Už jsem se pomalu dostala k tomu, že když přátelé nevědí, co mi dát k narozeninám, dají mi prostě lístky na koncert a VIP meeting, spakují se se mnou a vyrazíme třeba právě do Prahy. Proti tomu nelze argumentovat, hlavně pokud jde o Epicu, o které jsem stále ochotna tvrdit, že jejich album je nejlepší ze symfonického metalu, které jsem za tenhle rok a možná i za ten minulý slyšela. Tyhle Nizozemce nakonec doplnily dvě předkapely, které byly jisté až čtrnáct dní před koncertem. První z nich, Xandriu, jsem už důvěrně znala z říjnového Out of the Dark, ale přece jen v tu dobu ještě musela Manuela spoléhat na staré písně, tak jsem se těšila na to, jak moc se ukáže s “Neverworld’s End” za zády; druhou, tou méně známou, byla německá kapela Voices of Destiny, sama se přiznám bez mučení, že tu jsem před koncertem “zkontrolovala” poslechem jednoho klipu a jinak jsem o ní nevěděla celkem nic. Občas je i lepší u podobných “speciálních” hostů nechávat možnost překvapení, protože často přijde zklamání.
Ale ještě předtím, než jsem si měla udělat názor na hudební stránku zmíněných kapel, měla jsem krátkou možnost posoudit samotné hlavní aktéry a bylo by špatné se o celém VIP setkání alespoň pár slovy nezmínit. Samozřejmě si všichni živě dokážeme představit náplň, z mého pohledu draze zaplacené tři čtvrtě hodiny, podepisování plakátů a já nevím čeho ještě, focení a občasné klábosení. Já osobně jsem sezdala, že jsem očekávala, že Simone Simons bude uvolněnější, Mark Jansen bude vyzařovat méně osobní aury, ale jinak jsem si je všechny správně dala dohromady s naprostou profesionalitou a ležérností. Obojí se prokázalo, když jsme se chtěli vyfotit s Markem a moje kámoška vrazila foťák omylem bubeníkovi Ariënovivan Weesenbeekovi. Ani se moc neošíval a nakonec máme fotky s oběma.
Po tomhle, řekněme, že pro mě trochu trapném začátku jsme se pak konečně všichni VIP šílenci dostali až přímo k pódiu ještě dřív, než se nahrnul dav zvenčí. Tahle pozice měla své výhody i nevýhody. Tedy hlavně ty výhody. Vždycky jsem si pamatovala, že KC Vltavská je ztělesněním pekla na zemi a ventilace pořadatelům máloco říká, ale kupodivu se zde v tento den dalo dýchat, i když si myslím, že hala byla celkem plná. A tak nezbývalo nic jiného, než si půl hodiny počkat na první kapelu.
Tou byli Voices of Destiny. Ohledně předkapel, které moc neznám, jsem vždy více skeptik než optimista, ostatně mám ještě živě v paměti nejmenovanou šíleně ozvučenou kapelu, kterou jsem na tomhle místě před dvěma roky viděla společně s Tarjou. Naštěstí Němci překvapili. Jejich zpěvačka hned první písní bravurně dokázala, že sice nejsou trhákem večera, ale že se s nimi musí právoplatně počítat a že si rozhodně dalšími divami večera nezadá. Stejně tak důvtipný byl výběr hosta, který má ve své hudbě taktéž obsažen mužský vokál, jehož řev se staví do jakéhosi kontrastu. A pokud se snad našly nějaké menší problémy, u mě se i tak žádný pocit barového drnkání se nedostavil, a i když jsem jejich písně neznala, tedy kromě “My Separation”, chtěla jsem tak nějak podvědomě, aby ještě hráli déle. Myslím si, že jsem nebyla jediná a jaké je lepší měřítko než spokojenost metalového obecenstva?
Setlist Xandria:
01. Valentine
02. Blood (on My Hands)
03. Euphoria
04. Cursed
05. Forevermore
06. Elysion
07. Ravenheart
08. India
Do Xandrie se po zdravotních komplikacích vrátil NilsMiddelhauve. Na jednu stranu dobře, na druhou stranu škoda, bylo by docela zajímavé slyšet, jak by jim to šlapalo s Fabiem ze Serenity. Ne, že bych byla nějak nepřejícná, ale takové výměny vždy ukážou slabiny. Jak už jsem zmínila, Xandriu jsem viděla už dříve. V té době ještě nebylo na světě nové album, a tak Manuela měla na výběr hlavně ze starých písní, a co si budeme povídat, ať ty písně jakkoliv upravili, pro mě to znělo, jako když náleží někomu jinému. Ne, to není povzdech fanouška, to je fakt, že Manuela je hlasově někde jinde než LisaMiddelhauve. A právě z tohoto faktu vzniklo to vzlykání, že tahle skupina náhle zní jako Nightwish. Ne, tento den Manuela dokázala, že je originál a že není spravedlivé ji odsuzovat. Její výkon byl totiž nejčistší a nejstálejší ze tří kvalitních dam. Ona získala jistotu a myslím si, že pak už není potřeba o Xandrii jako celku pochybovat. Není, protože zbytek kapely je dobře sehraný tým už dlouho a protože tenhle večer se skupina zase představila v plné síle a pořádně vyhecovala fanoušky svou sehraností.
Epica to měla vymyšlené dobře, jen co je pravda. Lidé většinou začnou šílet před hlavním “trhákem” večera, ale teď se mi to zdálo ještě více promyšlené. Oni totiž měli nahrávku “Karma” vepředu prodlouženou o samotné bubnování a to fanoušky a lidi, kteří měli desku “naposlouchanou” snad i zezadu dopředu, dohánělo k šílenství. Mě taktéž, modlila jsem se za moment, kdy to intro začne a přemýšlela jsem, zda nemá Mark něco společného víc s psychologií než s fyzikou, ale třeba jsem podezřívala špatnou osobu [Mark Jansen je vystudovaný psycholog, který se zajímá o kvantovou fyziku, okolo níž se točily koncepty některých předchozích alb kapely – pozn. redakce]. Po “Karma” nemohlo přijít nic jiného než “Monopoly on Truth”, kdyby se tak nestalo, považovala bych Epicu za neestetické blázny. A zde přišly momenty, které mě při poslechu mírně znejistily. V téhle písni jsem se jako pokaždé soustředila více méně na vokály a teď jsem k tomu měla větší důvod než kdy jindy. Simone Simons se mi ze začátku, a to už na tom meetingu, nezdála ve své kůži. A nechci být rýpal, samozřejmě, že umí velmi dobře zpívat, ale při některých úletech, a to třeba i v úplném začátku večera, jsem si říkala, co že se to děje. Tak jsem si prostě jen přemýšlela, jestli to byl momentální problém, nebo se jí to ulítává vzhledem k výškám, ke kterým ten hlas táhne na každém koncertě. Ať je to jakkoliv, ano, je to božská diva, ale když to “netrefí” stejně tak “božsky” reagují vaše uši a jejich zakončení v mozku. Často jde o tenký led.
Setlist Epica:
01. Karma (Intro)
02. Monopoly on Truth
03. Sensorium
04. Internal Warfare
05. Serenade of Self-Destruction
06. Sancta Terra
07. Delirium
08. Blank Infinity
09. The Obsessive Devotion
10. Storm the Sorrow
11. The Phantom Agony
– – – – –
12. Cry for the Moon
13. Unleashed
14. Consign to Oblivion
Co se týče Marka Jansena, už nepochybuji, proč po něm fanynky blázní, ale stejně tak by bylo drzé pochybovat o jeho vokálech a o tom, že s kytarou už pracuje tak dobře, jako kdyby byla přirostlá k jeho tělu. Až teď jsem si uvědomila, jak moc je důležitý. Simone je skvělá zpěvačka, ale stále je to jen ženská, co ještě navíc podle mě nikdy nezněla úplně metalově. I když je to věc názoru, Mark jasně dokazuje, že tohle jin a jang funguje na koncertě stejně dobře jako na CD. Nehledě na to, že zde se ještě o 100 % víc umocní kytary, které by nakonec rozhýbaly i dřevo. Po “Monopoly on Truth” jsem zjistila, že už Marka mluvit normálně neuslyším. No, možná je to nakonec výhodné jak pro něj, tak i pro posluchače.
Dalším pro mě trochu překvapivým faktem bylo, jak rychle se Rob van der Loo aklimatizoval v kapele, nejen po té stránce fanouškovské, protože žádné truchlení a kvílení, že tohle a tamhleto se na koncertě nekonalo, nebo se to ke mně ze zadních řad nedostalo, ale i po stránce hudební. Možná, že bylo dokonce špatně, že se zaběhl až moc dobře. Neměla jsem vůbec tendence po něm pokukovat a sledovat jeho počínání. Prostě tam byl a předváděl více než dobré výkony, stejně tak jako Mark nebo IsaacDelahaye; když přitom všichni tři stihli udělat nějakou parádičku pro publikum, a jakože jich bylo požehnaně, tak to bylo víc než příjemné.
Při “Delirium” se naplnou ukázalo to, že Simone by ani pro některé představitele mužského pohlaví nemusela zpívat, přece jen jako pečlivě nasvícenou bohyni a s vlasy vlajícími pod nátlakem velkých větráků, tak si jí všichni představujeme, ne? Ale do ní jsem už “šťouchat” nechtěla, aby to neznělo jako nesnášenlivost nebo, nedejbože, závist. Moje zraky se totiž v tuhle chvíli upíraly za ní. Nejprve na Marka, který vzal do ruky akustickou krásku a chvilku později ještě výše na CoenaJanssena. Ty “stupínky” byly v KC Vltavská tak pěkně vyřešeny, že bylo vidět krásně na všechny členy. Coenova hra byla v téhle písni samozřejmě patrná a já si uvědomovala, jak moc ten song znám a že se to piáno ani miniaturním způsobem neliší od verze na CD. To, že “Delirium” bylo schválně umístěno až za polovinu, protože pomalé písničky se většinou dávají jako zvolnění doprostřed, jsem pochopila až potom.
Když se perfekně vymyšlený setlist začal blížit ke svému konci, jen tak náhodou jsem mrkla na hodinky a pak mi došlo, že žádné přetahovaní času se konat nebude. Celá show měla skončit v půl dvanácté a při “Storm of Sorrow” a “The Phantom Agony” jsme se nedosáhli ani k jedenácté. Tak si zakalkulovali i přídavek. Pomyslela jsem, co by se stalo, kdyby nebyl vyžádán, ale o tom snad nepochyboval ani největší skeptik, hned co celá skupina zmizela z pódia a naschvál snad nepřidala ani pořádné rozloučení, ozval se šílený řev. Pět, deset minut. Nakonec jsem zjistila, že nás prostě nechali smažit a to déle a více bez kompromisu než většina kapel. Těžko jim to zákulisní focení na facebook neodpustit, vždyť přidaných písní bylo dost. Marně marně bych si vzpomínala, které to byly (no, jsou dole v setlistu) a přiznám se, že v tuhle chvíli mi mlátění hlavou nedovolilo se soutředit, tak snad zase jen jmenovat pomalou “Cry for the Moon“, po které přišly další, vím, že rychlejší, písně, a byl konec večera.
