Země: Itálie Žánr: melodic death metal Datum vydání: 10.2.2012 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Rain
02. Murder in Me
03. Scream
04. Point of No Return
05. Whispers to Shadows
06. Hopeless
07. I’ll Watch You Die
08. Taste of Victory
Říkají si Joyless Jokers, pocházejí z Itálie a zatím toho za sebou moc nemají. Od svého vzniku v roce 2006 totiž nahráli jen jedno EP (2010) a pak až loňskou řadovou fošnu “Taste of Victory”, která je předmětem dnešní recenze. Stejně jako nad každou mladou kapelou se tedy i nad Joyless Jokers vznáší stín pochybnosti, jestli má co nabídnout. Čas strávený v přítomnosti “Taste of Victory” však tyhle pochybnosti celkem snadno rozmetal, protože není sporu o tom, že zrovna tahle banda si své místo na slunci určitě zaslouží.
Metalové anály hovoří o tom, že Joyless Jokers hrají melodický death metal, a tahle informace je v zásadě správná. Jen bych dodal, že v jejich podání jde o značně přímočarý melodeath, který navíc místy přesahuje do moderních a žánrově neurčitých vod, ve kterých se pohybují spolky typu Gojira a jim podobné. Tím nechci tvrdit, že by Joyless Jokers nahráli podobně inteligentní album jako třeba právě Gojira, ale jen to, že hudební výrazivo obou kapel je příbuzné. Z toho se dá odtušit, že to je docela nářez, a ono to tak vážně je. Deska sice prokládá čistokrevné rubanice melodičtějším materiálem, čímž naplňuje svůj melodic death metalový charakter, ale obecně vzato jde o rychlou a poměrně dost agresivní hudbu, která ani na chvíli nezpomalí. To je ale dost ošemetná záležitost, protože není třeba dlouhého přemýšlení, aby si člověk dal dvě a dvě dohromady a nepostihly ho obavy, jestli to brzy nezačne splývat a nebo hůř – obtěžovat.
“Taste of Victory” je skutečně možná trochu jednotvárná záležitost, nicméně ono to ve výsledku vlastně ani nevadí, a to ze dvou důvodů. Prvním z nich je skutečnost, že ta muzika má dostatečný tah na branku na to, aby si dovedla udržet posluchačovu pozornost. Prakticky pořád se něco děje a chytře poskládaný instrumentál disponuje dostatkem přitažlivosti, aby to posluchače zkrátka a jednoduše bavilo. Neříkám, že jde o kdovíjak strhující záležitost, ale funguje to přinejmenším dostatečně. Druhý důvod je o poznání prozaičtější, ovšem co do důležitosti naprosto srovnatelný s prvním. Je jím velmi střízlivá délka alba; to se v přehrávači ohřeje jen něco málo přes půl hodiny a za rozhodnutí stopáž nechat na této hodnotě musím kapele vyseknout poklonu, protože v době, kdy se průměrná délka alba nezřídka kdy blíží dvojnásobným hodnotám, prokázali Joyless Jokers obdivuhodně střízlivý přístup, ze kterého ve výsledku jedině profitují. Vzhledem k charakteru hudby je třiatřicet minut přesně tak akorát vhodná doba, za kterou deska stíhá posluchače bavit, a ačkoli je to jen spekulace, řekl bych, že být “Taste of Victory” třeba o deset minut delší, zejména závěr už by byl asi dost těžkopádný. Toho se ale v současném stavu není třeba obávat, protože z řadového debutu Joyless Jokers se vyklubal svižný a koncentrovaný hudební počin, kterému ani na moment nechybí odpich.
A z čeho že je deska vlastně poskládaná? Většinu pozornosti na sebe nečekaně strhávají kytary. Pracuje se tu zejména s riffy, které ač nejsou vyloženě převratné, svojí kvalitu mají a místy dovedou velice příjemně potěšit. Kytary obecně nepostrádají solidní nápady, takže nejen že mají čím zaujmout, ale dokonce to stačí na obstojnou zábavu v celé délce alba. Především od kytar se rovněž odvíjí drive celého počinu, ačkoli tady jim velmi zdatně sekundují bicí. Bubeníkovy party v souladu s duchem celé nahrávky pěkně odsýpají a místy je to velice solidní palba, která k charakteru desky přispívá spíš určitou lehkostí, než aby posluchače zatloukala do židle. Co do kvantity dost omezenou, avšak v celkovém měřítku takřka nezastupitelnou roli pak hrají i klávesy. Ty se podílejí na melodických prvcích desky a v neposlední řadě dost přispívají k modernímu feelingu, jakým “Taste of Victory” disponuje. Klávesové rejstříky koketují spíše s lehce industriálním soundem, a pokud bych měl srovnávat se zavedenými spolky, klávesy Joyless Jokers se svým zvukem vzdáleně blíží spíš klasikům švédského melodeathu než třeba takovým finským melancholickým skoroklavírům. O žádné vykrádání nejde a stejně jako zbytek desky je i její klávesová složka příjemně svěží.
Hledám, co bych ještě dodal, ale nic moc mě nenapadá. Jistě, Joyless Jokers nenahráli žádné dech beroucí dílo a přehnané nadšení z “Taste of Victory” není příliš na místě. Musí se však nechat, že je to deska napsaná a nahraná na úrovni, prakticky netrpí žádnými dětskými chorobami tak typickými pro mladé kapely a nabízí něco přes půl hodiny velmi obstojné zábavy, na které neulpívá ani stín guilty pleasure a nad kterou není potřeba jakkoli přivírat oči. Mohl bych tu namítat, že Joyless Jokers nepřišli s ničím novým, ale proč bych to dělal, když dokázali známé postupy zpracovat tak, že to funguje… “Taste of Victory” se nebojím označit za vynikající debut a představa, že kapela do budoucna najde nějaký skutečně vlastní a jedinečný výraz, je vážně lákavá. Jestli se tak stane, můžeme se od mladých Italů dočkat ještě moc zajímavých věcí.
Země: Itálie Žánr: doom / death metal Datum vydání: 2.9.2013 Label: Beyond… Productions / Masterpiece Distribution Původní verze: 26.12.2012, selfrelease
Italští doomaři Plateau Sigma vydali svůj debutový demosnímek “White Wings of Nightmares” již loni v prosinci… nešlo však o nic velkého, jen to pustili online jako bezplatný download a nechali nahrávku, ať se sama šíří éterem dál. A evidentně se to vyplatilo, jelikož si jejich počinu někdo všiml a nyní tak demo vyšlo znovu, tentokrát již ovšem v profesionální fyzické podobě a s lehce remasterovaným zvukem. A nutno uznat, že se určitě jedná o hudbu, která si formu hmatatelného nosiče zaslouží…
Rozhodně nejde o to, že by byli Plateau Sigma nějací velcí inovátoři nebo hráli muziku, jež by vám vyrazila dech svou originalitou… vlastně je to úplně přesně naopak. Ale sluší se dodat, že kapela hraje žánr, který je sám o sobě velmi konzervativní a většinou jej hrají jenom srdcaři, kteří dodržují stylové tradice. Ostatně i díky tomu je doom snad jediným žánrem, u něhož mi podobný přístup neoriginality nejenže nevadí, ale dokonce jej i vyžaduji. A Plateau Sigma na “White Wings of Nightmares” jasně dokazují, že oni mezi ty srdcaře patří, protože ta nahrávka, ačkoliv je kompozičně i technicky zaseknutá někde v 90. letech, funguje výtečně.
