The Silverblack je nový industrial metalový projekt z Itálie, v jehož čele stojí multiinstrumentalista a hudební producent NeroArgento a zpěvák Claudio Ravinale známý z kapel jako Disarmonia Mundi, The Stranded nebo 5 Star Grave.
Kapela aktuálně vydává svou debutovou desku „The Grand Turmoil“, jež bude oficiálně k mání od 15. září u firmy Sliptrick Records. K dispozici bude CD edice a digitální download.
Na albu se objeví celkem 11 písniček a jednu z nich – „King-Size Vandalism“ – si jako ochutnávku můžete pustit níže v Soundcloud přehrávači.
Země: Itálie Žánr: sludge / post-metal Datum vydání: 23.6.2015 Label: Sentient Ruin / Bare Teeth Records / L’è Tütt Folklor Records / Drown Within Records / Unquiet Records / Dio Drone / Hypershape Records
Abaton je kapela, jež by českému posluchači nemusela být neznámá. Už nejednou vystoupili v České republice a také se našinci dobře pamatují díky shodě jména s někdejším pražským klubem. Oproti tomu formace se zvláštním lomítkovým názvem Viscera/// pro mě osobně byla až doposud neznámým pojmem – byť nepopírám, že může jít pouze o mou nevědomost. Nicméně je to paradoxní, protože z těchto dvou skupin je to právě Viscera///, kdo má víc zkušeností, víc odkroucených let, víc vydaných nahrávek…
Tak či onak, nyní se tyto dvě stylově i zeměpisně (obě z italského regionu Emilia-Romagna) nepříliš vzdálené kapely spojily na jednom nosiči, jehož název zní „Diade(ms)“. Je však nutno zmínit, že se nejedná o obyčejné split album… mnohem přesnější by bylo zařadit „Diade(ms)“ do šuplíčku kolaboračních počinů, přestože o typickou kolaboraci, kdy se sejdou dva projekty a dají dohromady song/album/něco, se také nejedná…
Způsob, jakým Italové „Diade(ms)“ pojali, je docela zajímavý. Na nosiči (jde o sedmipalec limitovaný na 250 kopií – to jen pro pořádek) se nacházejí dvě skladby „Special Needs“ a „Pandemic“, přičemž každou z nich natočila sestava smíchaná ze členů obou zúčastněných formací – v každé z písní tři členové Abaton a dva z Viscera///. Počty jsou takové, že v Abaton za normálních okolností fungují čtyři lidé a ve Viscera/// zase tři, takže není těžké se dopočítat, že tři muzikanti (dva „Abatoňáci“ a jeden „Viscerák“) jsou ke slyšení v obou kouscích.
Není ovšem žádným překvapením, že stylově je „Diade(ms)“ míchačka stylů obou zúčastněných kapel… Obecně by to šlo asi nazvat post-metalem, který je říznutý sludgem, nicméně není třeba nějaké extrémně velké dávky fantazie, abyste během těch necelých 12 minut zaslechli i cosi jako post-hardcore, black nebo doom. Skoro by šlo říct, že je tam toho až moc…
Upřímně jsem totiž čekal, že „Diade(ms)“ bude výborná nahrávka, ale v reálu mě to zas až tak nepoložilo. Papírově je to vlastně super… je to chytře poskládané, výborně zahrané, formálně zajímavé, některé pasáže mají regulérní koule… vlastně tomu nelze vytknout takřka nic. Přesto na mě „Diade(ms)“ působí „jen“ jako vcelku pohodový počin, který se parádně poslouchá, ale – když to tak řeknu – na prdeli z toho jednoduše nesedím.
Navzdory všem formálním kvalitám si tedy „Diade(ms)“ zapamatuji pouze jako solidní placku, kterou jsem si několikrát s relativní chutí poslechnul, ale jaksi už nebudu mít potřebu se k ní v budoucnu kdykoliv vrátit, protože za to mi to jaksi nestojí. Na rovinu říkám, že samotní Abaton mě bavili víc. Tvorbu Viscera/// nijak podrobně neznám, ale když jsem si v rámci přípravy pustil pár ukázek na Bandcampu, vlastně hned na první poslech mě to také zaujalo víc. Ve výsledku je tedy „Diade(ms)“ trochu škoda, jelikož ze spojení dvou takto zajímavých skupin šlo vytřískat silnější zážitek. I když za těch symbolických €6 ten asfalt možná furt stojí…
Italská post-metalová kapela Apneica vznikla v roce 2007 jako sólový projekt Alessandra Segheneho, který o čtyři roky později vytvořil eponymní debutovou desku plnou čistě instrumentálních skladeb. Prvním počinem, jenž se mi dostal do rukou, bylo však až loňské čtyřskladbové EP „Pulsazioni… Conversione“, na němž již Apneica funguje jako regulerní kapela a zpěv – jak čistý, tak growling – je zde nyní nedílnou součástí. Hudebně se jedná o post-metal využívající lehce psychedelických nálad i špetku progrese a na slušné nápady rozhodně není skoupý.
Hned úvodní „Alba articifiale“ ukazuje, že kapela velmi solidně vyladila hranici mezi tvrdými a měkkými pasážemi, atmosférou i instrumentální zručností, přičemž vytvořila kompozice, jež se vyvíjejí, a přitom její nápady jsou koherentní. Hlavním problémem je ovšem neadekvátně nevýrazný zvuk, jehož zlepšení do příště by mohlo vést k lepší diverzifikaci jednotlivých pasáží, gradaci v rámci skladeb a většímu kontrastu mezi hutným a atmosferickým. Přeci jen oproti hrubým pasážím takových Neurosis je stále Apneica velmi krotká, zatímco oproti jemným partům klasického post-rocku nejsou Italové tak pohlcující, jak by se slušelo.