Ráda bych napsala něco víc, než že to byly kvalitní výkony a hlavně výkony, které byly schopné donutit k odvázání, ale nic lepšího by mě stejně nenapadlo. Epica měla před sebou dvě kvalitní kapely, které vás dokázaly připravit a vyburcovat. Ona samotná měla show hudebně kvalitní a promyšlenou do detailů, ale přitom zůstala jaksi spontánní. Klidně bych si to zase zopakovala.
Země: Nizozemsko Žánr: symphonic metal Datum vydání: 9.3.2012 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Karma
02. Monopoly on Truth
03. Storm the Sorrow
04. Delirium
05. Internal Warfare
06. Requiem for the Indifferent
07. Anima
08. Guilty Demeanor
09. Deep Water Horizon
10. Stay the Course
11. Deter the Tyrant
12. Avalanche
13. Serenade of Self-Destruction
Můj vztah k Epice trvá už docela dlouho a za ty roky si prošel jak nepochopením, tak nekritickou adorací, a nakonec zakotvil ve vodách střízlivého respektu a obdivu. Proč taky ne, když drtivá většina dosavadní tvorby patří k tomu absolutně nejlepšímu, co v rámci kvalitativně skomírajícího žánru symfonického metalu v posledních letech vzniklo a vzniká. Alba “The Divine Conspiracy” a “Design Your Universe” pak platí za pomyslný monument a právě jejich jména skloňují ti, kteří považují Epicu za novodobé vládce žánru. Když však taková kapela vydává nové album, provází jej nejen nadšená očekávání oddaných fans, ale zákonitě také obavy, zdali se umělcům podaří udržet nebo dokonce překonat nastavenou laťku. A přesně taková očekávání a otázky budí i novinka jménem “Requiem for the Indifferent”…
Abych pravdu řekl, snad jsem si ani nepřipouštěl, že by mě “Requiem for the Indifferent” mohlo zklamat, tak moc mě Epica v posledních letech ujistila o svých kvalitách. Prvnímu protočení novinky tak následovalo lehké nadšení. Sice mi úplně nedocházelo, co jsem to právě doposlouchal, ale na každý pád se mi to líbilo. Jenže jak počet poslechů narůstal, nadšení vystřídala střízlivost a na její místo se nakonec drze vecpala rozpačitost, která nakonec přešla ve stejné lehké nepochopení, jako po prvním poslechu. A přitom kdybyste mi dali vybrat mezi prostým zhodnocením dobré/špatné, bez rozpaků zvolím lichotivější možnost. Kde je tedy zakopaný pes? Čím to, že nelze jednoznačně říci, pod co se to banda Nizozemců a Belgičanů vlastně podepsala? Pitva právě začíná…
První, co posluchače praští (nebo spíš nepraští) do uší, je celková umírněná atmosféra celého alba, přičemž jedním z hlavních strůjců toho to dojmu je zvuk. Znát je to hlavně na kytarách, o něco méně pak na bicích – je to takové neostré, chybí tomu průbojnost. Pusťte si libovolnou skladbu z “The Phantom Agony” a hned bude vědět, o čem mluvím. Jenže jen sotva to lze považovat za chybu, když se to v kontextu charakteru samotné hudby jeví jako zřejmý záměr. Album totiž postrádá zřejmé hity. Nechápejte to špatně, necelá hodina a čtvrt stopáže je plná výborných momentů i delších pasáží, akorát žádnou ze skladeb nepovažuji za čistou bombu, která jede na plné obrátky od začátku do konce a nenechá posluchače vydechnout – takové to “in your face” se prostě nekoná. Bylo by ovšem hloupé tvrdit, že to album nějakým způsobem degraduje do pozice druhořadého materiálu, to rozhodně ne. Ono totiž boduje trochu někde jinde. Jeho tracklist totiž není jen sbírka písniček, ale spíše programem koncertu nějakého klasického díla. “Requiem for the Indifferent” se vyznačuje mimořádnou pospolitostí, plyne jako celek a kvalita je k nalezení napříč celým albem, byť v ne tak sugestivní formě, jak byste možná čekali. Z tohoto úhlu pohledu je album mnohem blíže kompozicím mistrů klasické hudby, pochopitelně však s notnou dávkou nadsázky.
Jak to ale zní, to je, oč tu běží. Kapela bohudík nesází na klasické schéma sloka-refrén-sloka, ale v rámci jednotlivých skladeb je opět znát příklon k rozmáchlejším a nápaditějším tvůrčím postupům, které mají za výsledek mimo jiné skutečnost, že skladby žijí. Na tomto formátu pak posluchačovo ucho oblaží množství líbivých, ale přitom inteligentních, vkusných a nepodbízivých melodií, odprezentovaných tolik obdivovanou rusovlasou krasavicí. Výsledkem je nahrávka, která sice nebrousí hrany a nehoní se za extrémy, ale namísto toho působí klidným, uvědomělým a dospělým dojmem. Koneckonců, muzikanti už nejsou žádní nevybouření mladíci a jejich nové dítko podle toho vypadá.
Když už jsem tu ale zmínil Simone, krátce bych rozebral její výkon za mikrofonem. Rozhodně nehodlám zpochybňovat její nesporné pěvecké kvality, neboť i zde předvádí, že má všeobecná adorace její osoby základ vedle fešné tvářičky také v mimořádném nadání. Občas jsem se však přistihl, že mi její zpěv přijde trochu nepříjemný. Nejsem stran zpěvu jakkoli vzdělaný, ale troufám si tvrdit, že je to stinná strana jinak vrcholně chvályhodného využívání co nejrozličnějších hlasových poloh. Ta klasická je totiž zastoupena jen zřídka, takže elektrizující čistota, jaké jsme byli svědky na “The Phantom Agony”, zde trochu chybí. Záhadou ale zůstává, proč jsem si na hlasově pestrém “Design Your Universe” ničeho takového nevšiml. To už ale musí posoudit každý, takže pokročíme dále.
Instrumentální stránka alba, to je můj šálek čaje. Neříkám, že je to extáze od začátku do konce, občas se najde i pasáž, která mi po chuti moc není, ale když se duo Jansen–Delahay utrhne ze řetězu, je to vážně zážitek, který dává zapomenout i na ty ne až tak slavné momenty. Perfektní sóla nebo kytarové vyhrávky, které by se neztratily ani v díle některého z klasicistních velikánů budiž příkladem. Mám-li zmínit nějaké konkrétní skladby, namátkou mě napadá třeba titulní “Requiem for the Indifferent” nebo závěrečná “Serenade of Self-Destruction” (shodou okolností dvě nejdelší a také nejepičtější kompozice), ale je toho mnohem víc. Markovi Jansenovi skládám velkou poklonu, neboť si na jednu stranu uchovává svůj rukopis, na stranu druhou jej ale posunuje pořád dále. Výsledkem jsou skutečné lahůdky. Také proto Epica na svém pátém albu nepůsobí jako parodie sebe sama a její projev se i při zachování úcty ke starším album stále mění. Vzpomínám si, jak jsem v recenzi posledního alba Nightwish strhal jeho instrumentální stránku, a Epica je přesný opak – zcela podle mého gusta. Takhle to vypadá, když není hlavní mozek kapely megalomanský klávesák, ale řádově střízlivější kytarista. Vážně bych ocenil, kdyby si Tuomas vzal z Marka příklad, pokud se mu tedy ještě kdy zachce nahrát symphonic metalové album…
Recenze je u konce a zůstává otázka, kterou jsem naznačil už na samém začátku – podařilo se “Requiem for the Indifferent” překonat své předchůdce? Abych pravdu řekl, nevím. Pořád se ve mně perou dojmy a já je neumím zcela jednoznačně rozsoudit. Bezesporu jde o dobrý materiál, který vysoko nad průměr vytahují jeho perfektní dílčí prvky, dospělý naturel, klasické postupy a originalita jak vzhledem k ostatním kapelám žánru, tak vzhledem k vlastní tvorbě. Na druhou stranu se místy nemohu zbavit dojmu jisté nedotaženosti, jako by tomu k triumfu nějaká drobnost chyběla. Když nad tím ale přemýšlím, “The Phantom Agony”, “Design Your Universe” a “Requiem for the Indifferent” vlastně přímo srovnávat nejde. Navzájem se tolik liší, že by to nebylo fér. Abych to ale nějak rozseknul, “Requiem for the Indifferent” mě z téhle trojice baví asi nejméně. Sice je to jenom o chlup, ale je to tak. Nic to však nemění na tom, že je to velice dobrá deska, která se dnes sklání jen před svými zcela brilantními příbuznými. Je však dost dobře možné, že za nějaký ten čas dostoupí výšin “The Phantom Agony” a “Design Your Universe”. Jedině čas tedy dovede říci, jak moc dobrá vlastně je…
Další názory:
Ale jo, není to zlé. Sice je pravda, že mi Epica vždy přišla jako malinko přeceněnovaná skupina, přesto v současnosti bezesporu patří k tomu lepšímu ve svém stylu (ne, neprotiřečím si – je to dáno tím, že co do kvality zas až tak velkou konkurenci nemají), což do puntíku potvrzuje i novinka “Requiem for the Indifferent”. S nějakými obsáhlejšími rečičkami tentokrát zdržovat nebudu, neboť si myslím, že samotná recenze mého kolegy je dostatečně vyčerpávající, takže jen zmíním, že podle mého názoru je první polovina desky znatelně lepší a nacházejí se v ní všechny tři nejzajímavější skladby – jmenovitě jde o “Storm the Sorrow”, “Internal Warfare” a titulní “Requiem for the Indifferent”. Osobně bych se klasicky obešel bez pomalých balad (například “Delirium” onu zmiňovanou, jinak dobrou první půli nahrávky znatelně brzdí), ale žánroví fanoušci to tak asi mají rádi, takže remcání jednoho člověka, který “Requiem for the Indifferent” stejně poslouchal jen kvůli ohodnocení, je vlastně bezpředmětné. Pokud bych však měl mluvit o albu jako celku, nemám s ním žádný problém a poslouchá se příjemně. H.
