Symfonický metal je pro jednoho posluchače ráj, zatímco pro jiného je to neposlouchatelné peklo, kterého by se nedotknul ani dvoumetrovou větví. Jsou však i případy, které jsou tak ukrutně špatné, že tím snad nemohou vzít za vděk ani zapálení fandové tohoto stylu… pokud tedy nejsou absolutně nekritičtí k čemukoliv. Britská formace s názvem Selene, která vznikla v roce 2013 a od té doby stačila vyprdět slušné množství singlů a dvě ípka, bohužel patří právě k takovým. Aktuální EP s názvem “Paradise Over” toho budiž důkazem.
Důvod, proč tomu tak je, je zcela jednoduchý – Selene totiž předvádějí ten úplně nejtuctovější, nejohranější a nejklišovitější symfonický metal, jaký si jen dokážete představit. Nechci být přehnaně hnusný, ale prostě si nemohu pomoct – to, co na “Paradise Over” Britové nabízejí, mi při vší úctě zní jako docela laciná lokální kopírka známějších jmen. Nulová originalita, ubíjející nuda a neschopnost přijít s jakoukoliv byť i jen trochu chytlavou nebo zapamatovatelnou melodií je navíc korunována příšerně plochým zvukem. Kapela se v promo materiálech chlubí, že její muzika nepostrádá metalové ostří, ale zjevně si jej v Británii představují trochu jinak než já, protože ty kytary jsou tak hodné, že i pohádková babička je proti tomu svině. Tu symfoniku je navíc nutno brát s rezervou, protože to jsou jen poměrně laciné klávesy; zpěvačka se navíc urputně snaží o obligátní operní vokál, kterým však evidentně tak úplně nedisponuje. To vše navrch zalijte okatou inspirací u Nightwish a máte výsledek.
Nemá cenu si hrát na diplomatický tón – “Paradise Over” je prostě úplně zbytečná sračka, jejíž “kvality” se pohybují hodně hluboko pod hranicí průměru. Takováhle hudba může uspokojit leda tak absolutní žánrové mlíčňáky bez soudnosti; jakmile posloucháte metalovou hudbu déle jak týden, tak Selene obejděte uctivým obloukem. To už si fakt radši pusťte ty Nightwish…
“Noc która dniem się stała” je debutovou deskou. A projekt Neoheresy na první pohled vypadá jako úplně nové jméno na scéně. Skutečnost je ovšem trochu jiná, protože kapela vlastně vznikla již v roce 1995. Debutové album tedy vychází až po 19 letech? Neflákali se ti muzikanti? Odpověď na obě otázky je: ne. Máte v tom guláš?
Neoheresy je jednočlenný projekt, za nímž stojí polský muzikant Filip Mrowiński. Kapelu založil již v roce 1995 pod názvem Hellveto a o tom, že by se flákal, nemůže být řeč ani náhodou, vlastně spíš naopak. První roky byly vyplněné pouze demosnímky, ale od doby, co v roce 2002 vyšla první deska “Autumnal Night”, nasadil Filip smrtící kadenci a až do roku 2012, kdy vyšla labutí píseň “Damnaretis”, nastřílel celých 15 dlouhohrajících nahrávek, z nichž jedna je dokonce dvojalbum. Jakkoliv to svědčí o obrovské nadprodukci, v reálu byla tvorba Hellveto až překvapivě kvalitní. Ona je pravda, že jednotlivá alba – hlavně v tom pozdějším období – jsou si podobná jako vejce vejci a liší se mezi sebou takřka minimálně, ale jakmile jste té hudbě dokázali přijít jednou na chuť, bylo vám to pak už úplně jedno, protože Filip Mrowiński si udržoval konstantně vysokou kvalitou.
V roce 2013 se projekt odmlčel (což se za předchozích 11 let stalo jen jednou – v roce 2011), takže na to, že letos vyjde další deska Hellveto, bych byl klidně ochoten si i vsadit. Nicméně bych prohrál, ačkoliv Filip další album opravdu vydal. Jak už vám asi došlo, takřka zničehonic se hudebník rozhodl přejmenovat, a to jak skupinu, tak i sám sebe. Zatímco dřív byl známý jako LON, nyní si říká prostě jen F; Hellveto pak přešlo právě v Neoheresy… což jen tak mimochodem, “Neoheresy” je také 11. řadovka Hellveto z roku 2008.
Nemám sebemenší tušení, jaký byl důvod změny názvu, protože kromě jména se nezměnilo zhola nic. Nejen hudebně, ale dokonce i graficky Neoheresy pokračuje v tom samém duchu, v jakém se nesla již tvorba Hellveto. Pokud jste tedy na tom podobně jako já a muziku Hellveto máte rádi, nemusíte v případě Neoheresy potažmo v případě nahrávky “Noc która dniem się stała” vůbec váhat – líbit se vám to bude rovněž. Ona je pravda, že je to sice neustále to samé, ale jestli vám to nevadilo doteď, pochybuji o tom, že by se na tom něco mělo s aktuální deskou změnit, protože Filip Mrowiński si svůj kvalitativní standard udržuje i pod novým názvem. Je fakt, že v tomhle ohledu možná budu sám, protože i já vím, že se ta muzika fakt opakuje a že “Noc która dniem się stała” ve své podstatě jen recykluje to, co již bylo řečeno několikrát, ale Hellveto (Neoheresy) je jeden z těch případů, kdy hraní toho stejného pořád dokola jednoduše funguje… tedy, přinejmenším mně to (zatím!) nijak nevadí, protože mě Filipova muzika skutečně oslovuje a hodně mě baví.
Nicméně, je mi jasné, že tento projekt (ať už se jmenuje jakkoliv) patří do undergroundu a ani v něm se nejedná o úplně provařené jméno, takže nejspíš ne všichni se s jeho hudbou doposud setkali. Tím pádem by nejspíš bylo záhodno si říct, oč se vlastně jedná, protože to zde doposud nijak nepadlo, a aby v tom nebyl s těmi jmény takový bordel, budu kapelu jmenovat současným názvem (ačkoliv podle toho, co jsem napsal výše, je zřejmé, že lze tento popis vztáhnout i na velkou část diskografie Hellveto). Od Neoheresy byste tedy měli očekávat black metal, který nepostrádá silný symfonický a pohanský nádech. Zábavné je však na tom to, že to nezní jako to, co si pod pojmy jako symphonic black metal nebo pagan black metal člověk běžně představí. Tohle je totiž dost velká výhoda projektu – jakkoliv se Filip Mrowiński v rámci své vlastní tvorby dost opakuje, v porovnání s okolím je jeho zvuk poměrně výlučný a jasně rozpoznatelný. Tedy alespoň já si z hlavy nevybavím skupinu, jež by zněla stejně jako Neoheresy, i když je samozřejmě pravda, že moje znalosti (black) metalové scény jsou vzhledem k její rozsáhlosti přece jenom stále omezené a ani zdaleka neznám všechno.
Jisté styčné body by se ovšem daly nalézt třeba s jiným a o poznání známějším projektem – Graveland. A to nemyslím jen v tom smyslu, že jde v obou případech o projekty jednoho muže, že oba pocházejí z Polska, že je oba spojuje vysoká kadence nahrávek a neochota se ve své hudbě nějak výrazněji posouvat. Podobnost lze nalézt i v tempu muziky a také v tom, že se jedná o záležitost s nádechem jakéhosi majestátu. Výsledkem je dokonce i srovnatelná atmosféra, a to vše i přesto, že obě skupiny na to jdou vlastně jinak. Neoheresy je přece jen o trochu variabilnější a především tento projekt zdobí ona velká porce symfonického nádechu, který však v žádném případě nepůsobí lacině. Kromě toho může být pro někoho velkým plusem také to, že kolem Neoheresy se nevznáší žádná aura kontroverze a diplomaticky řečeno nestandardních názorů.
