Instrumentální alba mívají jedno společné – většinou jde o instrumentální orgie toho muzikanta, který se pod desku podepsal, a nezřídka kdy to zní krapet samoúčelně. To však není případ alba “Let Your Life Pass You By” z dílny projektu Drastisch respektive jeho jediného člena – Chrise Buchmana. Ten se totiž rozhodl svůj nejnovější počin (pod lehce pozměněným jménem projektu má od roku 1998 na kontě už dvě řadové desky) pojmout jako vesměs standardně postavené album jen s tím drobným rozdílem, že na něm nikdo nezpívá. A věřte nebo ne, ono to docela obstojně funguje…
Pan Buchman totiž zvládl nahrát album, kterému ten zpěv vlastně vůbec nechybí, protože samotný instrumentál poskytuje dostatek záchytných bodů k tomu, aby posluchač měl pořád co poslouchat. Album je sice postavené především na kytarách, ale ty nijak zvlášť nevyčnívají nad ostatní nástroje a jejich důležitost se projevuje spíše v důsledné práci s nosnými motivy, riffy a obecně melodiemi, které zde hrají důležitou roli. Nahrávka není stylově vyhraněná a bere si z několika různých metalových odvětví, ale nikdy tolik, aby příslušný vliv převážil. Míchají se tu black metalové sypačky s thrashovými nebo heavy riffy, pod tím se jemně hlásí o slovo atmosférické klávesy… prostě všehochuť. Dlužno ale dodat, že to spolu funguje, zejména ty black metalem ovlivněné pasáže mají hodně co do sebe a vlastně většina alba dovede nabídnout nejeden zajímavý moment.
Co se deska s první skladbou rozjede, drží si poměrně vyrovnanou úroveň s tím, že místy vykoukne pasáž zajímavější než zbytek. Vzhledem k tomu, že je celé album poskládáno zručně a chytře, je pak nasnadě, že ty zajímavější pasáže opravdu mají co nabídnout a mohou potěšit i náročnějšího posluchače.
Přiznávám, že jsem od Drastisch nečekal vůbec nic světoborného, ale Chris Buchman přišel s deskou, která svoje kvality má, a není jich vůbec málo. Sice to není velký žádný zázrak, ale rozhodně ani provar. Za mě nečekaně příjemné překvapení.
Země: Itálie Žánr: black metal Datum vydání: 12.11.2013 Label: Code666 Records
Tracklist:
01. To Perdition
02. Far Beyond All Scourges
03. Swines Graced Gods
04. Cursed Be Your Breast
05. Caro data vermibus
06. Larvae
07. Ornaments for Derision
08. Ex abrupto
09. Words Like Worms
10. Feeding Suggerings
11. Damnatio ad bestias
Handful of Hate jsou kapelou, která by se svým způsobem dala považovat za kultovní. Není to takový ten kult, který uznávají všichni posluchači black metalu napříč scénou po celém světě, ale spíš takový ten lokální kult, který má nesporný význam pro místní scénu, ale těžko se o něm dá tvrdit, že by byl nějak zvlášť zásadní pro vývoj svého žánru nebo že by jej uctívali všichni, kam až oko dohlédne. Však řekněte sami, kolik z vás někdy dříve o Handful of Hate slyšelo? Moc se vás tedy nehlásí, jak tak vidím. A přesto tihle neznabozi patří mezi nejdéle fungující black metalové kapely v Itálii, v letošním roce slaví kulatých 20 roků prznění nástrojů a 11. listopadu vydávají svou šestou dlouhohrající desku “To Perdition”…
Nějakou progresi nebo avantgardu od Handful of Hate nečekejte ani omylem. Italové se o něco podobného ani nesnaží, cíl jejich muziky tkví v něčem jiném a někde jinde – a po poslechu “To Perdition” je nad slunce jasné, kde to asi bude. Jednoduše řečeno, Handful of Hate prostě hoblují rychlý a agresivní black metal – a to je jejich devízou a zároveň i jejich nevýhodou, protože nic dalšího od jejich hudby prostě nedostanete, ani kdybyste stokrát chtěli.
Abychom si ale rozuměli, nejedná se o úplně bezhlavou rubanici. Black metal v podání Handful of Hate je sice poměrně agresivnějšího střihu a kapela zjevně směřuje spíš k té ostřejší větvi svého žánru, nicméně produkce jejich desky v žádném případě není žádný kanál – naopak, z tohoto pohledu je “To Perdition” stravitelnou záležitostí, žádný chlív. Zároveň s tím – a to je právě to, co z toho alba nedělá tu bezhlavou rubačku – se Handful of Hate neštítí ani melodií a vlastně je dávkují v poměrně solidním množství, deska je jimi doslova prošpikovaná. Jsou to ovšem takové ty melodie, při jejichž použití ta hudba zůstává stále pravověrná a o jakékoliv podbízivosti se nedá mluvit ani v nejmenším. Je to podobný přístup, jaký praktikují dejme tomu Marduk v rychlejších polohách své pozdější tvorby – a ne nadarmo jsou právě k Marduk Italové v promo materiálech přirovnáváni.
Na rozdíl od svých severských kolegů se však Handful of Hate neobtěžují sem tam zvolnit a pustit na posluchače i nějaký ten song ve středním až pomalém tempu, což je prvek, s nímž Marduk umí pracovat velmi dobře a právě díky chytrému dramaturgickému zařazení takových skladeb jsou jejich nahrávky tak výborné. Na “To Perdition” se to ovšem sype bez jakýchkoliv větších výkyvů od začátku do konce, což je ve výsledku tou největší slabinou fošny, jelikož hrací doba se ustálila na 43 minutách, takže ke konci už se pomalu začíná dostavovat menší jednotvárnost a jednotlivé songy napříč celým albem mezi sebou trochu splývají. Rozhodně se nedá tvrdit, že by písničky, které se nacházejí v druhé polovině “To Perdition”, byly jakkoliv horší než kolegyně z poloviny první, ale vzhledem k tomu, že zde chybí nějaké ozvláštnění nebo moment překvapení, to postupem času trochu ztrácí na atraktivnosti. Možná by někdo mohl říct, že jako takovýhle osvěžující prvek by měl fungovat minutový předěl “Caro Data Vermibus”, ale to je trochu málo, zvlášť když se – snad až na ještě trochu výraznější melodiku – od zbytku nijak zvlášť neliší.
