Archiv štítku: symphonic metal

Winds of Plague – Against the World

Winds of Plague - Against the World
Země: USA
Žánr: symphonic deathcore
Datum vydání: 19.4.2011
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Raise the Dead
02. One for the Butcher
03. Drop the Match
04. Built for War
05. Refined in Fire
06. The Warrior Code
07. Against the World
08. Monsters
09. Most Hated
10. Only Song We’re Allowed to Play in Church Venues
11. California
12. Strength to Dominate

Hodnocení:
Seda – 7,5/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Tuto partu jsem si za poslední dva počiny “Decimate the Weak” a “The Great Stone War” velice oblíbil. Na deathcorovém poli, kde bývá těžké se prosadit, si dokázali zapracováním symfoniky udělat slušné jméno a zaslouženě patří k tomu lepšímu (a hlavně odlišnému!), co deathcore může nabídnout. Musím se ale přiznat, že za nějaký poslední půlrok jsem Winds of Plague hodně zanedbával a spíš než abych se věnoval poslechu, jsem je vychvaloval a bral je “jako ty lepší”. Náprava však příchází s aktuální “Against the World”, je to už čtvrtý kus, který kapela vydala do světa. Zezačátku bych ale chtěl pochválit obaly alb, které byly už na předchozích počinech dobré (dobře, debutové “A Cold Day in Hell” se mi zas tak nelíbí), ale poslední dvoje práce jsou opravdu skvělé. Ač na tyhle věci moc často nehledím, zde musím udělat výjimku.

A co se týče hudby? Nic se skoro nezměnilo. Winds of Plague sází na osvědčené metody a v podstatě jen přidávají songy do sbírky. Ano, zatím se to poslouchá stále dobře. Kvalitativně je to vše o stupínek výš. Jenže co když to bude takhle stejné i za roky dva, tři, čtyři? Na toto už zapadlo do zapomnění několik kapel, a kdyby se to stalo i této partě, moc rád bych nebyl. Do příště by se měla tato hudba něcím osvěžit a trošku pozměnit. Jak říkám, “Against the World” je na tom ještě dobře. Do budoucna ale pozor. Pokud se vám tedy Winds of Plague na předchozích albech líbili tak jako mně, tohle vás zaujme určitě taktéž.

K jednotlivým songům se moc vyjadřovat nelze, je to vlastně všude podobné. Občas mám ale někdy pocit, že jsem daný breakdown nebo riff slyšel už někde dříve na některé práci. Konkrétně třeba v “Built for War”, kde mj. hostuje i Jamey JastaHatebreed. Pokud jste to nevěděli a zakončení vám jako od Hatebreed připadalo, tak je to opravdu proto, že se tam Jamey Jasta vyskytuje. Mimochodem, přijde mi to jako hezké zpestření, když se takhle rychle přenesete do úplně jiné kapely. Ale zpět k problému, třeba v té “Built for War” jsem se musel pro jistotu podívat, že mám opravdu puštěnou poslední desku a ne nějakou dřívější. Takhle ale zmatený bývám často, takže se nelekejte. Kdybych promíchal tracklist s aktuálními a staršími kousky, tak rozdíl většinou nepoznáte. Pokud tedy nejste do kapely blázen anebo se vyžíváte v kvalitě zvuku, to byste tedy možná rozdíly poznaly.

“Against the World” je na tom stejně dobře jako její předchůdci. Když s Winds of Plague začínáte, bude vám to připadat neskutečně dobré, jako mně obě minulé desky . Pokud už s kapelou zkušenosti máte, možná vás to trochu zarazí, že je to přeci jen furt to samé. Zatím je to v pořádku, tolik oposlouchané to nemám a žádný posun mi nijak nevadí. V přístích letech, kdy nám ale Winds of Plague nabídnou opět to stejné, by to mohlo být horší. Doufám tedy v nějakou příjemnou změnu, jestli to vůbec v této hudbě jde. Každopádně, zapomeneme-li na tohle, tak kapela splnila svůj standard, co se od ní očekává. Winds of Plague nadále dokazují, že zkrátka do té “vyšší společnosti” ve světě hudby patří.


Další názory:

Winds of Plague mají jednu nespornou výhodu – našli způsob, jak znít na přeplněné scéně moderního deathcoru odlišně a oproti konkurenci rozeznatelně. V zásadě jednoduchý nápad našroubovat na brutální zasekávačky symfoniku se ukázal být správným, takže není divu, že kapela album od alba roste. A ještě méně se lze divit, že se v takové konstelaci z té své škalutky symfonického deathcoru nechtějí hnout ani o píď. Jenže i to má své nevýhody – s novinkou “Against the World” se již Winds of Plague začínají točit v jakémsi začarovaném kruhu a používají stále stejný recept, jaký předvedli už na “Decimate the Weak”. K jejich cti slouží fakt, že to je pořád velice dobré a mně osobně se to pořád velice líbí, jen mám trochu obavy, že jestli se budou Winds of Plague v tom svém začarovaném kruhu točit moc dlouho, může se jim zamotat hlava a příště už to nemusí fungovat…
H.


Within Temptation – The Unforgiving

Within Temptation - The Unforgiving
Země: Nizozemsko
Žánr: alternative rock / symphonic metal
Datum vydání: 29.3.2011
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Why Not Me
02. Shot in the Dark
03. In the Middle of the Night
04. Faster
05. Fire and Ice
06. Iron
07. Where Is the Edge?
08. Sinéad
09. Lost
10. Murder
11. A Demon’s Fate
12. Stairway to the Skies

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Within Temptation jsou kapela, která stála na počátcích mého metalového bytí a pořád patří mezi kapely, které si i po letech rád poslechnu, byť se můj vkus obrátil značně obskurnějším směrem. Právě díky vztahu, který k Within Temptation chovám, jsem se dost obával, že po rozporuplném albu “The Heart of Everything” novinka nenabídne nic zajímavého, ba naopak že se dočkáme vykrádání klasického Within Temptation soundu a melodiky. Co jsem ale rozhodně nečekal? Přesně to, co se urodilo na “The Unforgiving”

Velké změny předznamenalo několik událostí, které se později ukázaly jako součást rozsáhlého konceptu, okolo kterého se “The Unforgiving” točí. Původní webové stránky se proměnily v informační portál značně sociálního charakteru a namísto klasické/provařené (vyber jednu možnost) černé jim nyní dominuje svěží bílá. WTF? Co se to děje? Komiksový příběh a dějový video doprovod. Cože? To jim úplně hráblo? Inspirace popovou a elektronickou hudbou. Sodoma Gomora?! Ale vůbec ne, vážení. Čím déle album poslouchám, tím víc mi dochází, že tohle všechno je velice promyšlený tah, který při udržení vysoké kvalitativní laťky úspěšně eliminuje všechna negativa, jejichž stín mě děsil v prvním odstavci.

