Tak schválně, mrkněte se na ten příšerný obal, který “zdobí” prvotinu z továrny jménem Guilty as Charged, a řekněte, co byste od alba očekávali. Podprůměrný heavy/power metal pochybného původu, který si za úkol zadal citovat všechny své oblíbené kapely? Jo, já taky, ale přestože ten heavy metal tam je, tak je spojen spíš s thrash/groove metalem, takže je výsledek přeci jen o nemalý kus zemitější a poctivější porcí tvrdé kytarové hudby, než jak se na první pohled může zdát.
Belgičané Guilty as Charged na své prvním album nakonec museli čekat dlouhých sedm let, a přestože před pěti lety vydali EP “Boxed In”, tak tou opravdu určující nahrávkou je pro ně teprve “Leap of Faith”, na základě něhož se dá udělat slušný obrázek o tom, kam má tahle parta namířeno. Musím říct, že po prvním poslechu jsem byl dost příjemně překvapený, jak dobře to mladíkům funguje a jak dobře jejich album zní. Možná za to může poměrně prvoplánový hudební obsah, který míchá dohromady jen to nejlepší z výše uvedených stylů, ale pokud prostě jste fanoušek hutných podladěných kytar, rychlejších temp a nevadí vám občas dost melodické vokály (neplést s podbízivými refrény v metalcorovém střihu), tak v teoretické rovině byste s “Leap of Faith”, potažmo Guilty as Charged jako takovými, neměli mít problém.
Ono je potřeba k nahrávce přistupovat trošku s nadhledem a nečekat žádné zázraky, ale jako taková poctivě odvedená práce na téma melodický thrash by si mezi fanoušky moderně střiženého metalu s nezbytnou dávkou inspirací u jmen jako Metallica a Testament měla najít své kupce. Budu k vám upřímný. Přestože mě občas kdejaká kapela dokáže nevkusným kopírováním, které je až příliš okaté, vyloženě nadzvednout ze židle, tak u Guilty as Charged mi to z nějakého důvodu zas tak na obtíž není. Možná je to tím, že jednotlivé písně mají slušný švih a tah na branku, což ve spojení s relativně chytlavou strukturou vyloženě vytváří posluchačsky hodně přívětivou nahrávku, ale opravdu nemám problém “Leap of Faith” sjet během dne i opakovaně.
Snad jedinou písní, která mi nějak neleze pod nos, je klipová “I’ll Never…”. Oproti ostatním vyznívá tuctově, obyčejně, melodicky prakticky nezajímavě a nebýt toho, že k ní vznikl velmi nudný videoklip, tak ani nemám důvod ji v recenzi jakkoli zmiňovat, protože je to vyloženě ten typ písně, která velmi snadno zapadne. Osobně tento tah, kdy se sáhlo právě po ní, příliš nechápu, protože bych hned z fleku vybral kousky, které tomuto účelu sedí mnohem lépe a které “Leap of Faith” mnohem více přibližují. “I’ll Never…” zastupuje v podstatě pouze jeden aspekt tvorby těchto Belgičanů. A navíc v poněkud nudném podání. Na chytlavé melodie kytaristy a vokalisty Jana De Vuyssereye se zapomnělo, takže minimálně z tohoto důvodu je daleko reprezentativnější a hlavně kvalitnější kus skladba titulní, která je typická thrashová hitovka v nezvykle chytlavém pojetí se skoro až heavy metalovým refrénem, jenž se vážně povedl. Jasná pecka alba.
On celkově je úvod nahrávky o něco našlapanější než její závěr. Úvodní “Preach to the Masses” je hutná palba, která sice neuhání v totálně neurvalém tempu, ale agresivní zpěv a podladěný kytarový riff táhnou spolu s výraznou rytmikou skladbu hodně kupředu. Jen škoda podivně zasekávaného kytarového sóla, které se může pyšnit titulem zajímavé, ale skladbu zbytečně brzdí. To “Last Chance” už je jedním z těch songů, k nimž nemám prakticky žádných výhrad. Vše je pevně na svém místě a na poměry alba představuje asi největší kontrast mezi thrashovými výjezdy a melodicky chytlavými pasážemi a přesto je to celek, který funguje. Z onoho slabšího závěru musím vyzdvihnout zejména zbytečnou instrumentálku “Elysium”, jež album nikam neposouvá, a úplně poslední “Down”, která je jako poslepovaná z několika různých nápadů a vůbec nehraje jako celek. První třetina, která je asi tou úplně nejúdernější pasáží desky, je skvělá, jenže pak se přejde k nikam nevedoucímu melodickému kytarovému hoblování, jež se zase změní v poklidněji vystavěný závěr. Chápu, že se pracovalo s různými náladami a záměr o něco zajímavějšího na konec, kdy se úderný úvod rozplyne pod hřejivostí pozdějšího melodického přístupu, má něco do sebe, ale takhle to prostě nefunguje.
Tak či tak je “Leap of Faith” slušná deska, která mě celkem solidně pobavila a jejíž melodie si broukám i nyní při psaní recenze. Nebudu to protahovat a prostě to řeknu tak, jak to je. Z Guilty as Charged se díky jejich debutu “Leap of Fiaht” rozhodně nestanou mí oblíbenci, na něž nedám dopustit, ale album v žádném případě nemažu z disku jako tucty dalších a dokážu si představit, že si jej zcela dobrovolně v budoucnu ještě pustím, protože jeho poslech mě baví. Dobrá práce.
Země: USA Žánr: progressive heavy metal Datum vydání: 2.9.2014 Label: Scarlet Records
Tracklist:
01. Now I Know the Truth
02. Revolve My World
03. The Way I Have to Let You Go
04. Are We Gonna Stand?
05. Comes Crashing Down
06. Saving Anything
07. Pray for This
08. Until Your Home
09. When I Lost You
10. Destroy You
Pro začátek dnešní recenze již poněkolikáté sáhnu ke svému oblíbenému tématu řazení hudby do žánrů. Rád bych se však pozastavil nad něčím jiným, než je škatulkování samotné. Budu mluvit o způsobu, jakým jsou jména žánrům přiřknuta, a také o tom, proč jen některé názvy mohou obstát v souboji s časem. Pokud jde o žánry čistě abstraktní, jako třeba death metal či black metal, asi těžko můžeme říkat, že postupem času ztratilo jejich pojmenování na výstižnosti, jelikož samotná slovíčka death či black nikdy nijak zvlášť přesná v popisování hudby nebyla. Pak jsou tu však pojmenování o něco specifičtější a ty své stárnutí v zásadě vždy rychle podléhají. Tak třeba alternative a heavy metal: první z nich je nejrádiovější, druhý pak z dnešního pohledu jeden z nejměkčích metalových směrů. O progresivním metalu ani nemluvě, progrese jeho představitelů zamrzla hluboko v minulém tisíciletí. A tím se dostáváme k Faithsedge, kteří by, alespoň na papíře, měli tyto žánry ve své tvorbě kombinovat, a tak předvádějí hudbu, která není alternativní, tvrdá a už vůbec není progresivní.