Všechno, co od pořádného doom / death metalu očekáváte, zde samozřejmě naleznete. Pomalé tempo, hutná atmosféra, hluboký murmur, táhlé tklivé melodie (hlavně ty jsou v podání Plateau Sigma vážně skvělé), sem tam rychlejší death metalová sypačka, avšak stále s poměrně melancholickým vyzněním; někdy se objeví i čistý vokál, např. v “In the Air” – a je to také super. Jasně, je to recept, který byl vynalezen už dávno, ale zdá, že vyčerpán ještě stále nebyl…
Nejvíce se mi na “White Wings of Nightmares” zamlouvají ty úplně nejdelší skladby, čili “In the Air”, “The Cult of Mithra” a “Maira and the Archangel”, protože se mi zdá, že si v nich Italové nejvíce vyhráli s atmosférou a některé momenty v nich jsou vyloženě výborné a působivé. “White Wings of Nightmares” je ale celkově počin, za nějž se žádný doomař ve své sbírce nemusí stydět. Fandům doporučeno!
Druhý pohled (Stick):
Za poslední dobu se mi pod nos dostaly dvě bandy, vycházející pod společností Beyond… Productions. První, Ever-Frost, dostali prostor pro vlastní recenzi a nedopadli vůbec zle. Plateau Sigma jsou tou druhou akvizicí, s novým vydáním loňského dema “White Wings of Nightmares” se připomněli a já zjistil, že pořád existují kapely, které jsou schopny zkombinovat smrtonosnou zhoubu death metalu s doom metalovou zachmuřeností a smutkem.
Oba styly se na tomto počinu přirozeně slévají do sebe a je slyšet, že tito italští melancholici vychází ze staré dobré školy, která se ve velkém vyučovala v Velké Británii počátkem 90. let. Tomu relativně odpovídá i zvuk, který mi ze začátku přišel příliš zastřený, ale nakonec jsem si zvykl a musím uznat, že téhle muzice očividně tento kabátek svědčí. Ale aby se neřeklo, že jedou jenom v zajetých archaických death/doomových kolejích, vylupují se na povrch i techničtější party odpovídající moderní době.
Ve vyloženě melancholických vybrnkávačkách a v čistých zpěvech Francesca Genduso na mě často dýchne atmosféra Anathemy (jak staré podoby, tak i té nové), přitom však dovedou i slušně šlápnout na plyn, jako v případě druhé “Lunar Stream Hypnosis”, což je v podstatě klasický deathový vál, ve kterém pro změnu exceluje výborný growling Manuela Vicariho. Oba zpěváci zároveň obsluhují kytary a obojí jim jde přirozeně od ruky.
I přesto, že jedou v mantinelech stylu, který v podstatě dnes nikdo ze zakladatelů nehraje, dokázali odkaz oživit a k tomu přihodit i své charisma a specifickou melodiku. K tomu nejlepšímu z celé sbírky patří především poslední dvě skladby, překrásné depresivní manifesty, obzvláště v případě “The Cult of Mithra”. Táhlé tóny, emotivní vokál, party všech nástrojů jsou promyšlené do detailů. Mnohovýznamové texty bez jasné pointy nakonec posluchačům umožňují popustit uzdu fantazii a nechat se unášet proudem kouzelné muziky, jakou Plateau Sigma produkují.
Země: Itálie Žánr: gothic / doom metal Datum vydání: 5.8.2013 Label: My Kingdom Music
Tracklist:
01. Turandot
02. Dusk Dance
03. My Last Murderer
04. Silent Lake
05. Restless Rain (il rumore della pioggia)
06. My Darkest Season (pt. 2)
07. Testament
08. Suspended in a Spiral
09. Amnio
Těžko po někom chtít, aby si držel přehled o všech kapelách, které v posledních letech vyrůstají jak houby po dešti a dohromady chrlí statisíce až miliony demáčů, EPček nebo rovnou plnohodnotných alb. Není tedy divu, že českému posluchači jméno Raving Season nic neřekne a nebýt proma, které mi přistálo na harddisku, nebyl bych teď na tom jinak a vůbec by mě to netrápilo. Jenže zrovna v případě italských Raving Season jsem nakonec docela rád, že nás cesty osudu svedly dohromady, protože ačkoli je recenzovaná deska “Amnio” pro kapelu dlouhohrajícím debutem, vyvrbil se z ní počin, který má k amatérismu dost daleko.
Asi jsem ale nezačal úplně šťastně, protože takhle to vypadá, že je “Amnio” dílem nováčků, kterým se podařilo nahrát na první pokus obstojnou desku, jenže skutečnost je taková, že v případě Raving Season se o vyložené zelenáče v žádném případě nejedná. Kapela existuje již osmým rokem a musí se nechat, že na vydání desky její členové nijak zvlášť nespěchali a namísto toho evidentně pilovali svůj výraz až do takové podoby, s jakou se nemusí stydět přijít na firmu a následně před lidi. EP “The Brightness of My Disaster” z roku 2009 jsem bohužel neslyšel, takže je to jen můj odhad, každopádně materiál, jakým se Raving Season snaží zaujmout na své prvotině, tuhle moji teorii podporuje. Už při prvním poslechu jsem totiž zůstal konsternovaný skutečností, jak nečekaně vyzrálou hudbu “Amnio” nabízí, a doteď se na tom nic nezměnilo.
Raving Season hrají hudbu, která balancuje na pomezí gothic a doom metalu, a už z tohoto zařazení se dá celkem snadno odvodit, že k tomu, aby to za něco stálo, je zapotřebí notná dávka zručnosti. V opačném případě by se totiž mohl výsledek zvrhnout v hloupý kýč na jedné straně nebo nudné rádobyumění na straně druhé, přičemž ani jedna varianta není nikterak lákavá. Naštěstí to vypadá, že skladatelé “Amnio” disponují dostatkem zručnosti na to, aby se obou nelichotivých extrémů vyvarovali. Výsledkem je tak velmi umírněné, ale přesto silné album, co místo jakýchkoli prvoplánových haló efektů staví především na promyšlených instrumentálních linkách a pečlivě obhospodařované atmosféře. Instrumentální stránka “Amnio” je vůbec hodna obdivu. Nejde o nic převratného a žádných novátorských postupů nebo virtuozních hráčských výkonů se nedočkáte. Namísto toho ale Raving Season bodují chytrými melodiemi a jejich důmyslnými kombinacemi, které ze zdánlivě jednoduché hudby dělají dost působivou záležitost. Nejvíc je to znát asi na kytarách, které jsou napsány vyloženě skvěle a k jakýmkoli náznakům nudy mají dost daleko. Ani nápadité bicí však albu v žádném případě nedělají ostudu a klávesy mohou mnohým posloužit za příklad vkusného užití tohoto nástroje. Další dobrotu pak dělá parádní dynamika skladeb. Ty se totiž pohybují od velmi minimalistických a maximálně klidných pasáží až k polohám, které nemají daleko k death metalu; ani ty nejostřejší riffované a growlované pasáže však ani náznakem nenarušují integritu alba a naopak ji spíše pomáhají upevňovat. Desce to na každý pád ohromně pomáhá.
