 |
| Země: Německo Žánr: symphonic metal Datum vydání: 2.5.2014 Label: Napalm Records Tracklist: Hodnocení: 6/10 Odkazy:
|
Xandria je kapela, která… no, nalijme si čistého vína, vždycky zněla tak trochu jako Nightwish. Sice ve své sestavě postrádají baskytaristu s geniálním (ale pohříchu málo využívaným) vokálem a egomaniaka za klávesami, který se sice dávno utápí v kýči a cukrkandlových pohádkách, ale pořád umí napsat parádní melodii, nicméně i tak bylo vždycky vcelku zřejmé, odkud Xandria svou inspiraci čerpá nejvíc.
V mezičase od předcházejícího alba “Neverworld’s End” v Xandrii opět proběhla změna na tom možná nejdůležitějším postu zpěvačky. Nejdůležitější jednak proto, že zpěvák je vždycky tak nějak vepředu a právě hlas většinou upoutává jako první, jednak proto, že v symphonic metalu stejně všechny zajímá jen ta holka a ti zbylí párci tam s nadsázkou řečeno jenom dělají křoví. Po Manuele Kraller, jež se v sestavě ohřála jen po období jedné desky, se tentokrát mikrofonu ujala jistá Dianne van Giersbergen, která sice sdílí příjmení se svou o něco známější jmenovkyní Anneke van Giersbergen, ale je to jen shoda a holky spolu jinak kromě nizozemského původu nemají vůbec nic společného.
Kruciální otázkou naší skromné recenze je to, zdali se změna na pěveckém postu nějak do hudby Xandrie promítla a zdali se kapele v roce 2014 konečně podařilo zbavit se příliš okaté inspirace u finské veličiny všeho symfonického… Nebudeme to nijak prodlužovat – odpověď je dvakrát ne, recenze může úplně v klidu skončit…
Upřímně se přiznám, že starší alba Xandrie jsem sice slyšel, ale dneska už si z nich nepamatuju lautr nic konkrétního, trochu v paměti mám jenom minulé “Neverworld’s End”; mimoto jsem ještě tuze líné hovado, takže vážně nemám náladu pro osvěžení zpětně celou diskografii projíždět, díky čemuž vám novinku (řekl jsem už vůbec, že se jmenuje “Sacrificium”?) srovnám maximálně tak s předchozím počinem. A ono je to srovnání vlastně dost lehké… “Sacrificium” totiž zní docela podobně a nějaký větší rozdíl mezi touhle čerstvou nahrávkou a “Neverworld’s End” tak nějak nevidím. Dokonce ani nová zpěvačka s tím nijak zvlášť nepohnula… sice je trochu slyšet, že to nazpíval někdo jiný, ale ve skutečnosti ani ty hlasy od sebe nejsou moc daleko, takže kdybych o té změně na postu vokalistky předem nevěděl, po samotném poslechu “Sacrificium” by mě to nejspíš ani nenapadlo.
Pseudo-chytrého kecání už bylo dost, pojďme na samotné songy. “Sacrificium” se rozjíždí s titulní skladbou, která je dost dlouhá (možná jsem už trochu paranoidní, ale… jsem jediný, komu to připomnělo “Dark Passion Play”?), ale… no, poslouchal jsem to album už dostkrát, ale i když má “Sacrificium” 10 a půl minuty a stojí hned na první pozici, pořádně jsem si toho tracku ještě nestačil všimnout, vždycky to kolem tak nějak proběhne a nevybavím si jediný motiv. Po hudební stránce navíc nejde o nic extra odlišného od toho zbytku, je to úplně normální song Xandrie, akorát je místo čtyř minut natažený na deset… nejspíš proto, aby na albu prostě nějaký rádoby epický dlouhý opus byl. Poslouchat se to dá, ale žádný zázrak teda…
To už v hlavě spíš utkví videoklipem vybavená dvojka “Nightfall”… když nic jiného, tak už jenom kvůli tomu klipu, v němž zmiňovaná nová zpěvačka předvádí do kamery extrémně šílené grimasy. Když jsem to viděl poprvé, tak jsem se upřímně řečeno fakt od srdce a hodně nahlas zasmál, což myslím asi nebyl účel videa… holt kouzlo nechtěného. Ale i ten song je aspoň docela pohoda a tomu refrénu se nedá upřít zapamatovatelnost, byť to není nic jiného než bombastická a mohutnými sbory podmáznutá klasika.
Podobně v pohodě je i čtvrtá “Stardust”, která je ovšem ještě o kousek lepší a dost se v ní povedl refrén, stejně tak kytary nehrají až takovou tužku, jak tomu obvykle v tomhle žánru bývá, ačkoliv žádné zvířecí technické orgie, vedle nichž by se kapely jako Necrophagist nebo Beneath the Massacre mohly stydět, to nejsou ani zdaleka. Ještě o chlup zajímavější je následující “The Undiscovered Land”, v níž se v náznacích ozve lehce folkový nádech, což je v rámci jinak poměrně jednotvárného alba docela osvěžující, obzvláště první polovina skladby je dobrá a já osobně bych třeba dost ocenil, kdyby tam takových věcí bylo víc, protože…
…protože jinak se “Sacrificium” až do svého konce nese v podstatě ve stejném duchu. Drtivou většinu nahrávky totiž více či méně tvoří variace na “Nightfall” a “Stardust”… popravdě řečeno, z druhé poloviny desky jsem si trochu dokázal zapamatovat jedině předposlední “Temple of Hate” – a důvod je jasný, jelikož tahle skladba podobně jako “The Undiscovered Land” přináší lehce folkový nádech, což mezi tou miliardou kláves a epických sborů opravdu působí hodně příjemně.
