Země: Itálie Žánr: doom / heavy / black metal Datum vydání: 21.1.2014 Label: Moribund Records
Hodnocení: 7/10
Odkazy: –
Všude možně se můžete dočíst, že italští Apostolum hrají black metal… pokud si ovšem jejich dlouhohrající debut “Winds of Disillusion” pustíte v domnění, že dostanete právě black metal, asi na vás bude čekat menší překvapení, možná i zklamání. Ne, že by v té hudbě nebyl vůbec, ale z větší části se prvotina Apostolum nese spíše v duchu doom metalu, pak temného heavy metalu a až za nimi se ukrývá cosi, co bychom mohli nazvat black metalovým odérem.
Nikdo ovšem netvrdí, že by to mělo být špatně. “Winds of Disillusion” je totiž (vzhledem k samotné náplni až překvapivě) povedená nahrávka. S výjimkou “Intro (Light into the Void)” a “Less Than a Step”, což je jenom intro a intermezzo, jedou všechny songy podle úplně stejného receptu dlouhé stopáže, pomalejšího tempa, nakřáplého vokálu a příjemných vybrnkávaček a melodií, které vystupují zpoza clony rozvážných riffů. Tu a tam se tento model zlomí do nějakého zvolnění čistě o klávesách či dokonce akustické kytaře, ale ve výsledku Apostolum pořád nepřicházejí s ničím výjimečným, ničím extrémně uhrančivým nebo něco na ten způsob.
Přesto všechno se ovšem “Winds of Disillusion” poslouchá strašně příjemně. Ačkoliv všechny ty riffy Apostolum jsou velice jednoduché a většinu doby se jede podle jednoho mustru, je to jednoduše zábavné, má to dost povedených momentů, má to i atmosféru, hodně sympaticky z toho páchnou staré pořádky a úcta ke starému metalu, aniž by se jednalo o zpátečnické album. Vůbec nevadí dlouhé stopáže nebo cokoliv jiného, protože ta hudba i přes zdánlivou triviálnost funguje naprosto výborně a je po všech stránkách uvěřitelná.
A když už jsem zmínil ty dlouhé skladby… vlastně je to právě nejdelší “Gleam of Lucidity”, jejíž hrací doma přesahuje 18 minut, která je pro mě vrcholem “Winds of Disillusion”, protože minimálně její rozjezd je jednoduše naprostá paráda. Čímž však neříkám, že by se mi ostatní songy nelíbily. Za mě tedy jednoduše ano, je to rozhodně věc, která má něco do sebe.
Země: Německo Žánr: power / heavy metal Datum vydání: 24.1.2014 Label: Frontiers Records
Tracklist:
01. King for a Day
02. Rebel Faction
03. When Death Comes Knocking
04. Alive & on Fire
05. Delivering the Black
06. Road to Asylum
07. One Night in December
08. Never Pray for Justice
09. Born With a Broken Heart
10. Inseminoid
Němečtí Primal Fear rozhodně nejsou neznámým jménem – na hudební scéně působí dobře sedmnáctým rokem a jejich letošní deska “Delivering the Black” je již jejich desátým počinem – což rozhodně není málo. Jeden by si mohl říct, že taková kadence alb se nutně podepíše na jejich kvalitě a myslím, že mi nikdo nemůže mít za zlé, když jsem od novinky nijak závratné kvality ani neočekával. Dobře odvedenou práci – to ano, stejně jako alespoň určitou míru chytlavosti. Ostatně, bylo by opravdu smutné, kdyby kapela ražení Primal Fear s devíti předešlými zářezy v diskografii posrala i tu řemeslnou stránku, což je u mě minimem, pod které by neměla klesnout snad žádná skupina, která chce něco vydat. Relativně nízko nastavenou laťku očekávání však pětice muzikantů hravě překonala a ještě přidala něco navrch.
Na první pohled je “Delivering the Black” naprosto typickou heavy metalovou desku, která nijak nevybočuje ze zavedeného žánru. Padesát minut hrací doby, deset skladeb, název alba i jednotlivých skladeb víceméně v duchu zavedené tradice. První poslech vás v tom jen utvrdí, protože na desce není vůbec nic, co by chtělo vybočovat mimo žánr. Na inovace Primal Fear nehrají ani omylem, zkrátka a dobře jedou poctivý power/heavy metal, který se hraje bratru patnáct let, ne-li déle. Jestli existuje nějaká progrese nebo změny v rámci diskografie kapely nejsem schopen posoudit vzhledem k faktu, že předchozí tvorbu znám spíše sporadicky. Nechybí však žádné žánrové klišé – na “Delivering the Black” zkrátka najdete všechno, co heavy metal dělá heavy metalem, a to jak po stránce instrumentální, tak textové. Hutné riffy, šlapavé songy, sem tam rychlejší sypačku, nechybí ani obligátní balada.
Podle takového popisu se album může zdát tak trochu jako nuda a provar, zejména pokud nejste zrovna velkými fanoušky žánru. Jenže Primal Fear na “Delivering the Black” ukazují, že dokáží uchopit klasický heavy metal s grácií a nadhledem i na desátém albu. Padesát minut v jejich společnosti docela příjemně ubíhá, a ačkoliv sypou z rukávu jedno klišé za druhým (jaké všichni slyšeli už přinejmenším stokrát někde jinde), v podání bandy kolem Mata Sinnera a Ralfa Scheeperse mě docela baví. Vlastně se až trochu divím, jak moc mě tahle deska baví – jednak preferuji jiné žánry, jednak jsem vážně nečekal, že desátá deska heavy metalové kapely bude mít pořád docela slušný náboj. Nedokážu zhodnotit, jestli kapela podává konstantní výkon, postupně se zlepšuje, nebo třebas chytá druhý dech. “Delivering the Black” je ale opravdu slušná deska. Nejvíc mě asi zaujala “When Death Comes Knocking” a “Road to Asylum”, v zásadě špatná ale není žádná skladba a docela povedená je i balada “Born With a Broken Heart”, která je jinak krizovým místem většiny představitelů žánru. Jediná trochu slabší je předlouhá “One Night in December”, u ní mi délka devíti minut přijde vážně přestřelená. A to i přesto, že Primal Fear umí i jak chytlavé riffy, tak i melodie, devět minut mi už přijde za hranou toho, co jejich skladatelský um zvládne. O pěveckém výkonu Ralfa Scheeperse snad nemá cenu pochybovat. Ačkoliv od sirén “Metal Is Forever” uplynulo hodně vody, čistým a silným hlasem vládne pořád. Dobrá je i zvuková stránka, která sice na první pohled působí trochu umělohmotně, na druhý a další poslech však začne odkrývat určitou míru propracovanosti a snad i trochu syrovosti, což je také neopomenutelným kladem.
Pokud jste fanouškem žánru, tohle album byste si rozhodně neměli nechat ujít. Primal Fear vám opravdu nenaservírují nic nového nebo neokoukaného, zato vám ale naservírují velmi slušnou zábavu na ploše padesáti minut. Nejde sice o materiál, který budete točit týden v kuse a neoposlouchá se vám (myslím, že na to by stačil i den intenzivního poslechu), ale to snad od “Delivering the Black” nikdo neočekává. Za mě tedy velmi pěkný nadprůměr v podobě šesti a půl bodu. Fanoušci žánru či kapely nechť podle libosti jeden, dva body přidají.
Další názory:
Primal Fear jsou již dávno sázkou na jistotu a stálicí, u níž už tak nějak předem víte, co od jejího nového alba dostanete. Na druhou stranu je ale nutné uznat, že na rozdíl od jiných expertů Primal Fear nikdy vyloženě nezklamou a dá se tvrdit, že nemají problém si udržet konstantní laťku kvality. Pravda, sem tam to sice není úplná trefa do černého, protože třeba minulé “Unbreakable” mě nijak zvlášť nechytlo, ale novinka “Delivering the Black” se zase povedla a i přes veškerou předvídatelnost a neobjevnost to téhle kapele prostě parádně šlape a je to zábavné. Svým způsobem to rozhodně je to největší klišé, ale jsou skupiny, které to pořád umí podat i svěžím a chytlavým způsobem, což je přesně tenhle případ. Objeví se tam relativně dost pěkných hudebních nápadů, Ralf Scheepers opět ukazuje, že zpívat umí setsakra skvěle… vlastně je tam všechno, co od podobné desky člověk může chtít. Palec nahoru. H.