Když teď odhlédnu od všeobjímajícího (a promakaného) konceptu, se kterým je album pevně propojeno, samotná hudba představuje něco, co jsme od Within Temptation ještě neslyšeli. Komu způsobil lehký šok první singl “Faster”, jeho hitový potenciál, pop-rocková lehkost a elektronická smyčka, udávající rytmus, ten nechť přijme za fakt, že se v podobném duchu nese i zbytek alba. Asi vám to asi pořád zní nepochopitelně, ale smiřte se s tím. “The Unforgiving” má s metalem máloco společného. Přesto je na něm jasně zřetelný rukopis skladatelské a partnerské dvojice Westerholtden Adel, která ale tentokrát k tvorbě přistoupila z jiného konce než obvykle. Kytary tvoří spíše rytmickou složku a o nějaké zuřivém stavění riffů nebo rozmáchlých vyhrávkách nemůže být řeč. Když už na jedno nebo druhé dojde, stojí to za to. Úvodní riff u skladby “Iron” patří k těm, které dovedou rozhýbat stadiony, a třeba zčásti zkreslené, zčásti akustické sólo z “Lost” mi bez přehánění imponuje. Jde ale spíš o výjimky. Klasické nástroje spolu s elektronickými samply (…nebo jsou to klávesy? Čert ví…) tvoří rytmický podklad pro typické klávesové aranže a především esenciální a naprosto dominantní složku – vokál, jímž se pyšní frontwoman Sharon den Adel

Sharonin hlas patří k trademarkům kapely prakticky od jejích počátků. I přesto však bylo zpěvačce občas vyčítáno, že se omezuje pouze na vysoké rejstříky a zlé jazyky tvrdívaly, že v jiných polohách zpívat neumí. Jak to bylo před lety, nevím, ale výkon na “The Unforgiving” dává zřetelně najevo, že Sharon jako zpěvačka stále roste. Na novém materiálu totiž vůbec dává poprvé dostatečný prostor zpěvu v nižších polohách a já se ho nemohu nabažit. Až paradoxně totiž z jejího hlasu tryská mnohem víc emocí než v dobách, kdy zpívala výhradně výšky. Kde byla dříve slyšet gotická naivka, tam teď vládne uvědomělá a dospělá žena, paní zpěvačka a já před ní smekám…

Zajímavé je, že i přesto, že se po většinu stopáže nekonají žádné instrumentální orgie, díky chytlavým motivům, v potřebných momentech vkusně zvýrazněným nebo naopak upozaděným nástrojům a v neposlední řadě zvuku, který skutečně lahodí mému uchu, vznikla nahrávka, která působí kompaktně a především ztělesňuje zhudebněné opozitum nudy. Každá skladba je potenciálním hitem a není tu nic, co by svým nábojem, respektive jeho absencí jakkoli znatelně zaostávalo. Pravda, úplně mě neoslovila na můj vkus až příliš kolovrátkoidní “In the Middle of the Night”, ale vůči zbytku nemám sebemenší výhrady. Některé mě baví víc, některé méně, ale v každém případě jde o prvotřídní materiál.

Ano, už je to tak. Dříve vycházející hvězda gothic metalu hraje něco mezi gothic rockem a popem, ale září u toho jako supernova. Bývá pravidlem, že když kapela podobného ražení začne hrát “pop”, většinou za to sklidí negativní kritiku. Jak je ale vidět, metoda hlavou proti zdi a neskrývání očividného se vyplatila a svět tak může být svědkem, jak taky může vypadat evoluce. Udělat popovou, ale přesto chytlavou, návykovou a zatraceně kvalitní nahrávku není vůbec jednoduché a já jsem strašně rád, že se to podařilo právě Within Temptation


Turisas – Stand Up and Fight

Turisas - Stand Up and Fight
Země: Finsko
Žánr: folk / symphonic metal
Datum vydání: 23.2.2011
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. The March of the Varangian Guard
02. Take the Day!
03. Hunting Pirates
04. Venetoi! – Prasinoi!
05. Stand Up and Fight
06. The Great Escape
07. Fear the Fear
08. End of an Empire
09. The Bosphorus Freezes Over

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

“Stand Up and Fight”, třetí dlouhohrající počin finské formace Turisas, byl před vydáním prezentován jako naprosto organické propojení orchestru s metalem, výpravné a epické, které si to může s klidem rozdat s filmovým soundtrackem. Což o to, takhle to zní velice hezky, neříkám, že ne, ale přece jenom… když jsem se rozpomněl na předchozí tvorbu Turisas a dal si dohromady jedna a jedna, vyšlo mi, že by výsledek mohl také dost dobře být jen přeplácanou a pateticky nabubřelou hovadinou. Nechápejte mne špatně, rozhodně jsem k poslechu nepřistupoval s očekáváním něčeho vyloženě strašného, ten červík pochybnosti však přece jenom nahlodával…

Finální podoba “Stand Up and Fight” nakonec není ve výsledku tak ukrutně špatná, ale k výše zmiňovaným promo kecům má rovněž sakra daleko… jak už to tak bývá, pravda je přibližně někde v polovině. Ano, uznávám, propojení orchestrálních nástrojů s těmi metalovými je sice opravdu přirozené a nenásilné, neznamená to však automaticky hned dechberoucí desku, to jistě uzná každý. Aby to mělo ten správný šmrnc, je samozřejmě nutné přihodit značnou dávku skladatelských schopností a především (a právě to je dle mého názoru u symfonického metalu hlavní) udržet své choutky na uzdě, aby nebyl konečný výsledek bombastický až moc, neboť, jak nám říká jedno provařené pořekadlo, méně je někdy více. Člověk se až diví, jak moc toto platí…

Teď už se však přenesme od obecného filozofování o hudbě přímo konkrétně k “Stand Up and Fight”. Jak jsem si již dovolil podotknout někde v předchozích řádcích, album zůstalo tak na půli své cesty. Anebo také, abych to vyjádřil trochu srozumitelněji, v některých momentech Turisas tu hranici mezi dobrou výpravnou hudbou a patetickou břečkou “přes čáru” opravdu našli a vybalancovali, v jiných však ony choutky po symfonice na uzdě neudrželi a spadli do vyumělkovaného kýče, který si hraje na umění.