Ale popořadě. Kalifornská čtveřice muzikantů, z jejichž jmen by i hodně špatná kartářka vyčetla italské kořeny, společně nahrála již jedno dlouhohrající album, totiž eponymní debut z roku 2011. Neb jsem ho však neslyšel, spokojím se s představou, že zněl jako tvrdší verze dnes recenzované desky, s níž ho navíc pojí také těžce nezajímavý obal. Na “The Answer of Insanity” však kapela obrousila hrany, a tak tam, kde jsem v minulém odstavci psal metal, si napište rock a tím snad získáte představu dostatečnou. Stejně jako u mnohých totiž tkví problém již na rýsovacím prkně, a jak vám řekne každý architekt, sebelepší dělník vám špatně navržený dům nepostaví. A i kdyby ho postavil, dům nakonec stejně spadne. Hudba Faithsedge se tak pohybuje doslova na hraně pádu.
Přitom když nedáváte pozor, “The Answer of Insanity” není vyloženě špatné, v čemž tkví jeho hlavní síla. Pohodová rocková hudba rychle odsýpá, snesitelný čistý vokál nic nekazí, a když vše začíná být již příliš monotónní, skladbu oživí nějaké to sólo či v dlouhém měřítku album rozdělí balada. Těch fajn momentů je tu docela dost, pokud bych měl jmenovat v pořadí, v jakém jdou na albu po sobě, zmínil bych táhlé sólo v “Now I Know the Truth”, delší instrumentální sekci s výraznou basou v “Revolve My World”, refrén “Are We Gonna Stand?” či třeba energický zpěv v “When I Lost You”. Těch ostatních, ne-fajnových momentů je však většina – riffy jsou málokdy zajímavé, bicí jsou ke zbytku alba dost necitlivě našroubovány a znějí zbytečně agresivně a zpěv, ač není rozhodně špatný, je málokdy tak dobrý jako v těch několika málo nejlepších refrénech.
A tak když skladatelsky album pokulhává, nezbývá, než se upínat k nápaditosti a ptát se, zda je album tak zajímavé, že by to i skladatelské nešvary dokázalo omluvit. Rovnou si pak můžeme odpovědět, protože odpověď je jednoznačná: ne, není zajímavé. Každou notu na “The Answer of Insanity” jsem už někdy slyšel. Není to sice inspirace tak zřejmá a trapná, jakou předvedli například loni touhle dobou Avenged Sevenfold, ale i tak vám neunikne. Obecně se kapela pohybuje ve třech polohách. Ta nejměkčí má jakýsi pop punkový nádech a na mysl mi vytanou kapely, jako jsou Sum 41 a Hoobastank, v lepších momentech snad staří Papa Roach. Na úplném konci spektra pak číhá Metallica ve svém reinkarnovaném období. Například minuta v “Revolve My World” okolo textu “…everything I am…” jako by vypadla z “Death Magnetic” a není sama. Vše mezi následně vyplňuje rozplizlé želé z rozemletých Shinedown.
Možná to zní dost úděsně, ale jako celek to vážně není vyloženě tragické. Dojem je tak spíš schizofrenní, samotný poslech nijak bolestivý není a pár momentů se vyloženě povedlo, jenže album celkově nemá žádné vlastní silné stránky a žádný důvod k poslechu tak vlastně nenabízí. Ani jednu z výše zmíněných kapel bych nehodnotil nijak zvlášť vysoko a jejich koncentrát zahraný schopnou, ale nijak zázračnou kapelou, tak musí být rozhodně citelně horší. Moje známka tudíž tak dlouho oscilovala okolo pětky, až se zastavila na její spodní straně.
Sice by bylo hodně přehnané, kdybychom v případě norských Studfaust mluvili o nějaké superkapele, přesto nejde začít jinak než sestavou, která se v této smečce potkává. I když, ono je to už docela patrné ze samotného názvu, kdo se tu angažuje… hlavními hybateli Studfaust jsou totiž Tore Bratseth alias Stud Bronson z The Batallion a Bård Guldvik Eithun alias Faust z Emperor (dále Blood Tsunami, ex-Aborym a tuny dalších). Dvojici pro živá vystoupení na baskytaře doplňuje ještě Peter Vegem (jeho gangsterská přezdívka zní Pete Evil) z thrash metalových Blood Tsunami.
Pokud byste podle domovských kapel tipovali, že Studfaust budou hrát cosi jako kombinaci black a thrash metalu, jste vedle jak ta jedle, protože zde se borci pustili do špinavého oldschool heavy metalu s lehkou příměsí speedu a hodně velkou příměsí punkové neurvalosti a jednoduchosti. A přesně taková muzika Studfaust na ípku “Where the Underdogs Bark” (jemuž předcházel jen dva roky starý singl “Half Human, Half Dynamite / 1980’s Ladies” – oba songy z něj se nacházejí i na novince) je – jednoduchá, špinavá, nikdo se s ničím nesere a prostě se hobluje. Celé to na mě působí dojmem (a myslím, že to tak doopravdy bude), že si Stud Bronson a Faust tenhle projekt udělali jen pro radost, pro srandu, jako takový vedlejšák na vyblbnutí, u kterého si můžou nezávazně podrtit pár riffů, vykalit nějaké to pivo a prostě se pobavit.
To se víceméně přeneslo i do výsledné muziky, která je taková dost nenáročná, ale poslouchá se úplně pohodově. Skladby jsou sice trochu na jedno brdo (trochu vyčnívá snad jen “Hell Is Full”, která není tak rychlá), ale proč ne, má to dvacet minut, takže pohoda. Jedinou výjimkou je závěrečná “1980’s Ladies”, jež mi opravdu hodně nesedla a přijde mi jako totální kravina, což ale může být jen můj problém. Jinak je to taková oukej placka, ale když to neuslyšíte, fakt o nic zásadního nepřijdete a svět se nezboří.
Země: Slovensko Žánr: power / heavy / black / death / folk metal Datum vydání: 1.6.2014 Label: Gothoom Productions
Tracklist:
01. In regio septentrionalis
02. Glory Ride
03. Praedictum ex tenebrae
04. Shadowless
05. New Heroes Rise
06. Old Tavern Song
07. Through Waters Untamed
08. Lost in Dungeons of Ungor-Hell
09. In Dark Remembrances
10. Sign of Light
11. March of Terror
12. Anthem
Občas zjišťuji, že i když bych měl být dávno zocelen mnohaletým poslechem nějaké té tisícovky alb, vlastně jsem stále dost naivní človíček. Předtím, než jsem se vrhnul do poslechu alba “Septentrionalis” od slovenské skupiny Achsar, pro niž je to po sérii demosnímků první dlouhohrající počin, mrknul jsem se na nejmocnější tvrdě-hudební stránku a internetovou bibli každého metalisty, Encyclopaedia Metallum, kde jsem se dočetl, že bych měl očekávat black/death metal. A já byl upřímně tak naivní, že jsem ten black/death fakt čekal.
Ona to tedy není chyba kapely, že to tam je napsané, to je jasné. Ona sama o sobě na svých profilech tvrdí, že hraje prostě metal, což sice člověku prd řekne, ale ani se proti tomu nedá cokoliv namítat. Stejně tak to nemusí být ani špatně, že Achsar nehrají něco, co si většina z nás pod pojmem black/death metal představí… nemusí, ale v tomhle případě vlastně je.
