Archiv štítku: Morbid Angel

Winter Masters of Rock 2012

Winter Masters of Rock 2012
Datum: 28.2.2015
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Battle Beast, Cradle of Filth, Darkend, Fueled by Fire, God Seed, Kreator, Morbid Angel, Nile, Rotting Christ, Sonata Arctica

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Letošní, v pořadí již osmý ročník zimní variace festivalu Masters of Rock sliboval velké věci. Přesně s tímto výhledem jsem ke své premiérové účasti na této akci přistupoval. Oproti předchozím ročníkům ubylo melodického heavy metalu a přibylo death/black metalu, takže na své si letos přišli zejména fanoušci opravdu těžkého kovu. A že jich bylo požehnaně. Nevím, jak tomu bylo na předešlých ročnících, ovšem při příchodu do areálu Zimního stadionu Luďka Čajky ve Zlíně jsem byl překvapen hojnou účastí v takhle brzkou hodinu, ale to trošku předbíhám. Jisté přitvrzení jsem kvitoval s povděkem, protože, ač je to otázka osobního vkusu, osobně už jsem “vyrostl” z dob, kdy mými největšími oblíbenci byli Edguy a Helloween, jejichž koncertů jsem si na letních Masters of Rock užil v minulosti až dost, takže v tomto ohledu ze mě vyzařovala spokojenost.

Vybaven dobrou náladou jsem se vydal s druhou polovičkou potomstva svých rodičů směrem na Zlín. Bohužel jsem jaksi nezaregistroval zařazení poslední akvizice letošní soupisky, italských symfonických black metalistů Darkend. Takže i kdybych přišel do areálu, jak jsem plánoval, bylo by to maximálně na poslední dvě, tři skladby. Proč však mluvím o plánu v podmiňovacím způsobu? Vinou špatné časové organizace a především díky mé nemožné orientaci ve Zlíně spojenou s problémovým nalezením parkovacího místa jsem se k prostorám útočiště hokejistů PSG Zlín dostal až před půl druhou, tedy v době, kdy svůj set končili heavy metaloví Battle Beast, u kterých jsem zaregistroval na dálku poslední dvě skladby a upřímně nelituji, že jsem si je nechal ujít, protože průměrný hrdinský heavy metal je to poslední, čím bych si chtěl kazit dojem. Jak už asi tušíte, Fueled by Fire, jejichž hrací čas byl vymezen na dobu před Battle Beast, jsem prošvihl také, což už mě mrzí, protože jejich oldschool thrash bych naživo viděl rád, ale nedá se svítit.

Po Battle Beast se pódia chopili God Seed, tedy parta bývalých členů z řad legendárních Gorgoroth, přesněji řečeno Gaahla a King ov Hella. Prostor pod pódiem ještě nebyl ani z poloviny plný a člověk měl šanci se prodrat pod pódium bez větších obtíží, což je na druhou stranu škoda, protože ač jsem v nedávné recenzi na debutové “I Begin” chválou šetřil, jejich show byla parádní a zasloužila by si větší zájem. Skvělá atmosféra a čitelný zvuk mě na black metalovou kapelu mile překvapily. Gaahl se s tím nemazal, žádné proslovy, žádné rozpleskávání publika, jeho až kamenná tvář, ve které bylo vidět naprosté soustředění a zaujetí, mohla působit arogantně, jako by ho to ani nebavilo, ale já jsem si jejich vystoupení užil. Potěšila mě má oblíbená “Sign of an Open Eye” od Gorgoroth, která zazněla hned úvod a dále atmosférická “Alt liv” z nového alba. Nejsem znalec tvorby Gorgoroth, jejichž skladby hrály ve vystoupení God Seed nemalou roli, ale v závěru jsem zaregistroval ještě “Prosperity and Beauty”. Působivá show, z jejíž atmosféry mrazilo.

Rotting Christ odehráli dobrý koncert, který si lidi pod pódiem hezky užívali. Sakis Tolis to s publikem umí a celá kapela byla ve skvělé formě. Hlavně bubeník Themis Tolis to celé táhl dopředu a dost možná bych ho označil za nejlepšího bijce večera, což je vzhledem ke konkurenci celkem překvapení. Zamrzelo mě, že se nehrálo více z novějších alb, která mám naposlouchána o dost víc než starší materiál. Když už se dostalo na pecky z “Aealo” nebo “Theogonia”, tak to stálo za to a mám pocit, že i zbytek publika reagoval na “Eon Aeanos” či závěrečnou “Noctis Era” z posledního alba mnohem přívětivěji, než na klasickou “The Sign of Evil Existence”, která doslova zabíjela. Místy zněli Rotting Christ ještě lépe než z desky a osobně bych si dokázal představit, že by dostali krapet víc času než 45 minut, které utekly jako voda. Zvukař se vytáhl a všechny nástroje byly dobře vyvážené a čitelné, kytary řezaly, Sakis byl slyšet přesně tak, jak by měl, což je pro skočný black metal, jak jej Rotting Christ produkují, podstatná záležitost. Palec nahoru.

Pokud jsem doposud na zvuk pěl samou chválu, tak nevím, co se stalo, ale Nile měli bohužel přesně opačný problém. Parta kolem Karla Sanderse spustila a z jejich setu, na který jsem se těšil, se rázem stal největší opruz dne. Kytary byly přehulené až běda, jakmile se Sanders pustil do vod sólových kytarových vyhrávek, stal se poslech doslova utrpením. Nevím jak dole pod pódiem, protože jejich set jsem sledoval z tribuny po pravé straně pódia, ale nepříjemný dopad jejich hudebního projevu jsem zaznamenal na více tvářích lidí okolo a upřímně řečeno, do toho risku, že bych to šel zkusit dolů na hlavní plochu, se mi fakt nechtělo. Hrálo se především z posledních alb a i přes nepříjemnou zvukovou stěnu kytar se mi líbila “Kafir!” nebo jeden ze tří zástupců posledního studiového alba “At the Gate of Sethu”, “Enduring the Eternal Molestation of Flame”. Nechci Nile nějak hanit, protože věřím, že jsou schopni svůj technický death metal s egyptským nádechem přenést i živě na pódia, ale na letošním Masters of Rock je dokonale zařízl zvukař, který by zasloužil pověsit za koule do průvanu.

Po Nile jsem využil času pro občerstvení a provětrání se, takže jsem zmeškal začátek koncertu následujících death metalových veteránů Morbid Angel, které jsem naživo ještě neviděl a na které jsem byl zvědavý. Jejich rozporuplně přijatá poslední řadovka “Illud Divinum Insanus” sice netvořila páteř setlistu, ale když už se dostalo na “Existo Vulgoré” či “Nevermore”, tak v žádném případě nedošlo k nějakému polevení nebo pokažení atmosféry. Vedle klasik “Immortal Rites” či “Maze of Torment” z opusu “Altars of Madness” se vyjímaly úplně v pohodě. Oba kytaristé předváděli skvělou práci, hlavně Trey Azagthoth si vystoupení vyloženě užíval a předkládal jeden riff za druhým. Občas to protkal kytarovými sóly, která byla díky dobrému zvuku rozpoznatelná, přičemž celé to zpoza bicí soupravy jistil Tim Yeung, jehož bylo díky jeho malému vzrůstu sotva vidět. Ale dával o sobě vědět a s bicími party Petea Sandovala se vypořádal dost dobře. Hlavní hvězdou Morbid Angel je samozřejmě basák/zpěvák David Vincent, jehož řev měl neskutečné koule a po celou dobu předváděl, jak má vypadat frontman, bavil publikum mezi skladbami a v jejich průběhu vybízel k řádné zpětné vazbě. Diváci samozřejmě opláceli divokým běsněním v kotli. Zazněly všechny důležité skladby, takže do nás Morbid Angel navalili “Rapture”, “World of Shit (The Promised Land)” a zhruba po hodině to zabalili a zanechali za sebou skvělý dojem. Tahle si představuji prvotřídní death metalové vystoupení.

