jsem se snažil psát střízlivě a šetřit superlativy, abych nebyl nařčen z nadržování oblíbené kapele, ale vzhledem k tomu, co zde padlo, to už nemá smysl dál oddalovat. Empyrium zkrátka natočili výbornou desku. Nedělám si iluze a je mi jasné, že řadě lidí asi nesedne, a to jak těm tvorby Empyrium neznalým, tak starým fanouškům, kteří asi těžko ponesou všechny změny a novinky. Ale Empyrium nikdy nehráli hudbu tak, aby se někomu zalíbila, takže je všechno v naprostém pořádku, protože kvality má “The Turn of the Tides” na rozdávání nehledě na to, co od ní kdo čekal. Neřeknu vám, jestli je lepší nebo horší než starší alba Empyrium, ale zato vám řeknu, že tenhle návrat měl rozhodně smysl a novinka se může hrdě postavit po bok svých předchůdců, což mluví samo za sebe. Co naplat, takhle se dělá hudba, vážení…
Další názory:
Očekával jsem, že to bude běh na delší trať, ale nakonec si mě novinka Empyrium na svou stranu získala poměrně rychle, vlastně už někdy během druhého, maximálně třetího poslechu. To ovšem naštěstí neznamená, že by snad šlo o nějaký lehce prokouknutelný materiál, který zanedlouho přestane bavit, protože je tomu takřka naopak. A i když mě “The Turn of the Tides” baví takřka od začátku, je velice příjemné, že i po větším počtu poslechů tu a tam vykoukne nějaká nová melodie. Deska sama o sobě je zcela jistě vyrovnaná a bez sebemenšího zaváhání můžu říct, že mě baví jako celek, nicméně tomuto faktu navzdory postupem času v mých očích pár skladeb vystoupalo lehce nad ostatní. Především se jedná o trojici “In the Gutter of This Spring”, “The Days Before the Fall” a “With the Current into Grey”, kde Empyrium nabízejí několik opravdu excelentních nápadů a také nejkoncentrovanější atmosféru. Nicméně ani ten zbytek není slabý a “The Turn of the Tides” funguje parádně od začátku do konce. H.
I když ve mně Empyrium nikdy nezanechali nějakou výraznější stopu, je to muzika, kterou si čas od času moc rád pustím. A pokud to samé prohlásím i o velkolepém návratu “The Turn of the Tides”, rozhodně lhát nebudu. Řekl jsem velkolepém… ano, i tak na mě novinka působí. Je fakt, že jde o poměrně klidnou záležitost, ale zároveň z ní na každém kroku cítím zároveň náznaky majestátnosti a bohatosti. Právě tato slova mě v hudbě i normálním životě nijak nepřitahují, díky čemuž nedokážu docenit tvorbu třeba takových Septicflesh. Empyrium však jdou na onu atmosférickou košatost trochu jinak (logicky – však taky mají k symfonickému deathu metalu sakra daleko). Němci staví na kontrastech mezi orchestrovanými majestátními pasážemi a klidnějšími party. A právě toto schéma na celé desce ve všemožných variacích převládá a ve výsledku nezní vůbec špatně. Neřekl bych, že tohle je úplně muzika pro mě, ale i tak si mě “The Turn of the Tides” poslech od poslechu dostává čím dál víc, což se týká především úžasných momentů ukrytých v “In the Gutter of This Spring”, “We Are Alone” a “With the Current into Grey”. Nakonec hodně povedená deska Skvrn
Země: Německo Žánr: heavy metal Datum vydání: 15.8.2014 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Stampede
02. Dying Breed
03. Dark Side of My Heart
04. Fall of the Empire
05. Trail of Tears
06. Wanna Be Free
07. 200 Years
08. Bloodbath Mastermind
09. From the Ashes We Rise
10. The Curse
11. Final Journey
Když se v roce 2010 němečtí klasici Accept vrátili na scénu, byla to senzace srovnatelná s výbuchem menší atomové bomby. První studiové album po 14 letech a po dlouhé době první album bez ikonického Uda Dirkschneidera, jenž se aktivně věnuje sólové dráze, bylo očekáváno snad na všech frontách a Accept tehdy přišli s tak silným materiálem, že se i s odstupem času nebojím v souvislosti s “Blood of the Nations” mluvit jako o klenotu, který se hravě vyrovná legendárním počinům kapely z počátku 80. let. Album bylo až po okraj napěchováno prvotřídními heavy metalovými hymnami, jichž se nelze přejíst, a nový zpěvák Mike Tornillo se uvedl způsobem, který se nepodaří každému, protože dal zapomenout i na letitého frontmana, který navždy zůstane s Accept spjatý jako Angus s AC/DC, a výsledkem byla opravdu fantastická jízda, která se nerodí každý den.
