Huntress je kapela, okolo níž se během loňského roku, kdy vyšel velký debut “Spell Eater”, vytvořil dost přemrštěný hype, ale upřímně se přiznám, že jsem prvotinu dost okázale ignoroval. Huntress se ovšem podle všeho rozhodli kout železo, dokud je žhavé a dokud je o jejich jméno zájem, takže se sotva ročním odstupem promptně přicházejí s druhou řadovkou “Starbound Beast”, které jsem se už na zoubek milostivě podíval…
Skupina evidentně stojí a padá se zpěvačkou JillJanus, jejíž ksicht se za poslední rok s železnou pravidelností objevoval na každém větším serveru o metalu, ale o ostatních členech člověk skoro ani neví, že existují. Ale proč ne, některé kapely prostě toho jasného lídra mají a funguje to; proč ne, zvlášť když je Jill výrazná (asi ne nadarmo dřív fotila pro Playboy). Nicméně hlavní je u zpěvačky samozřejmě zpěv a tady se podle všeho prý jedná o vyškolenou operní zpěvačku… a zde začíná dost velký problém, protože vokál je tou největší slabinou “Starbound Beast”. Nemám tušení, kdo že jí to v tom zpěvu školil, ale zjevně jí to moc nepomohlo, protože předvádí pro mě dost nepříjemný a afektovaný vokál. Dokud se ještě drží ve středních polohách, tak se to dá s menším sebezapřením přežít, ale jakmile se pokusí o řev, tak je to děs běs.
Instrumentální stránka však nahrávku také zrovna nezachraňuje. Jedná se totiž o maximálně průměrný heavy metálek, který se svou nenápaditost ani nesnaží moc zakrývat. To by ještě nemuselo vadit, kdyby to muzika vyvážila tahem na bránu, pořádným drajvem nebo chytlavostí, prostě čímkoliv, ale ani tohle Huntress nevedou – a že opravdu jsou kapely, které i přes nulovou invenci dokážou být setsakra zábavné, jenže tohle není ten případ.
Výsledkem je tedy naprosto půměrný heavy metal se špatným vokálem, z čehož plyne jediné – pokud byste se mě zeptali, jestli si Huntress tu pozornost, které se jim dostává, po hudební stránce zaslouží, pak bych odpověděl, že minimálně na základě “Starbound Beast” ani náhodou. Ztráta času.
Země: Česká repulika Žánr: heavy metal Datum vydání: 12.10.2013 Label: Petarda Production A.S.
Tracklist:
01. Návrat krále 1
02. Archanděl Michael
03. Stoupáš
04. My jo, a vy?
05. Ztrácím
06. Kde se touláš
07. Možná
08. Otevři oči
09. Dávej, dej
10. Tvá zář
11. Návrat krále 2
Kolem “Návratu krále” tuzemské metalové legendy Kreyson se toho v posledních týdnech napsalo a vyřklo tolik, že mi přijde celkem zbytečné snažit se uvést čtenáře do děje, protože jen letmo musela událost v podobě pátého velkého alba Křížkovy party zasáhnout snad úplně každého příznivce kytarové hudby v našich zemích. Nicméně, musím počítat i s tím, že ne každý dění kolem kapely, o níž se dá úplně bez problémů říct, že ji jedni milují se stejnou vervou, jako druzí nenávidí, sleduje do takové míry, aby věděl o čem je řeč, takže začneme klasicky pěkně zeširoka pohledem do nedávné historie.
O novém albu Kreyson se šušká už pěkně dlouhou dobu. Pokud mě paměť nešálí, tak první “zaručené” zprávy se objevily už v roce 2010, tedy čtyři roky poté, co se kapela po více než dekádě mlčení vrátila zpět na scénu. Trvalo to další tři roky, nicméně kýžená novinka je po osmnácti letech od předešlého “Zákonu džungle” zde a já se jí tak s chutí můžu podívat na zoubek. No, s tou chutí to sice tak žhavé není, protože vynesu trošku zákulisních informací a prozradím, že o tohle album v naší redakci bitka v žádném případě nebyla, ale přehlížet jedno z nejočekávanějších tuzemských rockových alb není úplně ideální stav, tudíž jsem se rozhodl vzít toto břímě na sebe. Názory veřejnosti jsou diametrálně odlišné, takže zatímco řada fanoušků mluví o geniální desce a vysoká hodnocení lítají vzduchem jako kelímky od piva na letním fesťáku, druhá skupina se neštítí výroků o absolutní žumpě a dnu české rockové tvorby. Tak rozporuplný “Návrat krále” je. Já sám nečekal žádný zázrak a po prvním poslechu jsem se ve svých očekáváních jen utvrdil, ovšem časem se z desky stal takový ten průměr, kterého v našich končinách bylo a bude vždycky dost, což není úplně nejlepší vizitka, ale ruku na srdce, má snad “Návrat krále” potenciál na víc?
Nenechte se zmást reklamními řečmi o tom, že se nahrávalo ve studiu dvorního kytaristy Kinga Diamonda, tedy Andyho LaRocquea, který album rovněž produkoval a mixoval. Ne, že by znělo ploše nebo nějakým způsobem technicky zanedbaně, o tom žádná. Kytary jsou dle potřeby pěkně hutné nebo naopak příjemně melodické a bicí zní plně a živě, takže žádné prázdné bouchání se nekoná. Potěší i hezky čitelná basa, jejíž vytažení do popředí má smysl. Nad tím vším ční Křížek, jenž už má svá nejlepší léta za sebou, ovšem dokud se nesnaží šplhat do neuvěřitelných výšek, které tahají za uši, tak je jeho zpěv úplně v pohodě. I tak se nejedná o zvuk, kterého by se u nás v relativně obyčejných podmínkách nedalo dosáhnout, protože zas taková světová třída to tedy není. Zprasený obal Marka Wilkinsona snad ani nemohl být myšlen vážně, a když, tak maximálně jako negativní reklama, z uměleckého hlediska je to totiž ohavnost první třídy. Když už jsme u té vizuální stránky, tak bych neměl opomenout klip k singlové “Stoupáš”, jehož námět sice nestojí za nic, ale říkám si, že je to pořád lepší, než čtyři minuty záběrů na mocně hrající kapelu někde ve sklepě.
Pojďme ale k samotné hudbě. Celkem devítka nových skladeb, nepočítáme-li úvodní a závěrečné intro / outro “Návrat krále 1 a 2”, trpí klasickým neduhem heavy metalové nahrávky, kdy se celkem pravidelně přechází od písní našlapaných, jimž neschází chytlavá přímočarost, ke slabým kusům, jejichž přítomnost jen kazí výsledný dojem z alba jako celku. Za mě jsou to hlavně balady “Ztrácím” a “Dávej, dej”. Zatímco tu první bych díky pěkné melodii v refrénu byl ochoten vzít na milost, tak ta druhá už je pouze přeslazený patos s otřesným textem. Ty jsou ostatně asi nejhorším aspektem celého “Návratu krále”. To, co před čtvrt stoletím fungovalo jako své době poplatná zpověď, už dnes působí spíš úsměvně. Kolega trefně zmínil “My jo, a vy?”, jejíž text je přehlídkou lyrické hlouposti a shazuje tak slušný hudební podklad postavený na kontrastu šlapavých kytar a příjemné vokální linky, která se v pasáži “Krásné je žít, stoupat k novým zítřkům, a svý plány mít” dotkne bratrských Damiens. Zbytečně působí ještě “Možná”, jíž chybí nosný nápad, který by z ní udělal víc než typickou zábavovku na jeden poslech.
Samozřejmě jsou zde i lepší kousky. Zmíněná klipovka “Stoupáš”, která byla uvolněna jako taková ta první ochutnávka by měla posluchače dobře navnadit, což je od prvního singlu celkem očekávatelné. V mém případě se tomu tak nestalo, takže diplomaticky bych ji oznámkoval jako podprůměr, ale jak jsem se k ní začal při poslechu celé desky vracet, tak jsem jí přišel na chuť. Ostrý riff, který ji vede, lze v různých variacích slyšet u desítek dalších kapel, ale funguje pořád dobře. Kytarové harmonie, které “Stoupáš” v náběhu refrénu zbarvují do melodična, ji posunují trošku jiným směrem a díky tomuto momentu a melodickému refrénu lehce vyčnívá nad zbytkem. On vlastně úvod aktuální řadovky není špatný, protože “Archanděl Michael” je hned na začátku vytasené eso z rukávu. Od úvodního kytarového motivu, který se pak ještě v refrénu zopakuje, přes hbitý riff má skladba silný nádech tradičního heavy metalu s epickým refrénem. Několik poloh, jež se v rámci této písně vystřídají, se spolu neperou a má to tah na branku. Škoda, že se na nahrávce neobjevilo víc takových heavy metalových hymen jako právě “Archanděl Michael”, “Otevři oči” a “Kde se touláš” se zběsilou thrashovou pasáží, jež doprovází kytarové sólo. Tu vlastně kazí jen ty Křížkovy nechutné výšky, které si mohl odpustit, ale jako celek nic hrůzného.
Přestože jsem po prvním poslechu byl rozhodnutý novinku Kreyson roztrhat úplně na kusy, stalo se s přibývajícími poslechy něco, co by se možná dalo charakterizovat jako zvyknutí si, i když nebudu lhát, pokud řeknu, že některé momenty či dokonce celé skladby mě baví. Netvrdím, že se najednou z Kreyson stali mí velcí oblíbenci a že se k “Návratu krále” budu pravidelně vracet i po sepsání této recenze, to nejspíš nebudu, ale tak špatné, jak jsem čekal, to není. Nostalgické album, kterým fanoušci kapely nepohrdnou, nebo ještě trefněji klasický tuzemský bigbít pro odžískované borce, kteří si při koncertu mocně zahrozí a rozdají několik těch paroháčů, avšak z uměleckého hlediska nic, nad čím bych žasl, a protože “Návrat krále” obsahuje téměř půl stopáže vaty, tak je výsledné hodnocení takové, jako je celé album. Průměrné.
