Vlastně ani nevím, jak přesně recenzi debutového alba „Stay Human“ od italského seskupení SoulspiryA začít. Tahle kapela mě totiž nechává tak zvláštně chladným, a přestože se o to svou hudbou, jež je svým křehkým vyzněním jasně cílená na emoce posluchače, snaží, tak si ze „Stay Human“ neodnáším nic z toho, co by si SoulspiryA přála. Ačkoli jsem se snažil dát nahrávce čas a prostor, aby si takříkajíc sedla, tak ve mně zanechává vlastně jen záporné dojmy, protože při každém poslechu, z nichž všechny pozdější se už staly vyloženě nucené, jsem se prostě nudil.
Přestože k tomu žánr, jenž můžete vidět v boxu vedle textu nesvádí, tak italská SoulspiryA se od běžných rockových kapel vymyká už jen tím, že její sestavu netvoří klasická nástrojová čtveřice, jelikož se za rouškou SoulspiryA schovávají pouze dva multiinstrumentalisté. Ti se dali dohromady relativně nedávno, protože vznik SoulspiryA se datuje k roku 2014, takže nic velkého pánové ještě nestihli a „Stay Human“ je jejich úplná premiéra.
Když už jsem nakousl ten žánr, tak bych rád upřesnil, že ačkoli o sobě borci tvrdí, že hrají alternativní rock, tak vězte, že se toho za „Stay Human“ skrývá více. Je to takový mix gotického a alternativního rocku s tím, že SoulspiryA si to vyložili hodně po svém a míchají do svých skladeb ještě řadu elektronických prvků. A právě v tom já osobně vidím strašný problém. SoulspiryA se toho snaží představit tolik, že mi to jako celek prostě a jednoduše nedává žádný smysl.
Dvojice ve složení Nico a P si debutové album „Stay Human“ nahrála plně ve vlastní režii a bez pomoci vnějších zásahů si své nástroje rozdělili vcelku jasně. Nico obstaral všechny klávesy, piána, syntezátory a já nevím co všechno je tam v těch několika vrstvách schované, kdežto P si vzal do ruky strunné nástroje a usedl za bicí. O zpěv se pak podělili oba, ačkoli nemůžu soudit, kdo z nich dostal více prostoru. Vokály se mi slévají do jedné roviny, takže se nedá říct, že by jeden z těchto dvou borců disponoval takovým a druhý zase onakým hlasovým rejstříkem. O nejrůznějších šepotech a občasném mluveném slovu, na které se při realizaci „Stay Human“ taky dostalo a které mě ještě víc mátly, ani nemluvě.
Přestavit „Stay Human“ je svým způsobem dost obtížná záležitost, protože ačkoli je ta hudba na můj vkus nezáživná a po chvíli bohužel i dost jednotvárná, tak se toho v ní děje dost. Třeba nástrojová pestrost hovoří ve prospěch SoulspiryA, protože mají koule na klavírní mezihru „Sorry“, elektronickou „Be the First“ i rockovou „We Will Be Alone“, ale přesto je to takové prázdné a hlavně strašně nudné.
Ve výsledku to vypadá tak, že pokud zrovna nemá navrch Nico se svým elektronickým ansáblem, tak drží otěže v rukách P, což znamená rytmicky velmi jednoduchý a nezáživný rockový pochod s melancholickou atmosférou. Ta ve výsledku činí album ještě méně stravitelným, než už samo o sobě je. A střídáním těchto poloh v jedné písni, což je asi tak jediný pokus o dramatičnost, se toho příliš nezachrání.
Nebudu to protahovat… ode mě jednoznačně palec dolů za nekonečný přísun nudy, který mi „Stay Human“ nadělilo.
Vždycky jsme se tu s obrovskou radostí a škodolibostí posmívali takovým těm obskurním záležitostem typu viking metal z Brazílie, protože je to už ze své podstaty trochu nonsens. V dnešní recenzi to však bude trochu obrácené, protože se nebudeme bavit o neevropské skupině, která se zhlédla v typicky evropské stylizaci, nýbrž o evropské skupině, jejíž inspirace míří mimo Starý kontinent do úplně jiného kulturního prostředí. Dámy a pánové, seznamte se s „japonským“ black metalem z Itálie…
Na jednu stranu nějak nevidím, proč by se k Hanormale mělo přistupovat jiným způsobem než k vikingům z Jižní Ameriky, protože je to zdánlivě úplně stejný nonsens. Na druhou stranu, i přesto si tahle záležitost nějaké opovržení nebo výsměch nezaslouží, přičemž ten důvod je vcelku prostý – ta hudba je opravdu dobrá.
Hanormale je projektem italského muzikanta, jenž si říká Arcanus Incubus (věřte tomu nebo ne, ale skutečně nejde o jeho občanské jméno), což je poměrně činorodý chlapík, jehož portfolio už pár kapel čítá. Jeho asi nejznámějším působištěm jsou Mystical Fullmoon, s nimiž jsme se tu ostatně již v recenzích jednou setkali. Jejich poslední album „Chthonian Theogony“ mě však i navzdory svým objektivním kvalitám příliš nebavilo… naproti tomu Hanormale (resp. ta aktuální deska) je co do působivosti někde úplně jinde, až bych se nebál říct, že v tomhle případě vedlejší projekt vcelku hravě a na plné čáře přebíjí hlavní skupinu.
Pod hlavičkou Hanormale v minulosti vyšla jedna deska „Oni monogatari“, což se stalo v roce 2010. Až loni se Arcanus Incubus nadechl k druhému black metalovému výletu do Země vycházejícího slunce, jehož název zní „Amaterasu omikami“. I když… ve skutečnosti zní název desky „天照大御神“, nicméně mi snad odpustíte, když si v tomhle případě dovolím užívat radši přepisu do latinky.
Ať už ale budeme volit originální název nebo přepis do písma, které je nám ve střední Evropě přece jenom bližší, nic to nezmění na faktu, že „Amaterasu omikami“ je poměrně ambiciózní nahrávkou. Nachází se zde totiž jen jedna jediná kompozice, jejíž hrací doba se rozpíná na ploše 41 minut. To je samozřejmě docela neskromná stopáž, protože složení už jen desetiminutové skladby není jen tak, natožpak když se jedná to takovýhle kolos. Nicméně v případě „Amaterasu omikami“ (snad jste si nemysleli, že se ta píseň bude jmenovat jinak než to album, když je jen jedna) to není vůbec na překážku, protože se stále jedná o výtečnou záležitost.
