Země: Dánsko Žánr: melodic death / thrash / black metal Datum vydání: 18.11.2011 Label: Pitch Black Records
Tracklist:
01. Third Act
02. Scarecrow
03. Lead the Way
04. Snake of Eden
05. Shorthanded
06. Spring Will Come
07. Tree of Life and Death
08. Fall of Giants
09. Vampiria
10. Kingship Incarnate [bonus]
Illnath mně dost připomínají kapelu Cradle of Filth, kterou opravdu nemusím – abych použil slušnější výraz. Vadí mi Dani Filth, nemám rád jejich hudbu a ve všeobecnějším měřítku nejsem přílišným fanouškem kláves (výjimky samozřejmě existují, těm patří mé uznání). Ale nehodlám se na desku “Third Act in the Theatre of Madness” kvůli faktu, že mně Illnath připomínají Cradle of Filth, dívat skrz prsty. Naopak vidím výhodu Illnath v tom, že za mikrofonem nestojí Dani Filth, ale krásná Dánka jménem Mona Beck, která se přidala do sestavy společně s bubeníkem Dennisem Stockmarrem teprve letos. A tak zcela nepolíben předešlou tvorbou Illnath, nebudu trpět zbytečným srovnáváním s předešlými počiny a bývalými členy kapely.
Co se mi na novince Illnath, na kterou fanoušci čekali pět let, opravdu líbí, je její svižnost a celkově nenáročnost poslechu. Jednoduše nehrají muziku, která by člověka měla donutit přemýšlet. A já si při poslechu “Third Act in the Theatre of Madness” skvěle odpočinul. Líbivé melodie, ničím nevadící hlas dámy za mikrofonem a ještě jednou musím zdůraznit svižnost nahrávky. Nač zbytečně zpomalovat, když se nastolené tempo zdá být ideálním. Zajímavým zjištěním je fakt, že mi na desce absolutně nevadily klávesy. Což dokazuje, že nejsem až tak velký hudební ignorant, jak jsem myslel (smích). Jednoznačnou předností Illnath jsou melodie, protože atmosféra na mě z nahrávky zrovna moc nedýchá a nějaké dechberoucí kytarové vyhrávky jsem nezaznamenal. Takže je jasné, že “Third Act in the Theatre of Madness” není velké umělecké dílo, ale je stvořeno k tomu, k čemu hudba slouží primárně – tedy k zábavě. A mimochodem… zmínil jsem se už, jak je zpěvačka Mona Beck hezká? Zmínil? A vadí někomu, když to zmíním ještě párkrát?
Novince předcházelo vydání EP “Lead the Way”, které obsahuje necelých patnáct minut a tři písně. Jmenovitě jde o “Lead the Way”, “Scarecrow” a “Snake of Eden” – tedy písně, které se objevují i na zatím poslední řadové desce Illnath. Takže je zcela zbytečné, obtěžovat se sháněním toho počinu.
Album “Third Act in the Theatre of Madness” začíná klávesovou vyhrávkou, poté se rozjíždí rychlá píseň s názvem “Third Act” a jde o zdařilý úvod. Když tedy pominu některé detaily, jako je teatrální smích, který na mých rtech vyvolal lehký úšklebek, anebo čistý ženský zpěv, který se v písni objeví, si mohla kapela také odpustit. Ale to je můj osobní problém a docela v klidu jsem se s ním vyrovnal. V zásadě bych totiž mohl říct, že se mi ta píseň líbí. Poté následuje trojice písní, které se obejvily už na EP z letošního roku. “Scarecrow” pěkně šlape. Má sice průměrný refrén, ale zbytek skladby je fakt skvěle poslouchatelný a dokonce se mi tam líbí i klávesy (smích).
Dále mne dost chytla čtvrtá skladba v pořadí, “Snake of Eden”. Ten nástup mě totálně smetl. Ono je to totiž chytlavé jako kráva! Což tak nějak očekávám od kapely, která ve svém žánru uvádí slůvko “melodic”. Následuje song “Shorthanded”, který zezačátku vyčkává, aby se poté krásně rozjel takovou povědomou melodií a zároveň do toho pořádně šlápnul. Tahle písnička mi zřejmě na desce sedla nejvíce. Pak ale moje pozornost na dva songy úplně uvadne, aby se Illnath se mnou rozloučili luxusním kusem “Fall of Giants”, protože zbylá “Vampires”, ani následný bonus nejsou schopny moji pozornost udržet.
Takže jaké poznatky jsem si z mého prvního setkání s kapelou Illnath odnesl? Mají hezkou zpěvačku, která, jak jsem si všiml, zřejmě vystřídala plešatého týpka. Což je nesporně příjemná změna. I vokálně je to v pohodě změna, takže to hodnotím kladně. Můžu vyzdvihnout mým uším příliš nevadící klávesy, což je taky fajn. Spousta chytlavých melodií, sem tam nějaký masakr. Nic, co bych musel poslouchat každý den, ale je to taková pohodová oddechovka. Člověk přece nemůže, pořád poslouchat jenom ty těžce progresivní spolky (smích). Takže moje hodnocení není nějak extra úžasné, ale myslím že docela odpovídá kvalitám i celkové životnosti desky “Third Act in the Theatre of Madness”.
Další názory:
Já už jsem si pomalu začínal myslet, že ta třetí deska Dánů Illnath nikdy nevyjde. O pokračování se mluvilo už docela dlouho, ale album provázely samé odklady a sestava rotovala jak Kaplanova turbína. Nakonec však “Third Act in the Theatre of Madness” přece jenom doputovalo do našich přehrávačů a dopadlo to asi tak následovně – slušně, nikoliv výjimečně, čili relativně podobně jako u přechozích nahrávek, byť rozdíly se mezi nimi najít dají takřka na první poslech. Stylově se opět pohybujeme někde na hranici hodně melodického black metalu a melodického death metalu, jen s tím rozdílem, že tentokrát Illnath docela rezignovali na nějaké pomalejší pasáže, čistě klávesová intra a tak podobně. Na “Third Act in the Theatre of Madness” to kapela smaží a smaží, aneb hobluj, co to dá, tudíž bude mít posluchač co dočinění s rychlejšími peckami, u nichž je nutné počítat s nějakým tím tahem na bránu, s přidanou hodnotou v podobě výrazné klávesové složky. Sice je to sázka na jednu kartu, ale na druhou stranu, proč ne? Jedná se totiž o docela příjemné poslouchání, akorát bohužel nic víc. Upřímně jsem sice přemýšlel, že bych díky hezky zvonivé baskytaře, sympatické zpěvačce a jejímu sexy ječáku (smích) dal o půl bodu více, nakonec jsem však usoudil, že 6,5 přece jenom bude lépe odpovídat kvalitám “Third Act in the Theatre of Madness”. H.
Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 1.11.2011 Label: Roadrunner Records
Tracklist:
01. Sudden Death
02. Public Enemy No. 1
03. Whose Life (Is It Anyways?)
04. We the People
05. Guns, Drugs & Money
06. Never Dead
07. New World Order
08. Fast Lane
09. Black Swan
10. Wrecker
11. Millennium of the Blind
12. Deadly Nightshade
13. 13
Dave Mustaine udělal za posledních pár let několik dle mého názoru správných rozhodnutí. Přijal do svých řad skvělého kytaristu Chrise Brodericka, s nímž připravil po delší době desku, která se řadí v diskografii Megadeth k těm lepším (“Endgame”). A taky se vrátil ztracený syn, baskytarista David Ellefson, který se s tahounem Megadeth usmířil po soudních procesech a vzájemném osočování. Jak jim to spolu šlape, jsme se mohli přesvědčit na jaře v Praze, kde hráli společně se Slayer. A musím říct, že Megadeth na mě působili velice sympaticky. I věčně nabubřelý zrzek Mustaine vypadal v dobrém rozpoložení.
To vše mě pomalu připravovalo na další desku Megadeth, na kterou jsem byl opravdu zvědavý. Megadeth čekal těžký úkol – překonat skvělou desku “Endgame” z roku 2009. Jako první singl vypustili do světa song “Public Enemy No. 1” a to mou zvědavost povzbudilo. Svižná riffovačka se silným a chytlavým refrénem mě opravdu navnadila. Vyvolala ve mně pocit, že by se to mohlo povést. Že by se dala předešlá deska překonat. Teď však vím, že to tak bohužel není. Ale v tom bych neviděl problém. Řekněme si upřímně – minulá deska je opravdu skvělým počinem, který nenechá chladným snad žádného fanouška thrash metalu. Síla, jakou Dave Mustaine s novým kytaristou Chrisem Broderickem předvedli, by se neztratila ani na deskách z přelomu 80. a 90. let. “Th1rt3en” je tak v těžké pozici. A radši bych se zdržel většího srovnávání.