I když… jak tak o tom přemýšlím, ono tvrdit něco o black/death metalu zas tak od věci není, protože oba žánry na “Septentrionalis” jsou a vlastně jsou i formálně ve většině, ačkoliv ta blacková složka má fakt daleko do Mayhem a ta deathová má zase fakt daleko do Death, ale to nutně nemusí vadit. Kdybychom však chtěli být striktní, měli bychom tu vysypat další ranec žánrů, jaké na “Septentrionalis” uslyšíte – určitě minimálně heavy metal, folk metal a power metal. Přičemž obzvláště ten třetí je kamenem úrazu… a ten druhý vlastně většinou taky. Když tedy pominu fakt, že úplně košer není ani to, že Achsar mezi těmihle žánry hopkají jak zajíc po poli, takže výsledek zní malinko poslepovaně. Tedy… spíš kurevsky hodně poslepovaně.
Přejděme však radši ke konkrétním skladbám, protože v tomhle případě to bude užitečnější. Desku otevře intro “In regio septentrionalis”, které začíná trochu plíživě s přednesem vypravěče, což dává tušit, že zbytek placky se asi ponese v nějakém pokusu o jakýsi epický příběh. Poté nastoupí druhá půle intra s bušením do bubnů, což proti té první působí jako pěst na oko, až jsem se toho napoprvé trochu lekl (ne ovšem tolik, abych si znesvětil spodní prádlo), jenže jak si člověk zvykne, tak dejme tomu. Následující “Glory Ride” však okamžitě nasadí klávesový začátek jak z ukázkového kinder black metalu, na který pak naváže ukázkově debilní power metalové trylkování. Když mi navíc název songu okamžitě připomněl “Into Glory Ride” od Manowar a text plný steelů, kingů, swordů, shieldů, kingdomů, darknessů atp. tenhle pocit jen znásobil, začal jsem hodně rychle tušit, že tady asi bude něco špatně – a následný poslech to jen potvrdil.
Nijak zvláštní (asi příběhová) mezihra “Praedictum ex tenebrae” a následující “Shadowless” patří k tomu méně otravnému z celého “Septentrionalis”, ale stále nejde o žádné zázraky a rozhodně to není nic, co by mělo dojem vylepšit, zvlášť když ani tady nechybí nejedna kýčovitá melodie. Dobré peklo však přijde s “New Heroes Rise”, u jejíhož intra jsem si říkal, že to konečně začíná znít trochu slušně, ale to by na něj Achsar nesměli naprosto násilně navázat šíleně podprůměrnou hoblovačkou. V dalším průběhu pak nechybí momenty, které jako by vypadly z posledních alb Ensiferum, což rozhodně nemyslím jako pochvalu, protože jejich poslední alba jsou pěkné sračky. Proti tomu je dokonce i hned další odrhovačka “Old Tavern Song”, jež místy zní jako srážka Korpiklaani s tím nejhorším od Finntroll, o několik levelů lepší.
V písničkové krasojízdě nemá smysl pokračovat, protože i nadále bych jen dokola omílal přídavná jména jako nudný, otravný, blbý, strašný či debilní. Úplně bude stačit, když řeknu, že i nadále mi muzika nejednou připomněla Ensiferum či Equilibrium (to je negativum) a místy jsem si dokonce říkal, jestli náhodou neposlouchám pražské pseudo-pagan pozéry Odraedir (to je ještě větší negativum), jejichž tvorba se pro mě navzdory mládí skupiny stala docela solidním měřítkem nekvality. Těch reminiscencí tam ovšem slyším mnohem víc, například v “In Dark Remembrances” si u jedné pasáže říkám, jestli si ji Achsar náhodou nevypůjčili ze starší tvorby krajanů Galadriel, v “Sign of Light” se zase v sólech vyskytuje tak okaté citování Iron Maiden, až to ani vtipné není, dokonce i baskytara v tomhle momentě po vzoru Stevea Harrise začne bublat, ačkoliv jinak je takřka neslyšitelná. Těch chvilek, kdy mi při poslechu naskočila nějaká jiná kapela, je tam až bolestivé množstí. Upřímně, nevzpomínám si, že bych kdy slyšel album, u něhož bych si v jednu chvíli vzpomněl na Ador Dorath (“New Heroes Age”), o chvíli později mi to znělo jako vánoční koleda s kytarou (zase “New Heroes Age”) a později (konkrétně v poslední “Anthem”) slyšel riff, který mi zase připomíná “Low Hangin’ Fruit” od Tenacious D (!).
Je vůbec na “Septentrionalis” něco dobrého? Abychom byli féroví, tak ano, na desce se sem tam najde i nějaká ucházející pasáž najde, bohužel jsou však tyto v menšině oproti těm špatným, takže debut Achsar v posluchači zanechá spíš dojem nepovedeného dílka. Nicméně abych byl trochu konkrétní, některé solidní momenty se dají najít třeba v “Lost in Dungeons of Ungor-Hell” a třeba poslední minutu téhle písničky lze bez větších problémů označit za povedenou. Stejně tak v “March of Terror” se něco málo najde a vlastně i v několika dalších kusech se sem tam solidní motiv objeví, i když jej o pět vteřin později Achsar klidně zabíjí nějakým shitem.
Jasně, rozmanitost je dobrá, to určitě, ale “Septentrionalis” není rozmanité, nýbrž splácané. Možná jenom nejsem na takové spirituální úrovni, abych byl schopen docenit metafyzický přesah tohoto veledíla, ale mně to prostě smysl nedává. Naopak, spíš mi připadá, skoro jako kdyby to album natočilo víc kapel najednou, které jsou mezi sebou obrovsky odlišné jak co do stylu, tak co do kvality. Zde totiž není problém ze vteřiny na vteřinu přecházet od epičtějšího melodického black metalu k power metalu tak tupému, že by se za to nemuseli stydět ani Freedom Call, kteří by na tu svojí pošukanou veselou náladu měli mít zbrojní pas. A zatímco u těch nejlepších momentů bych s nadprůměrným hodnocením příliš neváhal, ty nehorší jsou zcela vážně tak na 1/10. Písničku, již bych mohl jako alespoň slušnou označit celou, jsem tu ovšem prostě nenašel. Jednoduše řečeno, “Septentrionalis” mě zcela minulo, a to hodně obrovským obloukem. Třeba na tom budete lépe a deska vás chytne, ale takové koule, abych vám doporučil to zkusit, vážně nemám.
Když se řekne Oregon a jmenovitě Portland, v hudební souvislosti mi okamžitě naskočí místní náladotvůrci Agalloch. Bylo by ovšem pošetilé si myslet, že to je jediná skupina, která odsud pochází. Jak jistě správně tušíte, v této minirecenzi se podíváme na jednu další, jež ovšem se zmiňovanými kolegy nemá vyjma původu zhola nic společného. Spellcaster (původně pod názvem Leatherwitch) totiž holdují vcelku normálnímu heavy metalu, který je navíc trochu líznutý speed metalem. Nyní si na konto připisují druhou dlouhohrající desku, jež je protentokrát eponymní a navazuje na tři roky starý debut “Under the Spell”.
