Finské sexteto Shade Empire brázdí metalovou scénu už dlouhých čtrnáct let a za tu dobu stihlo vydat čtyři alba. O to podivnější mi přijde skutečnost, že na stránkách Sicmaggot o téhle grupě nebylo sepsána vyjma mého Eintopu ani věta. Aby zde tito Finové zanechali alespoň nějakou stopu, představím vám tu na pár řádcích novou desku “Omega Arcane”, která je na většině metalových webů vyášena do nebes.
Jelikož jste se tedy na našich stránkách s Shade Empire mohli setkat jen okrajově, objasněme si, co vlastně hrají. Proniknutí do širšího povědomí přinesl debut “Sinthetic”, kde kapela poměrně umě kombinuje symfonický black metal s industriálními motivy. Tato kombinace mě celkem zaujala, avšak dva následující počiny mě nechaly chladným.
Hudba, kterou Finové na posluchače tasí letos, je vůči všemu, co tahle parta složila, jiná. Vše stojí na proplétání kytar s bohatou orchestrací. Především v rychlejších pasážích tato kombinace Shade Empire sluší. V těch výpravnějších bych se materiál nebál označit za přeplácanou nudu. Tady některým může naskočit podobnost s loňskými Wintersun. Jelikož jsem na horších reproduktorech po většinu stopáže postrádal kytary, byl jsem zvědav, zda tomu tak bude i na lepším tělese. A musím říct, že změna byla opravdu znát. Ačkoli bych se vůbec nebránil ještě větší kytarové čitelnosti, po změně repráků jsme se dostali na slušnou úroveň.
Problémem je ale rozhodně stopáž – při vší úctě k hudbě Shade Empire je dost obtížné vydržet bez přestávek celých 76 minut. Jednak kvůli intenzitě a hutnosti orchestrálních kudrlinek, druhak kvůli tomu, že ta změť všeho téměř nepoleví a ke konci začne album jednoduše splývat. “Omega Arcane” rozhodně není špatné album, v rychlejších a kytarovějších partech dokáže zvednout ze židle. Kdyby Finové vybrali to nejlepší, vyhodili hlavně nudnou titulku a vše naskládali do přijatelných 50 minut, Shade Empire bych se osmičku rozhodně nebál udělit. Takhle o jeden a půl stupně méně.
Norská kapela Tristania si v uplynulých letech prošla poměrně těžkým obdobím. Určitě si to všichni pamatujete. Rok 2007, vydání rozporuplného alba “Illumination” završené odchodem nejen milované Vibeke Stene, ale i dalšími personálními veletoči. O pár let později všeobecné rozčarování nad výběrem Sardiňanky Mariangely Demurtas na uprázdněné místo zpěvačky, řada koncertů, ze kterých odcházeli staromilci když ne zhnuseni, tak alespoň zklamáni a nakonec v roce 2010 vydání řadovky “Rubicon”, se kterou ti samí nespokojenci už Tristanii pohřbívali jako kapelu, která s kultovními průkopníky gothic metalu nemá vůbec nic společného. Okolo kapely tehdy kroužily dost negativní emoce, ale kapela se bohudík zlomit nenechala a výdrž brzy začala nést ovoce. Postupně totiž nejen odborná, ale i laická veřejnost uznala, že je “Rubicon” povedená deska a všeobecné zklamání nad aktuální podobou Tristanie tak uvolnilo místo zvědavým očekáváním, kam povede cesta kapely dál. Možností, kterým směrem se Tristania vydá, byl totiž nespočet.
Aktuální novinka dostala do vínku jméno “Darkest White” a jestli byla “Rubicon” tak trochu skokem do neznáma, situace se částečně opakuje a ani tentokrát nejde o žádný recyklát. Naopak, novinka je nejen proti deskám ze staré éry (což je nevyhnutelné) ale i proti “Rubicon” (se kterou dává srovnání největší smysl) hodně znatelným posunem zase někam jinam. Je to slyšet okamžitě, co desku vložíte do přehrávače. Sofistikovaně jemná a učesaná nátura “Rubicon” je pryč a její místo zabírá agresivita, hrubost a temnota. Zvuk desky je na prvních pár poslechů až nečekaně špinavý a neotesaný a ruku v ruce s ním jde i instrumentální část. “Darkest White” klade mnohem větší důraz na kytary a bicí a stručně řečeno je to prostě větší metal. O koho by se však pokoušel dojem, že Tristania kvůli ostřejšímu výrazu dali vale amosféře, promakaným melodiím a vokálům, toho mohu ubezpečit. Všechna ta agrese a syrovost je totiž jen první a nejzřetelnější z mnoha tváří, které “Darkest White” nabízí. Vezměme to ale popořadě…
Celá ta proklamovaná hrubost materiálu pramení z několika věcí, z nichž první je už nakousnutý důraz na kytary. Oba kytaristé dostali hromadu prostoru a na něm se vyřádili opravdu dosytosti. “Darkest White” přetéká svéráznými riffy, které se sice drží spíše při zemi, ale dodávají albu skálopevný spodek. Nad ním (a někdy také zcela nezávisle na něm) se pak klenou další kytary, které hrají naprosto nezastupitelnou úlohu při tvorbě melodií. Zkrátka a jednoduše, na kytarách instrumentální část alba stojí a funguje to skvěle, protože kytarová sekce Tristanie odvedla na “Darkest White” opravdu vynikající práci – nápadů dostatek a nuda žádná. Velmi příjemným překvapením a dalším důležitým faktorem celkového výrazu desky je výsledek snažení Taralda Lieho, tedy bubeníka (a také textaře, ale to teď není důležité). Ten totiž duo kytaristů jistí způsobem, který nesnese žádnou významnější kritiku. Jeho hra je sice většinou přísně podřízena celkovému výrazu konkrétní skladby, ale na druhou stranu nabízí dostatek opravdu dobrých a místy až strhujících momentů, které daný song posouvají o úroveň výše – viz třeba naprosto luxusní palba v závěrečné a ve všech směrech skvostné nádheře “Arteries”. Třetí a o nic méně důležitý strůjce syrového charakteru desky je zvuk, který spojuje výše zmíněné kytary a bicí spolu s dalšími jednotlivinami do jediného kompaktního celku. Je špinavý a tou špinavostí velmi působivě obaluje ostrost, která je přítomna. Sice ne přímo na povrchu, ale někde hluboko, i tak je tam ale znát. Nepopisuje se to moc snadno, takže toho radši nechám. Jestli si “Darkest White” pustíte, hned poznáte, co tím myslím.
Jestli je instrumentální základ se všemi jeho specifiky pro celkové vyznění a kvality alba zásadní, vokální stránka věci za ním ani v nejmenším nezaostává, a to neříkám ani náznakem proto, že bych si snad myslel, že bez vokálů by se celá deska sesypala jako domeček z karet… Kdepak vážení, tak to není, to jen ty vokály jsou tak vynikající, až se tomu nechce věřit! Mariangela Demurtas opět prokazuje, že její angažmá bylo pro kapelu skutečně vynikajícím tahem a svým jedinečným hlasem dodává do vší té temnoty trochu potřebného světla.
Ke změnám však od posledně došlo i zde, a kdo byl zvyklý, že zpěvačka obstarává u Tristanie 90 % vokálu, ten bude asi docela překvapen, i když jsem si jistý, že to bude překvapení navýsost příjemné. Troufám si totiž tvrdit, že “Darkest White” svým hlasem ovládá odrodilec In Vain a Green Carnation, Kjetil Nordhus. Ten se s frontwoman o vokální party dělí plus mínus rovnou měrou a jsou to spíše ty jeho, které mě pokaždé zatlačí do židle a nechají v němém úžasu. Jeho hlas k nátuře “Darkest White” neuvěřitelně pasuje, a když se dá dohromady s muzikou, příslušná pasáž úplně ožívá před očima. Skvostná práce!
Jen o něco méně vytížený je kytarista Anders Høyvik Hidle, který na desce obstarává extrémní vokál a i tady musím uctivě smeknout, protože tak činí s nebývalou grácií a jeho četné party jsou opravdu lahůdkovou záležitostí. I on valnou měrou přispívá k tvrdosti materiálu a činí tak naprosto nenuceně a vkusně, takže i tady všechno naprosto hladce pasuje a nepůsobí nepatřičně. Při všem obdivu, který chovám k úžasným výkonům Vibeke Stene, vokální stránka “Darkest White” se s nimi může směle měřit a místy je na tom snad ještě o kousek lépe, protože jeden božský hlas to má proti třem o nic méně božským hlasům poměrně složité…
“Darkest White” je tedy mimořádně zdařilé album jak po stránce instrumentální, tak co se týče vokálních výkonů všech zúčastněných. To ovšem jen pramálo vypovídá o tom, jak působí na posluchače. A někteří už správně tuší, že se konečně dostáváme k těm dalším tvářím desky, o kterých jsem mluvil zkraje recenze a které po několik prvních poslechů nejsou úplně na ráně, takže je třeba se k nim prokousat přes syrovou náturu desky. Předně se jedná o nezaměnitelnou melodiku, jejíž aktuální podobu po rošádách v personálním obsazení kodifikovalo album “Rubicon”. Na “Darkest White” je přítomna, a to ve vynikající formě, takže všechno, co se s touto melodikou vázalo, je přítomno také. Tristania tedy opět rozehrávají působivé temně melancholické scenerie a atmosféru, kterou si snad ani nelze splést. Bylo by ale mylné domnívat se, že se celých 51 minut jede podle jedné, byť skvělé šablony – ať už co do melodií nebo co do nálady. “Darkest White” je totiž při své soudržnosti docela pestré album. Úvodní trojice skladeb představuje jakýsi souhrn toho, s čím se na albu posluchač může potkat. Skladby jsou to na jednu stranu vesměs rychlé a přímočaré, ale na druhou stranu nabízejí i klidnější polohy, obecně vzato jsou velmi vyvážené a jako úvod k albu se opravdu hodí. Dvojice “Requiem” a “Diagnosis” se nese v trochu jiném duchu. I přes ojedinělé výbuchy agrese jde o podstatně melancholičtější kusy, které mohou zpočátku působit nezáživně, ale to je jen otázka času. Dřív nebo později totiž i ty odhalí své krásy a vyjdou tak najevo třeba na poměry desky celkem netradiční atributy, které nejednou připomenou skladatelský jazyk nizozemských The Gathering, ovšem nezpochybnitelně vyvedený v rukopisu Tristanie.
