Země: Kolumbie Žánr: heavy / doom metal Datum vydání: 27.1.2015 Label: Gomorrah Records
Tracklist:
01. Río frío
02. El lamento de Penélope
03. La gran laguna
04. Coeur-de-lion
05. Condordäle
06. Helle gemundon in mod-sefan
07. Adagio
08. Duin
Mluví-li se o hudební nahrávce, většinou se mají na mysli přímo ty zvuky, které se na člověka linou z reproduktorů, přestože k desce jako takové neodmyslitelně patří i další věci jako obal (a obecně grafická stránka) či texty. A to dokonce i v dnešní době, kdy většina lidí muziky sjíždí skrze digitální distribuce (v tom lepším případě) anebo rovnou z nelegálního warezu. Té muziky totiž vzniká tak velké množství, že není v silách jednoho člověka to všechno poslouchat, a tak je to mnohdy právě přebal, co posluchače zaujme a kvůli čemu se rozhodně věnovat nějakému albu svůj čas. Ne vždy se však tento přístup musí vyplatit…
Kolumbijská skupina Cóndor si na svou druhou desku určitě dala zajímavou obálku. Právě artwork „Duin“ byl tím hlavním důvodem, proč jsem si řekl, že tomu zkusím dát šanci. Bohužel, realita vypadá tak, že přebal není jen tou nejlepší věcí na celém počinu, protože je dokonce jedinou dobrou věcí, již na „Duin“ najdete…
Cóndor jsou velice mladou skupinou. „Duin“ je sice jejich druhým řadovým počinem, s nímž navazují na debut „Nadia“ z léta 2013, ale dvě desky na kontě automaticky neimplikují fakt, že ti muzikanti mají zkušenosti na rozdávání. Cóndor totiž fungují jen dva roky (počítáte správně – debut vydali hned v prvním roce fungování) a už podle fotek je jasně vidět, že těmhle hošanům bude tak stěží dvacet. V takové konstelaci (o níž jsem se jen tak mimochodem dozvěděl až s odstupem během poslechu – předem jsem si to nezjišťoval a šel jsem do toho bez jakýchkoliv předsudků) je samozřejmě trochu naivní očekávat nějaké velké zázraky a také se dá leccos omluvit. Já to samozřejmě beru, že je asi potřeba se nejdřív trochu vyhrát a posbírat nějaké ty zkušenosti, ale to nic nemění na tom, že se „Duin“ dá poslouchat jen horko těžko.
Z „Duin“ totiž doslova čiší amatérismus, a to nejen zvukový, ale především skladatelský. S tím je spojena i obrovská naivita celého materiálu. Vzdáleně mi to trochu připomíná stařičký východoevropský metal z doby, kdy byla tahle oblast ještě drtivě sevřená v kleštích komunismu a jakákoliv tvrdší muzika se tu dělala pokoutně a v porovnání se západem byla sto let za opicemi. Cóndor znějí relativně podobně, akorát ještě o kousek hůře a naivněji. Jistě někdo by mohl argumentovat tím, že kolumbijská metalová scéna asi nebude zrovna vyspělá, ale na druhou stranu – znám kolumbijské kapely, jež i se svým debutem dokážou se ctí obstát v mezinárodní konkurenci svého žánru, takže tím bych to zas tak moc neomlouval.
Inu, a co že se to tedy Cóndor vlastně snaží produkovat? Ten jejich metal je stylově takový trochu nejednoznačný… řekl bych, že asi nejlépe by to šlo popsat jako heavy metal s death metalovým growlingem, nicméně tu a tam své formální růžky vystrkuje i doom metal (avšak takový ten klasický, který je s nadsázkou řečeno „pomalejším heavy metalem“ – žádný funerální pohřeb). Nicméně, ve finále je přece jen hlavní fakt, že je to celé obaleno nezáživností, průměrnou rytmikou a naivní kytarovou stránkou.
Celou nahrávku předznamenává už její rozjezd v podobě „Río frío“, což je instrumentální metalová adaptace slavné „Vltavy“ od Bedřicha Smetany. Našince možná potěší fakt, že proslulý český skladatel není neznámým pojmem ani v Kolumbii, ale to je asi tak vše, jelikož podání Cóndor je podobně nepovedené jako zbytek „Duin“. Popravdě jsem měl dost často problém nahrávku vůbec doposlouchat, přestože trvá nějakých 47 minut, což vůbec není nějak závratná stopáž… sám od sebe jsem však nikdy nebyl schopen to nezapíchnout někdy v průběhu desetiminutové „Condordäle“, protože už před uplynutím půlhodiny jsem toho měl jednoduše dost a celé mě to tak nebavilo, že jsem musel skončit. K tomu, abych „Duin“ dojel až do konce, jsem se tedy nakonec musel doslova přinutit, ale buďte v klidu – ani závěr alba laťku nijak nezvedá a dojem nelepší.
Jasně, je to mladá kapel, já to beru. Stejně tak nepopírám, že jsem už slyšel i mnohonásobně horší věci. Ale to, že jde o nezkušenou kapelu, není důvod k tomu tvrdit, že se jedná o dobrou věc, když tomu tak prostě není. Já osobně si „Duin“ nikdy v životě nepustím a to samé doporučuji i vám.
Země: USA Žánr: power / heavy metal Datum vydání: 2.6.2015 Label: Metal Blade Records
Tracklist:
01. Win Hands Down
02. Mess
03. An Exercise in Debauchery
04. Muscle Memory
05. That Was Then, Way Back When
06. With a Full Head of Steam
07. In an Instant
08. A Dive
09. Up Yours
Kdyby se vyhlašovala anketa o nejnedoceněnější kapelu na metalové scéně, tak Armored Saint by se dle mého skromného názoru umístili vcelku vysoko. Tahle parta z Los Angeles během své historie, jejíž první kapitola se začala psát již v roce 1982, nikdy nevystoupala na širší vrchol metalového Olympu a vždy zůstávala co do věhlasu někde v základním táboře. Je fakt, že si za to může částečně i sama, protože roky její aktivní kariéry jsou celkem slušně ořezané v závislosti na působení pěvce Johna Bushe v řadách thrash metalových velikánů Anthrax, a právě tady tedy začnu dnešní pojednání o sedmém albu veličiny amerického power / heavy metalu.
V průběhu 80. let se vše zdálo být v naprostém pořádku a skupina pomalu a jistě směřovala ke svému nejdůležitějšímu opusu, jímž se stalo „Symbol of Salvation“ z roku 1991. Skvělé album, které je dodnes esencí toho, co Armored Saint pro americkou heavy metalovou scénu znamenají. Po skončení turné k této desce však dostal John Bush nabídku od zmíněných Anthrax, již přijal, zbytek kapely odmítl pokračovat a Armored Saint se oficiálně rozpadli. Trvalo dalších osm let, tedy do roku 1999, než se nad budoucností Anthrax vznášel velký otazní, a basák Joey Vera s Johnem Bushem se rozhodli oživit své vlastní dítě. Ve studiu se sešla stará sestava a výsledkem byla deska „Revelation“, jež sice na famózního předchůdce nedokázala navázat, ale přesto se jedná o skvělou heavy metalovou nahrávku, která si přešlapů vybrala jen opravdové minimum.
V té době se však schylovalo k návratu Anthrax do studia a natáčení nové desky, takže Armored Saint se v roce 2003 opět na několik let rozešli. No, a třetí „začátek“ této pětice na sebe nenechal čekat dlouho poté, co se John Bush pakoval z řad velkých thrash metalistů z New Yorku. V roce 2010 tak vyšlo album „La Raza“, jemuž se nepodařilo zopakovat úspěch předchozích nahrávek, a přestože jednotlivé písně nebyly špatné, tak pro mě osobně tohle album bylo zklamáním, protože dřívější chemie jednotlivých členů nějak záhadně nefungovala, čímž se dostáváme do letošního roku, kdy vychází sedmá řadovka, která se jmenuje „Win Hands Down“ a která by měla napravit reputaci po předešlém škobrtnutí.
Od minula se personálně nic nezměnilo a Armored Saint tak opět stojí ve své nejsilnější možné sestavě čítající famózního Johna Bushe za mikrofonem, kytarový tandem Phil Sandoval a Jeff Duncan a rytmickou sekci v obsazení Joey Vera u baskytary a Gonzo Sandoval za bicí soupravou. Co to znamená? Fanoušci se můžou těšit na příval charakteristických melodií a kytarových riffů a sól, díky nimž tolik tuhle partu milují. A zásadní otázka, jestli se Armored Saint podařilo navázat na své nejsilnější desky, si zaslouží zcela jistě kladnou odpověď. „Win Hands Down“ je totiž fantastická nahrávka, která dýchá na krk i takovému opusu, jakým je „Symbol of Salvation“, protože načasování skladatelské formy se Armored Saint vydařilo opravdu na jedničku a během celých 50 minut nešlápla tahle pětice vedle.
Laťku nastaví zatraceně vysoko úvodní singl „Win Hands Down“. Tahle skladba se mi ihned po zveřejnění dostala hluboko pod kůži a v osobním žebříčku nejoblíbenějších písní kapely se postupně usadila na předních příčkách. Tohle je přesně ta skladba, která naplno odhaluje kouzlo Armored Saint, takže krom v životní formě zpívajícího Johna Bushe přináší tahle energická záležitost v rychlejším tempu ukázku kytarové souhry dvojice Duncan/Sandoval. „Win Hands Down“ vrcholí ve skvělém kytarovém sólu, jemuž předchází krátká jazzová pasáž, jež opravdu překvapila. Následující „Mess“ za titulní kompozicí nijak nezaostává a svým tahem na branku se jí i vyrovná. Nedostalo se jí sice tak hitového potenciálu, ale Armored Saint nejsou od toho, aby účelně tvořili hity. Právě tato píseň by se asi nejvíce vyjímala na „Symbol of Salvation“, protože si drží jeho kytarovou i vokální nabroušenost, která ostatní položkám schází.