Rozhodně pozitivní je na “Spellcaster” jedna věc – ačkoliv se jedná o mladou kapelu a druhé album a nikdo z pětice muzikantů žádné velké zkušenosti nemá, rozhodně to zní poměrně vyzrále, minimálně na poměry svého žánru. Také je super, že i když Spellcaster hrají vlastně docela oldschool muziku, není to žádná velká vykrádačka a při poslechu vás nebude co dvě minuty napadat, kde všude (respektive u jakých klasiků) jste už tenhle riff či melodii slyšeli. Vlastně by se tím pádem dalo říct, že do jisté míry mají Spellcaster i cosi jako vlastní ksicht – alespoň v porovnání s ostatními takhle mladými stylovými souputníky, z obecného hlediska to žádný nabroušený originál ani zdaleka není.
V neposlední řadě se pak povedlo dát dohromady i docela solidní nápady. Pár trochu slabších kousků se sice na “Spellcaster” najde, ale zase je tu i dost slušných (u mě vede asi “Bound”) a i v těch slabších se vlastně nějaká slušná vyhrávka či melodie přece jenom najde. Navíc je chvályhodné i to, že i když má placka skoro 50 minut, poslouchá se úplně v pohodě i jako celek a osobně jsem neměl potřebu se někde po půl hodině koukat na časomíru, kdy už bude konec. Ve finále jde tedy o příjemné překvapení, tudíž jestli vám není cizí heavy metal zámořského střihu, není sebemenší důvod Spellcaster a jejich druhou řadovku nedoporučit.
Země: Velká Británie Žánr: heavy metal Datum vydání: 11.7.2014 Label: Sony Music
Tracklist:
01. Dragonaut
02. Redeemer of Souls
03. Halls of Valhalla
04. Sword of Damocles
05. March of the Damned
06. Down in Flames
07. Hell & Back
08. Cold Blooded
09. Metalizer
10. Crossfire
11. Secrets of the Dead
12. Battle Cry
13. Beginning of the End
14. Snakebite [bonus]
15. Tears of Blood [bonus]
16. Creatures [bonus]
17. Bring It On [bonus]
18. Never Forget [bonus]
Dovolím si tvrdit, že novinkový počin Judas Priest, “Redeemer of Souls”, je v letošním roce jedním z nejočekávanějších kousků. Pokud tedy budeme mluvit o metalové hudbě v globálním měřítku, tak tahle záležitost nenechává chladné příznivce tvrdého kovu po celém světě minimálně ze dvou důvodů. Ten první je snad jasný. Ale no tak, jsou to přece Judas Priest. Legenda legend a kapela, která před 40 lety stála u vzniku heavy metalu jako takového, když z této hudby začala odbourávat bluesové vlivy Black Sabbath a zaměřila se hlavně na tvrdé kytary a rychlejší tempa tolik příznačná pro nejednu metalovou odnož. No, a za druhé, jsou to sice Judas Priest, ale vůbec poprvé ve své dlouhé kariéře bez poloviny nesmrtelného kytarové tandemu Tipton/Downing, protože K. K. Downing se před třemi lety rozhodl odejít do rockového důchodu a věnuje se golfu. Na jeho místo pak naskočil mladíček (oproti zbylým spoluhráčům není 34 let žádný věk, vždyť by mohl být synem zbylé čtveřice) Richie Faulkner doposud působící ve Voodoo Six a několika dalších kapelách.
O tom, jak bude “Redeemer of Souls” znít, se toho napovídalo opravdu dost, protože kapela informovala veřejnost už v předstihu, že novinka bude po experimentu “Nostradamus” přímočařejší a obrátí se spíš na klasická alba Judas Priest. Přeci jen, zakončit kariéru tímto ne zrovna povedeným experimentem není úplně ideální a sluší se tak dát fanouškům poslední šanci namlsat jejich klasická srdíčka, která chtějí dalšího “Painkillera” nebo “British Steel”. Já vím, že vydat se vzkřísit ducha těchto počinů je bláhové, ale na záměr o klasickém albu fanoušci vždycky slyší. O tom, že tento záměr nezůstal jen v říši nesplněných snů nás informuje už přebal (ten se mi sice moc nelíbí, ale úlohu poutače snad plní), kdy se pánové po minulém přešlapu vrátili zpět ke klasickému šikmému logu a okřídlené postavě ve stylu “Painkiller” či návratového “Angel of Retribution”.
Když už jsme u takových těch obecných věcí, tak se sluší mrknout se na zvuk nahrávky, který je hojně diskutován. Nikdy jsem nebyl žádný audiofil a třeba mně osobně příklon ke klasičtější (pokud se tak dá nazvat) zvukové stěně nijak nevadí. “Redeemer of Souls” se mi po technické stránce poslouchalo úplně v pohodě, a přestože mi spolu s první zveřejněnou skladbou “Dragonaut” přišly kytary tak nějak divné, tak s příchodem celého počinu se veškeré mé pochybnosti rozplynuly. Možná jsem si zvyknul, možná mi to v rámci celku nepřišlo, ale každopádně nemám žádných závažných výhrad.
Judas Priest jejich výlet směrem k 80. létům vyšel a novinka představuje poměrně přesvědčivou kolekci klasických heavy metalových písní se vším, co k tomu patří. Příjemně mě překvapila spolupráce mezi Tiptonem a Faulknerem, jejichž kytarové postupy jsou na poměry dosavadních studiovek Judas Priest nepřekvapivé a pokračují v duchu předchozí spolupráce mezi Tiptonem a Downingem, ale kytarové kudrlinky a sóla v jejich podání se mi líbí. Třeba v nejdelší položce klasické edice alba jménem “Halls of Valhalla” se těmito ingrediencemi nešetří a zaměření směrem k mytologii dostává ten správný epičtější nádech. Tuto položku mimochodem považuji za jednu z nejlepších a určitě nejpropracovanějších písní, která plně dostává svému jménu. No považte, jak by vyzněl refrén a text “Halls of Valhalla” na pokladu ve stylu obyčejné “Hell & Black”, jež si jede tu svoji písničku o jednom riffu a žádném překvapení. Ne náhodou jsem vybral právě ji, protože ji považuji naopak za vůbec nejslabší díl dlouhého řetězu skladeb na “Redeemer of Souls”.
Ten řetěz je tak dlouhý, že můžu říct, že písní se na konečném kotoučku sešlo přeci jen o trochu víc, než by bylo záhodno. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale cpát na album hodinu materiálu při vědomí, že se jedná o celkem obyčejný heavy metal, není úplně ideální stav. Samozřejmě bych neřekl ani popel, kdyby všechny skladby byly prvotřídní šlupky, ovšem nějaká vata se přeci jen najde, a když jsem album zkoušel poslouchat v limitované edici, která obsahuje pět bonusových songů, tak jsem měl nejednou obrovské problémy, abych vůbec udržel pozornost. A to prosím ty bonusy nejsou žádné nudné výplně, protože bych si troufl říct, že slušná polovina z nich by si své místo v základním tracklistu zcela jistě zasloužila (“Snakebite”, “Creatures” a teoreticky i “Tears of Blood”). Ty všechny jsou velmi slušné heavy metalové hitovky, kterých už se v budoucnu od této kapely zřejmě mnoho nedočkáme (kdo ví, možná je “Redeemer of Souls” poslední album pod tímto legendárním jménem).