Země: Švédsko Žánr: heavy metal Datum vydání: 29.1.2014 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. On Hooves of Gold
02. Steel Versus Steel
03. Fight
04. Triumph and Power
05. Dominator
06. Arv
07. Holmgång
08. The Naked and the Dead
09. Ymer
10. The Hammer Will Bite
Od doby, co mě před necelými dvěma lety Grand Magus svým tehdejším zářezem “The Hunt” doslova skolili na lopatky, jsem nelenil a velmi rychle jsem se dostal taky ke zbytku diskografie pro mě tehdy relativně neznámé trojice, o níž jsem nějaké to základní povědomí měl, ale prakticky jsem od nich neslyšel jedinou celou píseň. No, a protože, jak už to tak někdy bývá, se mi i ostatní alba Grand Magus velmi rychle zalíbila, na sedmou řadovku “Triumph and Power” už jsem se celkem dost těšil a přistupoval k ní s poměrně jasnými očekáváními. O hudební náplni nemohl být snad pochyb, takže vidina díla, na němž se heavy metalové základy spájí v jeden dokonalý celek se stoner-doomovými dozvuky, doplněný o velmi charismatický vokál Janneho “JB” Christofferssona, se mi samozřejmě vyplnila, ovšem hlavní byla očekávání kvalitativní. A protože jsou Grand Magus chlapská parta, od níž se logicky čeká, že drží “slovo”, tak nebudu chodit kolem horké kaše a říkám, že “Triumph and Power” je skvělé, protože drží vysokou kvalitu svých předchůdců.
Tato trojice – kdy stálou dvojici v podobě kytaristy/zpěváka JB a basáka Matse Hedena, jenž vystupuje pod pseudonymem Fox Skinner, nově doplnil před minulým “The Hunt”Ludwig Witt ze Spiritual Beggars – si v průběhu své existence vytvořila poměrně neotřelý špinavý sound, který samozřejmě stojí na heavy stonerových kytarách a přesné rytmice, ovšem severský původ je patrný nejen z hrdinských textů, jež se můžou zdát jako klišé, ale také díky nepřeslechnutelné melodičnosti, přes kterou Grand Magus neznějí nijak vyumělkovaně; velmi příjemný odér přirozenosti a živelnosti je prostoupen “Triumph and Power” skrz naskrz. Takže vše na svém místě. O hudebních kořenech v případě Grand Magus se toho mnoho říct nedá, třeba já tam všude cítím Deep Purple a trošku Ronnieho Jamese Dia a teď je fuk, jestli v podobě Rainbow nebo Black Sabbath. Krom toho jsou v některých momentech vzdáleně slyšet taky Manowar, což se může zdát mimo mísu, když tady doposud padala označení jako stoner, doom, špinavý a podobně, ale při poslechu pochodového titulního válu mi snad dáte za pravdu.
Jednou z největších devíz “Triumph and Power” je jeho vyrovnanost. Od úvodní “On Hooves of Gold”, v níž hned takhle zkraje odpálí skvělý JB jeden z nejlepších refrénů celé desky, se pod laťku, jíž tahle pecka nastaví, nesleze. Tahle hláška je sice klišé jako prase, ale JB zraje jako víno a jeho vokál, který se sice od dob jeho působení ve Spiritual Beggars nese v totožných rovinách, je plnější, barvitější a hlavně silnější a otvírák budiž jen důkazem. Jedeme dál s baskytarovou jízdou v podobě “Fight”. Ta patří mezi přímočařejší skladby, které opouštějí zdánlivě pomalejší tempo, díky čemuž zní trochu jednoduše, protože za vypjatým JB se schovává vlezlá kytarová linka, jež vzešla z klasických heavy metalových postupů, takže jí vládne úderný riff. Ještě blíž podlaze je sešlápnut rychlostní pedál v hard rockové vypalovačce “The Naked and the Dead”, ačkoli že by byla vyloženým rychlíkem, který mi na desce trochu chybí, tak to ne. Ono i díky tomu, že není obsažena rozmáchlejší semi-balada, jako byla posledně “Son of the Last Breath”, se může “Triumph and Power” zdát jako album méně rozmanité a podstatně přímočařeji orientované, ale díky tomu, že jednotlivé skladby obsahují velké množství zapamatovatelných motivů, které mají do hloupé jednoduchosti daleko, je tento dojem po chvíli utlačován do pozadí. A kdyby někdo chtěl vyloženě remcat, tak dvojice meziher “Arv” a “Ymer” v duchu severské mytologické tvorby (nevím, jak jinak to nazvat, protože podobné věci jdou totálně mimo mě) přináší alespoň na krátkou chvíli docela jinou náladu.
Víte, dlouho jsem přemýšlel nad vrcholem, který by ostatní songy nějakým způsobem převyšoval, a protože to nemůžu říct ani o fantastické “The Hammer Will Bite” (kytarové sólo nemá chybu), která se svými sedmi minutami okamžitě budí očekávání v epický kus, jenž by album ve velkém stylu uzavřel, tak můžu úplně klidně říct, že “Triumph and Power” nemá slabého místa nebo naopak vrcholu, k němuž by se směřovalo. Pravda, zpočátku mi přišla dvojice “Dominator” a “Holmgång” poněkud nevýrazná, ale časem jsem si i k nim našel onu pověsnou cestu a hlavně “Holmgång” s bathoryovským úvodem, po němž se píseň přerodí v houpavou hitovku, v níž se stonerový riff sráží s hutnými bicími, má něco do sebe.
Takových kapel jen víc. Přesně tohle si říkám snad pokaždé, když z nějakého impulsu sáhnu po nějaké z desek Grand Magus, a jsem rád, že “Triumph and Steel” nezůstalo svým předchůdcům nic dlužno, protože se od minula – krom vyleštěnějšího zvuku, kdy mají kytary ostřejší hrany – nic nezměnilo. Nutno dodat, že naštěstí. Osmička skladeb (“Arv” a “Ymer” snad ani nepočítám) o příjemné čtyřicetiminutové stopáži je přesně tak akorát, abych nehleděl na čas a parádně si poslech užíval, protože tohle je vyrovnaná, chlapsky špinavým heavy metalem prostoupená jízda, jíž se jen stěží dá něco vytknout. A že to je to úplně nemlich to samé, co tohle trio přineslo v minulosti už šestkrát? Komu na tom záleží, protože dokud to bude takhle dobře šlapat, tak lze na Grand Magus nahlížet jako na jeden z těch případů, kdy opakování dřívě osvědčeného nevadí. Spíš naopak, protože jak už jsem v podobné rovině řekl, takových alb jen víc. Nic víc si snad ani nelze přát.
Další názory:
Jsou kapely, u nichž si člověk neustále stěžuje, že jejich alba znějí pořád stejně a progres mezi nimi je naprosto minimální nebo rovnou žádný. A pak tu jsou kapely, u nichž je tomu přesně naopak a vůbec to nevadí, že drhnou dokola to samé, vlastně je to ještě žádoucí. A přesně do této sorty spadají taktéž Švédové Grand Magus, jejichž novinka “Triumph and Power” rozhodně není nijak překvapivá, pokud jste se s jejich tvorbou setkali již v minulosti, ale i tak to stále baví. Důvod, proč tomu tak je, ani není tak těžké najít – v době, kdy je drtivá většina heavy metalu tak těžké agro, že u něho přemýšlíte, jestli to ty skupiny nenahrávají spíš na vidle než na kytary, je podobně živelných, přirozených, lehkou severskou špínou načichnutých a hlavně uvěřitelných riffů, jaké předvádějí právě Grand Magus, akutní nedostatek. Je pravda, že čerstvému zářezu na pažbě nemohu dát tak vysokou známku jako kolega v recenzi, protože i přes právě řečené mají Grand Magus na svém kontě už i o dost silnější kusy jako “Iron Will” nebo “Hammer of the North”, ale to nic nemění na tom, že i “Triumph and Power” je stále parádní a obrovsky sympatická muzika, která mě jednoduše baví. K tomu už jenom stačí připočítat pár výtečných hitovek jako “On Hooves of Gold”, “Steel Versus Steel” nebo “Triumph and Power” a je jasné, že je opětovně zaděláno na hodně nadprůměrné hodnocení… H.
