Archiv štítku: symphonic metal

Epica – The Quantum Enigma

Epica - The Quantum Enigma
Země: Nizozemsko
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 2.5.2014
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Originem
02. The Second Stone
03. The Essence of Silence
04. Victims of Contingency
05. Sense Without Sanity (The Impervious Code)
06. Unchain Utopia
07. The Fifth Guardian (Interlude)
08. Chemical Insomnia
09. Reverence (Living in the Heart)
10. Omen (The Ghoulish Malady)
11. Canvas of Life
12. Natural Corruption
13. The Quantum Enigma (Kingdom of Heaven Part II)

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mark Jansen musí být vážně spokojený člověk. Doby, kdy byla jeho Epica potěšením pro pár fanoušků, jsou dávno pryč a namísto toho nyní vládne symfonickému metalu z pozice natolik jisté, že mě nenapadá jediná další kapela, která by na tom mohla v dohledné době něco změnit. A jak už to tak bývá, na každé nové album takové kapely se čeká s velkým napětím a obdobně velkým očekáváním naplnění určitého kvalitativního standardu. Epica má svou novinku “The Quantum Enigma” venku už circa měsíc, takže je pomalu nejvyšší čas povědět si, jak to dopadlo.

Už jen první pohled mluví jasnou řečí a říká, že se zde žádného zásadního posunu vážně nedočkáme, protože naprosto všechny nehudební aspekty alba pokračují v nastaveném kurzu kapely – artworkem alba počínaje a jeho názvem i názvy skladeb konče. A nejinak je tomu i na poli hudebním. Poctivý kytarový základ, klávesy, sbory a vokály Simone Simons a Marka Jansena – to vše zabaleno do trademarkového soundu kapely, který si lze splést jen těžko. Vzhledem k tomu, že přesně tohle nejpozději od desky “Divine Conspiracy” Epice vycházelo na jedničku, zdálo by se, že když úspěšná formule na úspěch zůstala nezměněná, tak se není čeho obávat a máme tu další parádní album. A jako jo, ona je to vlastně svým způsobem pravda, ale tak jednoduché, abych tím mohl recenzi skončit, to zase není a teď si povíme proč.

Když jsem se před časem nudil u desky “Antagonise” z repertoáru druhé Jansenovy kapely Mayan, o tehdy ještě vyhlíženém “The Quantum Enigma” to svědčilo dvěma způsoby. Jednak bylo možné, že si pan principál schoval dobré nápady pro své hlavní působiště, a druhak že i Epica ostrouhá, protože si můza zkrátka dala oddych. Pozitivní zprávou je, že pravdivá byla zřejmě ta první možnost a materiál, který se na “The Quantum Enigma” sešel, je rozhodně kvalitní, a to v duchu nejlepší tradice kapely. Některé songy jsou vážně parádní, zbytek přinejhorším slušný a nahrávka rozhodně nemůže urazit nikoho, komu zkříží cestu, protože je to stále female fronted symphonic metal (pardon za tu škatulku, ale česky nebo kombinovaně by to znělo snad ještě hůř) vysoké úrovně a v inteligentním balení. Problém ale vidím jinde a není jen jeden…

Prvním z nich je tradičně přestřelená délka. Jako pardon, ale necelých 70 minut v základu je na takovouhle muziku prostě šíleně moc. Navíc je to tím markantnější, že skladby “Victims of Contingency” a “Reverence (Living in the Heart)” by na desce díky poněkud slabší atraktivitě mohly bez problému chybět a dvojice “Natural Corruption” a “The Quantum Enigma (Kingdom of Heaven Part II)” zase dost neorganicky navazuje na přirozený závěr alba v podobě velice pěkné balady “Canvas of Life”. Neúměrná stopáž pak akcentuje další z neduhů, kterým je poněkud nedostatečná dynamika. Až na pár zmiňovaných výjimek jsou ty songy vážně dobré, o tom žádná, ale snad kromě “Canvas of Life”, poněkud nijakého intra “Originem” a naopak dost podařeného intermezza “The Fifth Guardian (Interlude)” je to více méně pořád na jedno brdo a člověk se z určitého úhlu pohledu nemá čeho chytit. A pak je tu další věc. “The Quantum Enigma” se od soundu svých dvou předchůdců posouvá vážně jen minimálně a na potřetí je to holt znát víc než posledně. Sice – jak už opakuji poněkolikáté – je to vážně dobré, ale začíná to trochu smrdět stereotypem.

Všechny tyhle mínusy – doplněné ještě o menší hejtíček na sice pěkně barevný, ale jinak šíleně plochý zvuk – “The Quantum Enigma” rozhodně ubližují, ale deska je na tom z čistě hudební stránky naštěstí tak dobře, že z toho pořád nemá problém vyváznout s čistým štítem. Epica zkrátka nahrála album z většiny naplněné skvělými songy, z nichž některé mě baví opravdu hodně, a i řada ostatních s přehledem strčí do kapsy naprostou většinu žánrové konkurence, takže je silně nadprůměrné hodnocení dle mého soudu zcela adekvátní. Vysoká očekávání, jimiž jsem se oháněl v úvodu, tedy mohu prohlásit za splněná, neboť “The Quantum Enigma” je opravdu Epica se vším všudy, což hovoří samo za sebe. Na druhou stranu ale musím přidat opatrně zdvižený ukazovák, protože jestli to i příště bude stejně klasická Epica, už by to mohlo být o poznání kontraproduktivnější.


Další názory:

Je mi jasné, že mojí známku pro “The Quantum Enigma” spousta lidí nepochopí, ale já osobně prostě jít nemůžu jít výš hned z několika důvodů. Nikdy jsem třeba nechápal, proč je Epica mnohými tak oslavovaná skupina, protože mně osobně drtivá většina její tvorby přijde jako vyumělkovaná, načančaná a přeprodukovaná nuda… a sem tam nějaká chytlavá písnička to prostě nezáchrání. Docela poctivě poslouchám každé jejich album, ale ještě ani jedno mi nedalo odpověď, proč bych měl zrovna Epicu pomalu uctívat podobně jako všichni okolo. “The Quantum Enigma” k tomuhle pocitu, že se tu z kapely, jež je jen o chlup lepší než konkurence (která je fakt nic moc), dělá zbytečně přeceňovaná záležitost, navíc přidává ještě otravu z toho, jak moc se Epica opakuje. O klasicky hrubě přestřelené délce (vysvětlí mi někdo, proč dneska musí mít každá deska tohohle středněproudového metalu přes hodinu?) ani nemluvě. Na druhou stranu, pořád musím uznat, že sračka to zase není, protože sračky přece jenom vypadají trochu jinak, stejně tak nemám problém přiznat, že nakonec mi tu tři songy (“The Essence of Silence”, “Unchain Utopia”, která je podle mě nejlepší, a s pár výhradami ještě “Sense Without Sanity (The Impervious Code)”) přijdou v pohodě… jako celek mi ovšem “The Quantum Enigma” hodně splývá a nebaví mě takovým způsobem, že mám problém dát těch 70 minut na jeden zátah, protože ještě před půlkou mám všech těch bombastických sborů a epických kláves plné kecky… A kvůli tomu všemu 5,5/10…
H.


Delain – The Human Contradiction

Delain - The Human Contradiction
Země: Nizozemsko
Žánr: melodic / symphonic metal
Datum vydání: 4.4.2014
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Here Come the Vultures
02. Your Body Is a Battleground
03. Stardust
04. My Masquerade
05. Tell Me, Mechanist
06. Sing to Me
07. Army of Dolls
08. Lullaby
09. The Tragedy of the Commons

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ať už si o Delain myslíte cokoli, nedá se jim upřít dlouhodobé a poctivé úsilí, díky němuž jméno kapely stále roste. Jestli tedy před pěti lety mohli být rádi, že je s sebou na turné vzala větší kapela a na koncertu oslovili pár lidí, dnes už za sebou mají nějakou tu šňůru v pozici headlinera, jejich jméno vešlo v obecnou známost a smýšlí se o nich jako o solidní žánrové kapele. Poslední deska “We Are the Others”, se kterou Delain konečně dosáhli viditelného úspěchu, mě sice minula, ale tím spíše zajímavé bude srovnání s počiny staršími, které jsem onehdá sjížděl celkem poctivě…

Rozdíl je to vážně nepřehlédnutelný, a to z jednoho prostého důvodu – od vesměs pohodové a chytlavé muziky, která však sem tam docela koketovala s kýčem případně na ní byla znát jistá nevyzrálost, Delain vyrostli snad v každém ohledu a “The Human Contradiction”, jak se letošní novinka jmenuje, je ve všech směrech promakaná deska dospělé kapely. Všechno je tam, kde to má být, všechno působí přirozeně a nikde nic neskřípe, nikde nejste nuceni zdvihat obočí nad nějakou nepředložeností – takže je to rozhodně dobré řemeslo. To ale obzvlášť v žánru Delain vlastním ještě zdaleka automaticky neznamená, že by to byla také zároveň dobrá deska i po hudební stránce, takže se na to podívejme trochu blíže.

Přiznám se, že jsem to moc nečekal, ale Delain mě potěšili i zde. V jejich prospěch hraje hned několik zásadních faktorů, z nichž první je jednoznačně vlastní ksicht, tedy komodita u symfonických kapel s dámou za mikrofonem zoufale vzácná. Vkusné klávesy a samply Martijna Westerholta, příjemný a neoposlouchaný vokál sympatické zrzky Charlotte Wessels plus jednoduché, ale funkční a především zkrátka a dobře hezké melodie – tohle všechno tu je už od debutu “Lucidity”, ale pořád to funguje na jedničku, ba se dokonce nezdráhám říct, že dokonce lépe než kdy dřív, protože zejména zde je znát dospělost, jaké Delain dosáhli… Zkrátka žádná miliontáprvní vykrádačka Nightwish ani rádoby temné gotické zpívánky, které by působily jako špatná variace na beauty and the beast z přelomu tisíciletí, ale svojská muzika, která si nemusí na nic hrát a přesto (nebo spíš právě proto) má hodně co do sebe.