Megadeth přicházejí s novinkou v době, kdy se s vydáním nové desky vyšvyhli i dva konkurenti z Big 4. Metallica se vrhla na projekt s Lou Reedem, který u fanoušků propadl. A po dlouhých osmi letech plných sporů a nejasností ohledně postu zpěváka a vydání nové desky se nám ukázali i Anthrax. A ti svým “Worship Music” zasadili ránu přímo do černého. Nebudu to zbytečně okecávat, Megadeth nové Anthrax nepřekonali. Ovšem neviděl bych to tak černě. Přece jen Anthrax měli moře času, který mohli věnovat vylepšování alba do dokonalosti. Megadeth na novou desku stačily dva roky. S navrátivším Davidem Ellefsonem byla chuť vydat následníka “Endgame” velká. Zároveň se Megadeth prohrabali šuplíky a oprášili staré riffy a písně, které se na minulé desky nedostaly. A to celou jejich situaci ohledně nové desky usnadnilo. Tak jak to tedy nakonec dopadlo? Na albu jsou slabší kousky, ale dle mého názoru převládají ty silné.
Například hned úvodní “Sudden Death” je toho zdárným příkladem. Lehké intro, při kterém se vám zdá, že kytara snad rychlostí, kterou prsty sólují, exploduje. Poté intro utichne a plni očekávání posloucháte riff, který stupňuje napětí. Poté se přidá Ellefsonova baskytara a Mustainův hlas odstartuje celou desku. V pozadí hlavního riffu stále slyšíte bláznivé kytarové vyhrávky. A pak nasadí refrén, který vás převálcuje svou chytlavostí. Mě osobně úplně dostal a celkově bych tuto píseň zařadil mezi ty nejlepší z alba. Je to totiž hitovka jako řemen. Další v pořadí je singl “Public Enemy No. 1”, který má ještě větší hitový potenciál než píseň úvodní. Myslím, že podobně silný hit vydali naposledy v devadesátých letech. Na začátek alba nemám žádné výtky. To jsou přesně ti Megadeth, které mám rád. Jízda, při které nechybí silné refrény a šílená sóla. Třetí píseň v pořadí, svižná “Whose Life (Is It Anyways?)” je v případě Megadeth naprostým průměrem. Nijak se mi nezdá, že by něčím výrazným vyčnívala. Ale zároveň to není píseň úplně zbytečná. Poté Megadeth nasadí “We the People”. Neočekávejte od ní žádnou zběsilou rychlost, ani vyjeté sólo. Je to lidnější píseň, která působí jako vydechnutí a nabíjení zbraně před další palbou. Ležíte v zákopu a čekáte mohutnou střelbu. Jenže ona příjde píseň “Guns, Drugs & Money”, která je založena na silném hlavním riffu a refrénu, ve kterém Mustaine zpívá název skladby. Na někoho možná působí jako zbytečná vata, ale mně tam prostě sedí i tahle píseň.
Takže ještě stále ležíte v tom zákopu a z dálky slyšíte klidné intro. Bojiště je zcela prázdné, a tak se začínáte uklidňovat. Jenže v tu chvíli zazní obrovský výbuch a kusy zmasakrovaných těl padají na zem. Přišla thrashová palba s názvem “Never Dead” a člověk zklidněný předchozími dvěma skladbami má chuť běsnit. A dočkáme se i hezky rychlého sóla pořádně od podlahy. Jednoduše další pecka, za kterou musím Megadeth pochválit. Ovšem po ní se posluchač jen tak nezklidní. Megadeth si pro něj totiž připravili pořádný oldschool. “New World Order” je totiž píseň, která byla nahrána už v roce 1992 jako demo pro album “Countdown to Extinction”, později se v demoverzi objevila jako bonus na albu “Youthanasia” (1994). Přidalo se nějaké sólo a píseň byla hotova. Dalším zářezem je skladba “Fast Lane”. Stejně jako “Guns, Drugs & Money” se i tady v refrénu zpívá název songu a stejně tak na někoho může působit jako ta zbytečná vata. Naprosto fantastický je ovšem závěr písně, kde to graduje až do konce.
Další již starší věcí Megadeth je skladba “Black Swan”, která se původně měla objevit na “United Abominations” (2007) a nakonec se tam i objevila, ale pouze jako bonus pro předplatitele. Takže na oficiální nosič se nedostala. Zda je to dobře nebo špatně, nechám na vás. Nic to však nemění na faktu, že to je dobrá píseň a na “Th1rt3en” padne jako ulitá. Má příjemnou melodii a za celou dobu nějak výrazně nezrychlí, drží si své tempo a to se mi na ní vlastně i líbí. Další píseň “Wrecker” pokračuje v duchu celého alba, ale už to po bezmála čtyřiceti minutách začíná zavánět nudou. V tuto chvíli měl zřejmě přijít další totální rozstřel. Jenže přišel další průměr a po něm přišel další. Megadeth nasadili pomalejší věc “Millenium of the Blind”, což pro mě osobně znamená totální nudu. Určitě nejsem proti pomalejším písním, ale tahle mě vážně ničím nezaujala. V tu chvíli mám prostě nepopiratelný pocit, že to album jde s koncem do kytek. Dalším songem je “Deadly Nightshade” a nebudu vám nic nalhávat, už se prostě u poslechu nudím a vyhlížím konec. Který příjde s třináctou písní, která je jednoduše pojmenována “13”. A já měl konečně znovu důvod zbystřit. Opět pomalejší kousek, ale v tomhle já cítím emoce. Mustaine nasadil svůj hlas do polohy, která sem sedí naprosto dokonale. A ačkoliv Dave Mustaine není bůhvíjak úžasný zpěvák, nedovedu si do této písně představit lepší hlas. Jak jsem byl těmi posledními songy znuděn, tak na konec si pro mě Megadeth nachystali moc pěknou tečku. Za tuto píseň tleskám.
Takže si to shrneme. Megadeth nevydali nejlepší desku své historie. Zřejmě nevydali ani jednu z těch nejlepších. Dle mého, je to ovšem lepší průměr v celkové diskografii. Určitě to není zbytečná deska bez nápadu. Je tu několik opravdu skvělých písní. Ale i několik, které si pohrávají téměř s podprůměrem. Ovšem fanoušek Megadeth nebude úplně zklamán. Jsou to Megadeth, na které jsme zvyklí. Příjemně poslouchatelná deska, se skvělými momenty. Pro jejich fanouška je přece jen nejdůležitější, aby se Megadeth cítili v dobré pohodě, natáčeli alba a hlavně koncertovali. A to se v tuto chvíli daří!
Další názory:
Megadeth svým dva roky starým albem “Endgame” nastavili vysokou laťku a symbolické třinácté album se tak ocitlo ve velmi obtížné pozici. Dokáže “Th1rt3en” překonat svého předchůdce, či zůstane v jeho stínu? Vsadí Dave Mustaine na osvědčenou formuli agresivního thrash metalu, nebo se pokusí o jakýsi (byť drobný) progres? A v neposlední řadě, jak se projeví změna na postu baskytaristy, který obsadil navrátilec Dave Ellefson? Na odpovědi není nutné čekat dlouho, deska se posluchači totiž otevře hned po prvním poslechu. Mustaine napsal o něco přístupnější skladby, které sází na silné melodie v refrénech, fantastická sóla Chrise Brodericka a samozřejmě nespočetné sypačky. Právě sóla jsou ozdobou celého alba a já se tak nesčetněkrát přistihl s prsty létajícími po neviditelném pražci. Problémem je však přílišná délka alba (“Th1rt3en” je téměř nejdelší deskou v celé historii kapely) a malá rozlišitelnost skladeb, které by se bez výrazných refrénů snadno slily v jeden celek. Mezi písněmi ční úvodní náklep “Sudden Death”, chytlavá “Public Enemy No. 1” a “Black Swan” se svou téměř rádiovou melodií. Zbytek alba, ač si drží nepochybně vysokou úroveň, jednoduše na standard nastavený předchozí deskou “Endgame” nemá. Zajus
Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 13.9.2011 Label: Megaforce Records
Tracklist:
01. Worship
02. Earth on Hell
03. The Devil You Know
04. Fight ‘Em ‘Til You Can’t
05. I’m Alive
06. Hymn 1
07. In the End
08. The Giant
09. Hymn 2
10. Judas Priest
11. Crawl
12. The Constant
13. Revolution Screams / New Noise [Refused cover]
Newyorskou thrashovou partičku Anthrax není určitě potřeba kdovíjak představovat. Myslím, že každý, kdo byť jen trochu pravidelně navštěvuje náš blog, se s ní již dostal do křížku. Američané si valí to svoje už neuvěřitelných třicet let a po sedmileté odmlce vypouští do světa novou placku s názvem “Worship Music”. Jak to staříkům po tolika letech šlape a je jejich tvorba opravdu hodna uctívání? Na to se podrobněji mrkneme a zaměříme v dnešním článku.