Vážně jsem si myslela, že už mě Epica nemůže překvapit. Po tak dobrém albu, jakým rozhodně “Design Your Universe” je, by snad bylo hřích očekávat něco stejně slušného, ne-li slušnějšího. Ovšem jen Bůh ví, jaké ztřeštěné prognózy se můžou rodit v hlavách těchto Nizozemců. A tak není divu, že “Requiem for the Indifferent” má kvality minulého alba a jde ještě dál. Hra s vokály, kterou rozehráli, se podobá stejné propracovanosti, na jakou jsme zvyklí třeba u Nightwish. Jenže na rozdíl od nich, Epica nesklouzavá do jiných stylů. Mám takový pocit, že ten jejich metal je rok od roku tvrdší a propracovanější. Což je z mého pohledu dobře. Stále jsou tu prvky, které mi připomínají starší skladby, jako byly například “Quietus” nebo “The Last Crusade”. Jenže jako by místo toho, aby se Epica stávala líbivější, posluchačsky roztomilejší, jako to teď ostatně dělají snad všechny symfonické kapely, přichází s dramatem. Na albu není vyloženě slabá skladba, která by tvořila třeba jen hloupou vycpávku. A nikdy si neřeknete: to už jsem slyšela někde jinde. Z těch nejzajímavějších nutno zmínit třeba tu nešťastnou a problematickou “Serenade of Self-Sestruction” nebo pomalejší “Deep Water Horizon”. A nemusím ani připomínat, že u Simone Simons už taky delší dobu očekávám, že už se dostane na hranice svých hlasových možností, a ono se to stále neděje, nehledě na to, že se pouští do stále zajímavějších akcí. Nakonec ještě zmíním silné texty. A teď už by to opravdu vypadalo, že musím dát desítku, ale bojím se, že jestli jejich další album bude ještě lepší, tak už se nebudu moct posunovat po škále. Takže dneska o bod méně. Madeleine Ailyn
Země: Německo Žánr: symphonic metal Datum vydání: 22.2.2012 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. A Prophecy of Worlds to Fall
02. Valentine
03. Forevermore
04. Euphoria
05. Blood on My Hands
06. Soulcrusher
07. The Dream Is Still Alive
08. The Lost Elysion
09. Call of the Wind
10. A Thousand Letters
11. Cursed
12. The Nomad’s Crown
Dalo se očekávat, že album, které vyjde po pěti letech, bude znít odlišně než ty předchozí, a to i proto, že změna zpěvačky je vždy, řekla bych, tím největším zásahem. Ovšem Xandria převedla pro mě skoro stejně bravurní metamorfózu jako například Within Temptation, i když v trochu méně pompézní a více diskutabilní formě.
Ve spoustě pohledů bychom se mohli bavit o podobnosti s Nightwish, ale tohle už mě osobně trochu omrzelo, a tak abych nezabředla do pomyslných myšlenkových pochodů, které nemají konce, vyhnu se jim větou, kterou pronesla jedna moje kámoška: “Ano, Manuela možná zní trochu jako Tarja, ale to je toho, že nějaká zpěvačka zní jako ta druhá a navíc kapela za ní stojí úplně jiná a odlišná.” Z mého pohledu se nedá nic jiného než souhlasit, to, že se Xandria mírně posunula z gotického metalu spíše na symfonický power, je věc, která ještě nikoho nenutí k tomu, aby ji srovnával s Nightwish. A když už byste chtěli slyšet, co si myslím o tom povyku nazvaném “‘Neverworld’s End’ versus ‘Imaginaerum’“, pak musím přiznat, že Xandria pro mě bude vždycky lepší. Jejich v pořadí páté studiové album má v sobě něco jednoduchého a lehkého, přesně to, co jsem u Finů postrádala.
To je to, za co bych Xandriu ráda dala svatořečit. Zdá se mi, že celé to zpracování je takové lehké a bravurně na sebe ve všech ohledech navazuje. Postrádá přehnané kudrlinky a ozdoby. Samozřejmě míním tím lehké na poslech, ne co se týče celého zpracování, protože za těch celých pět let cítíte progres snad všude, od zvuku kytar až po texty písniček. A ačkoliv je tohle album tak odlišné od těch předchozích, najdete tu songy, které vám mohou připomenout právě ty předchozí, například “Blood on My Hands” se stejně vyjímá na “Neverworld’s End”, jako by se vyjímala třeba na “India”. Na druhou stranu, jako v protikladu je tato písnička a na ní navazující “Soulcrusher” mnohem průraznější a tvrdší, než kdy byly jejich skladby předtím. Poslední zmíněné snad už chybí jen death metalové vokály. Pro mě osobně by tam byly zajímavým experimentem.
K průraznosti celé desky pomáhá i hlas Manuely Kraller, který, ačkoliv už jsem zavrhla přímé srovnávání s Tarjou, musím chtě nechtě porovnat s bývalou zpěvačkou. Má pro mě mnohem lepší barvu a polohu, než měla Lisa Middelhauve. Zdá se být “dospělejší”, dramatičtější a sladší, což se přímo hodí celému novému pojetí Xandrie jako takové. Velice příjemně projevuje v baladě “A Thousand Letters” a ve třetí skladbě “Forevermore“. Manuela je jakýmsi vypravěčem a své role se zhostila s největší bravurností. To celé se dožene k dokonalosti, když i celá práce se silnými vokály je odvedená na jedničku s hvězdičkou.
Jsem osobou, která začínala poslouchat metal právě díky symfonickému power odnoži. Takže ačkoliv spousta fanoušků řve a nadává, že Xandria a její duše odešla, já se zlomyslně raduji. Myslela jsem si, že albem “Salomé – The Seventh Veil” mi tahle skupina předvedla to nejlepší, co mohla. Nikdo by ani ve snu nemohl předpokládat, že z gotického metalu s elektronickými prvky se může najednou stát v určitém smyslu vyzrálejší metal, který se nebude bát měřit ani s kapelami, jež mají za sebou tolik podobných alb. Pro kapelu je to něco jako nová éra, tlustá čára za minulostí. Hodnotit, jestli to je správné či není, by bylo zbytečné, protože jediné, co zůstává, je každého subjektivní názor.
Další názory:
Ono “Neverworld’s End” v žádném případě není špatné, ba naopak v některých momentech – shodou okolností je to zpravidla v těch nejrozmáchlejších a nejepičtějších momentech – dokonce skvělé, přesto to celé má své mušky, které jako odvěký rýpal nemohu nechat bez povšimnutí. Ona je ta moucha vlastně jedna, ale zase to není nějaká malá muška, nýbrž pěkně nacucané hovado – Xandria tak trochu… ehm… krade. “Neverworld’s End” je sice samo o sobě dobré, ale když to člověk poslouchá, po celou hrací dobu ho napadá něco jako: “kde už jsem jen tohle sakra slyšel?” Nejvíce vybrakován byl šuplíček finských hvězd Nightwish (např. hned v úvodní “A Prophecy of Worlds to Fall“, když se poprvé ozve zpěv, tak to je starý Nightwish jak vyšitý – a takových momentů je mnohem více), ale kdybych tvrdil, že na “Neverworld’s End” neslyším pasáže, které by mi připomínaly namátkou třeba Therion nebo Kamelot (atd. atd.), tak bych kecal. A tady už začíná záležet na vašem vlastním vnímání. Pokud máte tento fakt takříkajíc v paži a nevadí vám, pak není o čem diskutovat, mohu album doporučit; pokud by vám to mohlo vadit, tak si radši rovnou pusťte něco jiného. Co se týče mě osobně, deska samotná mi nevadí a v průběhu patřičného náslechu na hodnocení se nestalo, že bych “Neverworld’s End” musel z jakéhokoliv důvodu (nepřekonatelná nuda, žaludeční potíže, chuť spáchat sebevraždu…) vypínat, ale řeknu vám naprosto upřímně, že až dostanu chuť na nějaký symfonický gothic metal, vrazím do přehrávače nějaké (čistě pro mě osobně) osvědčenější jméno. H.
Země: Finsko Žánr: melodic / symphonic death metal Datum vydání: 18.1.2012 Label: Grave New Music
Tracklist:
01. The Birth of a Newfound Death
02. Questions and Answers
03. Ghosts
04. Scars Aligned
05. The Silence of the Storm
06. Cold Beneath the Sun
07. Dead and Dying
08. Bring Me the Demons
09. At the Heart of Dying
Historie Soulfallen začala již v polovině devadesátých let, kdy ve Finsku vznikla kapela Blacksmith. Ta se v roce 2003 přejmenovala na Soulfallen a na svůj debut “World Expiration” čekala až do roku 2007. Ten se po dvou letech dočkal následovníka a konečně v lednu 2012 kapela vydala své třetí album “The Promise of Hell”. Ani jedna z jejích desek nezaznamenala výrazné úspěchy na zahraniční scéně, a tak není překvapením, že právě na “The Promise of Hell” se se Soulfallen setkávám poprvé.
Žánrové zařazení jejich tvorby není na první poslech nikterak složité, ovšem drobných vlivů, které ve výsledku určují tvář hudby, najdeme nesčetně mnoho. Soulfallen se pohybují převážně ve vodách symfonického death metalu, ovšem klasickým představitelům žánru se vzdalují díky velkému důrazu na melodičnost skladeb. V každé písni se navíc najdou prvky dalších žánrů a symfonický death metal je tak označení spíše zavádějící.
Úvodní “The Birth of a Newfound Death” velmi výstižně vypovídá o tom, co vás v příštích padesáti minutách čeká. Pomalý rozjezd předznamená temnou náladu desky, v mnohém podobnou náladě, kterou na svých albech tvoří například Swallow the Sun. Dalším z typických prvků alba, jenž se objeví hned v první skladbě, je mluvené slovo. Bohužel je většinou dost nezábavné a celkově nevidím žádný důvod k jeho přítomnosti, i když do ponuré nálady desky vždy velmi dobře zapadá. V “Questions and Answers” do hudby poprvé výrazněji promluví orchestr. Ten, ačkoliv je zjevné, že nejde o opravdový orchestr, zní velmi dobře a i jeho spojení s metalovým základem je profesionální. Právě na konci druhé skladby působí orchestr jako vytržený z alba Řeků Septicflesh, což sám beru jako obrovské plus. Jako singl si kapela vybrala čtvrtou “Scars Aligned”, dost možná nejpomalejší a nejtesklivější skladbu alba. Ta si celkem přirozeně žádala čisté vokály a kapela chytře rozhodla využít hostující zpěvačky. Její hlas v kontrastu s hlubokým growlingem Kaie Leikoly funguje bezvadně. Pouze ono prokleté mluvené slovo mě v “Scars Aligned” trošku potrápilo, i když zde zní mnohem lépe než v kterékoliv jiné písni. Škoda je také konce skladby, který je až nečekaně náhlý, ale to už bych musel být opravdový puntičkář, aby mi to kazilo poslech. Konec předchozí skladby nás přivádí k písni následující, která ve středu alba ční jako jeho skutečný vrchol. Po techničtějším začátku a black metalově kousavém středu navazuje krátká akustická pasáž, ze které vygraduje skvělá poslední minuta písně kombinující vše z předcházejícího.
Tyto namátkou vybrané písně v podstatě vystihují podstatu celého alba. “The Promise of Hell” je v celé své délce protknuté temnou náladou, která se vás sice nesnaží vymáčet v bahně (jak to umí jiná alba), ovšem na dobré náladě vám rozhodně nepřidá. Pokud bych si odmyslel symfonickou část alba, která je opravdu všudypřítomná (byť místy nemusí jít přímo o celý orchestr), zbude mi povedený melodický death metal s výtečnými vokály a bez zbytečné podbízivosti. Je to ovšem právě symfonie, která albu dodává na kráse a udržuje vaši pozornost. Je vidět, že se zde kapela inspirovala od nejlepších, a tak kromě zmíněných Septicflesh není problém poznat pasáže, které bychom čekali například na desce DimmuBorgir. Je jasné, že je album orientováno na atmosféru více než na techniku, ovšem i tak na něm nalezneme několik opravdu povedených kytarových sól. Velkou pochvalu si zaslouží zpěv i fakt, že se album kompletně obešlo bez čistých vokálů (nepočítaje hostující zpěvačku ve čtvrté skladbě).
