Musím říct, že tohle je teda opravdu divná záležitost. Nicméně je to bohužel asi tak to nejlepší, co se o “Three Fairy Tales” dá říct… ačkoliv já mám pro divnou muziku skutečně pochopení, prostě ne všechno, co zní trochu jinak, je automaticky dobré. A hudba ruské kapely Second to Sun je přesně ten případ…
Základem muziky Second to Sun je deathcore. Nečekejte však po úvodním odstavci nějaký nový a ojedinělý sound. Sice jsem tomu v hlavičce minirecenze přiřadil přídomek progresivní, ale ve skutečnosti je to absolutně generické deathcore/djent riffování. Jestli jste si tedy nyní představili nějakou moderně metalovou muziku, jste na správné cestě. Second to Sun do toho – a někdy bohužel i lehce násilně – roubují další záležitosti. Nebo spíš takhle… tu a tam od tohohle moderního přeprodukovaného riffování přejdou k něčemu, co zní jako nepříliš povedený kinder black metal. A aby toho nebylo náhodou málo, to vše ještě zalili spoustou sci-fi kláves a kláves, které jako by utekly z repertoáru takových Dark Tranquillity. Ještě pořád nemáte dost? Nevadí, tak do několika pasáží naházíme ještě další klávesy, které by se zase neztratily v nějakém neoklasickém power metalu. Uff…
Když se to takhle všechno vypíše, tak vám to asi bude připadat jako taková docela hovadina. Jenže ono to tak blbě skutečně zní. Na jednu stranu je samozřejmě sympatické, že se Second to Sun pokoušejí přijít s něčím, co by mělo znít alespoň trochu jinak, ale to, že na poměrně generický základ začnete nesmyslně připlácávat další věci, které vám náhodně přijdou pod ruku, podle mě není ten úplně nejlepší recept. Výsledkem je pak totiž nepříliš povedená nuda jako v případě “Three Fairy Tales”. Když na to přijde, tak se těch 11 minut dá poslechnout a přežít, akorát je to tak trochu ztráta času…
Země: Rusko Žánr: pagan black metal Datum vydání: 18.11.2014 Label: Avantgarde Music
Tracklist:
01. Плачут вдали почерневшие нивы
02. Только бездна внемлет нам теперь
03. Из тьмы вымерших деревень
04. Поднимались туманные дали
05. С прощальной песней птиц
06. Сникли бархатные травы
Je pravda, že loňský rok nebyl na poli pagan metalové muziky zrovna nejsilnější, a ačkoliv pod pojmem “pagan metal” skutečně nemyslím všechny ty trendové hopsačky, do velké míry to jistě souvisí i s faktem, že onen největší boom všeho folkového a pohanského v metalu už je nejspíš za námi. Stále jsou ovšem kapely, které tu byly ještě předtím, přičemž to jsou právě ony a také nově nastoupivší generace muzikantů vycházejících právě z tohoto původního odkazu, kdo tenhle žánr v jeho kvalitní podobě udržuje a nejspíš i nadále bude udržovat při životě. Rok 2014 tak možná nebyl v téhle oblasti bohatý na kvantitu, několik vysoce zajímavých počinů však přece jen vyšlo a rozhodně se nejedná jen o irské veterány Primordial nebo nadějný skotský projekt Saor, o jehož jméně se v posledních měsících hovoří čím dál tím častěji (i když já osobně si myslím, že je mnohdy až zbytečně vynášen do nebes). Právě teď se na jednu takovou záležitost podíváme…
Není žádným tajemstvím, že na poli pohanského metalu patří mezi největší odborníky východoevropské země bývalého Sovětského svazu – minimálně v Rusku a na Ukrajině lze z tohoto subžánru najít obrovské množství vysoce kvalitních skupin. A právě z Ruska, konkrétně tedy z Leningradské oblasti na severozápadě evropské části země, pochází i jednočlenný projekt Сивый Яр, za nímž stojí jistý Vladimir. Kapela funguje od roku 2006 a loni na podzim vydala svou čtvrtou desku “Из тьмы вымерших деревень”, která přišla jen rok a půl po svém předchůdci “Как прежде плыли зори”. Jestli se vám nechce číst dál, tak vám mohu prozradit rovnou, že za slyšení určitě stojí…
Abychom si však úplně rozuměli, je nutné se ještě na malou chvilku otravovat s otravnými žánry. Mluvil jsem o pohansky metalové hudbě, a kdyby to bylo v případě Сивый Яр mimo mísu, tak bych to nedělal, to je nejspíš zřejmé. To ovšem neznamená, že byste snad od “Из тьмы вымерших деревень” měli očekávat folk metal – na desce totiž rozhodně neuslyšíte plejádu lidových nástrojů a folklórní melodie. Сивый Яр je pagan black metal… svou atmosférou a tematikou sice pohansky laděný, přesto však stále black metal. Jistě, stěžejní je především to, že je ta muzika dobrá, ale zaznít to přece jen muselo, aby bylo jasné, že nepůjde o nějakou folkařinu.
Nahrávku otevře krátké, leč povedené intro “Плачут вдали почерневшие нивы”, u něhož by mi – navzdory jeho relativnímu minimalismu – ani nevadilo, kdyby bylo o něco delší než jen 55 vteřin. Nedá se však svítit, slova se ujímá první regulérní kus “Только бездна внемлет нам теперь”. Kdo by ovšem čekal, že do toho na rozjezd Vladimir kopne a nasadí nějakou vichřici, nedočká se, jelikož přijde střední tempo a hra na atmosféru za pomoci kytarových (avšak nevtíravých) melodií. Ve středním tempu se ostatně nese většina nahrávky a jedinou skutečně rychlejší pasáž nabídne leda tak čtvrtá “Поднимались туманные дали”, byť ani v té to není žádný extrém, vedle něhož by se sypací blasfemické black metaly mohly jít zahrabat. Možná trochu paradoxně je ovšem “Поднимались туманные дали” asi tím nejméně zábavným kouskem na “Из тьмы вымерших деревень”, byť i ona je stále velice dobrá a nabízí řadu povedených melodií a motivů.
