Jelikož zde na Sicmaggotu nechceme hudebně zakrnět, rádi zabrousíme do kdejakých žánrových vod a hip-hop není výjimkou. Přesto mu rozumíme asi jako Martin Stropnický armádě, a tak pro naši neznalost mějte pochopení. Dnes se podíváme na album, které rozčeřilo hip-hopové vody letošky poměrně výrazně. Jednu věc si však musíme vyjasnit předem: nejde totiž o klasické album, nýbrž o mashup. Byť zastávám názor, že manipulovat s jednou vydaným materiálem je obvykle zbytečné a v extrémních případech je to svatokrádež, zde tomu bude jinak. “Vykradeným” umělcem je totiž legenda R&B Marvin Gaye, jehož tvorbu, přiznám se bez mučení, neznám ani trošku, a jak téměř říká staré přísloví, co uši neslyší, to srdce nebolí.
Amerigo Gazaway tedy rozebral hudbu Gaye na atomy, přisypal atomy své vlastní (jak hudební, tak zejména vokální) a vše spojil dohromady. Výsledek je pak bohužel rozporuplný, od nesmírně silných skladeb po kousky zajímavé méně. Možná nejsilnější je hned úvodní “Inner City Travelin’ Man” s minimalistickým beatem a výtečným rapem, který jako by se táhl až do nekonečna. Na paty jí však šlape veselá a roztančená “Ms. Fat Booty”, jež se takřka instantně zažere do mozku a vyžádá si dosti poslechů. Podobně pozitivní, byť méně návyková, je třeba “Time (To Get It Together)” nebo téměř hypnotická “Inner City Breathin'”. Ostatně, jen při pohledu na tracklist najdu dobrou desítku povedených písní.
Na druhou stranu si nevybavuji, že bych album někdy doposlouchal do konce na jedno posezení, protože i přes solidní materiál jednoduše postrádá soudržnost, která by vám ho nedovolila vypnout ve chvíli, kdy se namlsáte svých oblíbených skladeb. Když k tomu přihodíte některé slabší kousky (zbytečně natahovanou “The Panties” nebo nepřesvědčivou “Two Worlds”, kde mimochodem hostuje Kanye West, pokud vás to zajímá), vyjde vám, že “Yasiin Gaye: The Departure (Side One)” prostě padá na ústa kousek před cílovou páskou.
Goatwhore ještě nefungují tak dlouho, aby se o nich mohlo hovořit jako o veteránech, ani omylem však nefungují tak krátce, abychom mohli mluvit o začátečnících. Tahle neworleanská smečka okolo kytaristy Sammyho Pierra Dueta jednoduše spadá do ranku kapel, které už nějaké zkušenosti posbíraly a dají se bez problémů označit jako stálice scény. Až doposud pánové stříleli desky v přesném rozmezí tří let, ale v případě svého šestého dlouhohrajícího záseku tuto tradici poprvé porušili, když s “Constricting Rage of the Merciless” přicházejí již po dvou letech…
Ono dva a tři roky možná není zas až tak extrémní rozdíl, ale čistě z formálních důvodů by někoho mohlo napadnout, jestli se zkrácení přestávky mezi jednotlivými alby nějak podepsalo na kvalitě nového materiálu. Popravdě řečeno podepsalo, ale trochu jiným způsobem, než by člověk čekal. Po sice solidním, ale nijak zvlášť kulervoucím “Blood for the Master” z roku 2012 je totiž “Constricting Rage of the Merciless” z mého pohledu krůčkem nahoru na škále kvality. Sice to není nějaký velký skok, protože jistou úroveň si Goatwhore udržují vždy, ani se nedá říct, že by snad nějak otočili a svou tvorbu posunuli jinam, ale prostě a jednoduše mě aktuální fošna (jež má jen mimochodem fakt parádní obal) baví o něco výše.
Do jisté míry je to však možná jen trochu pocitová záležitost, že mi “Constricting Rage of the Merciless” sedlo víc než “Blood for the Master”, protože technicky vzato si “Kozoděvka” pořád drhne tu svojí extrémně metalovou klasiku. A jak že ta jejich klasika zní? Ve skutečnosti je ono pojmenování extrémní metal dost přesné, jelikož v tvorbě Goatwhore se mísí black, death i thrash metal v docela vyrovnaném poměru a v podstatě se nedá tvrdit, že by měla nějaká z těchto složek výrazně navrch oproti těm ostatním. Leda tak onen thrash metal je zde zastoupen asi o chlup méně, ale to neznamená, že by se snad nenašly songy, které jsou načichnuté thrashem až po okraj, jako je tomu třeba v klipové nářezovce “Baring Teeth for Revolt” nebo v odpichové “FBS”.
Pokud bych měl mluvit o vrcholech “Constricting Rage of the Merciless”, rozhodně bych musel zmínit druhou “Unravelling Paradise”, která je opravdu skvělá a v jistých momentech v ní má docela jasně navrch black metal, což je nejspíš ten důvod, proč se mi tolik zalíbila, protože black metal je pro mě osobně odjakživa jednička. Rozhodně dobrá je ovšem i “Heaven’s Crumbling Walls of Pity” s výtečnými táhlými melodiemi a povedeným sólem nebo pomalá, valivá a hutná “Cold Earth Consumed in Dying Flesh”, která je na poměry Goatwhore, jejichž muzika se obecně pohybuje spíše ve vyšších obrátkách, docela netradiční. Vůbec bych se ale divil, kdyby někdo jiný zase viděl vrchol třeba v chytlavé “Schadenfreude”, jež je zase o něco melodičtější než zbytek.
Některé další songy jsem sice nejmenoval, ale ono to je úplně jedno, protože zde není ani jeden kus, který by klesnul pod nastavenou laťku kvality. Stopáž se zastavila na příjemných 37 minutách (a nějakých drobných navrch), což mi přijde tak akorát – člověk nemusí přemýšlet o tom, jestli označení alba jako dlouhohrající není nadnesené, zároveň to však není žádná přehnaná stopáž. A hlavně Goatwhore mají dostatek nápadů na to, aby ji smysluplně naplnili.
Jasně, ve finále není “Constricting Rage of the Merciless” žádný velký originál, ani to není album, jež by vás snad mělo posadit na prdel. Ale je to poctivá a kvalitní práce, kterou evidentně hrají lidé zapálení do tohoto druhu muziky. Jestli máte chuť na pořádný nářez, který ukazuje prostředníček všem pozérům a kinder metalistům a pro který jsou klávesy nebo operní vokály sprostá slova, jste na správné adrese. Jestli hledáte špinavou hudbu pro špinavé lidi, kteří nosí pyramidy, křiváky a těžké boty, chlastají pivo po hektolitrech a chodí pařit do zaplivaných klubů, Goatwhore jsou přesně pro vás, protože právě takoví jsou a jsou v tom uvěřitelní.
Další názory:
Ačkoli starší počiny Goatwhore neznám a neměl jsem moc představu, co od novinky očekávat, “Constricting Rage of the Merciless” mě uspokojilo. Je to nasraná hudba pro nasrané lidi (fakt – nejlíp funguje, když máte vztek) a ve svých lepších momentech dovede opravdu chytit a rozkomíhat vaši hlavu do rytmu. Nejvíce to dle mého vkusu Goatwhore sluší ve šlapavých skladbách se špetkou rock’n’rollové chytlavosti (“Poisonous Existence in Reawakening”, “Baring Teeth for Revolt”) a hodně co říct mají i některé pasáže zabarvené více do black metalu (“Heaven’s Crumbling Walls of Pity”). Jen mě trochu mrzí, že si deska tuhle úroveň (která je skvělá) nedrží celou dobu a místy mě to nebaví tolik, jak bych si přál. To je ale dost možná jen mým pohledem na věc a rozhodně nezpochybňuji, že je “Constricting Rage of the Merciless” poctivá nahrávka z pera hudebníků, kteří jasně vědí, co chtějí, a dovedou to formulovat ve zdařilé podobě. Za mě tedy jen 6,5, ale fandové black/thrash metalu si můžou klidně bod přidat, protože je tahle deska určitě nezklame. Ježura
Země: USA Žánr: atmospheric sludge metal Datum vydání: 10.6.2014 Label: Profound Lore Records
Tracklist:
01. Jet Black Passenger
02. Collider
03. The Sea Beyond
04. Halcyon Blvd
05. Sacred Vine
06. The Old Believer
07. City of Light
08. Wynona
09. Hesperian
10. Blood Will Tell
Osobně zastávám heslo, že dobrého sludge není nikdy dost, a z daného žánru, který je sám o sobě dost široký, se snažím vstřebávat co největší množství kvalitního materiálu, kterého je v poslední době čím dál víc. Když ale nepočítám sludge/drone/doomové existence, osobně jsem si největší zálibu našel v kapelách, které bahnitý sludge mísí se silnou, podmanivou atmosférou, přičemž takhle z hlavy mě napadají třeba Year of No Light nebo dosti specifická domácí scéna v čele s Drom. O Američanech The Atlas Moth jsem již v minulosti párkrát slyšel a víceméně jsem jen čekal na příležitost k prvnímu rande, kterým se nakonec stala, nepřekvapivě, letošní deska “The Old Believer”.
