O italských Summit toho já, ani internet moc nevíme. Ne, že by se nám nechtělo, jen kapela není co se týče historických oficialit příliš sdílná. Summit sice vlastní svůj profil na nejmenované sociální síti odkazující na obličej a knihu (to neuhodnete), ale i zde toho k vyčtení moc není. Dá-li si však člověk záležet a prolistuje veškerými příspěvky, několik (byť jen mnohdy vydedukovaných) informací zjistí. Summit vznikli nejspíš v roce 2013, kdy (snad) dali sbohem názvu Sur les cimes du désespoir, kterým připomněli jedno z děl v Rumunsku narozeného filozofa Emila Ciorana. Co již vzbuzuje informačně přesnější dojem, je soupiska. Čítá dva členy, kteří se, jak sami uvádí, rozhodli hrát „stargazing post-metal“. Jak tuto škatulku Summit rozezněli? Odpovědí budiž debutové EP „Remnants“.
Jistě, sebeškatulkování Italů mohu tiše ignorovat, vždyť pro požitek ze samotné hudby nemá valný smysl. Když už se ale Summit snažili zapůsobit na první spatřenou, uhýbat nebudu. Jelikož hrají Italové čistě instrumentální muziku, je pochopitelné, že alespoň prostřednictvím škatule poskytují ztracenému posluchači berličku, na čem že má jeho zrak spočinout. A protože anglické „star“ ukazuje na ty svítivé tečky na tmavé obloze, obraťme oči směrem vzhůru. Na srážky asteroidů a devastující erupce je ale záhodno zapomenout, ty Summit tiše ignorují. „Remnants“ je spíš než sondou po drsných vesmírných zákoutích idylickou podívanou pro zemské oko, které se přišlo kochat, nikoli pošpinit. Z jistého úhlu pohledu tedy označení „stargazing“ smysl má. Avšak, co si budeme povídat, poslech žánrových post-spřízněnců nabízí povětšinou totéž a já v případě Summit citelně větší pocit „astrálnosti“ nemám.
Minialbum čítá čtyři songy s celkovou hrací dobou 25 minut, což je čas, který dostatečně umožňuje utvořit si přibližnou představu o síle kapely. Jak jsem již naznačil, skladby jsou postaveny na táhlých instrumentálně post-metalových plochách, které tu a tam volně přejdou k post-rockovému kolegovi. Nikterak kostrbatě, spíš plynule a bez náhlých změn.
„Remnants“ začíná dosti slabým kouskem. Na úvodní „Adrift, Sideral Abysm“ mě zaujala snad jen první ambientně post-rocková třetina, která je atmosféricky úplně jinde než nezáživné riffy ve zbytku songu. Osmiminutová „Fields of Tulips in Pluto“ naopak vypadá velice slibně a mám pocit, že právě tento kousek nejlépe vystihuje to, co Summit chtěli předvést. Žádná komplikovaná struktura, zaostřeno je tu stoprocentně na atmosféru. Snovou a evokující třeba God Is an Astronaut. Nebo taky Alcest – to když si Summit vypomohou zasněnými vokály. Zato následující „Remembrance Is a Celestial Path“ je skokem dolů. Oproti předešlé skladbě je o polovinu kratší, což je znát. Italové zde nedokázali vygradovat atmosféru, ani nalézt zajímavější téma, které je zde poněkud opět vedeno snovým vokálem, tentokrát dosti bezzubě. Podobně bezradně působí i titulní „Remnants“, jež celé EP uzavírá. A je úplně jedno, že je vystavěna na nejmetalovějším základu, neb opět postrádám gradaci a zaznamenatelné oslovení posluchače.
Když jsem slyšel „Remnants“ poprvé, přemítal jsem, že na tom Summit nejsou vůbec zle a pár poslechů udělá z minialba svěží post-metalovou oddychovku. Žel, necelá desítka poslechů za mnou a očekávaný pocit nikde. Italové úspěšně nalezli představu o tom, co a jak zhruba hrát, ale v součtu nakonec stihli vyprodukovat pouze jediný konkurenceschopný song. Zbytek EP sleduje „Fields of Tulips in Pluto“ jen zpovzdálí, a ačkoliv se od něj snaží mnoho získat, z jeho stínu se mu nedaří vymanit. Vzhledem k prvním poslechům spíše zklamání, přihlédnu-li však k okolnostem – jde přece o debutové EP – o žádnou katastrofu nejde. O výraznější příslib do budoucna ale také ne.
Při poslechu některých desek mám občas pocit, jako bych se dostával do konfliktu sám se sebou. Zatímco někdy je to zapříčiněno čistě ambivalentním vztahem k materiálu, jindy se jedná o kontrast mezi objektivními aspekty v konfrontaci se subjektivním pocitem, jenž tu více, tu méně našeptává, že tomuhle něco chybí. V případě debutové desky řecké kapely Kevel se ocitám spíš ve druhé zmíněné situaci, a to především kvůli tomu, že ačkoliv zde slyším jistý potenciál především co se týče instrumentálních výkonů hráčů, popřípadě dílčích nálad, samotný materiál působí jako celek tak trochu jednotvárně. A co teď? Shodit snažení hudebníků, ačkoliv mám pocit, že si to vlastně tak úplně nezaslouží. Dobrá, trochu objasním situaci.
Žánrové území, na němž se tito hudebníci ocitají, leží někde na pomezí post a sludge metalu s progresivním způsobem vrstvení kompozic a hraním si s nástroji. To, co by ovšem nemělo být zamlčeno, je jednoznačaně fakt, že se jedná o čistě instrumentální hudbu. A vzhledem k tomu, že v rámci zmiňovanných škatulek reprezentují Kevel zrovna tu syrovější složku oproštěnou o přídavné aranže, člověk se v průběhu poslouchání nemůže zbavit pocitu, že zde jaksi chybí nějaký sjednocující aspekt, jenž by nápady vedl a skladby trochu zhierarchizoval, udělal je přehlednějšími a nějak výrazněji rozlišil roli jednotlivých dílčích motivů. Místy skladby totiž skoro působí jako dlouhé jamování, kde jsou riffy a motivy skládány za sebe bez ladu a skladu, což samozřejmě vzhledem k častým změnám rytmů nemůže být pravda, ovšem nediverzifikovaný zvuk k této představě svádí.
Jakým směrem se deska bude ubírat, prozradí hned úvodní „Pavlova“. Syrový riff v pozvolném tempu a výrazná baskytara, příjemný sludgový příběh nás však brzy dovede ke zjištění, že k nějakým skutečně nosným partům nás tato mozaika nedovede. V trochu zadumanějším duchu pokračuje dvojka „Eod (Edward on Death Row)“, ovšem jako celek se opět ztratí v riffových a rytmických propletencích, jež tradičně končí v navzájem dost podobné poloze. Výjimku v mých očích tvoří možná tak polední desetiminutová „Hz of the Unheard“, kde se dostavuje alespoň jakási gradace a návrat nálad a motivů díky tomu, že skladba začíná i končí v o poznání melancholičtější pozici, než jak je tomu v průběhu alba zvykem.
Jakkoliv však mohu znít otráveně, nejedná se rozhodně o žádný průšvih, nýbrž zkrátka o příjemně šlapající desku, jež se ale díky svému čistě instrumentálnímu charakteru slévá v jednu dlouhou riffovou a proměnlivě rytmickou šňůru. Myslím, že by dost pomohlo nalézt nějaký prvek, jenž by pomohl nějak kompozice vést, a ano, zpěv by asi byl tím nejjednodušším řešením. Ne však jediným, samozřejmě.
Nemůžu tvrdit, že bych byl nějaký hardcore die-hard fanda Minsk. Jsem si docela jistý, že v tomto ohledu se 14. dubna do strahovské Sedmičky dostavili i mnohem větší borci. Spíše si jejich muziku jen sem tam, ale zato s chutí pustím. Přesto jsem byl na vystoupení Minsk hodně zvědavý a určitě to nebylo jen proto, že kapela nějakou dobu nefungovala a teď vydává první desku po své obnově, “The Crash & the Draw”.
