Italští Riul Doamnei mohu dát za příklad jedné z nejpočetnějších množin, co se jich jen mezi metalovými kapelami nachází. Hrají přes deset let, mají na kontě několik slušných nahrávek, ale nikdy to nedotáhli tak daleko, že by jejich jméno bylo povědomé alespoň průměrně širokému okruhu posluchačů. Co naplat, tak už to někdy chodí, ale už jen proto doufám, že tato recenze pomůže fanouškovskou základnu Riul Doamnei rozšit alespoň o pár jednotlivců. Aktuální EP “A Christmas Carol” k tomu totiž zavdává celkem racionální důvod. Nevěříte? Tak poslechněte. Anebo radši nejdříve čtěte dál…
A začneme pěkně pomaličku, tedy lehkým nástinem výsledků snažení, které letos Riul Doamnei provozují už čtrnáctým rokem. Jejich hudba se celkem spolehlivě skryje pod širokou hlavičku black metalu s tím, že se jedná o jeho ponejvíce melodickou a symfonickou odnož. Jakkoli ale mají propagační materiály tendenci zveličovat a přehánět, ty které doprovázejí “A Christmas Carol” mají rozhodně pravdu v tom, že se v hudbě Riul Doamnei projevuje řada dalších vlivů, nad kterými by si ortodoxní black metalista dost možná jen zlostně odplivl. Tím mám sice na mysli především lehounký odér thrash metalu, ale co by mělo na našeho modelového black metalistu dozajista hrozivější efekt než takový rouhačský žánr, to je samotný námět, jehož neobvyklost dost pravděpodobně neunikla ani oku čtenáře tohoto pamfletu. Black metal hrající muzikant, který nazve svoje dílko vánoční koledou, to přeci nemůže mít v hlavě v pořádku! A nebo snad ano? Věřte nebo ne, “A Christmas Carol” je vskutku příkladem druhé možnosti. Na první pohled totální zhovadilost totiž staví na základech položených samotným Charlesem Dickensem, který nějakých 170 nazpět vydal stejnojmennou povídku. A pokud těm sečtělejším nesvitlo již dříve, teď už dost určitě tuší, s čím máme tu čest. Jedná se o poctivou viktoriánskou duchařinu, která se přes své veskrze křesťanské jádro ke zpracování v black metalovém duchu tak nějak sama nabízí.
Není však moc náročné si spočítat, že jakkoli je toto téma lákavé a zajímavé, dost snadno by se mohlo stát, že by si na něm troufalý umělec mohl pěkně vylámat zuby. Dobrou zprávou potom je, že se Riul Doamnei s tímto úkolem poprali se ctí a z pomyslného duelu rozhodně neodchází jako poražení. Jejich podání čítankové klasiky totiž posluchači dost věrně zprostředkovává mystickou atmosféru, s jakou operuje předloha, a během poslechu dostává představa čtyřmi duchy pronásledovaného lotra velmi hmatatelné obrysy. Vedle samotné hudby tomu nemálo napomáhá členění jediné šestatřicetiminutové skladby do pomyslných kapitol, díky kterému “Christmas Carrol” postupuje kupředu velmi podobným tempem jako kniha a je doprovázena podobným napětím, které asi pociťuje potenciální čtenář. Škoda jen že čtené repliky (osobně bych si přisadil, že jsou převzaty z originálního znění povídky) trochu trpí sice nepříliš výrazným, ale přesto snadno identifikovatelným italským přízvukem.
Samotná hudba je pak skutečně povedená. Sice nemohu popřít, že některé momenty jsou trochu zbytečně hluché, ale není jich mnoho, nejde o nic zásadního a navíc jim tvoří protiváhu takové momenty, které se naopak nebojím označit za opravdu parádní. Vysoká měřítka snese rovněž vokální projev pěvce Federica, který si se zdařilou instrumentální stránkou věci v ničem nezadá. Stejně tak nevelký příspěvek, pod nímž je podepsaná hostující zpěvačka Cadaveria ze stejnojmenné italské kapely, rozhodně stojí za ohlédnutí a v tomto ohledu mě napadá, že jestli mi Federico svým vokálem místy dost připomíná některé Shagrathovy polohy, Cadaveria by si to mohla z fleku střihnout záskok za Agnete Kjølsrud (Djerv), která se shodou náhod mihla na poslední desce Dimmu Borgir. A když o tom tak přemýšlím, ono to z určitého úhlu pohledu není některým pasážím “Gateways” až tak nepodobné…
Abych ale vyvrátil případné dojmy některých škarohlídů, “A Christmas Carol” rozhodně není žádnou kopírkou Dimmu Borgir, ty dílčí podobnosti jsem vypíchl jen jako zajímavost a nakonec mám za to, že když bych měl srovnávat poslední počiny Riul Doamnei a Dimmu Borgir, Italové by nejspíš urvali vítězství. A není se čemu divit. “A Christmas Carol” je dílo vskutku povedené, po kompoziční stránce vyzrálé, a i když asi nejde mluvit o pilíři žánru, Riul Doamnei s ním ukazují, že jsou schopni tvořit velmi kvalitní a navíc poměrně originální muziku, s jakou člověk nepřichází do styku dnes a denně. Kdyby byl Charles Dickens naživu, věřím že by toto dílko bez váhání zaštítil…
Další názory:
Italové Riul Doamnei mě docela zaujali už se svou předcházející deskou “Fatima”, jež nabídla poměrně nápaditý symfonický black metal, který rozhodně nenudil. Aktuální EP “A Christmas Carol”, nabízející jednu skladbu o délce na půl cesty mezi půl a tři čtvrtě hodinou, ovšem na první pohled vypadá ještě mnohem více ambiciózně. Ono co si budeme povídat, pohybovat v takových obludných délkách bývá docela o hubu a dost často si ten, kdo to zkouší, pořádně nabije, a také styl Riul Doamnei, v němž jsou takto dlouhé věci velice neobvyklé, rozhodně nepřidává na očekávání nějakého opusu. O to více je ovšem potěšující, že se Italům podařilo hrací dobu opravdu ukočírovat a přicházet se zajímavými nápady takřka po celou hrací dobu neustále se vyvíjející kompozice. Výsledek je tedy i přes poněkud náročnější vstřebávání vskutku zábavný a zároveň tím potvrzuje to, co jsem tak nějak nesměle tušil už po poslechu “Fatima”, a sice že v téhle kapele dřímá opravdu nemalý potenciál. Tím pádem se z Riul Doamnei pomalu, ale jistě stává tajný tip pro milovníky kvalitního symfonického black metalu. Jediné, co mi na “A Christmas Carol” vadí, je hodně, vážně hodně nepovedená obálka, ačkoliv chápu, co s ní skupina chtěla říct – až člověk nevěří, že se pod takovým paskvilem skrývá tak dobrá muzika… H.
Žižkovský klub Matrix je pro metalového fanouška relativně zavedeným podnikem a já osobně už ani nevím, kolika koncertů jsem se v jeho útrobách zúčastnil. Přesto (nebo snad právě proto?) mě zjištění, že se pražská zastávka turné Luca Turilli’s Rhapsody a dalších kapel uskuteční právě tam, dost překvapilo, neboť jsem si byl dobře vědom nevelkých rozměrů sálu i specifického uspořádání nosných sloupů, které zde vystupujícím vícečlenným hudebním formacím dost ztrpčuje život. Byl jsem tedy náramně zvědavý, jestli se s reáliemi Matrixu čtveřice vystupujících kapel nějak obstojně vypořádá, nebo jestli moje obavy dojdou naplnění…
První kapelou večera byli Italové Vexillium, o kterých jsem předem neslyšel ani zbla. Bohužel, soudy si netroufám vynášet ani teď, neboť naprostou většinu jejich setu jsem strávil částečně na cestě a částečně v nekonečné frontě na šatnu. Soudě podle poslední skladby si ale takový normální heavy power metal v podání Vexillium našel své publikum a relativně početný hlouček příchozích kapele vytvořil vcelku solidní odezvu. První plnohodnotnou kapelou večera se tak pro mě stali v pořadí druzí Němci Orden Ogan, a myslím, že se nespletu, když prohlásím, že odvedli velmi slušný výkon. Když se srovnal zvuk a jejich epický power metal trochu ubral ze zběsilého tempa, poslouchat se to dalo naprosto bez problému a zpívající kytarista Sebastian Levermann nejenže pěl opravdu solidně, ale také se ukázal jako vynikající frontman a svými hláškami přítomné náramně bavil, mě nevyjímaje. Proti původním předpokladům jsem vzal na milost dokonce i kostýmy, ve kterých Orden Ogan vystupovali, neboť zjevná nadsázka se projevila evidentně i při jejich navrhování (ramenní pancíř z uříznutého kusu pneumatiky? stylové!), a celou třičtvrtěhodinu, kterou měli Orden Ogan vyhrazenou, jsem si opravdu užil. Jestli bych si to doma pustil, to nevím, ale v živém provedení má tahle kapela rozhodně co říct. Jasná volba na letní festivaly!
Vexillium ani Orden Ogan jsem předem neznal, zato kapela následující se mi v paměti usadila na můj vkus až moc. Nemám na mysli nikoho jiného než německé Freedom Call a jejich blond rytíře v zářivé zbroji, sedlající růžové jednorožce z cukrové vaty, to vše a ještě mnohem víc převedené do not a nazvané happy metalem. Že k tomuto obskurnímu hudebnímu uskupení chovám nepříliš vřelé emoce, je tedy celkem zřejmé, ale teď k samotnému koncertu. Na Freedom Call bylo toho večera poprvé opravdu narváno (dokonce bych přísahal, že vůbec nejvíc za celý večer) a lidé předváděli odezvu, kterou bych se nebál označit za naprosto skvostnou. Opravdu, takhle by to mělo vypadat na každém dobrém koncertě. Na kolik si to ale kapela zasloužila, to je trochu sporné. Na jednu stranu všichni zúčastnění předvedli opravdu velice dobrý výkon, kterému asi z objektivního hlediska nemám co vytknout. Na druhou stranu se i v živém provedení naplno projevilo to, co na Freedom Call z duše nenávidím. Celé to bylo neuvěřitelně infantilní, roztomile pitomoučké, naprosto neškodné, a to vše opravdu neskutečnou měrou. Už na místě mě napadl příměr k dětské oslavě pro horních deset tisíc, kde si rodičové pozvou nějakou tralala kapelu a harantům z toho svítí očička a trsají jak pominutí, i když je to opravdu šílená a prvoplánová hovadina typu Maxim Turbulenc. A přesně takhle to vypadalo i v Matrixu – formálně všechno skvělé, ale mně se hned několikrát obrátil žaludek z toho, jak to bylo všechno uměle rozjásané a kdovíco ještě. Chris Bay sice svými nekonečnými proslovy znatelně omezil počet skladeb, na které ve finále došlo, ale ne, že by to byla nějaká výhra, protože i ty jeho řeči jako by vypadly z nějaké dětské knížky. Lidi na to ale neuvěřitelně zabírali, takže to byl asi hodně dobrý koncert. Příště si ho ale odpustím, mohlo by se totiž snadno přihodit, že to se mnou šlehne…
Jakkoli jsem Rhapsody nikdy moc nevedl v patrnosti, po cukrovém klystýru v podání Freedom Call jsem na jejich sice trochu kýčovitou, ale pořád vcelku poslouchatelnou muziku čekal jak na smilování boží. A nakonec to věru nebylo špatné. V páně Turilliho verzi kapely to muzikantům evidentně funguje na výbornou a na pódiu to podle toho vypadalo. Samotný kapelník a kytarový mág Luca Turilli do svého výstupu dával opravdu spoustu energie a nebýt jeho příšerného účesu, byl by na něj docela fajn pohled. O něco rozvážněji, ale neméně zaujatě působil basák Patrice Guers a solidní výkon odvedl i zpěvák Alessandro Conti. Tedy solidní, kdybych měl hodnotit jen samotný zpěv, tak ten byl fenomenální a oproti dost otřesnému Fabiovi Lionemu, který mě na Masters of Rock 2011 svým výkonem vyhnal z areálu, to byla úplně jiná liga. Vše zmíněné pak vkusně dokreslovala dvojice dam – půvabná zpěvačka Sassy Bernert a mně neznámá tanečnice. První si s Alessandrem vystřihla několik pěkných duetů, druhá pak potěšila oko příchozích dvěma působivými pohybovými kreacemi, které celek velmi příjemně ozvláštnily. Co se zvuku týče, dovedl bych si představit o něco hlasitější kytaru (nebo spíš kytary, jenže pokud jsem si dobře všiml, Dominique Leurquin se na pódiu neukázal, takže asi zůstanu u singuláru), ale nebylo to nic, k čemu bych měl nějaké zásadní výhrady.