Ze všeho nejdříve by ode mne bylo hezké, kdybych se otevřeně přiznal k tomu, že starší tvorbu Anthrax nemám zase až tolik naposlouchanou a recenzovanou desku nebudu hodnotit porovnávacím způsobem, nýbrž se pokusím zaměřit na ty aspekty alba, které se přímo dotýkají aktuální “konkurenceschopnosti” materiálu. Takže se přiznávám bez mučení :-)
Od posledně došlo (jak je u Anthrax koneckonců zcela obvyklé) k větším než malým změnám line-upu. Během poslední pauzy, která tvala sedm let, se stihl zpěvák Joey Belladonna vrátit do kapely dokonce dvakrát (!), baskytarista Frank Bello jednou a kytarista Rob Caggiano také jednou. Píšu schválně o vracení se, protože každý jeden z nich v kapele již dříve působil, a to v různých časových intervalech. No jo, velký šéfík Scott Ian (jinak rytmická kytara) se pořád nemůže rozhodnout, s kým se mu spolupracuje dobře a s kým ne.
“Worship Music” zní samozřejmě moderně thrashově. Rychlá a v rámci možností i melodická hudba dobře dobarvená Joeyovými vokály, které jsou skutečně na úrovni a ve škatulce žánru si myslím velice dobře uplatnitelné. Převládá melodický zpěv nad ukřičeným chraplákem, ale osobně mi to vůbec nevadí. Jednotlivé kousky oscilují od klasických střednětempých po poměrně rychlé, ale těch určitě není většina. Celkově zní album velice pěkně a je vidět, že Anthrax si dali tu práci a nevypustili ven jen nedokončenou rychlokvašku. Místy jsou aranže perfektní a některé songy je opravdu radost sjíždět znovu a znovu.
První věcí, kterou uslyšíte po vložení “Worship Music” do mechaniky, je jednoduše “Worship”. Instrumentálka dlouhá tak akorát, aby nezačala nudit a správně nažhavila na nadcházející hodinku, kterou s albem strávíte. Hned poté začne jedna z rychlejších a nejpovedenějších písniček – “Earth on Hell”. Už samotný název se mi líbí, a když nic jiného, je rozhodně originální. Následuje “The Devil You Know”, která začíná zajímavým kytarovým riffem a pokračuje velice chytlavým refrénem hodným jména Anthrax. “Fight ‘Em Till You Can’t” je rychlejší kousek, který je zároveň zástupcem té “klasické” thrashové školy. “I’m Alive” začíná pomalým vybrnkáváním a epickým chorálem v pozadí. Opravdu povedené. Jinak se jedná o jeden z nejlepších songů na desce.
“Hymn 1″ a vlastně posléze i “Hymn 2” jsou takové instrumentální předěly, které dělí celé album na tři pomyslné celky. Ten druhý končí s písní “The Giant”, která krom rychlosti a poměrně klasického refrénu nemá co nabídnout, a začíná s “In the End”, která se velice dobře poslouchá, ale v některých pasážích ztrácí na tempu a je podle mě až příliš dlouhá.
Třetí část, začínající zmíněnou “Hymn 2” je podle mého názoru nejslabší, protože písně “Judas Priest”, “Crawl” a “The Constant” mě nijak zvláště neoslovily. Netvrdím, že jsou špatné, jen v kontextu ostatních trochu zapadají. Výjimku tvoří “Revolution Screams”, která má sice skoro šestnáct minut, ale skrývá ještě jednu skladbu, která začíná asi po tříminutové odmlce. První půlka se mi hodně zamlouvá – chytlavý refrén a podle mého skvělá koncertní věc. Druhou půlku po “přestávce” tvoří cover verze písně “New Noise” od Refused.
Vzato kolem a kolem, mám za to, že “Worship Music” je rozhodně nadprůměrný kousek a většinu poslechu mne dokázal zabavit dostatečně na to, abych se rozhodl udělit sedmapoloviční známku. Myslím, že i po třiceti letech fungování mají Anthrax stále co nabídnout a už teď se těším na další materiál (doufám, že na něj nebudeme muset čekat dalších sedm let).
Další názory:
Jak už tomu tak bývá v případě hodně očekávaných alb, ohlasy jsou hodně rozporuplné – od těch, které “Worship Music” vyzdvihují tak vysoko, až to pěkné není, až po ty, které desku posílají slušně řečeno do prdele. A teď babo raď, co s tím. Baba na sebe vzala podobu poslechu a vcelku nepřekvapivě ukázala, že pravda je jako vždy tak někde uprostřed. “Worship Music” je podle mého názoru velice solidní počin a moc hezky poslouchá, což je samozřejmě dobře, ale že by to mělo být něco, z čeho bych si ukáknul? To tedy vážně ne. Nevím, jestli je to výhoda nebo nevýhoda, ale starší tvorbou Anthrax jsem v podstatě nepolíben (nebo spíš políben, ale opravdu jen minimálně), takže mi chybí ten kontext, ale čistě samo o sobě mi to přijde dobré. Ne dechberoucí nebo geniální, jen dobré, ale i to je v pohodě. Na druhou stranu nejsem ani moc thrash-pozitivní, takže i to jistě hraje svou roli. Za mě tedy pěkná sedmička, ale nejsem si jistý, jestli si to budu v budoucnu pouštět nějak často. Spíš asi ne… H.
Země: USA Žánr: groove / thrash metal Datum vydání: 23.9.2011 Label: Roadrunner Records
Tracklist:
01. I Am Hell (Sonata in C#)
– I. Sangre Sani
– II. I Am Hell
– III. Ashes to the Sky
02. Be Still and Know
03. Locust
04. This Is the End
05. Darkness Within
06. Pearls Before the Swine
07. Who We Are
Od lidí, o kterých můžu říct, že mají podobný vkus, jsem často slýchával: “Zkus Machine Head, hlavně to jejich poslední album je hrozná chuťovka!” Nakonec to vyšlo tak, že jsem se s kapelou poprvé setkal až u nového alba “Unto the Locust”. Už předtím jsem zaslechl pár starších songů na YouTube, ale že budou Machine Head opravdu tak peckoví jako na novince, s tím jsem opravdu nepočítal…
Už otvírák “I Am Hell (Sonata in C#)” ukazuje, jak velké věci se na “Unto the Locust” budou dít. Že půjde o něco speciálního, naznačuje už rozdělení skladby na tři části. První část “Sangre Sani” je asi minutu dlouhý sborový zpěv, nastolující temnou atmosféru. Po něm už přichází hutná kytara, Flynn křičící “I Am Hell!”, lehká kytarová harmonie… a pak se spustí pravé peklo. Výtečné kytarové riffy, zběsilé a technické bicí. Chytlavý refrén, v tom už je i náznak čistého vokálu a pak nářezové kytarové sólo, předvádějící dokonalou kooperaci obou kytaristů. Tihle chlapi si opravdu umí pohrát s harmoniemi. Třetí část nastupuje s akustickou kytarou a celá skladba nakonec finišuje sólem s vynikající atmosférou. Děje se toho opravdu hodně a zároveň je to chytlavé až běda. “I Am Hell (Sonata in C#)” obsahuje skoro všechno, co deska nabízí, nastavuje laťku a je zároveň jedním z nejlepších songů. A ještě lépe, to, co se bude dít dál, se (ve většině případů) otvíráku alespoň vyrovná.
Tohle album se musí líbit snad každému, komu se líbí metalová hudba a nevadí mu i jiné než čisté vokály. Flynn sice není žádné grindcorové prase, ale někomu holt jeho drsná poloha nemusí sednout. Na albu se najdou jak posluchači, co mají prostě rádi rychlou a tvrdou muziku, tak ti hledající složitější kompozice, ti, co milují techniku a instrumentální šílence, i ti, co touží po chytlavých refrénech. Abych to zkrátil, “Unto the Locust” má všechno, co by mělo správné metalové album obsahovat.
Už jsem párkrát zmínil šikovnost kapely, ale když se tu na blogu o nich bavím poprvé, tak je ještě jednou vyzdvihnu. Flynn s Demmelem jsou neskutečně sehraní, techničtí, prdel-nakopávající, chytlaví… prostě boží. McClain je úžasný bubeník, hraje rychle, technicky a zároveň dělá super atmosféru – velká pochvala. A další plus, baskytara je slyšet docela často, jaká jiná než kvalitní. O Flynnově drsném hlase jsem už také psal, ale nemálo se na albu vyskytuje i v čistějších polohách, někdy až andělsky vysoko.
Kromě metalových kvapíků se na albu nachází i balada “Darkness Within”. O té bych se nebál mluvit jako o synonymu gradace. Začíná akustickou kytarou s procítěným zpěvem (ten je procítěný celou skladbu), pokračuje refrénem ve stejné atmosféře. Postupně se zapojuje celá kapela, skladba je tvrdší a tvrdší, po refrénu nastoupí sólo, o němž Demmel prohlásil, že je nejlepší, co kdy stvořil. Po krátké mezihře všechno vyvrcholí, Flynn exploduje, párkrát si zařve… Opravdová emocionální bomba! Nejchytlavější na skladbě je melodie, která se párkrát vyskytne po refrénu – Flynn pobrukuje a kytara ho podporuje stejnou melodií. Prostě super.