Způsob gradace motivů krásně ilustruje „Assenza di gravità“ – opět velmi povedený kousek, jenž ukazuje, že kapela zdaleka nečerpá jen z klasické žánrové studny. Pocit, že jsou kompozice zároveň relativně progresivní, ovšem stále celistvé a nerozbité, umocňuje následující „In orbita“, která disponuje dobrou atmosférou i zajímavým postupným vývojem. Škoda, škoda, že nás zvuk nemůže více drtit, více kolébat, tyhle nápady by si to zasloužily. Závěr obstarává repetetivní instrumentální pětiminutovka „Pulsazioni… Conversione“, jež se celkem postupně vrývá do mysli, ovšem v porovnání s rozletem předchozích skladeb působí o dost konzervativněji.
Neříkám, že není co zlepšovat. Za prvé by určitě desce slušela zajímavější zvuková produkce, za druhé by myslím neuškodilo, kdyby byly skladby trochu více vypointované, neboť s výjimkou třetí skladby fungovaly gradace spíš na bázi motivů než celých skladeb. Jinak však jsem velmi mile překvapen, neboť EP je plné velmi solidních nápadů, a přestože čítá pouze necelou půlhodinu, stále baví. Pokud si kapela udrží laťku a zároveň vychytá těch pár lehkých nešvarů, myslím, že s dlouhohrající deskou se máme na co těšit. Skutečně.
Země: Itálie Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 6.4.2015 Label: Behemoth Productions
Tracklist:
01. The Thousand Caves
02. The Eyes of the Forest
03. Fires Upon the Peaks
04. Through the Wild Lands
05. Defending the Citadel
06. Dawn
07. Towards Ithilien
Vzhledem k tomu, jak velké množství black metalových recenzí jsem tu již za celou dobu napsal, je snad myslím trochu zbytečné se tu ohánět tím, že mám tenhle styl rád. Nicméně i navzdory faktu, že je black metal žánr, v němž jsem se našel a který se pro mě stal tím srdcovým, úplně nekriticky se na něj nedívám. Naopak jsem si vědom toho, že se touto nálepkou označuje i dlouhá řada špatných věcí. Jinými slovy: ne vše black metalové, co se mi dostane do rukou, se mi také zalíbí.
Právě mezi takové záležitosti, v nichž jsem si příliš velké zalíbení nenašel, se svého času zařadil i italský jednočlenný projekt The Unchaining. S ním jsem se poprvé setkal prostřednictvím druhé desky „Ruins at Dusk“, jež (původně) vyšla v říjnu 2013. Téhle nahrávce se rozhodně nepovedlo mě zaujmout, zato se jí ale povedla jiná věc – naprosto dokonale mě odradila od průzkumu zbytku tvorby The Unchaining. Což vás asi nijak nebude šokovat, když dodám, že v dobové recenzi jsem albu udělil 2,5 bodu z 10 možných a označil jej za nudu s diletantským zvukem.
Nakonec jsem se však přece jenom (avšak bez jakéhokoliv konkrétního důvodu) rozhodl, že dám The Unchaining ještě jednu šanci, a to v podobě letošní desky s názvem „Ithilien“. Jedná se již o čtvrtý dlouhohrající počin v průběhu pouhých tří let, což je samo o sobě ne úplně nízká kadence. Než tato recenze stačila vyjít, objevila se pod hlavičkou The Unchaining další nová deska „To the Peaks“ (venku od 13. srpna). K tomu je ovšem nutno připočíst i to, že Franz – jak se onen jediný člen kapely jmenuje – stihl během zmíněné doby vypustit ještě další dvě plnohodnotné nahrávky se svým druhým, doom metalovým projektem Birch Crown (jenž toho má i přes odlišný žánr s The Unchaining nemálo společného, ale k tomu se ještě dostaneme). To máme už sedm dlouhohrajících desek a skoro 250 minut hudby v průběhu tří let… a to už nevěští nic dobrého.
Začít však musím mírně pozitivně – „Ithilien“ je určitě lepší než „Ruins at Dusk“, a to poměrně nemalým rozdílem. Nicméně, toto prohlášení v žádném případě neimplikuje, že „Ithilien“ tím pádem musí být dobré. „Ruins at Dusk“ totiž bylo vážně děsivě špatné, tudíž mezi oběma alby může být propastný rozdíl a to lepší může být stále ledva průměrné. Bohužel, právě takhle to ve skutečnosti je. Novinka se totiž svými kvalitami pohybuje někde na průměru. Na druhou stranu, i to je vykročení tím správným směrem vzhledem k tomu, jak zlé „Ruins at Dusk“ bylo.
„Ithilien“ samozřejmě pokračuje v nastoleném duchu, tedy v duchu pomalejšího, na atmosféře postaveného black metalu burzumovského střihu s ambientními vlivy. Ono zlepšení je cítit především v té složce, díky níž bylo „Ruins at Dusk“ tak příšerné, což byla kytara. Ono co si budeme povídat, ani na „Ithilien“ není kytara nijak dechberoucí a její linky jsou stále velice triviální. Na druhou stranu, už při jejím poslechu alespoň nemáte pocit, že se jedná čistokrevnou amatéřinu. A to i přesto, že její sound je stále poměrně dost syrový. Mimochodem, právě kytara je tím pojítkem k druhému, doomovému projektu Birch Crown, jelikož i v něm zní tenhle nástroj tak trochu nevábně a přinejmenším na bezejmenném debutu (na druhé album jsem už neměl odvahu) amatérsky. S nadsázkou je to tedy něco jako Franzův trademark.
Největší a také jedinou pořádnou předností The Unchaining jsou i na novince klávesy (tedy úplně jedinou zas ne – líbí se mi i přebal, i když se podle mě fakt mohl obejít bez těch nápisů). Sice i ty patří spíš k těm jednodušším, ale jejich melodie aspoň trochu fungují a dávají mi smysl. Navíc mě potěšilo, že v některých výjimečných momentech mají vzdáleně podobný, trochu „středověký“ feeling jako u krajanů Nazgûl.
„Ithilien“ sice není vůbec žádný zázrak, ale abych nehanil víc, než je třeba (přece jen jsem to označil za průměr, což znamená relativně solidní a poslouchatelnou muziku, rozhodně ne sračku… na to je nutno pamatovat), musím uznat, že některé pasáže nejsou špatné a že místy se vcelku daří vzývat ducha Burzum – sice v hodně naředěné a tuze neobjevné, stále však relativně příjemné formě. Třeba druhá půle „Through the Wild Lands“ (hlavně díky klávesám a také střídmému čistému zpěvu) nebo závěrečná instrumentálka „Towards Ithilien“ něco do sebe bezesporu mají.