Ještě než vynesu závěrečný verdikt, pozastavím se nad způsobem prodeje, který kapela zvolila. Kromě klasického CD si totiž “The Promise of Hell” můžete zdarma a legálně stáhnout na stránkách kapely. A pokud se rozhodnete kapele poslat drobný finanční dar, vysloužíte si tím pro své jméno místo v bookletu jejího příštího alba. A kdo by nechtěl být takto zvěčněn.
“The Promise of Hell” je povedené album a pokud máte v oblibě některé ze zmíněných kapel, jistě si zaslouží vaši pozornost. Nejde o prvotřídní záležitost, což by se z předchozích řádků mohlo zdát. Ač se mi nepodařilo najít téměř žádné konkrétní vady na kráse, chvílemi mám při poslechu dojem, že “The Promise of Hell” nefunguje jako celek. To není nic, co by vám mělo kazit poslech, jde jen o pocit, kterého se nemůžu zbavit. Soulfallen ode mě tak dostanou sedm a půl bodu. Každopádně si je rád v budoucnu zase poslechnu, zatímco budu hledat své jméno v bookletu dalšího alba.
Země: Nizozemsko Žánr: symphonic / gothic metal Datum vydání: 17.11.2011 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. The Quiet Resistance
02. Caught in the Middle
03. Afterlife
04. Whenever
05. If You Could
06. High Enough
07. Say
08. It’s Over
09. I Live
10. Stay with Me
11. Rush
12. Release Me
13. 2012
14. Allein [bonus]
Jsou věci, které jdou mimo vás tak nějak podvědomě. To může být případ nové Nemesei. Upřímně, už jsem slyšela dost předsudků na – z mého pohledu – lepší kapely, než je tahle. Tedy do téhle doby lepší. Jsou jednoduše lidi, kterým můžete vysílat jakékoliv argumenty a oni vám stejně budou tvrdit, že když se o něčem říká, že je to spojení Evanescence a Within Temptation, hned to musí stát za starou bačkoru. Patřila jsem k nim.
Jenže Nemesea se nikdy, na rozdíl od některých jiných skupin, nesnažila tvářit, že je něčím jiným, než vlastně je. Jejich hudba “voní” po popu a po laciných teenagerovských hitech. A přesně to říká výše zmiňované spojení. Člověk by nakonec čekal, že v tom nebude žádná síla. Možná ano, možná ne. Mně celé album připadá přesně jako samotný klip “Afterlife“. Není střízlivé. Vlastně je jako opilá holka, která se vyspala s klukem, o kterém si myslí, že je hlupák a doma div ani netrefila do dveří. Pak řve a brečí a nemůže najít správnou myšlenku a vysvětlení. Přesně jako Mandin hlas, který není tak úžasný co do kvality. Ale měl pro mě sílu už v skladbách, jako byly “Lost Inside” nebo “No More“, a to, co předvádí na novém albu, je ještě o sto procent procítěnější a lepší. Vůbec mi nevadí ta řezavá netolerance, která mi byla značně proti srsti třeba právě u Anette a nových Nightwish. Sem se to hodí. Naopak bych jí neuvěřila, kdyby se snažila tvářit až přehnaně dospěle. Tahle hudba není a nebude dospělá.
Hned na první poslech mě zajala “Caught in the Middle“, myslím si totiž, že přesně vystihuje snažení, které kapela měla už na minulých albech a tentokrát je dovedla do dokonalosti. Je to hitovka jak má být, kterou poplive s radostí velká část metalistů. Na písničce “Afterlife” není nic moc pěkného, svým spůsobem je obyčejná, ale to právě na ní zbožňuji. Ovšem mým největším favoritem a nejsilnější songem celého alba se kupodivu stal ten, který následuje potom, tedy “Whenever“. A když už jsem si myslela, že mě nic nemůže převapit, byla to právě “I Live“, u které bych si tak nějak pobrečela. Tohle je důvod, proč sesekávám hned tři body dolů. Jsou tam silné skladby, je jich tak polovina, ale nejsou to všechny z alba. A tak se mi to chtě nechtě celé zdá tak nějak nevyvážené, takové všechno na jiné úrovni. To by být u takové skupiny prostě nemělo.
Další věcí, která mi nesedla, je přespříliš elektrických prvků. Něco, co zní jako alarm nebo jiný šum a řeže vás to do uší. Tímhle myslím případ písničky “Stay with Me“, u níž mi určitá pasáž připadá jako mučení ultrazvukem. (Opravdu bych se radši nechala třeba mlátit kytarou do hlavy.) Určitý “futurismus” kNemeseepatří a určitým způsobem je i inovativní, ale nemusí to tak přehánět. Nepřekračovat hranu snesitelnosti a metalu.
V dnešní době je těžké přijít s něčím inovativním. Hlavně v žánru, jako je symfonický gothic metal. Přesto si myslím, že Nemesea to skoro vzládla a má něco do sebe. Alespoň v porovnání s jinými. Není to Evanescence, protože ti si hrají s depresivním podáním života, tohle je realita. Není to Within Temptation, protože ti nám povídali pohádky, tohle je citově zabarvená realita. Jen to provedení a nevyrovnanost trochu kolabuje. Možná, že bych to nechala malinko dospět, ne tak moc, ale trochu. Celá myšlenka táhnoucí se albem je slušná. Poslední tři songy bych možná vyškrtla úplně a věnovala se většímu vyladění těch ostatních. A pak se jen pomodlila, aby si někteří nechali svoje klevety pro sebe.
Další názory:
Upřímně jsem už podle singlovky “Afterlife” nečekal žádný zázrak, ale že bude “The Quiet Resistance” až takový hnůj, to jsem zase nehádal. S prominutím, ale… ne, vlastně beru zpátky, bez prominutí – tohle je prostě zlo, naprosto tuctová pop-metalová srágora (a to si teda pište, že jsem ještě stokrát udeřil hlavou o stůl, než jsem se odhodlal napsat “metalová”), která je tak sladká, až se mi z toho při poslechu rozpouští mozek. Nechci tu perlit nějakým humorem, aby to náhodou nevypadalo, že mě alespoň baví si z toho dělat srandu, protože ani takovouhle čest si novinka Nemesea nezaslouží. Beze srandy – tohle je vážně špatné. Za celý poslech “The Quiet Resistance” jsem nenarazil na jediný moment, o němž bych si mohl s lehkým srdcem říct: “Dobře, tohle není hudební žumpa.” Na docela pěknou zpěvačku, která jen tak mimochodem mnohem lépe vypadá než zpívá, se to vážně hrát nedá… možná tak kdyby mi Nemesea poskytli nějaké její hambaté fotky, tak bych byl ochoten jít o bodík výš, ale čistě po hudební stránce to prostě na víc jak 2,5 není… H.
Země: Finsko Žánr: symphonic / power metal Datum vydání: 30.11.2011 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Taikatalvi
02. Storytime
03. Ghost River
04. Slow, Love, Slow
05. I Want My Tears Back
06. Scaretale
07. Arabesque
08. Turn Loose the Mermaids
09. Rest Calm
10. The Crow, the Owl and the Dove
11. Last Ride of the Day
12. Song of Myself
13. Imaginaerum
Nightwish jsou fenomén. Spousta lidí je bezmezně miluje, jiní je zase upřímně nesnášejí a i ti, kterým jsou naprosto ukradení, jim často vděčí za doprovod na samém počátku cesty k tvrdé hudbě. Že s tím souvisí i v jistých kruzích neutuchající emoce ohledně bezmála pět let nové zpěvačky, to je jasné snad každému, kdo se o tohle odvětví alespoň trochu zajímá. A do takového zmatku najednou přijde nové album, o kterém toho bylo napsáno mnoho ještě v době, kdy ani sama kapela nevěděla, jak bude výsledek vypadat…
A protože toho už bylo napsáno tolik, považuji za zbytečně tu postoprvé nastiňovat příběh a koncept alba a ostatně i filmu, který vznikal souběžně, a zaměřím se na hudbu samotnou. V tomhle případě by ale bylo dobré hned ze začátku ujasnit si, z jaké pozice vlastně hodnotím. Tak předně – i když můj vkus urazil od dob, kdy jsem Nightwish poslouchal dnem i nocí, docela dlouhou cestu, pořád je mám rád a beze studu je považuji za svoji srdcovou kapelu. Vyhnula se mi ovšem všeobecná hysterie až nenávist, která se snesla na hlavu nebohé Anette po jejím nástupu do kapely. Proč? Protože je to prostě dobrá zpěvačka a házet na ni špínu jenom proto, že nezpívá jako Tarja, je dětinské. Anette jsem tedy na místě zpěvačky Nightwish akceptoval a už “Dark Passion Play” se mi i přes jisté dílčí nedostatky velmi zalíbilo. Proto jsem byl skutečně zvědavý, jak “Imaginaerum” dopadne – ať už vzhledem ke konceptu, který může trochu svazovat, tak co se týče výkonu Anette, neboť dostala možnost své kvality poprvé předvést na albu, které bylo napsáno s ohledem na charakter jejího hlasu. Očekávání byla tedy veliká, hype ze strany vydavatele a metalových magazínů rovněž a po necelém měsíci, kdy se “Imaginaerum” těší zájmu veřejnosti, se mohu odpovědně podepsat pod následující řádky…
Album jako celek stojí na několika pilířích a konceptuálnost je jedním z nich. Je totiž nad slunce jasné, že se v rámci hranic, které tvoří mimořádně vydařené intro a poslední, titulní skladba, skutečně jedná o tématicky jednotný celek. S povědomím o ději pak tento příběh ožívá prakticky okamžitě. Za tak sugestivní zpracování patří Tuomasovi poklona. Je tu ovšem i stinná stránka věci – i když se Tuomas dušoval, že album nebude přizpůsobeno pro použití v rámci soundtracku stejnojmenného filmu, občas se nemohu zbavit dojmu, že skutečně poslouchám soundtrack, protože některé skladby působí dojmem, že slouží jenom k podbarvení nějakého vizuálního vjemu (“Arabesque”), nebo bych si je dokonce dovedl představit jako doprovod k závěrečným titulkům (“Imaginaerum”). Prostě a jednoduše – to, co by jinak možná zafungovalo dobře, působí na formátu hudebního alba jako pustá vata, i když i té vatě nemohu upřít dílčí plusy a zajímavé momenty, které se mi samy o sobě velice líbí. Řeč je tu opět o “Arabesque”, protože “Imaginaerum” není nic jiného, než sbírka motivů z celého alba, jen pospojovaných dohromady a nahraných orchestrem.