Jediné záporné body musím udělit za skladbu “Pearls Before the Swine”. Ta sama o sobě není marná, ale myslím, že na zbytek skladeb prostě nestačí. Ten je skvělý (songy dva a čtyři), až výtečný (liché skladby). Třetí song “Locust” je můj nejoblíbenější na albu a sedmý “Who We Are” to vyhrál nejenom esem v rukávu, o kterém pro vaše překvapení pomlčím. Pro mě je “Unto the Locust” určitě překvapením a thrashovým albem roku!
Další názory:
Jako jo, “The Blackening” mě taky bavilo, ale že bude “Unto the Locust” až takhle dobré, to jsem opravdu nečekal. Co na říct… je to deska velice pestrá, skladatelsky vyvážená, s výbornými nápady, opravdu hodně zábavná, snad po všech stránkách vypiplaná do skvělé podoby. Jediná skladba není slabá, všechny jsou chytře vystavěné tak, aby bavily, a všechny obsahují vážně výtečné, ne-li přímo fantastické momenty. První “I Am Hell (Sonata in C#)” po mírném intru posluchače rozdrtí opravdu mocným mohutným riffem – to je začátek jak prase! “Be Still and Know” hraje na výrazné prolínání tvrdých riffů s melodičtějším (ale ne vlezlým) refrénem. Právě refrén je silnou doménou i následující singlovky “Locust”, která však navíc přihazuje excelentní úvodní pasáž. Dále velmi zaujme například “Darkness Within”, což je další song s výborným, pro Machine Head dosti netypickým úvodem. Ale to jsem vyjmenoval namátkou jen několik málo detailů, “Unto the Locust” totiž funguje výborně i jako celek; osobně si nemohu pomoct, ale prostě mě ta deska neuvěřitelně baví. Sám se divím, jak moc… H.
Hned na úvod se musím přiznat, že jsem od téhle akce neočekával zhola nic, a to ze dvou prostých důvodů – zaprvé jde zcela mimo mě thrash metal, který představoval středobod celého večera, a je jedno, jestli ho příslušná kapela přibarví corem (ke kterému ve většině případů nechovám nic než čirou antipatii), nebo mnou velebeným death metalem. Druhým důvodem je má sice lehce ustupující a do značné míry neopodstatněná, nicméně pořád silná nedůvěra vůči české scéně. Mix obojího mě tak docela zděsil, ale nakonec jsem celou akci pojal jako vhodnou příležitost pro procvičení reportérského řemesla a v neposlední řadě také jako mizivou šanci objevit kapelu, která by mě proti všem předpokladům zaujala. To už je, uznejte sami, celkem obstojná motivace, obzvlášť když se vaše jméno vyjímá na guest listu…
Exit Chmelnice je klub Pražákům, a nejen jim, snad až notoricky známý a jakýkoli další popis tudíž postrádá význam. Po příchodu jsem v jeho útrobách strávil jenom nezbytně dlouhou dobu, během které jsem stihl akorát tak prohodit pár slov se známým a obětovat poctivě vydělanou dvacku na oltář šatny, následkem čehož ve mně uzrálo rozhodnutí tuto proceduru neopakovat, dokud nenapadne alespoň metr sněhu. Dvacka paušálu za jeden kus oblečení je totiž cena kapku nepřiměřená. Veden jasnozřivou zkušeností, jsem na pivo nezamířil na bar, nýbrž do sousedního podniku, v jehož dobře a za přijatelnější peníz natočeném Svijanském mázu jsem již před nějakou dobou našel více než uspokojivou alternativu k jen občas, a to ještě s vypětím všech sil poživatelnému Staropramenu, točeného z mnohými tajemstvími opředených trubek Chmelnických…
Sotva jsem ale polkl poslední zbytky severočeského tekutého zázraku, rozum zavelel k přemístění blíže pódiu. Do sálu jsem vkročil v okamžiku, kdy už první kapela večera zahušťovala ovzduší svoji porcí řízné hudby. Mixu thrashe a metalcoru, který produkuje mladá říčanská kapela Calidad, jsem se dost děsil. O to větší bylo moje překvapení, když jsem se po pár minutách přistihl při kacířských myšlenkách typu: “To se mi zatraceně líbí!” A skutečně, úderné a chytlavé riffy, přiměřeně agresivní vokály a především neuvěřitelný zápal, který čtyři nenápadní sympaťáci na pódiu předváděli, na mě zabraly. Korunu tomu nasadilo nazvučení – snad ani jednou mi nepřišlo, že by se nějaký nástroj ztrácel nebo naopak. Všechno dohromady tak působilo jako dobře udržovaný motor vytočený do nejlepších otáček. Snad jedinou drobnou výtku bych měl k zpěvákově intonaci, ale falešných tónů nebylo mnoho a pro nepoměrně větší zastoupení kladných dojmů jsem ochoten tuto relativní drobnost přehlédnout. Jak jsem posléze zjistil, Calidad fungují od roku 2006 a mají na kontě jedno plnohodnotné album a jedno EP. To sice nejsou nijak oslnivé cifry, ale přesto na mě celá čtveřice působila neuvěřitelné sehraným a profesionálním dojmem, který jen potvrzovalo nasazení, se kterým pánové hráli poloprázdnému sálu, jehož obyvatelé poskytovali jen chabý odvar odezvy, jaká by byla na místě. Vzato kolem a kolem, v okamžiku, kdy Calidad dohráli, jsem byl natolik spokojen, že bych mohl bez špetky lítosti odejít, a v něco takového jsem před začátkem ani v nejmenším nedoufal. Klobouk dolů!
Naplněn uspokojením z vystoupení Calidad jsem bez větších problémů přečkal celkem krátkou zvučící pauzu a tou dobou už zdravě zvědavý vyčkával, co předvede kapela číslo dvě, tedy Pražáci Bajonet. Těžko říct, jestli to bylo dost mizerným zvukem, díky němuž se všechny nástroje slily v dokonale neidentifikovatelný rachot, nebo snad pochybnou kvalitou hudby samotné (ano, thrash nemám rád, tak na to berte ohled), ale tohle mě nebavilo ani chvíli. Neříkám, že se za celou dobu vystoupení nenašly zajímavé momenty, ale bylo jich zoufale málo a v tom povšechném lomozu úspěšně zanikly. Korunu tomu nasadil zpěvák, kterého bych, soudě podle hlasového projevu, zařadil spíš pod hlavičku black metalu. Podtrženo sečteno, pár zajímavých (rozuměj melodicky definovatelných) riffů a energický zpěvákův projev nemohly celou tu mizérii zachránit. I přes to všechno ale Bajonet požívali po většinu svého vystoupení vcelku slušné odezvy publika, takže je možná chyba jen na mém přijímači. Ale spíš ne…
Nevalné dojmy z koncertu se nejlépe hodnotí u piva a přesně z toho důvodu jsem zamířil ztrestat další půllitr lahodné jedenáctky. Družná debata se slečnou fotografkou se ale protáhla do takové míry, že jsme do Chmelnického sálu zavítali až v okamžiku, kdy hlavní hvězda večera – čeští thrashoví veteráni Unborn – odehrála takřka polovinu svého setu. A jak jsem se tak soustředěně snažil načerpat alespoň nějaké dojmy, začalo mi docházet, že jsem se pozdním příchodem možná o dost připravil. Navzdory mému, zde již několikrát proklamovanému vztahu k thrashi, se mi tohle začalo pozdávat čím dál tím víc. Těžko říct, který prvek to měl na svědomí, ale patrně to byla kombinace všech – obstojný zvuk, bavící se kapela a songy, které člověka nenudily, prostě kvalitní a profesionální show se vším všudy… Pomyslnou třešničkou na dortu a především prvotním impulzem celé akce byl však křest nové řadovky z dílny Unborn, honosící se jménem “Six Ways of Suffering”. Pro tuto příležitost si kapela pozvala na pódium hudebního publicistu Petra Korála, který se ujal slova a učinil tak s očividnou úctou ke kapele i žánru, čímž celé události velmi vkusně dodal na lesku. Sotva ale lahev šampaňského zmizela někde mezi publikem, kapela navázala na to, co předváděla v první půli a v žádném směru z nasazené úrovně neslevila. Až do samého konce jsem tak byl svědkem našlapané, zábavné a hlavně sympaticky upřímné show, za což patří pánům můj dík.
