Italští Seventh Genocide mají hned několik pádných důvodů k oslavám. Kapela na scéně působí od roku 2006, což znamená jediné – letošní desetileté výročí. Ovšem mnohem důležitější je fakt, že kapela po raných letech bez vydané nahrávky konečně funguje. Prvotní skomírání vystřídala solidní aktivita korunovaná dvěma dlouhohrajícími deskami z let 2012 a 2015, přičemž novějšímu záseku nazvanému „Breeze of Memories“ budou patřit následující odstavce. Mohou Italové zapít krom výročí a aktivity také své hudební kvality?
Výše už padlo, odkud Seventh Genocide pochází, jak dlouho a jak potentně hrají, avšak zcela zásadní informaci, co že to vůbec Italové produkují, jste se ještě nedozvěděli. Nuže, pojďme to napravit. Debutovou desku zřejmě jako většina čtenářů neznám, nicméně nevadí, Seventh Genocide nám ušetřili tu práci a sami svůj dříve produkovaný styl popsali na svém Bandcampu. První informace o debutu je obzvláště zajímavá a Caps Lock nešetřící – bacha, prý nejde o post-black metal. Další řádky pak patří steskům nad nevyspělostí materiálu, z čehož lze usuzovat, že Italové na svou prvotinu asi nejsou úplně pyšní.
Nová deska naproti tomu hrdě hlásí, že tady už ten post-black skutečně najdete. Proti žánru samotnému vůbec nic nemám, nicméně to, jak kontrastně (post-black ber, na „raw and cold“ ser) jsou obě desky prezentovány, zavání nějakou těžkou post-obsesí. Seventh Genocide jsou navíc prototypem kapely, která se na post-blackové vlně vyloženě veze, a co především – k tomu všemu jí to ještě ani moc nejde.
Minimálně v jednom případě lze však Seventh Genocide věřit, na „Breeze of Memories“ je skutečně produkován post-black metal, byť ve velmi primitivní formě. Z blackové složky nechybí bubenické znásilňování virblu, kytarové chrastění, ani přísný řev. I když popravdě… ve skutečnosti chybí vše a zůstává jen snaha. Snaha znásilňovat, chrastit, řvát. Vše je nejhorším možným způsobem amatérské, neoriginální a především jalově usnažené. Seventh Genocide po té blackové zlobě evidentně prahnou, ale přitom je všude cítit strašná neohrabanost a skladatelská impotence. Ve výsledku to pak znamená minimum poslouchatelných momentů a permanentně udivený výraz na posluchačově tváři. V rámci black metalu se průměru blíží snad jen pasáž v závěrečné „Il lampo“, ale to je, považte sami, trochu málo. O poznání lépe si vedou post-rockové kytárky, které jsou sice naprosto neoriginální a nezajímavé, ale dají se aspoň poslouchat a trhání uší odkládávám na později pouze díky nim.
Jediné potěšení mi přináší půlhodinová stopáž, díky níž jsem dal celé „Breeze of Memories“ dokonce jednou v kuse. Zbytek jsem poslouchal po částech, neb síla na víc než jedno plynulé přejetí jednoduše nebyla. Je možná nefér takto nezkušenou kapelu potápět, ale nemůžu si pomoct, horší věc jsem letos neslyšel a nejen fanouškům Alcest, Agalloch nebo Deafheaven, na něž Seventh Genocide údajně cílí, doporučuji, aby nadále poslouchali své oblíbence a z „Breeze of Memories“ pro jistotu neslyšeli ani tón.
Dva roky stará deska „Sunbather“ katapultovala americké shoegaze black metalové Deafheaven do centra zájmu kdejakého kolem metalu motajícího se hipstera a pro mě znamenala především první seznámení s kapelou. A vlastně jsem rád, že jsem na ni narazil tak trochu bez znalosti kontextu a souvislostí a nebyl při poslechu alba zatěžován o předsudky pramenící z publicity kapely i mimo metalové kruhy. Do kapely je dneska v rámci black metalu populární kopat jako do kacířů, kteří žánr zpřístupňují širšímu spektru posluchačů, kteří nemají v krvi dostatečnou dávku pravého černého nihilismu a misantropie. Nicméně obecně zde navzdory lehkým vlivům Alcest či Wolves in the Throne Room vidím velký přínos a invenci. Pocitově jsem zkrátka do „Sunbather“ neslyšel tak pohlcující melancholickou nabluesovatělou black metalovou desku.
Samotná muzika tehdy velmi umně balancovala na hranici mezi zběsilým black metalem, shoegazovými a místy až post-rockovými náladami. Takový melancholický metal, avšak plný svižně tremolovaných sedmičkových akordů a estetiky východu slunce ve spojitosti s hrubou hysterickou agresí. Ve mně osobně (a snad mě nebude žádný sludgový vousatý strýc hnát) vyvolávala deska podobné pocity jako intenzivní závěry skladeb posledních Neurosis, pouze očištěné o hrubší pozůstatky hardcorové duše. Jenomže poslech „Sunbather” ve chvíli čekání na novinku vyvolával především mnoho otázek. Dá se z durových sedmiček postavit hypnotický black i napodruhé?
Možná ne. Důležité je, že se tak nestalo ne kvůli tomu, že by kapela zklamala, nýbrž protože se posunula zase trochu jinam. On už ten šedavý a svou (ačkoliv trochu dětinskou) výtvarností netradiční obal alba „New Bermuda“ prozrazoval něco z toho, co v sobě nový materiál skrývá.
Tak především je zde patrný zemitější a méně vzdušný projev. Deska působí na první poslech méně atraktivně, avšak při dalších inkarnacích postupně jednotlivé střípky do sebe začínají zapadat a člověk se začíná na každý další motiv těšit. Zvuk je oproti předchůdci méně plynulý a místy se zde zakousnou i celkem těžkopádně riffované pasáže, avšak jen pro zpestření, nikoliv jako nějaké významné narušení konceptu (nedejbože pak atmosféry). Deska zkrátka působí jako takové volné pokračování svého předchůdce, místy nepřístupnější, disonantnější, méně jednoznačně melodické, avšak ve výsledku neméně působivé. A když se člověk nebojí, že poklička bude horká, a nahlédne pod ní, zjistí, že je to zase velmi příjemné dílo. Jistě mající své mouchy, přeci jen se v některých mometech kapela trochu opakuje, ale ve výsledku rozhodně bavící a rozhodně ne zatraceníhodné.
