Země: Itálie Žánr: progressive metal Datum vydání: 10.9.2013 Label: Scarlet Records
Tracklist:
01. Room 212
02. Watching in Silence
03. Still Alive
04. No Rest for the Angels
05. Life Has No Meaning
06. We Must Believe
07. The Answer
08. Il tempo del fuoco
09. A Fading Angel’s Life
10. Countdown to Revenge
11. The Gate to Nowhere
Italská čtyřčlenná formace Hollow Haze je na heavy metalové mapě viditelná teprve od roku 2003, a přestože se prvního alba dočkala relativně brzy, tedy přesněji řečeno v roce 2006, nelení a od té doby sází jednu desku za druhou, na nichž se rychle vyhrála do současné podoby. Loni to byla čtvrtá v pořadí “Poison in Black”, na kterou jsem zaznamenal veskrze kladné ohlasy, a letos pánové přispěchali s novinkou “Countdown to Revenge”. O kapele jako takové jsem neměl donedávna nejmenší ponětí, a protože strojově chladný obal budí dojem, že se jedná o moderní metalovou kapelu, byl jsem lehce překvapený tím, co jsem na aktuálním albu dostal.
No, i když, měla mě trknout minimálně ta Itálie, protože Hollow Haze je melodická metalová kapela s dotykem symfonického velikášství, což je kombince, pro kterou je Itálie téměř domovinou. Tím druhým vodítkem měl být pohled na sestavu, kde se krom standardní bezejmenné nástrojové trojice vyjímá jméno zpěváka Fabia Lioneho, který se stal vokalistou právě před letošním albem, a protože zasvěcení jistě ví, že se jedná o zpěváka legendárních Rhapsody, potažmo Rhapsody of Fire, tak nevěřím tomu, že by pátá studiová deska zůstala bez povšimnutí fanoušků žánru nebo minimálně zmíněné domovské kapely Fabia. Ono se ani není čemu divit, teoreticky se nejedná o vůbec špatnou hudbu, protože nejde o “obyčejný” power metal se symfonickými aranžemi, ale co jej činí atraktivním, je dotek temnějších progresivně metalových postupů, které jsou patrné zejména ve stavbě samotných skladeb, jež ne vždy jedou podle klasického, jednoduchého schématu sloka-refrén-sloka.
Bohužel, v reálu tato kombinace působí v pojetí kapely nesourodě a roztěkaně, jako by borci nevěděli, kterým směrem se vydat. Na “Countdown to Revenge” tak vedle sebe leží přímočaré, melodické vypalovačky jako “Still Alive”, “We Must Believe” či “Il tempo del fuoco” a progresivní kompozice, které i svou stopáží vzbuzují dojem, že se v nich kapela chtěla předvést v trošku jiném světle, jmenovitě mám na mysli “Watching in Silence”, převážně baladickou “A Fading Angel’s Life” a především pak skvělou titulku, která album spolu s kraťoučkým outrem uzavírá. Snažil jsem se k albu přistupovat s vědomím, že kapela tímto chtěla dosáhnout barvitosti a nápaditosti desky, proti čemuž nemůžu nic namítat, protože opravdu, skladby jsou od sebe pěkně oddělitelné a “Countdown to Revenge” se dá v pohodě a bez větší újmy doposlouchat do konce. Bohužel, ony dvě kategorie od sebe dělí dlouhá a hluboká kvalitativní propast, které mně osobně nedovolila si desku vychutnat tak, jak bych si představoval.
Netvrdím, že drtivá většina skladeb je špatná, ale minimálně prostředek alba ohraničený kusy “Life Has No Meaning” a “Il tempo del fuoco” za slibným úvodem a parádním závěrem hrubě zaostává. Holt ne vždy se Hollow Haze podaří vytáhnout z rukávu taková esa jako rychlou úderku “Still Alive” či temnější “No Rest for the Angels”, jejíž atmosféra by slušela i vícero skladbám. Velkým překvapením pro mě je Fabio Lione, protože se přiznám, že dokud jsem jeho angažovanost v kapele neobjevil, ani by mne nenapadlo, že se jedná o jeho hlas. Oproti svému domovskému působišti se nezdržuje v nebeských výškách, ale dokazuje, že má v sobě i takovou tu pověstnou bestii, která ho pustí i do zemitějších vod s chraplavým nádechem. Za všechny skladby můžu v tomto ohledu vyzdvihnout především zmíněnou “No Rest for the Angels” nebo “The Answer”. Přestože on je tím hlavním lákadlem, tak zbytek sestavy není vůbec špatný a hlavně kytarová práce Nicka Savia mě baví. Tu a tam se vydá do sólových vod velkých kytarových hrdinů, občas hrábne do strun a vytáhne zatěžkaný riff, výsledkem čehož je nápaditá hra, která nenudí.
Věřím, že Hollow Haze si svou novinkou získají dostatečný počet nových fandů, které přiláká jméno Fabia Lioneho, ale mě ničím jiným než jeho energickým výkonem vyloženě nenadchli. “Countdown to Revenge” je svým způsobem standardním, nepřekvapivým počinem, který by člověk od takové kapely očekával. Několik vybraných kompozic mě baví, a kdyby se kapele podařilo udržet své skladatelské schopnosti na uzdě a materiál by byl vyrovnanější, nemám co řešit, jenže takhle bohužel. Slušný standard, jenž neurazí ani nenadchne a který mě nemůže donutit si album v budoucnu ještě pustit.
Některá proma prakticky neznámých kapel dokážou potěšit, některá naštvat a některá s vámi neudělají prostě… nic. Je samozřejmě jasné, že takové promo nahrávky slouží především k tomu, aby se oslovily nahrávací firmy a získala se zpětná vazba od fanoušků, kamarádů či zinů, jakým je ten náš. Pořádně nevím, jak se k death metalu na EP “False Vision” slovinských Armaroth postavit. Na jednu stranu mladí nadšení kluci, kteří chtějí hrát death metal klasického střihu, a tím vzdát hold svým hrdinům. Na druhou stranu prostě jen další death metal, zapadající mezi hromadou dalších kvalitních kapel, byť s větším jménem.