Co však čert nechtěl, Accept (nebo spíš hamižný vydavatel?) se přesně podle pořekadla, že železo je nutné kout, dokud je žhavé, vrhli do svého návratu tak silně, že nový materiál na sebe nenechal dlouho čekat, takže po vysilujícím turné přišlo uspěchané “Stalingrad”. Když jsem si při náslechu “Blind Rage” odskočil i k posledním dvěma albům, tak stále nemůžu uvěřit, jak veliký kvalitativní rozdíl mezi oběma deskami je. Tam, kde “Blood of the Nations” doslova ničilo posluchače hymnickými refrény a skvělými skladbami obecně, tam “Stalingrad” působí jako chudý příbuzný, kterému byste při první příležitosti vnutili nějakou tu kačku, aby se sebou něco udělal. Veskrze průměrný materiál je pro mne i s odstupem těžko stravitelný, takže jsem od novinky “Blind Rage”, která vychází dva roky po “Stalingrad”, neočekával nic menšího než další vatovitý materiál, jenž pánové spíchli dohromady jen tak ze setrvačnosti, aby mohli zase rychle zpátky na turné.
Uznávám, že ony poslední dvě desky mají situaci značně ztíženou úspěchem “Blood of the Nations”, které bylo jako blesk z čistého nebe, ale právě proto bych se (být v situaci, v jaké se nacházejí Accept) s novým materiálem vytáhl, až když bych si byl jistý, že to opravdu za něco stojí. “Blind Rage” sice není zaplaťpánbůh takovým průserem, jako byl minulý kotouček, ale přesto věřím, že pánové mají v aktuální formě na víc, a kdyby nesázeli nové desky jako Baťa cvičky, tak bychom se mohli u finálního hodnocení bavit o úplně jiném čísle.
Je to sice jasné jako facka, ale říct se to musí… “Blind Rage” je klasickým (pokud se tomu tak u třetí desky dá už říkat) albem Accept s Mikem Tornillem u mikrofonu. Pominu teď ten kvalitativní rozdíl mezi zmíněnými alby, ale jejich náplň (“Blind Rage” nevyjímaje) je jasnou deklarací na téma klasický německý heavy metal, takže kdo má Accept rád, ten bude určitě spokojen. Možná se zajímáte, jestli teda “Blind Rage” přináší oproti svým předchůdcům něco nového. Nebudu vás dlouho napínat, protože to je beztak všem jasné, ale nikoli. Nechci být škarohlíd a rejpal a vyčítat kapele další porci heavy metalových songů, ale Accept prostě nemají komu co dokazovat. Jejich jméno bude už navždy spojeno s historií těžkého kovu, takže si můžou točit klasická alba, aniž by jim měl kdo co vytýkat. To, že to ne vždy dopadne dobře, už je věc jiná.
“Blind Rage” je však i přes zjevnou stylovou strnulost albem lehčím a svěžejším, než bylo “Stalingrad”, takže se velmi dobře poslouchá a zatímco minule jsem měl problém najít si vůbec nějaký skvělý moment, tak “Blind Rage” jich obsahuje hned několik. Už první singl “Stampede” není vůbec špatný. Dá se sice úspěšně namítat, že se jedná o celkem obyčejnou heavy metalovou rychlovku, ale má obrovský drajv a tah na branku, takže si mne celkem rychle podmanila. K mé vlastní spokojenosti ji sice chybí majestátnější refrén ve stylu “Teutonic Terror”, ale ostrý přímočarý kytarový riff a štiplavé sólo to vynahrazují.
