Archiv štítku: ITA

Itálie

Shiny Black Anthem – Unbreakable

Shiny Black Anthem - Unbreakable

Země: Itálie
Žánr: alternative rock
Datum vydání: 22.3.2016
Label: Sliptrick Records

Hrací doba: 40:44

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Sliptrick Records

Rocková parta Shiny Black Anthem možná pochází z Itálie, nicméně kdybych si měl zemi původu tipnout čistě podle zvuku kapely, asi bych ukázal na Spojené státy americké. Jestli se totiž tahle čtyřčlenná kapela inspiruje, tak je to jasně v alternativním rocku ze zámoří. A v momentě, kdy dodáme, že v čele Shiny Black Anthem stojí zpěvačka (která je jen tak mezi námi hodně pěkná, rodiče si na ní asi dali záležet), tak myslím, že byste už pomalu měli mít jakous takous představu, jak by debutové album „Unbreakable“ asi mohlo znít.

Samozřejmě se jedná o středněproudový moderní rock s neškodným a nekonfliktním vyzněním. Na čemž nic nezmění ani skutečnost, že tu a tam se k frontwoman Sarah Moon připojí i baskytarista s nějakým tím hrubším zpěvem. To se děje jen výjimečně, a když už se to náhodou objeví, tak to vzhledem ke stylu Shiny Black Anthem působí spíše nepatřičně.

Na druhou stranu, musí se nechat, že i vzhledem k zaměření na nepříliš hlubokou muziku nejsou Shiny Black Anthem vyloženě dementní. „Unbreakable“ je z tohoto pohledu rozhodně stravitelnější než nějaké mrdky typu Nickelback, protože se vám při poslechu nebude chtít zvracet všemi tělesnými otvory naráz. Stejně tak uznávám, že pár kousků jsou relativně příjemné nenáročné hitovky, což platí třebas o „Fade into White“, videoklipové „Give Me More“ či „Chasing Shadows“. Občasný poprašek jemnější elektroniky tomu rovněž sluší.

Nicméně, stejně tak se Shiny Black Anthem nevyvarovali ani spoustě klišé momentům. Nejednou si tak při poslechu „Unbreakable“ řeknete, že něco podobného jste už přece slyšeli i jinde. To z alba činí dost předvídatelnou záležitost, u níž si možná lze na (dost krátkou) chvíli odfrknout, ale rozhodně vás to ničím nepřekvapí – o posazení na prdel ani nemluvě. Dále mi přijde, že Italové v rámci nahrávky občas opakují i sami sebe a některé tracky mezi sebou až zbytečně splývají, což na dojmu také zrovna nepřidá. Že se opakují motivy mezi „Love Is Dope (Part One: Addiction)“ a „Love Is Dope (Part Two: Redemption)“, to se dá bez problémů pochopit, když jsou tyhle dva kousky už jen dle názvů zcela jasně spjaty. U toho zbytku by to už ale být nemuselo.

Celkově vzato je „Unbreakable“ oukej album. Není dokonalé, má svoje mouchy, ale jeho poslech mě neurážel. Nijak ovšem nepopírám, že jakmile dopíšu tyhle řádky, tak to CD už z police v životě nevytáhnu. Ačkoliv je pravda, že já asi nejsem zrovna cílovka Shiny Black Anthem, a pokud někdo podobné věci žere, tak ho to asi bude bavit víc jak mě.


Messa – Belfry

Messa - Belfry

Země: Itálie
Žánr: doom metal / ambient / drone
Datum vydání: 6.5.2016
Label: Aural Music

Tracklist:
01. Alba
02. Babalon
03. Faro
04. Hour of the Wolf
05. Blood
06. Tomba
07. New Horns
08. Bell Tower
09. Outermost
10. Confess

Hrací doba: 57:55

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music

Člověk kupuje očima, říkává se. A ono to zjevně opravdu platí, jelikož do poslechu desky „Belfry“ jsem šel především proto, že se mi zalíbil její přebal. Jistě, pokud bych věděl, že se pod ním skrývá symphonic power metal, tak by mě ani ten přebal neukecal, ale v momentě, kdy mi byl slíben doom metal s experimentálnějšími doteky, nebylo moc nad čím váhat a šel jsem se podívat na to, co formace s názvem Messa na svém debutu nabízí.

Messa je zcela nové jméno na metalové scéně a „Belfry“ je úplně prvním počinem, jaký kapela vydala. Jak už tomu ale tak bývá, jednotliví členové již něco nahráno (nikoliv nahnáno) mají. Zajímavé je ovšem to, že se muzikanti pohybovali v relativně odlišných žánrech. Zatímco kytarista / baskytarista Mark Sade hraje v rockových kapelách, bubeníka Mistyra lze nalézt v blackmetalových smečkách a zpěvačka Sara, byť na první pohled může vypadat nevinně, chroptí v death/grindových Restos Humanos. A další kytarista Alberto zase působí v kapele míchající rock, funk, jazz, world music a další žánry. A tihle všichni se sešli, aby začali hrát žánr, jaký do té doby nehráli­…

…doom metal. Nicméně pozor, ono žánrové určení Messa není zas až tak jednoznačné. Ačkoliv tento pojem v souvislosti se skupinou nikde moc nevystopujete, já bych se klidně nebál přidat i stoner, protože mnohé riffy čerpají právě z téhle oblasti. Tak či onak, připravte se na to, že se Italové pustili do hodně vintage podoby stylu, což v překladu znamená, že by měli zbystřit ti z vás, kdož uctívají modly jako Black Sabbath, Pentagram nebo Saint Vitus. Prostě takové ty základní stavební kameny toho, co dnes familiárně nazýváme doom metalem.