Dalším esenciálním prvkem jsou bezesporu orchestrální orgie a jejich naprostá dominance nad vším ostatním, vyjma zpěvu, ale o tom později. Už na “Once” se orchestr dostal značně do popředí a “Dark Passion Play” pak dovedlo tento trend na další úroveň. Ani v jednom případě to však nebylo na úkor ostatních nástrojů, nebo alespoň nijak zvlášť přehnaně. Na “Imaginaerum” je totiž i úloha Emppuovy kytary víceméně degradována do pozice rytmického nástroje. Skutečný riff aby člověk pohledal, stejně jako sólo. Rytmické tlučení do strun v jedné poloze, to mě s prominutím neuspokojuje. Basa a bicí se do popředí rovněž nedostanou a žádná další “The Siren” nebo “Planet Hell” se tedy nekonají. A je to ohromná škoda, protože když si vzpomenu, jaké věci dovedli Emppu, Jukka a Marco stvořit na “Once”, neřkuli na starších počinech, je mi z toho akorát na nic. Těžko jim to ale klást za vinu, když tvůrčí otěže neochvějně třímá Tuomas, a pochybuji, že by je jen tak popustil. Když ale překousnu, že je značná část “Imaginaerum” po instrumentální stránce de facto výkladní skříní Tuomasových orchestrálních fantazií, musím uznat, že to pořád dělá skvěle. Některé epické pasáže svých charakterem sice působí, jako by vznikly při tvůrčím procesu “Once”, ale to mi nijak nevadí. Příjemného překvapení jsem se dočkal od dětských sborů, protože jsem nečekal, že budou zapracovány tak vkusně a že dovedou některé pasáže skutečně nakopnout…
Co mě ale moc nepotěšilo, to je jakýsi celkově pohádkový nádech alba. Všechna předchozí alba Nightwish se vyznačovala jakousi vznešeností, subtilní nádherou a intimním zármutkem, to vše doprovázeno tu více tu méně výraznou temnotou. Namísto toho se na “Imaginaerum” dostává do popředí až cukrkandlový optimismus a dětská naivita. Mluvím tu o melodiích, které mnozí velmi trefně označili za jakýsi ABBA metal. Neříkám, že je tenhle přístup znát v každé skladbě (to zdaleka ne), ale tam, kde znát je, jsem dost na vážkách, co si o tom vlastně myslet. Na jednu stranu je to nehorázně chytlavý kýč bez hlubšího emočního dopadu na posluchače, na druhou stranu je ten kýč provedený až na výjimky naprosto špičkově, poslouchá se to vážně úplně samo a člověk má tendenci si prozpěvovat text nebo alespoň poklepávat nohou do rytmu. Vrcholem tohoto směřování je asi klipovka “Storytime”, až diskotéková vyjuchanost “I Want My Tears Back” nebo refrén první části skladby “Song of Myself”.
Na druhou stranu, z jistého úhlu pohledu je na “Imaginaerum” temnoty požehnaně, byť v trochu jiné podobě, než jsme byli zvyklí. Třeba taková “Scaretale” je až na trochu nepasující intro vysloveně zvrácená, teatrálně děsivá a posluchač si připadá, jako by byl uvězněn v nějakém kabaretním domě hrůzy, ze kterého nemusí nemusí vést cesta ven. Rovněž v pořadí třetí “Ghost River” disponuje nábojem a temnou náturou, do kterých je radost se ponořit. V čem se tahle temnota liší od temnoty, která prostupovala starší alba Nightwish, ale popsat nesvedu, i když je to poznat na první poslech…
Skutečně by mě zajímalo, z čeho ona optimismem a naivitou překypující melodika pramení. Je tím důvodem výhradně námět konceptu, ke kterému se to hodí, ať chci nebo ne? Je to snad posun Tuomasových tvůrčích vizí směrem k jakýmsi popovým obratům? Nebo je důvodem Anette, kterou z toho viní část veřejnosti, a co si budeme povídat, její hlas je pro takové melodie jako stvořený? Asi od každého něco, ale se to nedozvím do té doby, než Nightwish vydají další album. Ale když už tu ale padlo Anettino jméno, rád bych se u ní chvíli zastavil. Snad všichni napjatě očekávali, jak se Anette s novým materiálem popere, protože tentokrát už nejde vinit z případných nedokonalostí skutečnost, že bylo album psáno pro někoho jiného. Kouzelné je, že to navzdory všem pochybovačům není potřeba. Už když jsem slyšel “Imaginaerum” poprvé, spadla mi čelist a bylo mi jasné, že tentokrát tahle usměvavá Švédka vytřela všem kritikům zrak způsobem, jaký nemá obdoby. Pokud ještě teď někdo tvrdí, že Anette neumí zpívat, buď provokuje nebo je hluchý. Výkon, jaký na albu předvedla, je totiž naprosto fenomenální. Tuomas pro ni vystavěl hřiště, ve kterém nechává vyniknout svému ohromnému hlasovému potenciálu naplno. Popravdě, v metalové kapele jsem snad ještě neslyšel zpěvačku, která by dovedla vetknout do svého projevu takové množství výrazů, barvy a nejrůznějších emocí. A je to právě Anette, jejíž výkon tvoří poslední z pilířů celé desky. Ovšem dlužno dodat, že pěveckou stránku svého angažmá v Nightwish nezanedbává ani Marco, který opět dokazuje, že je majitelem skutečně výjimečného vokálu. Je to právě on, kdo potvrzuje výsadní postavení skladby “Ghost River”, protože jeho refrén patří skutečně k tomu nejlepšímu, co kdy pod hlavičkou Nightwish vzniklo. A i v dalších skladbách dostává dostatek prostoru, čímž jen znovu dokazuje, že je “Imaginaerum” po vokální stránce mimořádně zdařilé dílo.
Na uplynulých řádcích jsem se pokusil charakterizovat album jako celek na základě jednotlivých důležitých složek výsledného díla. Teď ale nastal čas ujasnit si, jak se všechny ty plusy, mínusy, vlivy a postupy projevují v jednotlivých skladbách, neboť nezastávám názor, že by se mělo na “Imaginaerum” nahlížet jako na jednolitý a nedělitelný celek. A začnu pochopitelně intrem, které album otevírá velmi vkusně. Hrací skříňka na klíček, Marcův osamocený vokál a melodie, které se postupně chopí orchestr a vše přeroste v ostrý začátek “Storytime”. Klipovka patří k tomu skvěle provedenému kýči, o kterém jsem mluvil výše – má to švih, působí to kompaktně a jako rozjezd celého alba odvádí svou práci dokonale. Hned následující dvojici skladeb považuji za samotný vrchol alba. “Ghost River” jsem tu již vzpomínal, ale jazzová “Slow, Love, Slow” si zaslouží minimálně stejnou pozornost. Nádherný unikát, jaký jsem skutečně nečekal a další důkaz, že je Anette paní zpěvačka.
Dál to ale až taková sláva není. “I Want My Tears Back” dle mého krutě dojíždí na refrén, kterým by se mohla chlubit kdekterá rádiová odrhovačka. A páně Donockleyho dudy tomu moc nepřidávají. Na v pořadí šesté “Scaretale” mi vadí jediná věc – skvělé epické intro a neméně skvělé kabaretní jádro samotné skladby k sobě prostě nepasují. Každé zvlášť je to ale skvělé. Následující “Arabesque” tvoří pomyslný střed alba a zřejmě má i hudebně působit jako spojnice mezi první a druhou půlí alba. Smutné na tom je, že na mě dělá dojem naprosté vytrženosti a zbytečnosti. Zajímavé orientální motivy a snad jediný bicí part na albu, který by se dal považovat za exhibici, to nespraví. Být její začátek a konec nějak organicky propojen s předchozí a následující skladbou, mohlo to být skvělé… “Turn Loose the Mermaids” je zvláštní. Zní, jako by se na ní podíleli Blackmore’s Night spolu s Enniem Morriconem. Jako vesměs akustická balada ale celkem funguje a poslouchat se to dá. S tím mám ale docela problém u devítky “Rest Calm”. Sloka sice dobrá, ale refrén, který se po celou závěrečnou část skladby opakuje, je nehorázně ubíjející. Škoda, na té sloce šlo vystavět něco výrazně lepšího. Balada číslo dvě se jmenuje “The Crow, the Owl and the Dove” a čím déle ji poslouchám, tím více se kloním k názoru, že i když to až na vokální příspěvek Troye Donockleyho není zas tak zlé, je to pustý popík. A zase za to nemůže sloka, ale všechno ostatní.