Těch klasických songů, při jejichž prvním poslechu si okamžitě vybavíte pečeť s logem Accept, je na “Blind Rage” samozřejmě mnoho, protože parta kolem Wolfa Hoffmanna všechnu svou snahu podřídila tomu, aby album znělo klasicky. Od zvuku Andyho Sneapa, přes kytarové riffy a občasné vyhrávky, je nádech osmdesátek zřejmý. Svižná halekačka “Trail of Tears” je asi nejlepší ukázkou toho, co tím myslím. Ve všech směrech je to pokus o oprášení staré nálady a obratem dodávám, že to není vůbec špatné. Hlavní plus je, že nepůsobí jako laciná snaha být za každou cenu retro. Její hodně jednoduchá stavba z ní sice činí kolovrátek, který i mě po nějaké době přestal bavit, ale to je obecně úloha těchto přímočarých písní. Další z rychlých písní jsou ostřejší “Bloodbath Mastermind”, která mě z celého “Blind Rage” baví nejvíc, a závěrečná šleha “Final Journey” se zbytečně natahovaným neoklasickým kytarovým sólem, v němž se cituje “Morning Mood” norského skladatele Edvarda Griega. “Bloodbath Mastermind” je skvělým propojením kytarově orientovaných slok pod taktovkou Mr. Hoffmanna a zpěvného refrénu. Na obtíž není ani šestiminutová hrací doba, která obvykle přeje jiným kusům než takto klasicky stavěným řízným věcem, ale já si ji zamiloval hned na první poslech.
Accept však nejsou primárně o rychlých skladbách, takže jestli se posluchač na něco těší, tak je to zcela určitě pomalejší šlapavé tempo a melodické zpěvné vokální linky, které na koncertech odříkávají zástupy pravověrných. Přesně o tomhle je hymnická, ovšem nikterak zábavná “From the Ashes We Rise” nebo druhá “Dying Breed”, v níž se nikam nespěchá. V žádném případě ale není utahaná a vypjatý ječák Mikea Tornilla doplňují jeho spoluhráči se sbory v refrénu. Když pak sbory podkreslují zpěv ve slokách, tak získává “Dying Breed” místy až epický nádech. Skladba to není špatná a až se bude hlasovat o dalším singlu a sahat po nějakém válu ke klipovému ztvárnění, tak jsem jistý, že se sáhne právě po ní. Z jí podobných se hodně povedla ještě následující “Dark Side of My Heart”. Krom samotné kompozice mě strašně baví vokální linka Tornilla. Jeho sebevědomí a cit pro přechod k melodickému, přesto říznému zpěvnému refrénu táhne tuto věc nahoru.
I přesto, že slova kritiky doposud na adresu “Blind Rage” vyloženě nepadla, tak i na této placce se najde hned několik kousků, které album nikam netlačí a spíš jej brzdí. “Fall of the Empire” sice do vínku získala slušnou melodii do refrénu, ale jinak je to celkem nudný vatovitý vál, jichž kapela při troše snaze vyplivne na stůl hned několik. Hodně pomalu se rozjíždějící “Wanna Be Free” je i navzdory zjevné snaze o vývoj zbytečně moc utahaná a její vlezle optimistický refrén mi je mi proti srsti, takže u ní jsem neprofesionálně nejednou stiskl tlačítko pro skok na další skladbu. “200 Years” a hlavně roztahaná “The Curse” jsou zase tím typem skladeb, o nichž je obecné povědomí, že na albu jsou, ale při poslechu se jednoduše ztratí. Já sám si třeba i po několika posleších nepamatuji z nejdelšího kousku “The Curse” byť jen jediný moment, což zcela určitě není nejlepší vizitka. Že by se naopak jednalo o neprostupný kus plný progrese a změn nálad, díky čemuž mi neleze pod kůži, se říct nedá, takže zůstává ve škatuli zbytečných záležitostí.