Není pochyb o tom, že hlavní postavou „Win Hands Down“ je John Bush. Jeho zemitý vokál zní i po padesátce skvěle a hudbě Armored Saint dodává opět obrovskou porci energie a dynamiky, což je slyšet v zprvu nenápadné kytarovce „That Was Then, Way Back When“, jíž chybí vyložený moment oživení, protože po většinu doby šlape v rychlejším tempu, ale zpěvák ji pozvedl minimálně o třídu výš. Totéž by se dalo říct o „Dive“, ačkoli v tomto případě to neplatí s tou dynamikou, protože se jedná o pomalou baladu s melancholickou atmosférou, v níž se k Bushovi přidali ostatní členové jen jako takový letmý doprovod, protože minimálně v průběhu její první poloviny patří hlavní slovo právě zpěvákovi. Postupně se nabalují ostatní nástroje a teskné kytarové sólo s piánem trochu zboří grungeovou atmosféru, již si “Dive” pomalu buduje, a jak balady nemusím, tak tohle je výjimka potvrzující pravidlo.
Pokud se nepletu, tak „Win Hands Down“ přináší vůbec poprvé vokální hostovačku a děje se tak prostřednictvím energické riffové jízdy „With a Full Head of Steam“, v níž se vedle Bushe postaví za mikrofon Pearl Aday, což je manželka Scotta Iana z Anthrax, o níž jsme již letos mohli slyšet v souvislosti s Motor Sister a jejich debutovou deskou. Tahle píseň je natlakovaná hitovka, jíž vokální odpovídačky obou pěvců sluší a díky rychlému tempu si ji určitě zapamatujete. Oproti ostatním písním je svou jednoduchostí a zpěvností trochu odlišná. Přeci jen, delší kompozice typu „An Exercise in Debauchery“, „Muscle Memory“ a „In an Instant“ operují s něčím jiným než jen přímočarou drzostí. Prvně jmenovaná power metalovými kytarami s epickým refrénem, „Muscle Memory“ košatou stavbou, kdy se ubralo na rychlosti a přidalo na dramatičnosti, a „In an Instant“ zase gradací, kdy Armored Saint přecházejí od akusticky odlehčených pasáží ke klasickým heavy metalovým pořádkům. Ačkoli se poslední dva kousky natáhly za hranici sedmi minut, tak nelze říct, že by to bylo ke škodě věci, protože i přes delší hrací dobu ty písně mají stále takový ten zdravý tah na branku a neplácají se v bezradnosti skladatelské neschopnosti a všechny prvky do sebe zapadly.
Od „Win Hands Down“ jsem čekal hodně, nebudu lhát, že tomu tak nebylo. První zveřejněné písně mě hodně slušně navnadily, ale nyní musím říct, že výsledek ještě předčil moje optimistické očekávání. Armored Saint se podařilo natočit jednu z nejlepších desek své dosavadní kariéry, ne-li vůbec tu nejlepší. „Win Hands Down“ sice nelze přišít takový ten punc léty prověřené kvality, jímž se může „Symbol of Salvation“ pyšnit již čtvrt století, ale slabého místa byste na této desce hledali marně. Všechny písně jsou provázány se skladatelskou jistotou velmi těsně, a výsledkem je tak metalová nahrávka ryzí čistoty, která letos ve své váhové kategorii jen těžko najde přemožitele. Hodně překvapivý aspirant na album roku!
Země: Velká Británie Žánr: heavy / speed / black metal Datum vydání: 26.1.2015 Label: Spinefarm Records
Tracklist:
01. Eruptus
02. From the Very Depths
03. The Death of Rock’n’Roll
04. Smoke
05. Temptation
06. Long Haired Punks
07. Stigmata Satanas
08. Crucified
09. Evil Law
10. Grinding Teeth
11. Ouverture
12. Mephistopheles
13. Wings of Valkyrie
14. Rise
Není legenda jako legenda. Popravdě řečeno, mnohdy se mi zdá, že je tento pojem pro hudební skupiny zbytečně nadužíván… nebo lépe řečeno, užíván i v případech, kdy to rozhodně není na místě. Už jsem viděl i to, kdy některá kapela sama sebe označovala (anebo se nechávala označovat) jako legendu, přestože měla na kontě třeba jen jedno, dvě alba a sotva dekádu fungování. Anebo že se někdo označuje za legendu jen proto, že prostě hraje dvacet roků, což je holý nesmysl a zcela scestná představa o legendárnosti. Když hrajete dvacet let, jste bezesporu veteráni a zkušení mazáci; legendární či kultovní statut se ovšem odvíjí od něčeho jiného.
Pak jsou ale kapely, o jejichž legendárnosti se není třeba přít ani v nejmenším. Nicméně ani takováhle opravdová a velká legenda by neměla mít vyloženě na růžích ustláno a nemělo by se automaticky nekriticky přijímat vše, co pod její hlavičkou vyjde. Je pravda, že takováhle legenda má svoje zásluhy, za což jí patří respekt a uznání, už nepotřebuje něco dokazovat, což od ní asi ani nikdo nečeká, a leckdy dokonce není nutné, aby se kamkoliv posouvala. Jenže aby její existence (za předpokladu, že se jedná o živoucí legendu, tedy skupinu, jež stále hraje a je aktivní) nepostrádala smysl, je dle mého názoru bezpodmínečně nutná tvorba nové hudby a také aby měla smysl i tato hudba. Sestavu takových hudebních titánů snad nikdy netvoří žádní debílci, takže většinou s onou smysluplností existence nebývá až takový problém, avšak bohužel jsou i případy, kdy při poslechu aktuální tvorby skutečně přemýšlím o tom, zdali by nebyl lepší konec. Takhle z hlavy mě okamžitě napadají dva nejkřiklavější případy, u nichž něco takového cítím – Metallica, jejíž fungování v posledních letech se mi absolutně znechutilo, a Venom…
Od roku 2005, kdy Venom obnovili činnost poté, co se lídr Cronos zotavil ze zranění zad, které si přivodil v roce 2002, se jejich tvorba začala ubírat směrem, který mi nejenže není moc milý, ale téměř se mi i začíná protivit. Nemohu si totiž pomoct, ale ze současného počínání britského tria jednoduše víc než potřebu hrát hudbu cítím kalkul a s ním spojenou neupřímnost… při vší úctě, současný Venom mi připadá, jako kdyby fungoval už jen kvůli prachům. Přes to bych se možná dokázal přenést, pokud by mě ta muzika vážně bavila, ale ta aktuální alba kapely jsou tak slabá a vyčichlá, že jednoduše nejsem ochoten nad tím přivírat oči.
Jasně, od skupiny, jež začala hrát ještě v 70. letech a svého času de facto položila základy veškerému extrémnímu metalu (nejen black metalu – nemyslím to nijak pejorativně, ale Venom black metal prostě není, je to tvrdší rock’n’roll, extrémnější heavy/speed, ale určitě ne skutečný black metal), nečekám, že bude v roce 2015 posouvat hranice tvrdé muziky kupředu, nejsem naivní. Jenže to, co Cronos a jeho kumpáni v současné době předvádějí, je jednoduše okaté vykrádání sebe sama z počátku 80. let… dokonce se to Venom ani nesnaží nijak zakrývat, když jsou v návaznosti na legendární „Black Metal“ schopni pojmenovat album „Metal Black“ a hned další fošnu po vzoru „Welcome to Hell“ nazvat „Hell“ (popravdě už jsem tehdy myslel, že další deska ponese název „Satan“ podle „At War with Satan“). Jenže to, co fungovalo před třemi dekádami, protože tenkrát to bylo novátorské a sálalo z toho nadšení z hraní a autenticita, díky níž jsou ta alba dodnes kulervoucí, bude těžko fungovat, když se to snažíte napodobit o 30 roků později jako staří fotři, jimž jde spíš o zaplacení účtů.
Jistě, i po 30 letech aktivní kariéry je možné hrát stále to samé tak, aby to fungovalo… je možné stárnout s grácií a stále mít tu pověstnou jiskru, aniž byste onen hudební recept změnili. Jenže něco takového předvádějí Motörhead nebo AC/DC, nikoliv Venom. Když skládáte desky z triviálních odrhovaček, tak to prostě fungovat nemůže… zvlášť když to navrch zalijete fakt špatnými texty. Právě ty mě iritují možná ještě víc než ta hudba… Když totiž slyším to, co Cronos zpívá na letošní fošně „From the Very Depths“, tak mě vždycky napadne, jestli se ten člověk necítí trochu trapně hlásat v 53 letech do mikrofonu tohle… nemůžu si pomoct, ale buď přemýšlí, jako kdyby mu bylo spíš tak 15, anebo je to vážně čirý kalkul, hlavně aby byli jakože true metloši spokojení. Nejsem si ale jistý, jaká z těch dvou variant je ta horší…
Tím jsme se pomalu dostali právě k letošní novince – ačkoliv vše, co již padlo, se dá bez sebemenších problémů vztáhnout i na „From the Very Depths“. Jediná pozitivní věc je, že mi nová placka přijde o chloupek méně nudná než minulé „Fallen Angels“, ale obecně vzato se mi to pořád zdá – nebojím se říct – blbé. Extrémně, naprosto EXTRÉMNĚ imbecilním obalem počínaje, nechtěně směšnými texty pokračuje, nezáživnou hudbou konče.
Výše jsem již řekl, že se současná alba Venom skládají z odrhovaček… sice se nerad opakuji, ale musím to říct znovu, protože neznám jiné slovo, které by tak krásně dokázalo vystihnout to, jak „From the Very Depths“ zní. Hned první na ráně je třeba song „Long Haired Punks“, na nějž nálepka „odrhovačka“ sedne lépe než pověstná prdel na neméně pověstný hrnec – naprosto nezáživné střídání rychlejšího tempa se zoufale nudným pomalým riffem a ukázkově dementní text, toť jedna z formálně největších metalových legend v roce 2015. Podobných se však najde mnohem více… „The Death of Rock’n’Roll“, kterou trochu zachraňuje alespoň kytarista Rage se svým sólem, titulní „From the Very Depths“, „Mephistopheles“ a tak dále. Takové „Temptation“, „Stigmata Satanas“ či „Wings of Valkyrie“ sice sem tam disponují alespoň nějakým tím trochu slušnějším riffem, ale ani to je příliš nezachrání, protože to ani náznakem nejsou takové šlehy, aby kvůli nim stálo za to trpět tu vatu okolo.