Tím nechci klukům ani trochu křivdit, práce odvedená v podobě čtyř plnohodnotných kusů (nepočítaje intro “False Vision”) rozhodně patří ke standardnímu nadprůměru žánru. Všechny skladby jsou dostatečně brutální, ale i technické. Najdou se i chvilky pro melodické vyhrávky či sóla. Mám tím na mysli především pěkné sólo v “Labyrinth of Greed”. Vokály se pohybují v klasickém chropotu, jsou ale, pravda, trochu monotónní, drží se neustále v jedné linii.
Již s odpálením “Modern Man” slyšíte ty oldschoolové vzory, ze kterých Armaroth vychází. A to jak z evropské, tak americké školy. Celým EP se táhnou odkazy na Cannibal Corpse, Bolt Thrower, Obituary a další smečky, které psaly a stále píší dějiny extrémní metalové hudby. Šlapavější části jsou střídány sypačkami a tak to jede necelých dvacet minut. Na takto krátké stopáži se nemáte čas ani nadechnout, natož se začít nudit, což hraje Slovincům do karet. Dokázali by však udržet pozornost třeba po čtyřicet minut? Těžko říct. I já jako neskalní fanda death metalu na tomto zářezu neslyším nic, co by mě nějak více zvedlo z křesla. Jde rozhodně o kvalitní řemeslo, ale chybí tam nějaké to vlastní gró, něco, čím bych si mohl tuhle bandu identifikovat od tisíců dalších, v tom vidím zásadní problém.
Jenže podle EP se to hodnotí taky hloupě, kapela funguje cca pět let, tak věřím tomu, že určitě nějaké die hard death metalové vydavatelství osloví a dočkají se plnohodnotného debutu, na kterém by mohli pořádně rozkrýt karty. Šanci rozhodně mají, jejich způsob smrtonosného řemesla do odpadkového koše nepatří. Jen by to chtělo přidat něco ze sebe, nějaké charisma. Ne jen vzít 25 let staré postupy, trochu je promíchat, zrecyklovat, precizně je zahrát a zase předhodit lidem. Možná jsem zbytečně přísný, ale na víc jak na mírný nadprůměr to zatím nevidím. Zatvrzelí fans žánru nechť si přihodí bod a půl, tohle by je mohlo hodně bavit.
Dnešní recenze bude patřit mezi nejkratší, protože i recenzované album není zrovna dvouhodinová hudební orgie. “Mutuo perpetuo” je prvním počinem italské partičky La colpa a patří mezi velice krátká EP. Celkových šestnáct minut hracího času je takřka rovnoměrně rozděleno mezi pětici skladeb, které se tak délkou pohybují lehce nad hranicí tří minut. Nejen jejich rozsah, ale i obsah je poněkud uniformní. Několikrát jsem se ve spojitosti s “Mutuo perpetuo” setkal s označením post-metalcore, ovšem skutečnost je mnohem jednodušší. Pětice skladeb funguje na velice dobře vyzkoušeném punk-rockovém principu. To by snadno mohlo vyznít, jako bych kapelu předem zatracoval, a já bych to tak ostatně povětšinou i udělal, tentokrát je ale situace jiná.
Zvuku dominuje hlavně velice výrazná baskytara, ovšem protože se o pozornost perou jen tři nástroje a zpěvák, dostane dostatek prostoru každý z nich. Skladatelsky potěší, že kapela alespoň netrvá na primitivním střídání sloky a refrénu bez jakýchkoliv obměn, a tak i když je refrén vždy klíčovou částí skladby, nezní pětice písní úplně monotónně. Hned v úvodní (a zároveň titulní) skladbě zaútočí La colpa hodně tvrdým riffem a naznačí, že ani zbytek nahrávky nebude rádiově měkký. Nejdůležitějším prvkem v “Mutuo perpetuo” je určitě zpěv. Když zpěvák v refrénu zkouší překřičet hlučící nástroje, zní to živě a skutečně, jako by opravdu křičel ze všech sil. Je vidět, že zvuk nahrávky není zbytečně dokonalý a i přes solidní čitelnost albu tedy zůstává garážový nádech, což vzhledem k danému žánru vůbec nevadí.
Co mě zaráží, je vyrovnanost skladeb. O každé bych mohl napsat, že právě ona je moje nejoblíbenější, což by poněkud ztrácelo smysl. Každopádně pokud nějaká píseň přeci jen vystupuje z řady, je to klipová “La dittatura degli anestesisti”. S lehce skřípající kytarou a pomalejším tempem bicích je její nástup o třídu klidnější než v případě skladby první, o to více však nabírá na variabilitě. Její refrén je hodně návykový, což by se ale dalo říci o celém albu. V “Il nosso pastro” potěší gradace v druhé polovině, kdy píseň z poklidného zpěvu vyústí v příjemně odsýpající závěr. Po celém albu se táhnou zajímavé kytarové motivy. Zatímco basa brumlá poměrně pravidelně velice podobné rytmy stále dokola, kytara je mnohem nápaditější a nejvíce je to znát v “Piano biblico di salvezza”, kterou prosvětluje velice hravý riff. Dalším zajímavým prvkem je provázanost alba, kdy melodie objevující se v druhé půli “Piano biblico di salvezza” otevírá závěrečnou “L’impero”. Ta je od prvních tónů velice chytlavá a jako v jedné z mála z ní padne větší část pozornosti na nástroje než na zpěv. Zamrzí ovšem dosti unáhlený závěr, který zní, jako by byl násilně ustřižený a více by tak albu slušelo, kdyby závěrečná píseň plynule dozněla.
Jak už jistě tušíte, všechny texty jsou v italštině, tudíž vám o jejich obsahu mnoho nepovím. Jak názvy, které jsem s trochou dobré vůle přelouskal, tak i videoklip k “La dittatura degli anestesisti” napovídají, že nepůjde o žádné pozitivní zpívánky. Nevypovídá to sice mnohé o jejich kvalitě, ale už volba témat (politika, finanční krize) je mi sympatická, je to přeci jen lepší, než kdyby zpěvák La colpa v textech básnil o svých nových botách. Každopádně je italština osvěžující a nepochopení textů mi nezabránilo si s kapelou při jízdách autem občas radostně zazpívat.