Takže, jak se to tedy s “Blind Rage” má? Na jednu stranu je mi sympatické, že je album čistší a prostší na vyloženě nudné skladby, než jako tomu bylo u předchůdce “Stalingrad”, a že se podařilo poskládat dohromady hned několik velmi povedených válů, ale pořád to není to pravé ořechové. Hodnotit technické zpracování nebo instrumentální výkony mi u takového jména přijde jako vyložená zbytečnost, takže pokud zůstaneme čistě u hudby samotné, tak Accept potěšili. Nepřekvapili, ale potěšili. “Blood of the Nations” sice překonáno nebylo, ale to snad ani nikdo nečekal. Pokud se spokojíte s klasickým materiálem, který je ozdoben klasickým logem a nemáte ambice na podobná překvapení, jaké si tito Němci přichystali před čtyřmi lety, tak by s býčím “Blind Rage” neměl být problém. Není spíchnuté tak horkou jehlou, abych se k poslechu musel vyloženě nutit a v tuto chvíli si dokonce myslím, že se k Accept ve verzi 2014 i vrátím, protože nejedna skvělá skladba mě k tomu donutí.
Další názory:
Nespornou výhodou “Blind Rage” je to, že se jedná o výrazně lepší nahrávku, než bylo uspěchané “Stalingrad”. Nevýhodou naopak je, že na comebackový majstrštyk “Blood of the Nations” se novinka nechytá ani náhodou. Nicméně i to, že se Accept povedlo oproti předchozí nemastné, neslané nudě laťku zvednout, mi aktuálně ke spokojenosti docela stačí. O tom, že by “Blind Rage” nudilo, se bavit takřka nemůžeme, naopak některé skladby se velice povedly. U mě osobně vedou především “Dying Breed”, “Dark Side of My Heart”, “200 Years” nebo “From the Ashes We Rise”; poměrně zajímavá mi přijde i “The Curse”. Nějaké vaty je tu naštěstí minimum a vlastně jen o “Wanna Be Free” můžu prohlásit, že mi vyloženě nesedla a že bych byl radši, kdyby se na desku nedostala. Je fakt, že úvodní singl “Stampede” ani omylem není taková hymna, jako byla “Teutonic Terror”, především refrén se sborovým “Stampede…” je trochu jalový, ale sloky jsou solidní, takže se to dá přežít. A právě “solidní” se dá vztáhnout i na ten zbytek písniček, jež jsem nejmenoval, což také ve výsledku dává i solidní desku. Nejsem z “Blind Rage” úplně na větvi a vracet se asi stále budu spíš k “Blood of the Nations”, ale i tak se u novinky z dílny Accept na chvíli dá zabavit více než dobře. H.
Jestli nás čtete trochu pravidelněji, nejspíš jste si už všimli, že dost zápasím s pochopením té aktuálně poměrně dost populární (v relativním slova smyslu) scény, která se pohybuje někde na ose blackgaze, post-black metalu, shoegaze a post-rocku. Ačkoliv jsem se opravdu snažil a spoustě deskám jsem ve svém přehrávači věnoval množství prostoru, času a pozornosti, snad jsem ještě nenarazil na nahrávku, jež by mě nechala stát s otevřenou hubou, jak je to dobré. Přesto se ten styl ve své nezměrné naivitě snažím stále pochopit a stále to zkouším, díky čemuž jsem nakonec zkusil i německou skupinu Lantlôs, na niž jsem slyšel jen samé pozitivní reference, ale její vlastní hudba mi doposud unikala.
Bohužel ani “Melting Sun” se nestalo tím albem, které by prolomilo ledy a ukončilo můj boj s blackgazovými větrnými mlýny. V překladu řečeno, ani Lantlôs mě prostě příliš nebaví. Na druhou stranu však musím naprosto férově uznat, že z toho všeho, co jsem v tomto stylu doposud slyšel, patří “Melting Sun” jednoznačně k tomu lepšímu a z té desky je slyšet jistota a vyhranost kapely. Stejně tak uznávám, že se zde najdou i poměrně povedené momenty, především v zemitějších instrumentálních pasážích nebo naopak v těch nejklidnějších chvilkách bych se nestyděl říct, že v tom smysl vidím. Na druhou stranu je tu však i spousta věcí, jež nejsem s to překousnout. Jednou z nich je určitě jistý typ melodií, které mi přijdou dost kýčovité, což není nic, co by mi imponovalo. Mnohem horší je to však s přitepleným zpěvem, jenž se mi vyloženě (i když možná jen subjektivně) nelíbí a nejsem schopen jej strávit.
