Datum: 10.8.2016 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Abbath, Chelsea Wolfe, Dying Fetus, King Dude, Mastodon, Neurosis, Shining, Tábor radosti, Thaw, The Algorithm, Vektor

Skvrn: Na josefovské pivní slavnosti s obstojným doprovodným programem jsem zavítal již potřetí, vůbec poprvé však s vyhlídkami krutých zim, mlh a všemožných plískanic. I když, společný prvek s minulými lety by se přece jen našel – Celsiova stupnice byla opět dosyta proklínána. Dva poslední ročníky za čtyřicítky, letos za noční teploty i o třicet pět stupňů nižší. Tak příště poprosím nějaký kompromis. Cesta vlakem docela fajn, přestup na první dobrou sice kvůli zpoždění nevyšel, ale s nějakou hodinovou prodlevou jsem byl v Jaroměři a cílil k pevnosti. Lépe řečeno jsem se o to snažil, přívalový déšť si vybral pravou chvíli a zalil mě nadměrnou pohostinností. Stan jsem stavěl v konstantním lijavci a do fronty jsem se postavil s nezanedbatelným zpožděním oproti plánu. Deštivé odbavení nakonec trvalo nějakých 90 minut, což je oproti nešťastníky proklamovaným trojnásobkem vlastně moc pěkné číslo. Co si budeme, fronty byly průser a k pořadatelem vyřčené omluvě by to chtělo pro příště přidat velké, velké zlepšení.

Onotius: Po jubilejním dvacátém ročníku člověk ani nestíhá zamáčknout slzu dojetí a už je tady další Brutal Assault. A že by organizátoři slevili ze svých nároků neustále se vyvíjet a zlepšovat, o tom nemůže být řeč. Nejdiskutovanější letošní novinkou byl jednoznačně čipový systém na vstupy i platby (o němž ještě časem budu mluvit), dále pak zbrusu nová ambientní scéna či nová výstava výtvarného umění. To společně s počasím, jež zpočátku budilo dojem, že letošek bude co do teplot a přeháněk diametrálním opakem loňska, přidávalo festivalu zase trochu jiný nádech, než tomu bylo v letech minulých. Co se týče kapel, opět se jich zde objevilo nad stovku, co se týče návštěvnosti, prošlo festivalem kolem 18 tisíc návštěvníků (z nichž údajně 70 % byli cizinci); a kolik se vypilo piva, to by mě taky celkem zajímalo (hehe). Osobně mi sice loňský line-up přišel o špetku nadupanější (také trochu kvůli tomu, že se mi toho letos asi ještě víc krylo), nicméně jsem se opět těšil jak děcko.

Skvrn: Okolnosti mě připravily nejen o čas, ale rovněž o skupiny. Zvědavost na první vystoupení festivalu se v mém případě nikdy nekonala, tedy až na letošek… kdy jsem, ehm, úvodní koncert celého Brutalu vůbec prvně zmeškal. Utekla mi litevská Tesa, jejíž ač nikterak objevný post-metal mohl dění následujících dnů svou intenzitou sympaticky odstartovat. A ani Vektor celé nestíhám. Když konečně vcházím do areálu – onáramkován, očipován a frontou duševně poctěn –, Američané jsou za půlkou svého setu. Brzy přicházím na to, že je proč litovat. Nazvučení předčilo má očekávání a kapela sama samozřejmě nezklamala. Precizní technický thrash, který mě dokázal zaujmout a vzápětí i trochu naštvat. Čas se totiž naplnil a prostor dostali jiní.

