Archiv štítku: heavy metal

Minirecenze

V/A – Ronnie James Dio: This Is Your Life

Napsat komentář
V/A - Ronnie James Dio: This Is Your Life
Země: international
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 31.3.2014
Label: Rhino Entertainment

Odkazy: –

Nikdy jsem nebyl fanouškem tributních alb, protože mi v mnohých případech přijdou coververze vlastně úplně zbytečné, ovšem v tomto případě jsem ani já nemohl odolat, protože příležitost, kdy legendy jako Metallica, Glenn Hughes, Mötorhead nebo Scorpions vzdávají hold ještě větší legendě jménem Ronnie James Dio, jsem si prostě nemohl nechat ujít. Na “Ronnie James Dio: This Is Your Life” se nachází výběr skladeb, kterým v rámci Rainbow, Black Sabbath nebo Dio vtiskl Ronnie svůj nesmrtelný vokál a hned na úvod říkám, že i když se na albu podílela opravdová pěvecká extratřída, tak očekávat, že by snad někdo Ronnieho dokázal zastínit, je bláhové.

Čtrnáctka skladeb, z nichž drtivá většina vznikla právě pro potřeby tohoto alba, se zřejmě z úcty k legendarnímu jménu drží svého originálu poměrně věrně, což jsem ochotný v tomto případě pochopit, takže proti tomuhle výjimečně nic nenamítám. Nic se nedá vytýkat ani výběru skladeb, protože výmluvně prezentuje Ronnieho tvorbu, takže samozřejmě nechybí nesmrtelné pecky jako “Neon Knights”, “Holy Diver”, “Tarot Woman” (zde jako část skvělé devítiminutové medley “Ronnie Rising Medley” od Metallicy) nebo “The Mob Rules”. Kdybych měl vybrat předělávky, které se mi vážně líbí, tak nesmím opomenout “Starstruck” od Motörhead s Biffem Byfordem ze Saxon u mikrofonu, “Rainbow in the Dark” od Coreyho Taylora, “Catch the Rainbow” se skvělým Glennem Hughesem a “Man on the Silver Mountain”, v níž zapěl Rob Halford z Judas Priest.

Co mne naopak příliš nevzalo, jsou pokusy Halestorm s “Straight Through the Heart”, Scorpions a “Temple of the King” a Doro s “Egypt (The Chains Are On)”. Killswitch Engage heavy metalová podoba “Holy Diver” taky příliš nesluší. Ovšem pokud budu hodnotit album jako celek, tak obecně vzato nic proti, protože pro posluchače neznalé to je slušná pouť historií, kdežto pro fanoušky působišť Ronnieho Jamese Dia takové zpestření deštivého nedělního odpoledne. Za sebe však říkám, že i když jsou některé ze skladeb sebelépe zahrané, tak stejně vždycky sáhnu po originále.

Recenze

Metalsteel – This Is Your Revelation

Napsat komentář
Metalsteel - This Is Your Revelation
Země: Slovinsko
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 7.3.2014
Label: On-Parole Productions

Tracklist:
01. New Way of Thinking
02. Taboo
03. Narcissus
04. New Messiah
05. This Is Your Revelation
06. Call Off the War
07. Godfather of Nothingness
08. Man of 1000 Faces
09. Long Time Ago

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Metalsteel

Jen těžko byste pro čistokrevnou heavy metalovou kapelu našli více neobjevný a více klišé název než ten, který sama sobě dala tahle parta ze Slovinska. Metalsteel… ty vole, to je snad za trest. Metalsteel… sorry, ale nic víc provařeného už snad ani vymyslet nejde. Uznávám, že na jednu stranu je sice už jenom podle tohohle názvu naprosto jasné, co se tady bude dít, ale na tu druhou… člověk jako já se podívá, na obálce desky “This Is Your Revelation” uvidí kovového dráčka a velkým nápis Metalsteel a okamžitě se řekne, že tohle bude hovadina jak čuně…

Naprosto otevřeně přiznávám, že přesně s tímhle předsudkem jsem k “This Is Your Revelation” opravdu přistupoval. Očekával jsem, že půjde o partu mladých slovinských cucáků, kteří sotva dostali občanku a ihned po své první brigádě si koupili v místních hudebninách nějakou ojetou kytaru, vymysleli si nejvíc klišé jméno na světě a s tuctovým hevíkem se vydali vstříc svému snu, že za pár roků z nich budou noví Iron Maiden. Jenže ve skutečnosti to zdaleka není tak jednoznačné a jednoduché… sice jsem se zčásti trefil, ale stejně tak musím zpětně uznat, že jsem Metalsteel už v předstihu v podstatě křivdil…

Metalsteel opravdu nejsou žádní staříci, vlastně jsou to opravdu stále poměrně mladí lidé, byť 20 let mají všichni dávno za sebou… o to více je překvapující, že datum jejich založení se datuje do roku 2001 a že “This Is Your Revelation” je jejich už pátou dlouhohrající deskou. To jsem upřímně nečekal. Navíc si takřka celou dobu drží stálou sestavu a jádro kapely zůstává neměnné. Což bych také nečekal…

Jenže to všechno je na “This Is Your Revelation” opravdu cítit. Je naprosto beze zbytku pravda, že se jedná o absolutně čistokrevný, neředěný heavy metal, který ve své podstatě není ničím jiným než totálním klišé a naprosto neobjevným cvičením na téma dávno provařeného hevíku, ale ať se na to podívám z jakékoliv strany, ten výsledek je mnohem lepší, než bych si já osobně představil, kdyby mi tohle někdo řekl.

Řeknu vám to ještě jinak – možná si ještě vzpomenete, s jakými očekáváními jsem k “This Is Your Revelation” přistupoval, ale kdyby se vám to po těch dvou odstavcích už podařilo vypustit z hlavy, rád vám zopakuji, že jsem byl předem přesvědčený, že Metalsteel bude kravina na kvadrát a bude utrpení to poslouchat. A i přesto si mě Slovinci dokázali získat v podstatě hned na první poslech. Ano, je to klišé jak prase a je to absolutně neoriginální, ale zároveň je v tom cítit nadhled, vyhranost a radost z hraní, což se do výsledného materiálu vždy promítne pozitivně. Rozhodně byste od “This Is Your Revelation” neměli očekávat nějakou supernovu, spasitele žánru nebo něco podobného, ale zábavnou placku plnou příjemně šlapavých, ale nevtíravých hitovek už byste očekávat měli…

Netvrdím, že je to bomba od začátku do konce, některé písničky jsou trochu slabší, což je případ především předposlední “Man of 1000 Faces”, jež mě baví asi nejméně z celého alba, a osobně se bez sebemenších problémů obešel i bez lehce rockovějšího finále v podobě “Long Time Ago”. Ale pak tu je dost songů, které tu misku vah jednoznačně převažují na tu pozitivní stranu. Hned otvírák “New Way of Thinking” je dost příjemný a chytlavý, byť se rozhodně nejedná o vrchol nahrávky.

Onen vrchol totiž pro mě osobně představuje trojice “Narcissus”, “New Messiah” a nakonec titulní “This Is Your Revelation”. Ani jedna nepředvádí nic doposud neslyšeného, ale i přes veškerou neobjevnost jsou ty písničky šikovně napsané a obsahují dost zábavných motivů na to, abych proti nim nemohl říct ani popel. Když si vezmeme třeba první zmiňovanou “Narcissus”, tak na ní člověka určitě zaujme hlubokým hlasem skandovaný název songu, ale třeba i velice povedené sólo. “New Messiah” boduje snadno zapamatovanými a líbivými (ne v tom špatném slova smyslu) slokami i refrénem. Žádná pecka na solar, která by vás složila, ale i tak… prostě proč ne, když to tak pohodově šlape. Stejně tak se však na albu jako hezké ozvláštnění uživí netradiční baladický kousek “Call Off the War”, s nímž Metalsteel ukazují, že zvládnou i lehce serióznější kompozici mimo svůj základní žánr.