Což je možná skoro až s podivem, jelikož „Amaterasu omikami“ je svým způsobem poměrně monotónní skladbou, především co se té black metalové složky týká. Takřka po celou dobu se totiž jedná o hradbu rychlopalebných bicích a nekonečného kytarového riffování, přičemž tyhle dvě věci poleví jen v několika málo vzácných zvolněních jako například v 10. minutě nebo ve 27. minutě. Black metalové vokály jsou vcelku nevýrazné, a ač se tu a tam ozvou, nijak zvlášť velkou pozornost nepoutají a jsou do celku zapuštěné takovým způsobem, že to z nich dělá spíše další nástroj.
Možná vás napadne, co na něčem takovém může být tak dobrého, když to takhle zní v podstatě celých 41 minut. Je to samozřejmě trefná otázka, ale snad na ni dostatečně odpoví jedna věc, kterou jsem až doposud záměrně zamlčoval, protože nějaké to drama čas od času nezaškodí. Ono s tou monotónností „Amaterasu omikami“ to totiž ve skutečnosti zas až tak žhavé není. Black metal je zde spíše totiž takovým podkladem, který nahrávku žánrově zastřešuje a svou nerušivou konstantní podobou slouží jako prostředek k tomu, aby se posluchač mohl do desky takříkajíc ponořit.
A nad tento black metalový základ pak vystupuje další plejáda nemetalových nástrojů, které velkou měrou přispívají k zábavnosti a rozmanitosti materiálu a v neposlední řadě také nahrávce dodávají onen kýžený orientální feeling, bez něhož by samozřejmě úvod s Japonskem neměl valného smyslu. V průběhu celých 41 minut zde v mnoha melodických linkách vystupují piáno, saxofon, viola, housle, flétna, ale i třeba přídavné perkuse nebo didgeridoo a také mnohé další, údajně podomácku vyráběné instrumenty. To vše se postupně vynořuje nad black metalovou stěnu, aby se to v ní posléze opět ztratilo a opět se vynořilo za několik minut. A dohromady to dává natolik pestrou mozaiku, že paradoxně i navzdory monotónnějšímu black metalu je „Amaterasu omikami“ nakonec barvitou deskou.
A nejen barvitou, ale i nadmíru zábavnou. „Amaterasu omikami“ se na první pohled možná tváří poněkud zvláštně, ale za pozornost rozhodně stojí, byť samozřejmě budu chápat, když ne každému její pojetí sedne. Mě si ale Arcanus Incubus (a početná řádka hostů) se svým dítkem dokázal získat na svou stranu a rád si „Amaterasu omikami“ příležitostně přidám do své osobní sbírky. Co se tedy mě týče, mohu to k poslechu rozhodně doporučit…
Italská trojice Firelord vznikla na základech dnes neexistující formace Saint Judas již v roce 2007, takže o naprosté mlíčňáky se nejedná, nicméně svou studiovou aktivitou zrovna nehýří, protože EP „Hammer of Chaos“ je teprve třetí ukázkou jejich společných aktivit. Vše odpálili v roce v 2011 prostřednictvím krátkohrajícího „The Burning“, na nějž navázal v roce 2013 plnohodnotný debut „Among the Snakes“. No, a právě jejich nejnovějšímu počinu, kterým je již zmíněné „Hammer of Chaos“, se podíváme pod poklici.
Ještě předtím si ale představíme samotné Firelord respektive hudbu, kterou hrají. Z názvů kapel jako Saint Judas a Firelord bych já osobně čekal nějaký italský melodický hevík, ovšem pánové klamou tělem a na svém pětiskladbovém EP předkládají slušnou porci chlapského stoner metalu s burácejícími kytarami a drsným vokálem. Jako bonus pak po vzoru aktuální módy přihazují taky špetku staromilského heavy metalu dle prvních alb britských velikánů Black Sabbath. Kombinace to sice není nikterak objevná, přesto však na takto malé ploše („Hammer of Chaos“ se zastaví před 30. minutou hrací doby) je to porce hudby chutná a vcelku líbivá.
Představovat nějak blíže hudební náplň není zrovna na místě, protože všichni víte, co čekat. Riffy, riffy a nic než riffy. Firelord si ve skladbách, které se pohybují kolem stopáže o délce pěti minut, libují v omílání jednoho až dvou kytarových motivů, díky nimž jednotlivé písně dost slušně odsýpají. Navíc si drží jasnou strukturu a sloky s refrénem jsou od sebe přehledně oddělené a pravidelně se opakují, takže je to počin, jenž není na poslech nikterak náročný. Nechci říct, že je to hudba vyloženě jednoduchá, protože v rámci mezí se Firelord snaží znít progresivně, což se jim třeba v titulní „Hammer of Chaos“ daří, ale jako celek je to taková ta pohodová kytarovka, která vás do židle nepřibije.
Osobně bych na „Hammer of Chaos“ uvítal více živelnosti a agrese, ale to už bych Firelord tlačil někam k formě Mastodon v dobách „Leviathan“. Pokud nepočítám závěrečný cover „Pilor of the Dune“ od Slo Burn, tak čtveřice autorských novinek představuje Firelord v dobré formě. Konkrétně se mi hodně líbí hitový potenciál „Dancing on Your Grave“ a ústřední kytara v „Devils Wonderland“. Středobodem je však dlouhá titulka, která se v první půli točí kolem klasických postupů a ze stonerového mustru nevybočí ani na vteřinu, ovšem v té druhé, již trochu volnomyšlenkářské, zpomalí a otěže převezme výrazná baskytara.
Co k „Hammer of Chaos“ říci závěrem? Bohužel pro Firelord je to dohromady takové obyčejné, až se bojím, že se v záplavě podobných kapel dost úspěšně ztratí. To však nebrání faktu, aby se poslech oněch pěti skladeb dal bez problému přežít a nechat se alespoň chvíli unášet na houpavých kytarách vyschlých jako poušť. Nic víc tady ale nehledejte.
