Archiv štítku: ITA

Itálie

Recenze

Haate – Breed: The Forlorn Majesty

Napsat komentář
Haate - Breed: The Forlorn Majesty
Země: Itálie
Žánr: ambient / atmospheric black metal
Datum vydání: 27.6.2015
Label: Silentium in Foresta Records

Tracklist:
01. Pour the Wisdom into the Chalice of Life
02. Ritual of the Crystal Flame
03. The Forlorn Majesty

Hrací doba: 57:34

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
WeakLight Promotion

I když se nebudeme bavit o jakýchkoliv stylech či žánrových škatulkách, stále existuje hned několik způsobů, jimiž lze hudbu rozlišit a rozřadit do jakýchsi pomyslných šuplíčků. Například bychom jako metriku mohli zvolit jakousi složitost (ačkoliv tohle není úplně nejpřesnější výraz) nebo proměnlivost muziky. Nasekáme-li to hodně nahrubo, pak v takovém rozdělení máme dva opačné extrémy.

Jedním z nich je ohromně krkolomná hudba plná zvratů a změn tempa pomalu po každé vteřině – jednoduše něco na způsob těch nelidsky technických death metalů, nejchaotičtějších black metalů anebo třeba šílených avantgard. Druhým extrémem je pak samozřejmě naprostý opak – muzika plynulá, takřka až „nehybná“, monotónní a veskrze minimalistická. Dnes si povíme právě o jednom z těchto dvou extrémů a bude to ten druhý jmenovaný…­

Haate (anebo také stylizováno jako HaatE) je italský jednočlenný projekt, v jehož čele stojí muzikant, který si říká Wreath. Sama skupina funguje dost krátce, protože onen solitér ji založil teprve v loňském roce. Na druhou stranu, nijak zvlášť se od té doby nefláká a stihl vydat již čtyři počiny – split „Where Mountains Pierce the Nightsky“ s dalším italským projektem Chiral, EP „…The Crystal Pathway“ a především dvě dlouhohrající desky. Ta první nese název „As the Moon Painted Her Grief“ a vyšla v červnu 2014, ta druhá a zároveň i aktuální byla pojmenována „Breed: The Forlorn Majesty“ a shodou okolností vyšla rovněž v červnu, akorát v tom letošním.

„Breed: The Forlorn Majesty“ není krátkou nahrávkou – trvá bezmála hodinu. Skladby na ní taktéž nejsou krátké, což ostatně v podstatě plyne už jen z toho, že jsou zde pouhé tři – ta nejkratší má lehce nad 17 minut („The Forlorn Majesty“) a ta nejdelší necelých 22 minut („Ritual of the Crystal Flame“). To jsou úctyhodné délky, nicméně jejich vlastní náplň lze popsat docela lehce. A ono co si budeme povídat, já už jsem to ve své podstatě výše skoro i řekl, jak „Breed: The Forlorn Majesty“ zní…

V jazyku žánrů je příslušnost Haate krystalicky jasná – je to atmospheric black metal / ambient. Nicméně asi by se slušelo dodat, že v tomto případě byste neměli čekat black metal s trochu ambientními klávesami, protože na „Breed: The Forlorn Majesty“ hrají black metal a ambient vyrovnanou partii, a jestli má někdo trochu navrch, tak je to spíš ten ambient. A i tehdy, kdy se ozve metalová kytara, to stále zní velmi meditativně, poklidně a jaksi… inu, „ambientně“.

Konkrétněji asi takhle – v „Pour the Wisdom into the Chalice of Life“ se postupně přechází mezi ambientem a black metalem a pak zase zpátky, tudíž by asi šlo říct, že právě tato kompozice je v rámci alba jakoby „nejrozmanitější“, ale s tím, že tyhle uvozovky byly hodně velké. „Ritual of the Crystal Flame“ je pak rozdělena na dvě poloviny, z nichž ta první je čistě ambientní, zatímco ta druhá přidá kytary a nabízí momenty, jež jsou asi nejblíže ke konvenčnímu black metalu (byť obecně vzato stále daleko). Finální „The Forlorn Majesty“ je pak celá čistě ambientní a na kytary již dočista rezignuje. Nicméně, ve výsledku je to úplně jedno, jak si za chvíli povíme.

Po celou dobu se nikam moc nespěchá, času je dost (vzhledem k délkám písní doslova). Jedná se o monotónní poslech, který si jen tak pokojně plyne, líně se převaluje kupředu a nemá potřebu se měnit. Nejsou zde žádné velké zvraty, i případné obměny motivů a dokonce i přechody mezi čistým ambientem a ambientním black metalem probíhají zcela nenásilně a plynule, až to člověku ani nepřijde, že se vlastně formálně vzato změnil hudební žánr (právě tím jsem měl na mysli, že je jedno, co z toho zrovna hraje). Desce vládne monotónnost, klid a náladotvornost.

Haate

Samozřejmě je zřejmé, že „Breed: The Forlorn Majesty“ tím pádem ani náhodou není albem, jež by bylo vhodné pro lidi preferující chytlavou hudbu nebo refrény. Naopak, tohle je záležitost pro ty, kteří se rádi zastaví a se zavřenýma očima se nechají unášet atmosférou. V takovém případě by vás produkce Haate bavit jistě mohla, byť – to si zase nalijme čistého vína – se nejedná o nic originálního nebo snad převratného. Přesto je ta atmosféra velice příjemná a třeba mě osobně baví natolik, že mi to stálo i za koupi CD (pokud byste však chtěli učinit totéž, musím vás zklamat – celý náklad je již rozebraný a k mání je už jen digitální verze), což také není tak úplně málo. A když jsem se přiznal k tomuhle, asi nyní nikoho nepřekvapím závěrečným verdiktem, že je to dle mého názoru povedená nahrávka.