Nemusím asi připomínat, že jsem byl zvědavý, co na mě vykoukne s tím, že se nechám překvapit. Vzhledem k žánru člověk může člověk tak nějak očekávat, co by jej při poslechu zhruba mohlo potkat, na druhou stranu sludge a stoner jsou tak široké pojmy, které se navíc velmi dobře mísí s jinými (sub)žánry, že mít přehnaná očekávání není na místě. Na první poslech mě deska překvapila hned ve dvou věcech. Jednak proto, že se v zásadě poslouchá docela příjemně, mnohem víc ale proto, že mi přišla docela nevýrazná, na sludge docela průzračná a snad i mělká. Nicméně prvotní šok z případné absence základních kamenů žánru velmi rychle vytlačily další poslechy, které desku nakonec ukázaly v mnohem lepším světle.
Ne, vážně jsem začínal během prvních poslechů pochybovat o tom, jestli to nakonec vážně bude stát za to. Ale ono stojí, jen prostě musíte dát “The Old Believer” čas a tak trochu věřit, že vám svá tajemství odhalí dřív než později. Prvotní přístupnost rychle opadla zjištěním, že postup nahrávkou je nakonec dost pomalý a první dojem značně mylný. Abych se totiž dostal k tomu nejlepšímu, chtělo to s albem strávit opravdu hodně času, než jsem prokousal rukopisem k jeho samému nitru, které je vyšperkováno, na atmosférický sludge dost netypicky, četnými detaily. Jakmile se k němu však dostanete, “The Old Believer” vás už jednoduše nepustí. A složitě nejspíš taky ne.
The Atlas Moth do svojí hudby zakomponovali slušnou škálu nejrůznějších vlivů, přičemž víc než bahno připomíná novinka neprostupnou masu vody. Místy rozbouřenou, někdy klidnější, stejně jako oceán je neustále v pohybu a její hlubiny jsou takřka bezedné. Základem jsou hutné, táhlé kytarové riffy, zvuk někde na pomezí sabbathovského doom metalu a modernějších sludgových kapel, do kterého kapela přimíchává řádnou porci vlastní invence a v neposlední řadě vokál. Majestátní, čistý vokál Davida Kushe, dodávající skladbám chladný, trochu odtažitý nádech doplňuje místy až zoufalý řev Stavrose Giannopoulose. To vše je doplněno o chytře použité syntetizátory, které se sice objevují docela sporadicky, pokaždé ale vhodně dokreslují atmosféru písně.
Přiznám se, že po proniknutí do alba se mi občas až tajil dech, s jakou lehkostí The Atlas Moth sází jednu úchvatnou melodickou vyhrávku za druhou a totéž platí i o riffech a struktuře skladeb celkově. Sloka-refrén-sloka a podobně tupá uspořádání nehledejte, chicagská smečka hledá v tomto ohledu méně tradiční cesty, což rovněž přispívá dojmu, že celá deska spíš sama od sebe pomalu plyne. A nevím, jestli bych nějakou skladbu byl schopen vyzdvihnout, prostě by mi to nepřišlo fér. Utkvěly mi v hlavě nejvyraznější melodie z “Halcyon Blvd” a “Sacred Vine”, repetetivní plochy z “Wynona”, úvodní vyhrávka druhé “Collider”, úchvatný závěr samého alba v podobě “Blood Will Tell” a řada dalších. To, že jsem tu nejmenoval nic z druhé pětice skladeb, je ovšem nedělá kvalitativně horšími, jen prostě nemá cenu vypisovat ten seznam místy až geniálních momentů, které “The Old Believer” nabízí, protože v takovém případě bychom tu byli hodně dlouho.
Je jedno, jestli mezi nimi najdete vypjaté kytarové plochy, excelentní vyhrávky, silné riffy nebo minimalistické chvilky hraničící s ambientem, směsice ingrediencí si vás chtě nechtě získá a nepustí. Když přihlédnu k faktu, že všechno výše popsané stačila kapela narvat do rovných 50 minut (ne, vážně, 40 by na tohle bylo málo), nezbývá než smeknout. “The Old Believer” je zkrátka úctyhodné dílo, o jaké nezakopnete každý den – a když už se vám to povede, zraje líp než víno. Snad jediná škoda je, že se The Atlas Moth nepokouší o trochu rozmáchlejší kusy, kde by podle mě jejich specifická atmosféra mohla vyniknout ještě o něco víc.
Další názory:
Je zajímavé, že mám hodně rád vedlejší projekt Stavrose Giannopoulose, dnes již nefungující (převážně) black metalovou superkapelu Twilight, ale muziku jeho hlavní kapely jsem doposud neznal. A to i přesto, že mám The Atlas Moth v hledáčku už nějaký ten pátek a mám je zaškatulkované mezi skupinami, které by se mi určitě líbily. Premiéra tedy přišla s aktuálním počinem “The Old Believer”, jenž mou předtuchu potvrdil – opravdu se mi to líbí, a to dost hodně. Láska na první pohled to ovšem nebyla, protože jsem z nějakého důvodu (asi kvůli příslušnosti ke sludge) od The Atlas Moth očekával větší bahno. Jakmile jsem si však zvykl, dostal jsem excelentní záležitost – skupina je na svůj žánr progresivnější, stále hutná, ale mnohem melodičtější, proměnlivější, nebojí se ani čistých vokálů. A jak vidno, rozhodně pánové vědí, co dělají, protože výsledkem jsou výtečné skladby “Collider”, “Halcyon Blvd”, “Sacred Vine”, “Hesperian” nebo uhrančivá “Wynona” (to “vynoisované” finále je skoro dechberoucí!). Nicméně i když jsem jmenoval jen pár konkrétních kousků, album mě ohromně baví jako celek a nemůžu jej přestat poslouchat i po velkém množství společných seancí, díky čemuž se neváhám odvděčit vysokou známkou. H.
Země: USA Žánr: instrumental rock / country / flamenco Datum vydání: 12.8.2014 Label: 60 Cycle Hum
Tracklist:
01. We Need to Have a Talk About John
02. This Is My Rifle
03. Flight of the Vulcan Kelly
04. Jerry’s Breakdown
05. Six Hundred and Sixty Six Pickers in Hell
06. Portrait of Sidney Sloan
07. Jiffy Jam
08. Villisca
09. El Cucuy
10. The Dream Slayer
“Musíme si promluvit o Johnovi.” To je název první skladby novinky kytaristy Johna5 i moje nešťastné provolání k započetí recenze. Je to mírně přes dva roky ode dne, kdy jsem nesmírně vychválil Johnův předchozí počin “God Told Me To”, a zatímco většina alb po dvou letech již nemá posluchači co říci, právě tohle toho má dodnes na srdci víc než dost. A tak jsem na novinku Johna 5 byl zvědavý, byť ne natěšený, jelikož album poslední se mi dosud nepodařilo oposlouchat. Abych nebyl zbytečně zklamaný, očekával jsem od “Careful with That Axe” (název, po jehož přečtení si vždy doplním tiché “Eugene”) o něco méně než jsem dostal posledně. Ani omylem jsem však nečekal, že dostanu o tolik méně.
Byť jsem to řekl již v dost nápadných náznacích, cítím potřebu prohlásit to jasně a zřetelně ještě jednou: “Careful with That Axe” považuji za průser, a to velkolepý. Pokud bych předloňské a letošní album bývalého kytaristy Marilyna Mansona (a současného kytaristy Roba Zombieho) postavil proti sobě, musel bych použít profláknuté rčení, že je jednoduše nejde poměřovat, neboť patří do úplně jiné ligy.
