Země: Německo Žánr: crust / grindcore / punk Datum vydání: 15.4.2014 Label: Selfmadegod Records
Tracklist:
01. Don’t Do It
02. Burn and Destroy
03. Lost
04. Living Just to Die
05. Inferno
06. Suffer
07. Human
08. Bread to Breathe [Napalm Death cover]
09. Burn and Destroy
Přestože jsem o německé formaci Mind nikdy v životě neslyšel, tak novinka “Save Yourself from Hell” má být jejich velkým návratem po desetileté odmlce, o jejímž důvodu historie kapely a propagační řečnění vydavatelství mlčí. Ona ani ta historie není na zrovna dlouhé povídání, protože se ví pouze to, že dvojice Mind vznikla v roce 1995 v Německu a jejími členy jsou Dzuma a Arek. Pánové vydali nějaká splitka, dema a EP, nicméně o plnohodnotném albu nikde ani zmínka, takže předpokládám, že novinka je počinem debutovým. I když, na tom stejně nezáleží, protože Mind se pohybují v tak špinavých sférách hudebních podhoubí, že i kdyby za sebou měli desítku alb, tak to jedenácté bude znít beztak stejně neústupně jako “Save Yourself from Hell”.
Co jiného taky čekat od desky, která si s sebou bere do světa nálepku crust / punk / grind. Už jen z tohohle trojsloví je naprosto jasné, co od Mind očekávat, takže nebudu sáhodlouze kecat o tom, jak je zpěvák neurvalý a agresivní, jak jsou skladby ničivé, riffy crustově špinavé a úderné a bicí sakra rychlé, když se dá výsledek shrnout tvrzením, že to zní jako bezmyšlenkovitý atak hudební bestie, která se s tím nemaže a okamžitě se na vás vrhne s tím svým syrovým, úplně na kost ohlodaným crust / grindem. Aby to však nebylo tak jednoduché, tak ten ustoupí stranou i jiným hudebním vlivům, takže výsledek je o něco víc komplexní, než by se na první pohled zdálo. Někdy jsou ale ty výlety mimo crust / grind tak krátké, že ani hardcore punkový pouliční vokál v “Burn and Destroy” nedovolí slevit z nastaveného tlaku a skladba ničí skoro se stejnou vervou jako jiné údernější kusy. Tatéž píseň se pak objeví v samotném závěru ještě jednou, přičemž v druhé verzi si střihne vokály hostující zpěvák Denis Boardman z Doom. Rozdíl je prakticky minimální, takže se ani nebudu rozhodovat, která se mi líbí víc.
Už si ani nepamatuju, zda jsem poslouchal nějakou ukázku, než jsem si album na recenzi vzal, nebo jsem vycházel čistě z hudební škatulky, nicméně jakmile spustila úvodní šlupka “Don’t Do It”, tak jsem nevěděl, co budu dělat a jak tohle budu hodnotit, protože na pozadí grindové šílenosti se spustil jakýsi prasečí jekot evokující mi cokoli z goregrindu a podobných zvráceností, kterým jsem nikdy nepřišel na chuť, a spadla mi čelist. Naštěstí je to vlastně jediná skladba s podobnou orientací, takže i když jsou tu ještě grindové nátěry “Suffer”, “Bread to Breathe”, což je předělávka Napalm Death (s lehce pozměněným názvem, protože originál je “Breed to Breathe”), a zničující “Human”, tak už je to pro mé uši přeci jen mnohem stravitelnější.
Ty nejsilnější momenty pak přichází ve chvílích, kdy Mind trošku poleví s tou přímočarostí a neurvalostí, což je případ delších kousků “Lost”, “Living Just to Die” a “Inferno”. Přestože jsou všechny patřičně agresivní a nemůže být v jejich případě řeč o nějakém vyměknutí, tak je lze považovat za experimentálnější vály. “Lost” zaujme hlavně úvodní gojirovskou kytarovou vyhrávkou, na níž plynule navazuje neurvalá crustová rychlovka, která se prozměnu na konci druhé minuty uklidní a v závěru ji zase vystřídá závěrečný sprint. Kupodivu to nezní šroubovaně nebo uměle a zrovna “Lost” jsem si oblíbil asi nejvíc. “Living Just to Die” sice nemění nálady tak sebevědomně jako “Lost”, ale po dlouhé střednětempé pasáži přichází kýžený masakr, ačkoli ani ten netrvá věčně a závěr tak uzavírá pomyslný kruh stejným kytarovým motivem, jenž píseň nakopnul. Celkem 25 minut uteče jako nic a vlastně bez momentů, které by zavdaly pocit nudy.
Nakonec musím uznat, že se mi “Save Yourself from Hell” líbilo daleko víc, než jsem při prvním poslechu byl ochotný uznat, protože ačkoli mám crust rád, tak grindu zrovna neholduji a krom Napalm Death jej ani vyloženě nevyhledávám. Je mi však velmi sympatické, že se Mind nebojí stočit kormidlo i jiným směrem a třeba mně tak učinit tento počin snesitelnější a hlavně zajímavější. I přes lehké experimenty je ale jasné, že “Save Yourself from Hell” je tady z jednoho prostého důvodu, a sice vzít posluchače do svých spárů a za 25 minut z něj vymlátit duši. No, a protože se to Mind daří, tak si můžou v notýsku odškrnout splněnou misi.
Je to sice tristní neznalost, ale pokud mě paměť nešálí, tak jsem doposud neslyšel byť jen jedinou desku německý power metalistů Brainstorm, kteří se díky své tvrdé práci dokázali vypracovat mezi přední představitele tohoto stylu ve své zemi, ačkoli nedosáhli velikosti Blind Guardian, Helloween nebo Rage. Jubilejní novinka “Firesoul” tak ve mně vzbuzovala neurčitá očekávání, kdy jsem vlastně pořádně nevěděl, co čekat, ačkoli jakousi teoretickou znalost tvorby Brainstorm samozřejmě mám.
“Firesoul” mě ihned zaujalo ostře kytarovým zvukem, kdy se nesahá po vzoru zbytku power metalové scény zbytečně po klávesách a orchestrálních aranžích kdykoli se kapela rozhodne navodit atmosféru něčeho rádoby většího, ale Brainstorm sází na živelný a hutný sound, z něhož si dokážu úplně jasně představit, jak dobře a silově budou jednotlivé skladby znít v živém provedení.
Celkem desítka písní má svou hlavní devízu v kombinaci masivních kytarových riffů a skvělého vokálu Andyho B. Francka, jenž nezní ani ve vyšších polohách jako obyčejný power/speed metalový eunuch a jeho hlas úplně fantasticky zapadá jak do ostřejší jízdy ve stylu “Shadowseeker”, stejně jako do pomalejší “Recall the Real”, která mě překvapila skvělou stavbou a postupně nastavenou gradací, jež umocňuje pocit, že se v ní stále něco zajímavého děje. A ono se děje. A nejen v “Recall the Real”. Většina písní šlape na přechodu mezi rychlejším až střednětempým rychlostním stupni a díky absenci zbytečných výplní ve formě balad a vyloženě vatovitých skladeb je “Firesoul” velmi příjemným počinem, který musí prostřednictvím hitovek “Firesoul” nebo “The Chosen” zahřát u srdíčka každého příznivce řízného power heavy metalu.