Dál se nepokračuje nijak jednotně a každá skladba nabízí něco maličko odlišného. Střídají se tu jak hodně ostré momenty, tak klidné pasáže a těžko odtud vybírat něco, co by vyloženě vyčnívalo, protože všechny skladby jsou co do kvality mimořádně vyrovnané. Po stránce charakteru mohu zmínit hlavně prosluněnou “Lavender” a fantasticky vzletnou “Arteries”, která celé album uzavírá. Každopádně ať už se zrovna pohybujete v jakékoli pasáži desky a ukážete na jakoukoli skladbu, máte jistotu, že bude nesmírně zdařilá. “Darkest White” si totiž drží nesmírně vysokou laťku a ze všech jedenácti skladeb se nenajde ani jediná, která by jakkoli zaostávala.
Od “Darkest White” se toho čekalo hodně, ale Tristania jeho prostřednictvím dokázali, že ze všech útrap, kterými si v uplynulých letech prošli, vyšli nesmírně silní a možná silnější než kdy dřív. Novinka dává jasně najevo, že v kapele panuje vynikající tvůrčí atmosféra a muzikanti mají naprosto jasno v tom, že jejich cesta vede vpřed, nikoli zpět ke kořenům, což je jedině dobře. Tristania roku 2013 je totiž jasným důkazem, že vývoj a důvěra ve vlastní úsudek jsou mnohem lepší než snaha uspokojit staromilce zastydlé v dobách “Beyond the Veil”. Pak totiž nevznikají trapné a vyčpělé kopie sebe sama (uctivé pozdravy, pane Velande), ale naopak dospělá a inteligentní díla, kterých je “Darkest White” dokonalým příkladem.
Další názory:
Po odchodu Vibeke Stene jsem Tristanii už předem začal odsuzovat, moc jsem jim nevěřil a už vůbec jsem nevěřil nové zpěvačce Mariangele Demurtas. Nicméně tehdy nová deska “Rubicon” mě poměrně příjemně překvapila, ačkoliv úplně docenit jsem ji dokázal až o dost později. Nejpozději na aktuální “Darkest White” už si ovšem můžu být naprosto jistý, že i přes výrazné personální rošády v posledních letech jsou tito Norové s jedním italským infiltrátorem stále schopní tvořit opravdu silné nahrávky, a to aniž by měli potřebu se nějak výrazněji otáčet za svou ranou tvorbou. Více či méně mohu z drtivé většiny souhlasit s tím, co o “Darkest White” napsal už kolega výše, tudíž to nebudu příliš prodlužovat a pouze zmíním, že mě osobně na novince nejvíce baví úžasně napsané vokální linky, které Tristania vždycky uměla, a hlavně to platí právě o aktuální zpěvačce, která sice tentokrát pro mě poměrně překvapivě dostala o poznání méně prostoru než na “Rubicon”, ale když svým hlasem pročísne vzduch, vždy se jedná o opravdu pěkný moment. Jako úplně nejsilnější mi přijde hned úvod nahrávky s prvními třemi skladbami “Number”, “Darkest White” a hlavně “Himmelfall”, nicméně album perfektně funguje i jako celek a vážně mě baví od začátku do konce. Já jsem nadmíru spokojen. H.
Země: Itálie Žánr: symphonic metal Datum vydání: 18.6.2013 Label: Scarlet Records
Tracklist:
01. If I Could Go Back
02. The Last Breath (Slideshow)
03. Welcome to My World
04. Drowsiness
05. In Your Eyes
06. Fly
07. Interlude
08. Waiting for a Day of Happiness
09. X IV
10. Limbo
Symphonic metalová a v našich končinách poměrně neznámá kapela Infinita Symhponia z Itálie v červnu vydala své druhé, tentokráte eponymní album. Na minulém počinu “A Mind’s Chronicle” se objevili hned dvě zvučná jména, Fabio Lione z Rhapsody of Fire a Tim “Ripper” Owens známý především z Judas Priest. Na aktuálním počinu je taková persóna pouze jedna, a to Michael Kiske. Otázkou zůstává, jestli má čtveřice Italů hudebně co nabídnout, anebo jen vsází na známá jména, která si může dovolit.
Hned na úvod prozradím, že možnost A je správně. Symphonic metal v podání Infinita Symphonia, který kapela samotná označuje coby “symphonic power prog metal”, vsází na pestrost a rozmanitost a je dosti samostatný sám o sobě, hostující zpěváky pak vnímám spíše jako reklamní tah, kterým o sobě chce dát vědět. Minulé album “A Mind’s Chronicle” mě úspěšně minulo, takže nemůžu posoudit, jaký (a jestli vůbec nějaký) vývoj v tvorbě nastal, ale tvrdit o současné hudbě Infinita Symphonia, že jde o symphonic/heavy tak, jako se o to pokouší Encyklopaedia Metallum nebo teta Wikipedie, je krajně zavádějící. Na “InfinitaSymphonia“ se totiž mísí tolik různých vlivů, že i s označením metal bych měl občas problém a vůbec, album je především symfonií žánrů vlivů a prvků z nejrůznějších koutů tvrdé hudby. Nutno uznat, že velice povedenou a kompaktní. Gianmarco Ricasoli, který má dle všeho na triku většinu hudby, má své dílo slušně promyšleno. Nic se neděje nahodile, veškeré změny mají své opodstatnění. O něco horší už je to s jednotlivými stavebními prvky, které mi občas přijdou buď dostatečně nevyužité nebo jako vyložená klišé. Aby nedošlo k mýlce, po skladatelské stránce nemám albu co vytknout, jen je to místy až příliš hluché a nijaké na to, aby se to nedalo ořezat o pár minut nebo alespoň ozvláštnit nějakou třešinkou na dortu.
To platí především o power metalových partech, kde sice sem tam zazní nějaký slušný riff, táhnou je ale melodie a sóla, které mě vážně baví. Nejspíš nejde o nic, co by se zapsalo do historie, ale jsou ve správný čas na správném místě a rozhodně nejsou bez nápadu. Kapele ale sedí i tvrdší, agresivnější poloha a její hudba bez problémů snese i growling, právě “Drowsiness” je parádní vál od začátku do konce. Totéž můžu bez problémů tvrdit i o opaku. Balada “In Your Eyes” je sice textem kýč až na půdu plnou cukrkandlů, hudebně ovšem velmi příjemná a barvitá záležitost, navíc okořeněná ženským vokálem. Takhle nějak si představuji dobrou baladu. Nejsilnější skladbou je pro mě ale “Fly” s pořadovým číslem šest. Když pominu přítomnost Michaela Kiskeho, instrumentálně jde o nejlepší a nejvyzrálejší kousek. Dynamický, svižný, se skvělou melodií, riffem, gradací i závěrem. O instrumentálních vykonech jednotlivých hudebníků škoda mluvit, pánové své nástroje ovládají s naprostou jistotou. Vyzdvihnout bych chtěl hru bubeníka Ivana Daniela – nápaditá, nevšední, skvělá, hodně mě svým výkonem zaujal.
A tím se dostávám k pěveckým výkonům, jež jsou snad to nejlepší, co na albu naleznete. Zpěvák kapely Luca Micioni (který má krom jiného na svědomí většinu textů) má skvělou barvu hlasu, nemluvě o rozsahu a síle. Dokáže být jemný stejně jako agresivní, sedí mu balady i ostřejší tempa a do pozitivněji laděné hudby sedne jako prdel na hrnec. Pár štětků má i Gianmarco Ricasoli, především v tvrdších částech, na starosti má též growling. Na albu se nacházejí dva hosté, zpěvačka Daniela Gualamo obohacuje svou přítomností baladu “In Your Eyes” a pak již zmíněný Michael Kiske, který má několik částí na “Fly”, kde se střídá s Lucou. Oba dva jsou spíše třešinkami na dortu a jejich přítomnost není nijak zásadní, ale diverzita a jakási symfonie vokálů, která kapele vyšla na výbornou, dokáže jen potěšit.
Myslím, že album si solidních sedm bodů zaslouží. Největším trnem v patě je fakt, že nehltám power metal po tunách. Kdyby ano, hodnotím ještě výš, ale že jsem sviňa vybíravá, která nežere kde co a hlušina ani vymlácená sláma mi nevoní, myslím, že sedmička je adekvátní. Jako celek je “Infinita Symphonia” dobrá deska, která příjemně ubíhá a mnohdy zaujme když ne nápadem, tak výkonem. Nejde o nic převratného a při bližším průzkumu některé ingredience občas skřípají mezi zuby, ale na pomezí symphonicu, poweru a mírné progrese je to pořád nadprůměr, který fanouška žánru může jen potěšit.
Země: Finsko Žánr: symphonic power metal Datum vydání: 17.5.2013 Label: Frontiers Records
Tracklist:
01. Avalanche Anthem
02. A World Without Us
03. Enshrined in My Memory
04. In the Name of the Rose
05. We Will Find a Way
06. Shine
07. The Magic of the Night
08. To the Edge of the World
09. I’ll Sing You Home
10. The Land of New Hope
Jméno finského kytaristy Tima Tolkkiho má asi většina z nás spojeno s kapelou Stratovarius. Jo, už tam dobře pět let není, ale přeci jen na 23 let a účast na největších peckách (ta vůbec největší je podle mého album “Destiny”) bandy, kterou bych bez zaváhání zařadil mezi kánon moderního power metalu, se jen tak nezapomíná. Post-Tolkkiovská éra Stratovarius je pro mě neznámé území, takže nemůžu moc posuzovat, jak se s jeho odchodem popasovali, každopádně sám Timo od té chvíle nelení a intenzivně se snaží prorazit na metalové scéně s něčím novým. Napřed to byli Revolution Renaissance, kde stihl vydat tři alba za tři roky. Zřejmě to nebylo úplné terno, a tak je zase rozpustil a namísto toho zformoval pětku jménem Symfonia. Jediné album “In Paradisium” není podle recenzí nic moc a nezachránila to ani účast ceněného power metalového zpěváka André Matose, a tak svého konce doznalo i toto seskupení. Pokus o metal operu “Saana – Warrior of Light” asi ani nestojí za zmínku – pár dílčích momentů (třeba balada “The Letter”) se mi sice docela líbilo, jenže na jednom nebo dvou “relativně dobrých” kouscích se album stavět nedá.