V následujících minutách se jasně projevilo, na koho přišla valná většina publika, neboť dav stihl do začátku vystoupení Vibrathörr povážlivě prořídnout – ne však natolik, aby to nějak fatálně poznamenalo atmosféru v klubu. Vibrathörr spustili a já našpicoval uši, protože právě od téhle kapely jsem si před začátkem akce sliboval nejvíc. Ať jsem ale poslouchal sebevíc, něco nesedělo. Nevím, jestli to bylo použitím na death metal dost atypických kytar (Telecaster a LesPaul?!), na můj vkus trochu přehnaným projevem frontmana nebo něčím úplně jiným, ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že je něco špatně. Z úporného hloubání nad původem toho pocitu mě vytrhla až humorná vložka, o kterou se postarala jakási neznámá, zato však notně opilá slečna, která se vyškrábala na pódium a jala se obletovat muzikanty. Ani ne po dvou skladbách se mohl celý sál kochat pohledem na obnaženou horní polovinu její tělesné schránky a sofistikované taneční kreace. Jak jsem si nemohl nevšimnout, valná většina postávajícího obecenstva s potutelným výrazem ve tváři odhadovala, co se bude dít dál. Událo se jediné – milá exhibicionistka totálně rozbourala celé vystoupení, a to nejen obrazně, neboť se při neúspěšném pokusu obejmout bubeníka zřítila na jeho bicí soupravu. To už ale nevydržel neznámý dobrodinec/kazišuk, který ji celkem nesmlouvavě přehodil přes rameno, a odstranil z pódia. Aby se neřeklo, ještě se jí při té deportaci povedlo zamotat do kabelů a na pár minut tak umlčet jednu z kytar. Kdo umí, umí…
Když se všechno jakž takž vrátilo do původních kolejí, začal jsem se opět věnovat kapele a tomu, co produkuje. Hledání příčin podivných pocitů z vlastní hudby jsem vzdal, místo toho jsem ale začal věnovat trochu víc pozornosti jednomu z kytaristů, jestli mě paměť neklame, tak Tonymu. Od začátku jsem si říkal, že ho odněkud znám, a vskutku – uvízl mi v paměti už na březnovém koncertu jeho domovské kapely Asynthetic. Živelný projev, který předváděl tenkrát, mě zaujal i na našem druhém setkání. Je skutečně sympatické, s jakým zápalem se pohybuje po pódiu. Energie a optimismus z něj přímo sršely, a když k tomu přičtu ještě brilantní práci s kytarou, v mých očích naprosto zastínil zbytek kapely. Úctyhodný výkon na někoho, kdo je v kapele jen velmi krátce a odehrál s ní zatím jen tři koncerty včetně…
S obdobným myšlenkovým konstruktem v hlavě jsem se nechal ukolébat zbytkem setu Vibrathörr, po jeho konci se jen rozloučil a zamířil k domovu, kam jsem si z Exitu odnesl několik dojmů. Především pak možná trochu opětovné zjištění, že nad českou scénou není radno lámat hůl, ani když se nejedná o několik notoricky známých jmen, která jsou schopna zabodovat i ve světových měřítcích. Důkazem tohoto potenciálu budiž Calidad, kteří u mě ten večer vyhráli na plné čáře a na kterých od té doby spočívá moje bedlivá pozornost. Jsem totiž skutečně zvědavý, kam se tahle nadějná skupina pohne v budoucnu. Jestli svůj potenciál zúročí, můžu s předstihem tvrdit, že si to nenechám ujít. Můj dík patří samozřejmě i Unborn, a to nejen za uspořádání celé akce, ale především za píli a upřímné nadšení, se kterými dělají to co dělají, a dělají to dobře. Poučení na závěr? Snad jen že není na škodu občas zajít na pár neznámých kapel, je dost dobře možné, že člověk objeví klenot…
I přes lehce prapodivný název Sklepmaster (snad nejsem jediný kořala, který si okamžitě vzpomene na jistý druh vína… jsem ochoten i předpokládat, že to byl od kapely záměr… ale což, alespoň je sranda) nepáchá tahle parta z Opavy rozhodně špatnou hudbu. Pro někoho možná díky onomu sranda názvu až překvapivě dobrou. Upřímně řečeno se tu sice tentokrát nemohu a nebudu dojímat nad nějakou genialitou či něčím podobným, zato však mohu hned ze začátku prohlásit, že to, co Sklepmaster předvádějí na svém aktuálním druhém počinu “The Unforgiven Sin”, nejenže není špatné, ale je to hlavně příslibem do budoucna.
Na minialbu “The Unforgiven Sin” se dohromady tmelí death metal, melodic death a thrash metal; někde se prolínají, jinde střídají, někde je znatelnější jedna složka, onde zase druhá, hlavní však je, že to celé hezky šlape a že ona čtveřice songů (první a poslední položky jsou intro, resp. outro) je dobrá a uběhne jako voda. Zvláště poslední dvě “We Are Damnation” a “Devil in My Face” jsou vážně dobré. Ke cti Sklepmaster slouží i fakt, že tu svou muziku zvládnou opepřit i nějakou tou řekněme lehounce progresivnější pasáží a zejména výtečnými kytarovými sóly, které já osobně považuji za ty nejlepší momenty “The Unforgiven Sin”.
V porovnání s předchozím počinem “A Taste of Demonology” je jasně znatelná snaha skupiny pohnout se trochu dál. Nové skladby jsou zcela jasně složitější co do struktury a kapela nad nimi evidentně více přemýšlí, což je jedině dobře. Právě tady je cítit opravdu slušný potenciál a věřím, že pokud to Sklepmaster poženou dále tímhle směrem, mohly by jejich budoucí počiny být velice zajímavé.
Hudebně bychom to jakž takž, letem světem měli, ale co textová stránka? Řádky v bookletu dávají dohromady koncepční příběh o tom, jak kdysi na Zemi žily dva národy, z nichž ten první toužil po vědění, zatímco ten druhý ne, načež se mezi sebou pohádaly a ti “chytří” se přesně dle pořekadla “moudřejší ustoupí” rozhodli z planety odletět, aby se mohli za spousty let (zřejmě po vydatné meditaci a bádání ve všech oblastech) vrátit a všechno to tu vypráskat (odsud onen název “Neodpuštěný hřích”). Celé se to dá pochopit jako alegorie na tupou lidskou rasu, ale nechci samozřejmě nikomu podstrkovat svou interpretaci. Až sem to zní hezky, akorát mi přijde, že si skupina na plochu pouhých 21 minut (z čehož ještě téměř 1/5 tvoří beztextové instrumentálky) zvolila až moc složitý příběh, díky čemuž jsou všechny zvraty strašně rychlé a bez nějakých větších vysvětlivek, což mi přijde škoda. Méně je někdy více.
Hm, nějaké shrnutí na závěr by to chtělo, říkáte? Pokud se nemám opakovat, tak už mě upřímně řečeno nic nepadá, takže se radši budu opakovat, aby ta recenze nekončila jakože tak blbě. Na “The Unforgiven Sin” to “Sklepmajsterům” drhne hezky s tím, že pokud v jistých směrech trochu zatlačí na pilu, bude to jistě drhnout ještě lépe. Howgh!
Datum: 29.4.2011 Místo: Klatovy, KD Družba Účinkující: Arakain, Ascendancy, Menhir
Česká Lípa, KD Crystal – 22.4.2011 (H.)
To bylo snad vůbec poprvé, co jsem byl opravdu rád, že koncert začal se zpožděním, jelikož osmá hodina večerní, na níž byl naplánován začátek českolipské zastávky turné Arakain k nové desce “Homo Sapiens..?”, byla zároveň časem, kdy rozmilému šéfredaktorovi teprve končila šichta v práci, tudíž jsem předpokládal, že první formace toho večera, Ascendancy, unikne mým dvěma nejdůležitějším smyslovým orgánům při vstřebávání muziky, čili zraku a sluchu, abychom si rozuměli a aby si čistě náhodou někdo nemyslel, že hudebníky s oblibou osahávám. Jaké to překvapení, když po mém vstupu na místo konání, kterýmžto byl místní kulturák zvaný Crystal, zelo pódium, vynecháme-li již rozestavěné plachty, prázdnotou. Mé načasování by se dalo se nazvat vskutku geniálním (aneb, proč se veřejně nepochválit, má-li člověk možnost, že ano), neboť než jsem stačil prolít svým nenasytným chřtánem první škopek žlutého moku s pěnou (a ne, vážně nemám na mysli močůvku), chystala již svá fidlátka návštěva ze Vsetína…
Zpočátku bylo znát, že publikum dorazivší výhradně na hlavní Arakain chovalo k moravskému kvintetu nedůvěru. Ke cti Ascendancy však slouží – a v tomto ohledu pak zejména ke cti zpěváka Ivana – že během vyhrazeného času dokázali přítomný lid přesvědčit o svých kvalitách, díky čemuž se brzy začaly dít roztodivné kratochvíle běžně provozované na koncertech, jako třeba paření, hrození, ale i spousta dalších více či méně přirozených pohybů, které je alkoholem posilněný lidský mozek schopen vymyslet a jím ovládané/neovládané tělo zrealizovat. Podobně vzestupnou tendencí však disponovala i samotná kapela – zatímco začátek jejich vystoupení na mě působil malinko nejistě, s přibývajícími minutami se do toho čtveřice pánů a jedna dáma čím dál tím více dostávali, pročež se jejich set mohl pochlubit velice pěknou gradací a zhušťováním tempa. Hezky působil i zajímavý stojan na mikrofon a “svítící” plachty, což budilo dojem, že si Ascendancy asi chtějí dát na svém projevu záležet, takže nakonec jediné, co mi lehounce vadilo, byl fakt, že jejich hudba je na můj vkus přece jenom až moc “přesólovaná”, ale to je, uznávám, pouze a jenom můj osobní problém. Co se celkových dojmů týče, ty nebyly menší než dobré; poslední věc, kterou bych na jejich adresu řekl, je, že se své úlohy otvíráku večera zhostili velice slušně.
