Britská neurvalá pětice Circle of Rage na své albové prvotině “Rage in D-Minor” přináší poutavou míchanici chaotického hardcoru v modernějším ražení, punkové přímočarosti a to vše je zásobováno pořádnou dávkou melodií. A věřte, že to nezní vůbec zle, protože tam, kde Circle of Rage ztrácejí na originalitě, tam to dohánějí zábavností svých písní.
Circle of Rage jsou si určitě vědomi, že tahle hudba není vyloženými hody pro milovníky progresivního přístupu ke kompozicím, takže se ani nesnaží dělat z toho svého energického HC / punku něco víc, než ve své podstatě je. Skladby jsou relativně přímočaré, hrací doba většiny z nich se pohybuje mezi jednou až dvěma minutami, takže na žádné experimenty a prací s gradováním kompozic není čas. S úderem prvního tónu “Unnatural Selection” přichází neurvalá kytarová bruska, která se díky místy chaotickým kytarovým riffům dotkne Converge nebo The Dillinger Escape Plan, ovšem k těm prvním tomu schází ta neutuchající brutalita a k těm druhým zase matematické pojetí. Circle of Rage se místo toho nebojí sáhnout po melodiích, ačkoli na vyloženě líbivé hody si nechte zajít chuť, protože agrese je pořád tím hlavním, co od “Rage in D-Minor” čekat. Stačí si poslechnout asi nejpřístupnější věc na “Rage in D-Minor”, “Food for Thought”.
Zpěvák Tommo se vůbec nepouští do vzletných vokálních poloh, a to ani v refrénech. Občas je sice díky mluvenému zpěvu o něco pozitivnější, ale jsou to jen záblesky, které jsou velmi rychle rozmetány přívalem řevu a kytarových šíleností. Při pohledu na tracklist by bylo logické očekávat, že položky jako “OYFE”, “Freedom Credits” a “Cui Bono” jsou krátké šlupky bez chvilky zamyšlení, ale paradoxně jsou to všechno pomalejší a ne tak přímočaré písně. Spíš mi přijdou jako taková intra, která nepřímo uvozují věcí následující. Jen škoda závěrečné “A Sheep in Wolf’s Clothing”, která je zbytečně roztahaná a zkrácení na polovinu by jí jen prospělo. Ale to je jen jedna piha na kráse. Celkově vzato Circle of Rage s “Rage in D-Minor” uspokojili.
Na sólový debut zpěvačky Brody Dalle jsem se těšil z jednoho prostého důvodu. Od dob, kdy jsem doslova žral její punkové The Distillers, už uběhla celá řada let a já ji tak nějak přestal sledovat, takže jsem pořádně ani nezaregistroval, že od rozpadu její původní kapely se pokusila vzkřísit svou kariéru v řadách Spinnerette. Ti se ale rozpadli hned po svém debutu, takže jsem byl zvědavý, jak dlouhou cestu ušla od dob, kdy věčně pod obraz řádila na pódiu s The Distillers, až k momentu, kdy se má umělecky prezentovat jakožto dvojnásobná matka (troška bulváru neuškodí – jedná se o partnerku Joshe Hommea z Queens of the Stone Age).
Jedno je jisté, punková krev jí v těle proudí i nadále, jen už je naředěná víc pop-rockem a výsledek je tak (vlastně i logicky) umírněnější a hudebně rozsáhlejší. Hodně mě překvapilo využití trubky v “Rat Race” nebo ještě víc hned v následující “Underworld”. Album je to moderně stylizované a chybí mu taková ta punková neučesanost, ačkoli některé momenty v “Don’t Mess with Me” nebo druhá půle “Meet the Foetus / Oh the Joy” dávají vzdáleně vzpomenout na The Distillers. Ale opravdu jen vzdáleně. Jádrem tvorby Brody už jsou spíš alternativně rockové skladby jako “Dressed in Dreams” (ta je vážně skvělá), “Blood in Gutters” nebo pomalejší kousek “I Don’t Need Your Love”. Právě ty mi přijdou spolu s úvodní trojicí těmi nejlepšími momenty “Diploid Love” a i díky poměrně častým změnám nálad (ačkoli se tak děje stále na území alternativního punk rocku) má album poměrně slušnou životnost.
Příjemná stopáž, příjemné písničky a vyrovnaná Brody Dalle, jíž ten její neurvalý řev trošku schází, ale v konečném výsledku je “Diploid Love” slušná rocková deska, která by mohla oslovit mnohem širší masy než ty, kteří měli kdysi v oblibě The Distillers. Je fakt, že druhé “Coral Fang” už Brody nikdy nenapíše, ale svým způsobem je to dobře, protože její aktuální tvorba mi k ní sedí mnohem víc, než umělá snaha být opět tou neurvalou punkovou slečnou.