No co vám budu povídat, když už beztak máte “Firesoul” naposlouchané líp než já, protože nejste banda ignorantů, která by takovou legendu přehlížela takhle dlouhou dobu, takže si musím nasypat popel na hlavu a začít ve volných chvílích objevovat taje dřívějších studiových zářezů.
V loňském roce se mi do přehrávače mimo jiné zatoulala nahrávka od jisté poměrně nenápadné (aspoň z mého ohledu, na lokální scéně okolo Berlína, odkud formace pochází, to možná bude jinak) německé kapely. Ta kapela se jmenovala Shrike a ta nahrávka zase “Hinab in die vertraute Fremdheit”. Osobně se poměrně rád přehrabuji v hromadě undergroundových black metalových počinů, protože jsem tak trochu naivní a pořád si myslím, že ten underground k black metalu patří a že se tam dá najít spousta opravdu skvělé hudby. A což o to, rozhodně je dost případů, které mě v tom docela utvrzují, nicméně zrovna Shrike se to moc netýkalo…
Nebudu vás nijak lakovat, dneska už si z “Hinab in die vertraute Fremdheit” nepamatuju vůbec s výjimkou toho, že jsem to kdysi slyšel a že mi to přišlo jako strašně blbá deska. Že si nevzpomínám na nic dalšího, je vcelku logické, protože tohle byl přesně ten druh alba, které si pamatovat fakt nechcete. Po téhle zkušenosti je asi docela jasné, že jsem rozhodně neměl v plánu to někdy se Shrike zkoušet znovu a třeba si shánět jejich předchozí debut “Meine Wucherung” z roku 2006, poslechnout “Hinab in die vertraute Fremdheit” s odstupem času nebo si počíhat na nějakou budoucí placku… a asi by se na tom nic nezměnilo, kdyby nám tu další placku, jejíž název zní “Sieben”, někdo neposlal na recenzi. Sebral jsem tedy veškerou odvahu (nesmějte se, člověk občas musí pochválit sám sebe) a dal jsem Shrike druhou šanci. Udělal jsem správně?
Jak jsem již řekl, čistě po hudební stránce si z “Hinab in die vertraute Fremdheit” nepamatuji vůbec nic, ale když zpětně čtu těch pár řádků, které jsem o tom albu před rokem vypotil, a poslouchám u toho novinku “Sieben”, tak si říkám, že bych to vlastně bez nějakých větších problémů mohl jen vzít, překopírovat, přepsat pár názvů a měl bych recenzi hotovou, protože i na aktuální fošnu by to sedělo docela přesně. Co z toho v překladu vyplývá, je myslím docela nasnadě – ani se “Sieben” jsem to zrovna nevyhrál.
Problém Shrike není v tom, že by to byla úplná sračka, protože to, ruku na srdce, zase není a bylo by nefér tvrdit, že tomu tak je. Technicky vzato se to vlastně dá poslechnout, aniž by člověk utrpěl nějakou újmu na zdraví či psychice, nicméně to neznamená, že se vám ten poslech bude líbit. Problém Shrike je totiž v tom, že ten jejich black prostě zní neuvěřitelně tuctově, obyčejně a nezáživně. Úplně šechno, co na “Sieben” najdete, tu už mnohokrát bylo a v mnohokráte lepším podání. Shrike postrádají jakoukoliv originalitu, odlišitelnost, vlastní ksicht, charisma, není v tom atmosféra, není to ani pořádně nasrané nebo agresivní, není tam vůbec, ale vůbec nic – a to je prostě špatně.
Podle toho, co Shrike produkují, si myslím, že nebylo účelem stvořit nějakou agresivní a nenávistnou vichřici, ale že to chtějí hrát spíše na tu atmosféru. Nic proti tomu, právě naopak – tento přístup by mi absolutně vyhovoval, kdyby v tom nebyl jeden malinký háček… no, on to vlastně zas tak malinký háček není, spíš je to hák jak prase. Ta atmosféra tam totiž úplně chybí.
Shrike tam hrají nějaké trochu melodičtější riffy, ale to je asi tak všechno, co k tomu lze říct. Prostě to tam nějak hrají a výsledek je nuda. Momentů, které by vás jakkoliv zaujaly a vytrhly z letargie, tu je naprosté minimum a ve všech případě to jsou záležitosti, jež zabírají naprosto minoritní část hrací doby, tudíž jsou ve finále naprosto zanedbatelné. Jedna taková pasáž se nachází třeba přibližně v polovině druhého songu “Kadaver”, ale – a to jsem fakt stopoval – trvá pouhopouhých deset vteřin. Zbylých 340 vteřin písničky je hluchých jak poleno. Jediným světlým kusem “Sieben” je předposlední věc “Die Farben der Sehnsucht”, jež se nese v lehce odlišnějším duchu a třeba baskytara v ní sem tam připomene Glorior Belli ve verzi pro chudé, ale to, co je na tomhle albu vrcholem, je z obecného hlediska stále přinejlepším pouhý průměr.
Nemá cenu to nadále prodlužovat, jelikož finální verdikt je už stejně dávno jasný – “Sieben” je prostě slabota. Ta deska trvá 30 minut, ale při poslechu vám to bude připadat spíš jako hodina. Bohužel se nedá svítit, Shrike mě ani na druhý pokus nedokázali přesvědčit o tom, že by jejich hudba měla nějaký valný smysl. Samozřejmě jim to nikdo nebere, pokud to chlapce baví, vůbec nic pro tomu nemám, rozhodně je lepší, když budou ve zkušebně drtit podprůměrný black metal, než aby brali drogy a přepadávali babičky v parku, ale asi sami uznáte, že to asi není zrovna věc, kterou by šlo promítnout do výsledného hodnocení. Jestli mi za rok dorazí na mail jejich další album, tak už to narvu nějakému poddanému v redakci…
Země: Německo Žánr: power / speed metal Datum vydání: 28.3.2014 Label: earMUSIC
Tracklist:
01. Avalon
02. Hellbent
03. Pale Rider
04. Born to Fly
05. Master of Confusion
06. Empire of the Undead
07. Time for Deliverance
08. Demonseed
09. Seven
10. I Will Return
Situace, v níž se již hezkých pár let, přesněji řečeno od roku 2001 a alba “No World Order”, Gamma Ray nachází, by se dala nazvat jako slepá ulička. Tato power metalová čtveřice předvedla to nejlepší ze svého umění v 90. letech a v aktuálním miléniu jako by se pouze snažila uhájit dříve získané pozice, a to tím způsobem, že se hlavní mozek Kai Hansen soustředí hlavně na to, jak dát dohromady album, které bude těžit ze zlatých let minulých, ale nebude to na něm příliš patrné, takže se snaží tvářit, jak jdou jeho Gamma Ray stále kupředu, ale opak budiž pravdou. Přesně tenhle dojem totiž mám z posledních čtyř studiových desek a novinka “Empire of the Undead” není žádnou výjimkou, protože hned po prvním poslechu jsem tušil, že tady něco smrdí…
Nebudu z toho dělat detektivku, takže můžu klidně říct, že ten závan jde především od kvality samotného alba, které mě jen utvrzuje v tom, že Gamma Ray se s přibývajícími alby stávají čím dál víc předvídatelnější, a přestože se snaží krmit své fanoušky tvrzením, že “Empire of the Undead” bude (nečekaně) nejtvrdším albem v diskografii, tak já se vlastně ničeho nového nedočkal, protože věřím, že kdybych měl jejich diskografii o něco víc zmáknutou, tak bych ke každé písni dokázal z fleku najít nějaký starší ekvivalent, z něhož se při loňském tvůrčím dýchánku ve zkušebně Gamma Ray (ne)patrně čerpalo. No dobře, tohle ale není v recenzi hlavní, takže to shrnu tím, že “Empire of the Undead” v žádném případě (opět nečekaně) nepřekvapilo.