Další názory:
S trochou nadsázky bychom mohli říct, že “Návrat krále” je vlastně domácí obdoba “Chinese Democracy”… také spoustu roků od posledního alba (v tomto případě 18), nějaký ten pátek slibované, ale pořád odkládané… a navíc stejně jako u Guns n’ Roses, i v případě Kreyson se rozhodně nejedná o nahrávku, na niž by se vyplatilo čekat takhle dlouhou dobu. Abychom měli jasno, upřímně se přiznám, že jsem nikdy nebyl a už asi ani nikdy nebudu zrovna příznivec Kreyson ani Ládi Křížka, ve skutečnosti mám tvorbu téhle kapely dost na háku a nikdy mě moc nebavila. K poslechu “Návratu krále” jsem přistupoval s tím, že to bude fest špatné, ale ve výsledku to není taková hrůza, jak jsem čekal, sem tam dokonce vykoukne i nějaký vlastně dost dobrý nápad. Takový je třeba v songu “Archanděl Michael” v pasáži, která začíná slovy “Archanděl Michael moc pánů posílá do pekel”, hodně se povedl i refrén jinak kýčovité balady “Ztrácím”, docela v pohodě jsou i nějaké motivy v “Kde se touláš”. Nicméně i v těchto písničkách se jedná jen o pasáže, ne celé skladby… a zbylé songy jsou pak buď průměrný materiál nebo rovnou špatnost, což je případ hlavně ultra-sračkovité patetické balady “Dávej, dej”, která je s prominutím k zblití. Korunu tomu nasazuje extrémně komický obal (doteď nevěřím, že to prostě není prdel, vždyť je to totální hnus!), dost stupidní texty (například refrén “My jo, a vy?” je fakt perla… tomu se chlámu jak blázen při každém poslechu) a nakonec i samotný Křížek, který už na ty výšky při vší úctě prostě nemá, a když se o ně i tak pokouší, tak to dost brutálně tahá uši. Přesto všechno říkám, že bych si to dokázal představit ještě horší a také jsem to mnohem horší čekal. H.
Země: Velká Británie Žánr: hard rock / heavy metal Datum vydání: 18.10.2013 Label: UDR Music
Tracklist:
01. Heartbreaker
02. Coup de Grace
03. Lost Woman Blues
04. End of Time
05. Do You Believe
06. Death Machine
07. Dust and Glass
08. Going to Mexico
09. Silence When You Speak to Me
10. Crying Shame
11. Queen of the Damned
12. Knife
13. Keep Your Powder Dry
14. Paralyzed
Není výstižnějšího označení, které by novou desku legendárních Motörhead“Aftershock” mohlo doprovázet, než že parta kolem nezdolného Lemmyho vydala své další studiové album. Prosté jako facka a stejně je naprosto zřejmé, odkud vítr vane. V pořadí jednadvacátá řadovka by totiž klidně mohla vyjít před nějakými dvaceti lety a vůbec by na poměry tvorby tohoto seskupení nepůsobila nadčasově, protože si pořád jede to svoje. Takhle to prostě je. Lemmy nedělá žádné ústupky nebo kompromisy, svou tvorbu nijak neupravuje dle aktuálních trendů, a dokud bude tenhle skoro-sedmdesátník stát na pódiu zakloněný ve své typické póze s baskytarou v ruce, tak tomu ani jinak nebude. Jsou kapely, u nichž by byly pokusy o stylové kotrmelce spíš na obtíž a Motörhead jsou jedním z případů, kdy jejich fanoušci očekávají svojí další porci šlapavého metalického rock’n’rollu, jaký tahle legenda (připravte se, že tenhle titul použiju víckrát, protože pokud si to někdo zaslouží, tak jsou to určitě Motörhead) předvádí už bezmála čtyřicet let, a protože jim to šlape skoro stejně dobře jako za mlada, tak nemá smysl nic měnit.
Je pravda, že občas mají desky motorové hlavy vyšší, občas samozřejmě nižší kvalitativní status a občas je výsledek víc metal než rock’n’roll, ale to nemění nic na faktu, že jsou to pořád staří dobří bardi, jejichž sestava už se dávno ustálila v tříčlenném složení Phil Campbell, Mikkey Dee a Lemmy Kilmister, kteří dohromady působí jako tříhlavá bestie, jež už má něco za sebou, ale místo toho, aby působila znaveně, jsou naopak z jejího projevu patrné životní zkušenosti a vyhranost. “Aftershock” je oproti svým dvěma předchůdcům “The Wörld Is Yours” a “Motörizer” o něco víc rock’n’rollovější, vzdušnější a odlehčenější. A to i navzdory tomu, že jsou některé skladby pekelně nabroušené, tak nedopadá tak silně jako zmíněná dvojice předešlých zářezů v bohaté diskografii. Ty sice nebyly žádný metalový masakr, ale protože byly spíš jednostranně zaměřené na přímočaré pecky, působily o něco víc jednotvárně, než by bylo zdrávo. To je s příchodem “Aftershock” pryč, a přestože tracklist zdobí čtrnáct skladeb, tedy o něco víc než na předešlých počinech, tak celé album utíká mnohem přirozeněji, než tomu bylo předloni nebo ještě o pár let dříve.
Pojďme na věc. “Aftershock” začíná jedním z nejlepším otvíráků, které v aktuálním tisíciletí Motörhead na svou desku umístili. “Heartbreaker” je koncertní tutovka, která se vyrovná našlapané “Terminal Show” z “Inferno” a v osobním žebříčku top skladeb kapely ji řadím už nyní poměrně vysoko. Lemmyho nezaměnitelný chraplák stačí rychlému tempu úplně bez problémů a klasický chytlavý refrén, jehož hlavním motivem je název skladby samotné, nenechá při poslechu ani na chvíli v klidu. Platí to i o následující “Coup de Grace”, jež se pyšní skvělým kytarovým sólem mistra Campbella. Je melodická ale hodně kytarová, což je přesně to, co tahle legenda umí nejlíp. Dalšími skladbami, které stojí za zmínku, jsou zběsilé vypalovačky “End of Time” a “Paralyzed”, v nichž se Mikkey Dee mohl trošku víc odvázat, ale celkově jsou jeho bicí přesně tím, čím mají být. Kde je potřeba, tam doplňuje své parťáky jistou hrou, jinde zase udává tempo, kterému musí Lemmy a Phil stačit. V minulosti nás už Lemmy vzal na výlet do Brazílie, nyní tady máme nepřímé pokračování “Going to Brazil” v podobě chytlavé “Going to Mexico”, která si se svou kolegyní nic nezadá a klidně by se do budoucnosti mohla stát standardní akvizicí koncertních setlistů. Snad jedinou skladbou, která mi přijde oproti zbytku slabší, je nenápadná “Knife”, které chybí alespoň povedený refrén, díky němuž by byla snáze zapamatovatelná, jako třeba “Silence When You Speak to Me”, která nejenže přináší netradiční kytarový riff, ale velmi výrazným refrénem je tažena hodně nahoru.
Poměrně překvapivými položkami seznamu skladeb jsou “Lost Woman Blues” a “Dust and Glass”. Obě jmenované jsou důkazem, že Lemmymu koluje bluesrocková krev se stejnou intenzitou jako ta rocková. Ačkoli ani jedna z těchto písní nepůsobí tak překvapivě jako třeba “Whorehouse Blues” z “Inferno”, je i díky nim první polovina nahrávky zábavnější než ta druhá, která je sice pořád na poměry kapely nadstandard, ale už mi tam chybí víc momentů jako třeba “Crying Shame”. Ta byla uvolněna jako první vlaštovka, a i když se na první pohled nezdá ničím víc než klasickou rockovou šlapavkou, tak barové piáno, které ji podkresluje, je příjemným zpestřením. Přesně tohle jsou momenty, kterých si na současných Motörhead vážně cením. Nikoho už dnes nepoloží fakt, že by byli schopní nahrát deset variací na téma “Overkill” nebo “Ace of Spades”, ale že umí vytáhnou z rukávu nějaké to eso, kterým možná úplně nevytřou zrak, ale alespoň vám nadzvednou obočí. Takových skladeb do budoucna klidně víc, nemyslím si, že by tím legendární jméno nějak utrpělo.
Motörhead jsou prostě originál, kterých tady už moc nebude, a pokud se jim bude i nadále dařit tak jako na novince, tak ať jdou všichni pověstní nástupci k šípku. Pověst Lemmyho jakožto nesmrtelného nezmara, kterého nic neskolí, sice letos dostala menší trhlinu, když se po menších zdravotních patáliích začínala vznášet ve vzduchu otázka, jestli už i pro něj nepřišel na přetřes odchod do hudebního důchodu, ale je stále tady, stejně silný a příznačně nazvaná novinka “Aftershock” je jasným prohlášením, že tahle jízda ještě nekončí. Upřímně se přiznám, že jsem takhle povedenou desku od Motörhead už vlastně ani nečekal. A to, že se mi dostane do ruky kotouček, který hravě překoná vše, co pod nesmrtelným logem vyšlo za posledních dvacet let, přesněji řečeno od neúprosného “Bastards”, to je vážně pecka. A tomuto taky odpovídá mé hodnocení, které se možná na “jen další” album v diskografii zdá příliš vysoké, ale tahle parta si to zaslouží.
Země: USA Žánr: metalcore / heavy metal Datum vydání: 15.10.2013 Label: Roadrunner Records
Tracklist:
01. Brave This Storm
02. Vengeance Falls
03. Strife
04. No Way to Heal
05. To Believe
06. At the End of This War
07. Through Blood and Dirt and Bone
08. Villainy Thrives
09. Incineration – The Broken World
10. Wake (The End Is Nigh)
Věřím, že spoustě z vás je to u zadku, ale já nemohu jinak a recenzi “Vengeance Falls”, tedy novinky zámořských Trivium, začít procházkou jejich dosavadní diskografií a tím tak trochu odkrýt svůj vztah k této čtveřici, který se každým rokem a hlavně s každým novým počinem vyvíjel. Debut “Ember to Inferno” mě minul, protože v té době jsem poslouchal úplně jinou hudbu, ovšem dodnes ho považuji za slabý a době svého vzniku poplatný debut, který nijak nevybočuje z řad tehdy aktuálních metalcorových alb. Totéž víceméně platí i o “Ascendancy”, jež je sice trendy až běda, ale u jeho poslechu se dokážu i s odstupem let slušně zabavit. Následovala dvojice skvělých “The Crusade” a “Shogun”, na nichž Trivium během velmi krátké doby vyrostli v naději, v níž chvíli dřímala budoucnost metalové hudby (sorry, ale takhle jsem to v době vydání “Shogun” fakt měl, to album je prostě vynikající). Pak ale přišla pecka a kvalitativní sešup o několik tříd dolů v podobě “In Waves”, kterým kapela jako by zapřela svůj dosavadní vývoj, zatáhla za ruční brzdu a vrátila se k modelu “Ember to Inferno” / “Ascendancy”, kdy měla jejich tvorba velmi jednoduchou a předvídatelnou strukturu, založenou na tvrdých slokách a melodických refrénech, z čehož už jsem svým způsobem vyrostl, takže jsem na něj rychle zanevřel. Novinkou “Vengeance Falls” slibovali Trivium posun na další vývojový stupínek své kariéry, takže čekat se dalo cokoli, ovšem já jsem se obával neskutečného patvaru všech dosavadních desek.