Že Grand Magus špinavý severský heavy metal umí, o tom jsem se přesvědčil už nějaký ten roček zpátky prostřednictvím skvělého vystoupení na Metalfestu a následně i díky poslechu desky “The Hunt”. Od té doby od nich nečekám nic menšího než opravdovou kvalitu a pánové ani tentokrát nepřekvapili a opět nahráli desku, která je prostě super. Žádné zbytečné serepetičky okolo nejsou potřeba; k tomu, aby “Triumph and Power” fungovala opravdu výtečně, stačí jen parádně hutné riffy, skvělý JBho vokál, lehký odér nesmrtelného odkazu Bathory a tím to hasne, víc opravdu není třeba. Neříkám, že je to dokonalost v každém ohledu. Z vlastní zkušenosti vím, že je potřeba správná nálada, aby si člověk “Triumph and Power” (a vlastně celé Grand Magus) patřičně užil, jenže když i při nevyhovující náladě deska funguje více než dobře, nemám jediný důvod šetřit s hodnocením. A jelikož to vidím na sedmičku jako H., když na “Triumph and Power” zrovna ideální náladu nemám, a na Kašovu osmičku, když to naopak všechno sedne, ať je to nakonec poctivých sedm a půl bodu. Grand Magus si je rozhodně zaslouží a dokud budou sypat z rukávu aspoň takhle dobré desky, budu jim to ochotně žrát i s navijákem! Ježura
Země: Norsko Žánr: hard rock / heavy metal / rock’n’roll Datum vydání: 17.1.2014 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Good Morning Riot
02. Endless Nights
03. (She’s) Hot Tonight
04. The Absinthe Voyage
05. Lady of Perpetual Sorrow
06. The Moonshine Years
07. No Bet for Free
08. On the Run Again
09. Mistress in Madness
10. Reaper on the Hunt
11. You’re Dead Now
12. ØL
Chrome Division, potažmo všechny kapely, v jejichž řadách se personálně angažuje nějaký profláklý ksicht, to budou mít vždy těžké. Můžou se snažit, seč jim síly stačí, a stejně budou muset ze strany posluchačů a hudebních kritiků čelit narážkám a otázkám, zda by jejich hudba budila tak nadšené ohlasy, kdyby se jednalo o novou partu plnou neznámých jmen. Přiznám, že i mě toto (teď nemluvím jen o Chrome Division) nejednou napadlo a pojďme si nalít čistého vína, v případě této pětice, která se zaměřuje již od první desky na šlapavý heavy rock’n’roll, není tato úvaha daleko od pravdy. Ale co, to nemění nic na tom, že tahle parta umí ten svůj šlapavý rock’n’nroll zahrát pěkně od podlahy řízně a čtvrtá řadovka “Infernal Rock Eternal” na tom nic nemění.
Od roku 2004, kdy se v jedné skupině sešli Shagrath (Dimmu Borgir, Ov Hell), který se nechopil mikrofonu, ale kytary a Tony White, jenž kdysi ničil škopky v Old Man’s Child, kapela neomračovala přehršlem známých jmen, takže vyloženě o superkapele se v tomto případě hovořit nedá. A nic na tom nezměnil ani později příchozí zpěvák Shady Blue, který se dodnes prezentuje v řadách melodických thrasherů Susperia, jež pro mne navždy zůstanou kapelou jednoho slušného alba (debut “Predominance”), po němž následovala pouze průměrná vata. Kam tím ale mířím. Jakkoli se u běžné superskupiny dá očekávat, že každý přinese kousek toho “svého” z domácího působiště, tak v tomto ohledu jsou Chrome Divison v podstatě kapelou novou, domovskými působišti hudebně nepopsanou. Žádné blackové sypačky, jak by se od výše uvedené dvojice muzikantů, kteří dodnes zůstávají jedinými zakládajícími členy, tady nenajdete. Pouze přímočarý rock’n’roll se zemitým základem, který v konečném znění nepůsobí vůbec špatně. Posluchačský zážitek století to sice nikdy nebyl a ani nebude, ale třeba na párty? Proč ne. V textech se to jen hemží holkama, chlastem a podobnýma krávovinama, které prostě táhnou, a vzhledem k tomu, že po celých padesát minut se až na jednu výjimku prakticky nezpomalí na úroveň rockových ploužáků, tak v jistém ohledu tahle muzika nemá chybu.
Od minula se nic nezměnilo, takže se připravte na standardně nicneříkající obal, hodně podobný zvuk, totožnou stavbu písní, tytéž rytmy a refrény, které jste už v obměněné podobě určitě slyšeli, a přesto všechno, co jsem “Infernal Rock Eternal” dokázal doposud vytknout, si nemůžu pomoct, ale má v sobě tu sílu, aby zabavilo minimálně do stejné míry jako jeho předchůdci. Titulovat tady některé skladby jako silnější nebo slabší je víceméně zbytečné, protože jednotná nálada je může až nebezpečně slévat do jedné koule, nicméně mě osobně nejvíc chytla hned úvodní klipovka “Endless Nights”, která navazuje na nezvyklé latino-intro “Good Morning Riot”. Nejenže je to jedna z nejchytlavějších písní, ale svým pomalejším rytmem se lehce odlišuje od našlapaného zbytku, takže úloha nejviditelnějšího kousku je pro ni jako ulitá. Díky velmi zpěvné vokální lince, jež do pochodového riffu pasuje, a talk boxu, který skladbu odpálí a jenž se k mé osobní radosti ještě se ke slovu dostane, je na titul hitovky celé desky zaděláno. Ačkoli tento post mocně atakují “(She’s) Hot Tonight” a “Mistress in Madness”, kde zejména “(She’s) Hot Tonight” mě dostala sborovým halekáním podpořeným refrénem. Přestože jsem říkal, že nepřijde na řadu žádná vyložená balada, tak nebudu daleko od pravdy, když “Lady of Perpetual Sorrow” tímto označením pojmenuji, protože špalnělka, která zpříjemňuje kytarové hřmění, a melodický vokál Shadyho ji zjemňují do podoby ne úplně vzdálené zámořským jižanským partám. No a nesmím opomenout závěrečnou “ØL” ve velmi rychlém tempu, pro níž je lehkou vadou na kráse snad jen fakt, že těch kytarových vyhrávek a sól je v ní až moc, ale jako důstojná tečka za velmi slušnou deskou nijak nekazí veskrze pozitivní dojmy.
Proč veskrze? Abych jen nechválil, tak uznávám, že jestli něco “Infernal Rock Eternal” škodí, tak je to lehce natažený seznam skladeb, kterých se sice (nepočítaje intro) sešla na albu klasická jedenáctka, nicméně ta – při průměru pěti minut na song – není pro přímočarý rock’n’roll zrovna lichotivá. Určitě by se nic nestalo, kdyby se dva až tři slabší fláky vypustily. Je škoda, že tyto nudnější kusy se nachází hned za sebou, takže střed alba pak působí, zvláště oproti našlapanému úvodu, docela vyčpěle. Příště si tedy prosím menší porci bez utahané “The Moonshine Years”, nevýrazné “No Bet for Free” a částečně i “On the Run Again”, jíž ani slušný refrén nevytáhne nad rámec standardu tvorby Chrome Divison.