Přesně v osm večer přišel čas na jednu z hlavních hvězd večer, britské hororové Cradle of Filth. Bylo vidět, že spousta fanoušků přijela hlavně na partu kolem Daniho Filtha, ať už dle oblečení, kdy se trika s výjevy této kapely množily jako houby po dešti, tak dle zaplněnosti stadiónu. Dole pod pódiem to slušně vřelo a postranní tribuny se změnily z poloobsazených v skoro plné. Cradle of Filth přijeli se svým aktuálním a povedeným albem “The Manticore and Other Horrors”. Dodám ještě, že doposud probíhalo vše podle plánu, takže nedocházelo k žádným prodlevám a symfoničtí metalisté tak mohli odstartovat svůj set intrem “Tiffauges”, jež plynule přešlo v úvodní “Tragic Kingdom” – obě z alba “Godspeed on the Devil’s Thunder”, a publikum šílelo. Daniho ječák sice budil úsměv na tváři, ale kapela jela na plný plyn. Kytara Paula Allendera mi přišlo trošku upozaděná, ale po chvíli se to spravilo. Následoval zástupce alba “Midian”, “Cthulhu Dawn”, ve které bubeník Marthus předváděl to nejlepší ze svého arzenálu.

Někdy v tuto chvíli jsem začal na pódiu hledat klávesačku a doprovodnou zpěvačku Caroline Campbell, kterou jsem zahlédl při nástupu kapely, a pak kamsi zmizela. Že něco není v pořádku, potvrdil Dani, který se na výzvu Paula při ohlašování další skladby odmlčel a nevím, jestli kvůli nepřítomnosti Caroline na pódiu museli po krátké rozmluvě poupravit set, nicméně spustili “Funeral in Carpathia”, která měla neskutečné grády a bez kláves zněla o poznání agresivněji. Dani pobíhal, hecoval, skákal a hodně si oblíbil výstupek, na který když vyskočil, byl osvícen zespoda, a když do toho spustila kouřová erupce, vypadalo to celkem působivě. Bohužel se problémy Caroline v zákulisí ukázaly natolik vážné, že jsme se od anglické legendy dočkali ještě jedné skladby, po níž se Dani krátce omluvil, že to byl poslední kousek a všichni zmizeli v zákulisí. Bedňáci začali schovávat mikrofony a po chvíli se na pódiu objevil český rodák Marthus, který se za celou kapelu omluvil a oznámil, že Caroline omdlela a její stav nedovolí kapele pokračovat, protože je důležitou součástí show. Někteří diváci to vzali s nelibostí, ale nakonec uznali, že zdraví je přednější a podpořili kapelu a její sličnou klávesačku potleskem do zákulisí.

Byl jsem zvědavý, jak se k vzniklé situaci postaví pořadatelé a hlavně Kreator, kteří měli začínat až před desátou, ale nakonec nám zkrátili čekání, začali trošku dřív a s prvními tóny svého intra “Personal Jesus” v podání Johnnyho Cashe si připravili půdu pro rozpoutání pravého pekla. Pokud na Cradle of Filth bylo plno, tak na Kreator bylo narváno. Jak dole pod pódiem, tak na tribunách po všech stranách bylo lidí jak much. V průběhu intra zmapovala kapela krátkým filmem, jenž byl promítán na plachtu kryjící pódium, svou dlouhou kariéru. Plynule se přešlo na úvodní intro posledního studiového alba “Phantom Antichrist”, jež se přelilo ve skladbu titulní a dole pod pódiem se řádilo skutečně naplno. Skvělý zvuk je u hlavní hvězdy samozřejmostí, takže Milleovi bylo rozumět a kytarové vyhrávky, které si předával s druhým kytaristou Sami Yli-Sirniöem, byly technicky dokonalé. Kreator tasili z rukávu jednu koncertní tutovku za druhou, takže přišla řada na “Enemy of God”, “Hordes of Chaos (A Necrologue for Elite)”, “Extreme Aggression”, “Violent Revolution” či “Pleasure to Kill”. V posledně jmenované se roztočil mocný circle pit, ve kterém bych nechtěl v tu chvíli pobíhat. Mille je šoumen každým coulem, diváci mu zobali z ruky, a i když je fakt, že si mohl některé kejkle, jako nekonečné vyžadování zpětné vazby od diváků vepředu, vzadu, po stranách, a to celé střídavě několikrát dokola, odpustit, tak udržoval publikum v provozní teplotě. Na řadu přišla i wall of death, při které se jedna strana kotle snažila zničit tu druhou. Logicky se při výběru setlistu nejčastěji tahalo z desky aktuální, která si vysloužila nadšené přijetí fanoušků a i kritik, pokud jsem dobře napočítal, zaznělo celkem pět skladeb, mimo jiné má oblíbená “From Flood into Here” a “United in Hate”. Pódiová prezentace byla rovněž laděna do barev povedeného artworku Wese Benscotera. Z nezbytných klasik do nás Mille se svou partou nasázel “Flag of Hate” a obligátního zběsilého “Tormentora” na úplný závěr.

O nejlepším koncertu večera jsem měl v tu chvíli jednoznačně rozhodnuto a napravit to nemohla ani následující Sonata Arctica, kterou jsem se rozhodl vypustit. Dramaturgicky mi do celého večera absolutně nezapadala a vzhledem ke klesající kvalitě jejích studiových alb nebyla mým favoritem dne, takže do toho sportu, že na ni budu čekat, se mi opravdu nechtělo. Celodenní únava si vybrala svou daň a byla silnější než vůle vidět kapelu, kterou jsem vlastně ani vidět nechtěl. Věřím, že na ni přijela spousta lidí, kteří nejspíš museli při poslechu ostatních kapel mírně trpět, a melodický power/speed v podání seveřanů musel po celodenní porci extrémního metalu hladit na duši, nicméně v době, kdy to Sonata odpálila, jsem již byl na cestě domů, takže se všem fanouškům omlouvám, ale v tomto ohledu nemohu sloužit.

Teď trošku k pořadatelské stránce. Osobně jsem nezaregistroval žádný výraznější problém. Tlačenice v útrobách stadionu po skončení každého setu se dala očekávat, ale v jednu chvíli (po skončení show Morbid Angel) jsem se opravdu bál o své zdraví, a i když nejsem žádný drobek, tak jsem měl co dělat, abych se udržel na nohách a neskončil na zemi. Možná by pomohlo pro příště přemístit stánek s pivem jinam, protože právě v tomto místě, kde se střetával dav žíznivých s davem toužícím po čerstvém vzduchu, nastávaly asi největší problémy. Když už jsem u toho piva, tak jsem ochutnal pouze 10° Gambrinus za 30,- Kč, který sice není žádná hitparáda, ale v danou chvíli přišel vhod. V pozdějších hodinách potěšil svařák v jednom z mnoha stánků, které se staraly o plné žaludky nenasytných metalistů. Výběr byl tradiční a dostatečně široký, takže si vybral snad každý. Jen můj bramborák v úpravě “medium rare” považuji za krok vedle a příště budu obezřetnější, protože syrové bramborové těsto není zrovna vybraná pochoutka. Opět nemůžu porovnávat s předešlými ročníky, ale hned při příchodu mě zarazila všudypřítomná vlhkost na zemi, která nepřekvapila jenom mě, ale dle zhlédnutých (a v několika případech opravdu nebezpečných) držkopádů i několik dalších jedinců, kteří měli problémy se stabilitou na schodech a tribunách i ve stavu střízlivém. Odbavování při vstupu bylo vcelku plynulé, a to jak na začátku, při prvním vstupu, tak i v pokročilých hodinách, a až na jeden případ, kdy dotyčný jedinec nemohl najít lístek, jsem nezaznamenal žádné výrazné záseky.

Celkově hodnotím Zimní Masters of Rock 2012 velice pozitivně. Opravdu nabitá sestava silných jmen, která byla dost vyrovnaná, mě bavila jak v odpoledních, tak pozdně večerních hodinách. Překvapením večera pro mě byli norští black metalisté God Seed, kdežto kartu “zklamání dne” si vybrali techničtí Nile, jež doplatili na špatný zvuk. Škoda nevydařeného koncertu Cradle of Filth, kteří měli i po těch několika málo skladbách našlápnuto k povedenému vystoupení, jež mohlo patřit k vrcholům večera. Na “kdyby” se ale nehraje, takže snad budou hvězdy pro příště v lepší konstelaci a umožní kapele fanouškům vynahradit sobotní večer.