Jednotlivými skladbami na “Noc która dniem się stała” se vesměs nemá cenu zabývat, jelikož všechny plynou v jednotném duchu, jaký už byl popsán někde výše. Důležité je ovšem to, že těch 40 minut v žádném případě není nudných, naopak je to stále výtečné, ačkoliv už Filip Mrowiński podobné muziky natočil několik hodin. Důvod, proč tomu tak je, je zcela zřejmý – protože mu stále funguje ta působivá atmosféra, která vždy byla na jeho hudbě tím stěžejním. Většinou nadávám, když hudba nějaké kapely přešlapuje na místě bez známky snahy se někam hnout, ale v tomto případě je ta nálada jednoduše stále tak působivá, že bych byl lhal sám sobě do kapsy, kdybych tvrdil, že si ten poslech neužívám. A to, že má “Noc która dniem się stała” obal, který vypadá, jako kdyby Filip Mrowiński smíchal obaly svých předchozích alb “Damnaretis” a “Wiara, nadzieja…, potepienie”, taky dokážu přežít.
Ačkoliv by šla nahrávka jako “Noc która dniem się stała” díky svému (ne)vývoji s klidem odstřelit a sám jsem si vědom toho, že z objektivního hlediska to košer není, čistě subjektivně mě to baví takovým způsobem, že hodně dobrou známku dát musím. Ani změna názvu na Neoheresy hudbu nikam neposunula, ale upřímně jsem to popravdě nečekal a vlastně mi to ani nevadí. Filip Mrowiński zjevně bude pokračovat v nastolené cestě i nadále, a jak to tak vypadá, nejen hudebně, ale i co do kadence nosičů, jelikož následovník “Noc która dniem się stała” je již hotový – jmenuje se “Talionis” a vyjde v červnu příštího roku, a i když už se změnil alespoň hlavní motiv přebalu (lebky a kosti po stranách však zůstávají nadále), nepochybuji o tom, že to bude znít stejně jako aktuální počin a stejně jako x dalších nahrávek Hellveto předtím… a zároveň nepochybuji ani o tom, že jestli Filip Mrowiński nevyhoří skladatelsky, zase mu to sežeru, protože tahle atmosféra na mě prostě funguje.
Kapela Star Insight z Finska se již na první pohled tváří trochu podezřele. Kdesi se můžete dočíst cosi o space black metalu, jinde zase něco o melodickém extrémním power metalu, čemuž by také odpovídala i obálka, kterou bych si dokázal představit spíš u italských power metalů než u severského black metalu (byť melodického). Když pak zabrousíte na Facebook kapely a najdete tam fotky jednotlivých členů dost amatérsky naphotoshopovaných na pozadí umělých planetek a draků (kombinace jako svině!), tak okamžitě dostanete dojem, že tohle asi nebude zrovna dobrá záležitost. A jak někdy zdání klame, zrovna v tomhle případě spíš ne.
Nakonec debutové album “Messera” rozhodně není tak debilní, jak jsem se v předstihu obával, ale i tak Star Insight do nadprůměru ani nečuchnou. Jejich muzika se opravdu pohybuje někde na hranici melodiky a symfoniky, kdesi napůl cesty mezi black metalem (ale takový ten black metal pro děti, žádné zlo to není ani omylem) a extrémním melodic metalem. To by obecně vzato ještě nemuselo být úplně zavrženíhodné, ale na to, aby “Messera” byla alespoň trochu zábavnou nahrávkou, by Star Insight nesměli znít jako hodně laciná kopírka The Kovenant ve velmi naředěném pojetí.
Úplně stoprocentně marné to není a dokázal bych si představit, že někdy v budoucnu se Star Insight mohou trochu vyhrát a nabídnout něco zajímavějšího. Ostatně, i na “Messera” se sem tam nějaký ucházející motiv ukáže (třeba ve “Frozen Rose”), především co se kláves týká (co si budeme povídat, o nich to album v podstatě je, kytary a bicí většinou hrají docela tužku), ale celek pořád působí úplně stejně jako obálka, z níž smrdí počítač na sto honů – uměle a plastově. Výsledkem je tedy docela nijaká deska, jež se sice dá poslouchat (spíš poslechnout) bez újmy na zdraví, ale je to prostě natolik nezajímavé a nudné, že není moc důvod s tím ztrácet čas…
Země: Švédsko Žánr: symphonic / melodic death metal Datum vydání: 13.6.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Kings of Greed
02. Trench of Souls
03. Ur Askan
04. Devilspeed Loathekill
05. Reap
06. Under a Canopy of Stars
07. Hung in Gallows by Dawn
08. This Coming Nightfall
09. Funeral of a Porcelain Doll
10. Masses Flee
11. Insurrection
Když se řekne symfonický death metal, vybaví se mi hned trojice kategorií, jež představují způsob, jakým se mohou hudebníci v rámci této škatulky vydat. První z nich v mých očích reprezentuje album “Yeah! Yeah! Die! Die!” od finských crossoverových hudebníků Waltari. Tato deska jako jedna z mála využívá orchestrálního potenciálu natolik, že se zde dočkáme veškerých atributů vážné hudby (jež na albu obstaral Avanti! Chamber Orchestra) a zároveň umně přechází v syrový death metal hraničící s grindem, ovšem dočkáme se zde i prvků elektroniky či rapu. Je celkem škoda, že je tento projekt tak ojedinělý, neboť tento vizionářský přístup skýtá velký potenciál. Další oblastí jsou pak skupiny jako Septicflesh, které využívají orchestrální prvky pro podpoření hutné a silné atmosféry, přičemž zachovávají death metalové postupy a své melodie nepodřizují melodice samotné orchestrace či kláves. Dále pak kapely, jež i přes tvrdé vyznění pomalu inklinují spíše k symphonic metalové (definované frontwoman modelem) majestátnosti a explicitnější melodice a často jsou zároveň řazeny do melodic death metalu – například Ex Deo či Eternal Tears of Sorrow. A právě do této oblasti zasahují švédští Meadows End, kteří si na nás letos přichystali nové album, na nějž jsem narazil v záplavě prom.
K této kategorii, jež ve mně v případě desky “The Sufferwell” vzbuzovala představu kombinace Children of Bodom se symfoničností Nightwish (tedy něco, u čeho bych několik let zpátky chrochtal blahem), jsem byl obezřetný, neboť pod kabátkem epických melodií, se může často ukrývat banální kolovrátek, který já nazývám KORG Tuomase Holopainena (což samozřejmě nic ve zlém k jeho domovské kapele, jež stojí za několika mými srdcovými tituly, pouze narážím na jeho v poslední době časté využívání jednoho akordového postupu používaného často ve filmové hudbě). Na rozdíl od některých mistrů “vážné hudby pro chudé” (jak rádi hudební publicisté říkají například poslední dobou poněkud skladatelsky upadajícím Therion), Meadows End se přeci jen nebojí klasické struktury obalit trochou instrumentální šikovnosti a navíc jejich největší plus tkví pravděpodobně ve faktu, že svou hudbu dělají upřímně a nehrají si na větší umění (to koneckonců potvrzuje srandaklip k “Devilspeed Loathekill”), než o jaké se jedná. I přesto ovšem jejich hudba mnoho originality nepobrala.
Vzhledem k tomu, že se melodie tedy točí především kolem kláves, kytary zde neoplývají žádnou extrémní ekvilibristikou. I když se zde občas objeví nějaké fajn sólo (jež se v mnoha případech u slabších skladeb snaží zachránit situaci), povětšinou mají doprovodný charakter. V mnoha chvílích mě překvapuje jejich zvláště hluboký zvuk, jenž, i když trochu evokuje staré In Flames, podporuje spíš stereotyp vycházející ze sobě navzájem podobných postupů. Naopak klávesy zde mnohokrát mají prostor na vyhrávky a obecně tvoří většinu nápadů. Možná kdyby si kapela ještě trochu vybrousila svůj rytmický zvuk a přidala pár nějakých překvapivých změn rytmů a po vzoru závěrečné skladby se pokusila své písně osvěžit například využitím čistých vokálů, více by to odvedlo pozornost od onoho bohužel častého a otravného opakování se.