Co ale týká samotného materiálu, tak jeho kvalita je na úrovni, kterou se vůbec nebojím označit za hodně dobrou. Na desce je znát, že Handful of Hate nejsou žádní mladí cucáci, kteří zrovna vylezli z garáže, ale že se jedná o starší páky, které to mají v ruce a nechybí jim vyhranost a cit pro muziku. Handful of Hate evidentně mají poměrně jasno v tom, co chtějí hrát a jak to chtějí hrát, což se do finálního výsledku vždy pozitivně promítne. Nemají důvod se na albu nějak hledat, experimentovat a zkoušet nějaké vylomeniny, protože už se zjevně dávno našli a nyní jen svůj projev maximálně tak lehce pilují a obrušují. A tady samozřejmě záleží na tom, jak se k tomu postavíte, protože někdo takovýhle přístup uvítá, dokonce i ocení, jinému takovéhle pojetí black metalu naopak vyhovovat nebude ani v nejmenším.
Mně osobně se album líbí. Black metal mám prostě rád téměř ve všech jeho myslitelných podobách, takže když to někdo umí dobře složit a zahrát, rád mu to sežeru. Právě to je – jak už asi vyplynulo z předcházejících řádků – i případ Handful of Hate. Čistě po skladatelské stránce je “To Perdition” určitě povedená placka, o tom žádná. Na druhou stranu ji trochu táhne dolů to, co už jsem také zmiňoval – poměrně velká jednotvárnost. Osobně si myslím, že by desce prospělo buď nějaké solidnější ozvláštnění (stačilo by doprostřed umístit jeden valivý opus ve středním tempu a hned by to podle mě bylo o něčem jiném), nebo zkrátit hrací dobu na rovnou půl hodinku, než se to všechno začne definitivně slévat dohromady. Na jednu stranu by to sice možná byla škoda, protože třeba taková předposlední “Feeding Suggerings” se vyloženě povedla a patří k nejzajímavějším kusům “To Perdition”, ale na druhou stranu by pak možná celek fungoval lépe. Takhle je to “jenom” na slabou sedmičku.
Tříčlenná brutální formace z Itálie funguje velmi krátce. Rozhodli se posluchačům, zinům i firmám představit pomocí krátkého (opravdu krátkého, jeho délka dosahuje stěží devíti minut) dvouskladbového dema, pojmenovaného stroze “Promo 2013”. Je to docela oříšek, hodnotit takovouto krátkou nahrávku a udělat si obrázek o tom, jaká kapela vůbec je. Chtělo by to pořešit ještě tak dvě tři skladby a udělat plnohodnotné demo aspoň o dvacet minutách. Rovnou říkám, že tento nástřel sice nezní jako vyložený průser, ale není to ničím výjimečný mazec, a pokud do žánrů nejste zažraní, propluje vám mozkem takřka bez povšimnutí. Z důvodu nedostatku materiálu ponechávám bez hodnocení.
Obě skladby nabízejí jednoduchý brutal deathový mazec, jak jej známe od špiček žánru. Standardní riffy, neustálé změny tempa, disharmonie. Bicí splňují specifika žánru, ale ničím zvlášť nevynikají a zní trochu uměle. Celý dojem průměrnosti a obyčejnosti doplňuje vokál, který taky nikterak nevyčnívá a mezi tunou jiných hrdel si ho snadno spletete. Přijde mi navíc trochu násilně tlačený. To je aspoň případ první položky “Echoes Aenima”. Druhá “Artificial Stimulation” je o něco zajímavější, obsahuje více disharmonie a zajímavých zpomalovacích pasáží. Dokonce dojde na momenty, které obsahují něco jako atmosféru, ne jenom nadrcené postupy od veteránů žánru.
Na celku je znát vyhranost a technická zdatnost, to ale není všechno. Je třeba se oprostit od jasně daných mantinelů žánru, hledat zvuk i postupy, které pomohou při tvorbě takového stylu dát jazyku hudby nějaký signifikantní tvar. Není to však problém jen zde, ale celkově na hudební scéně. Při dnešním přetlaku je neskutečným problémem obstát v konkurenci kapel, které všechny znějí dle jednoho mustru. Chtělo by to nějakou obrodu, nějaký moment, který tuhle podělanou situaci posune někam dál.
Země: Itálie Žánr: alternative metal Datum vydání: 28.10.2013 Label: Bakerteam Records
Tracklist:
01. Manicomium
02. Sirens
03. When the Cat’s Away
04. Vanessa’s Box
05. House Rules
06. Food for Thought
07. Electroshock
08. Alien Invasion
09. Insane Wishes
10. The Great Escape
11. A Blind Man’s Dream
Potkal jsem již mnoho různých druhů alb. Alba dobrá a špatná. Alba jednoduchá a složitá. Alba, která vás chytnou a nepustí, a alba, která vás bavit nezačnou, i když jejich kvalitu slyšíte. Vždy se dalo mezi jednotlivými škatulkami poměrně snadno vybrat, kam dané album patří. “A Blind Man’s Dream” je výjimkou. Tak jako v kvantové fyzice existují částice současně ve všech možných stavech zároveň, tak “A Blind Man’s Dream” spadá do všech výše zmíněných kategorií. A stejně jako částice v kvantové fyzice se toto album může navenek tvářit jako by zcela jasně zapadlo do konkrétní škatulky, aby při následujícím poslechu bylo vše jinak.