Recenze

V-Anger – In Shovel We Trust

Napsat komentář
V-Anger - In Shovel We Trust
Země: Itálie
Žánr: hardcore / thrash / groove metal
Datum vydání: 15.11.2014
Label: Sliptrick Records

Tracklist:
01. Revenge
02. No More
03. About World
04. Mad for Hate
05. Soldiers of Pain
06. First Angel
07. Biotech Is Godzilla [Sepultura cover]
08. Slaughterhouse
09. This is my Life
10. My Land
11. Dead Man Walking
12. Hate for All
13. V-Anger

Hrací doba: 42:27

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Sliptrick Records

Nebudu chodit kolem horkých pokrmů a hned v úvodu prohlásím, že tímhle albem mi V-Anger udělali fakt radost. Tahle parta z italského Milána se na scéně pohybuje pouhé tři roky a na svém debutovém albu „In Shovel We Trust“ zní jako ostřílení mazáci, kteří studiové placky sekají jako Baťa cvičky za minulého režimu. A proč mi udělali pánové radost? Ono při pohledu na žánrové zaměření, jímž se V-Anger zabývají, je vcelku jasné, že není vhodné očekávat nějakou osvětu, ale ta deska je tak příjemně vlezlá a chytlavá, že se jsem jí propadl hned na první poslech.

„In Shovel We Trust“ je z jistého úhlu pohledu tou nejnaivnější sázkou na jistotu, kterou začínají kapela může nahrát. Jak jinak se dívat na skoro až laciné míchaní osvědčených postupů profláknutých jmen jako Hatebreed, Sepultura, Pantera, Fear Factory. A tímhle ten výčet nekončí, protože při dalším poslechu bych si dost možná vzpomněl i na pár dalších, ale tyhle jsou z tvorby V-Anger patrné na první pohled. Pokud si myslíte, že jsou to kapely, jejichž kombinace dohromady nemůže tak úplně fungovat, tak vězte, že tahle italská čtveřice ukazuje pravý opak. Vezměte si vokál, který je někde na pomezí Jameyho Jasty z Hatebreed a Björna ze Soilwork (na ty jsem málem zapomněl), sborové zpěvy prvně jmenovaných, rytmy s groovem staré Sepultury, riffy s nádechem Pantery a občasné zasekávačky ukradené od Fear Factory a voilà… je tady „In Shovel We Trust“.

Tím bychom si tak trochu odbyli představení hudební náplně „In Shovel We Trust“, ale kdo že za tím vším stojí? Ani jedno z jmen sice není běžnému posluchači známé, ale je slušnost borce alespoň v rychlosti představit. Alex Dominizi za mikrofonem, kytarista Max Maestrelli a rytmická dvojice Danilo Cordaro a Rex. O jakémsi vyznění instrumentálního přispění prvních dvou již padla řeč, ale o rytmice se toho dá říct asi tolik, že nijak nevyčnívá a vkusně doplňuje kytarově orientovanou nahrávku, na níž se nachází 13 skladeb, což je dost, ale díky kratší hrací době, jež se obvykle pohybuje někde kolem tříminutové hranice na píseň, neztrácí nic z papírové údernosti, již V-Anger slibují.

A je tomu tak. V-Anger se s tím nijak nepářou a hned úvodní vál „Revenge“ je jako úder do ksichtu. Agresivní, naštvaný a testosteronem nacpaný mix výše citovaných ingrediencí je v jejich podání dostatečně uvěřitelný. A takhle se pokračuje napříč celým „In Shovel We Trust“. Já vím, že vypadám jako debil, protože často na podobné kapely, které si slepě půjčují místy i celé pasáže, nadávám až na půdu, ale znáte to, občas se vám líbí i to, co byste za normálních okolností slepě odstřelili. „In Shovel We Trust“ boduje i po technické stránce, protože je vyšperkované hutným, drtícím zvukem, který podtrhuje maskulinní hudební náplň, a je fakt radost tuhle desku poslouchat.

Jak jsem již uvedl výše, jsou jednotlivé skladby ve své podstatě stále se opakující variací na totéž, nicméně i tak jsou díky skočným a snadno zapamatovatelným pasážím od sebe lehce oddělitelné. S pomyslnými vrcholy nahrávky je to pak složitější, protože „In Shovel We Trust“ je vyrovnaná placka, nicméně kdybych musel, tak nejvíc se mi líbila nářezová „Revenge“, další rychlovka „About World“, „First Angel“ s vložkou kytarových sekaček v druhé polovině a parádní „Soldiers of Pain“ se špetkou death metalu v kytarových linkách.

V druhé polovině se mírně sleví z rychlého tempa a V-Anger se začnou stáčet k pomalejším a skočnějším válům jako „This Is My Life“, „V-Anger“ a „My Land“, které mě zaujaly silným hardcore metalickým nádechem Hatebreed, jejž ostatně lze cítit z celého alba. Napříč celým soupisem skladeb nemůžu najít vyloženě slabé kusy, které by mě nebavily, takže trochu zbytečně působí snad jen předělávka Sepultury, kdy si pánové zvolili „Biotech Is Godzilla“ z „Chaos A.D.“, ale s těmi necelými dvěma minutami, jejichž zařazení do středu nahrávky nechápu, jsem se naučil žít.

