Východoevropská pagan metalová scéna se dá bez větších námitek zařadit k tomu nejzajímavějšímu, co tento žánr celosvětově skýtá. Za poslední dekádu si vybudovala svůj charakteristický zvuk i diskutabilní názorovou pověst. Za tou stojí především kapely z východní Ukrajiny, konkrétněji Doněcka a okolí, které se rády ohánějí svým dokonalým slovanským původem. Kdo ví, kde je tamějším pagan (black) metalistům v tom dnešním neklidu konec, na plnou hubu řečeno na jaké straně barikády tamější občanské války…
Teď ale k muzice, kvůli politických komentářů tu nejsme. Jestli jsem mluvil o charakteristickém zvuku východoslovansky mluvící pagan metalové scény, většině lidí se nejspíš vybaví blackovější spolky typu Темнозорь, Крода, Nokturnal Mortum a tak dále. Z těch folkověji znějících by se daly jmenovat kapely, jako dnes již profláknutá Аркона nebo méně známí Alkonost. Ruští Бастион, o kterých bude v následujících řádcích řeč, však pod kůží nemají pevně vrytou ani jednu z těchto odnoží a všemu tomu blackování, se kterým sympatizují veskrze všechny zmíněné spolky, se na svém druhém albu spíš vyhýbají.
Бастион na “Время борьбы” totiž hrají vcelku obyčejný melodičtější death metal s folkovými melodiemi obstarávané tradičním nástroji v čele s dudy a zhaleikou, což je pro zjednodušenou taková vylepšná flétna (klikni na mě, ukážu víc). A musím říct, že jde o poměrně neoposlouchanou záležitost. Jistě, Бастион rozhodně nejsou těmi průkopníky, kteří by na svět vylezli s kombinací folk metalu na deathovém základu jako první, ale i tak zdá se být hudba Бастион co do originality stravitelnou záležitostí.
Asi největším kladem nahrávky je nejspíš zpěv, či přesněji samotný jazyk, tedy ruština. Každý jazyk má svou specifickou zvuk, melodičnost a právě ruština do hudby Бастион perfektně sedne, zvlášť když hluboký vokál navíc disponuje takovým tím “pagan odérem”, však víte, co mám na mysli. Co se týče dalších složek, folkové vyhrávky se, jak jsem naznačil, naštěstí neomezují jen na klávesy a všechnu tuhle umělotinu “nahrazují” živé nástroje, což na dnešní scéně s povděkem vítám.
To by bylo všechno moc pěkné a až doposud by se dalo o “Время борьбы” mluvit jako o výborné nahrávce. Jenže… jenže tam nějak necítím tu přidanou hodnotu, která by mě nutila desku točit znova a znova. Neříkám, že je to nějaká ostuda, to vůbec, zvlášť když tahle deska natrefila na tak vybíravého člověka, ovšem za rámeček si tenhle fakt kapela dát nemůže. Takřka všechny skladby mi i po deseti posleších splývají dohromady, a i když album disponuje slušnou chytlavostí, jako celek je to takové nevýrazné, lidově řečeno jedním uchem to vleze, druhým to zase vyleze.
Pakliže se na jednotlivé skladby podíváme zevrubněji, na albu najdeme slušné množství ucházejících se nápadů, které jsou však místy sráženy nepříliš zábavnými pasážemi, jež sice nijak neotravují, ale jen tak bez povšimnutí prosviští. Celé “Время борьбы” se odehrává v konstantním tempu, což oněm hlušším pasážím rozhodně neprospívá. Alespoň v tomto duchu jsou nalajnované první dvě třetiny desky. Příjemná změna přichází s pátou “Моя земля”, která v mých očích shlíží na všechny ostatní skladby z vyššího patra. Nejenže zde dojde na občerstvující mluvené slovo, ale i celí Бастион mi na téhle skladbě připadají takoví živější, odhodlanější a nápaditější. Zajímavost se nedá odepřít ani následující “Былина”, kde si Rusové zase pohráli s vokálními linkami, bohužel poslední jedenáctiminutová “В песнях дедов” vše vrací zpět do nepříliš zajímavých kolejí.
Celé to kolem “Время борьбы”, respektive jejich (zajisté) hrdých tvůrců Бастион má hlavu a patu a člověk okamžitě pozná, o co kapele šlo. Považuji si, že nejsme svědky jen dalšího klávesového hopsa-hejsového hnoje, ale slušné kytarové práce doplněné o příjemné folkové melodie. To však zhola nic nemění na faktu, že mě “Время борьбы” příliš nezaujalo, a i když je zde spousta zajímavých momentů, jako celek to není tak silné, abych pro celé album vytáhl víc než jen mírně nadprůměrnou šestku.
Příběh ruských rockerů Hollywood Heads vlastně není ničím zvláštní. Psát se začal v roce 2011, kdy se dali dohromady bubeník Dan Mark a basák Yeti. Tedy, ne, že by se hned zformovala kapela výše uvedeného jména s pevnou sestavou, ale takový ten pomyslný základ nutný pro věci nadcházející byl položen. Dva roky se pánové potýkali s personálními problémy a nestabilní sestavou, ovšem příchod kytaristy Foxe a zpěváka Gine Kinga to změnil a v loňském roce tak vzniklo uskupení pod jménem Hollywood Heads, které nám do redakce poslalo své debutové EP “Hollywood Heads”.
Víte, já mám rád rockovou hudbu a je mi jedno, jestli se jedná o kaskádovitě stavěný prog rock, nebo přímočarý stadiónový rock s velkými refrény. No dobře, kecám. Prog rock mám radši, ale když mě to baví, tak mě to prostě baví. Bez ohledu na to, do jaké škatulky hudba spadá. Totéž platí i pro “Hollywood Heads”, což je sice úplně obyčejný rock, který si s ničím neláme hlavu, ale upřímně řečeno, poslouchat se to dá úplně bez problému. Co však tohle EP místy solidně pohřbívá, je zpěvák Gine King, jehož hlas je mi v některých pasážích až vyloženě protivný. Netvrdím, že se nedá vydržet v celé délce trvání “Hollywood Heads”, protože v zemitějších pasážích “Game” je v pohodě a taková přirozená agresivita mu sluší, ale někde zase při poslechu zatínám pravačku a doufám, že se objeví na dostřel, protože tím svým odporným halekáním vyloženě kazí slušný song (“Aerogrill”).
Hned při prvním poslechu mě zarazilo, že ne všechny skladby jsou ošetřeny stejným zvukem, protože “Blood City” v tomhle ohledu vyloženě vyčnívá z řady, nicméně důvod se našel záhy. “Blood City” je úplně první píseň, kterou kapela loni natočila a jen tak pro jistotu ji nacpala i na své první třípoložkového EP. Ale o zvuk nejde. Když už nic, tak je vidět vývoj, který kapela za tu krátkou dobu ušla, protože zatímco “Blood City” je hutná a zemitá věc, které říz nechybí, tak ze zbylých tří skladeb v sobě mají dva kusy zakomponovány mnohem více melodií a působí tak nějak vyzráleji než právě “Blood City”, jež je taková ta klasická klubová vyřvávačka, na kterou se chytí i ten, co se na koncert Hollywood Heads připlete čistě náhodně.
Z oněch tří písní, které tvoří kostru “Hollywood Heads”, se mi nejvíc líbí přímočarý titulní song, který si v jednoduchosti nic nezadá s “Blood City”, ovšem hrdinské kytarové sólo, které přivádí kompozici do její druhé poloviny, zapříčinilo, že se mi tenhle vál líbí ještě o něco více. “Aerogrill” je ze všech čtyř písní nejhravější. Určitě za to můžou podivné “hu hu huu” sborové vokály v refrénu a už zmíněný odpudivý vokál Gine Kinga, jenž se asi snažil udělat píseň zábavnější nebo teatrálnější, ale výsledek se podle mě minul účinkem. Pokud bychom se bavili čistě o hudební stránce, tak nemám nic proti. Je to sice průhledný hevík úrovně krajské kapely z kdejakého zapadákova, ale i to se dá občas přežít a neklepat si při tom na čelo. Závěrečná “Game” je ze všech kousků rozhodně tím nejzajímavějším zářezem, který “Hollywood Heads” může nabídnout. Tempo se zklidní, kytarové vyhrávky se ve slokách vzájemně proplétají a výsledkem je nejlepší skladba, kterou zde lze slyšet. Ne, že by ty zbylé zněly jako vyložené párty songy, ale “Game” je hudebně nejpromyšlenější a možná proto jsem si ji nyní při psaní recenze, kdy jsem se k EP po nějakém týdnu vrátil, užíval nejvíc.