Jako první se ovšem muziky-chtivému posluchačstvu představilo floridské trio Floor, jehož tvorbu popravdě řečeno znám spíše jen okrajově. Mám rámcovou představu, co to je zač, kdysi jsem to i zkoušel poslouchat, ale vůbec mě to nebavilo. Jak ale známo, živé koncerty bývají a něčem úplně jiném a častokrát se stává, že skupina, která člověka na studiových nahrávkách příliš nebaví, na koncertech doslova zabíjí. Jenže i když jsem se chtěl nechat pozitivně překvapit, tak se to prostě nepovedlo. Floor předvedli takový suchý stoner s nějakým tím sabbaťáckým riffem a celé to bylo takové trochu o ničem, hudebně i co do vystoupení. Hvězdou koncertu byl jednoznačně bubeník Henry Wilson, který si to dával docela dobře a hraní si zcela viditelně užíval a vychutnával, ale ať se snažil sebevíc, jen bubeník celou show prostě neutáhne. Zvlášť když zbylí dva kolegové vedle něj vypadali, jako kdyby na to pódium skoro ani nepatřili.
Jednoduše řečeno, Floor ten večer dělali něco jako eunuchy – byli absolutně bez koulí. Na dojmu pak příliš nepřidal ani takřka neslyšitelný vokál, u něhož mi přišlo, že chyba vážně nebyla v ozvučení. On totiž Steve Brooks huhlal spíš jen aby se neřeklo a i v momentech, kdy muzika utichla a on zpíval do mikrofonu skoro sám, nebyl téměř slyšet. A aby toho čisto náhodou ještě nebylo málo, Floor hráli o dost delší dobu, než vzhledem k zábavnosti setu měli. Přišlo mi, že jsem nebyl sám, kdo měl podobný pocit, jelikož i aktivita malého hloučku přihlížejících byla dost malá… nějaké mini-paření předváděl pouze jeden jedinec a zbytek se omezil sem tam na pokývání hlavou a mdlý potlesk. Rozhodně ne aplaus, spíš to byl takový ten potlesk ze slušnosti.
Pak už přišla řada na Minsk, u nichž bylo okamžitě vidět, na koho ten večer lidi dorazili – už žádné dva, tři metry prázdného místa mezi pódiem a obecenstvem, ale zhusta zaplněná plocha. A nutno uznat, že Minsk pozici záživnější položky večera potvrdili nejen papírově, ale i ve skutečnosti, protože to byl oproti Floor skok do úplně jiné ligy. Znáte takový ten pocit, kdy nějaká kapela jenom hraje, ale i tak z pódia vyzařuje jakási aura, díky níž vás to prostě brutálně baví? To je přesně to, co Floor tak zoufale postrádali, ale Minsk to určitě nechybělo.
Zámořská pětice dokázala svou industriálními ruchy protkanou sludgovou hutnost bez problémů přenést i do koncertního podání. Jasně, koncert, jaký by si člověk mohl zarámovat jako ten nejpamětihodnější ve svém životě, to ani zdaleka nebyl, ale i tak to prostě mělo sílu, hutný sound trhal prdele a kapela s patřičným nasazením rvala do lidí jeden zatěžkaný projektil za druhým. V onom nasazení si zaslouží vypíchnout hlavně baskytarista Zachary Livingston, jenž svůj nástroj (který šel jen tak mimochodem z beden s nádherně vytaženou hlasitostí, aniž by tím trpěl zbytek, takže milovníci basy určitě měli možnost si dunění pořádně užít) drtil vážně mocně, a vokalista/klávésista Tim Mead, který kromě mocného krakonošského plnovousu také předvedl učebnicovou ukázku toho, jak to vypadá, když někdo svůj zpěv patřičně prožívá.
Bilance večera je tedy asi následující – Floor nuda (sorry, prostě to tak bylo), Minsk super. Vše by bylo v pohodě, pokud by ti první hráli tak poloviční dobu a ušetřený čas využili ti druzí. Obě formace totiž hrály stejný čas, a jestli někdo hrál o trochu déle, řekl bych, že to byli spíš Floor (ačkoliv jsem to samozřejmě nestopoval). Zatímco tedy jejich vystoupení působilo zbytečně natahovaným dojmem, Minsk naopak hráli na můj vkus až příliš krátce – a to i přes fakt, že i když dohráli poslední skladbu těsně po policejní desáté hodině, publikum je přemluvilo ještě na jeden přídavek. Ale i tak to byla díky jejich skvělému výkonu pohodová akce. Lidí jsem upřímně řečeno čekal víc, ale prázdno naštěstí nebylo (i když je pravda, že Sedmička je tak malá, že vypadá zaplněná, i když před pódiem stojí 20 lidí). Každopádně, osobně jsem rád, že jsem nakonec vyrazil.
Druhý pohled (Skvrn):
Praha se v uplynulých dnech ocitla v jádru post-metalové alternativy, o tom nemůže být sporu. Pro důkazy není třeba chodit příliš daleko a pouhé vyslovení jmen jako Russian Circles či Amenra poslouží jako opodstatnění mého neobjevného šetření. Zatímco dvojice zmíněných kapel měla svůj pražský výsadek za sebou, američtí Minsk, třetí do silné party, zasazení úderu teprve chystali. Stejně jako Russian Circles i Minsk brázdí Evropu spolu se svým pevným partnerem. Zatímco “ruskému” tělesu dělali společnost sludgeři Helms Alee, “běloruskému tovarišči” posloužili jako doprovod stoneroví Floor, jejichž existence mi byla až do onoho večera upírána. Již teď je tedy zřejmé, na koho to má maličkost zašla.
Brány Sedmičky svým otevřením sekundovaly odbíjení sedmé večerní. Tedy tak to alespoň stálo na programu. Zahájení koncertu Floor bylo stanoveno až na osmou, tudíž celých šedesát minut bylo lišácky zamýšleno na barové obveselování. Já jsem však onu hodinku soustředění občůral a zkrátil si ji na nějakou třetinu. Jak se dalo předpokládat, stejným způsobem jsem neuvažoval sám a nějakých dvacet minut před spuštěním prvních tónů zel sál prázdnotou. Pár zokupovaných stolů, barových židlí, ale jinak nic, co by nasvědčovalo příchod jedné z žánrových veličin. Do osmé však ještě nějaký ten lok zbýval, klub se pozvolna zaplňoval a nakonec šlo mluvit alespoň o důstojné návštěvě. Minsk si ale zaslouží bezesporu zaslouží víc než sotva naplněný sálek Sedmičky. Opět si pomůžu jedním srovnáním – na Russian Circles před týdnem praskal vyprodaný Podnik ve švech. Vždycky jsem bral tyhle dvě kapely za co do popularity srovnatelné, což mi bylo alespoň pražským publikem důrazně vyvráceno.
O Floor jsem se první informace dozvěděl nějaký den před návštěvou, kdy jsem si byl schopen vyzjistit jen škatulku doom/stoner, která mě od dalšího sondování odradila. Ale co, živá prezentace je úplně jinou disciplínou a já jsem se osobně snažil přijít k vystoupení Floor bez jakéhokoliv zaujetí. Jenže první pochybnosti vyrašily hned spolu s úvodními tóny. Aha, že už víte, kam mířím… Nuže ano – zvuk. Přehlédnu teď fakt, že to na mě bylo klasicky dost nahlas, přes co se už přenést nedokážu je nazvučení vokálu, který v tom všem bordelu jako by neexistoval. Kdyby měl zpěvák Steve Brooks nějakou druhořadou roli a muziku jen nárazově podtrhnul, tak bych mohl přimhouřit oko, ale z toho, co jsem pochytil, je evidentní, že zpěv v muzice Floor nehraje jen druhé housle. Ani hudebně to pro mé ucho nebyl žádný med. Vzhledem k absenci – ano, absenci – zpěvu bylo mnohem snadnější soustředit se na samotnou instrumentální složku. Ta však mě zanedlouho začala nudit a i přiměřeně vnímající člověk se začal postupně utápět v nepříjemně repetitivních pocitech. Uznání patří bubeníku Henry Wilsonovi, který za škopky nepředváděl dvakrát komplikované motanice, avšak jeho zápal mě alespoň párkrát přiměl sem tam ťuknout do rytmu. To je ale jinak dost málo.