Po těžším úvodu jednodušší shrnutí: i po množství poslechů se nedokážu rozhodnout, jestli je dnes recenzovaná deska dobrá, nebo naopak úplná blbost. Od 81db jsem před obdržením “A Blind Man’s Dream” slyšel jen ujetou skladbu “Jabberwocky” z předchozího alba, která mě jednoznačně nalákala. Na alternativním metalu postavená dechovka plná rapu se prostě jen tak nevidí. V porovnání s ní je ovšem třetí dlouhohrající album italské kapely poněkud fádní. Ujetost se rozplynula a vše, co zbylo, je alternativní metal; někdy špatný, jindy lepší, ovšem ani náhodou ne unikátní.
Možná nejsilnější trojice skladeb je hned ta první. Sedmi minutovou úvodní píseň “Manicomium” otevře chytlavé riffování, které se na vrcholu drží poměrně dlouho a ani na moment neztrácí na zábavnosti. Prostřední měkčí část také není vůbec špatná, stejně jako následné sólo a závěrečná bicí salva. Vše je dobré, až na jeden detail: cokoliv zde uslyšíte, jste již někde slyšeli. 81db si neberou od jediného interpreta, naopak umně slepují kousky od slavných kapel, které svou hudbu tvoří na rozmezí groove a thrash metalu, a všemu pak nalepí svůj měkčí, neškodnější výraz. Přitom hned píseň druhá ukazuje, že kapela dokáže přijít i s originálními nápady. “Sirens” je rozverná skladba se znatelným orientálním nádechem a precizní sólovou sekcí, v níž se kytara prostřídá s houslemi. Do třetice pak přichází “When the Cat’s Away”, která kombinuje tvrdost první písně se zábavností skladby druhé, vše navíc opepří neodolatelným refrénem.
Potud vše docela dobré, jenže od skladby čtvrté již začíná kvalita znatelně kolísat, a co je horší, nápadnost, s jakou kapela bere od svých idolů, začíná být docela otravná. Pozastavím se tak až u skladby šesté (“Food for Thought”), která se snaží konkurovat veselé “Sirens”, ovšem minimálně její první část působí spíše jako zpívánky Dády Patrasové pro zaostalé předškoláky. Vše se raketově zlepší v druhé polovině s výborným sólem na nástroj jménem buzuki, který bych zcela nezkušeným uchem zařadil kamsi mezi banjo a mandolínu. Není to první vystoupení tohoto netradičního nástroje na desce (krátce se objevil i v předchozích skladbách), ovšem ve “Food for Thought” dostane opravdu dostatek prostoru.
Další podivností je hned následující “Electroshock”, ve které se 81db pokoušeli asi o jakousi nemelodickou avantgardu, ovšem výsledek je dobrý snad jen tím, že končí po necelých dvou minutách. Tím se dostáváme k poslední skladbě, kterou zde chci zmínit. Odkud vítr vane, pochopíte u poslechu balady “Insane Wishes” po jediné sekundě, píseň svou nulovou nápaditostí totiž vyvolává spíše dojem hodně přepracovaného coveru. Zařekl jsem se, že zde nebudu jmenovat kapely, které při poslechu alba slyším, a tak to neučiním ani tentokrát, ovšem zde poprvé 81db zašli opravdu daleko za hranu. Je zde vše, co byste u balady čekali. Akustický rozjezd vystřídá bezvadný a výtečně zazpívaný refrén s emotivním rytmem v pozadí, krátké zvolnění uprostřed odstraní rušivé vlivy, aby všechnu pozornost dostalo sólo. Nádherné, dojemné, vkusně protkané zmíněným refrénem. Kdyby s tímto kapela přišla sama, smekl bych klobouk a udělil jí desítku jen na základě této písně. Bohužel tomu tak není a všechna ta dokonalost je jen vypůjčená. Může vám to vadit nebo nemusí, to je jen na vás, ovšem ignorovat to nelze.
A tak se obratem vracím k začátku. “A Blind Man’s Dream” jako celek funguje – někdy. Jindy mám chuť ho vypnout po první skladbě a v půlce alba zvažuji sebevraždu jako obstojnou alternativu k dalším pětadvaceti minutám utrpení. Při některých posleších trpím jeho zjevnou neoriginalitou a z ní plynoucí primitivností, jindy si říkám, že zase tak přímočaré není a i jeho vlastní nápady nejsou špatné. Že mi jsou taje kvantové fyziky zatím více neznámé, než bych si přál, není takový problém. Koneckonců, naučit se dá všechno. Ale bodově ohodnotit album, které se zjevně nachází v superpozici a je tak dobré i špatné zároveň? To po mně nechtějte.
Země: Itálie Žánr: thrash metal Datum vydání: 28.8.2013 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Prepotence
02. Hate Bringer
03. Trapped in a Corner
04. Mentally Dead
05. Purity
06. Speed that Kills
07. Into the Void
08. Persistence in Time
09. Cronos
10. The Dark Mechanism
Perceverance začínali pod jménem Steelchains v roce 2008 a oproti dnešním dnům byla jejich tvorba mnohem více zakořeněná v heavy metalu, což je na jejich aktuálním debutu “The Dark Mechanism” stále ještě patrné. Ačkoli se kapela v roce 2009 spolu se změnou jména obrátila ke klasickému thrash metalu, nejedná se o bezhlavou řezničinu, která by se nesla pouze na vlně hybridu mezi americkou a německou odnoží tohoto hudebního stylu. Perceverance si šikovně vzali to nejlepší z kapel, jako jsou Exodus, Destruction či Overkill a občas k tomu přimíchali letmou kytarovou melodiku, tu punkovou přímočarost a samozřejmě nezbytné sypačky v death metalovém rázu, bez kterých už to dnes ani nejde, a výsledkem je rychlá, šlapavá deska, která má sice do označení skvělé album velmi daleko, ale to neznamená, že jsem si z jejího poslechu nic neodnesl.