Nechci samozřejmě tvrdit, že je “The Human Contradiction” něco nového a nikdy dříve jste nic podobného neslyšeli, ale způsob, jakým Delain pracují s žánrovým výrazivem a případnými inspiracemi, je velice citlivý. Nesmírně mě baví, jak se kapela nestydí za popový nádech své hudby, ale přitom nerezignuje ani na metalovou složku a oboje zní seriózně, poctivě a uvěřitelně – čímž se elegantně dostáváme k instrumentální podobě alba. Klasická sestava kytara – basa – bicí – klávesy šlape jako hodinky a zejména pánové Sommers a Westerholt zaslouží pochvalu. Timo Sommers totiž na svou kytaru nejen umí zatraceně dobře hrát, ale je také schopný složit nápadité a místy až nečekaně ostré riffy a jeho hra dodává desce tolik nezbytný spodek, který tam není jen do počtu, ale díky své akurátní promakanosti a obecně vysoké úrovni umožňuje zejména klávesám, aby na něm stavěly. A Martijn Westerholt tuhle hozenou rukavici dokázal zúročit velmi zkušeně. Klávesy, samply a já nevím co ještě syntetického tvoří opravdu velkou a nesmírně důležitou část samotné muziky i celkového dojmu z “The Human Contradiction”, ale zaprvé to není ani trochu otravné nebo vlezlé, zadruhé je to parádně pestré a zatřetí to se zbytkem partitury symbiotizuje namísto toho, aby si to ukradlo všechen prostor pro sebe a zbytek nástrojů jen paběrkoval. U Holopainenů doma by se mohli učit…

Není tedy žádným překvapením, že je “The Human Contradiction” pestrým a nápaditým albem, když jsem oba tyto přívlastky použil pro popis jeho důležitých složek. I když žádná ze skladeb nějak výrazně nevybočuje od ostatních, je zábavné a příjemné to poslouchat a ani jednou jsem se nepřistihl při tom, že by mě “The Human Contradiction” nudilo. Celá deska se tedy nese v dost jednotném duchu i po kvalitativní stránce, všechny skladby jsou povedené a nenapadá mě žádná, kterou bych chtěl nějak vyzdvihnout na úkor ostatních, svým způsobem ale přeci jen vyčnívají skladby, které svým příspěvkem obohatil některý z hostů. Kouzelné na tom však je to, že i když především zpěváci (Alissa White-Gluz, George Oosthoek a staří známí Marco Hietala a Oliver Philipps) dodávají každé z dotyčných skladeb parádní forsáž, na rozdíl od prvních alb kapely (angažování hostů je totiž u Delain tradicí už od “Lucidity”) to tentokrát vůbec nepůsobí tak, že celý song stojí na hostovi. Kdepak, v případě “The Human Contradiction” si práce samotných Delain s příspěvky hostů ani v nejmenším nezadá a je to vážně super.

Když Delain před dvěma lety vyrazili na svoje první evropské headline turné, dost jsem brblal a přišlo mi pěkně ujeté, že se něco takového podařilo sice celkem oukej ale jinak nijak senzační kapele, jakou tehdy Delain byli. Svěží a v každém ohledu podařené “The Human Contradiction” ale všem pochybovačům dává jasně najevo, že Delain vyrostli a jsou jednou nohou v první lize. Ačkoli jsem Delain dřív hodně fandil, na čtvrtý pokus jsem od nich rozhodně nečekal nic světoborného, ale oni mi místo průměrného spotřebního materiálu naservírovali překvapení tak příjemné, že jsem v něj opravdu nedoufal ani v hodně divokých představách. Když si vezmu, v jak neutěšeném stavu se potácí symfonický metal, “The Human Contradiction” mě přivádí na myšlenku, že snad s výjimkou nové Epicy letos asi už lepší žánrové album neuslyším, a to je – kdyby to náhodou někdo nepochopil – sakra velká pochvala, takže mohu s chutí vysázet sakra dobré hodnocení. A pak že to nejde!


Další názory:

Podobné skupiny se zpěvačkou nestojí zrovna ve středu mého zájmu… samozřejmě obecně nemám vůbec nic proti holkám v metalu, právě naopak, radši se podívám na pěknou zpěvačku než na pupkaté fousáče v džískách, ale hudebně mě ty princezničky většinou příliš nebaví. O to víc mě překvapilo, když mě před dvěma lety dost chytlo album “We Are the Others” od Delain, což je kapela, jejíž hudba do té doby šla mimo moje dráhy. A na novince “The Human Contradiction” se situace opakuje, protože mě to prostě a jednoduše baví. Na rozdíl od kolegy bych byl o hodně opatrnější s tím vlastním ksichtem a prohlášeních o svojské hudbě, protože do toho podle mě mají Delain ještě docela daleko, ale i tak jsem zjistil, že vydatná dávka opravdu hodně moc příjemných, zároveň však nevtíravých a nekýčovitých melodií a sympatická zpěvačka (a teď výjimečně nemyslím vizuálně, nýbrž hlasově) mi ke štěstí vlastně stačí. Kromě toho se mi líbí, že u Delain cítím jakýsi zdravý odstup… že si ta kapela na nic moc nehraje, že se vůbec nestydí za to, že v rámci metalu je to v uvozovkách popík, což mi nijak nevadí, naopak je mi to sympatické. K tomu už stačí jen přidat parádně napsané písničky (především “Here Come the Vultures”, “Stardust”, “My Masquerade”, “Army of Dolls” a “Lullaby”… ten zbytek ale také není špatný) a vyjde vám… ano, fakt povedená nahrávka.
H.


Mayan – Antagonise

Mayan - Antagonise
Země: Nizozemsko
Žánr: symphonic death metal
Datum vydání: 31.1.2014
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Bloodline Forfeit
02. Burn Your Witches
03. Redemption – The Democracy Illusion
04. Paladins of Deceit – National Security Extremism Part 1
05. Lone Wolf
06. Devil in Disguise
07. Insano
08. Human Sacrifice
09. Enemies of Freedom
10. Capital Punishment
11. Faceless Spies – National Security Extremism Part 2

Hodnocení:
Onotius – 7/10
H. – 5,5/10
Ježura – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,2/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mark Jansen, skladatelský mozek nadějných holandských symfoniků Epica a někdejší kytarista dnes již neexistujících After Forever, se před dvěma lety rozhodl společně s klávesistou Jackem Driessenem (ex-After Forever) nahrát desku kombinující heavy metal s technickým death metalem a symphonic metalem, a tak vzniklo album “Quarterpast”, na němž se kromě Isaaca Delahaye a Ariëna Van Weesenbeeka (oba Epica, ex-God Dethroned) a Franka Schiphorsta, kteří doplnili stálou sestavu, podílelo mnoho hostů jako například Simone SimonsMarkovy domovské kapely či Henning Basse ze Sons of Seasons. Deska nabízela dostatečně tvrdý, přitom však epický metal plný riffů, melodií a vyhrávek, který celkem šikovně ukázal tvář tvrdší symfonicky metalové opery s dominujícím growlingem, přesto byl trochu brzděn typicky powermetalovou produkcí Saschy Paetha. Ač měla hudba trochu evokující srážku takové Obscury se Symphony X s významnými prvky domovských skupin hudebníků i hlušší místa, ve své době mě neskutečně bavila. I proto jsem byl velmi zvědav, co vyleze z jejich druhé desky, na níž se již nepodílel kytarista Isaac, kterého při nahrávání pravděpodobně plně nahradil Frank, přičemž při živém hraní má být nyní zastoupen neokoukanou tváří kytaristky Merel Bechtold. Součástí standardního lineupu se stali také někdejší hosté Hanning Basse a operní zpěvačka Laura Macrì. Ale nechme faktografie a posuňme se k novince jako takové.

Na první pohled obal zaujme zvláštní, jako by lehce ironizující nazelenalou šedí, jež doprovází koncept alba, který se nese v duchu konspiračních teorií věnujících se sběru soukromých informací americkými úřady pod záminkou boje s terorismem. Samotná grafika vytvořená opět Stefanem Heilemanem, který stojí za obaly kapel jako Xandria či promofotkami Kreator, jako by zhmotňovala paranoiu a spiknutí.

První co nás na albu praští do uší, respektive spíš nepraští, je zvláštně sterilní ozvučení, které podivně tlumí jinak celkem hoblující kytary. Můžeme zde zaznamenat absenci Isaacovy specifické hry, což je pro mě spíše zklamání vzhledem k nápaditým partům na “Quarterpast”. Zároveň však jako by i klávesy až na výjimky ubraly na pestrosti rejstříků a tvořily spíše symfonické doprovody a občasná sóla za pomoci jednoho nástroje. Trochu mi přijde, že celková stylizace je cílená trochu více směrem k modernímu americkému metalu typu Lamb of God, ovšem samozřejmě ve spojení s klasickou symfonickou omáčkou.

Pokud bych měl jmenovat jednu skladbu, kterou považuji za dobrou hitovku vhodnou například na singl, asi bych bez váhání zvolil otvírák “Bloodline Forfeit”. Svižný koulivý riff se zde střídá s povedeným epickým refrénem, přičemž netrpí vatovitým natahováním stopáže, nýbrž šikovně využívá střídmější nálady, přesto technicky propracované. Klávesové sólo pak využívá klasického rejstříku, to kytarové poté nabídne takřka idylickou náladu. Dvojka “Burn Your Witches” pokračuje ještě v celkem příjemné tradici, nabízí pár povedených melodických partů a například kytarové sólo zde zní zatraceně intenzivně. Trochu obyčejným riffem, který je vystřídán Hanningovým zpěvem evokujícím divadelní výstup, začíná “Redemption – The Democracy Illusion”, refrén mi osobně připomíná něco z prvního alba (tuším že trochu “Symphony of Agression”), mezihra je pak proložena trochou vaty, i když se ji snaží odrazit Floor Jansen (asi nemá smysl říkat odkud pochází).

“Paladins of Deceit – National Security Extremism Part 1” pak nabízí delší kompozici, která je mnou ovšem vnímána způsobem “tenhle postup už jsem od nich někde slyšel”. Jenomže spíše vatovitá tradice se pak přesouvá do druhé poloviny alba prostřednictvím “Lone Wolf”, technicky opět v pohodě zvládnutá skladba s občasnými záchvěvy melancholie (například ten doprovodný klavír na začátku), ovšem ve výsledku absolutně natahovaná a nepodporovaná moc nosnými nápady, ale spíš opakováním již mnohokrát vyřčeného patosu. “Devil in Disguise” na mě působí jako odpověď na “Redemption – The Democracy Illusion”. Kytary se zde celkem příjemně zakousnou, přičemž bicí jsou zde precizní a jako celek skladba příjemně šlape. Přesto ovšem ve mně v průběhu alba začíná hlodat myšlenka, že na rozdíl od debutu je to všechno nějak si až moc navzájem podobné a ve výsledku sterilně působící. Akustická mezihra s pěkným Lauřiným zpěvem zvaná “Insano” nabízí příjemný odpočinek. Věčná škoda, že následující skladba “Human Sacrifice” není opatřena trochu ostřejším ozvučením – místy hoblovačka pro Mayan netypická, s intenzivní bicí složkou a doprovozena opět o charismatické, operně školené Lauřiny vokály.