Druzí Minsk na sebe nenechali dlouho čekat, což nebylo s přihlédnutím k blížící se šibeniční desáté vůbec od věci. Hudebně to šlapalo výborně. Srovnávat Minsk s před nimi hrajícími Floor je takřka zbytečné a úplně postačí tvrzení, že ve všech činnostech byli právě Minsk o parník před svými kolegy. Třeba Kevin Rendleman za bubny sice nepředváděl žádné cirkusácké kousky, ale ono veskrze stačilo jen a pouze dobře hrát. A tak to šlo se vším, na co členové Minsk sáhli. Žádné divadlo, jen “pouhé” hraní, ale zato vážně slušné. Když kapela ohlásila poslední song, ani se mi nechtělo věřit, že je už tolik hodin, aby se z pochopitelných důvodů muselo s rámusením přestat. Minsk za sebou měli hodně krátký set a nedokázal jsem se ubránit pocitům rozčarování. Nakonec se ještě díky ovacím publika o nějakých deset minut rebelsky přetáhlo a nenasytové mohli být alespoň o trochu klidnější.
Dojmy z celé akce jsou tak poněkud rozporuplné a k ideálu mají štreku sakra dlouhou. Od Floor jsem nečekal nic a o moc víc než nic jsem vážně nedostal. Zato z Minsk šlo vytřískat o poznání více, což s největší pravděpodobností nejde na vrub kapely, ale pořadatele. Bohatě by postačilo, kdyby se rozehřívací hodinka před startem zredukovala na polovinu a hrát se začalo již o půl osmé. Je možné, že obě kapely měly příjezd do Prahy naplánovaný naknop a dřív to jednoduše nešlo, nicméně poté by se to dalo řešit výběrem prostor, které nepodléhají pravidlu nočního klidu. Samotným Minsk ale mnohé vytknout nelze. Američané splnili má očekávání, večer jednoznačně opanovali, jen pocitů spokojenosti a nasycenosti mohlo být mnohem víc.
Datum: 7.4.2015 Místo: Praha, Podnik Účinkující: Helms Alee, Russian Circless
První pohled (Atreides):
Podnik se v dubnu stal chrámem post-metalu a první mši v něm odsloužili Russian Circles. Vedle toho si u mě klub za krátkou dobu své existence vydobyl pověst podobnou smíchovským jatkám – prostor pro všechny bez rozdílu, protože ač jsem jej navštívil teprve podruhé, mé symbolické poprvé obnášelo zastávku krále indie rapu Sage Francise. A pokud ten sál pro dobrých čtyři, pět stovek lidí navzdory svému jménu nevyprodal, “Ruským kolečkám” se to povedlo bez problémů. A že nával byl již na jediné předskokany – Helms Alee.
Helms Alee nastoupili podle plánu na devátou. Klidně ale mohli začít hrát dobře o půl hodiny dřív, lidí už bylo v klubu dost a obecenstvo by měli slušné. Z mojí strany chyba, že jsem doma nekoukl na rozpis kapel, mohl bych s klidem dorazit později než na dveře. Když nic, alespoň jsem se vyhnul štrůdlu lidí čekajících na odbavení. Ale krátce k Helms Alee: Fešná ženská za basou, ještě fešnější za škopky a barbar za kytarou. Z toho, co jsem doma jakž takž naposlouchal, jsem očekával tři čtvrtě hodinu náporu a vypointovaný sonický tlak. Očekávání se však s realitou střetla jen částečně. Začalo se sice zostra a bahnitý, nakřáplý sludge okořeněný porcí omamných látek mě docela bavil. Pestrost trojice vokálů tomu dávala říz a zejména zpívající bubenice měla všechen můj respekt. Jak se ale parta ze Seattlu propracovala k delším, rozvláčnějším kompozicím, hudba raketovým tempem ztrácela atmosféru a přestávala táhnout, zkrátka mě jejich post-metalové vyhrávky v živém podání vůbec nechytly. Jestli to bylo zvukem, netuším. Zhlédl jsem něco málo přes polovinu setu a zbytek doposlouchal u baru.
Russian Circles byli ovšem jinačí kanonýři. Objevili se na pódiu, nazvučili, odešli z pódia a nechali až do svého příchodu puštěný jednotvárný, pro někoho otravný lomoz. Masáž to byla dlouhá, takže nezbývalo, než se trochu škodolibě bavit sledováním nebohých tváří, které neutuchající hluk jen horko těžko snášely i přes prsty či špunty zaražené hluboko v uších. Nástup trojice Sullivan – Cook – Turncrantz musel být čirou esencí vysvobození. Za zmínku stojí i pestrá směska lidí, která se v Podniku objevila. Pokud byste chtěli hrát hru “najdi deset subkultur”, nejspíš byste ji úspěšně dohráli několikrát a pokaždé se zcela odlišným výsledkem. Nicméně tahle pestrost byla vykoupena, alespoň pro mě, docela krutě. Totiž, pokud na koncertech něco vážně nemám rád, jsou to čumilové a fotografové v prvních řadách. Z pódia sálala energie silnější Slunce a publikum připomínalo většinu setu spíš povrch Pluta. Ale dejme tomu, zkrátka se sešli lidi, co zrovna nemají v lásce paření na svojí oblíbenou kapelu, stane se. Jen by pak měli brát v potaz, že někteří prostě nechodí na koncerty sbírat borůvky, ale mají tu a tam tendence si zlámat krk přinejmenším nadvakrát. Pokud jsem svojí aktivitou někoho nedobrovolně vykázal někam bokem, sorry, takové věci holt k energickým koncertům patří.
Ale abych tu z toho nedělal nejmenovanou hejterskou stránku, zpátky k Russian Circles. Kde mě publikum zklamalo, tam kapela excelovala. Precizně poskládaný set protnul diskografii jako špíz a dal ochutnat toho nejlepšího z pětice řadověk. Večer načali písní “Deficit” z posledního, předloňského alba “Memorial” a ani trochu se s tím nemazali. Skladbu za skladbou spřádali pavučinu z riffů a nekonečných smyček. Sledovat Mika a Briana při práci bylo ohromující. Mike se pokoušel mezi písněmi něco kázat do mikrofonu, ten však nefungoval, takže toho po pár marných pokusech nechal a dál se hrálo beze slov. Jedině dobře. Gradující atmosféra vyrostla s každou další skladbou o několik řádů a to podle mého názoru mohl být zvuk ještě hustší a hmatatelnější.
Setlist Russian Circles:
01. Deficit
02. Carpe
03. 309
04. Harper Lewis
05. 1777
06. Station
07. Geneva
08. Mladek
09. Death Rides a Horse
10. Youngblood
Druhá “Carpe” zamířila až k debutovce “Enter”, načež publikum převálcovala atmosférická hrubost “309”. “Harper Lewis” zadusil klidnou hmotou vše, co bylo doposud vybudováno, atmosféra však nějakým způsobem, snad nezastavitelnou setrvačností, pokračovala dál a s příchodem kytarových stěn “1777” začala znovu růst. Pokud do téhle doby dal Mike Sullivan a jeho parta publiku šanci vydechnout, druhá část setu byla definována zcela jasně. Vrcholná trojice “Station” – “Geneva” – “Mladek” oběsila Podnik na smyčkách z kytarových riffů a zbylé přeživší umlátila železobetonovou rytmikou. Chaoticky vyhlížející panely zvukových efektů i zběsilý tanec, který na nich oba mistři strunných nástrojů předváděli, chtě nechtě odrážely charakter samotné hudby.