Těžiště atmosféry stále tkví ve vzdušnosti shoegazu, avšak tentokrát opatřeného místy ne tak jednoznačnými melodiemi, jak tomu bylo minule. Metalová složka je místy instrumentálně blízká i jiným metalovým větvím, než jsou pouze blackové sypačky, za příklad může sloužit například kytarové sólo a rytmické kytarové řezání v „Come Back“ (jež pak vygraduje v klasické euforické pasáže). Kompozičně už jen při pohledu na tracklist je jasné, že své nápady kapela více nakumulovala do delších celků. A jaký je vývoj desky v průběhu hracího času? Působí na mě trochu jako by se kapela v první polovině více snažila znít jinak a ilustrovat, že navzdory charakteristickým postupům nestojí na místě a vyvíjí se. Ta druhá se pak spíš vrací ke konceptu a zvuku předchůdce. Například při poslechu již dříve zmiňovaných gradovaných pasáží „Come Back“, klasických klesajících stupnic ke konci „Baby Blue“ či úvodu závěrečné „Gifts for the Earth“ se člověk jistému pocitu déjà vu asi nevyhne.
Jenomže, tentokrát na mě právě více působí ty méně klasické skladby jako například hned úvodní „Brought to the Water“, jež je v úvodu přímočařejší a črtá relativně neotřelé momenty. Ve chvíli, kdy přijde melodický návrat obvyklejšího střihu, pak ona bluesovost v kontrastu s o kapku větší ponurostí evokuje kolegy Ghost Bath. Jako celek je otvírák různorodý a nedržící se dogmatu vybudovaného předchůdcem. V kontrastu k tomu závěrečná „Gifts from the Earth“ se o poznání rychleji oposlouchá, neboť zde se více odráží klasický charakter, který oproti minulosti už není moc překvapivý. Již zmiňovaná „Come Back“ či dvojka „Luna“ kombinují obojí, což je taková celkem přijemná hranice, jež dává najevo, že posloucháme stejnou kapelu, ale zároveň, že ta kapela nestojí na místě a vyvíjí se. Podobně je na tom i „Baby Blue“ disponující skvělými měkkými pasážemi po šesté minutě.
Novinka „New Bermuda“ rozhodně není bez vady. Navzdory novému kabátu zde lecky zaslechneme pasáže velmi podobné „Sunbather“. Nicméně samy o sobě kompozice fungují a mě osobně zkrátka baví (některé dokonce velmi). Zároveň větší různorodost podporuje trvanlivost desky. Překvapivost předchůdce je sice pryč, ale Deafheaven kráčejí dál. Sice občas našlapují dost nejistě, avšak po pár drobných útrapách nakonec do cíle dorazí. Pokud někdo tvrdí, že se jedná o senzaci, trochu přehání, kdo však tvrdí, že jde o brak a propadák, ten vyloženě kecá.
Druhý pohled (Skvrn):
Na Deafheaven jsem měl políčeno už poměrně dlouhou dobu, za což mohla kombinace věru prozaických důvodů. Američany jsem si zafixoval jako black metalové, a jelikož já tuhle hudbu rád, jednou muselo přijít i na ně. Navíc ten hype. Debutem „Roads to Judah“ nezvyklé pozdvižení začalo, načež následně vygradovalo v „Sunbather“, toho času lídra všemožných ročních přehledů. Právě tehdy jsem si umínil, že nastala chvíle hledat odpověď na otázku, zda Deafheaven roli „hajpovaných“ přát, nebo jen nevěřícně kroutit hlavou. Jenže „Sunbather“ mě nezastihl v nejlepší posluchačské formě a po mizivém počtu protočení dostal dozajista ambiciózní průzkum stopku. I tak se ale Deafheaven mých poslechů dočkali. Začal jsem sjíždět „Roads to Judah“, které si mě sice významným způsobem nezískalo, avšak nemám problém mluvit o nadprůměrně odvedené práci. A poté už přišlo „New Bermuda“. Jaké je?
Když Deafheaven ohlásili vydání nové desky, říkal jsem, že kapela půjde spíše ve šlépějích opalujícího se předchůdce. Nebude se hrát na přímočarou notu jako v „Roads to Judah“ a pokračovat bude proces postupného měknutí. Jenže první ohlasy „New Bermuda“ naznačily opak a mně po několika protočeních nezbývá než souhlasit. Novinka je velmi dřevní, na poměry kapely působí velmi metalově a sem tam Deafheaven skrz oldschool vyloženě vzpomínají. Viz sólo v „Baby Blue“, viz kytary uprostřed „Brought to the Water“. Ovšem i tak jsou výlety do minulosti spíše sporadického rázu a drtivá přesila stopáže patří ostře nabroušené post-black metalové moderně protkávané post-rockovým klidem. Právě na této symbióze „New Bermuda“ stojí a právě ona ho dělá silným.
Díky skladatelské kvalitě působí kontrasty mezi black metalovým napětím a post-rockovým úlevami naprosto přirozeně. I když Deafheaven neservírují nic vyloženě vynalézavého, cítím silný smysl pro gradaci a vývoj skladby. Stopáže skladeb atakující pravidelně desetiminutovou hranici tak nejsou přítěží, ale výhodou a důležitým prostorem ke skladatelským manévrům. Jednotlivé stopy působí vyrovnaně a kolegiálně se starají o celistvou sílu desky. Snad jediný výraznější problém mám s úplným koncem „Come Back“, kde Deafheaven sklouzávají v post-rockovém snění až k mírnému melodickému kýči. Jinak však v podstatě nemám výhrad. Pravda, letos jsem jen v rámci metalu slyšel hned několik silnějších desek, avšak kvalita tu rozhodně je, a to nemalá. Při takové formě pak nemůžu hype jménem Deafheaven přehlížet, neřkuli nad ním ohrnovat nos.
Země: Francie Žánr: sludge / post-metal Datum vydání: 19.9.2015 Label: Sunruin Records
Tracklist:
Disc 1:
01. I Descend into the Deep
02. Dead Eyes
03. Strangers
04. Vanishing Point
05. Now Wakes the Sea
06. The Drift
07. Pilgrimage
Disc 2:
01. Shelter
02. Absence of Doubt
03. Shape Shifter
04. A Night of Dark Trees
05. The Skeptic and His Shadows
06. Sound of Salvation
07. Return Trip
Wheelfall je francouzská skupina, jejíž vznik se datuje do roku 2009. Tehdy se tahle parta začala prezentovat prašným stoner metalem, přičemž přesně v tomto duchu se nesla jejich debutová nahrávka „Interzone“, jež vyšla v listopadu 2012. Letos se Wheelfall opět přihlásili o slovo se svou druhou desku, která se ovšem nese v docela odlišeném duchu oproti svému předchůdci…
Na letošní novince „Glasrew Point“ znějí Wheelfall s nadsázkou řečeno jako docela jiná kapela. Sice jim je stále vlastní hutnost, zatěžkanost a jakási nečistota, ale neočekávejte vyprahlý stoner metal. Wheelfall model 2015 se totiž vrhli na pole poměrně netradičně pojatého sludge metalu, v němž nechybí ani sem tam nějaký vliv post-metalu. Mnohde se ještě hovoří i o industriálu, jenž se na „Glasrew Point“ v malé míře jistě objevuje, nicméně dle mého názoru to je pouze jemný poprašek, takové s mírou dávkované koření navrch, a rozhodně tam toho není tolik, aby bylo nutno to rvát do samotné škatulky, když se bavíme o tom, co Wheelfall na svém nejnovějším počinu produkují za muziku.