Zajímavostí je, že novinka je vůbec prvním počinem s Michaelem Ehrém, jenž na bubenické stoličce nahradil dlouholetou jistotu Dana Zimmermana, který kapelu před dvěma roky po téměř patnácti letech opustil. Pokud čekáte nějakou změnu ve výsledném soundu, tak si zrovna jednu flákněte za troufalost, protože krom toho, že není Ehré tak odvážný a drží se víc zpátky, se vlastně vůbec nic nezměnilo, takže výsledných deset skladeb je charakteristickou prací Kaie Hansena, jenž se svého heavy/power metalu jen tak bez boje nevzdá. A není se mu co divit. Vždyť to, co dělá, mu evidentně přináší úspěch a fanoušci budou zajisté chrochtat blahem, ale nabízí se otázka, jestli je ještě nad čím, a na to se nyní pojďme podívat.
K mému překvapení se nazačíná zas tak špatně, jak jsem od “Avalon”, od níž mě odrazovala předlouhá stopáž, očekával. Hodně jsem se obával, co že za prázdný pokus o epickou věc vlastně čekat. Oproti tomu je “Avalon” dobře vygradovaná a ústřední motiv v podobě rockově jednoduchého riffu ji slušně posunuje ke zdárnému konci. Zpočátku jsem sice měl problém překousnout průhledné sbory v hymnickém refrénu, ale po nějaké době jsem si i na ně navykl, a pokud výsledek srovnám třeba s poslední Avantasií, k níž má tahle věc už ze své epičtější podstaty relativně blízko, tak strčil KaiTobbiho hravě do kapsy. Jak už bylo řečeno, tak Kai Hansen ohlašoval v souvislosti s “Empire of the Undead” tvrdší “thrashy sound”, což se tak úplně nekoná, protože podobná kritéria snese snad jen titulní “Empire of the Undead”, za jejíž úvodní riff Lars Ulrich z Metallicy požene Hansena k soudu a vytluče z něj vše do posledního eura, a druhá “Hellbent”, jejíž refrén je dalším z řady důkazů toho, že členové Gamma Ray mají staré dobré Judas Priest z období “Painkiller” naposlouchané sakra dobře. Z obou skladeb se mi vyloženě líbí snad jen titulka, která je oproti jinak sterilnímu a tradičnímu materiálu slušným odvazem a hlavně nečekaným oživením.
Špatná není ani na “Master of Confusion”, u níž bych to nečekal, protože pokud si dobře pamatuju, tak tato píseň (vlastně i spolu s “Empire of the Undead”) mě při posledním živém setkání s Gamma Ray krutě nebavila. Ona sice není kdoví co, protože působí jako směska “I Want Out” od Helloween a “Heaven or Hell” z “No World Order”, přičemž od té první si bere kytarové melodické veselí a celkovou stavbu, kdy hlavně ve slokách je ta vykrádačka až příliš okatá, kdežto druhá jmenovaná promluví z chytlavého refrénu, kterému vládne nezaměnitelný Hansen. Ale když už nic, tak máme v jejím případě co dočinění se slušnou hitovkou, jež v sobě nese všechna stylová poznávací znamení. Bohužel je album jako jízda na horské dráze a s každou další skladbou může přijít vrchol stejně jako hluboký pád, což je případ dvojice “Pale Rider” a “Born to Fly”. “Pale Rider” je utahaná heavy metalová hymna, která na malou chvíli zabaví orientální kytarovou vyhrávkou po skončení refrénu a vlastně ani vokální linka není špatná, ale jako celek žádná sláva. To následující “Born to Fly” je vypalovačka jak se patří a myslím, že ani na lepších albech jako “Power Plant” by se neztratila.
V závěru už se zase střílí do prázdna, takže krom řádně hutné “Demonseed” to od “Time for Deliverance” nestojí pořádně za řeč. Posledně jmenovaná je plytká balada, kterým asi nikdy nepřijdu na chuť. “Seven” je zase klasická odrhovačka, kterou od “Master of Confusion” nebo ještě lepší “Born to Fly” odlišuje fakt, že krom kytarového sóla jsem si z ní ani po několikera posleších nic nezapamatoval. No, a závěrečná “I Will Return” je vyloženou reminiscencí na “Keeper of the Seven Keys”, jen s rozdílem moderního zvuku, ovšem zatímco tam, kde “Strážce” působil nadčasově, je “I Will Return” přešlapováním na místě a zbytečným natahováním stopáže. Radši pokusy o agresivní atak ve stylu písně titulní než power metalové průhlednosti jako “I Will Return”, jíž ani přítomný tah na branku nezachrání, protože v ní Kaiovi nevěřím ani dobrý den a celá působí strašně uměle. Konec novinky je vyloženě její nejslabší částí, protože zatímco se první polovina dá přečkat úplně bez problémů, tak ta druhá už dost výrazně drhne.
“Empire of the Undead” je vlastně klasický případ novinkového alba velké kapely, jíž už evidentně dochází dech. Na jednu stranu je to nahráno v tom nejlepším studiu, instrumentální výkony jsou v naprostém pořádku, ale s kvalitou a vyrovnaností materiálu je to horší než u leckteré neznámé party lokálního významu. Prostou matematikou jsem si spočítal, že Gamma Ray si pro mě připravili pět pohodových songů a pět obyčejných podprůměrných vycpávek, kterých jsem od nich zejména na posledních albech slyšel celé kopy, takže se snad nebude nikdo divit, že nadšeností zrovna neoplývám. Neříkám, že jsem to nečekal ještě horší, protože “To the Metal!” a “Land of the Free II” byly neposlouchatelné bláboly, kde těch slušných momentů bylo ještě daleko míň, ale na druhou stranu není “Empire of the Undead” žádná hitparáda. Průměrné album od kdysi skvělé kapely.