Z alba, u něhož jsem byl přesvědčen, že se do poslechu a psaní recenze budu muset přemáhat silou vůle, se nakonec vyklubala hodně příjemná pohodovka, jež mě možná až nečekaně zabavila. Na Metalsteel je cítit, že je to baví, což je ten nejlepší předpoklad k tomu, aby to bavilo i posluchače… a to se alespoň v mém případě určitě povedlo…

Minirecenze

Black Space Riders – D:REI

Napsat komentář
Black Space Riders - D:REI
Země: Německo
Žánr: psychedelic heavy / stoner metal
Datum vydání: 23.1.2014
Label: Black Space Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

“D:REI” stoner metalových Black Space Riders mi v přehrávači leží snad už tři měsíce a stejně jsem ho na jeden zátah dokázal sjet snad pětkrát, přičemž nedokončených poslechů bylo nepočítaně. Předlouhá stopáž 80 minut je doslova vražedná a vzhledem k tomu, že tahle parta neúnavně po celou dobu zásobuje posluchače špinavými riffy, neurotickými vokály, pomalými tempy a to vše pocukrované rockovou psychedelií, tak mi přijde, že po každém poslechu jako by na mě doléhala deprese a špatná nálada, protože optimismus je to jediné, co od této desky v žádném případě neočekávejte (no dobře, možná dvanáctá “Letter to a Young One” je taková odlehčenější, ale je to jak kapka v moři).

Německá parta má za sebou už dvě alba, a pokud obě byla takto posluchačsky nepřívětivá, tak potěš koště. Neříkám, že hudebně je to špatné, naopak, hodně dobré, protože atmosféra sedmdesátek je krásně propojena s moderními postupy a třeba taková “Give Gravitation to the People” v sobě skrývá disko rytmus jak vyšitý a vůbec to spolu se špinavými riffy nezní nepatřičně. Osobně jsem si oblíbil spíše klasičtější kusy jako heavy metalem potřísněnou “Share at the Water”, hutnou “Way to Me” nebo v první půli chytlavou “The GOD-Survivor”, jež následně skončí v oparu rockové psychedelie a orientálního kytarového sóla. Víte, je zajímavé, že i když mi album přijde dlouhé a rád bych ho zkrátil o dobré tři, čtyři skladby, tak se nemůžu rozhodnout, kterou obětovat. Líbí se mi rozmáchlá psychedelie “Space Angel (Memitim)”, drsný groovy atak jménem “Bang Boom War (Outside My Head)” i závěrečná sabatovská “The Everlasting Circle of Infinity”.

Přestože mám stále problém se albem prokousat na jeden poslech, tak nevím proč, ale stejně mám v sobě nutkání si jej pouštět. Možná je to tím, že spousta skladeb má skvělou atmosféru, zajímavými momenty se nešetří a celkově z toho dýchá hudební vyspělost, takže ten, kdo tuhle hudbu má rád, by neměl váhat, protože vše je zde v míře vrchovaté. Hodilo by se říct, že je tam toho až moc a o dvacet minut méně by určitě neuškodilo, ale přesto všechno je “D:REI” velmi svéhlavý počin, který mě zaujal. Ne ve všech ohledech vyloženě pozitivně, ale zaujal.

Recenze

Turbo – The Fifth Element

Napsat komentář
Turbo - The Fifth Element
Země: Polsko
Žánr: heavy / thrash metal
Datum vydání: 12.3.2014
Label: Metal Mind Productions

Tracklist:
01. Think and Fight
02. Taste of Forever
03. Heart on the Pyre
04. The Fifth Element
05. Smash the Wall
06. Handfull of Sand
07. Relentless
08. Amalgam
09. Light Up the Night
10. This War Machine
11. Blues Measured by the Clock Ticking
12. Smash the Wall (Acoustic) [bonus]

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Metal Mind Productions

Řeknu vám upřímně, že když jsem rozbalil balíček, který jsem našel ve schránce, a vykouknul na mě nápis Turbo, orosil jsem se až na prdeli, protože jsem se samozřejmě lekl, že mi nějaký srandista poslal na recenzi to české Turbo, které už čtvrtstoletí objíždí vidlácké tancovačky, kde do zblbnutí drtí svojí veleslavnou vykrádačku Europe, s níž kariéra kapely stojí a padá…

Hodně rychle se mi ulevilo, když jsem se podíval pořádně a zjistil, že se nejedná o české Turbo, nýbrž o Turbo polské. O tom, že u našich sousedů tahle skupina už dlouhé roky funguje, samozřejmě vím už nějaký ten pátek, nicméně jsem se nikdy neobtěžoval od ní cokoliv zkoušet… a i když je to blbé, dost dobře v tom hrálo roli i to, že Poláci sdílejí stejné jméno se zmiňovanými králi českého agro rocku. No, nevadí, všechno je jednou poprvé…

Oním mysteriózním počinem, který mi přistál ve schránce a jemuž se také nyní budeme zlehka věnovat, je samozřejmě letošní novinka s názvem “The Fifth Element”… i když, říct letošní novinka je malinko zavádějící, jelikož polsky nazpívaná verze desky vyšla již loni v listopadu pod názvem “Piąty żywioł”. Nyní se tedy objevuje i anglická mutace, jež kromě změny jazyka navíc přináší rovněž bonusový song v podobě akustické verze jedné z písniček, což je dle mého skromného názoru bonus, který si kapela i s vydavatelem klidně mohli strčit za klobouk a nic by se nestalo.

Vzhledem k tomu, že to Turbo drhnou už pěkně dlouho a na kontě mají již přes tři dekády, jsem tak nějak nečekal žádné divočiny a “The Fifth Element” jsem si pouštěl s tím, že snad dostanu pohodový hevík. Poprvé jsem si ovšem desku pustil jako podklad k hraní jedné extrémně šílené skákačky, takže jsem se věnoval spíš zuřivému drcení klávesnice a muziku vnímal tak nějak na půl ucha… a takhle na půlku toho ucha mi to místy přišlo, jak kdyby to hrála nějaká zámořská mainstreamová rockovka, což je něco, co mě za srdeční sval nikdy nechytne, a navíc mi to ještě k tomu přišlo jako extrémní debilita, takže do nějakého dalšího poslechu jsem se musel fakt strašně přemáhat.

U alb, která vás na první poslech takhle extrémně nezaujmou, jsou dvě možnosti (za předpokladu, že to nehodíte do koše rovnou)… buď tomu věnujete čas a najdete si k tomu cestu, nebo tomu věnujete ještě druhý, maximálně třetí poslech a stejně vám to pořád bude připadat jako blbost, takže to za chvíli spláchnete do toaletní mísy dějin a už se k tomu nikdy nevrátíte. A jakkoliv by nyní bylo efektní říct, že si mě Turbo nakonec získali a ta jejich fošna vážně stojí za hřích, v reálu je to ta druhá možnost. “The Fifth Element” sice nakonec není takové peklo, aby se to vůbec nedalo poslouchat, což se mi na prvním rande zdálo, ale stejně je to mnohem větší nuda, než bych čekal od takhle zkušené kapely.

Jednoduše se mi na tom nepodařilo najít nic jiného než nijak zvlášť výrazný průměrný heavy metálek. Sem tam je nějaký refrén docela zapamatovatelný, což je případ třeba úvodní “Think and Fight” nebo “Handfull of Sand”, ale jinak se na tom z větší části nenachází v podstatě vůbec nic, co by mě k tomu albu táhlo. Jediné trochu zajímavější věci se nacházejí až v samém závěru “The Fifth Element”, konkrétně v posledních třech písničkách (nepočítaje onen naprosto zbytečný bonus).