Vzhledem k tomu, že jsem kapel, které znějí velmi podobně jako Hollywood Heads, slyšel už velké množství, tak asi nebudu mít v budoucnu nutkání sáhnout právě po tomto počinu a radši opráším nějaká léty osvědčená alba. Přeci jen, debutové EP “Hollywood Heads” není taková bomba, abych na něj nemohl zapomenout. Skladby jsou sice snadno zapamatovatelné a dostávají rychle se pod kůži, ale stejně rychle je z hlavy zase dostanete, protože nějaký prvek, který by Hollywood Heads vynesl nad hlavy zástupů jiných, zde mocně schází. Proto sahám po průměrné známce, protože přesně takoví Hollywood Heads zatím jsou… veskrze průměrní a ničím nezajímaví.
Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že se Rusům Аркона podařilo dosáhnout toho, o co se snaží snad každý hudebník, který to myslí trochu vážně – jejich jméno skloňuje takřka celý metalový svět, přitom se ale nezpronevěřili sobě samým a pořád produkují hudbu, která nesklouzla k bohapusté trendovosti. Abychom ale byli přesní, tohle platilo naposledy po vydání tři roky staré desky “Слово”, a protože jsou tři roky dlouhá doba, mohlo se mnohé změnit. Co a pokud vůbec, to se dá zjistit jediným způsobem, a to podrobit pečlivé analýze desku novou, která se jmenuje “Явь” a kterou přesně takové analýze hodlám podrobit právě teď.
Že se na popularitě téhle kapely nic nezměnilo, a pokud ano, tak jedině k lepšímu, to asi nemá smysl moc rozvádět, protože je to stejně každému jasné, takže pojďme rovnou na vlastní muziku. Аркона vždy těžila z toho, že její hudba byla uvěřitelná, na poměry žánru inteligentní a v průběhu let se i při zachování vlastního ksichtu neopakovala. A pokud bych to chtěl vzít stručně, můžu říct, že “Явь” v tomhle chvályhodném kurzu rozhodně pokračuje. Ani náznakem nejde o folk metalovou vyřvávačku, která je dobrá leda tak k tomu, aby se u ní někdo ožral do mrtva, a tentokrát to Аркона dovedli dokonce ještě o kus dále, protože se na desku nedostaly ani vyjuchané songy typu “Ярило” nebo “Стенка настенку”, které v tomto směru dříve trochu vybočovaly. A stejně tak, jako lze opět bezpečně poznat, kdo tuhle desku nahrál, Аркона i tentokrát ukazují další jemně odlišnou tvář a “Явь” jako celek si s předchůdci moc splést nejde.
Nevím, jak to vnímají ostatní, kdo už měli s “Явь” tu čest, ale už od prvního protočení tohohle alba mi jako největší posun připadá jeho celkové pojetí. Nasvědčují tomu už vynechané hopsačky, dále ten dojem prohlubují rovněž vynechané čistě folkové skladby a korunu všemu nasazuje celková délka alba i délka jednotlivých skladeb, z nichž nejkratší má bez dvanácti vteřin pět minut a dohromady to dělá hodinu a sedm minut. Co se tím snažím říct? Něco v tom smyslu, že se Аркона zjevně pokusila nahrát desku, která bude v první řadě rozmáchlá a epická. Což o to, taková “Гой, Роде, Гой!” byla místy také hodně rozmáchlá, což dokazuje zejména patnáctiminutová “На моей земле” a stopáž bezmála hodina dvacet, ale i tak šlo o výrazově docela pestrou desku, a to nemluvím o následující “Слово”, která tu pestrost dotáhla ještě mnohem dál. Naproti tomu “Явь” pálí ze všech hlavní hned od začátku a s výjimkou “Город снов” (to je ta nejkratší) a ještě pěti a půl minutové “Сербиа” sází jeden dlouhý vál za druhým. Jen pro pořádek dodám, že to epično lze samozřejmě vyčíst především ze samotné muziky a nejen z délky skladeb. Tak či onak mi ale “Явь” svým pojetím docela připomíná desky z dílny finských mistrů Moonsorrow, což je věc, která mě celkem překvapila.
A právě tahle reminiscence na Moonsorrow byla zřejmě důvodem, proč mi “Явь” zpočátku ne a ne zachutnat. Tam, kde totiž Finové excelují v budování monumentální atmosféry, mi Rusové přišli, jako by se snažili téhož dosáhnout pomocí svého typického výraziva, ale těžce se jim to vymstilo. Dobré až výborné momenty z toho samozřejmě tu a tam vysvitly, ale při velice benevolentní délce to dlouhou dobu vypadalo, že si Аркона ukousli zkrátka příliš velké sousto a nahráli desku, která víc než co jiného nudí a je docela fuška ji doposlouchat. Čas však naštěstí opět zafungoval ve prospěch muzikantů a z “Явь” se nakonec přeci jen vyklubalo album, které svým tvůrcům nedělá žádnou ostudu a posluchačům může nabídnout celou řadu zážitků.
Předně – drtivá většina “Явь” se může pyšnit opravdu solidně napsanými kytarami, jež sice nijak zvlášť nevyčnívají a nepoutají moc pozornosti, ale když si to celé sedne, člověk v nich objeví nápaditý a poutavý základ, který prostě funguje, a to místy dokonce tak dobře, že je vážně hodně o co stát. Připadá mi, že “Явь” je minimálně z novější éry kapely vůbec první album, kde hrají kytary tak důležitou roli a jsou tak propracované. S tím jde ruku v ruce i alespoň co se téhle grupy týče řada nových výrazů tohoto nástroje, takže není vůbec nic výjimečného, když zaslechnete trochu nečekaně postavený riff nebo sólo, které je ve své zdánlivé nepatřičnosti vlastně dost osvěžující. A takových drobností je tu mnohem víc a neomezují se jenom na kytary. Decentně užité hammondky v úvodní “Зарождение”, čistě klavírní vsuvka v “Чадо индиго” a další drobné detaily působí úplně stejně osvěžujícím dojmem a desce tohle všechno dodává na poměry kapely lehce experimentální nádech, což je super.
Samozřejmě ale nejde o žádnou otočku o 180° nebo krok úplně mimo, “Явь” je velmi snadno zařaditelnou nahrávkou a i přes decentní posun výrazu je to pořád Аркона se vším, co je pro ni typické. Blahořečit Mášu za její vokál se někomu může zdát možná už trochu provařené, ale i tentokrát je to více než na místě, a to zejména s přihlédnutím k její variabilitě dalece přesahující klasický tandem čistého vokálu a growlu. Úplně parádně totiž zvládá jak vysoký skřek, který nahání husí kůži, a v závěrečné “В обьятьях крамолы” rovněž překvapuje nesmírně působivým murmurem, u kterého jsem si chvíli nebyl jistý, jestli není dílem Johna Haughma ze zámořských Agalloch. Co se týče ostatních muzikantů, vypíchnout si zaslouží zejména Vlad Sokolov a Andrej Išenko, tedy oba bubeníci (jeden bývalý a druhý současný), kteří svým dílem k celkovému obrazu desky přispěli, a dobrou práci odvádí i čtveřice hostí, z nichž sice nejvíce vyčnívá odrodilec Thyrfing, Thomas Väänänen, ale houslisté Master Alafern (Quintessence Mystica) a Olli Vänskä (Turisas) ani klavíristka Vkgoeswild rovněž na “Явь” nejsou jen tak na ozdobu.
Když si tohle všechno sesumíruji dohromady, vychází mi z toho jediné, a sice že to tedy Аркона opět zvládla a nahrála album, jež si mě i přes počáteční skepsi dovedlo získat. “Явь” je rozhodně důstojným přírůstkem do diskografie kapely a jedná se o dostatečně kvalitní počin na to, aby vcelku s přehledem vyvrátil nejrůznější domněnky případných pochybovačů, kteří by snad tvrdili, že Аркона už nemá co říct. Není to dokonalá deska, to zde nikdo netvrdí a ani tvrdit nechce, ale už jen to, že neslevila z kvalitativního standardu kapely, znamená, že je to ve všech směrech povedený, chytrý, upřímný a přesto přístupný folk metal s vlastním ksichtem, a to si příznivé hodnocení rozhodně zaslouží. Silnější sedmička.