Chystané zmizení před přídavkem selhalo v momentě, kdy Brian s Davem odešli z pódia, zatímco Mike se nerušeně věnoval ladění kytary. Po několika rozpačitých pohledech a aplausu uchváceného publika se uprchlíci vrátili zpět a přiložili do rozpáleného kotle ještě “Death Rides a Horse” a “Youngblood”. Zlé jazyky tvrdí, že cirka uprostřed sálu stál zvuk za vyližprdel, neb víc než polovinus setu se z reproduktorů linul převážně jen nečitelný hluk, nicméně prvním řadám se podobné problémy vyhnuly a já si tohle užil vrchovatě. Russian Circles přišli, zahráli a zvítězili. Nic víc dodávat netřeba.
Druhý pohled (Skvrn):
Živě vystupující kapely to se mnou mají těžké. Nejednou mí oblíbenci urazí lán světa, aby mou maličkost obveselili a zastavili se pár desítek kilometrů od mého brlohu, načež se já mnohdy zmůžu jen na nevrlé “třeba příště”. Když se tu před nějakými čtrnácti dny objevili na rozlučkovém turné Altar of Plagues, žádné příště tentokrát nepřicházelo v úvahu, a tak jsem si zase jednou zahrál na toho angažovaného. No, a jelikož mě toto vystoupení chytlo natolik, že jsem na další přísun reproduktorového halasení nechtěl čekat příliš dlouho, naskytla se mi příležitost strávit fajnový večer v přítomnosti post-metalového tria Russian Circles. Smířit jsem se bohužel musel se slabším doprovodem. Helms Alee dnes určitě neplatí na žádný no-name spolek, ale Chelsea Wolfe a Deafheaven, kteří spolu s Russian Circles přicestovali v minulosti, působili bez debat atraktivněji. I tak jsem kvůli vysokému koncertnímu potenciálu obou těles nezaváhal a do holešovického klubu se toho večera dostavil.
Pro případ eventuálního bloudění jsem raději vyrazil dříve. Nakonec jsem ale s nalezením klubu neměl žádný problém, což bylo ve výsledku přetaveno v nemalý časový předstih. Podnik je naštěstí dostatečně zajímavým prostorem a jeho prozkoumání s přehledem sežralo onu vyčkávací čtyřicetiminutovku. Co k samotnému místu konání říct? Ačkoliv jsem si představoval o něco syrovější prostředí, zklamán jsem rozhodně nebyl, spíš naopak. Interiér je řešen k povaze budovy (pro připomenutí, klub se nachází v budově bývalých Elektrických podniků) velmi citlivě – viz třeba luxfery u stropu – a ona zdánlivá “neklubovost” nakonec na finálním požitku jedině přidala.
Začátek vystoupení Helms Alee připadl na devátou večerní, což není dvakrát brzy, ale jelikož se začalo se vší seriózností podle plánu, devět hodin bylo nakonec tak akorát. Nemá cenu zastírat, přijel jsem především na Russian Circles. Odpovídala tomu i moje domácí příprava. Na Helms Alee jsem si doma našel čas až den před koncertem, čehož jsem nakonec nelitoval, jelikož mix progrese, sludge a stoneru mi na studiovce nic moc neřekl. Je pravda, že desky těchto Američanů nejsou záležitostí na jeden poslech, ale víc jsem tomu doma zkrátka věnovat nechtěl.
Živě to je ale jiná káva. Helms Alee působí na pódiu mnohem vitálněji a na rozdíl od desek baví na první dobrou. Dojmům spokojenosti výrazně napomáhá vokální činnost, která se týká na ten největší možný rozdíl od Russian Circles úplně všech. Sem tam sice není něco slyšet, občas je slyšet i to, co vylézt nemělo, ale jinak vážně spokojenost. Nejenže se Helms Alee bezvadně poslouchají, ale taky se na ně moc dobře kouká. I já zmíním bubenici Hozoji Margullis, která ze sebe vydává úplně všechno – mlátí, zpívá, paří a už po druhém songu teče pot takřka po decilitrech. Za zmínku stojí rovněž divácká kulisa, která byla na předkapelu více než důstojná.
Následoval další zevl, při kterém jsem natrefil i na kolegu píšícího nade mnou. Před pódiem se to ale začalo nebezpečně plnit, a bylo tedy na čase nasadit bojovou grimasu a vyhledat příhodné místo. Kecal bych, kdybych napsal, že z uloveného fleku bylo všechno bezvadně vidět, ale vzhledem k tomu, jak samotný koncert probíhal, to ani nebylo nutné. Po většinu setu Russian Circles jsem namísto pokukování po pódiu raději zavřel oči a do rytmu vyváděl na vlastní triko. Proč taky civět do vyloženě statického publika? Koncert jsem si tím zkazit nenechal, ale s přihlédnutím k údernosti muziky Russian Circles, byl minimálně údiv na místě. Člověka by hned napadlo, jestli na vině nebyla právě kapela. Jenomže ne, prostě ne. Američané ze své diskografie vybrali ty největší koncertní pecky s přehlednou rytmikou, a co se týče předvedeného výkonu, nemůžu říct ani popel.
Kapela odprezentovala jeden dlouhý monolit, jehož vznik umožnily citlivé přechody mezi jednotlivými skladbami. Je známo, že rané desky Russian Circles tíhnou spíš k post-rocku než k metalovému post-kolegovi, avšak naživo tento rozdíl vymizel, a kompaktnost se tak stala jednou z hlavních devíz celého koncertu. Největší energie sálala z basáka Briana Cooka, jehož chvíle přišla v dnes již legendární “Harper Lewis”. Neskutečná šleha, div jsem si krk nevykroutil. A tak to šlo bez menších zádrhelů song od songu dál. Pochválit musím i zvuk, který nebyl přemrštěně hlasitý, a nebylo se tak třeba bát, zda po odchodu ze sálu nebudu o smysl chudší. Končilo se v tom nejlepším. Až dalším kouskem ze “Station” – “Youngblood” – byl kruh uzavřen a nenasytné obecenstvo nakrmeno, a čas tak zbýval už jen na krátké shrnutí. Helms Alee mile překvapili, ale k domácímu poslechu mě přeci jen nepřesvědčili. Russian Circles potvrdili silnou koncertní pověst, celý set odehráli ve velkém stylu a já už s napětí vyhlížím jejich zastávku číslo čtyři.
Post-hardcore a post-metalová scéna má, alespoň při pohledu zvenčí, trošku nešťastnou pověst veganských hipsterů běhajících po lese s MacBookem v podpaží, nebo v lepším případě citlivých hochů nemajících na to hrát pořádný metal. Nezdá se mi to úplně fér. Dnes recenzovaní Amouth sice na veganské hipstery běhající po lese s MacBookem v podpaží vypadají, jejich hudba má však pořádně silný náboj. Ve zkratce: pěstěný vous metalovější corpsepaintu.
Samozřejmě trošku přeháním, “Awaken” není zbytečně tvrdé, je hlavně upřímně kytarové. Tak kytarové, až vás to možná zpočátku zarazí. Dvojice šestistrunek tu hraje jasný prim, nedočkáte se elektronických změkčovátek ani jiných fidlátek. “Awaken” je překvapivě neotesané, někde na pomezí hrubosti “Panopticon” (Isis) a sofistikovanosti “Sunbather” (Deafheaven), přičemž přídavná jména před oběma alby by šlo libovolně prohazovat. Ať je to jakkoli, “Awaken” si bere něco z obou, byť blíže se kloní spíše ke straně Isis.
K surovému vyznění nevede jen instrumentální složka, dost mu pomáhá i zpěv. Gabrielův hlas je hodně nejasný, jako by mu byl vlastní spíše čistý zpěv, ale on sám se nutil spíše řvát. Ve výsledku jsou pak vokály první složkou alba, o které nemohu mluvit v dobrém. Nevadí mi ani tak to, že jsou neustále trošku falešné, jako spíše neutuchající pocit, že Gabriele zpívá způsobem, na který jeho hlas není stavěný. Dopomáhá tím albu k neotesanému vyznění, bere mu však část uvěřitelnosti.