Z výše uvedeho je asi jasné, že komu Chrome Division doposud nešmakovali, tak se díky “Infernal Rock Eternal” vůbec nic nezmění, ale byla by škoda album odepisovat, protože má koule a díky velmi pohodové atmosféře není problém se jím prokousat bez výrazného pocitu nudy. Osobně bych si dokázal představit o takové dvě až tři písně míň, které jsou opravdu navíc a prodlužují něco, čemu by slušných čtyřicet minut slušelo daleko víc, ale obecně vzato nic proti. Slušný nadstandard, jenž je mediálně protlačován silným vydavatelstvím, ale i napříč tomu se Chrome Division nedá upřít, že to, co dělají, dělají dost dobře, takže proč se na chvíli nenechat unášet pohodovým heavy rock’n’rollem pro chlapy. Za mě silnější sedmička.
Další názory:
Chrome Division jsou nejspíš kapelou, která vás buď chytne a tu její muziku si prostě užijete, anebo vás nechá naprosto chladnými, což u špinavého heavy rock’n’rollu de facto znamená, že je to pro vás úplně odepsané. Vzhledem k tomu, že jste se už jistě podívali na mojí známku, vám již musí být zcela jasné, do jaké sorty patřím já. Nemůžu si ovšem pomoct, v podání Chrome Division mě tahle jakože jízda nikdy nebavila a “Infernal Rock Eternal” je na tom úplně stejně, což je ale docela škoda, protože třeba vokál Shadyho Blue je pro tenhle druh hudby přímo jak stvořený. Hudebně to však pro mě není docela ono a těch momentů, kdy by to šlapalo takovým způsobem, jaký bych si já osobně představoval, je na albu naprosté minimum – jedním z takových je třeba rozjezd “Endless Nights” (říkám jen rozjezd, ne celý song) nebo riff “The Absinthe Voyage”. Přítomnost pár profláklejších jmen norské scény (upřímně, domovské kapely všech zúčastněných jsou mnohem zajímavější a zábavnější, včetně “black metalu pro děti” od Demon Burger… teda, Dimmu Borgir) mi hodnocení sama o sobě také nezvedne, takže ve výsledku je to podle mě stručně a jednoduše řečeno nuda. Možná by mi někdo mohl oponovat, že pro úroveň, na níž Chrome Division přece jenom hrají, je známka 4,5/10 silně neobjektivní, ale nasrat, protože tohle je subjektivní názor. H.
Po několika posleších “Infernal Rock Eternal” uděluji Chrome Division stejnou známku jako tři roky nazpět, kdy jsem osobně recenzoval jejich předchozí fošnu “3rd Round Knockout”. Novinka je stále stejně (a místy možná o něco více) natřískaná, šlape jí to stejně dobře, zábavu roztáčí pěkně od podlahy a hlavně tenhle tvrdý rock’n’roll prostě žeru. Frontman Shady Blue válí po celé stopáži a zbytek kapely mu zdatně sekunduje, ale naneštěstí se od minule Chrome Division ze svých chyb nepoučili, a tak i “Infernal Rock Eternal” zbytečně trpí kvůli několika nesmyslně hluchým místům a pár zbytečným písničkám (třeba “Reaper of the Hunt”). I s bonusem čítá celková stopáž něco těsně po hodinu, což je u podobné dirty hudby podle mě už hodně na hraně. Kolem čtyřiceti minut by příště stačilo, děkuji. Za poslech rozhodně stojí: “Endless Nights” (hlavně úvod), “The Absinthe Voyage”, “The Moonshine Years” a přídavek “Dirty Dog”. nK_!
Skupinu Jaldaboath má na triku jistý Jaldaboath… tedy přesněji řečeno Grand Master Jaldaboath, ale je to ten stejný Jaldaboath, který kdysi hrával u britských experimentálně black metalových šílenců The Meads of Asphodel a dále je známý z formací jako Ewigkeit či Old Forest. Ačkoliv k tomu název svádí, Jaldaboath není jeho sólovým projektem (to je Ewigkeit), nýbrž regulérní kapelou. Debut “The Rise of the Heraldic Beasts” vyšel v roce 2010 a přišel s hodně nevážně pojatou směskou metalu a středověku, kterou kdosi velice trefně nazval jako Monty Python metal.
Novinka “The Further Adventures…” samozřejmě pokračuje v tom samém duchu, jaký byl nalajnován už na “The Rise of Heraldic Beasts”, nicméně tentokrát mi to nepřijde tak zábavné jako posledně. Najde se pár slušných hitovek, z nichž nejvíce ční asi “Warrior Monks of Whitehawk”, která se může bez sebemenších obav měřit s tím nejlepším z “The Rise of the Heraldic Beasts”, stejně tak je opět na svém místě obrovský nadhled, jenž patří k hlavním poznávacím znakům tvorby Jaldaboath (říkám jen pro jistotu, kdyby to někomu nedošlo po škatulce Monty Python metal), a hodně vtipné texty, k nimž se tentokrát přidaly i vyloženě hudební vtípky jako citace některých slavných metalových songů, viz třeba “The Trooper” od Iron Maiden v “Dex the Whispering Dwarf” nebo “Enter Sandman” od Metallicy v “The Wailing Witch of Moulsecoomb”, ale tady to naštěstí nezní jako nepřiznané vykrádání (na žádné Avenged Sevenfold vůbec nenarážím), ale jako takové zábavné šibalské mrknutí po posluchačovi.
Nicméně kromě “Warrior Monks of Whitehawk” a možná ještě tak “The Bitch of Chiselhurst Caves” deska žádné vyložené pecky neobsahuje, díky čemuž mi “The Further Adventures…” prostě nepřijde tak dobré jako prvotina… jako by se tentokrát jednoduše nezadařilo vymyslet tak chytlavé motivy… a když výše zmiňované vypůjčky patří k tomu nejlepšímu na albu, tak to také není moc dobrá vizitka. Poslouchat to ale pořád dá, a pokud neznáte debut, mohlo by se vám to dost líbit, o tom zase žádná, já však čekal lepší…
Země: Norsko Žánr: heavy metal Datum vydání: 28.10.2014 Label: Peaceville Records
Hodnocení: 7/10
Odkazy: –
Že vám jméno kapely Gift of Gods nic moc neříká? Nevadí, je to totiž úplně nový projekt, který vznikl teprve v loňském roce a na kontě má prozatím pouze jedno jediné minialbum “Receive”, na něž se právě podíváme. Nicméně jméno člověka, jenž za touto skupinou stojí, by vám známé být určitě mělo, pokud se v metalu pohybujete déle než jeden týden. Gift of Gods totiž není vedlejším jednočlenným projektem nikoho jiného než Teda Arvida Skjelluma alias Nocturna Culta z kultovních Darkthrone.
Darkthrone sice prosluli především jako black metalová legenda a jejich desky z první poloviny 90. let jsou dodnes (zcela právem) citovány jakožto žánrová klasika, ale postupem času do jejich tvorby začaly silně pronikat vlivy punku a klasického heavy metalu, což je znát především na albech z poslední let. Evidentně to však je Nocturnovi pořád málo, takže se pustil právě do Gift of Gods, což je už naprosto čistokrevný hevík.
Songy na “Receive” můžeme rozdělit do dvou kategorií – na nestandardní a standardní. Tu první kategorii tvoří instrumentálka “Receive”, která sice není zlá, ale z původních kusů je ta nejméně dobrá (i když pořád povedená), a cover “Looking for an Answer” od švédské heavy metalové vykopávky Universe, jenž se dá rovněž poslouchat, ale na zbytek nemá. Naopak “standardní” songy, jimiž mám na mysli vlastní a zpívanou tvorbu, jsou beze srandy naprosto skvělé. Jak “Enlightning Strikes”, tak “Last Solstice” jsou hymny jak prase (druhá jmenovaná možná ještě o kousek víc, ústřední riff vraždí!) a strašně mě baví. Parádní riffy, nezaměnitelný Nocturnův vokál (byť v trochu odlišné poloze oproti Darkthrone), výborně to šlape…
Jednoduše řečeno, “Receive” je excelentní pocta starému heavy metalu, která však stále zní dostatečně původně, má vlastní ksicht a při poslechu vám nepřijde, že byste poslouchali kopírku Iron Maiden nebo jakékoliv jiné klasiky. Nocturno Culto v rámci Gift of Gods všem mlíčňákům ukazuje, jak se má vzdávat hold žánrové klasice… a je to hodně velká paráda.