Je mi jasné, že hodnotit bych měl pokud možno bez ohledu na jiná alba, ale dnes budu paralely k “God Told Me To” nacházet všude. Tato alba jsou totiž jako den a noc a já jednoduše nesvedu skrýt zklamání z toho, jak moc rozdílná jsou. Nestává se často, že bych si dokázal užit sólová alba velkých kytaristů, a není to proto, že bych kytary neměl rád. Problém je v sebezahleděnosti umělců, kteří se bez kontroly kapely jednoduše neuhlídají a přílišným důrazem na svůj nástroj zničí vše, co na něm mám tak rád. Proto bych svá oblíbená alba sólových kytaristů dokázal spočítat na jedné ruce a ještě by mi zbylo dost prstů na vulkánský pozdrav. “God Told Me To” bylo jiné, John 5 na něm dokázal výtečně vybalancovat všechny potřebné ingredience a výsledkem byla jednoduše skvělá muzika. Z tohoto pohledu je svou kytarovou přebujelostí a ignorancí všeho ostatního “Careful with That Axe” vlastně tradičnější.
Dost však obecných keců: co konkrétně mi vadí? Tak začněme už minutu a čtvrt dlouhým intrem sestaveným z útržků zpravodajství (spojující téma nastolí již název alba). Při prvním přehrání si se zájmem poslechnete, co je obsahem, při druhém intro ještě tolerujete a od třetího ho máte tendenci přeskakovat. Jenže přeskakovat kam? Ke druhé skladbě? To si o moc nepomůžete. “This Is My Rifle” začne naprosto stupidním “kulometným” riffem, k němuž se vrátí ještě dvakrát. Vše mezi je proložené prostým sólování, naskládaným bez ladu a skladu tak, jak by to možná udělal Paul Gilbert, kdyby po utrpění mozkového úrazu zkoušel napodobit svůj vlastní styl. O něco lepší je druhá polovina písně, která se ale v tom nejlepším zlomí zpět ve zmíněný “kulometný” riff a je po zábavě. “Flight of the Vulcan Kelly” je až na agresivnější přístup a o trochu lepší základní riff (místo “stupidní” bych použil spíše slovo “primitivní”) vlastně v podstatě stejná. Jenže jestli máte dojem, že už to horší být nemůže, musím vás opravit: může a bude. Opět se vrátím ke “God Told Me To”, na kterém John 5 prokládal skladby s elektrickou kytarou jakýmsi elegantním flamencem, které patřilo k vrcholům alba. Podobnou vychytávku nalezneme i tentokrát, jenže použitým žánrem není flamenco, nýbrž country. “Jerry’s Breakdown” je hloupá odrhovačka, která sice poslouchat jde, příjemné to však není. Mnohem horší je pak podobně laděná “Jiffy Jam”, při jejímž poslechu jejího autora pokaždé posílám do pekel horoucích. Možná ale jen nejsem naladěn na správné vlně.
Zmíněné písně (zákeřně koncentrované v první polovině alba) jsou naprosté dno a od něj se dá dostat jen nahoru a přesně to John 5 v ostatních písních dělá. “Six Hundred and Sixty Six Pickers in Hell” sice kopíruje strukturu výše zmíněných “This Is My Rifle” a “Flight of the Vulcan Kelly”, dělá to však lépe a poslouchatelněji. Johnovo sólo ve třetí minutě má například dokonce jakousi zvláštní atmosféru. “Portrait of Sidney Sloan” je ještě o krok dál nebo spíše zpět, protože hodně připomíná styl předchozí desky smíchaný s tím nejlepším z desky nové. Právě zde vynikne i baskytara, která je dobře slyšitelná a docela zábavná všude (vidíte, nakonec jsem to s tou sebezahleděností možná přeháněl), zde však dostane dokonce hezký sólový part. “Villisca” zaujme hlavně fanoušky Rage Against the Machine, neboť některý její části jméno Toma Morella vyloženě křičí. “El Cucuy” je z mého pohledu vrchol alba, neboť se jako jediná vrací k dříve navštívenému flamencu a nabízí několik opravdu krásných pasáží. Závěrečná “The Dream Slayer” pak destiluje to lepší z tvrdších skladeb alba, tím pádem není vůbec špatná, ovšem k dokonalosti zdaleka nesahá.
Nevím, jak si tak razantní změnu v kvalitě Johnovy tvorby vysvětlit. Zatímco o “God Told Me To” jsem v úvodu prohlásil, že nezastárla ani po dvou letech, z novinky mám dojem diametrálně odlišný. Již po prvním poslechu jsem v diskuzi s redakčním kolegou prohlásil, že je to tak trochu píčovina, a ani čas na tomto názoru nic nezměnil. Některé z lepších skladeb špatné nejsou, ale to jsou výjimky a navíc ani v jejich případě nemluvíme zrovna o bezchybné hudbě. Ty, které špatné jsou, však jsou špatné se vším všudy, tak špatné jak jen to od zkušeného muzikanta, jakým John 5 je, může být. Zklamání je na místě. Rozhořčení si nechám na příště.
Další názory:
Musím říct, že na kolegovu recenzi jsem byl hodně zvědavý. Ne snad, že bych chtěl opisovat, ale když jsem tak poslouchal novinku Johna 5, tak jsem měl úplně stejné pocity a nevěděl jsem, jestli si mám myslet, že opravdu vypustil do světa takovou sračku, nebo jsem já takový ignorant, že v tom nevidím tu skrytou genialitu. Tím spíš, když si vzpomenu, že John 5 umí a třeba “Songs for Sanity” je oproti novince majstrštyk, jenž je hodný bezmezného uctívání. Vlastně i “God Told Me To” je velmi povedená placka, kde se to skvělými momenty jenom hemží, takže nechápu, co se s tímhle borcem stalo, když nechal fabriku vylisovat takový shit. “Careful with That Axe” je až prapodivně primitivní a nudná, že se mi tomu nechtělo věřit. Pod vše, co Zajus ve své recenzi uvedl, bych se podepsal vlastní krví, protože to album je vážně špatné. “This Is My Rifle”, “Flight of the Vulcan Kelly” a “Villisca” jsou jedna vedle druhé píčoviny jak mraky. Vyloženě povedenou skladbu, s níž v celé své délce nemám problém, mám na novince jen jednu, a sice “Portait of Sidney Sloan”, jejíž melodické nápady mě fakt baví. I country “Jerry’s Breakdown” nebo španělská “El Cucuy” nejsou špatné, ale takové pecky, abych měl nutkání si je pouštět i v budoucnu, to nejsou. Bohužel, John 5 šlápl s “Careful with That Axe” totálně vedle a budiž mu za to ostudná trojka odměnou. Kaša
Je třeba vnést do hodnocení trochu kontroverze. Je to tak, že John 5 je jedním z mých nejoblíbenějších kytaristů (vedle Joea Satrianiho a absolutního boha Toma Morella) pro nápaditost jeho skladeb, proto se nemůžu s čistým svědomím zařadit vedle kolegů, kteří dali “Careful with That Axe” tak nízké hodnocení. Uznávám, že můžu být jistým způsobem ovlivněn tím, že právě Johna 5 poslouchám spolu s Animals as Leaders takřka dokola při učení, jakože se tam nezpívá, možná můžu být ovlivněn tím, že dělám v pasáži obchodního centra a celé dny poslouchám v práci ve smyčkách podbízivé shoppingové jingly… pravdou ale je, že se mi “Careful with That Axe” vážně celkem líbí. Fajn, třeba track “Flight of the Vulcan Kelly” mi díky debilní basové lince a kreténskému riffu přijde fakt jako s prominutím totální kokotina, ale to je podle mě asi tak jediný fakt závažný přešlap na albu. Jak jsem říkal, při učení točím Johna 5 celkem fest a mám jeho desky celkem najeté, takže mě jeho country / flamenco experimenty nijak neuráží, již jsem si jaksi zvykl. Co mě naopak hodně baví, je třeba “Portrait of Sidney Sloan”, kde John používá Boss SL-20, což je moje oblíbená kytarová hračka, nebo napříkld zavírák “The Dream Slayer”. Asi žádná z písní se nedá srovnat se songem “Werewolf of Westeria” z “The Devil Knows My Name”, kde Johnovi hostuje právě Satriani, a “Careful with That Axe” se nemůže rovnat s mojí nejoblíbenější nabitou “Requiem” z roku 2008, ale určitě to je deska, kterou rád zařadím do učícího playlistu, takže žádná trojka nebo čtyřka, za mě rovnou šest a půl. Prostě jako kytarista žeru Johnův styl. Tečka. Thy Mirra
Eponymní, první a doposud i jediné album projektu Scars on Broadway se tu na Sicmaggot již kdysi dávno recenzovalo, přesto jsem se k němu v rámci našich retro recenzí rozhodl ještě jednou vrátit (i když, tohle zas až tak velké retro není), a sice ze dvou důvodů. Tím prvním je ten, že ona původní recenze vyšla pravěkých dobách naší skromné stránky, kdy ještě nikdo ze současné redakce na Sicmaggot nepůsobil (to jste nevěděli, že už tu není nikdo ze zakládající sestavy?). Tím druhým (a vlastně i důležitějším) důvodem je pak to, že mám “Scars on Broadway” prostě rád a i po šesti letech od vydání mě to album neskutečným způsobem baví. Inu, pojďme na věc…
Předpokládám, že snad všichni z vás vědí, kdo Scars on Broadway jsou a odkud se tahle skupina vzala, nicméně z jistých formálních důvodů nesmí obligátní úvodní slovo o bližších okolnostech chybět. Tato kapela je silně provázána s proslulými System of a Down, jejichž kariéra začala stoupat strmě vzhůru ve druhé půli 90. let. System of a Down tenkrát přesně vystihli tu dobu, kdy tehdy nastupující generace posluchačů měla hlad po rockové hudbě, ale nechtěla poslouchat tvrdou muziku svých taťků. Tento hlad vyplodil také moderní vlny jako nu-metal nebo rap metal (které se sice samozřejmě zrodily již dříve, ale bavíme se o masovější popularitě). System of a Down však byli výjimeční v tom, že ani k jednomu z těchto tehdy moderních proudů nepatřili a naopak utvořili svůj vlastní, jehož součástí byli v podstatě jenom oni sami. Řečeno jinými slovy, byli jiní, byli sví a měli vlastní ksicht.