Ve výsledku je tedy pro mě “Melting Sun” trochu rozporuplným počinem. Nemohu mu upřít jisté kvality, ani nemohu tvrdit, že by se jednalo o vysloveně retardovanou muziku. Nicméně jsou zde prvky, jež jsou mi vyloženě nepříjemné, poslech mě takřka vůbec nebaví a už teď s jistotou vím, že jak dopíšu tuhle větu, nikdy v životě si to nepustím znovu…
Druhý pohled (Skvrn):
Já mám na vlnu blackgaze oproti kolegovi trochu odlišný názor, jelikož stylotvorné desky “Souvenirs d’un autre monde” a “Écailles de lune” od Alcest mě dodnes královsky baví. Problém vidím v tom, že spousta kapel se chytla Neigových myšlenek a snaží se je za každou cenu napodobit a s kritikou takových Cold Body Radiation, na jejichž novinku tu jste zde mohli před nedávnem narazit, naprosto souhlasím. Lantlôs jsem vždy považoval za kapelu, která se právě Alcest držela jako klíště, a když se teď Alcest přeorientovali na de facto čistokrevný shoegaze, Lantlôs nezůstali pozadu a na své novince “Melting Sun” dávají black metalu rovněž sbohem.
“Melting Sun” je přesně tím typem alba, k jehož poslechu musíte přistupovat s určitou náladou, neboť při špatném rozpoložení to nedopadá dobře a po prvních minutách desku opouštíte. Sám vím, o čem mluvím, i tady jsem několikrát narazil. Když však člověk na hudbu Lantlôs přistoupí, nezní to špatně a každý si v tom snad kromě pravověrného death metalisty něco najde. Vzhledem k tomu, co ve volném čase poslouchám za hudbu, je jasné, že mě zaujaly především kytarové pasáže, které jsou skladatelsky opravdu na výši a přesto zapadají do poklidného tempa desky.
Co se týče zpěvu, tak ani ten mi nevadí. Zní mi zcela upřímně a do atmosféry “Melting Sun” perfektně zapadá. A i když kolegovi připadají některé pasáže některé pasáže kýčovité, říkám si, že jestli má znít kýč takhle, tak by tu nebylo zas tak zle. Já si tedy radši “Melting Sun” sjedu několikrát dokola, než abych byl okem přivázaný k power metalovému obalu plného draků a připitomělého fantasy světa. Mimochodem, obal “Melting Sun” taky není teda žádná sláva.
Jak vlastně “Melting Sun” obstálo? Přiznávám se, toto fakt není hudba pro mě, ale i přes to si z desky odnáším převážně pozitivní pocity. Lantlôs se jako mnozí žánroví souputníci neutopili v přesládlé atmosféře, a i když to i u nich občas skřípe, předvedli, že dokáží i v rámci nového směřování předvést skladatelsky solidní skladby.
V případě kapely, která sama sebe pojmenuje Doomed, nemusí být člověk žádný génius, aby na první pohled poznal, že tady se nejspíš nebude hrát nějaký gangsta rap. Ano, tihle Němci se jmenují Doomed a zcela překvapivě vážně hrají doom metal, konkrétněji tedy jeho trochu tvrdší odnož zvanou doom/death metal. Zajímavé je, že jde vlastně o jednočlenný projekt Pierre Laubeho, který ovšem doplněný o koncertní hráče normálně vystupuje živě. Každopádně, letos na jaře vyšlo třetí velké album “Our Ruin Silhouettes”, o němž si nyní v krátkosti pohovoříme…
U Doomed rozhodně neočekávejte nějaké posouvání hranic nebo vyslovenou originalitu. Drtivá většina žánru je (možná až trochu zbytečně) konzervativní a přesně takové je i muzika na “Our Ruin Silhouettes”, jež plyne v klasickém duchu toho druhu doom metalu, v němž hraje hlavní roli hluboký chropot, nikoliv čistý vokál. Muzika Doomed je i přesto vlastně dost dobrá… ale na druhou stranu ne zas tak. Rozhodně se dá docela s jistotou tvrdit, že zde talent nechybí a minimálně parádní melodie Pierre vymyslet vážně umí. Důkazem budiž skladby jako “In My Own Abyss” (můj osobní favorit), “Revolt” nebo “What Remains” (hlavně zde jsou ty melodie místy skvělé). Stejně tak se zde vyskytují i další zábavné prvky jako třeba výtečné výjezdy baskytary v “The Last Meal”.