Zatímco chytlavější kousky jako “Kings of Greed”, “Trench of Souls” a zejména gradující “Masses Flee” fungují bez problémů, nachází se zde i značné množství dramatických vycpávek. Za reprezentativního zástupce vezměme například “Reap”, jež i přes celkem povedené sólo nenabízí nic víc než variaci na tisíckrát vyřčené. A takových songů je tam bohužel mnoho. Ze stereotypu většinou vytrhují skladby, jež nějakým způsobem vybočují z klasické nálady či tempa. Třeba taková “Ur Askan” zde figuruje jako pomalejší písnička s větším důrazem na harmonii kláves s kytarami, za regulérní baladu zde pak platí “Under a Canopy of Stars”, která ovšem namísto gradace opět zachovává konstantní náladu, v rámci celku alba však alespoň poskytuje zpestření. Zbývá pak poslední sedmiminutovka “Insurrection”, jež díky čistým vokálům a mezihře desku smysluplně uzavírá, i když úvodní motiv je opět klasika až na půdu.
Máte-li rádi melodický death metal a staré Nightwish, deska “The Sufferwell” vás jistě potěší, neboť se jedná o celkem příjemný materiál, který na chvíli zabaví a nese se v oné majestátní atmosféře. Pokud však očekáváte od desky více než pár příjemných poslechů, po čase se asi budete slušně nudit, neboť mi zde nějak chybí jakákoliv přidaná hodnota, jež by kapelu odlišovala od hromady jiných kapel koketujících se symfonickými vlivy. A pokud bych vybíral z podobně zaměřených skupin, asi bych sáhl spíš po finských Eternal Tears of Sorrow. I přesto ovšem myslím, že Meadows End své publikum najdou, neboť mají charisma a dle klipu si svou hudbu náramně užívají. A tak to má být… Jen by bylo fajn, kdyby se ten symfonický death metal taky trochu vyvíjel…
Země: Řecko Žánr: symphonic death metal Datum vydání: 20.6.2014 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. War in Heaven
02. Burn
03. Order of Dracul
04. Prototype
05. Dogma
06. Prometheus
07. Titan
08. Confessions of a Serial Killer
09. Ground Zero
10. The First Immortal
Nad Septic Flesh se v roce 2003 zavřela voda a podle všeho se zdálo, že už nadobro… naštěstí to však opravdu bylo jen zdání, jelikož o čtyři roky později se démoničtí Řekové opět dali dohromady pod lehce modifikovaným názvem Septicflesh a jali se pokračovat v tom, s čím kdysi přestali, tedy ve tvorbě skvělého a nestandardního death metalu. V této nové éře svou tvorbu nechali plynout na atmosférické vlně, ale posunuli ji směrem dál k symfonice a orchestrálním hrátkám. A při vší úctě ke starým počinům, které jsou bezpochyby skvělé a které mám upřímně rád, se předvedli ve snad ještě silnější formě než pod původním jménem Septic Flesh.
Možná mám trochu zkreslený pohled, jelikož jsem Septic Flesh z nějakého důvodu poměrně dlouhou dobu ignoroval, a tak to bylo až “Communion”, díky němuž jsem si muziku těchto Řeků oblíbil. Sice takřka ihned následoval podrobný náslech i starší tvorby, ale i po něm pro mě “Communion” zůstal na samotném piedestalu a nevěřil jsem, že jej (nyní už) Septicflesh někdy zvládnout překonat. Jenže stalo se a v roce 2011 udeřilo monumentální “The Great Mass”, které bylo s výjimkou dvou slabších skladeb takřka bezchybné, dokonalé a naprosto perfektní.
Dodnes si vzpomínám, jak pak Septicflesh hráli ten samý rok na festivalu Brutal Assault a těsně před jejich vystoupením jsem se při zvukovce bavil s jedním náhodným fandou, který prohlásil, že se při prvním poslechu “The Great Mass” skoro rozbrečel, jak dokonalá hudba to je. Ačkoliv mně slzička neukápla, tento anonymní člověk to tenkrát vystihl naprosto dokonale, protože masivní death metalová hradba, nelidský growling Spirose Antonioua a fenomenální orchestrální partitura Christose Antonioua byla kombinace, která skoro až doslovně trhala prdele. Septicflesh prostě tenkrát všechny pseudo symfonické pop metaly a všechny Demon Burgery a podobné amatéry vyškolili, jak se dělá spojení metalu a orchestru.
Tehdy jsem si také uvědomil jednu věc – Septicflesh vystoupali na svůj absolutní vrchol, “Communion” bylo pokořeno a šance, že by snad Řekové mohli zajít ještě dál a stvořit ještě něco lepšího než “The Great Mass”, se zdála takřka minimální. Nyní ovšem přichází deska s ještě monumentálnějším názvem “Titan”, jež má zcela jasně zodpovědět otázku, zdali Septicflesh opět dokázali překonat sama sebe…
Jak se ovšem velice záhy ukázalo, odpověď na tuto otázku je naprosto triviální: ne, nedokázali. Nicméně jak jsem již řekl, osobně jsem nic takového ani nečekal. Ne, že bych snad k poslechu “Titan” předem přistupoval s nějakým despektem nebo něco na ten způsob, ale “The Great Mass” je opravdu strop, víc už to nejde, lépe už to snad není možné. Opusy jako “Oceans of Grey”, “Pyramid God” nebo “The Vampire from Nazareth” se jednoduše překonávají tak těžko, že už snad ani překonat nejdou.
Ačkoliv toto tvrzení dle mého skromného názoru bezezbytku platí (a to i bez matematického důkazu), přece jenom je tu několik drobných ale. Předně – fakt, že “The Great Mass” nebylo pokořeno, se nijak nevylučuje s tím, že by snad “Titan” nemohla být dobrá, ba dokonce přímo skvělá deska. A v tomto ohledu už se Septicflesh nemýlili ani náhodou, protože “Titan” po všech stránkách skvělá deska bezesporu je. Musím se přiznat, že zpočátku jsem byl lehce nedůvěřivý a na první poslech snad i malinko zklamaný, že se moje předtucha vyplnila a novinka na svého předchůdce prostě nemá, ale jak se zvyšoval počet poslechů, “Titán” si mě postupně začínal čím dál tím víc získávat, až se nakonec ukázalo, že ta síla v tom pořád je, že Septicflesh i v roce 2014 stále trhají prdele a že v oboru spájení symfoniky s metalem si jen těžko hledají sobě rovného.
Na první a vlastně i jakýkoliv další poslech je “Titan” albem, které je svému předchůdci velice podobné. V minulosti se Septicflesh (Septic Flesh) vždy posouvali a i mezi “Communion” a “The Great Mass” je ve své podstatě dost velký rozdíl (ačkoliv je samozřejmě stále poznat, že to natočila jedna a ta samá skupina). U “Titan” tomu tak není, novinka jako by se opravdu snažila zopakovat úspěch svého předchůdce. Nějakým způsobem to však ve finále ani moc nevadí… přece jenom je to teprve druhá deska, tudíž není nějaký velký důvod jakkoliv remcat. Jestli se to takhle Septicflesh budou snažit drhnout i za dalších pět alb, tak to problém už bude, nyní ale to prolínání výbuchů hřmotných death metalových riffů a bicích salv s fantasticky napsanými linkami orchestru funguje stále na jedničku.
Na té současné podobě Septicflesh se mi strašně líbí jedna věc. Jakkoliv Řekové orchestracemi nijak nešetří, smyčce tvoří naprosto rovnocennou součást jejich muziky a vlastně jsou tím jazýčkem na misce vah, díky němuž je kapela skoro až jedinečná, pořád Septicflesh nezapomínají na to, že jsou metalovou skupinou. Vezměte si, jak vypadá většina takzvaně symfonického takzvaně metalu – kytary hrají velké hovno, bicí jsou hodnější než pohádková babička a nad tím vším jsou nánosy laciných klávesových jakoby kudrlinek a do toho ještě svým pseudo-operním vokálem kdáká nějaká holka v korzetu. Nic proti tomu, když se to někomu líbí, ale Septicflesh jsou absolutně jiná liga a právě oni jako jedni z mála (nebo snad jediní?) ukazují, jak má vypadat symfonický metal.