“Light Up the Night” zas tak moc z celé nahrávky nevybočuje, ale v pár momentech se v ní ozvou hodně pěkné sbory… z obecného hlediska to není žádný trhák, ale v rámci desky to je hned něco, co posluchače na rozdíl od toho zbytku nějak dokáže zaujmout. “This War Machine” v několika pasážích nabídne parádní ječák, což je asi to nejzajímavější, co na celém “The Fifth Element” najdete, protože v moři bezzubého hevíku působí závan ostřejšího vysokého vokálu, jako když vás někdo poleje živou vodou. Finální osmiminutovka “Blues Measured by the Clock Ticking” poté nabídne pěkný pomalejší rozjezd, ale jak se spustí opět heavy metal, tak je to zase nuda…

Pokud je někdo zapálený posluchač melodičtějšího heavy metalu, kde se sem tam zlehka ozve náznak hodně měkkého thrashe, je dost dobře možné, že mu “The Fifth Element” sedne lépe než mně. Já mám sice ke klasickému heavy metalu poměrně blízko, ale Turbo mě prostě a jednoduše bohužel nijak nezaujali. Nicméně na druhou stranu, musí se jim nechat, že jsou aspoň poslouchatelnější než jejich čeští jmenovci…

Recenze

Gus G. – I Am the Fire

Napsat komentář
Gus G. - I Am the Fire
Země: Řecko
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 17.3.2014
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. My Will Be Done
02. Blame It on Me
03. I Am the Fire
04. Vengeance
05. Long Way Down
06. Just Can’t Let Go
07. Terrified
08. Eyes Wide Open
09. Redemption
10. Summer Days
11. Dreamkeeper
12. End of the Line

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Začnu trošku zeširoka, abychom si to odbyli, protože zmínce angažmá u Ozzyho Osbourna se v případě debutového sólového zářezu Guse G. nedá vyhnout. Od většiny kytarových hrdinů, kteří v minulosti působili v doprovodné kapele nesmrtelného Ozzyho, se Kostas Karamitroudis, jak zní civilní jméno tohoto týpka, mírně liší. Ozzy jej neobjevil tak jako před lety Randyho Rhoadse, Zakka Wyldea nebo Jakea E. Leeho, jimž angažmá u legendy metalové hudby změnilo ze dne na den život, protože tento řecký kytarový všeuměl si všeobecné renomé na scéně získal svou vlastní pracovitostí. A proč všeuměl? Pokud na Guse G. něco nesedí, tak je to hudební škatulka, jež by jej omezovala, a v minulosti jej tak bylo vidět a slyšet v heavy metalových Dream Evil, death metalových Nightrage nebo nejvýrazněji v jeho domovské partě, power metalových Firewind.

Asi nebudu sám, když řeknu, že jsem byl velmi zvědavý, kudy se tento rychloprstý Řek na svém vlastním autorském počinu vydá, protože vzhledem k jeho hudební minulosti se dalo čekat hned několik různých scénařů. Gus G. však nezklamal a dokázal se oprostit zejména od vlivu Firewind, s nimiž to jde s každou další deskou krutě z kopce, a nahrál album, kterému by ze všech možných slušelo nejvíc označení svěží a hitové. Gus G. se nevydal cestou, kde se rozhodl posluchačskou obec ohromit a položit na zem svou nezdolnou zručností a nenadrtil tak dvanáctku technicky vytříbených instrumentálek, v nichž by předvedl co nejvíce ze svého kytarového umění, ale sedl si na zadek, dal dohromady šlapavé riffy, chytlavé melodie a na pomoc si pozval několik zpěváků, kteří mu pomáhají vytvořit z “I Am the Fire” barvité rock/metalové album, které je velmi vzdušné, líbivé a jež se nebojí zabrnkat na ostřejší strunu prostřednictvím kytar na pomezí hard rocku a heavy metalu.

Když už jsem nakousl otázku hostujících muzikantů, kteří se na “I Am the Fire” podíleli, tak si je pojďme představit. Hned ve čtyřech skladbách se vokálů chopil Mats Levén (ex-Therion, Candlemass) a zanechává tak ze všech hostů stopu nejvýraznější. Nevím, jestli je to pouhá náhoda, že si jej Gus G. vybral do jedněch z nejlepších skladeb, nebo je z nich činí jeho plný hlas, ale dopředu předesílám, že jeho kusy jsou jedny z nejsilnějších momentů celé desky. Z dalších jmen patří mezi ty nejzajímavější Michael Starr ze Steel Panther, Tom S. Englund z Evergrey, Jeff Scott Soto a dvojice David Ellefson (Megadeth) a Billy Sheehan z Mr. Big, kteří se svými tlustými strunami hostují v jediných dvou instrumentálkách desky, kdy zrovna ta Ellefsonova “Vengeance” je díky jeho baskytaře asi tou nejtvrdší položkou dvanáctiskladbového “I Am the Fire”.

Pojďme si teď v krátkosti představit album samotné, aby bylo jasné, jestli se Gusovi podařilo dokázat to, co od něj každý očekává. Tedy poskládat dohromady kolekci písní, jež mají duši a hráčskou zručnost hodnou jeho jména. Začíná se opravdu znamenitě, protože první polovina je svým způsobem trefa do černého. No dobře, s výjimkou sladké “Just Can’t Let Go”, která mě nabaví, ale jinak se sype z rukávu jedna palba za druhou. Hitové vypalovačce “My Will Be Done” vládne Mats Levén svým charismatickým hlasem a je to nejvtíravější píseň na albu. V dobrém smyslu myšleno. Naproti tomu, “Blame It on Me” možná není na první poslech tak výrazná, ale díky klasickému hard rockovému nádechu se neztratí a korunu tomu nasazuje pěkné kytarové sólo. Titulní “I Am the Fire” a “Long Way Down” jsou pak důkazem, že není zapotřebí hvězdného hosta, aby se o dané písni dalo hovořit jako o hitovce, protože ani Blake Allison, ani Alexia Rodriguez nejsou jména, která by mi byla blíže známa, a hlavně Alexia udělala z “Long Way Down” díky svému vypjatému projevu něco víc než celkem obyčejnou semi-baladu, která periodicky střídá poklidné sloky s kytarovějším refrénem.

Pomalu přecházím do druhé poloviny, jíž otvírá rymicky velmi výrazná “Terrified” s Billy Sheehanem, jehož basa duní snad ještě víc než ta Ellefsonova. Právě tato píseň tak nějak splňuje to, co se dá běžně očekávat od sólového alba kytaristy, protože kytarovými sóly se nešetří, nicméně na obranu Guse G. podotýkám, že to není výjev instrumentální prázdnoty, jejímž jediným smyslem je ukázat co nejvíc, protože melodický potenciál této písně není vůbec špatný. Jinak řečeno – přestože jí chybí vokál, tak to není Gusova one man show, ale i v takovém kusu je zřejmé, že se snažil o co nejpřirozenější výsledek, takže hraje jako kytarista ve prospěch celku a nebýt střídajících se vokalistů, tak bych snad ani neřekl, že to je něčí sólovka. Opravdu. “Eyes Wide Open” je oproti prvním dvěma písním s Levénem za mikrofonem pomalejší, ale díky výraznému kytarovému motivu a hlavně skvělému refrénu není šedou myškou v koutě, jíž si stěží všimnete. Z blížícího se konce mne baví ještě melodická “Summer Days” s Jeffem Scottem Sotem, ačkoli v tomto případě je to pouze jeho vokální linka, co mne baví, protože když se při poslechu zaměřím na hudební složku, tak je to skladba velmi jednoduchá a nevýrazná.

Poměrně nezajímavě na mne dopadá “Redemption” s Michaelem Starrem, jemuž ten jeho domovský glam metal prostě sluší a tady mi jeho potenciál přišel překvapivě nevyužitý. Totéž platí ještě pro “Dreamkeeper” s Tomem S. Englundem, který v Evergrey balady umí úplně v pohodě, i když už to taky není to, co bývalo, ale “Dreamkeeper” bohužel nemá nic, čím by zaujala, takže jeden poslech by mi tak akorát stačil. To, co Englund běžně dohání svým hlasovým potenciálem, je zde zazděno, protože se drží zbytečně zpátky a vrcholem, který by měl patřit jemu, je tak skvělé Gusovo sólo v závěru. Škoda, protože zrovna tohle byla jména, na která jsem se těšil.

Překvapení? Rozhodně. Minimálně v tom smyslu, že Gus G. není žádný hudební diktátor, jenž si na svém albu zařídí všechno tak, aby bylo z každého tónu patrné, koho že to vlastně posloucháte, ale místo toho se obklopil hosty, jímž dal dostatek prostoru pro předvedení svého vlastního hudebního cítění. Je škoda, že nedopadlo celých 45 minut tak dobře, jako první polovina, která z mého pohledu úplně bez problému převyšuje tu druhou, ale celkově vzato je “I Am the Fire” povedená metalová deska, která je nasáklá hudební historí stejně tak, jako moderním rockovým feelingem a výsledek je velmi vzdušný, až se člověku nechce věřit, že tohle všechno složil ten samý Gus G., který na posledních albech Firewind docela tápe. Velmi dobrá práce.