Vždycky jsem to měl vnitřně nastavené tak, že mě více oslovuje „plynulá“ hudba. Mám tím na mysli to, že jsem nikdy nebyl fanatický fanoušek takových těch krkolomných technických vylomenin, breakdownů nebo prudkých změn tempa. Občasné výjimky se jistě najdou, ale obecně dávám přednost muzice, která si pomalu plyne v dlouhých plochách a vyvíjí se spíše pozvolna. A nejspíš právě tohle je ten důvod, proč jsem měl vždy v takové oblibě monotónní black metal, jenž v rámci předlouhých skladeb čaruje hypnotickou atmosféru.
Jakkoliv mě ovšem podobná hudba z pohledu posluchače strašně baví, z pohledu recenzenta má jednu velkou nevýhodu – píše se o ní poměrně těžko, zvlášť když už má člověk takových recenzí na kontě víc. Už jsem tu tenhle druh black metalu rozebíral docela hodněkrát a ve většině případů jsem vlastně do jisté míry opakoval sám sebe a psal to stejné jen trochu jinými slovy. A bohužel, i dnes k tomuto chtě nechtě nutnému sebevykrádání dojde…
Důvod je myslím nasnadě – i Movimento d’avanguardia ermetico totiž spadají právě do této větve černého kovu. Jejich recept se nijak zvlášť neliší od jakési nepsané, o to víc však dodržované podoby tohoto specifického subžánru. Italové staví především na atmosféře a náladotvornosti, tvoří dlouhé kompozice, které se přelévají v dlouhých plochách monotónnějšího ražení, a i v těch rychlých momentech ta hudba navzdory své příslušnosti k black metalovému stylu nepůsobí agresivně nebo nenávistně. Přinejmenším tedy pro mě je tohle spíš taková meditativní muzika, při jejímž poslechu se člověk nechá unášet zádumčivou náladou a nechá se vtáhnout do hlubin.
Je tedy asi zřejmé, že tenhle styl nestojí na individuálních výkonech a ekvilibristice, ani na energii či tahu na bránu. Alfou a omegou je samozřejmě jen a pouze atmosféra, která je zároveň i tím soudcem, jenž odděluje dobré od špatného. Pokud atmosféra nefunguje, album je ztracené. Naopak pokud funguje, je mnohdy postaráno o působivý opus.
A jak jsou na tom Movimento d’avanguardia ermetico? Myslím, že v tomto případě mohu s klidným srdcem prohlásit, že zde to funguje, jelikož na oné náladotvornosti deska „Torri del silenzio“ nijak nestrádá. Nahrávku otevře překvapivě krátká píseň „La caduta“, jež se nevyšplhala ani na tři minuty hracího času, ačkoliv hudebně se od zbytku nijak neodlišuje, a pak již Movimento d’avanguardia ermetico hrají tak, jak předepisují žánrová pravidla – atmosféricky, monotónně a v dlouhých skladbách, které zde trvají od 10 minut do bezmála 17 minut. Nuda? Ani omylem. „Věže ticha“, jak zní v překladu název alba, se zastavily stopáži 58 minut, nicméně ta hodinka v jejich stínu ubíhá velice rychle a natolik záživně, že jsem neměl sebemenší problém si to s chutí poslechnout i třeba několikrát za sebou.
Ještě než ale pro dnešek skončím, musím zmínit jednu věc. Ačkoliv tohle všeobecně není styl, kde by byl prostor výraznou originalitu, muzika Movimento d’avanguardia ermetico mi místy přece jenom velice připomíná tvorbu jiné skupiny. Některé momenty „Torri del silenzio“ totiž znějí, jako kdyby vypadly z pera Drudkh. Netuším, zdali tomu tak bylo i v minulosti, jelikož novinka je prvním albem Movimento d’avanguardia ermetico, s nímž mám tu čest, ale občas skutečně cítím velký vliv ukrajinské veličiny.
Z nějakého důvodu mi to však vůbec nevadí. Snad proto, že nemám pocit nějakého vykrádání, spíš jen jako by Movimento d’avanguardia ermetico používali obdobné výrazové prostředky. A když nic jiného, ten účinek „Torri del silenzio“ je natolik silný, že nemám sebemenší problém se přes tohle přenést. Ve finále tedy mohu rozhodně mluvit o spokojenosti. Skvělá hypnotická hudba, atmosféru lze krájet, navrch krásná obálka – to mi ke štěstí naprosto stačí.
Země: Itálie Žánr: progressive death metal Datum vydání: 25.9.2015 Label: Mighty Music
Tracklist:
01. 06:29 Sleeping with Your Hair Spread Over My Chest
02. 06:30 The Alarm
03. 07:12 On the Way to Work
04. 08:01 The Number You Have Dialed
05. 10:30 Animals in the Meeting Room
06. 13:00 Lunch-Break Alienation
07. 14:16 Col-League-S
08. 16:00 Never Happy
09. 16:59 The Thought That Something Went Wrong with My Life
10. 19:12 Two Half Lives Don’t Make One
11. 23:31 Falling Asleep on the Couch
Popravdě řečeno, o existenci italské formace s názvem Resurrecturis jsem až donedávna neměl ani tušení. To samozřejmě nemusí znamenat nic o kvalitách nebo nekvalitách téhle kapely, člověk jednoduše nemůže znát všechno… třeba mají v rodné Itálii solidní jméno, co já vím. Mně se tahle pětice dostala do přehrávače až teď na podzim, kdy vydala své nové album „Nazienda“…
Důvod, proč to ale říkám, je ten, že Resurrecturis nejsou žádní mladí párci. Kdyby totiž vydávali debut, tak by jejich neznalost asi každý pochopil, nicméně tihle Italové se na scéně pohybují již od roku 1990 a nějakou tu sbírku nahrávek na kontě mají. Z výše řečeného je však asi zřejmé, že nemám žádnou představu o tom, jak muzika Resurrecturis vypadala v minulosti, takže tím v recenzi neposloužím. Na druhou stranu ale mohu posloužit tvrzením, že novinka „Nazienda“ je určitě zajímavá… svým způsobem vlastně hodně zajímavá…
Než se dostaneme k hudební stránce, tak zrovna v případě „Nazienda“ jistě bude stát za to ztratit i několik málo slov o konceptu alba. Už jen seznam skladeb totiž docela jasně naznačuje, že nepůjde o klasickou kolekci vzájemně nesouvisejících písniček. Deska popisuje běžný pracovní den jednoho bezejmenného zaměstnance firmy od momentu, kdy vstává, až do pozdního večera, kdy opětovně usíná na gauči před televizí. Celou nahrávkou a jejími texty se pak prolíná téma všedního, šedivého a nenaplněného života, jenž den za dnem ubíhá ve stereotypním duchu.