V prvé řadě tím mám na mysli tu již zmiňovanou poznámku, že Řekové nezapomínají na to, že jsou pořád metalová kapela. Riffy jsou pořád brutální, a když na to přijde, Septicflesh klidně dokážou, že jsou schopni vytvořit výtečné momenty i bez orchestru – viz třeba totálně kulervoucí riff v “Dogma”. Stejně tak bicí – když bubeník Fotis Benardo dostane šanci se urvat ze řetězu a předvést kvalitní sypačku, tak si pište, že ji také předvede a nijak se nerozpakuje svou soupravu rozžhavit do červena. O vokálu již padla zmínka v úvodu – Spiros Antoniou je pořád ve formě, a i když má asi padesát uměleckých pseudonymů a fakt prapodivný knírek, jakmile otevře tlamu, snad nikdo nemůže mít pochyb o tom, že jeho growling je stále excelentní.
A nad tím vším ční onen zmiňovaný orchestr a sbory. A právě zde je tak nádherně vidět, proč jsou Septicflesh o tolik dál než všechny ostatní symphonic metalové formace – včetně těch, které taktéž mají k dispozici celý orchestr (o těch, jež svou proklamovanou symfoniku staví jen na klávesovém cvrlikání, ani nemluvě). Tady se totiž ukazuje, jakou výhodou je, že má Christos Antoniou vzdělání v oboru klasické hudbu (plus samozřejmě i talent, o tom žádná), protože některé jeho party – jež opět nahrával pražský orchestr The City of Prague Philharmonic Orchestra (Filharmonici města Prahy) – jsou bez přehánění naprosto fenomenální. A to platí i v případě “Titan”.
Prozatím se tedy může zdát, že je “Titan” sice výborným, ale stále trochu chudším příbuzným “The Great Mass”. Chtěl bych však zmínit, že v některých momentech se i “Titan” skoro blíží dokonalosti a v jistých pasážích Septicflesh opravdu dosáhnou na laťku, jakou sami sobě nastavili s “The Great Mass”. V určitých částech skladeb jako “Prototype”, “Dogma”, “Prometheus” nebo “Confessions of a Serial Killer” Řekové vážně dokážou přijít s tak fantastickými nápady, že se mohou rovnou v podstatě čemukoliv z “The Great Mass”. A to je skvělé a vlastně jsem tím řekl, že i tentokrát je to úžasná muzika.
Zároveň se mi zdá, že je “Titan” o kousek vyrovnanější. Na “The Great Mass” byly ty nejlepší kompozice naprosto dechberoucí, ale zase zde byly dvě, jimž nestačil dech na to, aby držely krok se zbytkem. Oproti tomu na “Titan” jsem nenašel píseň, o níž bych musel říct, že se mi zdá horší než ostatní. Jasně, některé kusy mám o chlup radši a považuji je za vrcholy (konkrétně jde o ty čtyři zmíněné v předcházejícím odstavci), ale o žádném songu se nedá tvrdit, že by nedokázal držet nastavenou laťku.
Možná se zeptáte, jak je tedy možné, že stále považuji “The Great Mass” za lepší album. Důvody jsou vlastně dva. Tím prvním je to, že čistě pocitově mi přijde, že jako celek (tj. jako DESKA, ne jako jednotlivé písničky) měl minulý opus přece jenom o něco větší sílu a byl uhrančivější. Ten druhý důvod je pak velice jednoduchý – čistě proto, že “The Great Mass” bylo první. A to není myšleno jen tak z principu, protože “The Great Mass” byla nahrávka, jež posluchače nemilosrdně povalila, i když byl vybaven zevrubnou znalostí předcházející tvorby. A právě tento moment překvapení už na “Titan” (zcela logicky) není – tedy, alespoň ne pro člověka, který je ostřílený desítkami poslechů “The Great Mass”. Právě toto je nejspíš největší nevýhoda “Titan” – momenty, které by mě opravdu překvapily, tu takřka nejsou. Ano, některé pasáže jsou beze srandy famózní, ale vyjma zničujícího třískání kotlů v “Order of Dracul” jsem po celou hrací dobu nenarazil na něco, u čeho bych si řekl, že to je tedy kurva něco, že tohle jsem vážně nečekal.
Ani tato drobná vada ovšem nic nezmění na faktu, že Septicflesh natočili další monstrum, vedle něhož v podstatě všechny ostatní symphonic metalové skupiny vypadají jako tříkolka vedle Rolls-Royce. Pokud jste se se Septicflesh doposud nesetkali, není vůbec co řešit, okamžitě upalujte si “Titan” obstarat, protože se naprosto regulérně (a možná doslova!) poserete z toho, jak výtečná hudba to je. Pokud Septicflesh znáte, pak jste již “Titan” jistě sami slyšeli, ale kdyby náhodou ne, tak v případě, že se vám líbilo “The Great Mass”, bude se vám jistě líbit i novinka, byť hrozí akutní nebezpečí toho, že dopadnete jako já a “Titán” bude přes veškeré své titánské kvality pouze “tím druhým”.
Další názory:
Nemusím se nějak zbytečně rozplývat nad tím, jak mne svého času “The Great Mass” položilo na lopatky, ale můžu říct, že díky tomu jsem na “Titan” strašně moc těšil. Očekávání po takovém opusu jsou samozřejmě na úplně jiné úrovni než u běžného alba. První uvolněné skladby “Burn” a “Order of Dracul” se mi líbily, a přestože posun mezi minulým a současným albem je takřka nicotný, tak s tím nemám žádný problém, protože radši skvělé zopakování famózního úspěchu než zbytečný úkrok někam stranou. Septicflesh na “Titan” lehce přitvrdili (možná se mi to jenom zdá, ale kytarové riffy mi přijdou místy velmi chaotické a mnohdy naprosto zničující), ale skvělá práce se symfonickým orchestrem nechává vše tak, jak bylo minule. Hlavní je, že “Titan” obsahuje spousty vyloženě skvělých momentů, díky kterým i s takto – na poměry Řeků – lehce nadprůměrným albem, nechávají všechny snaživce o stejný výsledek na míle daleko. Nejsilnějším zážitkem je pro mne skvělá “Prometheus” s fantastickou druhou polovinou a “Confessions of a Serial Killer”, jejíž orchestrální pasáže mě strašně baví. Původně jsem si říkal, že se budu snažit vyhnout srovnání s předchozím dílem, ale když ono to fakt nejde. Před třemi lety stáli Septicflesh na naprostém vrcholu, kterého tentokrát nedosáhli, ale i přesto je “Titan” bezesporu vynikajícím albem, které se nerodí každý den. I přes zjevnou stagnaci poctivá osmička za parádní a vyrovnaný materiál. Kaša
Budu možná až příliš opakovat kolegu v hlavní recenzi, ale s jeho postupným objevováním kladných stránek nové desky Septicflesh musím naprosto souhlasit. První poslechy “Titan” byly po velkých očekáváních dosti nevybíravým políčkem. Skořápka byla v pořádku, ale Septicflesh jako by nebyli uvnitř, jen jí zvnějšku namalovali tak, aby album vypadalo jako jejich vlastní. “Titan” si mě však nakonec získal, a to hodně. Po jistém počtu poslechů se z něj stalo ohromně povedené album, sahající po kotníky i úžasnému “The Great Mass”. Orchestrální aranže mi tentokrát přijdou ještě monumentálnější než posledně a to, co kapela posledně předvedla jen v úžasné písni “Mad Architect”, se tentokrát odehrává mnohem častěji, orchestr jako by získával na síle a sebevědomí. Zároveň jsou to však stále Septicflesh drtící posluchače těžkou death metalovou botou. Ze skladeb tak musím vypíchnout například “Dogma”, kde povznešenost orchestru kontrastuje s nekompromisností kapely. “Prometheus” je zejména v závěru naprosto dojemnou záležitostí, ztělesnění krásy hudebními prostředky. Nejvíce si mě však získala o něco přístupnější skladba “Confessions of a Serial Killer”, jejíž ústřední motiv je až geniálně jednoduchý. Septicflesh to zvládli i podruhé. “Titan” je monumentální počin, který mi v hlavě bude znít ještě hodně dlouho. Zajus
Země: Finsko Žánr: symphonic power metal Datum vydání: 16.5.2014 Label: Frontiers Records
Tracklist:
01. Song for Eden
02. Jerusalem Is Falling
03. Design the Century
04. Rise of the 4th Reich
05. Stargate Atlantis
06. You’ll Bleed Forever
07. The Paradise Lost
08. Neon Sirens
09. High Above of Me
10. Angels of the Apocalypse
11. Garden of Eden
Je obrovská spousta alb, u kterých můžete bez vyslechnutí jediné ukázky alespoň obecně popsat, jak budou znít, ale pak je tady skupina alb, která můžete takto dopředu popsat téměř do nejmenšího detailu. Nenechte se zmást tvrzením, že každý umělec se snaží vytvořit si svůj jedinečný zvuk a poznávací skladatelský rukopis, který brousí klidně celý život a pak už jej pouze leští a nemá tak důvod opouštět své těžce získané pozice. Jako jo, je to sice do jisté míry pravdivé, ale ne vždy to výše uvedené omlouvá. Timo Tolkki byl jedním z těch druze jmenovaných. Jeho kytarový power metal ještě v řadách Stratovarius je žánrový pojem a základní jednotka pro měření dobrého, ale pak jako by se v něm něco zlomilo a svými odchody a následnými návraty se proměnil ve figurku, která se víc než jako muzikant hodí jako karikatura sebe sama.
