Máte rádi pořádně epický heroický heavy metal? Jestli ano, pak je “Warriors Path Part I” deska pro vás přímo stvořená… tedy za předpokladu, že zároveň trpíte solidní dávkou nesoudnosti. Heroický totiž debut švédské kapely Heroes of Vallentor bezesporu je, ale to je asi tak všechno.
Ono se to může do jisté míry zdát docela divné, že zrovna já říkám něco takového, ale podobný druh výpravného hevíku mi vůbec nevadí… ostatně, když jsem měl tak deset roků, Manowar patřili k mým nejoblíbenějším skupinám, takže mi to asi trochu zůstalo. Tím chci říct, že rozhodně nejsem proti podobné muzice zaujatý, takže kdyby “Warriors Path Part I” za něco stálo, neměl bych problém tu placku strávit. Problém je ovšem v tom, že tohle album je prostě brutální agro metal, až to bolí.
Jsou případy, kdy se dá neobjevnost odpustit, tenhle mezi ně však ani náhodou nepatří, protože Heroes of Vallentor předvádějí sbírku toho nejobehranějšího heavy metalového klišé. Což o to, i s tímhle se vlastně dá pracovat a existují skupiny, jež jsou i s tímhle zábavné, ale tohle… ty vole, toto je s prominutím úplně tupá záležitost, z níž táhne lacinost na všechny strany. Korunou všemu pak budiž zpěvák Lars Sköldmark, který je paradoxně nejposlouchatelnější v momentech, kdy se snaží o eunušské fistule, jakmile ovšem nasadí civilnější projev (což je většina alba), tak mám chuť to okamžitě vypnout a hodit desku do koše, protože je to fakt špatné.
Obal “Warriors Path Part I” sice lehounce zavání kýčem, přesto je naprosto zlatý oproti tomu, co pod sebou ukrývá, protože Heroes of Vallentor produkují přímo ukázkový vidlácký metal. Pokud to chlapce baví, nic proti tomu, ale vzhledem k tomu, že pro výsledek jejich snažení je i průměr nedosažitelnou metou, se to pochválit nedá. Když už, tak si radši pusťte ten Manowar…
Země: Německo Žánr: heavy / glam metal Datum vydání: 30.9.2014 Label: AFM Records
Tracklist:
01. DNA
02. Maniac Ball
03. VIP in Hell
04. Fireflies
05. Deadly
06. God in You
07. Running Free
08. Legion of the Legendary
09. The Final Dance
10. Ticket to Paradise
Nebudeme-li počítat opravdu okrajové záležitosti, jako jsou různé avantgardy nebo experimentální tvorba, pak se rocková a metalová muzika dostala již před nějakou dobou do slepé uličky. Samozřejmě, stále se objevují nové trendy a směry a třeba v současné době hodně letí různé ty djenty a shoegaze, resp. jeho míchání takřka s čímkoliv, zejména s post-rockem či black metalem, nicméně zůstává otázkou, zdali se jedná o něco, co přetrvá, nebo jen o vývojovou větev bez budoucnosti… třeba já osobně si myslím, že spíš to druhé, protože hlavně třeba djent mi přijde jako úplně prázdná záležitost podobně jako kdysi metalcore. Nepsané pravidlo ovšem říká, že jakmile nemůžeš vymyslet nic nového, začni se vracet do minulosti (což neplatí jen v hudbě), takže není divu, že po roce 2000 se vyrojilo obrovské množství kapel, jež ve své hudbě vcelku nepokrytě čerpají z něčeho, co už tu v nějaké podobě bylo někdy v 80. letech. Inu, proč vymýšlet kolo, když už jej vymyslel někdo přede mnou, že ano…
Přesně do této sorty skupin, které nepředvádějí vůbec nic dříve neslyšeného, spadá taktéž německá pětice s názvem Kissin’ Dynamite. Ačkoliv je to formace, jež aktuálně vydala už svou čtvrtou dlouhohrající desku, stále jde o dost mladé hudebníky… jejich společná cesta začala pod hlavičkou Blues Kids a přesně jak název napovídá, v té době to opravdu byly ještě děti. Odhadem někdy v době, kdy si hoši byli na úřadě vyzvednout svoje první občanky, si změnili název právě na Kissin’ Dynamite a začali valit ten úplně nejklasičtější heavy metal plný klišé a provařených postupů. Jakkoliv to ovšem takto řečeno nezní jako něco vábného, naprosto překvapivě to bylo zábavné.
Společně s postupným dospíváním se měnilo i tematické zaměření jejich tvorby, přibyla image hozená do glamu a to, kdy jim začalo hučet v kládách, bylo poznat z toho, že najednou začali zpívat o ženských a sexu. Žánrové zařazení však zůstávalo neměnné a kvalita tvorby vlastně také… a jestli se ta nějak měnila, tak spíš směrem nahoru. Minulé “Money, Sex & Power” bylo nacpané neskutečně hitovým heavy metalem s údernými refrény, které se vryly do paměti hned s prvním poslechem… vzhledem k tomu, jak zoufale neoriginální to ve své podstatě bylo, se mi vážně nechtělo věřit tomu, jak moc mě to album bavilo.
Uběhla klasická dvouletka, což je evidentně standardní výrobní doba nové placky Kissin’ Dynamite, a máme tu čtvrtou řadovku “Megalomania”. Upřímně jsem očekával, že budou Němci pokračovat v tom, co předváděli již na “Money, Sex & Power”, takže když jsem si novinku poprvé pouštěl, byl jsem připraven na to, že dostanu 40 minut chytlavého heavy metalu, který tuny hudebního klišé a neobjevnosti dokáže vyvážet lehkostí a zábavou… tedy že Kissin’ Dynamite opětovně budou operovat v takové té poloze, kdy se lidově řečeno říká, že to kapele šlape jak kráva a že to má koule jak bejk.
V tomto ohledu je však “Megalomania” mírným překvapením. Tedy, nelze samozřejmě tvrdit, že by se snad Kissin’ Dynamite pustili do nějakých progresivních vod nebo že by alespoň opustili heavy metalové mantinely, přesto je novinka pocitově trochu jiná a není to taková hitová jízda od začátku do konce, jako tomu bylo v případě “Money, Sex & Power”. Samozřejmě, i takovéhle kusy se na “Megalomania” nacházejí – například hned úvodní “DNA” zcela jasně ukazuje, že Němci stále umí udělat sice klišovitý, ale v základě skutečně zábavný a parádní heavy metal. Stále jim nechybí cit pro chytlavé riffy a melodie a také pro stadiónové refrény, které jsou sice vlezlé, ale takovým tím dobrým, nikoliv otravným způsobem.
Další z takových hitovek na “Megalomania” je třeba “VIP in Hell”, která se podobně jako “DNA” může v klidu postavit na roveň největším peckám z “Money, Sex & Power”. Do sorty dalších vcelku klasických songů Kissin’ Dynamite bychom pak mohli zařadit ještě odlehčenou “Deadly” s výrazným hard rockovým feelingem, povedené finále v podobě “Ticket to Paradise” nebo “Running Free”. Poslední jmenovaná se sice stále poslouchá víceméně v pohodě, ale nějaká bomba to není.
Na druhou stranu však stejně důležitou složku “Megalomania” tvoří i písničky z trochu jiného ranku… v některých případech by dokonce šlo říct, že se jedná o trochu ambicióznější kusy. Jeden takový přichází hned se druhou “Maniac Ball” – sice je to stále heavy metal, ale jednoduše už to není očividná snaha o “pouhou” šlapavou jízdu. Ještě dále – na celé desce asi nejdále – v tomto ohledu zašla baladická “Fireflies”, která se však i přes pomalé tempo, hojné využití akustiky a bohatší aranže dokázala vyhnout zbytečnému patosu, což z ní dělá taktéž velmi dobře poslouchatelnou záležitost. Právě v téhle písni dostal obrovské množství prostoru (jak už tomu ostatně v takových případech bývá) zpěvák Johannes Braun, jenž jasně ukazuje, že i přes svůj relativně nízký věk zpívá naprosto výtečně a nemá problém utáhnout celou skladbu. Další regulérní baladou je ještě “The Final Dance”, která bohužel není tak dobrá jako “Fireflies”, ale zralá na to, aby ji člověk musel znechuceně přeskakovat, naštěstí není.