Ono totiž záleží, na co se při poslechu takovéto kapely zaměříte. Já osobně očekávám neoriginální, ale na druhou stranu od podlahy řízný thrash metal, na který jsou dnes už legendy moc vyhrané a právě kapely typu Perceverance jsou nositeli odkazu, které například výše uvedené party zasely v osmdesátých letech. “The Dark Mechanism” si na nic nehraje. Kytary jsou průrazné jak beranidlo, zvukem mají hodně blízko k motorové pile à la Exodus a za jejich hutným zvukem vyniknou už jen bicí, protože na baskytaru už mnohdy místo nezbylo, a pokud nedostane svůj prostor, tak si ji můžete představovat jen v náznacích. Nevím, v jakých podmínkách se nahrávalo, ale v ostatních ohledech je zvuk slušný a na poměry současných standardů bych se nebál říct jednoduchý. Žádné experimenty, jen klasické nástrojové obsazení a Michelle “Met” Alluigi, který bez větších zádrhelů přechází od klasického řevu do melodického vokál s punkovým feelingem, který se do zpěvnějších refrénů rychlých pecek skvěle hodí. V “Purity”, což je mimochodem jedna z nejlepších skladeb celého debutu, mi pak dokonce připomněl Jamese Hetfielda.
Na začátku jsem říkal, že “The Dark Mechanism” není prachobyčejná hoblovačka, což platí stále, ale zase nechci, aby to vyznělo, že se jedná o na variabilní a progresivní momenty plné album, protože tak to není, thrash metal je onou hlavní ingrediencí, která album žene kupředu. Zřejmě nejpřímočařejší skladby jsou “Prepotance” a “Persistence of Time”. Obě krátké, rychlé a hlavně chytlavé, zejména druhá jmenovaná se punkovou vokální melodií a hutným kytarovým spodkem dotkne crossoveru. Texty jsou typicky plné nenávisti, nechybí krev, sociální a politická témata, prostě nic, co by ještě překvapilo, ovšem výtvory jako “Drinking your blood and smashing your head, Breaking your bones and breaking your legs”, jak zazní hned v úvodu “Prepotance”, jsou spíš úsměvné. Ale pojďme dál. Jako protiklad ke zmíněné dvojici zběsilejších písní by mohly fungovat “Hate Bringer” a “Mentally Dead”, ve kterých se občas dostane ke slovu kytarová melodika, zpomalí se nebo naopak tempo popostrčí death metalový rytmus. Nutno říct, že většina skladeb stojí na jednom, dvou riffech, které jsou však velmi účelně postavené, takže jsem se nejednou přistihl, jak si je pobroukávám a klepu si do rytmu, což je přesně výsledek, který jsem požadoval. Samotným vrcholem “The Dark Mechanism” je pro mě už dříve zmíněná “Purity”, ve které se celou dobu jede v nezvykle melodických stopách a zrychlí se jen občas, takže se jedná o zářez, kteý rozhodně zaujme. Protože si pořád udržuje heavy/thrash nádech, tak se nedá říct, že by se mezi zbylé položky nehodila. Na závěr si Perceverance přichystali taky něco pro vyznavače instrumentálek, nicméně zrovna tahle je jedna z těch méně povedených. Začátek je v pořádku a zatěžkaný riff s melodickým vybrnkáváním se mi líbí, nicméně s přibývajícími vteřinami se začne tento kousek ubírat směrem thrashovým, jen s tím rozdílem, že místo zpěvu se kytarově sóluje, čehož fanoušek zrovna nejsem.
Vynést nad Perceverance, potažmo “The Dark Mechanism”, konečný verdikt není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Ovšem to platí pro všechny podobné kapely, kde si člověk musí vybrat mezi záživností a neoriginalitou. Protože to Italové s vykrádáním nepřehánějí a drží se v rámci slušných mravů, kdy si řeknete, že tenhle riff nebo tenhle bicí přechod už asi někdy někdo vymyslel, ale nevyskočí vám okamžitě asociace s písněmi nesmrtelných bardů, tak si víc užívám onu záživnost, kterou desce upřít nelze. Dobře to šlape, dobře se to poslouchá, ale abych Perceverance přehnaně nevynášel do nebes, tak je nutno říct, že podobných kapel je tady spousta a upřímně si nemyslím, že bych se z vlastního pocitu nedostatku k “The Dark Mechanism” ještě vracel, což neznačí špatnou desku, ale takových už tady bylo a ještě bude, že by se musel stát zázrak, aby zrovna tato deska vynikla. A to se nestalo, takže slušná šestka.