Zhodnotit takto krátkou nahrávku není úplně jednoduché. Na jednu stranu nemám moc co vytýkat, na stranu druhou si La colpa rozhodně neukousli příliš velké sousto a nesnažili se objevovat cokoliv nového. I tak ale dokázali složit pětici velice dobrých skladeb v žánru, kde je velmi jednoduché spadnout k jednotvárné nudě. Nebýt trošku stupidního obalu a skutečnosti, že “Mutuo perpetuo” nejspíše nevyšlo fyzicky (informace se poněkud těžko dohledávají, proto v textu chybí i jména hudebníků), nestyděl bych se ho mít doma na poličce. Víc než jindy však platí, že zde mluvíme o hudbě, která by nejlépe zněla na koncertě. I tak ale, dobrá práce.
Země: Itálie Žánr: black metal Datum vydání: 8.2.2013 Label: Behemoth Productions
Tracklist:
01. The Great Outrage
02. Spiritual Death
03. The Soul Proceeds
04. Among the Dead
05. Hearts in Turmoil
06. He
07. Cosmos Violation
08. Entropic Chaos Release
09. Ancestral Abode – Hyperborea
Až doposud jsem o italském projektu s názvem Hate Profile neměl jakékoliv ponětí, díky čemuž jsem toho také příliš mnoho od aktuální druhé desky “Opus II: The Soul Proceeds” nečekal. Bez shánění jakýchkoliv informací jsem na blind vrazil placku do přehrávače a čekal, co se bude dít. Hned na první poslech jsem byl ovšem hodně překvapen, protože namísto průměrného pseudo-zla, s nímž jsem byl tak trochu smířený, jsem dostal naprosto skvělý black metal velice vysokých kvalit…
Celkem logicky mě ihned nenapadlo nic jiného, než se začít pídit po dalších informacích, které hned záhy prozradily, že ona kvalita “Opus II: The Soul Proceeds” nevzešla jen tak ze vzduchoprázdna a že za projektem stojí postavy s bohatými zkušenostmi. Od roku 2010 je členem Hate Profile bubeník M:A Fog, jenž má za sebou působení v mnohých black metalových kapelách především z Itálie a Norska, mezi nimiž se nachází i nejedno velmi zajímavé jméno, namátkou třeba Black Flame, Dead to This World, Slavia, Glorior Belli, Janvs… sice žádné megahvězdy, ale fajnšmekři mi jistě dají za pravdu, že se jedná o formace, u nichž se zvýšená pozornost vyplatí. Druhým členem skupiny a hlavním tahounem Hate Profile, který obstarává vokály a všechny nástroje vyjma bicích, je ovšem jistý Amon 418. Ani on není žádný zelenáč a má ve svém portfoliu pěkných pár kapel, nicméně ani s jednou z nich nemám zkušenosti. Každopádně, jak ale skrze Hate Profile dokazuje, rozhodně to není hudební impotent, právě naopak. Jako perličku dodejme, že logo Hate Profile nespoluvytvářel nikdo jiný než Malfeitor Fabban z Aborym, což už je na italské black metalové scéně jméno nejvyššího kalibru.
Nyní ale zpátky k samotným Hate Profile a k tomu, co skrze svou druhou desku “Opus II: The Soul Proceeds” nabízejí. Už jsme si vyjasnili, že půjde o nějaký druh black metalu, jenže to je pojem velmi široký, protože jak známo, zrovna tento žánr může mít klidně milion podob, a když už si myslíte, že jste viděli a slyšeli všechny, vždycky se odněkud vynoří skupina, která vám ukáže miliontý-první způsob, jak black metal zahrát. Takoví inovátoři však Hate Profile zase nejsou, přesto je ta jejich poloha určitě zajímavá. Nejvíce se to blíží takovému tomu klasickému vyznění, ovšem bez potřeby kopírovat kultovní jména.
“Fulfill our need to be hated
Feed our hunger for hatred
Outrage us”
(The Great Outrage)
Hlavním a zcela určujícím rysem jak Hate Profile, tak i alba “Opus II: The Soul Proceeds” je jedna konkrétní emoce – nenávist. Ta vystupuje nejen obrazně názvu samotné kapely, ale opravdu prostupuje instrumentální stránkou desky, nenávistným vokálem i samotnými texty. A pokud bylo cílem Hate Profile postavit nahrávku právě na této vlastnosti, což předpokládám, že bylo, pak se to povedlo naprosto úspěšně. Hned s prvním poslechem, ještě předtím, než jsem se do průzkumu HateProfile pustil podrobněji, jsem si z “Opus II: The Soul Proceeds” odnesl přesně tohle – pocit nenávisti. Díky tomu deska zpočátku podvědomě vyznívá velice agresivně a misantropicky. Jenže když jsem se do “Opus II: The Soul Proceeds” začal nořit hlouběji, zjistil jsem, že to album má vážně daleko k tomu, aby bylo jen agresivní změtí riffů a blast beatů, ačkoliv jsem si právě takový dojem z prvního setkání odnesl. Postupem času – a vlastně to ani netrvalo tak dlouho – jsem přišel na to, že podstatná část nahrávky se vlastně odehrává ve středním tempu, že je zde mnoho silných momentů a že ve skutečnosti se vlastně ani náhodou nejedná o monotónní záležitost.
Především musím zdůraznit tu sílu, protože přesně takové “Opus II: The Soul Proceeds” je – dostatečně mocné na to, aby člověka smetlo. Jakkoliv se to na první pohled může tvářit jako další obyčejný black metal, jakých už tu byly stovky, ta nahrávka je obrovsky působivá. Většina poslechu se sice nese v poměrně jednolitém duchu, nicméně onen samotný základ, podle něhož Hate Profile jedou, je sám o sobě dost rozmanitý na to, aby na něm šlo bez sebemenších problémů utáhnout celých 40 minut, co “Opus II: The Soul Proceeds” trvá, aniž by se někde objevil prostor pro nudu. Jestli jsem totiž při poslechu druhé desky Hate Profile něco nezažil, je to nuda, a to ani po mnoha protočeních. S onou nenávistnou atmosférou si evidentně člověk vystačí poměrně slušně dlouho. Přesto se najde prostor pro několik málo ozvláštnění, jakým jsou třeba úžasné minimalistické melodie v několika písních, čistý vokál v závěru “Cosmos Violation” nebo celá čtvrtá skladba “Among the Dead”, která zní, skoro jako kdyby vypadla z nahrávky “Now, Diabolical” od Satyricon. Ostatně, i samotný vokál Amona 418 poměrně dost často připomíná Satyra v těch nejagresivnějších polohách. Obrovskou pochvalu si pak zaslouží zejména M:A Fog, jehož hra na bicí je velice zajímavá, charismatická a je doslova ozdobou “Opus II: The Soul Proceeds”. Už dlouho se mi nestalo, abych se na nějakém black metalovém albu takhle bavil jenom bicími.