Dále jsou tu skladby, které více či méně pokračují v klasickém směru Kissin’ Dynamite, ale vyskytují se v nich nějaké zajímavější prvky… ono se pár takových najde i v několika písničkách, jež jsem zmiňoval o dva odstavce výše, ale v “God in You” a “Legion of the Legendary” je to o něco znatelnější. V “God in You” tím mám na mysli zejména atypický začátek s velice výraznou rytmikou, jinak se však bohužel jedná o jednu z nejméně zábavných položek “Megalomania”, protože zbytek tracku je trochu moc odrhovačka. Ačkoliv z obecného hlediska ten song stále není žádným průserem a poslouchat se dá v pohodě. Oproti tomu “Legion of the Legendary” patří mezi vrcholy desky… s přimhouřením lze někde v pozadí zaslechnout i náznaky dubstepu, stejně tak sloky bychom s mírnou nadsázkou mohli nazvat temnějšími. Vše ovšem směřuje k mohutnému bombastickému refrénu, který by klidně zpíval celý stadion, kdyby Kissin’ Dynamite hráli na stadionech.
“Megalomania” na mě působí dojmem, jako kdyby Kissin’ Dynamite skladatelsky přerostli klasické heavy metalové vypalovačky a chtěli zkusit i něco jiného. Je pravda, že po větším množství poslechů si novinka trochu sedla a už mi nepřipadá, jako kdyby na ní Němci zkoušeli něco skutečně nového v porovnání s dřívější tvorbou, ale to je jen tím, že jsem si na tu muziku už zvyknul… naštěstí si však pořád pamatuju, že když jsem si “Megalomania” pustil poprvé, tak jsem vážně čuměl, že to oproti “Money, Sex & Power” zní hodně rozdílně. Samozřejmě zůstává otázkou, zdali se jedná o jednorázový “experiment” (uvozovky proto, že Kissin’ Dynamite vlastně obecně vzato nijak neexperimentují a pořád je to taková “normální” muzika… jednoduše “experiment v mezích zákona”), nebo se s příští nahrávkou opětovně vrátí k modelu nebezpečně chytlavé heavy metalové jízdy. Tak jako tak, sluší jim to v obou polohách a až za dva roky budou vydávat další fošnu, rád půjdu zjistit, jak to dopadlo.
Nikdy jsem nebyl fanouškem klasického heavy metalu a v tom smyslu, abych měl rád většinu žánrových kapel, jím stále nejsem. I přesto si ale v tomto dřevním leč stále populárním odvětví dovedu najít své favority. Od té doby, co mě na druhém Metalfestu totálně a hlavně zcela nečekaně odpálili, jsou to právě britští staříci Saxon, kteří se v mé skromné sbírce řadí k té nejužší heavy metalové špičce, a tak když vešlo ve všeobecnou známost, že zavítají do Prahy, nebylo moc o čem diskutovat – tím spíš, že jsem přesně takovou příležitost bedlivě vyhlížel celé tři roky, které uplynuly od našeho prvního setkání…
Evropské turné, jehož součástí pražská zastávka byla, Saxon pojali v retrospektivním stylu a při příležitosti 35. výročí vydání eponymního debutu se rozhodli hrát zejména ze svých třech nejproslulejších nahrávek, a sice “Wheels of Steel” (1980), “Strong Arm of the Law” (1980) a “Denim and Leather” (1981). Staromilce to zajisté naplnilo nadšením, já jsem však ve svém očekávání zůstal o poznání střízlivější, a to z jednoho prostého důvodu – zejména starší diskografii Saxon prakticky vůbec neznám a naopak mi velice zachutnala aktuální deska “Sacrifice”. To samozřejmě znamenalo, že jakkoli jsem se na klubový koncert Saxon těšil tři a půl roku, byla tu ne úplně opomenutelná možnost, že se mi staré fláky zkrátka nestrefí do vkusu a novější kusy, které by to případně mohly zachránit, zaniknou. Než se ale zbytečně trápit katastrofickými scénáři, raději jsem se upnul k přesvědčení, že takoví mazáci jako Saxon prostě nezklamou, a chutě vyrazil do Roxy.
Než ale mělo dojít k zatlučení zlatého hřebu večera, byla na plánu ještě dvojice vystoupení, z nichž mě ani jedno nijak nevzrušovalo. První z nich předvedli američtí Halcyon Way. Nemám vůbec představu, jak si pánové v zámoří stojí co do popularity, ale v Evropě, tím spíše pak u nás, to rozhodně žádná velká sláva není, a proto mi přišla poměrně komická už skutečnost, že kapelu pro poloprázdný sál uvedl jakýsi fousatý týpek, v němž by se člověk nějakého entusiasmu dořezával jen s obtížemi. A v nijak oslnivém stylu se i pokračovalo, byť dávat to za vinu kapele by nebylo fér. Ani jedna z kytar totiž nebyla prakticky vůbec slyšet a bicí se zpěvem toho pochopitelně moc neutáhly, takže dojem z prvního vystoupení večera byl většinu času nevalný, i když zle se to na druhou stranu netvářilo. Naštěstí se ale zvukař někdy za polovinou setu vzbudil, kytary začaly lézt i z reproduktorů a najednou to začalo fungovat. Samozřejmě se žádný extra zázrak nedostavil, ale jelikož se muzikanti snažili, předváděli sympatické nasazení a nakonec ani jejich mix toho nejklasičtějšího hard rocku/metalu a modernějších prvků nebyl úplně k zahození, na opatrný optimismus to nakonec stačilo a Halcyon Way si na závěr vysloužili v rámci možností i celkem přijatelnou odezvu.
Jestli ale Halcyon Way platili za takový ten neznámý support, v případě druhých Skid Row už šlo jednoznačně o první ligu a bylo to poznat okamžitě. Že tahle kapela táhne, bylo zřetelné už podle zčistajasna narvaného sálu, a že táhne právem, to jsem zjistil prakticky hned, co Skid Row hrábli do strun. Byla to totiž vážně pecka, a to od začátku do konce. Popravdě jsem docela zíral, když jsem se přistihl při tom, že mě to zatraceně baví navzdory tomu, že pro podobnou muziku vážně buňky nemám, jenže bylo to tak – parádní zvuk, skvělá atmosféra, kapela, kterou to evidentně bavilo, a odezva lidí, kteří nadšením vážně nešetřili… Skid Row předvedli naprostou profesionalitu, nasazení jako kráva a do publika pálili jeden hit za druhým s takovou nenuceností a elegancí, že by to s přehledem vystačilo na vlastní headline, a kdyby snad Saxon toho večera neměli zahrát, neodcházel bych nespokojený – a to je věc, o níž bych si nikdy nemyslel, že ji řeknu.
Skid Row byli vlastně tak dobří, že jsem se začal obávat, jestli nenasadili pro Saxon trochu moc vysokou laťku. Legendární heavy metaloví pionýři se však zahanbit nenechali a všechny pochyby rozmetali na prach už při nástupu. Koncert totiž odpálila pecka “Motorcycle Man” a bylo to, jako by na pódiu vybuchla bomba. Saxon do toho totiž vletěli jak zamlada a stačilo prvních pár taktů a mírně přeřvaný zvuk, aby si lidi přitáhli na svou stranu.
Setlist Saxon:
01. Motorcycle Man
02. Sacrifice
03. Power and the Glory
04. Heavy Metal Thunder
05. Lionheart
06. I’ve Got to Rock (to Stay Alive)
07. Suzie Hold On
08. Broken Heroes
09. To Hell and Back Again
10. And the Bands Played On
11. The Eagle Has Landed
12. 20,000 Ft
13. 747 (Strangers in the Night)
14. Forever Free
15. Strong Arm of the Law
16. Princess of the Night
– – – – –
17. Wheels of Steel
18. Crusader
19. Denim and Leather
V podobném tempu se samozřejmě pokračovalo dále a Saxon nohu z plynu rozhodně nesundavali. Ať už sálem zněly starší či novější skladby, pořád to mělo ohromnou sílu a fungovalo to lépe, než jsem si vůbec dovedl představit respektive přesně tak, jak jsem si v koutku duše přál. A i když se mi úplně nechce ukazovat na konkrétní členy a opomíjet další, velkou část zásluhy na tom musím přiznat především dvěma lidem. První je basák Nibbs Carter, který do toho šel jako by to mělo být naposled a jeho divoké nasazení vážně stálo za to. Tím druhým pak samozřejmě není nikdo jiný než zpěvák Biff Byford. Tomu chlapovi táhne na 70, ale léta na něm absolutně nejsou znát a ohromné charisma a pěvecké schopnosti mu může závidět opravdu kde ḱdo. Biff koncertu zkrátka neochvějně kraloval a vážně mě nenapadá moc frontmanů, kteří by byli schopni podat takhle suverénní a působivý výkon. Tohle zkombinujte s nářezovým NWOBHM staré školy a vyjde vám z toho vystoupení, kterému nelze vytknout vůbec nic.
