Země: Německo Žánr: sludge metal Datum vydání: 15.4.2016 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Carnal Rising
02. Praise the Plague
03. Era Borealis
04. The Hint
05. Born Reversed
06. Oz
07. I, Omen
08. Cross the Cross
09. Schwanenstein
10. Sundowning
S německým duem Mantar jsem se seznámil dva roky zpátky ve strahovské Sedmičce, kde mě smetlo na sedmičce porcí nespoutaného rokenrolu vyváleném v pořádně hutné vrstvě bahna, čímž si získalo mé sympatie. Svojí koňskou dávkou energie se u mě zapsalo zatraceně vysoko, přičemž pozitivní dojem následně potvrdil i následný poslech debutu „Death by Burning“, ke kterému se tu a tam pro jeho neuhrabanost vracím dodnes. Ostatně, kvality materiálu podpořila i skutečnost, že novinka „Ode to the Flame“ již vychází (trochu překvapivě vzhledem k DIY působení kapely) pod křídly giganta Nuclear Blast… a jakkoliv je tahle značka dnes spojovaná spíš s většími jmény, komercí a konzumem v rámci žánru, Mantar rozhodně nezačali hrát hudbu pro slečinky. Právě naopak.
Už na předešlé placce se s tím dvojice z Hamburku nemazala a šla na to poměrně jednoduše. Kytara, bicí a dvě řvoucí hrdla pohánějící rockovou primordialitu mísenou jedna ku jedné s poctivým sludgovým svinstvem. Melodický oldschool kontra hoblování kostí až na dřeň zůstává coby základ i tentokrát a lakonické prohlášení, že Mantar jen nakydali další vrstvu bláta na fungující celek, je do jisté míry pravda. Zvuková stránka „Ode to the Flame“ je zatraceně hutná a zemitá a směřuje nahrávku mnohem víc do sludgového bahna. Hněvivý, zašpiněný gezicht ve spojení s hutnějšími riffy funguje na výbornou a podtrhuje rockové jádro, které bylo od minula detailně vybroušeno.
Mantar ale nelze křivdit tím, že by hráli to samé co posledně, jen tentokrát trochu víc nařvaně. Všechny původní ingredience zůstávají: punková dravost sice trochu ustupuje metalové mohutnosti, jako koření tu a tam ovšem prokukuje černý kov. Bzukot kytar v závěru „Carnal Rising“ je jen drobným entrée věcem následujícím v druhé půli desky, v níž blackmetalové vložky vytváří silně mrazivou atmosféru, a jmenovitě pak perle „Schwanenstein“, která je jedním ze dvou vrcholů alba. Zato první půle je na sto honů cítit candrbálem pod pódiem. Nakřapaná „Praise the Plague“ ponouká k bujarému dupáku stejně jako „Born Reversed“, hymna „Era Borealis“ pak vzkazuje jasné poselství: „This is Era – Borealis! – This is dead – Über Alles!“, což bych mohl na koncertu vyřvávat asi tak do skonání světa, a jakkoliv to může na první poslech znít trochu lacině a prvoplánově, tak to do kontextu desky sedne jako prdel na hrnec.
Takhle výrazných momentů je totiž na desce pomálu – spolu s blackem prolezlou „Schwanenstein“ jsou všehovšudy dva. Ne, že by zbytek alba nefungoval na první dobrou, nicméně je potřeba se jím trochu prokousat a najít si v něm to své. Většina skladeb působí i po několika týdnech strávených v přítomnosti nahrávky vyrovnaně – naštěstí ale zároveň dost různorodě na to, aby se začaly slévat v jednolitou masu bahna. Plocha necelých 45 minut je, stejně jako posledně, tak akorát, a ačkoliv by „Ode to the Flame“ možná snesla drobnou hubnoucí kůru, pořád to není důvod ke stížnostem, protože jako celek to zkrátka baví a funguje na výbornou.
Mantar dokázali vyladit svůj předcházející rukopis a zároveň si udrželi svojí divokost a neurvalost, s níž jitří sluch i kosti. Stejně tak se jim podařilo zachovat jednoduchost, s níž míchají několik vlivů do pořádně výbušného moloťáku, který stačí hodit do publika, aby se strhlo inferno – je hodně znát, že v posledních dvou letech toho Erinc s Hannem hodně odehráli a nový materiál bude živě fungovat na výbornou. Pomalu se vkrádající black metal je potom jasná cesta, jak se nezpronevěřit vlastnímu ksichtu a zároveň se v rozumných mezích posunout zase o dům dál. Pokud se vám líbil debut, „Ode to the Flame“ na tom nejspíš nebude jinak.
Země: Německo Žánr: heavy / power metal Datum vydání: 10.6.2016 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. The Devil Strikes Again
02. My Way
03. Back on Track
04. The Final Curtain
05. War
06. Ocean Full of Tears
07. Deaf, Dumb and Blind
08. Spirits of the Night
09. Times of Darkness
10. The Dark Side of the Sun
Když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně pořádně ani nevím, proč jsem se dobrovolně uvrtal do recenze novinkového alba německých nestorů Rage. Zvlášť když jsem před vydáním „The Devil Strikes Again“ tvrdil, že s touhle kapelou nehodlám nadále ztrácet svůj čas. Musím přiznat, že jsem se nikdy neřadil k fanouškům tvorby Rage, a pokud pominu období kolem „Unity“ a „Soundchaser“, která jsem v době vydání měl rád, tak pro mne jejich alba nikdy nebyla srdcovou záležitostí. Nepopírám však, že jsem si vždy našel čas, abych si jejich novinky poslechl, ale s každým dalším pokusem jsem se čím dál víc utvrzoval v názoru, že na úroveň výše uvedené dvojice už to nikdy nebude až se v posledních letech Rage dostali do takového stereotypu, že byť jen doposlouchat některé z posledních tří desek byl úkol nelehký.
Nejsem naivní, abych v souvislosti s personálním zemětřesením, které v řadách Rage v loňském roce proběhlo, čekal nějakou změnu, ale každopádně je tohle jediný důvod, kvůli němuž jsem se nakonec k poslechu „The Devil Strikes Again“ odhodlal, protože roztrhnutí dua Wagner–Smolski po tolika letech bylo opravdu nečekané a ztráta běloruského kytarového virtuóza musí zamrzet každého kapelmajstra. Ovšem nalijme si čistého vína a přiznejme si, že s postupným směřováním Rage ke svým vlastním kořenům, negováním progresivních prvků a zjednodušování své tvorby na úroveň prostých odrhovaček toho Smolski moc vymyslet nemohl (viz „21“, které bylo šedivé až běda) a jeho potenciál, jejž naplno rozvinul na „Speak of the Dead“ v „Suite Lingua Mortis“, tak byl v posledních letech spíš nevyužit.