Pojďme ale k hudbě, o kterou tu jde především. “Awaken” je relativně krátké (pouhých 35 minut), a tak jsem ho vlastně po celou dobu seznamování považoval za pouhé debutové EP, dokud jsem se z webu kapely nedozvěděl, že jde ve skutečnosti o plnohodnotné album. Ať je to jakkoli, 35 minut se nakonec ukázalo jako dostatečná porce hudby, neboť to na nasátí post-jakési nálady bohatě stačí.
Strategie kapely je poměrně jednoduchá. Hluboko naladěné kytary do vás hustí jeden přímočarý riff za druhým, zatímco basa trošku upozaděně duní v rytmické harmonii a bicí celou tuhle souhru kryjí zezadu a ze stran, a to zejména hodně řezavými činely. Zatímco rytmická kytara obměňuje riffy jen hodně nerada, druhá kytarová stopa hraje hlavně na city a do všeho tak vnáší příjemné post-rockové nálady v podobě vysokých tónů.
Amouth dobře pracují s dynamikou, díky čemuž jejich hudba není příliš jednotvárná. Intenzita jejich hry se tak pravidelně mění, a to na celé škále od atmosférických tichých meziher po napjatou vřavu. Díky tomu není problém poslechnout celou “The Priest”, nejdelší skladbu alba, bez chvíle ztráty pozornosti. Tím se však dostávám ke druhému (po zpěvu) problému “Awaken” – je prakticky jedno, jak dlouhou skladbu právě posloucháte, protože “Awaken” zní jako jedna dlouhá píseň a tak k ničemu není, že je rozděleno do šesti stop. Všechno, momenty tvrdé i měkké, hlasité i tiché, začátky či prostředky skladeb, vše zní v podání Amouth tak nějak stejně. Je to příjemné na poslech, ale pokud si ani po mnoha posleších nedokážu pustit náhodnou skladbu z alba a určit alespoň orientačně, kde v tracklistu se nachází, je něco zjevně špatně. Možná je to vina tempa, které kapela drží neměnné prakticky po celou hrací dobu, možná je to hrubý zvuk, ve kterém se ztrácím. “Awaken” prostě není zapamatovatelné.
Líbí se mi, že Amouth sice jedou na dnes módní vlně, ale zároveň se snaží pádlovat proti proudu. “Awaken” není póza, je to upřímná kytarová hudba od kapely, která ví, co chce hrát. Není ale dotažená do konce. Amouth mají dobře nakročeno, před nimi je však ještě hodně dlouhá cesta.
Post scriptum: Recenzi jsem uzavřel na posmutnělé notě, až při posledním poslechu jsem však dokázal nalézt naději tam, kde jsem ji dříve nezpozoroval, a totiž na úplném konci alba. Závěrečná “Departure” se svým předchůdkyním vymyká v první řadě tím, že má zřetelnou, byť primitivní strukturu. Je to jedna dlouhá gradace, v níž zřetelné obrysy dostanou kytary až po první minutě a bicím trvá další dvě minuty, než se vynoří z dalekých mlh. Opravdu rozjíždět se skladba začíná až po minutě a trvá ji další minutu, než se opravdu rozjede, jen aby po pár desítkách sekund zase začala utichat. Já vím, nejde o nic převratného, ale i tak je sympatické vědět, že si Amouth věří natolik, že nechají posluchače šest minut čekat na vyvrcholení, které se ve výsledku ničím neliší od všech ostatních tvrdých momentů alba. Z nějakého důvodu je mi taková drzost sympatická a “Awaken” v mých očích o něco pozvedá. Možná, že bych vám ho na poslech přeci jen doporučil.
Datum: 28.3.2015 Místo: Praha, 007 Účinkující: Altar of Plagues, Malthusian
První pohled (H.):
Jsou kapely, které vesele hrají o sto šest, ačkoliv je jejich tvorba (možná ještě diplomaticky řečeno) prostě debilní (čímž nenápadně zdravím kupříkladu švarné jinochy ze Sabaton!). A pak jsou skupiny, jejichž hudba je naopak excelentní, přesto jejich cesta skončí dříve, než by měla. Přesně do té druhé spadají bezesporu i Altar of Plagues. Tito Irové k sobě začali poutat pozornost již v začátcích své kariéry, protože hned na prvních ípkách a následném debutu “White Tomb” začali nabízet velmi zajímavou muziku. Hutný post-black metal, rozmáchlé, přesto však pocitově minimalistické hudební plochy a především úžasná atmosféra – tohle všechno a mnohem víc zdobilo Altar of Plagues už v jejich počátcích a na druhém albu “Mammal” (2011) to bylo dotaženo takřka k dokonalosti.
Když ovšem Altar of Plagues vydali v roce 2013 svou třetí desku “Teethed Glory and Injury”, jejich hudba se stočila jiným směrem – k většímu experimentu, industriálnímu nádechu a zvláštním ruchům. Co však zůstalo nezměněno, to byla hloubka atmosféry, jakou Irové dokázali vytvořit – jinými slovy, i s odlišným směřováním Altar of Plagues jasně ukázali, že v nich dřímají talentovaní skladatelé. Jenže to, co se zdálo jako začátek nového hudebního vývoje, jenž sliboval vysoce zajímavou budoucnost, se nakonec ukázalo být labutí písní Altar of Plagues. Necelé tři měsíce po vydání Irové ohlásili svou vlastní smrt, v říjnu odehráli poslední vystoupení a konec.
O to větší překvapení bylo, když Altar of Plagues na letošní rok ohlásili koncertní šňůru po Evropě. Snad jako zpětné rozloučení, které předtím neproběhlo, kdo ví, protože kapela se s důvody nijak zvlášť neobtěžovala – “No reunion. No explanation. Just music.” Inu, nakonec proč ne, když se ono “just music” mělo uskutečnit – a nakonec také uskutečnilo – mimo jiné i v Praze. Jsou koncerty, u nichž se neúčast nepromíjí a tohle byl jeden z nich.
Altar of Plagues si s sebou jako předkapelu vezli své krajany Malthusian, kteří byli asi pro většinou lidí velkou neznámou – není divu, když skupina do té doby vydala pouze jeden demosnímek a své první EP “Below the Hengiform” vypustí až těsně po konci turné. Malthusian nastoupili ve čtyřčlenné sestavě (z níž nejvíc pozornosti poutal jistě baskytarista s vpravdě epickým plnovousem) a s desetiminutovým zpožděním a spustili poměrně obhroublý a neučesaný black / death metal s občasnými téměř až doomovými závany. Jejich produkce byla správně dřevní a takříkajíc “pořádně metal” a z tohoto úhlu pohledu snažení kapely působilo rozhodně sympatickým dojmem. V živém podání to navíc mělo poměrně koule a i samotní muzikanti se evidentně dost snažili, byť nepředváděli žádnou šílenou show a vesměs si vystačili jen s mlácením palicí.
Na druhou stranu, ve skutečnosti Malthusian stále nepředváděli nic skutečně dechberoucího. Sice potěšilo střídání hned tří murmurů a v pomalejších momentech se Irům jisté charisma upřít nedalo, ale v těch rychlejších pasážích to vlastně nebylo nic jiného než vcelku obyčejný death metal, jaký je v plus/mínus obdobné kvalitě ke slyšení i v našich luzích a hájích. Samotný koncert byl v pohodě a poměrně jsem se bavil, ale na zadek jsem si z toho zase nesednul.
Netrvalo dlouho a před poměrně dost naplněnou Sedmičku se dostavili ti, kvůli nimž se naplnila. Altar of Plagues nastoupili ve tříčlenné sestavě zpěv+kytara, kytara, bicí, což znamená, že baskytara byla bohužel pouštěna jen ze záznamu. To sice byla trochu škoda, ale i tak dokázali Irové velmi přesvědčivě přenést uhrančivost svých alb do živé podoby. Začalo se v duchu posledního alba “Teethed Glory and Injury” se skladbami “Mills” a “God Alone”, nicméně postupně došlo i na starší monumenty. Ať už ale Altar of Plagues spustili novější avantgardnější věci nebo starší hypnotičtější tvorbu, v obou případech to fungovalo bravurně a hlavně se to mezi sebou vůbec nijak netřískalo. Samotní muzikanti “jen” hráli, nicméně to je vzhledem k jejich produkci zcela v pořádku – při hraní muziku prožívali a to bylo naprosto postačující. A vůbec nebyl problém se hned od začátku ponořit do hudby také – a to je přesně to, co od koncertu takové skupiny očekávám.