Další názory:
Аркона je skupinou, kterou jsem svého času (konkrétně převážně v období desek “Лепта”, “Во Славу Великим!” a “От Сердца к Небу”) dost hltal, ale postupem času můj zájem o ni tak nějak opadl. Ještě na “Гой, Роде, Гой!” jsem relativně těšil, ale v případě “Слово” už jsem nečekal skoro nic… i tak mě však v době vydání dost bavilo. Podobně je na tom i novinka “Явь” – nijak zvlášť jsem ji nevyhlížel, spíše jsem očekával, že nyní už mě Аркона bavit nebude, ale nakonec se mi to album opět docela líbí. Na první poslech to bylo docela zklamání, ale netrvalo dlouho a po nějaké době (vlastně ani ne zas tak dlouhé) ve společnosti “Явь” je to pro mě přinejmenším v pohodě. Osobně se mi nejvíce líbí písničky “Сербиа”, “Город снов” a “Ведьма”, ale i ten zbytek si samozřejmě hravě udržuje nastolenou laťku. Perličkou pro mě ovšem je finální song “В обьятьях крамолы”, který mi v některých momentech dost nápadně připomíná Agalloch, což je asociace, jakou jsem vážně nečekal. Kapela si na novince pořád drží svůj kvalitativní standard a svůj sound, ale zároveň to není obšleh předchozí tvorby, což je také chvályhodné. Jistě, Аркона má na kontě i mnohem lepší nahrávky (hlavně mám na mysli druhé až čtvrté album), ale i tak jsem s “Явь” spokojen. H.
Já jsem z “Явь” docela překvapený. Sice jsem nečekal, že by Аркона přišla s nějakým sračkoidním klystýrem, ale přesto jsem takhle propracovanou záležitost, jakou “Явь” bezesporu je, nečekal. Аркона rozhodně vyspěla a už je to zcela jiná kapela než před lety. Album totiž zdobí spousta epických a progresí nasáklých kompozic, a že zrovna slůvko “progresivní” použiji u téhle kapely jsem nečekal. Nejsilnější skladby nacházím v prvních dvou třetinách hlavně v podobě “Зов пустых деревень” a “Ведьма”. Nebýt té ruštiny a charakteristického hlasu Mashy v druhé jmenované skladbě, dušoval bych se, že jde o píseň Moonsorrow. Jestliže jsem si onu progresivitu docela pochvaloval, patrně nejdále zašla titulní “Явь”. A paradoxně – právě tuhle skladbu považuji za to nejslabší z celé desky. Ono progresivnější neznamená automaticky lepší. V té skladbě slyším spoustu nápadů, ale celkově je to takové křečovité a až zbytečně komplikované. Na druhou stranu je to asi jediná vada na kráse a celkově musím vlastně jen chválit. Skvrn
Nejsem moc fanda folk metalu. Popravdě mi to často přijde jako vousatá pivní tancovačka v divných hadrech na hranici trapnosti. Co se mi však na tomto sub-žánru líbí, je jeho hudební rozmanitost, přeci jenom metal ve svém tradičním pojetí sestává z bicích, dvou kytar, basy a zpěvu, zatímco všemožné folk metalové formace do svého projevu zahrnují nejroztodivnější hudební nástroje, což při ušlechtilém záměru metalovou hudbu vskutku povznáší. Аркона je jednou z kapel, která je tohoto příkladem a ani jejich image na mě nepůsobí nepatřičně. Nejsem úplně diehard fanda této ruské smečky, ale z výše zmíněných důvodů si mě naprosto získali studiovkou “Гой, Роде, Гой!”, a přestože jsem slyšel jen songy z EP “Стенка на стенку” a poslední řadové album jsem vynechal úplně, očekával jsem, že “Явь” půjde ve stejných stopách. Napoprvé se mi podařilo omylem přehrát album v abecedním pořadí, takže jako první se mi dostalo blackové vypalovačky “В обьятьях крамолы”. Mé rozčarování bylo značné, odložil jsem album na několik dní k ledu. Když se mi toto pochybení podařilo napravit, překvapilo mě, jaká dávka mých oblíbených prvků se na albu vyskytuje, ať už jsou to všechny ty lidové nástroje a bubínky nebo ženské chorály. Nejvíc se do paměťi vryly asi songy “Сербиа” a titulní a zároveň závěrečná “Явь”, která s třináctiminutovou stopáží alespoň částečně supluje absenci eposu, jako je “На моей земле” na “Гой, Роде, Гой!”. Sedm bodů, jakože je to moc fajn, ale zas na prdel jsem z toho nepadnul, a Máša je furt docela kus, ale už jí taky není dvacet, že jo… Thy Mirra
Grace Disgraced z Ruska přicházejí se svým druhým počinem “The Primal Cause: Womanumental”. Zvláštní to název, že? Podle informací na internetu jsem tak nějak dal dohromady, že nakonec album zastřešuje koncept, týkající se jakéhosi vyššího principu ženství. Tady se asi projevuje fakt, že jediným zakládajícím členem kapely zůstala drobná zpěvačka Polina Berezko. Kytarista a hlavní skladatel Alexandr Klaptzov se přidal o rok později. Zbytek sestavy působí v bandě méně jak čtyři roky.
Byť jsem u Moskvanů již několikrát zahlédl nálepku brutálního death metalu, věřte mi, že se nejedná o žádnou mlátičku. Hlavním výrazivem je zde technické pojetí death metalu, jaké předváděli v dobách největšího rozpuku slovutní Death. Odkaz Chucka Schuldinera je tu enormní, vskutku chvílemi fakt spíš nevím, jestli to nemám přímo nazvat vykrádačkou, až tak jsou zde vlivy zjevné. Riffy, harmonické postupy, neustálé lámání rytmů, přesně to, co udělalo z Death ikonu. Nemůžu navíc nezmínit podobný zvuk. Všechny aspekty alba jednoduše svádějí k výše uvedenému, i nazvučení bicích a výrazná baskytara tomu všemu nasvědčují. Musím přiznat, že uvědomění tohoto faktu mi ze začátku sebralo hodně chuti se k poslechu vracet, protože až takovou kopírku poslouchat jednoduše nemám zapotřebí.
Časem jsem pak prošel tou fází, že byť je album silně nepůvodní, je napsané se smyslem pro detail a zajímavost skladeb. Ty jsou komplexní a pod šest minut hrací doby se zde nejde. Riffuje a vyhrávkuje se zde o stošest, ačkoliv se nikam příliš nespěchá. Většina skladeb seká a seká a seká, a když už se dostavuje pocit, že toho je možná přece jen moc, vyloupne se příjemná melodie, která opět ale není zas nijak přehnaná, protože u Grace Discgraced vás nikdo ukolébat nechce. Z řemeslného hlediska albu není co vytknout. Ale musím se sám sebe ptát, zda je to všechno, nebo ne.
Dalším hlavním prvkem je zde Polinin vokál, jenž se ale nijak zvlášť neliší od štěkavého standardu. Doby, kdy jsem byl vyjevený z projevu à la Angela Gossow u Arch Enemy už jsou nenávratně v tahu a teď už mě ženský vokál (téměř k nerozpoznání od mužského, byť je jasné, že ty hlasivky jsou zde uspořádané trochu jinak) nedokáže nijak ohromit. I když je samozřejmě sympatické, že myšlenkové a konceptuální vedení zde má pod palcem hlavně žena.
Říkal jsem si, zda má cenu vypichovat nějakou z jednotlivých skladeb, ale nedá se říct, že by nějaká měla výraznější motivy než jiná. Album je konzistentní celek, a když už jej začnete poslouchat, stejně se přistihnete, že si je musíte jednoduše poslechnout celé, jinak se ztratí veškerá síla do desky vložená. Jsem stále nucen přemýšlet o tom, jak tuto desku ohodnotit. Překopírovaní Death nejsou úplně to, co by u mě bůhvíjak zvedalo laťku hodnocení. Nicméně ale na druhou stranu slyším, že je to vše složené s největším citem a umem, tudíž by byla škoda album odepsat jako zbytečnou prefabrikovanou nudu.
Myslím, že pro vyložené fanoušky tech-deathu à la Chuck by album mělo splnit všechny úkoly na výbornou. Nechápejte to špatně, jsem fanouškem Death. Pořád radši sáhnu po originále, ale jako tribut je toto vcelku kvalitní záležitost. Myslím, že tentokrát se obejdu bez hodnocení, protože se skutečně nedokážu rozhodnout, jaké číslo bych tomu měl napálit. Obávám se, že příliš nízká nebo příliš vysoká známka by mi přišla neadekvátní.