Země: Německo Žánr: crust / grindcore / punk Datum vydání: 15.4.2014 Label: Selfmadegod Records
Tracklist:
01. Don’t Do It
02. Burn and Destroy
03. Lost
04. Living Just to Die
05. Inferno
06. Suffer
07. Human
08. Bread to Breathe [Napalm Death cover]
09. Burn and Destroy
Přestože jsem o německé formaci Mind nikdy v životě neslyšel, tak novinka “Save Yourself from Hell” má být jejich velkým návratem po desetileté odmlce, o jejímž důvodu historie kapely a propagační řečnění vydavatelství mlčí. Ona ani ta historie není na zrovna dlouhé povídání, protože se ví pouze to, že dvojice Mind vznikla v roce 1995 v Německu a jejími členy jsou Dzuma a Arek. Pánové vydali nějaká splitka, dema a EP, nicméně o plnohodnotném albu nikde ani zmínka, takže předpokládám, že novinka je počinem debutovým. I když, na tom stejně nezáleží, protože Mind se pohybují v tak špinavých sférách hudebních podhoubí, že i kdyby za sebou měli desítku alb, tak to jedenácté bude znít beztak stejně neústupně jako “Save Yourself from Hell”.
Co jiného taky čekat od desky, která si s sebou bere do světa nálepku crust / punk / grind. Už jen z tohohle trojsloví je naprosto jasné, co od Mind očekávat, takže nebudu sáhodlouze kecat o tom, jak je zpěvák neurvalý a agresivní, jak jsou skladby ničivé, riffy crustově špinavé a úderné a bicí sakra rychlé, když se dá výsledek shrnout tvrzením, že to zní jako bezmyšlenkovitý atak hudební bestie, která se s tím nemaže a okamžitě se na vás vrhne s tím svým syrovým, úplně na kost ohlodaným crust / grindem. Aby to však nebylo tak jednoduché, tak ten ustoupí stranou i jiným hudebním vlivům, takže výsledek je o něco víc komplexní, než by se na první pohled zdálo. Někdy jsou ale ty výlety mimo crust / grind tak krátké, že ani hardcore punkový pouliční vokál v “Burn and Destroy” nedovolí slevit z nastaveného tlaku a skladba ničí skoro se stejnou vervou jako jiné údernější kusy. Tatéž píseň se pak objeví v samotném závěru ještě jednou, přičemž v druhé verzi si střihne vokály hostující zpěvák Denis Boardman z Doom. Rozdíl je prakticky minimální, takže se ani nebudu rozhodovat, která se mi líbí víc.
Už si ani nepamatuju, zda jsem poslouchal nějakou ukázku, než jsem si album na recenzi vzal, nebo jsem vycházel čistě z hudební škatulky, nicméně jakmile spustila úvodní šlupka “Don’t Do It”, tak jsem nevěděl, co budu dělat a jak tohle budu hodnotit, protože na pozadí grindové šílenosti se spustil jakýsi prasečí jekot evokující mi cokoli z goregrindu a podobných zvráceností, kterým jsem nikdy nepřišel na chuť, a spadla mi čelist. Naštěstí je to vlastně jediná skladba s podobnou orientací, takže i když jsou tu ještě grindové nátěry “Suffer”, “Bread to Breathe”, což je předělávka Napalm Death (s lehce pozměněným názvem, protože originál je “Breed to Breathe”), a zničující “Human”, tak už je to pro mé uši přeci jen mnohem stravitelnější.
Ty nejsilnější momenty pak přichází ve chvílích, kdy Mind trošku poleví s tou přímočarostí a neurvalostí, což je případ delších kousků “Lost”, “Living Just to Die” a “Inferno”. Přestože jsou všechny patřičně agresivní a nemůže být v jejich případě řeč o nějakém vyměknutí, tak je lze považovat za experimentálnější vály. “Lost” zaujme hlavně úvodní gojirovskou kytarovou vyhrávkou, na níž plynule navazuje neurvalá crustová rychlovka, která se prozměnu na konci druhé minuty uklidní a v závěru ji zase vystřídá závěrečný sprint. Kupodivu to nezní šroubovaně nebo uměle a zrovna “Lost” jsem si oblíbil asi nejvíc. “Living Just to Die” sice nemění nálady tak sebevědomně jako “Lost”, ale po dlouhé střednětempé pasáži přichází kýžený masakr, ačkoli ani ten netrvá věčně a závěr tak uzavírá pomyslný kruh stejným kytarovým motivem, jenž píseň nakopnul. Celkem 25 minut uteče jako nic a vlastně bez momentů, které by zavdaly pocit nudy.
Nakonec musím uznat, že se mi “Save Yourself from Hell” líbilo daleko víc, než jsem při prvním poslechu byl ochotný uznat, protože ačkoli mám crust rád, tak grindu zrovna neholduji a krom Napalm Death jej ani vyloženě nevyhledávám. Je mi však velmi sympatické, že se Mind nebojí stočit kormidlo i jiným směrem a třeba mně tak učinit tento počin snesitelnější a hlavně zajímavější. I přes lehké experimenty je ale jasné, že “Save Yourself from Hell” je tady z jednoho prostého důvodu, a sice vzít posluchače do svých spárů a za 25 minut z něj vymlátit duši. No, a protože se to Mind daří, tak si můžou v notýsku odškrnout splněnou misi.
Poslední dobou se mi na stůl dostávají nahrávky kapel, jejichž aktivita na hudebním poli je taková pofidérní. Zpravidla vydávají novou dlouhohrající desku poprvé v uplynulých dvacet letech. Tentokrát je řeč o bostonských divočácích s příhodným názvem Psycho. Jejich nové album nese název “Chainsaw Priest”. Necelou půlhodinu trvající album přináší tu grind, tu punk, tu thrashcore, prostě takový bordeloidní koktejl, při kterém hlava nezůstane na svém místě. Příznivci progrese a ultratechnických fines ať dají ruce pryč.