To byl tedy v kostce Timo Tolkki sólo, ale tenhle Fin se nevzdává a v roce 2013 se pokouší metalový Olymp ztéci znovu. Pranic se nedal odradit neúspěchem a nepřijetím “Saana – Warrior of Light, Part 1: Journey to Crystal Island” a pod hlavičkou Timo Tolkki’s Avalon přiváží znovu koncept metalové opery. To jest album s příběhem, na kterém vystupuje větší počet zpěváků v jednotlivých rolích, dobrým zvykem je také sezvat řadu “pomocných” hudebníků zvučných jmen. Tento power metalový sub-žánr vytyčil Tobias Sammet projektem Avantasia a dvojalbem s prozaickým názvem “The Metal Opera”, které je vskutku úchvatné a na které od té doby zatím nikdo – ani Sammet sám – nedokázal navázat. A můžu myslím s klidem dopředu prozradit, že ani Tolkkimu se to letos nepovedlo. Ba co hůř – opět je tu rozpačité nedomrlé nic, jako bylo “Saana – Warrior of Light, Part 1: Journey to Crystal Island”.
Ne, že by parta, která za “The Land of New Hope” stojí, nevypadala kvalitně. Principála Tolkkiho jsem už probíral, ten se postaral o kytary a basu. Za bicí se posadila power metalovým fanouškům určitě ne neznámá persona Alex Holzwarth (Rhapsody (of Fire… a kdo ví, co všechno z nich ještě bude) a Avantasia). U kláves je přetlak – svou troškou do mlýna podle všeho přispěli jak Tolkki, tak Mikko Härkin (Cain’s Offering – banda někdejšího Tolkkiho souputníka ze Stratovarius, Tima Kotipelta), Derek Sherinian (ex-Alice Cooper, ex-Dream Theater, Billy Idol) a Jens Johansson (Stratovarius).
Soupiska zpěváků a zpěvaček je ještě početnější – kreditováni jsou Tony Kakko (Sonata Arctica), Sharon del Adel (Within Temptation), Russell Allen (Symphony X), Michal Kiske (ex-Helloween), Rob Rock, Magdalena Lee a Elize Ryd z Amaranthe. Účast některých z nich je však víceméně epizodní.
Co jsou však platná všechna jména, když chybí nápady a drajv? Tolika klávesáků aby člověk pohledal, ale vůbec to není poznat. Žádné úžasné a nezapomenutelné klávesové melodie a variace se nekonají. Kde jsou generické melodie à la “Sacred Land” od Power Quest, “Reign of Elements” od Celesty anebo “Freedom” od Stratovarius (ať nemusíme chodit daleko od toho, co Tolkki zcela jistě zná). Jo, někdo třeba řekne, že generické klávesy jsou fuj a zhouba power metalu. Tak ok, nechme klávesy (i když potom fakt nechápu počet lidí, co na ně v Timo Tolkki’s Avalon hraje), ty jsou jenom pozadí a to hlavní tvoří kytarová práce. Třeba se tam najdou nějaká bombastická sóla jako třeba “Misguiding Your Life” od Edguy nebo “Mirror, Mirror” od Blind Guardian. Hm… no asi spíš ne.
Tak což takhle nezapomenutelné pěvecké výkony, jako když se do svého chrapláku opírá Jørn Lande (třeba ve “Scarecrow” od Avantasia). Nebo když už na to nemá sólo zpěvák, tak aspoň “silné” refrény – “Land of the Miracle” od Edguy, “Farewell” od Avantasia. Anebo nějaké ty bombastické sbory jako umí Rhapsody (of Fire). Echm, echm… Nějaká slzy do očí vhánějící balada – “Sands of Time” od Edguy, “Tallulah” od Sonaty Arctica? Ne, ne, ne! Zlobři nežijí šťastně až do smrti! (Oops, pardon, to jsem zas trochu někde jinde.) Tak co teda aspoň umlčet všechny nějakým epickým dech beroucím mega příběhem – “The Seven Towers” od Ava, “Gargoyles, Angels of Darkness” od Rhapsody. Ach jo, že já se snažím…
“The Land of New Hope”, vážení přátelé, postrádá naprosto cokoliv z výše uvedeného, přičemž výše uvedené jsou ty prvky, které mě i po letech folk, black, doom, progressive a všelijakého jiného metalu stále drží a vracejí k power metalovému “primitivismu”. Nemusí to být muzikálně geniální, ale musí to aspoň bavit. Tohle album mě nebaví ani trošku. Poslouchat ho je utrpení a marně se snažím najít něco, čím bych si ho měl oblíbit. Dejme tomu, že v “To the Edge of the World” má docela dobrý refrén a zajímavý pěvecký výkon a že poslední song “The Land of New Hope” není úplné dno nudy. A to možná i proto, že mi v mnohých pasážích neodbytně připomíná song “Destiny” z alba, které jsem tu hned v úvodu zmiňoval jako můj osobní vrchol tvorby starých Stratovarius (zkuste například melodii od 8:20).
Můžu jen popřát, aby tento jediný “ne úplně nudný” song dostál svému názvu a přinesl zemi nové hudební naděje, pokud se ještě někdy pokusí Timo Tolkki vydat nějaké další album. Docela mě překvapuje poměrně kladné hodnocení na některých serverech (když budu předpokládat, že ne všechny recenze vznikají na objednávku vydavatelství). Vrcholem všeho bylo, když jsem zahlédl pochvalné srovnání s Avantasia. I když pokud se někomu líbila ta hlína, co pod hlavičkou Avantasia vyšla letos na jaře, tak je asi možné všechno. Pro mě každopádně není naprosto nic, co by mě citově poutalo k Tolkkiho Avalonu, lituju toho, že jsem se dobrovolně uvrtal do recenze, a znechucen výsledkem dávám tři body. Možná jsem jen neodhalil skrytou genialitu tvůrce, ale pokud ano, tak je skrytá opravdu dobře…
Druhý pohled (H.):
Osobně rozhodně jsem a nikdy jsem ani nebyl nějakým velkým fandou Stratovarius, ať už s Tolkkim nebo bez něj, ale pořád uznávám, že má tahle kapela nějakou úroveň a rozhodně není k smíchu. To se už ovšem o samotném Timo Tolkkim po odchodu z jeho bývalého působiště tvrdit nedá. Panáček zakládá jeden projekt za druhým, všechny průměrné, jak to jen jde, a když se nechytí s jedním, jde založit nový. Na jednu stranu by ho někdo mohl pochválit za vytrvalost, ale osobně si myslím, že střídat projekty jak ponožky příliš dobrá vizitka není.
Metalovou operu zkoušel jednou jako vlastní sólovku “Saana – Warrior of Light, Part 1: Journey to Crystal Island”, ale ta – ostatně jako všechny dalšího Tolkkiho pokusy po odchodu ze Stratovarius – prohučela bez větší pozornosti, takže “Part 2” samozřejmě nikdy nevyšlo. Nyní finský kytarista v rámci nového projektu Timo Tolkki’s Avalon vstupuje podruhé do stejné řeky, ale opět se nejedná o nic, co by mělo stát za řeč. Z celé desky přímo čiší snaha udělat něco na styl Avantasia – do čela postavíme někoho známého, kdo ale pokud možno nebude mít příliš velké nároky (Timo Tolkki je na to přímo ideální – ten vzhledem k tomu, jak šla jeho hudební kariéra sešupem dolů, vezme cokoliv, ale jeho jméno pořád lidem něco říká), do sestavy dodáme pár žánrových matadorů (třeba Alex Holzwarth bubnuje snad už úplně všude…), přidáme pár hvězdných hostů (vokalisti Within Temptation a Sonata Arctica – sázka na jistotu; pak zpěvačku Amaranthe – ti teď letí; jako třešnička samozřejmě nesmí chybět obligátní Michael Kiske), zalejeme to tunou patosu a kýče (“Hele, Timo, hlavně to musí bejt epický, vole! Kurva epický, slyšíš?!”) a firma tu má zdánlivě ideální dojičku na prachy z peněžek početného zástupu fandů melodického/symfonického power metalu.
Což o to, já nepochybuji o tom, že on si to opravdu někdo koupí a že se asi najdou i lidi, kteří budou vážně přesvědčeni, že se jim to líbí, protože když lidi napumpujete reklamou, bude se jim líbit cokoliv, ale samotný výsledek je podle mě úplně o ničem. Na první pohled bombastická naleštěná paráda, která je ovšem ve skutečnosti strašně nudná, patetická… a zase nudná. Jako on se ten poslech přežít dá a člověku se z toho pajšl nezvedne, ale asi sami uznáte, že to příliš velká pochvala není. Oukej, zkusil jsem to, dal jsem tomu nějaký ten poslech, nic mi to neudělalo, ale znova už to nikdy slyšet nepotřebuji a vlastně ani nechci…
Třetí pohled (Kaša):
Vlastně už ani nevím, co si o Timu Tolkkim mám myslet. Jeho zaručené odchody ze scény a následné pompézní návraty mě přestávají bavit a nevidím za nimi nic jiného než prachsprostý kalkul. Přesto, když ohlásil novou rockovou operu “The Land of New Hope” pod hlavičkou Avalon, tak jsem trošku zbystřil a říkal jsem si, že bychom se mohli dočkat něčeho zajímavého, a když už nic, tak by mohla mít letošní Avantasia slušnou konkurenci. Opět jsem se ale hrubě zmýlil. Nuda, šeď a zase nuda. Nic jiné mi “The Land of New Hope” totiž nepřineslo.
Hudebně se jedná o album srovnatelné s mixem průměrného “In Paradisum” od Symfonia a marné sólovky “Saana – Warrior of Light, Part 1: Journey to Crystal Island”, takže samozřejmě žádná sláva, což ostatně platí pro všechny Tolkkiho post-Stratovarius projekty a alba. Výběr hostů není nikterak oslnivý a ústřední vokalistka Elize Ryd z Amaranthe je sice kočka, ale že bych ji chtěl poslouchat na takové ploše, jakou dostala? To určitě ne. Potěšila mě samozřejmě dvojice Michael Kiske a Russell Allen, kteří jsou sázkou na jistotu a samozřejmě i zárukou kvality.