Skoro to tedy vypadá, že se Luca Turilli’s Rhapsody podařilo odehrát opravdu dobrý koncert, a co se výkonu kapely (a ostatně i publika) týče, opravdu to tak bylo. Došlo ovšem na to, čeho jsem se obával, a celé vystoupení dost zásadním způsobem utrpělo zcela nevhodně vybraným místem konání. Koncept koncertu byl nastaven tak, že střed pódia byl co nejvolnější, aby se na zeď za ním mohly promítat obrazové podklady k vystoupení. To však odsunulo bubeníka s klávesákem na samé kraje pódia, takže nebyli za zmíněnými sloupy a závěsnými reproduktory vůbec vidět, a je dost dobře možné, že se podobným způsobem ztratil i druhý kytarista, o kterém jsem již mluvil. Kvůli nízkému stropu byl projektor umístěn na stojanu a tedy jen kousek nad hladinou davu, takže svítil muzikantům přímo do očí, což muselo být všelijaké, ale určitě ne příjemné. Krom toho je v Matrixu dost nízko i samotné pódium, takže při velmi početné návštěvě nebylo přes hlavy davu na muzikanty moc vidět. Zkrátka a jednoduše, Matrix je skvělý klub pro menší akce, ale nechat v něm zahrát Rhapsody s vědomím toho, jak bude jejich vystoupení postavené, to je opravdu velký pořadatelský lapsus, a zde se to projevilo naplno. Není to fér ani k fanouškům (kteří za vstup utratili nikterak skromnou částku), ani ke kapele, která svoje vystoupení nemohla prodat ani zdaleka tak dobře, jak by to bylo možné v prakticky jakémkoli jiném klubu, co jich v Praze jen je, a já upřímně doufám, že příště to odpovědní domyslí mnohem lépe.
Celkové dojmy? Orden Ogan potěšili a až budu mít někdy opět příležitost, určitě jim nějakou tu třičtvrtěhodinku obětuji. Freedom Call byli formálně skvělí, po všech ostatních stránkách to ale šlo sledovat a poslouchat jen s velkým sebezapřením. Luca Turilli’s Rhapsody se pak ukázali v opravdu dobrém světle a být to někde jinde, dost určitě bych byl nadmíru spokojený. Takhle se mi to i přes dost šílenou dobu trvání (hodina a padesát minut) jen líbilo, a ačkoli jsem současnou sestavu Rhapsody of Fire v akci neviděl, tak nějak tuším, že právě Turilliho ansábl je tím lepším ze dvou pohrobků původních Rhapsody. Co dodat, snad jen přání, aby si pro příště kapela vydupala nějaký vhodnější prostor. Rád bych se totiž přesvědčil, že opravdu umí předvést výbornou show…
Země: Finsko Žánr: symphonic melodic death metal Datum vydání: 19.10.2012 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. When Time Fades Away
02. Sons of Winter and Stars
– I. Rain of Stars
– II. Surrounded by Darkness
– III. Journey Inside a Dream
– IV. Sons of Winter and Stars
03. Land of Snow and Sorrow
04. Darkness and Frost
05. Time
Myslím že není ani moc naivní předpokládat, že o finské kapele Wintersun zaslechli i tací, kteří z repertoáru této čtveřice muzikantů neslyšeli ani notu. Není divu, neboť za neuvěřitelných osm let, které trvalo čekání na druhou řadovou desku “Time”, se toho o Wintersun napovídalo opravdu mnoho a spekulace a odklady vydání “Time” se staly takovým vděčným folklórem. Ale teď je Jari Mäenpää i se svými kumpány zpět a vypouští do světa desku, na kterou mnozí čekali jak předškolní dítě na Vánoce. A jejich očekávání byla živena i slovy samotného Jariho, který v posledních měsících na adresu svého díla chválou opravdu nešetřil. Jeden by skoro řekl, že nám Wintersun přinesou desku, která posadí na zadek kritiku i fanoušky od východu na západ a ještě zalepí ozónovou díru, jak moc bude skvělá. Představa je to lákavá, obzvlášť s vědomím, že eponymní prvotina sklidila zasloužené ovace, takže je nejvyšší čas si vyjasnit, jak to vlastně dopadlo…
Ještě než tak učiním bych chtěl uvést na pravou míru situaci okolo samotného jména, které jsem skloňoval o odstavec výše. Z původně avizovaného eposu “Time” se totiž před několika měsíci vyklubaly desky dvě, jmenovitě “Time I” a “Time II”, příčemž předmětem recenze je protentokrát díl první. A jen tak na okraj, možná se pletu, ale zdá se mi navýsost podezřelé, že by Jari po bezmála osmi letech práce na poslední chvíli z vlastní iniciativy rozhodl, že z jedné byť dlouhé desky udělá dvě, a navíc oba díly pojmenoval tak prvoplánově. Možná jsem paranoidní, ale vidím v tom tlak labelu Nuclear Blast, jehož představitelé po všech těch letech chtějí na Wintersun pořádně zarobit. Přeci jen, dvě desky a dvě turné rozhodně přinesou víc peněz, než kdyby se vše vyřešilo naráz. Co na tom, že by bylo mnohem důstojnější, kdyby oba díly “Time” vyšly pohromadě na nějakém pěkném 2CD digipacku…
Ale teď už k samotné hudbě. “Time I” je nehorázně rozmáchlá deska – přesně jak tvrdily upoutávky i slova samotného kapelníka. Ten se uchýlil ke konceptu několika rozsáhlých kompozic a kratších a spíše atmosférických meziher. Ve výsledku se tak na čtyřicetiminutovou desku vměstnaly dvě takové mezihry (intro “When Time Fades Away” a “Darkness and Frost”, která uvozuje titulní a závěrečnou “Time”) a tři plnohodnotné skladby – “Sons of Winter and Stars”, “Land of Snow and Sorrow” a již zmíněná “Time”. Jak mezihry, tak plnohodnotné skladby se vyznačují jednou společnou charakteristikou – jednoznačný prim zde hrají klávesy, respektive orchestrální složka. U meziher je to naprosto v pořádku a obě dílka také fungují velmi obstojně. V jemných náznacích si pohrávají s nosnými melodiemi jim následujících skladeb, působí sice poklidně, ale zároveň nechávají posluchače v napětí, co přijde po nich… Zkrátka fungují a obě se mi celkem líbí.
Problém však nastává v momentě, kdy dojde na samotné skladby, na kterých celé album stojí. Člověk zjistí, že klávesy ani tady neustoupily, a ač se mi jejich provedení samo o sobě vcelku pozdává, neštěstím je fakt, že se za ně schovaly kytary, které si většinu času hrají něco vespod, a i to něco většinou není nic moc. Šok je to především ve srovnání s předchozí deskou, na které byly klávesy využity také, ale většinu dění obstarávaly právě kytary, jejichž linky byly plné nápadů, pestré a přesto konzistentní, a přesně to byl důvod, proč se deska setkala s takovou odezvou. Proti tomu je “Time I” po kompoziční stránce o hodně slabší a strašně ji to sráží. Ale přitom i tady se najdou skvělé nápady, vynikající melodie a některé pasáže, ze kterých posluchači srdce zaplesá. Tragédie spočívá v tom, že je jich málo, na ploše tak dlouhých skladeb působí děsně ojediněle, a když se po nějakém takovém skvělém momentu dlouho nic moc neděje, nadšení postupně vyprchává a jeho místo zaujímá zklamání. A přitom ani ten slabší materiál není vyloženě špatný, jen prostě není dostatečně dobrý.
Za hlavní problém tedy považuji zbytečně utopené a neostré kytary a zároveň ohromné mezery ve využití jejich potenciálu pro prezentaci nosných melodií a nápadů. Není ale pravda, že by na tom byla celá deska až tak zle, jak to může vypadat. Jak jsem již podotkl, dobré pasáže tu jsou a občas jsou poskládány tak, že i samotné skladby mají nakonec něco do sebe. U mě vyhrává dvojice “Sons of Winter and Stars” a “Time”, jelikož tam se alespoň částečně podařilo přiblížit se tomu, čeho se Jari snažil dosáhnout – dynamického, barvitého a výpravného zážitku, který zanechá posluchače sedět s otevřenou pusou. Těžko říci která z těch dvou skladeb je na tom lépe, protože obě mají svoje plusy a svoje mínusy. Čím déle ale “Time I” poslouchám, tím víc se mi líbí skladba titulní. Naproti tomu nelze zpochybňovat skutečnost, že poslední zbývající “Land of Snow and Sorrow” je na tom opravdu dost zle, poněvadž vcelku slibný úvod se záhy zvrhne do naprosto repetitivních osmi minut, kde se člověk nedočká praktický žádného významnějšího vývoje. Zajímavé ovšem je, že jak jsem se nedávno na vlastní uši přesvědčil, v živém provedení fungují všechny tři skladby velmi dobře až skvěle, takže na nich asi přeci jen něco bude, jen to z té desky není tak patrné.
Tím je u konce výčet toho nejdůležitějšího, co mi z “Time I” ulpělo v paměti, a teď bych chtěl ještě poukázat na dvě zajímavosti, které mi vrtají hlavou celou dobu, co album poslouchám. Zaprvé – informace, které jeho vydání předcházely, hovořily o tom, že hudba prezentovaná na obou deskách “Time” bude mostem mezi typicky severskou a typicky japonskou melodikou, respektive že půjde o původní sound Wintersun, do kterého se významně promítnou vlivy tradiční japonské hudby. Nevím jak ostatní, ale já to Japonsko vidím akorát v růžovém stromě na přebalu a potom v několika linkách intra “When Time Fades Away”. Toť vše a jinak jsou to melodicky klasičtí Wintersun, jen s výrazem posunutým blíže k bombastickému projevu. Někomu to může vadit, ale i přes to, že jsem se těšil, co z proklamované fúze melodií dvou zcela odlišných kultur vznikne, jsem s výsledkem spokojen. Melodie z dílny Wintersun totiž mohou jít příkladem ohledně toho, jak se to v rámci žánru má dělat.
Druhá věc, kterou bych nechtěl nechat bez povšimnutí, je opět můj neodbytný dojem, že bylo původně celistvé album násilně rozděleno vedví. Tentokrát za to ale může samotná muzika. I když “Time I” hraje ne úplně krátkých 40 minut, po konci poslední skladby mám stejně pocit, jako by mělo vzápětí následovat druhé dějství, kterého se ale běžný smrtelník dočká až za několik měsíců. A možná je to i tohle, co se podepisuje na rozpačitém dojmu, který za sebou “Time I” nechává. Jsem tedy náramně zvědavý, jaké dojmy zbudou po poslechu obou částí po sobě.
Od “Time” se čekalo, že bude novodobým milníkem extrémního melodického metalu, ale “Time I” tato očekávání rozhodně nenaplňuje. Vyloženým zklamáním je však jen vzato optikou očekávání něčeho převratného. Když z tohoto přístupu posluchač vystřízliví, najednou zjistí, že před sebou má desku, která přes má všechny své zápory něco do sebe. K tomu se ale přímo váže neodbytná skutečnost, že to mohlo být mnohem, mnohem lepší. Skutečně definitivní ortel bych ale raději odložil na dobu, kdy bude možno poslechnout “Time” jako celek, a ne jen jeho poloviny. Já jsem na druhý díl nesmírně zvědavý a tajně doufám, že až do sebe obě poloviny zapadnou, budu moci konečně prohlásit, že jde dílo, které sice balancuje na hraně kýče, ale je v rámci možností dovedené na samotné hranice. Protože to o samotném “Time I” určitě říci nemohu, dávám, kolik dávám, a k tomu ještě vztyčený ukazovák. Jestli to totiž nevyjde ani napodruhé, nutkání “Time” obhajovat mě asi definitivně přejde…
Další názory:
Víte, mě osobně ohledně “Time I” vůbec netrápí takové ty okolnosti, na které si spousta lidí stěžuje, kudy chudí. Je mi úplně volné, že “Time I” zní jinak než debut “Wintersun”, protože ten jsem neslyšel; je mi jedno, že se na to album čekalo osm let, protože já jsem na něj opravdu nečekal. Přesto všechno se musím zařadit spíše na stranu těch, kteří jsou z desky rozpačití – jednoduše proto, že mne v podstatě nebaví. Hlavní problém bych viděl v tom, že si Jari Mäenpää ukousl příliš velké sousto, než jaké byl schopen spolknout; “Time I” je až moc ambiciózní, ale pod vší tou výpravností a rozmáchlostí to v mých očích zdaleka bohužel není tak hluboké, jak se autor snaží nakukat všem okolo a zjevně i sám sobě. Spíš než epickým majstrštykem je tedy “Time I” pouze přeplácaným kýčem; pokud znáte takové to pořekadlo, že méně je někdy více, tak Jari Mäenpää jej asi nezná, protože oné epické atmosféry se snaží docílit tím, že přes sebe s nadsázkou řečeno hází všechny motivy, které mu přijdou pod ruku… výsledek sice možná bombastický opravdu je, bohužel však nefunguje tak, jak by měl. Abych zase nahrávce nekřivdil, musím říct, že rozhodně není neposlouchatelná a že některé nápady rozhodně nejsou marné, ale jako celek to je – jak jsem již řekl – prostě přeplácané. Problém v přijetí “Time I” je ten, že deska byla ukrutně přehypovaná, čekalo se od ní strašně moc, ale její konečná podoba ani zdaleka tato očekávání nedokázala naplnit. Ve skutečnosti jde jen o lehce nadprůměrnou nahrávku, která zvládne na chvíli zabavit, a přestože má své mouchy, poslouchá se docela příjemně, ale ani náhodou nemá na to, o co se tak snaží… H.