Saxon se naštěstí nesnažili nadarmo – lidí bylo totiž v Roxy fakt hodně a kapele od samého začátku dávali jasně najevo, že to dělá dobře. To znamená jediné – všudypřítomné nadšení, které se projevovalo mohutnou odezvou, zpíváním, tleskáním, hrozením a především pařbou prakticky všech, na něž jsem dohlédl. Je sice pravda, že po explozivním začátku intenzita odezvy lehce poklesla, ale kdykoli si Biff zamanul, publikum se od něj nechalo ochotně dirigovat a byla to prostě pecka. V samotném závěru, kdy v přídavku zazněla trojice “Wheels of Steel”, “Crusader” a “Denim and Leather”, ale koncert opět vygradoval a bylo to finále, na které mohli být Saxon opravdu pyšní, protože minimálně zpod pódia to nemělo jedinou chybičku…
Saxon se to tedy podařilo. Navzdory mým obavám zcela suverénně potvrdili, že i po více jak 35 letech na scéně dovedou naplnit klub po strop a pak všem přítomným nakopat prdele, jako by se nechumelilo, a to s takovou grácií, že jeden nestačí zírat. Já jsem tedy zírat rozhodně nestačil. Až se k nám pánové zase někdy vrátí, dost určitě u toho nebudu chybět, a pokud heavy metal alespoň trochu snášíte, měli byste se také dostavit. Litovat rozhodně nebudete, protože jestli si Saxon udrží fenomenální formu, jakou v posledních letech mají, tak to bude zase ohromný zážitek.
Ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že jsou Mad Agony nějaká začátečnická parta, skutečnost je malinko jiná. Skupina se totiž na italské heavy metalové scéně objevila už v roce 1991 a o rok později vydala svůj první demosnímek. Nicméně již v roce 1993 byla činnost kapely ukončena, načež se někteří členové pustili do jiných hudebních projektů, a to třeba i ze žánrů jako black metal. Uběhlo hodně vody, kalendář zrovna ukazoval rok 2011 a Mad Agony se dali opět dohromady, aby natočili své debutové CD, jež nakonec vyšlo v říjnu 2013 pod názvem “Chernobitch”.
Rozhodně by se slušelo zmínit, že se na “Chernobitch” nachází i starý materiál z prvního období fungování kapely. Nicméně abych řekl pravdu, nemám tušení, jestli je deska složena jen ze starých songů, nebo jestli je to nějak namíchané s nějakými novými písničkami a případně v jakém poměru. Ať už to ale je jakkoliv, rozhodně nic nezkazím tvrzením, že návrat Mad Agony na scénu rozhodně není tak triumfální, jako se to svého času povedlo třeba britským Hell, jejichž příběh (dávno nefungující demáčová heavy metalová skupina obnovila činnost a natočila regulérní debut se starými peckami) Mad Agony trochu připomíná.
Důvod, proč mi “Chernobitch” nepřipadá jako nějaká bomba, je vcelku jednoduchý. Tak nějak jsem doposud nepřišel na to, co si o té muzice vlastně myslet. Na jednu stranu Mad Agony nehrají špatně a některé kusy se jim docela povedly (příkladně “The Poetry of Rage”), stejně tak si cením toho, že se Italové nebojí ten svůj heavy metal tu a tam nakopnout třeba i sypačkou, což zní dobře. Na druhou stranu mě však nemohu tvrdit, že by mě “Chernobitch” nějak posadilo na zadek, čemuž nijak nepřidává ani fakt, že mi album místy připadá, jako kdyby si Mad Agony vzali trošku od každé své oblíbené kapely, takže tady to zní trochu jako jedni klasici, o kousek dál zase jako jiní. Nicméně i tak to album není zlé, poslouchat se dá a heavy metalového fandu by mohlo bez problémů potěšit.
Země: USA Žánr: hard rock / metal Datum vydání: 16.9.2014 Label: Dik Hayd International / Roadrunner Records
Tracklist:
01. World on Fire
02. Shadow Life
03. Automatic Overdrive
04. Wicked Stone
05. 30 Years to Life
06. Bent to Fly
07. Stone Blind
08. Too Far Gone
09. Beneath the Savage Sun
10. Withered Delilah
11. Battleground
12. Dirty Girl
13. Iris of the Storm
14. Avalon
15. The Dissident
16. Safari Inn
17. The Unholy
Povídání o Saulu Hudsonovi, známém spíše jako Slash, nelze nezačít u Gun n’ Roses. Je tomu již 27 let, co se tento kudrnatý kytarista stal jedním z poznávacích znamení party s frackovitým Axelem Rosem v čele. Svými melodickými kytarovými kudrlinkami zabrušoval ostré hrany nespoutaného rock’n’rollu, s jakým tato legenda přišla na debutovém albu “Appetite for Destruction”, a okamžitě se stal jednou z největších ikon kytarového řemesla v tvrdé muzice. Následnou historií Guns n’ Roses a samotným odchodem Slashe z řad kapely se zabývat nemusím, protože pro skalní fanoušky je to dodnes propírané téma, o němž už sepsaly celé archy papírů, ovšem z hudebního hlediska je hlavní, že Slash na hudbu nezanevřel a od té doby se postupně vrací k samé podstatě rock’n’rollu. Načal to již s bluesem načichlými Slash’s Snakepit a pokračoval skrze hvězdné Velvet Revolver s dalším problematickým zpěvákem v čele, tentokrát se Scottem Weilandem. A tak se pomalu, ale jistě, dostáváme do aktuální desetiletky, kterou se Slash rozhodl pojmout v sólovém duchu.
Prvotina “Slash” je pro mě dodnes lehký přešlap, který i navzdory široké škále hostujících zpěváků nebaví tak, jak bych od natolik vybrané společnosti očekával. Slash však velmi rychle tento hudební all-star mišmaš opustil a hned na následujícím, tedy minulém, “Apocalyptic Love” se vrátil k tomu, co mu jde nejlíp. Našlapané kytarové vypalovačky, občas nějaká ta balada s teskným sólem a hlavně spousta kytarových riffů. Skvělých riffů. Slash sice byl kápo, ovšem album, které vyšlo pod hlavičkou Slash featuring Myles Kennedy and The Conspirators, mělo do klasického kytarově sólového alba daleko, protože výsledek byl hodně skupinový a nebýt toho, že je jméno ústředního kytaristy podstatně zvučnější než zbytek kapely, tak by se dalo klidně mluvit jako o albu jistých The Conspirators. Protože Slash s “Apocalyptic Love” sklízel úspěchy a rocková tvář mu stále velmi sluší, tak jsem od “World on Fire” nečekal nic jiného než pokračování toho, kde se minule skončilo.
A přesně to jsem dostal. Jen v poněkud delším formátu, než bych si přál. Tím jsem tak trochu nakousl snad jediný neduh, který se tentokrát Slashovi nepodařilo uhlídat. Je jím hrací doba základní verze alba, která se zastavila na opravdu odvážných 77 minutách. Přestože mám Slashe a zejména Mylese Kennedyho rád a jejich společné skladby bych mohl poslouchat denně, tak tahle porce je i na mne při jednom zátahu dost. Ony samy o sobě ty songy nejsou vůbec špatné, a pokud si odmyslím nevýrazné “Too Far Gone”, “Dirty Girl” a nepříliš trvanlivou “The Dissident”, jíž to (zprvu příjemné) vlezlé halekání v refrénu spíš škodí, tak nemám vlastně žádných výhrad.
Jenomže když si člověk chce opravdu z alba něco odnést, neposlouchat jej jen tak na pozadí a opravdu naslouchat, tak není sedmnáctka skladeb víceméně jednoduchého rockového ražení tím nejlepším společníkem na takto dlouhé cestě. Já samozřejmě chápu, že pánům se asi všechny písně zdály natolik dobré, že nevěděli, s kterou z nich se rozloučit nebo jí přisoudit roli bonusu pro dálný východ, ale tady měl dle mého názoru zakročit producent, takže v tomto ohledu Michael Baskette zklamal. Po technické stránce však nelze nic vytýkat. Deska má líbivý živý a sehraný zvuk, který ctí poctivý rockový základ, s nímž se skladatelská dvojice Slash/Kennedy, jíž stejně jako minule jistí záda Todd Kerns a Brent Fitz, vytáhla. Tentokrát je výsledek ještě tvrdší a živelnější, než tomu bylo minule. Krom klasického nástrojového obsazení není ke slyšení takřka nic a přesto je “World on Fire” albem barvitým a v zásadě i zábavným.