Pro mě osobně se “Opus II: The Soul Proceeds” stalo obrovským překvapením. Od desky, od níž jsem nečekal v podstatě nic, jsem dostal působivý black metal se silnou atmosférou a jasným sdělením, což bezezbytku platí, ať už je ta nenávist Hate Profile opravdu prožívaná, nebo jde čistě jen o umělecké vyjádření. Tak či onak je ten počin jednoduše skvělý a jakémukoliv fanouškovi black metalu jej nemohu nic jiného než důrazně doporučit k poslechu. Přesně na pomezí 8 a 8,5.
Země: Itálie Žánr: black metal Datum vydání: březen 2013 Label: Behemoth Productions
Tracklist:
01. The Gates to Spiritual Death
02. Obscure Facing
03. The Wreckage of Faith
04. Poisoned Flesh
05. …of Rape and Funerals
06. …of Sickness and Depravity
07. Words of Plague
Esequiem je relativně mladá tříčlenná kapela z italské Verony, která vznikla v roce 2010, o rok později vydala svůj první bezejmenný demosnímek a v letošním roce přichází se svým dlouhohrajícím debutem “Contempt”… i když, “dlouhohrajícím” možná v uvozovkách, protože se sotva přehoupne přes hranici 25 minut, ale k tomu se ještě dostaneme později. Možná i to “mladá” nemusí být až tak žhavé, jelikož někteří členové, konkrétně hlavně bubeník Goatlord, dle svého portfolia účast v nějakých těch italských podzemních smečkách mají.
Prozatím nezodpovězenou otázkou ovšem zůstává, cože to ti Esequiem vlastně hrají za styl. Nicméně… podívejte se na název kapely, její logo, obal desky, její fotku, která je níže… ano, každému, kdo se v metalu pohybuje déle než pět dní, musí být jasné, že na “Contempt” nenajdete nic jiného než black metal. Je ovšem toto tušení správné? Ano, naprosto do posledního puntíku…
Esequiem nejsou vůbec nic výjimečného, ve své podstatě se jedná jen o další black metal, jakých po podzemní scéně celé Evropy i Ameriky běhají stovky, ne-li spíš tisíce. Italská trojice se zhlédla v black metalu toho nejzákladnějšího ražení a přesně v tomhle duchu na “Contempt” jede a ze své cesty neuhne ani o píď. Nebudeme si nic nalhávat – pro ty z vás, kteří nejste vyloženě fandové žánru, tohle bude asi úplně zbytečná deska, kterou slyšet rozhodně nemusíte, protože na světě existuje spousta a spousta alb, která vás o kvalitách stylu přesvědčí mnohem lepším způsobem.
Pokud ovšem fandy žánru jste… tak se vlastně také svět nezboří, když “Contempt” neuslyšíte, protože u Esequiem nenajdete nic jiného než jen další variaci na to, což jste na 100 % někde slyšeli a ne jednou. Avšak na druhou stranu, pokud si počin seženete, zklamáni rozhodně nebudete, protože i přes to všechno, co až doposud zaznělo (a co nemuselo vyznít a nejspíš ani nevyznělo příliš lichotivě), totiž Esequiem nahráli opravdu solidní debut. Sice je to muzika, kterou jim nesežere nikdo jiný než příznivci black metalu, nicméně si dovolím tvrdit, že to vlastně ani nemusí být mínus a že na nikoho jiného snad Esequiem ani mířit nemohli, protože představa, že si takovouhle muziku vyloženě užije třeba fanoušek melodického power metalu, je opravdu hodně naivní a legrační.
Co vás tedy na “Contempt” čeká a nemine? Úvodní “The Gates to Spiritual Death” začne mluveným intrem s náboženským nádechem. Klasika, nic nového pod zčernalým sluncem, to už tu bylo mnohokrát. Když pak po minutě a pár drobných spustí samotní Esequiem, dá se na jejich produkci ona formulka, že nejde o nic nového pod sluncem, s naprostým klidem vztáhnout také. Rychlé tempo, jemuž kadence bicích úderů odpovídá naprosto zodpovědně, mrazivé riffy, krákoravý vokál. Avšak jak je známo, i s tímhle se dá pořád udělat dobrá muzika, což se – a asi by to už konečně mělo zaznít na plnou hubu – Esequiem určitě povedlo. “Contempt” totiž rozhodně není zlá nahrávka… tedy, není zlá co do formy, protože co do obsahu je to samozřejmě zlo až za roh, ale to už k podobným záležitostem tak nějak patří. Jinak si ale nemůžu pomoct, mě ta deska prostě baví.
Kromě klepacích pasáží kapela sem tam trochu zvolní, a ačkoliv ani tohle není rozhodně žádné terno co do originality, rozhodně to nahrávce prospívá, jedná se o nejsnáze zapamatovatelné pasáže a v neposlední řadě mnohdy i vrcholy “Contempt”. Mimoto se právě v těch volnějších a melodičtějších momentech konečně pořádně dostane ke slovu i baskytara, která zde dokáže zabublat velmi příjemně. Dejme dva příklady za všechny. V tomto ohledu určitě vyniká “The Wreckage of Flesh”, jež patří mezi nejrozmanitější kusy alba… možná vlastně jediný opravdu rozmanitější. Chytlavý úvod se zanedlouho zvrhne do klepačky, z níž Esequiem přejdou k možná nejpomalejší pasáži “Contempt”. Ta ovšem příjemně graduje, aby se krátce po druhé minutě songu překlenula do opravdu výborného kousku s výraznou melodikou; následuje opět klepačka a konec. Druhým příklade budiž “Poisoned Flesh”, která se po minutě a půl black metalové inferna zlomí v další pomalou a silně atmosférickou pasáž. Nutno ovšem dodat, že něco podobného se nachází ve všech sedmi skladbách bez výjimky, což je super.