Recenze

Steel Panther – All You Can Eat

Komentáře: 3
Steel Panther - All You Can Eat
Země: USA
Žánr: heavy / glam metal
Datum vydání: 1.4.2014
Label: Kobalt Label Services

Tracklist:
01. Pussywhipped
02. Party Like Tomorrow Is the End of the World
03. Gloryhole
04. Bukkake Tears
05. Gangbang at the Old Folks Home
06. Ten Strikes You’re Out
07. The Burden of Being Wonderful
08. Fucking My Heart in the Ass
09. B.V.S.
10. You’re Beautiful When You Don’t Talk
11. If I Was the King
12. She’s on the Rag

Hodnocení:
H. – 6/10
Kaša – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Existují kapely, k jejichž tvorbě jednoduše musíte přistupovat trochu specificky. Jak se říká, je nutné, abyste přistoupili na pravidla jejich hry, jinak nemáte šanci. A říkat tomu hra je vlastně naprosto přesné, protože tenhle druh skupin se svými posluchači takovou hru hraje. Všichni vědí, že je to jenom jako, že je to celé jenom sranda, ale nikdo o tom nemluví a všichni tu hru hrají společně s kapelou a obě strany se u toho baví.

Jedním z pěkných příkladů může být třeba Rob Zombie… král hororu, všude kosti, strašidelné propriety, masky, ale všichni víme (a sám Zombie jistě také), že je to jen jako, je to nadsázka a nikdo se u tohohle hororu nebojí. V našich reáliích něco takového předvádí například Malignant Tumour… největší, netvrdší a nejmetalovější kapela světa. Každý z nás ví, že to není pravda, ale že je to jen jako, ale i tak jim to fandové žerou. A když se nějaké skupině povede si své posluchače takhle vycvičit, aby s ní podobnou hru hráli podle jejích pravidel, tak je to pro ty muzikanty prostě výhra.

Něco podobného se pokoušejí rozehrát rovněž Američané Steel Panther a nutno říct, že se jim to vlastně poměrně daří, protože jejich jméno šlo v posledních letech hodně nahoru. A s čím že tedy přišli, že to lidi tak baví? Tahle čtveřice vizuálně i hudebně paroduje staré dobré osmdesátky, glam metal, klasický heavy metal a všechno to, co k tomu patří. To doplňují o brutálně vtipné a hodně sprosté texty, které se v drtivé většině případů točí kolem sexu a obraty plné roztomilých slovíček jako fuck, cock, ass atd. atd. v nich létají doslova kulometnou kadencí. Popravdě se mi občas až zdá, že jsou ty texty pomalu zábavnější než samotná hudba, protože – budeme-li se bavit pouze o novince “All You Can Eat” – v kusech jako “Gloryhole” nebo “Bukkake Tears” (a i dalších) se občas najdou fakt perly.

“There’s a hole in the wall where you put your cock & balls
But you never really know who’s sucking on the other side”
(Gloryhole)

Máme tu tedy kapelu, jež zcela záměrně vypadá jak banda teplometů, kteří jako by vypadli přímo z 80. let, hrají si na megaborce, jejichž jedinou náplní života je pařit, souložit a hrát metal a jejich nejpoužívanějšími slovy jsou “pussy” a “fuck”, ale zároveň si z toho všeho dost jasně dělají srandu. Oukej, dejme tomu, ale jak je na tom hudba?

Vzhledem k tomu, že svým vzhledem Steel Panther vypadají jak karikatury osmdesátek, asi nikoho nepřekvapí, že podobně zní i jejich hudba. A v tomhle je právě zakopaný ten pes, protože je to něco, co ne každý může strávit. Pokud pomineme všechen ten “balast” okolo a budeme se bavit jen o muzice, tak jsou Steel Panther absolutně na odstřel, protože to, co předvádějí, je jedna velká kopa toho nejobehranějšího rock/metalového klišé, jaké si jen dokážete představit. Jediný způsob, jak se přes tohle přenést, a zároveň jediný způsob, jak vás to může začít bavit, je vzít v potaz, že to celé není nic jiného než jenom sranda a že to ti borci nemyslí vážně (kdyby mysleli, tak by to bylo hodně smutné). Pokud se k tomu nejste schopni postavit jako k parodické záležitosti, jste ztraceni a Steel Panther pro vás budou neposlouchatelní.

“I understand you had gas
But you farted and another dude’s sperm dribbled out of your ass
That’s fucking gross”
(Ten Strikes You’re Out)

Já osobně s tím problém nemám. Jak už bylo řečeno, po hudební stránce je Steel Panther – a jejich nová deska “All You Can Eat” jakbysmet – klišé jako prase, ale když k tomu připočtu, že to celé má parodický rozměr, tak mi to nijak nevadí. V kombinaci s již zmiňovanými texty (pokud rozumíte zpívané angličtině, je to při poslechu rozhodně výhoda) jsou některé pecky fakt docela zábavné, což se týká třeba nebezpečně chytlavé “Party Like Tomorrow Is the End of the World”, “Gloryhole” nebo našlapané “Gangbang at the Old Folks Home”, která nabízí asi nejparádnější riff celé nahrávky a pro mě osobně je asi i vrcholem “All You Can Eat”.

Když už se bavíme o tom klišé, které zde opravdu (a zcela záměrně) útočí z každé vteřiny, je úplně jasné, že tu budou jak typické rockové vypalovačky (třeba “Pussywhipped”, “Ten Strikes You’re Out” nebo “B.V.S.”), šlapavé chytlavé hitovky na první poslech (“Party Like Tomorrow Is the End of the World”), ale třeba i nezbytné ploužáky (“The Burden of Being Wonderful” a s přivřenýma očima ještě “Bukkake Tears”).

“If I was the King
I would outlaw clothes for chicks
So you could see if they shaved their pussies
Or if they were hiding dicks”
(If I Was the King)

Až doposud je to všechno v pohodě, ale problém bych viděl v tom, že i přes všechnu tu srandu a nadsázku, které tam rozhodně jsou, to není až taková jízda, aby mě “All You Can Eat” opravdu dokázalo bavit oněch necelých 50 minut, na něž se hrací doba vyšplhala. Ze závěru alba si toho vlastně pamatuju úplné minimum, což určitě bude dáno i tím, že ty největší pecky se skrývají hned v první polovině. Po pomalé “The Burden of Being Wonderful”, jež je na desce poměrně nepřeslechnutelná, už v podstatě nemám moc představu, co tam hraje, ačkoliv jsem to slyšel docela dostkrát, rozhodně mi ty refrény neutkvěly v hlavě třeba jako v případě “Gangbang at the Old Folks Home” nebo “Pussywhipped”.

Možná ještě takovou “B.V.S.” (i když se mi na ní líbí sloky a refrén mě spíš trochu otravuje) si ze závěru matně vybavím, ale třeba “You’re Beautiful When You Don’t Talk” nebo “If I Was the King” jenom plní úlohu vaty na natažení hrací doby. “Fucking My Heart in the Ass” mi zase přijde jako docela blbost, takže tu druhou polovinu trochu zachraňuje až závěrečná “She’s on the Rag”, jež nabízí pár zajímavých momentů a docela příjemný refrén. Vlastně se společně s “Gangbang at the Old Folks Home” jedná možná o ten nejzábavnější song.