Tímhle však ještě všechna sranda nekončí, jelikož tvrdit, že je Messa další prachobyčejnou kopírkou toho, s čím 45 roků nazpátek psal jistý Iommi rockovou historii, by bylo vůči Italům poměrně nespravedlivé – jakkoliv jsou ty vlivy výše zmiňovaných klasik nepopiratelné. Tušíte správně, že právě v tomhle místě do hry vstoupí to, co jsem hned na začátku našeho povídání nazval experimentálnějšími doteky. Na „Belfry“ totiž najdete i spoustu tichých pasáží, v nichž Messa nechají kytarové riffy být a pustí se do dronových vazeb či minimalistického ambientu. A věřte tomu, že toto nahrávku hodně osvěžuje.

Navíc je super, že podíl experimentálnějších žánrů je na „Belfry“ tak vysoký, že tahle složka není degradována do role pouhého pozadí. Naopak bych se nebál říct, že drone / ambient hraje s doom metalem vyrovnanou partii a že obé má na desce své právoplatné místo. Na základě videoklipové skladby „Babalon“ mohou Messa vypadat jako další cvičení na téma sabbaťáckých šnečích riffů, a to i navzdory několika tišším pasážím či krátké kytarové vazbě hned na začátku. Nicméně ambientní kousky jako „Fårö“, „Tomba“, „Bell Tower“ či vypjatější dronový rozjezd „Alba“ jasně ukazují, že toho Messa umějí i mnohem více. Trochu stranou pak ještě stojí skvělá akustická dohra „Confess“, jež celé „Belfry“ uzavírá.

Abych řekl pravdu, v téhle poloze mě Messa baví možná o kousek víc, ale i tehdy, když se pustí do doomařiny, to není zlé. Líbí se mi především čtvrtá „Hour of the Wolf“, která se rozehrává velmi pozvolně a opět spíše ambientně, ale poté se zlomí do úplně kurevsky chytlavého riffu, s nímž přijde jeden z těch vzácných momentů, kdy  Messa zrychlí. Výtečná je i desetiminutová „Blood“, jejíž struktura je značně proměnlivá. Zejména experimentálnější pasáž ve středu skladby je vysoce povedená a patří k vrcholným momentům „Belfry“.

V neposlední řadě pak musím vyzdvihnout ještě jeden prvek „Belfry“ – vokál. Nemůžu si pomoct, ale mě holky v doom metalu strašně baví. A zrovna Sara zpívá přesně takovým způsobem, jak si to v tomhle žánru představuju. Oproti zvracení v Restos Humanos ukazuje dočista jinou tvář a představuje se v roli typické psychedelické královny s uhrančivým vokálem. Právě ona je pro mě jednou z největších předností nahrávky, a pokud vás tohle baví stejně jako mě, věřte, že si v případě Messa přijdete na své, protože ta holka fakt umí.

Messa

Abych řekl pravdu, tak mi chvilku trvalo, než jsem se do „Belfry“ úplně dostal a než si všechno sedlo na své místo, ale pak už jsem se jenom bavil. Jestli vám zní zajímavě kombinace vintage doom metalu s drone/ambientními vsuvkami a se skvělou zpěvačkou, tak není důvodu, proč byste si debut Messa neměli sehnat. Album roku to není – to si zase řekněme na rovinu, že na takové úrovni Italové nejsou ani zdaleka – ale bavit se rozhodně budete, což v žádném případě není k zahození.


Phobonoid – Phobonoid

Phobonoid - Phobonoid

Země: Itálie
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 19.12.2015
Label: Dusktone

Hrací doba: 40:00

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dusktone

Jméno Phobonoid by vám nemuselo být úplně neznámé. Máte-li dobrou paměť, teoreticky byste v ní mohli vyštrachat informaci, že tenhle italský projekt už u nás jednou v recenzích proběhl. Když jsem svého času psal o debutovém ípku „Orbita“, byl jsem regulérně nadšený. Hrajete-li kosmický black metal à la Darkspace, máte moji pozornost; hrajete-li takový kosmický black metal ve vysoké kvalitě a s uhrančivou atmosférou, máte dost velkou šanci, že mě to dostane, protože mě tahle žánrová forma baví. A vážně hodně mě bavila i „Orbita“. Když tedy došlo k ohlášení první dlouhohrající desky Phobonoid, docela jsem se těšil a doufal jsem, že to bude opětovně síla jak prase. Nicméně, tentokrát to až zas tak jednoznačné není…

„Orbita“ mě tehdy sebrala vlastně hned na první poslech. Fakt se mi to přesně trefilo do nálady a už od úvodního rande mě ta nahrávka měla v hrsti, dál jsem jen vychutnával. Doufal jsem, že „Phobonoid“ zapůsobí podobně, tak jsem to vpálil do přehrávače… a ono nic. Dal jsem tomu víc poslechů… a pořád vlastně skoro nic. Na pilotním EP na mě okamžitě dýchla ona pověstná hloubka „Temnéhovesmíru“, ale zde, ač ve stejném pojetí a formálně i ve srovnatelné kvalitě, mě to prostě nesložilo. Jako by „Phobonoid“ bylo plošší a trochu postrádalo právě onu hloubku, bez jejíž přítomnosti obdobná muzika nemůže fungovat.

Trvalo mi to docela vysoký počet poslechů, než jsem na „Phobonoid“ konečně začal slyšet to, kvůli čemu jsem přišel. To album je vlastně poskládané chytře a je v tom spousta kvalitních nápadů. Třeba některé riffy či vyhrávky ve skladbách jako „Alpha Centauri“, „Eris“, „Frammenti di luce“ nebo třeba finální titulce „Phobonoid“ jsou bezesporu skvělé. A vlastně mi ani nevadí, že některé písně nápadně připomínají materiál z ípka (kupříkladu podobnost mezi „La sonda di Phobos“ a „Lo spettro di Deimos“ v podstatě nelze neslyšet).