Zvuk zní, že je dělaný na koleni. Syrový, s bicími, utopenými pod kytarami. Co mě zaráží, je chvílemi kolísající hlasitost alba, působí to dost amatérsky a spíš dojmem demonahrávky. Vím, že bordel se dá dělat různě, ale i tak by se měla dodržet nějaká základní jednota zvukového konceptu. Nevím, jakým způsobem se nahrávalo, ale podle celkové energie, která z desky prýští, bych soudil, že se nahrávalo naživo rovnou se všemi nástroji, maximálně s nějakými dohrávkami. Skladby mají v průměru jednu minutu, takže žádné sraní s mladou paní.
Zkrátka, Psycho si jedou svoje bez ohledu na dobu a zvysoka serou na nějaká pravidla či koncepčnost. Prostě to tam naklepou děj se co děj. V podstatě jde ale o punkovou desku, která je akorát pěkně agresivní, tudíž se tam proto objevují ty grindové vsuvky. Popravdě mě album nijak zvlášt nechytlo ani po několikátém poslechu. Přijde mi to prostě jako samoúčelný bordel; co naplat, že borci existují už víc jak třicet let, já mám starý bordýlek celkem rád, ale hrát v roce 2014 stejně jako v hlubokých osmdesátkách už mi přijde taky trochu omšelé.
Byť klasika, pro mě je kapela velkou neznámou a přemýšlím, jestli tohle vůbec někdo z okolí zná. Já asi po této recenzi na tuto skupinu zase rychle zapomenu, jelikož mi nepřinesla vůbec nic. Těžko hledám záchytné body či zábavné momenty, jedna skladba mi připomíná druhou, takže tu pro mě v podstatě je sedmnáctkrát stejná písnička. Docela by mě zajímal názor nějakého opravdu zapálence, protože byť se nebráním něčemu podobnému, co se hraje zde, tak tentokrát se to minulo účinkem. Nechci říct, že by šlo o vyloženě zbytečnou nahrávku, ale kdybych o tomto v životě neslyšel, asi by se asi taky nic nestalo.
Je sice hezké, že má kapela Psycho na svém kontě takové množství EPček a splitů s kapelami, které tvoří opravdu tvrdé jádro žánru. Zmíním za všechny například Agathocles nebo Blood, ale to není zase úplně vizitka tvorby na úrovni, kterou bych mohl označit aspoň za průměrnou. Pro mě je to prostě nahrávka, která není dobrá, ať už kompozičně nebo zvukově. Agresivní pankáči to možná ocení víc.
Opossum Holler sami sebe popisují doslova jako vysokooktanovou směs rocku a punku s doomovými vlivy. Jakkoli se to může zdát protichůdně, tak jejich aktuální EP “It Comees in Threes”, které navazuje na debutový počin “What’s Done Is Done”, je důvodem k zaujetí protichůdného postoje, protože tato trojice z amerického Bowling Green v Kentucky toto vše spojila velmi příjemným způsobem.
Tři skladby, které se na aktuálním EP sešly, jsou zahaleny stoner rockovým hávem, takže to celé připomíná rychlejší verzi hvězdných Down, ale to nic nebrání tomu, aby se posluchač při poslechu nechal unášet špinavými kytarovými riffy a neméně špinavým vokálem Lloyda Nicely, který však v pomalejších pasážích nejednou přechází do zpěvných poloh, což jsou faktory, které dohromady tvoří velmi dobře se poslouchající počin.
“The White Witch of Yellow Creek” se svou jednodušší struktutou, jež sází na punkovou údernost se stonerovou atmosférou, působí tak trochu jako úvod pro věci nadcházející. Onou jednoduchou strukturou sice nemám na mysli klasickou rádiovou hitovku průhledného schématu, ale oproti dvojici “Sawdust” a “It Come in Threes” tento dojem tak trochu budí. Vrchol totiž přichází hlavně v podobě “Sawdust”, která začíná zlehka a uvolněně, ale v půli druhé minuty se sputí pořádný metalový uragán, který jako by se sem zatoulal od úplně jiné kapely. Skvělý kytarový motiv, jenž táhne skladbu kupředu, se po chvíli zlomí, aby mohla píseň v psychedelickém oparu doploužit ke svému závěru. “It Comes in Threes” je v jistém způsobu kopií své předchůdkyně, takže nepůsobí tak překvapivě, ale opět, první půle, která netrpí nedostatkem energie, zhruba v půli hrací přenechá místo pomalému závěru s krásně zvonivou kytarou, ale věřte, že se tak děje velmi přirozeně a nemůžu říct, že bych si víc oblíbil ony poklidnější, nebo rychlejší momenty.
Pokud tohle bude fungovat i jako celek při standardní stopáži celého alba, tak si z Opossum Holler udělám novou oblíbenou formaci, protože tenhle předkrm mě dostatečně navnadil na chystané album!
Dva roky po svém vzniku, jenž se datuje ke konci roku 2011, předhazují australští borci Swine své debutové album “Swine”. Tolik k historii této party, protože o samotné kapele se toho moc vyhledat nedá, takže vzhledem k tomu, že ani ona sama toho o sobě na svých oficiálních stránkách nevyzradí, tak se musíte spokojit s vědomím, že krom sestavy se toho ze zákulisí moc nedozvíte. V klasické čtyřčlenné sestavě, jež čítá vokalistu Burdta, kytaristu Ollyho, basáka Nicka a bubeníka Maze, se řítí Swine jako neurvalá mašina, která sere na všechny okolo a debutový počin tomu taky odpovídá.