„Ithilien“ stále není skutečně kvalitní nahrávkou, již bych mohl doporučit, je však suverénně tím nejlepším, co jsem z dílny tohohle Itala doposud slyšel. Je znát, že se Franz po všech stránkách malými krůčky zlepšuje, což je pozitivní, a jednou z toho teoreticky může vylézt něco dobrého. Nicméně si myslím, že by bylo rozumnější přestat sekat alba jak Baťa cvičky a tyto krůčky provádět doma na zkušebně… a k vydávání se odhodlat až v době, kdy to bude mít opravdu co říct. „Ithilien“ je totiž i přes jisté dílčí klady stále maximálně průměrné a i o to spíš s odřenýma ušima…
U skupiny jako Psychedelic Witchcraft se lze jen těžko ubránit pomyšlení o trendovosti, jelikož tahle italská parta je naprosto ukázkovým příkladem jedné z nejvýraznějších módních vln posledních let. Připadá vám, že není zrovna slušné označit kapelu hned v první větě recenze jako čirý trend? Inu, možná máte pravdu, avšak považte sami: Psychedelic Witchcraft produkují stoner / doom / rockové retro s holkou za mikrofonem a s přetěžce okultní prezentací – textovou i vizuální. To jsou dvě nejdůležitější věci, které byste si měli v případě těchto Italů zapamatovat – takřka vše, co dělají, je occult a retro jak noha.
V této chvíli se asi může zdát, že vše spěje k tomu, abych Psychedelic Witchcraft potažmo jejich debutové EP „Black Magic Man“ strhal a – jak se dnes moderně a neretro říká – zdissoval. Nicméně abych se přiznal, podobné věci mě nijak neobtěžují a vlastně mě tyhle okultní kulty s holkou u mikrofonu povětšinou baví. A přesně to platí i v případě Psychedelic Witchcraft, byť na „Black Magic Man“ nepředvádějí nic skutečně kulervoucího. Ačkoliv… napadá mě, zdali je vůbec na místě používat množné číslo, jelikož projekt stojí a padá především na již zmiňované slečně, jež si říká Virginia Monti. Ale to jen tak na okraj…
Hudební stránku jsem sice prozatím popsal jen letmo, jenže když se nad tím tak zamyslím, tak vlastně zcela dostatečně. Na „Black Magic Man“ totiž skutečně najdete brutální retro, ve kterém je namíchán stoner rock, hard rock, blues rock, sedmdesátky, vlivy těch nejoldschoolovějších rockových a metalových kapel, poprašek doom metalu – a vše navíc zalité již zmiňovanou estetikou okultismu a případně i starých italských hororů (ne nadarmo Psychedelic Witchcraft mezi vlivy uvádějí i jména jako Mario Bava, Lucio Fulci či Dario Argento – zasvěcení jistě vědí, co za pány to je).
A to je vlastně skoro všechno, vážení. Na „Black Magic Man“ na vás celkem čtyři skladby o souhrnné délce něco přes 18 minut, přičemž všechny čtyři se nesou ve výše popsaném duchu. Nechybí rockovější kousky jako „Angela“ a titulní „Black Magic Man“, ani psychedelií protkaná balada „Lying on Iron“. Možná úplně nejzajímavější je však finální „Slave of Grief“, jež je tak napůl cesty mezi oběma polohami – většina písně se nese v pomalejším psychedelickém oparu, který končí v kytarovém sólu (které je – ostatně jak jinak – absolutně retro), aby posléze skladba – a zároveň s ní i celé EP – vyvrcholila v parádní rychlejší pasáži.
Co do kvality jsou ovšem všechny čtyři songy vyrovnané a docela zábavné, což dělá slušnou zábavu i z celého počinu. A navíc – a to je opravdu nutno zmínit – ještě materiál hodně zvedá samotná Virginia Monti se svým silným rockovým zpěvem. Jasně, ono je to celé trendovina jak čuně, já jsem si toho vědom, ale baví mě to až překvapivě dost.
Druhý pohled (Kaša):
O tom, že retro rock v současné době frčí netřeba pochybovat, protože se stačí podívat na úspěchy, které sklízí severské hvězdy Ghost nebo na trochu jiném plácku jejich krajané Graveyard, a je jasné, že se jedná o půdu, která má v sobě hodně potenciálu, a je tedy třeba ji pořádně zorat, dokud na tento aktuální trend posluchači slyší. Označení trend se však v souvislosti s kapelami jako právě Psychedelic Witchcraft nemusí zdát úplně tak fér, protože na rozdíl od metalcorového šílenství z minulé dekády nezní tyhle kapely ani trochu podbízivě a těžko je obviňovat ze snahy zavděčit se úplně každému líbívými melodiemi. Psychedelic Witchcraft sází na docela jiné prvky, mezi něž patří všudypřítomný vliv 70. let, opar psychedelie, lehce okultní atmosféra a několik stonerových riffů, jež činí z EP „Black Magic Man“ záležitost, která je z jednoho úhlu pohledu vcelku zaměnitelná s mnoha podobně smýšlejícími partami, ovšem na druhou stranu se poslouchá moc dobře, takže to vlastně ani moc nevadí.
Ona je totiž čtveřice písní, která tvoří kostru „Black Magic Man“, setsakramentsky povedená a kvalitativně vyrovnaná, takže těch necelých 20 minut uteče jako voda a nejednou se mi stalo, že jsem si toto EP jen tak na chuť sjel i dvakrát po sobě. Musím říct, že se mi trochu víc líbí psychedeličtější poloha hudby Psychedelic Witchraft, která je prezentována zejména druhou „Lying on Iron“ s opravdu skvělou atmosférou. Ovšem ani rockově přímočařejší kousky jako „Angela“ a „Black Magic Man“ nejsou k zahození a refrén prvně jmenované je silný jako prase a naplno v něm vynikne síla zpěvačky Virginie, jejíž nakřáplý hlas je vážně dobrý a zejména díky ní jsem si nejednou uvědomil příbuznost s Royal Thunder, protože ta podobnost s Mlnou Parsonz z řad amerických rockerů je pěkně slyšet.
