 |
| Země: Spojené arabské emiráty Žánr: metalcore / industrial Datum vydání: 16.4.2014 Label: selfrelease Tracklist: Hodnocení: 6/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Doba adorace metalcoru je již za námi, stejně jako doba vysmívání všemu, co je jím jen mírně líznuté. Proto je vhodný čas podívat se odstupem na to, co nám metalcore přinesl a zda na nás něco zajímavého teprve chystá. Ideální příležitost pro to nastává dnes i díky “Unscathed”, debutovému počinu Svengali.
Nejdříve však jednu zajímavost: jakkoli už jsem potkal kapelu z kdejakého konce světa, dnes se v recenzi poprvé seznámíme s hudbou pocházející ze Spojených arabských emirátů. Že jsou Svengali první tamní kapelou, která se nám dostává mezi prsty, však není náhoda. Ačkoli jsou Spojené arabské emiráty rozlohou i počtem obyvatel zhruba srovnatelné s Českou republikou, počet tamních kapel evidovaných na Encyclopaedia Metallum je pouhých 23, zatímco ČR se může pyšnit dvanácti sty kapel.
Zajímavější pro nás je však otázka, zda se původ kapely projevil v hudbě samotné, a jak naťukl již první odstavec, odpověď zní ne, ani trošku. “Unscathed” totiž představuje metalcore, který od zbytku “stáda” odlišuje jedině citelný dotek industriálního metalu v téměř každé skladbě alba. A proč mu tedy věnovat pozornost? Jednoduše proto, že jde vedle většiny nevýrazných kapel žánru o poměrně zajímavou a dobře poslouchatelnou záležitost.
Kdekdo proklíná metalcore kvůli jeho tendenci používat typické jednotvárné breakdowny, a pokud byste chtěli ujištění, že na “Unscathed” je neuslyšíte, bohužel vám ho dát nemůžu. Přesto však, možná i díky rozředění ve větším množství lepšího materiálu, to v případě “Unscathed” tolik nevadí. Jinými slovy, Svengali mají v tomto ohledu blíže k A Plea for Purging než k Emmure, což samo o sobě pochopitelně není nijak velká sláva, krok správným směrem však ano.
Desku začíná skladba “Ophidia”, jejíchž prvních třicet sekund je doslova ideálním otvírákem pro takřka jakékoli metalové album. Bohužel hned po něm následuje to, co mi na “Unscathed” vadí nejvíce, totiž nenápadité “rubací” sekce bez zapamatovatelné hodnoty. Bohužel i refrén “Ophidia” patří mezi nejslabší, alespoň se zde však představí šikovné míchání čistého zpěvu (který refrénům tradičně vévodí) s řevem, jehož prostor je jinak zejména ve sloce. Oba vokály lze každopádně označit za povedené: growling je hodně hrubý, možná mírně falešný, každopádně však dobře srozumitelný a snadno poslouchatelný, čistý zpěv je pak méně výrazný s mírným odkazem třeba na As I Lay Dying.
Výrazně lépe než úvodní “Ophidia” představuje kapelu až následná “Sirens”. Ačkoli i ona je velice prostá, její jednotlivé prvky prostě fungují líp. V první řadě oplývá výtečným refrénem s mírně folkovým nádechem, v druhé jí pak místy nenápadně prostupují první vlivy zmíněného industriálu. Tak třeba po instrumentální sekci v první minutě a tichém recitování (mírný odkaz na nedávno zaniklou Chimairu) za zvuku gradujících kytar skladba s pomocí elektroniky “vybuchne”. Podstatné je, že takových to drobností nalezneme v hudbě Svengali dost, díky čemuž můžeme mluvit o albu, které není problém poslouchat velice pozorně.
V podobném duchu jako “Sirens” proběhne i “The End”: i zde se dočkáme povedeného refrénu, velice nenápadných doteků elektroniky a výrazného rozdělení na dvě zásadně odlišné kytarové stopy. “Embrace” není jiná, byť zde jsou kontrasty mezi nejtvrdšími částmi, které připomínají právě zmíněné A Plea for Purgning, a nejměkčími, kterým vévodí hezký čistý zpěv a piano. Singl “Conquer” je možná nejsilnější písní na albu. Jeho ústřední kytarový motiv je sice jednoduchý a repetitivní, o to více je však návykový. Refrén s čistým zpěvem a řevem “dávkově” opakujícím jeho linky pak není ani náhodou originální, stejně jako tvrdě kytarová prostřední část, oboje je však provedené dostatečně dobře, aby to nijak zvlášť nevadilo.
Jako převážně slabá pak zbývá snad jen skladba “Free Fall”, kterou ovšem po nepovedené první polovině zachrání elektronicky melodická polovina druhá. Album uzavírá značně přepracovaná alternativní verze “The End”, laděná do popově vážného duchu s krásným ženským zpěvem a postupnou gradací přes piano a akustickou kytaru ke smyčcům a kytarám elektrickým v závěru.
Obvykle si při recenzi z alba vyberu jen klíčové písně, dnes jsem však mohl snadno zmínit všechny, neboť “Unscathed” je se sedmi skladbami a délkou okolo pětatřiceti minut velice krátké. Ono je to ovšem dobře, Svengali nenabízí mnoho poloh a při delší stopáži by rychle začali nudit. Ne nadarmo musím říci, že si mimo refrénů, několika tvrdších sekcí a alternativní verzi “The End” (kterou považuji hned po “Conquer” za vrchol desky) mnohé nepamatuji. A tak nás závěr oklikou vrací k metalcoru samotnému, jehož úděl je dnes asi stejný, jaký je úděl “Unscathed”. Ačkoli totiž nemůžu vyloženě vytýkat skutečné vady a v zásadě je poslech zábavný, jen těžko bych mohl udělit hodnocení vyšší než 6 bodů, a i to je důsledek šikovného zapracování elektroniky, které mohlo jít klidně mnohem dál. Máme zde tak hudbu, která je povedená a v rámci žánru patří v podstatě mezi špičku, a přesto je v obecných měřítcích jen lehkým nadprůměrem. Do Spojených arabských emirátů poputuje šestka.