Z “Enemies of Freedom” opět odkapáv Mayan klišé, tedy mistrovsky stavěná harmonie a aranže, přičemž nosný motiv je opět standardní až běda. Mezihra zde opět připomene “Symphony of Agression”. “Capital Punishment” pak začíná symfoničtější tváří a nabídne pár dobrých momentů, které jsou ovšem záhy střídány tou proklatou hezky znějící vatou. Závěr pak obstarává formou lyric videa dříve zveřejněná skladba “Faceless Spies – National Security Extremism Part 2”, která ač mě původně spíše zklamala, později jsem u ní začal nacházet zajímavé momenty, klavírní vyhrávky po ústředním motivu, jednu z meziher či houslové sólo na konci.

No, pro recenzenta vskutku celkem oříšek. Na jednu stranu jsou tu mistrně nahrané skladby, které nabízí perfektní ukázku hudebnické zručnosti a hudební monumentálnosti i několik opravdu dobrých nápadů, přesto však je toho opakování klišé soundtrackově metalových postupů na mě až příliš. Navíc při takto sterilním nazvučení to místy zní dost naivně. Nu, hoši a dívky z Mayan tentokrát více poslouchali moderní metal, přitom chtěli znít opravdu monumentálně, a tak nahráli album “Antagonise”, místy výborné, místy dobré, místy až moc stejné. Ale třeba to ještě poroste…


Další názory:

Debutovému albu “Quarterpast” jsem dal v dobovém hodnocení 7,5/10… upřímně už si ani nepamatuji, co mě k tomu vedlo, a dost pochybuji o tom, že by si dnes ta nahrávka tuhle známku obhájila, ale na druhou stranu si tím nemohu být jistý, protože od inkriminované recenze jsem desku neslyšel a nyní si z ní nepamatuju ani tón. Pokud však svému tehdejšímu verdiktu budu věřit a budu předpokládat, že se mi “Quarterpast” tenkrát libílo, pak je “Antagonise” rozhodně zklamání. Jakkoliv je na tom albu formálně všechno v pořádku, jednoduše mě prostě nebaví; ať to poslouchám sebevíc, neslyším v tom nic než načančanou a trochu přeplácanou nudu. Sem tam se z toho nějaký povedenější motiv vynoří, to uznávám, stejně tak té hudbě nelze upřít jistou úroveň, ale i přesto je to prostě záležitost, kterou nemám potřebu a snad ani nechci poslouchat, protože mi to přijde jako ztráta času, když po světě běhá nemalé množství mnohem zajímavějších skupin.
H.

Co si tak matně vzpomnínám, deska “Quarterpast”, kterou se Mayan uvedli na scénu, měla hodně co do sebe, a proto jsem i v tehdejší recenzi nešetřil chválou. Od té doby uplynuly už skoro tři roky, “Quarterpast” jsem za ta léta neslyšel ani jednou a nemohu tedy tvrdit, jestli bych i dnes vyřkl stejný ortel. Pokud se ale jedná o druhý počin Mayan, desku “Antagonise”, jsem si ohledně verdiktu zcela jistý – “Antagonise” je totiž strašně nudná. Trvá to přes hodinu, ale snad až na záverečnou “Faceless Spies”, která jediná mě celkem oslovila, se na albu neděje prakticky nic zajímavého. Je to furt na jedno brdo, dynamika nulová, jako by mezi skladbami ani nebyly pauzy. Je sice pravda, že se to poslouchat dá, a to vlastně úplně v klidu, ale i tak je to zklamání – tím spíše, že ani formálně skvělá pěvěcká stránka desky příliš charismatu nepobrala. S odřenýma ušima za šest a tím můj vztah s “Antagonise” asi definitivně končí. Nevidím totiž jediný důvod, proč bych si tohle album měl ještě někdy pouštět…
Ježura


Astral Domine – Arcanum gloriae

Astral Domine - Arcanum gloriae
Země: Itálie
Žánr: symphonic power metal
Datum vydání: 21.1.2014
Label: Bakerteam Records

Tracklist:
01. Arcanum gloriae
02. Holy Knights
03. King of the North
04. Moonlight
05. Tale of the Elves and Pain
06. Where Heroes Die
07. I Am the King
08. My Lord
09. Welcome to My Reign
10. Falsi dei

Hodnocení:
Kaša – 6/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 5,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Scarlet Records / Bakerteam Records

Zajímalo by mě, čím jsou malí Taliáni kojení a co jim ve škole tlučou do hlavy za klíny, že si nedají pokoj a bez ustání zásobují celý hudební svět symfo/power/speed metalovými kapelami, jež by si svůj zvuk mohly dát pomalu patentovat, protože člověk už dopředu tuší, co od podobné party očekávat. Jasně, někdy je výsledek velmi dobrý, jindy zase vyloženě podprůměrný, ale v tom množství totožně znějících kapel už jaksi přestávám rozlišovat dobré od špatného a celá scéna se mi začíná slévat do jedné velké koule generické hudební produkce. Samozřejmě bych tak nezačínal, kdyby Astral Domine nebyli další z kapel, které patří do kategorie “jedni z mnoha” a jež se vezou (no, spíš se snaží svézt) na vlně úspěchů velkých Rhapsody of Fire, a právě jejich debutovému řadovému albu “Arcanum gloriae” se budu věnovat.

Předpokládám, že po předchozím odstavci asi nemusím nijak blíže představovat vlastní hudební náplň prvotiny Astral Domine, protože všichni už musíte tušit, co od tohoto alba očekávat na ploše hrací doby téměř jedné hodiny. Tahle šestice z Tivoli do puntíku dodržuje všechny stylové předpoklady k tomu, aby zapadla a nijak nevyčnívala, takže zpěvák Marco Scorletti je typický borec, který se výšek a melodií nebojí a záda mu kryjí borci, kteří jsou tak tuctoví, jak jen si umíte představit. Kytarové melodie vládnou na všech frontách a celé je to podbarveno nezbytným klávesovým oparem s orchestrálním nádechem. Ale to je úplně jasné, takže se můžu pomalu a jistě přesunout k obligátní bližší charakteristice několika písní, jež “Arcanum gloriae” představují ze všech nejvíc.

Vlastně ani nemůžu jina než začít s pomyslným středobodem celého “Arcanum gloriae”, kterou představuje epických rozměrů dosahující “Where Heroes Die”. Tato devítiminutová věc se rozjíždí ve velkém stylu plném orchestrací a sborových chorálů, aby po chvíli utichla do baladické polohy, která pochopitelně netrvá moc dlouho, ale funguje spíš jako takový prolog k následující proměnlivé struktuře, která celkem rovnoměrně střídá epické pasáže s těmi kytarovými a nakonec i uvolněnými. Neříkám, že to je objev Ameriky, ale tenhle pokus je jeden z těch povedenějších, respektive už jsem slyšel mnohem horší variace na totéž téma. Navíc, ústřední refrén této skladby se mi velmi líbí, takže jsem podlehl jejímu kouzlu. To, že se v ní vokálně jako host předvedl Fabio LioneRhapsody of Fire, jsem zrpvu ani nezaregistroval, protože Marco Scorletti je mu dost podobný, takže mě něco takového ani nepadlo, ale to je jen taková zajímavost. Kolega pode mnou zmínil “Welcome to My Reign” se zapojením extrémního vokálu, čímž je tento kus opravdu vítaným osvěžením slabšího závěru, jenž oproti první polovině desky strádá. Škoda, že podobných momentů se nesešlo na “Arcanum gloriae” víc.

Krom těchto dvou skladeb mě nejvíc zaujala úvodní hitovka “Holy Knights” a rychlovka “King of the North”. Čistá akustická kytara z úvodu prvně jmenované přenese posluchače až někam do středověkých časů, samozřejmě jen do chvíle, kdy se hrdinská kytarová vyhrávka a power metalové kytarové riffy dostanou k hlavnímu slovu. Už při poslechu této skladby, která navazuje na velkolepé titulní intro, jsem si všiml, že kytary jsou v konečném mixu poměrně upozaděny. Na můj vkus až moc, takže i když se kapela dostane k tvrdším pasážím, tak klávesy Yeshana Gunawardana a bicí Mirko Margiottiho kytarovou dvojici DeloguGagnoni celkem bez problému zatlačí do kouta, což je škoda. Druhá jmenovaná “King of the North” se rozjíždí velmi opatrně a chvilku jí to trvá, ale po minutě a půl, co sešlápne rychlostní pedál k podlaze a všude kolem poletují neoklasické kytarové vyhrávky, je o jedné z nejlepších skladeb, jež ctí odkaz starých Rhapsody, rozhodnuto. Bohužel ke konci desky se začne i to, co na začátku fungovalo na jedničku, zajídat, takže “I Am the King” či závěrečná “Falsi dei”, jež vynikne jen díky pěveckému kontrastu mezi Marcem a jistým Giuseppem CialonemRosae Crucis, už nemají takový šmrnc a nebaví tak, jak by mohly, nicméně fanoušek žánru s nimi zřejmě problém mít nebude.

Zvlášní pozornost si zaslouží dvě balady, které (jak už je u mě zvykem) mi ve výsledku překáží a kazí dojem z “Arcanum gloriae”. Tou horší se nebojím nazvat vlezlou “Moonlight”, která sází na rádoby dojemnou atmosféru a tesknou vokální melodii. Přesně tenhle typ písní je to, co z této hudby dělá mnohými lidmi zatracovaný kýč, protože – a teď si nalejme dobrého italského vína – “Moonlight” o ničem jiném ani není. Dvě průměrné melodie rozplzlé na délku pěti minut obalená vrstvou cukrové vaty prostě nejsou nic, z čeho bych šel do kolen. Sorry. Totéž platí o “My Lord”, jejíž mohutné sborové doprovázení Marca se mi velmi rychle znechutilo, takže bez okolků přiznávám, že při pozdějších posleších jsem ji nemilosrdně přeskakoval.