Přestože zní výsledek hodně trendově a svým způsobem i dost lacině, tak tou živelností, agresivním feelingem a upřímným přístupem s tím nemám zas takový problém. „In Shovel We Trust“ je album, které se docela rychle oposlouchá, to nepopírám, ale ty počátky v jeho společnosti byly natolik příjemné,  že můžu s klidným srdcem říct, že V-Anger si budu určitě pamatovat a až budu mít někdy zájem o chytlavý a nenáročně smýšlející thrash metal s HC živelností, tak tohle bude zaručená volba, jež zřejmě nezklame. Překvapivě zábavná deska určená minimálně všem těm, kteří na kapelách, jejichž jména v průběhu recenze zazněla, vyrůstali. Jako taková hezká nostalgie v současném hávu to totiž funguje.

Recenze

The Silverblack – The Grand Turmoil

Napsat komentář
The Silverblack - The Grand Turmoil
Země: Itálie
Žánr: industrial metal / electro
Datum vydání: 15.9.2015
Label: Sliptrick Records

Tracklist:
01. The Grand Turmoil
02. Anymore
03. King-Size Vandalism
04. Retaliation
05. Make It Worth the Grime
06. As Good as Dead
07. Attic Hime
08. Pyromanservant
09. Great Expectations
10. Might Get Worse Before It Gets Better
11. Fragmentary Blue

Hrací doba: 38:13

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
The Silverblack / Sliptrick Records / Grand Sounds PR

Abych řekl pravdu, na „The Grand Turmoil“ jsem byl poměrně zvědavý a vlastně jsem se těšil, až si to pustím. Když tak o tom uvažuju, tak v obou případech vlastně víc, než by si to album mělo zasloužit, jelikož žádný racionální důvod jsem k tomu neměl. Z minulosti jsem o kapele The Silverblack nevěděl (což se dá pochopit – „The Grand Turmoil“ je debut), domovská působiště některých zúčastněných muzikantů (The Stranded, Disarmonia Mundi, 5 Star Grave) vůbec neposlouchám a žádná předem vypuštěná ukázka mě taky nějak extrémně na prdel neposadila. Na druhou stranu, už nějakou dobu jsem měl chuť najít nějaký nový nařachaný industriální metal a tak nějak jsem si dovolil být tak drzý a naivní, že jsem doufal, že právě v tomhle ohledu by tihle Italové mohli přiložit ruku k dílu a pomoct mi.

Nicméně, „The Grand Turmoil“ není až taková šleha, abych The Silverblack okamžitě musel zařadit po bok svých největších oblíbenců, kteří jsou takříkajíc „dvojnásobně električtí“ – tedy že kombinují metalové elektrické kytary a elektroniku. Začněme ovšem tím pozitivnějším, za což považuji fakt, že lze v případě The Silverblack mluvit o skutečném industrial metalu, nikoliv takovém tom „industrial“ metalu, jak je na metalové scéně mnohdy zvykem. Mám tím na mysli takovou tu formu, kdy se jedná o normální obyčejný metal s jedním levným samplíkem na začátku písničky, což je prostě výsměch nazývat industrialem… jednoduše ten koncept, na nějž s takovou oblibou nadávám. Nicméně, u The Silverblack je ta elektronika opravdu pořádně slyšet a rozhodně jde bez obav prohlásit, že v tomto ohledu Italové své posluchače nepodceňují, protože elektronika a metal v jejich muzice hrají vyrovnanou partii.

To je samozřejmě dobrý začátek, nicméně toto (dle mého názoru) správné pojetí industrial metalu je jen první krok, pouhý základ, na němž se má dále stavět. Avšak ten druhý krok v podobě kvalitních skladatelských nápadů už The Silverblack nedokázali udělat příliš přesvědčivě a zvládli jej maximálně tak napůl. A přitom „The Grand Turmoil“ začíná poměrně slibně. Úvodní titulní track není žádným ultimátním majstrštykem, ale nedá se mu upřít vcelku kvalitní tah na bránu, chytlavost a vcelku povedený refrén. V obdobně pohodovém duchu pokračuje i druhá „Anymore“, jež se sice nese spíše ve středním tempu, ale zato nabídne několik slušných synťákových rejstříků a proklatě hitový refrén.

Pokud by se celé „The Grand Turmoil“ neslo v na takovéhle úrovni, asi by byl ten dojem z alba mnohem lepší, nicméně v dalším průběhu začnou na povrch hodně rychle vyplouvat neduhy, jichž počin vlastně nemá až zas tak málo. Kámen úrazu číslo jedna – některé songy jsou prostě a jednoduše naprosto regulérní odrhovačky. Já chápu, že muzika The Silverblack má být spíše jednoduššího rázu, že to má být hlavně o energii a tak, ale ani s tímhle konceptem není nutné se snižovat k regulérní bezduchosti, jakou nabízí třeba halekačka „King-Size Vandalism“ nebo otravná rádoby hitovka „Attic Hime“.

Druhým problémem je pak to, že si The Silverblack v některých momentech přespříliš okatě „půjčují“ u jiných skupin. Samozřejmě jsem nečekal, že dostanu naprosto vybroušený originál, ale místy je to fakt přes čáru. Suverénně nejvíc to mlátí do uší tehdy, když se Italové vydají do středního šlapavého tempa, protože v něm znějí jako taková trochu kopírka Deathstars. The Silverblack totiž povolají do zbraně přesně ty samé prostředky, které s radostí používají i tyhle švédské „prostitutky“ v čele s naprosto primitivním „beatem“ na kopáku, a aby toho nebylo málo, i zpěv začne znít, jako kdyby to nakdákal v „titulcích“ neuvedený Whiplasher Bernadotte. A to bohužel bez nadsázky, protože ta podobnost je fakt zarážející.