Nebudu vyjmenovávat všechny držkopády, kterými si prošel na poli sólových a jiných hudebních aktivit, ale aktuální projekt Timo Tolkki’s Avalon měl být jakousi sázkou na jistotu a odpovědí na SammetovuAvantasii. Náplní měl být epický příběh, spousta hostů, velkolepé aranže, mohutné refrény a já nevím co všechno se hodí pro popsání toho, co Tolkki zamýšlel. A v tom je ten kámen úrazu. Zamýšlel. První album “The Land of New Hope” bylo diplomaticky řečeno špatné. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale až na pár výjimek byl epický pokus spíše prázdným výkřikem do tmy, kde bylo všechno nablýskané, rádoby velikášské, ale v hloubi to bylo obyčejné power metalové album se symfonickým nádechem, avšak hudebními nápady čistý průměr až podprůměr. Ovšem nejspíš se to prodávalo dobře, takže po loňském debutu je nutné kout železo, dokud je žhavé, a Tolkki tak přispěchal s novinkou “Angels of the Apocalypse”, na níž platí to, co padlo v úvodu. Je to totiž jedno z těch alb, u kterých můžete úplně přesně říct, jak bude znít v celé své délce.
Výrazně se sice obměnil seznam vokálních hostů, ale jádro je stejné. Oproti minulejšku ubylo prostoru pro Elize Ryd z Amaranthe a přibylo vokálů pro nové tváře Floor Jansen (Nightwish, ReVamp) a Simone Simons (Epica), které jsou určitě logičtější volbou do podobně laděné hudby. Fabio Lione (Rhapsody of Fire) se naproti tomu stal hlavním mužským představitelem za mikrofonem a nahradil celkově nevýrazného Roba Rocka. Toť vše. Tedy, to jsou takové ty hlavní změny, v nichž se “Angels of the Apocalypse” liší od svého předchůdce. Jinak Tolkki sází na osvědčené postupy a dokonce i zvuk mi přijde takřka totožný, jen naladěný směrem víc ke klasickému metalu, což lze přisuzovat i volbě zpěváků. Jejich výkony jsou koneckonců tím hlavním, co mi na desce přijde vyloženě zajímavé a poutavé. Fabio Lione se vytáhl hlavně v druhé “Jerusalem Is Falling”, která je jinak obyčejnou heavy metalovou hymnou. Floor Jansen se mi nejvíce líbila v “You’ll Bleed Forever” a klipové “Design the Century”, čímž neříkám, že skladba jako taková je dobrá, protože pompézní aranže a chorály jako by se vytratily z posledních alb Nightwish.
Při výčtu vyloženě povedených skladeb bychom mohli pomaličku přejít k závěru recenze, protože si nemůžu pomoct, ale krom “Jerusalem is Falling” se mi líbí už jen ostřejší “Rise of the 4th Reich” s jako vždy neotřelým Davidem DeFeisem (Virgin Steele) u mikrofonu, velmi chytlavá “You’ll Bleed Forever” a hard rocková klasika jménem “Neon Sirens” se Zakem Stevensem (Circle II Circle) v roli hlavního zpěváka. To záporů by bylo daleko víc a téměř vždy bychom jako u hlavního problému skončili u skladatelské stránky, protože chytlavé blbosti jako “Design the Century” jdou mimo mě, plytké balady “The Paradise Lost” a “High Above of Me” nemají naprosto nic, čím by mě dokázaly překvapit, a při jejich poslechu jsem se upřímně těšil na konec. O roztahané “epické” titulce, která baví jen díky vokální spolupráci všech hlavních zúčastněných hvězd, ani nemluvě. Když už se začne něco dít a přijde povedený moment, jako ten v šesté minutě, tak je záhy vystřídán zklidněním a poklidnou pasáží s piánem, která však nemůže trvat věčně, protože dle všech žánrových pouček musí takováto kompozice končit za zvuku sborů a orchestru, což platí i zde. Prostě vše průhlédné jak sklo.
Já vím, že v mém hodnocení hraje nemalou roli fakt, že symfonickému metalu vyloženě neholduji a krom opravdu velkých jmen jako Nightwish, Within Temptation nebo starých Rhapsody a Therion mi tahle hudba nic neříká, ale ať se na “Angels of the Apocalypse” snažím dívat sebevíc nekriticky a bez předsudků, tak si nemůžu pomoct, ale to album je obyčejný blábol, který si nezaslouží víc než jeden poslech. Při tom druhém už beztak i ti opravdu pravověrní poznají, že Tolkki stále nemůže najít dříve ztracenou pohodu a servíruje velké kýčovité neforemné nic, akorát je to podávané na zlatém podnose, takže řada lidí nabude dojmu, že je všechno v nejlepším pořádku. Ale není. Sice to není tak špatné, jako “Saana – Warrior of Light, Part 1: Journey to Crystal Island”, ale letošní počin “Avalonu” nesahá ani tomu nejhoršímu od Stratovarius (eponymní album z roku 2005) po kolena. Za sebe říkám: ruce pryč.
Další názory:
Na to, že by měl Timo Tolkki stále ještě být jedním z největších jmen na power metalové scéně, tak po svém odchodu ze Stratovarius vydává tak neskutečné sračky, že by mu měl někdo soudně zakázat přibližovat se k jakýmkoliv hudebním nástrojům a nahrávacím studiím. “Angels of the Apocalypse” je prostě… no, naprostý blábol. V nejeden moment jsem si připadal, jako kdybych poslouchal nějakou lokálku, ne muziku od chlápka, který má být vlastně něco jako legenda svého žánru. Většinu stopáže vyplňuje naprosto generická rádoby epická nuda, kterou nedokážou zachránit ani slušné výkony početné řádky hostujících vokalistu. Od začátku do konce je “Angels of the Apocalypse” naprosto průhledné a předvídatelné, slušnější nápady aby člověk hledal lupou (třeba rozjezd “Design the Century” je na pohodu, jako jeden z mála), a aby toho náhodou už takhle nebylo dost, navrch nesmí chybět dvě naprosto příšerné patetické balady “The Paradise Lost” a “High Above of Me”, které jsou tak špatné, že jsou ještě o třídu horší než všechno okolo. Být “Angels of the Apocalypse” ještě o kousek blbější, tak už by to bylo na úrovni A Hero for the World (kteří se mohou oficiálně pyšnit titulem první kapely, jež od nás kdy dostala 0/10)… H.