Morbid Angel – Illud divinum insanus – The Remixes

Morbid Angel - Illud divinum insanus - The Remixes
Země: USA
Žánr: industrial / electro
Datum vydání: 24.2.2012
Label: Season of Mist

Tracklist:
Disk 1:
01. Laibach – I Am Morbid (Wall of Morbid Mix)
02. Cevin Hey / Hiwatt Marchall – OmniDead
03. Brain Leisure – Too Extreme (Black Symphony Edition)
04. The Toxic Avenger – 10 More Dead
05. Malakwa – I Am Morbid
06. Synapscape – Too Extreme
07. Punish Yourself vs. Sonic Area – Destructors vs. the Earth (DoomsdayMarchMix)
08. Hiv+ – Too Extreme
09. Micropoint – I Am Morbid
10. John Lord Forda – Too Extreme (Metallizer Remix)
11. Evil Activities – Radikult
12. Mixhell – Too Extreme
13. Black Lung – I Am Morbid
14. Mondkopf – Radikult
15. Xytras – Existo Vulgoré
16. Toxic Engine – I Am Morbid

Disk 2:
01. Ahnst Anders – I Am Morbid
02. Nachtmahr – Destructos vs. the Earth
03. Tim Sköld – Profundis / Mea Culpa
04. Black Strobe – 10 More Dead
05. Chris Pohl – Too Extreme
06. Project Pitchfork – Destructos vs. the Earth
07. Treponem Pal – 10 More Dead
08. Scott Brown – I Am Morbid
09. Fixhead – Radikult
10. DJ Ruffneck – I Am Morbid
11. Igorrr – Remixou Morbidou
12. Tamtrum – I Am Morbid
13. Tek-One – 10 More Dead
14. Adrian – I Am Morbid
15. The Horrorist – Existo Vulgoré

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když Morbid Angel loni v červnu vydávali konečně novou desku “Illud divinum insanus”, strhlo se okolo toho obrovské haló. Není se co divit, Morbid Angel jsou ve svém ranku kapacita, už jen to by samozřejmě bez sebemenších problémů vzbudilo velkou pozornost, ale pokud byla záležitost umocněna ještě tím, že šlo o první album po osmi letech, první album s dříve ztraceným a nyní znovunalezeným synem Davidem Vincentem po 16 letech a první album bez bubeníka Petea Sandovala vůbec, byla zvědavost na novinku této legendy tak velká, že z ní učinila jeden z nejočekávanějších počinů za dlouhé roky…

Jaká to ovšem pro drtivou většinu fanoušků byla ledová sprcha, když “Illud divinum insanus” opravdu vyšlo. Namísto dalšího death metalové majstrštyku, který by svůj žánr opět posunul mílovými kroky dopředu, jak to Morbid Angel svého času dělali s naprostou přirozeností, dostali příznivci prapodivný experimentální mix metalu (jestli ještě death metalu, i o tom by se dalo živě diskutovat) s industrialem, darkwave muzikou, elektronikou a dalšími neortodoxními paskvily, nad nimiž si má každý správný metalista dle zažitého archetypu odplivnout s takovou razancí, až po jeho sirné slině zůstane na zemi vypálená díra. Avšak to, co fanouškům Morbid Angel nepřišlo na mysl ani v těch nejhorších nočních můrách, byla (pro mnohé velice hořká) realita. “Illud divinum insanus” sice po stylové stránce nebylo zas až tak vizionářským počinem, jak tvrdily tiskové zprávy, mnozí recenzenti i samotní členové kapely v rozhovorech, protože, ruku na srdce, hodně skupin se o propojení metalu a elektroniky pokusilo mnohem dřív (minimálně už v polovině 90. letech, možná ještě dřív, těžko říct přesně) a nezřídka i mnohem lépe, Morbid Angel však nejde upřít to, že před nimi to zkusilo naprosté minimum takto známých skupin (a navíc ještě ze žánru, jenž už z podstaty patří k těm ortodoxnějším), rozhodně nemnoho formací si dovolilo takto hazardovat se svým jménem.

Čas hojí všechny rány, jak se říká, a tak i všechny vášně z “Illud divinum insanus” postupně ochladly, spousta posluchačů odhodila znechucené grimasy a začala se tvářit, jako kdyby takové album nikdy nevyšlo. Ale z nějakého důvodu – možná to bylo čistě i z čisté provokace – se Morbid Angel v již téměř zahojených ranách svých příznivců začali opět vrtat, a to s vervou ještě větší. Celé “Illud divinum insanus” – a to včetně toho minima písniček, které alespoň trochu připomínaly staré dobré časy – totiž předhodili početné lačné smečce elektronických umělců napříč všemi subžánry od klasického industrialu, přes dubstep až po techno (a ještě vše myslitelné mezi tím), aby songy znásilnili do čistě elektro podoby. Aneb další políček ortodoxním. Jména, která by průměrný metalista mohl znát, se až na naprosté výjimky nevyskytují, snad jen Xytras (klávesista švýcarských Samael) a Tim Sköld (bývalý člen sólové kapely Marilyna Mansona) by měli být v povědomí, těm avantgardních experimentů znalejších asi nebude cizí ještě francouzský šílenec Igorrr, ale to je asi tak všechno. Zbytek – čistokrevná diskotéka.

Klíčová otázka (zvláště pro recenzenta) je, jaký úhel pohledu na “Illud divinum insanus – The Remixes” vlastně zvolit. Uplatňovat na tento počin měřítka klasické desky nelze, protože jí není; dívat se na to za pomoci metalových standardů rovněž nejde, jelikož s metalem to má společné jen logo Morbid Angel na obalu, jinak nic; dívat se na to pohledem fanouška Morbid Angel už by byla vůbec hovadina. Ono když se nad tím člověk zamyslí, v podstatě není cílová skupina, na níž by byla tato kompilace zamířena. Metalový fanda? To je asi vtip. Fanda Morbid Angel? Utopie. Fanda elektroniky? Možná, to už je blíž, ale pochybuji – proč by měl technař poslouchat remixy nějaké death metalové kapely, o níž jaktěživ neslyšel? Napadají mě jen posluchači hodně otevření všemu, ale kolik takových je? Jako šafránu…

Já osobně se mezi otevřené lidi trochu narcisticky řadím a nějaké to kvalitní “tuc-tuc” si poslechnu s chutí, ovšem i z tohoto pohledu musím říct, že zvládnout “Illud divinum insanus – The Remixes” celé v kuse je výkon opravdu nadlidský – a ne, není to dáno jen tím, že třeba jen taková “I Am Morbid” byla zprzněna celkem jedenáctkrát (stejně je většina písní zprasených natolik, že nebýt vokálu, nemáte šanci je poznat), ale tím, že dvě a půl hodiny (a to další osmičku bonusových diskoték u downloadu ještě nepočítám!) něčeho takového je naprosto na mozek. Jako o celku nemá cenu o “Illud divinum insanus – The Remixes” vůbec hovořit. Pojďme se tedy podívat alespoň na to, co mne osobně zaujalo nejvíce…

Kultovní Slovinci Laibach hned na začátek opět dokázali, že jejich předělávky jsou těžké kraviny, ať se jedná o cokoliv. Vlastní muziku mají skvělou, ale předělávky se prostě poslouchat nedají – jejich “I Am Morbid (Wall of Morbid Mix)” není výjimkou. Naopak následující dvě “OmniDead” a “Too Extreme (Black Symphony Edition)” jsou mnohem lepší, ačkoliv je mají na svědomí interpreti, kteří jsou pro mne velkou neznámou. Další opravdu dobrá je až sedmá “Destructos vs. the Earth (DoomsdayMarchMix)” se skvělou apokalyptickou náladou. Micropoint a jejich “I Am Morbid” zaujme tím, že se jedná o naprostý výplach bez slitování – rozhodně jeden z vrcholů, dle mého. Jako poslední bych z prvního disku vyzdvihnul “Existo Vulgoré” od Xytrase, která vybočuje tím, že v některých pasážích alespoň trochu připomíná metal. Je zde znát, že remixoval člověk, který sám metal hraje a má na něj čuch, takže skladbu sice znásilnil elektronikou, ale s citem.

Z druhého disku nezklamali rakouští Nachtmahr, jejichž “Destructos vs. the Earth” se nese v rytmu chytlavého techna, jak je v případě tohoto projektu zvykem. Zato Chris Pohl mi neříká vůbec nic, ale jeho podání “Too Extreme” také patří k tomu nejlepšímu z celé kolekce. Naprostý chlív předvádí DJ Ruffneck“I Am Morbid”, která zde nemá daleko ani do hájemství noise. Totální zhulenost dle očekávání nabízí i “Remixou Morbidou” od Igorrra. Stejně jako jeho vlastní hudba, i tohle je neuvěřitelně šílený mix všeho se vším v podání neskutečně úchylném. Ten chlap je prostě zvíře.