Úplně nejvíc to Сивый Яр sluší právě ve středním tempu s lehounce výpravnějším nádechem. Asi nejvíce v tomto exceluje nejdelší (byť o kousek) a zároveň titulní skladba “Из тьмы вымерших деревень”, která v sobě ukrývá hned několik opravdu skvělých momentů a nápadů. Nicméně ani zbylé písničky nepostrádají myšlenku a třeba taková “С прощальной песней птиц” zase boduje příjemnou rozmanitostí a hned několika zvraty, aby po poměrně klidném rozjezdu nakonec dospěla až k další rychlé pasáži ve svém závěru.
Je pravda, že Сивый Яр nenabízí nic vyloženě neslyšeného, přesto “Из тьмы вымерших деревень” funguje a nabízí několik výtečných momentů. S postupem času bohužel nahrávka začne trochu uvadat, a jakmile se člověk dostane na dvojciferný počet poslechů, tak už to přestává mít takovou sílu. Na druhou stranu, první desítka poslechů “Из тьмы вымерших деревень” je zase vysoce zábavná a stojí za to ji absolvovat. Pokud máte rádi pagan black metal a loňský rok vám přišel poměrně chudý, pak není vůbec co řešit a novinku Сивый Яр si určitě obstarejte…
H.: Jsou akce, u nichž tak nějak pořád přemýšlíte, jestli jít nebo nejít, a nakonec se rozhodnete až na poslední chvíli podle momentální nálady. A pak jsou koncerty, u nichž vám je už dlouho dopředu jasné, že tam prostě musíte být, i kdybyste tam měli chcípnout. Když vyjede na turné zámořská black metalová kultovka Inquisition, je to tahák sám o sobě, ale když s sebou dvojice Dagon–Incubus veze tak parádní support jako Archgoat, Ondskapt a Blackdeath, je jasné, že tohle je právě jedna z těch akcí, jež člověk vynechat nemůže, i kdyby den předtím chytil extrémní sračku.
H.: Evidentně jsem zdaleka nebyl sám, kdo to viděl podobně, protože se ve čtvrtek 22. ledna na Nové Chmelnici sešel úctyhodný počet černokněžníků (fakt, lidi oblečené v jiné barvě byste napočítali na prstech jedné ruky) a k vidění byla opravdu velká část známých ksichtů domácí black metalové scény. Kulisa pod pódiem tedy byla díky plnému klubu připravena a už šlo jen o to, co se bude dít na pódiu…
H.: Jako první se slova ujala ruská smečka Blackdeath, jejíž fošnu s nádherným názvem “Satan macht frei” jsem svého času točil jak blázen, ačkoliv ve skutečnosti muzika téhle kapely žádný extrémní zázrak není. Naživo jim ten jejich špinavý black metal ovšem docela šlapal… začátek se nesl v syrovějším duchu, ale ke konci padly i dvě trochu melodičtější věci (na poměry Blackdeath, samozřejmě), takže to nebyla jen jednotvárná sypačka. Samotná kapela taktéž docela zábavná, ať už šlo o kytaristu Abysslookera, jenž na svou kytaru hrál docela s nasazením, jeho bráchu Para Belluma, který ovšem víc než výkonem bavil spíš čapkou à la Milan Fras z Laibach, nebo bubenici Mayu, která se s tím taky nemazala a uměla slušně zasypat. Sice nemůžu tvrdit, že by to byl nějak zvlášť geniální a nezapomenutelný koncert, ale kdybych zase řekl, že jsem se při vystoupení Rusů nebavil, tak bych kecal. Rozjezd večera se tedy povedl slušně a dál už mělo přijít skutečné peklo…
Ježura: Od Blackdeath jsem sice neočekával vlastně nic, ale díky páně šéfredaktorovu těšení jsem nakonec naznal, že by to třeba mohlo být zajímavé, a tak jsem byl docela zvědavý, jak se s tím pánové a dáma poperou. A nakonec to určitě nebylo špatné. Prostě takový oukej black klasického střihu ve slušném provedení, ale rozhodně žádný velký zázrak. Kapele to odsýpalo přijatelně, ale že bych se zase nějak bavil, to také říct nemůžu. Popravdě jsem vlastně většinu setu strávil očumováním pohledné slečny za bicí soupravou a vlastní muzika mě až na pár zajímavých momentů nijak extra nezaujala. Na rozjezd však Blackdeath zafungovali obstojně, o tom žádná.
H.: Upřímně jsem se těšil na všechny čtyři kapely, kdybych měl ovšem předem vybrat jen jednoho největšího favorita, ukázal bych na švédské démony Ondskapt – mimo jiné i kvůli příslibu, že na tomto turné budou přehrávat svůj mocný debut “Draco sit mihi dux”, což byl prostě tahák jako prase. O to větší pak bylo rozčarování ze samotného výsledku, byť to do jisté míry asi nebyla chyba kapely. Že si Acerbus za celý koncert nebyl schopen srovnat mikrofon, dejme tomu, to byl třeba umělecký záměr… špatný zvuk už ale asi uměleckým záměrem nebyl. Trpěl hlavně vokál, který byl slyšet spíš tak trochu náhodně, někdy ano, někdy ne. První dvě písně byly naprosto zabité a možná někde až u “III” to jakž takž začalo fungovat, byť oproti tomu, jak silné je tohle z desky, to nebylo skoro nic. Kromě toho většinu vystoupení svítila muzikantům do obličeje světla, což dost brutálně žralo hlavně bubeníka E. L., jenž hned po prvním songu gestikuloval, aby to někdo zhasnul a později se zvedl, aby to šel vysvětlit osobně. Technické problémy však evidentně pokračovaly, takže to nakonec dopadlo tak, že E. L. před poslední skladbou nasraně seknul paličkami a opustil pódium. Kolegové jej docela překvapeně následovali, takže finální “VI” nakonec vůbec nezazněla. Řečeno v krátkosti – špatný zvuk, nasraná kapela a z toho plynoucí nepovedené vystoupení, což nezachránil ani Acerbus se svým zlo-převlekem, díky němuž musel vykrást snad půlku nějaké kostnice. Mluvit o zklamání je v tomhle případě rozhodně na místě, jelikož u Ondskapt byla očekávání setsakra vysoko.