To se naštěstí nekoná, ale že by novinka byla něčím novým a z řad kapely neslyšeným, to se taky říct nedá. Kdybych měl šesté album party kolem Matta Heafyho popsat fanouškům kapely, kteří ho ještě neslyšeli, tak bych řekl, že se jedná o jejich nejmelodičtější počin, přestože kytarové pasáže nezůstaly dosavadním deskám co do tvrdosti nic dlužny. Naopak lidem, kteří s Trivium tu čest ještě neměli, bych sdělil, že se jedná o melodický metalcore s thrashovými prvky, což jejich aktuální formu vystihuje velmi přesně. Ale dost škatulkování, o to tady nejde. Přiznám, že jsem byl trošku skeptický z angažování Davida Drainmana z Disturbed na post producenta. Nic proti němu, ale děsil jsem se, kam Trivium potlačí, což beru zpět, poněvadž v několika ohledech dokázal z čtveřice dostat její dosavadní maximum. Mluvím teď hlavně o Heafym, jehož zpěv se mi ještě nikdy nelíbil právě tak jako na novince. Je plný, silný, a přestože naživo to beztak zvládat nebude, tak ve studiové formě se mu jen sotva dá něco vyčíst. Melodičtější háv, do kterého DrainmanTrivium oblékl, není vůbec špatný nápad, kapele sluší, a když už nic, tak se ve výsledku nejedná o takovou slátaninu, jako bylo svého času “In Waves” a to je dobře.
Je snad jasné, že i sebevětší škarohlíd by jen těžko hledal na “Vengeance Falls” technické mouchy co do výsledného mixu, protože zvuk je naprosto bezchybný, a když budu mluvit jen za sebe, tak přesně podle mého gusta. Bicí a kytary jsou skvěle vyvážené, basa není úplně neslyšitelná, jak je dobrým zvykem, ale Paolo Gregoletto dvojici Heafy–Beaulieu doplňuje statečně. Bubeník Nick Augusto není tak nápaditý, jako býval Travis Smith, jehož v kapele nahradil, ale drtič je to slušný a nejednu skladbu žene neúnavně kupředu.
Pokud jsem doposud mluvil v čistě teoretické rovině, a když to tak po sobě čtu, tak veskrze pozitivně, tak se pomalu a jistě blíží čas na kapku kritiky, již budu směřovat zejména ke skladbám samotným, respektive ke skladatelské impotenci, která se kapely opět drží jako klíště. Trivium nikdy nebyli žádní skladatelští novátoři, ale jejich písně stály v různých obdobích kariéry více či méně na chytlavosti, přímočarosti a agresivitě. Nejinak je tomu i teď, a přestože se jim nepodařilo utvořit z “Vengeance Falls” vyrovnanou desku, tak jsem schopný si najít písně, jejichž poslech si dokážu bez problému užít. Třeba “Brave This Storm” stojí na houpavém riffu, jenž seká ve stylu Fear Factory, a hned při prvním poslechu jsem byl překvapen již výše popsanou melodičností Heafyho vokálu, který jako by zanevřel na řvaný vokál, jenž už z jeho úst minule stejně nebyl nic moc a zaměřil se na melodický zpěv. Nakonec se ten jeho hrubý řev ke slovu ve většině skladbách dostane, ale spíš jen aby se neřeklo, protože třeba “Brave This Storm” stojí a padá s melodickým refrénem, jenž se vyvedl. Z těch několika dalších písní, jež by se daly označit za povedené vyčnívá určitě chytlavá singlovka “Strife”, která svou účelnou strukturou zaujme, i když pomalejší moment, jenž předchází refrénu, jí brzdí, ale to je jen kosmetická vada na kráse.
Dalšími písněmi, které působí uvolněným dojmem, jsou titulka “Vengeance Falls” a “No Way to Heal”, které nejsou nic nového pod sluncem, ale mají silný melodický potenciál, což se nedá říct o nudné “Villainy Thrives” a rychlejší “To Believe”. Ty bych si při troše dobré vůle dokázal představit jako bonusy pro některou z limitovaných edicí, tak slabé totiž jsou. Oproti nim stojí skvělá “Incineration – The Broken World” s orientálním kytarovým sólem, která to ale nezachrání. Dvojice “At the End of This War” a “Through Blood and Dirt and Bone” mi svou kvalitou evokují počin předcházející, jenž možná zmiňuji až moc často, ale v rámci diskografie je to základní jednotka pro měření špatnosti, tak se nedivte. Pokud mě paměť nešálí, tak “Wake (The End Is Nigh)” obsahuje vůbec první čistokrevně baladickou pasáž, která skladbu začíná ještě předtím, než si otěže vezme zasekávaný riff a ostřejší Heafy, ale protože se druhou polovinu nic moc neděje a nedá se tak říct, že by píseň někam spěla, tak album končí nevýrazně. Vzhledem k tomu, že většina skladeb si je v jádru velmi podobná, tak je čistě na subjektivních preferencích posluchače, které refrény či riffy se mu zaseknou pod kůži, ovšem objektivně řečeno jsou písně slušně šlapavé a nemůžu říct, že by mezi nimi byl tak propastný kvalitativní rozdíl, jako tomu bylo minule, kde ta nevyrovnanost vyloženě byla do očí.
Ať už si o Trivium myslíte, že jsou to kdovíjací trendoví sráči, kteří se prostě vezou na vlně toho, co zrovna frčí a podle toho taky upravují svůj výsledný projev, tak jim nelze upřít, že se snaží nestát na místě. Neříkám, že nejsou party, od nichž rád slyším x-tou variaci tetéž desky, ale vždy je mi sympatické, když se interpret snaží svou hudbu někam posouvat. V případě Trivium se možná jedná o poloviční kalkul a poloviční vývoj, ale “Vengeance Falls” překonává poslední chabé “In Waves”, za což mu patří uznání, ale že by se jednalo o vyloženou pecku, to zase ne. Na to v současné formě pánové nemají. Jako krátkodobý oddych a zábava k jiné práci je toto album jako stvořené. Netrpí přemrštěnou stopáží, dobře šlape a množstvím slušných až velmi povedených melodických momentů, kterým chybí zlom či moment překvapení vás nebude při práci rušit, což není výsledek, jenž by napovídal o něčem víc než o průměrném albu. A takové “Vengeance Falls” je. Průměrně odvedená rutina – nic víc zde nenajdete.
Další názory:
Trivium mně osobně vždycky přišli jako strašně a zbytečně přeceňovaná kapela, a to právě kvůli tomu, co už napsal kolega výše – že ji mnozí považovali a mnozí asi ještě i považují za budoucnost metalové muziky. A přitom ani ta tolik vyzdvihovaná deska “Shogun” mi zdaleka nepřijde natolik dobrá, aby si Trivium takovou nálepku zasloužili. Ve skutečnosti si tak nějak nevzpomínám, že by mě nějaká jejich nahrávka kdy bavila. Když vezmu novinku “Vengeance Falls”, neslyším v tom nic jiného než docela standardní metal moderní střihu v nepříliš záživné formě, což je něco, co mě ze židle opravdu nenadzvedává. Co do technické stránky je samozřejmě všechno na nejvyšší úrovni a vymazlené do posledního detailu, ale uvnitř té hudby nenácházím vůbec nic… a snad ani nemusím dodávat, že to je právě to, co při poslechu muziky hledám a vyžaduji. Nechápejte mě, špatně, “Vengeance Falls” není nějaký neposlouchatelný hnůj, strávit se to dá relativně bez problému, ale jiný smysl než jako kulisu v téhle desce nevidím, což nepovažuji za zrovna dobrý výsledek. Proto dávám pět bodů. H.
Země: Německo Žánr: power / heavy metal Datum vydání: 24.10.2013 Label: SPV GmbH
Tracklist:
01. Soldiers of Fortune
02. Resilient
03. Adventure Highway
04. The Drift
05. Desert Rose
06. Fireheart
07. Run Riot
08. Down to the Wire
09. Crystal Gold
10. Bloody Island
Na recenzi u mě čeká album jménem “Hard Truckin’ Rock”. Kdybych nedával pozor na to, co poslouchám, tak bych si snad musel říkat, že jsem si ho omylem pustil místo toho, abych recenzoval pirátskou legendu Running Wild. Kde se stala chyba a proč už se Rolf Kasparek neplaví pod pirátskou vlajkou?
Je to zhruba rok a půl, co jsem recenzoval comebackové “Shadowmaker”. Když se na recenzi dívám dnes, s odstupem a despektem, který člověka často postihuje při konfrontaci s jeho vlastní dřívější tvorbou, tak vidím, že tehdejší hodnocení bylo neúměrně vysoké s ohledem na kvalitu předložené desky. Novinka “Resilient” je totiž po všech směrech výrazně lepší a já se tak ocitl v nezáviděníhodné situaci, jak ji nějakým konzistentním způsobem ohodnotit.
Tehdy jsem začal příšerným obalem, a jako by snad Rolf četl mé stížnosti (nebo je spíš asi četl, kam se podíval), cover nového alba se už nese ve starém dobrém duchu a dokonce bych ho označil za jeden z nejpovedenějších v diskografii. Potud všechno v pořádku.