Bohudík, následuje jedna ze tří nejlepších skladeb na albu. “Last Ride of the Day” zní neuvěřitelně epicky a skoro mě mrzí, že ji Tuomas nerozvinul v něco víc, než “jen” skladbu standardního rozložení. Třináct a půl minuty by jí totiž určitě slušelo rozhodně víc než nešťastné “Song of Myself”. Dramatický nástup a na albu nejdelší stopáž slibují velké věci, ale bohužel. Intro a sloka je opět tím nejlepším, co skladba nabídne. Dále se dočkáte jen kýčovitého refrénu a místo očekávané gradace přijde pravý opak. Někdy okolo čtvrté minuty přijde totálně ubíjející umíráček, který bez významnější změny přejde v druhou polovinu skladby, která sestává akorát z recitovaných replik Tuomasových blízkých, to vše podbarveno jen lehkým příspěvkem londýnských symfoniků. Kdyby tahle recitace následovala nějakému epickému vyvrcholení a zakončilo tak celé album, tak nemám výhrad. Bohužel, není tomu tak, a “Song of Myself” je tak další promarněnou příležitostí a zahozeným potenciálem sloky. Skutečně poslední titulka “Imaginaerum” je pak naprosto zbytečná, a jak už jsem zmínil, hodila by se tak k doprovodu titulků filmu. Jsem zvědavý, jestli na to skutečně dojde…
Tak si to shrňme. Máme tu album, které skvěle vypráví příběh v sobě obsažený, nabízí širokou škálu emocí, nějaké to zamyšlení nad našimi životními osudy a naprosto fenomenální pěvecké výkony. Naproti tomu se dá úspěšně pochybovat o jeho příslušnosti k metalovému žánru (což neberu jako mínus, ale pouze jako skutečnost, na kterou je třeba brát ohled), některé, mě nevyjímaje, může zklamat upozaděním klasických nástrojů ve prospěch orchestru a kláves. Stejně tak vlezlý optimismus a v jistém směru chybějící vnitřní napětí albu ve výsledku nijak neprospívají. Výsledné hodnocení se tak jeví být značně ošemetným, neboť se bude výrazně lišit člověk od člověka a bude se odvíjet výhradně od toho, co dotyčný od alba čekal. Kdo čekal pohádkovou operetu, soundtrack made by Nightwish a především fascinujícím způsobem odvyprávěný příběh, musí být výsostně spokojený a já mu to neberu, protože přes všechny zápory není “Imaginaerum” vůbec špatné album. Kdo ale toužil po dramatické hodině a čtvrt, která by přetékala nápady, atmosférou, nepostrádala by špičkové hráčské výkony a strhující tah na branku, ten buď bude muset doufat další čtyři roky, nebo se poohlédnout jinde. I když jsem se snažil zůstat nestranný, spadám spíše do druhé kategorie a prostý poměr dobrých, průměrných a špatných skladeb mě nutí hodnotit tak, jak jsem se rozhodl. A je to škoda, protože “Imaginaerum” mělo potenciál být skutečnou bombou. Nestalo se a dvojice “Once” a “Oceanborn”, zpovzdálí sledována “Dark Passion Play”, tak svůj svůj status alespoň v mých očích bez problémů uhájila. Tak třeba příště…
Další názory:
“Imaginaerum” určitě patří mezi desky, jimž bylo v letošním roce věnováno nejvíce pozornosti, což se však bohužel ne vždy slučuje s tím, že by si tu pozornost zasloužily, v drtivé většině se to ovšem slučuje s masivní reklamní agitací. Obzvláště ta byla v případě novinky Nightwish vskutku nevídaná – dlouho jsem nezažil, že by se v takové míře ze všech stran valilo tolik sloganů o albu roku, ne-li přímo desetiletí či rovnou celé hudební historie. Něco takového je samozřejmě možné opravdu jen stěží a osobně bych řekl, že na to může skočit jen ten, kdo má sotva dvouciferné IQ, ale evidentně tahle placená reklama funguje vzhledem k faktu, kolik řadových poslouchačů desku pobožšťuje, jak jen to jde. Co se mě týká, spíše mne to odpuzuje a jaksi mne to nutí k automaticky odmítavému postoji… což si “Imaginaerum” vlastně ve skutečnosti nezaslouží, ačkoliv z toho mnozí dělají mnohem víc, než čím to ve skutečnosti je. Klidně to řeknu na rovinu – Nightwish prostě dle mého názoru nejsou až tak vysoké umění, jak se sami tváří a za jaké je mnozí považují. Špatná muzika to však není, to zase netvrdím. “Imaginaerum” má některé songy opravdu dobré… singlovka “Storytime” je solidní; “Ghost River” je skvělá – z mého pohledu jednozačný vrchol; “Slow, Love, Slow” mě tak úplně neoslovila, ale jistou zajímavost nepochybně má (přinejmenším z toho důvodu, že se na poměry Nightwish jedná o dost netradiční a překvapivou věc); “Scaretale” se také povedla, zařadil bych ji hned za “Ghost River”… jenže po ní už pomalu začne nastupovat klasický neduh všech alb Nightwish – v druhé půli jim povážlivě dochází dech a ani novinka v tomto ohledu není výjimkou. Kromě toho má “Imaginaerum” ještě jednu nevýhodou – je možná až příliš ambiciózní, přestože na to nemá. Díky propojení s filmem na nahrávce skončily i písničky, které sice byly “nutné pro filmové zpracování”, ale v rámci desky příliš nefungují, nehledě na s tím spojenou přestřelenou délku – to mi také vrtá hlavou, co nutí Nightwish točit hodinu a čtvrt dlouhou věc, když za tři čtvrtě hodiny by toho v zahuštěnějším prostoru určitě zvládli říct stejně, akorát s větší přesvědčivostí. Aby mě někdo špatně nepochopil, protože to teď možná vypadá, že si jen stěžuji, nechci tu na “Imaginaerum” kydat nějaký hnůj, jelikož to by zase nebylo spravedlivé. Vcelku se mi to líbí (alespoň některé části), je to solidní práce, jen ne nějak extrémně výjimečná, jak většina lidí tvrdí… H.
Nightwish mě na svou novinku docela natěšili. Nebylo to ani velikostí jejich jména, alby, která vydali v minulosti, či celkovým vzruchem, jaký kolem novinky vytvořili. Bylo to prvním singlem “Storytime”, který jsem si opravdu oblíbil, ač jsem se to styděl přiznat. Na “Imaginaerum” se Nightwish žánrově mnohem více rozkročili, než tomu bylo zvykem na deskách předchozích, což je vývoj, který musím pochválit. Na druhou stranu se jim však podle mě nepodařilo udržet konstantní kvalitu po celé délce desky. První skladby alba (“Storytime” a “Ghost River”) jsou opravdu povedené, po nich ovšem album sklouzne k materiálu, který mi přijde až příliš podbízivý. Vrchol toho budiž první polovina “I Want My Tears Back”, pro kterou by se mi hodila škatulka “ABBA metal”. Úroveň však postupně opět stoupá a nemůžu tak tvrdit, že by se mi “Imaginaerum” špatně poslouchalo. Nightwish se povedlo zkrotit mohutné aranže a vkusně na desku zařadit dětské chorály. Občas zní použitý orchestr až příliš “soundtrackovitě”, to lze ovšem Nightwish snadno odpustit. Vždyť album samotné vlastně soundtrackem je. Nejsem cílová skupina, na kterou kapela se svou deskou mířila. Nebýt humbuku, který kolem “Imaginaerum” vznikl, určitě bych si ho neposlechl. I tak ale musím uznat, že to špatná deska zdaleka není. Zajus
Nemůžu si pomoct, ale já prostě já dostal to, co jsem chtěl, a dokonce ještě mnoho navíc. Dávat “absolutní” hodnocení, to asi vždycky vyvolá nějaké ty pochyby o autorově příčetnosti, ale když mně tohle album prostě imponuje jako málokteré jiné. Je sice možné, že mě Nightwish jenom jednoduše “opili rohlíkem”, když mi předhodili cosi podbízivého a líbivého bez hlubší “uměleckosti”, ale i kdyby, tak co? Hudbu si má člověk vybírat podle toho, co se mu líbí, ne podle toho, co ostatní označují za kvalitní. Pravděpodobně si budete muset album sami poslechnout a zhodnotit, nakolik má “desítka” odpovídá vašim pocitům. Já si za ní ale stojím. Ellrohir
Ráda bych tak nějak vystihla to, co mi na nových Nightwish vadí i nevadí. A to první začíná už u toho, že nemám ráda, když někdo masíruje můj mozek a ovlivňuje názory ještě předtím, než vůbec vím, jak bude vypadat výsledek. Takže mezitím, co se všichni v redakci na ně těšili jak na Ježíška, mě přepadala čím dál tím větší skepse. Když vypustili “Storytime”, polkla jsem naprázdno. Přesně to, co nesnáším, v koncentrované podobě. Anettin hlas v poloze, která mně podřezávala žíly. Tempo, které by nevyburcovalo ani mrtvého, a ta zrůdná, ale u takové kapely nutná dokonalost. Ovšem řekněme si to narovinu, album není jeden song. Naštěstí. Jako by mě počáteční zklamání mělo přesvědčit o tom, že ještě není nic ztraceno. Například Marco, kterému se, zdá se, dostává stále více prostoru. A upřímně, jen do toho. Vždyť to on pro mě naprosto perfektně dotváří atmosféru “Ghost River”. A Tuomas byl vždycky dobrý vypravěč, o tom není pochyb. To je hlavní plus a zároveň hlavní chyba skupiny. Někdy se málo soustředí, nebo ani nechce, aby to byl metal. Slovo symfonický u něj nabývá gigantických rozměrů a neustále nám musí vyprávět svoje báchorky. A tenhle jeho kejklířský přístup sedne jen někomu. Já ho do nedávné doby za to opěvovávala. Dnes bych ocenila trochu surovější přístup. Možná, že čím je starší, tím je víc sentimentální. No, dobře, vraťme se mílovými kroky k samotné hudbě. Je prostě kvalitní a svým způsobem dobrá, a pokud vám někdo bude tvrdit, že se Nightwish změnili k nepoznání, věřte mi, že toho nejsou schopni ani oni. Krásně to poznáte na “I Want My Tears Back”. To je z mé strany taková malá sentimentální vzpomínka. Prostší, jednoduší a milejší. Neprodlužujme ortel. Chtěla jsem říct, že jsou to pro mě stále výborní hudebníci, proti Anette nic nemám a srovnávat ji s Tarjou by dokazovalo akorát mojí hloupost. Jen už jsem přesycená té pompézní velkosti a grandiózních výstupů. Už žádné cirkusy a nebeské výšiny. Zpět k té “živočišnosti” a prostotě. A upřímně, očekávala bych ji na dalším albu, protože další velký slon do sbírky by nám mohl zbořit šapitó. Madeleine Ailyn
Země: Nizozemsko Žánr: symphonic metal Datum vydání: 1.11.2011 Label: Frontiers Records
Tracklist:
01. Machine Gun
02. Coward
03. Purge
04. Utter Descension
05. Bow to the Ego
06. Mistaken
07. Scream It
08. Justifiable Casualty
09. Path of Least Resistance
10. Into the Dissonance
11. Slow It Down
12. Love Is an Illusion [bonus]
Když jsem poprvé uviděla chaotické promo fotky Amandy Somerville k novému projektu, nejenže jsem okamžitě poznala rukopis fotografa, který si na nich dal práci, ale taky mě polil pot. Trochu moc psycho, nemyslíte? Polil mě pot, protože jsem začala tušit první myšlenku celého alba. Přebal vždycky prezentuje hudbu a já si prostě řekla, že se asi mám bát. Nakonec to nebyla planá slova a občas to byl doslova horor. Jen upozorňuju, že horory nesnáším, jelikož postrádají myšlenku.
Stejným hororem bylo číst jména, která se na tom projektu podílela. Amanda se jednoduše rozhodla, že se bez známých cítí špatně, a tak povolala do zbraně muzikanty, kteří jsou jí i nám velice známí, například Sander Gommans z bývalých After Forever nebo Sascha Paeth. Na jednu stranu je to možná příjemná sázka na jistotu, na stranu druhou svěží vítr vát pro “Alloy” rozhodně nebude. Chvílemi se člověk bál, aby to nebyl spíš zápach od mršiny. Ale to už asi patří k téhle “odrůdě” metalu, kde vody tečou pomalu a velké ryby v rybníku mají často větší břicha, než je záhodno.
A tak mi celé tohle první album připadá trochu jako menu v restauraci, které se celé zakládá na jedné ingredienci. Nevím, proč mě napadl právě pomeranč, možná proto, že občas v něm najdete i pecky a musíte ho nejdřív oloupat. To je ono, občas to má “pecky”. Občas vás to štve. Je to deska o lásce ve všech podobách, jenže se jí můžete přejíst a přepít, stejně jako toho pomeranče.
Úvodní skladba “Machine Gun” je příjemný pomerančový džus, občas trochu ostrý, někdy s trochu překvapující příjemnou pachutí. Přece jen přirovnávat chlapa k mechanické zbrani chce trochu nápadu a začátek přesně vystihuje to, o čem jsem se bavila na začátku; je to psychopatie jejího hlasu doplněná vkusně kytarou. Hlasy v pozadí jako by mi připomínaly něco dobře známého, ale proč ne, pokud je to slušná práce, má se to okoukat.