Dobře tedy, řekněme, že milý čtenář prahne po tom vědět, které skladby se Turisas povedly a které naopak ne. Ano, vím, je to vcelku naivní představa – nedělám si iluze, že by většině čtenářstva nebyly moje traktáty o hudbě volné jak pětiletému děcku guma od taťkových gatí, ale dejme tomu… I když ono je to možná svým způsobem dobře, jelikož, když tak o tom přemýšlím, si nejsem jist, jestli onu otázku vůbec dokážu zodpovědět. Tentokráte není na vině vrozená idiocie autora článku, nýbrž fakt, že Turisas mezi oběma polohami, té vyvážené a té kýčovité, skákají bez sebemenších skrupulí i v rámci jednotlivých kompozic. Není tedy problém začít slušnou pasáží, ale v průběhu songu to zazdít (“Fear the Fear”), ale zároveň také udělat některé položky tracklistu odrhovačkami od A do Z (“Hunting Pirates”, “Venetoi! – Prasinoi!”). Jako evidentně nejpovedenější skladby, které by dokázaly obstát v celé své délce, bych považoval “Take the Day!” (ta je nejspíše nejlepší), titulní “Stand Up and Fight” a s přimhouřením oka vlastně i “The Great Escape”, což však není zrovna velké číslo. A ten zbytek? Kde nic, tu nic. Sem tam zajímavý nápad, ale většinou se nejedná o nic výraznějšího. A teď si vezměte, že deska měla působit jako výpravná hudební cesta, které posluchače vezme mimo všední realitu, zatímco se ale “nejedná o nic výraznějšího”. Nemůžu si pomoct, ale u mě tedy nesplněno.

Na druhou stranu se dá ocenit (a já to oceňuji), že Turisas alespoň nestojí na místě a na jejich novince je cítit pěkný skok kupředu. Otázkou do pranice ale zůstává, jestli je posun do pozice “Nightwish folk metalu” to pravé ořechové… zvláště když Nightwish dokážou být na rozdíl od Turisas alespoň opravdu zábavní. Nechci být nějak přehnaně zlý, ani si hrát na kazišuka uznávajícího jen underground a avantgardu, či si dokonce léčit nějaké komplexy, to v žádném případě, ale pokud mě nahrávka ani po velkém množství poslechů nedokáže nějak hlouběji zaujmout, nedá se svítit. Popravdě řečeno, pustil jsem si ji tolikrát jenom proto, že “to přece kurva musím naposlouchat na tu recenzi”. V dnešní době, kdy vám spousta lidí bez sebemenšího problému řekne, že nevidí důvod, proč za hudbu platit, můžeme použít jako kritérium kvality, jestli deska stojí za koupi. Mám-li to říct zcela upřímně, mně tedy ne. Ono zas až tak vyloženě hrozné “Stand Up and Fight” není, ale když si vzpomenu, jak v ruce obracím každý peníz a rozhoduji se, kolik desek si ještě mohu dovolit, hned mě chuť investovat do alb jako “Stand Up and Fight” přejde.

Nevím, jestli na podobně symfonickou hudbu prostě “nemám buňku”, vždy jsem byl přesvědčen, že můj hudební vkus nemá zábrany, ale novinka Turisas mě prostě nebaví. Ať poslouchám jak poslouchám. Toť můj osobní názor. Na druhou stranu to alespoň kapele na fotkách sekne…


Battlelore – Doombound

Battlelore - Doombound
Země: Finsko
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 28.1.2011
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Bloodstained
02. Iron of Death
03. Bow and Helm
04. Enchanted
05. Kärmessurma
06. Olden Gods
07. Fate of the Betrayed
08. Men as Wolves
09. Last of the Lords
10. Doombound
11. Kielo

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

S těmito Finy, jimž už asi nikdy nikdo neodpáře označení tolkien-metal (zdali je to označení hanlivé nebo lichotivé, nechť si každý vybere sám), jsem se naposledy setkal u desky “Evernight” z roku 2007. Předchozí počin “The Last Alliance” mne tak trochu minul, tudíž jsem si nebyl jistý, jestli mám od aktuální novinky “Doombound” očekávat něco výrazněji odlišného než to, co Battlelore předváděli v minulosti. Poslech mi však ukázal, že se jednalo o úvahy naivní, neboť se nějaké výrazné změny co do stylu nebo jeho pojetí v táboře kapely neudály. Battlelore si stále hrají ten svůj nikterak výjimečný symfonický metálek, v jehož rámci nabízejí, řekněme, takový pohodový a nenáročný metalový mainstream (i když je pravda, že v jejich případě se jedná o tu solidnější a snesitelnější podobu).

Vždy jsem měl Battlelore zaškatulkované jako bezproblémovou pohodovku, jejímž poslechem člověk nic nezkazí. Což o to, ono to platí stále, jenže už to pomalu přestává bavit – jak se říká, opakovaný vtip není vtipem, byť se v tomto případě nesmějeme, ale posloucháme muziku. Podle mého skromného názoru by nebylo na škodu se už někam pohnout, posunout svou tvorbu někam dále. Když o tom tak přemýšlím, od svého debutu “…Where the Shadows Lie” se Battlelore v podstatě ani moc nezměnili, možná jen s tím rozdílem, že starší věci se mi líbily, ta novější tvorba už mi však nic nedává (jestli je to dáno vyčpěním skupiny nebo změnou mého vkusu, toť otázka, jíž teď ale nehodlám rozebírat…). Objektivně sice Battlelore není moc co vytknout – hudba není vlastně špatná, dobrý zvuk, propracovaná grafika (na nových fotkách to kapele opravdu sekne), ale o nějakém vnitřním pocitu se moc mluvit nedá. Dám vám příklad. Zrovna dnes, chvíli před psaním recenze, jsem poslouchal starou vykopávku “Drawing Down the Moon” od krajanů Beherit – hudebně naprostá primitivnost, neskutečně kanální zvuk, podzemí z toho stříká na všechny strany (někdo by možná řekl i amatéřina), ale ta atmosféra, panečku! Má to prostě a jednoduše koule jako hovado, má to něco, co vás i přes všechny evidentní zápory na té fošně stejně uhrane a co vás donutí se k ní pořád dokola vracet. Tohle dělá dobrou hudbu. A přesně tím se Battlelore se svým nevýrazným a nekonfliktním středním metalovým proudem i při té nejlepší vůli pochlubit nemohou.

Nechápejte mě špatně, “Doombound” zas nějaký totální průser, z něhož by se vám zvedl pajšl, není. Jen je to prostě příliš nevýrazné, nicneříkající, obyčejné, což není na dnešní přecpané scéně zrovna to nejlepší vysvědčení. Klouže to ušima úplně samo, ale prostě a jednoduše není důvod, nechat si to těma ušima klouzat. Já osobně vím již teď, že po dopsání recenze si to už nejspíš nepustím, a když náhodou dostanu chuť na Battlelore, sáhnu radši po takových “Sword’s Song” nebo “Third Age of the Sun”.