“All You Can Eat” se určitě dá poslechnout. Vlastně je to zábavnější, než jsem tipoval v době, kdy jsem se ještě neodvažoval si muziku Steel Panther pouštět, protože jsem si myslel, že to bude sračka. Na druhou stranu, tahle kapela není nic jiného než pouhá srandička, podle čehož je k tomu také nutné přistupovat. Jestli je to záležitost pro vaše ušní ústrojí, to už se jistě dokážete rozhodnout sami­…

Další názory:

Nebudu lhát a řeknu hned z kraje, že mi hudebně Steel Panther vlastně nic moc neříkají, protože glam metal nemusím. Nikdy mě nebavily ani klasické počiny od Mötley Crüe, ani od Twisted Sister a dokonec ani od Ratt a správně tušíte, že jinak tomu nebude ani v případě Steel Panther s jejich čtvrtou řadovkou “All You Can Eat”, kterou asi nebudu točit do zblbnutí, ale jedním dechem dodávám, že na chvilkový relax nemá tohle album chybu. V tomto případě je totiž nutno ke klasickému sex, drogy a rock’n’roll připočíst ještě hromadu srandy, na které to prostě stojí. Je fakt, že velkou roli hraje i ten sex, kolem kterého se točí hromada textů, ale to jde ruku v ruce s tou srandou. Přestože třeba “Feel the Steel” mi přišlo svého času mnohem povedenější, tak to neznamená, že je novinka špatná. Sice je to klišé jako bič, ale to se dá na nějaký čas úplně v pohodě přehlídnout, protože neoriginalita je slušně vyvažována zábavou. Hodně se mi líbí klipovka “Gloryhole”, chytlavá “B.V.S.” nebo úvodní palba “Pussywhipped” a takhle bych mohl pokračovat ještě hodně dlouho, protože samy o sobě mají ty písně všechno, co mít mají, ale jakmile bychom se bavili nad hodnocením celého alba, tak 50 minut je dost. Jasně, je to chytlavé, šlapavé, člověk se u toho slušně zasměje, ale každá sranda jednou skončí a v tu chvíli si říkám: a co jako? Slušná šestka je pro toto album tak akorát adekvátní hodnocení, protože vyložené zázraky ani čekat nelze.
Kaša

Recenze

Arakain – Adrenalinum

Napsat komentář
Arakain - Adrenalinum
Země: Česká republika
Žánr: thrash / heavy metal
Datum vydání: 10.3.2014
Label: Popron

Tracklist:
01. Adrenalin
02. Malej vrah
03. Černobílý svět
04. Rozsudek
05. Nic neříkám
06. Malá a ztracená
07. Leporelo
08. 101. v řadě
09. Vesmírný koráb
10. Další nic, co slýchávám
11. Tisíckrát
12. Temná zákoutí
13. Svatý grál

Hodnocení:
Kaša – 6/10
H. – 6/10
nK_! – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,3/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Vím, že tohle by na úvod recenze zaznít takhle z plna hrdla nemělo, protože o mé objektivitě to moc nevypoví, ale stejně to z následujících bude celkem jasné, takže kdybych měl vyjářit svůj vztah k tuzemské metalové stálici Arakain, tak přiznám, že je nemusím. Ne, že bych je vyloženě neměl rád a opovrhoval vším, na co kdy sáhli, ale na druhou stranu jejich desky neočekávám s velkým napětím a bez problémů se tak poslechu aktuální tvorby vyhýbám, protože to není zrovna můj šálek kávy. A jinak by tomu nebylo ani v případě aktuální řadovky “Adrenalinum”, o níž bych s největší pravděpodobností jinak běžně nezavadil, ale člověk míní, recenze mění, takže se pojďme podívat pod pokličku novinky, která v početné diskografii Arakainu nese pořadové číslo 16.

Poučovat čtenáře našeho blogu o historii legendy českého metalu považuji přinejmenším za troufalé, takže rošády na postu zpěváka rozebírat nebudu, o tom ví snad každý, kdo sleduje tuzemskou scénu, nicméně pro mě je směrodatné, kam se Arakain po odchodu Aleše Brichty posunuli. Kdybych řekl, že pro Arakain posledních deseti let je příznačný modernější směr metalové tvorby, tak by to nemuselo být úplně od věci, co říkáte? Tento trend byl započat už na “Metalmorfóze” a směle se po těchto kolejích pokračuje až do dnešních dní, což je vzhledem k podobnosti vokálů pánů Koláře a Toužimského celkem pochopitelné. Hlasový fond Jana Toužimského je na “Adrenalinum” využit takřka dokonale, takže zpěvné zpěvné melodické refrény řadě písní doslova vládnou, a protože se kytary Jiřího Urbana a Mirka Macha postupem let usadily v kokově chladném, hutněji nazvučeném soundu, tak máme ke zpěvným vokálům jako protiklad ostré power/groove riffy, což sice není nic odzbrojujícího, ale stejně to v optimálních podmínkách funguje. A vzhledem k tomu, že Arakain už má něco za sebou, je cítit z větší části “Adrenalinum” skladatelská jistota a zmíněná kombinace funguje občas velmi dobře (příkladně “Malej vrah”, což je asi nejlepší položka alba).

Protože Arakain běžně nesleduji a krom minulého “Homo Sapiens..?” jsem naposledy slyšel “Warning!”, tak je pro mne příjemným překvapením bubeník Lukáš Doksanský, jenž všechno drží skvěle pohromadě a jeho úderná hra mě vážně baví. Přiznávám, že se tak děje hlavně v těch rychlejších skladbách, které se mi na novince zalíbily nejvíc, takže jako první vrchol nemůžu vynechat úvodní “Adrenalin” s chytlavým riffem a hlavně skvělým refrénem. Na úvod je to pecka jako prase a věřím, že naživo to bude koncertní trhák. “Rozsudek” je sice o něco tvrdší kousek, který se místy dotkne thrash metalu, ale poté za zvuků bublající basy Zdeňka Kuba ve slokách kytary ustoupí do pozadí a záhy propukne další melodická bomba v refrénu. Samozřejmě, že takhle to nejde hrát do nekonečna, takže v několika případech kvituji i ty zatěžkanější vály, kde se sice kytary usadily ještě hlouběji, ale album vyloženě nezpomalují a působí jako živá voda. Přestože tyto skladby převažují, tak na mne udělala největší dojem “Malá a ztracená”, v níž je hlavním gró ostrý riff, přesné bicí a hlavně agresivnější Toužimský, který se v přechodu mezi první a druhou polovinou písně dotkne něčeho, co by se dalo označit za growling. Skvělá práce. Kvílivé Machovo sólo už je jenom trešničkou na dortu a jeho kytara je častokrát ozdobou dané písně a mě ze všech napadá “101. v řadě”, kde se v úvodu hezky vyřádí. Takových momentů jen víc.

Snad není třeba zpochybňovat, že “Adrenalinum” je správná heavy metalová deska, takže je logické, že musí dojít i nějaký ten baladický kousek, který na albu zastupuje položka číslo devět, “Vesmírný koráb”. Nikdy jsem nebyl fanoušek patetických balad a pánové to nezmění ani touto písní s “hlubokomyslným” textem. Honza Toužimský je samozřejmě skvělý zpěvák, v dosavadní historii Arakainu možná ten úplně nejlepší, takže jeho hlas má víc prostoru dostat se do popředí právě v takovýchto písních, ovšem to, že skladba už netáhne hudebně a je to ten samý baladický brak, kterých už na domácí scéně vznikly tucty, bohužel ani jeho plný a melodicky silný vokál nezachrání.

Jak tak koukám, tak doposud jsem sypal spíš jen slova chvály, ale aby to bylo spravedlivé, tak se podívejme i na ty přešlapy. Krom “Vesmího korábu” bych mezi nepovedené songy zahrnul namátkově utahanou “Nic neříkám”, z níž mě baví jen Machova sólová kytara v druhé polovině hrací doby a strašnou “Leporelo”, kdy už tak nezáživný hudební základ pohřbil úplně tupý text. Zejména výtvor jako “…změť citů a bolu, tak jak leporelo, pak trochu alkoholu, aby to nebolelo….” je ukázkovým případem toho, kdy se text tvořil při nějakém podivném brainstormingu, jehož cílem bylo poskládat dohromady několik rýmů, aby to jakž takž dobře znělo. Jasně, dá se oponovat tím, že anglické texty jsou kolikrát ještě větší brak úrovně žáka prvního stupně základní školy, ale v tomto ohledu jsem na mateřštinu o něco náročnější, takže čeština samozřejmě jo, proti tomu nic nenamítám, ale ať ty texty mají nějakou úroveň. Příště radši nějakou tu instrumentálku než zhovadilost typu “Tisíckrát”, aneb “….kolikrát jsi cítil ten mráz na týlu? Kov na spánku určoval děj. Kolikrát jsi krví dal styl veledílu? Směj se, směj se…”

Arakain

Vytahovat jednotlivě píseň po písni by nakonec vedlo ke zjištění, že “Adrenalinum” je deska poměrně nevyrovnaná, ačkoli čistou matematikou mi počet slušných skladeb přece jen převládá oproti těm slabším, takže jen zběžně zmíním, že dalšími silnými momenty jsou “Temná zákoutí” a “Černobílý svět”, které v sobě drží pod pokličkou pěknou porci agrese a melodie zároveň, což je jen podrhováno na české poměry velmi svěžím soundem, jenž téhle hudbě svědčí. Osobně mi přijde oproti nevýraznému “Homo Sapiens..?” hutnější a plnější a kdybych měl srovnat tyto dvě desky, tak novinka vychází celkem jednoznačně jako vítěz, protože z předchůdce si krom skvělé titulky nic extra nepamatuji. A to jsem si ji jen tak pro zajímavost před poslechem “Adrenalinum” osvěžil.