Polští Crystal Viper jsou jednou z těch kapel, u nichž už tak nějak předem víte, co od jejich nového alba dostanete. Až doposud parta okolo zpěvačky Marty Gabriel, jejíž rockový chraplák patří k tomu nejzajímavějšímu, co muzika Crystal Viper nabízí, produkovala absolutně čistokrevný heavy metal v naprosto klasickém duchu, kde není moc prostoru pro nějaká překvapení. Šlapavé hitovky, chytlavé refrény a jedeme. Na druhou stranu se ovšem musí nechat, že na rozdíl od spousty podobně zaměřených formací je tohle opětovné oživování toho, co bylo již dávno a již mnohokrát řečeno, v podání Crystal Viper docela zábavné a nějakým způsobem opravdu sympatické… snad proto, že zrovna jim to člověk tak nějak nemá problém věřit.
Ačkoliv obal novinky “Possession” znamená značnou změnu oproti přebalům minulých desek, po hudební stránce si Crystal Viper pořád jedou to svoje. Když si to album pustíte, zůstane ve vás pocit, že jste právě slyšeli ryzí heavy metalovou nahrávku, na čemž nic nezmění ani sem tam nějaká vsuvka nebo příspěvky hostujících zpěváků Harryho Conklina z Jag Panzer a Satan’s Host ve “Fight Evil with Evil” (ačkoliv je pravda, že zrovna jeho dvě sloky ten song příjemně oživují) a Sataniaca z Desaster v “Julia Is Possessed”, jehož jsem na první dva, tři poslechy v podstatě ani nepostřehl, přestože by člověk řekl, že řvoun z black/thrash metalové kultovky bude jako host na heavy metalovém albu jak pěst na oko.
I když pár solidních hitovek se na “Possession” jistě urodilo (osobně mě baví pomalejší “Why Can’t You Listen?” s dost dobrým refrénem, odsýpající “You Will Die You Will Burn” nebo i obě už zmiňované “Julia Is Possessed” a “Fight Evil with Evil”) a kapele to pořád šlape, minulá fošna “Crimen Excepta” mi přišla ještě o kus zábavnější. I tak je ale “Possession” ve výsledku povedenou packou, jež sice nepřináší nic nového pod sluncem, ale žádného fanouška toho “základního” metalového subžánru zklamat nemůže ani v nejmenším.
Sice je tohle něco, čím by se recenze v žádném případě začínat neměla, ale v tady si tak nějak nemůžu pomoct… recenzovat tenhle počin totiž měl někdo jiný z redakce, ale chvíli potom, co si to poslechl, za mnou přišel s tím, že to odmítá poslouchat, takže jsem se v nějakém záchvatu dobré nálady uvolil, že si to tedy od něj převezmu… a když jsem si to poprvé pustil, hodně rychle jsem pochopil, proč to kolega nechtěl poslouchat, natožpak recenzovat…
Nebudu ovšem předbíhat a nebudu vám hned na začátku říkat, že je tenhle split fakt špatný a naprosto zbytečný počin (sakra!), a aspoň ze začátku to zkusíme vzít trochu informativně. Onen mysteriózní počin, jemuž se tedy nyní budeme věnovat a který jsem vlastně ještě konkrétně nejmenoval, je ve skutečnosti split albem mezi dvěma italskými skupinami. Tou první jsou L’impero delle ombre, kteří by prý měli produkovat doom metal. Druhými účastníky jsou Bud Tribe, kteří by zase měli hrát klasický heavy metal.
Tento split však nyní vychází již podruhé. Poprvé vyšel v roce 2008 a obsahoval po jedné skladbě od obou skupin. Aktuálně jej ovšem label Jolly Roger Records vydal na oslavu pěti let svého fungování znovu, jelikož ono původní vydání bylo vůbec první nahrávkou, jež pod touto firmou vyšla (tehdy jako sedmipalec). Nová edice však čítá tři songy od každé kapely a vyšla striktně na vinylu v limitaci 100 červených kousků a 150 černých. Poznámku o tom, že je to tak trochu plýtvání materiálem a že by se našla alba, jež by si vinylové vydání zasloužila mnohem více, si však schovám až na konec recenze (znova sakra!).
Jako první se slova ujímají L’impero delle ombre, kteří se mi na první pohled zdáli, že budou tím zajímavějším. Jednak mě lákal doom metal v kolonce žánru, jednak se mi po prolustrování jejich jména začaly strašně líbit obálky jejich nahrávek, které doslova dýchají nádherným oldschoolem. A což o to, ta jejich muzika oldschool opravdu je, vlastně je to oldschool jako svině… vlastně tak moc, až je to zápor. Od stejné firmy jsme před časem recenzovali demosnímek jistých Sacrilege, který vyšel v roce 1987 a je jediným počinem té kapely… a i ten zní pomalu současněji než to, co předvádějí L’impero delle ombre. Je pravda, že dojem z kapely i z celého počinu neskutečně táhne dolů hned první song “Corvi neri”, který je úplně vyjebaný a suverénně to nejhorší, co tenhle split nabízí. Mělo by se jednat o doposud nevydaný track použitý speciálně pro “Corvi neri / Warrior Creed”… no, podle toho, jaká je to kvalita, si jej L’impero delle ombre mohli klidně nabouchat a nevydávat jej vůbec. Celé to zní, jak kdyby to někdo nahrál v roce raz dva, zvuk je tak dřevní, že by pomalu i Darkthrone mohli jen tiše závidět… to všechno by bylo v pohodě a nijak by mi to nevadilo, kdyby to bylo zábavné, ale tahle písnička je prostě… blbá. Jediným jejím světlým momentem je zvolnění uprostřed a následné sólo, ale jakmile začne zase ten riff, tak… ty vole, to je prostě sračka. Navíc si ani nejsem moc jistý, jestli mi to vůbec připomíná doom metal, spíš je to takový dost podprůměrný heavík…
Druhý vál L’impero delle ombre se jmenuje “Divoratori della notte” a původně se objevil na “I compagni di Baal”, druhé dlouhohrající desce kapely z roku 2011, zde je ovšem v dříve nevydané alternativní verzi. Zní to nemlich stejně jako “Corvi neri”, ale nějakým způsobem je to poslouchatelnější, zábavnější, pomalejší tempo tomu sluší o hodně víc a dojem táhnou nahoru také zajímavé klávesy, které si v závěru dokonce vystřihnou hodně povedené sólíčko. S přehledem nejlepší kus, jakým se zde L’impero delle ombre prezentují… sice je to spíš jednooký král mezi slepými a vyznívá tak dobře, protože ty další dvě věci jsou tak nudné, z obecného hlediska by to asi taky obstálo jen horko těžko, ale pořád se to dá aspoň poslouchat a člověk u toho nemá chuť se zabít. Poslední položkou poloviny L’impero delle ombre je “Dr. Franky”, což je song, jenž vyšel na onom původním splitu v roce 2008 a zde je v remasterované podobě. Pořád ta samá písnička, tempo je trochu rychlejší, ale aspoň tomu nechybí relativní chytlavost a rozhodně je to lepší než “Corvi neri” (což není takový problém), avšak ani tak žádný zázrak. Nicméně písničku opět aspoň trochu zachraňuje další klávesové sólo ve třech čtvrtinách.