Další problém – “Doombound” mi přijde tak trochu bezzubé, vlastně vůbec to na něm vůbec pořádně metalově nebouchá. Netvrdím, že každá skupina to musí hoblovat co nejvíce tvrdě, vždyť ani dříve nebyli Battlelore žádní tvrďáci, ale přece jenom mi trochu vadí, že je člověk občas na pochybách, jestli poslouchá metal nebo pop s kytarou. A přitom by stačilo jen trochu přiostřit kytaru, zpěvák Tomi Mykkänen by mohl opět nasadit trochu chropotu a hned by to bylo o něčem jiném. Výsledek by byl pestřejší, zábavnější atd., však to znáte…

Battlelore

Na jednu stranu se mi ani nechce dávat “Doombound” tak nízké hodnocení, protože věřím, že Battlelore mají rozhodně na víc, což už v minulosti dokázali a což občas probleskuje v některých obstojnějších nápadech i na novince (například finsky zpívaná “Kärmessuma”, titulní “Doombound” nebo “Men as Wolves” – celkově je druhá polovina lepší než ta první), ale nemůžu dost dobře dát ani víc. Řeknu to asi takhle – až se bude zase bilancovat letošní rok, na “Doombound” si ani nevzpomenete, ať už v tom kladném nebo záporném slova smyslu. To, myslím, hovoří za vše. A přijde mi to jako škoda, neboť Battlelore to umí rozhodně i lépe. Minimální, jen kosmetický progres jejich potenciál zabíjí. Stručně řečeno, mé pocity z “Doombound” jsou smíšené, blížící se spíše ke zklamání než ke spokojenosti.


Sirenia – The Enigma of Life

Sirenia - The Enigma of Life
Země: Norsko
Žánr: symphonic / gothic metal
Datum vydání: 21.1.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. The End of It All
02. Fallen Angel
03. All My Dreams
04. This Darkness
05. The Twilight in Your Eyes
06. Winter Land
07. A Seaside Serenade
08. Darkened Days to Come
09. Coming Down
10. This Lonely Lake
11. Fading Star
12. The Enigma of Life

Hodnocení:
Ježura – 4,5/10
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 4,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Morten Veland, odpadlík ikonické Tristanie a neúnavný tvůrce, postavil do pomyslného gothic metalového ringu novinku, která se honosí logem Sirenia a nese jméno “The Enigma of Life”. Na album se tak zákonitě upírají zraky těch, kteří pořád doufají, že se dočkají reanimace ducha prvních dvou alb, ale netrpěliví jsou i fanoušci až popového stylu, k jakému se kapela uchýlila v posledních letech. Jak to dopadlo, jsme se mohli poprvé přesvědčit už 21. ledna a po důsledném a svědomitém poslechu to vypadá následovně…

Jen co posluchač vloží CD do přehrávače a zmáčkne PLAY, jeho uši zbystří při prvních tónech singlovky “The End of It All”. Počáteční melodie napovídá, že se Veland rozhodl trochu ustoupit od typických a poslední dobou už trochu repetitivních teskných kompozic ve prospěch těch nápaditějších, ale chyba lávky. I přesto, že se pozitivně znějící linka táhne celou skladbou (respektive celým albem, ale o tom později), jde o zcela klasický počin ve stylu “The Path to Decay” z předchozího alba. Ani dál se však nedá očekávat žádné posvícení. První skutečně obstojnou skladbou je tak až v pořadí čtvrtá “This Darkness”. Po zkresleném intru totiž převezmou otěže docela našláplé kytary, které něčím evokují dokonce vzpomínané debutové album “At Sixes and Sevens”. Kdyby tak byl zbytek alba na stejné úrovni, tleskám, jenže on není. Hned vzápětí totiž utluče dobrý dojem z “This Darkness” úmorná pouť po ještě stravitelné “The Twilight in Your Eyes”, naprosto přeslazené, tuctové a (i když to slovo nemám rád) komerční “Winter Land” a mdlé “A Seaside Serenade”. Ještě že po téhle útrpné triádě následuje druhý vrchol alba – v pořadí osmá “Darkened Days to Come”, ve které se sloky překvapivě zhostil sám pan kapelník a svým charismatickým čistým vokálem dodává skladbě nezanedbatelné plusové body. Osmičce nedělá ostudu ani následující slušná “Coming Down”, jenže tím to končí. Celou mizérii až symbolicky uzavírá titulní pokus o komorní baladu, ale absence výrazu a jakási hluchost skladbu utápí do hlubin nezapamatovatelného průměru…

Když už se kritizuje obecně, bylo by dobré poukázat na nějaké konkrétní problémy. Ty vidím v případě “The Enigma of Life” dva. Prvním a nejzásadnějším je fakt, že až na světlé výjimky album zcela postrádá originální nápady, na kterých by šlo vystavět kompaktní a svébytnou skladbu. Člověk má tak dojem, že poslouchá tu samou píseň v několika variacích, k čemuž hodně napomáhá naprosto předvídatelná rytmizace kytar. Druhý problém je značně subjektivní a na samotnou kvalitu hudby nemá zas tak velký vliv, nicméně v mých očích je jím samotná zpěvačka. Nebohá Ailyn sice od posledního alba po hlasové stránce slyšitelně vyspěla a dokonce se naučila anglicky, jenže na barvu jejího hlasu to nemělo (a ani mít nemohlo) sebemenší vliv. Skutečně nechápu, co se Velandovi honilo hlavou, když v Sirenii angažoval majitelku hlasu tak medového, že dovede i dobré skladby strhnout k výrazu, který je všechno, jen ne nadpozemský, majestátní, tajemný, whatever… To samozřejmě není chyba Ailyn a na její obranu musím říct, že v rámci hranic svého hlasového fondu dělá, jak nejlépe umí, což se jí daří obzvlášť ve středních polohách. Nic to však nemění na tom, že bych na jejím místě radši viděl někoho úplně jiného.

Jak jsem již zmiňoval výše, na albu je znát snaha použít veselejší melodické motivy, než tomu bylo na předchozích počinech. Když se k nim ale připojí Aylinin vokál, najednou zjistíte, že posloucháte cukrkandlový gothic pop rock, který je na hony vzdálený původnímu stylovému pohrobkovi Velandovy Tristanie. Podle všeho to ale vypadá, že přesně tohle je Velandův záměr, a když k tomu přihlédnete, všechno do sebe nějak zvráceně zapadá. Aylin je ostatně první zpěvačkou Sirenie, která v kapele nazpívala více než jedno album. Náhoda? Sotva.