Asi není nutné říkat, že kapely jako Psychedelic Witchcraft nikdy nebudou překypovat virtuózními finesami, takže pokud jste na tyhle věci, tak zase rychle pryč, protože Psychedelic Witchcraft dělají hudbu hezky postaru. Ta jejich jednoduchá studnice hard rockových klasik si to vlastně ani jinak nevyžaduje, protože na počinech jako „Black Magic Man“ je hlavní atmosféra, která musí vábit. Musí k sobě posluchače připoutat a musí jej nutit jej chtít víc. A přesně tohle se mi od „Black Magic Man“ dostává, takže pokud by úkolem tohoto EP bylo nalákat co nejvíce posluchačů a vytvořit tak fanouškovskou základnu před nahráváním regulérního debutu s plnou hrací dobou, tak se mnou se to Italům povedlo a mají mě na své straně.
Lambs není zrovna nejoriginálnější název. Ani nemusíme počítat singulární tvar slova, pod nímž se skrývá poměrně známé elektronické duo z Velké Británie, protože si vystačíme jen s plurálem – pod jménem Lambs najdeme kupříkladu rockovou skupinu z Anglie, pankáče z Německa nebo heavy metalovou formaci z Finska. A ke všem těmto jménům se před nedávnem přidali další Lambs, kteří pocházejí z Itálie. Naštěstí však lze říct, že oč méně si tahle čtyřčlenná parta dala práci s vymýšlením názvu, o to více se soustředila na samotný hudební výsledek, byť učiněná přehlídka originality to taktéž není.
Italští Lambs se pustili do vod hutného dunění post-hardcoru, ale aby to nebyla úplná nuda, je tenhle žánr v jejich podání ještě trochu líznutý závany z hájemství sludge a black metalu, přestože v obou případech se do jisté míry jedná jen o pocitovou záležitost. Tak či onak, výsledné vyznění muziky Lambs je myslím nasnadě: samozřejmě na vás čeká zatěžkaný parní válec s nařvanou rytmikou a potemnělou atmosférou – přesně tak, jak to máme rádi.
Předcházejícím odstavcem vlastně bylo řečeno takřka vše, jelikož Lambs na svém debutovém ípku „Betrayed from Birth“ skutečně nic moc jiného nepředvádějí. I přes takřka nulovou žánrovou invenci však jejich podání má sílu a je uvěřitelné. Počin nabízí pouhé tři fláky, jejichž souhrnná hrací doba činí něco málo přes 13 minut, a díky takhle malé ploše je už tak natlakované sdělení ještě koncentrovanější.
Nic moc originálního na „Betrayed from Birth“ sice nenajdete, ale vysoká kvalita a především zábavnost se Lambs upřít rozhodně nedá. Riffy jsou hutné a podladěné až do pekla, basa neřve o nic méně vokál a ten řve až běda, v pozadí nechybí táhlé melodie ani občasné kytarové zakvílení a tu a tam si Italové samozřejmě neodpustí ani nějaké to atmosférické „zvolnění“, v jehož rámci ale Lambs povolí jen riffovou hradbu, nikoliv však temnou náladu. Řečeno stručně, vše, co od post-hardcoru můžete očekávat, na „Betrayed from Birth“ najdete.
Navzdory tomu, že tvrzení, že debut Lambs vlastně obsahuje jen klasické žánrové výrazivo, nemusí na první pohled vypadat úplně nejlichotivěji, ve skutečnosti je „Betrayed from Birth“ opravdu povedený počin. Ačkoliv nejsem vyslovený hltač post-hardcoru, muzika těchto Italů mě upřímně zaujala, pročež ji mohu k poslechu jen doporučit. Navíc je sympatické, že i přes krátkou stopáž nahrávka vydrží na solidní počet poslechů – vlastně větší počet než u mnoha jiných dlouhohrajících desek. Je sice pravda, že čelist jsem po poslechu „Betrayed from Birth“ nemusel hledat až pod stolem, přesto si jméno Lambs zapamatuju a na případnou další činnost téhle smečky se rád podívám.
Země: Itálie Žánr: black / doom metal Datum vydání: 17.4.2015 Label: Agonia Records
Tracklist:
01. Soulless Upheaval
02. King of the Undesirables
03. Bad Dreams Come True
04. Hurt Yourself and the Ones You Love
05. Mislead the Snakes
06. Dread the Sundown
07. Swallow the Void
Italové Forgotten Tomb ještě nemají na křížku tolik let, abych si dovolil je nazývat veterány (rok vzniku 1999), ale rozhodně bych neváhal je označit za stálici scény. A mluvit o stálosti jsem ochoten i přesto, že Forgotten Tomb v rámci svojí diskografie nějakou tu cestu urazili a oproti prvotním syrovým depresivním počinům jsou dnes hudebně docela jinde.
Vždy jsem tuhle partu považoval za takovou – bez sebemenšího pejorativního zabarvení – „kultovku nižšího řádu“. V překladu tím mám na mysli kapelu, na jejíž jméno spousta posluchačů extrémního metalu slyší a která má v rámci svojí scény vybudované renomé, ale nikdy se jí nepovedlo prorazit do první ligy nebo se „aspoň“ stát undergroundovou legendou. Jednoduše řečeno – solidní stálice.
Jenže i přesto, že Forgotten Tomb můj respekt mají a nic proti jejich muzice nemám, aktuální tvorba mě už zdaleka neoslovuje tolik jako raná deprese na „Songs to Leave“ či „Springtime Depression“. Nemohu si ovšem pomoct, protože zatímco tyto dvě zmiňované desky v sobě mají jakousi sílu a mají hutnou atmosféru, ty současné počiny… rozhodně nejsou špatné, ale prostě jsou jenom v pohodě. Přesně takový dojem jsem měl třeba z předcházejícího „…and Don’t Deliver Us from Evil“ a tentýž pocit mám i u nejnovějšího alba s názvem „Hurt Yourself and the Ones You Love“. To sice disponuje parádní obálkou – možná tou nejlepší, jakou kdy Forgotten Tomb na své dlouhohrající nahrávce měli – ale hudebně jsem z toho na zadek bohužel neposadil.