Ještě horší je však to, že i těch několik málo výjimek, které jsou o malinko lepší, se strašně rychle ohraje a velmi brzy jim dojde dech. Ukázkovým příkladem budiž třebas „Smoke“, její chytlavé střední tempo mě – nepříliš dobrému refrénu navzdory – zaujalo hned při prvním poslechu „From the Very Depths“. Avšak už někdy při čtvrtém či pátém poslechu ten song nudí stejně jako vše okolo. Není v tom ale sám, neboť úplně stejně je na tom třeba i „Crucified“. Takovou „Grinding Teeth“ alespoň trochu ozvláštňuje kytarová melodie (jíž je pohříchu málo) a povedené sólo, ale ten zbytek je nemlich stejná nuda jako ty věci z předcházejícího odstavce.
Nějaké slušnější kusy, které mě alespoň trošičku baví, jsem si tím pádem na „From the Very Depths“ našel pouze dva. Jedním z nich je devátá „Evil Law“, v níž je dobrý především bubeník Danté, ale celkově má tahle písnička na rozdíl od toho všeho okolo něco málo do sebe – snad i díky tomu, že to není další klasická odrhovačka jako to všechno okolo. I zlom, kdy se „Evil Law“ po rytmičtější první půli zvrhne v polohu, jež je pro Venom typičtější, funguje dobře a dává mi smysl. Druhým vrcholem pak je až úplně závěrečná „Rise“, což je asi jediný vál na desce, o němž se dá tvrdit, že má trochu koule a posluchače nějak nakopne… bohužel však to nakopnutí přijde až po více jak 45 minutách hrací doby.
Sám sebe se ptám, proč ta nová alba Venom vlastně poslouchám, když stejně už předem vím, jak to bude znít (už jen tohle je prostě špatně) a že se mi to nebude líbit. Možná je to naivita, jestli se to náhodou konečně nezlomí, nicméně vzhledem k tomu, že ani „From the Very Depths“ nic nezlomilo, příště už to asi zkoušet nebudu a ušetřím si čas pro jiné nahrávky, u nichž se budu upřímně bavit.
Nechci, aby to všechno vyznělo nějakým způsobem, který neodpovídá pravdě… určitě si nemyslete, že Venom nesnáším a že si jen honím triko a ego na zprcávání legendární kapely, protože to na internetu prostě jde. Tak to není – spoustu muziky, kterou Venom v minulosti nahráli, mám strašně rád a jejich rané desky jsou nedotknutelné kulty… jsem upřímně přesvědčen, že kdo nepřísahá na „Black Metal“, ten tvrdé muzice nerozumí a měl by okamžitě odevzdat průkazku posluchače metalu. Jenže o to víc mě mrzí, co Venom předvádějí nyní.
Každá správná recenze by asi měla skončit tím, jestli autor onu recenzovanou desku doporučuje či nedoporučuje k poslechu. U „From the Very Depths“ je tento verdikt nad slunce jasný – navzdory legendárnímu logu na obálce jednoznačně ne, nedoporučuji.
Druhý pohled (Kaša):
Docela by mě zajímalo, kde získal Cronos tolik sebejistoty, že si v aktuální skladatelské formě troufne se svým legendárním dítkem Venom na album o 50minutové hrací době a 14 skladbách (pokud počítám i dvě krátká intra „Eruptus“ a „Ouverture“). Hudba Venom je totiž nejpozději od návratového „Metal Black“ těžce předvídatelná a kolovrátková, takže je úplně fuk, jak se jmenuje samotné album a vlastně i skladby, jež se na daném kotoučku nacházejí, protože výsledkem je další hřebíček do rakve hudební legendy, která už se dnes nezmůže na nic víc než na paběrkování na své dávné slávě a přetáčení starých skladeb pod novými tituly.
Oproti minulejšku v podobě „Fallen Angels“ mi „From the Very Depths“ přijde ještě o malý kousek nudnější a nezajímavější, což je vzhledem ke kvalitě předchůdce ne zrovna lichotka. Nový fanoušek možná bude uchcávat blahem nad dřevní atmosférou a pěkně svižným materiálem, jemuž energie nechybí, což nelze popřít a Cronosovi v tomto ohledu křivdit, ale pro mě je to jen znovu převařený čaj značky „Welcome to Hell“ a „Black Metal“. Kdybych opravdu musel a pod nátlakem musel vybrat nejlepší písně, tak sáhnu po motörheadovské „The Death of Rock’n’ Roll“ a střednětempé „Crucified“ s úderným riffem. Ten zbytek mi splývá i navzdory opakované snaze si album opravdu vyslechnout.
Možná se zdá, že jsem k Venom až přehnaně kritický, protože Cronos nedělá nic jiného než spousta dalších věhlasných kapel s dlouhou historií, ale jeho naivně stupidní kolovrátek mě prostě nebaví, protože poslouchat na takové ploše přemrštěný počet nudných vypalovaček bez nápadu není nic, na čem bych ve svém volném čase dobrovolně ujížděl. Díky za nic, Cronosi.
Země: Švédsko Žánr: heavy / power metal Datum vydání: 6.5.2015 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. War of the Worlds
02. Bay of Pigs
03. Braveheart
04. The Mad Piper
05. USS Monitor
06. Tears from the North
07. Admiral Over the Oceans
08. Back to Iwo Jima
09. Schindler’s Ark
10. Gods and Generals
11. Knights of Dalecarlia [bonus]
12. Colours on My Shield [bonus]
Debutové album heavy metalových Civil War jsem před dvěma lety trestuhodně minul. Momentálně se v návaznosti na jejich novinku „Gods and Generals“ snažím vše dohnat a uznávám, že jde o to nejlepší, co tehdy melodická metalová muzika mohla nabídnout.
Pro ty, kteří na tom byli doteď jako já, jen v krátkosti. Kapela Civil War vznikla poté, co se čtyři členové Sabaton před třemi roky sebrali a jednorázově odešli. Krátce na to začali společně zkoušet, nabrali zpěváka a vznikla nová metalová hvězdička. Jejich debut byl napjatě očekáván a v očích mnoha posluchačů dokonce předčil vše, co do té doby nahráli samotní Sabaton. Ti jsou Civil War současně největší konkurencí, protože tematicky se zaobírají velmi obdobnými tématy, a to převážně těmi válečnými.
Civil War dokonce i zní podobně jako jejich starší bratříček Sabaton. Celé je to ale takové nové, nablýskané a svěží. Kluci se zkrátka chtěli předvést a ukázat Brodénovi (lídr Sabaton), že úspěšná muzika není jen o tajtrlíkování na pódiu a skandování laciných narážek. „Gods and Generals“ je tak minimálně o dvě třídy lepší než poslední zářez Sabaton jménem „Heroes“. Se starší tvorbou se může směle měřit a je na každém, na čí stranu se přikloní. V budoucnu si s radostí pustím jak dřívější tvorbu Sabaton, tak i nový materiál Civil War.
Jestli něčím „Gods and Generals“ strčí veškerou ostatní současnou heavy metalovou tvorbu do kapsy, je to určitě promyšlenými texty. Ty nejsou vůbec prvoplánové a z písniček díky nim dýchá neuvěřitelná atmosféra. Oslavují velké bitvy, hrdinské oběti nebo nezapomenutelné vojevůdce. Vlastně stejně jako texty Sabaton. Civil War si však vybírají méně známá témata a texty často nejsou jen o silných refrénech. Dokážou zaujmout po celé své délce a s „Gods and Generals“ se poslouchač ani vteřinu nenudí. V případě Sabaton jsou některé písně vyloženě slabé a vycpávkové. Ano, opět koukám přímo na tebe, „Heroes“.
S předchozím odstavcem přímo souvisí i výkon frontmana Nilse Patrika Johanssona. Polohy, v nichž zpívá, se do prezentované látky výborně hodí. Jeho nakřáplý hlas není tak čistý jako u některých heayvy/power metalových kolegů, ale to vůbec nevadí. Vše zvládá s přehledem a jistá podobnost s řízným hlasem frontmanů Accept či slovutných AC/DC jistě naláká více posluchačů. Zpočátku jsem měl trochu problém s intonací, ale hned během prvního poslechu jsem si v pohodě zvykl.
Hudebně jde spíše o více epický hevík a nebýt neotřelého podání a unikátních témat, nešlo by až na pár výjimek o nic zvláštního. Zpracování je obecně nadprůměrné. Důraz klade hlavně na vojenské melodie tu proložené například dudy, tu klávesovou linkou. Dovedl bych si představit ještě okázalejší melodie, ale možná by potom „Gods and Generals“ ztratilo na části svého kouzla. Vůbec nevadí, že doprovodná hudba spíše sekunduje textům, naopak.
Dovolím si vypíchnout tři opravdu výborné songy. V poslední době si nepamatuji lepší otvírák, než je „War of the Worlds“. Příjemný rozjezd a především vynikající refrén navnadí na poslech desky na jedničku. „Braveheart“ se nese ve velmi pomalém duchu a oslavuje osvoboditele Skotska Williama Wallace. Mým favoritem se ale trochu překvapivě stala bonusová „Colours on My Shield“ se zcela uchvacujícím refrénem. Při poslechu této písně má člověk opravdu pocit, jako by se ocitl na bojišti v plné zbroji, v ruce třímal meč a štít a vyrážel proti nepřátelské přesile. Působivé a vtahující.
„Gods and Generals“ je poctivé a řemeslně zručně vypiplané album, které si klade za cíl položit protivníka jménem Sabaton definitivně na lopatky. Povedlo se mu to? To si musí každý rozhodnout sám. Pro Sabaton mluví větší jednoduchost, vstřícnost a energičnost. Materiál Civil War je naopak promyšlenější, atmosféričtější a momentálně i sympatičtější. Sabaton by si každopádně už neměli být tolik jisti svým postavením, protože jestli ne teď, tak do budoucna se jim v sousedství tvoří opravdu silná konkurence.