Náladu si “Amnio” drží velmi jednotnou a všechny výrazové prvky, se kterými deska pracuje, ji pomáhají budovat, byť různými způsoby. O pestrém instrumentálu tu již zmínka padla, ale netýká se to jen jeho. Dalším důležitým a neméně pestrým prvkem alba jsou vokály, o které se stará dvojice dam – Judith a Federica. První jmenovaná má na svědomí klasicky školený zpěv, kterým přispívá k umírněnější, gotičtější stránce alba, a ačkoli mi její výkon nepřijde úplně bezchybný, rozhodně to není nic, co by zasloužilo nějakou zásadnější kritiku. Slušnou práci odvádí i growlující Federica. Její vokál sice neoslňuje uhrančivou hloubkou death metalových řvounů, ale možná i díky tomu, že je relativně tenký a ne moc silný, perfektně zapadá do celkové atmosféry alba, aniž by přitom rezignoval na agresivitu, se kterou “Amnio” operuje ve svých ostrých, k doom a death metalu bližších pasážích. A ta atmosféra je dalším pilířem, o který se deska opírá. Je to taková melancholická zamyšlenost s lehkou příchutí fatality; sice není nijak zvlášť strhující, ale zato je trvanlivá, a když jí člověk věnuje dostatek pozornosti, nenechá ho sklouznout k nudě a apatickému poslechu po celou dobu, co deska hraje. No a jelikož – jak už jsem výše potvrdil – je zde po čistě hudební stránce hodně co poslouchat, stačí to všechno dát dohromady a najednou nám před očima vyvstává album, které má hodně co nabídnout.
Nerad bych ale čtenářům téhle recenze podsunul dojem, že je “Amnio” opomenutý zázrak undergroundové scény, který svými kvalitami může směle aspirovat na mety nejvyšší. Kdepak, do opravdového mistrovského díla mu ještě pěkný kus cesty chybí. To však nic nemění na faktu, že jde o velice solidní album, které dovede zaujmout výhradně svojí kvalitou a nepotřebuje k tomu jakékoli berličky ve stylu “na debut je to fajn”. Skutečnost, že jde o první řadový počin, se kterým se Raving Season ucházejí o přízeň publika, se ale projevuje trochu jinde. Upřímně totiž doufám, že tohle je jen začátek a že až Raving Season přijdou s další deskou, bude to ještě o úroveň výš. “Amnio” je totiž debut, od kterého se dá odrazit hodně vysoko, ale také laťka, kterou nebude úplně snadné překonat, takže snad to tedy bude ta první varianta. Pro mě velice příjemné překvapení a dost možná objev roku.
Uznejte sami – v podstatě neznámá power metalová kapela, která vydává sedmé koncepční album v řadě, to zavání průserem galaktických rozměrů. Na italské Kaledon tohle sedí naprosto přesně, takže když jsem zjistil, že to není až taková tragédie, byl jsem dost překvapený. Netuším, jak se to povedlo, ale Kaledon nějak zvládli namíchat naivně epický power metal, klišovité vokály a plytký fantasy námět, aby to fungovalo.
“Altor: The King’s Blacksmith” je vážně klišé v každém ohledu. Dominují mu nebesky rozmáchlé melodie, většinou nakažlivě optimistická nálada a i ten koncept by šel jen stěží nahradit něčím, co je více – angličtina pro to má krásný výraz – cheesy. Jenže tohle všechno jsou jenom povrchní znaky, co mohou samotnou hudbu tak maximálně katalogizovat, nikoli analyzovat, a důvod, proč desku nemám v úmyslu poslat do pekel, leží právě v té analytické části. Kaledon totiž vzali všechny ty vyjmenované atributy a obratným řemeslem je proměnili v něco, co je s trochou shovívavosti vlastně docela slušné. Ačkoli tu dominují klávesy, kytary znějí celkem zajímavě a rozhodně nejde jen o tupou hoblovačku. Melodie jsou sice dost sluníčkové, ale mají dostatek přitažlivosti na to, aby to posluchač nějak překousl. Vokály v harmoniích znějí trochu divně, ale jsou intonačně precizní a nakonec se k tomu všemu hodí. Deska jako celek pak docela příjemně odsýpá a až na stupidní baladu “Lilibeth” a zbytečnou závěrečnou “A Dark Prison” se překvapivě příjemně poslouchá.
Nemůžu si pomoct, ale Kaledon složili z toho, co na klasickém devadesátkovém fantasy power metalu opravdu nesnáším, nečekaně sympatickou desku, kterou díky své nátuře může kdekdo pojmout nejen za guilty pleasure, ale možná i za něco víc. Ta guilty pleasure ostatně ani není moc na místě, protože ono to v jádru opravdu není špatné. Ukamenujte mě, ale prostě se mi to líbí.
Země: Itálie Žánr: progressive death metal Datum vydání: 5.8.2013 Label: Beyond… Productions
Tracklist:
01. Intro
02. Departing of Time
03. The White Light Beyond the Wall
04. Revenge
05. Cosmic Evolution
06. Tear Down the Sky
07. Be Your Own God
08. A Glance into the End
09. Immortal Creed
Itálie v současnosti nepatří k nejsilnějším metalovým velmocem, i když svého času byla velkým dodavatelem power/speedových kapel v čele s Rhapsody. Dnes už nelze o ní nelze jednoznačně mluvit ani v rámci tohoto stylu. Nevím, čím to je, ale většina italských kapel mě nikdy nebrala, nějak jim vždy chyběl vlastní ksicht. Od Ever-Frost a jejich debutového alba “Departing of Time” jsem tudíž nic moc valného neočekával. Jen průměrnou nahrávku italské produkce, kterou si poslechnu, v nejlepším případě nehodím do koše a dám tomu docela slušné hodnocení. Jaké však bylo s prvními minutami poslechu moje překvapení, s čím původně banda předělávající Sentenced přišla.
Po skoro minutovém intru se na mě totiž vyvalil mix technicky založeného death metalu v kombinaci se silnými melodiemi (založenými především na kytarách) a neustálými rytmickými změnami a zvraty. A mé překvapení vydrželo po celý hrací čas, protože nahrávku takhle na úrovni jsem rozhodně nečekal. Hrací doba osmičky songů se pohybuje v průměru kolem šesti minut, je tedy nabíledni, že skladby nejsou vyloženě stavěné na modelu sloka-refrén-sloka-refrén-sólo. Od samého začátku jsou to kompozice budované na pevném základu, rozvíjející se do kompaktních celků. Přestože se dost motivů neopakuje pořád dokola, zůstanou vám zažrané v hlavě i tak a už při druhém poslechu se těšíte, až určitá pasáž zazní.
