Archiv štítku: symphonic metal

Recenze

Sorronia – Words of Silence

Napsat komentář
Sorronia - Words of Silence
Země: Maďarsko
Žánr: symphonic / gothic metal
Datum vydání: 28.10.2013
Label: Bakerteam Records

Tracklist:
01. Intro
02. Fallen Angel
03. Enemy of Yourself
04. Serenade of Memories
05. Lost in Falling
06. Shattered
07. My Eternal Land
08. Leave It Behind
09. This Is the End

Hodnocení:
Ježura – 4,5/10
H. – 3,5/10

Průměrné hodnocení: 4/10

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Scarlet Records / Bakerteam Records

Symfonický metal má doby svého největšího boomu asi už nenávratně za sebou a v poslední době to dokonce vypadá, že už ani tak houfně nevznikají nejrůznější nové žánrové kapely, které sice nepřinášejí zhola nic nového, nicméně se i tak snaží s větším či menším úspěchem ukousnout svůj kus z koláče popularity. Ať už ale moje pozorování odráží realitu či nikoli, sem tam se nějaké to nové jméno objeví a maďarská kapela Sorronia je toho takřka ukázkovým příkladem. Muzikanti jsou to mladí, soudě podle formálních náležitostí jejich debutu “Words of Silence” to myslí docela vážně, takže je na místě vynést rozsudek nad materiálem, se kterým se snaží zaujmout.

Asi to není úplně košer způsob, jak začínat vlastní recenzi, ale nic lepšího mě nenapadá, takže… pokud jste už někdy slyšeli nějaký female-fronted symfonický metal klasického střihu, tak vás Sorronia nepřekvapí vůbec ničím. Je to zkrátka miliontá první variace na nespočetněkrát slyšené postupy a záleží jen a pouze na posluchači respektive na jeho vkusu a toleranci, jak se k tomu postaví. Album “Words of Silence” je vážně jedno velké žánrové klišé. Nepřináší zhola nic nového a místy je docela slyšet, u jakých zavedenějších kapel se Sorronia inspirovali. Jednou vykoukne pasáž, kterou jako by napsal Mark Jansen (ovšem po hodně vydatné pařbě a navíc z donucení), jindy je tu zase melodika nápadně podobná pozdějším Within Temtation… Jenže věřte nebo ne, ona to přeci jen není bohapustá vykrádačka, a i když je místy zdroj inspirace dost zřejmý, album zdaleka nezní jako slepenec několika cizích desek. Nechci tvrdit, že Sorronia disponují těžko zaměnitelným skladatelským jazykem, protože tak to skutečně není a hudba je to navýsost ordinérní, nicméně jistý zárodek něčeho, co by se dalo označit za autorský rukopis, by se tu přeci jen našel. Skrývá se v celkem konzistentní instrumentální práci, která je hlavním důvodem, proč “Words of Silence” rovnou nesestřelit. I přes minimum invence je totiž jasně znát, že muzikantům zručnost rozhodně nechybí a dokonce od svých vzorů pochytili způsob, jak napsat skladby, které netlučou do uší a mají jistou, byť nikterak závratnou úroveň. Potěšující je rozhodně skutečnost, že si album svou nepříliš oslnivou, ale pořád jakž takž dostatečnou skladatelskou úroveň drží po celou dobu a navíc se musí nechat, že pánové občas dokonce potěší ucho nějakým celkem pěkným obratem. Nad instrumentální stránkou věci tedy můžeme celkem bez výčitek přimhouřit oko. Že to nepřináší zhola nic nového v tomto případě totiž ještě neznamená, že je to úplně špatné.

Kde to ale skřípe o poznání víc, to je pole vokální. Je mi docela líto většiny sestavy, protože naznačovat zpěvačce, která navíc kapelu před dvěma lety zakládala, že vlastně moc neumí zpívat, je asi docela prekérka… jenže když ono to vážně nejde přeslechnout. Dotyčná sice disponuje polohou, ve které jí to intonuje správně, její hlas tam zní vážně dobře a je příjemné ho poslouchat, jenže kdykoli zamíří výš nebo níž, pak už je to opravdu na pováženou. Variabilní a vesměs civilní zpěv (tedy žádné rádoby operní árie), který zde byl zřejmým záměrem, je disciplína dost náročná a já vážně nechápu, kde milá pěnice bere přesvědčení, že je se svým současným hlasovým potenciálem schopna utáhnout symphonic metalovou desku. Bohové, vždyť perfektní vokál je takřka žánrové dogma a navíc je ještě tak na ráně! Jak už jsem zmínil o trochu výš, když se zpěvačka drží ve své komfortní zóně, není si nač stěžovat a občas se vytasí s opravdu hezkou vokální linkou, ale vzato širší optikou, vokál je prostě neuspokojivý a desce víc než co jiného škodí.

A co dál? Dál nic, vážení. Moc víc se toho o “Words of Silence” totiž napsat nedá a hlavně to ani není třeba, takže zbývá resumé. Po instrumentální stránce je to bez nápadu byť s určitou řemeslnou zručností stvořená deska, která tu a tam nabídne moment, který není vyloženě k zahození. Nic víc, nic míň. Pod hranici čistokrevného průměru ale debut Sorronia míří díky značně rozporuplnému příspěvku zpěvačky, neboť takový výkon podle mého skromného názoru na vážně míněném albu nemá co dělat. A tím jsem vlastně odpověděl i na nerudovskou otázku, která se u takového počinu vyloženě nabízí. Materiál prezentovaný na “Words of Silence” určitě není kdovíjaká žumpa a na lokální scéně případně na koncertech pro pár desítek lidí může sklízet zasloužený úspěch. Jestli si ale muzikanti myslí, že s něčím takovým udělají díru do světa, tak potom je tu něco špatně a polemiky nad soudností jsou docela na místě. Ocenit “Words of Silence” totiž může jedině fanatický konzument veškerého symfonického metalu, co ho na světě je. Ostatní s deskou vážně nemusí ztrácet drahocenný čas, bylo by to zbytečné.

Další názory:

Pořádně se na “Words of Silence” podívejte – a uvidíte zcela nádherný příklad desky, která je absolutně zbytečná. Jasně, Sorronia jsou debutující kapela, takže člověk tak nějak příliš velké zázraky neočekává, což ale neznamená, že by neměl mít vůbec žádné nároky, zvlášť s ohledem na to, že maďarská partička evidentně dělá všechno proto, aby se prezentovala na úrovni, což se jí vlastně do jisté míry i daří, ale… no, jak se to vezme. Photoshopový obal i fotky, všechno vyleštěné, vypulírované a bezpohlavní – všechno včetně samotné hudby i celkového zvuku “Words of Silence”. Celé je to strašně zaměnitelné, neosobní a neškodné. Není to vyložený průser, ale celé počínání Sorronia trpí až obtěžující neoriginalitou a absolutně nulovou snahou o jakoukoliv inovaci, “Words of Silence” je ukázkový extrakt všech nejprovařenějších klišé symfonického metalu. Dobře, je pěkné, že evidentně hrát docela umí, ale na to upřímně sere pes, když je ta muzika úplně prázdná a nijaká. Ke cti Sorronia však slouží přinejmenším to, že poslech alba alespoň neotravuje, což se mnohdy stává, ale jenom si tak pluje okolo, až si skoro ani nevšimnete, že něco hraje; že má “Words of Silence” jen půl hodiny, takže brzo skončí; a že si Sorronia odpustili obligátní slaďáky, z nichž se člověku zvedá pajšl. Ale jak sami uznáte, ani jedno z toho není kdovíjaká pochvala. Jestli to slečnu a její čtyři kolegy baví, proč ne, nic proti tomu nemám, ale pro posluchače se “Words of Silence” rovná ztrátě času; všechno, co se zde nachází, jste už stokrát slyšeli jinde a v lepším provedení. Sorry, ale ne moc dobře provedenou nevím kolikátou kopírku známějších skupin prostě nemá cenu poslouchat, zvlášť když Sorronia nedokážou přijít s čímkoliv aspoň trochu zábavným nebo svěžím, žádná pořádně chytlavá melodie, vůbec nic. Další nahrávka, u níž už teď vím, že si ji nikdy v životě nepustím znovu, a až ji smažu z harddisku, už si na ni ani nikdy nevzpomenu.
H.

Recenze

Sinheresy – Paint the World

Napsat komentář
Sinheresy - Paint the World
Země: Itálie
Žánr: symphonic / power / melodic metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Bakerteam Records

Tracklist:
01. Last Fall
02. The Gambler
03. Paint the World
04. Roses & Thorns
05. Made for Sin
06. Break Point
07. Lost in the Shadows
08. Our Angel
09. Elua’s Gift
10. Lying Dreams

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Scarlet Records / Bakerteam Records

Hádám, že většině z vás jméno Sinheresy mnoho neřekne. A hodně bych se divil, kdyby řeklo. Kapela sice vypustila před dvěma lety do světa svůj první počin v podobě EP “The Spiders and the Butterfly”, nicméně že by s ním udělala díru do světa, to se zrovna říct nedá. Nicméně vzhledem k tomu, že to byl první nesmělý krok směrem k vlastní tvorbě, dá se to pochopit. Jenže mám takový dojem, že aktuální album “Paint the World” na tom nebude o moc lépe. Kdybych totiž řekl, že album je vcelku klasická směska symphonic power metalu, která staví na zavedeném a stokrát viděném principu krásky a zvířete, která se drží v kolejích žánrů a nikam neuhýbá, vlastně bych řekl vše. Což je, co si budeme povídat, trochu smutné. Nicméně by nebylo fér, abych “Paint the World” pořádně nerozebral, nepodíval se na jednotlivé jeho kousky a potom zase neposkládal zpátky.