Další názory:
Nemůžu tvrdit, že by mi Gamma Ray někdy vadili, a i když se poslední roky jen točí v kruhu, neměl jsem problém si jejich nahrávky párkrát poslechnout, ačkoliv si stejně jako kolega myslím, že poslední opravdu dobrou deskou bylo “No World Order” z roku 2001 a ten pozdější zbytek je vždycky jen tak na několik málo protočení v době vydání a tím to hasne. Tak nějak podobně je na tom i “Empire of the Undead”… když to hraje, přijde mi to oukej, nijak mě to neotravuje, sem tam si podupu nohou do rytmu, ale že by mě to album vyloženě oslovovalo a měl jsem chuť jej poslouchat i potom, co dopíšu tenhle odstavec, to při vší úctě tvrdit vážně nemůžu. Začátek je hodně slibný, protože dlouhá “Avalon” patří snad k tomu nejlepšímu, co Hansenova parta za poslední dekádu vyplodila, a kdyby se celá nahrávka nesla v tomto epickém duchu a vysoké kvalitě, okamžitě bych šel s hodnocením o notný kus nahoru. To se ovšem bohužel neděje, takže z dalších songů mě pořádně zaujala jenom ostřejší titulka “Empire of the Undead” a dvojice “Demonseed” a “Seven”. Ostatní písničky jsou v pohodě, ale žádný zázrak se nekoná – s jedinou výjimkou v podobě balady “Time for Deliverance”, což je sračka jako svině. Album se dá poslouchat, netvrdím, že ne, ale to je asi tak všechno, protože až na “Avalon” tu nic vyloženě zajímavého není… H.
Pětadvacátý duben měl být původně zasvěcen aggrotech kultu Psyclon Nine. Jenže jak jistě víte, Nero Bellum to zase jednou přehnal s drogami, šňupnul si o nějakou tu čáru navíc a vzal dráhu neznámo kam. A spolu s ním se vypařily i peníze vybrané přes Kickstarter na nahrávání nového alba, čímž chtě nechtě způsobil (s největší pravděpodobností definitivní) rozpad kapely a zrušení evropské šňůry, čímž nasral řadu fanoušků. Jenže jak řekl nejmenovaný kolega z redakce, “něco takovýho se dalo čekat, že se zase ufetuje”, takže ač to bylo zjištění nepříjemné, pro některé fanoušky zdaleka ne tak překvapující.
Pražské Rock Café tak pátečního večera uvítalo rakouskou goth rockovou okultní formaci Whispers in the Shadow spolu s německou legendou darkwave Diary of Dreams. Ač druhé jmenované jsem neznal, s Whispers in the Shadow jsem již jednou měl tu čest a z onoho setkání před dvěma lety, kdy doprovázeli XIII. století, jsem si odnesl dojem, že až tu budou příště, musím na ně zajít stůj co stůj. A jsem jen rád, že se podařilo Psyclon Nine nahradit když ne tak známým, tak přinejmenším stejně kvalitním jménem. Respektive jmény – obě kapely působí na scéně dobře dvacet let a jejich hudba je v daných kruzích vysoce ceněna.
Open door klubu byl stanoven na osmou večerní. Whispers in the Shadow pak měli večer otevřít ve tři čtvrtě na devět. Škoda zbytečného prostoje, který se dal o dobrou čtvrthodinku zkrátit. Nicméně skutečně se stalo tak, jak pravil program, a já se odlepil od zdi právě ve chvíli, kdy kolem mě na pódium procházel frontman Ashley se zbytkem kapely. S prvními tóny intra z poslední desky “The Rites of Passage” atmosféra řádně zhoustla. Rituál začal. Hypnotické uvedení titulní písně vystřídala rocková bouře. Údernost se střídala s mystérii a závojem tajemna. Zazněly obě mé velmi oblíbené písně “Reinvention” i “Back to the Wounds”, hypnotické kusy bez kytar. Jen klávesy, bicí a basák Fork mlátící rituální rytmy do samostatného bubnu. A samozřejmě velekněz Ashley Dayour, jako obvykle navlečený do černého roucha, se zjizveným kloboukem na hlavě. Vyjma těchto především rytmických písní ale byli Whispers in the Shadow podstatně živější. Živelní byli ve všech případech, ale nechyběly kousavé riffy a všudypřítomná psychedelie.
Set postavený především na posledním albu (pokud mě paměť neklame) trval hodně přes hodinu a po odchodu do backstage si obecenstvo vyskandovalo přídavek v podobě dalších dvou písní. Výsledná doba se tak přiblížila k hodině a půl a minimálně tímto charakterem splnili Whispers in the Shadow to, co bylo k dočtení na internetech – totiž, že půjde o večer se dvěma headlinery. Kvalitativně zcela určitě ano, nicméně jakmile se o zhruba dvacet minut později ukázali na pódiu němečtí Diary of Dreams, bylo vcelku jasno, na koho se šlo především. Kromě toho mě ale zarazilo, jak nepočetné publikum bylo – zhruba stovka hlav byla daleko za mým očekáváním vzhledem k tomu, jaká jména ten večer hrála. Jasně, nebyli to Psyclon Nine, ale ani jedna z kapel nebyli žádní usmrkánci, kteří se předevčírem vyloupli na scéně. Docela mě to zamrzelo, obě kapely si určitě zasloužily větší podporu.
Jak jsem již napsal výše, Diary of Dreams pro mě byli velkou neznámou. Ač jsem si říkal, že bych je mohl naposlouchat, (opět) jsem nic takového nestihl a kromě přehrání jedné, dvou písní z YouTube a strohých informací z Wikipedie jsem o nich nevěděl ani zbla. O to větší překvapení bylo, jak různorodě kapela působila. Bubeník rocker posledního střihu, kytarista post-punker s řádným čírem a frontman Adrian germánský barbar s hustou hřívou a neskutečným charismatem, které lil do publika horem dolem. A že s fanoušky začal pracovat hned od začátku, kdy po intru houkl od éteru “Ahoj Praho!”, což bylo odměněno řádným ohlasem. Podávání rukou během koncertu bylo téměř na běžném pořádku, občas prohodil pár slov, všímal si kde koho. Zhruba v půlce setu se k němu dostal telefon s přáním, aby majiteli telefonu (ať už byl jeho pohlaví jakékoliv) zahráli dvě vybrané písně – na což zareagoval nesmírně pozitivně a jako další song vystřihli Diary of Dreams první z nich. Jestli to byla shoda náhod, nevím a příliš mi ani nepomůže název, neboť si ho nepamatuji. Podle jmen jsem si z hodinu a půl dlouhého setu zapamatoval “Chemicals” a “Stummkult”, nicméně vzhledem k tomu, že Diary of Dreams, byť v oslabené sestavě, vystoupení nijak nešidili, to vlastně ani nevadilo, protože jsem si je dokázal užít i bez toho. Alespoň první hodinu. Ke konci se mi začal darkwave míchaný s měkčí elektronikou a industrialem mírně přejídat, a ač bylo vidět, že fanoušci i kapela si koncert vážně užívají, já už ke konci začínal přemítat, jak se budu dostávat domů.