K tomu, že se nakonec z “Contempt” vyklubala hodně překvapivě zábavná záležitost, jistě přispívá i délka alba, která – jak již zaznělo hned zkraje recenze – dosahuje nějakých 25 minut a pár vteřin navíc. Ona je ta muzika Esequiem vlastně hodně jednoduchá, takže je to vážně tak akorát a tu necelou půl hodinku s tím Italové utáhnou v pohodě. S delší stopáží by se jim to povedlo asi hodně těžko, ale takhle se nedá nic namítat. Na závěr by se možná ještě slušelo zmínit sound “Comtempt”, který – což může být také trochu překvapující – není úplnou garáží, a přestože mu punc undergroundu rozhodně nechybí, nejedná se o nestravitelný zvuk à la vrzající dveře, rezavá konzerva nebo včelí bzučení.
Osobně jsem od “Contempt” nečekal vůbec nic, ale ve výsledku jsem dostal velice slušné album, které se poslouchá hodně příjemně (ačkoliv to u black metalu může znít trochu jako protimluv). Nelekněte se té přiložené fotky, na níž kapela vypadá docela k smíchu, protože samotná její produkce směšná rozhodně není. Zcela otevřeně přiznávám, že kdybych na stůl dostal takhle neoriginální power metal (například), tak bych tolik bodů určitě nevytáhnul, ale black metal je prostě ten “můj” styl, takže to na tu pěknou sedmičku pro Esequiem vidím naprosto bez problémů.
Nedávno zde vyšla recenze na italskou kapelu Colloquio, jež pod křídly Eibon Records vydala své nové album. Vydavatelství však nabídlo i druhou bandu The Blue Project. Avšak na rozdíl od svých bratrů přicházejí letos se svým úplně prvním albem “Adrift”, především díky zpěvačce Marii Cristiny Anzola. Její jméno možná neznáte, ale třeba jste dříve natrefili na EP z roku 1993 kapely The Bel Am, kde Maria figurovala.
“Adrift” je hodně éterické album, nikoliv však způsobem, jakým si mnoho z vás představí. Největší dominantu zde má právě zpěvačka se svým krásným hlasem a zajímavými melodiemi, ovšem co se týče hudby samotné, není toho moc co říct. Zpěv je podkreslený klávesovými plochami a samply, které pouze přidávají na atmosféře vyprávěných příběhů. Samotnou mě mrzí, že kapela nedodala texty, protože věřím, že jsou zajímavé a rozhodně dodávají skladbám úplně jiný rozměr. Bez jejich znalosti mi ale nic moc neříkají, protože jak jsem se zmínila, celá deska je jen o přednesu textů se špetkou atmosféry. Je to škoda, jelikož některé skladby nesou velice pěkné názvy. Milovníci ambientů a darkwave by si zde určitě přišli na své, ale upozorním na pár skutečností co se hudby samotné týče. Určitě pochválím linku zpěvu – je totiž místy opravdu působivá, ale v rámci celého alba působí ke konci už hodně monotónně. Líbí se mi, že se většinu času nachází v půltónech a melodie jsou opravdu neotřelé. Jednotlivě příjemné, ale jako celkem už to moc nefunguje. Co se týče podbarvení, místy je nezajímavé, místy pěkné, ale chybí mu jakási dynamičnost, která by v jistých částech měla linku zpěvu podpořit a neutápět ji. Gradace jsou totiž zaznamenatelné občas pouze ve zpěvu, ale i tak nejsou nijak výrazné.
Co bych vytkla víc, tak je “zvuk” skladby “Without Looking Back” a místy i v “Dirge” a “Autumn’s Spirits”. I když filtr nahrávku schválně zvukově znečišťuje, tak tady mi hrozně vadí. Řekla bych, že pro uši to určitě není nic příjemného. Kdybych měla vypíchnout nějaký výrazný moment, jeden mne zaujal ve skladbě “Still Life” zhruba v polovině, kdy jsem se konečně dočkala malé gradace, ke které k polovina skladby spěla, název sám odpovídá i pocitům, jež atmosféra skladby přináší. Album jsem se však rozhodla nehodnotit kvůli chybějícímu a nejdůležitějšímu prvku, tedy textům. Člověk sice něčemu rozumí, ne všechno však pochytí a nejlépe si okamžiky vychutná, když si texty může přečíst za hudebního doprovodu.
Vznik italského melodicky death metalového uskupení Kruna se datuje k roku 2003, což je už hezkých deset let zpět. Čtyři roky po založení na sebe skupina poprvé upozornila, vydala čtyřskladbové demo. To ovšem žádný větší label nenalákalo a až v letošním roce, tedy rovných deset let po založení kapely jsou tu Italové se svým prvním plnohodnotným počinem “Last Century”. Nutno dodat, že jde o kompletně nový materiál a na nové desce nebyl použit ani jeden ze čtyř songů zmiňovaného demíčka.
Hudba, kterou Kruna předvádí na novince, se dá popsat jako melodický death metal pomalejšího tempa se solidním dílenským zpracováním. Bohužel mi však většina věcí na “Last Century” připadá totálně průměrná, začínaje vokálem, který sice neurazí, ale takových zpěváků jsou tuny, skladatelskou potencí konče. Všechny songy jsou si totiž do puntíku podobné, drží se úplně stejného, dlužno dodat poměrně uspávajícího tempa, které se snad ani jednou výrazně nezrychlí. Sem tam vyběhne slušné kytarové sólo, ale ani to není obdařeno nějakou genialitou. A ačkoli album slyším již poněkolikáté, žádná písnička nevybočuje z řady a jsme tedy svědky takového marastu průměrnosti.
Víc ani netřeba psát, muzikanti z Kruna mají melodický death metal určitě v oblibě a své idoly mají naposlouchané výborně. Problém téhle nahrávky je takový, že je hrozně průměrná a utahaná, což není zrovna ideální kombinace. Od žánru, jako je göteborský metal, čekám svěží pařbu, která mě alespoň trochu donutí si párkrát klepnout do rytmu či souhlasně hýbnout brvou. To se hudebníkům z Kruna, respektive jejich dítěti “Last Century”, nepovedlo.