Horší je to s předloženou hudbou. A to ani ne tak proto, že by byla a priori špatná, ale Running Wild, to jsou prostě u mě piráti a ne americká silnice v poušti, chlápci v kůži na Harleyích a truckeři snídající hemenex v bezejmenném motelu u cesty. A přesně tak na mě působí dobrá polovina songů z alba “Resilient”. Stejně jako jsem v minulé recenzi psal, že “Me & the Boys” by byla úžasná osmdesátková hymna, ale že k Running Wild 2012 se prostě nehodí, tak totéž platí tady. Taková “Adventure Highway” má svůj potenciál, ale v jiné době a od jiného interpreta.
Jestliže jsem teď řekl, že polovina skladeb má v sobě “nádech motorizované Ameriky”, tak o druhé půlce bohužel platí ještě horší tvrzení, totiž že nemají nádech vůbec žádný. Protečou ušima bez povšimnutí a člověku vůbec není líto, že už je po nich. To v lepším případě, v horším, jakým je třeba titulní “Resilient”, jsem se na konec vysloveně těšil. Když se k tomu přidá fakt, že ani ty “dobré” (“Adventure Highway” nebo třeba hned úvodní “Soldiers of Fortune”), nejsou žádným zázrakem, který by se měl zapsat do dějin hudební tvorby, ale pouze solidně napsanou a zahranou hard rockovou jednohubkou, nevychází z toho album “Resilient” nijak zvlášť dobře.
Jako jediná výjimka ční nad zbytkem téměř desetiminutový kousek “Bloody Island”. Zdráhám se napsat “opus”, protože v něm postrádám nějakou výraznou epickou linku, ačkoliv by ji člověk tak nějak čekal. Je to ovšem song, kde se konečně vrací “staří dobří” Running Wild se vším všudy. Hudba, zpěv, pirátské téma ostrova s poklady a nesčetnými nástrahami… Tohle je zase jednou ono.
Pětina alba je tedy podle mého gusta. Zbytek se dělí mezi plus mínus povedené, ale dle mého názoru tematicky ne úplně vhodné, a plus mínus nepovedené, nudné až úplně špatné. Vzato kolem a kolem, skončím zase na známce číslo šest moji osobní stupnice, která je vždycky spíš benevolentnější než naopak. Je ale potřeba říct, že “Resilient” je výrazně lepší počin než předchozí “Shadowmaker”, a zopakovat, že v minulé recenzi jsem prostě měl jít s body dolů. Pokud jste tedy nad Rolfem Kasparekem a jeho pirátskými melody-boys ještě nezlomili definitivně hůl, nové album má u vás šanci. Evidentně se poučil z chyb předchozího počinu a třeba z toho ještě jednou v budoucnu něco bude.
Další názory:
Na jednu stranu s kolegou souhlasím v tom, že je “Resilient” o poznání lepší než loňský přešlap “Shadowmaker”, ale v jistých ohledech se s ním dost rozcházím. Především mi nedochází, kde si tam vykouzlil nějakou americkou dálnici, ale dejme tomu, však si každý v hudbě může najít to svoje, kromě toho ani mně muzika na “Resilient” zrovna neevokuje piráty, abych řekl pravdu. Spíš mi to přijde jako takový normální heavy/power metal, docela pohodovka, ale nic zvláštního. Což by samozřejmě bylo docela v klidu v případě nějaké mladé kapely, ale u legendárního jména mi to přijde tak trochu málo. Některé písničky pěkně šlapou (“Desert Rose”, “Fireheart” a na rozdíl od Ellrohira se mi líbí i titulní “Resilient”… vlastně i ta rádoby rozmáchlá “Bloody Island” je v pohodě) a jako celek “Resilient” v porovnání s předcházejícím “Shadowmaker” opravdu vychází jako vítěz a možná i jako lehký krůček správným směrem, ale když si uvědomím, že mi ten poslech nic moc nedal a že po dopsání tohoto odstavce už si ani tohle album nikdy nepustím, tak s hodnocením výš jít nemohu… Novinka rozhodně nic nezměnila na mém názoru, že Running Wild je kapela, která už dávno měla zůstat zakotvená v přístavu a na plavby do moří nové muziky se nevydávat… H.
Země: international Žánr: heavy metal Datum vydání: 27.9.2013 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. Destiny Forged in Blood
02. Children of Cain
03. Fire on the Mountain (1683)
04. Preacher Man
05. Sword of Damocles
06. The End of History
07. At Dawn We Ride
Co se nehudební stránky týče, Twilight of the Gods je zcela jistě zajímavou formací už jen okolnostmi svého vzniku a svou sestavou. Základ této skupiny totiž s nadsázkou řečeno vězí hluboko v minulosti na začátku 80. let, kdy se zrodila jedna z nejdůležitějších kapel (nejen) extrémního metalu, legendární Bathory. Quorthon, vůdčí postava Bathory, svého času v podstatě definoval black metal (nevytahujte tu Venom, ti možná dali žánru název, ale jejich desky jsou jen tvrdší rock’n’roll, opravdu první čistokrevný black metal, jak jej známe dnes, pochází právě od Bathory) a posléze viking metal. Není vůbec náhoda, že k odkazu, který Quorthon zanechal, se dodnes hlásí obrovské množství skupin. Nicméně Quorthon v roce 2004 zemřel a Bathory s ním. Čas od času se ovšem najde někdo, kdo se rozhodne vzdát kultu Bathory nějaký hold, což je přesně případ Twilight of the Gods, u nichž podobnost jejich jména s deskou “Twilight of the Gods” z roku 1991 od Bathory vážně není náhodná…
Twilight of the Gods původně vznikli pouze jako tributní skupina Bathory. Zároveň se v kapele spojili lidé, kteří jsou sami o sobě důležitými postavami metalové scény, tudíž v tomto případě rozhodně není od věci mluvit o superskupině… Alan Nemtheanga (Primordial), Rune “Blasphemer” Eriksen (Aura Noir, ex-Mayhem, ex-Ava Inferi), Patrik Lindgren (Thyrfing), Frode Glesnes (Einherjer) a Nicholas Howard Barker, jenž hrál v tolika formacích, že to snad ani nemá cenu jmenovat. Minimálně jejich kapely jsou prostě pojmy. Pánové chtěli uctít památku Bathory a možná i později narozeným jedincům připomenout, kdo že to kdysi položil základy extrémního metalu… vyjedeme na jedno vzpomínkové turné, budeme hrát skladby Bathory a pak projekt opustíme…
To se ovšem nestalo, u jednoho turné zdaleka nezůstalo, Twilight of the Gods toho procestovali hodně a nakonec došlo k tomu, k čemu podle mého názoru dojít nemělo, nebo alespoň ne pod tímhle názvem – Twilight of the Gods se pustili do vlastní tvorby, jejímž výsledkem je debut “Fire on the Mountain”. Přestože mi to z nějakého důvodu není moc sympatické, vyloženě odmítavě jsem se k nahrávce ani tak nestavěl a nechal jsem samotnou muziku, ať mluví sama za sebe.
Což o to, ta hudba za sebe i mluví, ale to neznamená, že by mě dokázala oslovit. Upřímně mohu říct, že jsem vlastně neměl moc velkou představu, co bych měl od vlastní produkce Twilight of the Gods čekat – myšleno co do žánru. Ovšem vzhledem ke jménům, jaká se na tom podílí, jsem očekával, že by to přece jen mohlo být kvalitní. Stejně tak by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby ta hudba – vzhledem k okolnostem vzniku – byla značně ovlivněna Bathory. To druhé se nevyplnilo vůbec, to první vlastně do jisté míry také ne.
Pojďme však konečně přestat tlachat naprázdno a řekněme si, oč že tu tedy vlastně běží. Jak již bylo zmíněno, před samotným poslechem desky nebyla v podstatě možnost dost dobře odhadnout, v jakém duchu se “Fire on the Mountain” ponese s jedinou výjimkou v podobě vodítka k Bathory díky tomu, za jakých okolností Twilight of the Gods původně vznikli. Jakékoliv dozvuky této legendy ovšem na nahrávce slyším naprosto minimálně, až skoro vůbec. Ve skutečnosti se totiž “Fire on the Mountain” nese v duchu čistého heavy metalu.
To by sám o sobě problém samozřejmě nebyl ani náhodou, já sám mám klasický heavy metal hodně rád, byť jej v současnosti poslouchám už spíš méně než více a dost často hlavně z nostalgie, protože jsem na téhle muzice vyrůstal. Když ale dostanu výbornou heavy metalovou desku, rozhodně jí nepohrdnu. A teprve tady začíná ten opravdový zádrhel, jelikož “Fire on the Mountain” má do něčeho, co by šlo nazvat výbornou deskou, hodně daleko, což je o to paradoxnější, že ve svém jádru hudba, jakou dali Twilight of the Gods dohromady, není vůbec špatná. Pokud se člověk soustředí na jednotlivé detaily a pasáže, vlastně je to dost dobré, přinejmenším tedy každá jednotlivina. Kytarová hra je poměrně nápaditá a zajímavá, baskytara Frode Glesnese příjemně brumlá a je hezky slyšitelná a o tom, že má Alan Averill v hrdle zlato, už snad dávno nikdo nepochybuje, protože právě jeho unikátní projev vždy byl ozdobou už tak skvělé instrumentální stránky jeho domovských Primordial. Nick Barker sice nic vyloženě výjimečného nepředvádí, odvádí ovšem svůj vysoký standard a ani jeho výkonu se nedá moc co vytýkat. Jenže když tu desku posloucháte, tak to nijak zvlášť nepůsobí.
V podstatě každá píseň obsahuje i vysloveně dobré pasáže, nicméně žádná z nich nemá sílu na to, aby posluchače vytrhla z letargie – vlastně až s jednou výjimkou, kterou je výtečný začátek úplně závěrečné skladby “At Dawn We Ride”, jež je z mého pohledu tou nejlepší položkou počinu. Zbytek alba však navzdory všem formálním kladům nepůsobí jinak než jako vcelku utahaný neškodný hevík. A ať už jsem od “Fire on the Mountain” čekal cokoliv v jakékoliv podobě, rozhodně to nebyla utahanost. Jejím zářným příkladem může být třeba úplně nezáživná “Preacher Man”, což je přesně ten typ skladby, jež by měla skončit max na B straně singlu, nikoliv přesně v polovině dlouhohrajícího počinu.