Samozřejmě jsem nezmínil úplně vše, co by stálo za to, ale myslím si, že to není třeba. Na druhou stranu jsou zde přítomny i skladby, které stojí akorát tak za prd a ještě ani to možná ne. Ten, kdo projekty na tento disk vybíral, dal zcela zjevně přednost kvantitě před kvalitou. Jak jsem již říkal, poslechnout to celé je takřka nemožné – i kvůli nevyrovnané úrovni, i kvůli obludné délce. Pokud by byla selekce přísnější a z toho, co se na “Illud divinum insanus – The Remixes” aktuálně nachází, by se vyextrahovalo to nejlepší, jednalo by se o poslech rozhodně zajímavý – méně je někdy více, jak se říká. Tohle ovšem z nahrávky dělá počin už vůbec téměř zbytečný, protože i těch pár lidí, kteří by to mohli poslouchat, to stejně poslouchat nezvládnou. Osobně jsem si vybral pár songů, s nimiž si vystačím, a jsem spokojený, ale jako celek je to přehnané…


Další názory:

Ti, kteří po vydání kontroverzního “Illud divinum insanus” pobouřeně prskali, teď asi můžou rovnou vzít Morbid Angel útokem, protože vydání něčeho tak svatokrádežného jako dvojalbum remixů působí jako čisté “in your face”. Paradoxem však je, že je to v jádru věci počin velice zajímavý, a já se nestydím tvrdit, že i dobrý! Doposlouchat to do konce sice vyžaduje značnou výdrž (dvě a půl hodiny techna je važně fuška), ale kdo si tím projde, zjistí, že se napříč disky nachází docela velké číslo skladeb, které jsou vážně dobré – místy dokonce lepší než originál! Jistě, určitě ne veškerá náplň tracklistu má co nabídnout, ale je dáno už podstatou věci, že na ploše jednatřiceti skladeb si snad všichni najdou něco, co je zaujme. Otevřeně smýšlející jedinci tak po “Illud divinum insanus – The Remixes” můžou skočit bez bázně a hany a ti, kteří doposud nemohli elektronické hudbě přijít na jméno, třeba díky tomuto počinu změní názor. Na číselné hodnocení to ale přesto nevidím, protože hodnotit něco takového prostým číslem se zkrátka nedá. Seberte odvahu, poslechněte a posuďte sami…
Ježura


Winter Masters of Rock 2011

Winter Masters of Rock 2011
Datum: 26.11.2011
Místo: Zlín, Zimní stadion Luďka Čajky
Účinkující (obsažení v reportu): Amon Amarth, Benighted, Coroner, Gamma Ray, Kingdome Come, Morbid Angel

Má účast na zimní mutaci Masters of Rock byla jasná od chvíle, kdy jsem na letních “Mástrech” uviděl plakát s první várkou potvrzených kapel – Amon Amarth a As I Lay Dying. Tyto dvě bandy jsou pro mne kapelami srdcovými, i přes poslední slabší alba. Nikdy jsem je neviděl naživo, takže to pro mne byla povinnost. Určitě jsem chtěl samozřejmě mrknout i na Morbid Angel a později potvrzené Testament. Jenže osud, manažeři kapel, samotné kapely nebo Pragokoncert tomu chtěl jinak. Nebudu pátrat po vinících změn, které po mém zakoupení lístku nastaly. Jen by bylo dobré si je připomenout. Snad si to pamatuji dobře. Původní sestava Zimního Masters of Rock byla následovná: Gamma Ray, Amon Amarth, Testament, Morbid Angel, As I Lay Dying, Septicflesh, Symfonia, Bullet.

První změnou na sedmého ročníku Winter Masters of Rock byl přesun celého festivalu z haly Novesta do vedlejšího (údajně prostornějšího) zimního stadionu Luďka Čajky. Zájem o lístky byl velký, a tak si to podle Pragokoncertu situace vyžádala. Byl jsem před třemi lety v Novestě a moc velký rozdíl jsem nezpozoroval. Ale to je celkem jedno.

Další změna ovšem byla změnou v line-upu. Pokud si dobře vzpomínám, jako první svou účást odřekla americká thrash metalová hvězda Testament. Údajně pro to, že nestihli vydat novou desku, tak zrušili celé turné. Ok, tato změna mne zasáhla, ale ne přímo u srdce. Jen tak to trochu zamrzelo. Poté se ale s odřeknutými kapelami roztrhnul pytel. Vypadla Symfonia kvůli údajnému zranění kytaristy Tolkkiho, zmizeli Bullet, odřekli As I Lay Dying, protože se jim nechtělo na poslední dva koncerty turné, zmizeli Necrophobic, kteří měli přijet jako jedna z náhrad a jako poslední odpadli necelý týden před začátkem Septicflesh, zřejmě ze stejného důvodu jako As I Lay Dying.

Pragokoncert se snažil najít adekvátní náhrady a určitě chápu, že to není nic snadného. Takže Coroner nahradili Testament, Kingdom Come nahradili kapelu Symfonia. A přibyli ještě Benighted, Nervecell, Hackneyed a Blowsight. Z těch náhrad jsem se těšil jen na Benighted. Takže to vypadalo, že letošní ročník pěkně propiju. A světe div se – propil jsem ho! Ale ne tak, abych neviděl nějaké kapely a nemohl k nim napsat pár slov.

Do Zlína jsme dorazili kolem jedné hodiny. A já ke svému překvapení dokonce stihnul většinu vystoupení první kapely Benighted. Stihnul jsem nějakých pětadvacet minut jejich koncertu, což je naprostá většina, vzhledem k tomu, že dostali pouze půl hodinu. Zvuk měli dle mého dost špatný. Vůbec jsem neslyšel kytarové vyhrávky, které mají Benighted obsaženy ve své tvorbě v hojném množství. I přesto jsem pochytil své oblíbené songy z desky “Icon” – “Saw It All” a skvělou “Slut”. Zahráli i pár songů z novinky. Zejména píseň “Fritzl” mě potěšila. Jinak mne pobavil zpěvák kapely, který nadšeně házel palicí i přes to, že na jeho hlavě se leskne pleš. Vypadalo to vtipně. Ale to nijak neubralo na celkovém dojmu, a Benighted tak obstarali skvělý úvod celého festivalu.

Pak se stala zvláštní věc a já se úspěšně opil. Nezabránili tomu ani všudypřítomné cedulky, naznačující zákaz pití alkoholu na veřejnosti. V blízkosti areálu jsme odmítali popíjet, protože desítka “Géčko” za 30,- mě moc netěšila. A stejně jsem nakonec musel pár kousků dát, ale až později, na udržení dobré nálady. Ano, nebyl jsem střízlivý, ale rozhodně jsem neměl potřebu ležet na zimáku na sedadlech a pospávat tam. A takových tam bylo požehnaně, snad už od první kapely. Co bych měl také zkritizovat, je fakt, že po skončení každého vystoupení, se totálně ucpaly cesty ven i dovnitř zimáku. Takže, když jsem chtěl jít na pivo, musel jsem jít ve chvíli, kdy hrála nějaká kapela, jinak to totiž bylo o nervy. A ještě se mi nelíbil povrch, který na Zimním stadionu Luďka Čajky mají. Při každém šlápnutí, jsem měl pocit, že se za chvíli budu válet na zemi, protože ta podlaha byla neskutečně kluzká. A hlavně, když se vytvořil kotel, tak to bylo dost nepříjemné. I z těchto důvodů jsme ze začátku dost času trávili mimo areál.

Do něj jsme se tedy vrátili až ke konci vystoupení Kingdome Come. Čehož jsem nelitoval, protože ty poslední dva songy, které hráli, mě moc nebavily. A tak už jsme napjatě vyčkávali na thrash metalovou palbu v podobě Coroner. Tato trojice nastoupila a já začínal sledovat, jestli se nevytvoří nějaký kotlík do kterého bych se mohl zapojit. Což o to, kotlík se i vytvořil, jenže songy Coroner jej nedokázaly udržet. Takže jsem byl zklamán. Coroner hráli hodně utahané songy se spoustou vyhrávek, ale rychlosti nebylo tolik, kolik jsem čekal. Ale za to zklamání si můžu sám, protože Coroner hrají trochu progresivnější verzi thrash metalu, což má hlava neznalá netušila. Ale spousta lidí odcházela z jejich vystoupení spokojena.