Hlavní devízou jsou tu tedy zajímavé riffy, neopakované neustálé dokola, ale naopak modifikované, posouvané v tóninách a v rytmech, epické melodie, které například v “Cosmic Evolution” nebo “Be Your Own God” téměř berou dech. Nesmíme však zapomenout ani na zpěv Francesca Leoneho – ten je totiž na vysoké úrovni a je si jistý jak v agresivních polohách, tak i v těch čistých. Z celého alba stříká charisma na všechny strany a jeho melancholická atmosféra zážitek jenom umocňuje. Zvuk si obstarala kapela sama (respektive album zvukově ošetřil kytarista Claudio Mulas), ale není tomu příliš co vytknout. Nástroje jsou čitelné a plnokrevné.
Těžko lze popisovat vlivy, které na albu lze slyšet. Je to celek pospojovaný z různých částí mozaiky. Skandinávská melodika se láme s technodeathovými riffy a heavy metalovými sóly. Takhle napsané ta kombinace asi působí zvláštně, ale ve finále je to skvělé. Trochu mi to připomíná německé Disillusion a jejich “Back to Times of Splendor”. Ti totiž také využívali podobných vyjadřovacích prvků, ale přitom se to nedalo jednoznačně zařadit. Když si povážím, jak celá deska zní a přirozeně odsýpá, a přitom jde o debut, zajímalo by mě, jak to bude vypadat dejme tomu jářku třeba za deset let. Byla by podle mě velká škoda, kdyby tohle album zapadlo v propadlišti dějin, protože má rozhodně co nabídnout.
Jasně, nejde o nejoriginálnější nahrávku pod sluncem, ale na to se v současné době také už příliš hrát nedá. Přesto dokážou Ever-Frost znít svým způsobem svojsky. Není to vyloženě neotřelé, ale ani provařené. Je to zábavné a má to odpich, navíc je to po muzikantské stránce opravdu lahůdka. Určitě si přeju, aby tvorba těchto Italů pokračovala dále a nabízela bohaté posluchačské zkušenosti i do budoucna. Mám neodbytný pocit, že se k tomuto počinu budu vracet dost často.
Italské pětičlenné těleso The Beyond je na scéně naprostým nováčkem, a i když někteří členové za sebou mají působení v lokálních kapelách, jako hotová kapela existují teprve od roku 2011 a letošní EP “Decaying Death” je vůbec prvním počinem, na němž si můžeme poslechnout jejich původní tvorbu. Nahrávalo se letos v lednu ve studiu Cremisi Studio a produkci alba, jež si kapela vydala ve svém vlastním nákladu, posvětil neznámý Francesco Nardelli, což platí pro celou kapelu, protože o žádném z členů jsem nikdy neslyšel a o jejich bývalých kapelách Final Fright či Nimroth taky ne, což nevnímejte jako výtku, člověk se alespoň nemusí upínat k nějakým očekáváním a může se nechat překvapit, co že to na něj číhá.
Myslím si, že když prozradím, že The Beyond se ve svých úplných počátcích cvičili na předělávkách Obituary, Morbid Angel či Autopsy, tak je jasné o co tady běží. Devadesátkový death metal v té nejryzejší oldschoolové podobě. A když myslím oldschool, tak se vším všudy. Pekelně podladěné kytary, bicí sypačky jako z nejslavnějších alb Suffocation se valí ze všech stran a do toho mrtvolné texty citující klasická žánrová témata. Obal jako by vypadl z devadesátých let a o zvuku ani nemluvě, protože kdyby mi nikdo neřekl, že se nahrávalo v roce 2013, tak bych tipl vznik nahrávky na druhou polovinu devadesátých let. Jasně, je to trošku hlasitější a lépe nazvučené, ale celkový duch nahrávky neodpovídá době svého vzniku. To ovšem nemusí být vždy na škodu, protože “Decaying Death” nepůsobí jako laciná nostalgická vzpomínka, takže s výše popsaným výsledným vzezřením EP nemám žádný problém.
Vzhledem k tomu, že si poslední dobou u čím dál více desek stěžuji na neukočírovanou stopáž, tak jsem velmi rychle nabyl dojmu, že “Decaying Death” by tady mohlo být přesně pro mě. Pouhá čtveřice nových písní, agresivita na nejvyšší úrovni, žádná hluchá místa, a přestože to s originalitou není žádná sláva, tak to skvěle šlape a baví i po vícero posleších. Prostě ideální mix všeho, co od přímočarého death metalu očekávám. Co mě trošku zamrzelo, je neměnný a stereotypní projev zpěváka Michela Catalisana, který má nejblíže ke Chrisu Barnesovi ze Six Feet Under, nicméně postrádá jeho charisma, takže nezaujme, ale ani neurazí, prostě předvádí klasický jedovatý growling, do chytře napsaných skladeb to pasuje, ale žádný hlubší dojem ve vás Michel nenechá. Ze skladeb samotných jen krátce k titulnímu fláku, který s přehledem reprezentuje celou čtyřku. Americky laděný death metal v tomto případě startuje bez jakéhokoli upozornění a drtivý úvodní riff se ve slokách přerodí v nezvykle zatěžkaný, téměř doom metalový riff, aby se po čase mohl opět vyšplhat do vyšších otáček. Celkem mě mrzí absence kytarových sól, která by mohla přinést nějaké vyvrcholení, protože se sice jede na plný plyn, občas se zpomalí sekaným riffem, nicméně vyložená gradace v rámci skladeb tady chybí, ale to je pouze mé osobní přání, které se úplně neslučuje s tím, co se pánové rozhodli hrát, takže to není podstatné. Zbylá trojice písní nijak nezaostává ani v agresivitě, ani kompoziční zručnosti, která netkví v nějaké překvapivosti, ale účelnosti a hlavně uvěřitelnosti, takže stopáži vymezená čtvrthodinka doslova uteče jako voda a já si na konci říkám, že chci víc vypalovaček jako “Tortured Till Redemption”, která opravdu zabíjí.
Celkově vzato je “Decaying Death” slušným počinem, který sice není možné brát jako plnohodnotné album, ale v tom málu, co Italové přinášejí, je vlastně vše, co od takovéto nahrávky očekávám. Skladby mají tah na branku, nejsou ředěny žádnými zbytečnými výplněmi, ale po celou dobu se nenápadně ohlíží do zpětného zrcátka na to nejlepší, co death metal na americké půdě předminulou dekádu přinesl, takže proč ne. Pokud se The Beyond časem zmůžou i na regulérní debut, tak si jej nenechám ujít, protože touhle ochutnávkou si mě pětice přetáhla na svou stranu.