Když Wintersun vydali před osmi lety své první album, byl to na tehdejší scéně celkem poprask. I já si tuhle desku velmi pochvaluji. Ale pak přišel útlum a osm let ticho po pěšině, občas jen nějaká krátká zpráva, která většinou jen posunula vydání alba zas o něco dál. Když už byla možnost konečně si nový materiál poslechnout, čekal jsem něco, co mě uchvátí. Avšak smůla, dostal jsem jen jakýsi předmražený produkt s hromadou symfonické omáčky, ve které se sama podstata muziky utápí. Nuda, nuda, šeď, přeplácanost a balast. Za zmínku stojí jen jednotlivé fragmenty skladeb, především z titulní “Time”. Stick
Země: Švédsko Žánr: symphonic metal Datum vydání: 28.9.2012 Label: End of the Light
Tracklist:
01. Poupée de cire, poupée de son [France Gall cover]
02. Une fleur dans le cœur [Victoire Scott cover]
03. Initials B.B. [Serge Gainsbourg cover]
04. Mon amour, mon ami [Marie Laforêt cover]
05. Polichinelle [France Gall cover]
06. La Maritza [Sylvie Vartan cover]
07. Sœur Angélique [Annie Philippe cover]
08. Dis-moi poupée [Isabelle cover]
09. Lilith [Léonie Lousseau cover]
10. En Alabama [Léonie Lousseau cover]
11. Wahala Manitou [Léonie Lousseau cover]
12. Je n’ai besoin que de tendresse [Claire Dixon cover]
13. La licorne d’or [Victoire Scott cover]
14. J’ai le mal de toi [Betty Mars cover]
15. Poupée de cire, poupée de son [France Gall cover]
Christofer Johnsson hraje s fanoušky Therion zvláštní hru a album “Les fleurs du mal” je toho příkladem. Píše se rok 2012, Therion slaví 25 let od založení, po konci aktuálního turné si vyberou několikaletou tvůrčí pauzu na jejímž konci by měli světu představit ambiciózní projekt metalové opery… Člověk by čekal různé varianty rozlučky, ale asi jen málokdo se domýšlel, že se kapela rozloučí sbírkou předělaných francouzských šansonů a popových skladeb z padesátých a šedesátých let minulého století, které dokonce odmítli zafinancovat dosavadní Johnssonovi chlebodárci v Nuclear Blast. Není tedy divu, že se diskuzní fóra otřásala v základech, protože fakta o “Les fleurs du mal” rozvířila nejednu vášnivou diskuzi. Ať si ale všechny diskutující strany říkají, co chtějí, jedno je jisté – “Les fleurs du mal” je velmi odvážný experiment, který mohl, ale také nemusel vyjít.
Co Chrise vedlo k výběru zrovna francouzských skladeb, to opravdu nevím, nicméně musím uznat, že jejich melodika funguje v kombinaci s klasickým výrazovým materiálem Therion vcelku obstojně, místy dokonce výborně. Stinnou stránkou věci je však skutečnost, že si posluchač ani ty vyloženě vydařené skladby s čistě autorskou tvorbou Therion opravdu nesplete, což možná trochu zamrzí při pomyšlení na to, jak se zadařilo v případě coveru skladby “Summernight City”, která původně patří do repertoáru skupiny ABBA. Každopádně když se člověk oprostí od zkušeností s dosavadní tvorbou Therion a nechá desku mluvit samu za sebe, nakonec se asi nevyhne konstatování, že to zní slušně.
Jak se dalo očekávat, největším rozdílem, který odlišuje originály od pojetí Therion, je zapracování kytar a bicí soupravy. Právě v tom ale shledávám největší kámen úrazu, se kterým “Les fleurs du mal” válčí. Zdaleka ne vždy se totiž podařilo naroubovat na původní melodický základ kytarové vyhrávky a další přidané hodnoty, které by cover ospravedlňovaly v plné šíři. Někde se to pak sice podařilo, ovšem charakter samotné skladby nebo přílišná tvůrčí umírněnost stahují výsledek k určité repetitivnosti, nedostatku silných a zapamatovatelných momentů nebo prosté nudě. Dlužno však dodat, že na ploše patnácti (ve speciální edici šestnácti) skladeb se nachází jak kousky, které se moc nepovedly, tak ty, které se povedly opravdu velmi, plus něco mezi tím, co určitě neurazí, ale že bych z toho byl nějak extra nadšený, to také ne. Přinejmenším skladby “Initials B.B.”, “Dis-moi poupée”, “En Alabama” nebo “J’ai le mal de toi” jsou však vyloženě výborné a dokazují, že když se chce, opravdu to jde. Nakolik je to ale kvalitami originálů a nakolik k tomu přispěl Johnnsonův zásah, to si opravdu netroufám odhadovat.
Jestli mám ale z celé desky tak nějak smíšené pocity, minimálně jedna její složka nesnese sebemenší výtky. Nebyli by to Therion, kdyby se na čemkoli, pod čím jsou podepsaní, nevytasili s naprosto fenomenální vokální stránkou věci. Stálí pěvci, tedy Lori Lewis a Thomas Vikström, zpívají naprosto perfektně a často je to právě jejich vokál, který ne moc zdařilým skladbám přidává na atraktivitě. Perličkou je pak příspěvek teď již bývalého člena kapely, Snowyho Shawa, který si pro sebe ukradl jeden z vrcholů alba, skladbu “Dis-moi poupée”, přičemž ta na ten vrchol patří také jeho zásluhou. Osobně mám za to, že jestli lze soudit i podle jinak trochu rozporuplného “Les fleurs du mal” (o čemž nepochybuji), na výkony zpěváků se půjde spolehnout, i kdyby se Christofer Johnsson totálně zbláznil a rozhodl se nahrát noisové album…
Je to opravdu zvláštní případ tahle deska. Kdybych na ni měl nahlížet jako na řadovku se vším všudy, asi bych musel kritizovat o něco více, ale já se rozhodl uvěřit Chrisovu tvrzení o tom, že si usmyslel oslavit pětadvacáté výročí kapely namísto trapné kompilace takovýmhle úletem. K “Les fleurs du mal” je tedy asi potřeba přistupovat jako k úletu a nehledat v něm něco, co v něm snad ani být nemůže. Jedině tehdy si totiž člověk může poslech užít. Krom toho je mi na tom všem sympatická ještě jedna věc – ohromně si totiž cením přístupu, díky kterému se maestro Johnsson nenechal zmanipulovat labelem a album nahrál sice za vlastní útratu, ale hlavně čistě podle svých představ, což je v době, kdy jsou peníze až na prvním místě, dost velká odvaha.
Pokud mám v závěru zodpovědět otázku z úvodu, tak tvrdím, že tenhle experiment vyšel, ale bylo to o prsa. A je to docela škoda, protože jsem si docela jistý, že by při použití toho nejlepších z desky a zahození zbytku mohlo vyjít třeba jen čtvrthodinové, ale zato naprosto úchvatné EP, jehož formát je pro podobné experimenty vyloženě předurčen. Tak třeba někdy příště…
další názory:
Myslím, že bylo už předem jasné, že tento počin bude plodit značně rozporuplné reakce – není divu. Osobně se ovšem musím postavit na stranu těch, jimž “Les fleurs du mal” příliš neučarovalo, spíše naopak. Čert to vem, že jsou to jen předělávky a že se okolo nahrávky hlavní mistr kapelník celou dobu před vydáním tvářil tajemněji než hrad v Karpatech, aby to někdo náhodou nezjistil, to bych ještě přežil, větší problém vidím v tom, že je to prostě nuda. Přesně jak již podotkl kolega, kdyby tahle věc měla třeba pět těch nejlepších songů, mohlo by to být suprové a relativně zajímavé ípko, ale na čtyřicetipětiminutovém formátu je to prostě moc. Nevím, zdali je to pouze provedením Therion, nebo samotnými originály, které povětšinou neznám (i když u některých songů se člověk až lekne, jak je mu to povědomé), ale prostě nemohu tvrdit, že by mne poslech bavil. Některé skladby se sice docela povedly, jmenoval bych “Mon amour, mon ami” a hlavně “Lilith”, ale jinak je většina songů spíš na draka. Nemám nic proti experimentům, pořád však trvám na tom, aby byly zábavné. Sorry, ale za mě ne… H.
Jak bylo pořadatelem koncertu a nespočtem hudebních médií zdůrazňováno, švédský ansámbl Therion při příležitosti pětadvacátého výročí existence kapely vydal album a vyrazil na turné, které bude na dlouho posledním, neboť maestro Christofer Johnsson hodlá upřít své tvůrčí snahy směrem k vytvoření pompézní metalové opery, což mu zabere rovnou několik let. Nechat si ujít jednu z posledních možností vidět živě kapelu, které její nezastupitelné místo v historii metalového žánru už nikdo nemůže upřít, tedy tak nějak nepřipadalo v úvahu.
Už z podstaty charakteru tohoto svým způsobem rozlučkového turné bylo jasné, že Therion nenechají nikoho, aby jim lezl do zelí, a tak s sebou přivezli dvě kapely, o kterých jsem v životě neslyšel, a pochybuji, že o nich ještě kdy uslyším. První přišli na řadu Španělé Antalgia, kteří asi někde zapomněli klávesáka, a museli si tak vystačit v počtu čtyř muzikantů a s podporou samplů. Snažili se, o tom žádná, ale přibližně celá první půlka jejich vystoupení trpěla dost otřesným zvukem, ve kterém naprosto zanikala melodie kytary a celé to znělo dost hrozně. Postupem času se ale zvuk celkem srovnal a já zjistil, že hudba, jakou produkují Antalgia, asi nebude tím, pro co hned zítra poběžím do obchodu. Jen pro představu – byl to naprosto klasický a ničím nevybočující moderní rádoby gothic metal s nezbytnou dámou za mikrofonem. Muzikantům je však třeba přiznat nestrojený hráčský zápal, upřímnost a zjevný vděk, že se kterým se chopili šance objet Evropu po boku tak velkého jména, jakým jsou Therion. Navíc bylo zjevné, že jak instrumentalisté tak zpěvačka svým nástrojům respektive hlasivkám vládnou poměrně jistě, a to na mě v kombinaci s dokonale nehvězdným vystupováním zanechalo velmi sympatický dojem. Zkrátka obstojný otvírák – nic víc, nic míň.
To následující francouzská skvadra Elyose zapůsobila dost opačným dojmem. Nevím, jestli to bylo tím, že tihle předskokani pro změnu někde nechali druhého kytaristu, ale většinu setu jsem měl dojem, jako by tam kytarista s basákem stáli jen tak na okrasu a jen občas něco zahoblovali jako doprovod bicímu sólu a elektro smyčkám na pozadí. Dost průměrný vokál neuvěřitelně křehkým dojmem působící zpěvačky Justine Daaé tomu taky moc nepřidával, a i když to poté, co se srovnal zvuk, začalo jistý obskurní smysl dávat, opravdu to nebylo dobré a já se nemohl dočkat, až se Elyose odeberou tam, odkud přišli. Proti sympatickým byť hudebně ne o moc lepším Antalgia však Elyose srážela ještě jedna věc. Celou dobu mi přišlo, že se snaží být co nejvíc cool a hrají si na mnohem větší hvězdy, než jsou. A tenhle dojem tvrdého kalkulu nepřebilo ani vcelku roztomilé hopkání neméně roztomilé zpěvačky po pódiu. Děkuji, tohle už prosím ne.
Setlist Therion:
01. O Fortuna [Intro]
02. Poupée de cire, poupée de son
03. Son of the Sun
04. Via Nocturna
05. The Flight of the Lord of Flies
06. J’ai le mal de toi
07. Abraxas
08. Vanaheim
09. Lemuria [akusticky]
10. Gothic Kabbalah
11. The Siren of the Woods
12. Ginnungagap
13. Land of Canaan
14. Wine of Aluqah
15. The Rise of Sodom and Gomorrah
16. The Khlysti Evangelist
17. Une fleur dans le cœur
18. Son of the Staves of Time
– – – – –
19. The Wonderous World of Punt
20. The Blood of Kingu
– – – – –
21. To Mega Therion
Vážné rozčarování z vystoupení Elyose měly zahnat hlavní hvězdy večera, a jak se blížila minuta M, vše tomu nasvědčovalo. Bohužel, když kapela nastoupila na pódium a zazněl sotva půlminutový úryvek skladby “O Fortuna”, bylo jasné, že ani Therion se nevyhne neduh společný všem vystupujícím kapelám – mizerný zvuk. Ten se bohužel udržel pěkně dlouho a dobře první půlhodina koncertu si mohla nechat o pečlivém vyvážení kytar a kláves, tak jak to známe z desek, jen zdát. Nakonec si ale zvukař vysloužil svůj plat, zvuk se ustálil (byť bych občas snesl o něco vyšší hlasitost) a od té doby jsem se mohl plně věnovat dění na pódiu. A byl to opravdu zajímavý pohled. Chris Johnsson ve svém vystupování míchající dojem nezúčastněnosti a rock’n’rollu v žilách, nad věcí a neustále žvýkající kytarista Christian Vidal, dramaticky se tvářící klávesák Stefan Jernståhl… Každý z muzikantů měl nějaký specifický výraz a jejich směska působila opravdu zajímavě. Všemu a všem však kralovala dvojice pěvců Lori Lewis a Thomas Vikström, kteří přispívali největší měrou k teatrálnímu zážitku, jaký celý koncert návštěvníkům skýtal. Pro fanoušky Therion to asi nebude žádná novina, ale sluší se zmínit, že celé pódium bylo k tomutu účelu řádně uzpůsobeno, místo jindy dominantních bicích se střed uvolnil aby se na něm mohla projevit ta divadelní tvář Therion. a jen v zadní části zůstalo předem připravené místo pro ty z pěvců, kteří zrovna přenechávali hlavní díl pozornosti publika některému ze spoluhráčů. Dlužno dodat, že i když bych si dovedl představit, že to bude ještě větší divadlo, nakonec jsem byl opravdu spokojený, protože i takhle to vyznělo velice působivě.