Novou sestavu Rage tak krom základního kamene Peavyho Wagnera tvoří kytarista Marcos Rodríguez a bicmen Vassilios „Lucky“ Maniatopoulos, jenž nahradil Andrého Hilgerse. Ani jedno z těchto jmen jsem ještě před nedávnem neznal, ale o to nejde. Hlavní je, jestli se jim podařilo vnést to, co Rage na posledních albech potřebovali jako sůl. Čerstvou krev, jež by nakopla skomírající kvalitu studiových zářezů a vrátila Rage do kategorie kapel, které mám zařazené jako poslouchatelné, což se někdy od vydání „Carved in Stone“ dalo říct jen opravdu obtížně. A jaký je tedy výsledek? Nebudu z toho dělat napínavou kovbojku, bohužel musím říct, že nic moc se na mém náhledu na tvorbu Rage v aktuální dekádě nezmění ani po poslechu „The Devil Strikes Again“.
Novinka totiž pokračuje v návratu Rage k prvním albům, což přináší orientaci k čistokrevnému heavy / power metalu bez dodatečných kudrlinek, a vypadá to, že právě tohle byl nejspíš důvod odchodu Smolskiho z řad jeho dlouholetého zaměstnavatele, protože si nedokážu představit, že by jej měla tahle hudba nadále naplňovat. Kompozice na „The Devil Strikes Again“ celkově postrádají jednu důležitou věc – moment překvapení. Nečekám od nových Rage, kteří hrdě hlásili návrat zpět, progresivní kejkle, ale přeci jen si myslím, že kapela s takovou historií by se mohla zmoci na něco víc než na desítku takřka totožných vypalovaček ve svižnějším tempu, kde znějí jedna jako druhá a které mi nejpozději od třetího poslechu nemají co dát. Navíc mám po poslechu „The Devil Strikes Again“ pocit, že Rage se snaží tak trochu popírat svůj dosavadní vývoj v aktuálním miléniu a zatáhli za ruční brzdu, aby si udobřili co nejvíce fanoušků, což není nejšťastnější stav.
Ačkoli je „The Devil Strikes Again“ záležitost posluchačsky průhledná jako sklo a záživná jako dětský kolotoč, tak uznávám, že oproti posledním albům je novinka svěžejší, melodičtější a celkově poslouchatelnější. Nová sestava hraje účelně a zejména kytarové riffy Marcose Rodrígueze jsou přijatelnou variací na postupy Rage z období „Back in Mind“ a „The Missing Link“. Refrény nejsou tak šedivé, jak jsem si v posledních letech u této party zvykl, a třeba „War“, „The Devil Strikes Again“ nebo „Ocean Full of Tears“ jsou v tomto ohledu docela povedenými záležitostmi. Těch několik opravdu světlých momentů ovšem výsledný dojem příliš nezachrání.
Na albu totiž převládají kolovrátkové písně, které můžou potěšit snad jen opravdu skalního fanouška kapely, jenž by sežral s navijákem i záznam Peavyho pobytu v místech, kam i král chodil sám. Jalové kompozice typu „The Final Curtain“ s nepříjemně otravným refrénem, „Deaf, Dumb and Blind“ a „The Dark Side of the Sun“ s nezajímavou strukturou nebo utahaná „Time of Darkness“ jsou i na průměrné poměry Rage slabými odvary dříve posluchatelných písní. Když poslouchám závěrečnou „The Dark Side of the Sun“, která mi přišla z celého alba asi úplně nejslabší, tak si říkám, kde jsou ty časy, kdy se i z relativně průměrného power metalu dalo vykřesat skvělé album („Unity“) plné zábavných momentů a velkých refrénů.
Pokud si někdo z vás dává načas, do poslechu „The Devil Strikes Again“ se doposud nerozhoupal a uvažuje o tom, tak vám radím, abyste od téhle placky dali radši ruce pryč, protože jestli doufáte, že odchod Smolskiho a příchod nového kytarového otroka, jenž bude hrát Peavyho nezáživné písně, bude k něčemu dobrý, tak vězte, že zázrak se nekoná. Novinka je sice oproti „21“ svižnější, melodičtější a lépe se poslouchá, ale ten původní elán, který jsem do poslechu vložil, zase rychle vyprchal a s odstupem dalšího týdne věřím, že 22. řadové album Rage upadne v zapomnění stejně rychle jako jeho předchůdci.
Země: Německo Žánr: black metal Datum vydání: 30.4.2016 Label: Amor Fati Productions
Hrací doba: 21:58
Odkazy: –
Häxenzijrkell z Německa se na scéně uvedli teprve letos, zato ale již se dvěma demo nahrávkami, které dohromady nabízejí víc než 30 minut blackmetalové hudby. A jaké! Nebudu zde plýtvat slovy na demo číslo jedna, není nic jednoduššího než si ho prostě pustit na Bandcampu, i ono za poslech stojí. Ale zde si představíme čerstvější nahrávku: dvouskladbové EP „Der Lasters der Zauberey“.
Kdybych měl zdejší hudbu představit pomocí klasického srovnání, tak bych zprvu jmenoval Burzum a Urfaust, a to kvůli tomu, jak s málem tvoří tak mnoho. Ale je jasné, že Häxenzijrkell díky své atmosféře osloví i fanoušky takových Mare či Cultes des ghoules. Kdyby vám „Der Lasters der Zauberey“ někdo pustil bez jakýchkoliv dodatečných informací, pevně věřím, že by vaši představivost zaplnily obrazy bosorek a sabatů. Navzdory jednoduchému receptu (anebo právě díky němu?) hudbou Häxenzijrkell prostupuje silné evokativní fluidum.
Já osobně bych děsivou atmosféru „Der Lasters der Zauberey“ a zvláště druhé skladby „Canon Episcopi“ klidně přirovnal i k jedinečné desce Aghast – „Hexerei im Zwielicht der Finsternis“. A tak každému, kdo si troufá, doporučuji vykonat poslech tohoto EP za „správných“ podmínek a tím rozhodně nemyslím poslech z YouTube ve tři odpoledne, zatímco oblbujete kámošky na Facebooku.
Hudba samotná se plíží pomalým tempem chladné mlhy mezi rozbitými náhrobky. Riffy úvodní titulní skladby by v jiném kontextu klidně šlo nazvat doomovými, ale nosná, mrazivá melodie dvojky „Canon Episcopi“ je ryzí čerň. Nad dřevními kytarami se nesou vokály, které zmíněné Burzum a Urfaust připomínají nejvíce, ale neočekávejte jen řvaní. V obou skladbách, především té první, mají velký prostor i filmové samply v němčině, ale i člověku, který jako já německy umí prachbídně, bude jasné, o čem jsou, a dodatečně dobarví posluchačský zážitek. Detailů a různých klávesových zvláštnůstek je v hudbě Häxenzijrkell také nemálo. EP působí zkrátka promyšlené do důsledků a toho si cením vždy, u mladých kapel obzvlášť.