Pojďme ale k regulérní verzi “Redeemer of Souls”, která obsahuje třináct písniček. Ty sice nebudu procházet otrocky stylem skladby po skladbě, protože to není účel této recenze a bylo by to dosti zdlouhavé a při jejich vzájemné podobnosti i kontraproduktivní, ale můžu vytáhnout těch několik kousků, které si myslím, že album dosti slušně charakterizují a které považuji za vážně dobré. Při tomto výčtu rozhodně nesmí chybět úvodní vypalovačka “Dragonaut”. Ten kytarový riff je jako reminiscence starých dob “British Steel” a “Screaming for Vengeance” a funguje náramně. Rob Halford je stále pojem a jeho nezaměnitelný vokál vládne v této skladbě na všech frontách. V zemitějších slokách, i ve výškově vypjatějším refrénu.
V duchu povedených skladeb rychlejšího ražení pokračuje už zmíněná “Halls of Valhalla”, chytlavá “Down in Flames” s výtečnou zpěvnou linkou Roba Halforda a do jisté míry i nabroušená “Metalizer”, která se snaží možná až okatě vzkřísit náladu opusu “Painkiller”, ale co jiného čekat od skladby daného jména. Když už nic, tak jako taková rychlovka, díky níž se po skomírající “Cold Blooded” album opět nakopne, funguje úplně v pohodě. Co naopak nefunguje, je z těch šlapavějších kusů “Battle Cry”, která má možná melodických nápadů Roba Halforda na rozdávání, ale jako celek je to píseň bez oživení, jichž kapela napíše do hodiny tucet. A to jsem se na rychlejších kousky jako tento vyloženě těšil. Škoda.
Můžeme plynule přejít k pomalejším písním, pro něž je charakteristické šlapavé tempo a někdy až magická atmosféra stadiónových monolitických hitů. K nim by se mohla okamžitě zařadit titulní pecka “Redeemer of Souls”. Ona píseň to není složitá (ovšem ruku na srdce, tohle jsem vlastně ani od novinky nečekal), ale ten přímočarý riff, hezky vystavěné sólo na kytaru a hlavně megachytlavý refrén jsou trademarky Judas Priest už po mnoho let a tohle je jedna z ukázek, kdy si člověk může říct, že na věku nezáleží a že skvělé metalové písně se dají napsat i v důchodovém věku. Na mytologií opředenou “Halls of Valhalla” navazuje její sourozenec “Sword of Damocles”, jenž díky pomalejšímu tempu působí ještě o malinko rozmáchleji než prvně jmenovaná. “Sword of Damocles” se nakonec ukázala jako nejlepší příklad šikovného balancování mezi tvrdými riffy, lyrickou sílou a velkými melodiemi a stal se tak z ní můj malý favorit alba.
Hodně se mi líbí ještě rockovějším tempem poháněná “March of the Damned”, ale tou jsem při výčtu dobrých písní vlastně u konce. “Crossfire” je až příliš utahaná a i přesto, že z ní srší nálada starších počinů, tak krom Halfordových výškových výšlapů mi obočí nenazvedla. Totéž platí pro “Secrets of the Dead”, která mi připomíná vzdáleně kombinaci mezi epičtějšími věcmi z “Nostradama” a “A Touch of Evil”, ovšem bez té její skvělé atmosféry. Na samotný závěr jsem si nechal poslední položku jménem “Beginning of the End”, což je baladický kus, u něhož je mi sympatická ta tklivá atmosféra postavená na Halfordově silném vokálu a kytarách Tipton/Faulkner. Sice ji chybí nějaký moment, který by z ní udělal víc, než pět minut vybrnkávání a zpěvu, ale úplně marná zase taky není. Přestože se jedná o baladu, tak se nesnaží navodit plačtivou náladu nějak násilným způsobem a dá se vyslechnout i opakovaně bez problémů. Nabízí se srovnání s bonusovou “Never Forget”, u které mám takový nepříjemný pocit, že zní skoro jako rozlučková skladba Judas Priest (i když text hovoří jinak), ale doufám, že to je pouze můj mylný dojem, protože rozloučit se tak plytkou věcí, která se ani s průměrnou “Beginning of the End” nemůže rovnat, by byla velká škoda.
Tak, a máme to za sebou. A ani to nebolelo. Sám za sebe přiznám, že jsem od “Redeemer of Souls” příliš velké věci nečekal, ale nakonec mě Judas Priest celkem solidně potěšili. Mám rád u takto velkých kapel výlety do let minulých za jednoho předpokladu. Pokud se jim povede přijít se solidním materiálem, který nezní vyloženě tuctově, případně sebeparodicky, a pokud se u jeho poslechu slušně bavím. A Judas Priest se to povedlo. Neříkám, že všechny písně, které se na “Redeemer of Souls” sešly, jsou nesmrtelné pecky a stále si stojím za tím, že ubrat takové tři, čtyři kusy, tak klidně vytasím ještě vyšší známku, ale to se nestalo. Možná chtěli pánové po dlouhém čekání své fanoušky potěšit nadstandardní porcí nového materiálu, ale trošku sebekritiky by neuškodilo. Celkově vzato je však “Redeemer of Souls” slušnou ukázkou judasovského metalu, kterým tihle pánové před lety udělali díru do světa.
Další názory:
“Nostradamus” nebyla dokonalá deska, ale ohromně jsem si na ní cenil jedné věci – Judas Priest se tehdy dokázali po několika desítkách let fungování zbavit okovů toho, co od nich všichni očekávají a chtějí, a natočili album, jaké nečekal vůbec nikdo. Zkusili něco nového, na své poměry netradičního a zajímavého – a i když výsledek zcela jistě své mouchy měl, tak je to z mého pohledu vysoce chvályhodný přístup. Počinu se ovšem dostalo chladnějšího přijetí a opravdu jej pochválili v podstatě jen kritici, takže se britští klasici na “Redeemer of Souls” poslušně vrátili ke své klasice, kterou od nich všichni chtějí a očekávají. A dokonce ještě před vydáním prohlásil, že tentokrát budou hrát tak, jak si to fanoušci žádají. A to je pro mě naopak špatný, neupřímný přístup – a platí (musí platit!) to i u takové legendy. Samozřejmě, jsou to Judas Priest, takže to není sračka, protože takoví borci nějaké dobré nápady vysypou vždycky, ale i tak musím říct, že jsem od “Redeemer of Souls” čekal (spíš doufal) o dost víc. Jsou tu i výborné songy, mými favority jsou “Secrets of the Dead” (suverénně nejlepší song) a “Cold Blooded” (hlavně díky skvělému refrénu), pak je tu dost dobrých a pohodových (“Halls of Valhalla”, “Sword of Damocles”, “March of the Damned”, “Hell & Back”), ale z pohledu celku je hodinová délka neopodstatněná, protože je zde i opravdu dost regulérní vaty na natáhnutí hrací doby. Bavit se o tom, jestli je ta deska poslouchatelná, nemá cenu, protože to rozhodně je. Diskuze o tom, jestli je “Redeemer of Souls” vážně tím nejlepším, čeho je jedna z největších metalových skupin vůbec aktuálně schopna, už však na místě je. H.