Jak jsem již avizoval, od prvních tónů je jasné, na jakou notu se bude hrát. Kratičké atmosférické intro jako vystřižené z nějakého fantasy bijáku brzy vystřídá naprosto typické power metalové výrazivo, které brzy doplní jak mužský chraplák, tak o něco později i ženský vokál. Poté se zapojí i klávesy – no, a je vymalováno, protože jiné už to na “Paint the World” vážně nebude. Obsažena je celá paleta od rychlých vypalovaček přes středně tempé hymny až k pomalým baladám, takže i v tomto bodě je povinnostem žánru učiněno za dost, navrch se dočkáme i popovějšího kusu v podobě titulní “Paint the World”, jež aspiruje na jednu z nejlepších písní alba. Kromě ní to ale jsou právě střednětempé skladby, které album táhnou kupředu, zejména pak předposlední “Elua’s Gift”, začínající nápěvem ve staroegyptském stylu, přičemž ve stejném duchu se poté nese i klávesová melodie a sbory, které podkreslují kytarové riffy. Opakem by pak mohla být předchozí balada “Our Angel”, jež je i na poměry Sinheresy opravdu kýč až na půdu, ačkoliv v ní zpěvačka Cecilia Petrini předvádí snad nejlepší pěvecký výkon, jakého se na “Paint the World” dočkáte. Většina písní se zdržuje někde kolem průměru, tu lépe (“The Gambler”, “Lost in Shadows”), tu hůře (“Made for Sin”, “Breakpoint”). Největším kamenem úrazu je velmi snadná zaměnitelnost některých písní, hlavně těch rychlejších, jejichž kytarová složka se mi během poslechu často slévala do jednoho celku tak, že jsem nebyl s to určit, kde skladba začíná a kde končí a navazuje na ni skladba následující.

Příčinu toho vidím dvou věcech. Zaprvé, že kytary, ač nemají vyloženě zvuk vyloženě sterilní, znějí pořád dost genericky, přesně podle střihu moderní power metalové produkce. Sinheresy by rozhodně prospěla trocha hraní si s efekty a hledání toho správného zvuku, jenž by kapelu jednoznačně definoval. A zadruhé, že riffy, které sice tu a tam jsou okořeněny nějakým zajímavým sólem, si jsou v mnoha případech podobné snad až příliš, což ve spojení s generickým zvukem dává dohromady nepříliš záživný podklad, na němž už toho moc nevylepšíte. Je jasné, že “Paint the World” není po kompoziční stránce žádné veledílo, přesto si myslím, že by v některých ohledech potřebovalo ještě trochu dospět. Kromě kytar třeba i v klávesových partech, které trpí velmi podobným neduhem jako ty kytarové, často tvoří spíš jen nevýrazný doplněk, který je sice slyšet, ale nedokáže ničím zaujmout. V některých písních potěší i výrazná baskytara, na druhou stranu bicí už znějí až příliš sterilně a musel jsem si hodně hrát s ekvalizérem, abych slyšel kopák tak, jak bych si jej představoval. Ačkoliv jsem k podobné “postprodukci” nucen přistoupit nejen u Sinheresy, rozhodně to kladné body nepřidá. Nejsilnější stránkou alba tak zůstávají chytlavé kytarové melodie, sóla a především velmi obstojný pěvecký projev. Ne ani tak mužský chraplák “zvířete” v podání Stefana Saina, jenž se sice občas dostane i do mnohem zajímavějších čistých poloh, mnohem zajímavější je pořád zpěv “krásky” Cecilie Petriny. Na její barvu hlasu jsem si musel zpočátku hodně zvykat, po několika posleších jsem jí ale přišel na kloub a v některých písních musím její výkon označit jako přinejmenším výtečný a do hudby Sinheresy sedí. Již zmiňovaná “Elua’s Gift” nebo právě titulní “Paint the World” jsou skladby, v nichž Cecilie vyniká, ovšem zdaleka nejvíce kladných bodů u mě nasbírala na baladách jako “Our Angel” nebo “Roses & Thorns”, které po ostatních stránkách zaujmout nedokážou.

Myslím, že je z předchozího textu naprosto jasné, že k “Paint the World” nelze přistupovat jako k přelomovému albu, které má posunovat žánry. O to se ostatně nesnaží ani kapela, která dělá to, co umí nejlépe, namísto aby se hnala do tmy. Takže pokud album uchopíte jako přímočarou záležitost, s níž si zpříjemníte pracovní odpoledne, nemyslím, že byste byli nespokojeni, protože i přes všechna negativa své kvality rozhodně má. Jediný vyložený problém desky tak zůstává v tom, že podobné nebo lepší kvality nabízí nespočet jiných, podobných skupin.

Recenze

Secrets of Sin – Future Memories

Napsat komentář
Secrets of Sin - Future Memories
Země: Německo
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 30.8.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Deus Ex Machina
02. Utopia
03. Alive
04. Once Upon a Time
05. Inside
06. Hope Dies Last
07. The Joker
08. Shadows
09. Civilisation
10. Puppet Play
11. What I Am

Hodnocení:
Ježura – 3/10
H. – 2/10

Průměrné hodnocení: 2,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Začnu trochu netradičně a dám vám hádanku, která sice prozradí pointu celé recenze, ale tohle album je taková ztráta času, že i číst o něm je zbytečné, takže se s tím moc párat nebudu a hned z kraje upozorním všechny, kteří se mají rádi, aby se této desce vyhnuli. Nyní ale kýžená hádanka. Takže, zde jsou indicie… Tam, kde to má působit epicky, to vyznívá prázdně. Místo vážné a seriózní produkce se vám dostane kýčem nasáklá zhovadilost nejhrubšího zrna, při jejímž poslechu si říkáte, že to nemůže autor myslet vážně. Tvrdší pasáže jsou průhledné jako sklo a celkově to působí velmi jednoduše, skoro až stupidně. Jako třešničku na dortu si představte, že je to neskutečně nudné. Správně hádáte, že se jedná o debutové album německého kvintetu Secrets of Sin s titulem “Future Memories”, k němuž jsem přistupoval jako k výzvě. Tušil jsem, že to nebude můj šálek čaje, ale že to bude taková hovadina, to jsem nečekal.

Kdybych chtěl být svině, tak řeknu, že na “Future Memories” je špatně snad úplně všechno krom zvuku, který splňuje nároky moderní metalové tvorby, jež si vyžaduje nablýskanou produkci, ostré, ale v případě potřeby hezky melodické kytary, jednoduchou rytmiku a hlavně vokál, který je za každých okolností slyšet v popředí a jemuž je hezky rozumět. A víte co, budu ta svině, protože to je nejspíš vše, co se albu dá vyloženě pochválit. Toť vše, protože to, co je hlavní – tedy hudba – je na úrovni středoškolské kapely, která si jednoho dne řekla, že smíchat symfonický metal a metalcore je skvělý nápad, který se určitě bude každému líbit, a dalo by se s tím prorazit. Tohle je však jeden z těch případů, kdy něco vypadá zajímavě pouze do chvíle, než to slyšíte na vlastní uši. Nebo jinak, než to slyšíte v tak naivním a hloupém podání, jako se toho zhostili Secrets of Sin na své debutové desce.

Hned úvodní “Utopia” dokáže na ploše šesti minut zhmotnit vše, co je na “Future Memories” špatně. Start za zvuků podivných sci-fi kláves uvádí klasickou symfo-metalovou pasáž s mocnými aranžemi a sbory, které mají navodit atmosféru něčeho opravdu velikého, leč se kvalitativně nedostaneme nad hranici podprůměru scény. Zhruba po minutě předá vokalistka Christina Groner mikrofon kytaristovi Robertu Manskovi, který by se na trendy metalcorové scéně ztratil jako včela v lese. Obyčejný řvoun, jehož úloha není o nic větší, než navodit dojem, že kapela nehraje žádný popík, ale umí taky přiostřit. Ani v těchto ostřejších pasážích se však kapela nevzdává klávesového oparu a čert aby se vyznal v tom, co že to vlastně chtěli říct. Po celou dobu je to takové bezzubé a nekonfliktní, že nemám ani nutkání si alespoň místy poklepat do rytmu. “Alive” není úplně tak špatná, protože je to svižnější, i když velmi podbízivá věc, v níž Robert zní jako hybrid mezi Hansi Kürschem z Blind Guardian a Mattem Tuckem z Bullet for My Valentine. Ale špatný dojem z úvodu nezachrání. Kdy ale Secrets of Sin začnou doslova ztrácet dech, jsou balady, na které si stěžuju čím dál víc, ale nemyslete si, že by se jednalo o mou osobní nechuť, jen mi přijde, že se všichni snaží do nich nasrat co nejvíc vlezlých a patetických melodií, jejichž hlavní účel je rozplakat malé holky… Přesně takhle dopadla “Once Upon a Time” a ať už to byl její záměr, nebo ne, šest a půl minut na takovou krávovinu je vážně moc. “Shadows” je na tom o malinko líp, ale jen díky tomu, že při jejím poslechu jsem měl dojem, že někam spěje. Navíc, kytarové sólo v její druhé polovině není špatné, ale jako celek palec dolů. Z celého “Future Memories” na mne alespoň trochu zapůsobily klipová “Inside”, jejíž ústřední melodie je tak vlezlá, až si získala i mě; a na poměry zbylých kousků nezvyklá “The Joker”, kterou oživí trumpeta a elektronika. Sice se pořád nejedná o žádnou hitparádu, ale když už nic, tak upoutá pozornost. To by se mohlo povést i předlouhé “Civilisation”, která ale dojela na rozmělněnost jedné slušné melodie na ploše epických rozměrů. Tento pokus se zdaleka nepovedl tak, jak měl, protože píseň se nikam nevyvíjí a vlastně je to další tuctovka, kterých je na albu drtivá většina, jen trvá třikrát déle.

Kdo dočetl až sem, tomu musí být jasné, že žádný pozitivní konec nepřijde. Sám jsem se do poslechu “Future Memories” musel pro potřeby této recenze vyloženě nutit a nevidím žádný důvod, proč by to dobrovolně měl absolvovat někdo jiný než naprostý masochista, který si v podobně hloupé hudbě libuje. Secrets of Sin je jeden velký omyl hudebního průmyslu, který neměl nikdy vzniknout.