Mohlo by se tedy zdát, že šlo o skutečně excelentní vystoupení. Ono to tak vlastně i bylo, ale přesto měl celý koncert dvě poněkud nepříjemné nevýhody. Na prvním místě musím zmínit nepříliš povedený konec, protože před poslední skladbou začal mít James Kelly problémy s kytarou. Po chvíli marných pokusů s přepojováním kabelů Altar of Plagues ohlásili, že závěrečná věc již díky technickým problémům nezazní a že stejně už nemají čas na její odehrání (jelikož na Sedmičce se vzhledem k tomu, že je umístěna přímo pod jedním blokem strahovských kolejí, musí končit nejpozději v deset). To je sice trochu blbý konec, ale ještě bych jej pochopil (když prostě nefunguje, co se dá dělat) a přežil. Jenže jen co se lidé začali rozcházet, podařilo se kytaru rozhýbat a Altar of Plagues naprosto zničehonic začali zase hrát. To, že policejní desátou přetáhli o deset minut, mi vůbec nevadí, ale horší byl fakt, že během vynucené přestávky odeznělo ono ponoření v hudbě, vystoupení se rozkouskovalo (a to je u hudby jako tato mnohem větší problém, než by se mohlo zdát!) a poslední píseň tím pádem přinejmenším pro mě prostě vyzněla do ztracena.
Druhou věcí, která mi vadila, byli klasicky lidi. Ani ne proto, že jich bylo (na prostory Sedmičky) hodně, protože s tím jsem prostě počítal, spíš mi jde o to chování během koncertu. Jako nevím, ale kotel na Altar of Plagues? To jako fakt? Jděte do hajzlu, ty vole! Z reproduktorů se ozývá taková atmosféra a lidi na to skáčou, jak kdyby to tam hoblovali nějací pankáči. Tohle fakt nikdy nepochopím…
Z celkového hlediska byl večer poměrně vydařený a na akci určitě budu vzpomínat jako na povedenou, především díky vystoupení Altar of Plagues. Naprostá dokonalost a perfektní konstelace hvězd to však bohužel nebyla – především díky oněm dvěma výše zmiňovaným záležitostem. Tak jako tak jsem ale přece jenom rád, že jsem měl možnost Altar of Plagues (nejspíš naposled) vidět, o tom žádná.
Druhý pohled (Atreides):
Jak už padlo o pár odstavců výše, výlet na podle všeho poslední setkání s Altar of Plagues byl povinností a nejinak tomu bylo i pro mě. Tahle banda Irů mi učarovala již nějakou dobu zpátky a je pro mě dalším důkazem, že hudba z tohohle koutu světa má svoje jedinečné kouzlo, o jehož vyniknutí se postaral poněkud stísněný prostor strahovské Sedmičky.
Nicméně popořadě. Večer ve zdravě podroušené společnosti (nepodroušená část se jala rozdíl bez meškání dohnat) začal notně zvesela, což poněkud zatrhli další Irové, Malthusian. Čtveřice začala bez skrupulí sypat poctivý death/doom a na nic si nehrála, což publikum soudě dle reakcí dokázalo náležitě ocenit. I mě jejich nasazení docela bavilo a v pomalejších pasážích to byla hudba řádně hnilobná, odér rašelinišť i zatuchlých hrobek se od pódia táhnul na sto honů a nechybělo mnoho, aby šlo o solidní atmosférický zážitek… kdyby to bylo trochu hlubší a člověk se mohl víc ponořit. Jistá povrchnost vynikla, jak již výše zmínil H., hlavně v rychlejších kusech, které sice příjemně odsýpaly, ale prostě nenabídly nic zvlášť výjimečného. I tak ale nelze hodnotit mně neznámé Malthusian záporně, neboť mě jejich set skutečně bavil.
Přestávka nabídla pohled na vyskládaný merch, který ke zklamání některých přítomných nabízel pouze trička a nikoliv CD nebo vinyly, což plně chápu. Nicméně vzhledem k tomu, že Altar of Plagues s největší pravděpodobností již živě neuvidím, neváhal jsem jeden kus bílého ošacení s parádním potiskem zakoupit, ať má člověk něco na památku do parných letních dnů.
To už se ale dostávám k Altar of Plagues, kteří se objevili na pódiu a bez řečí se opřeli do strun. Úvodní“Mills” sice začínali na dvakrát, nicméně jakmile se rozjeli, nebyli k zastavení. Iniciace hnusu a zloby nastala již s ostrou “God Alone”, naprosté pohlcení proudem pocitů přišlo s velkolepým opusem “Neptune Is Dead”. Nápor šlo těžko opětovat jinak než náporem, přední řady narvané Sedmičky se proměnily v těla zmítající se v křečích a změť poletujících vlasů. Škoda, že atmosféru v nejvíce vypjatých momentech nepodpořil enormně silný stroboskop, který si přitáhli třeba Dragged into Sunlight, protože sem by padl jako prdel na hrnec.
Nijak nevadilo, že basa byla samplovaná, na síle to nijak neubralo a Altar of Plagues si bohatě vystačili ve třech. Starší, atmosférickou tvorbu dokázali umně propojit s novější, industriálně laděnou prostřednictvím jednotícího zvuku. Společným jmenovatelem byla hutnost a síla, negativní emoce stékající do publika v mohutných proudech. K mojí spokojenosti zazněla vedle výše zmíněných i “Twelfe Was a Ruin” a “Feather and Bone”. Uznávám, nebýt zmiňovaného technického výpadku, bylo by to ještě hutnější, na druhou stranu jsem se nacházel v tak extatickém stavu, že když spustili závěrečnou (a asi mojí nejmilejší) “Scald Scar of Water”, veškeré rozčarování bylo rozprášeno, anihilováno a nahrazeno pocity radosti (docela paradoxní, hovořit o radosti ve spojení s hudbou Altar of Plagues, což?), že na onu skladbu přece jen došlo.
Zaručeně bych se však obešel bez kotle, který se odehrával kdesi za mými zády a který z velké části zapříčinil, že jsem ne příliš vybíravým způsobem potloukl fotografa, jenž se usídlil na kraji pódia přímo přede mnou. Všechna čest, že moje paření dokázal ustát a nedal se odradit, čímž bych se mu chtěl omluvit – skutečně nešlo o záměr. Nic to však nemění na tom, že jedna z posledních teček za hudební dráhou irského tělesa byla vskutku velkolepá a excelentní. Rozloučení, jaké si kapela formátu Altar of Plagues bezesporu zaslouží, jakkoliv v něm byla cítit mírná pachuť hořkosti, že už po brilantním posledním počinu již žádný další nebude. Kdo nebyl, může jen litovat.
Nejspíš to znáte sami – před vámi je skvělá nahrávka na první pohled i poslech. Nic podobného jste ani v nejmenším neočekávali – deska vyzařuje přitažlivou auru neznáma, koukáte na ní jak puk a dolní čelist vám padá každou minutou o číslo níže. Pocit ohromení se zdá být věčný, narůžovělý plyn – optimismus – se vám mohutně valí odevšad, a tu náhle přichází zlom. Studená sprcha, která z vás prchající optimismus důrazně smívá. Pocity rozčarování jsou všudypřítomné a ve vás okamžitě začíná hlodat sakra tvrdý ořech, co že je vlastně špatně. V tomto bodě přichází zásadní odluka. Jednou pátráte po příčině, která se vám nakonec odhalí jen v matné nebo zcela nespecifikovatelné podobě, podruhé si bohatě vystačíte s metodou kouknu (poslechnu) a vidím (slyším). Příběh končící druhou variantou zasáhl také anglické Caïna na nové řadovce “Setter of Unseen Snares”. Nejsou první, ani poslední, nicméně v jejich případě je mnou zmiňovaný pocit natolik markantní, že jsem jím celý text musel začít.