Po Coroner, ale přišla death metalová legenda Morbid Angel, která to do lidí nasolila ve velkém stylu. Naprosto fascinován jsem byl z výkonu bubeníka Tima Yeunga, který to tam pálil s naprostou lehkostí. Vážně masakr. Zazněly léty prověřené hity jako “Immortal Rites”, “Maze of Torment” nebo “Angel of Disease” u které jsem si nadšením vykroutil hlavu. Morbid Angel zahráli i tři pecky z nové desky “Illud divinum insanus”“Existo Vulgoré”, “Nevermore” a “I Am Morbid”, při které frontman David Vincent hecoval publikum ke křiku slova “Morbid”. Ve chvíli, kdy to bylo dostatečně hlasité načal Trey Azaghtoth uvodní riff celé písně. Morbid Angel ukázali, jak se hraje špičkový death metal, a v tu chvíli to pro mne bylo nejlepší vystoupení večera.

Jenže pak se chystal příchod kapely Amon Amarth. Pro mne vrchol letošního Zimního Masters of Rock. V předních řadách nastala šílená tlačenice a po celou dobu čekání se publikum tím šíleným tlakem podivně pohupovalo. Jako by vytvářelo vlny na moři. Poté začalo intro a Amon Amarth rozpálili první song “War of the Gods” z aktuální desky. V tu chvíli část publika propukla v obrovské nadšení a chvíli to vypadalo, že se vytvoří obrovský kotel. Což bych jen přivítal. Rozhodně jsem totiž nehodlal na svou oblíbenou kapelu jen tak stát a zírat. A po pár písních a mého zoufalého hledání toho právého kotle jsem si vytvořil svůj vlastní. Tohle nedělám běžně, ale na Amon Amarth jsem prostě musel. Jejich hudba mne tak nakopla, že to nešlo jinak. Při “The Pursuit of Vikings” kapela rozezpívala celou halu. A poté už jsem se nebránil šílenému narážení do lidí kolem. Někteří na mě házeli nevraživé pohledy, někteří se mě snažili odhodit někam jinam, ale ve chvíli, kdy se ke mně přidalo dalších pár bláznů, tak kotel začal pracovat, jak má. Všiml si toho i zpěvák Johan Hegg, který naším směrem ukázal zvednutý palec. Vzhledem k tomu, že se umím radovat z úplných blbostí, tak mě to potěšilo. Při “Varyags of Miklagaard” se celá hala rozskákala a atmosféra byla v tu chvíli neskutečná. Amon Amarth určitě musí Českou republiku navštěvovat rádi, protože reakce na ně jsou nadšené, až úplně šílené. Zazněly mé oblíbené songy “Asator” a “Death in Fire”. Jako přídavek zahráli “Twilight of the Thunder God” a “Guardians of Asgaard”, při které se publikum odhodlalo k wall of death, jenže naprosto klasicky nikdo nevěděl, kdy vyběhnout. Takže z toho nebylo nic. Ovšem z celkového hlediska jsem si vystoupení Amon Amarth užil. I přes špatný zvuk, který jsem ani moc neřešil.

Jako poslední vystoupila kapela Gamma Ray. Tento druh metalu už nějakou dobu neposlouchám a upřímně musím říct, že mě ani moc nebaví. Jejich vystoupení jsem viděl z tribuny a po celou dobu jsem pospával. A vždy, když jsem se probral, tak pohled na vedle mě sedícího bráchu, který také usínal, byl naprosto výmluvný. Odešli jsme dřív, než Kiske stihnul zazpívat “Future World”, ale nijak jsem toho nelitoval. V rámci nějaké té objektivity, jsem ale požádal kamaráda, který je fanouškem Gamma Ray, aby o jejich koncertu sepsal pár slov. Tímto tedy Opkerovi ještě jednou děkuji.

Na partu točící se okolo Kaie Hansena, jsem se těšil ze všech skupin tohoto ročníku nejvíc. Tyto chlapce jsem už viděl třikrát, ale to mi vůbec neubíralo na nadšenosti, jen jsem měl malé obavy z informace, že by snad kytarista Henjo Richter kvůli zranění neměl dorazit. Byl jsem velice mile překvapen, když jsem ho – a samozřejmě i ostatní – uviděl na pódiu. Ze všeho nejvíc jsem byl zvědavý na slíbený setlist, který měl být složen hlavně ze starších songů, které živě nikdy nehráli, což dokázali hned po skončení intra. Koncert totiž zahájili peckou “Anywhere in the Galaxy”. Pokračovali spoustou dálších starých fláků jako například “The Spirit”, “Money” nebo “Men, Martians and Machines”. Atmosféra byla jako vždy úžasná, lidi se velmi dobře bavili a “Paprskům” to hrálo jak o život. Přišel i slíbený Michael Kiske zazpíval úžasným způsobem “Time to Break Free” a bohužel odešel. Zazněly samozřejmě i klasické koncertní hymny jako “Fight”, “Rebelion in Dreamland” nebo “To the Metal”. Kluci poděkovali, rozloučili se a odešli. Ale něco tu nehrálo, nezaznělo vůbec nic z repertoáru Helloween. Vtom se všichni včetně Kiskeho vrátili a dali přídavek v podobě klasik “Future World” a “I Want Out”. To byl vrchol jejich koncertu, pro některé možná i celého Zimního Masters of Rock. Kiske zpíval perfektně, kapela si užívala koncert a lidi pařili jak o život, prostě tomu nic nechybělo. Určitě to byla krásná tečka za tímto koncertem a musím říct, že pro mě to byl nejlepší zážitek tohoto ročníku zimního “Másteru”.

Takže nakonec, přes všechny trable, které zimní mutaci festivalu Masters of Rock potkaly, se z mého pohledu letošní ročník vydařil. Ano nepřijela většina původně avizovaných kapel. Zimní stadion Luďka Čajky byl v mnoha ohledech dost nepraktický. A Amon Amarth měli špatný zvuk. I přesto jej hodnotím kladně, a tak jsem spokojeně mohl odjet domů.


Brutal Assault 16 (čtvrtek)

Brutal Assault 16
Datum: 11.8.2011
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Asphyx, Comeback Kid, Hecate Enthroned, I Divine, Kreator, Morbid Angel, Motörhead, Nervecell, Septicflesh, Skeletonwitch, Suicidal Tendencies, Sylosis, Tsjuder, Týr, Uneven Structure, Unexpect

H.: Ve čtvrtek už konečně začíná samotný hlavní program Brutal Assaultu. Zahajovací post připadl maďarským black metalistům I Divine, na něž jsem už z různých stran slyšel velice příznivé reference, ale sám jsem jejich tvorbu ještě nezkoušel, tudíž jsem se docela těšil, s čím se předvedou. Popravdě řečeno mě však jejich půlhodinka příliš nepřesvědčila. Vypadalo to, jako kdyby se I Divine vybodli na jakékoliv zkoušky a prostě si řekli, že to odhoblují tak nějak na první dobrou. Působili spíše rozpačitě a nesehraně. Možná, že ze studia nemusí být nezajímavé, ale v Josefově to zajímavé nebylo.

H.: V o dost lepším světle se předvedli vyslanci metalu ze Spojených arabských emirátů, Nervecell. Asi spousta lidí čuměla jak blázen na Araby s kytarou – to si myslím, že spousta z nás viděla snad poprvé -, ale asi nejeden návštěvník se musel také divit, jak pěkně jim to jde od ruky. Jejich thrash/deathová smaženice měla dost velké koule na to, aby zavelela k prvním moshpitům a dalším kotelním hrátkám, které od té doby jely snad u všech vystupujících s výjimkou doom metalu. Na bicích v Josefově zaskakoval bubeník z Benighted.

H.: Následující dva účinkující – Frontside z Polska a Sworn Enemy ze zámoří – jsem vynechal a šel jsem si radši obhlédnout metal market. Člověk si holt musí najít prostor i na utrácení, že ano (smích). Dostavil jsem se až na francouzské hračičky Uneven Structure, kteří plnili roli jedné z těch méně divočejších formací, ale i tak to bylo opravdu skvělé. Někdo musí po pódiu lítat jako blázen, aby jeho show bavila, někomu prostě stačí stát na místě a jezdit prsty po hmatnících tří kytar. Žádné přehnané pózy se nekonaly, ale jak vidno, dobře lze zahrát i s naprosto obyčejným vystupováním. Lahůdka pro všechny příznivce progrese.