Pojďme si tedy říct, jaké „Hurt Yourself and the Ones You Love“ po hudební stránce je – předpokládám totiž, že s vágním prohlášením, že Forgotten Tomb pokračují v tom svém stylu, jaký začali praktikovat na „Under Saturn Retrograde“ a s nímž pokračovali na „…and Don’t Deliver Us from Evil“, se nespokojíte. Řečeno trochu s nadsázkou se jedná o takový „heavy metalovější“ (ty uvozovky tam nejsou na ozdobu) black metal, jemuž se v souvislosti s Forgotten Tomb říká black / doom metal, byť s opravdovým čistokrevným doom metalem toho Italové dle mého sluchu příliš společného nemají.
Abychom se však nebavili jen v rámci škatulek – jestli Forgotten Tomb neznáte, pak byste od „Hurt Yourself and the Ones You Love“ neměli očekávat žádnou syrovou špínu. Spíše se jedná čitelné riffování ve středním tempu, v němž se uživí také množství kytarových melodií. Vokály však zůstávají zakotvené v black metalu – sice se nejedná o takový ten vřískací „krákorák“ a dokonce jsou tomu bez problémů rozumět i texty, ale to nic nemění na tom, že kapelní principál Herr Morbid v hrdle ten jed pořád má. Nicméně když se na to podívám zeširoka, tak současní Forgotten Tomb jsou hudebně stravitelní i pro běžného posluchače metalu a klidně by mohli zahrát i na takovém Masters of Rock a nepřipadalo by mi to nepatřičné. Kdybyste trvali na přirovnání k nějaké jiné skupině, nebál bych se ukázat třeba na aktuální podobu švédských Shining, k nimž Forgotten Tomb mají relativně blízko – a třeba při takové „Mislead the Snakes“ se mi Kvarforthova smečka vyloženě vybavuje.
Musí se nechat, že pár povedených kusů Herr Morbid se svými kumpány dohromady dal a jako takové mě „Hurt Yourself and the Ones You Love“ baví asi o kousek víc než minulé „…and Don’t Deliver Us from Evil“. Solidní hitovka je kupříkladu „King of the Undesirables“, jejíž heslo „I am the king of kings“, které se v průběhu tracku ozve hned několikrát, mi v hlavě uvízlo poměrně rychle. Asi nejvíce se mi však z novinky líbí „Dread the Sundown“, kde především vyřvávání názvu skladby má hodně do sebe a patří podle mě k tomu nejsilnějšímu, co „Hurt Yourself and the Ones You Love“ nabízí. Naopak mi příliš nesedla třetí věc „Bad Dreams Come True“, jež stojí na houpavém riffu, jaký by se vůbec neztratil ani u nějaké stoner metalové party.
Obecně mám však skoro se všemi písničkami na „Hurt Yourself and the Ones You Love“ jeden a ten samý problém, který mě malinko ruší – netýká se to jen závěrečné instrumentálky „Swallow the Void“, jež plní spíše roli téměř šestiminutového outra a svým jemným monotónním (avšak skvělým) brnkáním se od zbytku nahrávky výrazně odlišuje. Oním problémem je to, že u všech šesti zbylých kusů mi přijde, že by jim prospěla trochu kratší hrací doba. S výjimkou „King of the Undesirables“ (a samozřejmě i již jmenované „Swallow the Void“), která pokořila „jen“ hranici šesti minut, totiž stopáž žádného songu neklesne pod sedm minut a taková „Dread the Sundown“ nemá zas tak daleko k deseti minutám.
Jistě, jsou i mnohonásobně delší kompozice než +/- sedmiminutovky na „Hurt Yourself and the Ones You Love“, ale ono čistě to, že to trvá přes sedm minut, samo o sobě problémem samozřejmě není. Trochu mi však vadí to, že snad všem těm písničkám by ukrojení nějaké té minuty vůbec neuškodilo a většinou by jim naopak spíš jen pomohlo. I když Forgotten Tomb nehrají nějakou vyloženě monotónní muziku a ke změnám motivů dochází, nějaký skutečný vývoj nebo gradaci v tom prostě neslyším (někdo by sice mohl kontrovat kytarovými melodiemi v závěru „Mislead the Snakes“, které jsou rozhodně povedené, ale obecně to na mém tvrzení nic moc nemění) – a pak je na pováženou, zdali by nebylo lepší, kdyby takové songy trvaly radši třeba čtyři minuty. Dovolím si tvrdit, že výsledek by byl koncentrovanější a účinek větší.
Přesto je „Hurt Yourself and the Ones You Love“ slušným a stále (lehce) nadprůměrným počinem, jemuž se dá nějaký ten poslech úplně v pohodě věnovat. Ani já jsem při poslouchání netrpěl, ale i tak mi něco říká, že dál už se k „Hurt Yourself and the Ones You Love“ vracet nebudu, a když budu mít chuť, tak sáhnu po jiných počinech z dílny Forgotten Tomb. Samozřejmě, nevyžaduji, aby skupina i v roce 2015 zněla stejně jak před víc jak dekádou na „Springtime Depression“, ale vnitřně je mi ta stará tvorba prostě bližší. „Hurt Yourself and the Ones You Love“ je prostě takové… inu, jak již padlo, jen v pohodě… ale pro mě bohužel nic víc.
Země: Itálie Žánr: occult doom metal Datum vydání: 20.1.2015 Label: Beyond… Productions
Tracklist:
01. Nelle arte e nei deliri
02. Cose buie
03. Il segno oscuro nascosto in se
04. Alter ego magico
05. Il casto siero del peccato
06. Litania della porta ermetica
07. Ippomanzia
08. Le sei torri d’alabastro
09. Macrochelys Temminkiki
10. L’uomo che si veste di bruma
11. Il delirio delle arti
S italskými okultisty Disharmonic jsme se již na našem webu jednou setkali – stalo se tak prostřednictvím malé recenze na jejich předcházející počin, jímž bylo EP s názvem „Il rituale dei non morti“. To však – navzdory faktu, že je muzika Disharmonic sama o sobě velmi zajímavá – nedopadlo úplně přesvědčivě, a přestože mělo své momenty i solidní atmosféru, nakonec si mě na svou stranu plně nezískalo.