Země: Itálie Žánr: gothic metal Datum vydání: 28.10.2013 Label: Bakerteam Records
Tracklist:
01. Star Vampire
02. Heart
03. Through the Looking Glass
04. Electro Starfuckers
05. Rainfall
06. True Blood
07. Policy of Truth
08. Negative Bride
09. Goth Love
10. Ignition
11. In Love We Trust
Mám-li být hned na začátek upřímný, řeknu vám, že “Star Vampire” je album, bez jehož poslechu bych se úplně v pohodě obešel a vy se bez něj myslím obejdete taky. Tedy za předpokladu, že zrovna nejste fanatičtí příznivci (pod)průměrné gotiky…
Nějakou úvodní omáčkou se není třeba příliš zdržovat, jelikož se v tomto případě nejedná o nic zajímavého. Italové Rublood vznikli tak čtyři, pět roků zpátky, v roce 2011 vydali svůj první demáč a nyní, 28. října, vydají svůj dlouhohrající debut “Star Vampire”. Kapela se rozhodla, že hudební svět oblaží další nahrávkou, která bude plná soft elektronikou načichlé gotiky, přestože jsou podobných skupin stovky a tisíce. Což o to, v zásadě nic proti tomu nemám, já taky poslouchám tuny nového black metalu, přestože takových kapel už bylo… a asi to už dnes platí o většině žánrů. Nicméně, nemusíte zrovna přicházet s něčím neslyšeným, aby vaše muzika byla i tak dobrá. Pro množství hudebníků je ovšem i tohle nedosažitelnou metou…
Ze “Star Vampire” mám poměrně rozporuplný pocit. Když se nad tím pořádně zamyslím, tak vlastně skoro všechno, co ta deska nabízí, je buď nic moc, nebo rovnou špatně. Přesto nemůžu tvrdit, že by mě ten poslech vyloženě obtěžoval, že bych se pokaždé díval na hodinky, kdy už to album konečně vypadne z přehrávače, a že bych se vyloženě těšil na to, až budu mít recenzi napsanou a budu tu nahrávku moct smazat, což se mi všechno mnohdy stává i u formálně lepších počinů. Netvrdím, že by mě debut Rublood navzdory svým nedostatkům nějak bavil, stejně tak klidně přiznám, že jak tuhle recenzi dopíšu, “Star Vampire” okamžitě letí do koše, jen říkám, že by to mohlo být i mnohem horší, byť tohle tvrzení asi tou největší pochvalou pod sluncem není.
Výše jsem zmínil, že na “Star Vampire” skoro žádná složka pořádně nefunguje. Pojďme to nyní osvětlit trochu podrobněji. Ta muzika by v základě pořád měla být hlavně metalová nebo alespoň přinejmenším rocková… ale kytary při vší úctě hrají úplnou tužku. Kytaristé Billy Russian a J.A.C. vám v podstatě za celé album předvedou jenom jeden motiv, který je tak primitivní, až se ho pomalu zdráhám nazvat riffem. A vlastně abych řekl pravdu, vůbec nechápu, proč má tahle kapela dva kytaristy, když se tam toho po téhle stránce děje dost málo pomalu i na jednoho. Kolega Lester Daniels na baskytaře na tom není o moc lépe… údajně tam ten jeho nástroj někde je, ale nemůžu tvrdit, že bych si pamatoval, že jsem ho na “Star Vampire” aspoň jednou zaslechnul… vlastně jo, jednou v “True Blood”, ale tak to máme tu pověstnou výjimku, která potvrzuje pravidlo. Ani bubeník Demon G dojem příliš nevylepší… na začátku prvního songu “Star Vampire” nasadí jedno tempo a přestane s tím až na konci závěrečného songu “In Love We Trust”. Jedinou pořádnou změnou ohledně bicích je maximálně tak ticho mezi písničkami.
Posledním hřebíčkem do rakve (když si Rublood hrají na ty upíry, tak se tohle přirovnání akorát hodí) je pak vokál hlavní postavy projektu, zpěváka Rubena Rolla. Právě jeho hlas je podle mě tím nejslabším článkem nahrávky – jednoduše řečeno, co nezabíjí dost triviální instrumentál, to spolehlivě dodělá právě Ruben. Čím déle “Star Vampire” hraje, tím víc mě vždycky jeho zpěv začíná srát. Ze začátku alba v průběhu prvních pár songů to ještě jde, ale postupně je to čím dál tím únavnější. On ten vokál je nic moc sám o sobě, navíc dost monotónní, a aby toho náhodou nebylo málo, někde tak od čtvrté, páté písničky mi začíná připadat, jako kdyby se ani nesnažil, jako kdyby ho to vůbec nebavilo. A to je něco, jak zpěvák nesmí NIKDY působit; pokud zrovna nehrajete nějaký misantropický black metal nebo nihilismus jako Bethlehem, nikdy prostě nemůžete znít, jako kdyby vás to za tím mikrofonem nudilo a těšili jste se, až to zkurvený nahrávání skončí a vy si konečně budete moct jít vylejt držku někam do hospody. Ale přesně takhle na mě projev Rubena Rolla působí. Jasně, já to chápu, že záměr byl asi ten, aby to byl takový ten typický gotický vokál, jakoby hluboký a zastřený, ale sorry, pánové, fakt se to nepovedlo. Viz třeba v “Negative Bride”, to je s prominutím děs.
Zatím to vypadá na totální průser, co říkáte? Jak je tedy možné, že jsem někde výše prohlásil, že to není zas tak hrozné a jednou, dvakrát se to otočit dá? Odpověď je docela jednoduchá… tedy vlastně odpovědi, protože ty důvody jsou dva. První je ten, že i když to všechno zní formálně vlastně dost blbě, ve finále to není až takový extrémní klystýr, jak by si člověk myslel, přestože celá nahrávka vyznívá opravdu hodně naivně (tohle slovo si prosím zapamatujte, ještě jednou vám ho na konci připomenu). To je ovšem jen ten menší důvod, proč “Star Vampire” okamžitě nevyhodit do hajzlu a pořádně nespláchnout. Tím druhým a podstatnějším je poslední složka hudby Rublood – složka, jež jako jediná drží placku aspoň trochu nad vodou…
Touhle složkou jsou klávesy a synťáky. Ne, že by šlo o takový zázrak, který by vám konečně dokázal vyrazit dech, ale oproti tomu zbytku to působí vážně docela příjemně a osvěživě, když tam Rublood sem tam prsknou nějakou skoro až diskotékovou melodii. Krásným příkladem je třeba “Policy of Truth”, která sice sama o sobě – podobně jako zbytek celého “Star Vampire” – stojí docela za prd, ale ten praštěný klávesový taneční motiv má alespoň nějaký nadhled a snad jako o jediném v té písničce se o něm dá říct, že se netěšíte, až vypadne ze scény. Možná, že za normálních okolností by takhle blbský nápad spíš otravoval, ale vzhledem ke všemu okolo jsou to právě tyhle popové klávesové výjezdy, které na “Star Vampire” baví nejvíce a vlastně jako jediné.