I přes dobré provedení, velmi solidní úroveň a kvalitní jednotliviny se však “Our Ruin Silhouettes” až příliš utápí v jednotvárnosti, díky níž většina desky splývá v (s nadsázkou) jeden dlouhý pomalý riff. Zatímco u jiných skupin to nemám problém ocenit, zrovna v tom případě mi přijde, že je ona přehnaná konzervativnost až příliš na škodu – rozhodně si myslím, že potenciál na to, aby se i v rámci doomu vymyslelo něco víc, tu je. Takhle se však bohužel jedná jen o další žánrovou nahrávku z mnoha, jež v konkurenci vůbec nijak nevynikne, takže nejde o nic víc než jen slušné album… a to je vlastně docela škoda.
Jestli chcete na svojí kapelu hlavně balit holky, musíte si dát nějaké prďácké cool jméno, aby to znělo trochu tvrďácky, ale taky trochu romantika… příklad si můžete vzít třeba z Vomiting Corpses. Něco víc romantického než “Blijící mrtvoly” asi těžko vymyslíte…
Ten začátek jsem si nemohl odpustit, protože ten název Vomiting Corpses mě fakt baví, ale teď už vážně. Tahle skupina nejsou žádní mladíci, protože jejich vznik se datuje už do roku 1988. Za sebou však zanechali jen dva demosnímky a jednu řadovou placku “Coma: The Spheres of Innocence”, aby se v témže roce, kdy ji vydali, tedy 1995, rozpadli. V roce 2007 podle všeho přišla obnova činnosti, ale žádné další nosiče se doposud neobjevily. Jak už jistě správně větříte (ostatně už jen podle hlavičky minirecenze), podíváme se na reedici první a jediné fošny.
Na nové edici se kromě samotné desky nachází jako bonus ještě demo “Cold Blood” z roku 1994. Na původním “Coma: The Spheres of Innocence” bylo devět válů, na nové verzi jich však je jen sedm – u chybějících dvou (“Cold Blood” a “When Doves Cry”) byly použity jen verze z dema. Nechápu proč, podle mě by mělo být dlouhohrající album přednější, stejně tak netuším, proč u dalších songů, které se objevily na albu i demíčku, nevadilo je použít dvakrát. Inu, asi záhada…
Co se týče hudební stránky věci, Vomiting Corpses tehdy hráli to, čemu se dnes říká oldschool death metal – a tím je řečeno úplně a naprosto vše. Obhroublé riffy, chropot, trochu špíny, všechno to tam je. Co do kvality mi to však jako nějaká extra bomba nebo neprávem opomenutý kult nepřijde, i přes pár záblesků snahy o nějaké ozvláštnění (čistý zpěv v “Si Vis Pacem”, sem tam slušná melodie) mi to většinou splývá, přijde mi to pořád na jedno brdo a nijak extra mě ta muzika nesebrala. Je pravda, že fakt nejsem fanda stylu, takže pokud jste někdo fanatik do death metalu staré školy, klidně tomu ten poslech dejte, asi se vám to bude líbit, ale já už si to docela určitě nikdy nepustím.