Postupem času System of a Down přestali být tak ostří jako ve svých začátcích, přičemž úměrně k postupnému zpřístupňování tvorby rostla i jejich popularita. Přesto jsem u nich nikdy necítil nějakou snahu o podbízení se a onen vývoj mi opravdu přišel spíš jako hudební dospívání (ačkoliv třeba rádiovou baladu “Lonely Day” si svého času odpustit mohli). I přes enormní úspěch provázaných desek “Mezmerize” a “Hypnotize” (obě 2005) se skupina na jaře 2006 uložila ke spánku na dobu neurčitou a jednotliví členové se rozutekli do dalších vlastních projektů. Baskytarista Shavo Odadjian se společně s RZA z Wu-Tang Clan pustil do hip-hopové skupiny Achozen. Zpěvák Serj Tankian se vydal na sólovou dráhu, v jejímž rámci k dnešnímu dni vyplodil tři rockové nahrávky, jednu orchestrální a jednu jazzovou. No, a nakonec kytarista Daron Malakian spustil nový projekt, jímž jsou právě Scars on Broadway, a mimo jiné se k němu připojil i poslední zbývající člen System of a Down, bubeník John Dolmayan. 29. července 2008 pak vyšel eponymní debut “Scars on Broadway”.
JIZVY NA BROADWAYI
Možná si někdo z vás bude ťukat na čelo, protože přece Serj Tankian vole, ale pro mě osobně byl vždy hlavní postavou System of a Down právě Daron Malakian. On je většinovým autorem hudby na všech deskách skupiny a postupem času rostl i jeho podíl na textové stránce, takže zatímco na debutu “System of a Down” z roku 1998 psal slova pouze Tankian, na “Mezmerize” a “Hypnotize” měl už i v nich převahu Malakian. Ostatně to, kdo byl tím hlavním v System of a Down, potvrzují i kvality “po-systémovských” projektů. “Scars on Broadway” se totiž s čímkoliv z diskografie System of a Down může bez sebemenších obav rovnat, zatímco Tankianovy sólovky jsou pro mě osobně (a jak si tak všímám, nejen pro mě) velice rozporuplnou a hlavně nudnou záležitostí. První “Elect the Dead” ještě nebylo špatné, ale na dalších “Imperfect Harmonies” a “Harakiri” (bavíme-li se jen o rockových počinech, ty další dva jsem si nechal s klidným srdcem ujít) bylo znát, že Tankian pro svůj specifický hlas potřebuje opravdu silného skladatele (jímž byl právě Malakian), jinak zabředává v nezáživnosti co do muziky a až otravné politické agitaci a angažovanosti co do textů.
Na Scars on Broadway si velice cením jedné věci. Ačkoliv za tím projektem stojí hlavní postava System of a Down, hudba na “Scars on Broadway” rozhodně není System of a Down verze 2 s jiným vokálem. Je pravda, že vzhledem ke směřování tvorby System of a Down bych si klidně dokázal představit, že by “Scars on Broadway” vyšlo i pod jejich hlavičkou, pokud by se tehdy nerozpadli (ostatně, třeba skladba “Enemies” obsahuje motivy jedné nevydané písně System of a Down, jejíž pasáže občas Malakian hrává živě mezi jednotlivými songy). Nicméně si myslím, že je to vlastně dobře, že to dopadlo tak, jak to dopadlo, protože Malakian není jen výborný skladatel (a kytarista), ale taktéž skvělý zpěvák, jenž nemá sebemenší problém celé album utáhnout (ostatně, i na posledním dvojalbu System of a Down se s Tankianem o vokály dělil takřka napůl), a vlastně si ani neumím představit, jak by “Scars on Broadway” znělo, kdyby to měl snad nazpívat čím dál tím více mečící Tankian.
Právě jsem jinými slovy řekl, že Malakianův rukopis je jasně rozpoznatelný, přesto se Scars on Broadway nerovná System of a Down – jaký je tedy ten rozdíl? Vlastně dost jednoduchý – jak již padlo, System of a Down svou tvorbu postupem času zpřístupňovali, přičemž Malakian šel v rámci Scars on Broadway v tomto ohledu ještě dál a dokonce natolik, že ze žánrových škatulek můžeme v případě “Scars on Broadway” v podstatě úplně vypustit slovíčko “metal”. Jednoduše řečeno, “Scars on Broadway” je prostě rocková, písničková deska.
Když o něčem zaslechnu, že je to obyčejná písničková rocková deska, představím si album, jež mi vydrží třeba na pár příjemných poslechů, ale pak jej založím a už se k němu nejspíš nikdy nevrátím. Jak je tedy možné, že “Scars on Broadway” i po šesti letech stále funguje stejně dobře jako v době svého původního vydání a že i mě, tedy člověka, který se jinak dobrovolně pohybuje v diametrálně odlišných žánrech, baví takovým způsobem, že si to album pouštím s větší či menší pravidelností po celých těch šest let? Odpověď je zcela triviální – jsou to ty písničky.
Žádná atmosféra, feeling, technické orgie nebo cokoliv jiného, prostě jenom neskutečné silné songy. “Scars on Broadway” je od první do poslední vteřiny doslova přecpané naprosto skvělými skladbami, z nichž ani jedna není slabá či dokonce jen slabší. Malakian byl tehdy evidentně v obrovské skladatelské pohodě, protože na album dodal 15 výtečných písní, které jsou sice ve své podstatě docela jednoduché, ale pořád chytré, což navrch zasypal výtečným zpěvem – a bylo vyhráno. Ačkoliv jsem mluvil o relativní jednoduchosti, žádná primitivnost se nekoná – ta muzika má pořád nějakou duši, je inteligentní i chytlavá zároveň, album je pestré a dramaturgicky promyšlené. Takřka všechno, na co si jen vzpomenete, vše, co od rockové desky očekáváte, vyšlo na “Scars on Broadway” na jedničku.
Původně jsem přemýšlel o tom, že bych se pustil do postupného popisu skladbu po skladbě s tím, že vypíchnu jen ty nejzajímavější, ale hodně rychle mi došlo, že z oněch 15 kusů bych jich vyjmenoval přesně 15. Možná to zní jako největší recenzentské klišé, ale všechny ty songy jsou prostě super. Jsou tu chytlavější pecky jako úvodní “Serious”, “Exploding / Reloading”, “Stoner Hate” (jak skvěle může fungovat “lalala” v refrénu a krátká pasáž s “ohohoh”!), “World Long Gone” (i s “měkčím” refrénem), “Cute Machines” (dokonce se ozve až black metalový ryk, sypačka a ohulená baskytara) nebo závěrečný geniální hit “They Say”, který nedosahuje ani tří minut, ale snad nikdy neomrzí. Stejně tak tu jsou ale pomalé věci jako “Funny” (hned na druhé pozici – není problém!), “Insane”, úžasná “3005” nebo “Whoring Streets” (a pak, že ty balady nejdou!) a dobré jsou úplně stejně. Pak tu ale máme i skladby, které stojí někde na pomezí (“Kill Each Other / Live Forever” s výbornou kytarou v refrénu), písně, kde se rychlejší i klidnější momenty prolínají (“Universe”), nádhernou a hravou “Enemy”, propracovanější a vygradovanou “Babylon” nebo bezchybnou úchylnost “Chemicals”. A i tyhle fungují pořád stejně skvěle.