Hodně se mi líbí, že onen průběh dne neplyne jen z textů. Jistě to znáte sami – taková ta koncepční alba, kde má onen koncept jistou roli pouze v textové stránce, zatímco hudebně se jedná o standardní práci, jakou daná skupina předváděla i na svých starších nekoncepčních počinech. „Nazienda“ taková naštěstí není a jistý vývoj lze cítit i co do muziky. Krásně to lze poznat hned na počátku desky…
Úvodní „06:29 Sleeping with Your Hair Spread Over My Chest“ posluchače přivítá v jemnějším duchu a příjemné umírněné atmosféře reprezentující poklidný spánek. Právě tato skladba je jen tak mimochodem jedním z vrcholů celého počinu, přinejmenším tedy pro mě, protože mě vážně baví, a vlastně bych se vůbec nezlobil, kdyby třeba Resurrecturis někdy opustili metalové vody a zkusili experimentální počin jen v tomhle duchu (za předpokladu, že tak už někdy neudělali – nevím). Z oné mírumilovné atmosféry však nejen posluchače, ale i hlavní postavu příběhu vytrhne následující „06:30 The Alarm“, která s předchozí písní ostře kontrastuje, plní roli nepříjemného zazvonění budíku a svým agresivní a prudkým závěrem odkazuje na ranní shon způsobený zaspáním.
Podobně příběh pokračuje cestou do zaměstnání, rutinní prací, schůzí, přestávkou na oběd, odpočítáváním do konce pracovní doby, soužitím s kolegy až k odpoledním myšlenkám o tom, že mě ten život nenaplňuje, a z toho pramenící frustraci. Uklidnění přichází až na konci dne v procítěné druhé půli závěrečné „23:31 Falling Asleep on the Couch“, kdy hlavní postava usíná na gauči s hlavou na klíně své partnerky a s pocitem dalšího zbytečného dne…
V souvislosti s tímhle vším by asi stálo za to ještě vysvětlit i název desky. „Nazienda“ je totiž slovní hříčka, jež dává dohromady výrazy „nazism“ (nacismus) a „azienda“, což v italštině znamená něco jako společnost, firma nebo korporace.
Zatím zní všechno hodně zajímavě, nicméně hlavní roli hraje přece jenom muzika. A musím se přiznat, že z toho ohledu už o nahrávce tak jednoznačně pozitivně mluvit nemůžu. Neříkám, že je ten materiál jalový, to rozhodně není, protože je tu spousta výborných nápadů. Obecně se to Resurrecturis snaží hrát nápaditě, výsledkem čehož je takový progresivní extrémnější metal… asi nejblíže to má k progresivnímu death metalu, ačkoliv Italové do toho míchají i spousty dalších vlivů, z nichž některé jsou příjemné, jiné už o poznání méně. Byť uznávám, že v některých případech s tím mám spíše osobní problém, že do toho Resurrecturis začnou cpát metalové subžánry, které mě subjektivně neoslovují.
Abychom ale ještě chvíli pokračovali na pozitivní vlně, tak vyjma už zmiňovaných „06:29 Sleeping with Your Hair Spread Over My Chest“ a „23:31 Falling Asleep on the Couch“ mohu jako povedené jmenovat třeba čistě zpívané pasáže v „07:12 On the Way to Work“. Hodně dobrá je i šílená „10:30 Animals in the Meeting Room“, jež jde místy až někam k mathcoru a v závěrečné části dokáže vygradovat k parádní vzletnější pasáži. V rámci příběhu mě baví i klavírní „16:59 The Thought That Something Went Wrong with My Life“ s mluveným slovem. Nicméně i v dalších písních se tu a tam najde nějaký zajímavý motiv.
Na druhou stranu, především ty čistokrevně metalové pasáže mi nepřijdou nijak zvláštní a paradoxně (paradoxně proto, že Resurrecturis jsou stále především metalová kapela) právě v nich mi „Nazienda“ přijde nejméně záživná. Nicméně mě to aspoň neobtěžuje jako třeba momenty, kdy se Italové vydají až někam k modernějším žánrům na pomezí coru a groove metalu. Suverénně nejvíc mě ovšem nudí šestá „13:00 Lunch-Break Alienation“, v níž se Resurrecturis pustí do stoner metalu. Možná, že to jejich provedení není zas až tak hrozné, ale rozhodně je docela generické a hlavně mě tenhle žánr prostě subjektivně nebaví (přesně, jak jsem o tom mluvil už výše), takže takovéhle vlivy mi k srdci zrovna nepřirostly. Obdobný problém pak mám i s některými momenty následující „14:16 Col-League-S“.
„Nazienda“ je svým pojetím zcela jistě zajímavou nahrávkou. Je sice pravda, že tohle téma nepatří zrovna k nejoriginálnějším a napříč všemi uměleckými směry se objevilo již mnohokrát, ale čistě v rámci metalové scény to není nějaké běžné klišé, zvlášť když to Resurrecturis uchopili až takto svědomitě. Z tohoto pohledu super. Hudebně mě ovšem album dokázalo získat jen tak napůl, protože vedle výborných nápadů se tu nacházejí i mnohé, které mě nebaví, ve výjimečných případech skoro iritují. Když to ale vezmu kolem a kolem, tak myslím, že si díky téhle desce jméno Resurrecturis do budoucna zapamatuju. Sice nemám potřebu si okamžitě začít shánět starší tvorbu, ale ono ani to zapamatování vlastně není tak málo.
Italští Seventh Genocide mají hned několik pádných důvodů k oslavám. Kapela na scéně působí od roku 2006, což znamená jediné – letošní desetileté výročí. Ovšem mnohem důležitější je fakt, že kapela po raných letech bez vydané nahrávky konečně funguje. Prvotní skomírání vystřídala solidní aktivita korunovaná dvěma dlouhohrajícími deskami z let 2012 a 2015, přičemž novějšímu záseku nazvanému „Breeze of Memories“ budou patřit následující odstavce. Mohou Italové zapít krom výročí a aktivity také své hudební kvality?