Další názory:
“Decaying Death” je muzika úplně v pohodě. The Beyond předvádějí dost slušný valivý death metal ze staré školy, je znát, že tuhle muziku mají hodně rádi, rozumí jí a vědí, jak to drhnout, aby to mělo pořádně chlupaté koule. Tohle všechno je vlastně v pořádku. Díky tomu, že “Decaying Death” netrvá ani čtvrt hodinku, to funguje bez problému, nicméně se nabízí otázka, jestli by to takhle dokázalo fungovat i na ploše dlouhohrající fošny, i když by to album mělo mít třeba jen půl hodiny. The Beyond sice občas tempo změní, chvíli hoblují rychle, chvíli ve středním tempu, ale ve výsledku to stejně vyznívá poněkud jednotvárně. Za 14 minut a pár drobných to vůbec nevadí a člověka to baví, ale na delší ploše už bych si tím nebyl tak jistý. V tom ovšem nevidím ten hlavní problém, ten vidím jinde. Kapele to docela šlape, o tom žádná, ale… co jako? The Beyond sužuje to samé co většinu mladých kapel, a sice totální absence vlastního ksichtu nebo rozpoznatelného výraziva. Podobných death metalových skupin, jimž to podobně šlape, jsou všude po světě tisíce, a když už si budu chtít hodně neoriginální death metal mermomocí poslechnout, nemusím chodit do Itálie a jen u nás v republice jich najdu dost, které znějí skoro stejně. Jasně, já chápu, že The Beyond si asi nechtějí hrát na inovátory, hrajou to jen pro zábavu a protože takovouhle hudbu mají rádi, samozřejmě nic proti tomu. Já s tím a ani se samotnou muzkou na “Decaying Death” problém nemám, poslouchá se to úplně v pohodě, jen k tomu osobně nemám sebemenší důvod. Párkrát jsem to kvůli hodnocení protočil, bylo to oukej, ale pochybuji, že si to ještě někdy v životě pustím. Skoro stejně znějících EPček od podobně mladých kapel se mi doma na polici válí pěkných pár kusů (člověk sem tam něco dostane, sem tam něco koupí ožralý na koncertě) a taky si to nepouštím – a The Beyond dopadnou stejně. H.
Země: Itálie Žánr: symphonic death metal Datum vydání: 16.8.2013 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Kingborn
02. Minotaur (Wrath of Poseidon)
03. Elegy
04. Towards the Sun
05. Warpledge
06. Pathfinder
07. The Fall of Asterion
08. Prologue
09. Epilogue
10. Under Black Sails
11. Labyrinth
Když Fleshgod Apocalypse před dvěma lety vydali desku “Agony”, podstatné části metalového publika popadaly čelisti zatraceně hluboko. Nebyli zdaleka prvními, koho napadlo sloučit death metal s pompézními orchestracemi, ale způsob, jakým tomuto schématu vdechli život, byl opravdu nezaměnitelný s ničím, co do té doby vzniklo (nebo alespoň já o ničem podobném opravdu nevím). Když pak opadlo prvotní ohromení, přes všechny výhrady, které se na adresu “Agony” snad snesly, bylo jasné, že Fleshgod Apocalypse mají hodně našlápnuto a že určitě jen tak v tichosti nevyklidí pole. A že si je svého pole position vědoma i sama kapela, začalo vycházet najevo s prvními zvěstmi o novém albu. Fleshgod Apocalypse na adresu svého nově vznikajícího dítka ani náznakem nešetřili silnými výrazy a kdo se těmi chvalozpěvy nechal přesvědčit, mohl čekat hudební opus, který otřese samými základy reality. Potupně se přiznám, že ačkoli jsem si určitou střízlivost zachoval, stejně jsem si od desky “Labyrinth” sliboval hodně a kapele jsem zkrátka věřil, že nedá vzniknout ničemu slabšímu než vynikajícímu albu. Bohužel jsem se spletl.
Po té velké natěšenosti pro mě bylo prvních pár poslechů “Labyrith” jako hodně studená sprcha. Místo slibovaného veledíla jsem neslyšel nic víc než zvukově neskutečně doprasenou hromadu něčeho neurčitého, co se snažilo tvářit agresivně a majestátně, ale nejen že to takové nebylo – ono se tam nebylo absolutně čeho chytit! Patetická parodie na sebe sama přesně v duchu hesla “Kdo chce moc, nedostane nic” – takové byly moje dojmy, jež jsem si odnesl z prvních několika hodin, které jsem “Labyrinth” věnoval, a věřte mi, že po takové facce člověk naprosto ztratí motivaci dát albu šanci na očištění sebe sama. Přesto jsem nakonec docela rád, že jsem se k tomu přemluvil, protože nakonec to přeci jen není až takový propadák, na jaký to dlouho vypadalo. Začněme ale tím horším…
A když píšu horší, myslím tím to absolutně nejhorší, co “Labyrinth” potkalo, kotvu, jež táhne celé album dolů způsobem, který je prostě k vzteku. Už jsem to nakousl výše a teď to prohlásím na plnou hubu – zvuk desky je naprostá sračka a nechápu, proč za takový výsledek dostal producent zaplaceno třeba jen jediný halíř. “Labyrinth” totiž zní jako naprosto nečitelná koule prachmizerného randálu; jako by někdo tu muziku vzal, rozmixoval na kaši a ještě zasypal sklápěčkou písku. Zachtělo se vám čitelných technických kytar, do nebes se klenoucích orchestrací nebo snad bicích, které si i zpod příkrovu ostatních instrumentálních linek prorazí cestu na povrch, aby tam oslnily? Vy bláhoví, to jste na špatné adrese, takže nezbývá než změnit lokál, nebo se ukecat k řadě útrpných poslechů, u nichž se budete muset pokaždé soustředit jen na jeden z mnoha dějů, které se tam někde hluboko odehrávají, protože bez toho se jde jen sotva dobrat zjištění, jak ta muzika ve skutečnosti zní. Když už jen samotný technický death metal, na jehož základech Fleshgod Apocalypse staví, je z principu věci dost náchylný na pečlivě vyvážený zvuk, potom tuplem nechápu, jak někdo může tohle prohlásit za finální produkt, když je tu ten technický death metal ještě navíc zahuštěný o orchestrální klávesy a obecně vzato jde o velmi vrstevnatou hudbu.
Je vážně ohromná škoda, že je “Labyrinth” tak zazděné zvukem, protože ač to tak bez bližšího průzkumu ani náznakem nevypadá, hudebně jde o přinejmenším solidní počin, a to nemluvím jen o vlastních instrumentálních výkonech jednotlivých hráčů, které jsou bez debat na vysoké úrovni. Jde mi spíš o to, jakým směrem se od dob “Agony” skladatelský jazyk Fleshgod Apocalypse posunul. Přijde mi, že devět regulérních skladeb “Agony” bylo složeno plus mínus podle jedné šablony, a i když jednotlivé skladby rozhodně stejné nebyly, v zásadě šlo o devět smrtících sypaček podbarvených všudypřítomnými klávesami a na různých místech proložených melodickými refrény nebo sóly.
Proti tomu se materiál “Labyrinth” docela zásadně liší. Přijde mi, jako by Fleshgod Apocalypse tentokrát nechtěli posluchače zatlouct do židle kulometnou palbou z úplně všech hlavní a nedat mu jinou možnost, než aby před tou lavinou ochotně kapituloval, ale zkoušejí trochu jinačí přístup. Na “Labyrinth” se znatelně zpomalilo (což je znát především na bicích) a přistoupilo se k důmyslněji stavěným strukturám a zejména mnohem pestřejšímu spektru výrazů, se kterými se tentokrát pracuje, a výsledek je o poznání výpravnější a přijde mi i o dost dospělejší. Tam kde se “Agony” chovala jako tryskový parní válec drtící všechno, co mu přijde do cesty, tam “Labyrinth” neváhá zpomalit nebo rovnou přehodit výhybku úplně jinam. V tomto světle je pak docela pochopitelné, že když si odmyslíme klávesy, už to zdaleka není čistokrevný technický death metal, který hrál více či méně prim na předchozích dvou počinech, ale něco, co z něj sice hodně čerpá, ale celkovým charakterem je už trochu jinde. Tím ale nechci říct, že by to bylo špatně. Je to jen trochu něco jiného a k nátuře alba mi to pasuje. Koneckonců i to je jedním z důvodů, proč si troufám tvrdit, že je novinka mnohem dynamičtějším a posluchačsky zajímavějším dílem než její předchůdce.