Pamatujete si ještě na to slovo, o kterém jsem vám říkal, že si jej máte zapamatovat? Byla to “naivita”, že je to tak? Právě tohle slovo je totiž pro popis celého počínání Rublood velice výstižné. “Star Vampire” totiž opravdu vyznívá velice naivně. To album na mě působí jako snaha vytvořit nějakou pořádnou gotiku, ale vylezl z toho těžce nezáživný a neobjevný pop s kytarou. Celá tahle scéna je vlastně do jisté míry divadélko a hra, ale i to se dá provést s lehkostí, mnohé vyloženě gothic-pop kapely vyznívají mnohonásobně uvěřitelněji a temněji než takovéhle naivní šmidlání Rublood (viz třeba skvělá letošní deska Blutengel). Téhle kapele tu pózu nevěříte, hudebně je to navíc slaboučké, a přestože to i navzdory všemu řečenému není až takový průser, aby se to nedalo poslechnout, dělal by to jen vůl, protože k tomu není vůbec žádný důvod, když je venku množství tisíckrát kvalitnější muziky…
A jestli vás to zajímá, pak ano, hned teď to jdu hodit do toho koše…
Země: Itálie Žánr: symphonic / power / melodic metal Datum vydání: 16.3.2015 Label: Bakerteam Records
Tracklist:
01. Last Fall
02. The Gambler
03. Paint the World
04. Roses & Thorns
05. Made for Sin
06. Break Point
07. Lost in the Shadows
08. Our Angel
09. Elua’s Gift
10. Lying Dreams
Hádám, že většině z vás jméno Sinheresy mnoho neřekne. A hodně bych se divil, kdyby řeklo. Kapela sice vypustila před dvěma lety do světa svůj první počin v podobě EP “The Spiders and the Butterfly”, nicméně že by s ním udělala díru do světa, to se zrovna říct nedá. Nicméně vzhledem k tomu, že to byl první nesmělý krok směrem k vlastní tvorbě, dá se to pochopit. Jenže mám takový dojem, že aktuální album “Paint the World” na tom nebude o moc lépe. Kdybych totiž řekl, že album je vcelku klasická směska symphonic power metalu, která staví na zavedeném a stokrát viděném principu krásky a zvířete, která se drží v kolejích žánrů a nikam neuhýbá, vlastně bych řekl vše. Což je, co si budeme povídat, trochu smutné. Nicméně by nebylo fér, abych “Paint the World” pořádně nerozebral, nepodíval se na jednotlivé jeho kousky a potom zase neposkládal zpátky.
Jak jsem již avizoval, od prvních tónů je jasné, na jakou notu se bude hrát. Kratičké atmosférické intro jako vystřižené z nějakého fantasy bijáku brzy vystřídá naprosto typické power metalové výrazivo, které brzy doplní jak mužský chraplák, tak o něco později i ženský vokál. Poté se zapojí i klávesy – no, a je vymalováno, protože jiné už to na “Paint the World” vážně nebude. Obsažena je celá paleta od rychlých vypalovaček přes středně tempé hymny až k pomalým baladám, takže i v tomto bodě je povinnostem žánru učiněno za dost, navrch se dočkáme i popovějšího kusu v podobě titulní “Paint the World”, jež aspiruje na jednu z nejlepších písní alba. Kromě ní to ale jsou právě střednětempé skladby, které album táhnou kupředu, zejména pak předposlední “Elua’s Gift”, začínající nápěvem ve staroegyptském stylu, přičemž ve stejném duchu se poté nese i klávesová melodie a sbory, které podkreslují kytarové riffy. Opakem by pak mohla být předchozí balada “Our Angel”, jež je i na poměry Sinheresy opravdu kýč až na půdu, ačkoliv v ní zpěvačka Cecilia Petrini předvádí snad nejlepší pěvecký výkon, jakého se na “Paint the World” dočkáte. Většina písní se zdržuje někde kolem průměru, tu lépe (“The Gambler”, “Lost in Shadows”), tu hůře (“Made for Sin”, “Breakpoint”). Největším kamenem úrazu je velmi snadná zaměnitelnost některých písní, hlavně těch rychlejších, jejichž kytarová složka se mi během poslechu často slévala do jednoho celku tak, že jsem nebyl s to určit, kde skladba začíná a kde končí a navazuje na ni skladba následující.