Nyní se pojďme podívat, jaký zázrak předvedli kolegové z Bud Tribe. Na polovinu L’impero delle ombre jsem se před samotným poslechem těšil více, ale nakonec to jsou právě Bud Tribe, kteří z pomyslného souboje (ačkoliv předpokládám, že soupeření mezi oběma kapelami asi nebylo účelem nahrát společný nosič) vyšli jako vítězové. Alespoň jim tedy odpovídá styl, protože u L’impero delle ombre mi jako doom metal přišel jen jeden song, kdežto Bud Tribe ve všech svých třech kusech vskutku nabízejí hodně, hodně klasický heavy metal, akorát bych si dovolil dodat, že je docela načichlý ještě hard rockem, což je případ zejména první “Warrior Creed” a druhé “Rule the Lightning”. Obě jsou písněmi, které vyšly původně jako CD bonusy na albu “Eye of the Storm” v únoru 2013. Poslední položkou je pak stejně jako u L’impero delle ombre vál, jenž se objevil na původním splitu, v tomto případě jde o “Star Rider” – opět v remasterované podobě.
Přestože i všechny tři songy Bud Tribe mají do ideálu pekelně daleko, je z nich alespoň malinko cítit, že to ta kapela má trochu v ruce a ten heavy metálek jí není cizí. Nicméně všechny tři jsou podobné případy jako “Divoratori della notte” – v rámci “Corvi neri / Warrior Creed” relativně oukej (věnujte pozornost slovíčku “relativně”), ale z obecného hlediska to jsou spíš kousky v kvalitě B stran zapadlých singlů, tedy písniček, jichž si většina z nás právem nevšímá. “Warrior Creed” a “Rule the Lightning” se nesou spíše ve středním tempu, v prvním případě docela rockovém, v tom druhém občas Italové znějí jako hodně laciná lokální kopírka Iron Maiden; poslední “Star Rider” trochu dupne na plyn, ale jako nejzábavnější se mi pořád jeví ta, která dala celé polovině Bud Tribe její jméno, tedy “Warrior Creed”. Celkově se ovšem dají Bud Tribe poslouchat, sice nic extra, ale dá se to a působí to lépe než majstrštyky od L’impero delle ombre… i když, možná právě ten kontext L’impero delle ombre je tím, co Bud Tribe přidává na kreditu.
Už jsem to “omylem” utrousil kdesi výše, moc rád to však zopakuju – “Corvi neri / Warrior Creed” je nahrávka docela zbytečná. Samozřejmě nemůžu a ani nechci kecat někomu do toho, co vydává, ale upřímně si myslím, že by se ty prachy, které na vydání tohohle opusu padly, daly využít mnohem smysluplněji pro vydání něčeho lepšího. Jednou už to vyšlo, oukej, nic proti tomu, ale u toho to asi mělo zůstat… “Dr. Franky” a “Star Rider” byly na původním nosiči a pochybuji, že se ty remasterované verze liší tak zásadně. “Divoratori della notte” už vyšla normálně na desce, sice trochu v jiné podobě, ale na to upřímně sere pes, snad nemusím každý song slyšet v padesáti úpravách. “Warrior Creed” a “Rule the Lightning” už tu taky byly, byť jen jako bonusy na CD edici desky “Eye of the Storm”, ale takové zázraky, aby tak nutně potřebovaly v nějaké podobě vyjít i na asfaltu, to fakt nejsou. A ten jediný opravdu nový song, který se zde objevil, tedy “Corvi neri”, je tak debilní, že by bylo lépe, kdyby se neobjevil.
Tvorbu ani L’impero delle ombre, ani Bud Tribe jinak vůbec neznám, ale soudě čistě na základě “Corvi neri / Warrior Creed” mě ani jedna formace nepřesvědčila, abych si to šel honem rychle sehnat. Na druhou stranu si ale myslím, že zas tak rychle bych nad nimi tu hůl lámat neměl, protože tohle jsou přece jenom zapadlé písničky, bonusy, kusy z neřadovek. Například u L’impero delle ombre je ta jedna skladba, která pochází z řadového alba, suverénně o několik tříd lepší než ty dvě další, což o něčem také svědčí, takže by mě ani nepřekvapilo, kdyby samotné dlouhohrající nahrávky obou skupin byly na mnohem lepší úrovni. Co se však týče veledíla “Corvi neri / Warrior Creed”, to já osobně už nikdy nechci slyšet a upřímně doporučuju i vám, abyste následovali mého příkladu a radši si pustili něco lepšího. Třeba ty výše zmiňované Darkthrone…
Země: Velká Británie Žánr: heavy metal Datum vydání: 22.11.2013 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Gehennae Incendiis
02. The Age of Nefarious
03. The Disposer Supreme
04. Darkhangel
05. Harbringer of Death [Race Against Time cover]
06. End ov Days
07. Deathsquad
08. Something Wicked This Way Comes
09. Faith Will Fall
10. Land of the Living Dead
11. Deliver Us from Evil
12. A Vespertine Legacy
Jestli se nějaká heavy metalová kapela může pochlubit opravdu nestandardní historií, pak jsou to zcela jistě britští veteráni Hell. Sice nevěřím tomu, že byste tuhle historku o dávno pohřbené skupině, která z ničeho opět povstala a všem nakopala prdel, neslyšeli, ale z jistých formálních důvodů by se asi slušelo ji pro začátek recenze zopakovat a s její pomocí si udělat menší historické okénko… ostatně Hell jsou formací, v jejíž hudbě ta historie hraje značnou roli…
Hell vznikli na začátku 80. let a podobně jako většina začínajících britských kapel se vrhli na hraní specifické odnože heavy metalu, kterou dnes známe jako NWOBHM, neboli New Wave of British Heavy Metal. V následujících letech rozšířili nějakých pár demosnímků a jeden singl a podobně jako všichni ostatní se snažili ulovit nějakou tu firmu, aby dostali možnost natočit dlouhohrající desku. Po mnoha neúspěšných pokusech a odmítavých dopisů od firem se jim konečně podařilo podepsat s belgickým vydavatelstvím Mausoleum, ale krátce předtím, než mělo dojít k natáčení debutu, label zkrachoval, díky čemuž Hell opustil kytarista Kevin Bower, následně se skupina rozpadla a zpěvák a kytarista David G. Halliday spáchal sebevraždu. Tak skončila historie jedné bezejmenné formace, která vlastně ani pořádně nestačila začít; nad Hell se na dvě desítky let zavřela voda a nic nenasvědčovalo tomu, že by se o nich měl ještě někdy dozvědět kdokoliv další kromě několika pamětníků a fanatiků do starých zaprášených demáčů…
…a přesto se tak stalo. V roce 2008 Hell obnovili činnost v původní sestavě, akorát namísto nežijícího Hallidaye se kytary chopil uznávaný producent Andy Sneap a vokál si vzal na starost Martin Walkyier ze Skyclad, jehož místo ovšem následně zaujal divadelní a televizní herec David Bower, bratr kytaristy Kevina Bowera. Skupina podepsala smlouvu s největším žánrovým vydavatelem Nuclear Blast, který do světa začal pouštět pohádky o zapadlé geniální skupině, jež svého času nedostala šanci a nyní se vrací, aby všechny naučila, jak se má hrát heavy metal. Jakkoliv nadneseně to znělo (mně samotnému tahle reklamní kampaň tehdy připadala hodně úsměvná), debutová deska “Human Remains”, na níž konečně v oficiální podobě vyšly staré skladby z 80. let, akorát nahrané v současnosti a v aktuální sestavě, opravdu posadila na prdel snad všechny. To album bylo vážně tak dobré, bez přehánění naprostý heavy metalový klenot, který se stejně jako kolega pod recenzí nebojím považovat za jednu z nejlepších žánrových nahrávek všech dob.