A do třetice všeho nedobrého – životnost „The Grand Turmoil“ není příliš velká. Navzdory tomu, co až doposud padlo, se to album stále dá poslouchat, aniž by vás nějak uráželo. Bohužel ale jen chvíli. Po pár posleších se totiž ukáže, že tahle deska je tak trochu rychlokvašná – díky své jednoduchosti a instantní chytlavosti leze rychle do ucha, nicméně neuběhne ani pět poslechů a už máte chuť to nechat plavat, protože to začíná nudit a výše zmiňované neduhy začnou úřadovat naplno. A přitom ne, že by ta testosteronová elektronika nešla udělat tak, aby to bavilo i s odstupem mnoha let – takoví Combichrist anebo Turmion Kätilöt (abychom zůstali u těch kytar) s radostí potvrdí. Jenže o takovéhle úrovni mohou The Silverblack na svém debutu jen snít – a na tomhle zhola nic nezmění ani to, že máte v sestavě prudce luxusní holčinu, která se v klipech nebojí špulit zadek do kamery.

Recenze

Voltumna – Disciplina Etrusca

Napsat komentář
Voltumna - Disciplina Etrusca
Země: Itálie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 27.3.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Roma delenda est
02. Prophecy of One Thousand Years
03. Disciplina Etrusca
04. The Alchemist
05. Bellerofonte
06. Bringer of Light
07. Tages, Born from the Earth
08. Carnal Genesis
09. Measure the Divine
10. Teofagia
11. Black Metal [Venom cover]
12. Tirreno

Hrací doba: 43:01

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Voltumna

V dnešní recenzi se zase jednou vydáme na poloostrov, jenž svým tvarem nápadně připomíná vysokou botu. Tím jsem vlastně rovnou prozradil i stát, z něhož dnes recenzovaná skupina pochází, jelikož až na dvě malé zemičky, v nichž toho metalu moc nenajdete, celý tento poloostrov zabírá země, kde se ve velkém žerou těstoviny a kde se namísto „kurva“ říká „puttana“. Ano, předpokládáte správně – Voltumna pocházejí z Itálie.

Začneme obligátní představovanou pro ty, kdo nemají tušení, co jsou tihle Taliáni zač. Voltumna začali hrát v roce 2009 a poprvé na sebe upozornili o dvě léta později vydáním prvního minialba „Chimera“. Minialbum je sice pěkná věc, ale co si budeme povídat, deska to prostě není – ta je větší a důležitější. A první takovou „větší a důležitější“ Voltumna pustili do světa na jaře 2013 pod názvem „Damnatio sacrorum“. Pravidelný dvouletý rozestup pak Italům zjevně vyhovuje, jelikož opětovně přesně takhle dlouho to trvalo, než se objevila druhá dlouhohrající nahrávka. Ta se jmenuje „Disciplina Etrusca“ a ono „dva roky po 2013“ samozřejmě znamená, že vyšla letos.

Ačkoliv by se podle paintové image mohlo zdát, že Voltumna hrají black metal, ve skutečnosti… no, ve skutečnosti vlastně opravdu hrají black metal. Je sice pravda, že jsou na „Disciplina Etrusca“ místy nepřehlédnutelné (respektive tedy nepřeslechnutelné) i death metalové vlivy, nicméně je to právě kov černoty, který v tvorbě Voltumna hraje primární úlohu. Mimoto lze ovšem na novince slyšet i některé pasáže, při nichž zejména kytary předvádějí věci, za něž by se nemusely stydět ani formace z oblasti metalcoru, což při vší úctě bohužel nepovažuji za zrovna šťastný nápad. Nemohu si pomoct, ale když tu a tam Voltumna spustí takové ty zasekávané riffy, které jako by vypadly z období toho největší metalcorového trendu, tak mi to nepřipadá jako něco, co by se hodilo do black / death metalu, a působí to na mě prostě poněkud nepatřičně.

Je sice pravda, že takové momenty jsou na „Disciplina Etrusca“ v menšině a ani zdaleka se neobjeví ve všech z dvanácti přítomných skladeb, avšak i přesto je právě tohle jedna z těch věcí, jež mi po poslechu nahrávky v hlavě utkvěly nejvíce. A to dojem z alba, který (proč to prostě neříct rovnou) naneštěstí nepatří k těm úplně nejlepším, zrovna nevylepší. Za mnohem lepší nápad považuji sympaticky citlivé zapojení kláves, které naopak patří k tomu nejzajímavějšímu, co je na „Disciplina Etrusca“ k nalezení. Ani v tomto případě se sice nejedná o nic, co by posluchače mělo dostat do kolen, ale když nic jiného, alespoň jejich linky fungují a jsou to v podstatě ty nejzábavnější chvilky, jaké si Voltumna pro svou druhou desku připravili. Vzhledem k tomu, že primárním zaměřením Italů není klávesový black metal, tak se tento nástroj neobjevuje s nějakou železnou pravidelností, naopak se objevuje relativně sporadicky, a když už se navíc objeví, nepřebírá si hlavní roli a spíše jen tak vykukuje zpoza všudypřítomného kytarového hoblování a mlácení do bicích, ale nakonec i to stačí.

Drtivou většinu náplně „Disciplina Etrusca“ ovšem tvoří nijak zvlášť zajímavý a naprosto ničím zvláštní black / death metal. Voltumna sice nehrají nějak vyloženě dementně a ta jejich muzika mě neuráží, ale je to jednoduše… průměr jak stehno. Všechny nástroje, vokál a nakonec vlastně i ten zvuk jsou prostě všechno docela obyčejné záležitosti, které vás do posluchačské nirvány rozhodně nepřivedou.