Album je to rychlé, agresivní, ovšem po vzoru amerických pouštních part taky pěkně špinavé. Špinavé jako ten nejzaplivanější klub v Austrálii, takže je evidentní, že to nebude žádná načančaná rocková záležitost plná vlezlých refrénů, ale tady se drhne ten nejobyčejnější řízný mix hardcoru a punku, jenž je v několika málo momentech dobarvován stoner metalem, aby to mělo tu správnou dřevní atmosféru. Instrumentální osazenstvo Swine si nic nezadá s takovými legendami, jakými jsou Black Flag nebo Bad Brains, takže se většinou funguje v hodně šlapavám tempu, kdy jsou jednotlivé skladby postavené kolem jednoho, v lepší případě dvou, přímočarých a jednoduchých riffů. Přestože kapela vzešla z punkové scény, tak má hodně blízko k crossover thrashovému pojetí stylu, takže kytary jsou dostatečně tvrdé a v některých momentech jsem měl dokonce pocit, že poslouchám umírněnější Converge. Zpěvák Burdt řve, seč mu síly stačí, a jeho barva hlasu je velmi blízká Erlendovi z Kvelertak. I on disponuje neurvalým, přírodním vokálem, se kterým se většinou pohybuje v agresivních rovinách, ale umí rovněž melodicky zjemnit, k čemuž se však neuchyluje moc často (“Vagina Dentata” je jedním z mála případů).
Stejně rychle, jako se na posluchače vrhne úvodní kraťoučká vypalovačka “D.I.Y.”, to i já vezmu poměrně hopem, protože tady není co řešit. Drtivou většinu “Swine” lze charakterizovat jako krátké, dvouminutové fláky, které se s nikým nemažou a prostě si frčí to svoje. Nutno dodat, že přesně v takových peckách jsou Swine velmi silní. Skladby jako “Atlas”, “Shitlist” nebo “Aging Ink Tumour” se rychle staly nosnými body, jež sice vyloženě nevyčnívají, protože jim podebných je na desce hodně, ale takové vály jsem si užíval nejvíc. Občas se tyto jednoduché písně dočkají krátkého oživení v podobě melodického vokálu jako v zabijácké “Zombie Bite” nebo osvěžujícího intermezza v “Die Hipster Die”, kde se v půlce hrací doby skladba utne basovou vyhrávkou, která uvede jediné kytarové sólo celého alba. Co zamrzí, tak že se nedostalo na víc ničivých věcí typu “The Complicated Futility of Ignorance”, jež postrádá jakýkoli řád a za zvuku nervního kytarového kvílení se stává jedním z nejagresivnějších momentů celé desky. Oproti takovým krátkým vypalovačkám pak stojí závěrečná stonerová zatěžkanost “Gutter”. Houpavý riff ustupuje do pozadí baskytaře, která má ve slokách větší prostor, aby jej v uřvaném refrénu opět předala zpět. Přestože k tomu skladba vyloženě svádí, tak postrádá nějaký moment překvapení, ačkoli dostatečným překvapením je tato kompozice sama o sobě, protože zatímco v dosavadních písních se k stonerové atmosféře vždy pouze schylovalo, tak v “Gutter” propukla naplno. I tak je to škoda. Sice nekazí dojem za jinak slušnou deskou, ale konec si “Swine” zasloužilo silnější.
Půlhodinka prvního alba této party je pryč rychleji, než se stihnete rozkoukat. Věřte mi, že jsem se nejednou ani nestihl pořádně zaposlouchat a už se blížil konec. Mám takový pocit, že se při nahrávání “Swine” nic neřešilo, na nikoho se neohlíželo, ale borci si pro radost natočili to, co je baví. Album je to energické, přímočaré a hlavně je z něj cítit takový ten zápal a nadšení. I když mám pro taková alba slabost a mluví tak ze mě i troška toho zaujetí, tak to nemění nic na tom, že Swine vydali velmi slušný materiál, který mě dost dobře pobavil.
Země: Velká Británie Žánr: hardcore / punk / crust Datum vydání: 1.10.2013 Label: Selfmadegod Records
Tracklist:
01. Nothing New
02. Technological Religion
03. Them
04. Daze of the Weak
05. No Masters or Slaves
06. On Your Knees
07. Lies
08. Gospel Truth
09. Pissed & Angry
10. Beatings
11. Disorder Rule
12. Trapping of Faith
13. Rules & Regulations
14. Dealing Out Death
15. Anthem
16. Another Fiction
17. On the Cusp
18. Everything’s Digital
19. Do You Know Who You Are
20. Many Go Round
Britští Satanic Malfunctions se nezdají, ale jejich novinka, která ve všech ohledech vypadá, jako by přicestovala časem z počátku 80. let, je opravdu aktuální počin, jenž vychází předlouhých 22 let od posledního studiového alba “Disgrace to Humanity”, které kapele vyšlo v roce 1990. Nikde se mi nepodařilo vypátrat, co že se to s kapelou dělo během uplynulých dvou dekád, ale s přihlédnutím ke kvalitě jejich letošního záseku, který si to může na férovku rozdat s klasickými počiny v rámci oldschool hardcore scény, na níž se pohybují, je to vlastně fuk, protože hlavní v tuto chvíli je, že jsou Satanic Malfunctions zpět. Silní, nasraní a bez soucitu si drtí to svoje, aniž by někomu museli ustupovat, což je ve výsledku velmi sympatické.