Třetí album italských thrasherů Death Mechanism se s tím nijak nemazlí a bez zbytečných okolků na všechny strany hrdě hlásá, že osmdesátá léta jsou věčná. Pominu-li s hudebním směřováním desky nekorespondující titul, je vše okolo této tříhlavé bestie podřizováno snaze nebýt novátorský, nýbrž se poohlédnout po inspiraci na časové ose pěkně dozadu, protože takový oldschool, jaký předvádí na “Twenty-First Century”, se jen tak nevidí. A nezní to vůbec špatně, to mi věřte.
Tříčlenné thrashové kapely v sobě mají už jen z principu jisté nepopsatelné kouzlo jednoduchosti a přímočarosti, čehož jsou Death Mechanism jasným důkazem. Žádné kudrlinky nečekejte, spíš se připravte na neurvalou jízdu plnou klasických thrashových postupů agresivnějšího ražení bez chvilky oddechu, jak je známe od legendárních Slayer či Kreator. Taková ta bezstarostná agresivita je ovšem dvojsečnou zbraní, takže jak se jednomu může zdát hudba na “Twenty-First Century” neuvěřitelně přímočará a agresivní, může druhému připadat primitivní a chaotická, jako by snad postrádala řád a jednalo se o bezhlavé riffování bez jakéhokoli momentu zamyšlení. Oba názory mají samozřejmě něco do sebe a v obou jsem při poslechu novinky trojice z Verony našel kousek pravdy, ale nakonec jsem si v sobě ponechal veskrze pozitivní dojmy, které však kazí lehce přemrštěná stopáž, protože na takový druh hudby je i přijatelných čtyřicet minut relativně dost. Ubrat jednu, dvě slabší skladby, jdu s hodnocením ještě výš, ale co se dá dělat, takhle je “Twenty-First Century” “jen” nadprůměrným albem.
Stejně nekompromisně, jako startuje úvodní pecka “Monitored Procreation”, působí po celou dobu zpěvák/kytarista Pozza, který je jasně největším tahounem celé party. Jeho vokál, jenž vznikl naklonováním Milleho Petrozzy a Chucka Schuldinera, nemá chybu, a přestože není nikterak originální, je ostrý jako břitva, takže svůj účel vzhledem k hudebnímu doprovodu skvěle plní. Těžko popisovat jednotlivé skladby, protože aniž bych to myslel negativně, zas tak odlišné od sebe nejsou a takřka všechny jsou škatulkovatelné jako oldschool thrash metal v rychlejším tempu. Několik nejsilnějších momentů ale nemůžu nezmínit. Rozhodně mě zaujala “Human Limits”, v níž se sází na promyšlenější strukturu riffu a celkově chytlavější přístup. Oproti prvním dvěma písním, které jedou na plný plyn, se jedná o první výrazný kus alba. Kytarové sólo Pozzy jako by si střihl sám Kerry King ze Slayer, protože mu nechybí taková ta chaotičnost, jež je pro Kerryho sólové výstupy typická. Mojí největší oblíbenkyní se však stala “Tipping in Front” s velmi chytlavými riffy, které celou skladbu provází. Zvláště ten, který vládne po dobu první půlminuty, co se skladba rozjede, je fantastický. Abych jen bezhlavě nechválil hlavní mozek kapely, který se krom hudební složky stará taky o veškeré texty, tak přidám pár obligátních slov o nepostradatelnosti bubeníka Manu a basáka Pedra. Oběma to totiž hraje skvěle a díky (na neznámou kapelu) nezvykle povedenému zvuku jsou jejich nástroje znatelné. Hlavně baskytara, kterou opravdu slyšíte, nejen tušíte, má grády a taková “Evolutive Deviation” či techničtější “Exotropy” jsou díky ní o třídu zajímavějším posluchačským zážitkem.
Stejně rychle, jako “Twenty-First Century” končí, dovolím si i já utnout své povídání o této velmi příjemné variaci na agresivnější odnož thrash metalu s evropskými kořeny. Pravda, originality zde moc nehledejte, ale pokud máte thrash metal rádi a nevadí vám velká porce zpátečnického přístupu, pak by tady Death Mechanism mohli být právě pro vás. Nejedna velká kapela by s podobným albem mohla být určitě spokojena, a pokud vezmu v úvahu nepřeslechnutelnou skladatelskou inspiraci u výše zmíněných kolegů, postrádá “Twenty-First Century” vyloženě hluchá místa. Palec nahoru za takhle přesvědčivou desku.
I přesto, že pro mnoho z vás jsou Italové Colloquio velkou neznámou, měli byste vědět, že na hudební scéně figurují bezmála dvacet let a ačkoliv nepatří mezi zakladatele svého žánru, určitě nebylo mnoho kapel, které by v Itálii na počátku 90. let přicházely s kazetami plnými temného ambientu s elektronickými prvky v doprovodu hlubokého monotónního hlasu. Doba ale pokročila a Colloquio s ní. Kazety brzy nahradily první alba a čtvrté z nich bylo vydáno letošního roku s názvem “L’entrata – L’uscita”.
Hned při prvním poslechu mě praštila do nosu velká podobnost se švédskými Sällskapet, takže jejich fanoušci by si určitě přišli na své i u kapely Colloquio. Jak už jsem se zmínila, Colloquio patří mezi klidné kapely. Táhlé klávesové plochy v pozadí obohacují elektronické prvky, které jsou hlavní dominantou celého alba. Do toho všeho se nese klidné vyprávění zpěváka Giannina Pedrettiho, ve skladbách “Tempo brucia tutto” a “Dalla finestra” ještě doplněné ženským zpěvem. Celá deska mi atmosférou evokuje noční město, kdy si strčíte sluchátka do uší a s rukama v kapsách procházíte starými uličkami lehce osvětleny pouličními lampami. Sem tam minete neznámou siluetu nebo projíždějící taxík, občas narazíte na hádající se pár nebo veselou bandu nabízející vám nějaký ten doušek alkoholu. Zrychleným krokem obcházíte bezdomovce a ještě rychleji jdete skrze tmavé úseky. A do toho všeho vám hraje právě Colloquio a vypráví o všech a všem, co jste potkali.