Jak to na závěr nějak rozumně shrnout? “Adrenalinum” není vůbec špatná deska, ale na druhou stranu taky žádná pecka. To jen, aby bylo jasno. Pro mě osobně je to docela příjemné překvapení, protože před samotným vydáním jsem nečekal vůbec nic a bezprostředně po prvním poslechu jsem nadšením zrovna neoplýval (diplomaticky řečeno), ale z řady písní se záhy vyklubaly velmi slušné hitovky, díky nimž nemůžu a vlastně ani nechci desku odstřelit. Neduhy v podobě textařské plytkosti a nevyrovnanosti alba jakožto celku sice sráží výsledný dojem, ale pokud jsem to přežil já – nefanoušek Arakainu – tak posluchač, jenž jejich tvorbu sleduje pravidelně, určitě nebude mít s “Adrenalinum” problém a může si tak k mému lehce nadprůměrnému hodnocení ještě nějaký ten bodík přihodit.

Další názory:

Nikdy jsem nebyl žádný fanatický Brichtofil, takže je mi víceméně docela jedno, že už v kapele není, ale i tak mě jako posluchače Arakain přestal v podstatě zajímat. Netvrdím, že to musí být nutně chyba kapely, přece jenom jsem je žral, když mi bylo možná tak 12 roků, kdežto dneska už mi je o trochu víc, ten vkus mám úplně jinde a prostě si radši pustím našlapaný aggrotech… dokonce i nějaká ta nostalgie mě už přešla. Poslední album Arakainu, o němž se dá tvrdit, že mě trochu bavilo, bylo tuším “Warning!”, o rok mladší “Labyrint” (který mi novinka díky kytarové práci tu a tam připomíná) se ještě také dal, ale jalový “Restart” šel už úplně mimo mě a minulé “Homo Sapiens..?” bavilo možná tak dva, tři poslechy a dnes už si z něj nepamatuju ani tón. V případě “Adrenalinum” to zpočátku vypadalo, že to dopadne podobně nemastně neslaně, ale nakonec se z té necelé hodinky několik solidních písniček vylouplo. Jmenovitě mě nejvíc baví “Černobílý svět”, refrén “Malá a ztracená”, překvapivě “Leporelo”, od něhož jsem vzhledem k názvu čekal nějakou kravinu, a nakonec i třeba “101. v řadě”. Ten zbytek není špatný, je tam trochu vaty a nějaké ty momenty, které mi nepřijdou jako nic extra, sem tam trochu kostrbaté texty, ale ve výsledku se to pořád dá poslechnout naprosto v pohodě a bez jakékoliv újmy na zdraví. Ačkoliv je mi jasné, že až dopíšu tohle hodnocení, tak si s největší pravděpodobností “Adrenalium” už nikdy v životě nepustím, i tak si to tu pohodovou šestku zaslouží.
H.

Arakain

Na “Adrenalinum” jsem se hodně těšil a má přání byla některým z hudebních bohů jistojistě vyslyšena (ne tak u Dymytry a jejich sračkoidního “Homodlaka”), protože jde o jednu z těch lepších desek z více než třicetileté historie pražského Arakainu. Po takové době by jiné formace přešlapovaly na místě, ne však tihle věční mladíci. O kvalitní matroš není nouze a co víc – takový úvodní “Adrenalin” je živě fakt peckoidní. “Černobílý svět”, “Malá a ztracená”, “Leporelo” nebo “Temná zákoutí” jsou výborné písničky, na které může být současný Arakain hrdý. Obecně bych řekl, že na koncertních pódiích zní nové songy ještě o fous lépe nežli na desce samotné. Předchozí “Homo Sapiens..?” jsem ohodnotil osmičkou, zde sahám po čísle o stupeň nižším, protože minule jsem byl prostě o trochu více unešen, ale i tak se při poslechu “Adrenalinum” královsky bavím. Ještěže u nás ten Arakain máme.
nK_!

Recenze

Manowar – Kings of Metal MMXIV

Komentáře: 4
Manowar - Kings of Metal MMXIV
Země: USA
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 7.2.2014
Label: Magic Circle Music

Tracklist:
Disk 1:
01. Hail and Kill MMXIV
02. Kings of Metal MMXIV
03. The Heart of Steel MMXIV (Acoustic Intro Version)
04. A Warrior’s Prayer MMXIV
05. The Blood of the Kings MMXIV
06. Thy Kingdom Come MMXIV
07. The Sting of the Bumblebee MMXIV
08. Thy Crown and Thy Ring MMXIV (Orchestral Version)
09. On Wheels of Fire MMXIV
10. Thy Crown and Thy Ring MMXIV (Metal Version) [bonus]
11. The Heart of Steel MMXIV (Guitar Instrumental) [bonus]

Disk 2:
01. Hail and Kill MMXIV [instrumental]
02. Kings of Metal MMXIV [instrumental]
03. The Heart of Steel MMXIV (Orchestral Intro Version) [instrumental]
04. The Blood of the Kings MMXIV [instrumental]
05. Thy Kingdom Come MMXIV
06. Thy Crown and Thy Ring MMXIV (Orchestral Version) [instrumental]
07. On Wheels of Fire MMXIV [instrumental]

Hodnocení:
H. – 3/10
Kaša – bez hodnocení

Odkazy:
web / facebook / twitter

Manowar je svým způsobem vlastně docela prapodivná kapela. Nikdo už těmto samozvaným králům metalu nikdy neodpáře, že se výraznou měrou zapsali do kroniky svého žánru a že z minulosti mají na kontě mnoho alb, která jsou zcela právem považována za klasiku. Naprosto upřímně říkám, že mám některé jejich desky dodnes hodně rád, byť zčásti vlastně jen z nostalgie, jelikož na fošnách jako “Fighting the World” nebo “Kings of Metal” jsem svého času doslova vyrůstal.

Rozhodně Manowar neupírám, že mají legendární status a že je vlastně i zasloužený, protože některé ty staré fošny jsou dodnes majstrštyky. Nicméně pro mě osobně tahle kapela skončila v 90. letech po nahrávce “Louder Than Hell” z roku 1996, kterou také považuji možná za to nejlepší, co kdy vydali, protože ji na rozdíl od asi nejznámější “Kings of Metal” nezpomalují žádné zbytečnosti a od začátku do konce je narvaná mocnými heavy metalovými hymnami.

V novém tisíciletí už však Manowar podle mě dělají jeden přešlap za druhým, byť je mi naprosto jasné, že stále početná základna fanatických příznivců by mi za tohle prohlášení nakopala prdel stejně, jako to dělají samotní Manowar v textu titulního fláku už dvakrát zmiňované placky “Kings of Metal”. Nemůžu si ovšem pomoct, ale prostě se mi zdá, že album vydávají jednou za uherský rok, a když už se k tomu čistě náhodou vyhecují, tak to stejně stojí za pendrek. “Warriors of the World” z roku 2002 mi až na již téměř zlidovělou skoro-titulní pecku “Warriors of the World United” přijde úplně o ničem. Bombastický, ambiciózní, orchestrem nadupaný a kurevsky velký přešlap “Gods of War” snad radši ani nekomentovat, protože až na dva vály to byl blábol, jenž se s nějakou extrémně nadšenou odezvou nesetkal ani u ortodoxních fans, díky čemuž byl původně zamýšlený mohutný božský koncept, jenž se měl táhnout napříč několika deskami, nenápadně zameten pod koberec. Poslední “The Lord of Steel” staré dva roky znamenalo sice mírné zlepšení a pár slušných písniček, jako celek se ovšem stále nejednalo o nic vyloženě pamětihodného.