Popravdě mi dalo docela zabrat, abych neodešel ještě před přídavkem – jenže to by byla docela chyba. V závěrečné čtvrthodině chytil set druhý dech, a i když začal jemnou “Day in December”, končil s vyřvávačkou “The Curse”, která byla druhou “písní na přání”, spolu s gratulací oslavencovi. Nevím, jestli jsem se ke konci původního setu začal nudit spíše z důvodu neznalostí písní, nebo tím, že Diary of Dreams hráli vážně dlouho (na obojím něco bude), ale bylo by dost nefér tvrdit, že byli špatní. Nebyli, hráli dobře. Jen i dobrého se člověk může přejíst. Konec přišel ve čtvrt na jednu, což bylo docela daleko za mým původním očekáváním. Můžu ale říct, že zklamaný jsem neodcházel. Vynikající Whispers in the Shadow, i přes délku a mírnou repetetivnost stále dobří Diary of Dreams. Snad že bych uvítal dřívější začátek celé akce a možná i jiné místo konání, neboť mi přijde, že v Rock Café přes všechny jeho kvality nevyzní atmosférické kapely jako právě Whispers in the Shadow tolik, jako v jiných klubech. Nicméně to není nic, co by se nedalo překousnout.
Když píšu recenzi na black metal a nevím, jak začít, v drtivé většině případů to odpálím prohlášením, že black metal mám vážně rád ve všech jeho podobách. Abych byl dneska trochu originálnější, řeknu, že… no, black metal mám vážně rád ve všech jeho podobách. Ale dosti humoru, vážně je to tak, a když říkám, že ve všech, rozhodně tam spadá i ambientní black metal. Sice to nebývá zrovna přehnaně originální muzika, vlastně spíš naopak, ale pokud má to které album pořádnou atmosféru, což je to hlavní, co od tohoto subžánru požaduji, jsem ochoten si to užít. Nyní si ovšem povíme o případu, kde se to ne úplně povedlo…
Lebensnacht je jednočlenný black metalový projekt z Německa, což je kombinace, jež tu zdaleka není poprvé ani naposledy. V loňském roce vyšly hned dva velké počiny, debut “Luonnon voima” a jeho pokračování “Syksyn kuoleminen”, přičemž je to právě druhá zmiňovaná nahrávka, jíž se nyní v krátkosti podíváme na zubní protézu.
Relativně pěkný obal, který +/- odpovídá tomu, co od ambientního black metalu očekávám a chci, sliboval, že by mohlo jít o solidní desku, nicméně když jsem se pustil do poslechu, tak i přes nemalou snahu jsem zde nenašel nic, co by mě nějak výrazněji zaujalo. Nijak mi ta hudba nevadí, ani mě neobtěžuje, ale to je z toho důvodu, že ji většinou ani nedokážu vnímat. Při všech pokusech bez výjimky se mi naprosto úspěšně podařilo upadnout do takové té posluchačské letargie, kdy muziku nijak nevnímáte a pomalu ani nevíte, že vám něco hraje.
Na celém “Syksyn kuoleminen” jsem si všehovšudy našel jen dva solidnější momenty, a sice “Herbststerben” s pěkným začátkem a několika relativně povedenými vyhrávkami v dalším průběhu a dále “Kuolema”, jež nijak nevybočuje z linie dalších skladeb, ale některé její momenty mě z nějakého důvodu aspoň trochu baví. Ale to je bohužel dost malá část hrací doby, jejíž zbytek je prostě a jednoduše absolutně nevýrazný jak v black metalové, tak i v ambientní poloze. A to ze “Syksyn kuoleminen” bohužel dělá podprůměrnou záležitost…
“D:REI” stoner metalových Black Space Riders mi v přehrávači leží snad už tři měsíce a stejně jsem ho na jeden zátah dokázal sjet snad pětkrát, přičemž nedokončených poslechů bylo nepočítaně. Předlouhá stopáž 80 minut je doslova vražedná a vzhledem k tomu, že tahle parta neúnavně po celou dobu zásobuje posluchače špinavými riffy, neurotickými vokály, pomalými tempy a to vše pocukrované rockovou psychedelií, tak mi přijde, že po každém poslechu jako by na mě doléhala deprese a špatná nálada, protože optimismus je to jediné, co od této desky v žádném případě neočekávejte (no dobře, možná dvanáctá “Letter to a Young One” je taková odlehčenější, ale je to jak kapka v moři).
Německá parta má za sebou už dvě alba, a pokud obě byla takto posluchačsky nepřívětivá, tak potěš koště. Neříkám, že hudebně je to špatné, naopak, hodně dobré, protože atmosféra sedmdesátek je krásně propojena s moderními postupy a třeba taková “Give Gravitation to the People” v sobě skrývá disko rytmus jak vyšitý a vůbec to spolu se špinavými riffy nezní nepatřičně. Osobně jsem si oblíbil spíše klasičtější kusy jako heavy metalem potřísněnou “Share at the Water”, hutnou “Way to Me” nebo v první půli chytlavou “The GOD-Survivor”, jež následně skončí v oparu rockové psychedelie a orientálního kytarového sóla. Víte, je zajímavé, že i když mi album přijde dlouhé a rád bych ho zkrátil o dobré tři, čtyři skladby, tak se nemůžu rozhodnout, kterou obětovat. Líbí se mi rozmáchlá psychedelie “Space Angel (Memitim)”, drsný groovy atak jménem “Bang Boom War (Outside My Head)” i závěrečná sabatovská “The Everlasting Circle of Infinity”.
Přestože mám stále problém se albem prokousat na jeden poslech, tak nevím proč, ale stejně mám v sobě nutkání si jej pouštět. Možná je to tím, že spousta skladeb má skvělou atmosféru, zajímavými momenty se nešetří a celkově z toho dýchá hudební vyspělost, takže ten, kdo tuhle hudbu má rád, by neměl váhat, protože vše je zde v míře vrchovaté. Hodilo by se říct, že je tam toho až moc a o dvacet minut méně by určitě neuškodilo, ale přesto všechno je “D:REI” velmi svéhlavý počin, který mě zaujal. Ne ve všech ohledech vyloženě pozitivně, ale zaujal.
Jak už název napovídá, “Monster Akt 1: Kopfkino” je pouze první částí rozsáhlejšího celku. Konkrétně se jedná o trilogii, jejíž další dva díly má německá formace Unterschicht v plánu vydat v budoucnu. Tak jako tak se nyní podíváme na to, jak první třetina “Monster” dopadla…
“Monster Akt 1: Kopfkino” je do jisté míry rozhodně zajímavá deska, jež ovšem bohužel trpí několika neduhy. Tím prvním je to, že zdaleka ne o všech písničkách se dá tvrdit, že to jsou úplné pecky, vlastně mi některé kusy připadají spíš jako vata do počtu a osobně bych se bez nich obešel. Není to neposlouchatelné, ale jak dokazují jiné hitovky, Unterschicht to umí i lépe. Úvodní “Mann im Kopf” se ještě dá, ale není to žádný trhák, nicméně pořád lepší než trochu natahovaný závěr v podobě posledních tří věcí “Seelenfrieden”, “Butterfly” a “Serial Killers”. Druhým problémem je trochu přepálená délka… kdyby Unterschicht svůj počin osekali o tyhle čtyři skladby, hned bychom se z hodiny dostali na mnohem přijatelnějších 40 minut a bylo by to super.