Další názory:

Já půjdu v kolegových šlépějích a také budu svině – tohle je prostě špatné. Fakt hodně a fakt ve všem. Nemá cenu chodit okolo horké kaše a být diplomatický, řeknu to rovnou a na rovinu – “Future Memories” je prostě sračka největšího kalibru, která může slavit nějaký pseudo-úspěch pouze v německých zemí, které jsou proslulé totálně jalovým pošukaným vkusem a zalíbením v kdejakém hudebním exkrementu. No, a přesně takhle muzika Secrets of Sin zní – neskutečně, ale opravdu neskutečně tupý pop metal… i když ten metal skoro hraničí s urážkou žánru. “Future Memories” je přehlídka hudební stupidity, extrémní naivity a absence soudnosti. Nechci se do Secrets of Sin zbytečně strefovat a nějak je potápět, ale prostě si nemůžu pomoct, působí to na mě jako deska od kapely, která chce za každou cenu hrát, přestože v sestavě není člen, jenž by byl schopen složit aspoň jeden kloudný motiv. Hlavně tam dát spoustu rádoby symfonických kudrlinek, tady trochu toho Nightwishe, zasypat to moderním hávem a zabetonovat tunou blbských melodií. Výsledkem je tedy hodně naředěný čajíček uvařený ze třikrát prošlého sáčku instantního hudebního placeba. Že si s něčím takovým troufnete i na song o dvanácti (!) minutách, to už je doopravdy špatný vtip. A komu by tohle všechno ještě nestačilo, toho zcela jistě dorazí absolutně zvratkovité balady, z nichž například taková “Once Upon a Time” pro mě představuje fakt dno. Upřímně, je mi vážně jedno, že na ty nástroje hrát umějí (což zase ano, ne, že ne), protože jim je to úplně k ničemu – sračka zůstane sračkou, i kdyby to hrál Satriani a za škopky seděl Lombardo. No nic, tohle prostě neposlouchejte, ruce pryč!
H.

Recenze

Turisas – Turisas2013

Komentáře: 8
Turisas - Turisas2013
Země: Finsko
Žánr: folk / symphonic metal
Datum vydání: 23.8.2013
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. For Your Own Good
02. Ten More Miles
03. Piece by Piece
04. Into the Free
05. Run Bhang-Eater, Run!
06. Greek Fire
07. The Days Passed
08. No Good Story Ever Starts with Drinking Tea
09. We Ride Together

Hodnocení:
Atreides – 4/10
H. – 6,5/10
Ježura – 6/10
Skvrn – 3,5/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když Turisas letos na začátku roku oznámili čtvrté, téměř eponymní album, hádám, že jsem nebyl sám, kdo si mírně řečeno zaklepal na čelo s otázkou, co to ti Finové vymýšlí a jestli to čistě náhodou není pracovní verze alba. Přiznám se, že předchozí desku “Stand Up and Fight” jsem slyšel asi dvakrát, neb jsem jí po předchozích velice dobře poslouchatelných albech ani zdaleka nepřišel na chuť. Z toho důvodu pro mě bylo nové album Turisas tak trochu sázka do loterie. A jak se poměrně brzy ukázalo, vsadit si na “Turisas2013” by nemělo daleko od vsázení na ruskou ruletu s pěti kulkami v bubínku revolveru…

Už od počátku se zdá být jasné, na jakou notu se bude hrát tentokráte. Výrazivo působí lehce, rockově, snad i trochu svěže, ale v první řadě až příliš jednoduše a občas bych se nebál tvrdit, že až prázdně. Velkolepá rozmáchlost, kterou jsem před pár lety kapele zobal z ruky, je ta tam a zbylo z ní opravdu jen a pouze torzo v podobě nápěvů a sborových refrénů. Ty kapela umí pořád docela dobře, mnohdy jde o velmi dobré momenty, ačkoliv po třech albech už místy také působí taky trochu okoukaně. Jen příznivci typického folkového výraziva ostrouhají zdaleka nejvíce, protože housle, pokud už jsou, tak hrajou, jako by nebyly, a jsou utopené kdesi za vším ostatním, především za klávesami. I tak se tu ale pořád bavíme o materiálu, který je schopen fungovat, uhánět směle kupředu a sem tam dokonce bavit. Tedy, když počítám první tři skladby, kde každá má alespoň něco do sebe, ať už je to “For Your Own Good” s příjemnou klavírní melodií, příjemně ubíhající klipovka “Ten More Miles” nebo “Piece by Piece”, která je silná hlavně v závěrečném sborovém zpěvu. Pořád se dá najít něco, co je na skladbě dobře a proč ji nevyhodím z okna po prvním poslechu. Jenže po třetí skladbě je za tímhle vším tlustá čára a co se zdálo být jasné, je najednou docela jinak.

Od čtvrté písně až do konce jsem až na jednu výjimku seděl, poslouchal a nestačil se divit, co mi to vlastně Turisas servírují. Protože takovou sbírku špatných nápadů jsem už dlouho nezažil. Naprosto nezábavnou “Into the Free” vyzdobenou naprosto příšernou osmdesátkovou vyřvávačkou následuje “Run Bhang-Eater, Run!”, která zpočátku vypadá jako vykrádačka “In the Court of Jarisleif” z “The Varangian Way”, rozjede se ovšem naprosto jiným směrem a zhruba v polovině přijde se saxofonovou melodií prokládanou ženským vzdycháním. Ne, opravdu nechápu, co to tam dělá, obzvlášť když závěr písně není úplně marný. Nevalný dojem trochu narovnává ostřejší “Greek Fire” s povedeným refrénem, zbytek alba už je ale přinejlepším průměr, který dává na odiv velmi chatrnou skladatelskou stránku. Zejména pak “No Good Story Ever Starts with Drinking Tea” je naprosto primitivní alkoholovou vyřvávačkou, která nejenže si spletla album s alkoholovým výběrem od Korpiklaani, ale navrch ji przní zrychlený refrén “The March of the Varangian Guard” z minulé desky ve stylu Alvin and the Chipmunks. Závěr alba trochu zachraňuje filmová “We Ride Together”, která je především v závěru docela slušná jízda, ačkoliv jsem v ní taky zaslechl kde co od soundtracku klasické westernovky až po znělku Simpsonových.

Mathiasu Nygårdovi to sice zpívá pořád dobře a jeho čistý zpěv je jedna z věcí, která mě na albu hodně baví, nejen díky tomu, že se nebojí přecházet mezi čistým zpěvem i velmi slušným growlem, ale sedne mi i jeho barva hlasu. To se ale ovšem nedá říct o zbytku nástrojů, které by zasloužily propracovat. Nevadí mi, že kapela znatelně ubrala plyn, protože kdyby navrch přisadila nápaditou práci kytary a obecně nějak podpořila rockovější vyznění, myslím, že by to mohla být velmi dobrá deska, tím spíš, že album má pěkných čtyřicet minut, a když nic jiného, velmi slušně ubíhá kupředu. Tady se ale pánové zasekli někde na půl cesty – což by se taky nejspíš dalo nějak překousnout nebýt skladeb zabitých bez pardonu blbými nápady, nad nimiž vám prostě zůstane rozum stát. A když k tomu připočtu už zmiňovanou skladatelskou vyšumělost a unavenost, kterou z použitého výraziva cítím, je myslím jasné, že hodnocení “Turisas2013” si kapela za rámeček asi nedá. Tohle album prostě Turisas nesežeru, ani kdybych neměl celý měsíc co do huby a do výplaty zbývalo ještě déle.

Další názory:

Nevěřil bych, že to budu zrovna já, kdo se bude zastávat Turisas, ale rozhodně to nevidím až tak černě jako kolegové Atreides a Skvrn a upřímně řečeno, známky jako 4 nebo dokonce 3,5 mi pro desku jako “Turisas2013” přijdou trochu přehnané… jasně, pořád je to vlastně taková kravinka, ale na skoro průserové hodnocení to fakt není. Turisas byli svého času (na úplném začátku své cesty) kapelou, které jsem vlastně docela fandil, sice to byl trochu kýč, ale relativně příjemný. Postupem času se mi ovšem Finové trochu zajedli, na čemž se jistě podepsal i fakt, že minulé “Stand Up and Fight” mi hodně nesedlo a až na dvě písničky (“Take the Day!”, “Stand Up and Fight”) mě krutě nebavilo. Nebylo tedy divu, že jestli jsem od “Turisas2013” něco čekal, tak to byla spíš cesta s kvalitou ještě níže, ale ve výsledku to album není vůbec neposlouchatelné. Jasně, některé songy jsou lepší a některé se moc nepovedly, ale když pominu fakt debilní “No Good Story Ever Starts with Driking Tea”, jež je doopravdy špatná, tak se tu nenachází písnička, která by mě vyloženě obtěžovala. Ano, některé kusy jsou sice méně záživné jako třeba “Into the Free”, avšak ty slušnější věci převažují, některé jsou dokonce povedené, viz například hned úvodní “For Your Own Good”, “Greek Fire” nebo “The Days Passed”. Asi jsem taky jediný, koho nesere odrhovačka “Run Bhang-Eater, Run!”, která je trošku natvrdlá, ale ne natolik, aby z toho člověk musel zvracet, poslechnout se dá bez problému. Upřímně, čekal jsem od “Turisas2013” sračku, ale dostal jsem jsem vlastně docela pohodovou desku, proti níž nic nemám.
H.

Jak tak čtu kolegovu recenzi, nemůžu si pomoct, ale většinou s ním souhlasím. Za dobré považuji stejné skladby jako on, nesedí mi ty samé co jemu, ani výkonu Mathiase Nygårda nemám co vytknout, bla bla bla, už jste to vlastně jednou četli. Přesto ale musím hodnotit značně odlišně, protože ačkoli jsou některé skladby skutečně trochu tupé, nepřijde mi to zdaleka tak strašné, jak se tvrdí o pár odstavců výš. Popravdě je to proti očekáváním, se kterými jsem k “Turisas2013” přistupoval, vlastně ještě dost dobré. Z prvních dvou skladeb se po úvodním šoku vyklubal dost příjemný materiál a hodně potěšila dvojice “Piece by Piece” a “Greek Fire”, protože jde na poměry Turisas o nečekaně ostré a seriózní věci, čímž příjemně kontrastují s těmi pompézními zpívánkami, které na poslední desce sice fungovaly dobře, ale zdaleka ne vždy. S tím souvisí i to, že mi “Turisas2013” obecně přijde trochu dospělejší a dokonce i vyrovnanější než jeho předchůdce “Stand Up and Fight”, a ačkoli se znatelný odklon od typického soundu kapely zprvu zdál být pokusem Turisas o likvidaci vlastního renomé, nakonec to docela dává smysl. Mám totiž takové tušení, že další symfonický battle metal by už prostě nefungoval. Ano, “Run Bhang-Eater, Run!” je vážně divná, “No Good Story Ever Starts with Drinking Tea” je prostě pitomá a “Into the Free” s “The Days Passed” také nejsou žádné zázraky. Poslouchat se to ale rozhodně dá a jednačtyřiceti minut jde ve společnosti “Turisas2013” strávit bez obav o svoje zdraví. Těch pár neslavných výsledků dvouleté skladatelské práce se prostě dá přežít a zbytek je buď pozitivně neutrální nebo prostě dobrý, takže nemám sebemenší důvod chodit pod pět bodů. A jelikož se mi drtivá většina toho, co z “Turisas2013” ulpí v paměti zkrátka líbí, nakonec to bude ještě o bod víc.
Ježura