Onotius: Pro mě též festival odstartovali až američtí Vektor svým inteligentním, zároveň však živočišným technickým thrashem. A jejich vystoupení se skutečně velmi vyvedlo. Na rozdíl od časté zvukové nemoci, jež se později na hlavních stagích začala hojněji objevovat, jejich sound nebyl zbytečně přebasovaný a ohoblovaný o ony zrovna pro hudbu Vektor podstatné výšky, takže jejich propracované kompozice byly celkem čitelné a zkrátka naživo patřičně bavily. Setlist se skládal nejvíc asi z nového alba „Terminal Redux“, které v živém provedení neztrácelo nic ze svého kouzla. Nejvíce pak nejspíš vynikla hitovka „Pillars of Sand“. Zaplaťpánbůh za dobrý zvuk, jaký jim mohli jejich vzorové z Voivod, kteří hráli v pátek, jen závidět. Atmosféra sice nebyla nějaká přehnaně divoká, festival koneckonců teprve začínal, ale přesto se dočkali Vektor slušného ohlasu. A na základě množství lidí, jež jsem pak v průběhu dalších dní potkával oblečené v zbrusu novém tričku s vzorem kapely, si říkám, že rozhodně nejsem sám, pro koho bylo vystoupení Vektor něčím víc než jen pohodovkou na začátek festivalu.

Skvrn: Víc deště = víc lidí na střechou kryté Metalgate Stage, viz vystoupení francouzských The Algorithm. Djenty ani přímočarou elektroniku ze studiovek nevyhledávám, jenže koncert je kategorie sama pro sebe a tyhle blbinky typu The Algorithm mě naživo zpravidla chytí. Francouzi nebyli výjimkou, hodně rytmický set na rozmrznutí bodnul. Melodicky vévodila elektronika, rytmicky (nikterak náročné) party kytarové a bicí. Hlavní hesla? Přímočarost, výborná světla. Po čase i předvídatelnost, to když každá ze skladeb nabízela obdobný djentový groove, případně skočný rytmus jak z vesnické diskošky. Ale nakonec proč ne, občas není třeba jen zapeklitostí, bavil jsem se. Rémi Gallego navíc vypadal jako civilizovaná verze Blakea Judda, který opustil svět nadpřirozených schopností, takže i z estetického hlediska zážitek.

Onotius: Zatímco ze zamračené oblohy spustil déšť a na hlavním pódiu už nějakou chvilku hráli teatrální Tribulation, já se vydal pod střechu – na scénu klubovou, abych se mrknul, jak naživo vypadá, když se člověk, jehož srdce bije v rytmu elektronické hudby, pustí do něčeho na přelomu djentu, progressive metalu a právě elektronické muziky. Mám teď na mysli The Algorithm. Naživo jejich hudba působila mnohem více elektronicky, což vlastně pro vnímání muziky moc nevadilo, neboť kytary zde mají spíš rytmický charakter. Jistě, přeci jen z desky znějí ty elektronické serepetičky víc různorodě, nicméně už jen ona zajímavá rytmická hektičnost zde udělala hodně. Lidé si to užívali slušně. U sebe nemohu říct, že by panovalo nějaké závratné nadšení, ale i tak jsem rád, že jsem jejich vystoupení viděl.

Skvrn: Doba kolem osmé až desáté večerní znamenala docela nehezké kolize, stále jsem si však dokázal jasně zvolit priority. Neurosis versus Mortal Cabinet; King Dude versus Conan; Shining versus Mastodon. Tam všude zvítězili první jmenovaní. Protože jsem nechtěl slyšet zprzněné Master’s Hammer; protože King Dude je parádní festivalové zpestření; protože jsem byl lačný po krvi. Jak vše nakonec dopadlo? Po přečtení dalších odstavců budete moudřejší.

Skvrn: Některých formací je pro prostředí velkého festivalu škoda. Říkal jsem si to alespoň během koncertu Neurosis, kteří na jedno z hlavních pódií vkročili za doprovodu bubnujícího deště. Úplně bez okolků a naprosto elitářsky, největším nepřítelem téhle sludgové legendy byla záplava nevychovaných hlav pod pódiem. Jedinci nadržení na sebemenší tělesný kontakt spustili od prvního songu zuřivý moshing, který k Neurosis prostě nepatří. Tupé hlavy to naštěstí v polovině pochopily a odebraly se s hřejivým pocitem zřetelně vyslovené demence kamsi v dál. Nebylo to ale vše. Po celou dobu se kecalo do tichých pasáží, které v případě Neurosis vážně neznamenají povel k hulákání a rozebírání pitného režimu. Samotná kapela samozřejmě dělala, co mohla. I během stále přítomného světla krásně vynikala vytříbená skladatelská kvalita, nechybělo nasazení a i přes ne zrovna dokonalý zvuk byly dobře slyšitelné samply. Ty, které josefovský zvuk tak rád polyká. Příjemný koncert, ale příště raději v klubu.