Vedle toho je ovšem nutné říct ještě jednu další věc, když se bavíme o nové desce – „Glasrew Point“ je totiž hned na první pohled velmi ambiciózním počinem. Francouzi přicházejí rovnou s dvojalbem, což je obecně nelehká disciplína, protože hrací doba v takových případech bývá značná, a člověk tím pádem musí mít skutečně hlubokou studnici nápadů, aby takovou stopáž (v tomto případě přes 80 minut) dokázal smysluplně naplnit. O tom, zdali to Wheelfall dokázali, se samozřejmě zlehka pobavíme níže. Nicméně, tohle není jediný důvod, proč jsem si dovolil nazvat „Glasrew Point“ ambiciózním počinem. Nahrávku totiž doprovází i stejnojmenný román, jehož autorem Blandine Bruyere a který vznikl na základě příběhu samotného alba. Bohužel, kniha prozatím vyšla pouze ve francouzštině (a navíc v nákladu sta kusů, který je již rozebrán [pozn. – mezi napsáním a zveřejněním recenze už byla vydána reedice]), tudíž nemohu sloužit podrobnostmi.
Radši tedy pojďme na samotnou muziku, která je… inu, rozhodně dobrá. To lze myslím prozradit hned. Musí se totiž nechat, že sludge v tom podání Wheelfall je rozhodně zajímavý, a i když se jedná o teprve druhou desku skupiny (navíc první v tomto stylu), je to složené vyzrále a zkušeně. Právě to pojetí je zajímavé, protože na vcelku klasický hutný sludgový základ se nabaluje další množství poměrně atypických melodií a také různých atmosférických vsuvek. Jindy je zase ono bahenní jádro prostoupeno post-metalovou pasáží, nicméně i v tomhle ohledu si Wheelfall počínají velice zručně. Všechny tyhle hrátky s post-metalem tedy nepůsobí nijak trendově, navíc nepůsobí ani nijak „teple“, jak je v tomhle odvětví bohužel mnohdy zvykem, takže mně osobně to rozhodně smysl dává.
Mimoto Wheelfall dokážou být i relativně rozmanití v rámci daných mantinelů. Jsou zde minimalistické atmosféry, které se proplétají mezi standardnějšími písněmi („I Descend into the Deep“, „Now Wakes the Sea“, „Shelter“, „A Night of Dark Trees“… zejména druhá jmenovaná se hodně povedla), i trochu netradičnější kytarové kusy jako třeba výtečná „Strangers“. Vedle toho Wheelfall dokážou předvést i natlakovanější jízdy typu „Vanishing Point“ (jež mi jen tak mimochodem díky kytarovému kvílení prostě připomíná Sepulturu) či „Sound of Salvation“ a nad tím vším pak ční delší sludgové kolosy jako „The Drift“ nebo „Shape Shifter“. Nenechte se ovšem zmýlit – ta výše proklamovaná neotřelost Wheelfall nevězí pouze v těch (dejme tomu, že by to tak šlo nazvat) mezihrách, jelikož velice zajímavé a mnohdy poměrně zvláštní pasáže se vyskytují i v rámci těch na prvních poslech zdánlivě konvenčnějších písní. A to nejen těch dlouhých, v nichž by člověk nějaké místo pro experimenty docela i očekával, ale i v oněch hybnějších kusech.
Zatím to tedy zní docela lákavě, ale pořád je tu jeden strašák – ona délka. Základní ingredience jsou tedy parádní a navíc z nich Wheelfall dokážou uvařit i chutný pokrm, nicméně je otázka, zdali toho jídla dokázali navařit tolik, aby to utáhlo celých 80+ minut. A tady už naneštěstí musím být trochu skeptičtější a přestat jen chválit. Na „Glasrew Point“ se určitě nachází spousta skvělých momentů, o nichž jsem mluvil, ale jsou tu i takové, o nichž bych se nebál říct, že jsou trochu hluché. Paradoxní je, že většina takových plyne z toho základního žánru Francouzů, tedy sludge.
Nechápejte mě špatně, jde zde i dost povedených čistě sludgových momentů, netvrdím, že jakmile jsou Wheelfall žánrově čistí, tak to automaticky stojí za pendrek. Neplatí to tedy všude, ale prostě tu cítím nezanedbatelné množství pasáží, kdy se kapela pustí do vcelku generického riffování, jež mi moc nevoní. A obzvlášť to zamrzí v kontextu toho, jak nápadití dokážou být Francouzi o kousek dál, nezřídka kdy i v rámci téže písničky. Jako příklad mohu uvést třeba finální song prvního disku, „Pilgrimage“. Zde se povedené houpavé melodie střídají s dost nezáživnými kytarovými výjezdy – a právě o tom mluvím.
Měl-li bych tedy odpovědět na otázku, zdali Wheelfall dokázali obhájit vysokou hrací dobu tím způsobem, že by po celou dobu nabízeli jen skvělý materiál, pak musím říct spíše ne, ačkoliv mě to mrzí, protože v jádru je „Glasrew Point“ vlastně výborné a ten přístup skupiny je mi hodně sympatický. Nicméně, pocitově mi prostě připadá, že kdyby Wheelfall z obou disků vyextrahovali to nejsilnější a udělali z toho jedno normální album o délce 50-60 minut (což také není úplně nejméně, ale tohle už by s tímhle množstvím nápadů myslím dokázali utáhnout bez ztráty kytičky), byla by to fakt šleha. V současné podobě tam však rezervy cítím.