K songu “Coward” vznikl i klip, který vystihuje celou atmosféru. Jen si myslím, že jestli jsem to celé dobře pochopila, ten chlap z předchozí písně ji omrzel nějak brzo. Pak přišlo to, co bych nazývala prvním “děsivým” místem a přes první vlnu naprostých depresí mě přenesla až trochu prosvětlenější “Mistaken“. Asi to měla být předzvěst úžasné kachny na pomerančích, která čekala v podání “Scream It“. Přiznám, že pro takové zlato, jako je Jørn Lande, mám slabost. Jeho barva hlasu se mi moc líbí, a když jsem jí slyšela poprvé po roztomile instrumentální pasáži, měla jsem málem příjemný infarkt. No, nestalo se tak a mohla jsem si doposlechnou zbytek. Bylo to velice milé překvapení. Dovoluji si tvrdohlavě tvrdit, že je to nejlepší a nejvíce nápaditý kousek, který zde můžete najít. A pak zase nic. Úžasná přetvářka kreativity, ale já už jsem tímhle překrmená. Tedy snad až na poslední “Love Is an Illusion“. Není to pecka, co by vás posadila do židle, ale je to příjemné.
Jestli nám tentokrát ten koncept šílenosti a lásky, trochu nepřekazil plány. Ano, na albu jsou songy hodné poslechu a jsou to velice silné věci, které jsem už zmínila. Ale jinak je to trochu rozmazané klišé. Hodí se to k blonďaté metalové dámě, jako je Amanda, jenže není od toho víc co očekávat… občas je zlá, občas je sladká, občas si hraje. To je vše a často je to zápach každodennosti. Láska je prý věčná, ale její téma člověka omrzí. A šílení jsme přece všichni, tak proč to muset ještě neustále poslouchat. Všechno je to přehrávaná živočišnost a milá sladkost. A bum, dobře odvedená práce pro nakrmení obecenstva, které to chce, ale to, které by čekalo víc, spláče nad prodělkem. Na další půlku bodu sice sahala, ale nedosáhla.
Další názory:
Stačí jen z dálky koutkem oka zahlédnout kumpanii lidí, která má Trillium na svědomí, a hned vám bude jasné, odkud vítr vane. Tři čtvrtiny z koncertní sestavy Avantasie (+ ještě host, který také jel s Avantasií), jeden příspěvek z holandské symfonické scény (ale abyste si nemysleli, že jde o někoho nového, dotyčný se podílel už na jednom předchozím projektu Amandy Somerville, hlavní hybatelky Trillium)… k dokonalosti už chybí jenom jistý Tobiáš Sametový a bylo by vymalováno. Dá se vůbec s takhle provařenou sestavou více méně stejných hudebníků pořád dokola vymyslet ještě něco nového? Možná že i dá, ale Trillium to rozhodně nedělají. Nekritičtí hltači všeho symphonic a power metalového nechť po “Alloy” skočí bez přemýšlení, ale kdokoliv z ostatních to může s klidným srdcem minout a o nic zásadního nepřijde. Ne, že by se to nedalo poslouchat, “Alloy” obsahuje i slušné songy (jmenovitě třeba první dvě “Machine Gun” a “Coward”, dále “Bow to the Ego”, která je dle mého nejlepší, a tím asi končíme… vlastně ještě “Scream It” bych taky uznal, ale jen díky hostujícímu vokálu Jørna Landeho, bez něhož by se ta písnička mohla jít zahrabat), jako celek však album působí na můj vkus až příliš předvídatelně a s příliš malým podílem dobrých písniček (když vyškrtnu výše jmenované, zbytek je opravdu zívačka). Odzpívané a odehrané je to samozřejmě na nejvyšší úrovni, to ano, ale nevím, tohle prostě podle mého skromného názoru není ukazatelem kvality. Resumé? Nic nového do nekonečné rodiny podobných projektů… H.
Země: Nizozemsko Žánr: symphonic death metal Datum vydání: 20.5.2011 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Symphony of Agression
02. Mainstray of Society (In the Eyes of the Law: Corruption)
03. Quarterpast
04. Course of Life
05. The Savage Massacre (In the Eyes of the Law: Pizzo)
06. Essenza di te
07. Bite the Bullet
08. Drown the Demon
09. Celibate Aphrodite
10. War on Terror (In the Eyes of the Law: Pentagon Papers)
11. TIthe
12. Sinner’s Last Retreat (Deed of Awakening)
Mark Jansen se nám pěkně vybarvuje. Záhy poté, co opustil populární After Forever, svým skladatelským umem pozvedl své vlastní dítko, tehdy neznámou Epicu, na post vůdčího aktu symfonického metalu s ženou za mikrofonem. A zatímco by mohl požívat zasloužených plodů úspěchu Epicy, pustil se se současnými spoluhráči a starými i novými známými do zcela nové iniciativy, která nese jméno Mayan. Pojmy Mark Jansen, death metal a opera slibovaly mnohé. Jak to dopadlo, se dozvíte záhy…
Přiznám se, že když jsem si “Quarterpast”, jak se debut jmenuje, pustil poprvé, zanechal ve mně značně rozporuplné dojmy, které mi do značné míry připomněly, proč že jsem v recenzi zdrbal “Magnisphyricon” od Sons of Seasons. A není to jen osoba zpěváka Henninga Basseho, který představuje společného jmenovatele obou desek. Obě totiž vykazují nemálo společných znaků, a když trochu nadnesu, vypadá to, že Oliver Palotai i Mark Jansen tvořili od velmi podobného základu, jen každý po svém. Příbuzně tak znějí některé melodie vokálů i celková a všeobjímající rozmáchlost. Co si však posluchač nesplete, to jsou Jansenovy a Delahayovy riffy (jak napovídá jméno Isaaca Delahaye, Mark Jansen si z domovské Epicy vypůjčil většinu členů, snad krom Yvese Hutse a svého bratra Coena) a zvuk kytar, tu a tam opletené líbezným hlasem božské Simone Simons…
Jak už jsem předeslal, shledávám v “Quarterpast” spoustu shodných znaků s “Magnisphyricon”. Po několikanásobné listening session však musím prohlásit, že v pomyslném duelu vítězí “Quarterpast”, a to hned z několika důvodů. Hlavním důvodem je skutečnost, že i přes svůj bombastický nádech a nezpochybnitelnou propracovanost deska nepůsobí přeplácaně, jak se zprvu může zdát. Jansenův skladatelský mozek velmi moudře usoudil, že skládat přes sebe nekonečné vrstvy různých nástrojů samo o sobě nezaručuje úspěch a vsadil tak na sice prostší, ve výsledném efektu však působivé kompozice. Když nepočítám dva krátkometrážní přechody, skladby samotné jsou obdobného charakteru a naprostá většina z nich dává posluchači zakusit screamů větší části stálé sestavy kapely v kontrastu s tu éterickými (Simone Simons), tu energickými (Floor Jansen), tu akademickými (Laura Macri) příspěvky trojice ženských hlasů, to vše uvozováno skvělým Henningem Bassem, který zde prokazuje, že důvěra, jakou jsem v jeho schopnosti vložil při poslechu “Magnisphyricon”, nebyla neopodstatněná.
Když se o projektu Mayan začaly šířit první nejisté zvěsti, vyšlo najevo, že si chce Mark Jansen jeho prostřednictvím vytvořit prostor pro realizaci svých nápadů až death metalového charakteru, která nezapadají do konceptu Epicy. Těšil jsem se tedy na nekompromisní nářez vycizelovaný nějakou tou orchestrací, něco ve smyslu se symfonikou značně operujícího alba “The Apostasy” od polských Behemoth. Výsledek zní ale dost odlišně od mých představ a je to vlastně dobře. Dostalo se nám totiž materiálu, ve kterém se snoubí nikterak kýčovité orchestrální party s riffy, které znějí jak ostřejší a násilnější Epica, přičemž jedno bez druhého nemůže dost dobře existovat. Pospolu se však jedná o skutečně silný materiál, který působí neokoukaně a je radost ho poslouchat.
Čím déle “Quarterpast” poslouchám, tím více oceňuji jakousi pospolitost a organickou propojenost celého díla, která legitimizuje s Mayan často spojovaný termín death metal opera – ono to tak skutečně zní! Posluchače neruší žádné násilné přechody a může se tak nechat unášet plynoucí hudbou, která se nedá rozdělit na dobré a špatné skladby. Namísto toho jde o obecně vysoký standard, ze kterého vyvstávají brilantní momenty – přesně jako v případě klasické kompozice jevištního formátu. Nemá proto pražádný smysl vytrhávat z kontextu jednotlivé skladby, byť by v pečlivém rozboru nepochybně obstály.
Celou dobu mě zajímalo, co se z Mayan vyklube, a chtě nechtě musím uznat, že se mi to, co se vyklubalo, moc líbí. Za sebe (a myslím, že i za zástupy dalších) doufám, že nezůstane u jednoho alba a Markovi Jansenovi z toho všeho tvůrčího nasazení nepraskne hlava. Jestli k tomu nedojde, máme tu dalšího skladatele, na kterého se dá spolehnout a takových je třeba si vážit – není jich zas tak moc…
Další názory:
“Quarterpast” vidím jako malinko rozporuplný počin. Už jsem se setkal s názory, které album vynášejí do nebes, ale osobně si nemyslím, že by to bylo nějak zas až tak výjimečného. Není to špatné, ale nevidím v tom nic převratného, jen velice slušnou práci. Trochu mi vadí jistá nevyrovnanost materiálu, protože některé písničky obsahují opravdu hodně skvělé, ba přímo excelentní momenty, ale zároveň v některých momentech slyším i nějakou nějakou tu vatičku, jako celek se mi však “Quarterpast” v podstatě líbí. Oceňuji hlavně fakt, že konečně někdo udělal metalovou operu s koulema, v níž má hlavní slovo growling. H.
Země: Německo Žánr: symphonic metal Datum vydání: 1.4.2011 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. Magnisphyricon: Temperance
02. Bubonic Waltz
03. Soul Symmetry
04. Sanctuary
05. Casus Belli I: Guilt’s Mirror
06. Magnisphyricon: Adjustement
07. Into the Void
08. A Nightbird’s Gospel
09. Tales of Greed
10. Lilith
11. Casus Belli II: Necrologue to the Unborn
12. Magnisphyricon: The Aeon
13. 1413
14. Yesteryears
Poslední dobou začínám podléhat dojmu, že jsem v minulém životě provedl šéfredaktorovi něco moc ošklivého a on se mi teď všemožně mstí skrze recenze a “Magnisphyricon” není výjimka. Sotva jsem se dostal z období, kdy jsem nekriticky žral všechno, co power nebo symphonic metalem jen trochu zavánělo, a následně většinu těchto žánrů zavrhl, dostanu na recenzi kapelu, která kombinuje obé, navíc prý s progresivním nádechem. Bingo, z progresu poslouchám kapel méně než málo… Je tu však jedna věc, jež podnítila moji zvědavost a donutila mě se do novinky Sons of Seasons pustit. Ta “věc” se jmenuje Oliver Palotai a těm sečtělejším už možná svítá – krom toho, že randí s rusovlasou krasavicí Simone Simons (která na albu mimochodem hostuje, to jsou ale náhodičky…), jen tak bokem obsluhuje klávesy v nejlepší power metalové kapele současnosti, tedy v Kamelot, a to už něco znamená. Ale dost už pozitivních i negativních předsudků, jde se hodnotit!