Onotius: Namísto Sadist jsem si dával večeři a nabíral síly na vystoupení, na nějž jsem se v rámci festu těšil skoro nejvíc – a tím nemám na mysli nikoho jiného než americké Neurosis. Naživo jsem je sice už viděl, když hráli před třemi lety v pražském Lucerna Music Baru, nicméně tam nás rozmetali na kousíčky takovým způsobem, že očekávání byla ohromná. I když také obavy, neboť velké festivalové pódium v porovnání s intimitou klubu přeci jen nemusí pohltit tolik. A jak že to tedy dopadlo? Nu, za slabinu bych jednoznačně označil dramaturgický přešlap, že kapela tohohle formátu začíná hrát za světla. Nicméně postupné setmění, navíc později korunováno lehkým deštíkem, který ve spojení s hypnotickými světly vytvářel pohlucující vizuální auru, to nakonec taky mělo něco do sebe. A hrálo se samozřejmě průřezově, takže zazněly věci jak z „Enemy of the Sun“ („Lost“), „A Sun That Never Sets“ („Stones from the Sky“), tak z posledního alba (konkrétně pak má oblíbená „At the Well“ s neskutečně vygradovaným závěrem). Navíc skupina přihodila i novou skladbu z plánovaného alba „Fires Within Fires“, jež vyjde v září. Bohužel na mě bylo vystoupení krátké, přesto si mě opět omotali kolem prstu. Snad zavítají zase někam do klubu, až budou mít venku novinku, na niž už se nemohu dočkat.

Onotius: Následující Dying Fetus byli ukázkou naprosté preciznosti a brilantního deathmetalového řemesla. Jejich technický styl naživo drtil s oslnivou přesností. Na druhou stranu jejich unifikovaný zvuk v živém provedení po čase začal působit trochu konstantně a show namísto nějakého stupňování napětí spíše tak nějak pořád stejně drtila. Což je však asi trochu o mých preferencích. Objektivně lze těžko něco kapele vytknout. Zvuk byl relativně v pořádku a ty rychlé prsty hudebníkům nejde nezávidět.

Skvrn: Žertík jménem Oriental Stage se loni vpravdě nepovedl. Na Cult of Fire a Phurpu se tehdy zastavili nejen příznivci, ale rovněž čumilové toužící po zkušenosti s dalším pódiem. Nic proti nim, zvědavost je vlastnost přirozená, jen nešlo mluvit o pořadatelském úspěchu. I proto překvapilo, že se východní pódium v programu objevilo i letos. Jenomže tentokrát se loňský průšvih s davy neopakoval. Kouzlo nového zřejmě dostatečně vyprchalo a dění na pódiu navíc odstartoval pro metalové masy neznámý King Dude. Bez odezvy přesto nezůstal…

Skvrn: King Dude byl skutečně pravým Kingem i Dudem zároveň, přestože byl v porovnání s konkurencí za toho tichého a uklidňujícího (tedy pokud zrovna nevytáhl rock’n’rollovou pecku „Sex Dungeon (USA)“ z ještě nevydané desky… nazvané „Sex“). Jinak se většina setu opírala o loňské „Songs of Flesh & Blood – In The Key of Light“, v rámci něhož se King Dude nebál křehkosti a procítění. Zvuk nebyl proti. Zatímco z Chelsea Wolfe si zvukař udělal metalový dobrý den (viz níže), Královi nebyla metalová tvář násilně vnucena a zachoval si zvuk podobný tomu studiovému. King Dude dostál svého jména, plně opanoval pódium hudbou i sarkasmem a předvedl jeden z nejpříjemnějších setů dne.