Nicméně, nechci, aby to celé vyznělo negativněji, než to ve skutečnosti je. I přes menší výhrady a jisté rezervy je totiž „Glasrew Point“ stále hodně povedený počin, u něhož kladné dojmy jednoznačně převažují. Možná, že zde je několik ne tak silných pasáží, ale těch dobrých je přece jenom víc. Stále tedy máme co do činění s nadprůměrným a hodně zajímavým albem a také s kapelou, jež zde představuje nemalý potenciál. Tak nějak tuším, že s příští deskou už se Wheelfall žánrově měnit nebudou a budou „jen“ pilovat to, co začali s „Glasrew Point“. A to určitě bude stát za to si pohlídat – mohlo by to totiž být sakra parádní, protože už s aktuální fošnou je k tomu nakročeno velice slibně. A to nejsou kecy, ta kvalita v tom fakt je.
Země: Norsko Žánr: progressive / post-black metal Datum vydání: 9.6.2015 Label: Avantgarde Music
Tracklist:
01. Doppelgänger
02. Intruder / Ephialtes
03. Shadowcasting Horologe
04. Through Mirrors, Darkly
05. Moment of Lucidity
06. Winding Stares into Nothing
07. Lucidity (Phase II)
08. Cold Is the Colour
09. My Eyes Are the Atoms of the Sun
10. Final Encounter
Pod poměrně zvláštním názvem Dystopia Nå! se skrývá čtyřčlenná formace, jejímž domovem je hlavní města Norska. V tomto případě ovšem není na místě očekávat další syrovou severskou black metalovou vichřici, která ničí vše, co jí přijde do cesty, dřevěné křesťanské kostely obzvláště. I když… něco málo společného s černým kovem Dystopia Nå! mají. Jen to má hodně daleko do právě zmiňované formy – jednoduše řečeno je to ten druh black metalu, jejž ortodoxní příznivci starých pořádků za black metal vůbec nepovažují.
Vlastně je ta hudba Dystopia Nå! od oné základní žánrové formy natolik vzdálená, že je rozhodně na místě tomu říkat spíš post-black metal anebo progresivní black metal pro mě za mě. Nicméně, není příliš velkým problémem zde vystopovat i vlivy rocku nebo s přimhouřením oka (respektive spíš ucha) i doom metalu. To prozatím zní poměrně zajímavě a jedná se o vcelku slušnou výchozí pozici. Nicméně, příslušnost k nějakému, řekněme, inteligentnímu žánru ještě automaticky neznamená, že také půjde o skutečně inteligentní a kvalitní muziku. A na tuhle otázku – tedy jestli Dystopia Nå! produkují kvalitní muziku, přinejmenším v rámci svého aktuálního druhého alba s názvem „Dweller on the Threshold“ – nyní půjdeme zlehka prodiskutovat.
Jakkoliv se může zdát, že Dystopia Nå! mají v ruce všechny potřebné trumfy, a jakkoliv se na první pohled tváří skutečně poutavě, v reálu jsem si z „Dweller on the Threshold“ neodnesl tak jednoznačně pozitivní dojem, abych tu nahrávku musel vynášet do nebes. Abychom si ale rozuměli – kvalitní hudba to bezesporu je a i navzdory některým subjektivním připomínkám, které k finálnímu výsledku mám, nepopírám a snad ani nemohu popírat, že „Dweller on the Threshold“ jednoznačně patří mezi nadprůměrná alba. Začněme ovšem s tím pozitivním…
Dystopia Nå! formálně nahráli takovou desku, že jí lze vytýkat jen máloco. Vlastně je to zajímavé, chytře vymyšlené, skladatelsky vysoce propracované a jistě není sporu o tom, že se na „Dweller on the Threshold“ nachází spousta výtečných nápadů. Obzvláště začátek nahrávky je velmi silný a hned první skladba „Doppelgänger“ Nory představí ve skvělé formě. Přestože se jedná o víc jak osmiminutovou kompozici (která na počinu zdaleka není nejdelší, když už jsme u toho), pro nudu není místo a hned od úvodních riffů vás Dystopia Nå! začnou úspěšně lákat do svých osidel. Nejen na hezky bublající baskytaře, ale i na několika povedených zvratech, netriviálních obratech anebo na zkušeném přecházení od metalových momentů k libozvučným sólům nebo klidnějším atmosféricky rockovým pasážím si jistojistě s chutí pošmáknou i lidé, kteří si libují v čistokrevně progresivních vodách.
Vysokou laťku dokážou držet i následující dvě kratší a klidnější písně „Intruder / Ephialtes“ a „Shadowcasting Horologe“, z nichž ta první je čistě ambientní, zatímco druhá jmenovaná dokáže parádně gradovat a díky jednomu jejímu motivu jsem si vzpomněl i na takové Pink Floyd. Takových vsuvek je jen tak mimochodem na „Dweller on the Threshold“ víc a patří mezi ně i třeba poklidný akustický kousek „Moment of Lucidity“ či další ambientní píseň „Lucidity (Phase II)“.
Postupem času se však začnou objevovat i jisté neduhy. Pro mě se tím hlavním – a nepopírám, že do jisté míry vysoce subjektivním – kamenem úrazu staly ty klidnější momenty, v nichž se Dystopia Nå! uchýlí k čistým vokálům a vydají se do čistě post-metalových vod. V těchto pasážích je – z mého pohledu bohužel – cítit obrovská inspirace u krajanů Enslaved, jenže tam, kde proslulejší kolegové dokážou s přehledem bavit, vyznívají Dystopia Nå! trochu ploše a začnou se topit v jakémsi nudném snění. Obzvláště to bolí v kontrastu s těmi metalovějšími chvilkami, v nichž je kapela naopak skvělá. Zářným příkladem tohoto stavu jsou „Winding Stares into Nothing“ a „My Eyes Are the Atoms of the Sun“.
Stejně tak se něco takového nachází i v závěrečné „Final Encounter“, jež je se svou stopáži 13 a půl minuty suverénně nejdelší skladbou na „Dweller on the Threshold“. Přesto to zrovna v tomhle případě stojí za to „přetrpět“, jelikož se song vzhledem ke své délce dokáže vyvíjet, a jakmile po sedmi a půl minutách nastane zlom a Norové začnou kompozici budovat zase od nuly a dočista jiným způsobem, tak je to obrovská paráda. Zejména první část této druhé půle, když Dystopia Nå! přidáváním bicích a později i kláves pomalu gradují, aby se posléze dostali do další čistokrevně progové pasáže, je excelentní. Nicméně nezastírám, že mě osobně stále více sedí ty skladby, v nichž se skupina obejde bez onoho „snění“, tj. kromě již propírané „Doppelgänger“ ještě „Through Mirrors, Darkly“ (opětovně skvělé finále, jehož klávesová melodie jen tak mimochodem vzdáleně připomíná „The Cry of Mankind“ od My Dying Bride) nebo „Cold Is the Colour“.