Do puntíku musím souhlasit s tím, co napsal v recenzi kolega nade mnou. “Turisas2013” je zkrátka špatné ve všech ohledech, od názvu přes obal až po samotnou hudbu. Najde se pár výjimek, dokonce docela slušných skladeb jako první “For Your Own Good”, ve které jsou Turisas rozpoznatelní snad jen podle názvu písně, nebo druhé “Ten More Miles”, která nakonec není tak špatná, jak jsem si na první poslech myslel. Na druhou stranu na desce takové ultrablbosti, které jsem letos nejspíš ještě neslyšel. Duo “Run Bhang-Eater, Run!” a “No Good Story Ever Starts with Drinking Tea” jsou toho názorným příkladem. První z nich – snaží se být jaksi folkově hravá, ale zařazení ženského vzdychání za doprovodu saxofonu fakt nechápu. O té druhé, halekačce à la Korpiklaani, bylo trefně napsáno výše, takže se už komentáře zdržím. Vzhledem k tomu, že Turisas mají nějaký ten rok hraní i nemalý úspěch za sebou, výše se mi s hodnocením jít opravdu nechce. Pár bodíků za hudební posun (sice nepříliš šťastný, ale čert to vem)…
Skvrn

Recenze

Desolation – Desoriented

Napsat komentář
Desolation - Desoriented
Země: Německo
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 20.9.2013
Label: Rebellion Records

Tracklist:
01. Home Is Where the Heart Is
02. Dorothy
03. Desoriented
04. On Bloodshed
05. L’auberge d’ésolation
06. The Sainthood of the Fallen
07. Ave Maria
08. Contagion
09. Agnus dei
10. Ich hasse ein bisschen die Welt

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Ačkoli si troufám tvrdit, že německou kapelu Desolation (neplést s řadou dalších formací stejného jména) asi moc lidí nezná, považovat ji za bandu nezkušených začátečníků není určitě na místě, protože vznik kapely se datuje až někam k roku 1994. A jelikož se za těch skoro dvacet let ani moc neproměnila sestava, vypadá to na stabilní spolek, který sice nikam nespěchá (Desolation mají na kontě jen dvě řadová alba z let 1999 a 2006), ale čas od času něco vyplodí. A jelikož se za ty roky kapela zvládla udržet na scéně, na mysl se vkrádá myšlenka, že to asi bude mít něco do sebe. A nač čtenáře dále napínat – ono to do sebe skutečně něco má.

Netuším, jakým materiálem se Desolation prezentovali na svých předcházejících počinech, každopádně jejich novinka “Desoriented” je žánrově vesměs čistý, na kytarách a klávesách vystavěný symfonický black metal, kterého se s koncem období druhé black metalové vlny vyrojila spousta, dlužno však dodat, že podstatná část z toho nestála ani za zlámanou grešli. Desolation se ale minimálně v tomto případě podařilo dát dohromady materiál, který ač ctí všechna žánrová pravidla a prakticky se nesnaží jakkoli vybočovat, má dostatečnou úroveň na to, aby ho posluchač rovnou nevyhodil z okna. Čím to? Z alba je slyšet zřetelná skladatelská vyzrálost a schopnost napsat dobré instrumentální linky a poskládat je dohromady tak, aby si navzájem pomáhaly a ne si podrážely nohy, jak se nezřídka kdy děje u méně zdatných hudebníků. Ačkoli nemohu tvrdit, že by byla “Desoriented” kdovíjak vyrovnaná a zdaleka ne vždy všechno funguje na jedničku, obecně lze tvrdit, že to deska, kterou táhnou vpřed dobré nápady a kvalita jednotlivých skladeb se přímo odvíjí od toho, jak moc se v daném případě urodilo a kolik těch dobrých nápadů konkrétní skladba obsahuje. Výraz totiž kapela v podstatě nemění a na celé ploše alba pracuje s velmi jednotnou atmosférou.

Na atmosféru je zde kladen dost velký důraz, ale rozhodně nejde o ukázku rozmáchlého atmosférického black metalu, jaký na svém posledním počinu předvádějí třeba takoví Lunar Aurora (věčná škoda, že to zabalili). Tady se místo vytváření nekonečných hudebních ploch více riffuje, hudba je to členitější a co si budeme povídat, ne až tak působivá a snad i trochu přístupnější než dílo těch interpretů, od kterých se zde snažím “Desoriented” odlišit. To by ovšem zásadně vadilo jen v případě, že by se Desolation chtěli takovým interpretům přiblížit, což zde evidentně záměrem nebylo. Albu to tedy na přitažlivosti nijak zvlášť neubírá, zejména když může nabídnout i jiné zajímavosti. Tím mám na mysli především trochu maniakální vokální polohy, které mi sice možná krapet evokují šílený přednes Seregora z Carach Angren, ale desku rozhodně oživují (viz střed “Dorothy”). Co mě ale na celém počinu zaujalo nejvíc, to jsou momenty, kdy se vhodnou kombinací působivě odrecitovaných replik, skvělé hudby okolo a zkušené práce s dynamikou podařilo dosáhnout nálady, kterou bych čekal spíš od zavedených mistrů než od prakticky neznámé hannoverské kapely. Právě zde se skrývají největší trumfy desky a není divu, že právě tyhle pasáže skladeb jako “Desoriented”, “L’auberge d’esolation” nebo “Agnus dei” tvoří valnou část důvodů, proč si člověk tu kterou skladbu zapamatuje.

Jak už jsem ale výše naznačil, zdaleka ne celá deska je na tom tak dobře. Těch vyloženě skvělých momentů je zde jen pár, zbytek si tedy musí vystačit sám o sobě a tady tak trochu padá kosa na kámen. Skutečně dobrá mi přijde jen dvojice “L’auberge d’esolation” a “Agnus dei”, a ačkoli jsou tu i další podařené skladby, nejsou evidentně až tak dobré, abych je byl schopen z první pojmenovat, a dobře polovina desky to nedotáhne na lepší hodnocení než solidně provedený standard. Musí se ale uznat dvě věci, které ve výsledku “Desoriented” přidávají na atraktivitě – zaprvé jde i ten slabší materiál bez problémů poslouchat a občas se z něj dokonce vyloupne i nějaký dost obstojný nápad a za druhé je tracklist poskládán tak šikovně, že ty opravdu dobré věci hodně potěší a těch ne až tak povedených není pohromadě nikdy tolik, aby stihly začít přehnaně nudit. V praxi to vypadá tak, že když si člověk bez nějakých žhavých očekávání desku pustí, zkraje je celkem příjemně potěšen, že to rozhodně není odpad, a je zvědavý na to, co přijde dál. První náznak, že jde o dobrý materiál, přichází se vzpomínanou střední pasáží “Dorothy” a vzápětí i s titulním válem. Doposud stoupající tendence trochu zpomalí s “On Bloodshed”, ale jen proto, aby vzápětí lépe vynikla jedna z nejlepších skladeb desky, “L’auberge d’esolation”, po které však následuje další uklidnění teď již poměrně namlsaného posluchače. Samotný závěr ale už zase graduje až k druhému vrcholu v podobě skladby “Agnus dei” a je jen škoda, že s ní celé album také nekončí. Závěrečná “Ich hasse ein bisschen die Welt” totiž sice není špatná, ale chybí jí něco, co by ji vytáhlo nad ten slušný průměr. Obecně lze ale tvrdit, že druhá polovina alba je silnější a posluchač se tedy má skoro pořád na co těšit.

Album “Desoriented” je dílo, které je moc dobré na to, abyste to bez delšího přemýšlení sestřelili, ale jeho větší část na druhou stranu nenabízí zas až tak dobrý materiál, aby si to celé zasloužilo vyloženě vychválit. Těch několik výborných skladeb, pasáží, řada obecně dobrých nápadů a v neposlední řadě i zjevná zručnost, s jakou byla deska složená, v tom ale zase dělají chaos, a pak si vynášejte známky. Střízlivě uvažující část mé osobnosti radí vynést 6,5, protože to kolem a kolem skutečně není žádný velký zázrak. Optimistický hudební fanda mi ale šeptá do ucha, abych nešel pod sedm, protože přes všechny nedostatky je “Desoriented” velice sympatický počin, za který by si kapela zasloužila stejně sympatické hodnocení. A jelikož bylo dneska opravdu hezky a mám celkem dobrou náladu, budu pro jednou hodný a nakonec úsilí, jaké Desolation do tvorby své novinky vložili, ocením hezkou sedmičkou. Příjemné překvapení, jakým se “Desoriented” ukázalo být, se totiž počítá.

Recenze

ReVamp – Wild Card

Komentáře: 22
ReVamp - Wild Card
Země: Nizozemsko
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 23.8.2013
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. The Anatomy of a Nervous Breakdown: On the Sideline
02. The Anatomy of a Nervous Breakdown: The Limbic System
03. Wild Card
04. Precibus
05. Nothing
06. The Anatomy of a Nervous Breakdown: Neurasthenia
07. Distorted Lullabies
08. Amendatory
09. I Can Become
10. Misery’s No Crime
11. Wolf and Dog

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Floor Jansen, která si udělala jméno jako zpěvačka dnes již neexistujících After Forever, si na nedostatek hudebního vyžití v posledních letech určitě stěžovat nemůže. Hostování u Arjena Lucassena, Devina Townsenda, Mayan nebo Nightwish je jedna věc, ale pevný základ, ke kterému se dá vždy vrátit, to je věc druhá – a přesně tím je pro Floor od roku 2009 kapela ReVamp, kde zpěvačka realizuje vlastní nápady a vize. Tři roky staré eponymní album sice žádnou velkou díru do světa neudělalo, nicméně podle reakcí kritiky a fanoušků šlo o slušnou nahrávku. Letos ale ReVamp přišli s novou deskou “Wild Card”, takže máme příležitost zjistit, jak se věci mají v roce 2013.