Dosavadní tvorba Caïna mi byla doposud odpírána, což rozhodně nejde na vrub kapely, která po 11 letech fungování (a jednoroční pouze na pomezí let 2011 až 2012) jistě nepatří k těm nejméně známým. Není se však složité dopátrat žánrové rozmanitosti, jejíž cestu Caïna hezkou řádku let razí. Za hlavní výrazivo sice podle všeho zůstával black metal, ale nejednou se hrálo i v čistě nemetalových vodách. Na “Temporary Antennae” z roku 2008 to byl v souvislosti s black metalem obligátní post-rock, “Litanies of Abjection” z před dvou let potom mířilo do sfér ponuré elektroniky (ukázka zde, nezačínat prosím pasáží v páté minutě). Nutno dodat, že druhému jmenovanému záseku nebylo dopřáno příliš kladných ohlasů, tudíž konzervativnější žánrové ustájení, které se koná na “Setter of Unseen Snares”, může mít i toto opodstatnění. Pro úplnost je třeba poznamenat, že vydání “Litanies of Abjection” a aktuální řadovky proložilo několik dalších počinů, singly počínaje, minialby a splitem konče. Za dva roky se produkce neřadových nahrávek zastavila na čísle osm, což je věru úctyhodná porce.
Teď již k dlouhohrající novince. Už jen pohled na tracklist naznačuje zajímavou skutečnost. “Setter of Unseen Snares” je rozděleno dle délky songů do dvou polovin – pět kratších kousků na začátek a poté závěrečná čtvrthodinovka “Orphan”. Řekl jsem zajímavou skutečnost… no, zajímavé to dost možná je, jenomže přihlédneme-li k délce celé desky – 32 minut – na kompaktnost se Caïna dívají maximálně z rychlíku. Štěpit již tak malý celek na dvě ještě menší polovičky mi prostě smysl nedává. Ale pěkně popořadě.
Vše načíná intro nazvané jednoduše “Introduction”, jež může směle konkurovat nejlepším plnohodnotným skladbám na desce. Mluvené slovo, sem tam kytarové hrábnutí a ambientní podkres. Jednoduché, ale velmi působivé. Jako předznamenání něčeho velkého opravdu bravurní. A dále? První polovina na nějaké experimenty dvakrát nedává, skladatelsky jde o veskrze konzervativní přímočarý black metal. Servírován je ovšem v moderním ošacení, které již tak nadprůměrný materiál obléká do gala. První poslechy se, jak padlo v úvodu, vznášely na vlně nadšení. Pětice songů až po “Applicant / Supplicant” (včetně) mě díky neskutečné přímočarosti, hutné atmosféře a k nahrávce bezvadně pasujícímu zvuku královsky bavila. Kytary i bicí hodně vpředu, kopáky konečně kopou – nelechtají a je úplně jedno, že většinou nejde o žádné dvojšlapkové salvy.
Ano, to celé zní dozajista moc pěkně, jenomže je tu jeden stěží zanedbatelný háček. Nacházíme se to totiž někde v polovině stopáže a slova se ujímá čtvrthodinové finále “Orphan”, které se na desce zjevuje jakoby z jiného světa. Rychlé tempo ani tah na bránu si s touto skladbou příliš netykají a vynecháme-li zvuk, zbývá “pouze” atmosféra, která se brodí někde v post-metalových vodách a bohužel také o třídu níže. Skladba to je víceméně stále obstojná, ale v rámci celku je nejen emociální, ale taktéž kvalitativní skok výrazný. Prvních 10 minut je v podání “Orphan” opravdové tápání a až po uplynulé desetiminutovce se začíná pocit nepatrně vylepšovat. I ten ale má do silného začátku “Setter of Unseen Snares” stále hodně daleko. A když už se po větším počtu poslechů přeci jen začíná v případě “Orphan” blýskat na lepší časy, do kýblu jde pro změnu úvodní pětice, jež nedisponuje takovou trvanlivostí.
Mluvíme tedy v případě nových Caïna mluvit o promarněném potenciálu? Nepochybně. Rozdíl v náročnosti kladené na posluchače je mezi oběma polovinami natolik markantní, že je nemožné si “Setter of Unseen Snares” od začátku do konce naplno vychutnat. Při prvních posleších budete patnáct minut v sedmém nebi, naopak další čtvrthodinovku dojde k zoufalému vzpouzení, pakliže vůbec necháte tóny “Orphan” doznít. A když se už po několika dnech v závěrečném “sirotkovi” (ten název opravdu není náhodný) alespoň částečně najdete, překvapivá síla první poloviny je ta tam. Příště fakt raději dvě další EP…
Země: Velká Británie Žánr: atmospheric black / post-metal Datum vydání: 22.11.2014 Label: Code666 Records
Tracklist:
01. Our Names Written in Embers Part 1 (Beacons of War)
02. Our Names Written in Embers Part 2 (Beacons of Sorrow)
03. The Dying Stars
04. Sentinels
05. Menhir – Supplicant
06. Gathering the Stones
Fen sice nepatří k těm úplně prvním, kteří do blackové atmosfériky začali včleňovat post-rockové nálady, relativní nevýhoda však pro toto anglické duo nepředstavovala sebemenší problém. Poměrně krátký pobyt na scéně (jen pro připomenutí – debut “The Malediction Fields” vyšel v roce 2009) kapele bohatě postačil k tomu, abych dnes mohl mluvit o žánrové špičce. Kapela vyrukovala s vlastním zvukem, který nikdy nezastagnoval a s každou řadovkou se posouvá dál a dál. Ovšem rozhodně ne průhlednými a bez problému odhadnutelnými kroky. Jednou ve svém progresu zrychlí, podruhé zvolní nebo odbočí a prostřednictvím “Carrion Skies” se dokonce podíváme tak trochu zpět.
Během dychtivého pátrání po aktuálních náladách v táboře Fen jsem narazili na zajímavý rozhovor, v němž jeden ze členů kapely (teď vám bohužel neřeknu, o koho šlo, nejsem s to se rozhovoru dohledat) nebyl úplně spokojen s jejím posledním vývojem. Já jeho rozhořčení poměrně chápu. Britské trio začalo hrát muziku, která se časem proměnila v poměrně populární záležitost a snaha vymanit se ze sevření veškerých trendů, do kterých Fen mohli být nemístně začleňováni, je v případě zavedeného jména pochopitelná. Cílem Britů tedy pro letošní rok nebylo pokračovat ve vývoji dejme tomu změkčování (i když zrovna zde používám to hodně slovo nerad, tady to zdánlivé “vyměknutí” rozhodně nebylo popularizační) a vytvořit nahrávku, která potvrzuje, že i v roce 2014 tíhne srdce Fen k black metalu.
Výsledek v podobě “Carrion Skies” pak mluví jednoznačně – kapela se vrátila až někam za “Epoch” a vytvořila dřevnější nahrávku, jež ale využívá veškerých zkušeností, kterých za ty roky Fen nabyli. Oproti minulému, progresí šlehnutému “Dustwalker” je citelný větší tah na branku i za cenu nižšího počtu překvapivých zvratů a novátorských postupů. Škoda? Uvědomme si, že nahrávku jako “Carrion Skies” potřebovali dost možná sama kapela pro ujasnění dalšího směřování. Takový výchozí bod, jenž povede k dalším zítřkům.
“Carrion Skies” nezní primitivně, k čemuž by mohlo výše vyřčené sdělení mohlo svádět. Skladatelská zručnost je hmatatelná každou sekundou, a i když novinka nepřestavuje širokou paletu hudebního vyjádření, o to více boduje svou celkovou atmosférou a důrazem na emoce. A jakáže ona atmosféra je? Jestli jste hudbou Britů doposud nepoznamenaní, stačí jediný pohled – na obal. Ten skvěle vystihuje podstatu celého světa Fen. Zvláštní zastřenost, jistá “rozpitost”, mlhavost a jen v dálce probleskující světla ohňů. Perfektní skloubení umění s praktickou stránkou – to bravurně zakomponované logo je extratřída.