Celkově třetí deska této kapely by se dle povedené obálky dala z fleku zařadit do punkové škatulky, ovšem její hudební kořeny sahají trošku jiným směrem. Tohle je totiž pravý a nefalšovaný HC/punk s crustovými vlivy, který tady byl ještě předtím, než se do této směsice začal míchat metal, čímž vlastně vznikl grindcore, takže zejména fanoušci legendárních Disorder, Discharge či Chaos UK by rozhodně neměli při poslechu “Them” trpět. Nemůžu sice srovnávat s předešlými dvěma alby, ale dle těch několika mála ukázek, co jsem na internetu vyštrachal, nepřepokládám, že by se ten zbytek měl nějak diametrálně lišit a Satanic Malfunctions vlastně jen navazují na svou předchozí práci. Kdo očekává nějaké novátorství a snahu o obměnu již dávno definovaného, tak od “Them” hezky rychle zase ruče pryč, protože tohle je opravdu se vším všudy osmdesátkový počin (dobře, krom toho, že se nahrávalo letos). Od autentického zvuku, přes instrumentální říznost a textovou přímočarost je vše tak, jako tomu bylo před dvaceti lety u známějších spolků jako třeba Disorder, k jejichž odkazu se kapela sama hlásí a vůbec se za to nemusí stydět, protože obě party vzešly takřka ze stejných kořenů, jen s odstupem několika let.
Pokud se jen letmo podíváte níže na finální tracklist “Them”, tak zjistíte, že drtivá většina skladeb se svou stopáží pohybuje kolem hranice jedné minuty, což už předem vypovídá o konečném vyznění. Jen ve třech případech se pokoří “magická” dvouminutovka, a sice s titulní “Them”, “Gospel Truth” a “On the Cusp”, které ovšem ani jedna nijak nevyčnívají z energické exploze ostatních fláků, jež jsou tak přímočaré, jak je pro tyhle party charakteristické. Zpěvák předvádí dost dobrou práci a svým pouličním zabarvením řevu naplňuje podstatu útočného HC/punku, který jeho spoluhráči rozehrávají. Určitě lze namítat a já to bez okolků musím uznat, že tahle alba zní vlastně všechna stejně a rozeznat je od sebe bez hlubší znalosti je takřka nemožné. Totéž se dá říct i o jednotlivých skladbách, jež se na “Them” sešly, a najít si své favority je tak dost subjektivní. Já sám jsem si hned oblíbil vypalovačky jako “Daze of the Week”, v níž se krom rychlého tempa taky na chvíli jen tak letmo zpomalí a zpěvák předvede krom ultrarychlého řevu taky něco, co by se dalo vzdáleně nazvat growlingem a píseň tak perfektně nakopne. Neurvalá hardcorová “Trappings of Faith” je dalším vrcholem s parádním špinavým riffem a intenzivním bicím atakem. Takové ty kraťoučké, pouze několikavteřinové “písně” jsem vždy považoval spíš za experiment a srandu, což platí i o dvojici “Technological Religion” a “Disorder Rule”, které jsou na poměry jiných band ještě pořád dost dlouhé. “Disorder Rule” je mi však blíž. Dostává svému jménu, protože jedná se o krátký crustový bordel bez smysluplného řádu. Nemá smysl popisovat skladbu po skladbě, protože by to klasicky vyznívalo v neprospěch nahrávky, kdy jsou ve své podstatě všechny stejně nasrané a dělat mezi nimi kvalitativní rozdíly ani nejde a deska má náboj hlavně jako celek.
“Them” je rozhodně jednou z těch nahrávek, které se musí slyšet a ne se snažit pochopit z psaného projevu. Ne, že by bylo hudebně tak komplexní, to samozřejmě ne, ale ve své jednoduchosti je album tak složité, že popsat jej nějakým rozumným a nezmateným způsobem není jednoduché. Zkuste si najít třicet minut volného času, “Them” jednou otočit, a pokud budete mít stejně jako já chuť si to hned zopakovat, tak do vás zaseklo drápky a už nepustí. Není to sice záležitost na desítky poslechů, to netvrdím, ale má to nepopiratelnou kvalitu, která tkví v uvěřitelnosti a přímočarosti, jež z “Them” jen srší. Krom toho má tahle hudba své kouzlo a já se díky Satanic Malfunctions mohl rozpomínat na dobu, kdy jsem takový hardcore doslova žral, takže přiznávám, že ve výsledném hodnocení je i troška sentimentality, které se mě zmocnila, ale s klidným srdcem můžu říct, že tohle album je vážně dobré.
Pondělí večer pro nás nachystal norské výrostky Kvelertak za doprovodu poskládaného z dalších dvou kapel norské scény – Gerilji a Årabrot. První jmenované snad ani není třeba nijak výrazně představovat, předpokládám, že většina z našich čtenářů o nich alespoň jednou slyšela nebo četla – přinejmenším v naší recenzi na jejich letošní fošnu “Meir”. To ovšem nejspíše neplatí pro zbytek line-upu, který pro mě byl velkou neznámou. Ačkoliv jsem se zapřísáhl, že si seženu alespoň ukázky, ať mám představu, na co to vlastně jdu, nakonec jsem se zasekl na poctivém opakování dvou alb Kvelertak a rozhodl se, že neznámá jména nechám předvést, co v nich vlastně vězí. Nutno přiznat, že to taky tak docela nevyšlo.