Druhý pohled (H.):
Možná ne každý z nás, ale myslím, že většina z nás má nějakou známou kapelu, již všichni okolo žerou a považují ji za skvělou, zatímco vám připadá strašně nudná, přeceňovaná a mnohdy dokonce i vysloveně blbá. Jednou z těchto skupin jsou pro mě Sabaton… pár vcelku poslouchatelných písniček jim sice upřít nemůžu, ale jedná se spíše jen o výjimky, jelikož obecně mi jejich tvorba přijde fakticky totálně jalová.
Když se od Sabaton v roce 2012 trhli hned čtyři členové a následně zformovali novou kapelu s názvem Civil War, nebyl vlastně jediný důvod, abych tomu věnoval jakoukoliv pozornost. Přesto jsem si jejich debutovou desku „The Killer Angels“ pustil a navzdory všem očekáváním a předpokladům (včetně mých vlastních) se mi to skutečně upřímně zalíbilo a to album mě prostě a jednoduše bavilo. Jeho pokračování „Gods and Generals“ jsem sice nevyhlížel netrpělivě a jako na trní, to zase ne, ale když tento počin světlo světa skutečně spatřil, s chutí jsem se mu taktéž podíval na zoubek. A opětovně musím říct, že mě to prostě baví…
Na novince mě mírně mrzí jen jedna věc. Zatímco na „The Killer Angels“ byl znatelný nádech hard rocku, který tu nahrávku velice příjemně osvěžoval, v případě „Gods and Generals“ tohle až na výjimky takřka vymizelo a Civil War jsou tentokrát čistší heavy / power metal. Nicméně ve výsledku to není žádný skutečný problém není, jelikož se Švédům i tak povedlo dát dohromady několik velmi povedených heavy metalových písniček, jež se poslouchají jedna báseň, aniž by byly – a to se mi na Civil War líbí především – vyloženě prvoplánové a nebo útočily na první signální za pomoci prostoduchých halekaček.
Právě tohle je ten důvod, proč mi nejenže nevadí, že Civil War vlastně nejsou hudebně zas až tak vzdálení od svého dřívějšího působiště (ostatně, i textová stránka nebo nálepka „ex-Sabaton“ úplně všude svědčí o tom, že trochu té reklamy si na svých známějších kdysi-kolezích Civil War dělají), ale dokonce si i myslím, že tuhle záležitost pojali v mnohem lepším duchu. Zatímco Sabaton totiž bodují právě těmi odrhovačkami a instantně hitovými refrény, které mi lezou krkem, Civil War jsou takoví… trvanlivější, určitě sympatičtější a nebojím se říct, že i inteligentnější. A také – umějí s citem využívat i klávesy, což je oproti trylkovému cirkusu od Sabaton hodně, hodně příjemná změna.
Co se týče oněch povedených písniček, několik svých favoritů jsem si na „Gods and Generals“ určitě našel. Mezi ně patří třeba klipová „Bay of Pigs“, která šlape přímo ukázkově ve slokách i refrénech, hezky vystavěná „Braveheart“, další refrénová paráda „USS Monitor“, „Admiral Over the Oceans“ s pěknou melodií a v neposlední řadě rovněž „Schindler’s Ark“ s (opětovně) výtečným refrénem, v jehož případě by šlo mluvit i o působivosti. Zajímavé je ovšem i to, že za pozornost stojí taktéž bonusy na limitované edici, protože ty určitě nejsou jen tak navíc, aby se neřeklo, a oba dva jsou rovněž velmi dobré. Vlastně bych řekl, že silnější než jiné kusy ze základního alba…
…Ačkoliv si totiž Civil War drží vysokou laťku po celou dobu a „Gods and Generals“ je jako celek bezesporu výborná nahrávka, Švédové se bohužel nevyhnuli ani troše té vaty. Tu pro mě osobně představuje hlavně pomalá „Tears from the North“ a titulní „Gods and Generals“, které bych si obě bez sebemenších problémů odpustil, a popravdě řečeno nejsem tak úplně na větvi ani z otvíráku „War of the World“.
Obecně vzato se mi však „Gods and Generals“ stále velice líbí a ukazuje, že i v žánru, který je vyčpělý a většinou skrz naskrz prolezlý klišé a naneštěstí mnohdy i vyloženou tupostí, se stále dá vytvořit skvělá deska. Civil War sice ani v nejmenším nejsou novátoři a hranice nikam neposouvají, přesto mě jejich muzika vážně baví a určitě budu jejich činnost sledovat i nadále. „The Killer Angels“ mi asi přišlo o kousíček lepší – možná i proto, že novince už logicky schází ten efekt příjemného překvapení – ale i tak za mě rozhodně palec nahoru.
Země: Rusko Žánr: heavy metal Datum vydání: 25.11.2014 Label: M2BA
Tracklist:
01. Через все времена
02. Город
03. Блики солнца на воде
04. Не сходи с ума!
05. Время затмений
06. Точка невозврата
07. Ангелы неба
08. Атака мертвецов
09. Зов бездны
10. Бегущий человек
Rusko není země, Rusko je životní styl, koluje v internetových vtipech. Jenže jak se říká – na každém šprochu pravdy trochu. Rusko je totiž nejen velká země, ale také poměrně specifická, v jistých oblastech snad dokonce uzavřená. A opravdu nyní nemám na mysli to, že Rusové moc nepoužívají Facebook, protože mají své vlastní, ruské sociální sítě, spíše jsem mířil na hudební a v tomto případě konkrétně metalovou scénu.
Říkává se, že ruská metalová scéna je silná, a já osobně si myslím, že je to pravda – a nejen silná, ale i poměrně velká. A zároveň podle mě i docela uzavřená. Když si totiž vezmete, kolik ruských metalových skupin si dokázalo vydobýt opravdu mezinárodní úspěch a věhlas, nepochybuji o tom, že z většiny lidí by jako odpověď na tuto otázku vypadlo maximálně tak: “err, Аркона?” Možná by vám někdo před nosem zamával ještě s Темнозорь, kteří přece jenom mají na undergroundové scéně dost zvučné jméno, ale to je asi tak všechno.
Přesto je v tomto státě velké množství dalších metalových kapel, z nichž některé nejsou žádní cucáci a asi nejžárnějším příkladem tohoto jsou moskevští heavy metalisté Ария. Tuhle bandu totiž netvoří žádní zelenáči, naopak jsou to dnes už nefalšovaní veteráni, kteří fungují nepřetržitě od půlky 80. let, pravidelně vydávají nová alba a ani rozštěpení sestavy na dvě skupiny (tou druhou je Кипелов podle tehdejšího zpěváka) v roce 2002 ji nezastavilo. V jejich rodné zemi se jim rozhodně daří, jelikož zde mají komerční úspěch i pozornost médií, a to dokonce i velkých, a když svého času probíhalo hlasování o deset nejvíc zásadních rockových kapel z Ruska, samozřejmě se zde umístili – dokonce jako jediná heavy metalová kapela. S nadsázkou řečeno by se dalo říct, že Ария je takový ruský Arakain – ve své domovině je to taktéž legenda, ale metr za hranicemi už ji nezná téměř nikdo. Tak či onak, Ария vydala koncem listopadu loňského roku své nové, celkově již třinácté studiové album “Через все времена”, o němž si nyní v krátkosti popovídáme.
Ačkoliv jsem výše humorně kapelu nazval “ruským Arakainem“, hudebně toho spolu obě formace nemají mnoho společného a použil jsem to spíše vzhledem k podobné pozici. Přesto by šlo pro Rusy toto pojmenování použít s jinou skupinou – Ария je hudebně totiž “ruský Iron Maiden“. Sice ne vždy a od začátku do konce, protože čistokrevná kopírka to zase není, přesto se Ария svým zvukem k britským titánům mnohdy blíží a v některých případech tak blízko, že kdyby Iron Maiden zpívali rusky, rozdílu byste si pomalu ani nevšimli. A platí to i o nejnovější desce – hned v úvodním titulním tracku “Через все времена” onen vliv “Železné panny” cítím, stejně tak jako třeba v refrénu “Город” atd.
Ono tohle by mi vlastně ani nijak zvlášť nevadilo – ostatně, kdo se někdy s tvorbou Ария v minulosti setkal, toho tato podobnost překvapit asi nemůže. O něco hůře ovšem snáším fakt, že je “Через все времена” takové… no, trochu nic moc. Já osobně nejsem na tvorbu kapely nějaký pomazaný odborník, ale některá alba znám a docela se mi líbila. Třeba i předcházející “Феникс” z roku 2011 šlapal hodně solidně a kupříkladu o takovém “Крещение огнём” z roku 2003 bych se nebál tvrdit, že ho mám rád, jelikož některé songy z něj jsou skutečně parádní (třeba titulní hymna je vážně skvělá).
Jenže i když jsem k “Через все времена” nepřistupoval s tím, že by snad Ария mé nejoblíbenější album pokořila a dala na výtečné “Крещение огнём” zapomenout, rozhodně jsem nečekal, že se budu… no, místy vlastně úplně normálně nudit. Začátek je ještě docela v klidu a úvodní čtveřice skladeb “Через все времена”, “Город”, “Блики солнца на воде” a “Не сходи с ума!” se poslouchá docela příjemně. Netvrdím sice, že je to nějaká genialita, protože do té má Ария přece jen daleko, ale pokud má člověk chuť na nenáročný a žánrově úplně čistokrevný heavy metal a nevadí mu, že to zpěvák bude žvatlat v ruštině, pak taková “Не сходи с ума!” splní účel jak nic.
Od páté “Время затмений” mě však “Через все времена” začíná bavit o poznání méně, a když Rusové hned vzápětí na šesté pozici vybalí uondanou klišovitou baladu “Точка невозврата”, tak prostě odpadnu a ani návrat k metalovým kytarám s následnou “Ангелы неба” mě nedokáže vrátit do sedla, protože na to má tahle písnička až příliš nevýrazný refrén a neobsahuje takřka žádné chytlavější riffy. “Атака мертвецов” je na tom bohužel stejně tak a další, tentokrát trochu rozmáchlejší balada “Зов бездны” chuť rovněž nespraví, byť je o něco stravitelnější než její kolegyně “Точка невозврата”. Alespoň finální “Бегущий человек”, v níž se nachází docela zajímavě výrazná práce s baskytarou, vrátí trochu života do žil, ale abych řekl pravdu, rozhodně ne vždy jsem se až takhle daleko při poslechu “Через все времена” dostal.