Možná je to umocněno tím, že v úvodu alba je ona pozornost ještě na maximu, nicméně mám pocit, že to nejlepší z “World on Fire” se sešlo hned v jeho úvodu. První pětice songů je jedním slovem skvělá. První “World on Fire” je rychlá nesmlouvavá pecka, v níž naplno vyniknou ty hlavní taháky Slashových posledních dvou alb. Přímočaré kytary, jež je radost poslouchat, a famózní Myles Kennedy, jehož hlas se mi líbí album od alba víc. Věřím, že jeho barva hlasu, jež může působit ukňouraně, nesedne úplně každému, ale ten chlap má talent od Boha, protože na co v posledních deseti letech sáhl, to stojí za to. Vypjatý refrén titulního válu je na úvod tím nejlepší možným elementem, který posluchače vtáhne na stranu kapely a naladí na tu správnou rockovou vlnu, jež z alba srší. Podobným způsobem fungují třeba ještě skvělou rytmikou tažená “Automatic Overdrive” či “Avalon”.
Hlavní kostru “World on Fire” pak tvoří o malý kosek pomalejší skladby, které stojí na groovy riffech a zpěvných vokálních linkách. Takovým ideálním prototypem toho, co se snažím popsat, je druhá “Shadow Life”, která je pěvecky velmi dobře vygradovaná, a přestože po celou dobu funguje v klasickém střihu sloka/refrén, tak ani na chvíli nenudí. Melodické kytarové sólo ji přelije do druhé půle, která už patří skvělému refrénu a věřím, že až se bude sahat po dalším singlu, tak tahle píseň bude jednou z prvních voleb, které přijdou na přetřes. Poměrně úderný úvod alba, jenž končí s vypalovačkou “30 Years to Life”, která mi hodně připomíná ten jednoduchý rock’n’roll ve stylu starých Guns n’ Roses, je zklidněn až baladickou “Bent to Fly”. Ta je jednou z nejlepších písní novinkové kolekce. Míra vlezlého patosu je u ní daleko před snesitelnou normou a její krásně vygradovaná stavba, kdy zvonivá kytara ve slokách ustoupí hřmivému rockovému riffu v refrénu, sice není věcí nevídanou a dříve nevyzkoušenou, ale funguje to znamenitě a za mě je to jeden z vrcholů desky.
Pokračujeme přehlídkou dalších top momentů. Překvapivě vyznívá “Beneath the Savage Sun”, která zaujme nečekanou tesknou pasáží v druhé polovině, jež zklidní do té doby výrazný rytmický průběh a připraví půdu pro závěrečný kytarový výstup Slashe. Nečekal jsem ani instrumentální položku, která se skrývá v samém závěru pod názvem “Safari Inn”, která je určena hlavně pro milovníky ústředního kytarového hrdiny, jehož nekonečné sólo zastiňuje zbytek kapely a jako jediná nabourává pocit, že člověk poslouchá album “obyčejné” skupiny a ne sólové album jedno z nejlepších rockových kytaristů. Jasně, ta nezaměnitelná kytarová hra tomu dosti napovídá taky, ale určitě víte, jak to myslím. Z druhé půle jsem sice neuvedl tolik skladeb s přízviskem povedené, nicméně to neznamená, že s příchodem osmé pložky tracklistu by se nedělo nic zajímavého. Jen jsou i ty skvělé skladby, jako pomalu vystavěná semibalada “Battleground” či závěrečná plačtivá záležitost “The Unholy”, lehce degradovány opravdu dlouhou stopáží. To, že je v druhé polovině víc pomalých kousků, taky hraje svou roli, nicméně i zde se prostřednictvím “Avalon” či už zmíněné “The Dissident” najdou písně, které posluchače můžou nakopnout, ale po hodině poslechu už to nefunguje tak, jak by mělo.
Ani nevím, jestli má smysl snažit se “World on Fire” okecávat nějakým závěrečným shrnutím, protože to hlavní už zaznělo několikrát. Nebýt naddimenzované stopáže, tak nemám problém hodnotit stejně vysoko jako minulé “Apocalyptic Love”, k němuž se i po dvou letech od vydání vracím poměrně často a pravidelně, ale “World on Fire” je jako celek přeci jen o třídu horší. Slashovi to hraje znamenitě, Mylesovi zpívá fantasticky a Kerns/Fitz to hezky zespoda tvrdí, ale i toho nejlepšího jídla se lze solidně přejíst, když jej dostanete na talíř plný kotel. A to je případ novinky Slash featuring Myles Kennedy and The Conspirators, kteří si tentokrát ukousli až moc velký kus. Kdo tohle album ještě neslyšel, tak s chutí do toho, ale dopředu upozorňuji, že to bude chtít dost trpělivosti.
Úplně stejně, jako si Švédové Night vybrali pro svou kapelu krutě neoriginální název, je stejně krutě neoriginální i jejich vlastní tvorba. I když, ono je docela podivem, že těch skupin, které by se jmenovaly Night, není zas až tak moc, jak by člověk čekal, nicméně o samotné muzice tohoto švédského kvarteta tvrzení z první věty platí naprosto do puntíku.
Night hrají heavy metal. Toť vše, nic víc, nic míň. Touhle jednoduchou větou bylo ve své podstatě řečeno vše podstatné, protože Švédové hrají ten úplně nejkrystaličtější a nejčistší oldschoolový hevík, jaký si jen dokážete představit – model 80. léta hudebně, zvukově i vzhledově. Jasně, retro pořád fčí, a když s tímhle dokázali prorazit krajané Steelwing, proč by se to nemuselo povést klidně i Night, jenže já osobně si myslím, že ani pod heslem “retro frčí” si někdo nezaslouží potlesk za to, že objevuje více jak 30 let objevenou Ameriku (což se samozřejmě netýká jenom Night).
Člověk opravdu nemusí být génius, aby hned během prvního poslechu poznal, kdo asi bude největším vzorem Night – samozřejmě to není nikdo jiný než Iron Maiden, jejichž tvorbu z 80. let Švédové citují opravdu vydatně, až si posluchač řekne, že těch prvních pár vteřin tohohle a tamtoho songu zní úplně stejně jako začátek jiné skladby od “Mejdnů”. Podobně Night odkoukali i typické maidenovské vyhrávky nebo práci s baskytarou.
Nechci zase tvrdit, že jsou Night naprosto vyloženou kopírkou, ale… možná to říkám jen proto, že se mi nechce být úplně zlý, a i s tímhle přístupem k té kopírce Night daleko fakt nemají. Na druhou stranu je ale pravda, že i tak jejich eponymní debutová fošna není odpad a i přes zoufalou neoriginalitu se poslouchá docela příjemně a člověka nijak neuráží.
Země: Švédsko Žánr: heavy / power metal Datum vydání: 27.8.2014 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Hector’s Hymn
02. (r)Evolution
03. Bushido
04. Live Life Loud
05. Ex Inferis
06. We Won’t Back Down
07. Winter Is Coming
08. Origins
09. Tainted Metal
10. Evil Incarnate
11. Wildfire
Hemrfól, Hammerfail, Kemrfall… těch rádoby vtipných zkomolenin by šla určitě vymyslet ještě tuna, ale ve skutečnosti se ta kapela přece jenom jmenuje HammerFall a před nějakými 15 a více lety patřila k největším nadějím heavy metalu. V době, kdy klasický metal nebyl zrovna na výsluní popularity, začali tihle Švédové kovat ten nejtypičtější heavy/power, jaký si jen člověk dokáže představit, ale ve skutečnosti to vlastně nebyla vůbec špatná muzika a HammerFall s ní také slavili úspěch. Postupem času z naděje vyrostla stálice, která má své místo na heavy metalové mapě už dávno jisté a která svým způsobem přesáhla i hranice svého stylu, čehož je důkazem pravidelné umisťování na předních pozicích v žebříčcích prodejnosti ve své domovské zemi.