To vše je bezesporu úctyhodné, jakým způsobem Hell dokázali vlítnout zpátky na scénu a stvořit takřka dokonalý heavy metalový monument, nicméně vcelku brzy se začalo objevovat pár otázek – především ta, jaké bude pokračování. “Human Remains” bylo složeno výhradně z písniček, jež vznikly hluboko v 80. letech, byť třeba některé vyšly v lehce upravené podobě, ale vzhledem k tomu, že Hell toho v 80. letech nestvořili zas tolik, bylo jasné, že na další desce už se bude muset objevit aktuální materiál, složený nyní. Nakonec to dopadlo tak, že – pokud se nemýlím – “Curse and Chapter” obsahuje celkem pět starých kusů (“Harbringer of Death”, “The Disposer Supreme”, “Deathsquad”, “Land of the Living Dead” a “Deliver Us from Evil”) a zbytek jsou nově složené věci. Tím pádem rozhodně stojí za to se zeptat, jestli aktuální Hell dokážou vymyslet materiál, který by se mohl vyrovnat tomu, co vzniklo kdysi dávno v úplně jiné době. “Human Remains” do jisté míry byla oživená historie, Hell na té desce opět zapálili ducha 80. let a zlatého věku heavy metalu, jen v moderním kabátě a se současnými technickými možnostmi, ale “Curse and Chapter” už zákonitě musí být jiná… současná… ne oživená historie, ale album z roku 2013…
Přestože takováhle konstelace a výchozí pozice, jakou Hell před vydáním novinky měli, mohla dost dobře dopadnout jako ukrutné zklamání, upřímně jsem věřil, že Britové na svou fenomenální prvotinu zvládnou navázat důstojně. Nepředpokládal jsem sice, že by se podařilo “Human Remains” vyrovnat nebo dokonce překonat, ale pokud by se Hell dokázali přiblížit alespoň na dohled, byl bych více než spokojený. Na první poslech na mě “Curse and Chapter” nijak výrazněji nezapůsobilo a zezačátku to vypadalo, že se dojem nakonec přikloní spíše k tomu zklamání. Jenže po vícero protočeních se z té nahrávky zanedlouho začalo klubat přesně to, co jsem tam chtěl slyšet a v co jsem doufal, že tam bude. Tím mám na mysli parádní čistokrevný heavy metal se spoustu výborných momentů; heavy metal, jemuž nechybí inteligence a atmosféra, ale ani tah na bránu nebo odpich; heavy metal, který je skvěle zahraný a po všech stránkách šlape jako hodinky, aniž by se byť i jen na chviličku zvrhnul v prostoduchou vidláckou halekačku. Přestože “Human Remains” z mého pohledu pořád docela suverénně vede, nic to nemění na faktu, že tohle všechno “Curse and Chapter” obsahuje v míře opravdu vrchovaté.
Upřímně mě na “Curse and Chapter” potěšila jedna věc, a sice že ty kousky, jimž jsem předem věřil nejméně, tedy ty nově složené, se pro mě nakonec staly vrcholy celého alba. Konkrétně se to týká třeba rozmáchlé “Darkhangel”, kterou bych asi zvolil jako úplně nejlepší skladbu “Curse and Chapter”, kdybych musel vybrat jen jednu jedinou. Už na “Human Remains” byl pro mě absolutním vrcholem ten nejdelší kus “The Devil’s Deadly Weapon”, takže se myslím dá říct, že Hell podle všechno ty delší písně opravdu umí. “Darkhangel” obsahuje několik bez přehánění úžasných epických momentů, které se postupně vynořují a zase odcházejí, tudíž rozhodně nebude od věci prohlásit, že má skladba hned několik menších vrcholů – menších jen proto, že ten největší se skrývá ve fenomenálně vygradovaném závěru songu.
Další dva kusy, které bych z fleku zařadil do vrcholné trojice “Curse and Chapter”, jsou šestá “End ov Days” a závěrečná “A Vespertine Legacy”. Obě se totiž nebojí z klasického heavy metalu (jakkoliv skvělého) v některých pasážích zabrousit i trochu do atmosféry, což se mi ohromně líbí a obě písničky to neuvěřitelným způsobem nakopává směrem nahoru. Obzvláště “A Vespertine Legacy” v tomto ohledu doslova exceluje – nenechte se zmást tím, že se nachází až v úplném závěru alba, rozhodně se totiž nejedná jen o nějaké připlácnutí na navýšení hrací doby. Už jen její poměrně netradiční rozjezd dá ihned na vědomí, že tenhle kousek rozhodně bude stát za hřích.
Co se týká ostatních nových kusů, tak “Gehennae Incendiis” je pouhé intro, které ovšem naprosto plynule navazuje na poslední skladbu “No Martyr’s Cage” z “Human Remains” – posledních pár závěrečných vteřin “No Martyr’s Cage” a první tóny “Gehennae Incendiis” jsou totiž naprosto totožné. Až poté se rozjede rozmáchlé nemetalové intro, po němž se spustí hitová “The Age of Nefarious”, jež svým umístěním, odpichem, úvodním kytarovým sólováním i našlapaným refrénem ihned dá vzpomenout na “On Earth as It Is in Hell” z debutu. Hodně dobrým a zapamatovatelným refrénem vládne rovněž “Something Wicked This Way Comes”. Ona i poslední aktuálně složený song “Faith Will Fall”, který mi místy připomněl třeba takového Kinga Diamonda, jsou rozhodně hodně dobré a jsou na úrovni, kterou by mohla většina současných heavy metalových skupin jenom závidět. Jediné, co jim trochu ubírá na kreditu v rámci “Curse and Chapter”, je to, že výše zmiňované věci jako “Darkhangel” nebo “A Vespertine Legacy” jsou ještě o něco lepší. Přesto se ani omylem nejedná o nějakou výplň a i tyhle písničky mě baví a mají na nahrávce své místo.
Nyní už ovšem hurá na vykopávky, jichž se na “Curse and Chapter” – jak už bylo řečeno – sešlo pět. Čtyři z rané dílny samotných Hell a jedna – “Harbringer of Death” – předělávka od Race Against Time, což je kapela, která je ještě větší starobinou než Hell a svého času v ní působil David G. Halliday, původní vokalista Hell (ostatně část materiálu od Race Against Time později použil znovu i na demáčích Hell, takže to do sebe všechno hezky zapadá). Pokud by si někdo myslel, že Hell ty nejlepší staré songy vyplácali už na “Human Remains”, možná se bude divit, že ani tyhle, které se nacházejí na “Curse and Chapter”, o moc nezaostávají. Jak vidno, Hell v 80. letech shromáždili opravdu výtečný materiál, až se z dnešního úhlu pohledu vážně nechce věřit, že v té době tuhle kapelu všechny firmy posílaly k čertu, protože pokud bychom to měřili čistě kvalitou těch písniček, tak by dnes Hell museli být obrovskou legendou, kdyby jim ten debut tenkrát vyšel a kdyby to pak hned nezabalili. Je to dost velký paradox, že skupina s takhle excelentní tvorbou měla svého času takový problém, aby si jí někdo všimnul, a dnes vydávají tuny desek i sebevětší hudební hovna (teď myšleno v rámci heavy metalové scény). Osobně jsem si z těch pěti vykopávek na “Curse and Chapter” nejvíce oblíbil šlapavou “Land of the Living Dead” s výtečným rozjezdem a “Deathsquad” s úžasným klávesovým sólem.