Onotius: Po chvilce sledování Mastodon, kteří měli dost podivný zvuk – především ze zpěvu se nějak ozývaly jenom některé frekvence, jsem se vydal opět na Metalgate Stage – tentokrát na švédské blackmetalové Shining. Ti byli solidní, ale naživo působili o dost víc heavymetalově, zatímco v opravdu depresivní atmosféře měli své rezervy. Niklas Kvarforth do vystoupení dával mnoho, ovšem ve srovnání s minulostí působil nakonec ještě celkem krotce. Herec je ovšem obstojný, to zas jo. Popíjel nějakou whisky, oháněl se jezdeckým bičíkem a pochválil české prostitutky. Hudebně pak zazněl nejeden kultovní kousek napříč deskami. Nicméně stále mám dojem, že jsem čekal asi trochu víc.

Skvrn: Davy já nerad, a i když se na Shining nedal čekat stav vylidnění, zajisté šlo o přijatelnější klima než na Mastodon. Ovšem i tak jsem ve společnosti švédského maniaka strávil sotva pár minut. Důvody pro brzký odchod se na mě počaly sypat ze všech stran. Shining jako by nasákli nehodící se heavymetalové esence a naopak ztratili depkovitost, jíž jsem se šel občerstvit. Pryč z areálu mě hnaly i zástupy mobilofoťáků. A vidina dalšího náročného programu? Ta už jen vše stvrdila. Čau, třeba jindy.

Onotius: Letos přebíhání mezi hlavní a vedlejší scénou nebyl žádný med a pravidelně stávalo, že jsem přicházel na kapely a prošvihl jsem začátek (ba párkrát skoro i půlku) vystoupení. Tak se stalo například u Abbatha, který na Jägermeister Stage spustil svůj chladný blackmetalový rock’n’roll a já přiběhl až ve chvíli, kdy dohrávala druhá pecka – „Winterbane“. Přiznám se, že až na pár vybraných kousků mě nakonec tenhle metalový panda moc nepřesvědčil. Zatímco ze studiovky mě ještě celkem bavil, při tomhle vystoupení, z něhož nejlépe vyznívala především ona předvídatelná rytmika, mi to zkrátka moc nesedlo. Navíc v kombinaci s tím, že se na Abbatha přišly podívat davy lidí, a tak byl celkem oříšek vidět na pódium, nebyl celkový dojem zkrátka nejvalnější. Navzdory tomu si říkám, že za jiných okolností jsem mohl být klidě i velmi spokojen. Jenže nepoštěstilo se. Každopádně mě však potěšilo zařazení několika Immortalovských kousků korunovaných hitovkou „All Shall Fall“. Mimochodem, Abbathův herecký projev se zasloužil o to, že se stal takovým malým Brutalovým memem, neboť jeho štěkavá mluva měla za následek, že univerzální hláškou festivalu se stalo podobně intonované skandování „Abat!“.

Skvrn: Když jsem na josefovský festival zamířil poprvé před dvěma lety, počet tří pódií vypadal jako strop. Jenže kdepak. Loni přibyla k třípódiovému standardu vůně orientu a také letošek zaznamenal další občerstvení, ambientní stage. Tam, kde během minulého ročníku probíhala výstava k festivalovým narozeninám, letos vládly ambientní plochy, absint a zelená světla. V méně atraktivní hodiny jely mrtvé ambientní smyčky, v čase pokročilejším se hrálo živě.