“Scars on Broadway” je pro mě osobně v podstatě prototypem dokonalé rockové nahrávky. Je rozmanitá a přesto drží pohromadě, je chytlavá a stravitelná a přesto chytrá, je jednoduchá a přesto má charisma a vlastní tvář. A právě proto dokáže fungovat i po mnoha let, zatímco většině ostatních rockových desek dochází dech po týdnu (a to ještě v tom lepším případě). Daron Malakian nejpozději právě se “Scars on Broadway” potvrdil svou pozici nesmírně talentovaného skladatele, který k sobě nepotřebuje žádného Tankiana nebo jakéhokoliv jiného silného zpěváka, protože když ho nemá, tak si to prostě nazpívá sám a je to pořád výtečné.
SYSTÉMOVSKÝ EPILOG
Koncem roku 2010 System of a Down oznámili tolik kýženou obnovu činnosti a v roce následujícím se pustili do koncertování. Snad všichni jsme očekávali, že odjedou nějaké to turné a pak přijde oznámení příprav šesté desky. Od té doby však uběhl už nějaký ten pátek a ono oznámení stále ještě nepřišlo. Serj Tankian stále v rozhovorech zarytě tvrdí, že se o tomto tématu ještě v kapele vůbec nebavili (čemuž já osobně nevěřím ani omylem) a že případné nové album přijde, až nastane pravý čas. Jak ovšem tu a tam ostatní členové (ať chtěně či nechtěně) naznačí, ono to s tím “nemluvili jsme o tom” nebude až tak žhavé.
John Dolmayan občas něco utrousí, ale většinou se drží v diplomatičtějších vodách, i když již několikrát prohlásil, že by další album System of a Down udělal rád a že se současnou situací v kapele není zrovna spokojený. Jaká však ta situace ve skutečnosti je, nejspíš nejpřesněji odráží to, co udělal baskytarista Shavo Odadjian v květnu loňského roku, kdy mu evidentně došla trpělivost a do světa bez servítek vyhlásil, že tři čtvrtiny System of a Down novou desku chtějí udělat a jediný, kdo celou věc zdržuje, je právě Serj Tankian. Dokonce také prohlásil, že on sám by neváhal udělat další album bez účasti Tankiana, a zeptal se fanoušků, jestli si myslí to samé. Vcelku rychle byl status z jeho Facebooku smazán a management System of a Down hned druhý den situaci hasil prohlášeními o tom, že to vůbec není pravda a že Odadjian vše napsal vlastně omylem, nicméně kdo má v hlavně aspoň kousek mozku, jistě si dokáže domyslet, proč skupina ještě nevydala nové album.
Daron Malakian během comebackového koncertování System of a Down ohlásil i obnovu Scars on Broadway (jejichž činnost byla roku 2009 po vydání debutu ukončena) a přípravu druhé desky projektu, jež měla vyjít v roce 2013. K tomu však nedošlo, postupně ze sestavy Scars on Broadway odešel jak John Dolmayan, tak i ostatní členové a v současné době je Malakian oficiálně jediným členem. Od té doby se neobjevily žádné nové zprávy a nastalo regulérní ticho po pěšině bez jediného vysvětlení. Těžko říct, jestli Malakian zlenivěl, nebo se rozhodl materiál hodit do koše anebo snad… se rozhodl uzavřít Scars on Broadway a složený materiál si ponechat v záloze, aby až se Serj Tankian rozhoupe k tomu svému “pravému času”, byla deska hotová a mohlo se rovnou nastoupit do studia a natočit další System of a Down? Kdo ví, ale snad se to časem ukáže…
Infernal Awakening. “Enlightened by Lucifer’s Flame”. Co asi tak můžete čekat od kapely, která si dá takovýhle název a své album pojmenuje takhle? Že ještě tápete? Tak se podívejte na ten obal napravo… Hm, že by black metal? Pěkně ostrý, ortodoxní, bafomety kam se podíváš, pentagramy jakbysmet? Inu, to jsme na tom stejně, já taky očekával něco podobného… akorát pravda je trošku jiná.
Ono tedy ne, že by snad Infernal Awakening nehráli black metal – já říkal, že ta pravda je jiná jen trošku. Jde pouze o to, že tahle smečka z Arizony nakonec není zas až tak moc ortodoxní a ve skutečnosti hraje symfonický black metal. Nebo také řečeno polopatičtěji – black metal s dost velkým přispěním kláves.
Pokud byste chtěli vědět něco z historie Infernal Awakening, tak vlastně není moc o čem povídat, jelikož “Enlightened by Lucifer’s Flame” je jejich prvním pořádným počinem. Kapela samotná vznikla někdy před třemi lety a před aktuálním EPčkem (které je venku od dubna letošního roku) vydala jen dva demosnímky.
Nyní by se mohlo zdát, že tedy nadešel ten pravý čas, abychom tedy přistoupili k samotné muzice, nicméně si neodpustím ještě jednu věc, jež mě zcela upřímně pobavila. Budu citovat z Bandcampu kapely: “Infernal Awakening schvalují a podporují užívání tvrdých drog, alkoholu, modifikaci/zmrzačení těla, vraždu a všechny další formy zhýralosti, které mohou vést k uspokojení.” Nevím, jestli by se chlapci cítili uspokojení, kdyby chtěl někdo zamordovat třeba je, ale proti gustu… Infernal Awakening mají přece jenom hodně daleko k misantropům typu Horde of Hel, takže dost pochybuji, že jim někdo bude podobné vejšplechty věřit. Působí to spíš jako pozérství, čemuž odpovídá i striktní užívání tvrďáckého “ov” namísto “of”… takovéhle shity jste si, pánové, mohli odpustit…
Hudební stránka je naštěstí trochu solidnější než podobné pošukané cancy. Infernal Awakening na “Enlightened by Lucifer’s Flame” nabízejí pětici skladeb, které ovšem nepatří mezi nejkratší, díky čemuž je stopáž nahrávky na poměry minialb nadprůměrná, a kdyby to kapela označila jako první řadovou desku, asi nikdo by vzhledem k více jak půlhodinové délce moc neprotestoval. Samotný přednes Američanů je i přes nemalé využití kláves stále dostatečně black metalový a nejde o nějaký kýčovitý cirkus, což je sympatické.
Obecně vzato Infernal Awakening na “Enlightened by Lucifer’s Flame” nepředvádějí žádné zázraky a mluvit o nějakém albu roku by bylo asi tak stejně utopické jako představa, že se naše kompletní redakce zamiluje do hlubokomyslné tvorby Rytmuse. Na druhou stranu ovšem Američanům rozhodně nejde upřít nadprůměrná úroveň a také fakt, že je jejich EP ve skutečnosti lepší, než by se mohlo zdát. Výsledný dojem z nahrávky zlepšuje především několik opravdu hodně kvalitních momentů, mezi něž lze zařadit třeba finále druhé “The King ov Hell Has Arrived”, prostřední pasáž “The Baphomet ov Mendes” (i když v ní jsou i chvilky, jež mi úplně po chuti nejsou… třeba bez klišovitého skandování “Hail Baphomet!” v textu bych se bez problémů obešel) nebo některé parádní motivy v závěrečné “Transcending to Shadows”.
Od počinů jako “Enlightened by Lucifer’s Flame” asi člověk nečeká žádné velké věci, takže může být jen příjemně překvapen – a to se v případě Infernal Awakening stalo. Určitě bych víc ocenil, kdyby se kapela zbavila přebytečného klišé a také zbytečného drsňáctví, které jim beztak nikdo, kdo se v metalu pohybuje víc jak týden, věřit nebude. Budeme-li se ovšem bavit čistě o hudební stránce, pak to vůbec není marné a příznivcům symfonického black metalu se to dá bez problémů doporučit.
Země: USA Žánr: doom / drone / stoner metal Datum vydání: 1.9.2014 Label: Southern Lord Recordings
Tracklist:
01. Torn by the Fox of the Crescent Moon
02. There Is a Serpent Coming
03. From the Zodiacal Light
04. Even Hell Has Its Heroes
05. Rooks Across the Gate
Tvorbu americké kapely Earth, jež ve svých dronových začátcích ovlivnila mnoho budoucích žánrových ikon jako Sunn O))), jsem vždy považoval za takovou hru, na niž posluchač buď přistoupí a bude se královsky bavit, nebo nepřistoupí a pak bude jejich produkci považovat za zaranžované melancholické nic. Pokud se má do hudby skutečně dostat, musí hltat atmosféru a užívat si každičký náladotvorný postup, vdechovat každý decibel a musí se ponořit do dlouhých, často repetetivních či variujících melancholických pasáží. Zatímco u prvních drone/doomových počinů toto platilo nejméně trojnásob (což se dá říci asi o žánru samotném), nové desky balancující mezi post-rockem, doom metalem a country nabízí o poznání lépe lépe poslouchatelnou, přesto však pro netrpělivého posluchače spíše zdlouhavou hudbu, kde prim hraje atmosféra. Za prvního a nejreprezentativnějšího zástupce nového stylu platí asi zejména “Hex; Or Printing in the Infernal Method”, jež mi náladou evokovalo (a vzhledem k jedné dobové recenzi jednoho konkurenčního webu nejen mně) soundtrack jednoho z mých nejoblíbenějších filmů, “Mrtvého muže”, specifického poetického westernu od Jima Jarmusche. Zadumané kytarové linky, rozvleklé tempo, představa putování melancholicky vyprahlým jihem Severní Ameriky. To zní skvěle, ne?