Pokud si dobře vzpomínám, když ReVamp před třemi lety vydali svoji prvotinu, protočil jsem ji asi tak jednou a pak odložil s tím, že mi to nic moc neříká. Že to není vůbec směrodatné hodnocení, asi není potřeba dodávat, a stejně tak je nasnadě, že žádné velké srovnání obou desek nepřijde. Přesto (anebo možná právě proto) jsem ale “Wild Card” pojal jako příležitost pro ReVamp, jak získat mé sympatie, a k prvním poslechům jsem přistupoval s opatrným očekávání solidní nahrávky. Věřte nebo ne, přesně takovou jsem dostal.

Výraz, který dostalo “Wild Card” do vínku, je celkem zajímavý mix několika inspirací. Je v něm slyšet klasický symphonic metal nizozemské školy dost evidentně poděděný po bývalém zpěvaččině působišti a After Forever nejsou nepodobné ani některé vokální melodie, ačkoli v tom asi hraje docela důležitou roli obtížně zaměnitelná barva Floořina hlasu a způsob, jakým ty melodie staví. Deska je přesto dost svébytná, protože samotná hudba nespoléhá jen na nizozemský symphonic metal klasického střihu a neváhá přidat pár moderních prvků, které celek nejen příjemně ozvláštňují, ale vlastně jej i pomáhají definovat. Týká se to některých klávesových rejstříků, kde si člověk občas není úplně jistý, jestli jsou to ještě klávesy nebo nějaký elektronický sampl (a že tam jsou k nalezení i ty samply), ale nejvíc je to znát na kytarách, které jsou tak nějak mimožánrové a ze všeho nejvíc mi připomínají ty různé moderní crossovery, co je jich dnes všude plno. Není to ale zase tak, že by se kytaristé snažili strhnout rekord v moderním riffování. I přes svou moderní náturu je instrumentál stylově vyvážený a místo nějakých exhibic spíše pracuje spíše ve prospěch celku.

A ten celek funguje dobře. Je to dostatečně nápadité, aby to nenudilo, zní to celkem neokoukaně a poslouchá se to dobře. Jenže co si budeme povídat, ačkoli je hudba sama dobrá, nemohu se zbavit dojmu, že hraje tak trochu druhé housle samotné Floor a jejímu zpěvu. Dlouhonohá diva zde totiž zcela suverénně předvádí, proč na ni přísahají zástupy fanoušků a platí za jednu z nejuznávanějších žánrových zpěvaček. Její hlasový potenciál sahá od vcelku civilních poloh přes trochu uřvané rockové party až ke školenému opernímu zpěvu, a ať už zpívá jakýmkoli stylem, je vážně potěšení to poslouchat. Alespoň pro mě je pak velkým překvapením, že se Floor nezalekla ani growlu, předvádí ho hned několikrát a i ten zvládá na vysoké úrovni. Marná práce, jakkoli je “Wild Card” příjemné a celkem zajímavé album, je to výkon Floor, kvůli kterému album stojí za koupi.

Nicméně Floor není na všechno to zpívání sama a na “Wild Card” představuje několik hostů, kteří vokálně už tak vynikající album obohacují a zpestřují svými příspěvky. Když nepočítám Marcelu Bovio (Stream of Passion) a Daniela de Jongha (Textures), kteří se ujali zpěvu sborů, jsou to pánové Mark Jansen a Devin Townsend. Kamarád z časů After Forever, Mark Jansen, přispěl svým s léty stále lepším hlubokým growlem a skladba “Misery’s No Crime” díky němu patří k nejvíce osvěžujícím kouskům alba, protože (jak už padlo výše) ačkoli s growlem koketuje i sama Floor, Markův nemilosrdný vokál skvěle kontrastuje se vším okolo. Zajímavé je, že celá skladba mi dost připomíná tvorbu Epica, tedy Markova domácího působiště… Jestli ale Mark odvádí vážně dobrou práci, Devin posílá skladbu “The Anatomy of a Nervous Breakdown: Neurasthenia” rovnou na samý vrchol desky, protože přitažlivost tohoto songu je z velké části jeho zásluha. Ostatní skladby však nijak významně nezaostávají, drží si jak navzájem, tak se zmíněnými dvěma příklady dost vysokou laťku a nenapadá mě ani jediný příklad, který by se mi líbil výrazně méně než ostatní. Každá z jedenácti skladeb totiž nabízí dostatek výborných momentů na to, aby stihly s přehledem smazat i případné slabší chvilky.

Jak jsem se přiznal hned zkraje, porovnávat “Wild Card” s debutem “ReVamp” opravdu nemohu, ale samotná novinka mě o svých kvalitách přesvědčila dost jednoznačně. Nejde o kdovíjak přechytralé album, není to ani vyložená pecka od začátku do konce a i stopáž se blíží hodnotě, kterou utáhne jen málokdo. Přesto mě ale “Wild Card” vyloženě baví poslouchat. Proč? Ta deska je svěží, uvolněná, má vlastní tvář, skvěle vyvážený poměr agresivity a chytlavosti a přitom to není žádná prvoplánově podbízivá hovadina. No a pak je tu samozřejmě skvělá Floor Jansen, která se zde předvádí v dobrém světle jako skladatelka a v tom nejlepším světle jako zpěvačka. Takhle na papíře to zní lákavě a věřte mi, že stejně lákavé je to i na poslech. “Wild Card” zkrátka nemohu než doporučit a vrchem přidat hodně silnou 7,5. Dobrá práce!

Další názory:

Přišlo mi, že debut “ReVamp” svého času prohučel bez nějakého většího povšimnutí, přestože jej zaštítil vydavatelský velikán Nuclear Blast a Floor Jansen, hlavní postava kapely, měla už v té době dávno jméno z působení v After Forever. U “Wild Card” už je to ovšem jiná, jelikož se Floor Jansen v mezičase přidala jako koncertní záskok ke slovutným Nightwish, jejichž zástupy fanoušků si už na novinku ReVamp počíhají. Dopadlo ovšem “Wild Card” natolik reprezentativně, aby pozornost ustálo? Osobně si myslím, že určitě ano, protože se jedná o dost povedenou nahrávku, a když o tom tak přemýšlím, tak si myslím, že i povedenější než poslední album samotných Nightwish, byť jde o trochu odlišnou záležitost. Nicméně rozhodně platí, že ReVamp dali na “Wild Card” dohromady několik opravdu silných písní, v nichž se vyskytují hodně dobré nápady, a ten zbytek, který je o trošku méně dobrý, má do nějaké vaty také pěkně daleko. Ohledně těch nejlepších skladeb mám na mysli třeba “Nothing”, závěr v podání “I Can Become”, “Misery’s No Crime” a “Wolf and Dog”. Hlavně je to ale skvělá “The Anatomy of a Nervous Breakdown: The Limbic System” s perfektním refrénem. Až je škoda, že s podobně silnými motivy nedokážou ReVamp přicházet po celou hrací dobu alba, protože pak by to byla úplně jiná káva a to album by na hodnotící stupnici okupovalo mnohem vyšší mety. Ale i tak je to hodně slušná práce.
H.

Recenze

Fleshgod Apocalypse – Labyrinth

Komentáře: 21
Fleshgod Apocalypse - Labyrinth
Země: Itálie
Žánr: symphonic death metal
Datum vydání: 16.8.2013
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Kingborn
02. Minotaur (Wrath of Poseidon)
03. Elegy
04. Towards the Sun
05. Warpledge
06. Pathfinder
07. The Fall of Asterion
08. Prologue
09. Epilogue
10. Under Black Sails
11. Labyrinth

Hodnocení:
Ježura – 6,5/10
H. – 4,5/10

Průměrné hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Ježura):

Když Fleshgod Apocalypse před dvěma lety vydali desku “Agony”, podstatné části metalového publika popadaly čelisti zatraceně hluboko. Nebyli zdaleka prvními, koho napadlo sloučit death metal s pompézními orchestracemi, ale způsob, jakým tomuto schématu vdechli život, byl opravdu nezaměnitelný s ničím, co do té doby vzniklo (nebo alespoň já o ničem podobném opravdu nevím). Když pak opadlo prvotní ohromení, přes všechny výhrady, které se na adresu “Agony” snad snesly, bylo jasné, že Fleshgod Apocalypse mají hodně našlápnuto a že určitě jen tak v tichosti nevyklidí pole. A že si je svého pole position vědoma i sama kapela, začalo vycházet najevo s prvními zvěstmi o novém albu. Fleshgod Apocalypse na adresu svého nově vznikajícího dítka ani náznakem nešetřili silnými výrazy a kdo se těmi chvalozpěvy nechal přesvědčit, mohl čekat hudební opus, který otřese samými základy reality. Potupně se přiznám, že ačkoli jsem si určitou střízlivost zachoval, stejně jsem si od desky “Labyrinth” sliboval hodně a kapele jsem zkrátka věřil, že nedá vzniknout ničemu slabšímu než vynikajícímu albu. Bohužel jsem se spletl.

Po té velké natěšenosti pro mě bylo prvních pár poslechů “Labyrith” jako hodně studená sprcha. Místo slibovaného veledíla jsem neslyšel nic víc než zvukově neskutečně doprasenou hromadu něčeho neurčitého, co se snažilo tvářit agresivně a majestátně, ale nejen že to takové nebylo – ono se tam nebylo absolutně čeho chytit! Patetická parodie na sebe sama přesně v duchu hesla “Kdo chce moc, nedostane nic” – takové byly moje dojmy, jež jsem si odnesl z prvních několika hodin, které jsem “Labyrinth” věnoval, a věřte mi, že po takové facce člověk naprosto ztratí motivaci dát albu šanci na očištění sebe sama. Přesto jsem nakonec docela rád, že jsem se k tomu přemluvil, protože nakonec to přeci jen není až takový propadák, na jaký to dlouho vypadalo. Začněme ale tím horším…

A když píšu horší, myslím tím to absolutně nejhorší, co “Labyrinth” potkalo, kotvu, jež táhne celé album dolů způsobem, který je prostě k vzteku. Už jsem to nakousl výše a teď to prohlásím na plnou hubu – zvuk desky je naprostá sračka a nechápu, proč za takový výsledek dostal producent zaplaceno třeba jen jediný halíř. “Labyrinth” totiž zní jako naprosto nečitelná koule prachmizerného randálu; jako by někdo tu muziku vzal, rozmixoval na kaši a ještě zasypal sklápěčkou písku. Zachtělo se vám čitelných technických kytar, do nebes se klenoucích orchestrací nebo snad bicích, které si i zpod příkrovu ostatních instrumentálních linek prorazí cestu na povrch, aby tam oslnily? Vy bláhoví, to jste na špatné adrese, takže nezbývá než změnit lokál, nebo se ukecat k řadě útrpných poslechů, u nichž se budete muset pokaždé soustředit jen na jeden z mnoha dějů, které se tam někde hluboko odehrávají, protože bez toho se jde jen sotva dobrat zjištění, jak ta muzika ve skutečnosti zní. Když už jen samotný technický death metal, na jehož základech Fleshgod Apocalypse staví, je z principu věci dost náchylný na pečlivě vyvážený zvuk, potom tuplem nechápu, jak někdo může tohle prohlásit za finální produkt, když je tu ten technický death metal ještě navíc zahuštěný o orchestrální klávesy a obecně vzato jde o velmi vrstevnatou hudbu.