H.: Jestli jsem něco na letošním Brutal Assaultu vynechával, bylo to povětšinou HCčko a jakákoliv variace na něj, ale z toho mála, co jsem viděl, mě Kanaďané Comeback Kid pobavili možná nejvíce. Hudebně mi to – to se musím přiznat (i když je vám to asi už dávno jasné, sledujete-li náš plátek déle) – sice říká velké prdlačky, ale u koncertů to až zas tak výrazný handicap není, protože mi přijde, že podobné hopsačky jsou zejména o energické jízdě na plné obrátky. A to Comeback Kid splnili na výbornou.

H.: Symfoničtí blackeři Hecate Enthroned z Velké Británie zaujali hlavně kouzelným outfitem zpěváka Deana Seddona v bílém tričku a hlavně geniálních fialových teplácích. Tomu říkám blekmetl jak stehno! Ale jinak mi nepřišlo, že by Hecate Enthroned předvedli nějaký odzbrojující výkon. Výběr skladeb sice naprosto v pořádku, zazněly dokonce i ukázky z dlouho připravovaného pátého alba, ale ani to nepomohlo. Spíše standardní záležitost, jež se při bilancování festivalu člověku rozhodně nevybaví na předních pozicích. Nejsilnější dojem opravdu zanechaly ty tepláky (asi chlapec věděl, proč si je bere)…

H.: Sylosis je taková ta moderní sekačka, jakých je dneska venku milión. Z pódia jim bouchalo docela slušně, ale nevím, nic extra to nebylo. A vzhledem k tomu, že ani většina lidí okolo mě se rovněž netvářila moc nadšeně, nejspíš to nebyl jen můj osobní pocit. Ale od místa pro kotel jsem byl v jejich případě v uctivé vzdálenost a ani jsem na něj neměl výhled, tak vám nepovím, jestli a jak tam na ně někdo křepčil a užíval si je. Propadák to nebyl v žádném případě, to ne, ale nakonec z toho vyšel jeden z těch méně pamětihodných koncertů na letošním Brutal Assaultu.

H.: První skupina, jež mě ten opravdu vystřelila na měsíc a ještě dál, byla až zámořská black/thrash metalová hoblovačka Skeletonwitch. Co si budeme povídat, hudebně je to kopírka veličin jako Necrophobic, Nifelheim nebo Deströyer 666, ale co na tom, protože naživo to absolutně zabíjelo! Tuny infernálních riffů, nekompromisní tah na bránu a naprosto ďábelsky vypadající frontman Chance Garnette, jehož nejoblíbenější hláškou bylo: “Hulte trávu!” – opakoval to snad po každém songu. Nářez! A baskytarista Evan Linger má u mě pochvalu za tričko dánských legend Mercyful Fate!

H.: Ještě o stupínek výš vyhnali extázi Kanaďané Unexpect se svou absolutně bláznivou a nepochopitelnou avantgardou. Za nechutně přepálenou zvukovou kouli by sice někdo zasloužil kastraci, kapela to však vynahradila svou show. Šestice hudebníků na pódiu šílela stejně tak, jak je šílená samotná jejich muzika, plná krkolomných zvratů, rytmických změn a asi tak stovky motivů v každé vteřině. Člověk ani nevěděl, koho z nich dříve sledovat… i když většinou to asi vyhrávala moc pěkná zpěvačka Leïlindel s modrými vlasy (smích). Ačkoliv zdárnou konkurenci měla i v pitvoření kytaristů Syriaka a Artagotha nebo v neskutečné devítistrunné basové obludě v rukou páně ChaotHa. To prostě nepobírám, jak na to zvládne hrát, aniž by si zlámal prsty. Obrovská škoda, že jsme museli s Ježurou vypadnout už v půlce, abychom stihli autogramiádu Septicflesh. Ještěže pak Unexpect za pár dní udělali v Praze klubovou akci, ale o tom až v jiném reportu… A jen tak mimochodem, tohle bylo vůbec poprvé, co jsem viděl headbanging při hraní na housle!

Ježura: Před Brutalem jsem od Unexpect slyšel sotva pět skladeb. Ne, že bych je úplně pobral, ale říkal jsem si, že to může být zajímavé – a ono jo! A to dokonce tak moc, že můžu Unexpect s odstupem prohlásit za jednu ze dvou nejlepších čtvrtečních kapel (pravda, díky následkům středečního večera jsem jich dost propásl [patří ti to, dobytku – pozn. H.]). Nejsilnější dojem na mě zanechala Leïlindel (ano, jak jinak), a to nejen svou vizáží, ale především stylem, s jakým se pohybovala po pódiu do nepochopitelných rytmů téhle hudby. Zbytek kapely trochu svazovala příslušnost k nástrojům, ale i tak jsem vůbec nechápal, jak při tom všem pohybu dovedou hrát takové šílenosti tak výborně. Smekám…

H.: Na řadu přichází drtivý death metalový oldschool v podání Asphyx. Já osobně jsem vždy více než všem švédským chrastivcům a americkým technikům dával přednost staré dobré holandské škole, mezi jejíž hlavní zástupce patří právě Asphyx v čele s bělovlasým pořízkem Martinen van Drunenem. Z toho jejich zvuku praskají kosti v těle, a jak Drunen otevře hubu, padají skály. Maso!

Ježura: Další z kapel, od kterých jsem si sliboval, že si je na Brutalu zamiluju. V případě Asphyx tenhle proces nedosáhl úplného vrcholu, ale ať chci či ne, musím uznat, že to bylo dost dobré. Death metal, jak má být. A Drunenův vokál zabíjí!

H.: Už nám začíná přituhovat, protože na řadu přichází první z těch velkých skupin letošního Brutal Assaultu – thrash metalová legenda Kreator. Hned na první pohled asi každého zaujalo vcelku netradičně, ale hodně zajímavě řešené rozestavění plachet, na ten druhý už sestřelovala thrashovitá palba. Rozjezd byl sice trochu pomalejší, ale set naštěstí postupně gradoval až do kvalitního závěru, ale i tak se musím přiznat, že jsem od nich čekal o dost víc. Jako jo, taková “Enemy of God” má říz, ale… I když možná mi trochu zkazil dojem fakt, že jsem na ně stál docela ve velké vzdálenosti (jak já nemám pořádný výhled, moc mě ty koncerty nebaví). Více pozornosti jsem věnoval spíše ambulanci, která uprostřed setu Kreator projížděla davem lidí skoro až pod pódium (nevím proč, ale z druhé ruky mám informaci, že tam někdo omdlel… jestli je to pravda, to vám najisto nepovím).

H.: Suicidal Tendencies… já vám nevím. Ve svém oboru je to dozajista veličina, o tom žádná, ale já si nemůžu pomoct, mně to prostě nic neříká a tudíž mě ani koncert moc nebral. Nemůžu kapele upřít, že nasadila opravdu extrémně energické tempo, zvláště zpěvák Mike Muir létal po pódiu jako smyslů zbavený; kotel se náramně bavil, takže pro příznivce šlo jistě o velice kvalitní vystoupení, ale víte, jak to chodí… člověku se nemůže líbit všechno. Z objektivního hlediska ano, uznávám, že to bylo dobré, ze subjektivního jsem měl já osobně své favority jinde. Po pár písničkách jsem šel radši na pívec…

H.: Motörhead na Brutal Assaultu, to bylo velice kontroverzní téma a ze spousty stran se po jejich potvrzení na pořadatele sesypala mnohdy i dost ostrá kritika o měknutí a komerci, mně osobně to však nevadilo (protože já jsem nikdy Brutal Assault nechápal jako festival čistě o death/black/thrash/grind, podle mne tam žánrová ozvláštnění rozhodně patří… znám i čistě heavy metalové kapely, které by se do Josefova hodily mnohem více než na takový Masters of Rock, ale to je asi pro všechny ortodoxní deathaře, grindisty a blekmetlisty nejspíš už moc kacířský názor – to jen tak na okraj). Ve výsledku se ukázalo, že to nebyl špatný tah ani náhodou. Takřka dokonalá rock’n’rollová jízda byl Lemmyho vztyčený prostředníček všem pochybovačům, víc snad k tomu není co dodat; dědkové to tam prostě rozjeli jak draci. Většina přítomných čekala na profláklé fláky jako “Ace of Spades” nebo “Overkill”, na které se samozřejmě dostalo, já jsem si ale parádně užil i třeba takovou “In the Name of Tragedy”. Za plný počet bodů!