Když nad tím tak přemýšlím, tak s výjimkou “A World Without Us”, “We Will Find a Way” a závěrečné titulky, která stojí na Kiskem, mě album nebaví. První dvě zmíněné jsou velmi slušné power metalové hymny, jež mají spád a tah na branku a jejich poslech jsem si fakt užíval. Naopak, vyloženě na nervy mi lezla dvojice písní “Enshrined in My Memory”, k níž vznikl otřesný klip, a následující kýčovitá “In the Name of the Rose”. Prázdný pokus o epické album, takže nic, k čemu bych se v budoucnu chtěl někdy vracet. Letošní souboj metalových oper tak jasně vyhrála Avantasia, což je při její kvalitě silně na pováženou.
Země: Německo Žánr: death / symphonic metal Datum vydání: 26.4.2013 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. Pandaemonium
02. Death by Metal
03. March of the Undying
04. Haunted by Demons
05. Murder Blood Assassination
06. Necromancy Divine
07. Satan’s Braut
08. Todesstimmen
09. Masaya (Boca Del Infierno)
10. When Empires Fall to Dust
11. Beyond Perpetual Ice
12. La Voisine
Ač se kolem metalu motám už nějakou dobu a nemyslím si, že bych o metalové scéně neměl přehled, zrovna o Atrocity jsem z nějakého důvodu nezavadil ani podle jména. Což je poměrně zarážející, vezmu-li v úvahu, že právě “Okkult” je již dvanáctým plnohodnotným albem a na scéně se tihle pánové pohybují dobře pětadvacet let. Jenže když jsem se pak kapele podíval před recenzí na zoubek trochu víc, zjistil jsem, že moje neznalost má svůj docela pádný důvod a po recenzi novinky bych se vůbec nezlobil, kdyby v případě Atrocity moje nevědomost úspěšně pokračovala až do skonání věků.
Už když jsem uzřel obal novinky, začala mi v hlavě houkat varovná siréna, že tady něco nebude košer. Jasně, na přebaly alb se dostávají všelijaké zrůdnosti a nikterak nemusí predestinovat kvalitu hudby na albu obsaženou, však si vemte třeba první fošnu Waylander, jejíž přebal je nicneříkající paskvil a přitom hudba je skvělá a nadčasová. Že v případě “Okkult” můj šestý smysl nelhal, jsem se přesvědčil záhy. I pohled na rádobytemně znějící položky trakclistu by se dal zkousnout, leč pokud by mi v ten moment chtěl někdo vyvracet, že to nebude taková blbost, na jakou to vypadalo, musel by mi naservírovat řádnou porci kulervoucí muziky. Což se nejenže nestalo, ale navrch mi bylo přistrčeno cosi, co bych se neodvážil spořádat ani v případě největší nouze. Takový kýbl hoven jsem letos ještě nežral.
Upřímně nevím, jak k “Okkult” vlastně přistupovat. Nevím, jestli celou tu taškařici mám brát jako hodně nepovedenou recesi na CradleofFilth, nebo ještě nepovedenější pokus o vážně míněné album. Ať už k němu budu přistupovat tak nebo onak, nezbývá než konstatovat, že několik hodin věnovaných (pokud možno pečlivému) náslechu řadím mezi ty nejzbytečnější v mém životě. “Okkult” je naprosto nesourodou slátaninou všeho, co si můžete představit pod pojmem, které mu bych pracovně říkal symphonic/industrial/death/randomshitmetal. Tohle je přesně opačný případ extrému, kdy na albu splývají v písně jeden neprůhledný, slévající se masiv. Atrocity prostě nějakým způsobem dokázali nacpat do “Okkult” tolik nejrůznějších nápadů, že jich je prostě moc a celé to vypadá, jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Každá část sama o sobě není vyloženě špatná, ale když to smícháte, je vám regulérně na blití.
První polovina alba se ještě dá docela bez následků překousnout a až k “NecromancyDivine” se snaží tvářit jednotně a hrát na společnou notu, jakkoliv se jí to nedaří. Jenže přesně v půlce si Atrocity nejspíš řekli, že by to přece byla strašná nuda a to, co se alespoň snažilo tvářit, že má nějaký řád, se bezesmyslu a na první (druhý, třetí a vlastně každý další) pohled náhodně přelévá z odlehčených black’n’rollových štěků do klávesových onanií a naopak. Každý pes jiná ves, ale všichni do jednoho se snaží obechcat co největší počet patníků, totiž žánrů, a pokud výsledek nějakou vesnici připomíná, je to ta španělská. Co se nástrojového obsazení týče, pánové mají hádám něco za sebou, čiže za své nástroje umí patřičně vzít, ale to je tak všechno. Je fajn, když umíte svůj nástroj dobře ovládat, o tom žádná, ale když na něj hrajete sračky, je to nemlich stejné, jako byste v nějakém mistrovském fláku sekali jednu chybu za druhou. Když jsem si po poslechu procházel, kdo má co na svědomí, zjistil jsem, že věci, které mě iritují nejvíc, jsou dílem jednoho člověka, totiž klávesy a vokál AlexandraKrulla. Z jeho growlingu vyznačujícího se jedinou polohou, jíž vás častuje po celou dobu alba, mám pocit, jako by mi někdo usilovně zvracel za výstřih a přehnané, patetické klávesy výsledku taky zrovna nepřidávají. Obzvlášť když je vecpal snad úplně všude. To se prostě nedělá.
Kolem a kolem, “Okkult” se celou dobu neúspěšně pokouší navodit hororovou, mysteriózní atmosférou temných sekt, které si užívají orgií a krvavých rituálů kdesi ve sklepeních starých zámků. V podání Atrocity by to mohly být leda orgie klávesové a to bych se slovem orgie řádně šetřil, protože tady o eargasmus nezavadíte, celá patálie připomíná spíš martyrium, kterým si prochází někdo, kdo se zuby nehty snaží z takové sekty uprchnout. Jestli má tohle album a všechny jeho části něco společného, je to nuda, šeď a trapný kýč, kam se člověk podívá, od hudby přes stupidní texty až k přebalu alba. Navrch v tak špatném provedení, že si říkáte, jestli by ministerstvo zdravotnictví nemělo distribuci něčeho takového přinejmenším omezit, ne-li rovnou zakázat.
Druhý pohled (H.):
Atrocity jsou už dávno kapela, kterou při vší úctě prostě nedokážu brát vážně. Osobně mám opravdu rád, když hudba jedné skupiny nestojí na místě a nějakým směrem se vyvíjí, ale Atrocity se nevyvíjejí – oni na každém albu hrají na férovku úplně jiný styl, což si myslím, že vážně není moc dobrá vizitka, spíš naopak. A když k tomu připočítám s propinutím naprosto kokotský obal (takovou trapnost aby člověk pohledal), vychází mi z toho jedině to, že nějaká očekávání – dá-li se o něčem takovém vůbec hovořit – byla v případě “Okkult” hluboko pod bodem mrazu. Žádné překvapení se nekoná, novinka je opět dočista něco jinačí než předchozí “After the Storm” nebo “Werk 80 II” ještě předtím. K Atrocity se nejspíš donesly zvěsti, že dneska letí takový ten návrat ke kořenům, takže je nenapadlo nic lepšího, než opět podladit kytary proklatě hluboko a začít drhnout nějaký ten dřevní death metal… ale ne zas tak moc, protože aby to mělo ten správný šmrnc, nasázela kapela navrch asi tak miliardu klávesových kudrlinek… prostě zaručeně úspěšný recept na kulervoucí album, nebo ne?
Inu… ne. Výsledkem je totiž nahrávka, jež nepatří mezi ty, které byste si zrovna chtěli pouštět znovu, protože je to jednoduše nuda. Dobrá, zas tak úplně tragicky jako kolega v recenzi to nevidím, ale pořád se jedná o docela paskvil, který částečně funguje tak na první poslech a s vypnutým mozkem, ale podruhé už prostě ne, a to ten mozek ani moc zapínat nemusíte. Osobně jsem si poprvé říkal, že to nakonec není zas tak strašné, ale už je toho dost a deska by mohlo skončit… a docela nemile mě překvapilo zjištění, že teprve začíná šestá písnička. Na druhý poslech už mě nebavila ani ta první polovina a “Okkult” se zvrhlo v nezáživný kolovrátek pseudoepického death metalu, který je spíš nudný než okultní. Stěží průměr.
“Evangelium aeternum” je sice formálně debutem Nocturnal Pestilence, nicméně ani tak se nedá tvrdit, že by šel posluchač s tímto počinem úplně do neznáma, jelikož i přes absenci oficiálních studiových nosičů se kapele podařilo se poměrně slušně začlenit na scénu relativně poctivou koncertní aktivitou, především v rodné Praze. Podle mě je to ovšem výhoda – a není to z toho důvodu, že člověk může tak nějak dopředu tušit, do čeho půjde. Spíš se mi líbí ten přístup, kdy se Nocturnal Pestilence rozhodli se nejprve trochu vyhrát, nasbírat nějaké zkušenosti a až pak se pustit do nějaké té desky. I kdyby to měla být pouhopouhá z nouze ctnost, stále mi to přijde lepší, než posluchače “obtěžovat” amatérskými prvotinami, u nichž se pak autor za pár let chytá hlavu, což je většinou ten častější případ, protože co si budeme povídat, aby člověk vykouzlil pamětihodný počin jen tak z fleku, na to už je potřeba opravdu obrovský talent, který má málokdo, ačkoliv je pár i takových případů.