Všechno je to vlastně super, ale navzdory všem výtečným nápadům a nepochybnému skladatelskému umu, jímž Lord Phobos, tedy jediný člen Phobonoid, disponuje, se mi zdá, jako kdyby trochu chyběly ty spodní proudy, ten nátlak na posluchače. Spíš než vlastní materiál a jeho kvalita v tom možná trochu bude mít prsty i zvuk nahrávky, který je sice podobný ípku, ale ne úplně stejný. Možná mi chybí i výraznější elektronika, jež na desce hraje minoritní roli (ale tu a tam se ozve – viz třeba „Tachyon“). Když bych to měl vyjádřit trochu poeticky, tak „Orbita“ byla výletem do vesmíru, zatímco v případě „Phobonoid“ se člověk jen kouká teleskopem.

To taky samozřejmě není úplně špatně a má to něco do sebe, ale proč se spokojit s civěním do teleskopu, když se člověk může v nekonečných hlubinách kosmu i proletět. Nechápejte mě zle, „Phobonoid“ je povedené album, které rozhodně patří do nadprůměru a které se do té nadprůměrné sorty nedostalo jen s odřenýma ušima (a to myslím upřímně). Akorát očekávání možná byla nastavena příliš vysoko. I přesto však Phobonoid zůstává zajímavou kapelou, jejíž kroky budu nadále sledovat.


Fenisia – Fenisia Café

Fenisia - Fenisia Café

Země: Itálie
Žánr: hard rock / southern metal
Datum vydání: 15.4.2015
Label: Sliptrick Records

Hrací doba: 31:36

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sliptrick Records

Přátelé, řeknu vám to dnes na rovinu – jestli čtete recenze kvůli tomu, abyste našli tip na nějakou dobrou muziku, tak zrovna tohle asi nemá cenu číst. V případě nahrávky „Fenisia Café“ totiž nehodlám moc chválit, spíše se chystám, jak je dneska moderní říkat, dissovat. Co jiného má člověk dělat, když se mu to prostě nelíbí…

Fenisia je italská parta, jež vznikla v roce 2009 a která má za sebou dvě desky, přičemž „Fenisia Café“ (všimněte si té fikané podobnosti mezi názvem kapely a názvem alba – o moc víc invence na celém počinu není) je ta druhá. Pro pořádek dodejme, že debut „Lucifer“ vyšel v roce 2012. Zdá se mi, že se kapela hned od začátku snaží působit zajímavě – vedle toho, že zjevně zamakali na image, se hošani pokoušejí vzbudit pozornost i tím, že o sobě tvrdí, že se jejich tvorba zaobírá (budu citovat) „starodávnými mýty, alchymií, okultními vědami a esoterikou obecně“. To může znít jak od nějaké blackmetalové smečky, ale pravda je úplně někde jinde.

V jedné věci jsem vlastně docela kecal – Fenisia dokázali projevit nespornou invenci ještě v jiném ohledu, a sice ve vymýšlení pojmenování toho, co hrají. Italové totiž svůj styl nazývají „enlightened metal“ neboli „osvícený metal“. Ve světle toho, jak kapela zní, je to docela dobrý vtip. Ledaže je to myšleno tím způsobem, že je osvítilo rockové klišé a nuda – pak to sedne.

Ať se Fenisia snaží sebevíc vzbudit dojem něčeho lepšího, v jádru je to jen provařený hard rock cáknutý trochou southern metalu. Představte si to jako srážku obehraných rockových postupů s nepříliš povedenou variací na měkčí Black Label Society. Ono to obecně vypadá, že Italové asi Zakka Wylda docela žerou, protože některé tracky se zase blíží Ozzyho sólovkám, na nichž Wylde hrál, přičemž dokonce i zpěvák Felisia se v takových momentech snaží znít trochu jako Ozzy. Zářnými příklady budiž jisté pasáže třeba ve „Wasted Time“ či „Mr. Hughes“.

Nicméně, prim stále hraje hard rock v hodně nudném podání. Jako poslechnout se to dá, ale krutě mě to nebavilo… chybí tomu taková ta rocková jiskra a lehkost, prostě si to jen tak hraje a to je tak všechno. K tomu stačí přihodit takové perly jako třeba „Live Loyal Die Loyal“, kde se snad půlka textu skládá z opakování „come on, come on, come on“, abychom se dostali do stavu, kdy jen těžko ještě něco může dojem zhoršit. To by zvládla maximálně tak imbecilní patetická balada. Je tam? Cha, co vás nemá – jistěže je! A je strašná? Jednoznačně ano.

„Fenisia Café“ je albem, jehož poslech mě brutálně nudil hned na prvním rande. A při druhém poslechu mě to už začalo srát. Některé momenty jsou sice výrazně horší (jasně, myslím tím hlavně tu baladu „Jaded Days“), ale ani ty „lepší“ chvilky vlastně moc dobré nejsou, takže i jako celek je to úplně o hovně.

Jo, a ještě jedna věc – okultního na tom není vůbec nic. V případě Fenisia je to jenom póza.


Enisum – Arpitanian Lands

Enisum - Arpitanian Lands

Země: Itálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 15.11.2015
Label: Dusktone

Hrací doba: 62:45

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Se jménem italské formace Enisum se na našich stránkách nesetkáváme poprvé. Svého času jsem tu totiž já sám osobně recenzoval předcházející počin kapely, jímž bylo album s názvem „Samoht Nara“. Pokud byste prahli po nějakém podrobnějším výkladu, co jsou tihle Italové zač, co mají za sebou anebo co třeba znamená jejich jméno, pohodlně vás odkážu právě na zmiňovanou recenzi, kde jsem to psal vcelku podrobně, abych se nemusel opakovat a abychom se tím dnes nezdržovali.

Pro nějaké usazení novinky „Arpitanian Lands“ do kontextu bych si ovšem dovolil v rychlosti zopakovat verdikt kritiky na „Samoht Nara“. Jednalo se o desku, na níž bylo formálně vše v pořádku a u níž poznat, že za tím stojí poměrně zkušená a ne neschopná skupina. A přesto ten atmosférický black metal v jejím podání neměl žádný velký účinek, protože trochu postrádal to hlavní – onu atmosféru. Jestli v něčem byli Enisum alespoň trochu poutaví, bylo to pronikání vlivů neofolku, což Italům šlo o poznání lépe od ruky než black metal.