Je zajímavé, že to, co by před nějakými patnácti lety stěží sneslo srovnání s tehdy aktuálními opusy jako “Symphony of Enchanted Lands” od Rhapsody of Fire, či “Return to Heaven Denied” od Labyrinth, se v dnešní době dá považovat za lehký nadprůměr scény a bez problémů se blíží aktuální formě zvláště prvně jmenovaných, s jejichž tvorbou se prostě nedá nesrovnávat, když je výsledný soud obou part odlišný asi tak jako noc a pozdní noc. Ale to je úvaha na úplně jinou diskuzi. “Arcanum gloriae” je sice průměr jako bič, klišé a klasickými postupy se v něm nešetří a překvapený by mohl být snad jen naprostý posluchač-začátečník, ale těch několik vážně povedených momentů a vlastně celých písní mi pomáhalo album přečkat bez výraznějších zaváhání, takže jsem ochotný vysázet na stůl lehce nadprůměrné hodnocení. Výš jít nemůžu ani ne proto, že Rhapsody of Fire totéž dělají líp, ale proto, že Astral Domine se neubránili celkové nevyrovnanosti materiálu, jenž je až zbytečně srážen plytkými baladami a celkově nevýrazným zvukem, takže asi tak…


Další názory:

Symfonický power metal, Itálie – více není třeba dodávat, protože už jen z tohohle byste měli mít naprosto jasnou představu, jak tohle album bude znít. Jako by ta koncentrace symfonického power metalu nebyla v Itálii už tak vysoká, Astral Domine se rozhodli, že svět potřebuje další kapelu podobného druhu a také se jali přispět svou troškou do mlýna. Je úplně jedno, že je “Arcanum gloriae” jejich debutovou deskou, jelikož znějí úplně stejně jako všichni ostatní kolegové, zkušení i začátečníci… je to naprosto standardní nahrávka svého žánru tak specifického pro tuto zemi… jestli je to dobře nebo špatně, to už samozřejmě ponechám na vašem uvážení, ale jak asi vidno už jen z mého hodnocení, pro mě je to ta druhá možnost. V Astral Domine totiž vidím naprosto normální stylový průměr, jaký tu byl už stokrát a ještě stokrát a víckrát bude. Na druhou stranu se ale musí nechat, že některé momenty se na “Arcanum gloriae” poměrně povedly, což je také důvod, díky němuž moje hodnocení nekleslo níže… zároveň je tu však i několik dost blbých pasáží, které zase brání tomu, aby ta cifra byla vyšší, takže mi z toho prostě leze zlatá střední cesta v podobě 5/10, ačkoliv nepochybuji o tom, že fandovi stylu se to bude líbit o poznání více. Za co ovšem “Arcanum gloriae” připisuji plus, je fakt, že i jako nefanda jsem neměl sebemenší problém album otočit celé i přes hodinovou délku (i když v tom možná hrálo roli, že dva songy odpadly, jelikož je to z větší části prázdná stopa… nejspíš zmetkovitá promo kopie). Tak či onak, ve výsledku to vidím na slušný a poslouchatelný průměr, který nepředvádí vůbec nic nového, a půl bodík přidávám navrch za to, že se to přece jenom poslouchá +/- v pohodě, že jsem to čekal horší a také za song “Welcome to My Reign”, kde se objeví extrémní vokál, což je oproti zbytku alba hodně příjemné osvěžení.
H.


Within Temptation – Hydra

Within Temptation - Hydra
Země: Nizozemsko
Žánr: alternative rock / symphonic metal
Datum vydání: 31.1.2014
Label: BMG Entertainment

Tracklist:
01. Let Us Burn
02. Dangerous
03. And We Run
04. Paradise (What About Us?)
05. Edge of the World
06. Silver Moonlight
07. Covered by Roses
08. Dog Days
09. Tell Me Why
10. Whole World Is Watching

Hodnocení:
Kaša – 7,5/10
H. – 6,5/10
Ježura – 7,5/10
Atreides – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,1/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Within Temptation jsou pojem. Jak líp začít povídání o partě, která se za pomocí své vlastní píle dokázala vyšvihnout v přední představitele symfonického metalu, aby později dokázala tuto škatulku opustit a ocitnout se někde na hraně symfonického alternativního rocku se skoro až popovým přesahem, a to s takovou grácií, že o vyložené zaprodanosti nemůže být řeč. Ať už si o tomto vývoji, kterým si během své existence Within Temptation prošli, myslíte svoje, nelze jim upřít, že nestojí na místě. S každým dalším albem se postupně vyvíjí, a přestože od minula ten vývoj není až tak dramatický, jak by se na první poslech mohlo zdát, nedá se na druhou stranu říct, že by “Hydra” – jak zní titul šestého řadového alba – bylo sázkou na jistotu, aneb počinem, kterým si proti sobě hlavně nepoštvat skalní fanoušky.

Kdo sleduje tvorbu Within Temptation, tak mi jistě dá zapravdu, že i na základě výše uvedeného je z dlouhodobého hlediska jejich diskografie – rozdělená na samostatně stojící články – takřka neporovnatelná. Rozdíl mezi prvními dvěma alby “Enter” a “Mother Earth” je v porovnání s posledníma dvěma v podobě “The Unforgiving” a “Hydra” markantní. Skladatelsky i technicky. Zatímco na dvojici zmíněných staroušků (ale jo, je to už hezky dlouhá doba) se symfonické klávesy potkávaly s pronikavě vysokým hlasem tváře kapely Sharon den Adel, tak na albech pozdějších se její hlas usadil do přirozenější, řekněme nižší polohy, která má však stále tu správnou naléhavost. Pokud budu mluvit o svých preferencích, tak její aktuální projev je mým uším mnohem příjemnější, protože právě ten vysoký zpěv z prvních desek mě od častějších poslechů tak trochu odrazoval, ale to jen abyste chápali můj vztah k aktuální podobě jejího zpěvu. V průběhu let pak ubylo symfonických aranží, které tam sice pořád jsou, ale jejich prostor převzaly modernější klávesy a kytarové riffy, jež jsou přímočařejší (čti jako jednodušší) a celkově orientovány k podladěnému zvuku, jenž si aktuální trendy žádají. Nicméně do takového stádia, že by se začalo vařit s breakdowny, se kapela neposunula a stojí pevně na zemi v rámci běžné rock/metalové tvorby.

O tom, jak se na minulém “The Unforgiving” Within Temptation přenesli do melodičtějších vod plných klasických rockových postupů a téměř popových refrénů, se napovídaly už celé romány, takže to rozebírat nebudu, nicméně protože kapela tehdy ve spojení doprovodným komiksem dosáhla slušného komerčního úspěchu, bylo by bláhové očekávat v hudebním směřování nějakou změnu o 180°. Postupný příklon k mainstreamové produkci je patrný už od “The Silent Force”, přičemž “Hydra” by se v tomto ohledu dala považovat za nejodvážnější počin. Už při pohledu na výčet hostů, kteří se na “Hydra” mihnou, nebo ještě lépe na novinkový videoklip k “Dangerous” se střídajícími se záběry wingsuitingu a prostřihy na kapelu plných slow-motion záběrů, je jasné, kudy vítr vane. A protože je vklad hostů dosti výrazný, sluší se věnovat čtveřici skladeb s jejich přispěním zvláštní pozornost.

Postupujme chronologicky, takže Howard Jones (ex-Killswitch Engage) je v už zmíněné písni “Dangerous” hutnějším protikladem, kdy stojí proti melodicky líbivé Sharon, což je kombinace, proti které nelze v zásadě nic namítat. Skladba samotná má švih a melodický potenciál silného refrénu z ní dělá jeden z top momentů “Hydra”. Totéž se dá říct i o pop-metalové hitůvce “Paradise (What About Us?)”, v níž se zaskví Tarja Turunen. Jak jsem si v období před vydáním alba myslel, že se bude jednat o symfonicky metalovou skladbu, v níž se pokusí Within Temptation prostřednictvím protikladu operního vokálu Tarji a křehkého zpěvu Sharon utěšit si rozladěné fanoušky po “And We Run”, v níž dostal prostor zámořský rapper Xzibit, tak nakonec je vše jinak.

Zatímco “Paradise (What About Us?)” je i na poměry Within Temptation až nezvykle přímočará věc se vzdáleně industriálním přesahem, který se díky pochodovému rytmu a moderním klávesám dotýká Tägtgrenových Pain, tak “And We Run”, je pro kapelu už takřka typická skoro-balada, jíž od starších kousků odlišuje pouze fakt, že část textu rozvine svým vlastním způsobem Xzibit, jehož vstup považuji nakonec za velmi povedený, jakkoli jsem se ho zprvu obával. Když spustil poprvé tu svoji “nigga” pasáž, nad níž se jako křehký anděl vznáší Sharon, tak jsem civěl jako puk. Velké překvapení, beze srandy. No, a abychom měli sestavu hostů kompletní, tak na úplném závěru číhá “Whole World Is Watching”Davem Pirnerem ze Soul Asylum, v níž se nezapře působiště Pirnera, který přenesl kapelu ještě blíž rádiovému formátu, kdy akustické kytary nahradily kytarové hradby, nicméně nemůžu říct, že by se tak dělo ke škoda věci. Úvahu o nezbytnosti účasti jednotlivých hostů pro naplnění umělecké podstaty desky, případně o nahlížení na tento krok jako na silný marketingový tah podpořený hned trojicí klipů (pevně věřím, že i ta “And We Run” se jej dočká), nechám na každém z vás, ale s klidným srdcem říkám, že minimálně Dave Pirner a Xzibit si své opodstatněné místo našli.

Může se zdát, že to nejlepší máme za sebou, protože zbylá šestice skladeb na první poslech nemá takový efekt, což lze určitě přičítat faktu, že krom toho, že v nich nikdo nehostuje, představují klasickou skladatelskou formu Within Temptation posledních let, ale není to tak. Hybné kytary jsou základem a jen tak mimochodem je v současnosti studiově obstarává hned trojice borců, kdy se k zaběhlé dvojici Robert Westerholt a Ruud Jolie občas přidává poslední mušketýr Stefan Helleblad, což v konečném vyznění z alba nijak nepoznáte. Dokonce ani v nejkytarovější věci celé desky, “Silver Moonlight”, kde jde ostrý riff s klávesovými plochami dobře dohromady a skladba se celkem přirozeně mění k chytlavému refrénu, jemuž na hitovosti neubírá ani ostrý vokál Roberta Westerholta, jenž v takové té klasické odpovídačce hraje se Sharon vokální hru na téma “kráska a zvíře”.