Je mi líto, ale tři (se zavřenýma očima čtyři) více či méně obstojné songy nemůžou zachránit hodnocení jinak zcela plytkého alba. Nezbývá tak zatlačit nostalgickou slzu po dobách, kdy Morten Veland skládal skutečně kvalitní a originální hudbu, která utvářela podobu celého stylu a doufat, že se k němu ona múza vrátí. A teď mě omluvte, jdu si pustit “At Sixes and Sevens”


Další názory:

Morten Veland už je dávno profesionál, rutinér, takže vyložené špatné songy od něj nedostanete, což ale nic nemění na faktu, že ne vždy vyplodí výborné věci. A zrovna “The Enigma od Life” se mu moc nepovedla. Když jsem slyšel (viděl) klip “The End of It All”, říkal jsem si, že je to v pohodě, ale přece jenom hitová singlovka, tudíž zbytek by mě mohl bavit o něco více, čili že bylo zaděláno na slušné album… s takovým očekáváním jsem přistupoval k poslechu. Jenže problém je, že “The End of It All” je nakonec jeden z nejlepších kousků “The Enigma of Life”. Světlejšími momenty jsou ještě “All My Dreams” a “A Seaside Serenade”, zbylé písničky jsou však na můj vkus moc suché – ne vyloženě špatné, jen prostě nevýrazné. Jak to jen říct… je tam prostě moc vaty a omáčky. Být přestřelená délka (55 minut bez bonusů) tak o třetinu chudší, také by to možná vypadalo jinak, ale takhle mě to nudí. Minulé “The 13th Floor” bylo o dost lepší… popravdě řečeno, všechna předchozí alba Sirenie byla lepší…
H.


Therion – Sitra Ahra

Therion - Sitra Ahra
Země: Švédsko
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 17.9.2010
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Introduction / Sitra Ahra
02. Kings of Edom
03. Unguentum Sabbati
04. Land of Canaan
05. Hellequin
06. 2012
07. Cú Chulainn
08. Kali Yuga, Pt. 3
09. The Shells Are Open
10. Din
11. After the Inquisition: Children of the Stone

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Therion nelze upřít jednu věc. Jejich jméno bude už navždy v metalové kronice zaznamenáno na místě patřícím inovátorům. Byli to právě oni, kdo svého času s alby „Theli“ (1996) a „Vovin“ (1998) v podstatě od základů definoval symfonický metal, přičemž tyto dvě desky dodnes patří k tomu nejlepšímu, co v daném oboru vůbec vzniklo. Ty doby už jsou však dávno pryč, a pokud se kapela vyvíjí (což o Therion platí), je celkem logické, že i jejich současná tvorba bude na hony vzdálená starým opusům, a nemá tudíž cenu nějak žehrat na nynější podobu skupiny. I přesto se ale při poslechu v podstatě jakékoliv nahrávky Therion po roce 2000 nemůžu zbavit dojmu, že už to prostě není ono. Ne, že by zabředli do nějakého shitoidního bahna, to netvrdím, pořád se mi jejich tvorba relativně zamlouvá, ale už tam není ten pověstný ždibeček navíc, který dělí kapely na ty dobré a ty výjimečné a který Therion před lety měli.

A podobně je na tom vlastně i novinka „Sitra Ahra“. Pár mušek by se sice našlo, ale celkový dojem je dobrý a poslouchá se to přímo náramně… někam se však nenápadně vytratilo ono kouzlo. S chutí si to poslechnete a bude se vám to líbit, to ano, na prdel si ale nesednete, nějaký hlubší pocit v tom už skrytý není. To je možná ten důvod, proč už mě současní Therion zas tolik neoslovují – tam, kde kapela dříve k posluchači skrze svoji hudbu opravdu promlouvala, dnes zbyl jen příjemně znějící symfonický metálek, byť nadprůměrný (v rámci žánru), výborně zahraný a občas s opravdu výtečnými nápady.

„Sitra Ahra“ lehce trpí jistou nevyvážeností. Deska obsahuje některé opravdu skvostné momenty (a jejich vlastně i docela dost), stejně tak je na ní ale i dost omáčky. Nejedná se o nic extra velkého, rozhodně nic, co by vás při poslechu mohlo výrazně iritovat, a pokud o hudbě moc nepřemýšlíte, možná ani nepostřehnete, o čem mluvím, a budete si myslet něco jako „co si to tam zas ten H. vymýšlí za debility“, přesto „Sitra Ahra“ podle mě obsahuje dost pasáží, které tam jsou trošičku přebytečné. A co je možná horší, děje se to i v rámci jednotlivých skladeb, píseň tak třeba skáče z doslova dech beroucích míst k těm průměrnějším. Therion se sice nebojí uchýlit k překvapivým pasážím a lehkým experimentům (to je plus, samozřejmě) a silné nápady jim také nechybí, nedokážou to už však všechno poslepovat dohromady tak, aby si udrželi stejnou laťku kvality po celou hrací délku.

Nechci, aby předchozí řádky vypadaly, že jsem Therion úplně odepsal, jen si nemyslím, že je nutné donekonečna nějakou kapelu oslavovat jen pro to, co udělala v hluboké minulosti. Ano, Therion jsou přece jenom profesionálové a „Sitra Ahra“ tak stále má svou úroveň, připadá mi však, že se skupina bere možná až moc vážně, díky čemuž zní chvílemi snad až afektovaně. Tomu nahrává například i videoklip k „Introduction / Sitra Ahra“, ačkoliv jej netočila samotná skupina, ale jeden z jejích fanoušků – pěkné obrázky, technicky na jedničku, chvílemi je radost se na to dívat, o vteřinu později to ale zase vypadá… neuvěřitelně kýčovitě. A tak se to má i s hudbou na „Sitra Ahra“. Uznávám, dost dobře možná je to jen můj pocit, ale říkám, co si myslím… nebo už prostě vnímám věci jinak a to, co mi dřív problém nedělalo, mi už dnes vadí a staré desky Therion poslouchám jen z nostalgie. Kdo ví… Záleží na tom, co v hudbě hledáte a také co v ní dokážete skousnout.

Přese všechno ale považuji „Sitra Ahra“ určitě za lepší nahrávku, než jakou byla minulá „Gothic Kabbalah“ s lehce přestřelenou délkou. A i když se vám to možná po přečtení této recenze bude zdát divné, i tak mi pořád „Sitra Ahra“ stojí za koupi, už jen pro to doplnění sbírky. Nepochybuji však o tom, že zarytí fanoušci Therion zklamaní nebudou. Za mě to ale bude „jenom“ silná šestka.