Ježura:Ondskapt, to je stran tohoto koncertu velké téma. Vlastně všichni z mého okolí, co se na jejich vystoupení vážně těšili, posléze nešetřili kritikou. Jenže já tentokrát musím oponovat, protože se mi to líbilo. Ono to asi bude tím, že ze studiovek Ondskapt neznám vůbec nic, ale i přes mizerně nazvučený vokál jsem si to nakonec užil velmi obstojně. Podle všeho je totiž “Draco sit mihi dux” tak výtečná fošna, že mě zaujala i v takhle osekané podobě. Jasně, je vážně škoda, že si to Onskapt takhle vyžrali, a předčasný odchod bubeníka (který mimochodem sypal úplně fantasticky) také nepotěšil, ale přesto na mě pánové zanechali dobrý dojem a příště se k návštěvě jejich vystoupení určitě nenechám dlouho přemlouvat. Jestli se totiž ten reparát podaří, bude to opravdu pecka.
H.:Že celý večer nemusí být ještě kompletně pohřbený, to hned vzápětí dokázali severští rouhači Archgoat se svým násilným black/death metalem se záhrobním murmurem. Finové to drtili až nelidsky dobře a ten jejich agresivní nářez doslova zabíjel, což bylo vidět i na vydatném kotli, který se rozjel hned při první sypačce. Sice nechápu, jak může někdo pogovat zrovna na tenhle typ hudby, ale nejspíš to asi někdo vidí jinak než já. Všichni tři muzikanti do toho sice jeli naplno, ale speciální zmínku si zaslouží především bubeník Sinisterror, protože to byl řezník jako svině a žhavil bicí soupravu doběla. I zvuk byl zrovna v případě Archgoat přinejmenším poslouchatelný, takže Finům nestálo nic v cestě k titulu suverénně nejlepší skupiny večera.
Ježura:Říkám si, že už budu asi trochu za vola, když ani Archgoat nepatří ke kapelám, které bych znal, natož je měl naposlouchané, ale co se dá dělat. Nicméně právě Archgoat rovněž předvedli ukázkový případ toho, jak se získávají noví fanoušci – od začátku do konce totiž zabíjeli jako by se nechumelilo. Zničující riffy, zběsilé sypačky a výtečná pódiová prezentace (Sinisterror byl vážně naprosto famózní) podpořené solidním zvukem a poměrně slušně fanatickým přístupem fanoušků se postaraly o objektivně nejlepší vystoupení večera. Byla to prostě šleha jako kráva, nic míň.
H.:No, vzhledem k tomu, že jsem už dopředu prozradil, že nejlepší vystoupení akce předvedli Archgoat, je asi jasné, že na Inquisition se opětovně něco podělalo. A jak jistě správně tušíte, samozřejmě to byl zase zvuk. Jenže jestli byl zvuk u Ondskapt špatný, tak tohle bylo ještě mnohem horší, jelikož to, co lezlo z beden, byla s prominutím neposlouchatelná mrdka. Nikdy v životě bych neřekl, že jedna kytara a jedny bicí jdou nazvučit takhle prasácky, protože to byla fakt šílenost a poslouchat se to prostě nedalo. Zejména Dagonova kytara byla naprosto zabitá a hlavně byla totálně nečitelná i v momentech, kdy hrál Dagon sám, což jsem snad ještě nikdy nezažil. Navíc to nebylo dáno tím, kde jsem stál, protože jsem vyzkoušel snad všechny pozice v sále – vlevo, vpravo, vepředu, vzadu, uprostřed a všude na hovno. V tomhle klubu jsem byl už mnohokrát, ať už šlo o současnou Novou Chmelnici nebo předchozí Exit Chmelnice před přestavbou, ale ještě nikdy jsem tady neslyšel takhle extrémně špatný zvuk, jako byl tentokrát na Inquisition.
H.:Což o to samotní Inquisition byli skvělí a bylo vidět, že je tohle kultovní duo na pódiu naprosto suverénní, mělo to šťávu a klidně by to mohlo mít i atmosféru… ale prostě nemělo, když songy z alb, která znáte téměř nazpaměť, pomalu nejdou poznat a když ty charakteristické melodie kapely znějí, jak když sere pes. Říkám to nerad, protože mám tuhle skupinu vážně rád a třeba “Nefarious Dismal Orations” nebo “Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm” jsou absolutně kulervoucí fošny, ale i oni byli nemalým zklamáním, byť v tom byli nevinně, protože oni sami hráli suprově.