Pokud je na “Hydra” kompozice, která by se s jistou dávkou rezervy dala zařadit i na starší počiny, tak je to určitě delší “Tell Me Why”, kde je symfonicky metalový odér nejpatrnější. Hodně se mi líbí kytarové sólo k němuž píseň spěje střídáním slok a refrénu, což sice není kdovíjak progresivní přístup, ale s Sharoniným charisma to vlastně ani nevadí, protože její podmanivý hlas vládne nejen tomuto songu, ale desce jako celku. Jen na ní tak stojí “Edge of the World”, jež je dalším důkazem, že balady Within Temptation vždy uměli a zrovna tahle se povedla na výtečnou. Sice v její první polovině cítím vzdálenou inspiraci u Lany del Rey, ale jakmile se zlomí k vypjatější póze se smyčcovou vložkou, tak jsme zpět na domácím území plném emocí. Protože nevidím na “Hydra” vyloženě slabého kousku, který by působil jako chudý příbuzný těm zbylým, tak není důvod, abych pokračoval ve výčtu těch povedených, poněvadž bych prošel úplně celý tracklist, nicméně dramatickou “Let Us Burn” s výraznými bicími jakožto parádní otvírák, jenž navnadí na věci nadcházející, jsem si nemohl odpustit.

Vyřknout závěrečné hodnocení není v případě “Hydra” vůbec jednoduché. Na jednu stranu se jedná o doposud nejodvážnější album Within Temptation, jemuž nelze upřít všudypřítomné hitové ambice, celkovou pohodovost a šlapavost materiálu, jenž se poslouchá jedna báseň, a to bez toho, aby si člověk začal připadat jako při poslechu tuctového popového alba, na druhou stranu je toto částečně vykoupeno ne zrovna vysokou trvanlivostí materiálu, což je asi tak jediný ohled, ve kterém se z hudebního hlediska nepodařilo předchozí “The Unforgiving” překonat. Poslechnete si to desetkrát, dvacetkrát a najednou zjistíte, že už to netáhne zdaleka tak dobře, jako v prvním týdnu od doby, co jsem se do “Hydry” pustil. Ale abych kapele nekřivdil, tak vzhledem k tomu, že jsem se i po opravdu velkém množství poslechů nemusel nutit, abych počin přečkal k samému závěru, tak jsem ve výsledku spokojený a věřím, že fanoušci kapely, kteří jsou otevření posouvání hudebních mantinelů svých oblíbenců a nezabředli v hloubi symfometalových počinů zkraje kariéry Within Temptation, na tom budou stejně, protože “Hydra” je velmi slušná, až překvapivě povedená deska, jíž nechybí odvaha posouvat se stále dál.


Další názory:

Within Temptation mi přijdou jako jedna z těch skupin, jejichž tvorba je až zbytečně přeceňovaná. Neříkám, že je špatná, jen v ní nevidím až takové hluboké umění jako mnozí další, což platí jak o starší tvorbě, tak i o současné podobě kapely. I přes nepřehlédnutelnou stylovou proměnu (proti níž vůbec nic nemám, naopak je mi sympatické, že Within Temptation nestojí a ten progres je v rámci jejich diskografie vážně velký) mi obě tyto polohy přijdou v podstatě jako pohodová a nenáročná hudba, byť obě trochu jiným způsobem. “Hydra” je na tom úplně stejně, stále větší příklon k líbivosti a většímu mainstreamu mě zrovna u Within Temptation nijak neobtěžuje, protože je uvěřitelný a podpořen několika dost pěknými písničkami. Proč tedy “jenom” šest a půl bodu, ptáte se? Především kvůli nevyrovnanosti materiálu. “Hydra” pro mě obsahuje tři opravdu výborné songy – “And We Run” (Xzibit zabíjí), možná trochu překvapivě “Paradise (What About Us?)”Tarjou, což je pro mnohé slabý kus, ale mě jednoduše baví, a nakonec hodně povedenou “Covered by Roses”. Pak je tu pár slušných věcí, které mi nevadí (“Let Us Burn”, “Dangerous”), pár sice už ne tak dobrých, ale pořád poslouchatelných (“Silver Moonlight”, “Tell Me Why”) a nakonec vata, která mě vůbec, ale vůbec nebaví (“Edge of the World”, “Dog Days”, “Whole World Is Watching”) a právě ta mi ten dojem kazí, jelikož třeba “Whole World Is Watching” je pro mě tak patetická, až je skoro neposlouchatelná. Nicméně nadprůměr si “Hydra” stále zaslouží, o tom žádná.
H.

Po desce “The Unforgiving” se Within Temptation dostali do fáze, kdy už asi jen málokoho šokuje jejich popový sound, a “Hydra” – ačkoli v tom jde ještě o kus dál – tedy nijak zvlášť velkým překvapením není. Akorát je třeba k tomu přistupovat s rozmyslem, protože tohle album už mi nepřijde jako popově znějící metal, ale spíš jako čistokrevný pop, ke kterému hrají kytary, a růžky novinka vystrčí jen výjimečně a to ještě velmi opatrně. Od momentu, kdy jsem “Hydra” začal vnímat z tohoto úhlu, je však prakticky všechno v pořádku. Je to zatraceně chytlavé a přitom skoro vůbec pitomé, Sharon zpívá fantasticky a jako celek se to poslouchá úplně v pohodě. Osobně mi přijde nejsilnější střed alba vymezený skladbami “Edge of the World” a “Dog Days” plus kontroverzní “And We Run”, která jitří emoce dle mého vydařeným příspěvkem zámořského rappera Xzibita; naopak ostatní songy s hostujícími muzikanty mě moc neoslovily. Přesto nemám sebemenší problém desku doposlouchat, a i když se zde ne vše podařilo dotáhnou na takovou úroveň, jak by se mi líbilo, můžu bez okolků říct, že mě to baví. Vynikající “The Unforgiving” se ale “Hydra” přeci jen kouká na záda…
Ježura

Within Temptation jsem svého času poslouchal docela dost, než se mi jejich pseudo-gotická póza přejedla. Vrátil jsem se k nim až s deskou “The Unforgiving”, která mě baví doteď, hlavně díky rockovější poloze a civilnímu projevu Sharon den Adel, se kterou kapela podle mě získala vlastní ksicht. Očekávání od “Hydra” tak nebyla úplně malá, ačkoliv nanejvýš střízlivá vzhledem k tomu, jak vrtkavá a proměnlivá je kapela ve své tvorbě. “Hydra” na rozdíl od předchozí desky, není poslech na první dobrou. Některé věci mi sedly na podruhé, někdy až na popáté a na rozdíl od “The Unforgiving” mi některé věci nesedly vůbec. Nejvíc mě baví asi “Covered by Roses”, “Silver Moonlight” a klipovka “Dangerous”. Slušná je i “Edge of the World”, hlavně díky symfonickému podmazu. Album se vůbec poslouchá tak nějak samo a docela dobře (což je asi jeho největší devízou), jak už ale naznačil kolega H. nade mnou, celek působí nevyváženě. Oproti třem silným skladbám stojí závěrečná nuda v podobě “Dog Days”, “Tell Me Why” a “Whole World Is Watching”, kterou Dave Pirner posílá do jámy lvové. Zprvu mi vadila i Xzibitova “nigga chvilka” v “And We Run”, ale i té jsem přišel na chuť. Naproti němu stojí výkon Tarji, která táhne “Paradise (What About Us?)” o pár úrovní výše; ze čtyř hostů nakonec ostrouhal jen jeden, jakkoliv by si podle mě Within Temptation vystačili i bez nich. Kolem a kolem je “Hydra” sice nadprůměr, stále však zůstává přinejmenším o bod a půl za “The Unforgiving”.
Atreides


Edenbridge – The Bonding

Edenbridge - The Bonding
Země: Rakousko
Žánr: symphonic power metal
Datum vydání: 21.6.2014
Label: Steamhammer

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook

Rakušané Edenbridge patří k početnému zástupu kapel, které to drhnou už docela dlouho, mají celkem početnou diskografii a vydává jim to i vcelku solidní firma, ale pořád se jim nepodařilo prorazit do vyšší ligy a jsou skupinou, která je na koncertech pořád v roli supportu a na festivalech plní úlohu výplně programu v čase mezi obědem a večerními taháky.

Ale není se tomu moc co divit, jelikož Edenbridge produkují takový ten žánrový standard, jaký jste jistě slyšeli už mnohokrát, tedy muziku, která je v překladu snadno zaměnitelná se stovkou dalších podobných jmen. Recept na to, jak zahrát symfonický power metal, je v případě Edenbridge opravdu ten nejklasičtější – hodné kytary i rytmika, lehce symfonické aranže, rádoby bombastický sound, nezbytná zpěvačka, bez níž to prostě nejde, navrch z toho sem tam vykoukne obligátní Nightwish – a máme hotovo.

A přitom by “The Bonding” mohla být dost dobrá deska, kdyby ji netáhlo dolů několik faktorů. Začátek alba je v pohodě, úvodní “Mystic River” je dost povedená a její refrén zní přesně tak, jak bych si od podobné kapely představoval, aby se mi to líbilo. Ještě druhá “Alight a New Tomorrow” se dá, ale pak slušně rozjetý začátek Edenbridge hned zabijí baladou “Star-Crossed Dreamer”. Balady už dneska asi zjevně neumí nikdo dělat, protože z toho vždycky vylezou patetické uchcávačky, což je i případ Edenbridge (tahle není jediná). No, a po téhle písničce následuje sled nevýrazných songů, které vždycky proletí kolem, aniž by si jich posluchač pořádně všimnul… možná tak “Into a Sea of Souls” má pár momentů, ale jinak je to takové nijaké. Z letargie pořádně vytrhne až závěrečná čtvrt hodinovka “The Bonding”, jíž jsem se díky délce bál, ale nakonec se z ní společně s “Mystic River” vyklubal suverénně nejpovedenější song.

Osekat nudný balast, vyhodit balady, zahustit nápady a stáhnout to na půl hodinu, mohlo to být fakt super. Takhle je to ale bohužel další album z mnoha a za týden si na něj ani nevzpomenete. Škoda, protože potenciál by byl na víc…


Stormlord – Hesperia

Stormlord - Hesperia
Země: Itálie
Žánr: symphonic black / power metal
Datum vydání: 20.9.2013
Label: Trollzorn Records

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Stormlord pro mě vždycky byli trochu rozporuplnou skupinou. Na jednu stranu jejich hudba nikdy nebyla nijak marná a některé jejich songy mám i docela rád, ale na druhou stranu nemůžu tvrdit, že by mě jejich desky nějak zvlášť braly nebo že bych měl potřebu tuhle římskou partu pod vedením šéfredaktora Rock Hard Italy poslouchat v nějaké větší míře… každému albu dám pár poslechů a pak to jednoduše nechám plavat, protože i v epickém a symfonickém black metalu je velká spousta hudby, která mě oslovuje mnohem více. A s novinkou “Hesperia” se to má úplně stejně.