Nizozemsko, to už zdaleka není jen země tulipánů, útočiště větrných mlýnů a s přibývajícím časem také stát, jehož části hrozí smutné časy pod mořským povrchem. Své slovo mají “oranžoví” nepopiratelně i na metalové scéně. Nizozemský death metal je i v rámci celého světa docela pojem, ovšem smrtícímu kovu se dnes na zoubek nepodívám. Řeč bude o mnohem melodičtější metalové odnoži s dámou za mikrofonem. Tohle odvětví je totiž v rámci (tvrdé) hudby jedním z nejžhavějších vývozních artiklů země a kapely, jako Within Temptation, After Forever (respektive nástupce ReVamp), Epica a Delain se vyhřívají na výsluní téhle populární scény. O své místo se nyní přichází poprat Beyond Violet, další z mnoha. Ti sice po světě (přesněji doposud jen po lokálních koncertech) běhají už šestým rokem, přesto je EP “Frozen Words” teprve jejich prvním zásekem.
Pakliže se podíváme do sestavy nebo na promo fotky kapely, zjistíme, že se za jménem Beyond Violet neskrývá jen jedna žena – front(wo)manka, ale hned dvě ženy. Po prvním poslechu však nebylo těžké odposlouchat, že za všechny vokály na “Frozen Words” dáma jedna. S čím si však už tak jistý nejsem je, kdože se oblékl do toho kostýmu zimní královny na obalu. A abych byl upřímný, vlastně se s tím moc netrápím, protože, nalijme si čistého vína, krásou dívky z Beyond Violet úplně neoplývají. Pokud by se dostalo jen hodnocení obalu, “Frozen Words” by nejspíš vyfasovalo nedostatečnou. Kýč. Ano, kýč je to slůvko, které mi vlezlo do dutiny ústní při prvním pohledu na obalu. A nezůstalo jen u prvního pohledu, ta obálka je fakt příšerná, naštěstí tady se hodnotí pořád primárně hudba, což je pro “Frozen Words” jednoznačná výhoda.
Hudební náplň totiž výtvarnou stránku semílá na plné čáře. Ne, že by bylo “Frozen Words” nějakým dechberoucím opusem, ale Beyond Violet se podařilo vytvořit to, v co jsem doufal – pohodovou nahrávku. Ono když člověk spatří další nizozemskou symphonic metalovou kapelu, automaticky mu tam naskakují slůvka jako kopírka, touha po popularitě a tak dále. Řekl jsem “symphonic”… S čistým symphonic metalem vlastně Beyond Violet nemají moc společného, spíš mi čím dál častěji připadá, že jak lidé vidí babu za mikrofonem, okamžitě jim tam naskakuje ono slůvko, ke kterému v tomhle kontextu necítím moc velkou přízeň. Štěstí, že “Frozen Words” je o něčem jiném. To se totiž nevydalo cestou pseudopompézních krávovinek, k čemuž naváděl právě ten nešťastný obal, ale mnohem písničkovější formou. Vše se nese v mnohem příjemnějším duchu, a to vše i na úkor složitosti. Beyond Violet sice hrají hodně jednoduše zapamatovatelnou muziku, ale neotravují tunou marasmového aranžé, což vítám. Něco podobného jako Delain, leč na trochu nižší úrovni.
Když už žena třímá mikrofon, kapela se z ní snaží vydřít maximum. Někdy to je jen o promu, častokrát je však ženský vokál i na desce hodně vytažený. Nejinak je tomu i na “Frozen Words”, na kterém má hlavní slovo jistá Debby. Ačkoliv její vokál sem tam připomíná dámy z Within Temptation (k nim vede už samotný název EP) a norské Sirenie, rozhodně je ta podobnost v rámci únosných mezí.
Na EPku nalezneme pět vyvážených písní, které se jako klíště vehementně drží čtyřminutové stopáže. Celým “Frozen Words” se proplétají chytlavé melodie, které tvoři primárně Debby. Těžko říct, jak instrumentální složku nazvat, neboť povětšinou tvoří jen takový podmaz zpěvačce. Občas probleskne power metalové sólo, někde vzadu neustále pobíhají klávesy, ale stále jen v únosných mezích, což maximálně kvituji. Těžké vyzdvihovat jednotlivé skladby, protože chytlavé refrény jsou rozmístěny rovnoměrně po celém minialbu, až si občas říkám, že je to na škodu. To, že je “Frozen Words” hned na první poslech hodně líbivé, už z toho vyplývá, že to nebude záležitost na víc než čtyři, pět poslechů. Člověk se za první dva poslechy naučí všechny melodie a popěvky, třetí a čtvrtý poslech ho vyloženě baví… no, a pak začne “Frozen Words” upadávat.
Pokud zrovna nevíte, co by vás na pár poslechů zabavilo jednoduchou a přesto docela ucházející hudbou, zkuste “Frozen Words”. Neříkám, že do budoucna budu hudbu Beyond Violet nějak fanaticky vyhledávat, protože mi je tenhle žánr docela cizí, ale i tak vynaložených poslechů nelituji. Pravděpodobněji se mi jeví varianta, že se s kapelou navždy rozcházíme. Ale ne jinak než v dobrém. Padne-li mi nějakou náhodou její další počin do rukou, štítit se ho rozhodně nebudu. A to je na začínající kapelu docela slušná vizitka.
Země: Německo Žánr: symphonic metal Datum vydání: 2.5.2014 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. Sacrificium
02. Nightfall
03. Dreamkeeper
04. Stardust
05. The Undiscovered Land
06. Betrayer
07. Until the End
08. Come with Me
09. Little Red Relish
10. Our Neverworld
11. Temple of Hate
12. Sweet Atonement
Xandria je kapela, která… no, nalijme si čistého vína, vždycky zněla tak trochu jako Nightwish. Sice ve své sestavě postrádají baskytaristu s geniálním (ale pohříchu málo využívaným) vokálem a egomaniaka za klávesami, který se sice dávno utápí v kýči a cukrkandlových pohádkách, ale pořád umí napsat parádní melodii, nicméně i tak bylo vždycky vcelku zřejmé, odkud Xandria svou inspiraci čerpá nejvíc.
V mezičase od předcházejícího alba “Neverworld’s End” v Xandrii opět proběhla změna na tom možná nejdůležitějším postu zpěvačky. Nejdůležitější jednak proto, že zpěvák je vždycky tak nějak vepředu a právě hlas většinou upoutává jako první, jednak proto, že v symphonic metalu stejně všechny zajímá jen ta holka a ti zbylí párci tam s nadsázkou řečeno jenom dělají křoví. Po Manuele Kraller, jež se v sestavě ohřála jen po období jedné desky, se tentokrát mikrofonu ujala jistá Dianne van Giersbergen, která sice sdílí příjmení se svou o něco známější jmenovkyní Anneke van Giersbergen, ale je to jen shoda a holky spolu jinak kromě nizozemského původu nemají vůbec nic společného.
Kruciální otázkou naší skromné recenze je to, zdali se změna na pěveckém postu nějak do hudby Xandrie promítla a zdali se kapele v roce 2014 konečně podařilo zbavit se příliš okaté inspirace u finské veličiny všeho symfonického… Nebudeme to nijak prodlužovat – odpověď je dvakrát ne, recenze může úplně v klidu skončit…
Upřímně se přiznám, že starší alba Xandrie jsem sice slyšel, ale dneska už si z nich nepamatuju lautr nic konkrétního, trochu v paměti mám jenom minulé “Neverworld’s End”; mimoto jsem ještě tuze líné hovado, takže vážně nemám náladu pro osvěžení zpětně celou diskografii projíždět, díky čemuž vám novinku (řekl jsem už vůbec, že se jmenuje “Sacrificium”?) srovnám maximálně tak s předchozím počinem. A ono je to srovnání vlastně dost lehké… “Sacrificium” totiž zní docela podobně a nějaký větší rozdíl mezi touhle čerstvou nahrávkou a “Neverworld’s End” tak nějak nevidím. Dokonce ani nová zpěvačka s tím nijak zvlášť nepohnula… sice je trochu slyšet, že to nazpíval někdo jiný, ale ve skutečnosti ani ty hlasy od sebe nejsou moc daleko, takže kdybych o té změně na postu vokalistky předem nevěděl, po samotném poslechu “Sacrificium” by mě to nejspíš ani nenapadlo.