Zde narážíme na dva asi největší problémy “Sacrificium”, které spolu jistě souvisí. Ten první jsem již vlastně nepřímo řekl – velká část songů dost splývá, protože je to +/- pořád jedna a ta samá bombastická písnička. Tím druhým pak není nic jiného než další evergreen žánrových alb – sorry, ale délka 65 minut je fakt moc. Nechápu, co to je v posledních letech za trend, že i průměrné nebo lehce nadprůměrné skupiny nahrávají desky se stopáží, jakou by si měli dovolit jen fakt dobří skladatelé. Ony třeba ty tracky ve druhé polovině “Sacrificium” nejsou nijak horší než třeba ty z té první, ale vzhledem k tomu, jak to zní všechno podobně, mě to pak začne fakt nudit… a to si rozhodně nemyslím, že bych byl nějaký nepozorný posluchač, vlastně spíš naopak… ale možná právě v tom je ten problém, když tak o tom přemýšlím. Mnohem raději si pustím 30-40 minut dlouhou věc, kterou si užiju, než vypínat víc jak hodinové album krátce po polovině, protože pak je ten výsledný dojem… no, diplomaticky řečeno horší.
Na druhou stranu má Xandria kladné body alespoň za to, že se na “Sacrificium” nepustila do nějaké uchcané regulérní balady… ne, že bych měl něco proti pomalým písničkám, ale zdá se mi, že poslední dobou je většina skupin přesvědčená, že správná balada má být sladkobolný patetický kýčovitý shit. Tím pádem uznávám, že je pro mě nakonec lepší, když “Sacrificium” zní takhle, než kdyby se někde v polovině nacházel nějaký podobný shit. O něco na tenhle se způsob se Xandria pokusila až v závěrečném songu “Sweet Atonement” a shit to opravdu je, ale protože mám zrovna nějak dobrou náladu, budu dělat, že je to jen nepříliš povedené natažené outro, na němž je vidět, že je dobře, že Němci nic podobného necpali i do předchozích pasáží desky. Snad ani nemusím dodávat, že poslech vždycky utnu po “Temple of Hate” a tímhle přešlapem si uši netrýzním, neboť se mám docela rád…
Jak na tom tedy jsme? Xandria opět ukázala svou přílišnou podobnost s formacemi jako Nightwish nebo třeba Epica, “Sacrificium” má přestřelenou délku, většina songů mezi sebou splývá díky tuně načančaných kláves a monstrózních sborů, což asi není úplně nejpozitivnější bilance. O průser však v žádném případě nejde a nějakým způsobem mě vlastně “Sacrificium” baví víc a je mi sympatičtější než třeba novinky holandských kolegů z Epicy a Stream of Passion nebo španělský příspěvek od Diabulus in Musica. Přes všechno, co tu padlo, je totiž Xandria stále zábavnější, byť by “Sacrificium” slušelo zkrátit délku aspoň o 20 minut a hlavně vyhodit tu sračku na konci… potom bychom se totiž bavili o nahrávce, jíž bych se vůbec nemusel stydět nasázet víc bodů. V té současné podobě se ale nemůžu podepsat pod nic lepšího než šestku…
Další názory:
Co se týče kopírek Nightwish, německý spolek Xandria patří k těm nejzavedenějším. Táhnou to už pěkných pár let a dá se říct, že to jsou zkušení muzikanti, jejichž desky mohou být brány svým způsobem jako sázka na jistotu. Novinka “Sacrificium” toto potvrzuje – je to v rámci možností vyzrálé album, na němž není zhola nic amatérského a technicky vzato je s ním naprosto všechno v pořádku. V praxi to ale nefunguje až tak dobře, jak to vypadá, a to ze dvou důvodů. Zaprvé “Sacrificium” těžce dojíždí na olbřímí délku 65 minut, která v případě, kdy už něco za polovinou kontroluju čas, opravdu není na místě. No, a pak je tu ta inspirace Nightwish. Já vám nevím, pokud s tím někdo nemá problém, tak oukej. Taky je třeba přiznat, že úplná kopírka to není a jisté drobné odlišnosti tam jsou. Jenže celkový dojem pořád praví, že je to jen další variace na “Century Child” nebo “Wishmaster” a korunu tomu nasazuje nová zpěvačka, která sice zpívá dobře, ale je to zkrátka Tarja jak vyšitá. Suma sumárum, svou úroveň to má, fakt sympatické songy (“Stardust”, “The Undiscovered Land”, “Little Red Relish”) taky a kdo skousne problémy, které se “Sacrificium” mám já, ten dostane rozhodně povedenou desku, ale mně to až na ty tři jmenované výjimky prostě přes všechnu úroveň nebaví a místy dokonce irituje, takže přes šest nejdu ani omylem.
Ježura