Avšak i navzdory tomu, že mi několik momentů ne úplně sedlo, je „Dweller on the Threshold“ stále velmi dobré album, jemuž nakonec nijak zvlášť neškodí ani ambiciózní hodinová délka. Samozřejmě se nejedná o záležitost na jeden nebo dva poslechy, ale to už by snad mělo tak nějak automaticky plynout z toho, co již padlo – stejně jako to, že to za slyšení stojí. Sice se nejedná o dokonalou desku – do toho má „Dweller on the Threshold“ přece jen stále relativně daleko – ale nebojím se říct, že jsou Dystopia Nå! hodně nadějným příslibem do budoucna, a pokud vedle již jmenovaných Enslaved fandíte interpretům třeba jako Leprous nebo Ihsahn, pak byste si tohle neměli nechat ujít…
Po nedávné minirecenzi na spolupráci Abaton a Viscera/// tu máme další společnou nahrávkou dvou zajímavých formací z Itálie. V tomto případě se jedná o kapely Dementia Senex a Sedna, z nichž možná ani jedna ještě neudělala díru do hudebního světa, nicméně ti, kteří sledují i undergroundovou „tichou poštu“, již na obě narazit mohli.
Tím o malinko zajímavějším účastníkem tohoto nosiče je z mého subjektivního úhlu pohledu Sedna. Tahle tříčlenná formace na sebe prozatím nejvýrazněji upozornila na podzim loňského roku, kdy vydala velice zajímavý bezejmenný dlouhohrající debut, na němž nabídla více jako 50minutovou black / sludgovou atmosféru o čtyřech chodech. Oproti tomu Dementia Senex prozatím žádný velký počin na kontě nemají, a jejich doposud nejvýraznější nahrávkou tak stále zůstává minialbum „Heartworm“, jež vyšlo v dubnu roku 2013.
V případě, že již obě skupiny znáte, vás možná zaujalo, že k sobě stylově na první pohled nesedí. Zatímco Sedna produkuje již jmenovaný black / sludge, Dementia Senex na zmiňovaném ípku předváděli spíš takové řekněme avantgardnější pojetí death metalu. V případě společného splitka „Deprived“ se však nějaké žánrové nekonzistence bát nemusíte, jelikož se obě formace srovnaly a vzájemně přizpůsobily. I když… zas až tak vzájemně vlastně ne, neboť „Deprived“ má rozhodně blíže k tomu, co ve své vlastní tvorbě předváděla Sedna. Pouze bych k tomu dodal to, že bylo v tomto případě jejich základní stylové rozpětí navíc rozšířeno o post-metalové vlivy (dokonce tak moc, že právě post-cosi má tentokrát asi navrch). V neposlední řadě pak společnému záměru obou kapel nasvědčují i názvy přítomných skladeb, které jsou „barevně“ sladěné. Dementia Senex tak počin otvírají za pomoci „Blue Dusk“, na což Sedna navazují s „Red Shift“.
Snad i proto „Deprived“ působí jednolitým dojmem, a ačkoliv na tom počinu hrají dvě různé skupiny, výsledná čtvrthodinka dýchá celistvou náladou. Dokonce tak moc, že kdybyste „Deprived“ pustili člověku neznalému poměrů, klidně by mohl tipovat, že je to nahrávka jen jedné kapely, přestože si ty songy zase nejsou podobné jako vejce vejci. Příspěvek Dementia Senex je přece jen o něco metalovější a hlavní náplní „Blue Dusk“ jsou riffy, byť se sem tam nějaké to zvolnění také objeví. Zato „Red Shift“ od Sedny je na tom takřka opačně – pocitově tvoří větší část stopáže post-atmosféra, již doplňují výjezdy do vod kytarového hřmění.
Navíc je provedení od obou formací příjemně kvalitní, díky čemuž je „Deprived“ počinem, který má co sdělit. Není to žádná vyložená šleha, již prostě musíte slyšet, to zase ne, ale poslouchá se to velice dobře a několik poslechů s tím lze naprosto v pohodě strávit. Pokud se vám tedy podobné styly líbí, klidně to zkuste, zklamáni myslím nebudete.
Historie švédské skupiny Hypothermia se začala psát začátkem aktuálního tisíciletí, jen se tehdy psala v docela jiném duchu oproti stylu současných kapitol. Původním „povoláním“ jsou totiž Hypothermia depresivní black metalisté. Jejich současné hudební choutky se ovšem ubírají směrem k post-metalovým vodám, a přestože ani letošní novinka „Svartkonst“ nepatří k nahrávkám, jež by se daly označit jako veselé, raná deprese již dávno patří minulosti.
Než si ovšem ke „Svartkonst“ povíme něco podrobnějšího, asi by se slušelo Hypothermii trochu představit těm, kdož nemají tušení, kdo za tímto projektem stojí. Hypothermia je totiž dítkem jistého Kima Carlssona, což není žádný jiný Kim Carlsson než ten, jehož většina lidí bude znát pod prapodivnou závorkovou přezdívkou ( ) jakožto jednoho ze dvou zakladatelů Lifelover. Tenhle chlapík je však na depresivně black metalové scéně poměrně činorodý a svůj otisk zanechal i v dalších skupinách – v minulosti ještě míval projekt Kyla, aktuálně působí v Kall (což je vlastně kapela navazující na Lifelover akorát bez onoho druhého zakladatele B, jenž v roce 2011 zemřel) a pro našince je jistě zajímavé také to, že se krátce mihl i v živé sestavě kultovní české deprese Trist.
Nicméně je to právě Hypothermia, kdo je tou první kapelou, s níž se Carlsson dostal do povědomí příznivců sebevražedného black metalu. Jak se ovšem později ukázalo, tato hudební forma nevydržela Hypothermii navždy. Onen zlom v tvorbě nastal v mezičase mezi „Rakbladsvalsen“ (2007) a „Skogens hjärta“ (2010), tedy třetí a čtvrtou deskou skupiny – první jmenovaná je tak posledním depressive black metalovým počinem Hypothermia, zatímco druhá jmenovaná začala stáčet kormidlo k post-žánrům.
„Skogens hjärta“ – které jen tak mimochodem obsahuje pouze jednu instrumentální, téměř 70 minut dlouhou kompozici – už dýchá jasně post-metalovým výrazivem, přestože tu a tam se ozve syrovější kytarový šelest. Do jisté míry byla ona syrovost pozůstatkem ze starší tvorby, do jisté míry byla dána i samotným soundem nahrávky, nové směřování Hypothermia však bylo určeno jednoznačně. A právě v tomto momentě přichází na scénu „Svartkonst“, které onen přerod dokonává.