Země: Česká republika / Rusko Žánr: post-hardcore / post-metal Datum vydání: 14.3.2014 Label: Skin & Bones Records / Monotonstudio / Naše Desky / SAVRVS Brothers / Holy Goat Records / Negation Records / Eastrain Records / Terror Night / Gorgona Records
Na Drom jsem svého času narazil čirou náhodou na koncertě v jednom libereckém klubu, kam jsem vlastně šel kvůli úplně jiné kapele, ale už tehdy, aniž bych o nich předtím vůbec slyšel, mě takřka okamžitě zaujali tím, s jakou intenzitou a uvěřitelností tu svou muziku předávali nepříliš početnému hloučku lidí. To bylo v době, kdy bylo akorát venku první album. “I”, jak se tohle první album jmenuje, a o rok mladší “Hectop” jsem si pak sehnal a oběma dal poslech už hezky v domácím prostředí, ačkoliv musím říct, že jsem vlastně s ani jednou z obou desek nestrávil tolik času, jak by si možná zasloužily. Oproti tomu Moro Moro Land, druhý účastník aktuálně vydaného splitu, pro mě byli až doposud velkou neznámou…
Nosič otvírá příspěvek právě Drom s dvojicí kompozic “Věčný hlad” a “Kopí v zádech zabodlé”. Obě skladby víceméně hravě naplňují standard, jaký Drom sami sobě nastolili na předcházejících počinech, tak pokud se vám Liberečtí na “Hectop” nebo “I” líbili, zcela jistě vás jejich muzika osloví i zde. To znamená, že je to kvalita a že je to v tom cítit, že Drom zjevně mají jasnou představu o tom, co a jak chtějí hrát, což je samozřejmě jenom dobře. Na druhou stranu s tím mám obdobný problém jako s řadovkami a prostě to pro mě není tak trvanlivé, jak by asi mělo. Možná to bude tím, že mi zde trochu chybí nějaké opravdu vrcholné nebo působivé momenty, jaké špičky podobných žánrů ve svých písních vybudovat umí, což je trochu škoda, protože jinak mají Drom potenciál obrovský. Ale možná to bude chyba jen u mě.
Moro Moro Land mě zaujali o malinko více. Jejich dva songy “Endless Parade” a “Speak” se nesou ve více či méně podobném žánrovém duchu jako Drom, ale jsou hutnější a přímočařejší, zároveň jsou i výrazně kratší a tím pádem i jakoby intenzivnější. Především právě díky tomuhle to u mě Moro Moro Land o malinký chlup vyhráli, ačkoliv jinak se jedná o solidní nahrávku jako celek.
Druhý pohled (Atreides):
Liberečtí Drom mají na kontě dvě řadovky a jedno splitko s Naiadou. Zatím naposledy se ozvali předloni v srpnu, když pustili do světa svojí druhou desku “Hectop”, která vzbudila nemalý zájem. Osobitá, atmosférická směska post-hardcoru, emocoru a já nevím jakého ještě coru si svoje posluchače našla a jistě nejsem sám, kdo vyhlížel nový materiál. Ten se nakonec dostavil v podobě dvou skladeb na splitku s ruskými Moro Moro Land, kteří se ubírají podobnými cestami.
Rusové už taky nějaký ten zářez na kontě mají, nicméně kolik jich přesně je a v jaké podobě, se mi dohledat nepodařilo. Čtenáři tak bude muset stačit ujištění, že tohle splitko není jejich naprostá prvotina. Obě kapely jsou na něm zastoupeny dvěma skladbami, ačkoliv ze stopáže čtyřiadvaceti minut si pro sebe Drom utrhli celé dvě třetiny, každou skladbou jednu. Do zbytku se potom nacpaly dvě kratší písně Moro Moro Land. A nutno podotknout, že ve všech případech se skutečně jedná o kvalitní materiál.
Drom k se své hutné atmosféře a zasněnosti přidali i notnou dávku temnoty a depresí. Struktura skladeb se podle mě až tak daleko neposunula, stejně tak jádro výraziva zůstává víceméně stejné. Ve dvou skladbách “Věčný hlad” a “Kopí v zádech zabodlé” najdete charakteristické znaky, přesto jsou hutnější a podstatně depresivnější. Obě skladby se pěkně doplňují: “Věčný hlad” je plný kvílících kytar a silných riffů, druhá skladba je naopak atmosféričtější a staví na postupné gradaci.
Druhou tváří splitka je právě těch osm minut patřících Moro Moro Land. Neméně depresivní, ale mnohem tvrdší a post-metalovější. V nejlepších momentech mi připomněli tvrdé pasáže Cult of Luna, až jsem si říkal, že je vážně škoda, že skladby jako by se bály rozmáchlejších kompozic, protože sílu na to Moro Moro Land rozhodně mají a nápady očividně taky – rozhodně nejde o nějakou kopírku. Takže ačkoliv splitka kdovíjak nemusím, tohle rozhodně není nějakým výkřikem do tmy, nýbrž uceleným, vyváženým a silným materiálem.
Země: Rusko Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 15.2.2014 Label: Hypnotic Dirge Records
Tracklist:
Delusion:
01. Birth
02. Delusion I – Escapism
03. Delusion II – Ataraxia
04. Delusion III – Frustration
05. Delusion IV – Contemplation
06. Delusion V – Post scriptum
07. Delusion VI – Mors putativa
08. Delusion VII – Elysium
09. Metanoia
Illusion:
01. A Flash Before Death
02. Illusion I – Muse
03. Illusion II – Oath
04. Illusion III – Foretime
05. Illusion IV – Reflection
06. Illusion V – Far Away
07. Illusion VI – Fracture
08. Illusion VII – Catharsis
09. Rebirth
Dnes opět začnu krátkým příkladem. Tak si pište zadání: Žijete v Petrohradu. Roku 2008 najdete parťáka vhodného k založení kapely. Vašimi hlavními mantinely jsou dva žánry – black metal a ambient. O rok později přiberete třetího člena, resp. členku, jež má na starost bicí a housle. Vaše sestava je kompletní a hudba je postupně vyspělejší a vyspělejší. Koketuje i s jinými vlivy, jako je post-rock, a občas experimentuje i v odvážnějších rovinách. Vzhledem k tomu, že už nejste úplná másla, se po několika vydaných albech rozhodnete stvořit něco velkého, něco, co jste ještě nikdy nevydali. Jak to uděláte?
Odpověď, jak bych to udělal já, vám nedám. Namísto toho vám ale nabídnu odpověď v podobě recenze na desku “(Un)reality” od ruského tria Epitimia. To se očividně rozhodlo nahrát své životní dílo, neboť svojí čtvrtou řadovku pojalo ve velkém stylu a pro jistotu vydalo hned dvojalbum. A aby to nebylo jen tak ledajaké, celé dvě hodiny se nesou v koncepčním hávu, který balancuje na hranicích realit, iluzí a dalších klamů. Oba dva disky jsou zhruba stejně dlouhé (55 a 57 minut), první z nich se jmenuje “Delusion”, druhý je pak přesným protikladem – “Illusion”. Každá skladba je pak nějakým z charakteristických projevů či stavů mysli vztahujících se k danému celku. V prvé části se tak nachází písně jako “Delusion III – Frustration”, ” Delusion VI – Mors putativa” nebo “Delusion VII – Elysium”. “Illusion” se vyznačuje kousky jako “Illusion I – Muse”, “Illusion IV – Reflection” nebo “Illusion VII – Catharsis”.
Tenhle psychologický koncept mi je osobně velmi blízký, a když jsem se podíval na tracklist, mé srdce docela zaplesalo v naději, že by hudba nemusel být naprostý odpad (jak se v black metalovém, který se pokouší o experimenty, stává častěji, než je zdrávo), když už dala kapela albu takhle hloubavou tvář. Nicméně veškeré naděje docela spolehlivě znegovala naprosto zběsilá délka dvou hodiny, kterou nedává ve svých projektech ani takový virtuos a skladatel, jako je A.A. Lucassen. A vzhledem k relativní neznalosti předchozí tvorby (kterou jsem si snažil doplnit během poslechu letošní desky), jsem se pro jistotu rozhodl neočekávat zhola nic.