Na druhou stranu však oba ty neduhy naprosto dostatečně vyvažuje zbytek “Monster Akt 1: Kopfkino”, který je ve všech případech hodně dobrý, někdy dokonce kulervoucí. Vály jako “Wenn mich der Wahnsinn küsst”, “I Kill You”, “Dort wo du jetzt bist” a především neskutečně našlapaná jízda “Du sollst bluten” jsou všechny absolutní nářezy přesně v tom stylu, jaký mám já osobně v tvrdé elektronice nejraději.
Jak dokazují ty nejsilnější kusy, Unterschicht je jméno, s nímž je rozhodně třeba počítat, protože tihle Němci zcela zjevně mají dobré nápady a dokážou je přetavit do dobrých songů. Škoda, že se na “Monster Akt 1: Kopfkino” nevyvarovali několika mušek, ale pokud je do příště vychytají a do pokračování si z prvního dílu vezmou jenom to nejlepší, věřím tomu, že to bude vražedná fošna. Už teď za hodně silných 7.
Země: Německo Žánr: industrial / gothic metal Datum vydání: 21.2.2014 Label: Steamhammer
Tracklist:
01. Apocalyptic Vision
02. Until the End
03. Shadowmaker
04. If You Believe
05. Inside Your Eyes
06. Kommt näher
07. Irony of Fate
08. Virus
09. Back from the Dead
10. Welcome
11. Antiserum
Němečtí Crematory byli z mého pohledu vždy takovou trochu podivnou skupinou. Na jednu stranu už to táhnou fakt dlouho, vydali dvanáct regulérních řadovek a nespočet dalších neřadovek, mají dost slušnou fanouškovskou základnu, zanechali na metalové scéně solidní stopu… já osobně jsem jim ovšem nikdy nemohl přijít na chuť. Uznávám, že nějak zevrubněji znám v podstatě pouze novější tvorbu po roce 2000 (a ani tu ne úplně komplet), ale cokoliv jsem si od nich kdy pustil, to mě nudilo tak ohromným způsobem, že jsem jednoduše nikdy němel potřebu, chuť, vůli a náladu si od nich shánět a poslouchat něco dalšího. Hlavní důvody toho, proč mi jejich hudba tak neseděla, si však povíme až o něco níže…
Nabízí se ale klasická otázka, kterou si jistě nejeden z vás nyní položil – tak proč je tedy, ty debile jeden, recenzuješ, když stejně víš, že se ti to nebude líbit? Inu, ačkoliv se to může zdát trochu prapodivné, ten debil měl v případě dvanácté dlouhohrající desky “Antiserum” důvod, proč být zvědavý, jakkoliv měl předcházející alba suverénně na salámu. Oč se jedná?
Crematory už nějakou dobu produkují takový mix gothic metalu a industrial metalu… ačkoliv tedy s opravdovou gotikou a opravdovým industrialem to vždycky mělo prd společného, spíš to byla taková ta “gotika” a “industrial”, jak jej chápou metalové kapely, nicméně dejme tomu. Rozhodně se však musí nechat, že ten styl Crematory je svým způsobem poměrně rozpoznatelný; formálně se sice jedná o hudbu kdesi na pomezí dvou jmenovaných metalových subžánrů, avšak nešlo o vyloženě typickou podobu těchto stylů…
Co se však “Antiserum” týče, kapela slibovala, že přisype mnohem víc na stranu té industriální složky, přičemž vše nasvědčovalo tomu, že tentokrát se již nebudou snažit o “industrial”, jak jej chápou metalové kapely, ale o opravdovou elektroniku. Německá pětice šla dokonce tak daleko, že do světa hlásala moudra, že “Antiserum” bude EBM metal… pro nezasvěcené pro jistotu dodáme, že zkratka EBM znamená electronic body music, což je – hodně vágně řečeno – prostě tvrdá elektronika. A to mně osobně zní setsakra zajímavě, jelikož EBM mám hodně rád. A aby svá slova stvrdili, tak si Crematory na pomoc s klávesami a elektronickou složkou “Antiserum” pozvali Elmara Schmidta, hlavní postavu brémské EBM řezničiny Centhron, kterou mám shodou náhod také hodně rád.
Jak se ovšem hodně rychle ukázalo, s očekáváním kombinace metalu à la Crematory s říznou elektronikou jsem byl velice naivní. Neříkej hop, dokud nepřeskočíš – vážně jsem tak trochu věřil tomu, že půjde o EBM metal. Nejde. Crematory mají ve své tvorbě lehce industriálnější prvky už nějakou dobu, takže vzhledem k tomu, jakým stylem je “Antiserum” pojaté, to fakt není taková pecka, jak se podle klasicky přehnaných prohlášení muzikantů zprvu mohlo zdát. Jednoduše se nejedná o nic jiného než jen o další typické album Crematory nového tisíciletí, které má v některých vzácných chvílích mírně tanečnější klávesy. Zas takové terno to však není, takže pokud se vám tihle čtyři borci a jedna borkyně doteď líbili, je vysoce pravděpodobné, že se vám budou líbit i na “Antiserum”, a naopak pokud se vám doteď jako mně nelíbili, nové album na tom (podle mě bohužel) nezmění zhola nic.
Co se týče oné tolik proklamované spolupráce s Elmarem Schmidtem… při vší úctě se mi nezdá, že by dostal nějaký extra velký prostor, že by se mohl vyloženě vyřádit. Čekal jsem, že elektronika bude vraždit, ale to se neděje ani omylem, protože všechny ty náznaky industrialu jsou vlastně docela hodné. Buď ho Crematory drželi trochu na uzdě, což bych na jednu stranu chápal, že se nechtěli zas až tak extrémně vzdálit svému soundu, ale pak nechápu, proč si ho zvali, nebo se samotný Elmar zas tak nepředvedl a Crematory dal spíš slabší nápady, aby si ty opravdu dobré mohl nechat do Centhron, což bych na jednu stranu rovněž chápal, že vlastní kapela má přednost, ale pak zase nechápu, proč pozvánku přijal. Tak či onak je to pro mě po všech těch siláckých kecech o EBM metalu zklamání.
To znamená, že tu máme v podstatě takovou klasiku Crematory se vším, co mi subjektivně vždy vadilo, čímž mám na mysli především jednu jedinou věc, jež mě ovšem na druhou stranu v té muzice vždycky tak neskutečně iritovala (vlastně proč být diplomatický, řeknu to upřímně – vyloženě mě to tam vždycky totálně jebalo), až je to pro mě naprosto neposlouchatelné. Ta “věc” se jmenuje Matthias Hechler. Dokud Crematory jedou riffové sloky a vokální otěže pěvně třímá frontman Felix se svým chrčákem, je to pohodová muzika, ale jakmile do toho skočí kytarista Matthias se svým čistě zpívaným refrénem, tak je to na blití. Což o to, zpívat umí, to mu neupírám, ale vzhledem k tomu, jak násilný zlom to bývá a jak moc teplometsky to oproti tvrdším slokám zní… prostě mi to rve uši.