Ačkoliv, říkat „v tomto momentě“ asi není úplně nejvhodnější, jelikož „tento moment“ přichází až po pětileté odmlce. A když tak o tom přemýšlím, možná jsou trochu ukvapené i řeči o definitivním přerodu, jelikož v přestávce mezi alby došlo k natočení i několika málo neřadových počinů a třeba pouze digitálně vydaný demosnímek „Självdestruktivitet född av monotona tankegångar III“ má blíže spíše k depresivním počátkům.
Co však týká „Svartkonst“, na něm jsou Švédové (jen pro pořádek – v Hypothermia aktuálně působí tři lidé, jen aby náhodou nevznikl dojem, že by mělo jít o jednočlenný projekt) už čistokrevní „post“. I zvuk je oproti „Skogens hjärta“ čitelnější… naštěstí ne úplně vyčištěný, ale zcela jistě o kousíček čistší, což aktuálnímu směřování Hypothermia dle mého soudu vyhovuje. Tu a tam se nakonec ozve i nějaký ten náznak kytarové černoty, nicméně se jedná o takovou formu, že se díky tomu hodí zařadit kapelu do šuplíčku, v němž se míchá zároveň post-rock i post-metal, než aby šlo mluvit o závanech black metalu v post-rocku.
Na „Svartkonst“ se mi ovšem líbí, že se stále nejedná o takové to typické post-rockové rozjímání, které mi – když to řeknu takhle – občas zní trochu homosexuálně. U Hypothermia tomu tak naštěstí není. Formálně se sice novinka v mantinelech tohoto žánru zcela jistě pohybuje, ale atmosféra je spíše temnější a stále je z ní cítit, že Švédové vzešli z hudební deprese, nikoliv z hudebního snění.
Na druhou stranu, „Svartkonst“ rozhodně není tak rozmáchlé a ambiciózně dlouhé jako předchůdce. Písní se zde nachází pět, což při celkové hrací době 38 minut značí, že nepůjde o nějaké krátké vypalovačky, nicméně i devítiminutová „Invokation“ působí vcelku titěrně vedle 70 minut „Skogens hjärta“. Přesto se jedná o rozmáchlejší a trpělivě budované kousky, jejichž hlavní devízou je atmosféra pramenící z dlouhých instrumentálních ploch a uvážlivého plynutí motivů.
Jistě by se také slušelo zmínit, že není úplně přesné říkat, že „Svartkonst“ pracuje s instrumentálními plochami – mnohem výstižnější je říct, že „Svartkonst“ pracuje jenom s instrumentálními plochami. Tohle je další věc, již si novinka ponechala – jedná se o čistě instrumentální desku, slova žádná. Hypothermia však naštěstí dokázali vytvořit dostatečně silnou atmosféru, aby to k utáhnutí nahrávky stačilo.
„Svartkonst“ je tedy dozajista velmi dobrá deska, jejíž poslech nenudí a která za poslech stojí, jelikož je dostatečně náladotvorná, aby čas strávený v její přítomnosti nebyl ztracený. Přesto není dokonalá. Konkrétně bych zde viděl dva neduhy. První je ten, že po velmi zábavné desítce poslechů začíná album lehce uvadat… avšak i tu desítku stojí za to absolvovat a pak lze nahrávku odložit a opět se k ní alespoň na chvilku vrátit s odstupem několika měsíců. Druhým neduhem je, že se místy jedná o poměrně jednotvárnou záležitost, což bohužel notně podporuje i fakt, že se některé motivy napříč deskou nápadně podobají – kupříkladu začátek titulní „Svartkonst“ a finále závěrečně „Vy“ jsou takřka totožné. I když to byl možná záměr. Nicméně lze samozřejmě argumentovat, že to počin vyvažuje právě atmosférou, s čímž do jisté míry i souhlasím.
Obecně vzato je však „Svartkonst“ stále povedenou nahrávkou, u níž klady jednoznačně převyšují nad zápory. Tím pádem i navzdory tomu, že se nejedná o nějaké skutečné veledílo, že existují i mnohem uhrančivější alba a že čistě depresivní Hypothermia mi asi byla o kousek bližší, mohu nakonec vyhlásit spokojenost…
Země: Itálie Žánr: sludge / post-metal Datum vydání: 23.6.2015 Label: Sentient Ruin / Bare Teeth Records / L’è Tütt Folklor Records / Drown Within Records / Unquiet Records / Dio Drone / Hypershape Records
Abaton je kapela, jež by českému posluchači nemusela být neznámá. Už nejednou vystoupili v České republice a také se našinci dobře pamatují díky shodě jména s někdejším pražským klubem. Oproti tomu formace se zvláštním lomítkovým názvem Viscera/// pro mě osobně byla až doposud neznámým pojmem – byť nepopírám, že může jít pouze o mou nevědomost. Nicméně je to paradoxní, protože z těchto dvou skupin je to právě Viscera///, kdo má víc zkušeností, víc odkroucených let, víc vydaných nahrávek…
Tak či onak, nyní se tyto dvě stylově i zeměpisně (obě z italského regionu Emilia-Romagna) nepříliš vzdálené kapely spojily na jednom nosiči, jehož název zní „Diade(ms)“. Je však nutno zmínit, že se nejedná o obyčejné split album… mnohem přesnější by bylo zařadit „Diade(ms)“ do šuplíčku kolaboračních počinů, přestože o typickou kolaboraci, kdy se sejdou dva projekty a dají dohromady song/album/něco, se také nejedná…
Způsob, jakým Italové „Diade(ms)“ pojali, je docela zajímavý. Na nosiči (jde o sedmipalec limitovaný na 250 kopií – to jen pro pořádek) se nacházejí dvě skladby „Special Needs“ a „Pandemic“, přičemž každou z nich natočila sestava smíchaná ze členů obou zúčastněných formací – v každé z písní tři členové Abaton a dva z Viscera///. Počty jsou takové, že v Abaton za normálních okolností fungují čtyři lidé a ve Viscera/// zase tři, takže není těžké se dopočítat, že tři muzikanti (dva „Abatoňáci“ a jeden „Viscerák“) jsou ke slyšení v obou kouscích.