Jinými slovy, „Samoht Nara“ na mě příliš velký dojem neudělalo, takže jsem neměl moc v plánu ještě někdy téhle skupině věnovat svůj čas. Nicméně v momentě, kdy se objevilo „Arpitanian Lands“, nedokázal jsem překonat zvědavost, zdali Enisum ten svůj potenciál přece jen nakonec nenaplnili, pročež jsem jim dal druhou šanci. Byla využita?

Vzhledem k tomu, že v minirecenzích není tolik prostoru, nebudu to prodlužovat – ani druhá šance nebyla využita a ani napodruhé mě Enisum nepřesvědčili. „Arpitanian Lands“ je opětovně nahrávkou, jež se zdá být technicky vzato zcela v pořádku a objektivně dobrá, ale vnitřně mě nechává naprosto chladným a působí na mě spíše průměrně. Nemohu si pomoct, ale ten atmosférický black metal v podání Enisum mi připadá strašně generický a rovněž předvídatelný. Jistě, tento druh „přírodního“ black metalu asi nepatří k žánrům, od nichž předem čekáte originalitu, ale když té muzice vidíte až do žaludku (to je jogurt?), tak to prostě není úplně ono.

Jestli se Italové na minulé desce blížili cascadian black metalu, na „Arpitanian Lands“ to platí jen částečně. Zato se tu však ozývají jiné vlivy – jestli mi novinka něco nejvíc připomíná, je to slabý odvar z Agalloch, jejichž vliv je zde dost patrný. Nicméně jsem narazil i na momenty, při nichž jsem si vzpomněl na Falkenbach. Navíc mě mrzí, že se Enisum na „Arpitanian Lands“ zbavili toho, co bylo na „Samoht Nara“ nejzábavnější – neofolk zde zůstal maximálně ve stopovém množství, jestli vůbec aspoň to.

Je pravda, že několik vcelku solidních melodických linek se průběhu hrací doby objeví, ale když to vezmu kolem a kolem, nevidím na „Arpitanian Lands“ jedinou věc, proč bych to měl dále poslouchat anebo se k tomu snad dokonce i zpětně vracet. Snaha tu je, jakási úroveň také, ale výsledku cosi schází a do špiček stylu mají Enisum hodně daleko. Vedle nezáživnosti pak nahrávce už definitivně podraží nohy i přílišná hodinová délka. Inu, třetí šanci už dávat nehodlám…


Foret d’orient – Venetia

Foret d'orient - Venetia
Země: Itálie
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 12.1.2016
Label: Visionaire Records
Původní vydání: 26.11.2015, selfrelease

Hrací doba: 33:04

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Visionaire Records

Žádné sraní s mladou paní – hned na začátek vám prozradím, že tohle album je hodně blbé. Vážně – fakt bez pardonu blbé. Ne, že bych v předstihu od Foret d’orient čekal nějaké velké věci, to vůbec, ale přistupoval jsem k tomu střízlivě, bez despektu a jsa nalákán škatulkou atmosférického black metalu, s kteroužto nálepkou „Venetia“ do redakce dorazilo. Říkal jsem si, že potenciálně by debut téhle italské party mohl být zajímavý, tak proč to prostě nezkusit, že ano…

Předně bych trochu poopravil škatulku, protože říkat tomu atmospheric black metal mi připadá poněkud zavádějící. Spíše si představte neškodný melodický black metalék, v odborných kruzích někdy též zvaný kinder black metal. A tohle označení v žádném případě není myšleno v dobrém. Jednoduše je to takový ten blackmetalový čajíček s nánosy kláves v zoufale nudném provedení.

A přitom několik málo zajímavostí se u Foret d’orient najde. Kapela pochází z Benátek a zpívá o místní historii a kultuře – super. Zvláštní je i jedna složka nástrojového obsazení, jelikož Foret d’orient mají v sestavě nastálo hráčku na harfu – ultra super! Obecně, tenhle nástroj je podle mě úžasný, zní vpravdě nádherně a patří k těm, jejichž využití v metalu by mohlo mít obrovský potenciál, a přesto jej v tomto žánru takřka nikdo nepoužívá. A o to víc je škoda, že to Italové uchopili takhle hovězím způsobem.

Ona tam totiž ta harfa takřka není znát, do soundu alba potažmo kapely promlouvá natolik nesměle, že kdyby tam vůbec nebyla, tak by to moc velký rozdíl nebyl. Popravdě řečeno, kdybych si to nepřečetl, tak bych to pouhým uchem nejspíš nepoznal, že tam hraje harfa, což u (pro metal) takto atypického nástroje znamená regulérní promrdání veškerého moře potenciálu.

Jenže aby toho nebylo málo, muzika Foret d’orient je neskonalá zívačka celkově. Italové jsou nevýrazní, bezzubí, nudní, žádné slušné nápady, vše jde jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven. Snaha by tu asi byla, ambice evidentně taktéž, ale k čemu to je… snaha se nepočítá a ambice zůstaly nenaplněny. Výsledkem je tudíž deska bez chuti a bez zápachu. Hudba natolik průměrná a nevýrazná, až to spadá do těžkého podprůměru.

Nebudu vám lhát – mockrát jsem „Venetia“ neslyšel. Už během prvního poslechu mi bylo jasné, že je to absolutně o hovně, a tento dojem se ani během několika málo následujících pokusů nevylepšil ani o píď. Tohle album je při vší úctě nefalšovaná ztráta času – doslova. Mockrát jsem to sice neslyšel, ale i tak se cítím o ten čas ochuzen, protože jsem zbytečně přišel o kousek života. Nu což, zpátky už to nevrátím, takže jediné, co mohu udělat, je to, že vám doporučím, abyste tu samou chybu neudělali i vy. Pokud se nevyžíváte v nudě, ruce pryč.