Asi na stará kolena vážně začínám senilnět. Poslední dobou střílím většině black metalů a death metalů samé průměrné známky, aby mě pak chytnul úplně obyčejný a neobjevný hevík. Způsob, jakým se brazilské duo Rubens Lessa (všechny nástroje) a Flavio Senra (zpěv) do své tvorby pustilo, si totiž na první pohled o průměrnou nebo dokonce podprůměrnou známku vyloženě koleduje, protože je jejich eponymní debut tak klasický, jak jen si dokážete představit. Jenže nějakým záhadným způsobem je to prostě strašně zábavné. The Black Rook opravdu hrají ten nejprovařenější heavy metálek. Klasické kapely z toho smrdí každým coulem, ale zase musím naprosto férově uznat, že to Brazilci míchají tak šikovným způsobem, že se o nějakém ripoffu známějších jmen hovořit nedá, což je pozitivní.
To hlavní, kvůli čemu je “The Black Rook” dobrým albem, jsou ale samotné písničky, které jsou jednoduše chytlavé, zábavné a v podstatě co kus, to jasný hit se zapamatovatelným a návykovým refrénem. Zářným příkladem budiž třeba hned první vypalovačka “Checkmate”, následující trio “The Black Rook”, “Unfortunate” a “Forget My Name” nebo “I Am”. Že byste kromě dobrých refrénů chtěli i silné riffy? Jasně, proč by ne, od toho tu máme třeba “Rats”. Balada taky nesmí chybět, co? No… ta vlastně klidně chybět může a naštěstí i chybí, protože lepší žádná, než aby to byl patetický blábol. Za mě plus, protože balady už skoro nesnáším. Jediným zvolněním je tak šlapavá “Heart of Steel”, jež i přes svůj název nemá s Manowar nic společného.
Většinu “The Black Rook” prostě tvoří tak povedené písničky, že člověk milerád přivře očko i nad trochu horším závěrem. “Temptation (Will Bring Me Down)” je ještě v pohodě a několik slušných motivů a Flavio Senra se svým vokálem z ní ještě pořád dělají pohodovou věc. Oproti tomu “Madman in Chains” už je příliš nijaká a finální osmiminutovka “Dark Disease” je nudný obšleh (nebo snad pocta?) Black Sabbath. Nicméně i přes tenhle vroubek je to stále kvalitní album a milé překvapení.
Země: Česká republika Žánr: heavy metal Datum vydání: 3.3.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Point of No Return
02. Alchemist I. (Damnation)
03. Alchemist II. (Return)
04. Alchemist III. (Conciliation)
05. Daimonion
06. Cleaning Out the Closet
07. Quintessential (Song for J.)
08. Speed of Darkness
09. Daimonion [česká verze]
Představte si situaci, že dostanete návrh recenzovat desku od domácí kapely, o které jste jaktěživ neslyšeli, jejíž jméno za tím vším naznačuje jakýsi nesmírně sofistikovaný koncept, a to vše prosím vyzdobené pastelkami malovaným přebalem, který by obstál možná v umělecké soutěži na základní škole, ale jako artwork metalové desky působí minimálně jako pěst na oko. Už si to představujete? Jo? Tak v tom případě asi chápete, proč jsem tuhle recenzi vzal napůl v očekávání, jak si zase pěkně zanadávám. Jenže i když všechny možné i nemožné předpoklady hovoří o průseru rozměrů menšího oceánu, Alchemist se svou deskou “Damnation” nakonec docela příjemně překvapili.
Kdo o Alchemist stejně jako já dosud neslyšel, zajímá ho, co je tahle banda zač, a vydá se pátrat na Bandzone, zjistí řadu věcí. Předně to, že Alchemist nejsou žádní nováčci. První album “Disaster Area” jim vyšlo již před sedmi lety a od té doby stihli nahrát a vydat hned čtyři další nosiče, z nichž o tom posledním si co nevidět něco málo povíme. Další věc se týká toho konceptu. Tematicky se kapela točí okolo známé postavy rudolfinského alchymisty Edwarda Kellyho, takže v tomhle prvotní dojem nelhal. Jak je však známo, podobné koncepty s sebou nesou více či méně úspěšné pokusy o působivou, tajuplnou, obskurní… no, prostě takovou nějakou alchymistickou náturu muziky (jako příklad nechť poslouží třeba němečtí Alchemyst, ať nechodíme daleko). Jenže takovým soustem je velice snadné se zadusit, takže se vyloženě nabízí otázka, kolik zubů si na tom ryze čeští Alchemist vylámali…
Mám-li zůstat u dentistického názvosloví, tak v případě “Damnation” zuby zůstaly na místě, nicméně žádné zlaté korunky se nekonají. Tím se snažím říct jediné – kýžená atmosféra je přítomná. Není nijak výrazná ani zázračná, občas chybí úplně, ale většinu času růžky vystrkuje, a co je důležité – navzdory všem předpokladům celkem funguje! To je překvapení číslo jedna. Překvapení číslo dvě spočívá v tom, že instrumentálně jsou na tom Alchemist nad očekávání dobře. Ne, že by to byla přehlídka kdovíjakých progresivních prstolamů nebo něčeho ve své náročnosti obdobně zvrhlého, ale technicky jsou na tom Alchemist zkrátka solidně a rozhodně je to na desce slyšet.
Teď by se slušelo pěkně navázat překvapením číslo tři a prohlásit, že i kompozičně je “Damnation” podařená deska, jenže to není zase tak jednoduché. Muzika na “Damnation” se totiž kvalitou pohybuje na poměrně široké škále, která sahá od dost špatného až po překvapivě dobré, a navíc je to všechno namícháno tak, že nejde s určitostí vyřknout nějaký jasný ortel. Je to prostě záhada – některé momenty, pasáže nebo rovnou (skoro) celá skladba “Daimonion” (preferuji česky zpívanou verzi, je to tak nějak elegantnější) jsou opravdu dobré, šlape to, z člověka nikdo nedělá blbce a on si spokojeně poslouchá a říká si, že zase jednou narazil na lokální kapelu, která má co říct. Jenže pak to zabíjejí takové obraty, které jsou doménou drtivé většiny provinčních heváčů (no jo, já ještě neřekl, že Alchemist hrají takový vcelku moderní heavy metal s pár dalšími vlivy – k zaslechnutí je tam třeba špetka thrashe), které to nedotáhnou dál než do místní hospody, a to pak člověk jen nechápavě kroutí hlavou, jak je možné, že to napsali ti samí lidé, kteří stojí i za tím fakt podařeným materiálem…
Když o tom tak přemýšlím, skoro mi připadá, že jediné, co Alchemist chybí, je nějaký otrlý producent, kterému nebude dělat problém praštit kapelu přes prsty pokaždé, když se vytasí s nějakou takovou zhůvěřilostí, a bude nad pány stát s bičem do té doby, dokud z nich nevyrazí opravdu slušný matroš. Věřím, že je to možné, protože Alchemist na to podle všeho opravdu mají, což dokazují všechny ty dobré pasáže!