Je to velká škoda, ale tady jednoduše není moc o čem diskutovat – “Fire on the Mountain” je z mého pohledu velké zklamání. Zpočátku jsem vůbec na tu hru, že se bude pokračovat pod hlavičkou projektu, jenž původně vznikl jen jako hold Bathory, nechtěl přistoupit, ale když jsem se s tím konečně smířil a začal se těšit na album, tak mě to album zklamalo. V Twilight of the Gods se sešlo pět výtečných muzikantů, jejichž vlastní skupiny v některých případech vydaly doslova fenomenální desky, ale dohromady jim to příliš nefunguje a všechny domovské formace všech zúčastněných (snad s výjimkou Nicka Barkera, ale to spíš z toho důvodu, že je to světoběžník a vlastně nemá pořádnou domovskou kapelu) jsou minimálně o třídu, ale většinou i o několik tříd působivější, zábavnější, charismatičtější, prostě lepší. Pokud by už žádná další alba Twilight of the Gods nevznikla, vlastně by mi to ani moc nevadilo… mnohem radši bych viděl další desky od Einherjer nebo Primordial (a dalších)…
Další názory:
Je fakt, že na “Fire on the Mountain” jsem se celkem dost těšil, ačkoli jsem stejně jako kolega tak trochu nevěděl, co od hvězdného spojení pod hlavičkou Twilight of the Gods očekávat. No dobře, osobně jsem potají doufal v bathoryovský epický viking metal, nicméně jsem dostal celkem obyčejný střednětempý hevík, který se legendárních Bathory dotkne snad jen v úvodu “At Dawn We Ride”. To by sice samo o sobě nebylo na škodu, protože heavy metal v této podobě mi nevadí, ale bez momentu překvapení mě tohle nemůže ukojit. V případě “Fire on the Mountain” by se více vyjímalo označení utahaný než střednětempý, protože ačkoli je deska obsažena pouhými sedmi skladbami, o nějaké vyložené záživnosti nemůže padnout ani slovo. Skladby jako jednotlivé kousky nejsou vlastně špatné, “Destiny Forged in Blood” či “Children of Cain” jsou dobré hitovky, nicméně z celkového hlediska album nešlape. Je to takové nemastně a neslaně odvedené řemeslo, které sice neurazí, ale na druhou stranu nepřináší nic, co by mě jakožto průměrného posluchače upoutalo do křesla. Zúčastněné osobnosti jsou legendy samy o sobě, takže jsem si říkal, že by se musel stát jó malér, aby jim to dohromady nešlo, ale přesně tohle prvotina “Fire on the Mountain” přinesla. Původně jsem se chtěl vyhnout slovu nuda, protože ačkoli mě deska nijak neoslovila, nemůžu říct, že bych ji musel poslouchat s odporem, ale ne, nemůžu si pomoct, protože v konečném výsledku to vyznívá jako nuda. Škoda, protože potenciál tady byl, ale Twilight of the Gods jej promrhali téměř ukázkovým způsobem. Kaša
Země: USA Žánr: heavy metal / hard rock Datum vydání: 23.8.2013 Label: Warner Bros. Records
Tracklist:
01. Shepherd of Fire
02. Hail to the King
03. Doing Time
04. This Means War
05. Requiem
06. Crimson Day
07. Heretic
08. Coming Home
09. Planets
10. Acid Rain
Začněme recenzi konstatováním jasných skutečností. Avenged Sevenfold si v současnosti užívají masivní popularity – takové, jakou si může dopřát jen málokterá rocková kapela. Zároveň s tím se vždy najde skupina odpůrců, kteří uvádějí více či méně pádné důvody, proč si kapela svou pozici nezaslouží. A obě skupiny nyní napjatě čekají na recenzi alba na Sicmaggotu, která jejich rozpory jednou pro vždy vyřeší absolutně objektivním hodnocením. Nebo tak nějak.
Avenged Sevenfold je kapela, kterou zlehka sleduji již od jejího založení. Zatímco debut “Sounding the Seventh Trumpet” nepřinášel prakticky nic dobrého, nástupce “Waking the Fallen” byl již mnohem zajímavější. Na vrchol si kapela podle mne sáhla až s dalším počinem. “City of Evil” stále zůstává solidním rockovým albem, někde na hranici vlezlé zábavnosti a rozumné inteligence. S dalšími počiny již to tak slavné nebylo a třeba poslední “Nightmare” jsem naposledy slyšel v době jeho vydání. Novince “Hail to the King” jsem tak nedával velké naděje a nebýt slibu recenze, asi bych si ho asi ani neposlechl. Myslím však, že by to byla docela škoda.
Začněme tím, co je na albu špatně. Velice stručně by se to dalo shrnout slovy “téměř všechno”. Album díky své popularitě (zejména za velkou louží) vyvolalo pobouřené reakce v lecjaké hudební redakci a některé z těchto poznatků zasáhly i posluchače, kteří by o albu jinak vůbec nevěděli. Prvním problémem je originalita. Ve skutečnosti je to tak, že pokud bych měl sepsat seznam deseti věcí, které se mi na “Hail to the King” nelíbí, neoriginalita by byla na prvních sedmi příčkách. Nevybavuji si album, ze kterého by “inspirace” hudebními velikány takto zjevně tryskala. První inspirace je zjevná. Černé album od Metallicy je zde zastoupeno snad pěti skladbami a Avenged Sevenfold si z něj berou vše, včetně některých riffů (posuďte sami, rozdíl mezi ústředním riffem “Sad But True” a “This Means War” je tak malý, že bychom ho nebyli schopni změřit, i kdyby existovalo nějaké “meřidlo vykrádání”). Inspirace Panterou Avenged Sevenfold nebyla cizí nikdy a na novince se nic nezměnilo. Vokální výkony pana M. Shadowse pak značně napodobují Axla Rose z jistých Guns n’ Roses. Problém netkví ve skutečnosti, že Avenged Sevenfold z tvorby těchto (a dalších) kapel čerpají. Problém tkví v tom, jak nesmírně průhledně to dělají. Kdyby vykrádali svá vlastní starší alba, udělali by mnohem lépe.
Problém číslo osm: bicí. V dobách, kdy za bubenickou seslí sedával zesnulý The Rev, byly bicí ozdobou hudby Avenged Sevenfold. Ani Mike Portnoy neudělal kapele ostudu, koneckonců je to Mike Portnoy, tak jak by mohl. Ale kde probůh kapela dokázala vyhrabat člověka, jako je Arin Ilejay, to nechápu. Jednodušší pochodové rytmy už nelze vymyslet. Aron Sanchez z Buke and Gase hraje na bicí lépe, a to ke hře nepoužívá ruce, pouze jednu nohu. Jsou tu výjimky, třeba v našláplé “Coming Home”, ale ani zde nejde o nějakou hitparádu. Bicí jednoduše kazí i to, co zjevná neoriginálnost alba zkazit nedokázala.
Pokročme ale dál, k devátému problému, kterým je zvuk. Bicí znějí jako obrovské plechovky a při delším poslechu (v kombinaci s monotónním rytmem) dělají album lehce nesnesitelné. A to říká člověk, který považoval “St. Anger” za obstojně znějící desku. Hlasitost kytar účelově skáče tak, aby byl vždy slyšet důležitější motiv, což ale probíhá nesmírně okatě, jako třeba v titulní skladbě, kde se sólující kytara plynule přemisťuje z takřka neslyšitelné polohy do pozice nejhlasitějšího nástroje, a když její čas pomine, vrací se zpět na pokraj existence. To by bylo v pořádku, pokud by to ovšem nebylo tak hrozně nápadné. Nedostanete příležitost být překvapeni a hloubat, “kde se tam tahle melodie vzala?”, protože ji slyšíte přicházet, a ve chvíli kdy dostane hlavní slovo, je už zastaralá a oposlouchaná.
A teď klasický zlom, který ve svých recenzích dělám s takovou pravidelností, že již nikoho nemůže překvapovat. Problém číslo deset je ryze můj. Protože i přes vše zmíněné, i přes nulovou nápaditost, i přes nesnesitelný zvuk, stupidní bicí a primitivní texty mě “Hail to the King” vlastně docela baví. Je tak hloupoučké, až se nad ním člověk musí pousmát. A pustit si ho ještě jednou. Většina skladeb (snad až na balady; kam se poděla ta kapela, která napsala “Seize the Day”?) si drží jakousi solidní skladatelskou úroveň. Chytlavé refrény střídají svižné sloky, skladby sem tam ozvláštní nějaký lehký zlom, a když už jde vše do kopru, přijde sólo a situaci zachrání. Synyster Gates je poslední nadějí kapely, a i když jeho práce není nikterak objevná (neříkal jsem to už ve spojitosti s tímto albem?), technicky vzato je prostě dobrá. Jeho nejsilnější chvilka nastává v “Coming Home”, která je ostatně zřetelně nejlepší skladbou alba, a minutu a půl dlouhé sólo je tak radost poslouchat. Naopak některé skladatelské nápady jsou výsměchem. Neexistuje nic ohranějšího než latinsky zpívající sbor, neurčitý text o zkáze a mluvené slovo na pozadí srdceryvných smyčců. Zvláště pak, když skladbě dáte název “Requiem”.
Mluvil jsem na začátku recenze o objektivitě, a kdybych se o ní vážně snažil, musel bych album vykopnout se třemi body, podobně jako jsem to nedávno provedl Švédům Amaranthe. Nepřijde mi to však fér, koneckonců každý jsme individuální a snažit se tu popírat svůj vlastní vkus (či v tomto případě nevkus) by bylo přetvářkou. A tak se přikloním k pětibodovému hodnocení, protože mě “Hail to the King” nějakým záhadným způsobem docela baví. Proti tvrzení, že je to (s prominutím) sračka, však nemám žádný argument.