Ježura:Vzhledem k tomu, co jsem tu povídal o své znalosti předchozí trojice kapel, je asi nasnadě, že to byli Inquisition, na které jsem přišel a na které jsem se těšil suverénně nejvíc. Tedy ne, že bych je měl najeté tolik jako někteří jiní, ale o kvalitách produkce této americko-kolumbijské dvojice prostě nelze vést debatu, takže když člověk dostane příležitost vidět Inquisition konečně jinak než za zadních částí po strop narvané třetí stage na Brutal Assaultu, těžko se odolává. Očekávání byla tedy vysoká a mé uspokojení ve výsledku také, i když si s odstupem nejsem moc jistý proč. Vystoupení Inquisition jsem si vážně užil a od chvíle, kdy jsem se dostal do první řady, to platí dvojnásob, protože jsem se dostal do rauše a akorát mlátil hlavou. A v tom rauši mi pak ani nevadilo, že Dagonův žabí vokál není vůbec slyšet a větší část melodií také nějak zaniká. Nějak tedy nevím, jak to mám celé zhodnotit. Ale co, i když to mělo jisté (a vlastně docela podstatné) vady na kráse, užil jsem si to fakt parádně a výkon samotných Inquisition také nesnese výtku, takže palec nahoru a příště si dám ochotně repete.
H.:Z akce, která měla letošní sezónu odpálit ve velkém stylu, tak člověku zůstal hodně rozporuplný pocit. Archgoat sice vraždili a Blackdeath byli v pohodě, ale Inquisition byli zklamáním a Ondskapt neměli daleko k průseru. Sestava byla papírově extrémně silná, nicméně večer přesto zůstal daleko za očekáváním, i když hlavní vinu na tom nenesou kapely, ale zvuk. Avšak i tak je to obrovská škoda, protože tenhle line-up měl potenciál přinést mnohem větší zážitek…
Ježura:Pokud mám hodnotit akci jako celek, budu o kousek smířlivější než H. Je sice pravda, že to mohlo být o pořádný kus lepší, ale díky své neznalosti třech čtvrtin lineu-pu (budiž blahoslavena!) nemusím trpět nenaplněným očekáváním. Pro mě to byla prostě zdařilá black metalová akce a vynaložených nákladů rozhodně nelituji, i když to páteční ráno v práci bylo po třech hodinách spánku poměrně krušné.
Nebudu chodit kolem horké kaše a nalhávat vám, že post-metal je mým oblíbeným žánrem. Není. Nerad bych, aby to vyznělo vyloženě odmítavě už z principu, ale drtivá většina těchto kapel mi prostě zní tak nějak stejně, takže je mi celkem jedno, jestli mi do uší hraje nějaký ruský no-name, což je případ čtveřice Winds with Hands a jejich letošního EP “Isolation and Despair”, nebo velikáni jako Isis. Jediné, podle čeho tak subjektivně odlišuji dobrou kapelu hrající post-metal od té špatné, je, zda to má podmanivou atmosféru, díky které mě jednou za čas přepadne taková zvláštní nálada a na těchto kapelách si několik týdnů ulítávám.
Ve Winds with Hands rozhodně potenciál je, protože na “Isolation and Despair” se jim podařilo vkusně nacpat hned několik zajímavých momentů a melodií, díky kterým stojí za to se do jejich hudby nořit i opakovaně. Kdybych měl mluvit konkrétněji, tak třeba třetí minuta úvodní “Isolation” je pro mne dokonalým ztělesněním toho, co od té hudby očekávám. Podmanivá rytmika stojící na jednoduchém rytmu spolu s elektrizujícími kytarovými melodiemi, které se vzájemně proplétají tak ladně a nenásilně, že jim prostě nelze odolat. Nad tím vším pak stojí vokál, který v některých pasážích dodává potřebnou hustotu jinak celkem nekonfliktnímu a neuspěchanému projevu Winds with Hands.
Osobně se mi líbí víc “Isolation” než “Despair”, což bude jistě krásnými melodiemi, které se v prvně jmenované povedly na jedničku. Ne, že by “Despair” neměla čím překvapit, protože už jen díky své propracované struktuře, která nahrává gradující kompozici, za povšimnutí stojí, nicméně pocitově se bavím víc u “Isolation”. No, abych to nezakecal. “Isolation and Despair” má svůj šarm a půvab, které jsou u tohoto stylu nepostradatelné, a právě proto nemůže zkušeného posluchače překvapit. Pro mne, jakožto pro fanouška vyloženě náhodného, to však své kouzlo má a proto lepší šestka.
Metalovou i industriální hudbu mám opravdu rád a stejně tak se nebráním ani její kombinaci, takže jakmile někde vidím industrial metal, neváhám to zkusit – a to i přesto, že jak tak o tom přemýšlím, většinou z této kombinace bývám zklamaný. Dost často se totiž o něco podobného pokoušejí metalové kapely, které mají zcela minimální ponětí o tom, co to je elektronická muzika, takže při jednom laciném samplu někde v pozadí hned hlásají cosi o industrialu. Právě tuto hudební kombinaci, tedy industrial metal, produkují i Rusové Anckora – a i oni bohužel potvrdili mou empirickou zkušenost, že jen máloco v tomto subžánru vážně stojí za poslech.
Paradoxně však ono zklamání v případě této moskevské skupiny nepramení přímo z laciné elektronické složky. Jasně, ani ona není vyložený zázrak, v žádném případě se nejedná o nějaký kvalitní EBM rachot a někdy to působí až trochu cirkusáckým dojmem (v tom špatném slova smyslu), ale v jiných momentech se tomu zase i přes jistou naivitu nedá upřít jakási chytlavost, a když nic jiného, není ostuda to elektronikou nazývat. Podobně naivně ovšem v podání Anckora působí i metal, což v překladu znamená, že se na EP “Экстрим” nenachází zas tolik momentů, které by posluchače zaujaly. Vcelku slušných je pár pasáží třeba v “Bluehole (Dahab, Egypt)”, “Тишина” nebo ve skočné “Выше”, ale nic, z čeho by si měl byť i jen mírně pokročilý posluchač sednout na zadek, to vážně není.