H.: I když patřím mezi ty, jimž směřování poslední desky Morbid Angel nebylo proti srsti, koncertu jsem se docela obával. Nakonec to však bylo naprosto v pohodě. Slyšel jsem už názory, že to byl neskutečný průser, ale s tím nemohu souhlasit – z mé strany spokojenost. Skvěle jsem se bavil, odsýpalo to jedna radost, excelentní kytarová práce se snad ani nedá nepochválit. Jen mi přišla malinko škoda, že Morbid Angel vsadili na jistotu, to je na staré osvědčené vály, a že neměli koule na to, aby zahráli nějakou tu novou diskotéku. Podle mě by to byla sranda, všechny by krásně naštvali (smích). Z “Illud Divinum Insanus” tak nakonec padly jen tři kousky a čistě “náhodou” to byly zrovna ty tři kousky, které jsou stylově nejpodobnější starším věcem, čili “Existo Vulgoré”, “Nevermore” a “I Am Morbid”.

Ježura: Motörhead ani Morbid Angel jsem nikdy nijak extrémně nežral, takže jsem v obou případech strávil v zadní části publika slabou půlhodinu a následně jsem šel hledat obživu. Objektivní hodnocení po mě tedy nemůžete chtít. Jenom naznačím, že mi to oboje přišlo slušné, byť jsem se ke konci už začínal nudit. Ale v tomhle případě to bude skutečně mojí osobou, tak z toho nedělejte závěry.

H.: Největší vrchol prvního hracího dne se ale nakonec dostavil až půl hodiny po půlnoci – řečtí bohové Septicflesh. Jejich už tak téměř dokonalá hudba je v živém podání neskutečný živoucí kolos ničící vše okolo. Setlist postavený především na poslední desce “The Great Mass” (konkrétně zazněly “The Vampire of Nazareth”, “A Great Mass of Death”, “Pyramid God” a “Oceans of Grey”… a to Septicflesh chtěli ještě zahrát “Five-Pointed Star”, kterou nestihli) nikomu nevadil, neboť přítomný lid už měl evidentně zodpovědně naposloucháno. Z před-comebackových věcí padla pouze “Unbeliever” z alba “Sumerian Daemons”. Ale abych to shrnul – nepopsatelná atmosféra, perfektní výkon kapely, tuny mlhy, absolutně nepříčetný kotel… geniální koncert. Jakože podobné orchestrální věci většinou naživo ztrácí, u Septicflesh je to přesně naopak a účinek jejich hudbu se ještě násobí. Totální anihilace!

Ježura: Já z toho zase tak extrémně, jako kolega, na větvi nebyl. Jedním dechem ovšem musím dodat, že to bylo skutečně výborné vystoupení, které mi na začátku zkazily jenom hlasité upoutávky, běžící na velkoplošné obrazovce vedle stage, které dost nevkusně přebíjeli subtilní intro. Dál ale musím jenom chválit. Pro mě druhý ze dvou čtvrtečních vrcholů!

H.: Z té novější folkové vlny (dejme tomu kapely, co začaly vydávat desky v posledních deseti letech) řadím Týr hudebně mezi ty nejlepší. Na koncertě to bylo rovněž dobré. Vystupování sympaticky střídmé, žádné divadélko a oblečení jak do cirkusu, přesto člověk nemá problém to těmto Faeřanům prostě bezezbytku věřit. A to je dle mého názoru na dnešní pohanské scéně jedna z těch vůbec nejdůležitějších věcí. Navíc pánové předvedli opravdu výborně nacvičené sbory – a to nešlo zrovna o jednoduché zpěvné linky. Největší oser jejich čtyřicetiminutovky tak byl zvukař, jemuž došlo, že by také mohl hlavnímu zpěvákovi Herimu zapnout mikrofon, asi až po třech skladbách. Jinak v setlistu nejvíce vynikl asi finální kousek “Hold the Heathen Hammer High” (mimo jiné právě on byla dokonalým příkladem zmiňovaných sborů).

H.: Na závěrečné Tsjuder jsem se těšil opravdu hodně. Trojice pekelníků předvedla nefalšované hudební inferno ničím nepřikrášlovaného syrového true norwegian black metalu. Až potud v pořádku. Jenže problém bych viděl ten, že mě to prostě nebavilo. Zpěvák a baskytarista Nag sice vypadal jako ďábel, ale to bylo asi tak všechno. Přišlo mi to suché, bez chuti, žádná pořádná atmosféra, prostě ne. Tsjuder si tak odnášejí smutný titul jediné formace, která pro mne byla na letošním Brutal Assaultu stěžejní a která mne vyloženě zklamala. A zrovna u nich mě to sakra mrzí…


Morbid Angel – Illud divinum insanus

Morbid Angel - Illud divinum insanus
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 6.6.2011
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Omni potens
02. Too Extreme!
03. Existo Vulgoré
04. Blades for Baal
05. I Am Morbid
06. 10 More Dead
07. Destructos vs. the Earth / Attack
08. Nevermore
09. Beauty Meets Beast
10. Radikult
11. Profundis – Mea culpa

Odkazy:
web / facebook / twitter

Vážení a milí, věřte mi, že je to snad poprvé, co mě H. ukecal k recenzi desky od kapely, se kterou jsem dřív nepřišel do styku, a já jsem za to ve výsledku jedině vděčný. Představte si situaci, kdy bych byl milovníkem všeho, co Morbid Angel vydali do roku 2003, a pak najednou začal zjišťovat, že jsou mně podobní z “Illud divinum insanus” znechucení, nazývají jej odpadem a ještě mnohem horšími výrazy. Bohůmdík tomu tak není, a tak se můžu všem, na které platí předchozí definice, leda tak vysmát a užívat si možnosti hodnotit bez předsudků…

Celá ta kontroverze a nevraživost má původ v jediném – Morbid Angel totiž na novince v několika případech vyjeli do tvůrčích vod diametrálně odlišných žánrů, povětšinou techna a industrialu. A musím se přiznat, byl to šok i pro mě, když po natahovaném a jen zvolna gradujícím intru spustila skladba “Too Extreme!” a způsobila mi tak menší ideové zemětřesení. Ale čím déle nad tím přemýšlím, přesně takhle jsem si představoval mix extrémního metalu a techna poté, co jsem v nějakém klubu zaslechl návykový rytmus, který však ubezdušily hranice žánru. Kytary zkreslené tak, jak jsem to ještě neslyšel, spolu s neurvalým vokálem Davea Vincenta představují přesně to koření, po kterém jsem ve svých představách prahl. Značně konvenčněji působí druhá regulérní a zároveň první zveřejněná skladba “Existo Vulgoré”. Velice solidní nakládačku umocňuje mým uším lahodící sólo páně Azagthotha, které tak připravuje půdu pro drtivý příval Baalových čepelí. “Blades for Baal”, jak se skladba jmenuje, totiž působí dojmem nezastavitelného parního válce a skrývá v sobě skutečně nečekanou sílu…

Trochu učesaná a nikterak objevná, o to však chytlavější a headbang-působící je následující lehce egoistická hitovka “I Am Morbid”. De facto melo-deathový hit je snad nejpřístupnější skladbou na albu a osobně si sázím, že naživo bude bořit koncertní haly. Energie, která z něj tryská, je vážně nečekaná. Následující “10 More Dead” platí za další solidní základ alba, v tomto případě lehce ovlivněný thrashem. V mých očích ji ale válcuje drtivý pochoďák “Destructos vs. the Earth / Attack”, který snad nikoho nenechává na pochybách o fatalitě sdělení textu skladby. Žánrové zklidnění přichází se singlovou skladbou “Nevermore”. Poovské zvolání, které v tomto případě s Poem nemá nic do činění, není nic menšího než death metal amerického střihu v té nejlepší formě. Prostě pecka z jakékoli strany! V podobném stylu pokračuje “Illud divinum insanus” i dále, tentokrát díky “Beauty Meets Beast”. Těžké a přesto ostře sekané rytmy Vincentova vokálu je radost poslouchat, hluboké “chorální” zpěvy a další dvě kytarová sóla celé dílo velmi vkusně korunují…

Jestli šlo doposud až na výjimky o kontroverzní skladby, teď jde o barel nitroglycerinu, do kterého se někdo chystá praštit bucharem. Je to totiž právě “Radikult”, na který se snesla skutečně neuvěřitelná vlna kritiky a je považován za symbol domnělé tragičnosti celého alba. A víte co? Mně je jedno, že to zní úplně jako počin Marilyna Mansona, že je to zase kolovrátkovýý rytmus a čert ví co ještě – tenhle song má KOULE; pořád nechápu, kde se v něm bere tolik energie. Studená fúze hadr… Pravda, poslední dobou bych možná ocenil, kdy byl o dvě minuty kratší, ale i tak je to neuvěřitelná šleha, i když to má s death metalem společné leda tak Treyovy vyhrávky…

Jak album začíná, tak také končí, ovšem s jedním podstatným rozdílem – “Profundis – Mea culpa” působí ve srovnání s “Too Extreme!” mnohem více jako death metal, i když strojovost do techna a industrialu zabarvených kytar je zde dovedena do takové fáze, že působí až nepříčetně. Nevím, čím to je, ale tenhle mix na mě platí. Delirický zážitek!