Nicméně jak se ukázalo, i tato pozice se může lehce zaviklat a není neotřesitelná – důkazem bylo předcházející album “Infected” (2011), na němž HammerFall zkusili něco, co dle mínění svých věrných fandů asi zkoušet neměli – zkusili se trochu změnit. Poprvé v historii obal bez typického rytířského maskota, na jehož místo nastoupila krev, ruka a zombie náměty. Paradoxem ovšem zůstává, že to byly změny čistě kosmetického rázu, nešlo o vůbec nic velkého, protože hudebně se HammerFall zas až tak zásadně nepohnuli a vesměs stále šlo o tu jejich klasiku. Nahrávce pak příliš nepomohl ani trochu nevýrazný pilotní singl “One More Time”, který z mého osobního pohledu nebyl špatný, akorát se příliš nehodil na to, aby nalákal fandy na novou placku skupiny jako HammerFall.
Tvrdit, že “Infected” vyloženě propadlo, by zase bylo přehnané a pravda by to nebyla, přesto šlo vidět, že i přes poměrně příznivé kritiky nebyli fanoušci zrovna nadšení, což asi vycítili i samotní HammerFall. Koncem roku 2012 ohlásili, že si dají přestávku, celý následující rok opravdu přestávkovávali a letos v srpnu se vrátili se svou devátou deskou “(r)Evolution”, jejíž název je ve své podstatě strašně paradoxní, protože do nějaké (r)evoluce nemůže mít nahrávka dále. Švédové totiž – dle mého hlavně kvůli trochu chladnějšímu přijetí “Infected” – natočili úplně nejklasičtější nahrávku, jakou jen natočit mohli. Jasně, fanouškovská obec je nadšená a hlásá, že HammerFall jsou zpátky, ale to nic nemění na faktu, že “(r)Evolution” není nic jiného než naprosto pohodlná sázka na jistotu.
Už dopředu onen zjevný návrat ke kořenům působil až příliš okatě, protože kapela od začátku dělala všechno možné pro to, aby nikdo nepochyboval o tom, že “(r)Evolution” bude fakt klasický HammerFall jak stehno a nic jiného. Za moderně rockového Jamese Michaela na producentské stoličce nepřišel nikdo jiný než Fredrik Nordström, s nímž Švédové kdysi natočili svá první dvě alba “Glory to the Brave” a “Legacy of Kings”. Stejně tak styl obálky se vrátil někam do doby tak před 15 lety – a ono aby taky ne, když HammerFall opětovně povolali do zbraně Andrease Marschalla, jenž vytvořil obaly pro první tři placky “Glory to the Brave”, “Legacy of Kings” a “Renegade” a ještě pro skupinu vytvořil jejího maskota Hectora. A o 15 let dozadu se HammerFall tak nějak vydali i hudebně. Stejně klasické jsou pak samozřejmě i texty, kde je to jeden “true warrior” a “hammer to the sky” vedle druhého.
Stručně řečeno, cílem asi bylo udělat všechno co nejvíc klasicky. Jediným pojítkem s “Infected” pak zůstává právě James Michael, jenž dohlížel na natáčení vokálů a ve třech písničkách si i sám jako host zazpíval, což je alespoň jedna z mála osvěžujících věcí. I když je totiž jeho vlastní kapela Sixx: A.M. fakt hudebně fakt příšerná, tak zpívat umí a vedle Joacima Canse (který je ovšem sám o sobě taky skvělý zpěvák, o tom se nikdo nepře) působí v hudbě HammerFall zajímavě.
Tohle všechno bychom tedy měli, nicméně pořád nám tu visí jeden otazník, a sice jestli jsou dobré samotné písničky. Ono co si budeme povídat, ačkoliv je ten návrat ke kořenům v případě “(r)Evolution” možná až přespříliš zdůrazňován, ve skutečnosti HammerFall inovátoři nikdy nebyli a asi už nikdy nebudou, takže navzdory veškeré té sázce na jistotu je tím hlavním, oč tu běží, právě chytlavost riffů, zapamatovatelnost refrénů, síla typických sborových halekaček a další podobné atributy, jaké člověk od žánrů jako heavy a power metal tak nějak očekává a na jakých si Švédové svou kariéru ostatně také postavili.
Jakkoliv to podle dosavadního textu recenze mohlo vypadat všelijak, například jakože mi klasičtí HammerFall nejsou příliš po chuti, ve skutečnosti mám tyto Švédy docela rád, protože mě k nim pojí jakási nostalgie. V době, kdy vydávali své první desky, jsem totiž akorát začínal metal poslouchat, takže jsem se k nim docela jednoduše dostal a vzhledem k tomu, že prost jakéhokoliv solidního přehledu o hudbě se mi tehdy líbilo vše, kde se jen ozvala kytara, bylo jasné, že jsem si je musel oblíbit. Na druhou stranu však ani nostalgie – přestože to může být bezesporu mocný faktor v subjektivním posuzování hudby – nedokáže zachránit vše. Něco však určitě ano…
Novinka zcela jistě není nejslabším albem HammerFall, protože je přece jenom minimálně o úroveň lepší než třeba slaboučké “No Sacrifice, No Victory”, které bylo plné nevýrazné vaty, zároveň má však hodně daleko do vrcholů diskografie švédských kovářů. Srovnáme-li “(r)Evolution” třeba s takovým “Threshold” (na němž se naopak sešel až nebývale silný materiál), nechceme-li jít třeba až někam k “Legacy of Kings”, pak je na první poslech evidentní, že nejnovějšímu přírůstku do portfolia HammerFall něco chybí.
Několik opravdu zábavných kusů však na “(r)Evolution” přece jenom je. Prvním z nich je “Live Life Loud” se šlapavými a docela lehkými slokami, které po předrefrénové pasáži přirozeně sklouznou do sborového skandování názvu songu. Ještě o něco lepší je pak “Ex Inferis” s (na poměry HammerFall, samozřejmě) hutným riffem a parádním mocným refrénem. Jasně, ani tyhle dva songy nejsou vysloveným vrcholem progrese, pořád to je prostě taková “hammerfallí” normálka, ale prostě mě baví a kapela v nich jednoznačně ukázala, že schopnost přijít s výbornými a chytlavými momenty jí stále neschází.
Pak se mi ještě postupem času docela zalíbila i “We Won’t Back Down”, jež začne rychlejší šlapavou pasáží, do níž pak vstoupí zpomalení s výborným nástupem hostujícího Jamese Michaela. Zbytek písničky se pak až na jeden další vstup Michaela opět nese v klasickém duchu HammerFall, ale pořád v dost dobré formě. Trochu nenápadná je zpočátku “Origins”, ale nakonec se z ní vyklubala jedna z nejpříjemnějších skladeb na desce, především díky výtečné melodické vyhrávce a opětovně kvalitnímu refrénu. Slušně chytlavá je v některých momentech také “Evil Incarnate”, jejíž refrén je až nečekaně pomalý.
Ten zbytek není nějak špatný – ono vyloženě nepovedený kus na “(r)Evolution” není, to se zase musí nechat – ale je to maximálně takový pohodový standard, i když i v něm se dají najít solidnější nápady. Docela slušná je ještě titulní věc “(r)Evolution”, především ve slokách. Hodně zajímavé jsou sbory ve finální “Wildfire”, nicméně ten zbytek okolo nich je taková obyčejná fofrovačka, jakých mají HammerFall na kontě už mraky. “Winter Is Coming” (narážka na “Game of Thrones”?) je obligátní balada, ale ačkoliv obecně tyhle metalové cajdáky diplomaticky řečeno nemusím (tzn. že je nesnáším), v podání HammerFall mi z nějakého důvodu až na výjimky nikdy příliš nevadily a nevadí mi ani “Winter Is Coming” – snad proto, že na rozdíl od jiných heavy metalových kapel z toho Švédové nedělají úplně ubrečené uchcávačky a míra patosu nepřekročí snesitelnou mez.
Co mi naopak příliš nesedlo, to jsou paradoxně písničky, jaké si HammerFall vybrali na propagaci alba. Netvrdím, že se nedají poslouchat, ale přece jenom je refrén prvního singlu “Bushido” na můj vkus až moc patetický. Videoklipová “Hector’s Hymn” je na tom podobně jako “Wildfire” akorát mínus ta jediná opravdu zajímavá věc v podobě sborů, takže je to další standardní rychlovka, jež není v ničem moc zvláštní. To už je na tom o něco líp “Tainted Metal”, jenže ani ta není ničím zvláštním a je to taková normálka bez jakýchkoliv opravdu pamětihodných momentů.