Až si budu připravovat playlist pro nějaký zvláštní večer, který zasvětím černému kovu opravdu výrazných magických kvalit, tak věřím, že do něj zařadím i Häxenzijrkell. Kapela má již údajně rozpracovaný nový materiál, který je zase někde jinde. Já jej budu očekávat s velkým nadšením, protože mám pocit, že se objevila další kapela, která má potenciál stvořit něco unikátního a veskrze věrného opravdové esenci žánru. Kecy o tom, že je Black Metal mrtev, nechme zapšklým fotrům a omezencům.
Spiritualismus a rituály se v posledních letech staly blackmetalovým trendem. Bohužel. Nyní už jde o zprofanované pojmy, k jejichž užívání se hrne každý pozérský výmrdek, aniž by měl ponětí, o čem mluví. Všude je najednou okultistů jak nasráno, každý hraje v kápích, na pódiu má lebky a svícny, nikdo už nehraje koncerty, všichni musejí provádět rituály. Je to obrovská škoda, že se tato žánrová větev zvrhla v takovou módní záležitost, neboť black metal, je-li podán s patřičným zanícením a těmi správnými jedinci, skutečně může mít a mnohdy i má silný spirituální nádech a schopnost uhranout a pohltit. I navzdory současné poněkud neutěšené situaci však naštěstí stále existují tací, v jejichž rukách rituální a spirituální black metal opravdu naplňuje to, co si člověk pod takovým pojmenováním představí. Fyrnask k takovým dozajista patří.
Přiznám se, že debutovou desku „Bluostar“ jsem doposud neslyšel, tudíž nejsem schopen posoudit její kvality a hudební směřování. K Fyrnask jsem se dostal až s druhým opusem „Eldir nótt“, jenž vyšel na podzim roku 2013. A vlastně se bez přehánění jednalo o lásku na první pohled, protože hned s úvodním poslechem mi bylo zřejmé, že jde o záležitost, před jejímž majestátem je na místě se poklonit. A s velkou radostí mohu říct, že situace se opakuje i na nové desce „Fórn“.
Obsah „Fórn“ lze vlastně rozdělit do dvou kategorií – avšak s poznámkou, že se jedná jen o umělé rozlišení pro potřeby recenze, v reálu je samozřejmě nanejvýš žádoucí nahrávku vstřebávat jako jeden nedělitelný celek, protože právě v takové podobě je její účinek nejsilnější a atmosféra nejkoncentrovanější. První a snad i většinovou z těchto kategorií je samozřejmě black metal. V něm není nouze o rychlé momenty a vichřice, nicméně jeho nálada není agresivní. I v těch nejzběsilejších chvílích si Fyrnask drží meditativní auru, jež dozajista nejvíce tryská v pomalejších a atmosféričtějších pasážích, jichž je na „Fórn“ také dost. I v těch rychlých však na posluchače stále dýchají primordiální pohanské rituály, přírodní rozjímání a již omílaná spiritualita. Vše bez náznaku kýče nebo pocitu trendovosti – podání Fyrnask je uvěřitelné a působivé.
Vedle black metalu ale na „Fórn“ hraje důležitou roli i přírodní ambient. Ten se objevuje pravidelně v mezihrách „Forbænir“, „Vi er dømt“, „Urðmaðr“, „Fornsǫngvar“ a „Havets kjele“ a někdy i v začátcích jinak blackmetalových skladeb. Důkazem budiž hned první metalová kompozice „Draugr“, jejíž půlminutové intro je doslova famózní. Rád bych ovšem zdůraznil, že v tomto případě množství meziher nijak nenarušuje celistvost desky – právě naopak. Z mého pohledu má i tato složka na albu zcela právoplatné místo a s její absencí by „Fórn“ ze svého kouzla jistě ztratilo. Náladová roztříštěnost rozhodně nehrozí, což by mělo nepřímo vyplývat i z toho, jak jsem výše popisoval atmosféru samotného black metalu. Black metal i ambient totiž u Fyrnask dýchají totožným duchem.
Již několikrát zazněla slova jako atmosféra nebo rituál – není to náhodou. V extrémně silné náladotvornosti totiž tkví největší přednost „Fórn“ a Fyrnask obecně. V tomto případě opravdu máme tu čest s albem, jehož síla je dostatečná na to, aby člověka dokázala zhypnotizovat, vtáhnout do svých útrob a na necelou hodinu jej pohltit. Právě díky ohromně sugestivní atmosféře se daří držet posluchače v napětí (tohle podtrhuji) již od úvodní „Forbænir“ až do samotného konce, aniž by došlo na jakákoliv hluchá místa nebo momenty, v nichž by pozornost polevila. A dávkování za deštivých nocí a v hluboké tmě zážitek jen umocňuje.
V letošním roce už vyšlo hned několik vysoce zajímavých blackmetalových alb. „Fórn“ patří k těm nejzajímavějším a nejpůsobivějším. Bez nadsázky či přehánění – zde se bavíme o jednom ze žánrových vrcholů aktuální sezóny a blackmetalové špičce.
Země: Německo Žánr: black metal Datum vydání: 27.5.2016 Label: Folter Records
Tracklist:
01. Invokation II
02. Wounds of Aspiration
03. Geist zu Scherben
04. Psychotic Redeemer
05. Fecundity of Death
06. Berstende Säulen
07. The Shore
08. BarrenSemen
Vlastně ani nevím, proč jsem se do alba „Ascension to Apotheosis“ pouštěl, když jsem už tak nějak v předstihu očekával, že nepůjde o nějaký opus, na nějž pak v recenzi budu muset pět chválu. Ani jeho obálka se mi moc nelíbí, ukázky mě zas tak nezaujaly… snad jedině z nudy jsem se toho ujal, což je trochu paradoxní, protože zrovna já jsem se nenudil už pěkně dlouho. Přesto všechno jsem „Ascension to Apotheosis“ zkusil. A aniž bych se chtěl nějak přehnaně chvástat, to album je skutečně takové, jaké jsem jej čekal – poslouchatelné, leč nevýrazné. Jinými slovy, žádné zázraky se v rámci nabízených 40 minutách nekonají, takže pokud recenze čtete, abyste hledali tipy na zajímavou muziku, protentokrát můžete rovnou přestat. Tedy za předpokladu, že vám nepřijde zajímavý poctivý průměr.
Nejprve si ovšem jen tak ze slušnosti představme formací, s níž máme tu čest. Ačkoliv by k tomu jejich název mohl svádět, Narvik nepocházejí z Norska, nýbrž z jižního Německa (konkrétně spolková země Bádensko-Württembersko). Jméno kapely ovšem s oním norským městem souvislost má. Pocházel totiž odsud kytarista Robert Burås z rockové formace Madrugada, jenž zemřel v roce 2007. Tento muzikant prý byl inspirací pro všechny členy Narvik, pročež se na jeho počest rozhodli pojmenovat svou skupinu.