Není ovšem žádným překvapením, že stylově je „Diade(ms)“ míchačka stylů obou zúčastněných kapel… Obecně by to šlo asi nazvat post-metalem, který je říznutý sludgem, nicméně není třeba nějaké extrémně velké dávky fantazie, abyste během těch necelých 12 minut zaslechli i cosi jako post-hardcore, black nebo doom. Skoro by šlo říct, že je tam toho až moc…
Upřímně jsem totiž čekal, že „Diade(ms)“ bude výborná nahrávka, ale v reálu mě to zas až tak nepoložilo. Papírově je to vlastně super… je to chytře poskládané, výborně zahrané, formálně zajímavé, některé pasáže mají regulérní koule… vlastně tomu nelze vytknout takřka nic. Přesto na mě „Diade(ms)“ působí „jen“ jako vcelku pohodový počin, který se parádně poslouchá, ale – když to tak řeknu – na prdeli z toho jednoduše nesedím.
Navzdory všem formálním kvalitám si tedy „Diade(ms)“ zapamatuji pouze jako solidní placku, kterou jsem si několikrát s relativní chutí poslechnul, ale jaksi už nebudu mít potřebu se k ní v budoucnu kdykoliv vrátit, protože za to mi to jaksi nestojí. Na rovinu říkám, že samotní Abaton mě bavili víc. Tvorbu Viscera/// nijak podrobně neznám, ale když jsem si v rámci přípravy pustil pár ukázek na Bandcampu, vlastně hned na první poslech mě to také zaujalo víc. Ve výsledku je tedy „Diade(ms)“ trochu škoda, jelikož ze spojení dvou takto zajímavých skupin šlo vytřískat silnější zážitek. I když za těch symbolických €6 ten asfalt možná furt stojí…
Italská post-metalová kapela Apneica vznikla v roce 2007 jako sólový projekt Alessandra Segheneho, který o čtyři roky později vytvořil eponymní debutovou desku plnou čistě instrumentálních skladeb. Prvním počinem, jenž se mi dostal do rukou, bylo však až loňské čtyřskladbové EP „Pulsazioni… Conversione“, na němž již Apneica funguje jako regulerní kapela a zpěv – jak čistý, tak growling – je zde nyní nedílnou součástí. Hudebně se jedná o post-metal využívající lehce psychedelických nálad i špetku progrese a na slušné nápady rozhodně není skoupý.
Hned úvodní „Alba articifiale“ ukazuje, že kapela velmi solidně vyladila hranici mezi tvrdými a měkkými pasážemi, atmosférou i instrumentální zručností, přičemž vytvořila kompozice, jež se vyvíjejí, a přitom její nápady jsou koherentní. Hlavním problémem je ovšem neadekvátně nevýrazný zvuk, jehož zlepšení do příště by mohlo vést k lepší diverzifikaci jednotlivých pasáží, gradaci v rámci skladeb a většímu kontrastu mezi hutným a atmosferickým. Přeci jen oproti hrubým pasážím takových Neurosis je stále Apneica velmi krotká, zatímco oproti jemným partům klasického post-rocku nejsou Italové tak pohlcující, jak by se slušelo.
Způsob gradace motivů krásně ilustruje „Assenza di gravità“ – opět velmi povedený kousek, jenž ukazuje, že kapela zdaleka nečerpá jen z klasické žánrové studny. Pocit, že jsou kompozice zároveň relativně progresivní, ovšem stále celistvé a nerozbité, umocňuje následující „In orbita“, která disponuje dobrou atmosférou i zajímavým postupným vývojem. Škoda, škoda, že nás zvuk nemůže více drtit, více kolébat, tyhle nápady by si to zasloužily. Závěr obstarává repetetivní instrumentální pětiminutovka „Pulsazioni… Conversione“, jež se celkem postupně vrývá do mysli, ovšem v porovnání s rozletem předchozích skladeb působí o dost konzervativněji.
Neříkám, že není co zlepšovat. Za prvé by určitě desce slušela zajímavější zvuková produkce, za druhé by myslím neuškodilo, kdyby byly skladby trochu více vypointované, neboť s výjimkou třetí skladby fungovaly gradace spíš na bázi motivů než celých skladeb. Jinak však jsem velmi mile překvapen, neboť EP je plné velmi solidních nápadů, a přestože čítá pouze necelou půlhodinu, stále baví. Pokud si kapela udrží laťku a zároveň vychytá těch pár lehkých nešvarů, myslím, že s dlouhohrající deskou se máme na co těšit. Skutečně.
Hledat black metalové Au-dessus ve Francii, Belgii či dalších frankofonních zemích je vzhledem k názvu kapely logické, leč zcela mylné. Do tajů francouzského jazyka nebo alespoň do předložky „nad“ se totiž zahleděla čtveřice muzikantů pocházející z litevského Vilniusu. S přihlédnutím k povaze hudby to pro naše povídání ovšem nebude nikterak zásadní. Ostatně spíš než Litvu, kterou mám stejně jako celé Pobaltí spjatou s folk metalovou scénou, v tom slyším právě zmiňovanou Francii. Kapela se dala dohromady teprve vloni a s vydáním prvního počinu si vůbec nedávala na čas a výsledek dosavadního snažení přichází již letos v podobě eponymního minialba. A to hned na labelu Witching Hour Productions, což mezi vydavatelstvím rozhodně není žádný noname. Trocha zbystření tak nebude na škodu.
Začít musím vizuálem, který mě okamžitě upoutal. Au-dessus prezentaci kolem kapely evidentně neberou na lehkou váhu a snad není věci, na niž by bylo pozapomenuto. Jo, doteď to vypadá v pohodě, jenže zprvu jsem to Litevcům jednoduše nevěřil a viděl v tom takový bezduchý kompilát. Pánové se rádi fotí, používají francouzštinu a nahrávky obdařují trojúhelníky. Zkrátka jedno klišé za druhým. Působení některých členů v trendy deathcorových a shoegaze / post-black metalových spolcích to jen dvojitě podtrhuje. Au-dessus tak došli na rozcestí. Cesty jsou dvě. Buď hudebním um slova kritiky umlčí a všechno od francouzštiny po trojúhelníčky dosáhne sfér uvěřitelnosti, nebo se to všechno sesype jako domek z karet a člověk zjistí, že Litevci nemají kromě pečlivě hýčkného zevnějšku co nabídnout.