Co se týče výkonů jednotlivých muzikantů, těžko se hledají nějaké výtky. Lori Lewis mě záhy přesvědčila o tom, že její stálé angažmá bylo z páně Johnssonovy strany trefou do černého, Thomas Vikström mě doslova uzemnil, protože jsem opravdu nečekal, že svoje i cizí neuvěřitelné studiové party vystřihne s takovou bravurou i živě, a ani ostatní mi nedali sebemenší důvod ke stížnostem. Tedy, jedna osoba přeci, a byla to doprovodná zpěvačka a jak jsem posléze zjistil také dcera Thomase Vikströma. Ne, že by zazpívala špatně, to ne, ale prostě mi k tomu všemu vůbec neseděla. Ať už barvou hlasu, tak oblečením nebo způsobem komunikace s publikem. Jedině ona tak trochu kazila tu stylizovanou atmosféru, kterou se Therion podařilo v sále KC Vltavká podařilo vybudovat.
Na prázdno vyšly obavy některých škarohlídů a v setlistu se objevila většina klasických skladeb, které doplnilo několik ukázek z novinky “Les fleurs du mal”, kterou si dle slov samotného pana kapelníka Therion nadělili k pětadvacátému výročí místo obligátní bestofky, a spokojeni tak museli být snad všichni, kteří se toho večera na Vltavskou dostavili. Ne, že by se jich dostavilo nějak extra moc, ale na důstojnou odezvu to bohatě stačilo. Však také byla zasloužená, protože Therion dokázali, že nežijí jen z minulosti a že pořád umí odehrát vynikající koncert i přes to, že se jejich sestava mění častěji než často. Neříkám, že to byl kdoví jak stratosférický zážitek, ale odcházel jsem naprosto spokojen a s vědomím, že jsem byl svědkem poctivého vystoupení kapely, která pomohla formovat žánr.
Greetings to Italy! First of all, I would like to ask one thing – do you prefer name Dark End or Darkend? I have seen both versions, so I am not really sure about it… I am using Dark End in following questions, so I hope I chose the right one (laughs)
Greetings to you, Czech Republic! Ahah, hmm I’m sorry but you chose the wrong one! To understand this little difference you should know that the moniker “Darkend” derives first of all from an artifice commonly used in the esoteric tradition either to conceal the truth or to convey to the reader a message that transcends the written text: the Anagram. The name of the band (which we have changed by stitching together the terms “dark” and “end” to remain faithful to the above stated principle) as it is used symbolizes the Abyss, the unconscious opening its doors to mystery and dream, while anagrammed and stripped of its appearance, this name reveals its REAL meaning: in fact it is a key term used in an ancient Sumerian transmigration prayer that we will reveal in the lyrics of the song closing our fifth full-length.
[We kept the originally-written form of the band’s bame during the rewriting of the interview to save the authenticity, despite it is the wrong form.]
I would like to start with some general questions. Dark End play quite epic music. Honestly, I could imagine that all those topics which appear in the lyrics could be musically presented in much more minimalistic way too. How did it happen that you ended up with expressing these topics in the symphonic way?
This is a good question. I think it’s mainly because that with our music, in strict connection with the lyrics and the visual art, we want to give concrete form to the inner Abyss of the Souls where the core of the whole Cosmos resides, with all its secrets and shades. And it’s a place so complex, a place so full of different colours and shapes that requires a quite complex, rich musical form to be expressed. This mainly happens with our last album, where even the lyrics started a profound inner research through the occult depths.
This question isn’t much original but it’s logical after all – can you imagine combination of Dark End’s music with classical orchestra (doesn’t matter if live or on studio albums)? If so, do you think it is possible to really happen in the future?
Yes, we imagine that combination every time that we compose music. You have to know that our keyboardist Antarktica is perfectly able to direct an orchestra and so he never used pre-settled or bounded orchestral patterns but he write and record every single orchestral instrument separately using EastWest software: so we always have single violins tracks, single flute tracks, single contrabass tracks, single trombones tracks and so on… In addition to this, even the “metal” instrument are often imagined as part of the whole orchestra, giving to the whole sound a quite weird, theatrical mood. In the future we will for sure do something with a real, human orchestra, probably some special live shows to be recorded and then delivered in DVD format.
In Italy there are a lot of bands which use keyboards and orchestrations and their music could be described as symphonic or epic. It seems to me that there is no other country with so many symphonic bands, doesn’t matter if they are extremely symphonic (which is also the case of Dark End) or, let’s say, not-so-heavy symphonic bands. Do musicians in Italy feel it the same, or you don’t think about it like this? Do you think there is something special in Italy that there are so many bands playing epic music?
Hmm, I really don’t know. If you are referring to bands like Rhapsody of Fire and Stormlord I think that their symphonic elements are strictly associated to the fantasy concepts or to the historical grandeur of the past Italian culture to witch these bands often refers to. But you know, I can only speak for myself, and as stated before our symphonic approach is more related to a dark, immaterial side of existence. It’s like that we need to give the right soundtrack to the horrorific, occult, magical topics we speak about. And concerning your question, here in Italy you can find a lot of bleak, mysterious, esoteric elements able to arouse those visions: you have only to know where to search them.
I have already mentioned the lyrics… all three Dark End’s albums are conceptual. Do you plan to continue with this tendency also in the future? Is there possibility of recording an album without concept?
Yes, even in the future our albums will be conceptual albums, I find that this is a more stimulating way of writing. Through them you can deeply analyze what you want to speak about and look at it from different points of view, inviting the listener to follow you and to begin the same research process you started before. And oh, about the possibility of recording an album without concept well, never say never, but now is not our interest to do that.
Because of those concepts it seems that lyrics are very important for Dark End. Do you agree? I always believed music should reflect the ideas in the lyrics, therefore the words should come first and the music should be composed in relation to the lyrics. What comes first in case of Dark End – lyrics or music? Could you describe to us how the process of composing in Dark End looks like? Speaking only about music, do you first come up with orchestrations or metal elements?
I agree with you, absolutely. The first stone settled in the creation of all of our albums is directly connected to my strong philosophical and theatrical researches, used as a basis to set up the whole structure and the general atmosphere of the opera. I usually write a sort of synopsis in which I explain the whole conceptual work and where I indicate what is the lyrical theme for every songs; then Antarktica and me start to focus on the musical compositions, to which I progressively add the definitive lyrics.
Concerning music, it depends: if a song comes from Antarktica the orchestrations come first and then we add the metal elements considering them a part of the orchestra; if a song come from me or from another member we usually develops some guitar riffs and together with them we create the orchestral elements.
I have noticed that Latin is used in some of the lyrics. Because of you are stated as a main author of the lyrics, I have to ask you if you know this language? If so, where did you learn it?
Yes, I know Latin, not perfectly but I know it. I entirely learnt it by myself… I really love ancient languages, in my opinion they hold a great fascination and they could also help you to better understand and use the current languages.
Let’s talk about “Grand Guignol – Book I” album now. First thing which draws listener’s attention is without any doubt the artwork. Why did you put Hieronymus Bosch’s painting on the cover? Is it because his, let’s say, unusual paintings fit to the dark music, or you had some special reason (e.g. according to album’s concept)? I would also like to know why did you use only a small part of much bigger painting?
We chose that painting because it perfectly incarnates not only the content of the album, but also the whole Darkend imagery: it’s bleak, dark, it can almost transmit the stench of death, yet it is also so powerful and alive, so surreal, lost between fantasy and reality… like us, it has a very strong theatrical vibe. We chose to use only a small part of it because this is only the first part of the whole “Grand Guignol” concept and the “Book II” will not only continue the current lyrical research but it will also take the events told in the first part to a bigger cosmic level, entering the core of inhuman secrets. Until then, the work of art cannot be considered as completed: the cover painting follows the same rule ;)
I have to ask you about the concept of “Grand Guignol – Book I”. Honestly, I am not really sure if I managed to understand everything… in fact, I guess I didn’t… the more I tried to understand the lyrics and the attached texts in the booklet, the less clear it was for me. It seems that the concept is very complex and difficult to understand. Could you explain to us what is “Grand Guignol – Book I” actually about? I would like to hear it more detailed than “first part of complex philosophical concept concerning the common roots of occultism, spiritualism, martyrdom and white/black magic rituals”, as it is written on the internet. It seems like there two parallel stories – first one in the lyrics and the another one in Himmler’s diary… how they are connected? If you took one or two songs and described them to the details, I believe it would be very eye-opening…
Well, I think that this will be a pretty long one! First of all, you have to know that during the writing sessions I followed one of the most precious teachings of the magical doctrines: the one that tells you that knowledge shared is knowledge lost. According to this, all of the knowledge hidden at the roots of the opera isn’t exposed to light because, when knowledge is shared in an easy way, it loses its whole meaning, it becomes something different and it’s no more knowledge at all: it is just something you are aware of, something you read and then archive in your mind to be forgotten.
Secondly, you have to know that my aim is not to tell a fiction story, to entertain people for a couple of hours or to simply expose the results of my researches and beliefs; my aim is to incite you, the listener, to think and to start a similar process of research that brought me to a particular state of knowledge. To assist you in doing that, I put some “starting points” in the album booklet: for example the inversed triangle/circle symbol together with those 10 different words placed around/inside it, or, again, the graphics elements (the dagger, the nails, the compass, the chakra scheme and so on) that, given a precise meaning, are associated to every different page and lyric. From here, everyone can start their own journey: by investigating the meaning of the single elements and symbols and connecting them to the writings, by solving some enigmas that I put here and there, by paying attention to some numerogical clues, by gaining a different level of introspection that will reveal the metaphorical core of some quite complex phrases.
This being said, “Grand Guignol” is mainly a concept about humanity (mainly seen as unconscious puppets in a wide, almost invisible theatre) and about the deep, cold secrets of the Cosmic Elements (in the same theatrical optics, you may think of them as The Puppet Master). So, occultism, spiritualism, divination and magic are here considered as tools to free yourself, to recognize the realms where those secrets dwell and to put an eye out there, into the abyss. About the concept structure, if you look well enough, you will notice that there aren’t just two parallel story lines, but three: Himmler’s diary (unfolding in chronological order – except for the first song that, as stated in its title [“Æinsoph: Flashforward to Obscurity”], is a flashforward), the pieces of paper carrying parts of the New Testament and evoking episodes from the life of Jesus Christ (proceeding in a non-chronological order, with every single episode presented as a brief flash) and the lyrics (written in a complete metaphorical, emotive style) which bring the previous two elements together. Here inside, the figures of Heinrich Himmler and Jesus Christ represent the ideological and moral extremes of centuries of history and culture (the “borders” of the above mentioned theatre) and with the exposure of the common emotions that drove their deeds (the lyrics), they are both symbols and fleshy creatures, guiding the listener through the knowledge of sin, purity, pity, murder…up to the invisible strings of the cosmic immensity that moves everything.
Now, I think that I just gave you some good points from which you can begin to look at “Grand Guignol” and that, as stated in the beginning, by expaining some lyrics by myself they will lose their most profound meaning, so… the rest is up to you ;)
As it was mentioned, lyrics deal with occultism or spiritualism. Are you personally – as an author of the lyrics – interested in those subjects more than only within the band’s production? Could you recommend some literature, if some readers wanted to know more about it?
Oh yes, I am really interested in those subjects, not only concerning the band: after all, I think that if you want to speak about such complex and wide topics, you have not only to know them well but also to love them and to have a quite infinite curiosity. In fact, my studies about these subjects seem to be quite endless!
About the suggested literature, sure! I think that the most simple texts to begin, the ones which can open your mind and set up the coordinates that you need to move the first steps in the dark secret world are: “Thus Spoke Zarathustra” (Friedrich Nietzsche), “Liber AL vel Legis” and “Magick” (both by Aleister Crowley). Then, here are some great, interesting texts: “The Sword of Moses” (in the translation by Moses Gaster), “De Vita Propaganda” (by Artefio), “Théologie du le Revenant” (by Igor Ce Garul), “De Occulta Philosophia” (by Heinrich Cornelius Agrippa Von Netteshem), “The Ancients’ Book of Magic” (by Lewis De Claremont), “Corpus Hermeticum” (by Stobaeus), the “Clavicula Salomonis” and “Atalanta Fugiens” (by Michael Maier). Just beware, you have to move carefully and with responsibility out there.
I have to ask you also about the Himmler’s diary. Just to be sure – did you write the texts? There are evident links to real historical events. How much is the diary just a fiction and how much did you try to be exact in historical facts? Who are the persons Henry and Enrico? Are you interested somehow more in the period of World War II and issues of nazism? By the way, there is castle Wewelsburg mentioned in the diary – have you ever visited the castle?
Yes, I wrote the whole texts of the diary, but in doing this I paid total attention to the exact historical events and to the complex personality of Heinrich Himmler, as it emerged from various reports of that time. What I mainly did was to put everything in a narrative stream of consciousness in order to create a diary adding emotional shades to the historical facts, trying to imagine how Himmler went through them when he was alive.
I am not fascinated by wars and stuff like national socialism, we chose to put in the concept that character because he well symbolize one of the most atrocious incarnations crated by men (the nazism) and because of his strict connection with magic and occultism (he was the founder of the so called “Forschungsgemeinschaft Deutsches Ahnenerbe”, the division of the Reich charged to deal with esoteric topics): he just fit perfectly for what was our aim.