Na druhou stranu však na “Agony” ztrácí na poli kvalitativní vyrovnanosti, protože jakkoli je “Agony” svým způsobem jednotvárná deska, ve výsledku to nevadí, protože ať vezmete jakoukoli skladbu, máte jistotu, že to bude intenzivní nářez od začátku do konce. Nabízelo by se vysvětlení, že za to může zmiňované zpomalení a příklon k jiné struktuře alba i skladeb, ale bojím se, že “Labyrinth” v tomto ohledu prohrává zkrátka proto, že některé jeho pasáže nebo celé skladby nejsou dostatečně dobré, a tak sklouzávají do sfér, kde to smrdí vatou a průměrem na sto honů. Na druhou stranu to ale není ani zdaleka případ celé desky a k nalezení jsou tu opravdu výborné pasáže, které se nejednou dají dohromady takovým způsobem, že je z toho vážně působivá skladba. Kdo má dostatek trpělivosti, aby těchto skrytých kvalit dopídil, toho určitě potěší nejeden skvostný melodický obrat, velmi zdařilé frázování nebo třeba sugestivní nálada té které skladby. Pravdou ale zůstává, že ačkoli “Labyrinth” nabízí hodně opravdu dobrých a některé vyloženě skvostné momenty, v celkovém měřítku je to na skvělé, ne-li dokonce s genialitou koketující album, na něž se zde jednoznačně mířilo, prostě dost málo, a to i když si člověk odmyslí tu zvukovou tragédii.
Prostřednictvím “Labyrinth” se Fleshgod Apocalypse ocitli v opravdu nezaviděníhodné situaci. Naslibovali hory doly a pak přišli s albem, které se s trochou nadsázky nedá poslouchat. Jistě, mít to aspoň trochu inteligentní zvuk, bavili bychom se tu hned o něčem jiném, protože i když se nejedná o kdovíjaký zázrak, čistě hudebními kvalitami se tu pohybujeme někde mezi 7,5 a 8 body, což znamená, že Fleshgod Apocalypse při skládání odvedli přinejmenším slušnou práci. Bohužel onen nešťastný zvuk má za následek, že i to, co je bezpochyby dobré nebo rovnou výborné, fatálně ztrácí na přitažlivosti a přichází tak zcela vniveč. Známka, kterou jsem se tedy rozhodl “Labyrinth” udělit, snad plus mínus odpovídá realitě. Víc dát rozhodně nemůžu, protože při vší shovívavosti je tohle skutečně maximum, na kolik album ve své současné podobě může dosáhnout, a nižší známka by zase neodrážela objektivní kvality, které tam jsou a ne, že ne. Každopádně je pro mě “Labyrinth” dost velké zklamání a pro kapelu dokonale promarněná příležitost. Velká škoda…
Druhý pohled (H.):
“‘Labyrinth’ podle mě bude buď opravdu pecka, nebo zklamání jak prase,” napsal jsem do svého srpnového eintopfu ohledně nové desky Fleshgod Apocalypse a připojil přání, aby šlo o tu první, pozitivnější možnost. Předpověď byla splněna do puntíku, ono přání už ovšem vyslyšeno nebylo, z čehož vyplývá vcelku jasně – ano, “Labyrinth” je zklamání jako prase. “Agony” bylo fakt docela zábavné a svěží album, byť s odstupem času už ne tak moc, ale každopádně šlo o záležitost, na níž šlo stavět a která slibovala, že by se brutální symfonici mohli v budoucnu ještě vyprofilovat do sakra zajímavé podoby. “Labyrinth” však tohle všechno pohřbívá a tam, kde “Agony” přinášelo hodně dobrou kombinaci brutálního technického death metalu a orchestrací a věštila obrovský potenciál, novinka po všech směrech selhává. Fleshgod Apocalypse našli díru na trhu… nebyli sice úplně první, kdo něco podobného zkoušel, ale oni to dotáhli na doraz, postavili si na tom celou prezentaci i muziku, ale díky tomu, jak se ukazuje, vlastně sami sebe také uzamkli do jistých tvůrčích mantinelů, protože firma i fanoušci od nich čekali ještě víc brutálního death metalu a ještě víc symfoniky. Inu, dočkali se, akorát už to prostě není ono a na rozdíl od “Agony” je to křečovité a nudné.
Všechny songy na “Labyrinth” neskutečně splývají, neobjevují se žádné zajímavé nápady, díky nimž by cokoliv vyčnívalo, všechno zní neustále stejně. Jasně, “Agony” byla taky do jisté míry po celou svou délku symfonicky-brutální řežba, ale byly tam nějaké nosné motivy, díky nimž šlo jednotlivé skladby rozlišit, a zároveň to album slouží jako důkaz, že to, co se na “Labyrinth” nepovedlo, udělat jde. Novinka se snaží jít ve všem ještě dál, ale vyznívá to trochu nepatřičně, po kompoziční stránce je to prostě… průměr, víc nic. A to naprosté minimum ne úplně marných nápadů, které “Labyrinth” obsahuje, absolutně zabíjí totálně vyjebaný zvuk. Jasně, v áčkové lize, do níž už Fleshgod Apocalypse patří, je naleštěná digitální produkce a loudness war (bohužel) standardem, ale tady je to fakt přes čáru a to album díky tomu skoro nejde poslouchat. Jak se podle tohle mohl někdo podepsat? Jak to mohl producent pustit dál? Jak mohla samotná kapela studiu říct, že je s tím soundem spokojená? Jaktože aspoň firma je s tím neposlala do hajzlu? Tohle je prostě úplně špatně. Celé “Labyrinth” je obrovské zklamání, sorry, ale je to tak. A to jsem od toho alba vážně něco čekal…
Země: Itálie Žánr: thrash / death metal Datum vydání: 30.9.2013 Label: Bakerteam Records
Tracklist:
01. The Logical Colors
02. The Waking Up
03. The Voice Falls on Me
04. The Disturbed
05. The Crowded Room
06. The Indeleble
07. The Impure Soul
08. The Spotlight
09. The Mad
10. The Switch
11. The Walking
Nebudu chodit kolem horké kaše, ale stejně upřímně, jako na to vlítne úvodní pecka “The Logical Colors” z třetího alba thrashové party Sawthis, prozradím, že takhle dobré album jsem opravdu nečekal. “Youniverse” navazuje na své předchůdce z let 2006 a 2010, tedy “Fusion” a “Egod”, a přináší nálož metalové produkce, kterou kapela charakterizuje jako moderní thrash metal, pod čímž nehledejte nic sofistikovaného, protože základní ingredience jsou v tomto případě velmi snadno identifikovatelné. Nezbytný thrash metalový základ je podáván s pořádnou dávkou melodických refrénů, chirurgicky přesných bicích a to vše je zahaleno pod rouškou krystalicky čistého až chladného zvuku, kde hrají hlavní roli jako břitva ostré kytary a rázný zpěvák, jenž umí stejně tak zahrozit jako melodicky pohladit, aniž by se však pouštěl do nějakých nasládle popových refrénů.