Skvrn: Zastavil se i Tábor radosti a já na něm. Počátek stanovený na třiadvacátou večerní se oddálil, ale dočkal jsem se, dvojice kouzelníků nasadila úchvatné masky a počala čarovat. Silně rytmizovaný dark ambient fungoval dokonale, okamžitě strhnul a pouze blížící se koncert Chelsea Wolfe musel mou návštěvu pár minut před koncem utnout. Těžké rozhodnutí, zvlášť když ve zpětném zrcátku vidím set Tábor radosti jako ten úplně nejlepší ambientní. Před odchodem ještě jedna zajímavost: Bylo to snad naposled, kdy na ambientním pódiu posluchačstvo stálo, s přibývajícími dny se totiž přítomní uchylovali k čím dál mrtvolnějším pozicím. Vlastně docela smutné. Hrály zde spolky vhodné i k soustředěnému poslechu, nikoli jen k vystřízlivění a nabírání sil.

Skvrn: Chelsea Wolfe na Brutalu, a to hned na velkém pódiu, toť kombinace před ohlašováním programu jen stěží předpovídatelná. Dramaturgie však stále nápadněji otevírá dveře jiným než metalovým žánrům a je fajn, že mediánový – nikoli průměrný, nač ta pejorativa – návštěvník si může rozšířit obzory. Z jasného rozhodnutí Brutal žánrově rozevírat ale zvukař udělal polovičatou únikovku. Chelsea Wolfe se proměnila z křehké divoženky v temnou doommetalovou dámu, kterou raději slyším někde jinde. Nezahodila sice své unikum, nicméně možnost výrazně se vymanit ze zbytku přítomné produkce, tu ano. Navzdory nevyužité šanci ale Chelsea Wolfe elektrizovala. Počínala si naprosto sebejistě, s nečekanou jistotou, grácií. Z již zmíněných důvodů cítím rozporuplnost a nevyužitou příležitost, nicméně samotný výkon lze považovat za jeden z nejlepších festivalových.

Onotius: S Chelsea Wolfe jsem do té doby naživo neměl tu čest, avšak tušil jsem, že půjde o něco výjimečného, a také jsem se nemýlil. Pravda, v živé verzi působila Chelsea mnohem metalověji a intimnějších kousků moc nezaznělo, avšak mně to nějak ani nevadilo. Možná je to tím, že jsem právě ještě neměl šanci vidět její klubové vystoupení, a proto na mě tvrdší charakter muziky nepůsobil jako nepatřičné zkreslení jejího rukopisu. Vystoupení působilo hypnoticky a kombinace jejího melancholického zpěvu a nečekaně hutného zvuku na mě zkrátka zafungovala na výbornou. Zpětně když nad tím tak přemýšlím, možná za to mohl i fakt, že mi její projev trochu připomínal oblíbené post-rockové Marriages. Zkrátka povedené vystoupení.

Skvrn: Srovnávat s nedávným představením v klubu jsem mohl stejně jako v případě Chelsea Wolfe i na Thaw. Neprostupná mlha a ďábelská červeň zůstaly, bezprostřednost a osobní kontakt samozřejmě ne. Tahle změna se nakonec ukázala jako zásadní, div jsem nepovažoval dění přede mnou za dříve neviděné a neslyšené. Měrou vrchovatou za to může i zvuk kulovité konzistence, který z Poláků sice udělal monstrózní fabriku na zlo, avšak za cenu zbytečné nečitelnosti. Těžké vystoupení, z něhož jsem si příliš neodnesl, a rovněž raději vzpomínal na klub. Částečně však viním i únavu. Mlel jsem z posledního, následující Slagmaur padli. Já taktéž, ve stanu. Těch šest, sedm stupňů nad nulou prostě nešlo odmítnout.

Onotius: Nepočítáme-li jednu skladbu od Slagmaur, tak mým posledním středečním vystoupením byli Thaw, jejichž klubové zastávky (poslední například v rámci pražské Žižkovské noci) jsem zatím úspěšně míjel. Ti nyní okupovali Metalgate Stage a jejich dronem jako houba nasáklý black metal působil zkrátka mohutně. Možná na mě působil naživo ještě trochu minimalističtěji, než ze studiových desek, ale bavilo mě to – velmi.