Album sestává z pěti skladeb, které zpravidla přesahují dobu deseti minut, což je takový ideál, který k hudbě Fen výborně sedí. Písně plynule přechází z jedné do druhé, metalové party se nenásilně mísí s post-rockem, jako by tyhle škatulky vyrůstaly od kolíbky společně. Fen skladatelsky vyzráli a i v rámci jednoho žánru dokážou barvitě kouzlit hned s několika náladami. Každá skladba tuto kombinaci věrně následuje, rozhodně však ne nezáživně a stereotypně ve stylu post-rock plácnem na rozjezd a pak se to snad dosype nějakou tou blackařinou. Ne, tak tomu opravdu není. Ostatně stačí si poslechnout “Sentinels”, která volně přechází od ladnosti až k tomu největšímu hněvu. Jestli bylo “Dustwalker” zaměřeno na detail, novinka je pravým opakem. Jistěže i “Carrion Skies” nabízí velké množství zapamatovatelných melodií, ale po poslechu vám na mysli nevytanou tak silně jako jeden ucelený pocit. Pro album tohoto ranku rozhodně správná volba.
“Carrion Skies” neboří žánrové hranice, ani se o to nesnaží. Na jeho síle mu to však neubírá. Více než hodina muziky skvěle plyne, pozvolna si s posluchačem hraje a on na konci ví, že se neprotáčí naposled. V rámci loňské konkurence jde o žánrovou špičku, která pohodlně strčí do kapsy i “The Serpent & the Spere” od Agalloch, což bych si před nějakým rokem upřímně nedovedl představit. Otázkou je, zda si máme “Carrion Skies” vyložit opravdu jen jako krátkodobou zpátečku nebo jako dlouhodobější touhu po přímočarosti. Já “Carrion Skies” vnímám jako uzavření kruhu, jímž se Fen vrátili zpět ke kořenům, ale nepozapomněli, čemu se během uplynulých let naučili. A kam si to Britové namíří příště? Vzhledem k vyjádření kapely to bude nejspíš stále metal a já nejsem vůbec proti. V jeho vodách totiž Fen kouzlí báječně.
Další názory:
Ačkoliv Fen na své novince trochu uhnuli od post-metalových a post-rockových hrátek a stvořili nejvíc black metalovou nahrávku od debutového “The Malediction Fields”, svým způsobem se mi zdá “Carrion Skies” jako doposud nejvyzrálejší album kapely. A to i přesto, že na předcházejícím “Dustwalker” bylo té progrese a variability zdánlivě více. Jenže i díky tomuto faktu, který by někomu na první pohled mohl připadat vlastně jako handicap, jsou Fen stále zábavní a ona hodinka v jejich společnosti utíká velice příjemně a hlavně docela rychle. Nepředstavujte si ovšem nějakou syrovou sypačku, protože tihle Britové jsou i na tomto žánrově relativně čistším počinu stále poměrně rozmanití a chytří, přičemž jako vrchol jejich současného snažení bych označil hlavně skladby “Sentinels” a “Menhir – Supplicant”, které se skutečně povedly (čímž samozřejmě neříkám, že by ten zbytek byl na draka, to rozhodně není). Sice je pravda, že “Carrion Skies” nejspíš dopadne jako všechna předchozí alba Fen – tedy že jej budu ještě chvíli poslouchat a bude mě bavit, ale třeba za rok už nebudu mít potřebu se k němu vracet – přesto však nemám problém tuhle desku doporučit, protože za poslech bezesporu stojí. H.
Z Polska se ke mně dostává čím dál více sludge – a potvrzuje to i dnes recenzovaná banda z Olešnice nesoucí název Entropia. Ta má na kontě pět let starý demáč, ípko “Chimera” a právě “Vesper”, což je její dlouhohrající prvotina. Oproti ostatním kapelám, které jsem zatím z polské scény slyšel, na to však jde tahle pětičlenná smečka trochu jinou cestou.
Když se trochu detailněji podíváte na polskou scénu, zjistíte, že sludgové kapely většinou staví na post-metalovém základu a hutných atmosférických plochách. Každá sice jinak a po svém, dají se ale vysledovat společné znaky. V těchto kolejích se do jisté míry drží i Entropia, nicméně k post-metalovo/sludgovému základu přidávají ještě black metal, čímž se posouvají kamsi mezi kytarový buzkot a hutné riffy. Tak nějak samozřejmostí je výrazná baskytara, nicméně mám dojem, že její potenciál by šel rozvinout mnohem víc, protože přes perfektní zvuk žádný výjimečný výkon nepředvádí.
“Vesper” se navzdory ostrým blackovým riffům prvního songu rozjíždí vlastně docela vlažně, protože skutečně silná atmosféra přichází až ve druhé části alba. Už téměř jedenáctiminutová skladba “Pascal” má docela nakročeno, nicméně titulní čtvrtá píseň ji svojí procítěností a éterickou atmosférou o několik délek překonává. Ústřední klavírní melodie podpořená shoegazovou kytarou takřka unáší jako vodní proud. Výborně zvládnutý závěr, v němž se proud tónů rozlévá do šíře, na albu nemá konkurenci.
Zbylé dvě skladby “Tesla” a “Marat” taky mají něco do sebe, ale atmosféra už tak silná není, ačkoliv v závěrech se titulnímu songu docela blíží. Obecně ale “Vesper” rozhodně není špatná deska a ukazuje, že kapela dokáže složit silný materiál. Album by mohlo být vyrovnanější, mezery cítím i v kombinacích jednotlivých prvků, s nimiž kapela pracuje, nicméně ve výsledku jím Entropia potvrzuje, že sludgová scéna našich severních sousedů rozhodně není mrtvá a stále se v ní rodí nové a kvalitní kapely.
Nebudu chodit kolem horké kaše a nalhávat vám, že post-metal je mým oblíbeným žánrem. Není. Nerad bych, aby to vyznělo vyloženě odmítavě už z principu, ale drtivá většina těchto kapel mi prostě zní tak nějak stejně, takže je mi celkem jedno, jestli mi do uší hraje nějaký ruský no-name, což je případ čtveřice Winds with Hands a jejich letošního EP “Isolation and Despair”, nebo velikáni jako Isis. Jediné, podle čeho tak subjektivně odlišuji dobrou kapelu hrající post-metal od té špatné, je, zda to má podmanivou atmosféru, díky které mě jednou za čas přepadne taková zvláštní nálada a na těchto kapelách si několik týdnů ulítávám.
Ve Winds with Hands rozhodně potenciál je, protože na “Isolation and Despair” se jim podařilo vkusně nacpat hned několik zajímavých momentů a melodií, díky kterým stojí za to se do jejich hudby nořit i opakovaně. Kdybych měl mluvit konkrétněji, tak třeba třetí minuta úvodní “Isolation” je pro mne dokonalým ztělesněním toho, co od té hudby očekávám. Podmanivá rytmika stojící na jednoduchém rytmu spolu s elektrizujícími kytarovými melodiemi, které se vzájemně proplétají tak ladně a nenásilně, že jim prostě nelze odolat. Nad tím vším pak stojí vokál, který v některých pasážích dodává potřebnou hustotu jinak celkem nekonfliktnímu a neuspěchanému projevu Winds with Hands.
Osobně se mi líbí víc “Isolation” než “Despair”, což bude jistě krásnými melodiemi, které se v prvně jmenované povedly na jedničku. Ne, že by “Despair” neměla čím překvapit, protože už jen díky své propracované struktuře, která nahrává gradující kompozici, za povšimnutí stojí, nicméně pocitově se bavím víc u “Isolation”. No, abych to nezakecal. “Isolation and Despair” má svůj šarm a půvab, které jsou u tohoto stylu nepostradatelné, a právě proto nemůže zkušeného posluchače překvapit. Pro mne, jakožto pro fanouška vyloženě náhodného, to však své kouzlo má a proto lepší šestka.