Ano, jsou i písničky, v nichž se to povedlo zapracovat poměrně slušně a nenásilně, ale těch mají Creamtory na kontě naprosté minimum a upřímně si takhle z hlavy vybavím pouze hitovku “The Fallen” z alba “Believe”… a to už je 14 roků. A ještě k tomu “The Fallen” oproti výše zmíněnému modelu, který Crematory rvou do drtivé většiny songů, vybočuje tím, že si Matthias a Felix prohodili role a kytarista má se svým čistým zpěvem sloky a Felix “zableje” v refrénu.
Na “Antiserum” se dá z písniček v tomto stylu trochu poslouchat jedině desátá “Welcome”, kde mě Matthiasův vokál nesere a nemám s tím problém, ale jinak… ty vole, jinak je to prostě děs. Stačí si vzít hned otvírák “Until the End”. Sloka je dobrá, líbí se mi to, baví mě výrazný klávesový motiv, který si “Until the End” vypůjčuje z předchozího intra “Apocalyptic Vision”, všechno je to úplně v pohodě… a pak nastoupí Matthias se svým homo refrénem a celá písnička je s prominutím v píči, protože se díky tomu pro mě stává neposlouchatelnou záležitostí.
Ale abyste si nemysleli, že mě otravuje jeden song a díky tomu dávám tak nízkou známku (nedělejte, že jste se na to číslo dole ještě nepodívali, já jsem vás viděl!), tak jedeme dál – “If You Believe”, “Inside Your Eyes”, “Irony of Fate”, “Back from the Dead”, “Antiserum”. Ve všech to je a ve všech se mi to krutě nelíbí. Šlape to dobře, dokud nenastoupí melodičtější pasáž s čistým zpěvem. Sice na toho chlapa furt nadávám, ale nechci říkat, že je Matthias nějaký kokot, který posílá do kopru celou kapelu… sám o sobě zpívá slušně, ale prostě se to mně osobně k tomu zbytku extrémně nehodí. A samozřejmě to není jen na jeho triko, protože tam asi nekdáká bez vědomí a souhlasu zbytku Crematory. Ale v některých případech je to vážně dost škoda, protože třeba u “If You Believe” nebo “Inside Your Eyes” jsou samotné sloky dost dobré. Ještě v “Back from the Dead” se jedná jen o jednu poměrně krátkou pasáž, ale i ta dokáže dojem z písničky pohřbít.
Možná jste si všimli, že ve výčtu výše nepadly názvy tří songů, což je záměr a není to jen náhodou nebo že bych na to zapomněl. Samozřejmě to má svůj důvod, který vás jistě napadl – ano, je to tím, že se tyto tři obejdou bez střídání tvrdších momentů s těmi čistě zpívanými. V případě singlové “Shadowmaker” to ovšem k ničemu lepšímu nepomohlo, protože je to odrhovačka jak prase a humpolácký refrén, jenž je snad přímo stvořený s úmyslem, aby si na to fandové na koncertech “zabékali”, je možná tím nejotravnějším, co “Antiserum” nabízí.
Zbývají nám tedy dvě poslední položky “Kommt näher” a “Virus”, které se jako jediné dají označit za to, co jsem od “Antiserum” čekal. Jedná se o nejindustriálnější tracky desky a navrch v nich neotravuje Matthias (sorry, chlape, že na tebe pořád nadávám, ale fakt mě ty refrény serou). Když byl vypuštěn klip “Kommt näher”, říkal jsem si, že je to slušná startovní pozice, snad se zbytek alba ponese v podobném duchu, akorát ještě trochu víc přitlačí na pilu. To se nakonec stalo pouze u “Virus”, díky čemuž se z “Kommt näher” vyklubal druhý nejlepší song. A co říct k “Virus”? Snad jen to, že refrén téhle pecky, v němž Felix suprově chrčí a elektronika konečně začne trochu kopat, je přesně tím, v co jsem doufal. Jeden jediný refrén…
V recenzi jsem do Crematory šil ze všech stran a nadával jak profesionální dlaždič (a ještě si jen tak bezdůvodně jednu kurvu řeknu, ať si to užiju, protože normálně to nedělám), vím to, ale jakkoliv se to teď může zdát divné, nechci zase kapelu úplně splachovat do záchodu a dát jí třeba dva body, které byste asi po takovéhle recenzi očekávali. Už jen proto, že poměrně solidní úroveň tam prostě je, Crematory jsou zkušení muzikanti a ne žádní neumětelové. Už jen proto, že když si odmyslím otravnou “Shadowmaker” a především ty gay refrény, tak pořád – jak už jsem ostatně říkal – ty sloky šlapou dost dobře a jsou docela zábavné. Že to není taková elektronika, jak jsem doufal, bych klidně přežil, kdyby to bylo i tak dobré. To nenaplnění očekávání vyloženě electro metalové desky je už jenom špička ledovce, která je oproti obrovské rozpačitosti z “normální” tvorby Crematory poměrně bezvýznamná.
S nadsázkou řečeno by Crematory měli svá alba vydávat ve dvou verzích – v jedné pro své stávající posluchače tak, jak jsou ty desky teď, a ve druhé s osekanými refrény pro mě, protože bez nich bych neměl problém nasypat mnohem vyšší hodnocení. Za současného stavu ale prostě jenom čtyři body, i když vím, že tady jsem hodně velká kunda vzhledem k těm kvalitním slokám.
Abychom si však po tom přívalu vulgarismů trochu zlepšili náladu a zakončili recenzi s úsměvem, řeknu vám na závěr nějaký vtip:
Jdou dva slepci po mostě, když vtom jeden z nich rukou zastaví toho druhého a zavětří… zohne se, sáhne na zem, olízne si prst a prohlásí: “Fuj, ještěže jsem do toho nešlápnul!”