Je vážně ohromná škoda, že je “Labyrinth” tak zazděné zvukem, protože ač to tak bez bližšího průzkumu ani náznakem nevypadá, hudebně jde o přinejmenším solidní počin, a to nemluvím jen o vlastních instrumentálních výkonech jednotlivých hráčů, které jsou bez debat na vysoké úrovni. Jde mi spíš o to, jakým směrem se od dob “Agony” skladatelský jazyk Fleshgod Apocalypse posunul. Přijde mi, že devět regulérních skladeb “Agony” bylo složeno plus mínus podle jedné šablony, a i když jednotlivé skladby rozhodně stejné nebyly, v zásadě šlo o devět smrtících sypaček podbarvených všudypřítomnými klávesami a na různých místech proložených melodickými refrény nebo sóly.

Proti tomu se materiál “Labyrinth” docela zásadně liší. Přijde mi, jako by Fleshgod Apocalypse tentokrát nechtěli posluchače zatlouct do židle kulometnou palbou z úplně všech hlavní a nedat mu jinou možnost, než aby před tou lavinou ochotně kapituloval, ale zkoušejí trochu jinačí přístup. Na “Labyrinth” se znatelně zpomalilo (což je znát především na bicích) a přistoupilo se k důmyslněji stavěným strukturám a zejména mnohem pestřejšímu spektru výrazů, se kterými se tentokrát pracuje, a výsledek je o poznání výpravnější a přijde mi i o dost dospělejší. Tam kde se “Agony” chovala jako tryskový parní válec drtící všechno, co mu přijde do cesty, tam “Labyrinth” neváhá zpomalit nebo rovnou přehodit výhybku úplně jinam. V tomto světle je pak docela pochopitelné, že když si odmyslíme klávesy, už to zdaleka není čistokrevný technický death metal, který hrál více či méně prim na předchozích dvou počinech, ale něco, co z něj sice hodně čerpá, ale celkovým charakterem je už trochu jinde. Tím ale nechci říct, že by to bylo špatně. Je to jen trochu něco jiného a k nátuře alba mi to pasuje. Koneckonců i to je jedním z důvodů, proč si troufám tvrdit, že je novinka mnohem dynamičtějším a posluchačsky zajímavějším dílem než její předchůdce.

Na druhou stranu však na “Agony” ztrácí na poli kvalitativní vyrovnanosti, protože jakkoli je “Agony” svým způsobem jednotvárná deska, ve výsledku to nevadí, protože ať vezmete jakoukoli skladbu, máte jistotu, že to bude intenzivní nářez od začátku do konce. Nabízelo by se vysvětlení, že za to může zmiňované zpomalení a příklon k jiné struktuře alba i skladeb, ale bojím se, že “Labyrinth” v tomto ohledu prohrává zkrátka proto, že některé jeho pasáže nebo celé skladby nejsou dostatečně dobré, a tak sklouzávají do sfér, kde to smrdí vatou a průměrem na sto honů. Na druhou stranu to ale není ani zdaleka případ celé desky a k nalezení jsou tu opravdu výborné pasáže, které se nejednou dají dohromady takovým způsobem, že je z toho vážně působivá skladba. Kdo má dostatek trpělivosti, aby těchto skrytých kvalit dopídil, toho určitě potěší nejeden skvostný melodický obrat, velmi zdařilé frázování nebo třeba sugestivní nálada té které skladby. Pravdou ale zůstává, že ačkoli “Labyrinth” nabízí hodně opravdu dobrých a některé vyloženě skvostné momenty, v celkovém měřítku je to na skvělé, ne-li dokonce s genialitou koketující album, na něž se zde jednoznačně mířilo, prostě dost málo, a to i když si člověk odmyslí tu zvukovou tragédii.

Prostřednictvím “Labyrinth” se Fleshgod Apocalypse ocitli v opravdu nezaviděníhodné situaci. Naslibovali hory doly a pak přišli s albem, které se s trochou nadsázky nedá poslouchat. Jistě, mít to aspoň trochu inteligentní zvuk, bavili bychom se tu hned o něčem jiném, protože i když se nejedná o kdovíjaký zázrak, čistě hudebními kvalitami se tu pohybujeme někde mezi 7,5 a 8 body, což znamená, že Fleshgod Apocalypse při skládání odvedli přinejmenším slušnou práci. Bohužel onen nešťastný zvuk má za následek, že i to, co je bezpochyby dobré nebo rovnou výborné, fatálně ztrácí na přitažlivosti a přichází tak zcela vniveč. Známka, kterou jsem se tedy rozhodl “Labyrinth” udělit, snad plus mínus odpovídá realitě. Víc dát rozhodně nemůžu, protože při vší shovívavosti je tohle skutečně maximum, na kolik album ve své současné podobě může dosáhnout, a nižší známka by zase neodrážela objektivní kvality, které tam jsou a ne, že ne. Každopádně je pro mě “Labyrinth” dost velké zklamání a pro kapelu dokonale promarněná příležitost. Velká škoda…

Druhý pohled (H.):

“‘Labyrinth’ podle mě bude buď opravdu pecka, nebo zklamání jak prase,” napsal jsem do svého srpnového eintopfu ohledně nové desky Fleshgod Apocalypse a připojil přání, aby šlo o tu první, pozitivnější možnost. Předpověď byla splněna do puntíku, ono přání už ovšem vyslyšeno nebylo, z čehož vyplývá vcelku jasně – ano, “Labyrinth” je zklamání jako prase. “Agony” bylo fakt docela zábavné a svěží album, byť s odstupem času už ne tak moc, ale každopádně šlo o záležitost, na níž šlo stavět a která slibovala, že by se brutální symfonici mohli v budoucnu ještě vyprofilovat do sakra zajímavé podoby. “Labyrinth” však tohle všechno pohřbívá a tam, kde “Agony” přinášelo hodně dobrou kombinaci brutálního technického death metalu a orchestrací a věštila obrovský potenciál, novinka po všech směrech selhává. Fleshgod Apocalypse našli díru na trhu… nebyli sice úplně první, kdo něco podobného zkoušel, ale oni to dotáhli na doraz, postavili si na tom celou prezentaci i muziku, ale díky tomu, jak se ukazuje, vlastně sami sebe také uzamkli do jistých tvůrčích mantinelů, protože firma i fanoušci od nich čekali ještě víc brutálního death metalu a ještě víc symfoniky. Inu, dočkali se, akorát už to prostě není ono a na rozdíl od “Agony” je to křečovité a nudné.

Všechny songy na “Labyrinth” neskutečně splývají, neobjevují se žádné zajímavé nápady, díky nimž by cokoliv vyčnívalo, všechno zní neustále stejně. Jasně, “Agony” byla taky do jisté míry po celou svou délku symfonicky-brutální řežba, ale byly tam nějaké nosné motivy, díky nimž šlo jednotlivé skladby rozlišit, a zároveň to album slouží jako důkaz, že to, co se na “Labyrinth” nepovedlo, udělat jde. Novinka se snaží jít ve všem ještě dál, ale vyznívá to trochu nepatřičně, po kompoziční stránce je to prostě… průměr, víc nic. A to naprosté minimum ne úplně marných nápadů, které “Labyrinth” obsahuje, absolutně zabíjí totálně vyjebaný zvuk. Jasně, v áčkové lize, do níž už Fleshgod Apocalypse patří, je naleštěná digitální produkce a loudness war (bohužel) standardem, ale tady je to fakt přes čáru a to album díky tomu skoro nejde poslouchat. Jak se podle tohle mohl někdo podepsat? Jak to mohl producent pustit dál? Jak mohla samotná kapela studiu říct, že je s tím soundem spokojená? Jaktože aspoň firma je s tím neposlala do hajzlu? Tohle je prostě úplně špatně. Celé “Labyrinth” je obrovské zklamání, sorry, ale je to tak. A to jsem od toho alba vážně něco čekal…

Recenze

Tarja – Colours in the Dark

Komentáře: 29
Tarja - Colours in the Dark
Země: Finsko
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 30.8.2013
Label: earMUSIC

Tracklist:
01. Victim of Ritual
02. 500 Letters
03. Lucid Dreamer
04. Never Enough
05. Mystique Voyage
06. Darkness [Peter Gabriel cover]
07. Deliverance
08. Neverlight
09. Until Silence
10. Medusa

Hodnocení:
Atreides – 6,5/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodncoení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Abych vám na úvod nějak přiblížil vztah, který k Tarje chovám – ne, nemám ji rád. Nechci nijak srážet její výkony, to rozhodně ne, ostatně spíš tipuji, že tím, co tu napíšu, pobouřím většinu pravověrných fanoušků Nightwish, kteří stará alba stále chovají v posvátné úctě a mají za to, že je musí bránit do posledního dechu. Ale popravdě řečeno, ještě donedávna jsem Tarju považoval za osobu, od které jsem byl bez úhony ochoten snést možná tak “Wish I Had an Angel”, “Ghost Love Score” a videoklip “Wishmaster” s přepsanými texty, poněvadž všude jinde se její operní hejkání nedalo poslouchat. Ze “starých” Nightwish jsem tak od začátku do konce doposlouchal možná tak “Once” a tím to hasne – přičemž nepočítám, že by se na tom kdy něco změnilo. A v případě sólové dráhy finské pěnice tomu bylo velmi podobně.