Pseudo-chytrého kecání už bylo dost, pojďme na samotné songy. “Sacrificium” se rozjíždí s titulní skladbou, která je dost dlouhá (možná jsem už trochu paranoidní, ale… jsem jediný, komu to připomnělo “Dark Passion Play”?), ale… no, poslouchal jsem to album už dostkrát, ale i když má “Sacrificium” 10 a půl minuty a stojí hned na první pozici, pořádně jsem si toho tracku ještě nestačil všimnout, vždycky to kolem tak nějak proběhne a nevybavím si jediný motiv. Po hudební stránce navíc nejde o nic extra odlišného od toho zbytku, je to úplně normální song Xandrie, akorát je místo čtyř minut natažený na deset… nejspíš proto, aby na albu prostě nějaký rádoby epický dlouhý opus byl. Poslouchat se to dá, ale žádný zázrak teda…
To už v hlavě spíš utkví videoklipem vybavená dvojka “Nightfall”… když nic jiného, tak už jenom kvůli tomu klipu, v němž zmiňovaná nová zpěvačka předvádí do kamery extrémně šílené grimasy. Když jsem to viděl poprvé, tak jsem se upřímně řečeno fakt od srdce a hodně nahlas zasmál, což myslím asi nebyl účel videa… holt kouzlo nechtěného. Ale i ten song je aspoň docela pohoda a tomu refrénu se nedá upřít zapamatovatelnost, byť to není nic jiného než bombastická a mohutnými sbory podmáznutá klasika.
Podobně v pohodě je i čtvrtá “Stardust”, která je ovšem ještě o kousek lepší a dost se v ní povedl refrén, stejně tak kytary nehrají až takovou tužku, jak tomu obvykle v tomhle žánru bývá, ačkoliv žádné zvířecí technické orgie, vedle nichž by se kapely jako Necrophagist nebo Beneath the Massacre mohly stydět, to nejsou ani zdaleka. Ještě o chlup zajímavější je následující “The Undiscovered Land”, v níž se v náznacích ozve lehce folkový nádech, což je v rámci jinak poměrně jednotvárného alba docela osvěžující, obzvláště první polovina skladby je dobrá a já osobně bych třeba dost ocenil, kdyby tam takových věcí bylo víc, protože…
…protože jinak se “Sacrificium” až do svého konce nese v podstatě ve stejném duchu. Drtivou většinu nahrávky totiž více či méně tvoří variace na “Nightfall” a “Stardust”… popravdě řečeno, z druhé poloviny desky jsem si trochu dokázal zapamatovat jedině předposlední “Temple of Hate” – a důvod je jasný, jelikož tahle skladba podobně jako “The Undiscovered Land” přináší lehce folkový nádech, což mezi tou miliardou kláves a epických sborů opravdu působí hodně příjemně.
Zde narážíme na dva asi největší problémy “Sacrificium”, které spolu jistě souvisí. Ten první jsem již vlastně nepřímo řekl – velká část songů dost splývá, protože je to +/- pořád jedna a ta samá bombastická písnička. Tím druhým pak není nic jiného než další evergreen žánrových alb – sorry, ale délka 65 minut je fakt moc. Nechápu, co to je v posledních letech za trend, že i průměrné nebo lehce nadprůměrné skupiny nahrávají desky se stopáží, jakou by si měli dovolit jen fakt dobří skladatelé. Ony třeba ty tracky ve druhé polovině “Sacrificium” nejsou nijak horší než třeba ty z té první, ale vzhledem k tomu, jak to zní všechno podobně, mě to pak začne fakt nudit… a to si rozhodně nemyslím, že bych byl nějaký nepozorný posluchač, vlastně spíš naopak… ale možná právě v tom je ten problém, když tak o tom přemýšlím. Mnohem raději si pustím 30-40 minut dlouhou věc, kterou si užiju, než vypínat víc jak hodinové album krátce po polovině, protože pak je ten výsledný dojem… no, diplomaticky řečeno horší.
Na druhou stranu má Xandria kladné body alespoň za to, že se na “Sacrificium” nepustila do nějaké uchcané regulérní balady… ne, že bych měl něco proti pomalým písničkám, ale zdá se mi, že poslední dobou je většina skupin přesvědčená, že správná balada má být sladkobolný patetický kýčovitý shit. Tím pádem uznávám, že je pro mě nakonec lepší, když “Sacrificium” zní takhle, než kdyby se někde v polovině nacházel nějaký podobný shit. O něco na tenhle se způsob se Xandria pokusila až v závěrečném songu “Sweet Atonement” a shit to opravdu je, ale protože mám zrovna nějak dobrou náladu, budu dělat, že je to jen nepříliš povedené natažené outro, na němž je vidět, že je dobře, že Němci nic podobného necpali i do předchozích pasáží desky. Snad ani nemusím dodávat, že poslech vždycky utnu po “Temple of Hate” a tímhle přešlapem si uši netrýzním, neboť se mám docela rád…
Jak na tom tedy jsme? Xandria opět ukázala svou přílišnou podobnost s formacemi jako Nightwish nebo třeba Epica, “Sacrificium” má přestřelenou délku, většina songů mezi sebou splývá díky tuně načančaných kláves a monstrózních sborů, což asi není úplně nejpozitivnější bilance. O průser však v žádném případě nejde a nějakým způsobem mě vlastně “Sacrificium” baví víc a je mi sympatičtější než třeba novinky holandských kolegů z Epicy a Stream of Passion nebo španělský příspěvek od Diabulus in Musica. Přes všechno, co tu padlo, je totiž Xandria stále zábavnější, byť by “Sacrificium” slušelo zkrátit délku aspoň o 20 minut a hlavně vyhodit tu sračku na konci… potom bychom se totiž bavili o nahrávce, jíž bych se vůbec nemusel stydět nasázet víc bodů. V té současné podobě se ale nemůžu podepsat pod nic lepšího než šestku…
Další názory:
Co se týče kopírek Nightwish, německý spolek Xandria patří k těm nejzavedenějším. Táhnou to už pěkných pár let a dá se říct, že to jsou zkušení muzikanti, jejichž desky mohou být brány svým způsobem jako sázka na jistotu. Novinka “Sacrificium” toto potvrzuje – je to v rámci možností vyzrálé album, na němž není zhola nic amatérského a technicky vzato je s ním naprosto všechno v pořádku. V praxi to ale nefunguje až tak dobře, jak to vypadá, a to ze dvou důvodů. Zaprvé “Sacrificium” těžce dojíždí na olbřímí délku 65 minut, která v případě, kdy už něco za polovinou kontroluju čas, opravdu není na místě. No, a pak je tu ta inspirace Nightwish. Já vám nevím, pokud s tím někdo nemá problém, tak oukej. Taky je třeba přiznat, že úplná kopírka to není a jisté drobné odlišnosti tam jsou. Jenže celkový dojem pořád praví, že je to jen další variace na “Century Child” nebo “Wishmaster” a korunu tomu nasazuje nová zpěvačka, která sice zpívá dobře, ale je to zkrátka Tarja jak vyšitá. Suma sumárum, svou úroveň to má, fakt sympatické songy (“Stardust”, “The Undiscovered Land”, “Little Red Relish”) taky a kdo skousne problémy, které se “Sacrificium” mám já, ten dostane rozhodně povedenou desku, ale mně to až na ty tři jmenované výjimky prostě přes všechnu úroveň nebaví a místy dokonce irituje, takže přes šest nejdu ani omylem. Ježura
Země: Nizozemsko Žánr: symphonic / gothic metal Datum vydání: 18.4.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Monster
02. A War of Our Own
03. The Curse
04. Autophobia
05. Burning Star
06. For You
07. Exile
08. Delirio
09. Earthquake
10. Secrets
11. Don’t Let Go
12. Out of the Darkness
13. The Distance Between Us
Stream of Passion jsou jednou rybou z toho symphonic metalového hejna, jež se neustále množí a rozrůstá. Kdybyste chtěli vylovit a poznat každou jednu rybu, beztak se vám to nikdy nepodaří a vzhledem k tomu, jak tenhle žánr přetéká originalitou, nejspíše by vás to brzo přestalo bavit. Pár jmen za zmínku určitě stojí, zejména nakoukneme-li do holandských rybníků, kde lze zakopnout hned o několik světových uskupení, nicméně kolem a kolem to žádná sláva není a prorazit v dnešní době na poli symphonic metalu je docela prekérka. A to i v případě, že už máte něco za sebou.