Enrico and Henry are nothing more than the alter-egos of the German hierarch (in fact, Himmler believed to be the reincarnation of the Bavarian King Henry – or Enrico – I).
I believe that we have already talked enough about the musical aspects in general above, but I would like to ask one last thing. There is a guest appereance on “Grand Guignol – Book I” by Fearbringer [Italian musician from projects and bands like Fearbringer, Armata di Carona, Cominutà Fenice Nera or Misericordia], who contributed with amazing clean vocals in the songs “Spiritism: The Transmigration Passage” and “Dawn: Black Sun Rises”. Why did you ask him? Was it just because of his abilities, or do you know him for some time and asked him because he is friend? Why there are not any other guests? Did you want “Grand Guignol – Book I” to be purely Dark End’s record without any influences from the people outside the band?
Fearbringer is a close fiend since a lot of time and when it was clear to me that we need a dramatic and solemn clean voice for those parts on “Spiritism” and “Dawn” it was authomatic for us to think about him… and he was really enthusiastic and willing about that! I really love his voice, its so moving and passional: he was the perfect person able to reach what I had in mind and he did not fail!
About the second part of your question: we don’t have any other guest because in our opininon this time they were not necessary. We don’t want to have someone on our records just to say: “hey look, xxx played with us!”, if we have a guest, he must add shades and colours to our music.
“Grand Guignol – Book I” was released as a luxury limited edition. What does the package actually contain? How did you decide about what to put in there? This edition is nearly sold out – how many copies are left? Once they are gone, what format will be the album available in? Do you plan LP edition for example?
The first limited edition was released under the blessing of the Arcane Witchcraft Coven and contains a black slipcase showing a different cover, an expanded 24 pages booklet, an original magic certificate crafted by the “Ars Secretum” esoteric circle, handwritten fragments of lyrics, a marked envelope sealed with wax and 9 grains of cerimonial incense: we chose those extra features in strict connection to the esoteric, magic shades that wrap our Art.
Yes this edition is nearly sold out (only 50 copies are left, more or less): we will save some of them to carry with us during the forthcoming tour with Cradle of Filth/Rotting Christ and then I think that the CD will be reprinted in a regular jewel case edition. There are no plans for an LP etition so far.
As far as I know, “Grand Guignol – Book I” is first part of a larger concept. Can you imagine when a follow-up (“Book II”?) could be out? Have you already started with working on it? Do you think that “Book II” will contain some bigger inovations in music, or do you plan to more or less continue in the same way as on “Grand Guignol – Book I”? By the way, how many parts/albums will the concept have?
The whole “Grand Guignol” opera consists of two books: concerning the conceptual structure it’s already complete (I already have the whole second part of Himmler’s diary and all the parts taken from the New Testament) while musically we didn’t start to work on it yet. In fact we are currently completing the writing sessions for our fourth album titled “Il Velo Delle Ombre” (Italian for “The Veil of Shadows”) that will present a totally different, obscure concept. This will be followed by a special EP and then by a 5th full-length strictly connected to the previous EP. Only then the time for “Book II” will come.
Musically I really don’t know how it will be because we will focus on it just after the 5th full lenght. I am almost sure that it will have still the epic vibe of the “Book I”, while for “Il Velo Delle Ombre” the atmosphere will be more horrorific and ritualistic… symphonic in a more bleak way.
Last year Dark End were involved in tour with Samael, Melechesh and Keep of Kalessin and played also in Prague. Was it your first performance in the Czech Republic or not? Do you have any special memories about that concert, or was it just an another show among many others for you? Was there anything what you liked about the Czech Republic itself? Most musicians from abroad like mostly beer and girls (laughs). By the way, do you know/like any Czech metal bands?
No it wasn’t the first time, we already played there in Czech Republic some months before supporting Rotting Christ but that time we weren’t in Prague, we were in Brno! Oh yes I can perfectly remember the concert in Prague, I remember that the stage seems a little bit like a theatre stage [the show took its place in a club called Futurum] so I felt really comfortable on it! ;) And the crowd there was very good, I had the possibility to meet again some good friends and to share some of my time with some special Darkend fans.
Ahah, about Czech Republic I love not only your girls and beers but also the wonderful architecture of the places that I was able to visit: Prague, Plzen, the ossuary of Kutna Hora… everything is so fascinating and haunting there! And oh, I also love Brutal Assault! This summer was the third time that I was there, it’s simply amazing, the best festival I ever experienced so far! And from Czech I only know the band Cult of Fire… I was at their show this year at Brutal Assault and it was amazing!
It is clear that the visual aspect of your shows is very important for you. Do those stage properties mean something more, like something to help to get a deeper experience from the music both for you and the fans, or is it “just” a cool show to entertain the people?
For us the live shows are proper and real ritual, absolutely. We live them as ceremonies of darkness and horror where every suggestion and feeling is amplified with the use of scenic elements such as pentagrams, candles, bleak masks, incense and dead branches, all dropped in a strong theatrical and grand guignolesque interpretation. There, everything have a precise sense: for example, when I come on stage with those gloves with dead branches of them I directly reconnect to the “Wood of the Suicidal Ones” painted by Dante Alighieri on the “Divine Comedy”, giving a visual interpretation of some topics touched in that particular moment.
Last year you were on tour with Samael, this year you are going to tour with Cradle of Filth and Rotting Christ. How did you manage this, since you are not signed to any bigger label?
We can manage all this thanks to the support of the Arcane Witchcraft Coven that is, as you can deduct from its name, an esoteric order. It happened that one of its member had the opportunity to assist to one of our shows and he was really struck by the spiritual power that our music can arouse. So the Grand Master of the order contacted us with the offering to sponsor and promote our Art if we would have allowed them to use some of our music during their divination ritual. And then.. it was done! In addition to this we have the fortune to have some great fans that moved by pure passion work for us almost incessantly, granting us good visibility and a fans-base that is constantly increasing. And as always, I would to THANK YOU from the bottom of my heart!
Alright, I have the last one. We usually ask something humorous at the end, so let’s do a battle between two typical Italian foods – do you prefer spaghetti or pizza? (laughs) Thank you very much for the interview and for your time, we will be looking forward to next Dark End’s show in the Czech Republic!
Hmm, this is quite a difficult one! But well… mourning for Spaghetti, I have to answer Pizza! Oh yes, Pizza, absolutely! I could eat it every single day without getting tired of it! Thanks to you for your support and dedication, we will be there in Czech very soon, playing at the Winter Masters of Rock in Zlin. If you will be there, don’t hesitate to join us for some beers and nice laughs together! In the meanwhile… keep on spread the Cult of Horror!
Možná si ještě někdo z vás vzpomene, že v průběhu letních prázdnin zde mimo jiné vyšla i recenze na desku “Grand Guignol – Book I” od italské symphonic black metalové skupiny Darkend. Rozhovor se vinou technických problémů malinko protáhl, ale nyní je konečně zde. Na naše otázky odpovídal zpěvák Animæ, jehož odpovědi jsou mnohdy opravdu podrobné a vyčerpávající. Povídali jsme si o kapele, jejím posledním albu “Grand Guignol – Book I” a spoustě dalších věcí okolo Darkend.
Zdravím do Itálie! Hned na začátek bych se rád zeptal na jednu věc – dáváte přednost jménu Dark End nebo Darkend? Viděl jsem už obě varianty, takže si tím nejsem příliš jistý… V následujících otázkách používám Dark End, tak doufám, že jsem vybral tu správnou (smích).
Zdravím tě do České republiky! Ahah, hmm, je mi líto, ale vybral sis tu špatnou! Pro pochopení tohoto malého rozdílu bys měl vědět, že název “Darkend” je primárně odvozen z triku běžně užívaném v esoterické tradici pro zastření skutečnosti nebo ku předání zprávy čtenáři, která přesahuje psaný text: anagramu. Jméno skupiny (jež jsme pozměnili sloučením slov “dark” a “end”, abychom dostáli výše popsanému principu), jak je používáno, symbolizuje Propast, nevědomí otevírající průchod k tajemstvím a snům, zatímco zpřeházené [anagram = přesmyčka – pozn. redakce] a oproštěné od své podoby to jméno odhaluje svůj PRAVÝ význam: ve skutečnosti jde o klíčové slovo používané ve starověké sumerské převtělovací modlitbě, které odhalíme v textu závěrečné písně naší páté desky.
[Kvůli autentičnosti jsme při překladu a přepisu v otázkách zanechali původně napsaný tvar názvu skupiny, i když je to ten špatný – pozn. redakce]
Rád bych začal několika obecnějšími otázkami. Dark End hrají docela epickou hudbu. Upřímně, dokázal bych si představit, že všechna ta témata, která se objevují textech, by mohla být hudebně zpracována také mnohem minimalističtější formou. Jak k tomu došlo, že jste rozhodli vyjadřovat je symfonickou cestou?
To je dobrá otázka. Myslím, že je to zejména proto, že se svou hudbou, v těsném propojení s texty a vizuální stránkou, chceme předat konkrétní tvar nejhlubší Propasti Duší, v níž sídlí jádro samotného Kosmu, a to se všemi jeho tajemstvími a odstíny. A je to místo natolik komplexní, místo s tolika odlišnými barvami a tvary, že pro své vyjádření vyžaduje poměrně komplexní a bohatou hudební formu. To se týká především našeho posledního alba, na němž dokonce i texty začaly důkladně prozkoumávat okultní hlubiny.
Tato otázka není sice moc originální, ale je docela logická – dokázal by sis představit kombinaci hudby Dark End s klasickým orchestrem (nezáleží na tom, jestli živě nebo na studiových albech)? Pokud ano, myslíš, že je reálné, aby k tomu v budoucnosti skutečně došlo?
Ano, dokážeme si tuto kombinaci představit pokaždé, když skládáme muziku. Měl bys vědět, že náš klávesista Antarktica je plně schopen řídit orchestr, tudíž ještě nikdy nepoužil předpřipravené a omezené orchestrální šablony, nýbrž skládá a nahrává zvlášť každý jednotlivý nástroj orchestru s pomocí softwaru EastWest, takže vždy máme samostatné houslové stopy, samostatné stopy fléten, samostatné stopy kontrabasu, samostatné stopy trombónu a tak dále… Zároveň s tím i “metalové” nástroje často bereme jako součást celého orchestru, což dodává celkovému zvuku docela zvláštní teatrální náladu. V budoucnosti určitě něco podnikneme se skutečným lidským orchestrem, nejspíše speciální živé koncerty, které bychom nahráli a později vydali v DVD formátu.
V Itálii je velké množství skupin, které používají klávesy a orchestrace a jejichž muzika může být popsána jako symfonická a epická. Zdá se mi, že není žádná jiná země s tolika symfonickými kapelami, ať už jsou extrémně symfonické (což je i případ Dark End), nebo, řekněme, ne tak tvrdé symfonické skupiny. Dívají se na to muzikanti v Itálii stejně, nebo o tom tak nepřemýšlíte? Myslíš, že v Itálii něco speciálního, že je zde tolik skupin hrajících epickou hudbu?
Hmm, to opravdu nevím. Jestli narážíš na skupiny jako Rhapsody of Fire nebo Stormlord, myslím, že jejich symfonická složka je pevně spjatá s fantasy koncepty nebo historickou okázalostí dřívější italské kultury, na kterou tyto kapely rovněž odkazují. Ale víš, já mohu mluvit pouze za sebe, a jak jsem již uvedl dříve, náš symfonický přístup má spojitost s temnou, nehmotnou stránkou existence. Jednoduše potřebujeme stvořit odpovídající hudební doprovod k hrůzostrašným, okultním a magickým tématům, o nichž jsme hovořili výše. A co se týče tvé otázky, v Itálii můžeš nalézt spoustu ponurých, tajemných a esoterických elementů, které mohou podnítit takovou představivost: jen musíš vědět, kde je hledat.
Již jsem zmínil texty… všechna tři alba Dark End jsou koncepční. Plánujete v tomto duchu pokračovat také v budoucnu? Je zde možnost nahrání alba bez konceptu?
Ano, i v budoucnu budou naše desky koncepčními deskami, vidím v tom totiž mnohem více stimulující způsob psaní. S jejich pomocí můžeš podrobně rozebrat to, o čem chceš mluvit, a podívat se na to z různých úhlů pohledu, pobídnout posluchače, aby tě následoval a sám začal v prozkoumávání toho, co jsi ty začal. A ohledně možnosti natočení alba bez konceptu, nikdy neříkej nikdy, ale nyní to není v našem zájmu.
Díky těmto konceptům to vypadá, že texty jsou pro Dark End velmi důležité. Souhlasíš? Vždy jsem byl toho názoru, že hudba by měla odrážet myšlenky v textech, tudíž právě slova by měla vzniknout nejdříve a hudba by měla být složena na jejich základě. Co vzniká jako první v případě Dark End – texty nebo muzika? Mohl bys nám osvětlit, jak vypadá kompoziční proces u Dark End? Co se týče samotné hudby, vznikají nejdříve orchestrace, nebo metalové elementy?
Naprosto s tebou souhlasím. Stavební kámen všech našich alb je přímo spjat s mou filozofickou a divadelní prací, používanou jako základ pro celou strukturu a obecnou atmosféru opery. Obvykle píšu něco na způsob synopse, v níž osvětlím koncepční práci jako celek a určím lyrické téma pro každou skladbu; poté se Antarktica a já soustředíme na hudební kompozici, do níž postupně přidávám finální texty.