Debut “Supreme Art of War” byl svého času docela standardní, ničím výjimečný melodický black metal, jenž zní oproti současné podobě Stormlord docela syrově. Od té doby Italové prodělali docela zajímavý progres a nové počiny skoro znějí, jako kdyby je nahrála jiná kapela. Už s minulou fošnou “Mare Nostrum” se vrhli do jakéhosi epického, symfonického black metalu, jemuž nechybí pořádná dávka italského smyslu pro pompéznost, ani mu nechybí docela pěkný feeling středomořské oblasti, což je podle mě asi to nejzajímavější na aktuální tváři Stormlord. V tomto ohledu “Hesperia” jen navazuje na svého předchůdce a i ona nabízí právě podobnou hudební náplň.

Albu rozhodně nechybí solidní nápady, ale právě díky zmiňované pompéznosti občas Stormlord balancují až na hranici kýče, což je něco, co mi trochu nevoní. Jasně, někdo by mohl říct, že je to v rámci stylu, ale jak kapela i na “Hesperia” dokazuje, lze to udělat i takovým způsobem, aby to stále bylo epické, ale nemělo to s kýčem nic společného. Nádherným příkladem budiž závěrečná téměř-desetiminutovka “Those Among the Pyre”, která je jednoznačným vrcholem desky.

I přesto ale ve mně “Hesperia” zanechala relativně kladný dojem, ostatně snad jako všechna alba Stormlord. Ale ani tak nemám chuť tu desku poslouchat víc… je to oukej, ale osobně radši pustím něco jiného. Fandové “měkčího” symfo-blacku to však mohou s klidným srdcem zkusit, je dost možné, že vás to zaujme o dost více…


Rhapsody of Fire – Dark Wings of Steel

Rhapsody of Fire - Dark Wings of Steel
Země: Itálie
Žánr: symphonic power metal
Datum vydání: 22.11.2013
Label: AFM Records

Tracklist:
01. Vis divina
02. Rising from Tragic Flames
03. Angel of Light
04. Tears of Pain
05. Fly to Crystal Skies
06. My Sacrifice
07. Silver Lake of Tears
08. Custode di pace
09. A Tale of Magic
10. Dark Wings of Steel
11. Sad Mystic Moon

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Vývoj v řadách Rhapsody of Fire, kterým tahle italská parta prošla, je sice mediálně dostatečně provařený, ovšem je to natolik vděčné a dovolím si říct, že i ojedinělé téma, že si jeho přiblížení při recenzi novinky “Dark Wings of Steel” nemůžu odpustit. Vraťme se nyní nějakých sedm let zpět do minulosti, kdy byli (tehdy ještě pod původním jménem) Rhapsody nuceni změnit si z právních důvodů své jméno na jeho současnou podobu s dodatkem of Fire. Před sebou v té době měli slabé album “Triumph or Agony” a vleklé soudní tahanice s kapelníkem Manowar, tehdejším manažerem a šéfem vydavatelství, kterým nebyl nikdo menší než Joey DeMaio. Abych byl upřímný, příčina tohoto sporu mi doposud není úplně tak jasná, ovšem hlavní je fakt, že kapelu toto ochormilo na více než jeden rok, během kterého se jednotliví členové rozutekli, kam jen to šlo, nebo se věnovali svým sólovým projektům. Když už to vypadalo, že se Rhapsody of Fire vyhrabali z toho nejhoršího a začali sypat ne úplně hrozná alba v podobě “The Frozen Tears of Angels” a “From Chaos to Eternity”, tak si připravili překvapení…

…a rozdělili kapelu na dvě nová seskupení. První, jak už název Luca Turilli’s Rhapsody napovídá, vznikla kolem hlavního skladatele a kytaristy Luca Turilliho, kdežto Rhapsody of Fire pokračují dál s novým kytaristou, jímž se stal jistý Roberto de Micheli. Čert aby se v jejich vzájemných vztazích vyznal, když bubeník Alex Holzwarth donedávna působil v obou odnožích této kapely. Tímto se tak nezadržitelně dostáváme k událostem aktuálním a hlavní otázce, jež mě (předpokládám, že jsem nebyl sám) napadla při rozdělení kapely na dvě nové, a sice zda se to nějak projeví na výsledné podobě jejich alb, nebo dostaneme dvě totožné desky od velmi podobných kapel. Zatímco Luca Turilli již loni vysázel na stůl svůj debut “Ascending to Infinity”, který nijak zvlášť nevybočoval z odkazu Rhapsody (of Fire), bylo znát, že mu chybí skladatelský parťák Alex Staropoli, což se ukázalo už na jeho sólových projektech, které nikdy nedosahovaly kvalit ani těch slabších počinů jeho ex-domovské kapely, a první počin “Ascending to Infinity” nebyl žádnou výjimkou. Obavy, jež se tak vynořily v souvislosti s “Dark Wings of Steel”, tedy desátou řadovkou Rhapsody of Fire, byly jasné. Stejně jako Turillimu chybí Staropoli, tak se dalo čekat, že Staropolimu bude scházet Turilli. Jeho kytarové kudrlinky vždy patřily k ozdobám dřívějších alb, a pokud jeden začal doplňovat nebo v lepším případě rozvíjet nápady toho druhého, tak to mělo něco do sebe a právě to na “Dark Wings of Steel” chybí. Nebo spíš jsem očekával, že to bude chybět.

Výsledek tak je, že dostáváme dvě velmi podobná alba, kterým sice vzájemně něco chybí, ale v jádru mezi nimi žádný markantní rozdíl není. Rozklad kapely kvůli odlišnému hudebnímu směřování tak přijde naprosto k smíchu, když “Dark Wings of Steel”, krom jiného kytarového výraziva, nepřináší hudebně nic extra odlišného od “Ascending to Infinity”. Z toho, co doposud zaznělo, to vypadá, že vlastně jediným světlým bodem novinky Rhapsody of Fire bude jako vždy skvělý Fabio Lione, když skladatelsky je už předem zaděláno na další porci načančané nudy. Budete se divit, ale desátá řadovka, ačkoli nepřináší nic jiného než do detailu vypiplaný, epický symfonický power metal, budí dojem, že oproti minulejšku mají skladby silnější tah na branku, a protože melodický potenciál není úplně marný, tak se mi líbí víc než Turilliho loňský počin a vlastně poslední tři řadovky Rhapsody of Fire. Přestože se na novém zářezu podílel po dlouhé době jen jeden kytarista, tak příjemně překvapí hutnější kytarový sound, který nectí výhradně neoklasický italský zvuk, jako tomu bývalo v minulosti, ale některé pasáže připomínají spíš Kamelot. Celé je to sice pokryto velmi hustou vrstvou orchestrálních aranží a klávesových ploch, ale momenty, kdy celá ta šaškárna sklouzne do pozadí a do popředí se dostane jen klasické nástrojové obsazení, nejsou špatné. Za všechny zmíním povedenou “Tears of Pain”, která v refrénu zběhne ke klasickému fantasy power metalu, ale sloky jsou veskrze kytarově orientované, což v té záplavě orchestrací působí svěže.

Co se skladatelských postupů týče, tak sám bych ani nepoznal, že dosavadní dvorní skladatel Turilli už není součástí kapely, protože ačkoli je fakt, že jeho kytara slyšet opravdu není, tak jednotlivé písně samy o sobě nesou všechny znaky tvorby, které by se v podání Rhapsody of Fire daly označit za charakteristické. Fabio Lione je jeden z nejlepších vokalistů na scéně, takže není pochyb, že přirozené pasáže dává se stejnou lehkostí a sebejistotou jako pověstné výšky, jimiž zdobí nejeden refrén. V paměti určitě utkví hned ten první z úvodní “Rising from Tragic Flames”, v níž je hnán kupředu mohutnými sbory, které jsou nepostradatelnou součástí hudby této party. Totéž patří ke klasickým orchestracím, jež v minulosti byly daleko nápaditější, nicméně že by hrály jen druhé housle v pozadí, aby se neřeklo, to rozhodně ne. Alex Staropoli stále umí napsat moc pěkné pasáže, jimž nechybí i trocha dramatična, které dýchá z kombinace sborů a orchestru v “Tears of Pain”. Sice to není nikterak odzbrojující kombinace, ale dané téma funguje již léta, tak proč by ho nyní měli pánové přehlížet.

Jak je v případě Rhapsody of Fire zvykem, projde si posluchač v průběhu “Dark Wings of Steel” různými náladami. Samozřejmě nechybí epičtěji laděné skladby, v nichž se nešetří bombastickými aranžemi, kam spadá především “Angel of Light” nebo titulka ze závěru desky, ačkoli stopáží by k tomu sváděla spíš “My Sacrifice”. Ta má sice daleko k přímočaré písni, ale i přes delší hrací dobu působí jako obyčejná power metalová polobalada, která po celou dobu tak nějak plyne, občas se hrábne do strun a ke konci se snaží souboj mezi kytarou a klávesy navodit pocit velkolepého závěru. Zdůrazňuji, že se snaží, protože přestože tohle je jeden z momentů, který se mi na této skladbě vážně líbí, tak jako celku jí chybí nějaký vývoj, který závěrečné sbory nevyvolají. Svého zástupce na novince mají rovněž balady, ačkoli taková ta opravdu pravověrná je zde pouze “Custode di pace”, jež se fakt nepovedla. Nádech operní tvorby je díky použité italštině znatelný, ale přesto mám z takových patetických kravin husí kůži, takže při pozdějších posleších už jsem ji rovnou přeskakoval. No, a na konec jsem si nechal pořádné speed metalové hymny, při nichž zaplesá srdíčko nejednoho fanouška Lioneho výšek a vzletných melodických refrénů. O úvodní “Rising from Tragic Flames” už řeč byla, takže dalším flákem, který spadá do této kategorie, je určitě “Silver Lake of Tears”. Jestli tuto klasickou věc neukradl Staropoli ze starých šuplíků Helloween nebo ze zbytků, jež zůstaly z prvních dvou dílů Avantasie, tak nevím. Neříkám, že ten zbytek jsou prvotřídní pecky se vším všudy, ale když řeknu, že pokud jste neměli problém s dosavadní tvorbou tohoto tělesa, tak určitě nebudete novinkou překvapeni, ovšem neměli byste být ani zklamáni.