Další názory:
Naprosto bezezbytku musím souhlasit s tím, co už napsal Zajus ve své recenzi. “Hail to the King” je totiž opravdu dost hloupoučká a hodně nepříjemně předvídatelná deska, neškodná jak čajíček, jednoduše rock pro masy – a to vážně není myšleno jako pochvala. Stejně tak i já považuji za jeden z největších problémů alba to, že Avenged Sevenfold nyní s velkou slávou objevují to, co již bylo dávno objeveno, tváří se u toho jak mistři a navíc se naprosto okaté výpůjčky motivů ani nesnaží jakkoliv maskovat a na férovku to tam sází přesně tak, jak už to svého času nahrál originál. A rozhodně nejde jen o Guns ‘n Roses, kteří jsou cítít skoro v každém druhém songu, a tolik propíranou vykrádačku “Sad But True” od Metallicy v “This Means War”, je tam toho ještě víc. Třeba takový začátek “Heretic” je na hulváta obšlehnutý motiv ze “Symphony of Destruction” od Megadeth; “Coming Home” zase zní, jako kdyby při jejím skládání Avenged Sevenfold zrovna poslouchali Iron Maiden a řekli si něco jako: “Ty vole, to je cool, to musíme zkusit taky.” Jak trefně poznamenal Robb Flynn z Machine Head, “Hail to the King” je s nadsázkou vlastně album předělávek. K tomu pak již stačí navrch připočíst dvě naprosto tupé pseudo-baladické uchcávačky “Crimson Day” a “Acid Rain” (já vím, že na balady poslední dobou v hodnoceních nadávám moc často, ale nemůžu za to… dobrá balada se prostě nerovná tuny patosu a kýče) a máme před sebou desku, která by vlastně měla stát maximálně tak za spláchnutí do hajzlu. Nicméně, ať chci nebo ne, vlastně musím souhlasit i s tím, že ve skutečnosti “Hail to the King” není tak strašné a neposlouchatelné, jak by se mohlo zdát. Víc jak 5 bodů si sice Avenged Sevenfold nezaslouží ani náhodou, ale méně podle mě taky ne… Poslechnout se to dá, člověk si z toho nic moc neodnese, ale do spuštění činnosti vyhazování předešlého oběda (odborně znamé jako blití) to má zase daleko. Nepopírám ovšem fakt, že už si tu nahrávku asi nikdy v životě nebudu chtít pustit znovu… H.
Vlastně ani nemůžu jinak, než souhlasit s kolegou, který to vystihl naprosto přesně. Snad jen s nazvučením bicích nemám takový problém, nicméně po kompoziční stránce jsou bicí nutným zlem, který hudební projev kapely nikam neposouvá a nudný bum-čvacht rytmus tak musíte přetrpět na ploše desíti skladeb. Přestože jsou Avenged Sevenfold schopni nahrát jak slušné (“City of Evil”), tak úplně stupidní (“Avenged Sevenfold”) album, vždy jsem měl menší problém s inspirací u výše zmíněných kolegů. Ale to, co M. Shadows a jeho parta předvedli na “Hail to the King”, je do očí bijící vykrádání, které už ani nemohli myslet vážně. Metallica a Guns n’ Roses jsou z toho cítit na sto honů. Možná, že bych se nad to dokázal povznést, kdyby však aktuální materiál nebyl tak bezzubý a nudný a novinka by šlapala jak hodinky. Kapela sice nikdy nepatřila mezi progresivní mágy a vyznává spíš přímočarý přístup ke kompozici, ale “Hail to the King” je průhledné a předvídatelné od první vteřiny. Neříkám, že jsem byl od začátku do konce zhnusen a jenom jsem skřípal zuby, protože pár skladeb mě baví, ale v kontextu diskografie se jedná o slabší odvar dříve pohodové tvorby. Třeba sandmanovská “Shepherd of Fire” je bez problémů a dvojice “Coming Home” a “Planets” jsou svižné kousky, kterým nelze nic moc co vyčítat. Bohužel drtivá většina desky je tak stupidní a primitivní, že tři, čtyři slušné skladby z ní žádnou hitparádu neudělají. Ale co je to naplat, když fanoušci budou u vytržení a prodá se toho víc než rohlíků v menším městě za týden, takže kapele nabere dojmu, že to je super. Pravdou však je, že “Hail to the King” je prázdná a nudná deska, jíž jsem se měl vyhnout obloukem. Kaša
Švédové Sabaton dlouhodobě rostou do pozice opravdu velké kapely, vlastně už do ní možná i vyrostli, jenže v loňském roce, přibližně dva měsíce před vydáním nového alba “Carolus Rex”, to v rozjetém vlaku začalo skřípat a za doposud ne úplně vyjasněných okolností Sabaton opustili hned čtyři členové ze šesti. Osiřelá dvojice si sehnala nové kumpány a vydala se intenzivně koncertovat, vyhození čtyři členové se pak dali dohromady s novým zpěvákem a baskytaristou a vytvořili novou skupinu Civil War, s níž nedávno vydali velký debut “The Killer Angels”.
Upřímně ani nevím, proč jsem si to vlastně pouštěl, nic jsem od toho nečekal. Sabaton jsou kapela, kterou diplomaticky řečeno nemám moc rád, takže od nové formace čtyř bývalých členů se nedalo očekávat, že by se mi to nějak zvlášť líbilo. A také na první poslech mi to přišlo nic moc, ale postupem času se tak nějak stalo, že mě “The Killer Angels” opravdu chytlo a to album mě prostě baví, jakkoliv je to i pro mě samotného překvapivé.
Civil War jsou oproti Sabaton mnohem rockovější, jsou i uvěřitelnější a z mého pohledu tím pádem i zábavnější. Pořád je to vlastně docela klišé, ale v tomhle případě moc příjemné klišé, které prostě skvěle šlape a opravdu se mi líbí. Refrény jsou doslova skvělé a některé písničky jsem si vysloveně oblíbil (namátkou třeba “King of the Sun”, “First to Fight”, “Rome Is Falling” nebo “Brother Judas”). Svou roli v tom hraje i to, že vokalista Nils Patrik Johansson na rozdíl od Joakima Brodéna ze Sabaton opravdu umí zpívat a pracovat se svým hlasem. Byť má hodně specifickou barvu, která asi ne každému sedne, mně se to líbí. Stejně tak mě překvapily i klávesy, které oproti Sabaton nehrají nonstop cirkusácké halekačky, ale Civil War je opravdu využívají ke gradaci songů, což se jim daří skvěle.
Pro mě osobně je “The Killer Angels” opravdu velké překvapení, protože namísto agrárního power metalu, jaký jsem očekával, mi Civil War naservírovali album plné parádního heavy / hard rocku a skvělých písniček.
Země: USA Žánr: heavy / power metal Datum vydání: 2.6.2013 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Overture: Hymn to Sathanas
02. A Thousand Lies: A New Dark Age
03. A Thousand Lies: Intra Vires
04. A Thousand Lies: Onward
05. To Ruin & Divide: The Witchmark
06. To Ruin & Divide: Man from Myth
07. To Ruin & Divide: Cast Them Down
08. To Ruin & Divide: Kingdoms Fall
09. Breaking the Sanctuary: Abandonment
10. Breaking the Sanctuary: To Assent the Fall
11. Breaking the Sanctuary: The Infamous Dawn
Fungovat jako redaktor i u takového nepříliš významného plátku, jako je ten náš, s sebou nese jisté výhody i nevýhody. Člověk se díky tomu občas dostane ke skvostným nahrávkám, které by jinak nejspíše minul (hned z fleku si v mém případě stačí vzpomenout na geniální desku netra – ještě pořád jsem to nepřestal poslouchat), ale zároveň s tím se mu do přehrávače dostane i dost “plevelu”, o nějž by za normálních okolností také ani nezakopl a na rozdíl od té první kategorie by vůbec o nic nepřišel. Přesně do téhle sorty spadá i dnešní majstrštyk “Gather, Darkness!” od zámořských bojovníků Burning Shadows…
Úplně na rovinu vám řeknu, že tohle není zrovna záležitost, o níž bych měl potřebu sám od sebe páchat dlouhé romány, takže pojďme aspoň nějaké místo zaplácnout úvodní omáčkou, která se vlastně může i trochu hodit, protože se myslím mezi vámi najdou tací, pro něž je tahle skupina doposud neznámá. Tak tedy začněme. Jak již bylo řečeno, Burning Shadows pocházejí ze Spojených států amerických a hrají cosi na pomezí power a heavy metalu. Už tady to začíná trochu smrdět… při vší úctě se mi zdá, že až na výjimky tohle opravdu nejsou žánry, které by v Americe nějak zvlášť uměli. Ale pryč s předsudky, dejme tomu šanci. “Gather, Darkness!” je druhá řadovka kapely a jak už je zcela jasně patrné jen z názvů skladeb, jedná se o koncepční nahrávku, jejíž inspirací se pro Burning Shadows stala stejnojmenná sci-fi novela z roku 1943 od amerického spisovatele Fritze Leibera. Takže tu máme koncepční americký power/heavy metal, který chce vyprávět nějaký (asi) epický příběh. Neříkejte, že to nezní lákavě… oukej, nezní no, jsem na tom úplně stejně.
Možná už jsem příliš skeptický a předpojatý, protože jsem si zvyknul na fakt, že spojení “dobrý power metal” je v dnešní době skoro větší pohádka než samotné power metalové texty, ale když se mi do ruky dostane nahrávka s portfoliem jako “Gather, Darkness!”, očekávám prostě totální agro. A k mé obrovské radost – dostal jsem ho. Musím však hned na začátek říct, že ačkoliv jsem od Burning Shadows neočekával nic jiného než hnůj, nakonec to zdaleka není tak strašné a ve skutečnosti se dá “Gather, Darkness!” prohnat ušima bez nějaké větší újmy. Což je klad, opravdu ano. Pořád platí, že je to tak trochu kýč a tak trochu fakt hodně klišé jak prase a že kdybych to neslyšel, vážně by existence mojí tělesné schránky nebyla ochuzena o nějakou hudební nirvánu, ale když výslednou podobu “Gather, Darkness!” porovnám s tím, na co jsem se předem psychicky připravoval, vychází z toho ta deska vlastně ještě docela se ctí…
Trochu mě překvapil poměrně umírněný a střízlivý zvuk, který má daleko do nějakého vyumělkovaného a přeprodukovaného hovínka, jaká jsou na power metalové scéně ke slyšení spíš. V některých momentech si živě dokážu představit, že kdokoliv jiný by tam z fleku natřískal bombastické aranže, díky nimž to ve výsledku pro mě osobně vyznělo ještě kýčovitěji, ale Burning Shadows se drží relativně při zemi, což se nakonec ukáže být docela příjemným faktem. Na druhou stranu mi však v mysli hlodá myšlenka, jestli to není spíš z nouze ctnost, která je dána možnostmi skupiny. Ale to je nakonec vedlejší.