Co se týče dosavadních hudebních aktivit, něco málo už za sebou Narvik mají. V minulosti vydali dva demosnímky, dvě ípka a v neposlední řadě i jednu řadovou desku „Triebe nach der Endlichkeit“, jež pochází z roku 2013 (a jejíž obal byl rozhodně snesitelnější než ten u „Ascension to Apotheosis“). Já osobně však nic z toho neslyšel a na novince se s muzikou Narvik setkávám poprvé. Jak to na mě zapůsobilo, to jsem naznačil v prvním odstavci.
A přitom začátek „Ascension to Apotheosis“ se tváří poměrně slibně. Intro „Invokation II“ (první „Invokaci“ hledejte na EP „Fecundity of Death“ z loňského roku) se mi poměrně líbí a příjemným narůstáním dokáže navnadit. Stejně tak první tóny „Wounds of Aspiration“ neznějí vůbec špatně. Když se kapela posléze rozjede, není už to tak poutavé, protože z toho začne lézt dobře zahraný a poslouchatelný, leč docela obyčejný black metal moderního střihu. A i díky nepříliš nebezpečnému soundu, který vás pod krkem teda nechytne, to celé působí – jak se říkává v jazyce englickém – poněkud „cheesy“.
Tu a tam nějaká slušnější pasáž vykoukne, jednu takovou lze slyšet kupříkladu ve třetí „Geist zu Scherben“ nebo v páté „Fecundity of Death“. Obecně pak na „Ascension to Apotheosis“ mohu pochválit sólovou kytaru, jejíž hra je jednoznačně tím nejzajímavějším, co Narvik nabízejí. Bohužel nic moc navíc tu ale není a ani ta kytara a) není tak dobrá, aby to celé dokázala utáhnout sama; b) za chvíli omrzí, jelikož Němci kolem ní staví všechny skladby a vesměs i dle podobného receptu. Občasné vykouknutí baskytary nebo trochu slušnější přechod na bicích na tom nezmění zhola, protože to jsou ve finále jen malé detaily, které nic moc neřeší.
Vyloženě hloupé „Ascension to Apotheosis“ není. Popravdě bych kecal, kdybych vám tu tvrdil, že mě ten poslech extrémně iritoval. Abych byl úplně upřímný, tak jsem se vlastně trošku bál, že album bude ještě horší, než ve skutečnosti je. Na druhou stranu, ten poslech mi ani nic nedal, nijak mě to nestrhlo, atmosféra mě nepohltila (však jak by mohla, když jí tam moc není)… prostě si to člověk jen poslechne, je to relativně v cajku, ale ani náznak jakékoliv přidané hodnoty. A právě to je největším neduhem „Ascension to Apotheosis“. Člověka, jenž má v žánru něco málo naposloucháno, takováhle deska jednoduše nemůže ničím překvapit, natožpak uhranout.
Země: Německo Žánr: EBM / electro / industrial rock Datum vydání: 6.5.2016 Label: Scanner
Tracklist:
01. Vagina dentata
02. Liebe will Beweise
03. Ich liebe meine Vagina
04. Wie eine Krake
05. Annika ist tot
06. Tor zur Hölle
07. Los, Schlampe, ficken geht immer!
08. Die ganze Welt ist ein Zirkus
09. Fleisch für die Hyänen
10. Nordsee-Tango
11. Fette Katzen
12. Angst entstellt den Menschen
13. Perverse Mädchen
14. Sisyphos will vögeln
15. Vagina Dentata (Xotox Remix)
Nevím, kolikrát jsem tu už psal, že jsou mi strašně sympatické kapely, které jsou nějakým způsobem ujeté a nenormální. A tím fakt nemyslím, že si někdo flákne na obal alba pentagram, to je píču rebelie a vyděsí to leda tak vaši babičku, možná ani tu ne, protože dnes jsou už i ty babičky docela otrlé. Mám tím na mysli skupiny, jež se toho vážně nebojí a jdou ve své prezentaci o kousek dál než ostatní. Jako třeba Grausame Töchter.
Neříkám, že jsem ten úplně největší znalec hudebních úchylností pod sluncem, ale pár vypečených kultů, z nichž bych se každý správný moralista opotil až na řitním věnci, přece jenom znám. Nicméně si nevzpomínám na někoho, kdo by v hudbě dotáhnul image zvrhlého sexu, nahoty, fetiše, latexu, bondage, s/m a podobných lahůdek na takovou úroveň jako právě Grausame Töchter. Však mi ukažte nějakou další skupiny, kde se holky každý koncert promenují nahé po pódiu, típají o sebe cigára a navrch vás třeba ještě pochčijou. Napadají mě leda tak dávno nefungující Rockbitch. Ty však přece jen působily v době, kdy po světě neběhalo tolik puritánských kokotů, které uráží úplně všechno, co má takovou drzost, že to jen malinko vybočuje z normálu svázaného takzvanou politickou korektností. Ale takové mají skupiny jako Grausame Töchter těžce u prdele a je to tak správně.
Na Grausame Töchter je ovšem skvělá jedna věc. Tahle formace nestojí za pozornost jen proto, že můžete jít na koncert očumovat kozy hudebnic. Ono je to totiž opravdu hodně dobré i po hudební stránce. A právě to je také ten důvod, proč Grausame Töchter nelze brát jen jako nějakou lacinou snahu o zviditelnění, „attention whoring“ nebo samoúčelně šokující exhibicionismus. Naopak je s nimi nutno počítat jako se seriózní kapelou, byť bezesporu nadstandardně dekadentní, protože Aranea Peel a její komando subinek hudebně ponižují velkou část konkurence, jež na první pohled může budit větší důvěru.
No, a aby toho náhodou nebylo málo, tak Grausame Töchter mají i poměrně netradiční a svojský sound, jaký prostě poznáte, a zatím jdou po hudební stránce pořád nahoru. Minulé „Glaube Liebe Hoffnung“ bylo dosavadním vrcholem jejich tvorby. Bylo docela těžce stravitelné a vzpomínám si, že mi trvalo dost dlouho, než jsem se do toho zažral, ale – jakkoliv to může znít jako to největší klišé – o to trvanlivější a lepší to pak je, ta deska mě baví dodnes. To bylo do určitě míry dáno i lehce avantgardnějším hávem, o nějž se mimo jiné staralo třeba znásilňované cello.
Oproti tomu „Vagina Dentata“ je v tomto ohledu docela jiná, vlastně působí přesně opačně. Aniž by Grausame Töchter opustily svůj charakteristický zvuk, je novinka mnohem přímočařejší a „in-your-face“, je drzejší a punkovější. Člověk se chytá hned na prvním poslechu, poněvadž tentokrát jde o album natřískané hity. Ale pozor – „Vagina Dentata“ v žádném případě není hloupá deska. Nic takového jsem ani omylem nechtěl naznačovat. Jen je jiná, přičemž si stále dokázala uchovat vše, kvůli čemu si člověk Grausame Töchter oblíbil v minulosti. Dekadentní atmosférou počínaje, expresivními vokály vrchní dominy a jejích služebných konče.