Vlastně jsem ve stručnosti shrnul kompletní desítku skladeb – a myslím, že prostou matematikou jste si již dokázali udělat obrázek, kde se asi můžeme pohybovat, když je polovina tracků slušná a solidně se poslouchající a polovina je nic moc až vyloženě nudná. Jinými slovy, na přesně hodinovou délku je materiál na “Через все времена” až příliš rozmělněný slabšími kusy, což má za následek, že posluchač desku hodně rychle opustí a nejspíš už nikdy se k ní nevrátí. Neříkám, že je to placka neposlouchatelná, protože i ty nejméně dobré věci se stále dají strávit, aniž by to člověku cokoliv udělalo, navíc ty nejlepší věci se poslouchají fakt příjemně, ale celkově vzato podle mě tentokrát Ария nenabídla vůbec, ale vůbec nic, kvůli čemu by tato nahrávka neměla zapadnout do hlubin bezejmenného davu alb, na něž si už za rok nevzpomene takřka nikdo. Škoda.
Země: Norsko Žánr: heavy / power metal Datum vydání: 21.1.2015 Label: Avalon Online
Tracklist:
01. Hands of Your God
02. Walking on Water
03. Swing of Death
04. Masquerade Ball
05. Save Me
06. River of Tears
07. Queen of the Dead
08. Into the Dark
09. True Love Through Blood
10. Under the Gun
Příběh o hraběti Drákulovi z pera Brama Stokera asi netřeba nijak obšírně představovat, protože alespoň jakési obecné povědomí o této upírské legendě má každý, koho zasáhla školní docházka. Záměrně bych nezačínal letmým výletem do literární historie, kdyby to nebyl právě známý hrabě s Transylvánie, kdo povstává ze své rakve a ožívá prostřednictvím alba “Dracula:Swing of Death” projektu kytaristy Tronda Holtera a Jørna Landeho. Ačkoliv je jméno prvně uvedeného širšímu posluchačstvu zřejmě nepříliš povědomé, tak vězte, že o úplně neznámého týpka se nejedná. Trond Holter působil třináct let (až do loňského rozpadu) v norské formaci Wig Wam, která sice velkou díru do světa neudělala, ale zkušenosti se počítají. A jak že se spolu s Jørnem dal dohromady? Pánové se znají z nahrávání poslední sólové desky norského pěvce, “Traveller”, takže o tak překvapivé spojení se z personálního hlediska nejedná, ovšem z toho kvalitativního už “Dracula:Swing of Death” překvapilo o poznání více.
Když v loňském roce dvojice oznámila, že chystá pod záštitou Frontier Records rockovou operu o Drákulovi, byl jsem přesvědčený, že dostanu do uší nálož melodické rock/metalu, jenž bude plný zvučných hostů, preludií, meziher, inter, rozmluv a kdo ví čeho všeho. Prostě ve všech ohledech pokus o čistokrevnou rockovou operu, které sice bude vládnout Jørn Lande se svým nezaměnitelným vokálem, ale kde forma zvítězí nad obsahem a výsledek tak skončí daleko za možnostmi zúčastněných. Hudební náplň, která je mocně zakořeněna v hloubi klasického hard rocku a melodického heavy metalu, až na několik momentů nepřekvapí, ale absence jakýchkoli “operních” prvků je potěšující. Hlavní skladatel Drákuly, Trond, se nepokouší o operu ve smyslu epické masturbace a velikášství, ale deska je pojata sympaticky písničkově a lyricky koncepčně, takže Jørn, coby hrabě Drákula, prostřednictvím desítky písní představuje posluchačům svůj příběh.
Není na to pochopitelně sám a ústřední dvojici, pod jejichž jmény “Dracula:Swing of Death” vychází, doplňuje neznámá norská zpěvačka Lena Fløitmoen, jež se ujala role Miny z původní literární předlohy. Lena disponuje velmi příjemným vokálem a funguje jako protiklad vypjatého Jørna, jenž se pohybuje ve vodách jemu tolik známých ze sólové tvorby, takže působí velmi sebejistě. Dokonce bych se nebál říct, že tak dobře jako v Dracula mu to už dlouho nezpívalo. Určitě je to dáno barvitostí materiálu, který na rozdíl od jeho vlastních alb není tak jednodimenzionálně zaměřený a potvrzuje se již dříve známý fakt, že mu sluší víc, když zpívá materiál jiných skladatelů, kteří dávají jeho vokálu lepší šanci vyniknout, než tomu činí on sám. No, a abychom byli kompletní, tak pro úplnost z povinnosti dodám, že rytmickou sekci obstarává dvojice Bernt Jansen (drtil basu již na “Traveller”) a neznámý bubeník Per Morten Bergseth, známý jako Orbweaver. Pokud pokukujete po zástupech známých jmen, tak vězte, že to je celá sestava. Žádní hvězdní vokalisté nebo instrumentalisté. “Dracula:Swing of Death” stojí hlavně na Jørnovi.
A platí to zejména v prvních několika skladbách, v nichž jsou veškeré pěvecké otěže pevně v rukou tohoto norského vokalisty. Úvodní “Hands of Your God” je nečekaně poklidná, až baladická záležitost stojící hlavně na Jørnově charismatu a postupně připravuje náladu pro singlovou “Walking on Water”. Ta volně plyne ve sférách blízkých Jørnově sólovým počinům a doslova exploduje ve skvělém refrénu. Přestože je to ze všech položek na albu jeden z hudebně méně překvapivých kusů, tak příjemnou písničkovou strukturou a skvělou sólovou kytarou v druhé polovině nepřipouští pocit nudy. “Walking on Water” končí a přichází jeden z vrcholů “Swing of Death”, jímž je titulní píseň. Ve slokách překvapí swingově folkovým nádechem, kdežto v refrénu propukne odlehčená popová melodie, když se k Jørnovi přidají ženské sbory. “Masquerade Ball” pokračuje v rozvernosti svého předchůdce, a přestože se nebojí trošku víc hrábnout do strun, tak nejsilnějším motivem je španělsky palčivá akustická kytara.
Pokud byl až dosud hlavní postavou Jørn Lande, kterého s kytarou v ruce doplňoval Trond Holter, tak ve čtvrté “Save Me” přichází na scénu Lena a rozehrává s Drákulou teatrální duet, kde jeden druhého melodicky doplňují. Píseň překypuje skvělými momenty na poli vokálních soubojů a dost určitě se jedná o jeden z největších hitů, jež jsou na desce k nalezení. Snad jediná skladba, která mi nijak nepřirostla k srdci a jíž považuji za vyloženě zbytečnou, je “True Love Through Blood”, což je instrumentální věc, která je na albu jen proto, aby bylo zřejmé, že hlavní postavou není jen Jørn, ale i jeho kytarový parťák, jenž se zde pořádně vyřádil. Jiné opodstatnění pro ni totiž nemám.
Druhá polovina za tou první nijak nepolevuje a přes chytlavou “River of Tears” a vypjatou “Into the Dark” se skvělou kytarou pokračuje až k “Under the Gun”. Ta plna emocí a aranžérské barvitosti uzavírá album víc než obstojně a právě v této kompozici je spojení Jørna a Leny asi nejsilnější. Opomněl jsem ještě skvělou “Queen of the Dead”, jež za přehledné stavby plyne pod tíhou těžkého kytarové riffu a vzdušné vokální melodie, aby se v závěrečné minutě utrhla z řetězů a Trond nám ukázal ještě něco málo ze své instrumentální zručnosti, čímž tuhle jinak podmanivou skladbu trochu kazí, protože mi ta závěrečná pasáž přijde uměle vešroubovaná, ale to je jen drobná piha na jinak dokonalé tváři “Dracula:Swing of Death”.
Je škoda, že se na první album spojenectví jménem Dracula nepodařilo propašovat víc temnější nálady, která by byla skvělým protikladem k většinou optimistickým skladbám, ale hlavní je, že se “Dracula:Swing of Death” poslouchá v celé své délce úplně bez obtíží. V rámci možností se jedná o skvělý mix metalu, rocku a obrovského množství melodií, díky kterým je album jako celek ve výsledku daleko barvitější, než by se na první poslech mohlo zdát. Nenechte se zmást singlovou záležitostí, jež všechny, kdo nemá rád sólovou tvorbu Jørna Landeho, nejspíš moc neosloví, ale za oponou “Dracula:Swing of Death” se skrývá opravdu působivá kolekce slušných kompozic, takže svou šanci si určitě zaslouží.
Druhý pohled (H.):
Jørn Lande umí zpívat jak král, o tom žádná, ale to, že někdo umí skvěle zpívat nebo hrát, ještě neznamená, že je jeho vlastní hudba skutečně dobrá, což je i trochu případ tohoto norského pěvce. I přes excelentní hlasové schopnosti se pro mě Jørn postupně stal jakýmsi synonymem sice pohodově posluchatelného, ale jinak absolutně neobjevného heavy rocku. O to příjemnější je vidět, že je tenhle chlápek zase jednou podepsaný pod velmi povedenou nahrávkou, navíc když je to v případě, kdy to člověk vlastně vůbec nečeká.
Od spojení Jørna s kytaristou jeho sólové kapely (s níž onu neobjevnou muziku páchá) a navíc s takhle provařeným konceptem jsem nic moc nečekal, ale “Dracula: Swing of Death” je skutečně skvělá power metalová deska, která opětovně dokazuje, že Jørnovi nejvíc sluší, když má k ruce schopného skladatele (který není omezen tím, že se musí vejít do určitého vzorce, jak je tomu nejspíš v Jorn). Tak jako tak, “Dracula: Swing of Death” mě vážně baví a dává mi smysl jak s těmi obyčejnějšími metalovými písničkami jako “Walking on Water” (což je jen tak mimochodem hitovka jak čuně), tak i s těmi menšími experimenty a přesahy do jiných žánrů. A právě to druhé dodává nahrávce takový šmrnc, protože něco navíc oproti klasické formuli melodického metalu je to, co tomuto žánru v posledních zoufale, ale naprosto zoufale chybí – a naopak to, co v tomhle stylu nechutně přebývá, tedy klišé, se na “Dracula: Swing of Death” zas tak moc nenosí, což je také super. Jorn Lande a Trond Holter to ovšem nabízejí a ukazují, že když se chce, tak to prostě jde, a že to může být fakt velká paráda. Nechci nijak přehánět, ale zcela upřímně – hodně dlouho mě žádný melodický metal takhle moc nebavil.