Můžu přiznat, že po prvním a vlastně i po každém dalším poslechu deska dopadla víceméně přesně podle výše uvedených předpokladů. Vzhledem ke starší tvorbě, která byla hodně špinavá, atmosférická a občas správně chorobná, se změnil především zvuk, který je pořád stejně tvrdý, ale přece jen o něco čistší. V duchu předchozích alb je základem stále atmosférický black, tu a tam zabíhající do ambientu, tu a tam s post-rockovými až shoegazovými pasážemi. Vedle toho ale defiluje řada vynikajících, nevšedních a občas až geniálních nápadů, které ale zalétají někam docela jinam. Hned v úvodní “Birth” zaujme v black metalu dnes již téměř obligátní saxofon. Občas vzduch procitne neofolkovým odérem akustického vydrnkávání s ambientním podmazem. Sem tam prostor opět prosvětlí saxofon (závěr “Delusion IV – Contenmplation”) a ve větší míře elektronika – avšak nikoliv v rovině industriální, ale spíše drum’n’basové, případně ambientní. V “Delusion VII – Elysium” se ve čtvrté minutě vytasí s téměř hip-hopový beatem doprovázeným saxofonem, na který naváže silný riff s operním zpěvem – dokonalý kontrast, který ve správném rozpoložení působí až husí kůži na zátylku.
Druhá polovina “Illusion” je pak v prvních skladbách post-rockovější a více atmosférická. S “Illusion IV – Reflection” ale přichází zlom – téměř polovina skladby je postavená na atmosférické kytaře s poctivým drum’n’basovým podkladem, který se střídá s post-blackovým riffem a klasickými bicími. Následující “Illusion V – Far Away” je sice šlapavý kytarový song, ovšem v mnohem rockovější poloze, čistá fúze blacku s post-rockem a ženským vokálem pěnice a bubenice M. v dáli. Závěrečná “Rebirth” pak do celého celku nezapadá díky atmosférickému podmazu v rytmu reggae nebo něčeho na ten způsob. Naprosto mimo veškerý zbytek alba. “(Un)reality” obecně nabízí řadu opravdu výživných momentů, ať již jde o žánrové přesahy, skvělé atmosférické riffy nebo šlapavé tvrdší pasáže. V tomhle ohledu je album vyzrálé, ačkoliv se nevyhnulo některým dětským nemocem vzhledem k tomu, že takové mimožánrové úlety si v Epitimii očividně dopřáli poprvé. Občas se tedy stane, zejména během poslechu “Illusion”, že prostě narazíte na něco, co je na desku narobouvané dost neuměle, co do celku ne úplně zapadá, případně odbočuje mimo a narušuje dojem z celku, jako právě závěrečná skladba. V tomto ohledu je na tom první polovina “(Un)reality” mnohem lépe.
Že se kapela snažila oživit zajeté koleje něčím novým, se ale ještě dá omluvit. Ne každý experiment nutně musí dopadnout hned napoprvé a věřím, že pokud na další desce hlavní skladatel a multiinstrumentalista A. svoje pokusy dotáhne, může to být dobrý výsledek. Co se ale omluvit nedá, je přemrštěná délka, která očividně existuje v (ne)prospěch konceptu. Nevím, proč kapela nepojala koncept trochu střídměji a obě dvě části nenarvala na jednu desku, do délky dejme tomu jedné hodiny. Pokud by se vystříhala kvanta nadbytečného materiálu, “(Un)reality” by mohla být dost dobrá deska, která má s každou skladbou co nabídnout. Dvě hodiny se ale tomuhle triu zdaleka nevyplatily, protože zdaleka tolik nápadů na rozhazování nemají – což může být patrné i z předchozích dvou odstavců, kde zdaleka nejmenuji všechny skladby. Víc než tři čtvrtiny desky je pořád jen atmo black, který je sice dobrý, ale pořád jen dobrý a nic víc. Vzhledem ke dvouhodinové stopáži je málokterý riff natolik zapamatovatelný, abyste jej dokázali přiřadit ke konkrétní skladbě. I mně to dělá pořád problémy, a to jsem celé dvojalbum slyšel minimálně patnáctkrát (což je třicet hodin víceméně soustředěného poslechu – lepší zabíjení času nenajdete). Desku moc nezachrání ani fakt, že muzikantské kvality jednotlivých hudebníků jsou na výši, stejně jako produkce.
Z předchozích řádků je tak docela jasné, že hodnocení “(Un)reality” nebude přes všechny klady a skvělé momenty nijak valné. Ostatně ani být nemůže, když ty skvělé momenty zabírají asi tak deset, nanejvýš patnáct procent plochy alba a ten zbytek je nezapamatovatelný průměr. Přinejlepším lehký nadprůměr. A přitom kdyby se osoby skrývající se pod pseudonymy A., K. a M. držely více při zemi a zaměřily se na propracovanost menší plochy, věřím, že bych hodnotil mnohem, mnohem výše. Protože potenciál k tomu určitě mají.
Další názory:
Upřímně řečeno jsem dlouho nebyl z nějakého alba takhle moc zmatený a nerozhodný jako z “(Un)reality”. Na jednu stranu je v tom obrovské množství potenciálu, který také Epitimia přetavila do velkého počtu bez přehánění skvělých momentů. Některé nápady jsou naprosto beze srandy úžasné a minimálně za ně si ruské trio zaslouží velkou pochvalu. Abych protentokrát nemluvil pouze v obecné rovině, jako jeden konkrétní příklad za všechny mohu uvést třeba výtečné finále “Metanoia”, závěrečné skladby prvního disku “Delusion”. A takovéhle parádní pasáže jsou vcelku rovnoměrně rozesety na celé téměř dvouhodinové ploše obou polovin tohoto dvojalba. Problém ovšem tkví v tom zbytku, který se nachází mezi těmito skvělými nápady… ten zbytek sice není vysloveně špatný, ale prostě a jednoduše mě nebaví. I když jsem se snažil na “(Un)reality” cíleně soustředit a vnímat, zanedlouho jsem při všech pokusech bez výjimky upadl do jakési posluchačské letargie, z níž mě vždycky dokázaly na pár chvilek vytáhnout pouze výše zmiňované výborné pasáže. Ty ovšem v celkové předlouhé stopáži tvoří menšinu hrací doby, díky čemuž pro mě “(Un)reality” bohužel vyznívá jako promarněná šance na opravdu poutavé album. Opravdu jsem chtěl a snažil jsem se se s deskou skamarádit, ale nedá se svítit, nestalo se. Je tam úroveň a kvalita, o tom se nikdo nepře, ale stejně mě to prostě jako celek nedokázalo zaujmout natolik, abych mohl vytáhnout víc než šest bodů… H.