Ohledně hudby, to se liší: pokud s písní přijde Antarktica, jsou první orchestrace a poté přidáváme metalové prvky, chápané jako součást orchestru; pokud píseň pochází ode mě nebo jiného člena, obvykle rozvíjíme kytarové riffy a až s nimi tvoříme elementy orchestru.
Všiml jsem si, že se v textech objevuje latina. Protože jsi uveden jako hlavní autor textů, musím se tě zeptat, jestli tento jazyk ovládáš? Pokud ano, kde ses jej naučil?
Ano, umím latinsky, ne úplně dokonale, ale umím. Všechno jsem se naučil sám… Opravdu miluji starodávné jazyky, podle mě jsou velice fascinující a mohou pomoci k lepšímu pochopení a používání současných jazyků.
Pojďme se nyní bavit o desce “Grand Guignol – Book I”. První věc, která upoutá posluchačovu pozornost, je bezpochyby artwork. Proč jste si na obálku vybrali obraz Hieronymuse Bosche? Bylo to, protože jeho řekněme netradiční obrazy pasují k temné hudbě, nebo jste měli nějaký speciální důvod (např. v souvislosti s konceptem)? Také by mě zajímalo, proč jste použili pouze malou část mnohem většího obrazu?
Tento obraz jsme si vybrali, protože dokonale ztělesňuje nejen obsah alba, ale také celou podstatu Darkend: je ponurý, temný, téměř dokáže zprostředkovat zápach smrti, stále je však silný a živoucí, velmi surrealistický, ztracený mezi fantazií a realitou… stejně jako my je velice teatrální. Tuto malou část jsem si vybrali, protože toto je pouze první kapitola celého konceptu “Grand Guignol”, “Book II” nebude jen prohlubovat současné zaměření textů, ale povznese události popsané v první části na vyšší kosmický level, přímo do centra nadlidských tajemství. Do té doby nemůže být dílo považováno za kompletní, což se týká i samotné obálky ;)
Musím se zeptat na koncept “Grand Guignol – Book I”. Upřímně, nejsem si jistý, jestli jsem dokázal vše pochopit… vlastně si myslím, že ne… čím více jsem se snažil porozumět lyrice a přiloženým textům v bookletu, tím méně jasné mi to bylo. Zdá se, že koncept je opravdu složitý a těžký na pochopení. Mohl bys nám vysvětlit, o čem “Grand Guignol – Book I” ve skutečnosti je? Rád bych slyšel trochu víc než jen “první část rozsáhlého filozofického konceptu o obvyklých kořenech okultismu, spiritualismu, mučednictví a rituálech bílé/černé magie”, jak je to napsáno na internetu. Vypadá to, že zde jsou dvě souběžné linie – jedna v textech a druhá v Himmlerově deníku [booklet alba obsahuje kromě samotných textů také několik stran fiktivního deníku Heinricha Himmlera – pozn. redakce]… jak jsou propojené? Pokud bys třeba vybral jednu nebo dvě skladby a popsal je do detailu, myslím, že by to bylo opravdu poučné…
Inu, tohle bude pěkně dlouhá odpověď! Nejprve bys měl vědět, že jsem během psaní dodržoval jedno z nejcennějších pravidel magických doktrín, které říká, že sdílené znalosti jsou ztracené znalosti. Vzhledem k tomuto nejsou všechny znalosti ukryté v kořenech opery na první pohled viditelné, protože pokud je sdílíš jednoduchým způsobem, ztrácejí svůj smysl, stávají se něčím jiným a nejsou již dále vědomostmi – je to jen něco, co si uvědomíš, přečteš a pak založíš do své paměti, abys to zapomněl.
Za druhé si musíš uvědomit, že mým cílem není vyprávět nějaký fiktivní příběh, jen zabavit lidi na pár hodin nebo jednoduše prezentovat výsledky mých studií a domněnek; mým cílem je vyprovokovat tebe, posluchače, abys přemýšlel a začal s obdobným studiem, jaké mne samotného přivedlo k příslušným znalostem. Abych trochu pomohl, umístil jsem do bookletu alba jisté “počáteční body”: například obrácený trojúhelník/kruh s deseti různými slovy umístěnými okolo i uvnitř, nebo grafické prvky (dýka, nehty, kompas, schéma čakry a tak dále), které mají při správném výkladu spojitost s každou stránkou a každým textem. Odsud již může každý začít svou vlastní cestu zkoumáním těchto jednotlivých elementů a symbolů a jejich propojováním s texty, rozluštěním některých hádanek, které jsem tu a tam umístil, věnováním pozornosti několika numerologickým vodítkům, dosáhnutím vyšší úrovně zkoumání, které odhalí metaforické jádro určitých složitějších frází.
S ohledem na to vše je “Grand Guignol” především konceptem o lidstvu (vnímaném hlavně jako loutky bez vlastního vědomí ve velké, odsud téměř neviditelné hře) a o hlubokých a ledových tajemstvích Kosmických Elementů (z pohledu stejné optiky se na ně můžeš dívat jako na Mistra Loutkáře). Okultismus, spiritualismus, božství a magie jsou tu tedy vnímány jako nástroje k osvobození sebe sama, k rozpoznání světů, kde se tato tajemství skrývají, a k tomu, abys tam, do propasti, mohl nahlédnout. Co se týče struktury konceptu, pokud se podíváš pozorně, všimneš si, že zde nejsou jen dvě paralelní příběhové linie, ale tři: Himmlerův deník (psaný v chronologickém pořádku – s výjimkou prvního songu, který – jak je patrné už z jeho názvu [“Æinsoph: Flashforward to Obscurity” – pozn. redakce] – je pohledem do budoucnosti), útržky papíru nesoucí části Nového zákona a oživující epizody z života Ježíše Krista (ty postupují v nechronologickém pořádku, každá epizoda je prezentována jako krátký záblesk) a texty (napsané kompletně v metaforickém, emotivním stylu), které spojují oba předchozí elementy dohromady. Figury Heinricha Himmlera a Ježíše Krista reprezentují ideologické a morální extrémy historie a kultury (“hranice” výše zmiňovaného divadla) a projevováním běžných emocí, jež řídí jejich skutky (texty), jsou oba symboly a živoucími bytostmi, provázejícími posluchače znalostmi hříchu, nevinnosti, slitování, vraždy… až k neviditelným nitkám kosmické nesmírnosti, která hýbe vším.
Myslím, že jsem vám dal několik dobrých záchytných bodů, s nimiž můžete začít “Grand Guignol” studovat; jak již bylo řečeno na začátku, pokud bych vám některé texty sám vysvětlovat, ztratily by svůj hlavní smysl… zbytek už je na vás ;)
Jak už bylo zmíněno, texty se týkají okultismu a spiritualismu. Zajímáš se ty sám jakožto autor textů o tato témata více než jen v rámci kapely? Mohl bys případně doporučit nějakou literaturu, pokud by se čtenáři chtěli dozvědět víc?
Ó ano, opravdu se o tato témata zajímám, nejen v rámci skupiny: přece jen si myslím, že když chceš mluvit o takto složitých a rozsáhlých tématech, musíš je nejen dobře znát, ale také je milovat a být nekonečně zvídavý. Ve skutečnosti se zdá, že moje studium těchto věcí je snad někonečné!
Co se týče doporučené literatury, žádný problém! Myslím, že pro začátek nejjednodušší texty, které vám mohou otevřít oči a navést vás k prvním krokům k temným tajemstvím, jsou: “Thus Spoke Zarathustra” (Friedrich Nietzsche), “Liber AL vel Legis” and “Magick” (oboje od Aleistera Crowleyho). Dále je tu pár dalších skvělých a zjímavých textů: “The Sword of Moses” (v překladu od Mosese Gastera), “De Vita Propaganda” (Artefio), “Théologie du le Revenant” (Igor Ce Garul), “De Occulta Philosophia” (Heinrich Cornelius Agrippa Von Netteshem), “The Ancients’ Book of Magic” (Lewis De Claremont), “Corpus Hermeticum” (Stobaeus), the “Clavicula Salomonis” and “Atalanta Fugiens” (Michael Maier). Jen si dávejte pozor, musíte se v nich pohybovat obezřetně a zodpovědně [většina uvedených knih není k dispozici česky, tudíž nemá cenu uvádět překlady tří kusů, které se v českém jazyce objevily – pozn. redakce].
Musím se tě také zeptat na onen Himmlerův deník. Jen pro jistotu – jeho texty jsi napsal ty? Jsou zde evidentní návaznosti na skutečné historické události. Jak moc je deník pouhou fikcí a jak moc ses snažil být přesný v historických faktech? Kdo jsou Henry a Enrico [jména zmíněna v deníku – pozn. redakce]? Zajímáš se nějak víc o období 2. světové války a téma nacismu? Mimochodem, v deníku je zmíněn také hrad Wewelsburg [nachází se na severovýchodě spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko v Německu – pozn. redakce] – navštívils jej někdy?
Ano, napsal jsem všechny texty deníku, ale věnoval jsem velkou pozornost přesným historickým faktům a také složité osobnosti Heinricha Himmlera, jak vyplývá z dobových zpráv. To hlavní, co jsem udělal, bylo spojení toho všeho vyprávěným proudem vědomí, abych stvořil deník s emotivním nádechem historických faktů; představoval jsem si, jak tím Himmler prošel, když byl naživu.
Nijak mě nefascinují války a věci jako nacionální socialismus, vybrali jsme jej do konceptu, protože dobře symbolizuje jednu z nejhrůznějších podob člověka (nacismus) a kvůli jeho silnému spojení s magií a okultismem (byl zakladatelem takzvané “Forschungsgemeinschaft Deutsches Ahnenerbe”, což je divize [Třetí] říše, pověřená záležitostmi esoterických témat): jednoduše dokonale pasuje k našemu záměru.
Enrico a Henry nejsou nic víc než alter-ega německého panovníka (Himmler ve skutečnosti věřil, že je převtělením bavorského krále Henryho – nebo Enrica – I).
Myslím, že o hudební stránce jsme již dostatečně hovořili výše v obecné rovině, ale zeptal bych se ještě na jednu věc. Na “Grand Guignol – Book I” se jako host představil Fearbringer [italský hudebník s množstvím jednočlenných projektů jako Fearbringer, Armata di Carona, Cominutà Fenice Nera nebo Misericordia – pozn. redakce], který přišel úžasným čistým vokálem do písniček “Spiritism: The Transmigration Process” a “Dawn: Black Sun Rises”. Proč jste jej oslovili? Bylo to jen pro jeho schopnosti, nebo se s ním znáte a oslovili jste jej, protože je to váš kamarád? Proč se neobjevilo více hostů? Chtěli jste, aby “Grand Guignol – Book I” byla čistě nahrávka Dark End bez dalších vlivů lidí mimo kapelu?
Fearbringer je už delší čas náš dobrý přítel, a když se ukázalo, že budeme potřebovat dramatický a majestátní čistý hlas pro příslušných částí “Spiritism” a “Dawn”, automaticky jsme na něj pomysleli… on sám tím byl nadšený a ochotný! Mám opravdu rád jeho hlas, je působivý a naléhavý: on byl ta pravá osoba, která dokázala to, co jsem měl v hlavě, a rozhodně v tom nezklamal!
Co se týče druhé části tvé otázky: neměli jsme žádné další hosty, protože podle našeho názoru nebyli nutní. Nechceme mít někoho na nahrávce, jen abychom mohli říkat “hele, koukejte, hrál s námi xxx!” Hosté musí do naší hudby přidat nové odstíny a barvy.
“Grand Guignol – Book I” vyšlo jako luxusní limitovaná edice. Co se v balení vlastně nachází? Jak jste vybírali, co tam dáte? Tato verze je téměř vyprodaná – kolik kusů vám ještě zbývá? Až budou pryč, v jakém formátu bude album dále dostupné? Neplánujete například nějakou LP edici?
První limitovaná edice byla vydána s požehnáním Arcane Witchcraft Coven a obsahuje černý slipcase s odlišným obalem, rozšířený 24 stránkový booklet, originální magický certifikát vyrobený esoterickým kruhem “Ars Secretum”, ručně psané úryvky textů, označenou obálku zapečetěnou voskem a devět zrnek obřadního kadidla. Všechny tyto věci jsme vybrali na základě esoteriky a magických odstínů, které zahalují naše Umění.
Ano, tato edice je téměř vyprodaná (zbývá přibližně 50 kusů), některé z nich si schováme pro naše nadcházející turné s Cradle of Filth a Rotting Christ, myslím, že potom bude CD znovu vylisováno jako klasická jewelcase verze. Žádné plány pro LP edici prozatím nejsou.
Pokud vím, “Grand Guignol – Book I” je první částí většího konceptu. Dokážeš odhadnout, kdy by následovník (“Book II”?) mohl vyjít? Začali jste na něm již pracovat? Myslíš, že bude “Book II” obsahovat nějaké větší hudební inovace, nebo plánujete více méně pokračovat ve stejném stylu jako na “Grand Guignol – Book I”? Mimochodem, kolik částí/alb bude koncept mít?