Nicméně zpátky k Nocturnal Pestilence, jimž se ona “postupná” strategie evidentně vyplatila, neboť v případě “Evangelium aeternum” se rozhodně dá tvrdit, že se jedná o nahrávku, která nějakou (a ne úplně špatnou) úroveň má, nejen po stránce hudební. Další věcí, jež je na “Evangelium aeternum” ihned na první pohled sympatická, je zcela zjevná snaha natočit desku, která bude mít nějaký smysl a výpovědní hodnotu a nepůjde jen o slepenec songů, které se v průběhu let nasbíraly. Album se již zpočátku snaží tvářit poměrně ambiciózně – jde o koncepční příběh, který je rozprostřen přes relativně malý počet skladeb, jejichž stopáž je ovšem naopak delšího rázu – v průměru hodně nad sedm minut. Ačkoliv samozřejmě existují i mnohem delší záležitosti, i tak je sedm minut už pořádný kus muziky, který ne každý dokáže utáhnout, tudíž se přímo nabízí otázka, zdali si Nocturnal Pestilence neukousli až příliš velké sousto…
Odpověď ale až tak jednoznačná není. Na jednu stranu – jak již ostatně bylo řečeno výše – má “Evangelium aeternum” úroveň, a pokud vezmeme v potaz, že se vlastně jedná o debut, pak je ta úroveň vysoká. Na druhou stranu v ne úplně každé poloze mi hudba Nocturnal Pestilence sedí. Rozhodně není problém v délce písní, protože to by se poznalo tak, kdyby vás jednotlivé songy s přibývajícími minutami začínaly nudit, což se neděje. Problém mám spíše s jistými konkrétními momenty, nezávisle na jejich umístění v rámci kompozice – jedná se především o ty pasáže, kdy jsou Nocturnal Pestilence nejvíce melodičtí a zpěvačka Alena přejde od extrémního vokálu k čistému zpěvu. Ne, že by byl problém třeba v tom čistém vokálu, protože mu po formální stránce nelze nic moc vytýkat, zároveň také docela dobře chápu, proč kapela čas od času zabrousí i do takových vod – minimálně v rámci snahy o větší pestrost nahrávky, aby se posluchač nenudil, to opodstatnění mít rozhodně může, přesto mi to tam úplně nesedí a mnohem přirozenější a uvěřitelnější mi Nocturnal Pestilence přijdou v těch rychlejších polohách, kdy to lidově řečeno hoblují, což se ale nemusí nijak vylučovat s možností znít epicky (přece jen se jedná o klávesový extrémní metal) – už jen proto, že na samotném albu je mnoho momentů, v nichž Nocturnal Pestilence bez problému zvládnout poctivě drhnout, znít uvěřitelně, přesto díky klávesám neustále epicky. Nicméně musím sportovně přiznat, že je možné i to, že se jedná čistě o můj problém a někdo další čistě zpívané “prostřihy” naopak ocení. A aby bylo objektivitě vůbec učiněno zadost, musím rovněž zmínit, že někdy se povedly i ony momenty s čistým vokálem, jak ukazuje variace na chorál v samotném závěru poslední písničky “Evangelium aeternum” nebo začátek songu “Waiting”, což možná bude souviset i s tím, že zde onen vokál není tak vysoko položený.
Tímto ovšem výčet výtek z mé strany v podstatě končí, jelikož vše ostatní je provedeno více než dobře. Instrumentálně, vokálně, zvukově, graficky, zábavností a nakonec i celkovým dojmem nakonec Nocturnal Pestilence odcházejí ze souboje s mojí malou kritikou vítězně. Možná to bude dáno i tím, že jediný výše zmiňovaný element, jenž mi trochu nesedl, se na nahrávce přece jenom nachází spíše v menší míře, kdežto ten zbytek je velmi slušný. Ve výsledku sice “Evangelium aeternum” není úplný zázrak, který by posluchači vyrazil dech, ale pořád je ta tři čtvrtě hodinka ve společnosti alba poměrně příjemná a smysluplná. Rozhodně se najde dost velmi povedených nápadů, zejména ve druhé polovině desky mi to přijde markantnější, díky čemuž asi nepřekvapím, když prohlásím, že právě ta mi přijde o chlup lepší – ale opravdu jen o chlup, protože jinak jsou songy svou kvalitou poměrně vyrovnané.
Na závěr bych si ještě dovolil pochválit vkusnou grafickou podobu, která se opravdu povedla. Obzvláště se mi líbí to, že Nocturnal Pestilence na přebal zbytečně necpali svoje logo a název alba a nechali tak obraz plně vyniknout, což dělá málo kapel, a já osobně bych upřímně ocenil, kdyby jich bylo víc. Celkově je “Evangelium aeternum” dost sympatický počin, který má nesporné kvality a jasně ukazuje, že Nocturnal Pestilence jsou kapelou, jejíž existence (a hlavně hudba) má smysl, což rozhodně nemohu prohlásit o každém, kdo tu v ČR vydá album.
Země: Velká Británie Žánr: symphonic power metal Datum vydání: 29.3.2013 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. Anstruther’s Dark Prophecy
02. The Unicorn Invasion of Dundee
03. Angus McFife
04. Quest for the Hammer of Glory
05. Magic Dragon
06. Silent Tears of Frozen Princess
07. Amulet of Justice
08. Hail to Crail
09. Beneath Cowdenbeath
10. The Epic Rage of Furious Thunder
Skotská pirátská šalupa Alestorm je hádám většině z vás známa alespoň od slyšení, je to tak? Předpokládám, že ani její šílený kapitán ChristopherBowes vám též není neznámý. Není tomu tak dávno, co na povrch rozbouřených vod metalového moře vybublaly první informace o připravovaném albu jeho nové sranda kapely, která má blíž k suchozemským krysám a hrdinným rytířům, než loupeživým výpravám podél pobřeží – Gloryhammer. Ne, už od začátku tahle družina, jak vystřižená z mnohých sezení dračího doupěte nevypadala normálně, což jen potvrdil klip k songu “AngusMcFife“, a pokud by vám ani to nestačilo, stačí shlédnout příslušný profil na Encyclopaedia Metallum, aby bylo jasné, že prapodivná sebranka kolem Bowese, jenž si pro potřeby kapely nechává přezdívat Zargothrax, Dark Sorcerer of Auchtermuchty, se vážně nebere vážně a epiku hrdinných skutků i vlastní hudby pojímá s takovou nadsázkou, že byste museli být vrcholně tupí, abyste si jí nevšimli. Otázkou ovšem zůstává, zda to pánové nakonec trochu nepřestřelili a na úkor pobavení nenahráli něco, za co by dle středověkých poměrů vyfasovali týden mučení a špalek, nebo jestli i s hromadou nadsázky dokázali nahrát slušné album i po stránce hudební.
Vezmu vznešené příběhy z království Fife pěkně od podlahy. Totiž, od hradního sklepení, kterým se rozléhají první tóny intra, jež je veskrze klasickým soundtrackem k libovolnému fantasy blockbusteru, na který ukážete prstem. A u toho taky zůstane. Už takhle z úvodu si dovolím bez ostychu říct, že “Tales from the Kingdom of Fife” je (téměř) typický pohádkový power/speed metal – naštěstí pro Gloryhammer. První pořádný flák, vyprávějící o invazi jednorožců, “The Unicorn Invasion of Dundee”, proteče zvukovody zcela sám a nejinak je tomu u většiny alba. Deska díky rychlejšímu tempu většiny písní příjemně odsýpá a zbytečně se nezastavuje, ale nebrání se ani šlapavějšímu rytmu, které zběsile neuhání na hřbetu zdatného oře, a výpravnější “Quest for the Hammer of Glory” nebo “Hail to Crail” se poslouchají docela příjemně. Utahanou “z povinnosti zařazenou” baladu “Silent Tears of Frozen Princess” pak považuji za jeden ze slabších momentů alba, pánům se ale nakonec podařilo přestřelit únosnou mez a zvrhnout příjemnou oddychovku v beztvarou nudu pouze jedenkrát, totiž ve velkolepém finále…
Jen samotný název “The Epic Rage of Furious Thunder” dává tušit, že to bude podobná laskomina jako fiktivní snímek “Útok divokých, naprosto neviditelných obřích mimozemšťanů” z jistého nejmenovaného sitcomu, nebo kanadský spektákl “Jesus Christ the Vampire Hunter”. Deseti a půl minutová stopáž je na můj vkus v případě Gloryhammer opravdu moc a nevidím důvod, proč závěr nezkrátit alespoň o čtyři, pět minut, nevypustit předešlou instrumentálku “Beneath Cowdenbeath” a nezpříjemnit tak zážitek z celého alba. Jak se říká, méně je někdy (mnohdy) více a sic o přemrštěnost tu jde až v první řadě a rozhodnutí chrabrých rytířů zcela chápu, má čest a pud sebezáchovy mi nepřipouští, abych s ním souhlasil. Naštěstí pro Gloryhammer, nevalný závěr příliš nemrví dojem z první části alba, která jasně vede. A naštěstí, jak jsem už řekl, se pánové drží v mezích žánru, pročež je navýsost zbytečné hledat něco jiného než typickou stavbu “sloka – refrén – sloka – refrén – …”, tu a tam s mírnými obměnami. Za co si ovšem Bowesova družina vysloužila mé uznání, jsou melodie, mezi nimiž se dá najít pár velice slušných kousků a které docela spolehlivě udržují pozornost. O zvuku se snad netřeba vyjadřovat, jeho produkce se drží na profesionální úrovni, s čitelností z žádného nástrojů není problém a totéž platí pro jejich vyváženost.
Nuž, dost už sklepení a oklepávání základních kamenů. S dovolením bych se přesunul do hodovní síně, kde už na nás u tabule čekají Christopherovi kumpáni. Jestli se nemůžu Bowesovi něco upřít, je to jeho umění vybrat si dobré družiníky. ThomasWinckler je toho příkladem, jeho zpěv lomeno ječák do hudby Gloryhammer sedne jako ulitý a dává hudbě náboj. Barvou hlasu sice není nijak výjimečný, pro potřeby kapely je ovšem naprosto ideální a z jeho projevu je cítit síla mládí. Spíše se nabízí otázka, jaký bude frontman, vydají-li se někdy Gloryhammer dobývat pódia klubů a festivalů [vydají – první koncert proběhne již pozítří – pozn. H.] a zda nebude větším showmanem sám Bowes s jeho klávesami – které na “Tales from the Kingdom of Fife” místy nabývají opravdu prapodivných rozměrů a předpokládám, že bylo účelem, aby jeho sóla připomínala spíše zběsilé sesílání kouzel a klateb, než co jiného. Nesmím opomenout ani svižnou “Magic Dragon“, kde jeho renesanční klávesy odvádí slušný kus práce. Je však trochu škoda, že zbytek kapely je sice dobrý a na profesionální úrovni, ale pokud by hudebně bavil stejně jako vypečená dvojka Bowese a Wincklera a nebál se sem tam objevit s nějakou ujetostí, neváhal bych hodnotit výš. Takhle je celkový výkon kapely jen dobrý – naštěstí tu ale zbytek kapely k něčemu je a klávesy neplní většinu hudební výplně, jako je tomu v některých případech u Sabaton.