Letos se Disharmonic opětovně přihlásili o slovo, avšak tentokrát ne s minialbem, nýbrž rovnou s plnohodnotnou deskou „Magiche arti e oscuri deliri“. Ta je v historii skupiny již třetí dlouhohrající, což není příliš velká kadence vzhledem k tomu, že se vznik Disharmonic datuje již do roku 1998. Nutno však zmínit, že osm roků nevyvíjeli žádnou činnosti a ve své rané éře před rozpadem vydali jen jeden řadový počin „The Black Dance of Evil Spirits“ (2003). Nepočítáme-li ono ípko „Il rituale dei non morti“, tak je novinka po comebackové nahrávce „Carmini mortis“ (2012) druhým albem v aktuální inkarnaci kapely.
Po formální stránce „Magiche arti e oscuri deliri“ nabízí vesměs to samé, co se objevilo již na „Il rituale dei non morti“, přesto je tu jeden citelný rozdíl – a rozhodně tím nemyslím jen to, že se počet skladeb navýšil ze tří na jedenáct a hrací doba nakynula z 16 minut na 64. Novinka je jiná v tom, že na rozdíl od svého přímého krátkohrajícího předchůdce skutečně funguje a její sdělení je – byť to vzhledem k mnohonásobně delší stopáži může znít zvláštně – mnohem koncentrovanější a tím pádem i silnější. Zatímco „Il rituale dei non morti“ bylo „jen“ zajímavé, ale k úplnému uspokojení posluchače mu něco scházelo, tam „Magiche arti e oscuri deliri“ dokazuje, že Disharmonic umí obrovský potenciál své hudby skutečně využít.
Disharmonic produkují doom metal, k němuž je mnohdy připojován přívlastek okultní. Ke cti Italů ovšem slouží fakt, že v jejich případě se toto pojmenování nevztahuje pouze na tematiku textové stránky, ale plně koresponduje i s vyzněním a atmosférou samotné muziky. Disharmonic se sice pohybují v žánru, jenž v metalu patří k těm nejkonzervativnějším, avšak patří k těm nemnoha skupinám, jejichž pojetí není již dávno provařené.
Na „Magiche arti e oscuri deliri“ se totiž kříží hned několik různých… nevím, jak přesně to nazvat, ale asi přístupů. Vedle zatěžkané a pomalé doomové rytmiky to je kupříkladu svojská práce kytar, jež celou nahrávku naplňují lámanými a táhlými (skutečně takhle působí) dřevními riffy a v neposlední řadě také množstvím příjemně divných melodií. Uživí se ovšem i „ospalé“ sólování jako třeba ve čtvrté „Alter ego magico“. Nelze však opomenout ani zajímavou vokální, jež se pohybuje tak napůl cesty mezi šepotem a deklamací, ale dojde i třeba na mluvené slovo. Tím vším pak navíc prostupují další zvuky, o něž se starají především klávesy, které mnohdy dokážou vyčarovat opravdu skvělé momenty – kupříkladu nástup sice jednoduché, leč maximálně efektní melodie v „Il casto siero del peccato“ mě položí snad při každém poslechu, protože to je prostě síla.
Tím možná končí nástrojový výčet, ale nás čeká ještě druhá vrstva „Magiche arti e oscuri deliri“ – výčet abstraktních pocitů. Jak již padlo, desce vládne skutečně výtečná okultní atmosféra. Na první poslech je „Magiche arti e oscuri deliri“ docela nepřehledné a většina písni mezi sebou splývá, avšak je to právě tahle celková nálada, díky níž album dokáže působit již od začátku a díky níž budete mít chuť se k tomu vracet a objevovat dále. Zároveň však „Magiche arti e oscuri deliri“ disponuje trochu divadelním nádechem, čemuž výrazně napomáhají kusy jako třeba hned úvodní „Nelle arte e nei deliri“, závěrečná „Il delirio delle arti“ nebo „recitační“ „Litania della porta ermetica“. Aby toho ovšem nebylo náhodou málo, z hudby Disharmonic je cítit taktéž silné zalíbení ve staré metalové škole, jež se ale nijak nebije s náznaky jakési avantgardní dekadence. To vše je pak zalito zastřeným zvukem, který podporuje nejen ony stopy oldschoolu, ale výrazně pomáhá i té atmosféře.
Do toho už stačí přidat pouze množství silných nápadů… „Cose buie“, „Ippomanzia“, „Le sei torri d’alabastro“, „L’uomo che si veste di bruma“, také ty již výše jmenované písně – ty všechny obsahují výtečné pasáže, ať už jde o riffy, melodie nebo cokoliv jiného. Rozhodně je tam toho dost na to, aby šlo objevovat po mnoho poslechů a aby po objevení šlo vychutnávat. „Magiche arti e oscuri deliri“ určitě není lehká nahrávka a není to záležitost na jeden, dva poslechy, ale má svoje kouzlo a přinejmenším mně za ten čas stála, takže ji mohu doporučit.