Celá opera “Grand Guignol” obsahuje dvě knihy: ohledně koncepční struktury je již kompletně hotová (již jsem napsal celou druhou část Himmlerova deníku a vybral všechny pasáže z Nového zákona), avšak na hudbě jsme zatím ještě nezačali pracovat. Ve skutečnosti aktuálně dokončujeme skládání našeho čtvrtého alba s názvem “Il Velo Delle Ombre” (italsky “The Veil of Shadows” [česky volně přeloženo jako “Závoj stínů” – pozn. redakce]), na němž se objeví absolutně odlišný obskurní koncept. Ten bude následován speciálním EP a poté pátou dlouhohrající deskou, silně provázanou s předchozím EP. Až pak přijde čas pro “Book II”.
Nevím, jak to bude vypadat hudebně, soustředíme se na to až po páté desce. Jsem si téměř jistý, že to stále bude mít epický nádech “Book I”, zatímco atmosféra “Il Velo Delle Ombre” bude více hrůzostrašná a ritualní… symfonická v mnohem více ponurém pojetí.
V loňském roce se Dark End zúčastnili turné se Samael, Melechesh a Keep of Kalessin a také hráli v Praze. Bylo to vaše první vystoupení v České republice nebo ne? Máš na ten koncert nějaké speciální vzpomínky, nebo to pro tebe byla jen další show z mnoha? Bylo zde něco, co se ti líbilo na samotné České republice? Většina muzikantů ze zahraničí vyzdvihuje pivo a holky (smích). Mimochodem, znáš/posloucháš nějaké české metalové kapely?
Ne, nebylo to poprvé, hráli jsme v České republice už pár měsíců předtím jako předkapela Rotting Christ, ale to jsme nebyli v Praze, nýbrž v Brně! Ó ano, na koncert v Praze si dobře pamatuji, vzpomínám si, že pódium vypadalo trochu jako divadelní pódium [šlo o klub Futurum – pozn. redakce], takže jsem se na něm cítil opravdu pohodlně! ;) Lidi byli také skvělí, rovněž jsem měl možnost znovu potkat pár dobrých přátel a strávit trochu času s několika výjimečnými fanoušky Darkend.
Jinak na České republice nemám rád jen vaše dívky a piva, ale také úžasnou architekturu míst, která jsem navštívil: Praha, Plzeň, kostnice v Kutné Hoře… vše je tam opravdu fascinující a strašidelné! A také miluji Brutal Assault! Tohle léto bylo potřetí, co jsem tam byl, je prostě skvělý, nejlepší festival, na němž jsem kdy byl! Z Čech znám jenom skupinu Cult of Fire… byl jsem na jejich vystoupení na Brutal Assaultu a bylo to ohromující!
Je zřejmé, že vizuální stránka vašich koncertů je pro vás důležitá. Znamenají tyto pódiové rekvizity něco víc, jako něco, co má dopomoct k hlubšímu prožitku z hudby vám i posluchačům, nebo je to “jen” dobře vypadají show pro pobavení lidí?
Živé koncerty jsou pro nás pravé a opravdové rituály, doslova. Prožíváme je jako ceremonie temnoty a hrůzy, v nichž je každý podnět a pocit zesílen použitím scénických elementů jako pentagramy, svícny, ponuré masky, ohořelé a mrtvé větve, vše v silně teatrálním a “grand guignolesque” [do češtiny v podstatě nepřeložitelné spojení, Grand Guignol, resp. Le Théâtre du Grand-Guignol bylo do roku 1962 pařížské divadlo, jehož název lze volně přeložit jako Divadlo Velké loutky – pozn. redakce] výkladu. Vše má svůj přesný smysl: když například přijdu na pódium s rukavicemi s odumřelými větvemi, je to odkaz na Dante Alighieriho “Les sebevrahů” z “Božské komedie”, je to vizuální interpretace některých témat z tohoto výjevu.
V loňském roce jste byli na turné se Samael, tento rok bude koncertovat s Cradle of Filth a Rotting Christ. Jak se vám to povedlo, když za sebou nemáte žádný větší label?
Povedlo se nám to díky podpoře Arcane Witchcraft Coven, což je, jak si můžeš domyslet z jeho názvu, esoterický řád. Stalo se, že jeden z jeho členů měl možnost navštívit jeden náš koncert a byl pohlcen spirituální silou, kterou naše hudba vzbuzuje. Nato nás kontaktoval Velký Mistr řádu s nabídkou na sponzorování a propagaci našeho Umění, pokud jim povolíme použít naši muziku při jejich věšteckých rituálech. A pak… bylo hotovo! K tomu navíc máme to štěstí, že máme pár skvělých fanoušků, které takřka neustále žene čisté nadšení k nám, což nás zviditelňuje a poskytuje stále rostoucí základnů příznivců. Jako vždy, chtěl bych jim PODĚKOVAT z hloubi svého srdce!
Dobrá, mám poslední otázku. Obvykle se na závěr ptáme na něco vtipnějšího, takže pojďme dát bitvu mezi dvěma typickými italskými jídly – máš radši špagety nebo pizzu (smích)? Děkujeme mnohokráte za rozhovor a za tvůj čas, budeme se těšit na další koncert Dark End v České republice!
Hmm, to je pěkně těžká otázka! Dobrá tedy… omlouvám se špagetám, ale musím zvolit pizzu! Ó ano, pizza, určitě! Mohl bych ji jíst každý jeden den, aniž bych se jí přejedl! Díky vám za podporu a obětavost, budeme v České republice velmi brzy, zahrajeme na Zimním Masters of Rock ve Zlíně. Pokud zde budete, neostýchejte si s námi dát pivo a pokecat! Do té doby… šiřte dále Kult Děsu!
Země: Finsko Žánr: symphonic / industrial black metal Datum vydání: 27.7.2012 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. A Red Dawn Rises
02. Wings of Chaos
03. Maelstrom of Black Light
04. The Great Cosmic Serpent
05. Infected
06. A Requiem for a Lost Universe
07. Crystal Blue
08. Repulsion
09. Ragnarök Sunset
Osobně jsem se o Chaosweaver prvně dozvěděl v souvislosti s předělávkou kultovního disco válu “Crucified”, který je mnohem slavnější než jeho původní autoři Army of Lovers, na něž si dnes – zvláště co se mladších ročníků týče – asi málokdo vzpomene, snad s výjimkou zarputilých vymetačů popových archivů. Dovolím si však tvrdit, že samotný song zná úplně každý (možná s výjimkou nějakých křováků v Africe), dokonce i vám, milí kolegové metalisti, bude jistě onen slavný refrén povědomý, až si to ze zvědavosti dáte vyhledat na YouTube a vyběhne na vás příslušný ultra-gay videoklip. Chaosweaver tedy tento kousek předělali, a jak už tomu tak u podobných coverů popových písniček do metalu bývá, byla to vcelku povedená sranda. Až o něco později jsem ovšem zjistil, že ani samotná vlastní tvorba těchto Finů není tak úplně k zahození, minimálně v té formě, v jaké nám ji kapela prezentuje na svém druhém albu “Enter the Realm of the Doppelgänger”. Už jenom fakt, že si tuhle chásku hned po první desce pod svá křídla stáhli Napalm Records, label ne zrovna zanedbatelné velikosti, svědčí o tom, že žádní nýmandi to nejspíš nebudou…
Pojďme však nejprve rozlousknout otázku, co že to Chaosweaver vlastně hrají. Obecně je jejich hudba v základu označována jako black metal, nicméně bych rád důrazně upozornil, že pokud byste tohle pustili nějakému fandovi Mayhem a řekli: “číhni na to vole, to je taky blek metl,” tak by si opravdu pohrdavě odplivl a utrousil něco v tom smyslu, že svět se v prdel obrací. Tím chci říct, že ačkoliv právě k tomuhle žánru mají Chaosweaver asi nejblíže a jeho prvky jsou v té hudbě zcela jistě slyšet, pořád se jedná o záležitost na míle vzdálenou tomu, co si většina z nás pod nálepkou black metal představí. Chaosweaver jsou mnohem melodičtější, objevují se zde různé elektronické pazvuky a ke slovu se dostane i nějaké to symfonično, svým způsobem by se do jisté míry dalo hovořit i o progresivnějším přístupu. Nejspíš vás napadne, že tohle jsou přece vlivy, které je možno roubovat i na klasický black metal, a jistě budete mít pravdu, ale Chaosweaver jsou přece jen trochu jinde, než aby se o nich dalo hovořit jako o melodickém (industriálním, symfonickém, progresivním, …) black metalu, Chaosweaver jsou především mnohem stravitelnější a přístupnější, což já osobně vidím jako zásadní rozpor s podstatou tak extrémního stylu. Ne, že by to byla chyba hudby Chaosweaver, to samozřejmě ne, jen se vám malinko snažím přiblížit, oč tu běží. Chaosweaver jsou asi tak stejně extrémní black metal jako současní Dimmu Borgir, jestli mi rozumíte (aniž bych chtěl tvrdit, že jsou si obě kapely hudebně blízké).
Inu, poněkud abstraktnější popis hudební složky bychom za sebou horko těžko měli, ačkoliv si nedělám iluze, že byste si z něj něco odnesli (přiložený videoklip vám snad napomůže trochu více), tudíž se pojďme podívat, jak si stojí jednotlivé songy na “Enter the Realm of the Doppelgänger”…
“A Red Dawn Rises” je normální intro, které toho příliš nenapoví. Nějaký ten klavír, trocha toho šepotu, ke konci sbor, žádné velké terno. Druhá “Wings of Chaos” plní roli klasického ostrého otvíráku, jak bývá ve slušné společnosti dobrým zvykem. Z toho nepřímo vyplývá, že jde o jeden z nejtvrdších kusů “Enter the Realm of the Doppelgänger”. Dosti rychlý začátek s bicí palbou bychom snad s přivřením očí mohli opravdu označit za black metal, pokud by jej ale neprznily všudypřítomné klávesy a pokud by nebyl vokál frontmana Cyphera Commandera posazen tan nízko. Rychlé to sice je, nicméně právě díky klávesám, které i tuhle (v uvozovkách) klepačku neustále změkčují, by se toho lekla možná tak vaše babička, pro širokou metalovou obec je to muzika poslouchatelná naprosto v pohodě, sem tam do toho Chaosweaver vpálí i nějaký ten chytlavější kousek – ve výsledku se to hned od začátku poslouchá dost příjemně.
Klasické schéma, jak se mají poskládat songy na albu, pokračuje i nadále a po tvrdším otvíráku přichází chytlavější singlovka “Maelstrom of Black Light”, která zdárně plní svou úlohu a v paměti posluchači uvízne opravdu hned na první setkání. Melodie jsou snadno zapamatovatelné, ale nutno dodat, že jsou tvořeny především klávesami, neboť kytary se povětšinou věnují poctivé práci na riffech. Díky tomu jsou Chaosweaver – jak již bylo několikrát řečeno – bez problému přijatelní jak pro ty, co to rádi měkčí, tak i pro ty, jimž nevadí něco tvrdšího. Nechci vzbudit dojem, že se to Chaosweaver snaží hrát na obě strany a sedět svými finskými zadnicemi na více židlích najednou, spíš mi přijde, že takhle to z nich prostě leze a čistě náhodou to funguje i tímhle způsobem. Ačkoliv to je samozřejmě jen můj pocit, do hlavy jim opravdu nevidím.
Mezi další zajímavé songy patří určitě “Infected”, která by díky největší délce mohla vzbuzovat dojem, že se od ní dočkáte něčeho epičtějšího, ve skutečnosti jde však společně s “Wings of Chaos” o nejostřejší vál, v němž se nekompromisní rychta střídá s parádními sekanými riffy, na zvolnění dojde až v samotném závěru skladby. Výborná je i pomalejší “A Requiem for a Lost Universe”, jež se docela táhne (v tom dobré slova smyslu) a obsahuje pár opravdu povedených momentů, třeba majestátní pasáž začínající v čase 2:15. Tenhle song také zaujme hezky předoucí baskytarovou linkou.
Ze zbývajících písniček bude stát za vypíchnutí už jen závěrečná “Ragnarök Sunset”, která je opět pomalejší, delší a navíc se v ní objevují dost zajímavé prvky, které v dřívějších skladbách nebyly. Ostatní songy, které jsem nejmenoval, nejsou zlé a poslouchají se stejně dobře, ale veskrze nepřinášejí nic nového a více méně tak či onak jen kombinují to, co již bylo zmíněno.
Když už teď víme, jak to zní a jak si stojí jednotlivé písničky, zbývá nám už jen jeden poslední bod před závěrem recenze – povědět si, jestli je to dobré, ačkoliv myslím, že mezi řádky už to při troše snahy vyčíst šlo. Špatné to věru není, na druhou stranu vám však “Enter the Realm of the Doppelgänger” nenabídne ani nic, z čeho byste se posadili na zadek. V dnešní záplavě vydávaných desek tahle není zrovna z těch, které by nějak výrazněji vyčnívaly muzikou (ostatně se to Chaosweaver snaží dohnat alespoň řádně jetou image), když si ji však pustíte, řekl bych, že vás bavit bude. Slušné nápady se tam určitě najdou a bez zajímavosti to svým způsobem také není, že bych si měl ale album pustit s chutí i dejme tomu za pět let, to si nemyslím.
Moje seznámení s možností recenze na “Malediction” od Sarah Jezebel Devy bylo více než zajímavé. Byla jsem všelijak upozorňována, že si mám k počítači přinést kýbl a že jestli to bude stejná kvalita a nápady jako předchozí “The Corruption of Mercy”, o “A Sign of Sublime” ani nemluvě, nemám se bát ho použít. Navíc už mě po předchozích zkušenostech děsila ta věčně zmiňovaná skutečnost s Cradle of Filth. Tak se přiznám, že jsem si prostě poslechla pár dostupných písní na YouTube a nechala to osudu, ostatně nějak zrecenzovat se dá všechno. Ta malá ukázka mě nijak nenadchla, a tak jsem se upřímně modlila, ať se stane malý zázrak a on se podle mě víceméně stal.