Další názory:
Osobně jsem dlouho nevěděl, jak se k novince Crematory postavit. Nevím, jestli jsem v “Antiserum” hledal něco, čím ve skutečnosti ani omylem není (slušným industrialem), případně doufal, že není tím, čím bych nerad, aby byla (ufňukaným goth metalem). Upřímně můžu říct, že mě většina předchozí tvorby míjela, z velké části hlavně proto, že Rammstein jsem přestal poslouchat už nějakou dobu zpátky – a co si budeme povídat, Crematory k jejich rané tvorbě nemají zrovna daleko. Nicméně jak správně píše H. nade mnou, sliby příklonu k poctivému EBM vypadaly na první pohled docela zajímavě, a ač jsem k nim přistupoval střídmě, rozhodně jsem je nebral na lehkou váhu. A jak správně píše, k ničemu takovému v podstatě nedošlo, Crematory prostě pořád jedou téměř totéž, co si pamatuju z několika poslechů “Pray” a “Infinity”. Pro mě tedy nemastný, neslaný mix, který vytahují jedna, dvě zajímavé skladby, které na desce najdete, a zbytek je buď nuda, vata a případně obojí. Tedy za předpokladu, že jim přesně jejich styl nežerete horem dolem už deset let, nebo jak dlouho už jejich wannabe industrial hrají. Z “Antiserum” bych vypíchnul především již zmiňovanou “Virus” a případně i předposlední “Welcome”. Špatná není ani “Kommt näher”, ale tím výčet asi končí. Vím, že to moc chvály není, nicméně co víc říct o desce, z níž zdaleka nejlepší jsou bonusové remixy originálních skladeb. Atreides
Mé první setkání s německými progresivně metalovými Vanden Plas se uskutečnilo před dvěma lety prostřednictvím desky “Beyond Daylight” z roku 2002, která nabízela zdařilý materiál, jenž, ač nezapřel svou inspiraci v legendární “Awake” od amerických titánů žánru Dream Theater, měl svou osobitou tvář determinovanou specifickým rukopisem, bavil a nabízel příjemnou alternativu k zaběhlé progové stálici. Pravda, nejednalo se vskutku o nic převratného, co by zásadně posouvalo hranice žánru do nevídaných výšin, šlo pouze o hodně povedenou ukázku vysoce kvalitního žánrového standardu s notnou dávkou řemeslné zručnosti a skvělými melodiemi.
Házet Vanden Plas mezi všemožné Dream Theater revivaly, jak to bývá zvykem vždy, když nějaká kapela se slyšitelněji inspiruje, by bylo vskutku dost krátkozraké už jen díky faktu, že kořeny těchto Němců sahají již na počátek 80. let (oficiálně aktivní jsou pak od roku 1986). Navíc na rozdíl od nástrojových exhibic specifických pro americké instrumentální závodníky, Vanden Plas v tomto ohledu nabízeli konzervativnější náhled, metalovou popřípadě rockovou progresi s větším důrazem na melodie jako takové (tím myslím, že neholdovali žádným větším experimentům či změnám hudebního výraziva). Co se týče novějších výtvorů, musím se přiznat, že včetně celkem chváleného “Christ Φ” i posledního “The Seraphic Clockwork” znám novější Vanden Plas pouze na základě jednotlivých skladeb, tudíž těžko soudit, v jakém momentálním tvůrčím rozpoložení se kapela před nahráním novinky vlastně nacházela, ovšem na desku “Chronicles of the Immortals: Netherworld (Path 1)”, jež má vyprávět příběh knih “Kroniky nesmrtelných” německého fantasy autora Wolfganga Hohlbeina (jehož několik knih mi již rukama prošlo, ovšem tak pět let zpátky), jsem se vzhledem k předchozím zkušenostem těšil.
Skladbou, jež byla zveřejněna již před vydáním alba společně s povedeným obalem (který má na svědomí Stan Decker; celkem překvapeně ztišťuji, že je to ten samý člověk, který dělal ta fantasy klišé pro Timo Tokki’s Avalon), byla třetí píseň “Vision 3hree – Godmaker”, k níž byl vytvořen videoklip a jež sama o sobě celkem šikovně ukazovala, v jakém duchu se deska ponese. Song rozjíždí táhlý riff doprovázen o klávesy podporující výpravnou atmosféru, jenž je záhy vystřídán precizním klavírem, k němuž se přidává zpěv a dále pak navazuje překvapivý riff, který při prvním poslechu působil neobvykle (jako by vypadl z jiné skladby), ovšem nakonec se ukazuje, že má svůj význam, když naváže na refrén. Abych se přiznal, písnička mi ze začátku přišla dost nenápaditá, snad kvůli onomu většímu důrazu na výpravnost, který tlumil rytmičtější aspekty a zejména asi refrén, jenž mi zpočátku přišel zvláštně okleštěný, ovšem další poslechy mě nakonec byly celkem schopny přesvědčit, že mé původní reakce byly vskutku trochu unáhlené, protože ve výsledku to funguje.
Co se tedy týče zvuku, méně dbá na dynamičnost kytar a bicích, spíš sází na celkově epičtější a pestřejší vyznění, což ovšem neznamená, že bychom si neužili množství sól a riffů, pouze to dává konceptu konzistentnější tvar a dočkáme se zde množství nových postupů. Co se týká zvukového mixu, bohužel mi přijde místy až moc zaměřen na klávesové nástroje, přičemž kytary zní podivně plastikově, což vskutku nepovažuji za ideální, stejně tak pak baskytara je většinou hůře samostatně rozeznatelná. Po kompoziční stránce album exceluje a šikovně ve skladbách pracuje s motivy i kontrasty. Pokud jde o pestrost materiálu, jež u koncepčních alb jde ruku v ruce se stěžejními momenty příběhu, deska začíná intrem (“Vision 1ne”), jež nás uvádí do příběhu orchestrací a mluveným slovem; jsou zde hymnické balady, jakou je především skvělá (a přitom vlastně prostá) “Vision 5ive – A Ghosts Requiem”, mezihry (“Vision 4our – Misery Affection Prelude”) i klasické progresivně metalové kompozice v průměru kolem šesti minut délky, jež jsou místy obohaceny i například o elektronické prvky.
Kde tedy nastal ten problém, jenž mi zabránil napálit albu hodnocení přesahující tři čtvrtiny? Bohužel jsou tím kamenem úrazu přesně ty klasické prog-metalové skladby zejména z druhé poloviny alba, které, ač jsou kompozičně poskládané výborně a jsou pestře opatřené např. skvělými sóly jako třeba onen mně lehce až Pink Floyd evokující prostředek “Vision 6ix – New Vampyre”, chybí jim občas to pro melodičtější hudbu základní – dobré ústřední nápady. Některé refrény nebýt toho, že se nacházejí na adekvátním místě a párkrát se tam zopakují, ani bych je možná nerozeznal. Naštěstí závěrečná kompozice “Vision 10n – Inside” minimálně kvůli pestrosti a skvělému kytarovému sólu a zejména vygradovanému závěru napravuje reputaci druhé poloviny.
Abych se přiznal, už dlouho jsem nebyl z žádného alba tak rozpolcený jako z nových Vanden Plas, kteří předvedli sice skvěle poskládanou rockovou operu s mnoha povedenými momenty a novými elementy, na druhou stranu ovšem zároveň s tím vypustili i dost vaty. A opět jako bych byl stavěn do věčného dilematu – forma vs. obsah, respektive výsledný pocit pestrého metalového příběhu vs. sterilní melodie některých skladeb. Považoval bych tohle album za dobré, kdyby bylo oproštěno o onen punc epičnosti, vypustilo by se opakování motivů v rámci meziher a intro? Raději se nebudu mučit spekulacemi, dám tam příjemných sedm a doporučím to těm, kteří mají rádi rockové opery. Minimálně za pokus to stojí, to zas ano…