Septicflesh, Silent Stream of Godless Elegy, Endless

Septicflesh, Silent Stream of Godless Elegy
Datum: 2.10.2010
Místo: Praha, Abaton
Účinkující: Corrupted Melody, Endless, Public Relations, Septicflesh, Silent Stream of Godless Elegy

Na tuto akci jsem šel hlavně kvůli jen dvou kapelám – Silent Stream of Godless Elegy, o kterých jsem dlouhou dobu veděl, že tvoří jen a jen kvalitně, ale nikdy jsem se k pořádnému poslechu nedostal; a dále pak řecké bestie Septicflesh, na které jsem se těšil hodně dlouhou dobu.

Tento večer zahrálo celkem pět kapel, znal jsem jen dvě jmenované, takže jsem úvodní Public Relations vynechal. První jsem viděl tedy až české Endless a musím říct, že to bylo otřesné. Hudba bez jakékoliv originality, nápadu. Pouze nuda a to, že měli stejný čas jako Silent Stream of Godless Elegy, mi přijde jako urážka hudby. Nejen, že přetáhli svůj začátek o nějakou půlhodinu, ale celková show byla také hrozná. Endless už nikdy více.

Konečně přichází na scénu něco, co je zajímavé. Silent Stream of Godless Elegy mají více nástrojů, přesto ladili mnohem kratší dobu než Endless. Znal jsem jen jeden song, a to “I Would Dance”, který zahráli při ladění. Musím říct, že už jen ten kousek mě naprosto odrovnal. Nečekal jsem, že bude jejich show takhle geniální. Hned po prvním songu jsem pochopil, proč si je Season of Mist vybrali na celosvětové vydání. Silent Stream of Godless Elegy za svých 45 minut zahráli lépe než headliner večera Septicflesh. Opravdu. Zahráli jak starší věci, tak i novinky, které budou na nové desce “Návaz”. Například “Skryj hlavu do dlaní”, která byla opravdu skvělá. Hodně se mi líbila i “Slava”, kterou už má kapela v repertoáru dlouho, ale na albu se objeví až na “Návaz”. Největší uspokojení ale příchází s “I Would Dance”, což je naprosto výborná píseň, která nemá jedinou chybu. Z novinky se objevila i “Pramen, co ví”, ale “Skryj hlavu do dlaní” byla ale o něco lepší. Zkrátka jednoduše, Silent Stream of Godless Elegy zahráli naprosto dokonale. Kdyby se z jakehokoliv důvodu stalo, že Septicflesh nemohou nastoupit, tak by mě to tolik nemrzelo, protože to fakt bylo výtečné. Pokud vás zajímá další část setlistu, tak moc neposloužím. Songy jsem neznal, takže si pamatuju jen ty, které hlásili. K výše jmenovaným můžu přidat ještě “Pohanská”.

Septicflesh od startu nasadili rychlé tempo. Od začátku do konce to byl nářez, stál jsem přímo u kytaristy, takže jsem měl riffy hned z první ruky. Naposlouchané jsem měl hlavně “Communion”, ze kterého se objevily pecky typu “Anubis”, “Lovecraft’s Death” nebo lahůdka na závěr, “Persepolis”. Ze starších zazněly třeba “Unbeliever”, “DNA” a “Red Code Cult”. Trošku mě ale mrzelo, že Septicflesh nezahráli žádnou ukázku z právě připravovaného alba, které hned po koncertu jeli mixovat do Švédska. Po Septicflesh jsem rovnou odešel, se svou ulovenou paličkou od bicmena jsem neměl chuť na kapelu, kterou ani neznám, a tak jsem to zabalil.

Celý večer trochu trpěly zpěvy. U Endless jsem nerozuměl ani slovo, u Silent Stream of Godless Elegy se to trochu zlepšilo, stále to ale nebylo ideální. U Septicflesh opět podprůměr, rozumět nebylo skoro nic, takže jsem se věnoval hlavně neskutečným bicím a skvělým riffům a slova si domýšlel, jelikož jsem je měl hodně naposlouchané.

Aby koncert byl dokonalý, vyhodil bych zbytečné kapely jako Endless a Public Relations. Silent Stream of Godless Elegy posunul na headlinera a na hraní jim dal přes hodinu a půl, po nich by zahráli Septicflesh se stejným časem. To je ale jen mé přání a tak doufám, že se na SepticfleshSilent Stream of Godless Elegy podívám opět v budoucnu.


Tristania – Rubicon

Tristania - Rubicon
Země: Norsko
Žánr: gothic / symphonic metal
Datum vydání: 25.8.2010
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Year of the Rat
02. Protection
03. Patriot Games
04. The Passing
05. Exile
06. Sirens
07. The Emerald Piper
08. Vulture
09. Amnesia
10. Magical Fix
11. Illumination

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tristania si od minulého dlouhohrajícího počinu „Illumination“ z roku 2007 prošla něčím, co jistě není příjemné pro žádnou kapelu. V rozmezí pouhých tří, čtyř let došlo k obměně takřka kompletní sestavy – vydání „Illumination“ v současné Tristanii zažili pouze dva členové, zbytek je kompletně nový, což v podstatě znamená změnu na postu kytaristy, baskytaristy, bubeníka a hlavně i změnu citlivém postu zpěváka a zpěvačky. A právě o poslední zmiňované se toho namluvilo nejvíce. Tristania totiž podobně jako spřízněná Sirenia zalovila na jihu Evropy a ze slunné Itálie si vytáhla jistou Mariangelu Demurtas, pro níž je, stejně jako i pro zbytek nováčků, právě vycházející „Rubicon“ debutem v řadách skupiny.

Hlavní otázka je tedy vcelku jasná – jak moc se díky personálním rošádám zahýbala také hudba samotné kapely. Celkem kupodivu to nijak drastické není. Jistý vývoj sice s „Rubicon“ cítit je, ale že byste nepoznali, že jde o tu samou skupinu? To se myslím si nestane. Většina „změn“ se tak podle mě netýká ani tak změny stylu jako spíše samotné povahy nového materiálu, který mi tentokrát i přes nejednu pomalejší věc přijde více uvolněnější a odvázanější. Velký podíl na tom má hlavně úvod desky, který působí opravdu svěže. Prsty v tom nepochybně má samozřejmě i projev temperamentní nové zpěvačky z horkokrevného jihu, jejíž vokál oproti Vibeke Stene působí mnohem energičtěji.