Je pravda, že jsem se “(r)Evolution” díky křečovité snaze o návrat starých časů v předstihu trochu bál a po prvním poslechu mi připadalo, že jsem měl bohužel pravdu, ale nakonec se z toho vyklubala docela pohodová placka. Sice nepřináší vůbec nic zvláštního, ale pořád je vlastně příjemná a v porovnání s okolními experty v tomhle stylu je o poznání lepší. Musím říct, že minimálně dobrá polovina písniček mě upřímně baví, ten zbytek je také úplně v klidu a i ty songy, o nichž jsem řekl, že mi moc nesedly, se vlastně také dají poslouchat bez problémů a nemám důvod je při poslechu přeskakovat. Když k tomu přičtu, že navzdory všem okolnostem je “(r)Evolution” nejlepším albem HammerFall od skvělého “Threshold” (což ostatně nebyl zas takový problém, protože “No Sacrifice, No Victory” byl fakt přešlap a “Infected” bylo trochu nevyrovnané, i když svoje momenty určitě mělo a ten rozdíl mezi ním a novinkou nijak propastný není), tak mi z toho vychází velmi příjemných 6,5 bodu.
Další názory:
Ačkoli jsem HammerFall přestal někdy v období po vydání “Threshold” (které mimochodem považuji za poslední opravdu dobrou nahrávku kapely) nějak cíleně sledovat, tak jsem si našel vždycky čas a chuť si jejich nová alba alespoň ze zvědavosti pustit. Zatímco v posledních dvou případech dodnes hořce lituji, tak “(r)Evolution” je mi svou snahou o návrat ke starým časům docela sympatické, ačkoli před vydáním jsem čekal velikánský průser. “(r)Evolution” je překvapivě docela příjemná kolekce klasických úderných songů s melodicky pompézními refrény, které se dobře poslouchají, což je přesně to, co od HammerFall očekávám. První půle mi přijde o malinko silnější než závěr, ale neznamená to, že bych se do poslechu alba v celé své délce musel vyloženě nutit. Pravidelně jsem přeskakoval jen nevýraznou “Evil Incarnate”, jež mě nechytla ani po několikero pokusech. Na druhou stranu jsem si oblíbil hned několik kusů. Z první půle vyčnívá skladba titulní, což je hymna jak se sluší a patří, kdežto v závěru to byla “Origins”, jež se pro mne stala slušným oživením slabší druhé půle. Ono v porovnáním s klasikami “(r)Evolution” asi sotva obstojí, ale vzhledem k tomu, že jsem nečekal, že se u novinky HammerFall budu ještě někdy docela dobře bavit, tak jsem vlastně spokojený a můžu hodnotit známkou značící nadprůměrný počin. Kaša
Upřímně, po předchozím velmi špatném “Infected” (kterému jsem svého času udělil opravdu přestřelených pět bodů, jež bych v současnosti z fleku zredukoval tak na dva) znamená “(r)Evolution” pro HammerFall opravdovou revoluci. Chvilka hibernace kapele bezesporu prospěla, a ačkoliv nejde o kdovíjak objevný nebo inovativní matroš, pořád se poslouchá docela v pohodě. Celkem jsem se bál průpovídek ohledně návratu ke kořenům, kterými se HammerFall před vydáním “(r)Evolution” oháněli, ale nakonec musím uznat, že i to se částečně podařilo. Některé písně (zejména úvodní “Hector’s Hymn”) mi opravdu v určitých pasážích připomínají sto let staré desky “Glory to the Brave” a “Legacy of Kings”. Návrat k původním postupům, producentům a dalším se tedy vyplatil. To ale nic nemění na tom, že dnes nikdo nechce poslouchat to samé co před nějakými 17 lety a docela bych uvítal alespoň nějaký malý pokus o novátorství a obnovu zavedených postupů. Celkově poměrně příjemné překvapení a jako takové je “(r)Evolution” lehkým nadprůměrem s poměrně slibnou vyhlídkou do budoucna. nK_!
Země: Španělsko Žánr: melodic heavy metal Datum vydání: 8.4.2014 Label: Sony Music
Tracklist:
01. Fantasy
02. The Devil’s Eye
03. The Break Up
04. Cold Rain
05. Believe
06. Nothing to Me
07. Usual Strangers
08. Alpha
09. Insomnia
10. Play to Win
11. Time Flies
12. Time Flies (Deutsch-Spanish version) [bonus]
Nebudu chodit kolem horké kaše a rovnou řeknu, že muzika španělské formace Kilmara je docela obyčejná – a to takovým způsobem, že si nezaslouží nic jiného než docela obyčejný začátek recenze. A lze snad vůbec vymyslet obyčejnější úvod než představení samotné kapely?
Formálně vzato nejsou Kilmara žádní zelenáči, kteří sotva vzali kytary do rukou. Ve skutečnosti mají za sebou už víc jak dekádu, pod původním názvem Jadde dokonce ještě o něco více. Tento název však vydržel jen pár let a pár demáčů, po nichž se barcelonský kvintet přejmenoval právě na Kilmara a zanedlouho se pustil i do natáčení dlouhohrajících placek. Ty v minulosti vyšly celkem dvě (“Hunting Dreams” v roce 2007 a “Don’t Fear the Wolf” v roce 2010), na něž letos na jaře Španělé navázali třetí plackou s názvem “Love Songs and Other Nightmares”.
Doposud nezodpovězenou otázkou však zůstává, co že to Kilmara vlastně plodí za žánr. Vůbec bych se nedivil, kdybyste už čistě na základě obalu “Love Songs and Other Nightmares” měli svůj osobní horký tip v podobě female fronted pop metalu – říkám to proto, že přesně tohle jsem dle obálky očekával já sám. Realita je ovšem trochu jinde, jelikož v sestavě Kilmara vůbec žádná holka nefiguruje a sama skupina produkuje jakýsi dejme tomu melodický heavy metal.
Všimněte si toho slovíčka “melodický”, protože to je svým způsobem velmi důležité. Nemám tím na mysli to, že by snad byla muzika Kilmary od sklepa až na půdu natřískaná tolika melodiemi, že by i power metalová obec mohla jen tiše závidět (čímž ovšem nutně neříkám, že by zde snad žádné melodie nebyly, protože tu rozhodně jsou). Spíše je to takové neohrabané pojmenování faktu, že hudba Španělů je poměrně hodná a nějaké zatěžkané heavy metalové riffování v Iommiho stylu tu nenajdete ani pod drobnohledem.
S tím se také přímo pojí skutečnost, že je produkce Kilmary velice jednoduše stravitelná – na tohle opravdu nemusíte být všemi kladivy kovaný metalista, abyste to dokázali vstřebat, jelikož “Love Songs and Other Nightmares” by připadalo tvrdé leda tak vaší babičce. To ovšem neříkám v pejorativním slova smyslu, protože to ještě vůbec nic nevyjadřuje o samotné kvalitativní náplni. Pokračujme ovšem dále – se stravitelností se (teď už spíš nepřímo) může pojit i poměrně vysoká dávka předvídatelnosti, což se právě v tomto případě děje. Deska se nese v poměrně jednotvárném a nijak objevném duchu a podle jedné písničky si tak nějak dokážete bez větších problémů utvořit obrázek o tom, jak to všechno bude dál. Najde se několik výjimek a prvků, jež z celku trochu vystupují, přičemž Kilmara docela chytře jeden z takových songů zařadila hned na úvod, aby to nebylo úplně průhledné od prvních vteřin, ale ani to nakonec nepomůže – nedostanete se ještě ani do půlky alba a už tak nějak tušíte, jak bude znít ta druhá půle, a nedá se tvrdit, že byste se na ten zbytek těšili. A to už o kvalitativní náplni jistým způsobem vypovídá.
Drtivou většinu stopáže “Love Songs and Other Nightmares” tvoří nenáročné melodické hitovky, které by v některých případech teoreticky opravdu mohly být hitové, kdyby nebyl tak průhledné a kdyby všechny nezněly jedna jako druhá. Do tohoto druhu muziky se vám navíc dost hodí silný zpěvák, jenž svým vokálem dokáže odvést pozornost od nijak zvlášť objevné instrumentální stránky a udělat písničky zajímavější, jenže Christian Wolfgang Kohl přesně tohle není. Netvrdím, že ten chlápek nic neumí, protože žádná vyložená zvěrstva nepředvádí, ale je takový obyčejný a občas mi přijde, že se ani pořádně nesnaží, jako kdyby měl na to, aby ze svého hlasu vytáhnul víc, ale prostě se mu nechce. A to je samozřejmě špatně. Triumvirát průměrné hudby, průměrného zpěvu a průměrného dojmu pak nezlomí ani několik mírně povedenějších melodických obratů, jichž ale také není zrovna moc.