Opravdu dost však celému snažení Anckora podkopává nohy především jejich zpěvačka Antares. V některých momentech je její výkon úplně v pohodě, hlavně když vážně zpívá (třeba “Тишина”), ale jak zkouší přejít do agresivního vokálu a řevu, působí strašně afektovaně a doslova otravně. A právě díky tomu se vesměs obstojná instrumentální složka dostává po aplikaci vokálu odněkud z poslouchatelného průměru do podprůměru. Ve finále “Экстрим” není průser, ale zároveň to ani není nic, co by stálo za to, aby tomu člověk věnoval čas.
Gramar údajně (tohohle slova jste si doufám všimli) patří mezi vůdčí alternativní kapely oblasti Uralu… což je tedy vzhledem k velikosti Ruska něco jako kdybyste řekli, že je u nás někdo hvězdou jedné městské čtvrti, ale tak dejme tomu. Nicméně i přesto je o těchto údajných hvězdách docela problém na internetu něco najít, a pokud není ruština vaše hobby, tak máte smůlu úplně, protože angličtinu tihle borci zjevně moc nevedou. Nevadí, řekněme si alespoň něco – Gramar fungují od roku 2010 a za tu dobu si na své konto připsali dvě minialba – “Квантор существования” z loňského roku a letošní “Осколки веры”, přičemž právě o tom druhém jmenovaném si nyní v krátkosti povíme.
Gramar na “Осколки веры” předvádějí cosi alternativního, co bychom mohli nazvat docela měkkým metalem nebo tvrdším rockem. Onu alternativu ovšem berte s rezervou, protože jak je zvykem – a to je ve skutečnosti hodně paradoxní – vše, co se nazývá alternativním metalem nebo rockem, ve své podstatě příliš alternativní není. To se týká Gramar, jejichž muzika je taková pohodová chytlavá oddychovka, rozhodně ne však něco skutečně alternativního.
Z mého pohledu přidává kapele na zajímavosti fakt, že se lyrická stránka nese kompletně v ruském jazyce, což oproti obligátní angličtině přece jenom zní trochu víc neotřele, takže se to poslouchá docela příjemně – což ostatně neplatí jen o vokálu, ale i o muzice samotné. Není to žádná vyslovená pecka, ale jako nepříliš náročný oddech to funguje vcelku obstojně, čemuž notně přispívá i délka nějakých 17 minut. Aby někdo dokázal nudit na takhle malé ploše, to už by ti muzikanti museli být fakt velká dřeva, což Gramar naštěstí nejsou, takže je to v pořádku. Zůstává otázkou, zdali by Rusové s tímhle dokázali utáhnout třeba dlouhohrající placku, ale zodpovědět ji nedokážu, jelikož mám k dispozici jen “Осколки веры”, které funguje obstojně. Jednotlivé písničky jsou také všechny v klidu, i když nejvíc mě baví asi “Время потерь” a “Ложь”, i když ani proti tomu zbytku nelze nic moc říct. Celkově tedy až překvapivě pohodová nahrávka.
Země: Rusko Žánr: technical death metal Datum vydání: 29.5.2014 Label: Sevared Records
Tracklist:
01. Mutants That Live for One Day
02. Gun-Handed Iron Killer
03. Regeneration of Steel Organs
04. Technofetishist
05. Cyborg Kombat
06. Meatball Machine Story
07. S-94
Také jste se při čtení nadpisu trochu opotili? Neumíte si představit, jak byste o takové kapele vyprávěli kamarádům, když vůbec netušíte, jak tuhle šílenost vyslovit? Nebojte, nejste sami. Mám totiž úplně stejné pocity. Naštěstí se pod tímhle prapodivným názvem skrývá solidní nálož kvalitní muziky, takže doufám, že budete mít alespoň nějaký důvod pokračovat ve čtení. A o co že tedy jde?
Vězte, že 7 H.Target (ono se to i blbě píše…) jest ruská parta dlouhodobě hoblující technický brutal death metal. A protože se mohu pochlubit minimálně tím, že jsem velkým příznivcem tohoto žánru, ani chvíli jsem neváhal a jal se desku s radostí hodnotit. I přes ono magorské pojmenování a původ kapely jde totiž o jedno z nejlepších brutal deathových alb, se kterými jsem měl letos tu čest.
V případě “0.00 Apocalypse” jde o třetí řadovou desku 7 H.Target, přičemž bez mučení se přiznám, že žádnou z předchozích jsem prostě neslyšel. Vlastně tuhle kapelu znám pouze poslední měsíc, takže mám rozhodně co dohánět. Recenze se tedy bude muset obejít bez obligátního porovnání se starší tvorbou. Co mě na “0.00 Apocalypse” fascinuje nejvíce, je opravdu kvalitní práce s nástroji a zcela bezkonkurenční kompozice a produkce. Tahle kapela totiž sousloví “technický metal” bere smrtelně vážně (na rozdíl od jiných podobných uskupení, které toto označení používají coby zástěrku nedostatku vlastní fantazie) a na výsledku je to znát. Neustálé změny tempa, kvalitní riffování, velmi neotřelé melodie a to vše dohromady zabaleno do neskutečného hráčského umění – to je “0.00 Apocalypse”. A podle toho, co jsem si četl o předchozích deskách, rozhodně nejde o žádnou výjimku. Pokud patříte mezi ty, kterým při zaslechnutí spojení “technická hudba” vstávají vlasy hrůzou, nemusíte se bát. 7 H.Target nehrají žádné šílené desetiminutové tirády, nýbrž klasicky dvou až pětiminutové songy. Ostatně celé “0.00 Apocalypse” vám na jeden poslech nezabare více než půl hodiny života.
