 |
| Země: Island Žánr: avantgarde rock’n’roll / punk Datum vydání: 27.3.2015 Label: Helltrasher Productions Původní vydání: 20.9.2013, selfrelease Tracklist: K recenzi poskytl:
|
Konstatování, že na Islandu jsou vyloženě špatné kapely nejspíš vymřelým druhem, je tak trochu nošením dříví do lesa. Nicméně jak jinak si vysvětlit, že kdykoliv se dostanu k nějakému uskupení pocházejícímu z tohoto tajuplného ostrova, až na vzácné výjimky to je pokaždé trefa do černého, která mě ve většině případů mě buď rovnou usadí na sedací orgán, nebo mě alespoň třeskutě baví. Strigaskór Nr. 42 patří spíš do té druhé kategorie, nicméně jistý wow efekt se rovněž dostavil, protože takhle parádní mišung, který na své druhé řadovce „Armadillo“ prezentují, se taky jen tak nevidí.
Ta vychází zhruba dvacet let od prvního počinu „Blót“ (1994), na němž kapela kdysi dávno drhla technický death metal řízlý trochou avantgardy v podobě dost nezvyklých melodií a rytmů (alespoň pro daný žánr). Základ pro současnou podobu už v něm rozhodně cítit je. Novinka „Armadillo“, což je jen tak mimochodem anglický výraz pro pásovce, jehož podoba je poměrně věrně (z pohledu člověka na LSD) zachycena na přebalu alba, které se na svět vylouplo zhruba dva roky zpátky v podobě jedniček a nul. Na fyzický nosič se ovšem „Pásovec“ podíval až letos v březnu, přičemž o něco později jsem se k desce dostal i já. A jak jsem naznačil v předchozím odstavci, Strigaskór Nr. 42 mi tak trochu vytřeli zrak.
Na půlhodinovou délku nahustila čtveřice pošuků celou desítku songů, a pokud mnoho kapel má problém s tím, že stopáž alba krutě přestřelí a většina desky je prachsprostá nuda, Strigaskór Nr. 42 trpí spíš na opačný extrém, neb „Armadillo“ je počin natřískaný perfektní hudbou od sklepa až na půdu. Písně s délkou kolem tří minut koketují s kde čím – zběsilý rock’n’roll, sludge, post-metal, hardcore, punk a řada dalších vlivů a nástrojů, které se porůznu objevují napříč nahrávkou. Kytarové melodie zní mnohdy naoko prvoplánově, jejich vývoj však mnohdy připomíná divokou horskou stezku a nikdy nevíte, kam se vrtnou v dalších chvílích. Jako by nestačilo, že jsou pokrouceny téměř všudypřítomnými žesti a napasovány do skočných rytmů, po nichž by se nejedny střevíce rozskotačily stižené tancem svatého Víta. Bezstarostná jízda se tu a tam přelije do agresivních riffů, jindy umí zhutnět a potemnět. Tu a tam kapela sklouzne až k bluesovým vybrnkávačkám, elektronice či sludgovým stěnám, přičemž vše dávkuje v přesně odměřeném množství.
I proto je „Armadillo“ bez jakéhokoliv přehánění koncentrát čirého šílenství, kterému se pouze dostalo jakýchsi chatrných mantinelů, takže i přes neskutečné množství nápadů nacpaných na vražedně krátkou plochu stále dává smysl a oproti jiným letošním avantgardám je překvapivě snadno stravitelný. Bravurně zvládnutá je i technická stránka alba, všechny nástroje jsou perfektně vyvážené, krásně čitelné, a přitom zvuk není sterilní jak vývařovna na lékařské náčiní. Osobně jsem si zamiloval výrazný zvuk baskytary, jejíž důležitost se minimálně vyrovná kytaře, nemluvě o tom, že Kjartan Róbertsson na ni prostě válí. V kombinaci s údernými bicími pak vytváří správné rytmické peklo, které kapelu žene vpřed (za škopky mimochodem sedí Ari Þorgeir Steinarsson, jenž v současnosti obsluhuje bicí soupravu i u Sólstafir), nicméně ani kytary nijak nezaostávají. Snad jen zpěv/řev Hlynura Vilmarssona bych si uměl představit výraznější, nahrávku ovšem nijak neshazuje.
Takže pokud vám letošní avantgardní žně nedostačují, zkuste sáhnout po tomhle drobném pásovci, který vám nejspíš řádně naloží. Skočný rokenrol řízlý vším možným disponuje energií několika megatun TNT a věřte, že se postará o to, abyste se u „Armadilla“ nenudili ani vteřinu. Od naprosté dokonalosti tohle album dělí jen málo a osobně doufám, že Strigaskór Nr. 42 si v případě jeho následovníka nedají dalších dvacet let na čas, protože něčeho takového chci víc a pokud možno hned.