Výše už padlo, odkud Seventh Genocide pochází, jak dlouho a jak potentně hrají, avšak zcela zásadní informaci, co že to vůbec Italové produkují, jste se ještě nedozvěděli. Nuže, pojďme to napravit. Debutovou desku zřejmě jako většina čtenářů neznám, nicméně nevadí, Seventh Genocide nám ušetřili tu práci a sami svůj dříve produkovaný styl popsali na svém Bandcampu. První informace o debutu je obzvláště zajímavá a Caps Lock nešetřící – bacha, prý nejde o post-black metal. Další řádky pak patří steskům nad nevyspělostí materiálu, z čehož lze usuzovat, že Italové na svou prvotinu asi nejsou úplně pyšní.
Nová deska naproti tomu hrdě hlásí, že tady už ten post-black skutečně najdete. Proti žánru samotnému vůbec nic nemám, nicméně to, jak kontrastně (post-black ber, na „raw and cold“ ser) jsou obě desky prezentovány, zavání nějakou těžkou post-obsesí. Seventh Genocide jsou navíc prototypem kapely, která se na post-blackové vlně vyloženě veze, a co především – k tomu všemu jí to ještě ani moc nejde.
Minimálně v jednom případě lze však Seventh Genocide věřit, na „Breeze of Memories“ je skutečně produkován post-black metal, byť ve velmi primitivní formě. Z blackové složky nechybí bubenické znásilňování virblu, kytarové chrastění, ani přísný řev. I když popravdě… ve skutečnosti chybí vše a zůstává jen snaha. Snaha znásilňovat, chrastit, řvát. Vše je nejhorším možným způsobem amatérské, neoriginální a především jalově usnažené. Seventh Genocide po té blackové zlobě evidentně prahnou, ale přitom je všude cítit strašná neohrabanost a skladatelská impotence. Ve výsledku to pak znamená minimum poslouchatelných momentů a permanentně udivený výraz na posluchačově tváři. V rámci black metalu se průměru blíží snad jen pasáž v závěrečné „Il lampo“, ale to je, považte sami, trochu málo. O poznání lépe si vedou post-rockové kytárky, které jsou sice naprosto neoriginální a nezajímavé, ale dají se aspoň poslouchat a trhání uší odkládávám na později pouze díky nim.
Jediné potěšení mi přináší půlhodinová stopáž, díky níž jsem dal celé „Breeze of Memories“ dokonce jednou v kuse. Zbytek jsem poslouchal po částech, neb síla na víc než jedno plynulé přejetí jednoduše nebyla. Je možná nefér takto nezkušenou kapelu potápět, ale nemůžu si pomoct, horší věc jsem letos neslyšel a nejen fanouškům Alcest, Agalloch nebo Deafheaven, na něž Seventh Genocide údajně cílí, doporučuji, aby nadále poslouchali své oblíbence a z „Breeze of Memories“ pro jistotu neslyšeli ani tón.
Musím říct, že Italové Selvans mě vlastně zaujali hned na prvním rande. Úvodní setkání proběhlo prostřednictvím skladby „O Clitumne!“, která se mi strašně zalíbila, a okamžitě jsem se na v té době ještě nadcházející debutovou desku „Lupercalia“ začal těšit. Na základě oné ukázky jsem totiž doufal, že by mohlo jít o působivý atmospheric black metalový opus, a takové věci mám hodně rád. Nicméně, aniž by výsledná podoba „Lupercalia“ byla špatná, mám z toho takový pocit, že jsem přece jenom očekával víc. Vezměme to ovšem popořadě…
Selvans jako takoví vlastně nefungují nijak dlouho. Oficiální vznik formace se datuje teprve do loňského roku, kdy ji dali dohromady dva stěžejní protagonisté, Selvans Haruspex (zpěv, klávesy, folkové nástroje) a Sethlans Fulguriator (vedlejší zpěv, kytara, baskytara), oba také bývalí členové dnes již nefungující skupiny Draugr, která se rozpadla na sklonku roku 2013. Selvans takřka okamžitě zakotvili u kultovních Avantgarde Music, pod jejichž křídly letos v únoru vydali pilotní EP „Clangores plenilunio“. Od tohoto momentu nestačil uběhnout ani rok a Italové již servírují dlouhohrající debut, jímž je právě „Lupercalia“.
Na první pohled zdálky a bez znalosti kontextu toho, že jednotliví členové už dříve někde hráli, se Selvans mohou tvářit jako další začínající formace. Nicméně vizuální a vlastně obecně celková prezentace skupiny vykazuje velkou sebejistotu a suverenitu a je z toho cítit, že Italové mají vcelku jasnou představu o tom, jak by to mělo vypadat. A to samé lze vlastně říct i o hudební stránce, protože ani z té není cítit žádná nejistota, tápání či hledání sebe sama.
To, co Selvans produkují, by šlo dost jednoduše shrábnout pod škatulku atmospheric black metal, ale líbí se mi, že ve skutečnosti je tam těch vrstev trochu víc a ta výsledná mozaika není stavěná úplně triviálně. Základem je samozřejmě právě black metal, přičemž se zde tříští takové dva žánrové proudy. Prvním je řekněme stylově čistší podoba, které nechybí takový ten black metalový feeling, rychlost a jistá dávka agrese, byť v reálu ta hudba nijak zvlášť agresivně nepůsobí, což je u těch atmosféricky laděných formací docela běžný jev. Zároveň to ale Selvans pohánějí poměrně bohatou vrstvou kláves, díky níž to dostává patinu symfonického black metalu z 90. let, který tehdy měl svoje nesporné kouzlo.
A nad tím vším se vznáší ještě třetí, folklórní vrstva, jež je zde přítomna vlastně hned dvojím způsobem. Jednak pocitově, protože celé „Lupercalia“ obklopuje jakási přírodní aura, a to i v těch black metalových pasážích. Druhak ale také za pomoci folkových nástrojů, které se uplatňují především v atmosférických intrech jednotlivých skladeb.
Takhle řečeno mi to všechno zní velice zajímavě, ale navzdory tomu, že Selvans vařili s jistou rukou a z kvalitních surovin, „Lupercalia“ není zas až tak extrémně působivé. Nemůžu si pomoct, ale nějakým způsobem si to prostě všechno k sobě nesedlo a nemaká to na sto procent, ačkoliv nelze říct, že by Italové dělali tohle nebo tamto špatně. Přesto je ale na začátku zmiňovaná „O Clitumne!“ jednoznačným vrcholem – snad proto, že ze zbytku nahrávky vystupuje svou epičností, proměnlivější strukturou a bohatším zapojením oněch folklórních prvků.