Příčinu toho vidím dvou věcech. Zaprvé, že kytary, ač nemají vyloženě zvuk vyloženě sterilní, znějí pořád dost genericky, přesně podle střihu moderní power metalové produkce. Sinheresy by rozhodně prospěla trocha hraní si s efekty a hledání toho správného zvuku, jenž by kapelu jednoznačně definoval. A zadruhé, že riffy, které sice tu a tam jsou okořeněny nějakým zajímavým sólem, si jsou v mnoha případech podobné snad až příliš, což ve spojení s generickým zvukem dává dohromady nepříliš záživný podklad, na němž už toho moc nevylepšíte. Je jasné, že “Paint the World” není po kompoziční stránce žádné veledílo, přesto si myslím, že by v některých ohledech potřebovalo ještě trochu dospět. Kromě kytar třeba i v klávesových partech, které trpí velmi podobným neduhem jako ty kytarové, často tvoří spíš jen nevýrazný doplněk, který je sice slyšet, ale nedokáže ničím zaujmout. V některých písních potěší i výrazná baskytara, na druhou stranu bicí už znějí až příliš sterilně a musel jsem si hodně hrát s ekvalizérem, abych slyšel kopák tak, jak bych si jej představoval. Ačkoliv jsem k podobné “postprodukci” nucen přistoupit nejen u Sinheresy, rozhodně to kladné body nepřidá. Nejsilnější stránkou alba tak zůstávají chytlavé kytarové melodie, sóla a především velmi obstojný pěvecký projev. Ne ani tak mužský chraplák “zvířete” v podání Stefana Saina, jenž se sice občas dostane i do mnohem zajímavějších čistých poloh, mnohem zajímavější je pořád zpěv “krásky” Cecilie Petriny. Na její barvu hlasu jsem si musel zpočátku hodně zvykat, po několika posleších jsem jí ale přišel na kloub a v některých písních musím její výkon označit jako přinejmenším výtečný a do hudby Sinheresy sedí. Již zmiňovaná “Elua’s Gift” nebo právě titulní “Paint the World” jsou skladby, v nichž Cecilie vyniká, ovšem zdaleka nejvíce kladných bodů u mě nasbírala na baladách jako “Our Angel” nebo “Roses & Thorns”, které po ostatních stránkách zaujmout nedokážou.
Myslím, že je z předchozího textu naprosto jasné, že k “Paint the World” nelze přistupovat jako k přelomovému albu, které má posunovat žánry. O to se ostatně nesnaží ani kapela, která dělá to, co umí nejlépe, namísto aby se hnala do tmy. Takže pokud album uchopíte jako přímočarou záležitost, s níž si zpříjemníte pracovní odpoledne, nemyslím, že byste byli nespokojeni, protože i přes všechna negativa své kvality rozhodně má. Jediný vyložený problém desky tak zůstává v tom, že podobné nebo lepší kvality nabízí nespočet jiných, podobných skupin.
Země: Itálie Žánr: black metal Datum vydání: 28.1.2013 Label: Hass Weg Productions
Hodnocení: 7/10
Odkazy: –
Flamen je úplně nový black metalový projekt, jehož hlavním hybatelem je Bartlett Green z italské ambient black metalové kapely Warnungstraum, který obstarává kompletní instrumentální stránku. S vokály mu pak pomohl bulharský hudebník Alexander Ivanov, jehož světonázor je asi patrný už jen z názvů projektů, v nichž působí – Aryan Art a Stürm Kommand. Jako rodilý Bulhar bude určitě árijec jak stehno, Adolf by z něj měl jistě radost… Ale nechme to být a pojďme se radši podívat, jak jsou na tom Flamen po hudební stránce.
Půlhodinové debutové EP “Supremo die” obsahuje celkem čtyři skladby, dvě metalové a dvě nemetalové. Už jen z výpisu písniček by jistě každému došlo, že ty dvě, v nichž metal neuslyšíme, budou “Intro: Sic volvere parcas” a “Outro: Viae solitariae”. Ta první je poměrně epická, má velice silnou atmosféru a vlastně je doslova výborná. “Outro: Viae solitariae” je pak jen akustickým zakončením nahrávky.
Zbylé dvě “Supremo die” a “Rex occultus”, jež jsou středobodem EP, sice taktéž nabízejí atmosférické vsuvky bez kytar, ale jejich hlavní náplní je relativně monotónní black metal ve středním tempu s hodně syrovým zvukem, občasným dotekem kláves a znatelnou pohanskou atmosférou. Recept již dávno vymyšlený a nesčetněkrát ukuchtěný, ale pořád to funguje. Originality sice Flamen příliš nepobrali, ale jako příjemná žánrovka pro fandy black metalu to rozhodně má smysl a právo na existenci, přičemž kvalita ani atmosféra se tomu upřít nedají, takže nakonec proč ne.
Po celou dobu poslechu “Supremo die” se člověku na mysl neustále vkrádá jedno jméno – Graveland. Právě ke kultovnímu polskému projektu Roba Darkena mají Flamen hudebně velmi blízko a zcela jasně čerpají z jeho odkazu, jak kompozičními postupy, tak náladou své nahrávky. Na druhou stranu, řekl bych, že se “Supremo die” ve výsledku povedlo více než letošní novinka samotného učitele, takže pokud vás “Thunderbolts of the Gods” rovněž trochu zklamalo, klidně sáhněte po Flamen.
Debutové album italské čtveřice Terrorway snad ve všech ohledech splňuje očekávání a požadavky, které posluchač může mít od mladé kapely, která toho (krom jednoho EP) za sebou moc nemá. Borci si to ve svém případě trošku usnadnili a pro inspiraci nešli daleko, takže nenápadně čerpají u těch největších jmen, jež se v daném žánru pohybují, ale i přesto Terrorway v konečném vyznění nechybí zdravá agresivita a hlavně zápal, který z nahrávky srší. A to navzdory perfektnímu technickému dojmu a hutné kytarové hradbě, přes kterou nepropadne ani jehla, což je výsledek produkce “Blackwaters”, kterou obstaral Jacob Olsen (Moonspell či Hatesphere), z čehož vyplývá, že žádného undergroundového chrastění se bát nemusíte, spíš se připravte na ostré hrany kytar a průbojné bicí.