Pomyslný souboj mezi dvěma Rhapsody kapelami tak dle mého názoru vyhráli Rhapsody of Fire. Jejich živelnější a přirozenější verze symfonického power metalu sice není vyloženě můj šálek kávy, protože ten všudypřítomný optimismus, který z podobné hudby číší, je mi proti srsti, ale objektivně to album prostě není špatné a v rámci diskografie bych jej zařadil mezi to lepší. Má své silné i slabé stránky, to nelze popřít, ale protože jako celek se to dá zkousnout a neměl jsem s jeho poslechem žádný problém, tak jej hodnotím o stupínek výš než “Ascending to Infinity”, které možná zmiňuji až nebezpečně často, ale uznejte, že tomuhle srovnání se prostě nelze vyhnout, když stejně všichni čekají hlavně na výsledek, kdo na tom bude líp. Možná i těch 6,5 bodů vypadá na nízkou známku, protože když se člověk zamyslí, tak na scéně vlastně není kapely, která by hrála tuhle bombastickou verzi power metalu líp. Tedy, alespoň mě nikdo nepadá, ale přece jen to není taková pecka, abych z toho šel do kolen, to si radši pustím některý ze starších počinů, jimiž Rhapsody of Fire kdysi udivovali a získali si statut žánrové jedničky.


Leaves’ Eyes – Symphonies of the Night

Leaves' Eyes - Symphonies of the Night
Země: Německo
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 15.11.2013
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Hell to the Heavens
02. Fading Earth
03. Maid of Lorraine
04. Galswintha
05. Symphony of the Night
06. Saint Cecelia
07. Hymn to the Lone Sands
08. Angel and the Ghost
09. Éléonore de Provence
10. Nightshade
11. Ophelia

Hodnocení:
Ježura – 7/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 6,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když se Leaves’ Eyes před dvěma lety vytasili s deskou “Meredead”, bylo to velice příjemné překvapení pro všechny, kteří po mírně řečeno vyčpělém “Njord” čekali novinku s obavami. “Meredead” byla a pořád je svěží a velmi zdařilá odbočka od krapet kýčovitého symfonického gothic metalu k mnohem folkovějšímu výrazu a Leaves’ Eyes tehdy vrátila zpět do zorného pole i těch posluchačů, kteří nejsou fanatickými příznivci žánru respektive kapely. S takovým albem na kontě by pak nebylo nijak překvapivé, kdyby se Leaves’ Eyes na jeho nástupci buď rozhodli folkovou složku ještě víc zdůraznit, nebo se naopak vydat zase někam jinam a svůj výraz zase posunout trochu dál…

… jenže těžkou ránu těmto spekulacím zasadilo už zveřejnění názvu alba a později i jeho obálky. Titul “Symphonies of the Night” a kýčovitý artwork, kterému dominuje nelidsky vyprsená a Photoshopem náležitě prohnaná Liv Kristine, totiž působí jako ukázkový obrat o 180° a návrat ke všem klišé dnes již prakticky vyčerpaného symphonic/gothic metalového žánru. A když vezmete v úvahu, jak dopadl pokus o návrat k oldchoolu u personálně spřízněných Atrocity, je to už docela obstojný důvod k obavám. No a věřte nebo ne, Leaves’ Eyes skutečně otočili kormidlem a nahráli desku, na kterou škatulka symphonic/gothic metal dříve tolik oblíbeného “beauty and the beast” ražení pasuje takřka dokonale. Překvapení? Vzhledem k výše řečenému vlastně ani ne. Velké překvapení ale přichází v okamžiku, kdy si uvědomíte, že je “Symphonies of the Night” vlastně nečekaně povedený počin!

Oukej, zase nečekejte zázraky, protože na tvorbu zázraků jsou Leaves’ Eyes při vší úctě malí páni. I tak je ale na novém materiálu znát skladatelská pohoda, která jeho vznik zřejmě doprovázela, a výsledkem je tak muzika, která sice plně odpovídá výrazivu typickému jak pro žánr, tak pro kapelu, ale přesto působí sympaticky a relativně svěže – a to i v případech, kdy se hudebně nijak zvlášť nezadařilo. “Symphonies of the Night” je dlouhá deska a není tedy divu, že padesát jedna minut, na které narostla stopáž základní verze alba, neoplývá jen samými skvělými songy. Místy by se zajisté dalo hovořit o nudě a vatě, ale zajímavé je, že když jsem přemýšlel, o jaké songy desku proškrtat, aby jí to pomohlo zbavit se jisté utahanosti, která se přes obstojnou kvalitu materiálu dostavuje, zjistil jsem, že žádný není proti zbytku o tolik horší, aby s ním album nepřišlo i o nějaké pěkné momenty. Kdyby mě k tomu někdo nutil, nakonec asi sáhnu po “Éléonore de Provence” a úplně jisté by to neměly ani “Saint Cecilia” nebo “Nightshade”. A byli by tu i jiní adepti, ale jak člověku záhy dojde, nijak zvlášť oslnivé skladby jako “Hymn to the Lone Sands” a koneckonců i obě zmiňované “Saint Cecelia” a “Nightshade” i přes pokulhávající hudební přitažlivost bodují zase tím, že desku příjemně ozvláštňují, takže se nenese celou dobu na jedné vlně (čehož jsem se také dost obával) a jejich absence by albu nakonec možná spíš uškodila než prospěla.

Už zde padlo, že “Symphonies of the Night” je počin, který nevybočuje z klasických žánrových mantinelů ani nijak nepopírá poměrně originální zvuk, kterým se Leaves’ Eyes už nějaký ten rok pyšní. Dočkáte se tedy spousty kláves, poměrně hutné kytarové práce a také jemně, leč nepřehlédnutelně zapracovaného tradičního západo/severoevropského folklóru, a když bychom měli tento mix prohlásit za gró celé desky, určitě bychom se nespletli. Důvod, proč z toho nakonec není další žánrové album zastydlé někdy okolo přelomu tisíciletí, je pak jediný a velmi prostý – je to zkrátka složeně dost dobře a citlivě na to, aby to spolu fungovalo a aby to ctilo tradice, ale přitom znělo relativně současně. A pak tomu pomáhá také zmiňovaná pestrost, která sice není nijak zvlášť výrazná, ale ve výsledku dělá docela hodně. V tomto směru zcela určitě vyniká “Galswintha” (která je spolu s “Angel and the Ghost” a možná ještě titulkou asi tím nejlepším, co deska nabízí), protože zní skoro jako by vznikla při skládání “Meredead” a tady jen dostala navíc pár aranží, “Hymn to the Lone Sands”, jež se rozvine v překvapivě agresivní nářez, a dvojice “Saint Cecelia” a “Nightshade”, což jsou skladby, které naopak platí za ty nejklidnější ze “Symphonies of the Night”. Mimo kritérium pestrosti pak ještě zmíním slušné “Fading Earth” a “Maid of Lorraine”, jež kvalitou asi přeci jen o kousek převyšují zbytek.

Leaves’ Eyes se tedy podařil vlastně dost husarský kousek. Namísto nějakého progresu se obrátili takřka ke kořenům žánru a stvořili nahrávku, která tyto kořeny nepopírá, ale přitom nezní ani naivně, ani zastarale a naopak dokáže posluchači zprostředkovat nejeden příjemný zážitek. Jistě, není to žádné veledílo a má své mouchy. Bez debat je to však sympatická nahrávka, která se dá poslouchat naprosto v pohodě a člověk u toho ani nemusí vypínat mozek. Předchozí “Meredead” sice svou pozici uhájila, ale kdyby drtivá většina současné žánrové tvorby zněla aspoň tak dobře jako “Symphonies of the Night”, sotvakdo by mohl hovořit o krizi žánru.


Další názory:

Leaves’ Eyes je už dávno kapela, od níž toho člověk moc nečeká… jestli tedy od nich vůbec někdy něco čekal. I když se náhodou někdy stane, že vydají docela solidní album, jež relativně překvapí, jako tomu bylo v případě předcházejícího “Meredead”, ani tak od další nahrávky nečekáte nějaké zázraky – a když pak ta další nahrávka v podobě “Symphonies of the Night” doputuje do vašeho přehrávače, ukáže se, že to byl správný přístup. Jasně, Leaves’ Eyes pořád mají na kontě ještě horší desky, čímž mám samozřejmě na mysli především über-kýčovité “Njord”, ale to nic nemění na faktu, že ani “Symphonies of the Night” není zrovna kdovíjaký zázrak. Na první poslech mi to přišlo dost v pohodě, až jsem byl docela překvapený, jak se to dalo poslouchat, ale při dalších otočeních šel dojem sešupem dolů – jednoduše se ta deska obehrála tak rychle, až je to s podivem. Ale když si uvědomím, o čem ta fošna vlastně je, není to až takové překvapení – “Symphonies of the Night” je totiž pekelná sázka na jistotu, rutina, vlastně téměř vše, co se zde nachází, už někdy v předcházející diskografii Leaves’ Eyes zaznělo, při některých skladbách mi okamžitě naskočily songy z minulých alb. “Symphonies of the Night” je nejzajímavější v těch momentech, kdy kapela navazuje na minulé “Meredead” a vytasí se s folk metalovým nádechem, který Leaves’ Eyes docela slušel, což je například případ třeba čtvrté “Galswintha”. Jakmile se však muzika nese v duchu už dávno objeveného a nyní už tudíž neobjevného symphonic metalu, tak mě to až na naprosté výjimky, jakou je třeba skoro-titulní “Symphony of the Night”, spíš nudí. Jasně, rozhodně má to album hodně daleko do sračky, ta úroveň tam stále je a v tomhle ranku Leaves’ Eyes stále platí za skupinu, která mi vůbec nevadí a do jisté míry mi je i relativně sympatická, ale o to víc mě mrzí, že čím déle hrají, tím víc jsou jejich počiny předvídatelnější a z mého subjektivního pohledu méně záživné. Doby hodně příjemného a velmi povedeného debutu “Lovelorn” z roku 2004, jehož pozici na prvním místě v tvorbě Leaves’ Eyes nemá novinka sebemenší šanci ohrozit, už jsou zjevně bohužel dávno pryč.
H.