Ona proměna ve velké míře jistě souvisí i s tím, že tentokrát se na desce neobjevuje cello, na jehož místo nastoupila kytara. Ta má mnohde až rockový sound, což se šlapavými beaty a uvřískaným zpěvem dává dohromady pěkně drzou kombinaci, nad níž pak Grausame Töchter staví nejen poetiku sexuálního fetiše, ale i spoustu dalších hudebních nápadů, skvělých nápadů a zvrhlých klávesových rejstříků. „Vagina Dentata“ je deska, na níž se vedle hubatého electro-punku uživí jak synthpopové motivy, tak i třeba věci jako cirkusácká „Die ganze Welt ist ein Zirkus“ nebo „Nordsee-Tango“.
Vzhledem k tomu, že z přítomné patnáctky skladeb bych si odpustil snad jen „Perverse Mädchen“, což je už moc velká odrhovačka (jakkoliv to není taková tragédie, aby se to nedalo přežít), a finální remix titulního tracku, tak si nejsem úplně jistý, jestli má vůbec cenu bavit se o nějakých vrcholech. Ale abyste neřekli, že jsem si to ulehčil až příliš, pár kousků, na něž se během poslechu echt těším, bych přece jen zmínil. Mezi takové řadím třeba hutnou „Liebe will Beweise“, našlapanou dvojici „Tor zur Hölle“ a „Los, Schlampe, ficken geht immer!“, „Angst entstellt den Menschen“ s výtečnými melodiemi či možná až nečekaně zpěvnou „Ich liebe meine Vagina“ (mimochodem, všímáte si těch krásných názvů písniček?). Anebo třeba trochu noirovou „Wie eine Krake“ s excelentním refrénem nebo „Annika ist tot“ nebo „Fleisch für die Hyänen“. Je to prostě super celé.
Myslím, že z dosavadního průběhu recenze je asi zřejmé, že mě „Vagina Dentata“ hodně baví. Pokud bych si musel vybrat, pak bych v současné chvíli asi přece jen o něco málo upřednostnil „Glaube Liebe Hoffnung“, které mi díky své těžkosti a avantgardnosti sedělo ještě víc, ale nutno dodat, že je to skutečně jen o chlup a že i novinka je skvělá a obsahuje množství povedených písní, jež mě jen tak neomrzí. Naprostá spokojenost.
Země: Německo Žánr: thrash metal Datum vydání: 13.5.2016 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Under Attack
02. Generation Nevermore
03. Dethroned
04. Getting Used to the Evil
05. Pathogenic
06. Elegant Pigs
07. Second to None
08. Stand Up for What You Deliver
09. Conductor of the Void
10. Stigmatized
11. Black Metal [Venom cover]
12. Thrash Attack
Kdyby se mě před vydáním nejnovějšího počinu Destruction někdo zeptal, jestli se na Schmierovu rubanici těším, tak vlastně ani nevím, jak bych odpověděl. Někde v hloubi mám tuhle kapelu pořád rád a její starší počiny jsou skvělou odpovědí na úspěch amerického thrash metalu, ovšem v novém tisíciletí jako by Destruction nedokázali pořádně chytit svou dávnou kondici a převtělit ji alespoň vzdáleně do aktuální době odpovídající formy. Což o to, je to pořád ten jejich neurvalý thrash metal, který zarputile předvádí již tři dekády, je ale „Under Attack“ hodno takového jména, které na evropské metalové mapě pro spoustu lidí znamená pořád hodně? To je ta hlavní otázka, kterou jsem si v souvislosti s novinkou pokládal stále dokola…
Abych pravdu řekl, tak k posledním albům „Day of Reckoning“ a „Spiritual Genocide“ mě to už vůbec netáhne. V době vydání jsem je samozřejmě párkrát sjel, u „Spiritual Genocide“ se i dobře pobavil, ale nedlouho poté na ně sedla těžká vrstva prachu, kterou jsem od té doby nedokázal sfouknout, a k těmto počinům se již nevracel. Má to samozřejmě svůj důvod a v souvislosti s vydáním „Under Attack“ se zdá, že od Destruction už nemá smysl čekat v budoucnu něco víc než jen přiživování staré slávy vydáváním stále stejných a hlavně stejně nezáživných placek, které jsou rychlé, agresivní, mají drive a je z nich cítit Schmierova oddanost ke stylovým pořádkům, ale já se při jejich poslechu už zas tak moc nebavím.
Ke spokojenosti mi na „Under Attack“ chybí nějaké to překvapení. Moment, u něhož bych alespoň uznale pokyvoval hlavou a říkal si, jak moc je cool, že i po tolika letech a albech jsou schopni Destruction přijít s tímhle nebo tamtím. A to se tady neděje. Jasně, je to problém nejen téhle tříhlavé bestie z kraje našich západních sousedů, ale v aktuálním rozpoložení mě to na Destruction sere ze všeho nejvíc. Na „D.E.V.O.L.U.T.I.O.N“ se to podařilo zakrýt zástupem hostů a docela chytlavým materiálem, ale „Under Attack“ je zpátečnické a věřím, že s odstupem času na něj sedna minimálně stejně tlustá prachová vrstva jako v případě jeho tuctových předchůdců.
Povedlo se vlastně na „Under Attack“ něco? Ale jo, to bych zase lhal, kdybych řekl, že je tady špatně úplně všechno. Samozřejmostí, na kterou se dá vsázet, je technické zpracování nahrávky. Pokud tedy pominu škaredý obal, jenž se vůbec nepovedl. Zvuk je klasicky agresivní a rezonuje někde na pomezí mezi krystalicky čistou bruskou a zahuhlaným riffovým nářezem, takže není problém identifikovat jednotlivé nástroje trojice Schmier, Mike Sifringer a Wawrzyniec „Vaaver“ Dramowicz. Docela se mi líbí práce Vaavera, který hraje přímočaře a skladby pohání kupředu přesně tak, jak by tomu mělo být, ale v záplavě těch energických, avšak prázdných riffů linoucích se z kytary Mikea Sifringera to povedené bicí stopy nemůžou v žádném případě zachránit.
Co je jednotlivých písní týče, tak nemá smysl „Under Attack“ podrobovat nějaké rozsáhlé analýze, protože prostě zní tak, jak všichni čekáme. Líbí se mi úvodní titulka s akustickým úvodem a následujícím neurvalým trashovým kvapíkem, jenž se sice natáhl na zbytečně dlouhých šest minut, ale chytlavý refrén a povedené kytarové momenty zvedají tuhle věc nad rámec albového průměru. Špatná není ani valivá „Pathogenic“, která je ke všemu hezky chytlavá a dobře se zadírá pod kůži. No, a do třetice všeho dobrého bych mezi světlejší momenty „Under Attack“ vyzdvihl „Elegant Pigs“, což je možná odrhovačka jako prase, ale díky nedlouhé hrací době útočí na posluchače tak, jak si Destruction představovali, tzn. agresivitou a neurvalostí.