Začínalo se v sedm, na místo konání jsem však díky pracovním povinnostem lajdácky dorazil až na půl devátou. To už první Gerilja dávno dohrála (snad příště, hoši) a z prostor strahovské Sedmičky se ozýval zprvu neidentifikovatelný bordel, který se před pódiem ustálil na poměrně těžko zařaditelné žánrové směsce, kterou nás ctili další Norové, Årabrot. Narváno bylo doslova k prasknutí, lidé stáli, kde se dalo, a kdyby jich tam bylo ještě o něco víc, nejspíš by stáli i lidi na lidech, takže jediné, co jsem z kapely viděl, byla frontmanova beranice zaopatřená párem volských rohů. Mnohem zajímavější než mizerný výhled byla samozřejmě hudba, kterou bylo bez problémů slyšet úplně všude, dokonce i zvuk byl na velice dobré úrovni. Zasviněný, hlučný rock opepřený trochou dalšího bordelu v podobě blackových výjezdů a několika téměř sludgových momentů, dokázal dělat s posluchačem divy, obzvlášť když zpěvák začal do mikrofonu zbůhdarma vřeštět a všechno kolem přestalo hrát. Škoda, že tahle hudba na mě má za střízliva spíš introvertní účinky, kdy mi bohatě stačí moje hlava a tělo nepožaduje obvyklou dávku šťouchanců do žeber, nicméně jsem rozhodně nebyl sám, kdo spíše příhlížel (pokud mohl) a poslouchal. Ač hádám, že většina přítomných vcelku pochopitelně šetřila síly na vrchol večera, který se ukázal být ničím jiným, než naprosto zničujícím. Zhruba čtyřicet minut, které jsem zhlédl, ve mně zanechalo velmi dobrý dojem, je tedy velmi pravděpodobné, že se po Årabrot ještě poohlédnu. Takovéhle šílenosti totiž docela můžu, a pokud budou znít na desce alespoň z poloviny tak hlučně jako naživo, pořád to bude dobrý flák hudby.
Přestávka a s ní akutní potřeba vypadnout na čerstvý vzduch. Zimě s žízní lze však jen těžko vzdorovat, takže většinu přestávky jsem i přes nechutnou vydýchanost strávil v klubu a čekal na hlavní hvězdu. Sextet Kvelertak se objevil na podiu záhy, akorát ve chvíli, kdy jsem si začínal vyhlížet nějakou příhodnou pozici, ze které by bylo dobře vidět a zároveň mi v ní nějaká dobrá duše nevyrazila pivo z ruky. A pánové se ani nemuseli příliš snažit, aby dostali publikum do varu. Ono vlastně stačilo jen začít hrát a už při první písni začal kotel pěkně vřít. A že po pár skladbách už bylo pěkně horko – doslova. V malém prostoru se i zbytky vzduchu vydýchaly dřív, než člověk řekne Norsko, a to ani nemusel vynakládat nějakou snahu, aby byl zlitý potem od hlavy k patě. Bohatě stačilo podupávat nohou do rytmu. I přes šílené podmínky, pro které se mi tak trochu srabácky do kotle nechtělo, jsem v něm nakonec chtě nechtě skončil. Ono to vlastně ani nešlo jinak, protože nepařit na Kvelertak, to není nic jiného než vyhozené peníze za vstup. Ne, že by se jejich hudba neposlouchala dobře, to vůbec ne, ale promarnit potenciál energie, ten neskutečný náboj, který kapela dává do publika, za to bych si sypal popel na hlavu ještě hodně dlouho. A že to byl kotel se vším všudy. Vzduchem poletovalo kde co, od vlasů, přes fanoušky, kteří korzovali publikem sem a tam, unášeni lesem rukou, až po frontmana (tedy, doufám, že to byl on, občas mi přišlo, že není tak docela jasné, kde končí publikum a kde začíná kapela). Sic jsem po třech skladbách poněkud vyčerpán usoudil, že loktů pod žebry a otisků bot na obličeji bylo na jeden večer dost, rozhodně nelituji, ačkoliv si zpětně říkám, že jsem tam mohl vydržet ještě o nějakou tu skladbu navíc. Na druhou stranu, být tam ještě o něco déle, nejspíš to s mojí kostrou sekne.