Alespoň donedávna, protože aktuální Tarjina deska “Colours in the Dark” mi tak říkajíc poněkud vyrazila dech. Ne tím, že by byla nějak vyloženě úžasná a posadila mě na prdel, ale už jen tím, že jsem tu hodinu a čtvrt dokázal bez uzardění poslouchat a dokonce mi do té hudby její vokál seděl. Za celou dobu poslechu jsem neměl potřebu Tarjin pěvecký projev nahrazovat jakoukoliv jinou ženskou zpěvačkou. Ano, občas mi v některých pasážích přijde přinejmenším úsměvný (pardon, ale z refrénu ve “Victim of Ritual” mi cukají koutky ještě teď, když jej slyším) a ano, občas je přeslazený jako pytel cukrové vaty, ale rozhodně to není nic, co by se nedalo přežít, Tarjin zpěv se mi alespoň tady opravdu líbí, protože když si pustím jakoukoliv desku, kterou dříve nazpívala, tak přes její zpěv prostě nejede vlak. Dost ale o zpěvu, protože ten není jedinou věcí, která se v porovnání s předchozí Tarjinou tvorbou změnila k lepšímu.

Nevím, jestli je to tím, že “My Winter Storm” mi během poměrně krátké doby začalo připadat neuvěřitelně naivní a nedotažené, nebo tím, že jsem k téhle ženské neskutečně kritický, protože ji vážně nemusím. Těžko říct, co je hlavní důvod, přesto mám však dojem, že Tarja konečně došla do stádia, o kterém bych se nebál říct, že určitým způsobem hudebně dospěla. Ne docela, ne úplně, ale když si v hlavně srovnám, co na “My Winter Storm” vyplodila před nějakými šesti lety a co se nachází na aktuální placce, mám dojem, že konečně našla svůj gezicht, kterým se odpoutala jak od současné podoby Nightwish, tak především od té staré (co si budeme povídat, současná kapela směřuje kamsi zcela jinam). Kromě toho mi novinka přijde oproti předchozí tvorbě mnohem více komplexní a soudržná. Směska rocku, metalu a vážné hudby je po skladatelské stránce provázána do jednoho celku mnohem více než na předchozích počinech. Totéž by se dalo říct o atmosféře, která je konzistentnější a snaží se držet pozornost od začátku do konce. Obé je navíc vhodně dokořeněno vlivy z jiných žánrů, obzvláště pomalejší balady jsou místy moc příjemně cítit temněji laděným electrem. Opakem je pak až do soft noisu vyhnaný, chaotický konec “Never Enough”, který mi sice zpočátku přišel poněkud přetažený, avšak po pár posleších jsem jej shledal velmi efektním, čímž skladbu posunul mezi oblíbené kusy na albu. Tohle prostě můžu a popravdě, vůbec bych se nebránil, aby těchto drobností přibývalo.

Bohužel, pokud v něčem album ztrácí, je to zacházení s atmosférou. Tarja se místy má ještě co učit, protože dojmy z alba mám občas podobné jako kolega pode mnou, ačkoliv to nevidím tak skepticky – hlavním tahounem jsou svižnější, případně epicky rozmáchlé skladby, které místy o několik délek předhánějí pomalé balady, jež sází spíše na zasněnou atmosféru. Nejsou sice vyloženě špatné, přesto takové “Mystique Voyage” nebo “Darkness” pořád něco chybí, abych je mohl zařadit hned vedle “Victim of Ritual” nebo po bok skvělé dvojice “Deliverance” a “Neverlight”, a nikoli až za ně. Mimochodem, zmíněná dvojice skladeb skvěle graduje do velkého finále a mohla by být skvělou tečkou alba… kdyby pozitivní pocit nebyl zabit naprosto nic neříkající baladou “Until Silence”, která je mi vyloženě proti srsti. Ani následující “Medusa” už nemá co nabídnout, a to jak po skladatelské stránce, tak ani atmosférou. Dokázal bych si představit situaci, kdy by tyhle dvě nešťastné skladby někdo vyškrtl (snad kdokoliv, kdo má trochu hudebního sluchu a soudnosti), neb jde o třináct minut vyložené nudy, která snad ani nemá jiný účel než srážet celkové hodnocení o několik drahocenných půlbodů níže.

“Colours in the Dark” zdaleka není takový průser, jaký jsem očekával. I přes kritiku v předchozím odstavci se dá většina alba překousnout bez problémů a co víc, velká většinu poslechu příjemně ubíhá, obzvlášť když člověk cestuje na delší vzdálenosti. Jediný vyložený průser je tak až samotný závěr, věřím však, že na rozdíl ode mě nebude dělat zástupu obdivovatelek a obdivovatelů nějaký problém album doposlouchat, a pochopím, pokud se mnou nebudou souhlasit. Verdikt se možná může zdát vlažný a zcela určitě by se našli lidi, kteří by hodnotili osmičkou a výše, přesto je podle mě naprosto adekvátní.

Další názory:

Ono by se mohlo zdát, že hodnocení 5,5/10 je pro takovéhle album hodně nespravedlivé a ona je to svým způsobem i pravda, protože “Colours in the Dark” ve svém jádru není úplně špatné, ale má několik poměrně velkých neduhů, které jej táhnou dolů tak moc, že výš prostě jít nemohu. Nějaký velký zázrak to není, ale poslouchá se to úplně bez problému a některé písničky jsou fakt docela povedené, třeba “Never Enough” nebo hlavně “Deliverance”, v níž se objeví pár až překvapivě dobrých momentů, vlastně ani taková “Victim of Ritual” mi nevadí, byť ten refrén mi přijde pořád trochu vtipný. Jenže na druhou stranu deska obsahuje i fakt blbou vatu, především pomalé kýčovité balady jsou vážně zvratky. Osobně podobné patetické hnusy od srdce nesnáším, takže mi to strašně vadí. S tím se trochu pojí i další věc – přestřelená délka. Přijde mi, že na tohle nadávám poslední dobou čím dál tím častěji, ale nemůžu si pomoct, jednoduše nechápu, proč jsou hudebníci přesvědčeni, že musí točit desky hodinové a delší, když prostě nemají na to, aby takovou dobu utáhli (a že to zvládne vážně málokdo). “Colours in the Dark” je toho nádherným příkladem – kdyby ten počin trval cca 40 minut a nebyly na něm ty pomalé uchcávačky, s naprostým přehledem bych mu dal minimálně 7 bodů, možná klidně i o něco víc. Ale když je na tom CDčku 20 minut fakt zbytečných, některé songy jsou tak sladké, že se skoro nedají poslouchat, a ty opravdu dobré nápady jsou rozmělněné nezáživnou omáčkou, tak výš prostě jít nemohu. Možná si někdo řekne, že je to třeba až moc přísné, ale například ta přepálená délka mi vadí tak moc, až to pro mě z “Colours in the Dark” činí v podstatě neposlouchatelnou záležitost. Méně je holt někdy více…
H.

Recenze

Sirenia – Perils of the Deep Blue

Napsat komentář
Sirenia - Perils of the Deep Blue
Země: Norsko
Žánr: symphonic / gothic metal
Datum vydání: 28.6.2013
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Ducere me in lucem
02. Seven Widows Weep
03. My Destiny Coming to Pass
04. Ditt endelikt
05. Cold Caress
06. Darkling
07. Decadence
08. Stille kom døden
09. The Funeral March
10. Profound Scars
11. A Blizzard Is Storming

Hodnocení:
Ježura – 6/10
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Ježura):

Je tomu už dva a půl roku, co na Sicmaggot vyšla moje recenze alba “The Enigma of Life” od gothic metalového tělesa Sirenia, a někdo si možná vzpomene, že tohle album ode mě dostalo pěkně do kožichu. Aby taky ne, protože “The Enigma of Life” představovala (a pořád představuje) zhmotnění snad všeho, co je v současnosti na tomto druhu gothic metalu špatně. Ta deska je zkrátka tak moc špatná, že jsem s ní v podstatě pohřbil celou kapelu, protože tento počin jen završil strmý kvalitativní sestup, jaký Sirenia od vydání opravdu slušného debutu “At Sixes and Sevens” prodělala. Není tedy divu, že pokud jsem od letošní novinky “Perils of the Deep Blue” něco očekával, byl to jen další příval uchcaného a rádoby epického hudebního odpadu, jaký kdysi schopný skladatel Morten Veland v posledních letech produkoval ve větší než únosné míře. Jenže věřte nebo ne, “Perils of the Deep Blue” nakonec nedopadla zdaleka tak zle, jak se dalo čekat.

Jestli o posledních počinech kapely smýšlíte podobně jako moje maličkost a prohlášení, že novinka není zase takový odpad, vás překvapilo, věřte mi, že já byl (a vlastně pořád jsem) překvapený úplně stejně, protože od “Perils of the Deep Blue” jsem čekal vážně všechno, jen ne jakkoli solidní materiál. Jenže člověk míní, pámbu mění, a tak se zkrátka může stát, že i dvojice Morten Veland – Ailyn příjemně překvapí. Ale jestli si náhodou myslíte, že se stal až takový zázrak, že by Sirenia vydala opravdu dobré album, to zase prrr. Že “Perils of the Deep Blue” není vyloženě špatné album ještě neznamená, že je kdovíjak dobré. Bude tedy asi nejlepší, když se mu podíváme na zoubek trochu blíže, protože má dosavadní prohlášení toho o jeho podstatě moc nevypovídají.

Jedním z hlavní plusů celé desky je skutečnost, že pan kapelník asi konečně přišel na to, že nechutně přeslazené, vlezle líbivé a v neposlední řadě zoufale pitomé nápěvy, které táhly zejména předchozí počin na dno žumpy, asi opravdu dobrotu nedělají. Udělal tedy to nejlepší co mohl – zbavil se jich a na jejich místo dosadil melodie, co by se s trochou shovívavosti daly označit za takovou solidní žánrovou klasiku, jež neurazí a naopak v některých případech dovede příjemně potěšit. S nimi se vrátila sice trochu kýčovitá, ale bez větších problémů stravitelná temnota, která k takové muzice tak nějak patří, a najednou bum – rázem jsme někde jinde. Samotná obměna melodického výraziva by ale zdaleka nestačila a bohudík nezůstalo jen u ní.

Od posledně se tak výrazně sympatičtější podoby dočkala i instrumentální stránka věci a proti vyložené kompoziční impotenci “The Enigma of Life” je najednou i na tomto poli co poslouchat. Týká se to zejména kytar, protože ačkoli by to bez bicích a basy nešlo, tyhle nástroje zde nic strhujícího nepředvádějí a akorát tam tak nějak jsou. Na svém místě pochopitelně zůstaly i klávesy a sbory, které jsou dnes už tak nějak poznávacím znakem všeho, na co Morten Veland sáhne, a nevím, jestli je to jen moje domněnka nebo fakt, ale tentokrát snad ani nepůsobí tak děsně kýčovitě jako dříve. Jako ano, kýč to pořád je a ne zrovna malý, ale tentokrát mi to připadá ještě celkem v normě… Řeč ale byla především o kytarách, takže s nimi se to má následovně: kytarové party sice nelámou rekordy v nápaditosti riffů a sólíček, ale když jim člověk věnuje dostatek pozornosti, zjistí, že se místy vyloupnou docela příjemné nápady nebo rovnou celé pasáže, jež celku dost zásadně pomáhají, a to je proti “The Enigma of Life” posun o pěkných pár koňských délek.