Co se týče samotné hudební náplně, ta je stejně jako u většiny podobných kapel velmi neobjevná a nepřekvapivá, taková žánrová klasika, která nejenže ani náznakem nepřináší nějakou vlastní invenci, ale ona se o to ani náznakem nesnaží. Samozřejmě, zrovna v případě Burning Shadows to rozhodně není nějaký průser, poslouchat se to dá vlastně docela bez problému, ale jako vždy se nabízí nepříjemná otázka – proč to poslouchat? Podobných kapel jsou stovky, všechny znějí v podstatě stejně a já nevidím důvod, proč s některou z nich ztrácet čas… a když už bych na tom trval, proč bych si měl vybrat zrovna Burning Shadows? Jinak je to ale i přes absenci nějakého vlastního ksichtu docela v pohodě, větší problém bych ale viděl ve výkonu zpěváka Toma Davyho. Na jednu stranu bychom mohli považovat za klad, že se nejedná o klasického power metalového eunucha, jehož hlas zní, jako kdyby si zrovna skřípnul koule do šuplíku, ale na tu druhou se mi zdá, že on vlastně ani pořádně nezpívá, spíš jako by ve většině písniček jenom mluvil. Možná jde o umělecký záměr v rámci výše zmiňovaného konceptu, ale nemůžu si pomoct, i tak mi to při každém poslechu přijde dost zábavné… tedy, ne tím pozitivním způsobem.
Co se onoho konceptu týká, “Gather, Darkness!” je díky němu rozděleno do celkem čtyř částí. Tu první tvoří jenom pohodové intro “Overture: Hymn to Sathanas”, které je trochu paradoxně asi nejpříjemnějším songem alba. Ve zbylých třech částech už moc velký rozdíl po hudební stránce není a všechny jedou ve stejném power/heavy metalovém kolovrátku. Dokonce ani více jak sedmiminutová “To Ruin & Divide: Kingdoms Fall”, která by díky své délce mohla cosi slibovat, nijak neuhne a jede pořád podle stejného mustru. Trochu zábavnější je jenom “To Ruin & Divide: Man from Myth”, jejíž začátek je docela chytlavý a hlavně vůbec poprvé mi v něm přijde, že se Tom Davy snaží trochu zpívat, ve druhé polovině se navíc nachází jedna docela povedená pasáž. Další zajímavá věc přijde až v podobě poklidné a baladické “Breaking the Sanctuary: Abandonment”, jež je oproti všemu předchozímu poměrně příjemnou změnou, působí uvolněně a líbí se mi. Za zmínku pak stojí ještě hned následující “Breaking the Sanctuary: To Assent the Fall”, kdy Burning Shadows v průběhu druhé minuty nabízejí hodně slušný motiv, v němž zní zpěvák konečně trochu naléhavěji a zajímavěji. V závěrečné “Breaking the Sanctuary: The Infamous Dawn” se zase objeví několik pěkných kytarových melodií. Kromě vyjmenovaných pasáží jsou ty jmenované písničky pořád na jedno brdo, ale je vidět, že když se chce, tak to jde, a bohatě to stačí k tomu, aby byla finální část “Breaking the Sanctuary” tím nejzábavnějším, co “Gather, Darkness!” nabízí. Zbytek písniček se poslouchat taky dá, ale není to nic, co by člověka vytrhlo.
Celkově je “Gather, Darkness!” lehkým nadprůměrem, který kohokoliv, kdo se v metalu pohybuje déle jak měsíc, nemůže překvapit ani v nejmenším. Jak již bylo řečeno, poslouchat se to dá a na rozdíl od ještě jiných power metalových bojovníků se z toho člověku neudělá nevolno. Vždycky se mi zdálo, že Američané ten power/heavy metal hrají oproti evropským skupinám trochu naivněji, což platí i o Burning Shadows, ale to není věc, která by mi tak extrémně vadila, ostatně power metal sám o sobě je už tak docela naivním žánrem. Ta absence nějakého vlastního výraziva je už horší… jasně, dneska s tím má problém drtivá většina kapel, ale to není omluva. Pokud by sem ovšem čistě náhodou zavítal nějaký zatvrzelý fanoušek melodického metalu, ať “Gather, Darkness!” klidně zkusí, určitě ho to osloví víc než mě…
Datum: 29.7.2013 Místo: Praha, Synot Tip Arena Účinkující: Iron Maiden, Voodoo Six
Když se nad tím člověk zamyslí, tak na to, jak velkou skupinou Iron Maiden jsou, hrají v tak malé zemi jako Česká republika v poslední době vlastně relativně často a po roce 2000 je každé dva, tři roky možnost je zde vidět. To ovšem není v žádném případě stížnost, ani se není čemu divit – proč by tu také nehráli, když i přes poměrně slušnou kadenci je to pokaždé událost, která přitáhne davy lidí. Snad netřeba říkat, že i tentokrát to v pražském Edenu vypadalo naprosto stejně – ačkoliv úplně vyprodáno nebylo, i tak byl stadion zaplněn poctivě. Než se ovšem půjdeme ohlédnout za samotným koncertem, pojďme se nejprve podívat na pár záležitostí okolo, které sice asi všichni – i ti, kdo samotné vystoupení nenavštívili – víte, nicméně z nějakých formálních důvodů by asi zaznít měly…
V roce 2005 se Iron Maiden vydali na první vzpomínkové turné Eddie Rips Up the World Tour (které shodou okolností otevřeli právě v Praze, v T-Mobile Aréně 28. května), v jehož rámci kapela hrála pouze materiál ze svých prvních čtyř alb “Iron Maiden” (1980), “Killers” (1981), “The Number of the Beast” (1982) a “Piece of Mind” (1983). Stalo se tak mimo jiné i díky vydání DVD “The Early Years” se stařičkými koncertními záznamy. V roce 2008 britská legenda vyjela na další vzpomínkovou šňůru s názvem Somewhere Back in Time World Tour a opět se soustředila na alba z 80. let, v tomto případě zejména “Powerslave” (1984), a opět bylo podnětem vydání DVD, tentokráte digitální verze kultovního “Life After Death” (1985); scéna pak byla založena na původní podobě pódia během šňůry World Slavery Tour z let 1984-1985. Historie se ovšem opakuje a Iron Maiden v loňském roce spustili třetí vzpomínkové turné, tentokrát na základě DVD vydání jiného starého živáku “Maiden England” (původně 1989), s důrazem na desku “Seventh Son of a Seventh Son” (1988) a scénou, která odkazovala na šňůru Seventh Tour of a Seventh Tour z roku 1988. A právě sem spadalo i vystoupení, které Iron Maiden odehráli v pondělí 29. července v Praze.
Toliko historické okénko a nyní už do současnosti. Asi největším strašákem koncertu bylo počasí, protože předpověď neslibovala zrovna nejpřívětivější podmínky – přes den obrovské vedro a večer obrovskou bouřku. Přestože předpovědi počasí nejsou zrovna tou nejdůvěryhodnější věcí na světě, tentokrát se to vyplnilo na sto procent a potom, co se všichni návštěvníci upekli, je zchladil vskutku vydatný dešťový příval, jenž průběh celého večera poměrně narušil. O tom už ovšem podrobněji na příslušných místech v rámci vlastního povídání o koncertu…
Původně měli mít v Praze Iron Maiden hned dvě předskupiny, z nichž jedna měla být domácí. Proběhla jakási soutěž, v níž bylo nějakým způsobem vybráno celkem deset skupin, které se následně utkaly v sms souboji posluchačů – tři nejlépe umístěné pak měly být odeslány na ústřednu Iron Maiden, kteří si měli sami vybrat, koho před sebou chtějí nechat zahrát. Nic proti tomu, proč ne, ostatně takto si v roce 2008 na Edenu před kapelou zahrála už Salamandra. Tentokrát k tomu ovšem nedošlo. Soutěž doputovala do bodu, kdy byly pomocí sms zpráv vybrány tři skupiny Edward Fortyhands (ti byli první a osobně jsem o nich nikdy neslyšel… asi mají hodně kamarádů, kteří jim ty smsky naposílali), Arakain a Ascendancy, ale víc nic, nakonec ani jedna z nich nehrála. Údajně šlo prý o rozhodnutí Iron Maiden z technických důvodů, ale kdo ví, jak to bylo. Výsledek byl však takový, že večer načala rovnou formace, kterou si s sebou přivezli samotní Iron Maiden.