“0.00 Apocalypse” představuje posluchačům velmi temnou a drsnou muziku, která se většinu doby nese spíše ve středním tempu, ale místy se z něj nebojí vystoupit a přejít na kvalitní hoblovanou hodnou standardního brutálního death metalu. Zmíněné nástrojové obsazení provází hodně hluboký bublavý vokál, který by se vyzněním dal přirovnat k projevu Corpsegrindera (Cannibal Corpse) s rychlostí a kadencí Chrise Barnese (Six Feet Under, ex-Cannibal Corpse). Lepší a přesvědčivější growling jsem v poslední době neslyšel.
Písní je na “0.00 Apocalypse” celkem sedm a postupně si je všechny v krátkosti představíme. Úvodní “Mutants That Live for One Day” se s ničím nemaže a dává posluchači ochutnat špetku toho, čím se bude v následujících třiceti minutách opájet. Spíše pomalejší než střední tempo doprovází nejhutnější možný vokál a atmosféra by se dala krájet. Místy se trochu zrychlí a přejde do pig squeelu. “Gun-Handed Iron Killer” začíná o poznání pomaleji a jde o píseň kratší délky (necelé tři minuty). Velice se mi tu líbí střednětempá ústřední kytarová melodie a také přechody z pomalých do rychlejších částí. “Regeneration of Steel Organs” exceluje především ve svižnějších pasážích, kde se projevuje kompoziční síla 7 H.Target. Následuje “Technofetishist”, podle mého nejlepší kousek. Tahle věc se vám prostě zaryje pod kůži, což podporuje délka trochu nad 120 vteřin. Během těch dvou minut stihnou 7 H.Target předvést více než některé podobné kapely za celou kariéru. “Cyborg Kombat” exceluje hlavně v atmosférickém “mechanickém” úvodu a “Meatball Machine Story” zase v kytarových riffech. Závěr v podobě “S-94” uhodí na rychlejší strunu a jde zřejmě o nejagresivnější song na “0.00 Apocalypse”.
Nový materiál méně známé kapely je tedy velice variabilní a kratší stopáž mu bohatě stačí. Až si člověk říká, že je trochu škoda, když něco tak zajímavého skončí vlastně tak brzy. Nic se ale nemá přehánět a věřím, že vybrat na novou desku pouze sedm výborných písniček bylo tvůrčím záměrem. Naštěstí pořád existují kapely, které nepotřebují svá alba vycpávat vatovým brakem. Za mě velké překvapení a už se těším, až si pustím i starší tvorbu. Poctivých sedm a půl bodu.
Datum: 26.9.2014 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Cruadalach, Грай, СатанаКозёл
Když se nějaké turné jmenuje Folk Metal Crusade, asi by bylo poměrně bláhové očekávat, že půjde o nějaký prasečí grindcore. Světe div se, opravdu se v rámci této šňůry hrál folk metal – hlavní program tvořily dvě ruské formace Грай a СатанаКозёл, přičemž právě druzí jmenovaní chasníci z Karélie, jejichž kapela má jen taky mezi námi jeden z nejvíc cool názvů na světě, byli tím hlavním důvodem, proč jsem se na pražskou zastávku vydal. Ruskou výpravu pak na Nové Chmelnice doplnily dvě domácí kapely, konkrétně Cruadalach a Groza…
Tedy, abych byl přesný, to o tom doplnění je vlastně pravda jen z poloviny. Groza totiž dva dny před akcí svou účast odřekla… nebo ještě lépe řečeno prý “vzdala”. Nicméně pokud by to někdo nevěděl, Groza je ve skutečnosti přejmenovaný Chernobor, což je skupina, jež má na svědomí “Koloběh Luny” alias jeden z nejpříšernějších folk metalových demosnímků, s nimiž jsem měl tu smůlu se potkat. Tím pádem mě jejich výpadek i přes změnu názvu a značnou obměnu sestavy nijak netrápil.
Akci tedy začínají Cruadalach, kteří se mi v poslední době tak trochu ztratili z dohledu. Poslední album “Lead – Not Follow” vyšlo už před třemi lety, chystaná novinka “Rebel Against Me” stále ještě není a živě jsem je dlouho neviděl. Asi hlavní změnou od našeho posledního setkání bylo ubrání cella a přibrání druhé houslistky Elišky, jenže přesně dle zákonu schválnosti ten večer Cruadalach vystupovali v mírně “obřezané” sestavě, v níž chyběla zase první houslistka Hanka, takže housle byly stejně jenom jedny. Jinak ovšem bylo vše při starém v tom smyslu, že Cruadalach opětovně ukázali, že jsou především živou kapelou a na pódiu to umějí rozbalit. V tomto “rozbalování” vynikal obzvláště zpěvák Radalf (výlety z pódia na plochu mezi lidi nebyly nijak výjimečné) a baskytarista Ondráš, kteří oba pařili velice zodpovědně. První vteřiny koncertu sice kapelu uvítaly s dost příšerným zvukem, ale naštěstí se to velice rychle zlepšilo a už během prvního songu zvukař usměrnil kompletní nástrojové obsazení do poslouchatelných mezí.
V rámci setu Cruadalach namíchali starší kusy a nové skladby z “Rebel Against Me” od oka v poměru půl na půl. A jak kapela zmínila, byl to poslední koncert, v jehož rámci vypadal setlist tímto způsobem, protože od příště se už prý bude hrát hlavně z “Rebel Against Me”. Na jednu stranu samozřejmě chápu, že nové songy skupinu baví víc, ale nevím, jestli je to úplně dobré řešení, když deska ještě není venku. Vezmu-li to sám za sebe, já jsem byl na vystoupení Cruadalach po dlouhé době, takže jsem nové písničky slyšel poprvé a takhle na první dobrou mi toho zas tolik nedaly, tudíž jsem se víc bavil u těch starších válů jako “Vrásčitá” (obzvláště ta se ten večer povedla) nebo “Nezlomní”. V závěru pak samozřejmě nesměla chybět obligátní “Zlatovláska”.