Zbylá čtveřice skladeb, nepočítáme-li tříminutové intro „Matavitatau“, je vlastně vystavěná dle totožného receptu. Atmosférický rozjezd, v němž hraje hlavní roli folk (metal), aby se kompozice posléze zvrhla v atmosféricky black metalovou jízdu v rychlém tempu, během níž sice Selvans stále nezapomínají dávkovat tuhle rozmáchlé kytarové melodie, támhle onu porci zmiňovaných epických kláves, ale ani to nezabraňuje jistému pocitu jednotvárnosti, jenž se nejpozději v posledních dvou písních „Scurtchìn“ a „N.A.F.H.“ začne dostavovat. A ono co si budeme povídat, tomuhle moc nenapomáhá ani fakt, že Selvans pracují na dlouhých stopážích (s výjimkou intra se pod deset minut vešla pouze „O Clitumne!“) a že celková hrací doba „Lupercalia“ přesáhla ambiciózní hodinu.
„Lupercalia“ tedy rozhodně má své mouchy, ale obecně vzato jde stále o poměrně zajímavou nahrávku a především – je cítit, že Selvans mají hodně velký potenciál. Navíc i navzdory tomu, co jsem řekl v předcházejícím odstavci, bych nechtěl vzbudit dojem, že je ten materiál jalový, protože jistou sílu to pořád má, ačkoliv je pravda, že tato plně vynikla až živě, zatímco z desky zas až tak jednoznačně nepůsobí.
Každopádně, na další počiny Selvans si určitě počkám a zároveň budu doufat, že Italové zvýší využití folku, protože právě v těchto momentech jsou nejpůsobivější, a to jak v čistě folk metalových pasážích, tak i tehdy, kdy tyto prvky spojují s black metalem. Jak ukazuje již tolikrát jmenovaná „O Clitumne!“, tak právě tudy to funguje a výsledek stojí za to. Nicméně mám-li debut přece jen zhodnotit upřímně, pak ano, čekal jsem od „Lupercalia“ mnohem víc sugestivní zážitek, než jaký je album nakonec schopno nabídnout. Škoda.
Země: Itálie Žánr: atmospheric / gothic rock / occult rock / ambient Datum vydání: 11.5.2015 Label: Sad Sun Music
Tracklist:
01. I corpi pesanti
02. La mano raccoglie
03. A curva di sterno
04. Yod-He-Vau-He
05. Nel tempo restare
06. L’orrore
07. Scuotiti, oh vita!
08. In alto come in basso
Co si budeme povídat, recenze by měly stavět především na aktuálnosti – a ty vycházející na online médiích obzvláště. Je ovšem pravda, že s tímhle tu míváme trochu problémy, protože pořádná disciplína zrovna nepatří mezi naše největší přednosti. Nicméně, jsou případy, kdy rozhodně stojí za to se trochu zastavit a ohlédnout se i několik měsíců dozadu za nahrávkou, která je již vlastně neaktuální. A „Curve sternum“ patří k albům, o nichž se vyplatí si popovídat i v prosinci, přestože vyšla třeba v květnu…
Italové The Magik Way jsou vůbec docela zajímavá formace. Jejich kořeny sahají až hluboko do půli 90. let, a když dojde na řeč o motivaci k založení skupiny, začne se to hemžit slovy jako alchymie, hermetismus a obecně esoterika. Dobře, dejme tomu. Jedná věc je ovšem jistá – The Magik Way v dalším průběhu let nefungovali jako klasická hudební skupina, vlastně ani nic nevydávali, jen si spíš tak nějak existovali sami pro sebe a kdo ví, co tvořili nebo netvořili. Co se nějakých nahrávek týká, tak vznikla nějaká (nejspíš) dvě dema, ale záměrně říkám jen „vznikla“, protože to ještě neznamená, že byla i vydána, což zjevně vůbec nebyla. Někdy v této době také vznikl také hudební doprovod k jakémusi Draculovi, ale popravdě řečeno ani nevím, zdali to byl film, nebo něco jiného, jelikož se mi to moc nepodařilo dohledat… vypadá to, že by asi mohlo jít o divadelní hru, ale fakt nevím jistě.
Každopádně, na sklonku 90. let se za The Magik Way dle dostupných zdrojů zavřela voda úplně a formace přestala existovat. Obživnutí přišlo vlastně až poměrně nedávno, kdy začátkem roku 2013 vyšla kompilace „Materia occulta 1997-1999“, na níž se objevil starý a nevydaný materiál z 90. let. A odsud už je jen krůček k letošnímu květnu, kdy se objevilo „Curve sternum“, vlastně asi formálně první dlouhohrající deska The Magik Way…
Určitě bude zajímavé se trochu zastavit u toho, co The Magik Way vlastně hrají. I když, možná bude jednodušší si říct, co The Magik Waynehrají. Kapelu najdete i třeba Metal-Archives a zde i kdekoliv jinde se můžete dočíst, že se jedná o kombinaci black metalu a dark ambientu. Nevěřte však tomu, jelikož s black metalem a vlastně s metalem obecně nemají Italové nic co do činění. A co se dark ambientu týká, tam je to také s poměrně slušnou dávkou fantazie, ale jinak bych „Curve sternum“ také neoznačil za dark ambientní nahrávku. To už radši ambient.
Pak je ale otázkou, cože to tedy je. Osobně bych řekl, že The Magik Way mají spíš blíže k takové okultní gotice, byť čistokrevný gothic rock nebo darkwave to také není… rozhodně to k nim má ale blíže než k black metalu. Paradoxně to zrovna v tomhle případě asi nejlépe vystihuje taková ta abstraktní škatulka, jaké si občas skupiny samy sobě vymýšlejí – The Magik Way se totiž prezentují jako ritualist occult music, což dost sedí.
Ale na rovinu – vlastně tu jenom slovíčkaříme, protože nějaká podstata je někde trochu jinde. To důležité, co by měla recenze sdělit, se totiž nachází v prohlášení, že jde o velice poutavou hudbu a že „Curve sternum“ je skutečně brilantní nahrávka, s níž se dá strávit obrovské množství poslechů. The Magik Way hrají povětšinou pomalu a jejich hlavní síla tkví především v čarovné atmosféře. Ta je bezesporu temnějšího rázu, ale nesnaží se o vyslovenou depresi. Je v tom hojně cítit onen tolikrát omílání okultismus, tříští se tu tajemno s jistou posmutnělostí, zároveň je v tom však jakýsi aristokratický majestát a (v tom dobrém slova smyslu) elitářství.