Těžko říct, jestli má novinkový „Rubicon“ šanci dosáhnout na mety kvalit dávných opusů „Widow’s Weed“ nebo „Beyond the Veil“, to případně ukáže až čas, co však lze říci s jistotou už nyní, je to, že Tristania i přes značnou obměnu sestavy dokázala stvořit desku kvalitní. Možná se nejedná o nějaký velký milník, ale o velmi příjemnou nahrávku bezesporu jde, a to prosím i pro nepříznivce gothicmetalového žánru (jako jsem já, jen tak mimochodem). Je ale nutné případného neznalého posluchače důrazně upozornit, že Tristania, ačkoliv je škatulka gothic metal jejich tvorbě nejbližší, nemají zhola nic společného s nějakými Nightwish, Within Temptation a podobně laděnými spolky. Tristania vždy ve svém žánru platila (a stále platí, to se týká i „Rubicon“) spíše za představitele té progresivnější odnože. Místo přehnané pompéznosti a zaběhnutých klišé pracují tito Norové s v rámci možností neotřelými nápady a neprovařenou hudební strukturou.

Znalce předchozí tvorby Tristanie jistě potěší proklamovaný návrat houslí, které jsou sice dávkovány poskrovnu a s rozvahou (pokud mě sluch nešálí, slyším je celkem ve čtyřech kouscích), ale s o to větším dopadem. Například v „Sirens“ musí člověk trochu své uši napínat, aby je v pozadí vůbec zaslechl, ale na druhou stranu třeba v pomalé „The Passing“ pročísne jejich zvuk vody této skladby opravdu s grácií a postará se tak o jeden z těch opravdu silných momentů, o nichž jsem hovořil v předchozím odstavci. Obdobně působí i střízlivě dávkované klávesy, které hlavně v pomalejších skladbách dělají své.

„Rubicon“ je opravdu propracované z hlediska vokálů, jichž se na nahrávce objevuje celkem šest včetně dvou hostů. Možná to bude způsobeno i tím, že si člověk zvyká na nové hlavní zpěváky (kromě Mary Demurtas se ke kapele na stálo připojil také Kjetil Nordhus, jehož můžete znát kupříkladu z Green Carnation, Trail of Tears nebo In Vain), ale právě zpěv všech zúčastněných je jedna z těch věcí, v nichž „Rubicon“ opravdu vyniká.

Aktuální počin Tristanie mě osobně i po velkém množství absolvovaných poslechů baví, což je rozhodně dobré znamení. A to i když jsem nějaký zarytý fanda jejich muziky nikdy nebyl. Rozhodně je na tom současná Tristania po hudební stránce lépe než jejich krajané, vrstevníci a do jisté míry i styloví souputníci Theatre of Tragedy, jimž se jejich poslední album zrovna nevyvedlo a v současnosti se pomalu chystají „umřít“.

„Rubicon“ jsem sice v recenzi vychválil (a podle mého názoru samozřejmě oprávněně, jinak bych to nedělal), ale jak už jsem jednou řekl, nečekejte zase nějaké převratné dílo. Jedná se „jen“ o desku příjemnou, nenudící a ve stylových mantinelech vlastně i netuctovou. Ale to svým způsobem také není málo. Se zcela klidným svědomím tak mohu skupině udělit velmi silnou sedmičku, aniž bych zapíral, že jsem nepřemýšlel i o osmě. Ale ne, ta sedmička s velkým doporučením odpovídá dle mého názoru lépe. Teď už se do nahrávky můžete s chutí vložit sami a přesvědčit se, že jsem v předchozích řádcích nekecal.


Apocalyptica – 7th Symphony

Apocalyptica - 7th Symphony
Země: Finsko
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 20.8.2010
Label: Mercury Records

Tracklist:
01. At the Gates of Manala
02. End of Me
03. Not Strong Enough
04. 2010
05. Beautiful
06. Broken Pieces
07. On the Rooftop with Quasimodo
08. Bring Them to Light
09. Sacra
10. Rage of Poseidon

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jestli se vám bude líbit novinka Apocalypticy, naprosto originálně nazvaná „7th Symphony“ (že neuhodnete, o kolikátou řadovku s jedná), záleží především na tom, co od téhle skupiny vlastně očekáváte. Na výběr máte buď novější, písničkovější a hlavně částečně zpívané desky, nebo starší, čistě instrumentální věci. Já osobně se bez jakéhokoliv zaváhání řadím mezi příznivce právě té druhé zmiňované tváře Apocalypticy (i když možná vlastně měla být zmíněna jako první, vzhledem k tomu, že přišla dříve), a právě proto přistupuji k současné podobě kapely spíše s despektem.

Možná si řeknete, že zpívané skladby jsou na „7th Symphony“ pouze čtyři z deseti (resp. dvanácti na limitované edici), jenže problém je ten, že když si Apocalyptica navykla zvát na své desky hostující zpěváky, jistou „písničkovitostí“ načichly i její instrumentální písničky, což mně osobně moc nesedí.

Celkem překvapení je pro mě tudíž zjištění, že pilotní singl „End of Me“ patří mezi těmi „zpívánkami“ mezi ty snesitelnější, byť už se v podstatě jedná o více či méně popem načichlou záležitost a navíc ani hudebně nejde o nic výjimečného. Paradoxně to nejzajímavější na skladbě je právě to, co mi na Apocalyptice leze povětšinou nejvíce na nervy – zpěv. Je to Gavin RossdaleBush se zajímavou barvou hlasu, intonací a frázováním, kdo dělá tenhle song dobrým songem. Oproti tomu hned následující „Not Strong Enough“ je na tom o poznání hůře. Možná jako instrumentálka by jakž takž obstála, ale vokál z ní činí pěkně otravnou a pro mě na poslech nepříjemnou položku. Když jsem o „End of Me“ prohlásil „více či méně pop“, tak v případě „Not Strong Enough“ už to je jenom „více pop“. Nemám žádný problém si představit, jak tohle někdo hodí komerčního rádia a žádnému hltači desetkrát předžvýkaných produktů se z toho nevolno neudělá. A to mi věřte, že tohle rozhodně není myšleno jako pochvala. Ne, že bych byl třeba proti popové hudbě a priori zaujatý a automaticky ji odsuzoval, ale takhle mě to fakt nebere. Pro definici další zpívané skladby „Broken Pieces“ můžu použít copy-paste a jen vyměnit Brenta Smitha ze Shinedown za Lacey SturmFlyleaf. Situaci naštěstí zachraňuje alespoň poslední vokály opepřený song – nečekaně ostrá „Bring Them to Light“ s extrémně chytlavým refrénem, kde do mikrofonu huláká Joe Duplantier z francouzské hydry Gojira. Takto se mi to naopak zamlouvá a „Bring Them to Light“ bych osobně pasoval na jeden z nejlepších kousků „7th Symphony“, ne-li ten úplně nejpovedenější. Ale dost dobře možná v tom hraje roli i fakt, že tohle už by v rádiu nepustili…