A do toho všechno si Manowar ještě oblíbili jednu další věc, která mě vyloženě a neskutečně sere – a to mnohem víc než nikterak valná kvalita jejich studiové tvorby. Vrchní principál Joey DeMaio a jeho kumpáni totiž z nějakého prapodivného důvodu došli k přesvědčení, že je dobrý nápad nejen ničit jméno skupiny nudnými současnými deskami, ale že by to ještě chtělo zpětně dokurvit také starý katalog nahrávek, které za něco stály, takže se pustili do jejich přetáčení. V roce 2010 to takhle schytal dlouhohrající debut “Battle Hymns” původně z roku 1982, nyní stejný osud potkal “Kings of Metal” z roku 1988… a upřímně se bojím, že tímhle to ještě neskončilo. Klidně si můžeme začít vsázet, jestli příště půjdou dojebat třeba “Into Glory Ride”, “Sign of the Hammer” nebo nějakou jinou starou kultovku.

Nicméně, pojďme konečně k věci. Tou věcí samozřejmě není nic jiného než právě přetočená verze “Kings of Metal” s názvem “Kings of Metal MMXIV”. Dlouhý úvod jsem pro dnešek zvolil naprosto záměrně, aby bylo vidět, že tohle je deska, jíž mám v její originální podobě, v níž vyšla v listopadu 1988, fakt strašně rád. Ale o to větším je model 2014 utrpením…

Předně, naprosto a absolutně mi uniká, jaký má tohle smysl, mně přetáčení starých desek připadá totálně nelogické a padlé na hlavu. Jsem teoreticky možná schopen pochopit motivaci muzikantů, když byl originál třeba zprasený zvukově a nezněl tak, jak si tehdy představovali, ačkoliv i v těchto případech takřka vždy dávám přednost původním vydáním, na něž jsem zvyklý a jsem s nimi sžitý. Jenže u nahrávky jako “Kings of Metal” mi tenhle krok přijde jako s prominutím píčovina, protože ten originál je dodneška skvělý, přežil zkoušku časem a stále má své nezaměnitelné kouzlo. Proč ho ničit přetočenou verzí? Sorry, ale nic jiného než tahání prachů z peněženek fanatických fanoušků, kteří koupí vše, v tom nevidím.

Kdybych chtěl být úplně objektivní, tak se “Kings of Metal MMXIV” vlastně poslouchat dá. Také ještě aby ne, když většinu z těch songů tenkrát napsali fakt parádně. I tak to ale prostě není ono, naopak. Samozřejmě, že to zní trochu jinak, Manowar trochu upravili několik detailů, texty, různé linky, sóla, proházely pořadí songů atd., ale upřímně… já mám ty originály fakt už nadosmrti vypálené v hlavě a znám je nazpaměť, takže když Karl Logan začne nesmyslně sólovat v místech, kde to dříve nebývalo, nebo když to Eric Adams zazpívá trochu jinak, tak to prostě poznám, tahá mě to za uši a strašně mě to ruší. Do té míry, až je to pro mě subjektivně neposlouchatelné.

Manowar

Některé písničky to odnesly méně, což je případ třeba titulního fláku “Kings of Metal”. Jiné ovšem stojí oproti svým předlohám za totální vyližprdel – nejvíce je to znát asi na “Wheels of Fire” (zde pojmenované “On Wheels of Fire MMXIV”), jež v přetočené verzi zní úplně vykastrovaně a všechen ten drajv a síla, s níž tahle skladba původní desku otvírala, byly spláchnuty do hajzlu.

Snad jediné, co je alespoň trošičku chvályhodné, je větší využití kláves, s nimiž Manowar podpořili epický nádech některých kusů, což je slyšet především v baladických “The Heart of Steel MMXIV” a “Thy Crown and Thy Ring MMXIV”. První jmenovaná je snad jedinou položkou na “Kings of Metal MMXIV”, jež podle mě zní minimálně srovnatelně, ne-li o chloupek lépe než originál, což však může být do jisté míry dáno i tím, že tyhle dvě balady jsou na můj vkus na staré verzi přespříliš patetické.

Co naopak zůstalo stejně blbé, to jsou “The Warrior’s Prayer” (nově přejmenovaná na “A Warrior’s Prayer MMXIV”) a “Sting of the Bumblebee” (resp. “The Sting of the Bumblebee MMXIV”). Někde úplně na začátku recenze jsem utrousil poznámku, že desku (tu původní) trochu zpomaluje pár zbytečností, jimiž jsem měl na mysli právě tyhle dvě věci. “The Warrior’s Prayer” je pouze povídačka, v níž dědeček vypráví vnukovi o bitvě… Nuda, které nepomůže ani to, že ji nově namluvil britský herec Brian Blessed, jehož si já osobně pamatuji především jako prince Vultana z kultovně infantilní sci-fi vykopávky “Flash Gordon” z roku 1980, kterou jsem ve svém dětství sjížděl na ojeté VHSce snad stokrát. “Sting of the Bumblebee” / “The Sting of the Bumblebee MMXIV” pak není nic jiného než naprosto samoúčelná a nesmyslná kytarová onanie, jíž jsem považoval za odpad kdysi a vidím ji tak stejně i nyní.

Manowar

Už jsem to řekl jednou, ale rád to zopakuji – “Kings of Metal MMXIV” je absolutní zbytečnost a blbost. Jakkoliv se formálně poslechnout dá, pro mě osobně je to stále blábol, jenž originálu nesahá ani po paty. Je pravda, že i původní “Kings of Metal” mělo svá hluchá místa, ale i přesto mám tu desku rád, fungovala, a jak už jsem výše zmínil, přežila zkoušku časem. “Kings of Metal MMXIV” už teď nesnáším, nefunguje a doufám, že se na tenhle přešlap co nejdřív zapomene. Je to nádherná ukázka toho, jak lze vzít skvělé a vlastně i nadčasové album a totálně jej zničit pro všechny, kteří ten originál znají.

Někdo by mohl argumentovat, že je to pro mladší generaci fanoušků… pro ty, kdo původní vydání nezažili. Tohle na mě ovšem nefunguje… mladší ročníky mají spoustu příležitostí, jak se k Manowar dostat jinak (pořád hrají živě a nové album čas od času taky vydají), a kdyby se jim kapela zalíbila, tak jim snad nic nebrání v tom, aby zvedli prdel a zpětně si sehnali i starší alba. A pokud to neumějí, pak jsou to blbci, kteří si tu hudbu stejně nezaslouží. Já to tak také dělám, když objevím novou kapelu, po nikom nechci, aby ti muzikanti šli a přetočili svojí minulost, protože je to prostě… no, kravina.

Ze všech myslitelných úhlů pohledu tedy v “Kings of Metal MMXIV” nevidím nic jiného než počin, jenž neměl být nikdy natočen. To, že když si ty songy budu chtít poslechnout, tak si pustím tisíckrát lepší a povedenější klasiku, a že úplně to stejné doporučuji i vám, snad ani nemusím dodávat. Ruce pryč, protože podobné přetočené braky by podle mě měly být nesnesitelné i pro ortodoxní fandy Manowar.