Za zmínku stojí desetiminutová skladba, podle níž bylo album pojmenované. Lehký elektronický i poměrně svižný rozjezd vystřídají jemné tóny klavíru, které lehce zhoupnou do nostalgické melodie, v pozadí se ozývají lidské hlasy, ženský smích a saxofony na samotném konci tak vytvářejí celkem pestrou skladbu s jazzovým závěrem. Neopomenu ani výše zmiňovanou “Dalla finestra”, která se oproti ostatním malinko liší. Jakožto předposlední skladba figuruje v celém albu jako nějaký vrchol, ke kterému se celou dobu mírně schylovalo. Významnou roli v ní sehrál především duet Pedrettiho s Beatrice Soriani. Skladba je poměrně smutná, někomu by mohla přijít až romantická.
“L’entrata – L’uscita” je velice melancholické album, s pěknými melodiemi a s rozmanitými doprovody nástrojů, ať už jsou to saxofony, flétny, bicí, basy, které tak vytvářejí v různých skladbách různé pocity. Rozhodně mám z alba spíše pozitivní dojem, i když to zrovna není nic, co bych si musela pouštět často. Pravdou však je, že do pozadí při noční procházce nebo i klidného večeru s vínem se hodí hezky.
Greetings to Italy! If you don’t mind, I’d start with maybe a little tougher question. You released new edition of your latest album circa two months ago so the very first question just suggests itself – why did you decide to do it? I of course know there are two bonus songs but… well, I’ll dare to be honest – despite I like the band’s music and “Horror Metal” as well, I’m not sure if I see a reason in releasing the album for the second time in a year after the original version just because of two bonus songs. I would definitely understand it if the original edition was already sold out but as far as I know it’s still available – at least here in the Czech Republic…
Yes, there are still one or two hundreds of copies around, coming from the very first print, but they are scattered among the European distributors and however they are not enough to cover the constant request of copies the band gets from the web. We have a handful of live dates planned till the end of the year and we needed more copies to sell at the concerts, so our label planned a new print. I don’t see anything strange in adding two bonus tracks, instead of reprinting the same version. This has enriched the album and people buying this new version can enjoy some extras.
The second question will be a little bit similar – why did you decide to remade “Whispers of Sin” and “Hypnotic Psychosis” into new versions? Those “Ancestral” and “Chaotic” remixes are great but I personally haven’t had any problems with the original versions as well… were you unsatisfied with the original versions, or did you just want to provide a new view on those two songs?
We spent two years in pre-production, recordings, mixing and mastering “Horror Metal” and we were completely satisfied by the final result, released in January 2012. But having your own recording studio allows you to do new experiments and this is what we did with these two remixes. This is how artists shall work, being free to rehash their creations, manipulate and joke with them. In particular the beginning of the original version of “Hypnotic Psychosis” contained some 90s and New Wave reminiscences, you know. I was curious to see how this songs would have been if I have sung it in total growling. This is what I did and I think the result is really cool. So no afterthought, in fact we didn’t replace the original tracks but added two remixes. We are surely not the first band doing this, so I see nothing extraordinary or transcendental in it.
Another reissue coming just in a few days is the new edition of the band’s first album “The Shadows’ Madame” which is of course logical since the record is sold out for a while. However, the second album “Far Away from Conformity” is not so easy to buy nowadays as well… are there any plans to make a reissue of this one too?
Yes, I have a very clear planning of what to release in the forthcoming two years and “Far Away from Conformity” is part of this ploy. I’m thinking about a special edition to be released in 2014, probably on vinyl, with a renewed artwork. We will see…
One last thing that just crossed my mind regarding reissues… we’ve been witnessing the resurrection of LP format in few past years and it seems like almost everything’s being released on vinyl… but as far as I know, any of Cadaveria’s four albums hasn’t been released on LP yet, just CDs, is that right? Do you think it is possible to happen that your albums will be made available on LP one day?
See above.
Okay, let’s talk about “Horror Metal” for a while… there was a gap of five years between “In Your Blood” and “Horror Metal”. Why did it take so long to create and release the album?
We have been very busy with the promotion of “In Your Blood” album. Foreign live dates came just in 2009 and 2010 and at the same time I released the 2nd album from DyNAbyte, my side project, and had to care about some personal stuff as well. So only in late 2010 I was able to be completely focused on Cadaveria new album, even if many guitar riffs have already been written and the most part of the lyrics were ready before. We spent a lot of time in studio, especially to mix the album and to do the mastering and finally in January 2012 the album was released. We worked with no hurry and left the studio only when we were 100% satisfied. Being independent musicians who belongs to the underground scene, we have the luck to be fairly free from marketing rules and from label pressure.
I have to confess that when the cover of “Horror Metal” was published I was quite surprised by that “zombie” image. I guess it might be somehow connected with the album’s title, is that right? However, I haven’t found any concept line in the lyrics themselves so it’s just about depicturing the title?
In fact, there is not a concept behind the album. Each song has its own story and strong identity and none is fully representative of the record to become the title track. We didn’t think about the album title till we finished the recordings. When we listened to the complete work we realized that the main topic, the unique and common denominator was the obscurity, the darkness pulsating in all the tracks. We immediately understood the only possible title was “Horror Metal”, by adopting the definition fans and critics has been given to our particular style since our debut album “The Shadows’ Madame”. Since the decision to entitle the album “Horror Metal” we opted for a very simple cover artwork: a band picture. As I said the idea is very simple, in a certain sense it is a bit antiquated, but on the other hand it is also original, as nowadays many bands use a drawing for the CD covers. Starting from a simple idea, we enriched the picture with an elaborated make-up, that obviously jokes with our image (like we are used to do, reinventing ourselves in every new release) and with the term “horror”. Musically speaking this album is horror-based as it emanates a sinister atmosphere; visually speaking the cover embodies the horror character par excellence: the zombie.
I also noticed that all the band’s members except of you use names of antagonists from David Lynch’s movies as their pseudonyms… why is that so? Is this somehow connected with naming the album (and also the style of the band’s music, as it is written in biography on the website) “Horror Metal”? And why David Lynch? Are you in the band fans of his films? If so, which one is your favourite?