Země: Německo Žánr: hard rock / heavy metal Datum vydání: 20.2.2015 Label: Sony Music
Tracklist:
01. Going Out with a Bang
02. We Built this House
03. Rock My Car
04. House of Cards
05. All for One
06. Rock ‘n’ Roll Band
07. Catch Your Lucky and Play
08. Rollin’ Home
09. Hard Rockin’ the Place
10. Eye of the Storm
11. The Scratch
12. Gypsy Life
Scorpions měli celé to své padesátileté muzicírování dávno pověsit na hřebík a užívat si zaslouženého odpočinku. Ne proto, že by v současnosti hráli tak otřesně a v hudební branži pro ně nebylo místo. Spíše proto, že je tomu již více než pět let od prohlášení, že už nás čeká jen jedna deska, následné několikaleté turné a pak prostě šmitec. A realita? Zatím se očividně nikdo nikam nechystá. Rozumím, že se dědulům ještě nechce opustit koncertní prkna a euforickou přízeň fanoušků, ale dříve nebo později prostě přijde čas skončit. Scorpions tento fakt oddalují co to jde, a důkazem je zbrusu nová deska jménem “Return to Forever”, na kterou logicky navazuje další koncertní turné. Stojí to ještě za to?
Musím říci, že stojí. Je tedy potřeba uvědomit si, že s muzikou Scorpions se to má stejně jako třeba u hard rockových kolegů AC/DC. Je posledních několik desetiletí naprosto totožná, a pokud čekáte obrat o 180 stupňů libovolným směrem, měli byste po loňském Silvestru už konečně vystřízlivět. Přeci jen, proč měnit něco, co dlouhodobě funguje a fanoušci jsou téměř bezvýhradně spokojeni? Komu se tento přístup nelíbí, nemusí Scorpions poslouchat. “Return to Forever” je tedy pravidelnou dávkou škorpioních rockových vypalovaček a především pomalejších balad (co si budeme povídat, právě díky nim se Němci proslavili). Překvapilo mě, jak se Scorpions i po více než pěti dekádách fungování dokázali vypořádat s vlastní bohatou minulostí a nahráli desku, která sice není jejich nejlepším opusem, ale přinejmenším mu šlape na paty.
Když jsme u té minulosti, je potřeba podotknout, že podstatná část “nových” písniček vznikla v době nahrávání alb “Blackout”, “Love at First Sting”, “Savage Amusement” a “Crazy World”. Z různých důvodů se na finální nahrávky nevešly nebo zůstaly nedokončeny a donedávna zapomenuty. Scorpions tedy vzali prastarý odpadkový materiál, pokusili se zachovat jeho zaprášený feeling s tím, že bylo potřeba vymyslet velkou část hudebních partů a dopsat většinu textů. Na to, že jde de facto z velké části o recyklát dříve nechtěného, je výsledek překvapivě dobrý. Osobně si nepamatuji, kdy mě nějaká z posledních nahrávek Scorpions oslovila tolik jako “Return to Forever”. Úroveň zábavnosti by se dala přirovnat k poslechu kultovního “Blackout” z roku 1982, na jehož kvalitu sice “Return to Forever” nedosahuje, ale velmi se jí blíží.
Novinka sestává z dvanácti skladeb o délce necelých 50 minut. Mezi různými edicemi se dá dohledat ještě dalších sedm bonusů, takže výsledné číslo 19 kusů by bohatě vystačilo na dvě nadprůměrné desky. Úvod patří bluesem ovlivněné rychlejší písni “Going Out with a Bang” připomínající klasiku typu “Rock You Like a Hurricane”. Druhé místo si pro sebe zabrala klipová “We Built this House” reflektující více než padesát let existence Scorpions, jejich filozofii a zkušenosti, ke kterým během své kariéry přišli. Obě písně vznikly jako novinky exkluzivně pro “Return to Forever”. “Rock My Car” je první ze staršího výběru a skutečně z něj cítíte staré dobré osmdesátky. Předností tohoto kusu jsou bezesporu odpich a drajv. Přichází první pomalejší píseň –“House of Cards” a přiznám se, že od klasiky “Winds of Change” jsem od Scorpions neslyšel lépe postavenou baladu. Následují “All for One” a “Rock ‘n’ Roll Band”, kousky rychlejší a spíše klasického střihu.
Druhá půlka desky začíná výbornou “Catch Your Luck and Play”. Byla napsána pro “Savage Amusement” z roku 1988 a kytarista Rudolf Schenker jen připravil nový refrén. Ten je vynikající, velice chytlavý, a pokud se jedná o střednětempé písně, těžko byste v historii Scorpions hledali lépe napsanou skladbu. Dále je na pořadu dne další balada “Rollin’ Home” a poměrně průměrná “Hard Rockin’ the Place”. “Eye of the Storm” je píseň původně navržená pro album “Humanity: Hour I” z roku 2007, na němž ale nakonec nevyšla, protože podle kapely tehdy prostě neseděla do celkového konceptu. “The Scratch” oplývá bravurní kytarovou linkou a “Gypsy Life” je pomalou tečkou za více než nadprůměrnou deskou.
Abych řekl pravdu, nejdříve jsem k “Return to Forever” přistupoval trochu s despektem a nevěřil jsem, že zkostnatělá padesátiletá banda dokáže ještě nahrát solidní fošnu. Naštěstí mě Scorpions přesvědčili o tom, že do starého železa ještě nepatří a naservírovali mi vyváženou desku plnou promyšleného a zábavného materiálu. Baladické písně nejsou kupodivu moc patetické nebo umělé a rychlejší songy nepostrádají patřičnou šťávu a grády. Ještě vypíchnu excelentní hlasový výkon téměř sedmdesátiletého Klause Meineho, výborné ozvučení a v neposlední řadě i kvalitní songwriting. Lepší symbolické zakončení za úspěšnou kariérou by si nikdo nemohl přát. Paráda.
Země: Německo Žánr: heavy metal Datum vydání: 23.1.2015 Label: AFM Records
Tracklist:
01. Speeder
02. Decadent
03. House of Fake
04. Mystery
05. Pain
06. Secrets in Paradise
07. Meaning of Life
08. Breathless
09. Under Your Skin
10. Untouchable
11. Rebels of the Night
12. Words in Flame
Nabízí se to lacině a skoro samo, nicméně věřím, že mi dáte za pravdu, když prohlásím, že recenze nového alba heavy metalových matadorů U.D.O. by se dala shrnout do jedné věty založené na známém tvrzení, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Ono totiž v pořadí již patnácté studiové album této stálice německého těžkého kovu nijak nevybočuje z kolejí, jež si kapela kolem legendárního Uda Dirkschneidera položila již na svých prvních albech a následuje tak dlouhou linii předchůdců, které přinášejí osvědčenou formulku šlapavého metalu, kdy se jednotlivé zářezy na časové ose liší jen kvalitativní úrovní, jež se jim dá přisoudit.
O tom, že Udo Dirkschneider je jako stroj a nic ho nezastaví, svědčí i změny v sestavě, které jeho U.D.O. v posledních letech sužují. Před vydáním předešlého počinu se mu rozpadla dlouholetá kytarová dvojice Kaufmann–Gianola, takže na “Decadent” se vůbec poprvé ve studiové formě společně představuje duo Smirnov a Heikkinen. Rozdíl oproti starším počinům je sotva znatelný, protože novicové povinnosti svých předchůdců zmákli celkem s přehledem a dvanáctka nových skladeb tak dodržuje základní kodex heavy metalu německé školy, na nějž přísahaly počiny předešlé. Když už jsme u té sestavy, tak nesmím opomenout poslední akvizici za bubenickou stoličkou, jíž se stal Udův syn Sven, jenž za bicí artilerií nahradil Francesca Jovina, který sice novinku ještě stihl nabouchat, nicméně pakoval kufry ještě před vydáním, a “Decadent” je tak jeho labutí písní v řadách kapely.
Přestože jsem doposud neopomněl několikrát zmínit, že U.D.O. se nijak nezměnili a jedou si pořád to svoje, tak jedním dechem bych měl dodat, že zas tak na škodu to není. Přeci jen, lídr Udo stál u zrodu německého heavy metalu jako takového a jeho léty přetrvávající oddanost tomuto stylu je mi svým způsobem sympatická a věřím mu, že tu hudbu dělá i po tolika letech se stejným zápalem, čehož si vážně cením. Pojďme však nahlédnout pod pokličku “Decadent” trochu podrobněji, ačkoliv bych se mohl odvolávat na to, že jeho náplň už beztak všichni znáte a s jistou nadsázkou by se dalo říct, že to platí i v případě, že jste novinku ještě vůbec neslyšeli.
Celkem dvanáctka písní naplňuje požadavky na šlapavý a hymnický hevík, jenž je po okraj plný hutných kytarových riffů, které občas obměkčí letmá vyhrávka, pevné a velmi přesné rytmiky a nad tím je vysoce položený vokál Uda Dirkschneidera, kterého si s nikým jiným nemůžete splést a jenž je jasně nejvýraznějším poznávacím znamením U.D.O.. Kdybych si vzal na paškál jednotlivé skladby, tak s klidným srdcem říkám, že první polovina “Decadent” není vůbec špatná. Hned první “Speeder” je skvělý otvírák, jenž – jak už název napovídá – šlape v rychlejším tempu a má v sobě dostatek energie, aby posluchače slušně nakopnul. Ústřední jednoduchý kytarový motiv sice není nikterak novátorský, ale maximálně funkční stavbou žene tuhle skladbu, která se okamžitě stala jedním z nesilnějších momentů celého “Decadent”, kupředu. Líbí se mi poctivá kytarová práce nových parťáků Smirnova a Heikkinena, kteří překvapí krátkou zasněnou vyhrávkou po skončení refrénu. Následující titulní záležitost “Decadent” je klasická pochodující píseň s přesně daným tempem, z něhož kapela vykročí jen v první části slušného refrénu.