Alien Syndrome 777 – Outer

Alien Syndrome 777 - Outer
Země: Itálie
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 29.9.2015
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. An Unconscious Reflection
02. Symmetriads
03. The Bleeding Anthill of the Universe
04. Intermission: Mirrors
05. Unearthly Reveries Unveiled
06. To Balance and Last
07. Black Box

Hrací doba: 31:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR / Against PR

První pohled (H.):

Dnes si tu zase jednou představíme velice zajímavou debutovou nahrávku, na níž se to hraje na úrovni, jíž ani mnohé zavedenější formace nedosahují. Jenže ačkoliv je tahle italská smečka s poměrně zvláštním názvem Alien Syndrome 777 novým pojmem na scéně, v pozadí se skrývají docela zkušení muzikanti, kteří se v tom undergroundovém metalu už nějakou dobu pohybují. Na druhou stranu, „hraju dlouho“ v žádném případě automaticky neznamená, že „hraju dobře“, což si mnozí kritici i fanoušci bohužel občas myslí, takže přítomné zkušenosti ještě nejsou zárukou, že to album hned bude šleha. Obecně vzato. V případě „Outer“ se to ovšem naštěstí povedlo, přinejmenším tedy svým způsobem.

Co bude nyní následovat, je vám asi zřejmé, je to ostatně takové recenzentské klišé. Samozřejmě se pokusíme si trochu rozklíčovat, co za muziku si to Alien Syndrome 777 na svůj regulérní debut (předcházelo mu pouze demo „A.S. 777“ z roku 2009) vlastně připravili. Italové se pustili do nápaditěji podaného black metalu, který je – docela logicky a očekávatelně vzhledem ke sci-fi tématice skupiny – potažený znatelnou vrstvou industriální nálady.

A tahle znatelná industriální nálada se rozhodně neprojevuje jen třeba v atmosférické (a fakt hodně dobré, jen tak mezi námi) mezihře „Intermission: Mirrors“, intru „An Unconscious Reflection“ a outru „Black Box“. Svou náklonnost k elektronice Alien Syndrome 777 ukážou hned v prvním regulérním tracku „Symmetriads“, kdy po blackmetalovém rozjezdu na pár vteřin zapojí tvrdé elektronické beaty – žádné levné samply, jak to u mnohých metalových kapel bývá, ale nefalšovaný rachot. A takhle to vlastně pokračuje i v dalším průběhu „Outer“, jelikož ten industriální nádech je na desce v podstatě všudypřítomný a mele se tam pod vrstvou kytarového běsnění vlastně neustále. Nicméně, asi by se slušelo zdůraznit, že i navzdory tomu Alien Syndrome 777 stále zůstávají především blackmetalovou formací a právě černý kov je tím základem, od něhož se vše ostatní na „Outer“ odvíjí.

Hádáte, že Alien Syndrome 777 jsou tedy dalším nemilosrdným industriálně blackmetalovým bucharem, kde se tepající elektronika hádá s blast beaty a syrovými riffy? No, do jisté míry to asi pravda je, ale jen do jisté míry. Už výše jsem zmínil, že se to Italové snaží hrát nápaditě, což tak nějak nepřímo říká, že to asi nebude tak bezhlavá sbíječka. Alien Syndrome 777 totiž na „Outer“ poschovávali mnohem větší množství různých vtípků. Několik parádních melodií sice potěší, ale na zadek si z nich asi nesednete, avšak těmi to nekončí. Příkladem budiž třeba třetí „The Bleeding Anthill of the Universe“, do níž kapela zabudovala výtečné čisté zpěvy.

Je sice pravda, že „Unearthly Reveries Unveiled“ a „To Balance and Last“ už nejsou tak dobré jako „Symmetriads“ a „The Bleeding Anthill of the Universe“, ale naštěstí si pořád drží kvalitu, nenudí a třeba zvolnění ve dvou třetinách „Unearthly Reveries Unveiled“ či další čistý vokál v „To Balance and Last“ za hřích taky stojí. Nechci tím ale vzbudit dojem, že „Outer“ ve druhé půli dochází dech a závěr už je slabší. Ten rozdíl je spíše minoritní a jinak si to drží úroveň celou dobu. A když nic jiného, debut Alien Syndrome 777 všehovšudy trvá jen lehounce přes půl hodinky, tudíž vzhledem k tomu, na jaké úrovni to Italové hrají, na nějakou nudu není moc čas.

Netvrdím, že je „Outer“ nějaké přelomové dílo, ale určitě je to kvalitní deska, která příznivce chytřejšího industriálního black metalu zcela jistě potěší. Dám příklad – pokud třeba s oblibou uctíváte alba typu „666 International“, pak právě pro vás je muzika Alien Syndrome 777 jako stvořená a v takovém případě to za slyšení asi stojí. Na druhou stranu je ovšem pravda, že jsem doufal v ještě o něco hutnější účinek a že bych si to dokázal představit ještě lepší. Kladné dojmy u mě rozhodně převažují a „Outer“ pokládám za nadprůměr, jen ten nadprůměr není nijak zvlášť vysoko.

Alien Syndrome 777 - Outer


Druhý pohled (Skvrn):

Přestože se o debutu Alien Syndrome 777 příliš nemluví, já si cestu k „Outer“ našel a ve skutečnosti ani nebyla příliš trnitá. Nahrávky Avantgarde Music se mi nejednou trefily do vkusu, a když k tomu přidáte parádní grafickou práci norského studia Trine + Kim, „Outer“ jsem zkrátka nemohl minout. Jen jsem nebyl s to pochopit, proč ta všeobecně malá porce publicity. Žánrová škatulka zajímavá, sestava taktéž. Nebo je frontman francouzských Smohalla málo? Že by v tom vězela jen souhra okolností nebo nakonec samotná hudba? Však čtěte dále…

Aby těch pochybností nebylo přespříliš, jedna jistota by se přece jen našla. To, čím se Alien Syndrome 777 na novince prezentují, lze bezpečně zařadit do šuplete s industriálním black metalem. Často se konají přelety k čistému blacku, avšak industriální složka si vždy nachází svou cestu nazpět a celé „Outer“ nezanedbatelně protkává. Nevyplouvá příliš na povrch, spíše dělá takový podmaz, ale vlastně proč ne, zvlášť když jsou klávesy do blackmetalového varu včleněňovány citlivým a organickým způsobem.