Winds of Plague – Resistance

Winds of Plague - Resistance
Země: USA
Žánr: symphonic deathcore
Datum vydání: 29.10.2013
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Open the Gates
02. Say Hello to the Undertaker
03. Sewer Mouth
04. Left for Dead
05. One Foot in the Grave
06. Time to Reap
07. United Through Hatred
08. Good Ol’ Fashion Bloodbath
09. No Man Is My Master
10. Snake Eyes

Hodnocení:
H. – 5/10
Kaša – 6/10

Průměrné hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Nějakých +/- sedm roků zpátky zrovna vrcholil boom veškerého moderního metalu. Cokoliv něco-core frčelo víc než Charlie Sheen na kokainu, každá velká vydavatelská firma ve stáji musela mít hned několik metalcorových a deathcorových formací, protože jinak by nebyla in. Tehdy nastupující generace fanoušků tvrdší hudby všechny tyto věci skupovala v relativně velkém množství a v ještě větším množství chodila křepčit do kotlů na koncerty. Čím víc zasekávaček a breakdownů v muzice, tím lépe, z rovných kšiltů bylo starším metalistům odkojeným na klasikách nevolno, ale samotná hudba prostě slavila úspěch. Pro měkoty tu byl metalcore s melodickými refrény (mně osobně ovšem přijde trefnější označení gay refrény), pro tvrďáky tu byl o něco hrubší deathcore. A přesně v téhle době do rozjetého corového vlaku naskočili také Kaliforňané se jménem Winds of Plague. Sice vznikli o trochu dříve pod názvem Bleak December, ale právě v dubnu 2005 si svůj název změnili na Winds of Plague a pod ním se vydali vykutat nějakou tu díru do světa…

Ještě v tom samém roce se poprvé předvedli dnes už trochu archaicky znějícím debutem “A Cold Day in Hell”, který byl na poměry žánru vybaven trochu nevyhovujícím zvukem, díky čemuž ani mnohdy není řazen mezi dlouhohrající zářezy, nicméně tehdy to bylo poprvé, kdy jsem se s Winds of Plague setkal já osobně, především prostřednictvím nářezovky “Full Chamber Roulette”, která bohužel na rozdíl od některých dalších songů z tohoto počinu nebyla později nahrána znovu s lepším soundem a kapela ji nechala zapadnout. Opravdu plnohodnotný debut “Decimate the Weak” tedy přišel až v roce 2008 a mě osobně hodně bavil a vlastně dodnes baví. Winds of Plague na něm totiž nalezli recept, jak se vyčlenit z přecpaného davu moderních skupin, které z drtivé většiny zněly takřka totožně. Jednoduše vzali brutální deathcore a nacpali do něj symfonické klávesy. Na první pohled dost jetá kombinace fungovala až překvapivě dobře, a přestože Winds of Plague rozhodně nebyli jediní, kdo něco podobného zkoušel (nabízejí se třeba The Devil Wears Prada, kteří ovšem klávesy roubovali na metalcore, v principu však šlo o to samé, jen měli navíc melodické/gay refrény), i tak se jim povedlo něco, co se cení, tím spíš v rámci žánru, jenž byl už od svého počátku na jedno brdo – měli svůj ksicht.

To ovšem s sebou může nést i jisté nevýhody, a jak se postupem času ukázalo, právě na Winds of Plague se to podepsalo. Skupina totiž díky své (relativní) výlučnosti sama sebe uzamkla do daných tvůrčích mantinelů, z nichž se evidentně dodneška nechce nebo možná ani nedokáže hnout. Aktuálně Winds of Plague vydávají pátou desku “Resistance” (počítáno včetně “A Cold Day in Hell”), a jak vidno, stále ještě nenalezli recept, jakým svůj ksicht neztratit, ale zároveň se vymanit z něčeho, co už lze nyní zcela bez uzardění nazývat tvůrčím stereotypem. Když budeme brát alba vydaná po “Decimate the Weak”, tak “The Great Stone War” se sice na první pohled tvářilo poměrně ambiciózně díky přítomnému konceptu, avšak ve skutečnosti zde Winds of Plague nic nového nepřinesli a ještě nahrávce chyběly nějaké výrazné hity, které by člověka chytily za prdel. Ale ještě jsme pořád v normě. S následujícím “Against the World” už to ovšem začalo dost skřípat a naplno se ukázalo, že Johnny Plague a jeho parta jednoduše našli tu svojí formulku, na níž nic moc nechtějí měnit. Poslouchat se to sice dalo, o tom žádná, ale už tehdy jsem věštil, že jestli Winds of Plague na dalším počinu nedostanou nějaký impuls a nepředvedou alespoň nějaké oživení, už to pomalu začne být nuda…

…a nutno říct, že na “Resistance” bohužel žádný tvůrčí impuls nepřišel a kapela žádné oživení svého projevu vážně nepředvedla. Jestli proběhl nějaký posun, tak maximálně jen hodně, hodně kosmetický v tom smyslu, že materiál na “Resistance” je možná o malinko více kytarovější a méně klávesovější, ale to do jisté míry říkám jen proto, abych měl o samotném tom albu vůbec co říct, jelikož jinak je “Resistance” v podstatě nemlich to samé, co Winds of Plague předvedli už posledně na předchozím “Against the World”. Zatímco až doposud byly mezi sebou jednotlivé placky ještě pořád docela rozeznatelné, “Resistance” a “Against the World” už mezi sebou splývají, a kdybyste písničky z obou nahrávek mezi sebou úplně náhodně promíchali, vůbec byste nepoznali rozdíl. A to je prostě špatně. Samozřejmě, jsou kapely, jimž to vychází, když drtí pořád to stejné, ale Winds of Plague evidentně nejsou ten případ, jelikož už se dostavuje nuda. Formálně je to oukej, kytarové výjezdy jeden za druhým (baskytara tradičně není vůbec slyšet… ani nevím o tom, že by tam nějaký byla), technická namakanost, vysoké tempo, nasraný řev se střídá s brutálním a hlubokým growlingem, do toho sem tam menší nějaká klávesová kudrlinka. Jenže pod tím už nic moc není… Možná by neuškodilo malinko ubrat kadenci alb a celkově tempu své aktivity, radši si dát chvíli oraz a po pár letech přijít s nahrávkou, která posluchače nakope do análních otvorů. Jenže po vydání “Decimate the Weak” do toho Winds of Plague šlapou hlava nehlava, jezdí jednu šňůru za druhou a alba už střílejí pomalu jak Baťa cvičky… však za posledních pět roků je “Resistance” již čtvrtým dlouhohrajícím kouskem, což se na kvalitě začíná krutě podepisovat.

Winds of Plague se nejen začali opakovat, ale ještě to nečiní nějak zvlášť obdivuhodně. Před pěti lety ta kapela přišla s docela svěží fošnou. Když tenkrát Johnny Plague v klipu “The Impaler” do kamery kázal oduševnělé texty typu “Fuck you, get the fuck out”, mělo to prostě koule. Dneska už to takový drive jednoduše nemá. Nehledě na fakt, že jestli je “Resistance” opravdu o něco trošku kytarovější – což nemyslím tak, že by duo Nick Eash a Nick Piunno předvádělo nějaké lepší vylomeniny než kdykoliv předtím, vlastně hrají skoro stejně, jen jako by prostě ubylo těch klávesových linek – znamenalo by to, že se Winds of Plague zbavují toho, co je právě odlišovalo od zbytku. A když už se klávesy ozvou, zdá se mi, že zdaleka nejsou tak nápadité, jako tomu bylo dříve.

Možná se ptáte, co bych tedy od Winds of Plague vlastně chtěl slyšet… na “Resistance” trochu ubrali kláves, což je špatně, ale zároveň znějí skoro pořád stejně, což je také špatně. Jak bych si to tedy představoval, aby Winds of Plague v současnosti zněli, když ani lehounký (opravdu spíše jen kosmetický) posun, ani přešlapování na místě mi nejsou po chuti? Upřímně řečeno – nemám tušení. Maximálně mě tak napadá zkusit to trochu posunout, akorát ne do té podoby, kdy by skupina opouštěla to, díky čemu byla kdysi tak zábavná, protože – co si budeme povídat – kdyby Winds of Plague neměli ty klávesy, byl by to úplně standardní deathcore, jakých je všude okolo dost. Teoreticky je však také možné, že je prostě tento recept v podání Winds of Plague už jednoduše vyčerpaný…

Až doposud se recenze nesla ve značně kritickém duchu, až by to mohlo vypadat, že je “Resistance” úplný průser. Ve skutečnosti se to album i poslechnout dá a žádnou psychickou újmu vám to nezpůsobí, jenom k tomu není důvod, nevím, proč bych měl někomu doporučit, aby si pustil zrovna tuhle nahrávku. Winds of Plague se dostali někam na průměr, což znamená deskou poslouchatelnou, ale nijak objevnou nebo vyloženě zábavnou. Jednoduše řečeno, pokud nejste vyloženě fanatickými hltači kapely, pak je pro vás “Resistance” zbytečným počinem. Tedy alespoň já to tak vidím. Po recenzi album spláchnu a s největší pravděpodobností už si na něj nikdy nevzpomenu, a když už někdy dostanu chuť na Winds of Plague, stejně si pustím vždycky pustím “Decimate the Weak”, protože je jednoduše nejzábavnější… a tak už to nejspíš navždy zůstane…


Další názory:

Nemůžu jinak, než s kolegou vlastně souhlasit. Winds of Plague uvízli ve skladatelském stereotypu, ze kterého se nemůžou vyhrabat, čehož je jejich páté řadové album jasným příkladem. Tam, kde se minule skončilo, tam se taky vesele pokračuje a kapela jako by nevěděla kudy kam, takže by se “Resistance” mohlo klidně jmenovat “Against the World vol. 2”. Nemám problém s tím, že “Resistance” je zdánlivě kytarovější a že klávesy byly mírně upozaděny, protože objektivním pohledem ta deska není špatná a při poslechu jsem se zpočátku slušně bavil. Skladby samy o sobě šlapou bez nějakého výraznějšího škobrtnutí a některé kousky jsou dokonce hodně dobré, ovšem celé to stojí a padá s faktem, že v rámci diskografie se jedná o to horší z tvorby zámořské party. Kdybych měl vybírat to nejlepší, tak rozhodně sáhnu po “Sewer Mouth”, “Left for Dead” či úderné “Time to Reap”, kdy třeba v prvně jmenované byste nepostradatelné klávesy hledali jen velmi těžce, ale riffy plné zasekávaček jsou v pohodě. Ten zbytek už nenadchne, ale na obranu “Resistance” se nejedná o nepoživatelné zboží, jen už to tady bylo v mnohem lepším podání. Samozřejmě, že po zvukové stránce je všechno načančané jako ta nejluxusnější modelka, takže nic nového pod sluncem, ale slabší dojem nahrávky to nezachrání. Upřímně se přiznám, že jsem očekával větší zklamání, protože předchozí “Against the World” bylo nudné až běda, ale nakonec se z “Resistance” vyklubalo o malinko silnější album. I tak se ale nemůžu vytasit s vyšším hodnocením a pro příště už si poslech další desky vážně rozmyslím a radši sáhnu po něčem starším z doby, kdy ještě Winds of Plague stáli v čelní linii metalcorové vlny.
Kaša