Jak už zaznělo výše, geniální “Human Remains” nakonec pokořeno nebylo, ale i tak je “Curse and Chapter” minimálně o třídu výš než to, co předvádí drtivá většina ostatních heavy metalových skupin. Nevím o tom, že by v letošním roce v rámci heavy metalu někdo vydal lepší desku, než je právě “Curse and Chapter”. To album mě obrovsky baví, má spoustu výborných momentů i výborných písniček, není tam vůbec nic, co by na mě působilo jako vata nebo že by to mělo být navíc. Bez pár vteřin přesně hodinová délka je sice dost, ale Hell jsou jednou z mála heavy metalových kapel, jež si to mohou dovolit a těch 60 minut je u nich opodstatněných. A tohle všechno dohromady činí z “Curse and Chapter” desku, kterou jsem chtěl od Hell slyšet, takže nemám jakoukoliv jinou možnost, než být po všech stránkách spokojený a vysázet na stůl poctivých, zasloužených a oprávněných 8 bodů…
Další názory:
Když před dvěma lety vyšlo debutové album britských Hell, “Human Remains”, vypukl na scéně rozruch hodný výbuchu atomové bomby. Já se k němu sice dostal až zpětně, takže ten prvotní boom a mediální masáž ze strany vydavatelství mě lehce minuly, ale o to větší překvapení to pro mne svého času bylo a i dnes říkám, že ta deska je geniální a osobně bych se nebál ji zařadit mezi nejlepší heavy metalové desky historie. Logicky jsem tak čekal hodně velké věci i od nástupce “Curse and Chapter”, na němž už se údajně nejedná pouze o přepracované skladby z osmdesátých let, kdy kapela žila jepičím životem a zanikla ještě před svým debutem, ale tentokrát se skládaly i kousky nové. Fakt, že nejsem schopný rozeznat, které z písní mají na krku třicet křížků a které jsou autorským výplodem současné sestavy, je pro mne jasný důkaz, že Hell důstojně dokázali navázat na svůj vysoce ceněný debut. Všechny z jedenácti regulérních skladeb mají typický kapelní rukopis a kvalitativně si drží vysoký standard. Kdybych si měl vzít na paškál všechny povedené vály, tak by se mé povídání rozrostlo na plnohodnou recenzi, kde bych vynechal snad jen zbytečnou instrumentálku “Deathsquad”, která je tak nějak navíc. Ten zbytek jsou prvotřídní heavy metalové hymny, mezi nimiž se nenajde hluchého místa. Největší pecky jsou jasné. Jsou jimi úvodní šlapavá hitovka “The Age of Nefarious”, košatě vystavěná “Darkhangel” s jako vždy teatrálním Davidem Bowerem a závěrečná oldschoolová “A Vespertine Legacy”. Přiznám, že mi trochu chybí rozmáchlá věc typu “The Devil’s Deadly Weapon” z minulé desky, ale i kratší fláky, kterým nechybí údernost, melodičnost a hlavně nápad (“End ov Days”, “Something Wicked This Way Comes” nebo “Deliver Us from Evil”) mají hodně co do sebe. Dost už ale zbytečných keců. Netvrdím, že “Human Remains” bylo překonáno, protože k tomu chybí “Curse and Chapter” víc na prdel usazujících momentů, ale deska je to stále výtečná, a protože žánrově letos lepší počin nevyšel, tak nemám důvod váhat nad vysokým hodnocením. Kaša
Nemůžu jinak, než takhle zkraje recenze počinu “Proč věštírny mlčí” české bandy Thorax uvést kapelu parafrází názvu slavného seriálu a přestavit je jako “mladí a nezkušení”. Takhle to vypadá, i když, jak už to tak bývá, pravda je nakonec někde jinde. Vznik pražských Thorax se totiž oficiálně datuje k roku 2012, takže se samozřejmě nabízí asociace s nezkušenou kapelou plnou skladatelské naivity a průhlednosti. Kapela však vznikla jako spojení pětičlenného komanda, jehož členové již za sebou mají zkušenosti ze svých předešlých působišť, takže se mě záhy zmocnila naděje, že bych od jejich debutového alba mohl dostat porci slušného heavy metalu, ke kterému svádí ne zrovna povedený obal.
Což o to, ten heavy metal, který se občas sklouzne na vlně thrash metalové agrese, tam je. A v míře vrchovaté. Ačkoli o drtivou část onoho melodična se stará především zpěvák Luboš “Rex”, takže na nějaké kytarové kudrlinky plné líbivých momentů, jakožto kontrast k drsnému podkladu rovnou zapomeňte. S tím očekáváním slušného hudebního zážitku už je to však slabší. Nepopírám, že hudebně se v řadách Thorax sešly zkušené a vyhrané individuality, kterým nedělá žádný problém přenést vlastní hudební nápady do praktické podoby, ale skladatelsky nepřináší “Proč věštírny mlčí” nic, co by tady už nebylo. I když to by se ještě dalo zkousnout, ale vlastní hudební náplň má nemalý problém, aby vůbec dokázala zaujmout, takže jsem při poslechu dvanácti skladbového alba měl co dělat, abych jej vůbec doposlouchal do konce. Teoreticky to není špatné, protože skladby frčí v rychlejším tempu na řízných kytarách, o některých refrénech se dá říct, že jsou vzletné, chytlavé a nápadité, ale momentů, kdy si řeknete, že tohle je super, nebo že tahle pasáž má grády, je strašně málo. A to je při dlouhé, skoro padesáti minutové stopáži vražedné.
Upřímně řečeno se mi moc nechce do popisování jednotlivých skladeb, protože bych ve většině případů skončil ve slepé uličce, v níž bych se nechal obklopit výrazy jako zoufalé a nudné. Začnu tedy tím lepším, co se na “Proč věštírny mlčí” vyskytuje, protože toho je míň. Za opravdu vydařené skladby považuji následující čtveřici v sestavě “Potopa”, “Beznaděj”, “Vox Mortis” a “Je to v nás”. “Potopa” potěší kombinací thrashem načichlého heavy metalu s klasickým hevíkovým zpěvem. Tomu nechybí variabilita, protože od zemitější polohy se zpěvák Rex dokáže vyšplhat až k uřvaným výškám. Ty by v některých skladbách mohl klidně vypustil, ale v “Potopě” díky agresivnějšímu hudebnímu základu zní docela na místě a utvrzují nádech celé skladby. V “Beznaději” se ubere z nastaveného rychlejšího tempa, ale to neznamená, že by to bylo špatně. Ústřední řízný riff, který v ostřejších pasážích zhutní, není špatný. Naopak bych řekl, že velmi povedený. Škoda krátkého kytarového sóla, jehož táhlá melodie mi velmi šmakuje a mohla být rozvedená na širší ploše. Vrcholem celé desky se pro mě stala “Vox Mortis”. Skladba možná sama o sobě působí dost jednoduchým dojmem, protože celá stojí na přímočarém riffu, ale je to slušná šlapavá hitovka, v níž se vokál posune do hlubší, agresivnější polohy, která Rexovi sluší a klidně by se do těchto vod mohl pouštět častěji.
Možná si říkáte, jaký že je rozdíl mezi skladbami, jež jsem se snažil vyzdvihnout jako povedené, a těmi, které bych opakovaně slyšel jen nerad. Možná to bude znít paradoxně, ale v podstatě žádný. Je pravda, že některé mají v sobě víc thrashových vlivů (“Předtuchy”, “Kletba”), některé zase dopadly víc jako klasický heavy metal (“MayDay”, “Smrťák” nebo titulka), ale o žádné z nich nemůžu říct, že by měly tu sílu, aby zaujaly. Výše uvedené skladby tak chápejte čistě jako můj subjektivní názor, kdy jsem si na podprůměrné desce dokázal najít nějaké záchytné body, které mi zpříjemnily jinak nezáživný poslech. Jako celek prostě album nefunguje a víc mi dávalo smysl jen jako soubor jednotlivých a samostatných písní, z nichž zaujme jen malý zlomek, ale i tak není problém si pustit slabou “Strach” vytrženou z kontextu, lepší než se k ní propracovat osmičkou obdobných kousků, z nichž nejeden trpí hudební impotencí, což je problém.
Já vám nevím, asi nemá smysl to dál protahovat, protože z výše uvedeného je evidentní, že se mi Thorax netrefili do noty a jejich prvotina propadla. “Proč věštírny mlčí” si určitě najde své posluchače, kteří budou nadšení, ale obecně vzato není ničím jiným než dalším z kupy bezejmenných a podprůměrných děl, pod kterými se země neotřese a na které se rychle zapomene. Mít album poloviční stopáž, tak bych možná mluvil jinak, a ještě před tím, než by mi tahle hudba začala lézt na nervy, by byl konec, ale takhle je to málo povedeného rozmělněno na strašně moc vaty. Bohužel.