Stejně obyčejné jsou i samotné skladby, jež s výjimkou onoho klávesového poprašku (který ovšem z obecného hlediska taktéž není žádný trhák) nenabízejí zhola nic zajímavého. Nejvíce z celého alba tedy vyčnívá předělávka „Black Metal“, jejíž smysl mi však trochu uniká, protože odrhovačka od Venom (sorry, ale tahle kapela prostě nic jiného není a nikdy nebyla – a to říkám i navzdory tomu, že jejich rané desky považuji za kult) se do toho konceptu Italů příliš nehodí. Voltumna se přece jenom snaží o lehce ambicióznější pojetí (což neznamená, že se to povedlo na jedničku), takže Venomovská vypalovačka tam tím pádem vypadá jako pěst na oko a vyznívá trochu samoúčelně, přestože je umístěna až těsně před koncem desky.

Stručně řečeno, Voltumna hoblují nezáživný průměr s ambicí… avšak ambice to samy o sobě nikam výš nevytáhnou, dokud zůstávají nenaplněné. Jak již padlo, poslechnout se to dá a nijak to člověka neurazí, ale opět musím vytáhnout svou klasickou otázku – proč by měl kdokoliv z nás poslouchat zrovna tohle, když existují tisíce mnohem lepších a záživnějších alb? Já ten důvod prostě nevidím. „Disciplina Etrusca“ je deska, již se vyplatí si koupit jen v tom případě, že ji nějaké distro bude někdy nabízet ve výprodeji za 50 kaček, protože za víc to bohužel nestojí…

Minirecenze

Coil Commemorate Enslave – Maxima moralia sovraumanità

Napsat komentář
Coil Commemorate Enslave - Maxima moralia sovraumanità
Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.10.2015
Label: Land of Fog Records

Hrací doba: 30:45

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Coil Commemorate Enslave / Land of Fog Records

Formace Coil Commemorate Enslave není žádným známým pojmem, ani to není nějaká podzemní kultovka nebo snad dobře skrytý klenot black metalové scény… je to prostě normální kapela, která nefunguje nijak zvlášť dlouho, ani nijak zvlášť krátce a do širšího (byť žánrového povědomí) se jednoduše (ještě?) nedostala…

První známky života Coil Commemorate Enslave sahají do roku 2008, kdy skupina také vypustila svůj první demosnímek. Pak ovšem co do nové tvorby nastalo na nějakou dobu ticho, jež bylo prolomeno až v loňském roce za pomoci dlouhohrajícího debutu „L’infinita vanità del tutto“, který vyšel nejprve vlastním nákladem krátce nato i v reedici u zavedeného labelu Aeternitas Tenebrarum Musicae Fundamentum. A právě na ten nyní tito Italové navazují novým EP „Maxima moralia sovraumanità“ (někde psaném jako řadové album, nicméně sama kapela jej označuje jako EP).

Coil Commemorate Enslave sami sebe nazývají melancholickým black metalem, avšak nějakou obzvlášť melancholickou atmosféru jsem na „Maxima moralia sovraumanità“ jaksi nenašel. Trefnější je podle říct, že jde o bezproblémově stravitelný a trochu „hodnější“ black metal s kytarovými melodiemi.

Právě v kytarových melodiích jsou Coil Commemorate Enslave nejsilnější. Ono tedy popravdě řečeno, ani tohle sice není nějaká velká sláva, jelikož Italové hrají prostě průměr, ale když nic jiného, alespoň trochu ta melodika dokáže zaujmout na rozdíl od zcela prázdné „agresivnější“ podoby (uvozovky proto, že nějaká zlá agrese to prostě z obecného hlediska není) jejich hudby. Příkladem téhle rychlé bezzubosti budiž hned první regulérní song „Turbine tragico“, který nastoupí po ne vyloženě blbém, ale trochu zbytečně nataženém „Intru“, a finální kousek „Il nulla senza tregua“.

Když se v dalších písních objeví ještě o něco výraznější melodická stránka, hned se to dá poslouchat o trochu lépe, což je patrné zejména na třetí „Her Dancing Eyes“, což je asi ten nejlepší track, jenž se na „Maxima moralia sovraumanità“ nachází. Čtvrtá „Apologia dell’orgia“ s neskromnou délkou devíti a půl minuty pak kombinuje obojí – zatímco rozjezd se nese v poněkud obyčejném duchu, melodičtější pasáže v dalším průběhu už jsou o něco záživnější a konkrétně v téhle skladbě se nachází i jedna vyhrávka, které se Italům hodně povedla. V celkovém součtu všech pro a proti je to ovšem trochu málo…

Coil Commemorate Enslave nehrají vyloženě blbě, ale je to prostě takový nijak zvláštní průměr, jehož poslech vám nijak neublíží, ale ani vás duševně nijak neobohatí. A stejně tak je na tom i „Maxima moralia sovraumanità“ – nemůžu to nějak sestřelit a potopit, jelikož tak špatné, aby si to něco takového zasloužilo, to není, zároveň to však ani nemohu nějak zvlášť pochválit, protože prostě nemám moc za co. Italové na svém novém EP jednoduše nabízejí půlhodinku muziky, u níž o nic nepřijdete, když si ji nepustíte…

Minirecenze

Black Flame – The Origin of Fire

Napsat komentář
Black Flame - The Origin of Fire
Země: Itálie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 25.3.2015
Label: Avantgarde Music

Hrací doba: 51:55

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Black Flame je kapela, kterou mám v hledáčku už delší dobu a dlouho jsem plánoval, že se na její tvorbu podívám podrobněji. To, že má člověk chuť se těmhle Italům podívat na zubní protézu, by ale nemělo být nijak zvlášť překvapující – Black Flame sice nepatří mezi nějaké vyloženě kultovní záležitosti, ale mají za sebou již ranec roků aktivní činnosti (vznik se datuje do konce 90. let), několik desek a v neposlední řadě mají v rámci undergroundu docela solidní jméno.