Manowar

Další názory:

To zas jednou Mr. DeMaio dostal “boží” nápad, když se rozhodl přetočit před čtyřmi lety debut svého dítka Manowar, “Battle Hymns”. Nevím, kdo mu nakukal, že je cool prokládat řadové studiovky novými verzemi starých klasik, ale zasloužil by pověsit za koule do průvanu, protože zatímco “Battle Hymns MMXI” mi svého času nevadilo, protože to album nijak zvlášť nemusím ani v původní verzi, tak “Kings of Metal MMXIV” je prostě špatné. Obecně proti přetáčení starých alb do nových podob nic nemám (možná proto, že žádná z mých vyložených srdcovek k tomuto kroku ještě nesáhla), ale pokud se toho kapela chopí stylem “Kings of Metal MMXIV”, tak to zavání průserem. Jak už rozvedl H. v samotné recenzi, Manowar upravili některé dílčí linky písní, a když tak člověk má původní verzi slušně naposlouchanou, tak to prostě tahá za uši a jenom se podivuji nad tím, proč to pánové vlastně dělají. Proházené písně bych snad ještě zkousl, ale skladatelsky upravovat vlastní materiál, jenž už je dnes právem považováno za klasiku, to se prostě nedělá. Pominu-li stále pěkně nářezovou “Kings of Metal MMXIV” a baladu “The Crown of Thy Ring MMXIV”, tak je “novinka” vlastně úplně přiblblý počin, jenž pouze kazí už tak dost pošramocenou pověst Manowar, kteří se bohužel stali karikaturou sebe samých. Posluchač, který předlohu nikdy neslyšel, by mohl být spokojený, ale protože pro mě je “Kings of Metal MMXIV” jen przněním skvělého alba, tak můj finální verdikt zní: ohavnost.
Kaša

Recenze

Delayhead – Vol. 80%

Napsat komentář
Delayhead - Vol. 80%
Země: Finsko
Žánr: heavy / groove metal
Datum vydání: 7.2.2014
Label: Inverse Records

Tracklist:
01. …to Die/Live For
02. Breathe
03. Maze
04. Three in Vain Gods
05. Deadman Walking
06. New Sun
07. Shut My Mind
08. Eye for an Eye
09. Wolfram
10. Creed
11. 11
12. Flask
13. Hangover 18

Hodnocení: 2,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Inverse Records

Pokud jste nikdy neslyšeli o finských Delayhead, nijak si s tím nelamte hlavu. Já o nich v životě taky ještě neslyšel. Na scéně se pohybují zhruba od roku 2010 a na kontě mají kromě dnes recenzované novinky tři roky starou desku “Vol. 40%”. Myslím, že je zbytečné podotýkat, že jsem s ní doposud neměl tu čest. Nicméně pokud je oproti “Vol. 80%” poloviční nejen číslem v názvu, ale i zážitkem, tak snad raději knihu. Finové totiž na své druhé řadovce nenabízí zrovna výstavní kusy. Nenabízí na ní vlastně vůbec nic.

Na tom, že Delayhead drhnou cosi na pomezí heavy metalu a hard rocku trochu šmrcnutého groovovými vlivy, není nic špatně. Že kapela postrádá nápady nejen ve větší míře, ale v jakékoliv míře, už je horší, ale i to by se za určitých okolností ještě dalo skousnout. Jestli tu ale je něco, co mě od samého začátku na “Vol. 80%” vyloženě otravuje, je to způsob, jakým svojí hudbu podávají. Ona totiž postrádá všechno to, na čem musí být heavy metal nebo hard rock v dnešní době postavený, aby člověka nějak zaujal. Abych byl konkrétnější – už dlouho jsem neslyšel desku, která by byla tak moc prázdná a mechanická. “Vol. 80%” chybí jakákoliv živelnost, náboj, energie, prostě cokoliv, co by vás nakopávalo s každým riffem. Nebo alespoň s každým songem. Vážně nezáleží na tom, jakou formu má těch třináct písní mezi první “…to Die/Live For” a poslední “Hangover 18”. Je úplně jedno, jestli do vás budou Delayhead sypat agresivní “Deadman Walking” s uhulákaným refrénem nebo baladickou “Creed”. V jednom každém případě písně postrádají cokoliv, co by vás mohlo zaujmout, a to, co pro mě hudbu dělá hudbou – duši.

“Vol. 80%” je naprosto němá, nic nepředává. Nevtáhne vás, nijak se nesnaží o to, abyste se k jejímu poslechu vraceli. Jediné, co tak mohu hodnotit, je čistě technické provedení – a ani to není kdovíjak slavné. Spíše naopak, ještě podtrhuje všechno to, co jsem desce vytknul v předchozím odstavci. Práce obou kytaristů, Tuomase Saarinena a Ville Viertola, je sice ještě docela dobrá. Splňuje alespoň to nutné minimum, a pokud bych měl hodnotit jen ji, ještě by “Vol. 80%” nedopadlo tak třeskutě špatně. I zbylá instrumentální složka je na tom zhruba podobně. Vedle kytar, basy a bicích jsou tu však dvě věci, které tu mechanickou stránku naprosto zabíjí. První je Tuomasův vokál – který je vážně otřesný. Nesympatický a nehorázně otravný, navrch se celou dobu nese jen v jedné jediné poloze. Po prvním poslechu alba jsem měl sto chutí tomuhle člověku úředním štemplem zakázat jakékoliv pokusy o zpěv a nahradit ho někým, kdo zpívat umí.

Druhým problémem je zvuk. Nástroje jsou sice čitelné, ale co je to platné, když znějí všechny stejně ploše. Nevím, jestli je to přání kapely nebo neschopnost člověka, který se staral o nahrávání, ale jen to podtrhuje prázdnotu, která na mě z desky čiší každým tónem. Sám nevím, co bych k “Vol. 80%” ještě řekl, protože tohle album si už o moc víc slov nezaslouží. Takže jestli hledáte heavy metalový nášup, Delayhead vynechte. Možná něco takového hrají, ale hrají ho tak otravně, až to bolí. Nízké hodnocení tak není ani tolik za instrumentální stránku, která by se ještě zkousnout dala, ale za to, že to prostě postrádá koule.

Minirecenze

Adrenaline Mob – Men of Honor

Napsat komentář
Adrenaline Mob - Men of Honor
Země: USA
Žánr: hard rock / heavy metal
Datum vydání: 24.2.2014
Label: Century Media Records

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když před dvěma lety vyšlo první album “Omertá” hvězdné spolupráce Russella Allena a Mikea Portnoye, tak jsem vlastně neměl nic proti. Slušné songy a super muzikantské výkony je pozvedaly ještě o malý kousek výš. Ale nyní, v případě druhého alba “Men of Honor”, už tak nějak nechápu, proč je kvůli tomuto uskupení prodlužována pauza mezi studiovými alby Symphony X.

Důvod? “Men of Honor” nenavazuje na svého předchůdce a oproti němu je dosti slabším počinem. Jako jo, pořád to má svoji úroveň a jistou kvalitu, ale zatímco minule byly skladby vyvážené a deska se poslouchala úplně v pohodě, tak na novince se sešla jedenáctka ničím neomračujících písní, které ani skvělý Russsell Allen nedokáže vždy pozvednout nad úroveň obyčejné heavy metalové produkce. Najdou se i výjimky, které tlačí tento počin kupředu, ale skladeb jako “Mob Is Back”, “Let It Go” nebo “House of Lies” je málo. Kdybych měl vycházet z čistě matematických počtů, tak za vyloženě povedené považuji celou šestku, přičemž těch zbylých pět jsou nemastné, neslané věci, bez nichž bych se klidně obešel, takže EP s poloviční stopáží by pro mne mělo daleko větší smysl. Úplně nejvíc mě baví předposlední “Judgement Day” s poctivým rockově zatěžkaným riffem a ostrým Allenem na vrcholku písně. Takových vypalovaček jen víc. To, že na “Men of Honor” nebubnuje Mike Portnoy, nijak nevadí, protože vzhledem k úsporné hře, kterou minule ve prospěch celku předváděl, je A. J. Pero dostatečně kvalitní náhradou.

Myslím, že všechno podstatné už bylo řečeno, takže to nebudu protahovat. Neříkám, že je “Men of Honor” totální omyl, který se nedá poslouchat, ale spíš doplácí na fakt, že to co minule fungovalo na jedničku, je nyní takovým unylým pokusem o navázání předloni řečeného. Do budoucna si z “Men of Honor” odnesu jedině to, že pokud budu chtít sáhnout po něčem z dílny Adrenaline Mob, tak si radši osvěžím “Omertá”, které je tím samým albem, jen o třídu lepším.