Země: Německo Žánr: thrash metal Datum vydání: 20.6.2014 Label: Nuclear Blast
Tracklist:
01. War Cry
02. Fooled by Your Guts
03. R.I.B. (Rest in Beer)
04. Riders of the Doom
05. Hope Can’t Die
06. No One Hit Wonder
07. Breakfast for Champions
08. Enemy of Order
09. Clockwise to Deadline
10. The Party Ain’t Over ‘Til We Say So
Jsou tomu bezmála dva roky, co jsem hodnocení posledního alba Tankard jménem “A Girl Called Cerveza” končil slovy, že si dám ještě několik málo letních poslechů a po chvíli na další dva roky na tyhle německé opilce zapomenu. No, a protože jsem chlap, tedy tvor od přírody vychloubačný, tak se můžu s hrdostí veřejně pochlubit, že došlo na má slova a přesně tak se stalo. “A Girl Called Cerveza” (a vlastně žádné jiné album z bohaté diskografie kapely) jsem od té doby neslyšel. A ruku na srdce, nebýt toho, že letos pánové vypustili do světa svou novou řadovku “R.I.B.”, která se chlubí vysokým pořadovým číslem 16, tak se na tom zřejmě ani nic nezmění.
Tím samozřejmě nechci dehonestovat Tankard na partu sráčů, která neumí natočit solidní album, jemuž bych během těch dvou let klasického odstupu nedokázal věnovat hodinku poslechu, to zase aby bylo jasno. Takových bych totiž vyjmenoval hned několik, jen nějak nemám potřebu ten jejich šlapavý thrash vyhledávat cíleně, a to se považuji za fanouška žánru. Upřímně řečeno si radši pustím jiné party (a teď mluvím i o německých kolezích, kteří spolu s Tankard tvoří něco jako “The Big 4” německého thrashe, tedy Sodom, Destruction a Kreator). Tolik ale úvodních řečí, kterými se akorát snažím dát veřejně najevo svůj vztah k této partě, který je z mého pohledu tak trošku specifický. Mám je rád, ale ve volných chvílích si je přesto nepouštím, takže asi tak.
K samotnému “R.I.B.”, což je zkratka pro “Rest in Beer”, by stačilo říct tolik, že Tankard natočili další album. Nic víc. No opravdu. Co čekat od kapely, která už na svém debutovém albu v podstatě definovala vlastní verzi jednoduchého thrash metalu, který hobluje bez jakékoli přestávky, lyricky se točí kolem chlastu a nějakých experimentů či závanu progrese se vyhýbá pěkně širokým obloukem. A tím širokým myslím tak širokým, jako když na ulici potkáte bývalku a rychle už v předstihu mažete na druhou stranu oné ulice. Neříkám, že to je vyloženě špatně, protože tahle čtveřice jede přesně podle zavedeného hesla, že starého psa novým kouskům nenaučíš, ale problém je, že když poslouchám “R.I.B.”, tak to se mnou oproti předešlým studiovým zářezům nic moc nedělá.
Já vím, že by se mi to svým způsobem mělo líbit, protože hned několik alb Tankard mám vážně rád a “R.I.B.” je na první poslech úplně stejné, jako bylo předchozích sedm počinů z tohoto tisíciletí, ale “R.I.B.” je takové nemastné a neslané, že mě okamžitě napadají úvahy o vyčpělosti a vyčerpání posledních zásob doposud svěžích nápadů. Oproti “A Girl Called Cerveza” určitě postrádá letošní zásek víc skladeb, které by mne chytly na první poslech a díky kterým bych si album zařadil jako jednoduchou záležitost několika letních poslechů a jako album vhodné někam na pařbu. To mi zde až na výjimky v silném úvodu dost výrazně chybí.
Nechápejte to tak, že by Tankard začali vymýšlet blbosti, nebo že by bylo “R.I.B.” obrovským propadem oproti předchozím zářezům, jen mi přijde, že to letos tolik nefrčí. Pokud pominu úvodní čtyřku silných kousků, tak mě novinka do kolen nepoložila. A to je u takové hudby nemalý problém. Jak už jsem zmínil, ne všechno je vyloženě špatně, protože třeba “War Cry” je solidně natlakovaná jízda dle žánrových požadavků na ostrou thrashovou hoblovačku, jež se do vás zabodne díky úsečnému refrénu a tvrdému riffu. “R.I.B. (Rest in Beer)” a hned následující “Riders of the Doom” jsou velmi příjemné hitovky, které sice udržují rychlé tempo nastavené úvodní “War Cry”, ale svou strukturou nejsou tolik agresivní a představují spíš takové ty pijácké hitovky, bez nichž by to nebyli Tankard. Prvně uvedenou ještě táhnou kupředu mohutné sbory v refrénu.