To se bohužel nedá říct u písní jako „Getting Used to the Evil“, jež se zbytečně táhne a chybí jí hnací motor. Schmierův vyřvávaný refrén je sice jako úder pěstí, ale pokus o nápadité semi-baladické sloky s temnou atmosférou se nepovedly a poslech této položky jsem v pozdějších společně trávených chvílích s „Under Attack“ jen přečkával. A to je u takového jména hodně málo. „Generation Nevermore“, „Second to None“ či „Conductor of the Void“ jsou přesně ty šedivé songy, jež nemají v kontextu tvorby Destruction žádnou šanci na úspěch a díky nimž jsou Němci v takové situaci, v jaké jsou.
Řeknu to asi takhle. Kdyby „Under Attack“ vydala neznámá kapela obsazená mladšími ročníky, tak se nad ní ani nepozastavím. Budu vědět, že borci hrají dobře, že složili průměrné thrashové vály, jež mají k nesmrtelným hymnám zatraceně daleko, ale že takhle dnes hraje úplně každý. A to je právě ten problém. Destruction přece nejsou „každý“ a nebýt toho, že Schmier zní už řadu let stejně a že jeho hlas je natolik rozpoznatelný, aby ho i průměrný posluchač identifikoval již po pár chvílích, tak je pro mě tahle parta naprosto šedivá a nicneříkající.
Upřímně řečeno, příště už si poslech nového alba Destruction, které bude jistě propagováno jako pravý thrashový uragán, jenž zase jednou provětrá scénu, odpustím, protože poslouchat čím dál slabší variace na „The Antichrist“, které už asi navždy zůstane posledním opravdu skvělým albem této veličiny, není nic, v čem bych si liboval.
Skoro každá skupina má nějaké stěžejní členy, bez nichž by to prostě nešlo. Muzikanty, kteří jsou zde od úplných začátků a bez nichž si sestavu nedokážete představit. Takové to tvrdé jádro, jež udržuje při životě samotnou esenci té které skupiny. V případě Darkestrah pro mě tohle tvrdé jádro vždy tvořili bubeník Asbath a zpěvačka Kriegtalith. Tihle dva prostě byliDarkestrah a přes to vlak nejede.
A stejně bylo jádro rozbito. V polovině roku 2014, přibližně rok po vydání páté desky „Манас“, se na Facebooku Darkestrah objevila krátká zprávička, že Kriegtalith, jejíž hlas se do té doby nacházel na všech nahrávkách kapely již od prvního demosnímku „Pagan Black Act“, odchází. Žádné velké vysvětlení, jen že rozchod proběhl bez rozepří a po vzájemné dohodě. V sestavě tedy jako jediná stálice od samého počátku zůstal Asbath a vedle něj jako druhý pamětník ještě klávesista a příležitostně i kytarista Resurgemus (ve skupině od období druhého alba „Embrace of Memory“).
Jako náhradník nepřišla nová zpěvačka, nýbrž zpěvák Merkith, s nímž už se Darkestrah pustili do tvorby svého šestého dloubajícího opusu – „Turan“. Jeho tematické a atmosférické zaměření zůstává neměnné, a ačkoliv jsou dnes Darkestrah formálně vzato německou skupinou, srdce jejich tvorby stále patří na rozlehlé asijské stepi, z nichž skupina vzešla. Jakkoliv chladný zasněžený přebal může v rámci diskografie působit lehce atypicky, i centrální Asii dokáže sevřít krutá zima – a právě tehdy mívá největší žně sám Erlik-Khan, bůh smrti v turkické mytologii, po němž je na „Turan“ pojmenována jedna ze skladeb.
Ačkoliv se u Darkestrah ona výše propíraná sestava poměrně dost točí, samotný sound formace je již ustálený, na čemž „Turan“ nic nemění – dokonce ani odlišný hlas do hudební podoby nepromluvil zas až tak výrazným způsobem, aby to celkový ráz věcí nějak výrazně změnilo. Darkestrah se již příliš nevyvíjejí a od čtvrtého alba „The Great Silk Road“ jen konstantně plynou kupředu. Možná lehce obrušují hrany a pomalinku konvergují k dokonalosti, ale žádné velké změny se nekonají. Což mě osobně nijak netrápí, jelikož to, jakým způsobem Darkestrah svou muziku dělají, mě svého času hodně zasáhlo a od té doby se mě to stále drží, tudíž jim žeru v podstatě vše i s navijákem. To nijak nepopírám, ani se za to nestydím – však všichni máme nějaké kapely, jejichž pozice je pro nás exkluzivní, a pro mě je to mimo jiné právě tahle.
Je ovšem pravda, že pro mě jsou ta alba mezi sebou tak lehce rozeznatelná a výlučná i díky tomu, že Darkestrah u mě mají výsadní postavení a že cokoliv, co vydají, poslouchám horem dolem jak blázen, takže to znám zpaměti. Pro mě má tedy každá deska svou specifickou atmosféru, která ji odlišuje od zbytku diskografie (což platí i o „Turan“), nicméně sportovně musím uznat, že pokud to někdo nemá takhle brutálně najeté, už mu to pomalu může začít splývat. A pokud i na dalším albu nedojde k nějakému posunu vpřed, anebo alespoň k nějaké odlišnosti co do formy (třeba další deska o jedné skladbě jako „Epos“), bude to ještě markantnější.
Na druhou stranu, ani tohle nemusí být a není překážkou, přičemž ten důvod je nasnadě – člověk klidně může být skeptický, ale když si to pustí, tak nahrávka jako „Turan“ veškeré pochyby rozmetává. Dokud totiž Darkestrah budou vydávat tak působivé desky, tak mi přijde naprosto scestné na to cokoliv pindat a stěžovat si. Jednoduše, hledáte-li excelentní epický black metal s feelingem orientálního folklóru a bez sebemenší známky patosu či laciného kýče, jste na správné adrese – „Turan“ je záležitost přímo pro vás. Atmosféra je opětovně vpravdě fantastická, bravurních momentů je přehršel, 50 minut utíká jako velká voda, ani tradičně delší skladby nijak nenudí a dokážou posluchače udržet v pozoru.
Samozřejmě, album je album – je to celek, pevný a nerozlučný. A právě tak by také měl být vnímán a smeček jako Darkestrah to platí dvojnásob, protože zrovna tohle je záležitost, u níž si já osobně nedokážu představit, že bych si prostě pustil jeden track a šel od toho. Stejně tak „Turan“ je prostě deska a právě tak je nutno to brát a poslouchat. Nicméně i navzdory tomu si na každé nahrávce Darkestrah najdu nějaké echt perličky, což platí i tentokrát, a právě takové bych chtěl nyní vypíchnout – aniž bych tím jakkoliv snižoval kvalitu zbytku.