Za vysoce důležitou dále považuji ještě jednu věc – „Curve sternum“ je sice pomalejšího rázu a staví zejména na atmosféře, ale jestli jste si představili nějakou vyloženě monotónní a minimalistickou produkci, tak to není úplně správná představa. I navzdory tomuto ladění se totiž stále jedná o jakousi písničkovější desku, která funguje jako jeden homogenní celek, ale rozhodně se neslévá v jednu masu zvuku, v níž je těžko se zorientovat, a jednotlivé kompozice jsou mezi sebou jasně rozpoznatelné a i samy o sobě velice silné. Zářným příkladem budiž třeba „La mano raccoglie“, rituální „Yod-He-Vau-He“ nebo magická „L’orrore“, což jsou všechno obrovsky působivé skladby. Nicméně, ani ten zbytek vůbec v ničem nezaostává.
„Curve sternum“ je dle mého excelentní deska, a aniž bych chtěl přehánět, mám pocit, že na tomhle místě mohu prohlásit, že patří k tomu nejzajímavějšímu, co jsem letos slyšel. Do elitní top 5 sice nepatří, ale do první desítky by se The Magik Way možná i dostali (ačkoliv, musel bych o tom popřemýšlet). Tak či onak, rozhodně se jedná o natolik dobrou věc, že stojí za to se u ní pozastavit a nějaký čas s ní strávit. Velice podmanivá nahrávka.
Země: Itálie Žánr: stoner / progressive metal Datum vydání: 16.10.2015 Label: Aural Music
Tracklist:
01. The Devil’s Conjuration
02. Hidden Revelations
03. Slaves Shall Serve
04. Ordo ab chao
05. Lords of Conspiracy
06. New World Order
07. Ending Theme
Když jsem před nějakými třemi lety sepisoval recenzi na debutové album italských Void of Sleep, byl jsem z výsledku velmi nadšený. „Tales Between Reality and Madness“ pro mě dodnes představuje jedno z nejlepších promo alb, k nimž jsem se prostřednictvím redakčního křesla v Sicmaggotu dostal, a neříkám to jen tak na základě tehdejšího nadšení, které jsem si po třech letech oprášil v souvislosti s druhým albem „New World Order“. Debutovou placku si totiž i po těch třech letech čas od času rád poslechnu a nemám s ní žádný problém. Právě proto jsem k jejich druhému albu logicky přistupoval jinak, než jak tomu bylo kdysi, kdy jsem o kapele slyšel prvně, a do novinky jsem tak vkládal nemalé naděje. A jestli se pánům podařilo splnit moje očekávání a minimálně vyrovnat laťku debutu, o tom si nyní něco povíme.
K historii Void of Sleep snad jen tolik, že vznikli v roce 2010, pochází z italské Ravenny a jejich současnou sestavu tvoří dohromady zpěvák a kytarista Burdo, kytarista Gale, basák Paso a bubeník Allo. Ve své diskografii se kromě zmíněných dvou alb pyšní ještě jedním EP „Giants and Killers“ z roku 2011 a splitkem „Split MMXIV“ s Nero di marte.
Co je však důležitější, je hudební směřování této ambiciózní čtveřice. Sama kapela, respektive její vydavatel, prezentuje hudbu jako „occult progressive metal“, což je taková hodně obecná škatulka, takže za tím okultnem si představte tématické texty a tenkou vrstvu psychedelie, která kryje pomalejší pasáže. Ty jsou zase střídány burácejícími riffy se stonerovou vyprahlostí, již hutní bublající baskytara. A protože to borci dohromady střídají velmi umně a jejich skladby se postupně vyvíjí a v rámci jednoho kusu i několikrát otočí, tak se nejedná o úplně tuctový stoner metal s jasnou písničkovou strukturou. Právě to mě na dnešních Void of Sleep baví. Oproti debutu se sice nijak zásadně nezměnili a ty základní ingredience jejich tvorby zůstaly stejné, ale po kompoziční stránce je z „New World Order“ rozhodně cítit pokrok. Hlavně směrem k oné proklamované progresi a zatímco na debutu se i o delších písních dalo mluvit jako o jasně směřovaných válech s vcelku čitelnou strukturou, tak na „New World Order“ toto platí jen částečně.
Jestli si myslíte, že vám napoví hrací doba jednotlivých skladeb, na základě kterých je „The Devil’s Conjuration“ odsouzena do role přímočaré vypalovačky na rozpumpování krve v žilách, tak se pletete. Void of Sleep dospěli a úvodní vál je poměrně překvapivý a ukazuje kapelu v techničtějším světle, než jsem byl z debutu zvyklý. Skladba sama o sobě je to dost pomalá a táhlá, nicméně po úvodním kytarovém hřmění zvolní a do popředí se postaví drnčící basa a zpěvný vokál Burda, jenž po chvíli přenechá otěže závěrečné kytarové masáži krčního svalstva. Struktura této písně se po chvíli dá předvídat, nebudu tvrdit, že to je něco, co nebylo nikým vyřčeno, ale „The Devil’s Conjuration“ má ve zpívané pasáži opravdu skvělou atmosféru. Následuje „Hidden Revelations“, již považuji za nejsilnější moment alba. Začíná čitelnou a přímočarou kytarovou pasáží s melodickým vokálem, nicméně po chvíli se akusticky zjemní a Void of Sleep opět připomínají Opeth ze starších alb a s techničtějšími pasážemi v zádech jsem měl občas pocit, že poslouchám přístupnějšího Ihsahna.
Po „Slaves Shall Serve“, která je na poměry Void of Sleep písní klasickou a jako jedinou si ji dokážu bez problémů představit na debutové placce, přichází další překvapení. „Ordo ab chao“ ukazuje, kam se Void of Sleep za ty tři roky posunuli. První polovina je variací na psychedelicky laděné Mastodon, jež připomene nejen kytarová linka, ale taky vokál, kdežto v té druhé se popustí uzda zdánlivé improvizaci a za doprovodu mluveného slova píseň směřuje k drsnému závěru.