Jenže znáte to – lenost je lenost, pořád je co poslouchat, takže některé skupiny prostě neustále zůstávají opomíjeny, což byl u mě mimo jiné právě případ Black Flame. A jak už tomu tak bývá, byla to právě nově vydaná deska, kvůli níž konečně nastal zlom – tato deska nese název „The Origin of Fire“ a vyšla čtyři roky po svém předchůdci „Septem“.

Vzhledem k tomu, že Black Flame mají slušné renomé a že se v jejich sestavě nenacházejí žádní zelenáči (například za bicími nesedí nikdo jiný než M:A Fog), neměl jsem na „The Origin of Fire“ úplně nejmenší nároky. Čekal jsem našlapanou black / death metalovou jízdu, která mě svou vysokou kvalitou strhne. Což o to, tu jízdu jsem vlastně dostal, akorát mě to bohužel moc nestrhlo…

„The Origin of Fire“ je vlastně dobré album, ale i přesto mi nic moc nedalo. Když se zaposlouchám a zaměřím se na detaily, tak tomu vlastně nemám moc co vytýkat, protože Black Flame hrají fakt na úrovni. Ale z nějakého důvodu jsem do desky nedokázal proniknout (anebo ona mě nedokázala zaujmout – přijde na úhel pohledu), přestože jsem jí věnoval nadstandardní množství času. Vůle z mé strany tedy byla, ale i tak mi to ve finále nic neříká.

Problém tkví hlavně v tom, že si „The Origin of Fire“ nedokáže udržet pozornost. Intro „Wandering Hermit“ a začátek prvního regulérního válu „My Temple of Flesh“ znám vlastně nazpaměť, ale už během té první písničky to prostě přestanu jakkoliv vnímat. Album si hraje dál, nijak mě neruší, občas si zaklepu nohou do rytmu, ale tím veškerá interakce končí, a když dozní finální „Lucifer Rising“, tak se mi z té muziky nevybaví… no, vlastně vůbec nic. Jako kulisa k nějaké práci je to tedy na pohodu, nic víc jsem však v nahrávce objevit nedokázal. Navzdory všem formálním kvalitám v tom žádný opravdový drajv nebo atmosféru nebo cokoliv jiného, čím by mě Black Flame upoutali, prostě necítím. A to samozřejmě není dobré.

Od poslechu „The Origin of Fire“ odrazovat nechci, protože jak již padlo, úroveň v tom rozhodně je, tak třeba vám to sedne víc než mně, ale já osobně jsem si s Black Flame – tedy přinejmenším s Black Flame model 2015 – příliš nepotykal. Když se na to soustředním, neslyším nic blbého, ale pozornost si to nedokáže ani vynutit, ani udržet. Jsem tedy trochu zklamán, ale ne znechucen, takže až budu mít někdy volnou chvíli, asi dám šanci i starší tvorbě. Seance s „The Origin of Fire“ už ale opakovat nejspíš nebudu…

Music News, Tématické články

Selvans: „O Clitumne!“ song stream

Napsat komentář
Selvans - Lupercalia

Na světě je ohromná spousta metalových vydavatelství, nicméně jen u pouhého zlomku z nich se člověk skutečně může bez obav spoléhat na jejich vkus a věřit tomu, že když se jejich logo objeví na nějaké desce, tak ta hudba bude stát za to. Já osobně za jednu z takových firem považuji italské Avantgarde Music, kteří v minulosti vydávali alba spoustě kultovních skupin, a ačkoliv se v současné době až na výjimky zaměřují spíš na méně známá jména, takřka ve všech případech jsou to po hudební stránce excelentní záležitosti.

Jedna z takových je, zdá se, právě teď na obzoru. Italský projekt Selvans, jejž mají na svědomí dva členové dnes již nefunkční kapely Draugr, budou již brzy (19. října v digitální podobě) vydávat debut „Lupercalia“. A hned podle první zveřejněné skladby „O Clitumne!“ to vypadá, že půjde o výtečnou záležitost – přesvědčit se můžete sami v Bandcamp přehrávači na konci článku!

Pro pořádek ještě dodejme tracklist „Lupercalia“:

01. Matavitatau
02. Versipellis
03. O Clitumne!
04. Hirpi Sorani
05. Scurtchìn
06. N.A.F.H.

http://www.templeofselvans.com/
https://www.facebook.com/templeofselvans
https://twitter.com/selvans_
https://www.youtube.com/user/templeofselvans

Minirecenze

Dementia Senex / Sedna – Deprived

Napsat komentář
Dementia Senex / Sedna - Deprived
Země: Itálie
Žánr: post-metal / post-hardcore / sludge / black metal
Datum vydání: 13.3.2015
Label: Drown Within Records

Hrací doba: 15:32

Odkazy Dementia Senex:
facebook

Odkazy Sedna:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grindontheroad / Drown Within Records

Po nedávné minirecenzi na spolupráci Abaton a Viscera/// tu máme další společnou nahrávkou dvou zajímavých formací z Itálie. V tomto případě se jedná o kapely Dementia Senex a Sedna, z nichž možná ani jedna ještě neudělala díru do hudebního světa, nicméně ti, kteří sledují i undergroundovou „tichou poštu“, již na obě narazit mohli.

Tím o malinko zajímavějším účastníkem tohoto nosiče je z mého subjektivního úhlu pohledu Sedna. Tahle tříčlenná formace na sebe prozatím nejvýrazněji upozornila na podzim loňského roku, kdy vydala velice zajímavý bezejmenný dlouhohrající debut, na němž nabídla více jako 50minutovou black / sludgovou atmosféru o čtyřech chodech. Oproti tomu Dementia Senex prozatím žádný velký počin na kontě nemají, a jejich doposud nejvýraznější nahrávkou tak stále zůstává minialbum „Heartworm“, jež vyšlo v dubnu roku 2013.