Železně kovaní nestoři českého rocku Arakain si s sebou na aktuální šňůře vezou celkem trojici skupin – výše popisované Ascendancy, Menhir a Merlin, přičemž druhé dvě se střídají obkoncert. Na všech myslitelných i nemyslitelných místech bylo avizováno, že na Českou Lípu vyjde Merlin v čele s Danem Horynou, ale chyba lávky, panstvo, na pódium vtrhl českobudějovický Menhir, který se vytáhnul s heavy metalem ze staré školy. Osobně jsem s touto cháskou doposud neměl bližších zkušeností, díky čemuž jsem si jako hlavní pocit z jejich setu odnesl překvapení. Nedá se sice tvrdit, že by jejich hudební produkce hýřila přílišnou originalitou, možná právě naopak – jednalo se o klasické heavy metalové/hard rockové klišé, ale v tom dobrém slova smyslu. Ve svěžím a převelice zábavném podání Menhir rozjeli skladby jak starší, tak novější z aktuální placky “Rány osudu”, mezi nimiž nechyběly namátkou třeba “Žoldáci”, “Sex na jednu noc?”, “Vstávej” nebo “Myšlenky”. Zvláštní pochvalu si zaslouží výborný kytarista Pavel Michálek, jehož kytara sice byla téměř větší než on sám, ale za to na ní hobloval jedno skvělé sólo za druhým. Vystoupení za plný počet bodů, jímž jsem byl tak zaujat, že jsem se okamžitě po koncertě zbavil dvou přebytečných stováků za CD. Každopádně bylo znát, že jak v případě Ascendancy, tak i u Menhir vybírali Arakain své předkapely pečlivě, takže mohli akorát předstoupit před kvalitně rozehřátý dav…
…který přivítali úvodní skladbou aktuálního alba, “Marat”. Hned na začátek je nutno zmínit, že Arakain svou studiovou novinku nikterak nešetřili a hodili z ní celkem pět kousků (ne, nesmějte se, že to zmiňuji – už jsem zažil i skupiny, které na turné k novému albu zahrály třeba jenom jeden nový song) – pokud mne má děravá paměť nešálí, šlo kromě již zmiňované “Marat” ještě o “Forsage”, titulní “Homo Sapiens”, “Strážnej anděl” a “Nikdy se nevzdávej”, která mi specielně udělala radost, protože jde o můj nejoblíbenější vál z “Homo Sapiens..?”. Když už jsme to načali tím setlistem, tak proč jím nepokračovat… další můj čistě osobní poznatek je, že z výborných alb “Warning!” a “Metalmorfóza” (možná si budete ťukat na čelo, ale já si nemohu pomoct – jsou to mé nejoblíbenější fošny Arakainu… vím, jsem divnej) zazněla všeho všudy jenom jedna prašivá písnička. Na druhou stranu – aneb člověk vždy na všem musí hledat to pozitivní – zbylo alespoň místo pro trochu té klasiky, takže nechyběly kultovky jako “Proč”, “Amadeus” nebo povinná “Apage Satanas”. Rovněž se mi líbí, že se skupina do výběru písniček nebojí trochu sáhnout a vytáhnout na povrch i nějaké ty archiválie, které nejsou zrovna stálicemi na jejích vystoupeních, viz třeba “Rám křivejch zrcadel”. Arakain celkově vsadili na tvrdší a rychlejší kousky, díky čemuž měla jejich show správný odpich a tah na bránu. Jedinou výjimkou byla pomalá “Marilyn”, u níž jsem se, a klidně to takhle veřejně přiznám, dloubal v nose… já ty balady prostě nemám rád, nemůžu za to. A co jsem si tak všiml, takový Zdeněk Kub, který si hraní užíval a usmíval se na všechny strany, se při ní taky netvářil zrovna nadšeně, hehe. Naštěstí hned následující fofrovka “Gilotina” to opět rozsekla.
Co slouží ke cti Arakainu je fakt, že i pro člověka, který je viděl živě mnohokrát, což je přesně můj případ (a věřím, že asi každého českého metalisty), jsou jejich koncerty stále zábavné. Nechci nikterak přehánět, ale zrovna vystoupení v rámci posledního turné patřilo k těm nejlepším výkonům, jakých jsem byl kdy u Arakainu svědkem… neříkám úplně nejlepší, ale určitě bych jej zařadil do první trojky. Kdo někdy nějaký koncert téhle domácí kultovky za posledních pár let navštívil, jistě nepotřebuje nějaký obšírnější popis, jak to tam asi vypadalo – Honza Toužimský zpívající ve skvělé formě a hecující publikum, Zdeněk Kub a Jirka Urban hoblující správně kovové tóny, Mirek Mach klasicky trochu v pozadí, soustředící se především na hru, a samozřejmě také Lukáš Doksanský, který tomu celému svými údery do škopků udával tempo. Je příjemné vidět, že to skupinu i po téměř třiceti letech aktivního hraní stále baví. Nejen studiové práce na úrovni, ale i koncertní činnost je jasným důkazem, že Arakain ještě zdaleka nepatří do šrotu.
Abych to nějak celé shrnul – to aby se dostalo rovněž na příspěvek kolegy pode mnou – českolipská zastávka turné Homo Sapiens, celkově třetí koncert Arakainu v České Lípě (a vlastně první s Honzou Toužimským za mikrofonem), se opravdu vydařila. Zvuk byl prvotřídní, světelná show propracovaná, úprava pódia pěkná, výkon kapely výborný. Co víc dodat? Hurá do Klatov…
Klatovy, KD Družba – 29.4.2011 (nK_!)
Stalo se něco, co se už drahnou dobu nestalo. Do naší průměrně nudné dědiny zavítala po několika letech legenda. Legenda, která se může honosit kdejakým kladným přízviskem a zároveň se těší nemalého kultu ze strany fanoušků. Ano, dorazil k nám Arakain.
Kulturní dům Družba je středně velké zábavní zařízení určené převážně ke konání plesů, banketů a menších hudebních akcí. Jeho největší výhodou je ovšem vzdálenost od mého bydliště, která činí necelých 500 metrů. Těsně před zakoupením lístků jsme si (ač nepivaři) s přáteli dopřáli chutnou vychlazenou čtrnáctku (tekutou) a vyrazili jsme vstříc nečemu v našem městě nezvyklému – rockovému koncertu.
Setlist Arakain (oba koncerty):
01. Marat
02. A zvony zvoní
03. Ďábelská hra
04. Forsage
05. Prázdnej kout
06. Amadeus
07. Hlas krve
08. Homo Sapiens
09. Už ho vezou
10. Rám křivejch zrcadel
11. Nikdy se nevzdávej
12. [sólo na bicí]
13. Anonym
14. Vir
15. Špatný dny
16. Paganini
17. Strážnej anděl
18. Marylin
19. Gilotina
20. Pán bouře
21. Apage Satanas
– – – – –
22. Proč?
Po vyřízení formalit u vchodu a obdržení klasicky nevkusných polopapírových vrácenek jsme se jali pomalu očekávat první z předkapel, mně neznámé Ascendancy. Což o to, jejich tvorba není špatná, ale když vám přijde frontman zcela nesympatický a kostěný v celém svém projevu, je někde chyba. Hudebně se mi tito vsetínští experimentátoři docela zamlouvali, jen škoda pokaženého vokálu, který byl opravdu bídně nazvučen. Co se dá dělat, to je asi úděl a osud mladých předkapel. Po stránce technického provedení nemám absolutně co vytknout, vše bylo velice dobře zvládnuté. No jo, dnes si může lepší vybavení a hodiny tréninku dovolit kde kdo, tak to podle toho také vypadá.
Druhým předskokanem se na naší klatovské zastávce stali poměrně oblíbení Menhir. Jejich heavy metal dokázal notně rozproudit doteď poloprázdný kotel a ti, kdož na ně zapařili, se tvářili spokojeně. Osobně jsem jejich vystoupení sledoval jen z povzdálí a šetřil síly na hlavní hvězdu večera. Menhir nezněli vůbec zle, ba právě naopak. Připomínají mi takový tvrdší Krucipüsk. Zvukař se zřejmě konečně uráčil dopít pivo, takže už i vokály se daly poslouchat a nebyl problém rozumět česky psaným textům.
Po nezbytné přípravě pódia a nezbytnému posilnění z naší strany jsme se konečně dočkali. Sál potemněl a my zaujali místa blízko zvukařů, kde by podle všeho měl být zvuk nejlepší. Naštěstí jsem v životě nebyl na koncertě Arakainu, který by byl nazvučen špatně. Ani tento nebyl výjimkou a byli jsme ušetřeni jakýchkoliv výpadků nebo nedejsatan nesrozumitelných nástrojů. Vše připraveno a zrealizováno na jedničku – chválím. Ostatně jako obvykle. Rozepisovat se o atmosféře koncertu a profesionalitě jednotlivých členů Arakainu by bylo plýtváním písmen. Vše odehrané, odzpívané a odmluvené na jedničku. Jako vždy.