Zpěvák Valentino Casarotti, kytarista Ivan Fois, basák Giovanni Serra a bubeník Cosma Secchi se hned z kraje své existence zhlédli v kapelách jako Machine Head, Pantera nebo z pozdějších jmen Lamb of God a Throwdown, při jejichž výčtu musí být hned jasné, že v tomto případě máme tu čest s kombinací thrashe se skočným groove metalem. Mix to sice není nikterak originální, přesto to při správném poměru funguje pořád dobře, i když už všechno bylo řečeno. Když se k tomu přidají sborové HC vokály, tak člověk nabude dojmu, že má co dočinění s parádním albem. Jediným problémem je fakt, že drtivá většina kapel ve výsledku zní stejně, což platí i o Terrorway, ale ruku na srdce, nic jiného jsem snad ani nečekal. Hráčsky je na tom výše uvedená čtveřice dobře, ale zas se nesnaží vystřílet všechny náboje v jedné skladbě, takže hrají ve prospěch celku a působí velice sehraně. Celkem logicky se pro mne ústřední osobností “Blackwaters” stal kytarista Ivan, který si svůj nástroj pořádně podladil a jeho kytara nad vším ostatním vyčnívá, což není výtka, protože se jedná o dost povedené riffy.
Myslím si, že “Blackwaters” je jedním z těch případů, u kterých by byly veškeré delší a podrobnější snahy popsat jejich hudbu skrze jednotlivé skladby spíš kontraproduktivní, protože desce by to nakonec spíš uškodilo. Všechny by totiž vyzněly jako metalové pecky dle schématu sloka-refrén, plné riffů, jež v pomalejších momentech připomenou Fear Factory, jen bez toho závanu industriálního chladu a s chytlavými agresivními refrény. Druhým hrdinou “Blackwaters” je zpěvák Valentino, který kromě variabilního vyřvávaného vokálu oplývá i melancholičtějším hlasem, jenž není v žádném případě melodicky vlezlý, ale v pomalejších momentech působí vkusně a dotváří zatěžkanou atmosféru. Škoda, že takových momentů není víc, protože se vyskytnou spíš jen jako ozvláštnění druhé poloviny skladby, aby nepůsobily všechny stejně. Jednou z výjimek je “In a Swamp”, a protože se zároveň jedná o jednu z nejlepších písní na desce, tak na ni prostě musím upozornit. Nervní atmosféru, jež převládá, občas protnou agresivní metalové útoky, v nichž zní zpěvák jako ostřejší Robb Flynn skřížený s Maxem Cavalerou, a protože se svým hlasem neustále pracuje, nemáte hned při prvním poslechu pocit nudy. Ta se v mém případě začala dostavovat až později s přibývajícími poslechy, kdy mě omrzely přímočaré metalové vypalovačky jako “Wretched” či “Chained”, ale naopak jsem si oblíbil skladby, ve kterých se toho děje více, jako závěrečnou “Ruins” s akustickou španělkou, v níž jsem měl pocit, že poslouchám Ill Niño.
Nemá cenu to dál rozmazávat, protože “Blackwaters” má svá nesporná pro a proti, která si lze subjektivně prohazovat dle vlastních preferencí. Věřím, že příznivci jmenovaných kapel si to své najdou a budou mít na nějakou dobu o zábavu postaráno. Já se bavil dobře, a přestože jsem po nějaké době začal objevovat mouchy, které jsem zprvu neviděl, neznamená to, že by se jednalo o špatnou desku. Když už nic, tak musím Terrorway pochválit, že se nevydali cestou okatého kopírování, ale z citovaných kapel si vybrali to, co se jim nejvíc hodilo, a udělali to takovým způsobem, že by nemuseli skončit jen u jednoho alba, protože tohle si své kupce zajisté najde. Slušná deska, která si nadprůměrné hodnocení zaslouží, ale pokud hledáte něco neotřelého, ruce pryč.
Karnya, jak si uskupení čtyř italských hudebníků říká, působí na scéně od roku 2010. Klávesista Dario Di Pasquale však kapelu založil jako volné pokračování své bývalé skupiny Zen a obklopil se úplně novými lidmi, kteří se starším projektem neměli nic co do činění. Stylově se progresivně metalová Karnya od Zen prý příliš neliší, avšak tuto skutečnost potvrdit nemůžu, nýbrž jsem jedinou vydanou studiovku Zen neslyšel.
Vizuální stránka kapely na mě působí sympaticky, především obalu a loga si cením. Kdekdo by si řekl, že to není žádné veledílo, ale najít v dnešní době mezi deskami žánrových kolegů artwork odlišující, který se od ostatní, je celkem fuška. Jak jsem již naznačil, hudebně se “Coverin’ Thoughts” točí kolem progresivní podoby metalu kombinované s power metalem či hard rockem. A ačkoli se o novince Karnya dá říct, že cílí alespoň částečně na fanoušky Dream Theater, ke kterým zrovna nepatřím, nečekaně mě zaujala.
“Coverin’ Thoughts” je pro mě především příjemným výletem o několik (desítek) let zpět. První polovina desky na dnešní žánrové poměry fakt pecka. Rychlejší skladby perfektně střídají ty pomalejší a vzájemně se doplňují s překvapivou bravurou. Lví podíl na desce má zpěvák Riccard Nardocci. Jeho hlasové zabarvení mi plně vyhovuje, pěvec působí velmi citlivě, umí přitvrdit (rozhodně ne jako odporně křečovité “aeaaeae”, jak se tomu v mnohých žánrových případech děje) a také procítěně napětí zmírnit. A i když si myslím, že 67 minut je trochu víc, než by bylo pro ideální výsledek, konec není tak neúnosný. Třeba taková “Ego’s End” či konec šestnáctiminutové “A Paraphreniac Maniac”, jejíž zařazení na závěr desky upřímně nechápu, jsou pro mě úseky, které s oblibou přeskakuji.
Přes tato slabší místa je pro mě italské “Coverin’ Thoughts” opravdové překvapení. Pokud se Karnya ještě podaří do světa vyslat nějaký počin, budu se snažit nenechat si ho ujít. Fanoušci Dream Theater mohou připočítat minimálně bod navíc.