V případě, že již obě skupiny znáte, vás možná zaujalo, že k sobě stylově na první pohled nesedí. Zatímco Sedna produkuje již jmenovaný black / sludge, Dementia Senex na zmiňovaném ípku předváděli spíš takové řekněme avantgardnější pojetí death metalu. V případě společného splitka „Deprived“ se však nějaké žánrové nekonzistence bát nemusíte, jelikož se obě formace srovnaly a vzájemně přizpůsobily. I když… zas až tak vzájemně vlastně ne, neboť „Deprived“ má rozhodně blíže k tomu, co ve své vlastní tvorbě předváděla Sedna. Pouze bych k tomu dodal to, že bylo v tomto případě jejich základní stylové rozpětí navíc rozšířeno o post-metalové vlivy (dokonce tak moc, že právě post-cosi má tentokrát asi navrch). V neposlední řadě pak společnému záměru obou kapel nasvědčují i názvy přítomných skladeb, které jsou „barevně“ sladěné. Dementia Senex tak počin otvírají za pomoci „Blue Dusk“, na což Sedna navazují s „Red Shift“.

Snad i proto „Deprived“ působí jednolitým dojmem, a ačkoliv na tom počinu hrají dvě různé skupiny, výsledná čtvrthodinka dýchá celistvou náladou. Dokonce tak moc, že kdybyste „Deprived“ pustili člověku neznalému poměrů, klidně by mohl tipovat, že je to nahrávka jen jedné kapely, přestože si ty songy zase nejsou podobné jako vejce vejci. Příspěvek Dementia Senex je přece jen o něco metalovější a hlavní náplní „Blue Dusk“ jsou riffy, byť se sem tam nějaké to zvolnění také objeví. Zato „Red Shift“ od Sedny je na tom takřka opačně – pocitově tvoří větší část stopáže post-atmosféra, již doplňují výjezdy do vod kytarového hřmění.

Navíc je provedení od obou formací příjemně kvalitní, díky čemuž je „Deprived“ počinem, který má co sdělit. Není to žádná vyložená šleha, již prostě musíte slyšet, to zase ne, ale poslouchá se to velice dobře a několik poslechů s tím lze naprosto v pohodě strávit. Pokud se vám tedy podobné styly líbí, klidně to zkuste, zklamáni myslím nebudete.

Recenze

Dead Summer Society – …So Many Years of Longing…

Napsat komentář
Dead Summer Society - …So Many Years of Longing…
Země: Itálie
Žánr: doom / gothic metal
Datum vydání: 2.3.2015
Label: Rain Without End Records

Tracklist:
01. So Many Years
02. Coldness Gods
03. It Devours My Faith
04. Some Peace to Feel
05. Longing
06. Shatters
07. State of Waiting
08. Every Death Is Certain
09. A Winter Day
10. Failure
11. Desperate Sun
12. Stalemate

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions / Rain Without End Records

Povězme si upřímně… baví ještě někoho vůbec ty velké kapely? Všichni je už dávno známe, jen výjimečně dokážou překvapit, všude se o nich píše… pořád to stejné dokola. Hrabat se v oblasti málo známých jmen, která málokdo zná, a hledat mezi nimi ta zajímavá – byť ne vždy má člověk šťastnou ruku, mně osobně to přijde zábavnější, než pořád dokola točit vyčichlého Cavaleru. Tedy – ne, že by ten měl něco s dnes recenzovanou skupinou společného, pouze mě napadl jako první a jako jeden z největších příkladů „slavné vyčichlosti“.

Hudba projektu Dead Summer Society, o němž si dnes budeme povídat, se však hudebně pohybuje v dočista odlišných vodách. Jedná se o jednočlennou formaci z jižní Itálie, za níž stojí muzikant, jenž si zvolil prudce neoriginální pseudonym Mist – zvlášť když produkuje doom metal.

Na klišovitosti jména nic nemění ani fakt, že je ten doom metal v případě Dead Summer Society znatelně protkaný i vlivy gothic metalu. Rozhodně však zapomeňte na cokoliv „experimental“, jak se píše v kolonce žánru na kapelním Facebooku, protože je tomu vlastně přesně naopak – Dead Summer Society je v tomto ohledu naprosto klasickým představitelem svého subžánru. Nemám tušení, jak je na tom v tomto ohledu debutový počin „Visions from a Thousand Lives“, jenž vyšel v únoru roku 2012, ale letošní, druhá dlouhohrající nahrávka „…So Many Years of Longing…“ zní přesně tak, co jste si asi představili jako první, když jsem prohlásil, že se jedná o doom / gothic metal.

On tomu ostatně napovídá už samotný přebal nahrávky, jenž plně koresponduje s vlastním obsahem. Je to taková „šedivá“, melancholická hudba pomalejšího rázu s množstvím kytarových (nezřídka kdy ale i klávesových) melodií. Právě tahle složka muziky – myšleno tedy ta kytarová – je asi tím nejpovedenějším, co se na „…So Many Years of Longing…“ nachází. V některých momentech je kytara opravdu výborná, čehož je důkazem třeba osmiminutová „Shatters“.

Nicméně bez chyby „…So Many Years of Longing…“ rozhodně není. Předně by desce slušela trochu umírněnější stopáž než 66 minut. Samotná hudba je navíc mnohdy trochu vláčná a některé části nahrávky poměrně splývají, což v součtu právě s délkou nedělá zrovna nejlepší výchozí pozici pro udržení posluchačovy pozornosti. Zcela jistě se to obecně poslouchá velmi příjemně a vlastně není žádný velký problém dát „…So Many Years of Longing…“ celé, ale až na výjimečně povedené pasáže si z toho žádné konkrétní momenty člověk neodnese.