Stream of Passion jsou jedním z příkladů kapely, jejíž jméno není kdovíjak známé – a to i přesto, že má na kontě tři alba, fungují skoro deset let a za jejich založením stojí sám Arjen Anthony Lucassen, který se výrazně podílel na první desce. Vdechl svému novému dítěti život, výrazně se promítl do jeho prvotní tváře a posléze se vytratil, aby jej ponechal vlastnímu osudu. A na to, jak Stream of Passion dospívá na své čtvrté desce “A War of Our Own”, se dnes podíváme.
Album začíná na sympho metal poměrně zostra: žádné intro, žádné dlouhé předehry. To něco málo se vleze zhruba do minuty na začátku prvního songu. Pak už nastupují kytary a všechny další náležitosti, které k metalu patří. Ačkoliv spojovat “A War of Our Own” s výrazem metal občas vyžaduje alespoň trochu nadsázky. Pochopitelně, že metal to pořád je, ale když jsem album poslouchal, měl jsem kolikrát opravdu velké potíže poznat, že jsou v kapele dva kytaristé. Z většiny riffů mám pocit, že si je šmrdlá jedna kytara a osazenstvo té druhé si někde dává cigárko za rohem. Na to, že deska má bez pár vteřin rovnou hodinu hrací doby to není na první dojem příliš dobrá vizitka.
Samozřejmě, ostřejší fláky se najdou, ačkoliv slovo “ostřejší” má v případě Stream of Passion značně otupené hrany a vzhledem k předchozímu odstavci mám častěji dojem, že album ženou kupředu především bicí, symfonické party a zpěvačka Marcela Bovio, a to v nijak výrazném tempu. Skladby jsou psané tak, aby Marcela dobře vynikla a posluchač se mohl jejího hlasu nabažit, nicméné na to by bohatě stačilo nějakých čtyřicet minut. Nemám v zásadě nic proti tomu, že “A War of Our Own” má poměrně klidný průběh, nehýří zvraty, ani nijak nepřekvapí. Poslouchá se docela dobře, Marcelin hlas je opravdu velmi příjemný, ale stavit album především na její osobě, jak se očividně děje, není úplně šťastný nápad. Najdou se výjimk, jako třeba úvodní “Monster”, “Burning Star”, “Earthquake” z druhé poloviny nebo předposlední “Out of the Darkness”, nicméně při pohledu na tracklist si každý, kdo prošel základkou, snadno spočte, že čtyři ze třinácti songů se nerovná ani třetině alba.
Netvrdím, že tohle je nutně špatně, ostatně pořád je to jenom můj názor a někomu jinému se “A War of Our Own” může líbit, mě ale zkrátka polovina písní nudí a ta druhá není natolik výrazná, aby nudu dokázala přebít. Pokud bych měl vyzdvihnout písně nebo momenty, které mě nějakým způsobem zaujaly, byla by to výše zmíněná čtveřice plus krásně melodické “The Curse” a “Delirio”. Naopak mě zaráží, že se na desce nachází hned několik variací na téměř čistě klávesovou “For You”, a to i v delších verzích jako například “Secrets”. Zmínit bych měl ještě produkci, která by mohla být o chlup lepší. Prokreslenější zvuk by rozhodně neškodil a mohl by posunout album o úroveň výš, přinejmenším několik skladeb by mohlo příjemně prokouknout a namísto plochého nic by se mohlo posluchači dostat dynamičtějšího zážitku.
Fakt, že muzikanti jsou protřelí harcovníci a mají svůj nástroj v ruce, na věci příliš nemění. Koneckonců byla by ostuda, kdyby téměř deset let fungující kapela byla banda amatérů, takže to dává alespoň jistotu zručnosti a dobře odvedené práce. Nicméně co je tohle platné, když hudba samotná je nic moc. Spíš nic, než moc. Chápu, že po první desce, na které jsou opravdu velmi výrazné Lucassenovy vlivy, si chtějí vypracovávat vlastní ksicht, na svém zakladateli nezávislý. Jenže i když pominu, že ten vlastní ksicht není zdaleka tak vlastní, pořád trpí spoustou dětských neduhů a zrovna Lucassenovy silné melodie by téhle desce prospěly jak praseti drbání, jakkoliv je jeho rukopis stokrát provařený minimálně v jeho domovském Ayreonu. Jak jsem psal výše, “A War of Our Own” se určitě někomu líbit může, své fanoušky si určitě najde. U mě ale příliš nepochodilo.
Další názory:
“A War of Our Own” v základě samozřejmě není žádný vyslovený fail (to bych ostatně nehodil pěti body, které značí sice průměrnou, ale stále pohodovou a poslouchatelnou nahrávku), ale trpí několika neduhy… ačkoliv je pravda, že nejeden z nich sužuje žánr symphonic metalu obecně. Stream of Passion totiž produkují klasické klišé, které je až moc zaměnitelné a předvídatelné. Už hned podle prvního songu “Monster” přesně poznáte, jak to bude probíhat dál, protože přesně takhle vypadá typický song u většiny stylových kapel – na začátek jakoby ostrý riff, pak najednou zvolnění a nástup zpěvačky, vzletný refrén a pak zase ještě jednou. Přesně dle tohoto jednoduchého mustru se samozřejmě odehrává většina “A War of Our Own”… a těch pár písniček, o nichž to neplatí, zase staví na jiném provařeném receptu v podobě klavírní balady, na konci ideálně vygradované jedním kytarovým výjezdem. Ono je pravda, že i když hrajete takovéhle klišé, tak i s tím to stále může solidně fungovat, ale je nutné to dohnat opravdu dobrými melodiemi, nápady a sympatickým vyzněním, jako to nedávno na své novince přímo ukázkově předvedli třeba krajané z Delain (jejichž novinku jsem možná lehce podcenil, měl jsem tomu střelit aspoň o půl bodu víc). Co se ovšem “A War of Our Own” týká, opravdu mě co do nějaké melodie nebo čehokoliv jiného zaujaly vlastně jen dvě písničky, jmenovitě “Exile” a “Earthquake”, což je prostě málo… Ten zbytek bohužel splývá v průměru… H.
Někdy po začátku nového tisíciletí se (s největší pravděpodobností především díky mocnému nástupu Nightwish) na metalové scéně rozmohl obrovský trend symfonických a gotických (gotických samozřejmě v uvozovkách) kapel, v jejichž čele vždy a bez výjimky stojí nějaká hezky vypadající slečinka, k jejíž povinné výbavě patří vyjma rádoby operního vokálu také nějaké ty sexy hadříky, ideálně pořádně upnutý korzet. Korzety jsou totiž přece nejlepší…
Problém je, že drtivá většina těchto skupin je mezi vzájemně rozeznatelná jen podle toho, jestli je ona zpěvačka bruneta, blondýna nebo zrzka (ti zbylí vocasi tam jsou jen na ozdobu a většinou moc nikoho nezajímají). Hudebně (občas se na to docela zapomíná, ale hudba by u hudební kapely fakt měla být to hlavní) je to ovšem všechno na jedno brdo a žádný velký rozdíl v tom až na pár výjimečných případů není. A přesně do téhle sorty naprosto a totálně zaměnitelných symphonic metalových formací patří rovněž Diabulus in Musica ze Španělska.
Aktuální počin “Argia” je už jejich třetí dlouhohrající nahrávkou, vydání jim zajistila relativně velká firma (což ostatně platilo i u minulých alb)… člověk by klidně mohl být tak naivní, že by očekával nějakou kvalitu a vlastní ksicht, ale bohužel. Diabulus in Musica hrají gothic metalové klišé jako čuně, je to nezáživná vyumělkovaná nuda, jež zní úplně stejně jako těch dalších sto podobných desek, které jste už slyšeli v minulosti. Nesmí chybět neškodné a nenápadité kytary, bombastické klávesy, zpěvačka vytažená nade všechno ostatní… co dál? Jo, dál vlastně ještě nesmí chybět pořádně procítěná balada a taky hodinová délka, protože jak to netrvá hodinu, tak to přece není pořádně epické!