Koho by napadlo že jedno z nejsilnějších alb prvních měsíců roku 2014 přijde zrovna z Ruska? “(Un)reality” je těžko uschopitelná komplexní bestie sahající s délkou až k velice ambiciozním dvěma hodinám. A aby mohlo takto dlouhou stopáž důstojně utáhnout a neposlat posluchače do tvrdé dřímoty, muselo si vypomoci značnou dávkou netradičních invencí, a to cizích i vlastních. Na podkladu však stojí žánr který bývá objektem touhy náročných posluchačů jen výjimečně – melodický death/black metal. Tato melodičnost však stojí převážně na kytarách a čisté vokály tak čekejte jen v malých dávkách a nepravidelně, stejně jako klávesy a další elektronická udělátka. Mezi dvěma disky je znát velký rozdíl v přístupu, a tak zatímco první disk tvoří těžko proniknutelná kakofonie zvuků těžící hlavně z častého vstupu saxofonu, na druhém disku nalezneme uhlazanější metal, který má ovšem stále hloubku, pouze působí možná i díky větší přímočarosti výrazně přístupnějším dojmem. Co ovšem obě poloviny “(Un)reality” spojuje, je propracovanost, vášeň pro detail, solidní hráčské dovednosti a překvapivě sympatický zpěv v ruštině. Čtvrtá deska Epitimia se tak zařadí po bok “Extance” od Aenaon na poličku velice povedených chytrých tvrdě metalových nahrávek roku. Zajus
K “(Un)reality” jsem od začátku přistupoval s rozporuplnými pocity. Slušný obal i fakt, že deska vychází pod Hypnotic Dirge Records, zdrojem zajímavých nahrávek, dával najevo, že budeme mít čest s dalším slibným kouskem. Letmý pohled do tracklistu desky mě nepříjemně překvapil a veškerá očekávání z dobrého alba povadla. Co škodí “(Un)reality”, je jednoznačně jeho délka. Odpouštím slabší zvuk, horší vokály (pominu-li ženský zpěv na části druhého disku), ale té hudby je prostě tolik, že poslouchat celé dvojalbum v kuse je celkem oříšek. Několik skladeb je určitě hodně dobrých. Z opravdu velkého přídělu hudby vynikají skladby jako “Delusion I – Escapism”, “Illusion VII – Catharsis” nebo “Illusion III – Foretime” s ženskými vokály, které po stereotypních mužských působí jako balzám na ucho. Špatné nejsou ani pokusy o zakomponování elektroniky v druhé polovině dvojdisku. Vůbec druhý disk na mě působí vyspělejším a ucelenějším dojmem, což je na druhou stranu škoda, jelikož délka prvního disku mě většinou odradila od poslechu toho druhého. Na druhou stranu je na “(Un)reality” hrozně moc vaty a v klidu bych vám tu mohl vysázet šest písní, které by na takovém ambiciózním albu být neměly. Věřím, že kdyby Epitimia vzali z dvou disků to nejlepší a šikovným způsobem je zapasovali to jednoho, “(Un)reality” by působilo úplně jinak a věřím, že bych mu vysolil hodně vysoké hodnocení. Ačkoli výše napsané řádky vyznívají víceméně negativně, pořád je v jednotlivých skladbách vysoká kvalita a spousta nápadů, jen jich není tolik, aby s tím vystačilo dvojalbum, to je celé. Určitě vidím v Epitimia příslib do budoucna, protože potenciál tam je, jen by to chtělo pro příště víc sebereflexe… Skvrn
Upřímně nemám tušení, jak se to stalo, ale z nějakého prapodivného důvodu jsem kdesi nabyl dojmu, že od ruské formace s názvem Negative Voice dostanu nějaký špinavý agresivní primitivní black metal, dejme tomu cosi ve stylu starší tvorby krajanů Blackdeath. Nicméně, chyba lávky…
Ačkoliv příliš známým jménem Negative Voice doposud nejsou, jejich kořeny sahají až na konec 90. let. Tehdejší inkarnace ovšem neměla dlouhého trvání, nějaký demosnímek nejspíš vznikl, nejedná se však o nic, co by stálo za řeč. Věci se začínají trochu hýbat až s rokem 2010, kdy dochází k regulérní obnově činnosti, jež po jednom EP a jedné demo nahrávce konečně o dvě léta později vyústila v natočení regulérního dlouhohrajícího debutu “Infinite Dissonance”, jenž vychází zkraje roku 2013 vlastním nákladem. Koncem letošního března pak dochází k jeho reedici, tentokrát už ale pod labelem Inverse Records z Finska.
Po obligátním historickém okénku se ovšem vraťme zpět k oné chybné lávce z úvodního odstavce. O co se tedy jedná, když ne o kanálový chlívácký black metal, jak jsem čekal? Inu, ten black metal tam rozhodně je, jedná se však o jeho melodickou podobu. Žádná garáž, ale čitelný zvuk, pohodová poslouchatelnost i pro lidi, kteří nepatří mezi ortodoxní příznivce žánru, nemalá porce melodií a… vlastně dost příjemný poslech, byť se to tak u black metalu nemusí zdát. Nejedná se sice o nějakou vysloveně pozitivní nahrávku, ale do nějaké deprese nebo misantropie to má rovněž hodně daleko. Tak či onak ale výsledek dokáže svou povedenou, ale nevtíravou náladou oslovit, což je jistě dobré znamení.
Zároveň je nutno dodat, že i přes onu melodičnost, jež je na “Infinite Dissonance” opravdu výrazná, se v žádném případně nejedná o něco vlezlého nebo o nějaké symfonické zpívánky pro patnáctileté rádoby tvrďáky, kteří žijí v přesvědčení, že Cradle of Filth jsou fakt tvrdá kapela, kámo. Stejně tak od Negative Voice neočekávejte jakékoliv rozmáchlé klávesové rejstříky nebo vlastně jakékoliv klávesy. Tu proklamovanou melodičnost totiž Rusové dokážou vytvořit jenom a pouze za pomoci kytar – a nutno uznat, že jim to funguje.
Samozřejmě, jak už to tak bývá, ve finále není “Infinite Dissonance” nějakým výjimečným zázrakem, to nikdo netvrdí a asi to ani nikoho nepřekvapí, protože přijít v dnešní době s něčím opravdu výjimečným a v podstatě neslyšeným, je nesmírně těžké. To se ovšem úplně nevylučuje s kvalitou. A rozhodně se Negative Voice nedá upírat fakt, že prostě natočili hodně povedenou záležitost. Některé ty melodické motivy jsou bez přehánění skvělé, deska funguje parádně a dokázala si mě i přes počáteční nedůvěru získat. A dovolím si tvrdit, že pokud “Infinite Dissonance” dáte šanci, ani vy byste rozhodně nemuseli být zklamáni.
Další věc, co zcela jistě stojí za pochvalu… “Infinite Dissonance” trvá něco přes 53 minut, což sice ještě není úplný extrém, ale není ani tak úplně málo. Přesto poslech vůbec nenudí a těch 50 minut uběhne v podstatě jak nic, protože těch skvělých motivů, o nichž jsem se zmiňoval výše, tam je vlastně napříč celou nahrávkou vlastně docela hodně. A ke konci v době, kdy by si někdo mohl přece jenom začít říkat, jestli by to už pomalu nestačilo, se Negative Voice vytasí se závěrečnou desetiminutovkou “Rejection”, která je možná tím nejsilnějším, co “Infinite Dissonance” nabízí, takže ani závěr v žádném případě není hluchý a nevyznívá do ztracena.
Pokud netrváte na rozebírání skladby po skladbě, pak už jen těžko můžu říct o “Infinite Dissonance” něco víc, abych se nezačal příliš opakovat. Je to až překvapivě povedená, zábavná a melodická black metalová deska postavená především na parádní kytarové práci, pořád ale svým způsobem docela chytrá. Rozhodně velice sympatický počin.
V nedávné recenzi na Windbruch jsem vyhrožoval tím, že před sebou máme menší sérii článků, které mají nějakou spojitost se split albem “Silentium!”, jež tu bylo recenzované před necelým rokem. A po právě zmiňovaných Windbruch tu dnes máme druhého účastníka onoho ruského splitu – formaci s názvem Depicting Abysm.
Technicky vzato není Depicting Abysm regulérní skupina, jedná se totiž pouze o vedlejší projekt dvou členů další ruské kapely Epitimia. Zatímco ve svém hlavním působišti má za sebou dvojice s úspornými “jmény” A. a K. už čtyři dlouhohrající nahrávky a dalších několik počinů, u Depicting Abysm je to jiná – toto jméno má totiž na kontě pouze podíl na zmiňovaném split “Silentium!” a následnou první dlouhohrající desu “Immersion”, jež vyšla v předposlední den loňského roku. A snad ani nemusím dodávat, že právě této nahrávce se nyní budeme věnovat.
Zatímco pod hlavičkou Epitimia tvoří A. a K. ještě s kolegyní M. black metal s řekněme otevřenější hlavou a progresivnějším přístupem, v rámci Depicting Abysm se rozhodli si vyzkoušet něco, co bychom v porovnání s Epitimia klidně mohli nazvat klasičtějším a konzervativnějším pojetím black metalu. Nejsem si úplně jistý, jestli je to naprosto přesně pojmenování, jelikož by to mohlo vzbuzovat, že se na “Immersion” dočkáte nějaké ortodoxní sypačky, což zase není pravda. Hudba Depicting Abysm se nese v duchu (většinou) pomalejšího black metalu s rozmáchlejšími kompozicemi (tři ze čtyř skladeb přesahují hranici deseti minut) a monotónnějším tempem. A samozřejmě také – jak už tomu ostatně u podobně laděných uskupení zpravidla bývá – s důrazem na atmosféru, jíž je podřízeno téměř vše a stojí na suverénně prvním místě z hlediska priorit.