Je to vážně prekérka nějak “Damnation” shrnout. To špatné je tak na tříbodové hodnocení, to dobré zase může pomýšlet na sedmičku, takže z toho udělejme průměr a počítejme dál. Zbývá tu totiž atmosféra a celkový feeling alba a to jsou argumenty, které hovoří rozhodně ve prospěch Alchemist. Samozřejmě to není nic světoborného, ale samotného mě překvapilo, že se do poslechu “Damnation” nemusím vůbec nutit a místy si ho i docela užívám. No, a z toho samozřejmě vyplývá, že se s hodnocením nakonec vyškrábeme nad průměr. Sice jen těsně, ale pět a půl je tak akorát. Je to ovšem docela škoda, protože potenciál na víc tu rozhodně nechybí…
Země: USA Žánr: heavy metal Datum vydání: 22.4.2014 Label: Frontiers Records
Tracklist:
01. Hell Inside My Head
02. Harmony
03. All My Friends Are Dead
04. Temptation
05. Push Away
06. Dominator
07. Had Enough
08. Gun to a Knife Fight
09. Rock n Roll Is a Vicious Game
10. Taking Back Tomorrow
11. Disengaged
12. Forget You
Trvalo to dlouho, než se bývalý frontman glam metalových Skid Row, Sebastian Bach, postavil na vlastní sólové nohy. Vlastně více než deset let, protože od svého odchodu v roce 1996 se na pořádný autorský počin pod jeho jménem čekalo až do roku 2007, kdy vyšlo jeho třetí oficiální sólové album, které je obecně považováno za jeho sólový debut, protože první dva počiny vlastně ani nestojí za řeč. “Bring ‘Em Bach Alive” z roku 1999 sice přineslo pět nových studiových skladeb, ovšem zbylé dvě třetiny stopáže jsou živé verze nejslavnějších písní z období jeho působení v řadách Skid Row a následující “Bach 2: Basics” je zase kompilace coverů z různých tributů, kde se Sebastian předvedl coby zpěvák, takže nová píseň vlastně žádná. Po letech působení v divadle, televizi a kdo ví, kde všude ještě, se ve zmíněném roce 2007 jako bouře přiřítilo “Angel Down” a nikoho nenechalo na pochybách, že tenhle týpek má stále co říct, protože se dočkalo veskrze kladného přijetí.
Následující “Kicking & Screaming” sice už taková pecka nebyla, ale částečně si udržovala relativně vysoký standard nastavený předešlým albem a v tomto lehce sestupném trendu pokračuje i letošní novinka “Give ‘Em Hell”, na níž se po třech letech Bach vytáhl s dvanáctkou nových kousků, v nichž do moderní doby přetavil glamové základy postavené spolu se Skid Row a přidal aktuálním trendům podladěné kytarové riffy a klasické stadiónové refrény. Jeho melodický a občas taky dostatečně agresivní vokál pak staví pomyslný most mezi heavy metalovou výbušností a rock’n’rollovou přímočarostí, která je z jeho tvorby řádně cítit. Klenuté refrény ve spojení s hutnými kytarami a explozivními bicími Bobbyho Jarzombeka, jehož nově na basu doplnil Duff McKagan (ex-Guns n’ Roses, Loaded), jsou poznavácími znameními sólové tvorby tohoto kanadského pěvce a nejinak je tomu i letos.
Přestože je “Give ‘Em Hell” stejně jako minulé dva zářezy prolezlé skrz naskrz heavy metalovými klišé a obsahuje písně velmi jednoduché, dalo by se říct, že až průhledné, tak je Sebastian Bach jedním z mála, kterým tady tohle odpouštím, a především díky jeho hlasovému charismatu, které se ani po těch letech (už mu táhne na 50) nevytrácí, se u poslechu jeho alb v dané době vždycky slušně zabavím. Neříkám, že z “Give ‘Em Hell” bude láska na celý život, protože stejně vždycky radši sáhnu po našlapanějším “Angel Down”, ale zrovna mi to tady hraje do uší a vůbec mě nerozčiluje, že jej “musím” poslouchat snad už podesáté, protože nejenže musím kvůli tomuto textu, ale ono mě to vážně baví a poslouchám jej rád.
“Give ‘Em Bach” začíná klasicky tím nejlepším, co ve své hrací délce nabízí. Proč klasicky? “Hell Inside My Head” totiž navazuje na dvojici titulních kousků z “Angel Down” a “Kicking & Screaming” tím nejlepším možným způsobem a dovolím si tvrdit, že nic lepšího se po jejím doznění na novince už nenachází. Má chytlavou strukturu a hlavně příjemně vypjatý melodický refrén, díky němuž jsem si ji velmi rychle vtkloukl do hlavy. Osobně mám na Bachových albech pravidelně radši tvrdší věci, takže se mi logicky nejvíc líbí “Harmony”, “Dominator”, “Disengaged” nebo skvělá rocková vypalovačka “Gun to a Knife Fight”. Všechny jsou však melodickými refrény drženy ve vodách hard rocku, takže kdo čeká vyloženě metalové hody, radši ruce pryč. Docela mě překvapila závěrečná “Forget You”, která zpočátku vyhlížela jako obyčejná rádiová polobalada, ale hutný a pomalý riff z ní dělají něco mezi Black Sabbath a glam metalem a výsledkem je docela příjemný kousek.
Když už mluvím o těch překvapeních, tak bych málem opoměl “Rock n Roll Is a Vicious Game”, která zaujme svým country nádechem, o nějž se stará jak stavba samotné písně, kdy jdou ostatní nástroje stranou na úkor akustické kytary, tak hlavně harmonika. Prvních pár poslechů jsem vůbec netušil, že to je předělávka od nějakých April Wine, protože jsem ji prostě měl za vkusnou pomalou písničku s jižanským rockovým nádechem, díky kterému je daleko stravitelnější a hlavně autentičtější než jalová “Push Away”, o které ještě padne slovo.
Bohužel se ani “Give ‘Em Hell” nevyhnula nějaká ta klopýtnutí, které jsou zde zastoupeny strašně otravnou “Push Away”, proti níž z hudebního a instrumentálního hlediska nemám vlastně nic, ale jak mám rád Bachův vokál, který se vzhledem k jeho minulosti nebojí vysokých poloh, tak to, co předvádí v refrénu “Push Away”, zní jako pokus eunucha o vytí na měsíc. Fakt příšerné. Dalším přešlapem je pak zbytečně přeslazená “Had Enough”, která i díky akustické kytaře v refrénu vyznívá jako snaha o nabourání rádiových éterů tím nejprůhlednějším způsobem. Jasně, takové skladby měl Bach na obou předchozích albech, ale přesto jsem jim nikdy nepřišel vyloženě na chuť, protože to prostě nepůsobí upřímně. Radši průměrnou riffovou “Taking Back Tomorrow” než takové hokusy pokusy.
Tvrzení, že Sebastian Bach nahrál další sólovku, by mělo stačit, aby většina posluchačů věděla, odkud vítr vane. Hudebně nic nového “Give ‘Em Hell” nepřináší (to vlastně ani “Angel Down” a “Kicking & Screaming”), ale na to sere pes, protože kdyby všechny pokusy o americký heavy metal říznutý glam metalem dopadaly takhle pohodově, tak bych se vůbec nezlobil. K vyššímu hodnocení se i navzdory předešlým slovům chvály neuchyluji jenom proto, že oba předchůdci – o kterých se zmiňuji až nebezpečně často, ale srovnání se prostě nedá vyhnout – mě baví přece jen víc. V jednom případě o malý kousek a v tom druhém o pořádný kus, takže 6,5 bodů za slušnou hard & heavy desku je, myslím, tak akorát.