Země: Itálie Žánr: atmospheric rock Datum vydání: 13.4.2015 Label: My Kingdom Music
Tracklist:
01. Oracle
02. My Blood
03. In the Circle
04. Alone
05. Dresses of Pain
06. Black Flame
07. Portrait of a Son
08. Where Are You Now?
09. Night and Deceit
Na poměrně rozsáhlé italské kytarové scéně se v nedávné době, jmenovitě v loňském roce, vylíhla další relativně zajímavá štika, jež od svých rodičů (nebo lépe řečeno od svého jednoho rodiče) dostala jméno Helfir. I když jak tak o tom přemýšlím, tak přirovnání ke štice není v případě Helfir zrovna šťastné, neboť tato rybka není příliš dravá, nemá ostré zuby a ani se nesnaží kohokoliv lovit či snad zadupat svou konkurenci pod zem (resp. pod dno rybníka). Spíše jí dělá radost jen tak mírumilovně plavat v poklidných vodách, rozjímat a nasávat okolní atmosféru…
Zanechejme však rybí estetiky a podvodních přirovnání a radši si pojďme povědět, co jsou ti Helfir vlastně zač… tedy lépe řečeno: co je ten Helfir vlastně zač. Jedná se totiž o jednočlenný projekt, jehož ústřední postavou je jistý Luca Mazzotta, který má za sebou mnoho let studia hudby (případné podrobnosti lze nalézt na jeho osobním webu, pokud by to kohokoliv zajímalo – my se s vyjmenováváním zdržovat nemusíme). Doposud to ale zužitkovával jen ve formacích spíše lokálního významu, přičemž asi jediné, jež stojí za zmínku, jsou metaloví Silvered a neofolková skupina NID (čili jak sami vidíte, nic hvězdného). Helfir je Mazzottovým osobním projektem, s nímž pak v dubnu letošního roku vydal debutovou desku, jejíž název zní „Still Bleeding“. Tu si natočil prakticky celou sám až na bicí v prvních šesti skladbách, o něž se postarali dva různí bubeníci (jeden v pěti písních a druhý v jedné písni).
Vzhledem k tomu, že tenhle chlapík vypadá, že je jeho žánrový záběr poměrně široký (opět stačí prostudovat výše odkazovanou biografii), nabízí se otázka, jakým směrem se tedy vydal, když konečně došlo na jeho čistě osobní projekt. On sám svoji muziku nazývá jako „decadent noir metal“, vydavatelská firma to zase propaguje jako „decadent dark music“, zatímco jinde lze zase nalézt škatulky jako „dark/electro/rock“… všechno prašť jako uhoď a hlavně ty první jsou žánry jak pojď na mě z boku. Já osobně bych to takhle rozhodně nehrotil a myslím, že je zbytečné vymýšlet nové styly, které člověku stejně řeknou akorát tak velké kulové. To, co je na „Still Bleeding“ ke slyšení, bych se nebál jednoduše označit jako atmosférický rock. Samozřejmě, asi stojí za zmínku, že ne úplně zanedbatelnou roli na nahrávce hraje taktéž jemnější elektronika, s trochou představivosti by šlo říct i to, že se to místy blíží post-rocku, ale i tak mi pojmenování atmospheric rock přijde nejpřesnější.
Ještě trochu více možná napoví jména skupin, jež sám Mazzotta cituje jako své vlivy na Facebooku Helfir – Antimatter, Anathema, Katatonia, Porcupine Tree, Alternative 4. Je sice pravda, že do jisté míry i tato přirovnání poměrně pokulhávají, protože si nemyslím, že by šlo jednoduše říct, že „Still Bleeding“ zní podobně jako třeba Porcupine Tree, nicméně rámcově to posluchači pomůže, aby věděl, že si má pod značkou Helfir představit hudbu, která nesází na tvrdost, energii nebo chytlavost, ale spíše se snaží bodovat atmosférou a do jisté míry i uklidňujícím poslechem. Celou deskou prostupuje znatelná melancholická nálada (nepřijde mi však nijak zvlášť dekadentní, jak se snaží namluvit vydavatel…), jež je příjemně zasněná, ale ne zas až tak moc, aby se z toho stala rozplizlá břečka typu posledních Alcest.
„Still Bleeding“ se určitě musí nechat věc – to album se dokázalo vyhnout jednomu poměrně častému neduhu obdobně laděných nahrávek. Mnohdy mám pocit, že takto pojaté desky jsou (zvláště ve svých druhých polovinách, kdy už posluchač bývá onou zvonivou kytarou a jemnou atmosférou trochu přesycen) jako celek přespříliš rozvláčné, až utahané. Nebo také řečeno jinými slovy (abych nebyl tak přizdisráčsky diplomatický): přílišné snění je v muzice prostě často nudné. „Still Bleeding“ však patří k těm záležitostem, u nichž jsem s něčím takovým neměl problém – počin i díky příjemné hrací době 40 minut funguje po celou dobu. A vlastně nejen díky délce, ale i díky samotným skladbám, protože Mazzotta dokáže i v posledních fázích nahrávky udržet posluchačovu pozornost za pomoci silných motivů jako třeba v písničkách „Portrait of a Son“ či „Night and Deceit“, která místy zavání skoro až doom metalem.
Poslech „Still Bleeding“ je tedy velmi příjemný a nenudící, nechybí velmi povedené momenty a i ty chvíle, které tak silné nejsou, nijak zvlášť celkovému dojmu neškodí, protože vše drží pohromadě zmiňovaná atmosféra. Na druhou stranu, po nějakém čase nahrávka přece jen omrzí, a jakmile už je člověku vše povědomé (což není až takový problém, protože o nějak složitou či nezapamatovatelnou hudbu přeci jen nejde), zábavnost začne povážlivě klesat. Nicméně, tento stav – přinejmenším tedy u mě tomu tak bylo – určitě nenastane po dvou, třech posleších, ani po pěti nebo šesti. Velice sympatickou desítku i víc tomu lze věnovat a stále je možno mluvit o tom, že si to člověk užívá. Navíc si umím představit i to, že po nějakém čase se k tomu bude dát i s chutí vrátit. Celkově vzato tedy „Still Bleeding“ stále budí pozitivní dojem, a tudíž nemám problém své povídání zakončit sdělením, že jde o dobrý počin.
Být v dnešní době originální je bezesporu velice těžké. Netvrdím, že to možné není, nicméně se nejspíš shodneme na tom, že to rozhodně není nic lehkého a že kapely, o nichž by šlo tvrdit, že je jejich projev nějakým způsobem originální, člověk skutečně nepotkává na každém rohu. Tím spíš, pokud budeme myslet skutečně hudební originalitu bez dalších „berliček“ typu vizuální stránka. Ne nadarmo je tedy zvuková unikátnost a nezaměnitelnost nejen nedostatkovým zbožím, ale také vysoce ceněným artiklem.