Abychom byli fér, pohovořme také krátce o těch několika málo zmiňovaných momentech, jež z celku popsaného v předcházejícím odstavci nějakým způsobem vystupují (netvrdím ovšem, že je to vždy ku prospěchu věci, jak se hned záhy dovíme). Již jsem naznačil, že mezi takové kousky patří hned úvodní “Fantasy”, což je i není pravda. Ve své podstatě je to totiž písnička, která je od toho zbytku takřka k nerozeznání – až na jeden detail, a sice že se v několika chvilkách ozve growling. Jestli mě ale paměť nešálí, je to poprvé a také naposled, co se extrémní vokál objeví. Jako balada se ze začátku tváří “Believe”, ale ke cti Kilmara slouží, že to není úplná uchcávačka. Co však kapele cti rozhodně neslouží, to je text písně, který je s prominutím totálně příšerný. A vzhledem k tomu, že je Kohlovi docela solidně rozumět, tak těm skvostům jako “What makes you feel so sad tonight? / I wanna know why are you crying / Is there anything I can do for you? Just let me know! / Come in my arms and I will hold you” prostě neuniknete. Jako sorry, ale zpívat tohle a tvářit se u toho seriózně je prostě tupost jako vrata.
Za zmínku rozhodně stojí “Alpha”, v níž jako by se ozval náznak folk metalu. Samozřejmě tím nemám na mysli takový ten “opravdový” folk, který tu s oblibou propagujeme, ale spíš takovou tu generickou podobu, jíž pohrdáme, ale – i když to říkám nerad – v tomhle provedení to debilní není a oproti tomu splývajícímu zbytku je to vlastně docela příjemné osvěžení. Huba mě bude brnět a prsty pálit, že tohle napíšu, ale oproti tomu ostatnímu omílání neměnného neškodného hevíku je to skoro jako potěcha pro ucho. Jako poslední bych pak stylově zmínil poslední song “Time Flies”, který je značně rozporuplný. První čtyři minuty jsou kýčovitý baladický balast, jenž se ovšem na poslední dvě minuty zvrhne do jedné z nejzajímavějších pasáží celého alba. Samotná skupina má však tenhle kousek asi ráda, protože hned vzápětí se tam nachází ještě jednou jako bonus, akorát místo angličtinou je nazpíván v německo-španělském paskvilu. O tom, že zrovna tohle dojem moc nevylepšilo, se snad ani nemusím zmiňovat… vlastně je to spíš naopak, protože díky té němčině je to ještě větší “scheiße”.
“Love Songs and Other Nightmares” není vyslovený průser a v jádru se to i poslechnout dá, aniž byste posléze museli vyhledat pomoc psychiatra. Toto tvrzení však nijak neimplikuje, že by snad mělo jít o dobrou nahrávku. Kilmara jsou sice poslouchatelní, ale jinak stále nezajímaví, obyčejní a nudní. To, že se to poslechnout dá, totiž neznamená, že to poslouchat chcete – a přesně tohle je ten případ. Jednoduše je to album někde na pomezí 3,5 a 4, přičemž tu vyšší známku dostává z toho důvodu, že jsem při poslechu přece jenom netrpěl jak zvíře a že bych si to dokázal představit i mnohem horší.
Země: Německo Žánr: heavy metal Datum vydání: 15.8.2014 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Stampede
02. Dying Breed
03. Dark Side of My Heart
04. Fall of the Empire
05. Trail of Tears
06. Wanna Be Free
07. 200 Years
08. Bloodbath Mastermind
09. From the Ashes We Rise
10. The Curse
11. Final Journey
Když se v roce 2010 němečtí klasici Accept vrátili na scénu, byla to senzace srovnatelná s výbuchem menší atomové bomby. První studiové album po 14 letech a po dlouhé době první album bez ikonického Uda Dirkschneidera, jenž se aktivně věnuje sólové dráze, bylo očekáváno snad na všech frontách a Accept tehdy přišli s tak silným materiálem, že se i s odstupem času nebojím v souvislosti s “Blood of the Nations” mluvit jako o klenotu, který se hravě vyrovná legendárním počinům kapely z počátku 80. let. Album bylo až po okraj napěchováno prvotřídními heavy metalovými hymnami, jichž se nelze přejíst, a nový zpěvák Mike Tornillo se uvedl způsobem, který se nepodaří každému, protože dal zapomenout i na letitého frontmana, který navždy zůstane s Accept spjatý jako Angus s AC/DC, a výsledkem byla opravdu fantastická jízda, která se nerodí každý den.
Co však čert nechtěl, Accept (nebo spíš hamižný vydavatel?) se přesně podle pořekadla, že železo je nutné kout, dokud je žhavé, vrhli do svého návratu tak silně, že nový materiál na sebe nenechal dlouho čekat, takže po vysilujícím turné přišlo uspěchané “Stalingrad”. Když jsem si při náslechu “Blind Rage” odskočil i k posledním dvěma albům, tak stále nemůžu uvěřit, jak veliký kvalitativní rozdíl mezi oběma deskami je. Tam, kde “Blood of the Nations” doslova ničilo posluchače hymnickými refrény a skvělými skladbami obecně, tam “Stalingrad” působí jako chudý příbuzný, kterému byste při první příležitosti vnutili nějakou tu kačku, aby se sebou něco udělal. Veskrze průměrný materiál je pro mne i s odstupem těžko stravitelný, takže jsem od novinky “Blind Rage”, která vychází dva roky po “Stalingrad”, neočekával nic menšího než další vatovitý materiál, jenž pánové spíchli dohromady jen tak ze setrvačnosti, aby mohli zase rychle zpátky na turné.
Uznávám, že ony poslední dvě desky mají situaci značně ztíženou úspěchem “Blood of the Nations”, které bylo jako blesk z čistého nebe, ale právě proto bych se (být v situaci, v jaké se nacházejí Accept) s novým materiálem vytáhl, až když bych si byl jistý, že to opravdu za něco stojí. “Blind Rage” sice není zaplaťpánbůh takovým průserem, jako byl minulý kotouček, ale přesto věřím, že pánové mají v aktuální formě na víc, a kdyby nesázeli nové desky jako Baťa cvičky, tak bychom se mohli u finálního hodnocení bavit o úplně jiném čísle.
Je to sice jasné jako facka, ale říct se to musí… “Blind Rage” je klasickým (pokud se tomu tak u třetí desky dá už říkat) albem Accept s Mikem Tornillem u mikrofonu. Pominu teď ten kvalitativní rozdíl mezi zmíněnými alby, ale jejich náplň (“Blind Rage” nevyjímaje) je jasnou deklarací na téma klasický německý heavy metal, takže kdo má Accept rád, ten bude určitě spokojen. Možná se zajímáte, jestli teda “Blind Rage” přináší oproti svým předchůdcům něco nového. Nebudu vás dlouho napínat, protože to je beztak všem jasné, ale nikoli. Nechci být škarohlíd a rejpal a vyčítat kapele další porci heavy metalových songů, ale Accept prostě nemají komu co dokazovat. Jejich jméno bude už navždy spojeno s historií těžkého kovu, takže si můžou točit klasická alba, aniž by jim měl kdo co vytýkat. To, že to ne vždy dopadne dobře, už je věc jiná.
“Blind Rage” je však i přes zjevnou stylovou strnulost albem lehčím a svěžejším, než bylo “Stalingrad”, takže se velmi dobře poslouchá a zatímco minule jsem měl problém najít si vůbec nějaký skvělý moment, tak “Blind Rage” jich obsahuje hned několik. Už první singl “Stampede” není vůbec špatný. Dá se sice úspěšně namítat, že se jedná o celkem obyčejnou heavy metalovou rychlovku, ale má obrovský drajv a tah na branku, takže si mne celkem rychle podmanila. K mé vlastní spokojenosti ji sice chybí majestátnější refrén ve stylu “Teutonic Terror”, ale ostrý přímočarý kytarový riff a štiplavé sólo to vynahrazují.