I’m a video maker, I have a degree in history and criticism of cinema and my final dissertation at university was on “Lost Highway” by DavidLynch. I love his unintelligible movies, filled with supernatural elements. Cinema is however a great source of inspiration for our music, lyrics, artwork and videos.
If you don’t mind, I’d like to ask a few things about yourself… First of all, how did you get involved in music in general and in metal scene? Are there any bands or musician whose work convinced you that you want to be a musician as well? Said with different words – how did your very first musical steps look like?
I always loved singing but I started doing it seriously by chance. My first band, called Marciume, was started for joke, just to spend some different evenings in a rehearsal room instead of in a pub. After some months I met Opera IX guys and I entered the band. I can say music belongs to my soul. I was used to attend live concerts even when I was very young, at 8, 10 years. I went with my father, who educated me to classical music. When I approached to a microphone for the first time I realized I was able to sing in growling. It sounded a bit strange to me, being a girl. Finally I checked out HolyMoses (it was 1992) and I saw that I wasn’t the only one. This gave me a push to trust myself, find my personal way and go on.
The previous question was also asked as a bridge to this one – it’s not a secret that your first important band was Opera IX which you joined in 1992 and which later became one of the best known black metal bands in Italy. However, in those times it wasn’t common for women to be involved in metal music, especially in the extreme genres. How it happened that you decided to become a part of the extreme metal band? The black metal scene was still quite orthodox in 1992… have you ever experienced any negative feedback or attitude because of you were let’s say something unusual?
No, all always went fine. People were surprised discovering there was a girl doing such vocals, but I quickly gained the respect of many fans.
I guess you still receive a lot questions regarding Opera IX in interviews so I won’t bother you with that except of two small questions… if you look back on years with Opera IX, which album do you like the most from your current point of view? I personally still love “The Black Opera” which is probably the best Opea IX’s album ever for me…
I agree with you, the “Black Opera” is the best album Opera IX have ever released, in my opinion.
And the second small question mentioned above… I believe you’ve been asked this many times but have you followed Opera IX after your departure… I mean if you have listened to the records they made since you left? “Horror Metal” and their last album “Strix – Maledictae in Aeternum” were released almost at the same time, just a few days from each other. What is your opinion on “Strix…” (if you have listened to it, of course)?
I just checked a video on the net and I must say it is still 100% Opera IX. This means those guys are quite faithful to their roots, but compared to the path I went through in these last twelve years, it sounds a bit old, boring and poor of innovation.
You sing in extreme metal bands for more than 20 years now. How do you care about your voice? Have you ever attended any vocal lessons? Or do you sing just as it goes?
I took lessons in the past. Actually I do training by myself. I try to sleep well before a gig, not to drink much alcohol. My secret is to be fully concentrated on my performance in order to always do my best to improve and shift my limits away.
You performed some vocals on Riul Doamnei’s EP called “A Christmas Carol” this year which is pretty interesting release I think. How do you like long-running songs just like “A Christmas Carol”? You in Cadaveria have made relatively shorter songs so far… have you ever thought about trying to do something longer?
Riul Doamnei are kind guys and good musicians. It was a pleasure for me to take part to their project. I usually don’t plan the length of my songs. It comes from itself and they last the necessary time they needs to be adequately expressive and meaningful. Maybe tomorrow I will compose a song of 15 minutes, I don’t know. Never say never.
You also did guest vocals in one song on the latest Theatres des Vampires’ album “Moonlight Waltz”. This is another well-known Italian band with female vocalist. One could say that the bands might be a little bit close to each other because of that… is there any friendship between Cadaveria and Theatres des Vampires? How do you like their music?
Well, they asked me to sing some parts on “Le Grand Guignol” track and I accepted with joy ’cause I liked the topic. I’m a fan of this French theatre and its performance. TheatresdesVampires don’t play exactly my favourite genre, but this can be a reason to accept a cooperation. I like to explore new meanders. Anyway they have all my respect as they are working hard to promote their music. I know what it means to play extreme music being Italian.
However, beside those two I know only about one more guest appearance of yours. How do you decide where to guest? If a band asks you for guest appearance, what are your terms or criteria to agree?
I decide by myself, of course. First I must be free from other commitment, you know Cadaveria band comes first. Then there must be something that captures my attention, something magic. Then I must trust the musician with whom I will work. Finally they must not stress me: I take my time to do things and of course I want to review the result.
How does it look with your second band DyNAbyte? The latest album “2KX” was released in 2010, six years after the first record. I guess that your priority is Cadaveria but when do you think some new music might show up?
My priority is to do things in the right way and to dedicate projects the time they deserve. Actually I’m focused on Cadaveria. If tomorrow I will feel myself stressed I will take a break, go on holiday or record a new DyNAbyte album. Surely fans won’t have to wait five years before listening to “Horror Metal” successor. We are already at work on new material.
Okay, let’s get back to Cadaveria. The band is named after you so it might seem to someone who doesn’t know the details as your solo project which is obviously not right because the band has stable lineup of musicians for many years. However, what are the roles of particular members in creative process? I guess that vocal lines and lyrics are completely yours but who is the main composer music? Do you play any instruments and do you compose the music itself as well?
Yes I do write all lyrics while the music is mainly composed by DickLaurent. He writes the guitar riffs and together we decide the songs structure. MarceloSantos join us to define the drum parts. KillerBob usually cares about recording and mixing, while FrankBooth is the master of arrangements. This is the basic formula, but nothing is written in the stone, except the fact I will always supervise all the work.
I’ve got the very last question for you. This one won’t be much original but still might be interesting. What are the plans of Cadaveria as the band in the nearest future (beside “The Shadows’ Madame” reiusse which we already talked about)? Does the process of creating another full-length album already started for example, or is it still too early for that? Thank you very much for your answers and for your time! All the best!
We are actually concentrated on the production of our first ever DVD that will be released next Autumn. At the same time the songs compositions for the new album are going on. We will complete the live activity by the 1st half of November in order to be free to start the preproduction in Winter. Check out http://www.cadaveria.com/ and https://www.facebook.com/cadaveria for further updates about our activity! Thanks for this interview. Hell yeah!