Že to podávám až moc dokonale a přitom o nic extra nejde? Může se zdát, že to s tím vychvalováním přeháním a možná máte pravdu, ale nemůžu si pomoct, protože jak jsem od “Youniverse” nečekal nic než obyčejných čtyřicet minut kombinace evropské melodiky a zámořské přímočarosti, tak si mne italská parta doslova omotala kolem prstu. Ono se ve své podstatě vážně nejedná o žádný zázrak a střídáním melodických/ostrých vokálů ve spojení s moderním kytarovým zvukem zní novinka této pětice zdánlivě jako tuctový metalcore, ale přesto jsou všechny načerpané vlivy spojené dohromady v jeden kompaktní celek a hlavně uvěřitelným způsobem, takže jsem ze Sawthis neměl pocit kalkulu, kdy kapela už při psaní sází na to, že kytary tam být musí, aby se to líbilo metalistům, a líbivé refrény jsou potřeba, aby to skousli i příznivci méně extrémních odnoží metalu. Na něco takového zapomeňte, tohle zní vážně soudržně a že to k sobě patří.
Pojďme ale pomalu na samotné “Youniverse”, na němž si Sawthis přichystali jedenáctku metalových vypalovaček s potenciálem zatnout se do paměti, a to jak díky zpěvným refrénům, tak vcelku jednoduché struktuře. Sice se tu a tam změní tempo, ale žádné disharmonické a progresivní orgie nehledejte, od toho tady tato smečka není. Hned otvírák “The Logical Colors” se jako uragán vrhne na posluchače s výběrem toho nejlepšího, co v sobě Sawthis mají. Zvláště díky vokální variabilitě a celkové orientaci výsledného zvuku vás klidně může napadnout asociace se severskými Soilwork, což by taky nebylo daleko od pravdy, jen s tím rozdílem, že Sawthis jsou hutnější a energičtější než slavnější kolegové ve formě z let nedávných. V této skladbě jsem si oblíbil závěr, kdy variaci na ústřední refrén doplňuje melodická kytarová vyhrávka. S těmito jednostranně melodickými momenty se naštěstí šetří a vytáhnou se jen zřídka, takže při poslechu stále neztrácím dojem, že metal je ta hlavní složka, která není jen pro okrasu. Zajímavostí je, že na “Youniverse” se ve skladbě “The Disturbed” jako host představí legenda thrash metalu, a sice Rob Cavestany z Death Angel, který si střihl kytarové sólo v závěru této vypalovačky.
Z dalších skladeb mne zaujala chytlavá “The Voice Falls on Me”, v níž se kapela poprvé opře o klasickou strukturu střídání slok a refrénu, čímž sice skladba ztrácí na trvanlivosti, ale žít se s tím dá, aniž bych po týdnu spílal na to, že zabírá místo jakožto obyčejná vycpávková odrhovačka. Že se Sawthis nebojí ani samplů, se snaží dokázat v “The Crowded Room”, která je elektronikou odstartována a vůbec to nepůsobí nepatřičně, dokonce ani v refrénu, kde se obdobného motivu dočkáme znovu. Abych ale jen donekonečna nechválil, tak budu fér a upozorním na “The Spotlight”, jíž jsem oproti drtivé většině zbylých skladeb na chuť nepřišel, zejména pomalá patetická vokální pasáž, jež předchází refrénu, mě vážně iritovala. Ale to je kapka v moři, takže v celkovém ohledu u mě zavládla spokojenost.
Řekl bych, že příznivci melodického agresivního metalu by si mohli přijít na své. “Youniverse” kombinuje sice klasické, ale účinné prvky různých stylů, což z ní činí barvitou a hlavně velmi dobře poslouchatelnou desku. V tom množství promo nahrávek, které mi prošly pod rukama, mi Sawthis určitě nesplynou s davem a budu si je pamatovat jako velmi příjemné překvapení a jako kapelu, jejíž další nahrávku si ujít nenechám, protože bych se rád přesvědčil, zda se jedná o náhodu, nebo je s nimi do budoucna nutno počítat.
Čtveřice mladých muzikantů zovoucích se Indicative a pocházejících z italského Palerma, které je spíše než hudbou známé mafiánským podsvětím, letos vydala svoji debutovou desku. Ačkoliv má kapela za sebou šest let existence od svého prvopočátku v březnu léta Páně 2007, svůj první počin vydala až tento rok u Qanat Records. A hned z úvodu můžu říct, že kdyby každá nová kapela vydala debutovou desku dosahující takových kvalit, jakými se může pyšnit eponymní prvotina téhle post-metalové smečky, hned by byl svět mnohem lepší místo k životu!
Hned zprvu mě neskutečně zarazilo, jak vyzrálým a dospělým dojmem tahle kapela působí, ačkoliv o ní ještě nikdo nikdy a nikde ve světě neslyšel. Ze všech kladů, které jsem našel, ani nevím, kterým bych měl začít – vzal bych to nejspíš od podlahy, respektive od základů, které dělají hudbu Indicative tak dobrou. Kvartetu rozhodně nechybí skladatelský um. Nechce se mi ani věřit, že pánové za sebou nemají žádné předchozí působení v kapelách (minimálně jsem se k žádnému nedopídil) a jedná se jen a pouze o šest let střádání nápadů. Hudebně se kapela pohybuje kdesi v progresivně post-metalových vodách ovlivněných snad math rockem a vesmírným ambientem, sem tam ještě nějakou další příměsí – a jak celek tahle na první pohled poněkud zběsilá slátanina funguje na výbornou. Pořád se něco děje, skladby jsou plné zvratů a přirozeně gradují, přičemž si mezi sebou zachovávají dostatek různorodosti k tomu, abyste je od sebe byli schopni bez problémů odlišit. Místy sice jde o vyloženě instrumentální onanie, takových momentů je ale poskrovnu a spíše než nekončícímu sebeukájení v podobě krkolomných sól a vyhrávek dává kapela prostor drajvu a pestré paletě nápadů, což mohu jedině kvitovat.
Skvělé jsou i výkony hudebníků. Je třeba podotknout, že “Indicative” je čistě instrumentální záležitostí, což je možná trochu škoda, věřím, že vhodně zvolený vokál by nahrávce prospěl. Na druhou stranu pořád lepší instrumentální skvost než vokál, který se do hudby naprosto nehodí. Nicméně výsledné hodnocení nahrávky absence zpěvu nikterak nesráží, protože ať už vezmu kytary, basu nebo bicí, každá část jednotlivě je skvělá. Snad nejvíc se mi líbí práce baskytaristy Betta, jehož nápaditá, progresivně laděná hra nahrávce dává další kotel energie. Ačkoliv výrazná basa dávno není na poli progresivní a post hudby něco nevšedního, v tomhle případě si pochvalu rozhodně zaslouží.