Alien Syndrome 777

Horší už je to s celistvým dojmem, jejž z alba mám. Přijde mi, jako by se Alien Syndrome 777 trochu hledali. Žádná ze složek, kterou v takové hudbě hledám, totiž není v podání kapely vyloženě perfektní. Vše se odvíjí již od zvuku, který především v kytarových pasážích působí přidušeně a jaksi polochcíple. Skladatelské nápady navíc nejsou tak silné, aby posluchače donutily se v ne úplně vydařeném soundu důkladně prohrabávat. Tím pádem pro mě ztrácí smysl i celý koncept, kterého se deska drží, a intro, intermezzo i pětiminutové outro mě nemají šanci vytrhnout. Pouze nezaujatě pozoruji.

„Outer“ rozhodně není zlé, jen mě nechává naprosto chladným. Poklidný konec „To Balance and Last“ a kousky jako „Unearthly Reveries Unveiled“ či „The Bleeding Anthill of the Universe“ se poslouchají příjemně, disponují slušnými nápady, ale jako celek mě zkrátka „Outer“ nevzalo. Možná, že slovo průměr zní v souvislosti s takovýmto typem hudby nepatřičně, ale dnes nemohu jinak, průměrné dojmy zkrátka převažují.


Exterminas – Dichotomy

 Exterminas - Dichotomy
Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.11.2015
Label: Satanath Records

Tracklist:
01. God’s Hammer
02. Unleashing the Cruelty
03. Collapse into Time
04. Swallowing the Gravity
05. Upheaval Seems Anathema
06. Wandering from the Death’s Shore
07. In Apotheosis of Pandemonium
08. The Dawn of Deceit

Hrací doba: 40:07

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR / Grand Sounds PR

Stačí jedinkrát pohlédnout na profil kapely Exterminas na metalových archivech, aby vám bylo jasné, že se jedná o takový ten black metal konzervativnějšího střihu. Pentagram v logu, satanismus v textech, maximálně tak národnost je o něco jižněji, než bychom čekali. Jinak je však směr, jímž svou muziku tito Italové chtějí směřovat, celkem snadno dešifrovatelný. Tohle pětičlenné uskupení v listopadu loňského roku vydalo novou desku nesoucí název „Dichotomy“ a to se mi před měsícem dostalo tak trochu namátkou do rukou. Co se týče dlouhohrajících desek, jedná se o jejich druhý zářez na pažbě, nicméně pro mě je to první setkání s kapelou.

Z obalu na nás kouká poloabstraktní slepenec galaxie, geometrických ornamentů, spodní čelisti lebky a lomeného oblouku nějaké kaple a jako celek působí jako příjemný standard, jenž sice nevyčnívá nějakou přehnanou originalitou a nápaditostí, přesto se na něj kouká celkem dobře. Nicméně, jakkoliv někdy dokáže artwork pozvednout dojem z muziky, není tak důležitý, nespočetněkrát důležitější je přeci jen u hudebního alba (světe div se, že) ta hudba. A ta v případě „Dichotomy“ znamená svižný black metal lehce oživený o thrashovou dynamiku. Zatímco některé kapely využívají více zahloubaného zvuku, jiné předvádějí ryzí syrovost na hranici s punkem a další koketují s technikou, Exterminas si z žánrového pytle berou thrashovou skočnost k tomu, aby klasicky zlé melodie uvedly do více přístupných šlapajících temp. Formálně jistě nejde zatraceníhodný nápad na osvěžení, na druhou stranu ale ani není automaticky zaděláno na nějakou senzaci. Ono styl můžete mít výborně promyšlený, vybudovaný, ale pokud se nenajdou patřičné nápady a schopnost jich efektivně využít, může se celek stejně nakonec sesypat. Trochu jako domek z karet – i když ho stavíte na rovném podkladu, pokud máte špatné karty a vedle fouká větrák, asi toho moc nepostavíte.

Otvírák alba „God Hammer“ je klasičtější blacková sypačka, jež ukazuje precizní rytmiku a kytary, které ji velmi věrně doplňují – až to místy působí, jako by byl vymýšlen rytmický základ jako první a až podle něj přizpůsobované nápady zbylé instrumentace, což je mimochodem postřeh platící pro celý materiál desky. Rytmika dost striktně definuje struktury songů, což zní trochu kontraproduktivně, neboť hudba působí až příliš hierarchicky a formálně. Pomáhá to k dobré orientaci v materiálu, protože člověk snadno vnímá změny daných postupů, jenomže celkově je to takové chladné. Problém je také v tom, že se dané postupy při opakování negradují. Vývoj písní je zkrátka stále trochu nezralý, což je v konfrontaci se solidní řemeslnou zručností, již zase Exterminas nelze upřít, velká škoda. Ze skladeb se asi nejvíce povedla hned dvojka „Unleashing Cruelty“, jež disponuje nápady, které rozhodně nejsou špatné.

V průběhu poslechu alba však vyvstává další problém a tím je jistá forma jednotvárnosti – jistě, nejde o to, že by si ty nápady byly nějak enormně podobné (no, i když vlastně také celkem jsou), ale ve spojení s danou charakteristickou formou po chvíli zjistíte, že vás deska nemá moc čím překvapit. Navíc některé ústřední motivy nejsou z mého pohledu tak zajímavé, aby zrovna na nich bylo záhodno stavět celé kompozice. K tomu, aby takovým momentům Italové přeci jen přidali na atraktivitě, dospějí onou kompoziční přehledností, jenomže jako celek to zkrátka působí trochu obyčejně. U některých písniček je úplně slyšet, jak se kapela snaží, avšak navzdory tomu ještě není vše úplně v rovnováze. Párkrát se na albu objeví technicky skvělé momenty, například „In Apotheosis“, ale celek působí zkrátka celkem strojeně a nosné nápady jsou velmi rozředěny. Nejdelší sklabou je závěrečná „The Dawn of Deceit“, jež je kompozičně jednou z nejsilnějších. Za těch sedm minut se tu pár solidních nápadů celkem urodilo.