V setlistu samozřejmě nemohla chybět žádná ze čtyř klipovek a nechyběla ani žádná další vypalovačka (tedy, chyběla, ale zkuste si na koncertu přehrát dvě desky za sebou), jmenovitě třeba “Nekrokosmos” nebo “Ulvetid”. Skvělý moment přinesl refrén “Bruane Brenn”, kdy si většina z té klidnější části publika s kapelou sborem notovala. A i když zrovna tahle jedna je od Kvelertak moje oblíbená, takže mi bylo jasné, že z ní budu nadšený ať se děje, co se děje, skvělých momentů se událo během koncertu tolik, že je nemožné si je všechny zapamatovat a podělit se o ně. Není náhodou, že všechny songy, které vytahovali Kvelertak během večera z rukávu, jsou snad přímo předurčené živému přednesu, během nějž se jejich síla projevuje naplno a mnohokrát silněji, než je tomu na desce. Ostatně, podle toho to také v Sedmičce vypadalo. Zhruba hodinu a čtvrt dlouhý set nabitý energií od začátku do konce, který, pokud jste se dostali do správného bodu varu a rozpoložení, vám nedal vydechnout. Nejspíš i proto, že vám neustále něčí lokty tlačily vzduch ven z plic, ale vem to čert. Myslím, že nikdo na Kvelertak nepřišel za tím účelem, aby odcházel domů jak nažehlený panák. Jestli mě něco ale vyloženě odrovnalo, byl to přístup kapely. Pánové si na nic nehráli, nebáli se kontaktu s fanoušky, ani příjemně civilního vystupování. Pokud si něčím mohli vydobýt můj respekt, pak právě tímto. Navíc se i přes stísněné prostory snažilo všech šest hudebníků nestát na jednom místě jako solný sloup a nutno podotknout, že i to se jim docela podařilo.
Moje první setkání s touhle partou dospělých puberťáků tak dopadlo na výbornou. Atmosféra byla skvělá, nejen díky kapele a publiku, ale i díky výběru klubu, který svojí komorností přímo nahrává úzkému kontaktu mezi kapelou a fanoušky. V závěru musí jít chtě nechtě všechny zápory jako sem tam zahulený zvuk a nesrozumitelnost kytar stranou, protože jestli si tenhle punk budu moct ještě jednou zopakovat, budu jen rád. A Kvelertak rozhodně mají co překonávat, protože tímhle koncertem si nastavili laťku zatraceně vysoko.
Tento nový projekt, sdružující pod sebou muzikanty z kapel Sator Marte či Žrec, přišel se svou promo nahrávkou, obsahující tři skladby. Ty jsou naplněné špinavými punkovými riffy, kombinované s riffingem, používaným někdy před třiceti lety, tedy oldschool jak noha. Punk, thrash, black i dřevní heavy metal se tady setkávají pod jednou střechou a vymetají veškeré pavučiny. Někdy mě napadá paralela s érou punkovějších Darkthrone, než se dali na čistokrevný heavy metal. Hudebně na mě nahrávka působí naprosto v pořádku, sedí jí špinavý zvuk a riffy či celé pasáže jsou chytlavé, byť mi v určitých pasážích přijdou trochu naivní.
Problém tkví především ve vokálu, tuším, že takový je záměr. Přece jen i rané kapely používaly takový divnozpěv, ještě podivně ve výškách. Jenže tady to na mě působí spíš nepatřičným dojmem a bohužel mi to celkový prožitek z poslechu nahrávky docela kazí. Myslím si, že by se to dalo udělat i jinak a přesto by to hudbě neubralo, spíše naopak, použitím vhodného vokálu by se určitě dodala další přidaná hodnota, která by z kapely Averze mohla vytvořit velmi nadějnou akvizici na české scéně.
Nebudu házet flintu do žita, uvidíme, jak se kapela bude vyvíjet a až se objeví v Brně, určitě se zajdu mrknout, protože dojem z živého koncertu je přeci jen silnější a spousta věcí, které z nahrávky můžou působit zvláštně či nemístně, můžou naživo fungovat naprosto opačným dojmem a zážitek posílit. Určitě bych si na tuhle skupinu dával pozor, byť se o této nahrávce nevyjadřuji vyloženě v superlativech. Přesto v kapele Averze cítím potenciál, tak doufám, že na sobě i nadále budou makat a časem svou snahu opět přetaví do nové nahrávky a ukážou posluchačům, kam se posunuli. Mimochodem, super obal.
Datum: 14.8.2013 Místo: Praha, Incheba Účinkující: Flogging Molly, NOFX, System of a Down
Dne 14. srpna se v pražských Holešovicích uskutečnil první ročník Aerodrome Festivalu, který ve svém line-upu obsahoval pouze čtyři kapely, mezi nimiž však vyčnívalo jedno velké jméno, a to System of a Down, jedna z nejoblíbenějších kapel současné scény. Alba typu “Toxicity” nebo “Mezmerize” jsou mezi lidmi ceněná zlatem a není tedy divu, že veškerou pozornost přitahovali jen a pouze oni. Společně s nimi vystoupili metalcoroví Killswitch Engage, celtic punkoví Flogging Molly a punkoví NOFX. System of a Down vystoupili v Česku po dlouhých 15 letech, naposledy tu v roce 1998 dělali předkapelu legendě Slayer, v té době však Tankian a spol. nebyli ještě tak známí, a tudíž jsme se jejich plnohodnotné show dočkali až teprve letos. O akci byl velký zájem, není divu, když se kluci dali opět dohromady teprve nedávno, což je jeden z faktů, který vzbouzel pocit, že se jedná o něco výjimečného a možná už neopakovatelného. Co kdyby kapela opět přerušila svou činnost a nebyla šance je znovu vidět? Takovou příležitost si nemohl snad žádný fanoušek nechat utéct, a tak se sešlo krásných 17 000 nadšenců. Jak tedy festival probíhal?