“Indicative” se může stydět za jednu, jedinou vadu na kráse. Tou je délka celého alba. Jednotlivé skladby se sice drží v rozmezí od čtyř do deseti minut, což je samo o sobě bez problémů a kapela zvládá kompozice takových délek levou zadní, s délkou desky to už pánové poněkud přestřelili. Hodina a čtvrt je i přes všechny klady prostě neúnosná a po několikátém poslechu se chtě nechtě začne zajídat. To je věc, kterou upřímně nesnáším, naopak jsem příznivec kapel, které dokáží desku seknout v nejlepším a zanechat ji bez jakékoliv vaty. Ne, že by se v případě “Indicative” dalo mluvit o vatě, to rozhodně ne, ale poslední dvě skladby jsou podle mého názoru prostě navíc. Poslední dvacetiminutovka “St. Anthony’s Fire” sice není žádný opus magnum a celá její druhá polovina je ambientní dohrou, ale už kraťounká “Tutto”, která jí předchází, mi obvykle leze ušima zase zpátky ven a desku v ten moment buď vypínám, nebo přetáčím na začátek. Méně je někdy více a v tomhle případě to platí dvojnásob.
Je to škoda, protože kdyby se “Indicative” zdrželo na diplomatické tři čtvrtě hodince, nestalo by se vůbec nic a hodnocení by bez problémů mířilo ještě o bod a půl výše. Takhle je verdikt vlažnější, přesto se progresivní mafiáni nemají za co stydět. “Indicative” je totiž na debutovku zatraceně silné album.
Země: Itálie Žánr: melodic death metal / metalcore Datum vydání: 9.9.2013 Label: Bakerteam Records
Tracklist:
01. The Last Truth
02. Something Remains
03. Cage of Hypocrisy
04. From the Ashes
05. In Vain
06. Mercyful Vengeance
07. Human Revulsion
08. Out of Control
09. Symmetry of Scorn
10. Changes
Moderní doba, ve které žijeme, přináší mnohé – moderní technologie, moderní trendy, moderní střihy trenclí… Ale jelikož nejsme katalog spodního prádla, ale webzine zabývající se tvrdou hudbou, bude vás spíše zajímat, že moderní doba přináší i moderní přístupy k tvorbě hudby, té metalové nevyjímaje. A jedním z mnoha příkladů, jak může takový moderní metal znít, je i řadová prvotina “Symmetry of Scorn” od mladé italské kapely Pursuing the End, která se touto deskou snaží ukousnout svůj kousek z koláče popularity. Otázka zní, jestli na to mají hudebně, a právě na ni se tu pokusím zodpovědět, takže pokud vás to zajímá, račte číst dál.
Jelikož je moderní metal pojem širší než ramena SchwarzeneggerovicArnieho, rozhodně nebude na škodu si trochu přiblížit, z čeho tu svojí trošku do žánrového mlýna uklohnili Pursuing the End. Pokud jste čirou náhodou před čtením recenze zabrousili na Encyclopaedia Metallum a dočetli se tam cosi o žánru gothic/symphonic metal, tak na něj můžete zase v klidu zapomenout, protože ačkoli špetka gothic metalu “Symmetry of Scorn” koření a také se tu hraje na klávesy, cpát desku do téhle přihrádky je jednoznačně blbost. Pursuing the End totiž na své prvotině čerpají zejména z melodického death metalu a metalcoru a tento základ obohatili příspěvkem různých elektro/industriálních smyček a samplů, které dovádí ten moderní feeling zase o kousek dál. Pak jsou tu již zmiňované klávesy, ale ty už spíše doplňují a zjemňují kytarový/elektronický základ a nijak zvlášť se dopředu necpou. A když už tu padla zmínka o gothic metalu, dejme tomu, že se ho tam kousíček skutečně někde skrývá, ale nečekejte nic v klasickém střihu druhé poloviny devadesátých let, neboť Pursuing the End se zde asi trochu inspirovali pojetím gothic metalu, jak ho známe z repertoáru spíše pozdějších Lacuna Coil. Na ně (a pochopitelně nejen na ně) pak odkazuje také kombinace ostrého mužského vokálu, který se pohybuje někde na pomezí death metalového a corového výrazu, s čistým ženským zpěvem, jehož melodické linky opět připomínají, že se někde v hlubinách “Symmetry of Scorn” ten Lacuna Coil-like gothic metal přeci jen ukrývá. Takže jakous takous představu bychom měli a teď ještě zjistit, jestli je to dobré, či nikoli.
Odpovědět na tuhle otázku není úplně jednoduché, nebo spíš jinak – pravda se skrývá někde mezi těmito dvěma krajními polohami. Na to, že Pursuing the End letos slaví třetí rok existence, je jejich počin kompozičně celkem vyzrálý a rozhodně nepůsobí, jako by někdo přišel k rozloženému puzzle, začal ho skládat a nepasující kousky nějak ostříhal a prostě přilepil. Muzika jako taková si ubíhá bez větších problémů a na větší části 42 minut stopáže to všechno více či méně funguje. Kytaristé na svoje nástroje podle všeho hrát umí, čas od času potěší celkem pěkným riffem, vyhrávkou nebo sólem a až na výjimky střídmě užitá elektronika do toho také nějak zapadá.
Ironií osudu je ale skutečnost, že ačkoli to zní jako opatrná pochvala (a ona to vlastně opatrná pochvala také je), je to zároveň kámen úrazu celé desky. Ona totiž tak nějak funguje, ale to je všechno. I když se jednotlivé skladby navzájem liší, na nějaké konkrétní momenty bych si nevzpomněl, ani kdybyste mě přemlouvali španělskou botou. Neříkám, že tam nejsou příjemné a celkem poslouchatelné pasáže, ale když si je člověk není schopen vybavit, tak jejich atraktivita ve výsledku celkem bledne. Zkrátka je to necelá tři čtvrtě hodina relativně slušného řemesla, které však zoufale postrádá nápady, okolo kterých jde třeba i pomocí nějaké té vaty vystavět hodnotné album. A podobně jako instrumentální stránka věci jsou na tom i vokály. Že je growl trochu bez výrazu, to mi vlastně ani nevadí, protože se to děje i v lepších rodinách, ale docela mě mrzí, že se nijak zvlášť nepodařilo zúročit ani velice hezký hlas Chiary Manese. Ta sice zpívá docela pěkné melodie, a to intonačně bezchybně, ale přesto se nemohu zbavit dojmu, že balancuje někde na pomezí klasicky školeného a civilního hlasu. Ve výsledku tak zní dost nejistě, místy to ke zbytku materiálů ne úplně pasuje a je to vážně škoda, protože Chiara je zjevně schopná zpěvačka.
Kam s ním, ptal se Jan Neruda, a stejně tak se teď ptám i já. Do odpadu rozhodně nepatří, ale abych si “Symmetry of Scorn” vystavoval na čestném piedestalu svojí sbírky, to taky ani náhodou. Nejradši bych ho tedy nechal prohučet vodopádem čistokrevného průměru, ale na to je mi kapely zase trochu líto. Ačkoli totiž milí Italové rozhodně nestvořili žádný zázrak, má to jejich dílo i nezpochybnitelné světlé momenty, které jej přeci jen dostrkali kousek nad hranici průměru. Jestli ale mám rozhodovat mezi 5,5 a 6, alibisticky sáhnu po nižší známce, protože na šestku to zkrátka není. Sice o fous, ale není, je mi líto…