Tento specifický přístup k hudbě má svá poměrně zřejmá pro a proti. Předně jde o záležitost pro úzký okruh posluchačů, protože abyste si tohle užili, musíte mít podobnou muziku jednoduše v oblibě – pokud nemáte, je jenom malá pravděpodobnost, že by vám to nepřišlo jako nuda. Což však samozřejmě není nic na škodu. Co už ovšem trochu na škodu být může, je fakt, že se jedná o sázku jenom na jednu jedinou kartu, díky čemuž není vůbec těžké to zkonit a namísto hluboké, hypnotické a atmosférické desky opravdu vytvořit rozpliznou nudu. Vzhledem k tomu, že v mém případě je splněn předpoklad o tom, že takovouhle formu black metalu musíte mít rádi, zbývá nám v našem dobrodružném putování směrem k výslednému hodnocení na konci recenze vlastně už jenom jeden stěžejní úkol – zodpovědět si otázku, zdali to v případě Depicting Abysm funguje nebo naopak nefunguje…
Jak jsem již řekl, já osobně mám pro podobné záležitosti docela slabost, takže to u mě mají trochu lehčí. Musí tedy jít o pořádný fail, abych takovou nahrávku poslal k čertu, ale tenhle scénář se v případě těchto Rusů naštěstí nekoná. Samotné jméno Depicting Abysm je sice poměrně mladé a bavíme se tu o jeho první opravdu regulérní nahrávce, ale jak už zaznělo kdesi na začátku, oba protagonisté již zkušenosti s tvorbou hudby mají, což je na “Immersion” cítit. Nejde o nic výjimečného v tom smyslu, že byste nic podobného ještě nikdy neslyšeli, nicméně se jedná o desku, jež byla evidentně vytvořena s jasným cílem a vizí, díky čemuž v tom ta atmosféra je a funguje.
Když mluvíme o té atmosféře a nějakých cílech nahrávky, možná by se slušelo dodat cosi o textovém a tematickém zaměření “Immersion”. Pojítkem mezi všemi skladbami na albu je totiž oceán. Jednotlivé kompozice popisují zkušenosti jistých lidí s vodní hladinou (někdy i v trochu abstraktnějším podání – v jednom případě jde třeba o malíře, jenž maluje rozbouřené moře). Částečně jsou texty na “Immersion” také inspirovány povídkou “A Descent into the Maelström” (česky “Pád do Maelströmu”) od legendárního spisovatele Edgara Allana Poa a dílem ruského básníka Semyona Nadsona. Nemůžu tvrdit, že by na mě v každé vteřině “Immersion” dorážely vlny uprostřed oceánu (v tomto ohledu asi zůstanou nepřekonáni především němečtí doomaři Ahab se svým fantastickým debutem “The Call of the Wretched Sea”), ale v jiných (a relativně mnoha) momentech je ten záměr Depicting Abysm a ona vodní atmosféra cítit velmi dobře.
Čistě po hudební stránce se víceméně jedná o klasiku, jaká se v rámci tohoto specifického subžánru hraje. Pomalé riffy, rozvážné tempo, táhlé kytarové melodie, předoucí baskytara, dlouhé a téměř neměnné plochy o jednom motivu, s nimiž se postupně buduje atmosféra a gradace. To všechno tam je, a i když se už dávno jedná o poměrně provařenou věc, pořád to dokáže zabavit. Rozhodně se Depicting Abysm nedá upřít, že v jistých momentech dokážou přijít s velice silným nápadem, který člověku v hlavě prostě utkví a bude si jej v mysli přehrávat pořád dokola. Jako jeden příklad za všechny lze uvést třeba nejdelší “Le mariniste”, jež se ve svém závěru zlomí z black metalu do nádherně posmutnělého melodického finále se šploucháním vln.
Z mého pohledu Depicting Abysm rozhodně natočili povedené album. Všechno, co od podobného druhu black metalu očekávám, tu je a dává mi to smysl. V žádném případě netvrdím, že jsem z tohoto ranku neslyšel už i povedenější desky, ale i přesto musím dát palec nahoru a říct, že se mi to líbí.
Země: Rusko Žánr: black metal Datum vydání: 1.2.2014 Label: Hypnotic Dirge Records Původní vydání: 9.3.2013, selfrelease
Tracklist:
01. The Dance of Liquid Fire
02. No More Entry, No More Exit
03. No Stars
04. A City on Fire
05. Only Full Dark
06. Neswa-Pawuk
07. Flashback to My Lake
Když jsem v květnu loňského roku psal recenzi na split “Silentium!”, na němž se podílely tři ruské formace Depicting Abysm, Windbruch a Gmork, nečekal jsem, že uběhne nějakých deset měsíců a na našem menu recenzí se objeví dvě z těchto tří skupin a navrch jedna spřízněná. Povídání o albech Depicting Abysm a Epitimia (hlavní kapela členů Depicting Abysm) na nás ještě čeká v nedaleké budoucnosti a právě teď se podíváme na to, jak na tom je jednočlenný projekt Windbruch se svou druhou řadovou nahrávkou s názvem “No Stars, Only Full Dark”…
V pomyslném žebříčku v rámci výše zmiňovaného split alba jsem Windbruch zařadil na prostřední pozici. Pokud si matně vzpomínám (přece jenom… nemůžu tvrdit, že bych během těch deseti měsíců “Silentium!” protáčel neustále dokola), v některých momentech na mě hudba Mikhailova Rodiona (ano, to je onen jediný člen Windbruch) působila lehce rozpačitě, ale na druhou stranu zde bylo i mnoho velice povedených melodií. “No Stars, Only Full Dark” už oproti “Silentium!” není instrumentální, a když tak o tom přemýšlím, možná je to trochu škoda… ne, že by byl vokál špatný, je to standardní black metalový zpěv, v tomto ohledu v pořádku, ale občas mi připadá, jako by na řadovém albu ubylo těch opravdu silných melodií právě na vrub vokálu.
“No Stars, Only Full Dark” mi obecně přijde takové trochu monotónnější, a i když se rozhodně nedá tvrdit, že by na tom albu chyběly nápady, nějak se je tentokrát nepovedlo podat takovým způsobem, aby to posluchače opravdu výrazněji zaujalo. Díky tomu na desce vzniká spousta poměrně dlouhých hluchých pasáží (a vlastně i celých skladeb), v nichž se poslech nese v takovém letargickém duchu, jemuž chybí nějaké opravdu výtečné (záchytné) momenty. Tento fakt pak nedokáže dorovnat ani atmosféra, jež zde sice je, ale bohužel není natolik silná, aby člověka vyloženě strhla. Stále se to poslouchá hodně moc příjemně (to bych chtěl zdůraznit), ale až na dvě výjimky, k nimž se ještě dostaneme, si toho z alba moc neodnesete a nebudete si pamatovat nic kromě toho, že to hrálo. A to neplatí jen na prvním rande s “No Stars, Only Full Dark”, ale i po větších množství protočení alba, což prostě není příliš ideální stav.
Do oné letargie (tohle slovo se k “No Stars, Only Full Dark” hodí jako málokteré jiné – asi i díky tomu ještě několikrát zazní) já upadám již s téměř post-rockovým intrem “The Dance of Liquid Fire”, přičemž následující desetiminutovka “No More Entry, No More Exit” mě z ní nevytrhne ani omylem, naopak mě to ještě dorazí. Netvrdím, že by to bylo vyloženě špatné, formálně se některé melodie (třeba okolo sedmé minuty) povedly, ale jako celek to na mě prostě nijak zvlášť nepůsobí. Podobně je na tom i třeba “A City on Fire”, jež se nese v hodně doom metalovém duchu… zrovna v tom kusu má Windbruch k doom metalu rozhodně blíž k atmospheric black metalu, v němž se tvorba projektu jinak nese. Aby toho nebylo málo, podobně letargicky působí rovněž nejdelší “Neswa-Pawuk”, v níž opět vystrkují růžky náznaky post-rocku, a závěrečná “Flashback to My Lake”, jež neřeší už vůbec nic.
Jediné dvě skladby, jež mě nějak výrazněji zaujaly, dokázaly si urvat větší část mojí pozornosti a vytrhnout mě z takového toho stavu, kdy muziku vnímám jen na půl ucha, jsou ty dvě, jejichž názvy dávají dohromady název desky, tedy třetí “No Stars” a pátá “Only Full Dark”. Asi vás napadne vcelku logická otázka – v čem se tyto dva kusy liší od zbytku, že díky tomu dokážou výrazně převýšit zbylé kompozice? Není to vůbec nic složitého, je to však zcela jasně slyšitelné hned na první poslech – obě tyto písně totiž obsahují sice poměrně jednoduchou, ale jak se ve výsledku ukáže, velice funkční klávesovou linku. Opravdu je to téměř až triviální vyťukávání jednoho jediného motivu, který má v případě “Only Full Dark” výrazně ambientní nádech, nicméně oba ty songy to posouvá úplně jinam a najednou díky tomu ta hudba Windbruch začne fungovat – nebojím se říct – parádně. I když na druhou stranu, taková “Neswa-Pawuk” klávesovou linku obsahuje rovněž a nemá to takovou sílu…
Ačkoliv většina “No Stars, Only Full Dark” pouze jen tak nenápadně plyne a nic moc jsem si z toho nezapamatoval, stále se to – jak již ostatně bylo řečeno – poslouchá velmi příjemně. I díky tomu proti desce vlastně nemám vůbec nic, ale když to tak poslouchám, pokaždé si říkám, že v tom je potenciál na mnohem víc, než jak mě ta hudba baví v reálu. Abych byl upřímný, nedokážu se rozhodnout, zdali je v tomto případě chyba na mé straně, nebo na straně Windbruch, nicméně čistě ze subjektivního pohledu to vidím pouze v lehoučkém nadprůměru někde na pomezí 5,5 a 6 bodů. Musím však explicitně zdůraznit, že pokud máte rádi podobně postavený black metal (pomalejší tempo, delší skladby, hlavně atmosféra), klidně vás “No Stars, Only Full Dark” může zaujmout o poznání více, takže vás od poslechu neodrazuji.