Třeba na minulém „Манас“ to pro mě byl finální opus „Манас-батыр“, zatímco na „The Great Silk Road“ o tento titul „soupeřily“ majestátní „Kara-Oy“ a „Inner Voice“. V případě „Turan“ bych jako (klidně to tak trochu s nadsázkou pro tenhle moment nazývejme) vrcholy vyzdvihnul „Erlik-Khan“ a „Gleaming Madness“, v nichž se nacházejí vpravdě nádherné melodie i výpravné riffy, a když se třeba ve druhé jmenované v jedné pasáži přidají i odzbrojující perkuse, je to přesně ten moment, který mě přesvědčí o tom, že si Darkestrah plně zaslouží to, abych je tituloval pojmem srdcovka. Nicméně opakuji znovu – i zbylé písně jsou kurevsky skvělé a třeba některé kousky závěrečné „The Hidden Light“, u nichž jsem si vzpomněl na geniální „Epos“, jsou také něčím, u čeho lze jen pokorně sklonit hlavu a pokusit se to vychutnávat co nejvíc to jde.
Asi je vám jasné, že jsem z „Turan“ nadšený. Jistěže jsem – a kurva jak! Stejně tak přiznávám, že Darkestrah je skupina, u níž si dost dobře nedokážu představit, že by dokázala spadnout takovým způsobem, abych nadšený nebyl. Věřte však tomu, že ta radost je naprosto upřímná a nenadsazená. A je jen na vás, jestli půjdete to zjistit, jaký to má důvod.
Druhý pohled (Skvrn):
Ač nejsem – bavíme-li se tedy o Darkestrah – takový fanatik jako kolega píšící nade mnou, musím říct, že hudbu této původně kyrgyzské chásky já velice rád. Jejich příjemně rozeznatelný atmosférický black metal doplněný o tradiční nástroje střední Asie funguje parádně, a ačkoliv mnohdy nejde o nic instrumentálně i skladatelsky složitého, Darkestrah na své desky pravidelně vměstnávají vysoké počty parádních motivů. A proč to neříct naplno, bavíme se zkrátka o úzké žánrové špičce, navzdory faktu, že co do popularity zůstávají Darkestrah doposud v (blackmetalově příjemném) skrytu, a nevystavují se tak přímému slunečnímu svitu jako jiní.
I přes ostré změny v sestavě se chce říct, že všechno zůstává při starém. Na „Turan“ je kapela opět stejně dobře rozpoznatelná jako na posledních studiových zářezech a jako základ opět věrně slouží bez větších žánrových oklik servírovaný atmosférický black. Nesmí chybět přírodní nahrávky ani zakomponování folkových, převážně strunných nástrojů, kterým nedělá problém vstoupit do hlomozů elektrických kytar. Zásadní prostor dostávají i klávesy, což lze chápat v souvislosti s minulým „Манас“ za mírný krok nazpět. A ono celkově vzato, „Turan“ nepřináší nic nového, snad jen čerstvé melodie a dvě nové tváře včetně nového vokálu.
Také skladatelsky jde o očekávatelnou práci. Šestice až desetiminutových skladeb drží se vší zodpovědností pohromadě, kompozice se zdařile vyvíjí a na stálejších podkladech se neustále zjevují nové motivy. Očekávání naplňují bezezbytku kupříkladu první dvě skladby nabízející přechody do skvěle vybudovaných majestátních pasáží, parádní vrcholy pak nabízí i „Bird of Prey“ nebo „Gleaming Madness“. Na druhou stranu, objevují se zde i momenty, jež bych si zrovna na albu Darkestrah dokázal odpustit. Například první tři čtvrtiny „Conversations of the Seer“ jsou dosti jalové a cestu ven kapela nachází až v závěrečné části skladby. Obdobně se to má i se zmíněnou „Gleaming Madness“, která sice nabízí parádní vyvrcholení, ale po něm, ve druhé polovině, působí již vyčpěle. Zřejmě nikoli náhodou jsou tyto dvě skladby nejkratší…
Nechci ale vzbuzovat dojem, že se „Turan“ nepovedlo. Spíš se snažím v nadprůměrné nahrávce hledat důvody, proč ji nezařadím k tomu vyloženě nejoblíbenějšímu, co vyšlo v letošním roce. Je jasné, že Darkestrah nahráli album, za které se rozhodně nemusí stydět. „Turan“ opět převyšuje většinu žánrové konkurence, nicméně bylo i lépe. Novinku si tudíž budu pamatovat jako to slabší, co kapela v posledních letech nahrála. Zklamaný však nejsem.
Země: Německo Žánr: progressive / technical death metal Datum vydání: 5.2.2016 Label: Anti Records
Tracklist:
01. Sermon of the Seven Suns
02. The Monist
03. Akroasis
04. Ten Sepiroth
05. Ode to the Sun
06. Fractal Dimension
07. Perpetual Infinity
08. Weltseele
Pokud mluvíme o technickém death metalu v horizontu posledních dvaceti let, hodně bych se divil, kdybychom opomněli německou Obscuru. Kapelu, jež si především prostřednictvím druhé desky „Cosmogenesis“ vybudovala celkem slovutné jméno a pozici, o níž nejedna konkurenční formace může jen tiše snít. Nevím jak v obecném měřítku, ale pro mě byla vždy synonymem vyváženého prolnutí brilantní techniky i kompoziční šikovnosti, tvrdosti i melodičnosti. Oproti posledním dvěma albům prošla s novinkou skupina významnou personální obměnou, jež zanechala v sestavě pouze jediného člena – zakladatele Steffena Kummerera. A otázek ohledně samotného materiálu, kterého od předchůdce „Omnivium“ dělí dlouhých pět let, se postupně začalo nemálo množit. A jak tedy dlouho očekávaná nahrávka dopadla?
Na první pohled nás jistě zaujme výrazný obal, jenž vskutku vyčnívá svým relativně neobvyklým feelingem, zároveň však lehce řekněme přeleštěnou sterilní grafikou. Nicméně k obsahu alba se hodí velmi dobře – vlastně ho vystihuje možná víc, než by se na první pohled zdálo. Na jednu stranu je zde rozhodně vidět jakési novátorství, vlastní forma ale působí místy až moc čistě – až neautenticky. A hudba je také na jednu stranu vizionářská, na druhou stranu ovšem trochu cynická a strojená. Moment, řekl jsem cynická? Jak příhodný přeřek – vliv Cynic je v nejednom momentu nepopiratelný.
Nová deska je rozhodně méně agresivní a hoblující, zato více precizní, místy s artrockovějším cítěním. Šlape jako hodinky, místy funguje fenomenálně, občas se však až příliš ztrácí v nucené krkolomnosti. Zkrátka a dobře, Obscura jsou perfektní hudebníci, jenomže po skladatelské stránce jsou občas až moc muzikou pro hudebníky, nikoliv pro běžné posluchače. Někdy kompozice funguje formálně, logicky bych měl být nadšen, ale pocitově mi k naprosté extázi něco chybí. Proto ačkoliv mě novinka baví díky nejednomu parádnímu motivu a kompozicím, co se týče celkového zážitku z desky jako komplexního díla neskáču radostí do té míry, že bych si o strop způsoboval otřes mozku.