Už slyším ty nadávky, směřující na moji osobu, ale nemůžou změnit zhola nic na tom, že “Illud divinum insanus” pokládám za výbornou desku, jejíž četné kvality prověří čas. Jsem moc rád, že death metal nestagnuje a jeho velikáni jsou schopni a hlavně ochotni experimentovat a objevovat nové hranice. Při vší úctě a obdivu, který chovám ke klasickému death metalu, je totiž právě tenhle přístup klíčem k udržení svěžesti a tvůrčího ducha, které by nekonečné opakovaní zaběhlých principů jedině ubilo. Věřím, že bude v následujících letech velice zajímavé sledovat death metalovou scénu – je totiž možné, že jsme svědky vzniku silného tvůrčího proudu, který v budoucnu prokáže svůj potenciál. Řekněte, není to vzrušující?

Zbytek redakce hodnotí:

Jak dlouho se na tuhle desku čekalo? Osm roků? A jak dlouho se čekalo, než budeme mít možnost slyšet od jedné z největších death metalových kapel vůbec album, kde to opět bude drtit David Vincent? 16 roků? Na “Illud divinum insanus” se dlouho a netrpělivě čekalo a také se toho od ní hodně očekávalo, přesto byla tahle nahrávka už předem odsouzena rozpoutat kontroverzi, mnohdy i nevoli, rozporuplné pocity a stovky protichůdných názorů. Vsadím klidně jednu svojí varli, že i kdyby Morbid Angel nahráli další “Covenant”, všichni by prskali, že se skupina nikam neposunula. Ale o to víc oceňuji jejich odvahu natočit desku tak progresivní. Ale i přes nějaký ten techno spodek a nějaké rockující pasáže v tom pořád cítím ducha Morbid Angel. Sice ne stejného jako kdysi, ale pořád je to on. Ale nehodlám se tu teď zabývat popisem “Illud divinum insanus”, protože věřím, že kolega nade mnou to udělal už dostatečně (tento můj odstaveček vzniká dříve než samotná recenze, proto při jeho psaní netuším, s čím on přijde :)), chci říct jen jedno – mně se to líbí. Není to sice ten nejlepší počin roku, zdaleka ani nejlepší počin Morbid Angel, ale stejně se mi to líbí, což bude do jisté míry dáno i tím, že nejsem člověk, který by nedokázal snést vývoj kapely. Právě naopak, lepší takhle, než aby “Illud divinum insanus” bylo kopírkou prvních tří, čtyř desek – to bych stál spíše na straně těch negativních ohlasů.
H.


Redakční eintopf #25 – červen 2011

Morbid Angel - Illud divinum insanus
Nejočekávanější album měsíce:
Morbid Angel – Illud divinum insanus


H.:
Morbid Angel – Illud divinum insanus
Index očekávání: 7/10

Earthworm:
Symphony X – Iconoclast
Index očekávání: 10/10

Seda:
The Black Dahlia Murder – Ritual
Index očekávání: 7/10

Ježura:
Morbid Angel – Illud divinum insanus
Index očekávání: 9/10

nK_!:
Alestorm – Back Through Time
Index očekávání: 9/10

H.

H.:

Zatímco v několika předchozích měsících se vždy našlo album, nad nímž jsem slintal v takové míře, až jsem si poslintal veškeré šatstvo, v červnu tomu tak není. Neříkám, že se pár zajímavých desek nenajde (určitě si nenechám ujít kupříkladu Draconian nebo Chthonic), ale žádná extra bomba. A tvrdit, že se těším na “Deconstruction” od Devina Townsenda, které již pěkných pár dnů točím do zblbnutí, mi přijde přinejmenším trochu trapné (ano, přiznávám se, ukradnul jsem to, všudypřítomný duch kanadského plešatce mi však doufám odpustí, když mu vzkážu, že si to ihned po oficiálním vydání poslušně koupím na originále), takže mi nezbývá nic jiného, než najít útočiště u klasiky. A jestli se dá někdo považovat za klasiky death metalu, jsou to jistě Morbid Angel. K tomu ještě připočtěte, že “Illud divinum insanus” je první nový matroš po x letech a kapela jej náhrala v lehce netradiční sestavě, což očekávání ještě zvyšuje. Sice se určitě zase najdou nějací idioti, kterým se to nebude líbit (podobně jako u “Heretic”… vysvětlí mi někdo, proč na tohle album všichni tak nadávají?), ale to už je prostě život. Hoblujte to tam, Morbičové!

Earthworm

Earthworm:

Co si budeme nalhávat, všichni víme, že nejočekávanější “Deconstruction” od Devina už slyšeli skoro všichni. “Ghost” už rovněž prosáklo do internetového spletence, ale to bych si také přišel trochu trapně, dávat alternativu, když už teoreticky můžu hodit na trůn hlavní hvězdu. Naštěstí se našel kandidát, na kterého se třesu (skoro) stejně tak jako na novinku od Devin Townsend Project. Symphony X si s novinkou dali pořádně načas a po čtyřech letech mě “Paradise Lost” už tolik nerajcuje, ať je to sebevětší genialita. Doufám, že nová nálož bude chutnat alespoň stejně tak dobře jako předchůdce, nerad bych čekal a těšil se zbytečně.

Seda

Seda:

Červen, co se týče desek, nenabízí nic převratného. Samozřejmě je tu Devin, po kterém bude spousta lidí slintat, mě ale neoslovuje. Dále tu jsou třeba klasiky Sepultura (“Kairos”) nebo In Flames (“Sounds of a Playground Fading”), ale ty mě nelakájí už vůbec. V úvahu ještě připadají Suicide Silence“The Black Crown” nebo Draconian a “A Rose for the Apocalypse”; obě kapely si čas od času rád poslechnu, není to ale nic na přední příčky. Podobně to je i s The Black Dahlia Murder a “Ritual”. Očekávaní velká nejsou, takže mohou jen překvapit. Ale červen je zkrátka hodně průměrný měsíc.

Ježura

Ježura:

Po delší době eintopf, u něhož jsem na pochybách, který titul zvolit. Když pominu očekávání “Sounds of a Playgroud Fading” od In Flames a “Back Through Time” od Alestorm, která hraničí spíš s pustou zvědavostí, jestli se prvním zmíněným podaří vybřednout z průseru, který předvedli na poslední desce, a jestli druzí jmenovaní stvoří další porci zábavného pirátského hopsání, favorité zůstávají dva – Queensrÿche se svoji novinkou “Dedicated to Chaos” a ikoničtí Morbid Angel, kteří stvořili album po dlouhých sedmi letech. A jsou to právě Morbid Angel, které upřednostním – nehledě na fakt, že jsem je objevil teprve nedávno, nehledě na to, že všichni o novince mluví jako o naprostém odpadu (hodnotí podle jedné skladby a ukázek – oboje mě více než navnadilo) a nehledě na úctu a vztah, jaké chovám k progresivním veteránům Queensrÿche

nK_!

nK_!:

Hm, jak na to tak koukám, minulý měsíc jsem měl výběr o to snadnější, že pro mě nic moc očekávaného nevycházelo. V červnu se o prvenství perou moji miláčci In Flames s bezbožnými skotskými piráty Alestorm. Sice jsem jaksepatří po čertech zvědav na oba výtvory, leč přeci jen musím zvolit jeden, na který se těším o chlup na bradavici více. Letos dávám přednost Alestorm, poněvadž mě jejich alba neskutečně baví a energie z písniček sálá každým coulem. Co se dá dělat, In Flames holt příště.