Země: Rusko Žánr: alternative metal Datum vydání: 3.5.2013 Label: Mausoleum Records
Tracklist:
01. Thunder Phase
02. Blood on the Face
03. Sands of Silence
04. Midday Show
05. Golden Years
06. Rejected
07. Fix Your Life / A Few Miles from Paradise
08. The Taste of Misery
09. Brain Fever
10. See No Sun
11. Last Stop
12. All in the Suit that You Wear [Stone Temple Pilots cover]
Je to možná tak trochu nespravedlivé, ale od mladých začínajících kapel zpravidla nečekám vyloženě překvapivé výkony, takže už tak nějak střízlivě přistupuji k jejich albům s očekáváním standardní porce žánrově nijak oslnujícího přednesu, což je přesně ten přístup, s nímž jsem šel do loňského počinu ruské pětice Grenouer s titulem “Blood on the Face”. Jaké překvapení jsem pak zažil, když jsem nahlédl do diskografie a zjistil, že poslední album je již sedmým počinem této party, která tak logicky nepatří mezi výtvory nedávné doby; historie Grenouer sahá až do počátku devadesátých let, kdy jako špinavá formace vezoucí se na vlně thrash/death metalu staré Sepultury šířila zkázu prostřednictím demosnímků s názvy “Death of a Bite” či “Fiery Swans”.
Od té doby už uběhla pěkná řádka let a stejně tak se (i díky nějakým těm personálním změnám) postupně upravoval výraz samotných Grenouer od špinavého deathu, přes industriální rock/metal moderního vyznění, kterým se snažili prorazit na přelomu tisíciletí, až k současnému rock/metalu, z něhož je moderna cítit na míle daleko. Podladěné kytary sází hlavně na hutné riffy, které se občas rozestoupí, aby uvolnily místo post-rockově provzdušněným momentům, ovšem bez takové té zasněné atmosféry, protože “Blood on the Face” se očividně nesnaží dělat žádné velké umění, ale vlastně přináší “jen” necelý tucet poctivých rock/metalových skladeb, jimž nechybí hitový potenciál a které se jedna vedle druhé dají celkem bez problémů vyslechnout. Bohužel, kamenem úrazu se pro tento počin stala snaha stavět se k němu jako k jednolitému albu, kdy se všechno, co do té doby samostatně fungovalo relativně bez problémů, ukázalo dohromady jako nepříliš silná skladatelská forma a na povrch tak celkem rychle vypluly nedostatky v podobě nevyrovnanosti materiálu a jeho nezáživnosti. Celé to zní jako horší a méně nu-metalová kopie KoRn, kdy jim k přímému srovnání chybí hlavně charismatičtější zpěvák, protože i když Andrey Ind umí hezky melodicky zapět a v případě několika skladeb dokonce zarapovat (alespoň předpokládám, že to je on, protože o žádném hostovi jsem zmínku nenašel), tak mu chybí něco, čím by se odlišoval od množství jemu podobných vokalistů, kteří znějí formálně v pohodě, ale splést si jednoho za druhého není žádný problém.
Na “Blood on the Face” se ve výsledku nachází desítka klasických autorských písní, protože úvodní intro připravuje atmosféru pro standardní otvírák v podobě skladby titulní a na samém závěru číhá celkem zbytečná předělávka “All in the Suit That You Wear” v originále od Stone Temple Pilost. A celá tato desítka by se dala celkem spravedlivě rozdělit na polovinu silnou a samozřejmě i tu slabou, která bohužel nestačí jindy vysoce nastavené laťce. Mluvím teď zejména o druhé půli, kdy trojice písní vymezená “Brain Fever” a “Last Stop” je na albu snad jen proto, aby se nekončilo na půlhodinové stopáži. Jediný vyloženě zajímavý motiv třeba na takové “Brain Fever” je zatěžkaný kytarový riff. Ten zbytek je takový nemastný neslaný a nebýt celkem povedené kytarové linky, kdy zvonivé vybrnkávání nahradilo klasické kytarové sólo, tak nemám důvod skladbu vůbec poslouchat. Totéž platí o pomalé uchcávačce “See No Sun”, která se nachází přesně ve středu zmíněné trojice a představuje ještě unylejší verzi patetické skladby, jakou je pětka “Golden Years”. Že se i v zatracované “See No Sun” najde prostor vymezený pro trošku toho kytarového hřmení, nemění se nic na tom, že jakmile se skladbou nese dojemné “hóóóó hóóóóó” v pozadí, což je případ “Golden Years”, která se snaží být tak teskná, až je účinek opačný, tak ji přestávám brát vážně, takže tudy zcela určitě ne.
Kdybych měl jmenovat onu pětku povedených písní, tak bych určitě sáhl po trojici, která se nachází hned na kraji “Blood on the Face”, takže po skladbě titulní a následující dvojici “Sands of Silence” a “Midday Show”. První dvě stojí na pevných kytarových základech v kombinaci se vzletnými vokály Andreye. Jasně, není to nic odzbrojující a rozhodně nic, na co by sázeli Grenouer jako jedni z mála, ale hlavně v případě “Blood on the Face” je výsledkem velmi příjemná hitovka ve středním tempu. Nikam se ostatně nespěchá po celou dobu trvání desky, což taky přispívá k jisté jednotvárnosti, které se nemůžu i po několika posleších zbavit. Pokud by alespoň bylo na desce více skladeb v podobě “Sands of Silence”, která přímo navazuje na svého předchůdce (s výjimkou rozostřenějších kytarových ploch), tak bych se vůbec nezlobil.
“Midday Show” překvapí už zmíněným rapem v závěru, který bije do uší už jen díky strojové anglické výslovnosti, u níž si nejsem jistý, jestli byla záměrem pro navození chladnější atmosféry v jinak hřejivé písni, nebo jenom dotyčný doplácí na ruský akcent. Dalším záchytným bodem je “Rejected”, v níž slyším vzdáleně něco, co připomíná ostřejší Disturbed, jejichž vliv je patrný hned v několika refrénech, ovšem tady je díky zpěvné vokální lince tento dojem umocněn ještě víc, což není myšleno jako výtka. Přestože jsem doposud jako o hlavním výrazovém prostředku ruské pětice mluvil o kytarách, tak díky skvělému zvuku by neměly být opomenuty klávesy, jejichž zvuk je vytažen hodně kupředu a třeba v závěru “Fix Your Life / A Few Miles from Paradise” se dostanou prostřednictvím krátkého sóla k úplně hlavnímu slovu, což je příjemné osvěžení.
“Blood on the Face” sice není kdovíjaký zázrak, ale že by stálo za starou bačkoru, to bych mu zase křivdil. Tak špatné není. Bohužel stojí někde na půli cesty mezi snahou produkovat metalovou hudbu postavenou na tvrdých moderních riffech a touhou zalíbit se co nejširšímu publiku, výsledkem čehož je dost rozhárané album, které v konečném důsledku trpí na nevyrovnanost jednotlivých skladeb. To, že je deska o dvě, tři skladby delší, než na co ve skutečnosti se svou kvalitou má, je z mého dosavadního povídání doufám jasné, takže šťourat se v tom už nebudu. Věřím tomu, že milovníci moderně laděného metalu (záměrně se vyhýbám označení nu-metal, protože k němu mají Grenoeur stále dost daleko), kde se melodickými vokály nešetří, budou nadšení, ale z mého pohledu je “Blood on the Face” a Grenouer jako takoví, vlastně jen další kapelou v řadě… Další kapelou, která neurazí, ale ani nenadchne a tak je třeba na ni nahlížet. Jako na průměr, který někde v hloubi má potenciál, ale na který zapomenu rychleji, než jak jsem k němu vůbec přišel.