Pokud však originalitou nedisponujete (a že jí disponuje vážně málokdo, přestože má každá druhá kapela plnou hubu keců o tom, jak má svůj vlastní zvuk), neznamená to, že je ta muzika automaticky na draka. Existují totiž i jiné cesty vedoucí k cíli, jímž je dobrá hudba. Kupříkladu v black metalu (avšak samozřejmě nejen v něm) je jednou z těchto cest silná atmosféra – přinejmenším já jsem schopen a ochoten obětovat na oltář hypnotické nálady klidně i tu originalitu, dokud výsledek stojí za to. Jenže i když je tato cesta k dobré hudbě asi o něco lehčí (a také běžnější), ani ona není vysloveně jednoduchá a ne každý je schopen po ní k onomu cíli skutečně dorazit…
Formace Enisum pochází z italského údolí Susa, které se nachází na úplném severu země těsně u hranic s Francií. Kromě krásné krajiny (soudě alespoň dle fotografií) s okolními horami (ostatně, právě u jedné z nich Enisum hledali inspiraci pro své jméno, konkrétně Monte Musinè… vztah mezi slovy Enisum a Musinè jistě objevíte sami) zde najdete i mnoho kulturních památek, především klášterů a dalších náboženských komplexů. Enisum o sobě tvrdí, že jsou první black metalovou skupinou z této oblasti, což nejsem schopen ani vyvrátit, ani potvrdit.
Tak či onak, historie Enisum se začala psát před necelou dekádou, kdy skupina – konkrétně v roce 2006 – také začala vydávat své první počiny. Těch počinů má podle všeho na kontě doposud šest, ale o třech nejde dohledat příliš informací s výjimkou toho, že existují. Nicméně, budeme hodní a budeme Italům věřit, že ty nahrávky vážně vznikly a že si jen nepřimýšlejí něco navíc, aby diskografie vypadala bohatší. Důležité je však to, že prvních pět alb Enisum pustili do světa nezávisle v (asi) trochu pokoutní formě. Prvním oficiálně a profesionálně vydaným nosičem se stala až „šestka“, jejíž název zní „Samoht Nara“.
Pokud se mi vše podařilo pochopit správně – kupříkladu na základě odpovědí z různých rozhovorů – na starších nahrávkách se Italové nedrželi striktně jednoho hudebního žánru a podle všeho se dokázali pohybovat od depressive black metalu až po čistokrevný dark ambient. V takovém případě ovšem vyvstává otázka, v jakých vodách se pohybuje „Samoht Nara“. Základem, na němž je vystavěna největší část hrací doby desky, je atmosférický black metal přírodního střihu. Mnohdy se Enisum feelingem blíží i na dohled cascadian black metalu, což vlastně není nic zas tak překvapivého, jelikož hory a lesy v jejich okolí zjevně nechybí, ale osobně bych si bez problémů vystačil čistě se škatulkou atmospheric black metalu.
Nicméně, řekl jsem, že je to základ, tudíž je asi zřejmé, že hudebních poloh bude na „Samoht Nara“ přece jen o něco více. Jednoznačně nejvýraznější z těch „nezákladních“ je neofolk, jehož probleskování v průběhu celé nahrávky není nic vysloveně vzácného. Místy však lze narazit i na náznaky post-metalu, byť v tomto případě už se skutečně jedná jen o doplňkové koření (což není myšleno jako negativum). Tu a tam potěší rovněž čistý ženský vokál, který je výtečný a ne nadarmo patří k tomu nejvýraznějšímu na celém počinu.
Takovýhle koktejl od pohledu originalitou asi neoplývá – a realita je taková, že „Samoht Nara“ se nějakým unikátním soundem chlubit skutečně nemůže. Jak jsme si ale řekli na začátku recenze, tohle ještě nemusí být překážkou dobré hudbě. Avšak kosa na kámen narazí v momentě, kdy člověk zjistí, že ani ona atmosféra, s jejíž pomocí je nutno v případně takto laděné muziky onu neoriginalitu vyvážit, není nijak závratně silná…
Tenhle stav je ale vlastně docela zvláštní, jelikož Enisum ve své podstatě nedělají nic špatně a po formální stránce to zní všechno „správně“. Jsou v tom znát zkušenosti i vcelku ujasněná představa o tom, jak by měl výsledek znít. Přechody mezi black metalovou černotou se sypačkami (které ovšem nepůsobí agresivně, stále spíš atmosféricky – právě v těchto momentech je podobnost s cascadian black metalem největší) a melodičtějšími chvilkami až k onomu neofolku je vždy nenásilný, vlastně uvěřitelný a dává smysl.
Přesto všechno jsem ale – nemalé snaze navzdory – nedokázal v „Samoht Nara“ najít něco opravdu hlubšího. Jakous takous atmosféru to má, poslouchá se to velice příjemně a obecně to na mě vlastně působí sympaticky, ale jednoduše to není tak silné, aby si mě Enisum dokázali podmanit. A to je u podobně laděné záležitosti zásadní handicap, jenž ze „Samoht Nara“ dělá vlastně poměrně zapomenutelné album. Je to škoda, protože schopnosti zde evidentně nechybí, bohužel je to ale tak.
Ne, že by to Enisum neuměli vůbec, protože jak dokazuje velmi povedená skladba „Still Life“, tak to jde, když se chce. Jako celek však „Samoht Nara“ zůstalo poměrně za očekáváním. Možná by neškodilo se zaměřit spíše na neofolkovou stránku a ubrat na black metalu, neboť právě s konejšivou akustikou a čistým vokálem jsou Italové nejpřesvědčivější.
Enisum již na začátku června vstoupili do studia, kde začali natáčet svou další desku s názvem „Arpitanian Lands“. Přestože mě „Samoht Nara“ nedokázalo přesvědčit tak, jak bych si představoval, potenciál v tom cítím, takže určitě budu ochoten dát Enisum další šanci. Snad tedy bude „Arpitanian Lands“ stejně dobré po té formální stránce a mnohem lepší po té pocitové, jež je pro mě důležitější…