Tak, a jsme na nádvoří. Na jedné straně můžete zhlédnout širokou sbírku mučidel a popravčích šmakulád, od prosté klády až po šibenici, na straně druhé pak podium pro vítěze rytířských turnajů. Na které straně skončí naše družina? Těžko říct. Prvotina Gloryhammer je příjemná letní jednohubka, která se dobře poslouchá a fandům power metalu možná vydrží v přehrávačí i déle než dva, tři týdny. Nedá ale nic navíc, proteče jedním uchem tam a druhým se po anglicku vytratí ven, nenutí mne znovu si protočit plackou celou od začátku do konce a nevyzobat jen pár oblíbených kusů. Gloryhammer se podařilo najít dobře stravitelný střed mezi naprostou blbostí a přílišnou vážností, bohužel některé věci jsou jen napůl, nedotáhlé do konce. Ani to, ani ono, prostě nanicovaté nic. A od toho se odvíjí i mé hodnocení, sic uznávám, že žánroví zasvěcenci budou hodnotit výše.
Další názory:
Abych byl zcela upřímný, čekal jsem to mnohem, mnohem horší. Samotný výsledek “Tales from the Kingdom of Fife” je z mého pohledu vlastně až překvapivě poslouchatelný. Sice je to klišé jak stehno a absolutně nezáživné cvičení na téma heroického power metalu, ale svým způsobem je to docela zábavné, což platí zejména o první polovině nahrávky, které bych při dobré náladě možná dal i pěkných sedm bodů. Nicméně s hovadskou baladou “Silent Tears of Frozen Princess” jde album absolutně do kytek, protože ve druhé polovině nahrávky Gloryhammer znějí spíš jako špatná parodie na staré Rhapsody, což je následně korunováno desetiminutovým úletem “The Epic Rage of Furious Thunder”… jako po samotné hudební stránce je ten song jednoznačně nejlepší z druhé poloviny, ale aby opravdu bavil, musel by mít maximálně tak poloviční hrací dobu, protože deset a půl minut je na takovýhle žánr prostě vražda. Songy 1-5 na pomezí 6,5 a 7 bodů, songy 6-10 za 4/10. H.
Co se více méně mainstreamového metalu týče, koncert, jehož průběh se na následujících řádcích pokusím nastínit, byl svou sestavou asi nejpřitažlivější událostí podobného ražení, jaké se Praha ve druhém čtvrtletí letošního roku dočkala. Dvojice symphonic death metalových es Septicflesh a Fleshgod Apocalypse doprovázená bubáky Carach Angren a jakýmisi Descending, to už byl zatraceně dobrý důvod dotáhnout své velectěné pozadí na Chmelnici a dopřát si trochu kultury…
Bohužel, záhy po příchodu začalo být zjevné, že zdaleka ne každý aspekt večera potěší stejně jako vybraný lineup. Platit 650 korun (respektive 590,- v předprodeji) za koncert, který by se i s ohledem na sestavu cenou neměl přehoupnout přes pětistovku, to bych ještě nějak skousnul, ale jen tehdy, pokud by se začátek akce dost hrubě nelišil od údajů jak na vstupence, tak na oficiálních stránkách pořadatele. Tím avizovaným začátkem byla osmá večerní. Já do klubu dorazil ne později než ve 20:15 s vědomím, že pokud prošvihnu kus Descending, tak mi to vadit nebude, jenže když jsem se probil do sálu, na pódiu už vesele řádili v pořadí druzí Carach Angren, na které jsem se upřímně těšil, takže než jsem se stihl začít věnovat kapele, atmosféru v klubu jsem ve spravedlivém rozhořčení obohatil o pár pěkně peprných výrazů na adresu pořadatele. Pardon, ale začít přinejlepším o půl hodiny dříve, to je prostě podraz na fanoušky, kteří se odhodlali ne zrovna malou sumu poctivě zaplatit.
Samotným Carach Angren ovšem čachry v harmonogramu zřejmě moc vrásek nepřidělaly (proč taky) a na vcelku prostorném chmelnickém pódiu ze sebe vydávali velmi působivý výkon. Ačkoli vystupují pouze ve třech lidech, zejména pánové Seregor (kytara/vokál) a Ardek (klávesy) zvládli předvést takové pódiové divadlo, jaké bych do nich opravdu neřekl. Jištěni páně Namtarovou bicí palbou oba působili dojmem, jako by oni sami byli protagonisty svých duchařských historek, nebo je dotyčné přízraky přinejmenším posedly. Podívaná to byla náramná a čistě po stránce nasazení mě Carach Angren skutečně uzemnili, protože taková show se opravdu jen tak nevidí. Proto mě dost zamrzely dvě věci. Zaprvé to byl ne zcela dokonalý zvuk, ve kterém dost úspěšně zanikala většina riffů Seregorovy sedmistrunky a dostatečně čitelná byla jen sóla a podobné pasáže hrané jen přes jednu strunu. Kdo zná hudbu Carach Angren z desky, ten mi jistě potvrdí, že když je tahle kapela mizerně nazvučená, dost snadno se z toho stane obtížně čitelný zmatek, který je pro neznalého člověka jen pramálo přitažlivý. Zřejmě důsledkem toho byla také druhá věc, která vystoupení poněkud srážela – nevalná odezva publika. Občas lidé sice zaburáceli celkem obstojně, ale Carach Angren si za svůj velice dobrý výkon zasloužili určitě větší rámus…
Jelikož tento koncert přivábil velmi solidní množství lidí, už v průběhu setu Carach Angren se v sále udělalo poměrně tropické podnebí, takže hned zkraje přestávky to nohy táhlo k pípě tak nějak automaticky. Místo svlažení hrdla však následovalo další nepříjemné překvapení – netuším proč, ale pípa byla k dispozici pouze jediná a pohled na zdánlivě nekonečnou a hlavně zcela nehybnou frontu dost nesmlouvavě přehodnotil moje (a rozhodně nejen moje) úmysly pro nejbližší minuty, takže mi z nedostatku lepších způsobů zabíjení času nezbylo než se užírat myšlenkami na bordel v harmonogramu, vedro, z nepochopitelných důvodů zavřenou šatnu a to vše za sebevědomě nadsazenou cenu. Bohudík, italští Fleshgod Apocalypse tyto chmury částečně rozptýlili. Co se koncertní image týče, jde o jednu z nejstylovějších kapel, které mě napadají, a už na loňském Metalfestu jsem se přesvědčil, že jim to na pódiu šlape skutečně výborně. A oboje se potvrdilo i v klubovém prostředí Nové Chmelnice.
Fleshgod Apocalypse to do diváků napálili s ohromnou razancí a agresivitou a lidé na to evidentně slyšeli, protože čím déle koncert trval, tím lepší odezvy se kapele dostávalo a v samém závěru byla už vyloženě skvostná. Dlužno ale dodat, že to byla odezva naprosto zasloužená, protože Italové odehráli nesmírně intenzivní vystoupení a nad jejich sehraností a pohybovou synchronizovaností jsem musel vskutku uznale pokývat hlavou. Snad jediné, čím jsem si nebyl úplně jistý, to byl pro kapelu typický čistý vokál basáka Paola Rossiho. Občas mi přišlo, že mu to trochu neladí a některé čisté party šly z playbacku, což se Paolo ani nesnažil maskovat. Možná mu ale křivdím, protože od Fleshgod Apocalypse jakž takž znám akorát jejich poslední desku, takže to, co se mi zdálo drobátko falešné, bylo možná docela přesné, a ten playback třeba hrál proto, že to ani nebyly Paolovy party, takže čert ví. Ani Fleshgod Apocalypse neměli úplně vypiplaný zvuk, ale poslouchat to šlo bez větších problémů, takže po i po téhle stránce nakonec spokojenost. Realitou tak či onak zůstává, že Fleshgod Apocalypse potvrdili to, co jde poslední dobou vypozorovat z většiny dění okolo nich – mají ohromně našlápnuto, jsou si toho velmi dobře vědomi, snaží se z toho vytřískat co nejvíc a tlačí to vší silou a vášní, co jich jen mají. A to se pak nelze divit, že předvádí jeden skvělý koncert za druhým…
Jen co Fleshgod Apocalypse za hromového jásotu definitivně opustili scénu a vyloučili tak možnost přídavku, pódium začalo nabírat podobu, která dávala vědět, že tentokrát už je na řadě headliner. Řečtí Septicflesh se v posledních dvou letech vyhřívají na vrcholu zájmu a jejich stále aktuální klenot “The Great Mass” táhne, takže jsem poslední přestávku večera přemítal především o tom, jestli trochu pozmění setlist a dají prostor i starším albům a ne jen povinné dvojici “Anubis” a “Persepolis” z desky “Communion”. S čerstvým pivem z konečně zprovozněné pípy to ale bylo poměrně pohodové rozjímání a v okamžiku, kdy světla potemněla a sálem se začal ozývat nadšený lomoz doprovázející intro skladby “The Vampire from Nazareth”, nezbylo po něm nic než upřímné těšení na klubový výkon Septicflesh, kteří předcházejí úctyhodné zvěsti. Netrvalo dlouho a musel jsem oněm zvěstem dát za pravdu, protože co se během nějakých dvou tří skladeb srovnal zvuk (od té doby naprosto brilantní), Septicflesh si mě velmi rychle obtočili okolo prstu.