Když jsem si “Magnisphyricon” pustil poprvé, moc jsem ho nechápal, ale jedno mi bylo jasné od začátku. Tuhle kapelu netvoří žádní amatéři. Muzikantské schopnosti hráčů z hudby číší měrou skutečně nebývalou a je to poznat na první poslech, což se nestává často. Týká se to i zpěváka Henninga Basseho, jehož hlasový projev se posluchači zasekne do hlavy a alespoň v mém případě platí, že kdykoli si vzpomenu na Sons of Seasons, první asociací je právě pěvcův chraplák, který se zhlubokého řvaní umí vyklenout do mocných výšek s elegancí zcela nedbalou.
Hudba samotná je však oříšek, k jehož dokonalému rozlousknutí je buď potřeba větší kapacita/zkušenost/whatever, než kterou disponuje moje maličkost, nebo to prostě není zas taková sláva, jak jsem občas zaslechl. K tomuto hodnocení mě vede několik důvodů. Předně se nemůžu zbavit dojmu, že ač všechny nástroje hrají skvěle, nehrají spolu nebo dokonce každý hraje něco jiného. Vidím za tím snahu o dosažení mnohovrstevného zvuku, v němž by byla radost hledat další a další skryté linky a melodie. Namísto toho však došlo k dojmu akustické přeplácanosti. I když to z not možná dává smysl, občasné disharmonie (pozor, proti disharmoniím nemám a priori vůbec nic, akorát musí být provedené dobře!), kde se nástrojová “sóla” spíše perou, než aby se doplňovala, tvoří dost problematický prvek, který alespoň na mě působí rušivě až odpudivě. Stručně řečeno – méně je někdy více.
Můj další argument vyzní s přihlédnutím k předchozímu odstavci asi směšně nebo naprosto nesmyslně (sám se tomu divím), ale nemůžu si pomoct. Občas mi totiž přijde, že jsou některé melodie a riffy trochu bez nápadu, odfláknuté. Krom toho kytary zde povětšinou netvoří melodii, ale naopak občas až do zblbnutí udržují monotónní hladinu. A uznejte sami, když se protrpíte od pasáže, jež vás vytáčí svou přeplácaností k pasáži, která dosahuje toho samého skrze absenci vlastního ksichtu, to vše podloženo kytarovou linkou, která je všechno, jen ne melodicky rozmanitá, není to jaksi ono.
Je mi jasné, že pokud jste recenzi dočetli až sem, začínáte vážně pochybovat o smyslu dalšího čtení a naopak přestáváte pochybovat, jestli si “Magnisphyricon” poslechnout či nikoli. Vězte ale, že není zas tak zle, jak to doposud vypadalo. Nehodlám tu samozřejmě popírat zápory, které jsem vypsal výše, ale uvést jejich roli na pravou míru kapele rozhodně dlužím. Věc se má tak, že se ve většině skladeb naleznou nejen dobré, ale také skutečně výborné momenty, na jejichž kvality může většina konkurence leda tak tiše zírat, a to z velmi uctivé vzdálenosti. Veškeré klady pak krystalizují do podoby dvou skladeb, na nichž neshledávám zhola nic odsouzeníhodného a které tvoří bez debat do nebes čnící vrcholy alba. Songy “A Nightbird’s Gospel” a “1413” jsou totiž skutečná mistrovská díla a bez okolků je upřednostním jak před zbytkem alba, tak před plejádou konkurenčních počinů…
Kdyby celé album dosahovalo kvalit “A Nightbird’s Gospel” a “1413”, výsledné hodnocení by rozhodně nešlo níž než na 9,5/10, leč není tomu tak. Hodnotit album, jehož stopáž činí něco přes hodinu a šest minut navrch, podle dvou skladeb prostě nejde. Když ale “Magnisphyriconu” přičtu ke cti pár slušných skladeb a všechny ty výborné, byť ojedinělé momenty, co jsou k nalezení napříč celým albem, najednou je z propadáku celkem obstojně hodnocené album. Ale co s ním taky, když mi i přes takřka neustálý dojem prudy a přemáhání přijde mnohem lepší než většina současné symphonic/power metalové produkce…
Jak nám velí známé přísloví, kujme železo, dokud je žhavé. Německé formaci Leaves’ Eyes v čele s norskou zpěvačkou Liv Kristine Espenæs Krull evidentně toto pořekadlo není cizí, neboť se jím evidentně řídí. Jejich jméno za poslední roky stále roste, tudíž není moc s podivem, že tentokrát nemuseli příznivci jejich tvorby čekat na nový dlouhohrající materiál čtyři roky, jak tomu bylo u poslední “Njord”, ale pouze poloviční dobu, než se na trhu objevila novinka “Meredead”. S podivem už by však mohl být fakt, že Leaves’ Eyes se za tuto poloviční dobu povedlo stvořit skladby o poznání silnější než ty, které se vyskytovaly na “Njord”. Jakto? Čtěte dále, přece vám to nevykecám hned v prvním odstavci (smích).
“Kýč.” Přesně tímhle slovem začínala kdysi dávno moje recenze na “Njord” (ne že bych si to pamatoval – jsem od přírody rozeným sklerotikem – ale dohledal jsem si to…). “Meredead” je dle mého skromného názoru určitě lepší v tom, že se oné kýčovitosti či cukrkandlového vyznění – říkejte si tomu, jak chcete – dokázali když ne zbavit, tak je alespoň usměrnit do snesitelných mezí. Nebo spíše patřičných mezí, to zní lépe, protože, věřte tomu nebo ne, na “Meredead” je to právě ta pohádkovost, která Leaves’ Eyes tentokrát opravdu hraje do karet a která je jednou z neinteresantnějších věcí nahrávky. Výsledkem sice stále jsou sladké melodie, ale ne přeslazené – a v tom je obrovský rozdíl.
“Meredead” však ohromně těží ještě z jedné věci, jež je podle mne v tomto případě doslova trefou do černého prostředku terče – je to neustále narůstající vliv keltského folku v muzice Leaves’ Eyes. Přeskočme teď obligátní povídání o vývoji skupiny, jelikož ten progres je tentokrát tak výrazný a nepřeslechnutelný, že snad o něm nemá ani cenu mluvit; nelze však nezmínit, že ona kombinace keltského folku a gotického metalu, od Leaves’ Eyes ne zrovna vyloženě očekávaná, opravdu funguje. Sám se vlastně divím jak moc. Na druhou stranu, a to je skupině nutné přičíst k dobru, je tento prvek podáván stylem, že méně je někdy více, což se, jak lze z výsledku pěkně slyšet, velice povedlo. Myslím, že nebudu vypouštět jakékoliv bludy, když řeknu, že právě tohle je na “Meredead” to nejzábavnější (čímž nemám na mysli, že je to vtipné, nýbrž že to baví). Jak jinak si lze vysvětlit, že právě skladby, v nichž je ona keltská složka nejvýraznější, jsou v podstatě ve všech případech vrcholy desky. Na mysli mám písně jako “Kråkevisa”, “Sigrlinn” nebo “Nystev” (zrovna ta je má oblíbená, pokud to chcete vědět). Jen mi přijde docela zajímavé, že první a třetí zmiňovaná skladba je v obou případech předělená norská lidovka, přičemž, nemůžu si pomoct, mi to moc norsky nezní. Ale důležitější než pitvání se v takovýchto detailech je fakt, že je to po čertech dobré.
Další věc, která mne osobně na “Meredead” velice zaujala, souvisí s mojí nechutí k pomalým písničkám v gothic metalu, neboť v naprosto drtivé většině případů jsou z mého pohledu přespříliš přeslazené. Leaves’ Eyes se však tentokrát povedlo stvořit takového kusy způsobem (a že těch pomalejších je většina), že ani takový oprsklý škarohlíd jako já nemůže moc co ceknout. Kromě již zmíněné “Sigrlinn”, v níž se zřejmě nejvíce ozývá growling Alexandera Krulla, který tentokrát nedostal moc prostoru, bych v tomto ohledu vyzdvihl možná překvapivě závěrečnou akustickou pohodovku “Tell-Tale Eyes”. Naprosto skvělá je rovněž mezihra “Veritas”, kterou bych si nechal líbit bez problému delší.
Nejvíce problematickou položkou nahrávky tak paradoxně zůstává její první singl – předělávka “To France” od Mikea Oldfielda. I když se oprostím od své nechuti k předělaným skladbám (možná jsem divný, ale já když si pustím kupříkladu album Leaves’ Eyes, chci poslouchat Leaves’ Eyes, ne covery; stejně tak na koncertech dávám přednost vlastním skladbám; překopávky jsou až na naprosto ojedinělé výjimky záležitostí, která mě spíše irituje), pořád musím “To France” jako jeden z nejméně záživných momentů “Meredead”. Ne, neříkám, že je to nějaký extrémní průser a že se to nedá vůbec poslouchat, ale to je dáno kvalitami samotné písně, ne tím, že by ji Leaves’ Eyes nějakým skvělým způsobem předělali. Že je originál o 100% lepší, snad ani nemusím dodávat. Ostatně si názor můžete udělat v přiloženém videu.
I přesto je “Meredead” jako celek mnohem lepším počinem, než bylo poslední “Njord” (vysvětlí mi někdo, co jsem to tenkrát hulil, že jsem tomu mohl dát 7/10? Tak 5,5 bodů, maximálně 6, když přivřu obě oči, uši, nosní dírky i řitní otvor). Dovolím si dokonce tvrdit, že “Meredead” je nejspíše ta nejlepší kolekce, kterou Leaves’ Eyes vydali od skvělého debutu “Lovelorn” z roku 2004. Není to vůbec špatné, právě naopak – na novinku Leaves’ Eyes jsem se díval spíše skepticky a očekával jsem spíše další dávku sladkobolných cajdáků. Proto jsem výsledek vcelku příjemně překvapen.
Další názory:
Zprávy o blížícím se albu Leaves’ Eyes mě celou dobu nechávaly naprosto chladným. I přes osvěžující vystoupení na loňském Metalfestu jsem totiž nečekal nic jiného než chytlavý, ale po delší době značně nudící “Njord” v2.0. H., budiž pochválen, mě však ukecal, abych “Meredead” věnoval nějaký ten čas, a když jsem se k tomu nakonec z nudy dokopal, zůstal jsem sedět s otevřenou pusou. Novinka si sice uchovává znaky pro kapelu typické, ale zároveň zní úplně jinak než její předchůdce, zmíněný “Njord”. Ústřední skladatelské a manželské duo totiž protentokrát značně upozadilo metalovou složku ve prospěch té folkové a s odstupem musím říct, že je to to nejlepší, čeho se mohli dopustit. Výsledkem je tak mimořádně klidná, přesto emotivní a nebojím se říct krásná deska, která donutí nejednoho pochybovače uznale pozdvihnout obočí… Ježura