Na závěr si Voild of Sleep schovali to nejlepší v podobě „New World Order“ a „Ending Theme“. Nejde o to, že jsou to nejdelší písně na desce, protože už minule Void of Sleep ukázali, že dlouhá stopáž se nemusí automaticky vyrušovat s relativně přístupnou a jednoduchou strukturou, ale o obou z těchto skladeb se dá říct, že jsou to skvěle vygradované kusy s velmi povedenými momenty. Ačkoli jsou obě jiné, tak mají společný fakt, že začínají spíše poklidně a až postupně se začne nabalovat drsnost. „New World Order“ je oproti „Ending Time“ atmosféričtější a v celé délce poklidnější a ucelenější a na jejím základě bych se nebál srovnat Void of Sleep s posledními Enslaved. Skvělý zvuk dává v této písni vyniknout všem nástrojům, takže jak zvonivá kytara, tak hutné riffy z poloviny hrací doby jsou s přesnou rytmikou ve stylu Tool v pevném spojení a nic nemá navrch. No, a poslední „Ending Time“ je kompozice, která se musí slyšet, protože přenášet na papír tíživou atmosféru doomově utahaných kytar a plačtivého vokálu, které občas vystřídají drsnější výjezdy, není tak jednoduché, jak se může zdát, a díky takřka čtvrt hodinové hrací době bych naplno nedokázal vystihnout vypovídací hodnotu této záležitosti.
Jestli Void of Sleep vyrovnali laťku svého debutu „Tales Between Reality and Madness“? Za mě rozhodně ano. Možná ubylo přímočaře líbivých pasáží, které zdobily několik písní z debutu, díky čemuž zněli Void of Sleep trochu více jako Mastodon, ovšem progresivnější stránka, již Italové odhalili na své druhé desce, má taky hodně co do sebe. „New World Order“ svým způsobem nijak výrazně nepřekvapilo, ale na druhou stranu jsem rád, že to borcům vyšlo, protože v koutku duše jsem nějaké ty pochyby měl. Závěrem ještě klobouk dolů za skvělý zvuk a obal, které jsou už jenom takovou třešničkou na velmi chutném hudebním dortu.
Další z mnoha. Italská skupina Congiura na mě prostě a jednoduše jiný dojem nedělá. Nejsou nijak zajetí, jejich existence započala v roce 2012 a za sebou mají jeden singl „Reject“ z roku 2013, na nějž letos navázali svým dlouhohrajícím debutem „iBlood“. Toliko nezbytných biografických údajů, abyste vůbec věděli, o kom bude řeč. Co je však hlavní a díky čemu považuji Congiuru za šedivý průměr, je samozřejmě jejich hudba, kterou se veřejně prezentují.
Přestože zní debut po zvukové stránce s ohledem na žánrové požadavky zcela adekvátně a je vidět, že borci své nástroje ovládat umí, tak samotná hudba je naprosto neškodný a nezajímavý odvar, u kterého bych s tím death metalem, jímž se kapela ohání, byl hodně opatrný. Ačkoli se Congiura vidí někde ve vodách melodického death metalu, tak já to chápu tak, že to je škatulka, kde by se možná ráda viděla, ovšem její hudba tomu příliš neodpovídá. Moderně laděné kytary a emo-řvaný vokál se spoustou melodií v jejich podání totiž zní jako tuctový metalcore, kterého tady bylo před lety víc než dost. V jejich nekonfliktním podání je výsledek hodně blízky vyznění severských nestorů In Flames z dob jejich posledních dvou alb, ovšem v naivnějším pojetí.
Té asociaci s In Flames napomáhá nejen moderně laděná stavba songů, čemuž jsou uzpůsobeny jak riffy, tak rytmika, ale hlavně ukňouraný zpěvák Stefano Lorenzetti, který disponuje v ostřejších momentech výše posazeným řevem a bohužel si je vědom i toho, že umí melodicky zapět, takže se relativně často hledá v přístupných plochách, jež znějí dost tupě a lacině. Neříkám, že to je pouze on, díky komu zní „iBlood“ jako první album party středoškoláků, kteří se snaží hrát tak, aby se zalíbili co nejvíce spolužákům, protože už ty skladby samy o sobě jsou dosti vyčpělé, ale jakmile začne melodicky „zpívat“ ve třetí „Bipolar System“, tak mám jasno, že tohle není nic pro mě.
Nechápejte mě tak, že bych byl už z principu k této hudbě defenzivní a zaujatý, protože dokážu bez donucovacích prostředků uznat, že třeba šestá „Guantanamo“ je dobře poslouchatelná a líbí se mi techničtější pojetí kytarových kudrlinek a ostřejší vokál, u něhož si nejsem jistý, jestli patří jen Stefanovi, nebo nějakému jinému členovi. Špatná není ani titulní „iBlood“, která je zřejmě nejtvrdší písní alba, ačkoli Stefano zní ve vykřičených pasážích třetí minuty jako kdyby ten jeho growling patřil něžnému pohlaví. To není úplně výtka, protože i Arch Enemy si člověk rád občas poslechne, ale tady mi to přišlo přinejmenším podivné.
Vyloženě slabých písní je na „iBlood“ několik a za mě jsou to zejména „Course of Redemption“ a již zmíněná „Bipolar System“. Obě dojíždějí zejména v momentech, kdy se snaží melodicky hladit a Stefano spustí ten svůj melodický zpěv, přes který se nemůžu přenést, ať se snažím sebevíc. Problém je, že rozdíl mezi tím nejlepším a nejhorším materiálem, který se na „iBlood“ nachází, je tak malý, že i když jsem výše vyzdvihl dvojici skladeb, tak se tím nesnažím říct, že jsou to výhry, bez kterých bych se několik následujících dní neobešel. Kvalitativně jsou si totiž obě skupiny písní dost blízké, což je zrovna v tomto případě špatně.
Výsledek je jasný. Těch záporných dojmů po poslechu „iBlood“ převládá. Congiura mi totiž přijdou tak strašně obyčejní a nudní, že nevěřím, že budu mít potřebu si album pouštět v budoucnu jen tak sám od sebe a zcela určitě si na Congiuru za týden ani nevzpomenu, protože opravdu nemám proč. Je to svým způsobem škoda, protože je vidět, že kapela měla jistý potenciál a technicky ty songy zvládá dobře, ale z kompoziční stránky věci je „iBlood“ mrtvá záležitost, která nestojí za to, aby se jí člověk nějak důsledněji zabýval.