Když to vezmu obecně, tak s výjimkou nevýrazné “Mystery”, na níž jsou nejzajímavější klávesy, je prvních sedm písní velmi povedenou ukázkou Udovy skladatelské formy a v kontextu posledních několika desek bych je klidně zařadil na úroveň lehkého nadprůměru. Rozhodně to platí pro hitovou “Pain”, která má jako jedna z mála takovou tu pověstnou sílu, aby připomněla mladším fandům tvorbu starších Accept. Klenutý refrén a rychlejší tempo, na které se bude v živém provedení mocně pařit, U.D.O. umějí a tenhle vál budiž důkazem.
Při pohledu na druhou polovinu seznamu skladeb se nemůžu zbavit pocitu, že to nejlepší již máme za sebou. “Breathless” je až příliš podobná zmíněné “Pain”, jen s tím rozdílem, že netáhne tak dobře. Nakopnout zpět do sedla částečně zvládá následující “Under Your Skin”. Ta se s ničím nemazlí a v kvapíkovém tempu svou úderností překonává i úvodní “Speeder”. Jen škoda, že se jí nedostalo povedenějšího refrénu, který by z ní učinil pamětihodnější záležitost, protože takhle i přes vysoký rychlostní stupeň působí skoro tak šedivě jako klasická “Untouchable”, což je přesně ten typ kompozic, jež nemají čím zaujmout. Po celou dobu si tak nějak šlape ve středním tempu, Udo vzývá metalové božstvo skrze sborově vyřvávaný refrén, nicméně nebýt slušné sólové kytarové linky, která zastiňuje nevýrazný riff, tak si ze skladby takřka nic nepamatuji i po několika posleších. Dojem po nemasné části “Decadent” tak zachraňuje až závěrečná “Words in Flame”. Ta i přes delší hrací dobu rozhodně nenudí a vkusným zapojením smyčců získává na dramatičnosti, kterou podtrhuje Udo, jenž i ve svých letech ukazuje, že nepatří do starého železa.
Konečný verdikt není tak snadný, jak by se mohlo zdát. Ono totiž odsoudit “Decadent” jako další z řady stejně znějících počinů by nebylo úplně fér. Na to obsahuje přeci jen nemalý počet dobrých skladeb, při jejichž poslechu se dost slušně bavím. Kdyby se U.D.O. podrželo udržet mě v napětí i v závěru desky, který je z mého pohledu o kus slabší, tak bych klidně hovořil o nejlepším albu od “Mission No. X”, ovšem takhle zůstává “Decadent” kousek za svým předchůdcem “Steelhammer”, které se jako celek poslouchalo ještě o něco lépe. Každopádně slušně odvedená práce, jež si hlavičku U.D.O. zcela určitě zaslouží.
Další názory:
Asi jen těžko lze o “Decadent” říct cokoliv jiného, než že je to prostě jen další album U.D.O. plné typicky šlapavého germánského heavy metalu. A stejně jako parta okolo Uda Dirkschneidera (i přes personální změny) zůstává hudebně pořád na svém, nemění se ani to, jak její desky přijímám, jelikož “Decadent” dopadlo úplně stejně jako několik předchozích fošen. První poslech si doslova užívám, příjemně to šlape a bavím se; druhý poslech ještě pořád pohoda a dál už nahrávce povážlivě dochází dech. Jako nenáročná a krátkodobá zábava však placka poměrně funguje a několik songů se dle mého skromného názoru docela povedlo, jmenovitě “Speeder”, “Decadent”, “Mystery”, “Breathless”, “Let Me Out” a “Under Your Skin”. Ten zbytek vedle této šestice hodně rychle zapadne a právě on je tím důvodem, proč si člověk zanedlouho začne pouštět jen těch pár vybraných věcí a album jako celek jej přestane bavit. H.
Země: Finsko Žánr: heavy / power metal Datum vydání: 9.1.2015 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Lionheart
02. Unholy Savior
03. I Want the World… and Everything in It
04. Madness
05. Sea of Dreams
06. Speed and Danger
07. Touch in the Night
08. The Black Swordsman
09. Hero’s Quest
10. Far Far Away
11. Angel Cry
12. Push It to the Limit [Paul Engemann cover; bonus]
Jistě existují lidé, kteří jsou co do hudebních žánrů otevření, na nějakou ortodoxnost si nehrají, mají široký rozhled a líbí se jim kdeco i ze zdánlivě opačných konců spektra. Nicméně ani těm nejotevřenějším z nás se zákonitě asi nemůže líbit úplně všechno a také nemohou znát úplně všechno (což ostatně ani není technicky možné, aby měl jeden konkrétní jedinec přehled o všem). Já osobně nejsem natolik domýšlivý, abych si věřil na to, že bych mohl patřit mezi lidi s tím nejširším rozhledem, to skutečně ne, přesto si trochu ješitně myslím, že úplné jednožánrové dřevo nejsem, naopak se mi toho líbí relativně dost z odlišných žánrů. A přesto jsou věci, které diplomaticky řečeno zrovna nemusím…
Jednou z těchto věcí, k nimž chovám spíše negativní vztah, je i muzika, jež by šla zasunout do poměrně abstraktního a ve velké míře i spíš jen pocitového šuplíčku s názvem agro metal. Nechápejte mě špatně, nemám tím na mysli obecně heavy, power nebo speed metal… naopak bych se nebál tvrdit, že klasický heavy metal mám vlasntě docela rád (ostatně, právě na něm jsem vyrostl); stejně tak i v obou dvou dalších zmiňovaných žánrech mám své oblíbence. Většinou však jde o záležitosti staršího data, jelikož za poslední roky (přičemž těch roků už je vlastně docela dost) se tahle scéna dostala do podoby, již už nejsem schopen následovat… možná se jen špatně rozhlížím, ale zdá se mi, že většina toho je jen tupý balast postavený na tuně klišé a hudební stupiditě. A právě to je pro mě to agro, onen metal pro vidláky.
O to větším překvapením pro mě byl před dvěma lety poslech eponymní druhé desky finských Battle Beast. Ne však proto, že by snad kapela pojala ten žánr nějakým inteligentnějším způsobem a nabídla skutečně kvalitní heavy/power metal – překvapení to pro mě bylo v tom, že Battle Beast do posledního puntíku přímo ztělesňovali onen přístup, jaký obecně vzato nemám rád, a přesto mě to album neskutečně chytlo. Dokonce takovým způsobem, že si jej dodnes tu a tam s náramnou chutí pustím… sice vím, že je to vlastně fakt blbá muzika, ale nemůžu si pomoct, prostě mě to baví. Jasně, je tam sice zpěvačka, která vážně umí, ale jenom tímhle špatnou hudbu nezakryjete, takže na tom albu něco asi fakt bylo…
Stravitelná a pekelně chytlavá muzika, zpěvačka za mikrofonem (na babu za mikrofonem se přece jenom kouká lépe, než když tam hulaká upocený chlupatý kořen s pivním pupkem, že ano) a tlačenka od velkého labelu za zády… není divu, že o Battle Beast je v poslední době slyšet čím dál tím více. A protože známé moudro praví, že je nutné kout železo, dokud je žhavé, není divu, že od “Battle Beast” nestačily uběhnout ani dva roky a už je venku jeho pokračování v podobě “Unholy Savior” (a že ona tlačenka nese své ovoce, potvrzuje i fakt, že novinka okamžitě vystřelila na první příčku ve finském žebříčku prodejnosti), na které jsem byl zvědavý i já.
Naší zcela zásadní, dokonce až kruciální otázkou je to, zdali “Unholy Savior” dokázalo udržet laťku nastavenou svým eponymním předchůdcem a zdali se opětovně jedná o tak zábavnou a našlapanou jízdu. Hudebně se nezměnilo takřka nic, tudíž se opětovně jedná o formálně blbý heavy metal, který po vás bude metat jedno klišé za druhým, ale přesně to jsem čekal, a abych byl skutečně upřímný, vlastně jsem to takhle i chtěl, protože právě tohle na “Battle Beast” tak parádně fungovalo. Stejně tak jsem se těšil i na další porci skvělého vokálu již zmiňované zpěvačky Noory Louhimo, která je prostě výborná a vládne jak příjemným sametovým hlasem, tak i řízným rockovým chraplákem. A i to je na “Unholy Savior” na svém místě. Jednoduše řečeno, Battle Beast se technicky vzato neuhnuli ani o píď (což by v tomhle konkrétním případě mělo být dobře)… a přesto všechno je novinka bohužel opravdu výrazně horší než “Battle Beast” (což je už je samozřejmě špatně).
Stejně pocitové jako určení toho, co je a co není agro, je i ten rozdíl mezi “Unholy Savior” a “Battle Beast” vlastně spíš pocitovou záležitostí, protože na první poslech oba ty počiny neznějí nijak zvlášť odlišně, pokusím se to ovšem nějakým způsobem vysvětlit. Důvod, proč u mě “Battle Beast” takovým způsobem bodovalo, je vlastně docela jednoduchý… navzdory veškerému klišé a zdánlivému vidláctví z toho totiž byla cítit ohromná radost z hraní, plynulo to strašně lehce, přirozeně a bylo to v dobrém slova smyslu naprosto extrémně vlezlé a chytlavé. Finové hned od prvních vteřin začali střílet jednu parádní hitovku za druhou, doslova sypali z rukávu návykové refrény a šlapalo jim to po čertech dobře. Když prostě slyším tak skvělé pecky jako “Let It Roar”, “Out of Control”, “Out on the Streets”, “Neuromancer”, “Over the Top” nebo “Black Ninja”, tak upřímně dlabu na to, že je to objektivně vzato kravina, protože mě to baví takovým způsobem, že jsem ochoten to odpustit. A tohle je přesně to, co “Unholy Savior” tak zoufale, opravdu zoufale postrádá…
Onu lehkost, díky níž “Battle Beast” fungovalo, totiž na novince takřka neslyším. Když trochu přivřu očko, tak jedinými písničkami, z nichž mám podobně dobrý pocit jako z minulého alba, jsou třetí “I Want the World… and Everything in It”, jejíž refrén má právě ty pověstné koule, které tam jinak postrádám, a sedmá “Touch in the Night”, jež se nese v trochu odlehčenějším duchu, Noora v ní nechá stranou svůj rockový ječák a zpívá pouze čistě. Docela v pohodě je ještě “Push It to the Limit”, což je ale jen bonus na limitované edici a ještě navíc předělávka od zpěváka Paula Engemanna (původní song jen tak mimochodem pochází ze soundtracku z kultovního bijáku “Scarface” s Al Pacinem v hlavní roli). Když budu hodný a budu počítat i tohle, jsem na třech kouscích – z dvanácti. A to ani nemluvím o tom, že tyhle vrcholy “Unholy Savior” se na hitovky minulé desky zmiňované v předchozím odstavci nechytají ani zdaleka.