Celý koncert otevřel singlový “Marat” z poslední desky. Není se čemu divit, když se jednalo a koncertní šňůru na počest právě nové fošny “Homo Sapiens..?”, na kterou jste si mohli přečíst recenzi i na našem webu. Postupně došlo celkem na pět nejnovějších válů, a to konkrétně na rychlou “Forsage”, titulní “Homo Sapiens..?”, “Nikdy se nevzdávej”, a “Strážnej anděl”. Z předposledního “Restartu” zazněla naštěstí jen jedna písnička, a to “Paganini”. Zařazeno bylo i několik vpravdě starých, ale neméně povinných věcí jako “Amadeus”, “Gilotina” nebo pro mě velké překvapení v podobě songu “Rám křivejch zrcadel”, za který budu kapele asi nadosmrti vděčný. Jako vrána jsem koukal i na bezmála jednadvacet let starého “Pána bouře”, který se společně s “Hlasem krve” stal mým favoritem. Nikdy bych nečekal, že Honza Toužimský zvládne takto mistrně odzpívat to, co u Aleše Brichty považuji za jeden z vrcholů tvorby.
Celé vystoupení uzavřela obligátní “Proč” a my se pomalu rozešli do svých domovů. Arakain opět nezklamal a šlo o jednu z nejlepších show, kterou je možno na tuzemské scéně zhlédnout. Setlist byl vystavěn hlavně na rychlejších písničkách, což při pohledu na pařbychtivé fanoušky rozhodně nebylo na škodu. Sice by mnou vysněná skladba písní mohla vypadat ještě jinak a poněkud šťavnatěji (a měla by dohromady nejméně čtyři hodiny), nesťěžuji si však na nic – snad zase příště. Vše výtečně podkreslovala i nečekaně dobře zvládnutá organizace koncertu, přiměřeně drahé pití a ne moc přestřelený merchandise. Originál nového CD v digipack verzi se už vyhřívá na čestném místě mé nevelké hudbení sbírky. Člověka zahřeje u srdce, když pomyslí, že svou nejoblíbenější kapelu podporuje i jinak než jen návštěvami koncertů :)
Arakain se u nás, v malebně malém a zkorumpovaném Česku, dá určitě považovat za živoucí legendu a špičku svého žánru. Nebudeme se vracet ke stokrát omýlanému tématu okolo odchodu Aleše Brichty a jeho dopadu na další působení skupiny a rovnou se smíříme s tím, že Arakain, jak jsme ho kdysi znali, je již pouhým stínem minulosti. Je to škoda? Na druhou stranu současná mladá a dravá sestava už poněkolikáté dokazuje, že svému odkazu vzdává všechen hold, ale zároveň se nebojí tak trochu experimentovat.
Jako dlouholetý přívrženec “brichtovského” Arakainu jsem byl po několikerých obměnách v sestavě trochu v rozpacích. Textařská dvojice Kub–Urban se nemůže nikdy vyrovnat dokonalosti Brichtova ladnému tahu perem, to nelze popřít. Novodobý Arakain zní po stránce slov hruběji a méně spisovně. Ne vždy a ne každému může takový styl úplně sednout. Třeba mně ne. Na novém albu jsem byl vpravdě velmi překvapen. Texty se vyhouply na o stupeň vyšší úroveň, než na které se nacházely u předchozí nahrávky. Takový “Marat” se může s klidem srovnávat i s některými staršími věcmi, což se v posledních letech povedlo jen málokteré písničce.
Léta je známo, že naše největší a nejznámější metalová kapela oplývá pouze a jen těmi nejkvalitnějšími muzikanty. Nová deska toto jen potvrzuje a zároveň ukazuje, že tito lidé se neštítí zlepšovat svou hudbu a s každým dalším řadovým zásekem by se rádi více přiblížili k onomu pověstnému piedestalu dokonalosti. Za sebe musím říct, že celkovým nádechem a vyzněním se mi aktuální materiál zdá nejlepší za uplynulou pětiletku. Je to už téměř půl dekády, kdy vyšel pro mě zlomový “Labyrint” a ukázal, že zaprášené zboží není potřeba hned vyhazovat, leč pokusit se jej vyčistit a dokázat, že i stará mašina s novým feelingem je schopna čelit konkurenci moderní technické doby. “Restart” byl pouze lehce nadprůměrný a krom několika vyvedených kousků se nemá cenu nad ním více pozastavovat. “Homo Sapiens..?” zní po všech čertech výborně a minimálně o třídu lépe než předchozí album. Melodické linky střídají agresivní štěkot thrashových kytar podbarvených prvotřídním doxovým bicím. Mirek Mach opět předvádí, že je bezesporu jedním z nejlepších českých metalových kytaristů. Basové party tradičně neurazí, i když v kontextu celého alba nevyznívají nijak zvlášť výrazně.
Kapitolou samou o sobě je pan frontman Jan Toužimský. Po poněkud kradmých a váhavých prvních krůčcích v čele letité stálice se už výrazně rozkoukal a jeho část projektu zní skutečně dobře. Ne že by v minulosti zněl jeho hlas jakýmkoliv způsobem špatně, nesrozumitelně nebo snad divně, ale přijde mi, že až na “Homo Sapiens..?” dosahuje právě těch jistých výšek. Účast v několika zajímavých muzikálech poslední doby jen potvrzuje fakt, že s hlasem potřebuje pořád pracovat i sám mistr.
Celou desku otevírá již zmíněný “Marat”, který se vyloženě nebojí a automaticky přichází s vynikajícím refrénem a neméně vydařeným textem. “Forsage” jsme již měli možnost zaslechnout na několika živých vystoupeních nebo na webu kapely. K propagaci nového alba zvolili Arakain jeden z nejagresivnějších válů, který jest vybaven chytlavou melodií a rychlým tempem. Na druhou stranu “Zádrhell” se řadí mezi ty techničtější kousky. Proložen vypilovanými kytarovými sóly a podbarven druhotnými riffy zní pekelně dobře. Následuje pohodovější a psychedelická “Lysohlávky”, která se nese v duchu starší skladby “Trip” z alba “Apage Satanas”. Není třeba dodávat více, pro vyznavače růžových slonů a duhové oblohy jednoznačná volba. Titulní “Homo Sapiens..?” mě krom refrénu zase až tolik nenadchla a téměř potvrzuje mé nepsané pravidlo všech titulních skladeb, které o nich hovoří jako o nejslabších článcích. “Nikdy se nevzdávej” zní jednoduše kontrastně. Stačí si vzpomenout na nedávný “Labyrint” a song číslo čtyři s titulem “Tak už to vzdej!”. Co si pak má posluchač myslet a čeho se držet? Záhada.
Pomalu se dostáváme k náboženské části výběru skladeb. Biblická “Archa” je typicky novodobá skladba pánů z Arakain. Zato “Strážnej anděl” jako by přiletěl z jiného světa. Naprosto bohovský refrén a střídání pomalého s rychlejším tempem – lahůdka. Bez nejpomalejšího “Pokání” by to nebylo nové album Arakain. Povinnou vložku máme za sebou a ocitli jsme se na prahu nejmodernějšího pojetí písní. Tou je prolínání českého s anglickým textem (zde naštěstí pouze v názvu), které jsme mohli slyšet už minule. “Valčík in the Sky” vypadá po přečtení přinejmenším podivně groteskně, i když se mu nedá upřít jisté taneční kouzlo. Legendární “Babylon” jsme už několikrát objevili a konkrétně tenhle nevyniká ničím zvlášť zajímavým. Závěrečná “Čas” donutí člověka nostalgicky si povzdechnout a smutně opakovat slova: “Chtěl bych vzít zpátky, co nelze vzít zpět…”
Na téměř hodinové stopáži jsem se našel. Odpouštím drobné úlety, které jsou pro moderně experimentální Arakain zjevně důležité, byť běžnému posluchači přijdou zbytečné nebo dokonce komické. “Homo Sapiens..?” je celkově vydařené a “tu svou” si určitě najde každý fanoušek. I ten hardcore (jako třeba já).
Další názory:
Já osobně bych to viděl asi tak, že Arakain se svou novinkou “Homo Sapiens..?” splňují co do kvality alba svůj standard posledních let, což fanoušky novějších placek jistě potěší. V pobrichtovské už sice vyšly i lepší desky, přesto nemohu říct, že by mne “Homo Sapiens..?” nebavilo. S povděkem rozhodně kvituji snahu kapely posouvat svou tvorbu dopředu a netěžit jen z minulosti; možná i proto mě nejvíce oslovují ty méně tradiční položky jako “Lysohlávky” nebo “Nikdy se nevzdávej”. Ne všechny songy jsou sice na sto procent (např. takovou “Pokání” s klidným svědomím vždy přeskočím, avšak je nutné mít na paměti, že balady nikdy nebyly moje parketa :)), ale jako celek nahrávka funguje a to je dle mého názoru to hlavní. Abych to shrnul, “Homo Sapiens..?” je počin, jímž s radostí obohatím svou sbírku Arakain u mě na polici o další kousek. H.