Setlist Septicflesh:
01. The Vampire from Nazareth
02. Communion
03. A Great Mass of Death
04. Virtues of the Beast
05. Unbeliever
06. Pyramid God
07. Lovecraft’s Death
08. Oceans of Grey
09. We, the Gods
10. Persepolis
– – – – –
11. Anubis
12. Five-Pointed Star
Naživo sice až tak nevynikaly všechny jemné nuance studiových desek, ale o to brutálnější to byl zážitek a samotné hudbě to na působivosti nic neubralo. Navíc došlo hned na dvě skladby ze “Sumerian Daemons” a zástupců “Communion” se také urodilo mnohem více než v posledních dvou festivalových setech, které Septicflesh v České republice odehráli, což velmi zásadně přispělo ke svěžesti a variabilitě celého vystoupení a tedy i spokojenosti z něj. Co se týče způsobu vystupování kapely, na tomto poli se suverénně nejvíc prosadili dva mužové. Bubeník Fotis Bernado si získal publikum během svého krátkého sóla a jakkoli podobné samoúčelné instrumentální onanie opravdu nemám rád, v tomto případě jsem musel i já smeknout a z plna hrdla si zařvat, protože sympaťák za bicími předvedl takovou palbu, ze které přecházely zraky. Po dobu celého vystoupení ale zcela oprávněně strhával pozornost frontman Seth, jehož způsob hry na basu je naprosto jedinečný a sám Seth poutá zraky přihlížejících už jen svým působivým zjevem. Jakkoli jsem si z předchozích vystoupení odnesl dojem, že je frontman vůči publiku trochu odtažitý, tentokrát mě přesvědčil, že to byl opravdu jen dojem, protože v pauzách mezi skladbami působil vyloženě sympaticky, uvolněně a s publikem komunikoval nesmírně civilně, což se nevidí úplně často. No a s přihlédnutím k vokálnímu infernu a šílenému nasazení, jaké předváděl mimo pauzy musím před tímhle všestranným umělcem opravdu smeknout.
Čím déle vystoupení Septicflesh trvalo, tím lepší mi přišlo a během závěrečného přídavku už šlo rozhodně o vynikající koncert, ve který jsem potají doufal. A když Řekové dohráli, měl jsem jasno – ze třech jejich vystoupení, které jsem zatím viděl, bylo tohle suverénně nejlepší a k absolutní dokonalosti mu chyběly snad jen dvě věci – umělý kouř, který by už tak dost vydatnou atmosféru bezpochyby jedině umocnil, a potom méně experimentální nasvícení. Vůči světlům namířeným na pódium nemám nic, ale dvojstup barevných reflektorů namířených na hlavy publika bych si rozhodně odpustit dovedl, a to z velmi prostého důvodu – nemám sebemenší potřebu koukat na osvětlený dav, který mi i normálně překáží ve výhledu, a v tomhle případě navíc odvádí pozornost od dění na pódiu, což se do výsledného zážitku rozhodně promítá. Pokud mě paměť nešálí, s ničím podobným jsem se jinde nesetkal a upřímně doufám, že už nesetkám. Naštěstí Septicflesh odvedli tak dobrou práci, že jí ani taková záležitost nepodrazila nohy, a když odezněly poslední tóny, přese všechnu mizérii, kterou tento koncert z nehudebního hlediska trpěl (a na kterou jsem si zde náležitě postěžoval), jsem odcházel spokojený, protože všechny tři kapely, které jsem toho večera měl tu čest vidět, ze sebe vydaly opravdu hodně a výsledek podle toho také vypadal.
Země: Rakousko Žánr: symphonic power metal Datum vydání: 22.3.2013 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. Wings of Madness
02. The Art of War
03. Shining Oasis
04. For Freedom’s Sake
05. Age of Glory
06. The Matricide
07. Symphony for the Quiet
08. Tannenberg
09. Legacy of Tudors
10. Royal Pain
Je sice pravda, že power metalový žánr již delší dobu nesleduji natolik, abych mohl odpovědně tvrdit, která kapela z toho ohromného množství takových, co se dlouhodobě nevyhřívají na vrcholu zájmu veřejnosti, je menší nebo větší, ale i tak se snad nepletu, když prohlásím, že rakouští Serenity rozhodně alespoň stran popularity přinejlepším tak do třetí ligy. Nicméně byli to právě oni, co mě nějaký ten roček nazpět velmi příjemně překvapili svým perfektním koncertem, takže jsem se výjimečně ani trochu nekroutil, když mi do klína spadla recenze na jejich novinku “War of Ages”, se kterou Serenity vyrukovali ke konci března.
Nechci si tu teď hrát na erudovaného znalce všeho, co se kdy okolo Serenity ochomýtlo, protože to ani zdaleka není pravda, ale pár změn, které se od posledně v souvislosti s kapelou udály, by se zasloužilo uvést hned zkraje, takže tak činím. V první řadě se k sestavě kapely přidala krapet rachitická Francouzka Clémentine Delauney, která si se Serenity zazpívala už na onom turné, o kterém jsem psal výše. O co však dotyčná dívčina zůstala sudičkami ochuzena na poli zdravých tělesných proporcí, to se jí vrátilo v hlase a soudě podle materiálu, který nazpívala pro “War of Ages”, je tato mladá dáma pro kapelu nejen vítanou, ale hlavně užitečnou posilou. V druhých hlasech to není až tak poznat, ale když zpívá sama, její hlasový potenciál vyniká naplno. Vokál je to barvou příjemný, intonací precizní, disponuje sympatickým rozsahem a navíc se perfektně hodí k hlasovému projevu tradičně skvělého Georga Neuhausera, který patří k těm nemnoha power metalovým zpěvákům, kteří nezpívají jako kastráti nebo teplouši. První a nejzásadnější změna byla tedy výhradně ku prospěchu věci, protože vokální stránka alba je skutečně vynikající – o tom žádná.
Změna druhá je doslova kosmetického charakteru. Mám tím na mysli přebal, který pod rukama všestranného umělce Setha z řeckých Septicflesh nabral velmi důstojnou podobu a proti artworku předchozí desky “Death & Legacy” jde o úplně jiný level. Řeči o artworku desky však nejsou tak samoúčelné, jak by se mohlo zdát. Ať už se totiž líbí nebo ne, lze mu jen těžko upřít jistou aristokratickou auru, nebo chcete-li vizuální jazyk, evokující vrcholnou estetiku přelomu 18. a 19. století. A tahle atmosféra vysokých aristokratických intrik se se vším jejích leskem i rzí se projevuje i v samotné hudbě. Nevím, jestli to není jen placebo efekt konceptu, který sleduje strasti monarchů a dalších významných osobností napříč historií, každopádně to tam slyším a dělá to dobrotu – už jenom proto, že texty nepojednávají o žádných blonďatých rytířích s velkými meči (dobře, Alexandr Veliký je tady trochu výjimka), takže ta vrozená power metalová epičnost tady nepůsobí ani tak jako klišé, jako spíš vhodné vyjádření příběhů jednotlivých skladeb.
A když už tu padlo slovo o power metalové epičnosti, slušelo by se dodat, že “War of Ages” je power metal jak noha a jako k takovému je k němu třeba přistupovat. V tomto případě doporučuji směle ignorovat různé zvěsti o progresivních prvcích, které se ve spojitosti se Serenity po internetu šíří, protože minimálně na “War of Ages” jsem žádné nenašel. Tím však nechci naznačovat, že by šlo o primitivní muziku, protože i přes značnou přímočarost je to materiál propracovaný. Děje se tak sice v rámci žánrových standardů, ale popravdě se nemohu rozvzpomenout, kdy naposled jsem měl tu čest s po všech směrech tradičním power metalem, který by však byl proveden s takovou grácií. V podstatě všechny dílky skládačky zde zapadají na svoje místo, deska více méně postrádá vyloženě hluchá místa a místo toho je plná muziky, u které si sice řeknete něco jako “Vždyť je to vlastně úplně obyčejnej power”, ale vzápětí asi dodáte “Jo, ale sakra dobře udělanej!”
Jak jsem již podotkl, “War of Ages” je velmi přímočará deska a většina skladeb se drží jednoho receptu. Mimo tento standard asi nejvíce vyčnívají skladby “For Freedom’s Sake”, což je tak nějak povinná srdcervoucí romantika, a “Symphony for the Quiet”, která se ve svém valčíkovém rytmu až překvapivě blíží představě fatality, jíž skladby se “symphony” v názvu obvykle evokují. Jinak ale jde o šlapavé a chytlavé skladby, které buď fungují výborně, nebo o něco hůř. Z těch, co mě až tak nezaujaly, si dovolím jmenovat především již zmíněnou “For Freedom’s Sake”, ale dlužno dodat, že na poměry takových – odpusťte mi ten výraz – uchcávaček je zrovna tahle ještě poměrně slušná a ani nepůsobí kdovíjak závažné střevní potíže. Pak jsou tu songy jako “Age of Glory” nebo “Royal Pain”, které nejsou zlé, ale proti vrcholům alba jim něco chybí – zejména promyšlenější melodie. A samotné vrcholy? Mezi ně bych zařadil klipovku “Wings of Madness”, orientálně laděnou “Shining Oasis” a závěrečnou dvojici “Tannenberg” a “Legacy of Tudors”, což jsou všechno vynikající songy a jen co jsem si na album trochu zvykl, tyto čtyři se mi ani na moment neomrzely.
Zdá se tedy, že máme co do činění s opravdu podařenou deskou, která sice má svoje mouchy, ale není jich moc a nejsou ani nijak zvlášť macaté. A já si za tímto tvrzením stojím i při pohledu na páně šéfredaktorovo hodnocení, protože si nemohu pomoct, ale “War of Ages” se mi vážně líbí. To si v současné době dovolím prohlásit jen o nemnoha power metalových deskách, takže se nabízí několik možností, proč jsem k tomuto názoru dospěl. Je možné, že jsem řadu poslechů absolvoval výhradně pod vlivem látek pozměňujících vědomí. Také je možné, že mě Serenity opili rohlíkem a já jim to prostě sežral i s navijákem. No a pak je tu nepatrná možnost, že je “War of Ages” opravdu velmi dobrá žánrová deska, a to je přesně důvod, se kterým se ztotožňuji. Je jasné, že po umělecké stránce srovnávat poslední dílko Serenity s opusy avantgardního black metalu je naprosto bezpředmětné, takže srovnávat nebudu a bez bázně a hany vysázím na stůl rovných sedm a půl. Když už klasický power metal, ať to zní aspoň takhle.