A tento model, jež je zde obohacen o hutnější a (jak i obal napovídá) pestřejší zvuk, byl na nové desce nazvané “Primitive and Deadly” doveden takřka k dokonalosti. Tentokrát na mě Earth působí přístupněji, vstřícněji a přehledněji, ovšem stále držící se svého osobitého zvuku a způsobu tvorby a práce s motivy. Tady kytarový zákrut, jinde melancholické vokály, konstantně pohlcující atmosféra a to vše zabaleno do fascinujícího zvuku, z něhož zádumčivá nálada čiší. Každá skladba obstojí samostatně, jako celek pak deska fantasticky drží pohromadě, a i když jde namítat, že jsou si skladby navzájem místy trochu podobné, člověka atmosféra přiměje stále poslouchat dál. Instrumentace je podřízena nápadům a náladě, každý přispívá svou trochou do mlýna ve prospěch zdařilého hypnotického celku. A má to sílu, zatracenou sílu.
První skladba “Torn by the Fox of the Crescent Moon” ihned odhalí směr, jakým se bude deska ubírat. Úvod na základě gradace jednoho motivu zdůrazní zakvílení kytar a přichází pozvolný přechod k hlavním postupům, u nichž se melancholická atmosféra dá krájet. Je zde evidentní zpřehlednění songwritingu, což pomáhá člověku lépe se orientovat se v atmosférickém oceánu a patřičně si vychutnat každou nuanci v rámci vzletně hrubých kompozic. Skladba je celá instrumentální a hned jedna z mých nejoblíbenějších. Následující “There Is a Serpent Coming” pak předvede doomovější tvář obohacenou o zpěv hostujícího Marka Lanegana. “From the Zodiacal Light” je jedenáctiminutovým opusem, jenž jako by kombinoval to nejlepší s obou předchozích, tentokrát se zde objeví postapokalyptické bluesové vokály hostující zpěvačky Rabi Shabeen Qazi (z psychedelicky rockové kapely Rose Windows), jež celou skladbu neuvěřitelně posunují vzhůru. Fanoušci hypnotických sól si přijdou na své v “Even Hell Has Its Heroes” a mně pomalu docházejí nápady na adjektiva, jimiž bych mohl popsat nádhernou pohlcující atmosféru, jež je na celém albu přítomna. Zkrátka, to se musí slyšet. U poslechu závěrečné “Rooks Across the Gate” pak jen slintám blahem…
“Primitive and Deadly” je svěží deska, jež i přes klasický zvuk založený na “Hexovském” modelu posouvá tvorbu Earth zase o kousek dál směrem k přehlednějším, ovšem o to více pohlcujícím, kompozicím. Díky tomu má potenciál zaujmout i posluchače, kterým dřívější tvorba (a teď nemyslím jen ony hlubinné drone/doomové počiny) přišla moc suchá a neuchopitelná. Jste-li přívrženci melancholie v hudbě, neváhejte ani vteřinu, neboť tahle deska má zkrátka sílu…
Země: USA Žánr: alternative metal Datum vydání: 5.8.2014 Label: Republic Records
Tracklist:
01. 1000hp
02. FML
03. Something Different
04. What’s Next?
05. Generation Day
06. Locked and Loaded
07. Livin’ in the Gray
08. I Don’t Belong
09. Nothing Comes Easy
10. Turning to Stone
11. Life Is Good [bonus]
Na novou regulérní desku Godsmack jsem si musel počkat čtyři roky a nutno podotknout, že vážně šlo o čekání. Tím chci říct, že mi nová placka těchto amerických (Godsmack jsou ze státu Massachusetts, což je původem indiánsky, a fakt se mi to nechce i přes moje češtinářské studijní zaměření adaptovat do češtiny a skloňovat) metalo-rockerů nebyla úplně ukradená, protože jejich tvorbu sleduji pečlivě od doby, co jsem od basáka z bývalé kapely na počátku našeho působení dostal za úkol se na zkoušku naučit coverovou verzi songu “Straight Out of Line”, což už bude pět nebo šest let. Právě tímhle songem mi Godsmack naprosto učarovali a v zcela heterosexuálním duchu jsem se zamiloval do vokálu Sullyho Erny. Deska “Faceless” mě tenkrát hodně bavila, jejího následovníka “IV” jsem si zase tolik neoblíbil, a když v roce 2010 vyšlo “The Oracle”, bylo u mě tak nějak půl na půl, respektive všechny slabší songy na desce vyvážila úvodní morda “Cryin’ Like a Bitch” věnovaná pánům z Mötley Crüe.
Každopádně jsem od nové desky Godsmack čekal skutečně ledacos. Už když jsem poprvé popatřil na obal desky “1000hp”, obrnil jsem se, díky stupidnímu názvu a ještě stupidnějšímu CD coveru, značnou nedůverou. No ne, vážně, tisíc koní a hořící hot-rod na obalu? Co to jako je? Jo, beru, že má Sully nebo třeba celá kapela ráda rychlý káry, ale zasvětit tomu desku, která se připravovala čtyři roky, to mi přijde skoro stejné buranství, jako když 70 000 lidí na Vypichu sborově zpívá “Denně vožralej, denně vožralej, mam velikej pupek, smrdim a sem špinavej”. Ne, dobře, je to o poznání menší buranství, ale překvapuje mě, že Godsmack, kteří předskakovali Metallice, chtějí po šesti deskách v roce 2014 stále cílit svojí tvorbu na americké rednecky. No, takový dojem na mě “1000hp” zanechalo ještě před vydáním, ale jak se říká nesuď knihu a album podle obalu, takže jak to vlastně dopadlo po samotném poslechu?
Desku začíná stejnojmenný otvírák “1000hp”, který…. počkat, říkal tu někdo Metallica? Není žádným velkým tajemstvím, že se Godsmack k legendě z Bay Area hrdě hlásí, koneckonců na kompilaci “Live & Inspired” zařadili cover verzi “Nothing Else Matters”, ale zrovna u alba “1000hp” mi to už přijde jako víc než jenom inspirace. Čert vem obal a název, tady už jde do tuhého. Track “1000hp” mi totiž svojí kompozicí ze všeho nejvíc připomíná Metallicu a jejich vypalovačku “Fuel”. Tady to teda funguje taky, i když jsou to v podstatě trochu redneck zpívánky, refrén je dost chytlavá záležitost. Následuje song “FML”, kde tato abreviace značí frázi “Fuck my life”, což je slogan, nad kterým si nejeden opálený jižanský redneck s mulletem souhlasně povzdechne nad marností vlastního žití. “FML” je zase tak trochu variace na “Cryin’ Like a Bitch” a “Changes” ze starší tvorby kapely. Je pro mě trochu smutným zjištěním, že vokální melodické postupy, které mi u Sullyho tak učarovaly na “Faceless”, se vlastně opakují pořád dokola, což jim na “1000hp” už docela ubírá na jedinečnosti a lesku. První věc, která mě na desce fakt zaujala, jakože v pozitivním slova smyslu, je třetí “Something Different”, paradoxně proto, že to je něco jiného, než Godsmack předvádí na zbytku desky. Flanger na kytarách, vysoké akordy a melodický zlom v refrénu – jo, to mě baví. No, a pak zazní housle a je to hodně super, prostě “something different”, akorát mě udivuje, že tahle celkem výpravná a skoro pětiminutová píseň je již třetí v pořadí, ale což.