Těch klasických songů, při jejichž prvním poslechu si okamžitě vybavíte pečeť s logem Accept, je na “Blind Rage” samozřejmě mnoho, protože parta kolem Wolfa Hoffmanna všechnu svou snahu podřídila tomu, aby album znělo klasicky. Od zvuku Andyho Sneapa, přes kytarové riffy a občasné vyhrávky, je nádech osmdesátek zřejmý. Svižná halekačka “Trail of Tears” je asi nejlepší ukázkou toho, co tím myslím. Ve všech směrech je to pokus o oprášení staré nálady a obratem dodávám, že to není vůbec špatné. Hlavní plus je, že nepůsobí jako laciná snaha být za každou cenu retro. Její hodně jednoduchá stavba z ní sice činí kolovrátek, který i mě po nějaké době přestal bavit, ale to je obecně úloha těchto přímočarých písní. Další z rychlých písní jsou ostřejší “Bloodbath Mastermind”, která mě z celého “Blind Rage” baví nejvíc, a závěrečná šleha “Final Journey” se zbytečně natahovaným neoklasickým kytarovým sólem, v němž se cituje “Morning Mood” norského skladatele Edvarda Griega. “Bloodbath Mastermind” je skvělým propojením kytarově orientovaných slok pod taktovkou Mr. Hoffmanna a zpěvného refrénu. Na obtíž není ani šestiminutová hrací doba, která obvykle přeje jiným kusům než takto klasicky stavěným řízným věcem, ale já si ji zamiloval hned na první poslech.
Accept však nejsou primárně o rychlých skladbách, takže jestli se posluchač na něco těší, tak je to zcela určitě pomalejší šlapavé tempo a melodické zpěvné vokální linky, které na koncertech odříkávají zástupy pravověrných. Přesně o tomhle je hymnická, ovšem nikterak zábavná “From the Ashes We Rise” nebo druhá “Dying Breed”, v níž se nikam nespěchá. V žádném případě ale není utahaná a vypjatý ječák Mikea Tornilla doplňují jeho spoluhráči se sbory v refrénu. Když pak sbory podkreslují zpěv ve slokách, tak získává “Dying Breed” místy až epický nádech. Skladba to není špatná a až se bude hlasovat o dalším singlu a sahat po nějakém válu ke klipovému ztvárnění, tak jsem jistý, že se sáhne právě po ní. Z jí podobných se hodně povedla ještě následující “Dark Side of My Heart”. Krom samotné kompozice mě strašně baví vokální linka Tornilla. Jeho sebevědomí a cit pro přechod k melodickému, přesto říznému zpěvnému refrénu táhne tuto věc nahoru.
I přesto, že slova kritiky doposud na adresu “Blind Rage” vyloženě nepadla, tak i na této placce se najde hned několik kousků, které album nikam netlačí a spíš jej brzdí. “Fall of the Empire” sice do vínku získala slušnou melodii do refrénu, ale jinak je to celkem nudný vatovitý vál, jichž kapela při troše snaze vyplivne na stůl hned několik. Hodně pomalu se rozjíždějící “Wanna Be Free” je i navzdory zjevné snaze o vývoj zbytečně moc utahaná a její vlezle optimistický refrén mi je mi proti srsti, takže u ní jsem neprofesionálně nejednou stiskl tlačítko pro skok na další skladbu. “200 Years” a hlavně roztahaná “The Curse” jsou zase tím typem skladeb, o nichž je obecné povědomí, že na albu jsou, ale při poslechu se jednoduše ztratí. Já sám si třeba i po několika posleších nepamatuji z nejdelšího kousku “The Curse” byť jen jediný moment, což zcela určitě není nejlepší vizitka. Že by se naopak jednalo o neprostupný kus plný progrese a změn nálad, díky čemuž mi neleze pod kůži, se říct nedá, takže zůstává ve škatuli zbytečných záležitostí.
Takže, jak se to tedy s “Blind Rage” má? Na jednu stranu je mi sympatické, že je album čistší a prostší na vyloženě nudné skladby, než jako tomu bylo u předchůdce “Stalingrad”, a že se podařilo poskládat dohromady hned několik velmi povedených válů, ale pořád to není to pravé ořechové. Hodnotit technické zpracování nebo instrumentální výkony mi u takového jména přijde jako vyložená zbytečnost, takže pokud zůstaneme čistě u hudby samotné, tak Accept potěšili. Nepřekvapili, ale potěšili. “Blood of the Nations” sice překonáno nebylo, ale to snad ani nikdo nečekal. Pokud se spokojíte s klasickým materiálem, který je ozdoben klasickým logem a nemáte ambice na podobná překvapení, jaké si tito Němci přichystali před čtyřmi lety, tak by s býčím “Blind Rage” neměl být problém. Není spíchnuté tak horkou jehlou, abych se k poslechu musel vyloženě nutit a v tuto chvíli si dokonce myslím, že se k Accept ve verzi 2014 i vrátím, protože nejedna skvělá skladba mě k tomu donutí.
Další názory:
Nespornou výhodou “Blind Rage” je to, že se jedná o výrazně lepší nahrávku, než bylo uspěchané “Stalingrad”. Nevýhodou naopak je, že na comebackový majstrštyk “Blood of the Nations” se novinka nechytá ani náhodou. Nicméně i to, že se Accept povedlo oproti předchozí nemastné, neslané nudě laťku zvednout, mi aktuálně ke spokojenosti docela stačí. O tom, že by “Blind Rage” nudilo, se bavit takřka nemůžeme, naopak některé skladby se velice povedly. U mě osobně vedou především “Dying Breed”, “Dark Side of My Heart”, “200 Years” nebo “From the Ashes We Rise”; poměrně zajímavá mi přijde i “The Curse”. Nějaké vaty je tu naštěstí minimum a vlastně jen o “Wanna Be Free” můžu prohlásit, že mi vyloženě nesedla a že bych byl radši, kdyby se na desku nedostala. Je fakt, že úvodní singl “Stampede” ani omylem není taková hymna, jako byla “Teutonic Terror”, především refrén se sborovým “Stampede…” je trochu jalový, ale sloky jsou solidní, takže se to dá přežít. A právě “solidní” se dá vztáhnout i na ten zbytek písniček, jež jsem nejmenoval, což také ve výsledku dává i solidní desku. Nejsem z “Blind Rage” úplně na větvi a vracet se asi stále budu spíš k “Blood of the Nations”, ale i tak se u novinky z dílny Accept na chvíli dá zabavit více než dobře. H.
Co vám budu povídat, většina pagan metalových kapel, které podle mě za něco stojí a chovám je v nějaké vážnosti, pochází z několika málo zemí. Když odhlédnu od Skandinávie a Ukrajiny, zbývají tu Britské ostrovy, kde (když nepočítám zástup jiných kapel) již před téměř deseti lety vznikli Darkest Era, míchající heavy metal a melancholickou náturu tamního kraje, konkrétně Severního Irska.
Už jejich debut “The Last Caress of Light” se mi dost líbil, a tak bylo jasné, že se dřív nebo později podívám, zač je toho novinka “Severance”. Darkest Era na ní pokračují víceméně tam, kde před třemi, čtyřmi lety skončili. Drží se své osobité tváře, ve které se zádumčivá, typicky irská nálada, jakou už několik alb čarují třebas Primordial, míchá s živelnějšími heavy metalovými postupy. Na novince si zachovávají svůj dosti specifický zvuk, hudbu jako takovou ale dost přiostřili a zrychlili.
Vedle několika výpravnějších kusů (musím zmínit hlavně závěrečnou “Blood, Sand and Stone”) to totiž občas zasmrdí black metalovými sypačkami, což je nejvíc cítit v úvodní “Sorrow’s Boundless Realm” a “Trapped in the Hourglass”. Ostřejší nátuře svědčí absence akustické balady i vyloženě dlouhých opusů, což byly dvě poslední písně z minulého alba, stejně jako kratší hrací doba, která se smrskla na necelých 45 minut. Díky tomu je “Severance” našlapanější a podstatně záživnější než prvotina, které přece jen ke konci trochu docházel dech.
Deska není tak “folková” jako předchozí album a staví především na kytarách a skvělém čistém vokálu, což ale Darkest Era stačí k tomu, aby vytvořili příjemnou, melancholickou náladu i parádní momenty. Sice to není nic, co by mě posadilo na prdel, předností “Severance” je ale dostatek chytrých nápadů spolu s upřímností, uvěřitelností a jistou pokorou, což je věc, která mnohým rádoby pagan kapelám tolik chybí.