Další názory:
Ze všech stran jsem pořád slyšel, jak je “War of Ages” skvělé album, a snad nejhorší hodnocení, které mi někdo řekl, bylo, že to je “v pohodě”. Moc se mi tomu sice věřit nechtělo, ale postupně jsem si i začal říkat, že jsem možná až přespříliš skeptický a docela jsem začal být zvědavý, nicméně samotný výsledek je z mého pohledu natolik nepovedený, že mě i při takovéto konstelaci ještě dokázal zklamat. Samozřejmě, nikomu neberu, pokud se mu novinka Serenity líbí, ale já osobně si nemohu pomoct a neslyším v tom nic jiného než přeprodukovanou power metalovou nudu. Místy se sice Serenity snaží budit dojem, že by v jejich muzice mělo být něco víc, ale z mého pohledu je to snaha poměrně nepřesvědčivá, protože sebevětším nánosem kláves umění prostě neuděláte. Když si dám dohromady bezzubý materiál (trochu solidnější momenty bych za celou desku spočítal na prstech jedné ruky) a zvuk naleštěnější než psí kulky, tak na mě “War of Ages” prostě nemůže působit jinak než jako další nudný fabrikát současného metalového mainstreamu, což jen trochu náročnějšímu posluchači, za něhož se při vší skromnosti považuji, nemá vůbec co říct. “Vrcholem” alba je pak neskutečně, ale opravdu neskutečně debilní blábol v podobě balady “For Freedom’s Sake”, z níž je mi zcela upřímně blivno. Mně osobně tohle stačilo, jdu zas o dům dál a na adresu “War of Ages” se už (doufám!) nikdy v životě nevrátím. H.
Země: Německo Žánr: symphonic power metal Datum vydání: 29.3.2013 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Spectres
02. The Watchmaker’s Dream
03. Black Orchid
04. Where Clock Hands Freeze
05. Sleepwalking
06. Savior in the Clockwork
07. Invoke the Machine
08. What’s Left on Me
09. Dweller in a Dream
10. The Great Mystery
Tak nám vyšla nová Avantasia. Projekt, který měl pravděpodobně skončit už někdy před deseti lety (dobře, před pěti), vedený veleznámým Tobiasem Sammetem (Edguy). První dvě alba, která jsou stará právě něco málo přes jednu dekádu, vzbudila tenkrát v mořích power metalových fanoušků tak trochu pozdvižení, když dodala svěží vítr do plachet jejich tehdy drobet vyčpělému stylu. Spousta zajímavých tváří na pozicích zpívajících hostů, výborné kompozice a zajímavé texty skupinu rychle zviditelnily v očích posluchačů i kritiky.
Poté se Avantasia na několik let zcela odmlčela a v roce 2008 přišla s velkou slávou se třetím albem “The Scarecrow”, kterému se dostalo veskrze pozitivního přijetí, ale už tehdy někteří zlí jazykové tvrdili, že k žádnému comebacku vůbec nemělo docházet. Potud zatím téměř vše v naprostém pořádku. Samotný “Strašák” nebyl podle mého názoru vůbec špatný a vlastně jej na svém žebříčku oblíbenosti v rámci kapely řadím na nejvyšší příčku. O dva roky později vycházejí ve stejný den hned dvě nové kulaté placičky pojmenované “The Wicked Symphony” a “Angel of Babylon”. Už zde bylo poměrně jasné, že se projekt ocitá trochu na tenkém ledě a nápadně se začíná podobat Tobiho domovskému projektu Edguy, který před třemi lety také zrovna nezářil a trpěl trochu uměleckým útlumem (což se mu vlastně docela úspěšně daří držet dodnes).
“The Mystery of Time” je, pokud tedy umím dobře počítat, již šestým zásekem v historii velké Avantasie a zcela subjektivně musím hned zde v úvodu zmínit, že mě nijak zvlášť nenadchl. Jasně, všechno je opět zabaleno do zářivého pozlátka v podobě mysticky vyznívajícího obalu, hromadou úžasných hostů a trochu patetickou velkolepostí, kterou je Tobias v poslední době hodně poznamenám (zda je to dobře, nechť posoudí jiní), ale podle mě tomu tak trochu chybí duše a nějaká jasná celistvost, kterou jednoznačně nabourává klipovka “Sleepwalking”, umístěná nadmíru strategicky přesně doprostřed tracklistu. Ona píseň není úplně špatná (nemá k tomu ale ani moc daleko a pokud jste spíše na rychlejší a dynamičtější pojetí metalu, tomuhle se raději vyhněte obloukem), ale do celkové koncepce alba absolutně nezapadá. Prostě tvoří takový nepřirozený předěl a působí tak neuvěřitelně nepatřičně. Další věc, která mi hodně vadí, je, že i po nějakých deseti důkladných posleších nové fošny si zpětně nejsem schopen vybavit cokoliv zajímavého nebo výrazně inovativního, což se mi u starších předchůdců (až na kombo z roku 2010) nestávalo. A nějaký vyložený wow moment? Vůbec nic, takže nevím, zda je chyba čistě na mé straně, či je něco shnihlého u našich západních sousedů.
Z hlediska instrumentálního a samotné kvality nahrávky však není vůbec co vytknout. Tradičně je zvuk perfektní a všemu je dobře rozumět. Jen mi občas přišlo, že kytara Saschy Paetha trochu zaniká pod náporem ostatních zvukových elementů. Místy jsou aranže formované opravdu epicky a vytváří tedy dojem monumentálního díla, ale po pěti studiovkách už se asi nedá mluvit o něčem výjimečném. Tobi se snaží, ale už jsme jej slyšeli i v lepší formě. Na tomto místě se sluší vypíchnout i několik významných hostů, které si principál Sammet do svého cirkusu dovolil pozval. Většinou se jedná o pololegendární ikony kovové hudby: Biff Byford (Saxon), Michael Kiske (Helloween), Bob Catley (Magnum) nebo třeba Joe Lynn Turner (ex-Rainbow).
Když už jsme tracklist nakousli pomaličkou “Sleepwalking”, můžeme se vrhnout i na zbytek skladeb. Úvod obstarává “Spectres”, která se může pyšnit celkem nezáživnou ústřední melodií a plní tak pouze roli nezajímavého předskokana (ne, že by byl zbytek o tolik lepší). Následující “The Watchmaker’s Dream” (a vlastně i čtvrtá “Where Clock Hands Freeze”) se zdá býti o něco lepším kouskem, ale něco podobného jsme slyšeli už nesčetněkrát. “Black Orchid” je jednou ze dvou skladeb na “The Mystery of Time”, které za něco stojí a z velké části za to může spoluúčast pana Biffa Byforda z anglických Saxon. Přelomovou “Sleepwalking” jsme již zmínili, následuje “Savior in the Clockwork”, desetiminutový kolos s vynikajícím kytarovým sólem v druhé půli. “Invoke the Machine” a “What’s Left on Me” jsou spíše podprůměrnou snahou o kopírování sebe sama. “Dweller in a Dream” není špatná a jestli se mi na nové desce opravdu něco líbilo, je to poslední kousek – “The Great Mystery”. Sice dlouhé, ale poměrně příjemné.
Nevím, mám z “The Mystery of Time” rozporuplné pocity. Na jednu stranu technická dokonalost, na stranu druhou nezáživný power metal střihu Edguy posledních let. Čiročirý průměr a hodně slabý derivát předchozích desek. Místy jsem se musel nutit, abych u poslechu vydržel a nepustil si raději něco zábavnějšího. Avantasia je opravdu projektem, který měl skončit v dobách své největší slávy.
Další názory:
Jestli se dala Avantasia v období prvních alb považovat za projekt, který měl – v rámci svého žánru – smysl co do té hudební stránky věci, nyní tomu tak rozhodně není a z kapely se stala dojná kráva, která úspěšně tahá penízky z kapes melodií-chtivých posluchačů. “The Mystery of Time” je jednoduše produkt, hudba, která se neposlouchá, ale jen konzumuje. Ono jako poslouchat se to dá, to samozřejmě netvrdím, že by se nedalo, album člověka vesměs neurazí (pokud to tedy někdo nebere tak, že to uráží jeho inteligenci a hudební apetit), nicméně zůstává otázkou, zdali vůbec existuje nějaký důvod si to pustit, když se jedná jen o vyleštěnou sterilní nudu bez sebemenšího náznaku čehokoliv, co by vás aspoň trochu zvedlo ze židle, nebo naopak zarazilo do křesla, že byste se pohnout nemohli – nic takového tam není. Label se sice dlouhodobě snaží okolo kapely vytvořit jakýsi pocit, že se jedná o cosi výjimečného, ale jsou to jen kecy, jelikož Avantasia tak, jak se prezentuje na “The Mystery of Time”, je jen obyčejná power metalová odrhovačka. Z mého pohledu je podobné album prostě ztráta času. Jediný trochu světlý bod vidím v “Black Orchid”, ale že by to byl nějaký skvost, to se taky tvrdit nedá… H.
Nepřekvapivá. Copak se na novou Avantasii dá říct něco jiného, když hned po prvním poslechu na mě nepůsobila jinak, než jako odvar předešlých alb? Tobias Sammet by se na to měl na pár roků vykašlat a načerpat novou tvůrčí sílu, protože dokud se bude snažit přijít každý rok střídavě s alby Edguy a Avantasie, tak to logicky nemůže vést nikam jinam, než že se zakope v průměru power metalové tvorby, ke které má už nějaký ten rok nebezpečně blízko. Navíc se mu obě působiště začínají stylově prolínat, až mezi nimi zůstane rozdíl pouze v množství hostů, který je na novince celkem pestrý. “The Mystery of Time” se oproti minulejšku posunulo k lepšímu snad jen v technické oblasti, protože zvuk je tak precizní, že už to snad ani víc nejde. Škoda nevyužitého potenciálu živého orchestru, který byl použit. Ten by si zasloužil daleko rozmáchlejší plochy, ve kterých by naplno vynikl. Jedním z několika světlých bodů pro mě byl Michael Kiske, který v klasické speedové “Where Clock Hands Freeze” samozřejmě nezklamal. Úvodní “Spectres” taky není špatná a spletenec kytar a orchestru se v této skladbě povedl na výbornou. Kupodivu se mi zalíbila i “Invoke the Machine”, která jakožto ochutnávka vůbec nešlapala a nakonec se z ní vyklubala jedna z nejlepších písní desky. Na vrcholu se pak utábořila “Savior in the Clockwork” se skvělou vokální linkou všech zúčastněných zpěváků, u které mi vůbec nevadí dlouhá stopáž, které jsem se obával, což už se ale nedá říct o poslední skladbě, protože utahanou titulku si Sammet mohl klidně odpustit. Nudnější věc z rukávu totiž už dlouho nevysypal. Když si vezmu poslední tři desky Avantasie, tak dohromady by z nich byla jedna nadupaná, skvělá deska. Ale takhle? Škoda další nevyužité šance, takže za mě jen pět bodů, přičemž jeden bodík dávám navrch za nádherný obal Rodneyho Matthewse. Kaša