Netvrdím, že zbytek je úplně na vyližprdel, třeba titulní věc “Unholy Savior” nebo desítka “Far Far Away” se dají poslechnout celkem v pohodě, aniž by z toho člověk dostal osypky, ale prostě už to není úplně ono – prostě se to jen dá poslechnout, ale žádná velká zábava to není. Stejně tak musím z jistého úhlu pohledu ocenit, že ani pokusy o balady v podobě “Sea of Dreams” a “Angel Cry” nejsou žádné extrémní zvratky a také se dají poslouchat (čímž ale neříkám, že jsou to nějaká veledíla). Na druhou stranu, jsou tu i vyloženě nudné tracky jako “Lionheart” (proč je tohle sakra otvírák alba?) nebo “Madness” (proč je tohle sakra první singla alba?), zbytečnosti, jimž vévodí cosi jako mezihra “The Black Swordsman” a pseudo-epická (= klávesově pohádková) instrumentálka “Hero’s Quest”, nebo doslova otravné věci jako obyčejná a podprůměrná odrhovačka “Speed and Danger”, kterou nezachrání ani okaté citování Yngwieho Malmsteena v jedné pasáži, možná spíš naopak.
Nemá cenu chodit kolem horké kaše, protože “Unholy Savior” je skutečně zklamání jak kráva – jinak mluvit nelze, když na tak parádní placku jako “Battle Beast” naváže ledva průměrná nuda. Zatímco druhou desku budu s chutí točit i nadále, vím jistě, že “Unholy Savior” po dopsání téhle recenze okamžitě poletí do koše, protože ani ty dva, tři solidní songy nejsou natolik dobré, abych byl ochoten trpět ten zbytek. Nijak ovšem nezastírám, že mě tenhle výsledek upřímně mrzí, protože “Battle Beast” jsem si za tu dobu hodně oblíbil a od jeho pokračování jsem vážně něco čekal…
Země: Velká Británie Žánr: heavy metal Datum vydání: 6.10.2014 Label: Metal Mind Productions
Tracklist:
01. Sanctuary
02. Purgatory
03. Wrathchild
04. Prowler
05. Marshall Lockjaw
06. Murders in the Rue Morgue
07. The Beast Arises
08. Children of Madness
09. Genghis Khan
10. Remember Tomorrow
11. Charlotte the Harlot
12. Killers
13. Phantom of the Opera
14. Running Free
15. Transylvania
16. Iron Maiden
17. Blitzkrieg Bop [The Ramones cover]
Extras:
* Interview with Paul Di’Anno
* Photo gallery
* Discography
* Desktop images
Vydavatelství Metal Mind už pěkných pár roků zásobuje posluchače horou živých dévédéček se záznamy koncertů z polských klubů (musí se ale nechat, že se mezi nimi tu a tam objeví i docela zajímavý kousek, jako tomu bylo kupříkladu v případě živáků od Carpathian Forest nebo Gorgoroth). Přesně do téhle sorty se koncem října loňského roku zařadila i placička, která se jmenuje “The Beast Arises” a vychází pod hlavičkou takového trochu plešatého týpka, který si říká Paul Di’Anno.
Hlavní náplní “The Beast Arises” je koncert, který Paul Di’Anno odehrál 9. dubna loňského roku v klubu Lizard King v polském Krakově. Sice jsem použil jednotné číslo, ale asi je vám jasné, že úplně sám tam Di’Anno nehrál – na pódiu jej doplnila čtveřice nějakých no-name párků, z nichž většina – jestli jsem pátral správně – by měla hrát v heavy/power metalové kapele Night Mistress.
Není žádným překvapením, že drtivou většinu setu tvoří písničky z prvních dvou alb od Iron Maiden (doufám, že si snad nemusíme vykládat, kdo Paul Di’Anno je a odkud se vzal – to patří k elementárnímu vzdělání v oblasti metalu), mezi nimiž nechybí spousta notoricky známých kusů. Z celkem 17 songů, které na koncertě v Krakově zazněly, jen čtyři nepochází z dílny heavy metalových velikánů – zazněly ještě dvě věci od skupiny Killers, jedna od projektu Battlezone a cover “Blitzkrieg Pop” od The Ramones. Čtveřice polských muzikantů to všechno odehrála ucházejícím způsobem, i když žádný velký zázrak to není… co si budeme povídat, “Mejdni” to fakt nejsou a skutečně to zní spíš, jako kdybyste poslouchali jejich průměrný revival. Trochu mě ovšem překvapilo, že něco podobného je cítit u i samotného Di’Anna, u něhož mi přijde, že místy vyloženě nestíhá (třeba v případě “Wrathchild”, jež zazněla nedlouho po začátku), jindy zase mečí takovým způsobem, že kdyby mečel ještě o kousek víc, tak by se mohli společně se Serjem Tankianem chytit za ruce a jít se pást na louku ke kozám. Na druhou stranu, lepší to tam takhle nechat, než aby se to pak zpětně upravovalo pomocí studiových kouzel…
Ani co do vizuální stránky nemusí divák očekávat nějakou extra pecku, protože celá show se v podstatě nese ve stylu “stojím a hraju”… v případě samotného Di’Anna takřka doslova, protože když nebudete počítat průpovídky plné motherfuckerů mezi písničkami, tak se vesměs nepohne. Což o to, nic proti tomu, já fakt nepotřebuju, aby každá skupina měla ohníčkové kolotoče jako Nightwish, ale tenhle typ koncertů vás baví možná tak v případě, kdy na něm opravdu jste (a to ještě jen když to té kapele fakt šlape), ale dívat se na to hodinu a půl v bedně… je fakt, že já obecně nejsem zrovna příznivce toho se koukat na televizi, takže jsem možná trochu špatný zkušební vzorek, ale už jsem za svůj život zažil i zábavnější devadesátiminutovky než tu ve společnosti “The Beast Arises”. Tak jako tak, o žádné “furious” vystoupení plné “mind-blowing” hráčských výkonů, jak se mi snaží namluvit to lejstro plné promo canců, co jsem nafasoval společně s plackou, fakt nejde.
Úplný průser tenhle počin není, to zase ne – i v případě, kdy si podobně jako já velice nestrategicky sežerete veškeré brambůrky už během prvních dvou válů, se na to podívat dá bez větších problémů. Jen dost vážně pochybuju o tom, že bych měl někdy potřebu to podívání ještě opakovat, protože tohle je ten druh živáku, který člověka ze židle příliš nezvedne.
Alespoň po technické stránce je ovšem “The Beast Arises” úplně v pohodě. Obraz sice není zrovna křišťálově čistý, ale jeho kvalita je dostatečná. Zvuk je povedený a na výběr je dvoukanálové stereo a 5.1… snad jenom trochu škoda, že lidi nejsou příliš slyšet, což u živé nahrávky není úplně košer. Počet kamer na pódiu a okolo něj je také dostatečný na to, aby stíhal snímat vše podstatné (to, že se tam mnohdy nic extra podstatného neděje, už je zase jiná věc).
Jak tomu u každého správného DVD bývá, nesmějí chybět ani nějaké ty bonusy, byť v tomhle případě jsou to bonusy stylem jen aby tam něco bylo. Tím formálně asi nejzajímavějším je rozhovor se samotným Di’Annem, což by mohlo mít klidně super, akorát je docela škoda, že je ten rozhovor veden docela povrchně, otázky jsou dost obyčejné a vlastně jediné, co se člověk dozví a stojí to za zmínku, je to, že Di’Anno nemá rád svojí knižní autobiografii. Ale to se tak nějak dalo čekat, že to nebudou žádné hloubkové otázky a odpovědi, když ten rozhovor trvá 11 minut. Další bonusy už jsou pak trochu o ničem… fotogalerie z koncertu, který se na tom samém disku nachází o dvě tlačítka v menu vedle, seznam nahrávek, na nichž se Di’Anno podílel, a čtyři wallpapery, které bych si teda já osobně na plochu nedal ani za zlaté prase (a jsou to vlastně další fotky z koncertu, jen tak mimochodem). Ale aspoň snaha byla.
“The Beast Arises” určitě není tak špatné, aby nemělo právo na existenci, to zcela jistě ne, akorát se ten počin pohybuje maximálně tak někde okolo průměru. Technicky je sice v pohodě, ale po té obsahové stránce už to trochu skřípe… a co si budeme povídat, ta je rozhodně přednější, protože těžko si někdo bude kupovat hudební DVD jen z toho důvodu, že má funkční menu. Jako celek mi to tedy nepřijde natolik zajímavé, abych si myslel, že si to může koupit někdo jiný než absolutní fanatici do Iron Maiden, kteří musí mít doma vše, co s touto kapelou souvisí (představa, že sám Paul Di’Anno má fanatické fandy, kteří netrpělivě čekají na každou fošnu s jeho jménem… nevím no). Pokud byste se opravdu chtěli doma podívat na koncert tohohle chlapíka, tak radši sáhněte po předchozím živáku “The Beast in the East” z roku 2003, který byl natočen také v Polsku, vyšel pod stejnou firmou, Di’Anno tam byl v mnohonásobně lepší formě, měl za sebou mnohem šikovnější kapelu a setlist se tenkrát z velké části nelišil od toho, který je k vidění nyní na “The Beast Arises”…