Jako druzí nastoupili СатанаКозёл, kteří jsou pro mě v nadsázce řečeno trochu záhadou. Přestože na první pohled hrají takový ten “blbý” folk metal, z nějakého důvodu jsem si k nim svého času našel cestu prostřednictvím debutového alba “Рогатыя”, které se mi zalíbilo. Ještě o něco víc mě pak bavilo pokračování “Солнце мёртвых”, jenže za ty roky (čtyři), co od vydání utekly, jsem СатанаКозёл takřka neslyšel, a jak jsem na koncertě zjistil, paměť asi nemám úplně nejlepší, jelikož jsem nepoznal jediný song. To ovšem nijak zvlášť nevadilo, protože muzika СатанаКозёл nepatří k nejsložitějším, takže se bylo čeho chytit i tak. Ostatně to bylo vidět i na více než solidní odezvě přítomného publika, přičemž pochybuji, že všichni přítomní měli kapelu zodpovědně nastudovanou od A do Z.
Tak jako tak, СатанаКозёл předvedli vcelku slušný výkon. Nejednalo se o žádný velký zázrak, který by člověka vyloženě strhl (pokud jste tedy na koncert nedorazili s tím, že budete pařit jak šílení, ať už bude hrát na pódiu cokoliv – i takoví byli evidentně přítomni), ale Rusové se sympatický snažili. Obzvláště baskytarista Magister se nijak nešetřil a jel na plný plyn, nicméně se nedá tvrdit, že by to kdokoliv ze sestavy vyloženě flákal. Za zmínku jistě stojí i fakt, že v jedné písničce na pódium přiběhly zazpívat obě holky z Грай.
Zatímco s tvorbou Cruadalach i СатанаКозёл jsem nějak +/- obeznámen byl, v případě Грай, jejichž holky se na vystoupení převlékly z civilu do jakýchsi folkových hábitů, tomu tak nebylo, jelikož jsem tuto formaci začal registrovat teprve nedávno. Jak se však záhy ukázalo, pro Rusy to žádný handicap nebyl, protože Грай to ten večer suverénně vyhráli i tak. Ani první, ani druhá skupina nebyly špatné, obě byly v pohodě, ale Грай byli přinejmenším skvělí a na pódiu jim to šlapalo naprosto bezchybně. Výtečná byla zejména zpěvačka Irina Zybina, která divákům poskytovala hned trojí radost – byla radosti ji poslouchat, protože výborně zpívala; byla radost se na ni dívat, protože jako správný frontman (ehm, frontwoman) táhla celé vystoupení kupředu, dobře pracovala s publikem a obecně se chovala velice sympaticky; a pak byla ještě jednou radost se na ni dívat, protože i hezky vypadá. Nicméně ani zbytek Грай nijak zvlášť nezaostával, ať už to byl baskytarista a growler Yuri Bedusenko (jenž byl jen tak mimochodem asi dvakrát tak vysoký oproti zpěvačce, takže vedle sebe vypadali docela vtipně) nebo Aliya Latypova, která sem tam přispěla doprovodným zpěvem, ale jinak střídala různé flétny a píšťaly jak na běžícím páse a v první písni ukázala i dudy (myšleno jako nástroj, vy prasata).
Během vystoupení zaznělo i několik ukázek z novinkové desky “Млада”, jež by měla vyjít co nevidět, například titulní song, ale abych vás nelakoval, tak se přiznám, že to vím jen proto, že to Irina hlásila. V jedné písničce pak hostování oplatili dva členové СатанаКозёл, kteří si přišli něco zahulákat, přičemž zejména vokalista se v mezičase zjevně stihl docela zodpovědně upravit alkoholem, takže měl během svého výstupu docela pitomý výraz a nekoordinované pohyby. Kabely z kytary však nikomu nevytrhl, takže se nevyskytl žádný problém. Tak jako tak, vystoupení Грай mělo rozhodně šťávu a zcela upřímně mě bavilo mnohem víc, než jsem očekával, na čemž nic nezměnil ani trochu nepovedený začátek, u něhož skoro nebylo poznat, kdy kapela přestala zvučit a kdy vážně začala hrát. Na akci jsem se sice vydal především kvůli СатанаКозёл, ale nakonec to byli právě Грай, od nichž jsem si odnesl nejlepší zážitek a díky nimž jsem rád, že jsem dorazil. Že si seženu nadcházející album “Млада”, až vyjde, o tom netřeba pochybovat, protože pokud mělo být vystoupení reklamou na desku, povedlo se náramně.
Publikum bylo po celý večer naladěno na stejnou vlnu, na níž vysílaly i vystupující skupiny, takže odezva byla dobrá, nějaký ten kotel taky byl a už Cruadalach dokázali lidi rozhýbat, o Rusech ani nemluvě. Počet dorazivších se mi zdál čistě od pohledu rovněž v pohodě, rozhodně by se vešlo víc hlav, ale že by sál zel prázdnotou, to se říct nedalo. Bohužel se však klasicky našlo pár tak trochu debilů… obzvláště borec v mikině Sekhmet, který na férovku přišel ke kraji pódiu, vylil na zpěváka СатанаКозёл pivo a následně sundal jen tak pro srandu nějakého dalšího člověka v publiku zápasnickým chvatem, by zasloužil regulérně nakopat do prdele. Stejně tak nechyběli lidi, kteří evidentně přišli spíš vykalit pár piv a bylo jim vcelku šumák, co jim k tomu hraje, ale ti už mě na rozdíl od před chvílí zmiňované kreténa neiritovali… inu, ať si každý svoje prachy utrácí za to, co sám uzná za vhodné.