Díky těmto dvěma zásadním změnám proti poslední tvorbě kapely (tedy melodiím a kytarám) vznikla deska, která je bez problémů poslouchatelná, a i když v širším kontextu nejde o jakkoli zvlášť hodnotné dílo, některé její fragmenty a dokonce i některé celé skladby dovedou posluchači přichystat nejednu příjemnou chvíli. Když bych měl jmenovat, vyberu asi norsky zpívanou “Ditt endelikt”, která je sama o sobě velmi sympatická a navíc v ní exceluje hostující zpěvák Joakim Næss, jehož bych si v sestavě Sirenia klidně dovedl představit natrvalo. Krom toho je tu několik dalších kusů, jež nejsou k zahození, ale které to jsou, to už si asi musí rozhodnout každý sám.

Bohužel jsou tu ale i faktory, které slibně založenou desku potápí. Tím rozhodně nejvýraznějším je bezesporu délka alba. Upřímně nechápu, co se panu Velandovi honilo hlavou, když si usmyslel, že je dobrý nápad vydávat desku dlouhou 67 minut. To je stopáž, již mají problém utáhnout i kapely, které produkují o světelné roky silnější hudbu, než jaká vzniká pod hlavičkou Sirenia, takže je dost nasnadě, že v kombinaci s přes všechny klady nikterak zázračným materiálem, jaký se na “Perils of the Deep Blue” urodil, to nemůže dopadnout dobře. A taky ne. Naprosto úmorná délka totiž album v jeho celkové podobě dost úspěšně dusí a místo aby se člověk radoval z celkem přívětivé muziky, skončí lehce za půlkou naprosto otrávený.

A přitom by stačilo docela málo. Vyházet pár zbytečných skladeb a možná trochu zahustit dobré nápady, rázem bychom tu měli album, které by se nemuselo kdovíjak stydět ani před dodnes solidními prvními počiny kapely. Jenže bohužel je zřejmé, že megalomanie mistra Velanda asi jen tak neopustí. Jak jinak si vysvětlit, že se po hlavě pouští nejen do víc jak hodinu dlouhých alb, ale také skoro čtvrthodinových rádoby opusů. Skladba “Stille kom døden”, které se to týká, sice obsahuje jakous takous atmosféru a dokonce i nějaký ten nápad, ale na utažení třinácti minut to prostě nestačí ani náhodou. A tenhle zamýšlený vrchol alba si vybírá ještě jednoho černého Petra. Jak už název napovídá, celá skladba je nazpívaná v norštině a já užití rodných jazyků v muzice určitě schvaluji, jenže mi přijde jako pěkná zhovadilost nechat zpívat norsky Španělku, která se svým přízvukem zápasí i v anglických textech. Dotyčná Ailyn, o které je řeč, jinak zpívá pěkně a tentokrát využívá spíše klasičtějších poloh, což jen přispívá ke staromilštějí nátuře alba. Stejně se ale nemůžu zbavit dojmu, že se ten její tenký a sladký hlásek k téhle hudbě úplně nehodí a rozhodně by se našly zpěvačky, jimž by to na jejím místě asi slušelo více. To však nejde dávat Ailyn za vinu, takže zůstanu u toho, že v rámci svých možností předvádí dobrý výkon.

“Perils of the Deep Blue” je pro mě příjemným překvapením. Po nejméně dvou totálních zhovadilostech v řadě je to první album Sirenia, které nejen že nepůsobí krvácení z uší, ale má dokonce něco do sebe. Je ovšem třeba mít na paměti dvě věci. Předně jde o to, že i když jsou všechny v recenzi zmíněné klady reálné a chvályhodné, pořád nejde o kdovíjak silný materiál a moje pozitivní smýšlení o něm pramení především z toho, že proti takřka neposlouchatelnému průseru, jakým je “The Enigma of Life”, jde minimálně o třídu lepší věc. No a pak je tu ta nešťastná délka, která albu opravdu nesmírně škodí. Kdyby bylo “Perils of the Deep Blue” kratší o všechnu zbytečnou vatu a vměstnala by se do pětačtyřiceti minut, rozhodně bych hodnotil výš, protože když se dá dohromady všechno dobré, co deska nabízí, se zavřenýma očima a při dobrém rozmaru by to možná vystačilo i na sedmičku. Takhle bohužel musím zůstat o celý bod níž, a to jsem to oko ještě trochu přimhouřil. Na druhou stranu potom, co dvojice Veland–Ailyn plodila v ne až tak vzdálené minulosti, jde pořád o značnou pochvalu…

Druhý pohled (H.):

Morten Veland je hudebník, jenž už dávno upadl do hlubokého tvůrčího stereotypu, z něhož se již – zdá se – snad nikdy nevyhrabe. Nemůžu si pomoct, ale když už dlouho dopředu před vydáním víte, jak to album bude znít, a ono tak opravdu zní a navíc se opět nejedná o nějaký zázrak, tak je to prostě špatně. Ne vždy tomu tak ale bylo, po svém odchodu z Tristanie Veland v rámci Sirenia páchal poměrně slušnou muziku. Přestože to ani tehdy nebyl žádný extrémní zázrak, minimálně první dvě alba “At Sixes and Sevens” a “An Elixir for Existence” jsou dodnes docela příjemná a čas od času si je pustím. V současné době už je ovšem Sirenia jen pseudo-bombastický, vyleštěný a přeprodukovaný kýč, který mě absolutně nudí.

Musím uznat, “Perils of the Deep Blue” je přece o něco poslouchatelnější, než bylo předcházející, úplně sračkové “The Enigma of Life”, což byl prostě totální ústřel po všech směrech, ale i přesto o novince platí vše výše řečené. Ono se to dá poslouchat, to zase ne, že ne – ostatně jak už jsem řekl, oproti “The Enigma of Life” je to krok nahoru, ale to prostě nestačí, protože i tak “Perils of the Deep Blue” není ničím jiným než naprosto neškodným čajíčkem, v němž žádný větší smysl nevidím. Za světlé body bych označil především “Cold Caress” s docela pěkným refrénem a také “Ditt endelikt”, jež díky hostujícímu čistému mužskému vokálu působí oproti zbytku docela osvěžujícím dojmem. Na druhé straně však stojí také zvěrstvo jako téměř třináctiminutová (!!!) uchcanost “Stille kom døden”… tady se Sirenia s prominutím posrali v kině, protože ta délka je absolutní vražda, zvlášť s tím, co se v té písničce děje.

Sirenia

Dalším problémem je klasicky přestřelená délka… téměř 70 minut je prostě mimo mísu, takovou délku utáhne málokterá skupina, přesto všichni pořád budou točit takhle neopodstatněně dlouhé věci. Delší se vážně nerovná lepší a mnohem radši si dám našlapanou půl hodinku než hodinové album, u něhož se ke konci nudou rýpu v nose. To samozřejmě není jen případ Sirenia, dělá to dnes spousta skupin, ale “Perils of the Deep Blue” je jeden z mnoha exemplárních příkladů. Kdyby se hodnotil vzhled zpěvačky, dám 10/10, ale hudebně je to sotva průměr. Slaboučká pětka. Ale vzhledem k tomu, že očekávání byla pod bodem mrazu a tipoval jsem to někde okolo 3/10, tak je to vlastně svým zvráceným způsobem ještě úspěch.

Minirecenze

Draco Hypnalis – Balance of Moments

Napsat komentář
Draco Hypnalis - Balance of Moments
Země: Česká republika
Žánr: symphonic death metal
Datum vydání: 14.8.2012
Label: Zero Budget Productions

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / bandzone

K recenzi poskytl:
Draco Hypnalis

Třetí dlouhohrající počin zlínských Draco Hypnalis vyšel již loni v srpnu, ovšem jde o natolik zajímavou záležitost, že kvůli ní porušíme nepsaná pravidla o recenzování výhradně aktuálních počinů. Pokud bych si chtěl ulehčit svou recenzentskou řeholi, v krátkosti bych vám řekl, že “Balance of Moments” je symfonicky death metalové album a více vědět nepotřebujete, neb rozhodně stojí za poslech. Jenže to není tak úplná pravda a pojem symfonický by zde byl velice zavádějící. Základy ovšem odpovídají – hudba Draco Hypnalis je postavena na death metalovém zvuku s klasickým growlem, salvou technických riffů a dobře slyšitelnou baskytarou. Svou roli zde hraje však i elektronika, případně klávesy – jde o úlohu podobně důležitou, jakou na svých bedrech nesou housle. Právě ty jsou nástrojem, který zvuk “Balance of Moments” nejvýrazněji poznamenává, a proto tedy ta zjednodušující škatulka.

Na zmíněné housle však nehraje člen kapely, nýbrž hostující houslistka. To je velice důležité, jelikož její nástroj tak není neustálou součástí hudby a je vzácnější. Na “Balance of Moments” je možné odlišit dvě úlohy houslí, jedna je v podkreslování kytar (o což se však většinou starají klávesy) a druhá, důležitější, je ve vnášení emocí do jinak chladné hudby. Právě druhá úloha, demonstrovaná například v “We Are Only Dewdrops” či “Star Chasing Coyote”, je naprosto bezvadná.

Některé ze skladeb lze zařadit mezi delší kusy, ovšem variabilita, s jakou je Draco Hypnalis tvoří, nepřipouští žádnou nudu. Inspirace skáče od klasického metalu po vážnou hudbu a vše je navíc spojeno velice vkusně bez větších “skoků”. Oblíbil jsem si zejména dvě delší, výpravnější skladby “Beyond the Bent Seas” a “Perceive the Shadow Spears”, ovšem ani kratší písně nejsou vůbec špatné. “Balance of Moments” zní světově, jen těžko věřit, že jde o českou záležitost. I proto nemám problém albu udělit silnou osmičku a kdybych ho slyšel loni, určitě bych ho zařadil mezi další klenoty, které daný rok vyšly.