Pak tu máme “What’s Next?”, která taky jaksi svým názvem evokuje moje pocity při poslechu. Hm, prostě obyčejná vata, nic, co by jakkoli vybočovalo z naprostého průměru žánru…. no, co je tu dál? “Generation Day”, další šestiminutový epos, který nezní špatně, ale taky bych si ho asi představoval spíš ke konci desky. Šestka “Lock and Loaded” je tím lepším, co Godsmack dokážou z nástrojů vyloudit, ale možná to píšu jen proto, že mi hodně připomíná mojí oblíbenou “Re-Align” zase z alba “Faceless”. Další na řadě je “Living in the Gray” a byť je mi to už celkem trapné, je to další track, znějící jako fúze něčeho, co už Erna a spol. dávno nahráli, tentokrát “I Fucking Hate You” a “Love-Hate-Sex-Pain”. Následuje “I Don’t Belong” a znovu se naplňuje ustálené slovní spojení nomen omen, tato píseň skutečně nepatří na desku, neměla by patřit do tvorby Godsmack a pravděpodobně by neměla patřit ani do tohoto časoprostorového kontinua. Jo, až taková je to nuda.
Číslo devět, “Nothing Comes Easy”, by třeba nebyla úplně průserovou záležitostí, ale po poslechu osmi přechozích stop už se dostavuje taková otupělost, že se mi nechce ocenit ani celkem solidní kytarové riffy, jež by spolu s parádním mixem a zvukem mohly vyniknout, ovšem “1000hp” už nezachrání asi ani tento počin. No, a pak přijde “Turning to Stone”… jako spousta kapel má za vzor Metallicu, vždyť jsou to jedni z fotrů moderního metalu, ale s tímhle mě Godsmack s odpuštěním fakt vytočili, protože “Turning to Stone” je totálně sprostá a bezohledná vykrádačka pecky “Bleeding Me” z alba “Load”. Fakt že jo, k “Bleeding Me” mám celkem sentimentální vztah, nehledě na to, že “Turning to Stone” je v porovnání s originálem něco, jako když srovnám špatně střiženou mikinu s kapucí od pana Tranga z tržnice a novou módní kolekci od Karla Lagerfelda, proto ta zášť. Pánům totiž nestačilo, že na albu “IV” mají vlastní písničku s názvem “Bleeding Me”, proto se uchýlili zřejmě k tomuto ještě troufalejšímu kroku. Drzost.
No, a blížíme se ke konci desky, která nám bonusovým songem ještě na poslední chvíli chce důrazně důrazně připomenout, kde vlastně začala, a sice v hospodě někde v Texasu, kde redneckové jezdí na rodeo býkovi. Závěrečná odrhovačka “Life Is Good” pojednává o alkoholu, sexu a nevázaném rockovém životě. Je celkem úsměvné, že u druhého songu byl život v podstatě totální průser, tak najednou je vlastně život hrozně super, což se zřejmě mění s počtem vypitých piv. Ale je fakt, že kdybych se oprostil od tohoto sociálního škatulkování, tak by se mi “Life Is Good” s valivým, skoro až bluesovým psaneckým ústředním riffem fakt líbila. Ne tak teď ale vážně, nemám nic proti redneck metalu, to bych mohl šmahem odpálit i Hellyeah, Down nebo Panteru, což by si určitě nezasloužili, stejně jako si to nezaslouží Godsmack, ovšem máme rok 2014 a těžko se nějaká kapela může spoléhat na to, že se bude držet stále jednoho stylu a vařit z toho několik desítek let jako AC/DC nebo Slayer… koneckonců i Metallica se po “Load” a “Reload” vrhla někam jinam a pořád se vyvíjí.
Co ale fakt bije do očí, je způsob, jakým Godsmack vykrádají mimo Metallicy hlavně sami sebe. Podle mě jednoznačná cesta do pekla, kdy se “1000hp” pohybuje někde na úrovni alba “Conquer” v tvorbě Maxe Cavalery. Godsmack už mají zřejmě nejlepší éru za sebou, a pokud napříště nepřekvapí a budou následovat model Soulfly a Cavalera Conspiracy, bude to už jenom horší a horší. Na závěr je třeba říct, že i když recenze vyznívá asi hodně negativně, ve skutečnosti je největším průšvihem desky “1000hp” právě její průměrnost. Všechno vlastně šlape jak má, akorát ten pocit, že už jsem to někde slyšel a že je tam těch písniček nějak moc a jsou nějaké dlouhé, to prostě album strašně degraduje, ať jsou riffy jakkoli super a zvuk jakkoli křišťálový. A to mě prostě nebaví.
Další názory:
Nemůžu sice tvrdit, že bych znal nazpaměť vše, co kdy Godsmack vydali, ale podle toho, co se v mém přehrávači objevilo, mi přijde, že Američané natočili prostě své další album. V předstihu vypuštěná titulní singlovka “1000hp” mi nepřišla jako žádný zázrak, ale nakonec se ukázalo, že patří k tomu výraznějšímu, co parta okolo zpěváka Sully Erny tentokrát dala dohromady. Kromě ní mě ještě zaujala osmá “I Don’t Belong”, ale třeba taková “FML” nebo rockovější “Something Different” se jsou taky docela v pohodě. Nicméně nějaký opravdu kulervoucí hit typu “I Stand Alone” na “Faceless” bohužel chybí. Většina toho zbytku je trochu na jedno brdo, byť se to stále dá poslouchat bez větších problémů. Naopak směrem dolů vystupují především “Generation Day” se slaboučkým refrénem a závěrečná nuda “Turning to Stone“. Celkově na mě “1000hp” působí jako taková pohodová a nenáročná placka, jíž v klidu věnujete pár poslechů, které vás nijak neurazí a možná i vcelku pobaví (a to je na takhle úspěšnou a slavnou rockovou kapelu dost úspěch, rozhodně jsou na tom Godsmack o několik levelů lépe než experti jako Nickelback a jim podobní), ale poté ji odložíte a už nikdy se k ní nevrátíte… H.
V porovnání s kvalitou vyčpělých “IV” a “The Oracle” to možná není žádné terno, ale “1000hp” můžu v osobním žebříčku pasovat na nejlepší a nejsvěžejší album Godsmack od dob “Faceless”. Ono se od minula v zásadě vůbec nic nezměnilo, ale tentokrát mi kombinace ostřejších hard rockových vypalovaček jako “1000hp” a “Locked and Loaded” s přístupnějšími a rádiovějšími hitovkami typu “Something Different” nebo “Livin’ in the Gray” funguje o poznání lépe a nemám problém “1000hp” doposlouchat na jeden zátah. Hodně se mi líbí “Generation Day”, v níž Sully Erna oprášil náladu starších Alice in Chains, k nimž měla tahle čtveřice už v minulosti dosti blízko (vzpomeňme akustické EP “The Other Side”). Přestože není tvorba Godsmack nějaké velké umění, tak i tyto americké “trendy” metaly mají své posluchače, a pokud se podaří přijít s povedeným materiálem, tak nemám nic proti. A to je rovněž případ novinky Godsmack, která je sice jen dalším albem v diskografii, ale tentokrát baví. A abych pravdu řekl, tak po předchozích sračkách už jsem ani nevěřil, že bych se ještě někdy dostal do stádia, že si sám a opakovaně budu nové album Ernyho party pouštět. No, a vida, je to tady. Kaša
Upřímně, po čtyřech letech žádné terno. “The Oracle” možná nebylo úplně přelomové album, ale rozhodně jde o desku, které jsem se toho roku naposlouchal bezkonkurenčně nejvíce. Mám k ní tedy tak trochu srdcový vztah a v koutku duše jsem doufal, že s “1000hp” (mimochodem, neobvykle debilní název) se Godsmack podaří nastavenou laťku alespoň dosáhnout, když už ne přeskočit. Inu, nestalo se a “1000hp” je mimořádně tuctovou nahrávkou, u které mám i po vícero posleších trochu problém. Hlavně v tom, že si prostě z fleku nevybavím žádnou vyloženě hitovou písničku. Což je u kapely ražení Godsmack poměrně podstatný zádrhel. Dále mi tak trochu vadí i všeobecná většinová podobnost obsažených songů. Na “1000hp” sice nechybí silné melodie a tradičně precizní kytarová práce a výborný výkon frontmana, ale stále tomu k dokonalosti dost chybí. Třeba variabilnější materiál. Škoda, tak zase za čtyři roky. Není úplně špatné: “FML”, “Generation Day” a “I Don’t Belong”. nK_!
Upřímně jsem to opravdu nečekal, ale za (dejme tomu) poslední dva, tři měsíce mě jen málokteré album dostalo takovým způsobem jako novinka od Lany Del Rey. Nemůžu si pomoct, ale “Ultraviolence” mě opravdu ohromně baví, poslouchám tu desku každodenně a pořád nemám dost. Ono to vlastně není vůbec nic zvláštního, ve své podstatě je to album poměrně prosté, minimalistické a intimní, přičemž hlavní roli zde samozřejmě hraje hlas hlavní protagonistky, což ovšem – naštěstí! – neznamená, že by snad instrumentální stránka byla nudná nebo dokonce odfláknutá.