Ze strany samotných vystupujících však není důvod ke stížnostem, protože všichni odvedli přinejmenším dobrý výkon, v případě Грай pak dokonce výkon bez přehánění výtečný. Zvuk se kromě zmiňovaných prvních pár vteřin Cruadalach (což se ale velmi rychle spravilo a skupině to nijak neuškodilo) taktéž vydařil a u СатанаКозёл i Грай byl na velmi solidní úrovni již od prvních tónů. Ačkoliv jsem tedy na akci dorazil víc z nudy, než že bych opravdu bezmezně toužil po tom tyhle tři skupiny vidět, nakonec jsem odcházel docela spokojen a s pocitem, že to rozhodně nebyla ztráta času.
Pro úplnost se sluší dodat, že Praha nebyla jedinou českou zastávkou turné. Hned o den později se Грай a СатанаКозёл představili v Brně a ve středu 1. října se objeví ještě v Ostravě. Pokud bych měl na základě pražské akce nerozhodným doporučit, jestli do Ostravy dorazit nebo ne, pak říkám jděte, protože mě to bavilo.
Ruská parta Exhumation nejsou žádní zelenáči. Ačkoli z fotek vypadají relativně mladě, tak tohle jméno funguje na mapě už od roku 1994 a od té doby stihli vydat několik demosnímků, a co je hlavní, tak i dvojici regulérních alb jménem “Symbol of Fear”, které vyšlo v roce 1999, a jeho nástupce z roku 2011 “City of Decay”. No, a letos tady máme čtyřskladbové EP “Bread Buttered on Both Sides”.
Jedním z největších lákadel Exhumation je jistě fakt, že v jejich čele stojí zpěvačka Irina Barnina, což už v extrémní metalové hudbě není taková rarita jako před nějakými 15 lety, ale přesto je něžné pohlaví v podstatné menšině. Na rozdíl od jiných spolků je v případě Exhumation okamžitě jasné, že za mikrofonem stojí žena a není to vůbec na obtíž, protože i díky jejímu výše položenému řevu (ve spojení s hudebním podkladem) je tvorba této pětice přímo určená fanouškům Carcass v jejich pozdějším období. Nechybí hutné kytarové riffy, které jsou díky krystalicky čistému zvuku jasným hnacím elementem “Bread Buttered on Both Sides”, a na své si přijdou milovníci kytarových vyhrávek a melodických výletů, protože těmi se taky nešetřilo. Všechno dle stylových požadavků melodického death metalu severské školy.
Celkem čtyři skladby jsou takové ty šlapavé hity a o žádné se nedá říct, že by to byla vyložená vata. Možná za to může fakt, že čtvrthodinka této hudby se poslouchá skoro sama, ale skladbám z papírového hlediska nic nechybí. “Threshold” a “Blood Thirst” jsou dokonce velmi dobré. Jediné, s čím je nutné počítat, je obrovská předvídatelnost materiálu, takže člověk, který už má v melodickém death metalu něco naposloucháno, může na nějakou překvapivou tečku mezi oči rovnou zapomenout. Ale jinak se jedná o solidní materiál od skupiny, od níž si možná (pokud opravdu nebudu mít co dělat) seženu celé album. Původně jsem bodově tak krátkou porci muziky hodnotit nechtěl, ale pro představu, jak to vidím, je to ideální způsob, takže lepší pětka za čtyři slušné songy.
Když se řekne alternativní rock, člověk by čekal, že půjde o nějakou neotřelou a snad dokonce inovativní hudbu, jenže jak poslední dobou zjištuji, za tuhle škatulku se většinou skrývá muzika, která působí jako alternativa snad jen vůči 40 let starým rockovým klasikám. Týká se to i tvorby mladých Rusů COX, ale říká tu snad někdo, že je to automaticky špatně? Nikoli nezbytně.
Jejich čtyřskladbové EP “Come Here Alive” je po loňském singlu “Save Me” teprve druhým počinem kapely, ale nelze tvrdit, že by COX byli nějací neschopní joudové. Sice je místy trochu znát, že nejsou nějak extra vyhraní, ale ta muzika rozhodně dává smysl a žádné trapné momenty se nekonají. Prim hrají kytary, jimž občas pomůže nějaký ten sampl, a vše vede vpřed příjemný vokál, na němž – na rozdíl od většiny ruských zpěváků, se kterými jsem měl tu čest – není skoro vůbec znát přízvuk. Formálně tedy takový pohodový standard, ze kterého lze dost vytěžit, ale jde ho také úplně zazdít.
Nejsilnější je rozhodně úvodní titulka “Come Here Alive”, která je dobře napsaná, na poměry desky příjemně agresivní (berte prosím s rezervou), chytlavá a prostě se poslouchá jedna báseň. Jen o kousek za ní se drží trojka “Dead for Me”, jež maličko trpí na onu nevyhranost, ale jinak jde také o vesměs pohodový song. Zbylá dvojice ale už tolik slávy nepobrala. V pořadí druhá “Wind Goes in Circles” je zejména melodicky ale vlastně i obecně prostě divná a závěrečná “What About Love” je zase přeslazená rádiovka, a pokud by zbylým třem kusům šel ten alternativní rock sežrat, tak téhle rozhodně ne, jaký je to čistokrevný mainstream.
Celkově vzato tedy žádný zázrak, ale něco do sebe to přesto má, takže když vezmu v potaz nezkušenost COX a to slušné, co na svém EP vyplodili, na slabší šestku to přeci jen vydá.