Jelikož mě z celého akce zajímal pouze headliner, rozhodl jsem se první dvě předkapely vynechat. Z těch tří, co byly na výběr, bych se sice rád podíval na Killswitch Engage, ale protože vystupovali jako první a “protrpět” v areálu další dvě kapely mě moc nelakálo, dorazil jsem zhruba hodinu a půl před vrcholem večera a tím pádem se mohl podívat na punkery z NOFX. Punk mě nikdy nezaujal, a tak jsem to tedy bral jako nutné zlo, ale vystoupení nakonec tak špatné nebylo. Bohužel mě ale spíš bavily části mezi písněmi, NOFX nepředvedli nějak oslnivou hudbu, ale povídaní mezi mě opravdu bavilo. Bral jsem to tedy spíše jako stand-up comedian show s přestavkámi na průměrnou hudbu. Hláška “This song is about kids, because we love kids, it’s called ‘Fuck the Kids’“ mě baví doteď, dalších tisíce narážek na černochy (ne však rasistické), utahování si z lidí u pódia, z Avenged Sevenfold a homosexuálů, určení naší nové státní vlajky a mnoho dalšího. Z hudebního hlediska mi toho v hlavě moc neutkvělo, z hlášek však většina. Jednalo se o klasický punk, který mi přijde furt stejný a nudný (a jelikož je toto metalová stránka, veřím, že se mnou většina bude zde souhlasit), některé songy byly hodně do reggae, ale že bych po koncertě musel sehnat nějaký jejich materiál a naposlouchat ho, to ne.
Setlist System of a Down:
01. Aerials
02. Suite-Pee
03. Prison-Song
04. I-E-A-I-A-I-O
05. Soldier Side – Intro
06. B.Y.O.B.
07. Deer Dance
08. Radio / Video
09. Hypnotize
10. Needles
11. DDevil
12. Lost in Hollywood
13. X
14. Suggestions
15. Psycho
16. Chop Suey!
17. Lonely Day
18. Question!
19. Spiders
20. Cigaro
21. Toxicity
22. Sugar
Když se ale měl blížit čas System of a Down (plánovaný start byl 20:30) a ve 20:25 nás NOFX pořád otravovali nějakými kecy, tak už i publikum začlo reagovat negativně. Start headlinera se tedy neobešel bez zdržení, když se však kolem deváté spustila otevírací “Aerials”, propuklo obrovské nadšení. Lidé byli na System of a Down natěšení, není divu. Show byla plynulá, Tankian ani Malakian se do proslovů jako jejich předchůdci nepouštěli, šlo hlavně o hudbu a tu mají zvládnutou perfektně. Kapela je ve formě, Tankian předvádí neskutečnou podívánou, kdy dokáže během chvíle změnit z pořádného řevu (před koncertem bych neřekl, že takový klidný člověk něco podobného dokáže) do klidného zpěvu. Serj je pro mě obrovská osobnost, která má velmi osobitý styl. Nepotřebuji u něj vidět nějaké bláznivé poskakování, sice zpívá v metalové kapele, ale vyžaduji od něj tu noblesnost, kterou je proslulý. Na jeho tanečky na místě se skvělě dívá a po většinu času svou noblesu právě dodržuje, když ale chce, dokáže se pořádně rozjet. Jeho kolega na kytaře působí podobně, o největší pohyb se tedy stará baskytarista Odadjian.
V repertoáru měli System of a Down připraveno 22 songů a nechyběly největší klasiky a očekávané písničky typu “Toxicity”, “Chop Suey”, “B.Y.O.B.” a podobně. Jednalo se o výběr toho nejlepšího ze všech alb, co kapela za svou kariéru vyprodukovala. Pokud jste System of a Down kvůli nějaké písničce poslouchat začali a dostali se k nim přes ní, určitě tam nechyběla. Je však škoda, že se neprodukuje žádný nový materiál. Diskuze ohledně nové desky sice probíhají, jsou to však jen spekulace a podle posledních informací, vše zdržuje právě Tankian. Pokud by se na vystoupení aspoň nějaká novinka předvedla, dostalo by se to na úplně jiný level. Kapela momentálně žije z toho, co kdysi vyrobila. Není to však kritika, jejich materiál je i po takové době perfektní a velmi dobře poslouchatelný, návštěva tomu jest důkazem. Nicméně nějaké oživení je do budoucna určitě potřeba, není to aktuální problém, ale pokud za dva, tři roky stále nic nového nepřijde, mohli by upadnout do stereotypu, snad se tedy nečeho dočkáme. Na druhou stranu si zase samotní interpreti koncert poměrně užívali, a proto bylo překvapení, že se nedostalo na přídavek. Spousta lidí tento jev příkládala tomu, že se nestíhalo včas skončit, ale po nastudování setlistů z jejich evropského turné se přídavek neodehrál nikde. Je to samozřejmě škoda, atmosféra byla po celý čas koncertu vynikající a byla by dvojnásobně kvalitní, pokud by kluci opět z backstage vylezli. Tento fakt však již nezměníme a sám nemám odhady, proč se přídavky nekonají, zůstane to tedy tajemstvím kapely. Toto je možná jediná kaňka na jinak výborném večeru.
System of a Down zkrátka přivezli to, co se od nich očekávalo. Byla to výborná show, která za návštěvu stála. Vidět Tankiana na pódiu s touto kapelou patřil k jednom z mých snů a jsem rád, že 14. srpna 2013 se nejen mně splnil. Aerodrome Festival byl povedený a dle všeho se chystá i příští ročník, pokud přijede opět nějaká podobně veliká kapela anebo znovu samotní System of a Down, jenom dobře. Podobně velké akce potřebuje jak samotná Praha, tak celá Česká republika.