Abych nebyl svině a tvrdil bez lítosti, že od “Hope Can’t Die” směrem ke svému konci se “R.I.B.” už vůbec nedá poslouchat, tak jsem neměl v průběhu těch několika týdnů, co mám nové Tankard v přehrávači, problém s parádní agresivní záležitostí jménem “Clockwise to Deadline” a několik úvodních poslechů se mi zamlouvala i závěrečná rozjuchaná “The Party Ain’t Over ‘Til We Say So”. Ta je ale tak průhledná a vlezlá, že poslední pokusy o poslech končily zhruba v půli této písně s tím, že zas taková pecka, abych ji musel vyslyšet až do konce, to teda není. A protože stejný dojem ve mně zanechává velké množství songů, tak nemůžu pět ódy na všechny strany, to je snad jasné.
Možná, že závěrečná známka nevypadá úplně fér, ale vězte, že “R.I.B.” nic víc než obyčejný průměr není. A to mluvím o průměru jen na poměry Tankard. Kdybychom se pustili do srovnání s výše uvedenými kolegy, tak i poslední Destruction mě ve srovnání s Tankard bavili mnohem více. Gerre za mikrofonem je však pořád tím stejným křiklounem, který má nezaměnitelné charisma, a jeho výkon tak vidím jako jediný vyloženě světlý bod “R.I.B.”. Ale pokud se hudebně bude do budoucna brodit ve špíně takto nevyrovnaného materiálu, tak se obávám, že se ta moje pravidelná dvouletá pauza s poslechem alb Tankard ještě krapátko protáhne, protože po poslechu novinky mě to k tomuhle jménu v budoucnu potáhne spíše ke starším věcem jako “The Morning After”, “Two Faced”, nebo “The Beauty and the Beer”, pokud budu chtít zůstat v tomto miléniu. Bohužel, tentokrát to ale takový zázrak není.
Strašně dlouhou dobu jsem německé thrashery Holy Moses přehlížel, takže jsem se rozhodl, že poslechem novinky “Redefined Mayhem” si splním svou žánrovou povinnost, abych si mohl říct, že jsem konečně slyšel jednu celou desku a že vím, o co jde. Tedy, ne, že by to nebylo jasné i bez toho poslechu, ale uznávám, že zas tak dobrou thrashovou kolekci vypalovaček jsem nečekal. “Redefined Mayhem” mě při prvním poslechu smetlo a docela jsem čuměl, jak hravě Sabina Classen dokáže strčit mnohé mužské kolegy do kapsy, protože její vokál ve spojení s klasickým thrashově ostrým zvukem zabíjí.
To je však houby platné, kdy se po chvíli začal dostavovat nepatrný pocit nudy, že ani ta neutuchající energie a agrese nedokázala přebít fakt, že “Redefined Mayhem” je sice slušná, ale nikterak skvělá deska, kterou by člověk od tak zaběhnutého jména očekával.
Na “Redefined Mayhem” přišli Holy Moses hned s několika velmi dobrými písněmi, které mě baví, takže se dá poslech bez problémů přečkat. “Into the Dark” dobře šlape, “Triggered” zase drtí útočným riffem, ale při pomyšlení, že všechno, co Holy Moses na novince předvádí, je ve své podstatě standard, který zvládne i méně vyhraná kapela daleko méně zvučného jména, to celou desku nezachrání. Tím spíš, když dobrá třetina celkové délky trvání je taková dobře naleštěná vata (“Liars”, “DELusion”, “Undead Dogs”). To všechno jsou písně, které mi nic extra nedávají.
Jednoduše řečeno se Holy Moses díky tomuto albu nestanou mojí novou srdcovkou, ale v to jsem ani nedoufal. Tucet šlapavých písní vás na chvíli přivedenou na jinou myšlenku, chvíli budete uznale pokyvovat hlavou, ale každá sranda jednou končí a tady ten konec přišel na můj vkus až příliš rychle. Přesto, za výkon Sabiny, která mě velmi mile překvapila, a několik hodně dobrých songů k tomu nelze “Redefined Mayhem” úplně spláchnout do záchodu. Zas takový průser to není.