Jak už jsem výše lehounce naznačil, nějakou extrémní výhrou není ani ten instrumentální materiál a posluchačsky opravdu přitažlivou skladbu aby člověk pohledal. Za zmínku podle mě stojí „2010“, kde hodně dělá hostující Dave Lombardo (Slayer) za bicími. Věřte tomu nebo ne, ale ten rozdíl oproti Mikko Sirenovi je opravdu znatelně cítit, čímž neříkám, že je Siren špatný bubeník, ale víte jak to je – Lombardo je prostě Lombardo. Docela zajímavě působí také „On the Rooftop with Quasimodo“ nebo relaxační „Sacra“. Poslední „Rage of Poseidon“ pak obsahuje několik opravdu velmi vyvedených pasáží a v mých uších se jedná společně s „Bring Them to Light“ o vrchol tohoto počinu.

Celkově se dá říct, že „7th Symphony“ je silnější ve své druhé polovině a až od sedmé skladby dál mě opravdu baví. Ale pořád tomu – a to platí pro všechny přítomné písničky – něco málo chybí. Když onu instrumentální část porovnám například s takovými kousky jako „Cult“ nebo „Reflections“, tak ten rozdíl je z mého pohledu opravdu očividný. A právě to porovnání se staršími nahrávkami mě nutí táhnout bodové hodnocení dolů. Byť to dle mého názoru tentokrát přece jenom dopadlo lépe než v případě minulého „Worlds Collide“, pochybuji, že bych se kdy po dopsání recenze k „7th Symphony“ vracel – i to hraje svou roli na výsledné pětce, která je sice silnější, ale pořád pětka. Nějak mě to celé prostě nechytlo. Na druhou stranu ale nepochybuji, že vyznavačům té novější Apocalypticy se to líbit bude.


Sarah Jezebel Deva – A Sign of Sublime

Sarah Jezebel Deva - A Sign of Sublime
Země: Velká Británie
Žánr: symphonic / gothic metal
Datum vydání: 15.2.2010
Label: Rising Records

Tracklist:
01. Genesis
02. A Sign of Sublime
03. She Stands Like Stone
04. The Devils Opera
05. They Called Her Lady Tyranny
06. The Road to Nowhere
07. You Woeful Chair
08. A Newborn Failure
09. Daddy’s Not Coming Home

Hodnocení: 3/10

Odkazy:
facebook

Znáte zpěvačku Sarah Jezebel Deva? Ne? A co takhle: „ta velká baba od Cradle of Filth, co stojí vždycky vzadu“? To už se chytáte, co? To „velká baba“ ovšem nebylo myšleno nijak zle, nebojte, bylo to jen konstatování faktu, že jí přece jenom narostl pěkný kousek. Nejsme ale stránka o módě, nýbrž o hudbě, a tak nás nezajímá, jak kdo vypadá, ale jak (v tomto případě) zpívá. A Sarah Jezebel Deva zpívat umí, což nám už kromě dlouholetého působení v Cradle of Filth dokázala svým výkonem i v dalších kapelách, mimo jiné třeba Angtoria, Therion nebo Mortiis. To už je slušná sestavička, což? Teď se ale Sarah Deva rozhodla postavit na vlastní nohy, utnout hostovačky na jiných projektech a vrhnout se na vlastní sólovku.

A víte, že já jsem se na „A Sign of Sublime“ docela těšil? Navnadil mě totiž dlouho dopředu vypuštěný videoklip k titulnímu songu, který se opravdu povedl. Nic extra objevného, to netvrdím, ale dobrá muzika, smyčce v pozadí znějí skvěle, rytmika šlape jak prase (bicmen z Trigger the Bloodshed a na base Dave PybusCradle of Filth, co jiného taky čekat od takových profíků, že?). V případě této pecky spokojenost. Jenže o to tvrději jsem nakonec narazil. Vůbec jsem totiž netušil (ani nemohl tušit), že zbytek desky je totální nuda…

Fakt sorry, ale až na intro a titulní písničku je celé album nezábavné, nemastné, neslané, nevýrazné, omšelé, ohrané, zoufale neoriginální a bez jakýchkoliv výraznějších skladatelských nápadů (světlou výjimkou budiž ony smyčce v titulní „A Sign of Sublime“). Právě skladatelské nápady totiž desce opravdu zoufale chybí. Instrumentální výkony jednotlivých protagonistů (včetně hlavní protagonistky) jsou výborné, ale k čemu to je, když hrají taková hovna? Člověk může hrát i jako Joe Satriani, ale dokud prostě nebude mít dobré nápady (což Sarah Jezebel Deva jak vidno nemá), pořád to dobrá hudba nebude. No co vám budu povídat, blil jsem už i z lepších věcí.

Všeho všudy tu máme jednu povedenou skladbu (kdybych počítal intro, tak dvě, ale intro jako song fakt neuznám), což je, jak musíte sami uznat, opravdu málo. Až doteď jsem si spokojeně pochrochtával, jak hodně je ten začátek letošního roku bohatý na skvělá alba, že si to ani nepamatuji, nějaká sračka tedy musela zákonitě brzo přijít. A tou sračkou je „A Sign of Sublime“

Tady bych mohl recenzi s klidem utnout, protože prostě není co rozebírat. Pokud chcete slyšet absolutně nudný, nevýrazný a tuctový gothic metal, jste na správné adrese. Radši si ale pusťte jen video, co se tu válí někde okolo, a zbytku desky se velkým obloukem vyhněte. Věřte mi v tomto případě o nic nepřijdete. Uznávám, že lehké (ale opravdu jen pouze lehké a nepatrné) záblesky naděje se objevují v takových „You Woeful Chair“ nebo „A Newborn Failure“ (i když tohle je spíš taková mezihra, tak opět nevím, jestli to mám počítat), jsou to ale jen takové výkřiky do tmy, které jsou hned pohřbeny dalším nánosem nudy a tuctovosti. Vrcholem vší trapnosti je pak závěrečná „Daddy’s Not Coming Home“. Tady už vážně umírám brekem. Jen nevím, jestli brečím smíchy nebo bolestí.

Pár kladných bodíků „A Sign of Sublime“ získává jen na zvuku, produkci a podobných věcech, které jsou patřičně na úrovni. Jenže blitka servírovaná na zlatém podnose je pořád blitka. Tohle se holt nepovedlo. U mě za 3, a to ještě mhouřím obě oči!