Musím se přiznat, že při vytyčení rozcestníku černou a bílou cestu nakonec většinou přehlížím a ve své hlavě razím trnitý prostředek. Tentokrát však Au-dessus jasně ukázali, kterým směrem chtějí jít a já je s radostí následuji. Hudební složka totiž mile překvapila. Kapela se prezentuje poměrně agresivním pojetí moderně znějícího black metalu, jenž bez zaškobrtnutí přechází nenápadně v post-metalové vody. Upřímně jsem čekal něco zcela jiného. Zvlášť kovový zvuk bych po zhlédnutí zevnějšku Au-dessus nepřisuzoval. Zvuk je zde vůbec kapitolou samou pro sebe. Původně jsem se zdráhal k jeho akceptování, ale nakonec jsem i tuto bariéru jakžtakž prorazil. Když „Au-dessus“ necháte nějakou tu minutku hrát, nepochybně si zvyknete. I když je pravda, že bych si vážně nechal líbit trochu menší plechovkárnu. Na co si mé ucho ani s přibývajícími poslechy nezvyklo, je rytmičák. Desce na rozdíl od řezavě zvučených činelů předstoupením před celou zvukovou paletu spíš ubližuje. Příště by stačilo možná jen ubrat.
Zpět ale k samotné hudební náplni. Na debutu je vysázena pětice skladeb o celkové délce přesahující půl hodiny, tedy o délce poskytující možnost dostatečného seznámení. Zprvu se „Au-dessus“ tvářilo i vzhledem k zmiňovanému zvukovému kabátu hodně nepřístupně a prvně jsem ani nebyl schopen tu půl hodinku doposlouchat. A co si budeme, nebýt to zaslané promo, další poslech bych vzdal. Jenže týdny odkladu nahrávce vyloženě prospěly. Podařilo se mi odpoutat od všech znepříjemňujících okolností a dostal se pod povrch. Prozradil, že Au-dessus nejen dobře hrají, ale taktéž obstojně skládají. Nejde o do posledního tónu pečlivě promyšlené kompozice s akcentem na detail, ale spíš o dobře gradované celky. Nejen v tomto ohledu zde cítím třeba odkaz Deafheaven.
Lvím podílem na kvalitě „Au-dessus“ má vokální výkon Mantase Gurkšnyse, jenž nesetrvává v jedné poloze, jak je u podobných kapel často zvykem, ale dává na odiv hned několik hlasových já. Od výše posazeného řevu se v některých pasážích dostáváme až do sfér, jimž léta nevévodí nikdo jiný než Attila Csihar. Jsou to sice jen náznaky, ale buďme rádi i za ně, vokální variabilita je zbožím nedostatkovým. A to jsem ještě nepromluvil o čistém zpěvu, který se jako blesk z čistého nebe objeví v nejdelší kompozici, devítiminutové „II“. Nejde o žádné pěvecké závody, ale „jen“ o dobře odzpívanou náladovku, již Au-dessus umí galantně zapracovat do agresivitou napěchovaného celku. I v případě dalších skladeb je o čem psát. Třeba následující „III“ nenápadně graduje z temné blackoviny až k post-metalovému feelingu. Na skvělou „II“ však nemá ani náhodou, což se týká i následující čtverky. Ta bezvadně rozjeté EP brzdí nejen tempem, ale především citelnou nedotažeností. Jakoby z jiného světa tu je zjevení v podobě závěrečné „V“, která graduje až v totálně chytlavé (ale ani náhodou podbízivé) inferno s vysokým potenciálem pro živá vystoupení.
„Au-dessus“ je i přes některé výtky směřující na zvuk a méně záživný střed minialba fajnovým překvapením pohybujícím se ve vodách nadprůměru. Tu a tam sice slyším mírnou bezradnost „co dál“, ale takový pocit je bez diskuze v menšině. Naproti tomu Au-dessus dali dohromady minimálně dvě výborné skladby, které se, pevně věřím, stanou odrazovým můstkem pro nahrávky dnů příštích. Navíc se zdá, že nejsou vůbec daleko. Kapela je ve své činnosti aktivní, koncertuje, po vydání prvního počinu ani náhodou neuvadá, a dlouhohrající počin by tu co nevidět mohl být. Já budu každopádně u toho.
Je to vlastně jen pár měsíců, co tu mezi minirecenzemi proběhlo i debutové eponymní EP rakouských black metalistů Thine. V něm jsem byl z kapely natolik nadšený, že jsem se rozhodl ujmout i jeho nástupce – dvouskladbového dema. Pokud vás „Thine“ zaujalo a doufáte v nálož nového materiálu, doufáte marně. Ze dvou skladeb je totiž jen jedna nová, zatímco druhá je téměř nepozměněnou, opětovně nahranou verzí starší skladby „Precious Mind“.
Když jsem oněch deset minut několik dní protáčel v uších, cosi mi úplně nesedělo. Na jednu stranu je zde stále ona skladatelská sebejistota, kterou oplývalo zmíněné EP, na druhou stranu to však tentokrát na zábavný poslech nestačí. Vrátil jsem se proto k „Thine“ a rychle zjistil, v čem je problém. Stačily dva roky a nejspíše více peněz na pořádné studium a Thine zcivilněli a ztratili velkou část svého charakteru. Z jejich hudby zmizely dva výrazné prvky, které byly natolik zásadní, aby byla jejich absence bolestně zřetelná. V první řadě je to užití akustické kytary a piana, jimiž se na minulém počinu nešetřilo a které teď naopak úplně absentují. Skladatelská změna je pak doplněna změnou zvuku – tam, kde dříve black metal v podání Thine řezal do uší, nyní jen tak lehce škrábe. Rakušané sice zůstávají jedovatí, účinnost jejich jedu se však výrazně snížila.
Nejvíce je to samozřejmě znát na předělané „Precious Mind“, která se, pokud dobře poslouchám, skladatelsky opravdu prakticky nezměnila. Zvuk je nyní čitelnější, melodie možná snadněji zachytitelné, a nově opravdu dobře zní i basa. Chladný jekot je sice neměnný, ovšem část působivosti se ztratila. „Precious Mind“ však stále zůstává velice dobrou skladbou. Ruku v ruce s ní jde i novinka „Seelenleid“. Pokud bych chtěl snad něco vytknout, zdůraznil bych ústřední motiv, jenž působí skoro až podbízivě, a chybějící vývoj, který by už v šestiminutové písni mohl být. Tím nechci říci, že snad „Seelenleid“ stojí na místě, spíše ale jen nervózně přešlapuje. Jinak jde ale o podobně silnou záležitost, jakou je „Precious Mind“.
Přestože je tak skladatelsky vše v podstatě v pořádku, výsledek je v porovnání s debutovým EP prostě slabší a obávám se, že zrovna na rovině zvuku kapela ustupovat zpět do garáže již nebude, což je velká škoda. Jestliže jsem minulou minirecenzi končil slovy „velké doporučení pro všechny dobrodružné black metalisty“, tentokrát musím ubrat jak na velikosti doporučení, tak na dobrodružnosti cílových black metalistů. Špatné to ale zdaleka není.