Paradoxně funguje nyní Obscura nejvíce tam, kde působí přímočařeji a hitověji – tedy v „Sermon of the Seven Suns“ či singlovce „Akróasis“. Jako by se zde výrazněji otiskoval funkční model melodického technical death metalu balancujícího mezi stylem Death a Necrophagist, jaký známe z alb, na nichž se podílel bývalý kytarista Christian Münzner (Spawn of Possession, ex-Necrophagist). Zároveň je zvuk však pročištěn a směřující ještě o špetku blíže k heavymetalovým základům, i progresivně rockovému zvuku. Jako celek skladby fungují dobře – možná také kvůli tomu, že v té vší technice nezapomněli i na trochu té ráznosti. Je to paradoxní, ale ve chvíli, kdy se pouští Obscura do delších komplikovanějších kompozic, udržet pozornost je překvapivě těžší, než by člověk od takových talentů očekával.
Například závěrečná čtvrthodinová „Weltseele“ je velmi specifický oříšek. Skladba hrající si s posluchačem jako kočka s myší. Je zajímavé na ní sledovat postupné kompoziční kličky a hrátky, nicméně jako celek zkrátka nestrhne posluchačovu pozornost tak, jak by se vzhledem k formátu nabízelo. Reputaci napravuje, až když se v závěru přidávají i klávesové party více zdůrazňující majestátnost a gradaci. Jako celek mi však stále chybí nosné momenty, jichž se v průběhu chytit, na něž bych si zpětně vzpomněl a jež bych zpětně mohl vypíchnout. Takto člověk na jednu stranu sleduje metamorfózy nápadů a nálad, ale ve výsledku je to taková dlouhá cesta k předvídatelné pointě.
Za zmínku rozhodně stojí „Ten Sepiroth“, která disponuje uceleným vývojem skladby (různorodost podporují akustické pasáže) a nezabřehává do planého honění hmatníků. Úvodní technický motiv se skutečně povedl, navíc postupné instrumentální hraní si s harmoniemi a náladami nabídne pestrou paletu různých zajímavých poloh. Pro zpestření materiálu fungují perfektně chorály v „Ore to the Sun“, jinak ale tahle skladba zas tolik nevyčnívá. Až heavymetalová melodie „Perpetual Infinity“ se zvrhává ve velmi technicky vypiplanou a náladově zajímavou kompozici, jež zaujme specifickým atmosferickým refrénem. Zrovna tahle je vážně parádní.
Na jednu stranu novou desku Obscury poslouchám upřímně rád a baví mě. Na druhou stranu nepopírám, že jsem přeci jen čekal trochu vyrovnanější dílo, jež občas i trochu vystrčí růžky. Inspirace Cynic se zde odrazila nejen na častějších „robotických“ vokálech a zasněnějších baskytarových partech, avšak i na celkovém zvolnění a ubrání deathmetalového drcení. Intrumentálně a kompozičně je vše na svém místě, nicméně občas je zde cítit absence takových nápadů, které by prostě člověka bez dlouhého váhání nekompromisně vzaly za srdce a pořádně ho zmáčkly. Ona větší přímočarost a charisma „Cosmogenesis“ u mě přeci jen stále vede, jakkoliv je novinka asi dílem originálnějším a více vizionářským.
Shaytan Productions je docela zajímavé vydavatelství. Navzdory svému kanadskému původu se totiž zaměřuje na orientální black metal a pár perliček z téhle oblasti se ke mně skrze jejich kanály již dostalo. Suverénně největším jménem v jejich portfoliu jsou Al-namrood ze Saúdské Arábie, které Shaytan vydávají již od prvního EP. V nedávné době ovšem firma začala spolupracovat s další význačnou kapelou black metalu, jenž svou atmosférou a tématikou míří do orientálních končin, byť v tomto případě je to spíš střední Asie, nikoliv Blízký východ.
Touto kapelou jsou Darkestrah, jejichž zemí původu je oficiálně Německo, ale všichni víme, že kořeny formace leží v Kyrgyzstánu. Nicméně, Darkestrah jsou sami upsáni pod větší firmou Osmose Productions, tudíž se Shaytan starají o nová vydání staršího materiálu – takhle již pod jejich hlavičkou vyšly vinyly třetí a čtvrté desky „Epos“ a „The Great Silk Road“, přičemž LP reedice debutu „Sary Oy“ je už také na cestě.
Důvod, proč jsem z portfolia Shaytan vypíchnul právě zmiňované dvě formace, však netkví jen v tom, že jsou tím nejznámějším, ale především fakt, že tato dvě esa labelu nedávno spojila síly na společném splitku.
Jako první začínají Darkestrah, kteří ovšem nenabízejí nový materiál, nýbrž alternativní verzi skladby „Akyr Zaman“, jejíž originál vyšel na desce „Embrace of Memory“ z roku 2005. Nebudu kecat, Darkestrah patří mezi moje srdcovky a zrovna „Akyr Zaman“ je jedna z mých nejoblíbenějších věcí od nich – ta píseň je prostě geniální a fakt nebudu přehánět, když řeknu, že málokterý song mám v paměti vypálený takhle nesmazatelně jako právě „Akyr Zaman“.
O to víc je pro mě nezvyk poslouchat jinou verzi než tu, kterou znám nazpaměť – a právě díky tomu mi tahle splitková podoba přijde taková divná. Nicméně, skladba sama o sobě je v jádru naprostý kumšt, a i když mi zde připadá „divná“, pořád je strašně super a pomyslný splitový souboj s ní Darkestrah vyhrávají na plné čáře. I navzdory faktu, že to není nový materiál a že originál je subjektivně mnohonásobně lepší.
Al-namrood již nabízejí dosud neslyšenou věc, konkrétně „Tajer al punqia“ rozdělenou na dvě části. I tuhle formaci jsem svého času míval rád, ale nějak mi přijde, že se saúdsko-arabští ďáblové na posledních počinech poněkud začali točit v kruhu, a navíc mi moc neleze pod fousy vokál aktuálního zpěváka Humbaby. „Tajer al punqia“ nic nemění ani na jedné z těchto dvou skutečností. Song se nese v podstatě v totožném duchu jako loňské album „Diaji al joor“, jež mi přijde jako nejméně zábavná věc od Al-namrood vůbec. Poslouchá se to v cajku, ale po „Estorat taghoot“ sáhnu vždy radši.
Nakonec si splitko stejně koupím, ale na rovinu říkám, že především kvůli Darkestrah. A navíc ani ne tak kvůli kvalitě jejich příspěvku (originál je prostě lepší), jako spíš jen kvůli jejich jménu, protože kupuju všechno, na čem se jejich logo objeví. Toť asi tak vše, co bych k počinu řekl…