Můj vztah k Destruction byl před tímto albem zvláštní. Obeznámen pouze s jejich ranou tvorbou (vše až po desku “Release from Agony”) jsem si říkal, že jim to šlape, ale nic zásadního mi nenabízeli. Nebudu napínat, jejich novinka je na tom úplně stejně. Šlape to, ale vede to někam?
Jelikož jsem milovník thrashe, tak to, co teď napíšu, asi bude vypadat divně, ale “Day of Reckoning” je prostě další thrashová deska. Nic víc, nic míň. Fanoušci a sběratelé budou mít v přihrádce s alby další přírůstek, na Encyclopaedia Metallum přibude na stránce Destruction jedno album do seznamu, sama kapela možná bude mít chvíli co hrát na koncertech, ale potom se po “Day of Reckoning” slehne zem. Pro ty, co ještě nechápou – deska to není špatná, je prostě jenom slušná, ucházející a neurazí.
V čem je ale chyba? Technicky je album na vysoké úrovni, chlapi jsou už přece jenom veteráni, a kdyby to se svými nástroji neuměli, tak by to bylo poněkud zvláštní. Produkce je také bezchybná, akorát tak na thrashové album. Skladby samotné ale jaksi postrádají šťávu. Sem tam na posluchače vybafne pěkný riff, občas chytlavá vokální linka, ale po konci alba v hlavě zůstane jenom dobrý pocit z coveru “Stand Up and Shout” od Dia a s velkou pravděpodobností nebude fanoušek ani vědět, co to vlastně poslouchal.
Destruction prostě splodili hromadu obyčejných thrashových skladeb, které ale nevynikají žádným überchytlavým refrénem či prdelnakopávajícím riffem. Ani se nepokusili o nějaký malinký experiment a drží se hoblování zuby nehty. Jistě, co bych chtěl, spousta lidí může argumentovat tím, že thrash metal je již dávno vyčerpaný žánr a originální chytlavý riff už prostě nikdo nevymyslí. Pravda. Jenže pak přijde nějaká mladá kapela a přesvědčí mě o opaku.
Inu, moje kvákání o “Day of Reckoning” se pomalu chýlí ke konci. Přiznejme si to, kdo se s albem opravdu chce dostat do styku a zajímá ho, už si určitě našel způsob, žijeme v jednadvacátém století. Možná se mezi vámi najde i někdo, kdo si alba kupuje bez předchozího poslechu – přesně pro něj bude určen můj verdikt. Solidní thrash, ale pokud nejste fanouškem Destruction nebo sběratelem, pravděpodobně bude koupě zbytečná.
Další názory:
Ať si Earthworm řiká co chce, Destruction mají do průměru sakra daleko. “Day of Reckoning” je ryzí thrash jak hovado, ničím neředěný, avšak ne zpátečnický, nýbrž staromilský – pěkně od podlahy. Neřeknu vám, v čem je jejich thrash metal lepší než thrash metal v podání nějakých jiných skupin – někdo prostě sází klasické žánrové riffy a vyhrávky a nechá vás to chladným, jak ale spustí Schmierova parta, cítíte, že to tam prostě je. Destruction nejsou nic menšího než thrash metaloví klasici a v jejich muzice je to pěkně znát. Hoblují jedna báseň. Prostě nářez. Zvláště první polovina desky je nehorázně kulervoucí! H.
Datum: 28.10.2010 Místo: Praha, Retro Music Hall Účinkující: Annihilator, Svölk, Sworn Amongst
V den státního svátku se legenda Annihilator rozhodla nás poctít návštěvou našeho hlavního města a co bych to byl za člověka, kdybych se na takové akci neukázal. Diskotéková hala s webovými stránkami v růžové barvě mi nepřišla jako bůhvíjak dobrý výběr místa činu, ale na místě všechny pochybnosti zmizely. Jako správný Pražák, co zná jen svoji čtvrť, jsem zabil hodně času hledáním haly, takže jsem ani nemusel moc dlouho čekat a na pódiu se objevili Svölk.
Nikdy předtím jsem je neslyšel, takže jsem podle vizáže čekal nějakou nářezovku – ostří norští hoši, dost sympatičtí, kterým nechyběly správné sestřihy vousů ani tetování, ale překvapili. Předvedli poměrně chytlavý heavík/hard rock, který dokázal dostatečně zabavit, abych jen nekoukal na hodiny a přemýšlel, kdy už nastoupí další kapela. Ke konci už začalo být jejich vystoupení mírně repetitivní, ale asi to moc dobře věděli a ve správnou chvíli se rozloučili.
Netrvalo dlouho (řekl bych, že to nebylo ani 15 minut) a nastoupila další kapela Sworn Amongst. Zpočátku jsem si myslel, že jim jen někdo přišel zkontrolovat nástroje a nastavit všechna potřebná udělátka, ale nakonec se z mladíků vyklubala samotná kapela. Stejně jako předchozí skupina měli spoustu energie a (stejně jako Svölk) si v každé volné chvilce plácali s fanoušky a podávali si ruce. Mohla panovat přátelská atmosféra, ovšem velmi rychle se strhlo ďábelské pogo několika podnapilých fans a většina lidí, včetně mě, nevydržela a rychle se odklidila kousek stranou. Sworn Amongst po heavy metalu dost přitvrdili a spustili pořádnou řežbu, která mi dost připomínala DevilDriver. Hlavně bych chtěl pochválit kytaristu, jenž nejenže byl extrémně zručný se svým nástrojem, ale navíc před vystoupením při lazení nástrojů hrál sóla a riffy od kapely Death. Bohužel mě takto na rychlo jejich hudba moc nechytla a po pár skladbách jsem spíš sledoval opilce v pogu a těšil se, až si některý z nich něco zlomí.
Hlavní hvězdy večera začaly peckou “Ambush” z nového alba, ze kterého jsme později ještě měli šanci slyšet skladby “Betrayed” a hlavně “The Trend”. Spokojeni ale byli určitě i milovníci starší tvorby – setlist byl velmi vyvážený a zaznělo něco snad z každého alba. Dokonce došlo i na balady, o těch ale později. Hlavní slovo měly rychlejší songy, které nemohly nechat nikoho v klidu.
Dost pařili i sympaťáci na pódiu. Hlavně zakladatel, mozek, kytarista a částečně i zpěvák kapely, Jeff Waters, si celou show pořádně užíval. Na všechny se usmíval jako sluníčko, když to šlo plácnul si s každou nataženou rukou a u toho všeho ještě stíhal hrát ty ďábelské riffy. Mezi jeho oblíbené grimasy určitě patří klasická “to božské sólo, to vlastně vůbec nehraju já”, při které se kouká někam do blba a dělá jakože nic.
Setlist Annihilator:
01. Ambush
02. Clown Parade
03. Plasma Zombies
04. King of the Kill
05. Betrayed
06. Punctured
07. The Box
08. Hell Is a War
09. Ultra-Motion
10. Set the World on Fire
11. W.T.Y.D.
12. The Trend
13. The Fun Palace
14. Tricks and Traps
15. Phoenix Rising
16. Sounds Good to Me
17. Phantasmagoria
18. 21
– – – – –
19. Crystal Ann
20. Alison Hell
Správní týpci jsou i ostatní z kapely, ať druhý stálý člen, zpěvák Dave Padden, nebo baskytarista Al Campuzano. Na bubeníka jsem bohužel moc neviděl. Pořádně to rozjížděli i chlapci v pogu. Většina diváků si spíš užívala hudbu, ale pár otravných individuí, která nevědí, kdy končí sranda, se vždycky najde. Při skladbě “The Fun Palace” jeden z nich asi podesáté zkusil vylézt na pódium (proč?) a tentokrát ho dolů nesundala ostraha, ale sám baskytarista. Ten už nevydržel a hudební nástroj se náhle změnil ve vražedný – narušitel dostal decentní odmítačku baskytarou a zdálo se, že si pro něj hudebník dojde dolů, to už ale radši ostatní přerušili hraní. Doufám, že tento incident nezmění mínění kapely o nás, přeci jen nás asi mají dost rádi, když tu v minulém roce natočili DVD z festivalu Masters of Rock.
Většina skladeb, které ten večer zazněly, byly tradiční hitovky Annihilator, ovšem byl prostor i pro překvapení. Myslím, že toto turné bylo první, na němž zazněla skladba “Tricks and Traps”. Další překvapení/potěšení byly balady. Smíchanina skladeb “Phoenix Rising” a “Sounds Good to Me” byl jeden z vrcholů večera. Škoda jen, že odezva od fanoušků nebyla nic moc a v refrénech pomáhalo jen malé procento publika. Častokrát mi přišlo, že na otázku “Are you still with us?” jsem odpovídal sám :)
Koncert zakončila nerozlučná dvojice skladeb z prvního alba – “Crystal Ann” a “Alison Hell”. Pak už jsem jen přiskočil k pódiu, natáhnul ruku… a dostal jsem trsátko (no jo, musím si zamachrovat). Suma sumárum, super koncert, další zážitek na celý život nebo aspoň na jeho pořádný kus – škoda jen toho zbytečného incidentu.