Menší výhrady bych měl i k vokálům. Ty jsou rozmanité (což samozřejmě není na škodu) a objeví se growling, čistý zpěv i hostující ženský zpěv. Nicméně čistý mužský vokál místy trochu ujíždí, což je nejhorší asi ve „State of Waiting“… což možná bude dáno tím, že ji má na svědomí jiný zpěvák než zbytek počinu. Jindy ale, i když už technicky v pořádku, zase čistý zpěv působí strašně klišovitě. Právě tohle kazí kupříkladu již jmenovanou „Shatters“, jíž by více slušelo, kdyby si vystačila jen s murmurem a hypnotickou kytarovou melodií.

Obecně právě klišé je další věcí, kterou lze „…So Many Years of Longing…“ úspěšně vytýkat, protože tím je nahrávka docela prolezlá. Není to tak strašné, aby to celému snažení Dead Summer Society vyloženě podráželo nohy, ale některé momenty (jako příklad musím opět zmínit „State of Waiting“) jsou už poměrně na hraně. A to je docela škoda, protože se zde rozhodně nachází i materiál, jenž v žádném případě není marný.

„…So Many Years of Longing…“ je nahrávka, jíž by určitě prospěl dozor nějakého producenta, který by pana kapelníka krotil, donutil jej srazit délku a vyházet těch několik slabších kusů, jež celku víc škodí, než prospívají. Kdyby pak na desce zůstaly jen ty dobré věci jako „Shatters“, „Some Peace to Feel“, „Failure“ nebo povedené mezihry „Longing“ a „Every Death Is Certain“, šlo by o poměrně zajímavé album, byť by stále mělo hodně daleko do nějaké originality. Nehledě na fakt, že by tím jistě byla do jisté míry odbourána i výše propíraná jednotvárnost. Za současného stavu je však „…So Many Years of Longing…“ jen lehounce nad hranicí průměru a jde o počin, jemuž lze věnovat několik příjemných poslechů, po jejichž absolvování tomu ale dojde dech. Nicméně pokud máte tenhle druh hudby (tj. melancholický doom / gothic metal) v oblibě, pak to za zkoušku stále stojí.

Minirecenze

Macerie – Macerie

Napsat komentář
Macerie - Macerie
Země: Itálie
Žánr: post-hardcore / black metal / sludge / crust
Datum vydání: 7.4.2015
Label: Sentient Ruin Laboratories / Yamabushi Recordings

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

V posledních letech se docela rozmohly kapely, které do jednoho kotle v různém poměru házejí black metal, sludge, post-hardcore, případně i crust nebo doom metal a míchají z toho jednu kurevsky hutnou špinavou směsici kytarového humusu. Přesně do téhle sorty se v nedávné době zařadila také mladá italská parta Macerie, jež je naprosto ukázkovým produktem této vlny. Jenže jakkoliv se z téhle muziky stal pomalu trend, já jsem ochoten ji vzít za svou, je-li to pořádně hutný náhul s těžkou atmosférou a odkapává-li z reproduktorů hnus po litrech. V tomhle žánru mi to ke štěstí stačí… dokázali něco takového vyprodukovat i Macerie?

Tahle čtveřice z Florencie vznikla v loňském roce a poprvé se o slovo přihlásila letos na jaře, kdy vydala (digitálně a na kazetě) své první bezejmenné ípko, jemuž – když nic jiného – nechybí alespoň zajímavý přebal. Vlastní obsah už však bohužel taková pecka není…

Macerie mají veškerá pravidla žánru nastudovaná zodpovědně a tu svou smrtící směsici výše jmenovaných stylů míchají s vlastně poměrně jistou rukou – po formální stránce. Řev je tak hrubý a hluboký, že kdyby byl ještě o kousek hlubší, tak už by byl v pekle. Instrumentálně je to naprosto ukázkový chlív, jaký se v těchto žánrech nosí – rychlé momenty jsou zběsilé, místy mají až chaotický feeling a značně zapáchají crustovou neučesaností. Naopak pomalejší pasáže si berou sludgovou hutnost, v pozadí je doplňují typicky post-hardcorové táhlé melodie a nad tím vším se vznáší všudypřítomný odér black metalu.

Vše se tedy zdá být v naprostém pořádku, ale i přesto mě „Macerie“ z nějakého důvodu prostě nesebralo. Nedokážu říct, co přesně je tam špatně, protože po formální stránce je vše provedeno dobře, ale jednoduše v tom necítím takové ty koule, které podobná muzika mít musí. Zpočátku to tak nevypadá, protože úvodní „Agonia“ hned od prvních vteřin nasadí patřičně zatěžkanou atmosféru s pomalejší pasáží, v níž vyniká řádně nabuzená baskytara. Ale velmi brzy se celá nahrávka začne slévat v jednu neprostupnou masu, i přes krátkou hrací dobu (cca 16 a půl minuty rozdělených do čtyř songů) člověku v hlavě neutkví takřka žádné konkrétní momenty a sama atmosféra prostě není tak uhrančivá, aby to šlo utáhnout jen na ní.

Celkově vzato tedy Macerie nepředvádějí žádné zázraky. Jejich pojetí není špatné a má svou úroveň, o tom není sporu, ale něco tomu bohužel ještě chybí, aby si Italové mohli bez obav vyšlápnout na zavedenější spolky. Nicméně, stále se jedná o pilotní počin a i z tohoto pohledu (avšak nejen díky němu) je výsledek přinejmenším slušný. Na zadku z toho prozatím nesedím, avšak potenciál do budoucna tu myslím je.