Země: Slovinsko Žánr: heavy metal Datum vydání: 14.4.2014 Label: Metal Tank Records
Tracklist:
01. Rising Fire
02. Burnout
03. Metropolis of Dreams
04. The Pride
05. Ghost Rider
06. Claws’n’Fangs
07. Miss You
08. Night Version
09. Demoni
10. Motorfire
11. Feel Your Burning Heart
U kapel, které vydávají svá alba pod křídly vydavatelství Metal Tank Records, má posluchač jednu jedinou jistotu, a sice že dostane do ruky oldschool jak vyšitý, který se nazajímá o aktuální postupy a trendy, ale hezky v klídku si jednotlivé skupiny drtí hudbu, kterou mají rádi, na které vyrůstaly a z níž si bez ostychu berou ta nejprovařejnější skladatelská klišé, jaká si jen lze představit. Pravda, někdy je výsledek lepší (Thraw), jindy zase horší (Vigilance), ale onen společný jmenovatel oldschool je stejný. Asi tušíte, že bych takhle nezačínal, kdyby další parta ze stáje (pardon, tady spíš garáže) tohoto labelu, Motorfire, nefungovala přesně podle toho, co doposud zaznělo, takže se pojďme pánům a jejich výtvoru “Rising Fire” mrknout pod kapotu.
Motorfire je mladá pětice, která si od svého vzniku v roce 2011 připsala na triko jedno demíčko “Burning Demo” a nyní, po delší odmlce, přichází na svět první pořádné dítko jménem “Rising Fire”. Borci se hlásí k odkazům kapela jako Helloween, Iron Maiden a Def Leppard, přičemž já bych se nebál přidat ještě Mötley Crüe, protože kombinace hard rocku a heavy metalu je říznutá taky glamem, a i když se Motorfire na svých promo fotkách neohákli jako ty nejlacinější šlápoty ze zaplivané ulice, tak je vokál Aneje Marušiče plný manýrů této scény a textově se celá kapela kolem klasických klišé jako holky, auta a heavy metal. Asi netřeba přibližovat “Rising Fire” nějak blíže, nicméně jen pro jistotu vězte, že heavy metalové riffy jsou pravidelně prokládány vyhrávkami a zespodu to tvrdí bublající baskytara podle vzoru Iron Maiden, kteří jsou z náplně tohoto alba cítit místy opravdu mocně.
Přestože jsem se doposud snažil slovům kritiky vyhýbat, tak je nutné přiznat barvu a říct, že onen zmiňovaný oldschool, který je patrný už jen z nazvučení “Rising Fire”, nezachrání podprůměrný dojem, který jsem z alba získal snad už po prvních deseti minutách. Pominu jen úvodní hitovku “Burnout”, která je tak nepůvodní a hloupá, až mě neskutečně baví (bez ironie, hned na první poslech jsem jí propadl), a “Night Version”, o níž platí v podstatě totéž, jen jde s chytlavostí ještě dál díky velkému stadiónovému refrénu, jenž je jak střižený z 80. let. Ze zbylých skladeb už se vyloženě světlé momenty hledají jen velmi těžce, protože v lepším případě mě napadá jen průměrná “Ghost Rider”, jíž ženou kupředu bicí, v tom horším pak zbytečně roztahaná blbost jménem “Metropolis of Dreams”, jež by si zasloužila maximálně poloviční stopáž, zvlášť s přihlédnutím k faktu, že druhá polovina už vaří z vody a nekonečné opakování “hoooo hoooooo” místo textu jí opravdu nezachrání. Věc typu “Motorfire” sice vyloženě neurazí, ale že bych měl potřebu si ji opakovaně pustit jen tak z hecu? Bohužel.
K hňupovině “Miss You” se radši ani nebudu vyjadřovat, protože to je baladický hnůj, jaký se jen tak nevidí. Naproti tomu mě pozitivně zaujala “Demoni”, kde se Motorfire odhodlali k rodnému jazyku a kupodivu to vůbec nezní špatně. Tedy minimálně jako ozvláštnění celkem stereotypní nahrávky to svůj účel splnilo, i když hudebně pokračuje všechno beze změny, tak jako moment překvapení to funguje. Tím, že se tak děje jen v jedné skladbě, tak to bije do očí víc, než kdyby to byl běžný standard, takže proč ne. Pokud by toto někomu ke spokojenosti nestačilo, tak si počkejte do konce a připočtěte si velmi dobré kytarové sólo v závěru. Tím však výčet slušných momentů končí a od této doby bych nejradši kapelu lynčoval až do bezvědomí, protože výsledek je někdy naivní, až si říkám, jestli to opravdu bylo myšleno vážně (“The Pride” je jak hodně špatná kopie starých Journey).
Nemá smysl to natahovat, protože to, že se mi Motorfire netrefili do noty, je víc než jasné. Nemyslete si, že jsem se natřásal, až si budu moct kopnout do mladé kapely, ale dokázal bych přehlédnout i tu neuvěřitelnou naivitu, která je z “Rising Fire” na všechny strany patrná, kdyby to hudebně nebyl až na pár výjimek jeden velký průser. Snad jen jediná devíza, kterou Motorfire nelze upírat, je to, že borci znějí, že je tahle hudba skutečně baví, protože si nedokážu představit, že by někdo v roce 2014 natočil obdobné album, kdyby nebyl 100% přesvědčen o tom, že je to pecka, a kdyby se u toho s kámošema skvěle nepobavil. Nemá cenu řešit, jestli by to album uspělo líp v době, ze které tolik čerpá, ale jako dobová výpověď je výsledek jen dalším podprůměrným žánrovým počinem, na nějž se budu snažit velmi rychle zapomenout.
Další názory:
Je to přesně tak, jak už řekl Kaša ve své recenzi. Já osobně proti heavy metalu ze staré školy ve své podstatě nemám vůbec nic, ale problém je v tom, že tahle záležitost se prostě musí opravdu umět, aby to dávalo smysl a neznělo to jako něco, co se absolutně míjí nejen účinkem, ale i dobou. Jenže právě to je bohužel případ i Motorfire a jejich debutové placky “Rising Fire”. V žádném případě nepochybuji o tom, že to tyhle slovinské chasníky baví a že si hraní metalu užívají, ale to, co produkují, je pro mě osobně jakožto posluchače naprosto nezajímavé. Vlastně bych klidně přežil nulovou snahu o jakýkoliv byť i jen náznak vlastního ksichtu a někdy i dost okatou snahu o opisování od klasiků (občas je slyšet, že desky Iron Maiden z 80. let mají Motorfire mají naposlouchané opravdu zodpovědně), ale nad tím, že mě ten výsledek prostě nebaví, se už oči přivírají hůř. Přesně jak už napsal kolega výše – je to tak naivní, až to bolí. Poslouchat se to sice vlastně dá (4/10 je sice podprůměr, ale pořád poslouchatelný!), není k tomu ovšem jediný důvod…