Summa summarum, na prvních pár poslechů byla schopna druhá deska italských Exterminas celkem příjemně zabavit, nicméně s dalšími poslechy byly nápadnější a nápadnější nedostatky, jež nemilosrdně „Dichotomy“ sráží někam na hromadu průměrné black metalové rutiny. Nicméně, úplná ztráta času tahle deska zase není – formálně je totiž vlastně všechno jak má. Kapela je sehraná, jen to chce ještě pilovat skládání.


Deathless Legacy – The Gathering

Deathless Legacy - The Gathering
Země: Itálie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 26.2.2016
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. The Gathering
02. Circus of the Freaks
03. Phantom Manor
04. Baal
05. Wolfgirl
06. Tiamat
07. The Tomb
08. The Graveyard
09. The Dove Has Died
10. Smash Your Idols
11. Skeleton Swing

Hrací doba: 50:18

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

Italská hororově heavymetalová parta Deathless Legacy vznikla už před deseti lety, v roce 2006, nikoliv však jako regulérní skupina. Původní jméno formace znělo jen Deathless, jehož výslovnost by vám mohla připomínat něco jiného italského a heavymetalového. Jasně – Death SS. Deathless totiž původně byli jen tributní kapelou tomuhle metalovému kultu z Apeninského poloostrova, přičemž ono jméno jim prý vymyslel sám Steve Sylvester, hlavní postava Death SS.

I navzdory posvěcení od samotného Sylvestera je to ale prozatím nuda. Jasně, dělat revival Death SS je určitě důstojnější než dělat agro revival Michala Davida, ale furt je to podle mě o ničem. To samé si nejspíš nakonec uvědomili i samotní Deathless. Za z mého pohledu opravdu zásadní lze tedy považovat až rok 2013, kdy si Italové prodloužili název na Deathless Legacy a vrhli se na původní tvorbu, jejímž prvním výsledkem byl debut „Rise from the Grave“ vydaný na přelomu let 2013 a 2014. A tím už se vlastně pomalu dostáváme do současnosti. V mezičase od debutu Deathless Legacy obohatili svou sestavu o hráče na klávesy, stihli si zahrát na slavném Wacken Open Air a také si připravili druhou řadovou desku „The Gathering“, jež oficiálně vyjde koncem února…

Vzhledem k tomu, čím byli Deathless Legacy původně, vás asi nepřekvapí, že ten vliv jejich nestorů tam je pořád trochu cítit i v té vlastní tvorbě. A tím vlastně nemám na mysli jen muziku, nýbrž i vizuální stránku, jelikož Deathless Legacy od svých učitelů převzali i takovou tu béčkově hororovou stylizaci. V jedné věci se ovšem tahle kapela od Death SS přece jenom citelně liší – vokálem. Zpěv má totiž v Deathless Legacy na starosti holka. Ta si říká Steva La Cinghiala a právě ona je jen tak mimochodem jednou z hlavních předností „The Gathering“. Nemusíte se bát žádné nafintěné princezny v šatičkách s pseudo-operním krákoráním. Steva totiž sází na zemitější projev, což je super. Zazpívat čistě sice určitě umí a také to nejednou ukáže, ale stejně tak zvládne i ten pověstný rockový chraplák a za to palec nahoru.

Hudebně se o žádnou originální hostinu nejedná – čekejte chytlavý heavy metal s hororovou tématikou pocukrovaný teatrálními klávesami. U spousty momentů na „The Gathering“ jsem si říkal (a nepochybuju o tom, že něco takového napadne i vás, pokud si to pustíte) něco v tom, že tohle už jsem přece někde slyšel. A nutno dodat, že takových chvilek na desce není zas až tak málo. Jakkoliv ale tohle nezní moc chvályhodně, ve finále to zas až tak moc nevadí…

Proč? Inu, je to vcelku jednoduché – před chvíli jsem řekl, že je ten heavy metal v podání Deathless Legacy chytlavý a právě v tom to vězí. To album prostě šlape takovým způsobem, že i když víte, že je to fest neoriginální, že se Italové inspirují tuhle nebo támhle a že je to mnohdy klišé jako hrom, tak se prostě bavíte. Jasně, žádný hluboký zážitek z toho nevypáčíte ani heverem, a pokud po něčem takovém toužíte, pak jste u „The Gathering“ samozřejmě bez šance, ale když k tomu člověk přistoupí s tím, že se chce bavit a nic moc neřešit u nenáročné muziky, jež ovšem není nenáročná až takovým způsobem, aby to zavánělo demencí a uráželo to váš vytříbený intelekt, pak jste, nebojím se říct, na správné adrese.

Přesně takové totiž „The Gathering“ je – nenáročná, avšak ne blbá pohodovka, které sice chybí vyšší umělecké ambice, ale zábavnost jí prostě upírat nelze. Svým způsobem jsou Deathless Legacy tak klišovití, až je to vlastně docela příjemné. Nicméně, když Italové vybalí takové hitovky jako „Baal“, „Wolfgirl“, „Circus of the Freaks“ (ten refrén má švih), „Phantom Manor“ nebo „The Dove Has Died“, tak tu neoriginalitu klidně člověk hodí za hlavu. Určitě se napříč nahrávkou najde několik pasáží, které bych si klidně odpustil (a to i v těch právě jmenovaných písničkách), ale naštěstí to nic není zas až tak zásadního, aby se to nedalo přežít. S jedinou výjimkou, již reprezentuje „Skeleton Swing“, což měla být, předpokládám, asi něco jako srandička na závěr, ale vzhledem k předchozímu vývoji „The Gathering“ to působí jak pěst na oko a tu nechutnou rozjuchanost tohohle songu považuji za regulérní přešlap.