Člověk by si možná i myslel, že někdo, kdo bude dělat otevírat pro takovou legendu, bude opravdu dobrý, ale asi to byla trochu naivní představa. Ne, že by Voodoo Six předvedli nějaký průser, ale jejich muzika byla přinejlepším průměrná… buď mají pánové hodně dobré konexe, nebo hodně prachatý management. Každopádně, kapela se určitě snažila, čtveřice muzikantů po pódiu běhala tam a zpátky, věčně pózovali na úplném kraji pódia co nejblíže lidem, pátý kolega za bicími je také jistil více než dobře, ale místy se mi zdálo, že je toho “dělání show” až moc, až to působilo spíše strojeně a malinko nepatřičně. Netuším, jak to vnímal někdo jiný, ale pro mě osobně je prostě fakt kontraproduktivní, když mě někdo nutí tleskat do rytmu třikrát během každé písničky, od začátku do konce koncertu bez výjimky. Nechci ovšem Voodoo Six nijak křivdit, jak už bylo řečeno, uběhlo to relativně příjemně. Nejvíce se mi svým výkonem líbil baskytarista Tony Newton, který to podle všeho prožíval se správnou vervou a hraní si užíval, a bubeník Joe Lazarus, jemuž to šlapalo opravdu pěkně. Naopak u obou kytaristů i zpěváka Lukea Purdieho mi přišlo, že to i přes veškerou snahu (nebo možná právě kvůli ní) trochu přehrávají. Zajímavé je, že i když Iron Maiden měli mnohem větší show, více efektů a všechno napevno secvičené a připravené a nijak neuhnuli z toho, co si na turné připravili, stále působili mnohem přirozeněji než Voodoo Six. Živě se ten jejich hard rock poslouchat dal, ale dost bych se divil, kdyby studiová tvorba nebyla hodně nudná. Upřímně řečeno, skupin, které hrají v podstatě stejně jako Voodoo Six, jsou stovky – jediný rozdíl je v tom, že těmhle Britům se nějak povedlo dostat se před Iron Maiden, nic moc víc zajímavého na nich nebylo…
Krátce před začátkem Voodoo Six skončilo ono opravdu nechutné vedro. Krátce po jejich konci se zatáhla obloha a následně začal slibovaný liják, který byl ovšem – všechna čest všem přítomným živlům – opravdu brutální. Silný déšť stadion svlažoval dlouhé minuty a za chvíli byl člověk mokrý opravdu skrz naskrz… a to je myšleno vážně doslova, protože po koncertě jsem mohl s klidem ždímat dokonce i spoďáry. Protože si však dovolím předpokládat, že vás moje spodní prádlo ne úplně zajímá, vraťme se k dění na pódiu, kde díky přívalům vody došlo k menším technickým problémům. Příprava pro nástup Iron Maiden se zastavila možná tak v půlce a technici jen v klidu seděli a pozorovali vydatný déšť, dokud neustal. Poté, co se tak konečně stalo, nastoupila uklízecí četa a ještě v době, kdy už měli heavy metaloví titáni hrát, probíhalo sušení pódia. Nicméně se mi hodně líbilo, že se posléze během samotného koncertu Bruce Dickinson všem přítomným omluvil za pozdní příchod, přestože zrovna v tomhle případě k tomu byl opravdu důvod, u něhož by vážně dalo fušku jej nepochopit. Inu, Axl Rose by si měl vzít příklad… Během páté (jestli správně vzpomínám) skladby se déšť spustil znova, ale poté už k žádnému přerušení nedošlo.
Nakonec se ovšem přece jenom z reproduktorů ozvalo očekávaný začátek v podobě songu “Doctor Doctor” od UFO, posléze přišlo vlastní mrazivé intro Iron Maiden, jež bylo na obrazovkách provázené parádními ledovými záběry, až se nakonec konečně stále ještě liduprázdným pódiem rozezněly úvodní tóny “Moonchild” – a s rozjezdem písničky také vběhla na pódium kompletní kapela a za ohromného aplausu již od prvních vteřin ihned začala vyučovat, jak se hraje nesmrtelný heavy metal, který ani po několika dekádách neztrácí nic ze svého lesku. Výběr skladeb nebyl nijak překvapivý, setlist turné byl znám a pevně dán dlouho dopředu před pražským koncertem, nicméně to ani v nejmenším nijak nevadilo. I když bych třeba radši slyšel ještě jiné songy, třeba místo “Can I Play with Madness” nebo “The Prisoner” bych našel oblíbenější kousky, setlistu nešlo vůbec nic vytýkat, protože kdyby Iron Maiden měli zahrát všechno dobré, stáli bychom v Edenu ještě dneska, navíc zrovna u téhle skupiny platí, že v podstatě co skladba, to perla, nové i staré, takže proti tomu nic. Hlavní prostor dostala deska “Seventh Son of a Seventh Son” z roku 1988 a zbytek obstaraly písně ještě starší – až na dvě výjimky, jimiž byly úžasná “Afraid to Shoot Strangers” a povinná “Fear of the Dark”, obě z desky “Fear of the Dark”.
Scéna vypadala samozřejmě skvěle, celá byla vybarvená do ledové podoby, přesně jako z obalu “Seventh Son of a Seventh Son”. Po stranách a napříč pódiem v jeho polovině se nacházely “hradby”, které byly podstatnou část vystoupení domovem Bruce Dickinsona. Kapela ovšem pro sebe měla asi tak polovinu prostoru, protože ta druhá za “ledovou” hradbou sloužila k tomu, aby se během některých skladeb zpoza ní mohly vysouvat různé další kulisy, jimž dominovaly především dvě obrovské podobizny maskota Eddieho v písničkách “Seventh Son of a Seventh Son” a “Iron Maiden”. V takové “The Number of the Beast” se ovšem objevil i parádně rohatý bafomet s rudě svítícíma očima, který během songu otáčel hlavou z jedné strany na druhou za účasti asi největšího počtu ohnivých efektů z celého koncertu. Za zády skupiny se navíc na každou písničku vyměnila plachta, takže se vlastně podoba scény lehce měnila každou chvíli. Co se týče zmiňovaného Eddieho, ten se samozřejmě objevil i v několikametrové pohyblivé podobě na pódiu přímo u kapely během skladby “Run to the Hills”, kdy v podobě nemrtvého vojáka sekal šavlí především do kytaristy Janicka Gerse a druhou rukou ukazoval prostředníček na celý stadion. Při “The Trooper” se do uniformy převlékl i Bruce Dickinson a klasicky mával britskou vlajkou.
Ostatně Bruce Dickinson je kapitola sám pro sebe. Samozřejmě všichni členové Iron Maiden odvedli úžasnou práci, do jisté míry určitě rutinní, protože úplně tu samou show předváděli v x městech už nějaký ten pátek, což platí i o Dickinsonovi, ale pořád to jsou Iron Maiden, což v překladu znamená, že úplně jiná liga. A i přesto nebyl sebemenší problém komukoliv z nich věřit, že si hraní stále užívá a na pódiu ho to baví. Ale i přes výtečný výkon všech to byl právě Bruce Dickinson, kdo celé dvě hodiny táhnul koncert kupředu. Sice je to obrovské klišé a určitě to říká úplně každý, kdo píše něco o živém přednesu Iron Maiden, ale to, co tam Dickinson předváděl, bylo vážně úctyhodné, tím spíš vzhledem k věku. Po celou dobu se téměř nezastavil, pořád bavil celý stadion různými vtípky (v tomto ohledu se vyřádil hlavně v “Aces High”), zároveň však dokázal být i teatrální, bylo-li to třeba (geniální pomalá pasáž ve středu “Seventh Son of a Seventh Son”), při zpěvu neustále svým typickým způsobem gestikuloval, bavil publikum i mezi písničkami a navrch samozřejmě úžasný vokál bez žádného většího zaváhání. Sem tam výjimečně občas nedotáhl nějaký tón úplně do konce tak, jak to člověk zná z +/- 30 let starého studiového originálu, ale šlo jen o maličkosti, jinak si byl ve všech polohách naprosto jistý a vše vytáhnul bravurně. A i když by si jeden pomyslel, že se ke konci tak dlouhého vystoupení unaví a závěr si možná trošku ulehčí, mně naopak přišlo, že v samotném finále posledních pěti skladeb od “Fear of the Dark” dál se do toho opřel s ještě větší vervou. Jednoduše řečeno, vše, co by měl frontman nejvyšší extratřídy mít, je Bruce Dickinson v jednom balení.
Setlist Iron Maiden:
01. Moonchild
02. Can I Play with Madness
03. The Prisoner
04. 2 Minutes to Midnight
05. Afraid to Shoot Strangers
06. The Trooper
07. The Number of the Beast
08. Phantom of the Opera
09. Run to the Hills
10. Wasted Years
11. Seventh Son of a Seventh Son
12. The Clairvoyant
13. Fear of the Dark
14. Iron Maiden
– – – – –
15. Aces High
16. The Evil That Men Do
17. Running Free
Již jsem někde výše zmínil, že u Iron Maiden až na naprosté výjimky platí, že co písnička, to klenot, což platilo i v živém provedení, přesto pokud bych měl zvolit jeden jediný vrchol představení legendárních Britů, určitě by to vyhrál již několikrát zmiňovaný opus “Seventh Son of a Seventh Son”, jenž nabídl vše, co jen člověk od Iron Maiden může chtít. Uhrančivá pomalá pasáž uprostřed písně byla prostě fantazie. Mimoto byla skladba v rámci koncertu výjimečná ještě tím, že v ní kapela jako v jediné na chvíli ukázala i svého sedmého živého člena, klávesistu Michaela Kenneyho, jenž právě v oné prostředí pasáži vyjel nahoru i se svými impozantně vypadajícími klávesami v zadní části pódia jako další “kulisa”. Kromě všech zmiňovaných songů bych dále ještě vypíchnul skvělou “The Evil That Men Do”, která byla v živém provedení rovněž bezchybná.
Co ovšem tak úplně bezchybné nebylo, to byl bohužel zvuk. Možná, že někde vzadu u zvukařů nebo na tribunách bylo vše tak, jak by mělo být, ale přímo pod pódiem byl nade všechno ostatní vytažený Bruce Dickinsona a dále bicí Nicko McBraina a baskytara vrchního principála Stevea Harrise. Kytary sice byly tři, ale pořádně nebyla slyšet ani jedna, nástroje Davea Murraye, Adriana Smitha i Janicka Gerse tam jen poletovaly kdesi vespod a člověk je víc tušil, než slyšel. Pořádně šla zaslechnout pouze sóla Davea a Adriana, ale Janicka jsem ze své pozice v podstatě nezaslechl. Škoda. Nicméně kdo znal veškeré songy zpaměti i pozpátku stejně jako já, ten to určitě nějak přežil a koncert si užil i tak, přestože měl zvuk do ideálu docela daleko.
Samotní Iron Maiden byli jednoduše fenomenální a jejich výkonu prostě nemůžu vytknout absolutně nic. Pominu-li tedy fakt, že bych chtěl ještě delší hrací dobu, protože Iron Maiden jsou skupinou, na níž by člověk pohledem dokázal viset i pět hodin, ne jenom necelé dvě. Všechno okolo už bylo trochu (trochu dost) horší. Především mě hodně štvali lidi, jak svým počtem, tak v některých konkrétních případech i svým chováním, ale to je věc, která se do jisté míry odvíjí od toho, kam si člověk stoupne a kdo si stoupne vedle něj, o deset metrů vedle by mi třeba nic nevadilo. Každopádně se to tak nějak dalo čekat a dopředu jsem s tím počítal, tudíž jsem si tím koncert nenechal zkazit. Nicméně jsem si opět připomenul, proč stadiónové koncerty nemám příliš v lásce a proč to potrvá zas tak tři roky, než se na nějaký odhodlám jít. Na druhou stranu, ve světle toho, že člověk viděl Iron Maiden, to jsou jen detaily, takže ve výsledku spokojenost.