Když si poslechnete napoprvé ty tři skladby, které se na EP nalézají, možná, že vás stejně jako mě napadne, že spolu mají pramálo společného. Přijde mi to spíš jen jako takový výčet možností. Na gothic metal mi sedí jen dvě z nich, a i když to beru neustále kolem a kolem, daří se mi horko těžko najít něco, co by měly společného, tedy kromě některých hudebníků, kteří je stvořili. Takže by opravdu bylo záhodno si je teď rozebrat trochu popořadě.
Úvodní “Lies Define Us” je právě tou nejméně gotickou a na druhou stranu nejvíce chytlavou a líbivou písní. Vlastně spíš zní jako jedna z oddechovek na albu některé z metalových skupin, zařazených spíše do symfonickového poweru. Sama Sarah na ní zní díky tomu víceméně tuctově a sama se přiznám, že bych měla chutě si ji plést s nějakým pro mě více známým jménem. To, co tvoří celou píseň více zajímavou, je spojení s Björnem Stridem ze Soilwork, který celému songu přidává zajímavou dramatičnost, a nutno říct, že oba dva dohromady znějí ještě zajímavěji. Takže ano, není to nic, co byste museli poslouchat se velkým zájmem, je to spíše změť tónů, u které vám připadá, že už jste ji možná někde slyšeli, i když to nemůže být pravda, text je víceméně klasika a od bicích až po zpěv vás na tom jednoduše nemůže nic překvapit. Je to něco, co neurazí, ale těžko zaručit, že to budete mít za měsíc v živé paměti.
Další je “This Is My Curse“, na které pro změnu hostuje Dani Filth. Je značně temnější a hned od začátku i zajímavější. Nakonec musím konstatovat, že celkově má svoje silné a slabé momenty. Ty silné se ukazují opět ve spojení vokálů. Sarah tohle samozřejmě sedí mnohem lépe. Zní to víc proměnlivě a nápaditě a asi by vás to udrželo bdělé po delší dobu. Ale popravdě, když říkám, že je to silnější song, myslím tím jen to, že vás to prostě neunudí, že to má svojí světlou i temnou stránku a že se mi líbí nejspíš taky ty symfonické pasáže a vokály. Takže zase žádná revoluce.
A když už se Sarah pokusí ve třetím songu o nějakou tu “revoluci”, tak to stojí za nic. U “When ‘It’ Catches Up with You” vás zaskočí hlavně samotný zvuk. Doteď vážně přemýšlím, jestli je to naschvál, ale asi ano. Jinak si to nelze vysvětlit. A zrovna tenhle song se mi zdál po hudební stránce nejvíc zajímavý. Vlastně jsem čekala, že se to pak jaksi “vyčistí” a přestane to znít jako špatná nahrávka. Byl by to zajímavý prvek a zvedlo by to moje hodnocení. Takhle vůbec nevím, co si o tom myslet. Snad jen to, že i tak to dokazuje, že Sarah nepotřebuje žádného hosta, aby jí pomáhal. Vokály v tomhle songu by se daly zbožňovat. Stejně tak jako spojení všech nástrojů, které nakonec vytváří samy o sobě zajímavý spád a dramatičnost. Je to kupodivu nejsilnější song, jen kdyby to – nejspíš schválně – nebylo nahráno tak špatně. Ráda bych to slyšela “čistě” znovu.
Opět to shrnu do pár vět. Nezvracela jsem a ani se k tomu zatím nechystám. Nedá se říct, že by to bylo něco revolučního, ale to bychom asi jednoduše žádali moc. A ten poslední song mě opravdu štve, ale stejně sám o sobě zvyšuje hodnocení. Po prvních dvou bych dala maximálně za 5, takhle si to zaslouží pěknou 6. A musím ještě dodat, že kdyby další album Sarah bylo stejně dobré a nápadité jako ten poslední song, tak bych se i začala těšit.
Další názory:
Po psychickém traumatu, jaký mi způsobilo debutové album “A Sign of Sublime“, jsem se do poslechu “The Corruption of Mercy”, druhého alba Sarah Jezebel Deva, po mnoho let známé jako doporovodná vokalistka Cradle of Filth, příliš nehrnul, vlastně jsem se na něj naprosto na férovku vybodnul, přočež je pro mne aktuální EP “Malediction” teprve druhým setkání s tvorbou této nepřehlédnutelné (doslova) hudebnice. Musím říct, že je “Malediction” určitě minimálně o třídu výše než “A Sign of Sublime”, tudíž se už člověku při poslechu nedělá špatně od žaludku, nicméně v rámci širšího úhlu pohledu se stále jedná o slaboučký čajíček, který kolem vašich uší prohučí bez jakéhokoliv náznaku nějakého slušného zážitku, takže si na něj druhý den už ani nevzpomenete. Ze tří přítomných písniček se jako hudebně nejzajímavější jeví ta poslední, “When ‘It’ Catches Up with You”, sráží ji však poněkud divně zahuhlaný zvuk, který je značně rozdílný oproti předchozím songům, jako by se jednalo jen o demo nahrávku. “Lies Define Us” a “This Is My Curse” zaujmou pouze svými hosty, jinak je to docela nezáživný odvar s nepříliš velkými ambicemi. Suma sumárum je “Malediction” počin, který se dá bez problémů poslechnout, jestli potřebujete nějakým způsobem zabít dvanáct a půl minuty, ale pokud máte něco lepšího na práci, což asi máte, rozhodně o nic nepřijdete, když tohle ípko neuslyšíte… H.
Země: Nizozemsko Žánr: melodic / symphonic metal Datum vydání: 1.6.2012 Label: Roadrunner Records
Tracklist:
01. Mother Machine
02. Electricity
03. We Are the Others
04. Milk and Honey
05. Hit Me with Your Best Shot
06. I Want You
07. Where Is the Blood
08. Generation Me
09. Babylon
10. Are You Done with Me?
11. Get the Devil Out of Me
12. Not Enough
Od vydání minulé desky “April Rain” se v Delain pár věcí změnilo. Za prvé, baskytarista Rob van der Loo našel svoje místo u jiných Nizozemců, a to u skupiny Epica. Nahradil ho blonďatější Otto Schimmelpenninck. Další novou tváří v sestavě je Timo Somers, který je zde místo Ewouta Pieterse. No, řekla bych, že v téhle kapele ti hudebníci celkově střídají jak na běžícím páse. Srdce, které tvoří Martijn Westerholt a Charlotte Wessels, ale zůstává. A tak jsem naivně očekávala, že se bude pokračovat v tomto duchu, který předvedli právě na “April Rain”. A vlastně jsem nebyla tak daleko od pravdy, kapela pokračuje v tom, co na minulé desce začala, ale zase jinak, než bych asi chtěla, a značně po svém a hlavně už bez toho symfonického metalu.
Stačil mi poslech prvních dvou skladeb, abych pochopila, že Delain ze své cesty k úspěchu vlastně neuprchli a jednoduše laťku posadili o kousek výš. Protože tohle podle mě je jejich představa úspěchu. “April Rain”, to byla chytlavá věc, která pro mě profitovala právě z toho, přiznejme si, trochu popového hlasu Charlotte Wessels a taky z toho, že si na nic nehrála. Někdy to prostě znělo popově, ovšem často dost metalově a mně se ta šíře kupodivu líbila. A přesně to jsem očekávala i od “We Are the Others”. A to jsem taky v určitém smyslu dostala, na posluchače nepříliš náročné album, které asi naplnilo moje očekávání bez násilností. Jenže tahle nová pecka má v sobě víc popového a gotického nádechu a metal už se nám někde vytratil skoro úplně. Což ovšem Charlotte sedí ještě více. Trochu mi to najednou navodilo Anette z Nightwish, jenže Charlotte je příjemnější co se týče barvy hlasu a popravdě, zase připomínám, že tohle prostě není hra na “tvrdou hudbu”. Protože to, co na novém albu Delain předvádějí, je sice chytlavé a milé, ale se symfonickým metalem, za který byli po dvou vydaných albech označovani, už to má pramálo společného. Ani se to nesnažili skrýt.
A pak je tu pro mě ještě jedna dost neuchopitelná záležitost. Dost častým problémem podobných kapel je fakt, že některé si pletou nenáročnost s unylostí, nasekají za sebe osm nebo devět skoro stejných písniček. Ne, tak tohle fakt není případ Delain. U “We Are the Others” najdete docela slušnou diverzitu, jako by se snažili do jednoho alba nacpat všechny vlivy, co je napadly za dvě hodiny, co si spolu společně poseděli, a to i s producenty, u kafíčka. První song “Mother Machine” v sobě nese takový okleštěný nádech hard rocku namixovaný se značně gotickou atmosférou. “Electricity” je pro změnu jediná skladba, která mi trochu navazuje na tvrdší symfonický metal, pro změnu zase s popem. “We Are the Others” je zrovna taková roztomilá věc o neroztomilých věcech a řekla bych, že je to jedna z nejlépe vyvedených částí alba. “Milk and Honey” v sobě má elektro a “Hit Me with Your Best Shot” je něco jako rocková Britney Spears. A když už máte pocit, že je nemůže nic napadnout, nacpou do vás “Where Is the Blood” s Burtonem C. Bellem z Fear Factory a vám to připomene spíš Lacuna Coil. To je mimochodem druhá pasáž, kterou fakt stojí za to si poslechnout. Obdivuhodné je na tom to, že jim ta celá symbióza celkem funguje. Hlavně když k tomu dali takovou rozchodovou pecku, jako je “Babylon“, a skončí s “Get the Devil Out of Me” a pomalou “Not Enough“. Bum, najednou se cítíte jak v říši divů a já jsem asi Alenka, protože i přesto, že bych mohla řvát a mít výtky, tak to nedokážu. Mě to dokonce i baví.
Víte, nakonec jako by bylo jedno, že jsem naštvaná, že to není symfonický metal, jako by vůbec bylo jedno, co povětšinou poslouchám. Nevím, kam tím vším Delain míří, ale i přes všechny svoje malé a nepodstatné nářky jsem určitým způsobem spokojená. Přešli k rockovějšímu stylu, ale bez násilí a bez obětí. A já se zase nechám oslovit mým srdcem, které říká, že si to ráda poslechnu znova a znova, ať už je to vlastně cokoliv. Proto ta milá sedmička.
Další názory:
Ale jo, není to zlé. Sám bych nečekal, že to zrovna já řeknu zrovna o kapele jako Delain, ale je to dobré. Z “We Are the Others” se nakonec vyklubala vcelku příjemná nenáročná deska, která sice posluchači žádný zvukový orgasmus nepřivodí, nicméně jde o v rámci mezí zábavnou oddychovku, která si nejspíš sama žádné vyšší ambice neklade, ale v konečném důsledku to v tomto případě nikterak nevadí. Obzvláště začátek alba bych se nebál označit za silný, zejména bych vypíchnul druhou “Electricity” a třetí titulku “We Are the Others”, které obě vládnou velmi povedenými refrény. Třeba další “Milk and Honey” zaujme hlavně zajímavým úvodem s nádechem elektroniky, což působí docela svěže, stejně jako docela překvapivá hostovačka Burtona C. Bella z Fear Factory v songu “Where Is the Blood”. Myslím, že nic nezkazím tím, když “We Are the Others” prohlásím za povedenou desku – a znovu explicitně upozorňuji na to, že já jsem ten typ posluchače, který by měl podobné holčičí metálky spíše krutě odstřelovat. Nové album Delain však nějakým způsobem funguje a baví mě, za což mu bez ostychu na stůl vysázím celých 7,5 bodu. H.
V pořadí třetí album symfonických metalistů s krásnou Charlotte Wessels v čele nijak extrémně nevyčnívá z průměru posledních alb žánrových souputníků. Jistě, poslouchá se to moc hezky, protože zvuk je vypiplaný na jedničku, skladby jsou více či méně chytlavé, a aby se široké metalové obci nehnulo žlučí přespříliš, tak se občas hrábne do strun, aby to neznělo příliš popově. Samozřejmě, všechno má své publikum a já to respektuju, ale na “We Are the Others” mi chybí moment překvapení, nějaká přidaná hodnota, která by desku oddělila od ostatních a díky tomu ten donekonečna omýlaný úvod o nešvaru symfonických metalových kapel s ženskou ve svém čele, protože pro “We Are the Others” to platí bohužel také. Charlotte má velice příjemný hlas, který se dobře poslouchá, označil bych její výkon za vrchol tvorby Delain, mohla by sem tam přitlačit na pilu, ale to už bych chtěl asi moc. Svou troškou do mlýna přispěl nečekaně Burton C. Bell z Fear Factory a na pozadí jejich duetu se “Where Is the Blood” stává nejzajímavější skladbou na albu. “We Are the Others” trpí nevyrovnaností jednotlivých skladeb, a pokud by se kupříkladu posledních pět skladeb kvalitativně vyrovnalo první půli alba, která se docela povedla (titulní skladba je skvělá pecka), tak bych byl mnohem spokojenější a na mysl by se mi nevkrádala myšlenka o nezáživnosti a jisté uniformnosti materiálu, takže snad příště. Kaša