Deathless Legacy

Ani náznakem nechci tvrdit, že je „The Gathering“ nějakým skvělým albem, bez jehož poslechu byste nemohli žít. Není – ani omylem ne. Když to necháte plavat, o nic zásadního vlastně nepřijdete. Když si to ale pustíte, dostanete vcelku sympatickou zábavu na několik příjemných poslechů, která si na nic nehraje, a přitom to pořád není kravina, jež by z posluchačů dělala voly. A rozhodně to bude smysluplněji strávený čas než poslech hovadin typu Sabaton.


Blaze of Sorrow – Eremita del fuoco

Blaze of Sorrow - Eremita del fuoco
Země: Itálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 26.10.2015
Label: Sun & Moon Records

Tracklist:
01. La conquista del cielo
02. La madre
03. Eremita del fuoco
04. I quattro volti
05. Il passo del titano
06. L’ascesa
07. Epitaffio di luna

Hrací doba: 40:45

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Blaze of Sorrow je kapela, jejíž tvorba je pro mě poněkud rozporuplná. Jejich první dvě nahrávky „L’ultimo respiro“ (2008) a „Eterno tramonto“ (2011) sice nepovažuji za nějaké ultimátní majstrštyky a popravdě řečeno jsem je už roky neslyšel, ale mám je v paměti uložené jako hodně příjemné kousky. Se svým třetím albem „Echi“ (2012) však Italové udělali docela obrat, opustili syrovost, vyčistili svůj zvuk a vrhli se do atmosférického black metalu.

Ten mi ovšem v jejich podání k srdci nijak zvlášť nepřirostl. Musím sice férově přiznat, že jsem se nikdy neobtěžoval se do toho zkusit opravdu zažrat a věnovat tomu nějaké podstatnější množství času, ale na druhou stranu – už první poslech mě nedokázal zaujmout a ani jsem z něj neměl pocit, že by tomu větší úsilí pomohlo. Jednoduše mi vidina násilného naposlouchávání připadala jako ztráta času a činnost bez zaručeného výsledku, tak jsem to nechal plavat s tím, že to zní vcelku pohodově, ale není to nic moc pro mě a nemám chuť to poslouchat.

Mezi vydáním „Echi“ a novinkou „Eremita del fuoco“ Italové stihli ještě intermezzo v podobě EP „Fulgida reminiscenza“, v němž se vydali zase docela jinam, tentokrát do vod čistého neofolku, jenž v jejich tvorbě v malé míře a pocitově přítomen byl minimálně už od „Eterno tramonto“. Tenhle počin mě naopak bavil a byl docela příjemný, ale již v době jeho vydání bylo zřejmé, že to pro Blaze of Sorrow není nový směr, nýbrž jen jednorázový úkrok, po němž se vrátí na nastolenou metalovou cestu.

A tak se také prostřednictvím „Eremita del fuoco“ stalo. Znění novinky je vlastně přesně takové, jaké jsem očekával. Ačkoliv je pravda, že to nebyl nijak nadlidský výkon uhádnout, že Blaze of Sorrow budou navazovat především na zvuk „Echi“. A podobně jako s tím minulým albem z roku 2012, i s „Eremita del fuoco“ mám jeden docela zásadní problém – nebaví mě to ani za mák.

Nejprve to ovšem vezměme bez emocí, co se zde vlastně odehrává. Blaze of Sorrow představují v pohodě stravitelný atmo black, do něhož vstupují náznaky neofolku a tu a tam i post-metalové ingredience. Orientačně si můžete představit třeba něco na způsob Agalloch (ačkoliv zrovna Blaze of Sorrow zase nepatří do početné rodinky vykrádačů téhle portlandské veličiny) či Dämmerfarben, prostě takovéhle věci.

Formálně to navíc Blaze of Sorrow hrají tak, že se to ani nedá hanit. Ony zmiňované post-vlivy nepůsobí, jak já s oblibou říkám, homosexuálně. Jsou v tom nápady, některé riffy nebo melodie jsou docela povedené (jeden příklad za všechny – třeba zvolnění ve dvou třetinách „La madre“) a všechno se to na první poslech tváří sympaticky… Nicméně si nemůžu pomoct, „Eremita del fuoco“ mě prostě nedokáže vtáhnout. Poslouchá se to v pohodě, neuráží mě to a nemám s tím problém, když to hraje, ale nic moc v tom necítím. Docela jasně je tu ze strany Blaze of Sorrow slyšitelná snaha o natočení zajímavého, náladotvorného a hlubšího materiálu, ale i navzdory tomu na mě „Eremita del fuoco“ působí prostě poněkud bezduše.

To, co Blaze of Sorrow předváděli na svých prvních dvou deskách, mi bylo vnitřně mnohonásobně blíž, jakkoliv nějakou formální optikou to může vypadat, že třeba takové „L’ultimo respiro“ by už jen vzhledem ke své zvukové stránce nemělo vedle „Eremita del fuoco“ vůbec obstát. Ale známe to – kvalita hudba prostě není objektivně měřitelná. Mnohonásobně blíž mi bylo i to, co Blaze of Sorrow předváděli na neofolkovém „Fulgida reminiscenza“. Naopak to, co Italové předvádějí na „Echi“ a na „Eremita del fuoco“ je něco, co nemám potřebu poslouchat, protože mi to splývá s hromadou dalších podobně laděných formací.

Nepochybuji ovšem o tom, že si Blaze of Sorrow ve své současné podobě příznivce najdou a že jich s dost velkou pravděpodobností bude víc než těch, kdo budou upřednostňovat ranou tvorbu. Nicméně i když si „Eremita del fuoco“ už pouštět nebudu a i když dost pochybuji, že se v tomhle případě můj názor někdy změní, nemám zas potřebu na to album nějak nadávat nebo házet špínu. Nějaká vyložená kravina to totiž pořád není a těch mnohem vhodnějších kandidátů, kteří si za svou produkci zaslouží dobře mířený hejt, je všude okolo víc než dost.

Blaze of Sorrow