Takhle řečeno to nejspíš nezní jako něco, co by si člověk měl okamžitě chtít pustit, ale je tu ještě jeden faktor, díky němuž je “Ultraviolence” tak dobré – a je jím něco, co se u popových interpretů takřka nevidí, a sice naprosto skvělá a pohlcující atmosféra. Uznávám, že některé skladby jsem si oblíbil opravdu hodně, jmenovitě hlavně “Cruel World”, “Ultraviolence”, “Brooklyn Baby”, “West Coast”, “Sad Girl”, “Money Power Glory” nebo “Fucked My Way Up to the Top” (uff, když to takhle vypíšu, tak jsem si toho oblíbil docela dost), ale důležité je, že právě díky oné celkové uhrančivé náladě deska funguje perfektně i jako celek. Je pravda, že v limitované edici je ke konci “Ultraviolence” už lehce natahované, ale poslouchám-li základní verzi, tak pak s výjimkou trochu slabší “The Other Woman” (byť žádný průser to určitě není) nemám co vytýkat.
Samozřejmě ještě musím zmínit, že i když jsem Lanu Del Rey nazval popovou interpretkou, kterou ve své podstatě je, je velice příjemné, že k opravdovému rádiovému popu má vlastně “Ultraviolence” dost daleko – stylově, stavbou desky (protože je to opravdu deska, nikoliv jen kolekce pár singlů a vaty) a hlavně onou atmosférou. Naopak jsem si při poslechu tu a tam vzpomněl třeba na kolegyni Lykke Li (jejíž letošní novinku Lana Del Rey s přehledem poráží, což jsem popravdě nečekal), ale dokonce i na věci jako Chelsea Wolfe v méně avantgardním pojetí (hlavní díky oné náladě) nebo Nicka Cavea a jeho The Bad Seeds. A to už je setsakra lákává pozvánka k poslechu.
Druhý pohled (Ježura):
Když před dvěma lety Lana Del Rey vydala své průlomové album “Born to Die”, byla to trefa do černého, protože něco podobného v první popové lize prakticky chybělo, a miliony lidí včetně mě na to zabraly. A protože jsem si z “Born to Die” spíše vybíral konkrétní písničky, než abych poslouchal album vcelku, jeho nástupci “Ultraviolence” jsem se rozhodl věnovat podrobnější péči.
Formálně je vše při starém. Melancholická a pomalá retro hudba korunovaná ve své zasněné nezúčastněnosti zcela podmanivým hlasem hlavní protagonistky je zpět a brnká na ty samé struny jako minulá deska. Dokonce mi přijde, že “Ultraviolence” jde v tomto ještě dál a alespoň v základní verzi, kterou jsem poslouchal, nenabízí snad žádné moderněji (v rámci celkové estetiky samozřejmě) střižené kusy, jako to dělal předchůdce. Výsledkem je kompaktní a vyrovnané album, které ale vůbec nenudí, protože se 51 minut základní verze podařilo naplnit dostatečně kvalitním materiálem na to, aby tuhle délku utáhl – a to prosím i po insturmentální stránce, která je většinou pohodová, občas rovnou dost povedená a fantastickému zpěvu sekunduje zcela důstojně.
Některé skladby jsou vyloženě skvělé (“Ultraviolence”, “West Coast”, “Pretty When You Cry”), jiné se mi libí o něco méně, ale deska se i tak celou dobu bezpečně drží ve vodách nadprůměru, a i když neskáču nadšením od začátku do konce, důvod ke stížnostem mi “Ultraviolence” nedává žádný. Naopak je to pokaždé velice příjemný poslech, který mě upřímně baví a užívám si ho.
Je mi tedy srdečně jedno, jestli Lana Del Rey vděčí za svůj úspěch penězům svých rodičů nebo jestli se snad na vrchol prosouložila, jak tvrdí někteří zlí jazykové. Skutečnost je taková, že je schopná psát a nahrávat skvělou muziku, a dokud jí tohle nadání vydrží a bude vydávat alespoň tak dobré desky, jako je “Ultraviolence”, tak si své hvězdné postavení naprosto zaslouží.
Třetí pohled (Kaša):
Stejně jako s Adele, i v případě Lany Del Rey jsem poměrně dlouho odolával a její tvorbu jsem cíleně ignoroval, přestože ani mě neminul úspěch “Summertime Sadness” z dva roky starého úspěšného kotoučku “Born to Die”. Už ani nevím co, ale něco se ve mně jednou zlomilo, dal jsem tomu albu šanci a zjistil jsem, že to není tak špatné, jak jsem se celou dobu domníval. A proto jsem k “Ultraviolence” přistupoval pln očekávání, zda se Elizabeth Grant, jak zní civilní jméno této popové hvězdy, podaří navázat na úspěšného předchůdce a zároveň odstranit neduh v podobě lehké nevyrovnanosti materiálu, kdy vedle sebe ležely naprosté pecky a hned o kousek dál naprosto tuctové záležitosti.
Toto je s příchodem “Ultraviolence” minulostí, ačkoli se tak děje na úkor absence nějakého prvoplánového hitu, které se na “Born to Die” daly najít. Neříkám, že je to album posluchačsky nepřístupné, ale vyložené pecky, které by už předem aspirovaly na rádiové mega-hity, zde chybí. Dalo by se namítat, že “Shades of Cool” nebo třeba skladba titulní tento potenciál mají, ale není tak výrazný, aby dokázaly zastínit ostatní písně, jež by tak zůstaly v druhé řadě. A to se mi na “Ultraviolence” strašně líbí. Vyrovnanost a jednolitá atmosféra. A to jde ruku v ruce s podmanivě éterickým hlasem Lany Del Rey, která vyspěla nejen po skladatelské stránce, ale rovněž jako zpěvačka. Nejlepší písně? Asi “Ultraviolence”, “Pretty When You Cry” a bonusová “Black Beauty”.
Upřímně se sám sobě divím, že se mi “Ultraviolence” líbí tak moc, protože jak obvykle nadávám, že na desce chybí nějaký moment překvapení nebo záležitost, která by oživila atmosféru, tak u Lany Del Rey tuto potřebu vůbec nemám. Já vím, že celé album je vlastně opakování stále jedné a též skladby, ale pokud člověk přistoupí na tu hru, že vypne a nechá se unášet tím neuvěřitelně sexy hlasem, tak nemá na poli popové hudby Lana Del Rey konkurenci. Překvapivě silná kolekce příjemných písniček. To mi v tomto případě ke spokojenosti stačí.
Když jsem byl ještě náctiletý idiot (což o to, idiot jsem možná stále, to neumím úplně posoudit, ale alespoň už nejsem náctiletý), považoval jsem americkou metalovou scénu za něco horšího oproti té evropské. Samozřejmě, výjimky byly, o tom žádná, ale obecně jsem si myslel tuhle kravinu. Sice nemohu tvrdit, že by se stav věcí v posledních letech přímo obrátil, ale minimálně se změnil v tom, že jsem si k zámořské tvrdé muzice našel cestu a vytvořil jsem si k ní jistý vztah. A také bych si dovolil tvrdit, že jsou žánry, v nichž Američané nám Evropanům dávají těžce na budku, čímž však v žádném případě nemyslím před pár lety populární metalcore a aktuálně populární djent, protože obě tyhle záležitosti mi přijdou (opět – až na absolutní výjimky) jako trendové blbosti a je úplně jedno, jestli je ta kapela z USA, z Čech nebo ze Somálska.
Američané však podle mě vedou na poli sludge, drone/doomu a podobných těžkých (a zatěžkaných) záležitostí. A právě do zmiňované druhé škatulky spadá rovněž duo Wolvserpent ze státu Idaho, které v loňském roce vydalo excelentní desku “Perigaea Antahkarana” s neskutečně hutnou a hypnotickou atmosférou. A když se člověk dozví, že takové zlo hraje na Sedmičce a za dvě stovky peněz, je o náplni jednoho čtvrtečního večera hned rozhodnuto…
Wolvserpent přijeli sami bez doprovodu, takže jim společnost na koncertě dělal domácí support v podobě stonerové party Argonaut. Když jsem dorazil do klubu, na pódiu stála (resp. z jedné poloviny seděla) americká dvojice a ladila zvuk… jakmile doladila, došlo k menšímu úklidu a své nádobíčko vybalili (žádné dvojsmysly) právě Argonaut. Chvíli nato hradecká čtveřice spustila svůj upřímný rokenrol. Na rovinu říkám, že Argonaut nejsou zrovna záležitost, jakou bych si s nadšením denně pouštěl do sluchátek (aby mě někdo špatně nepochopil, že mám něco proti té kapele, mám na mysli obecně tenhle druh hudby), ale živě mě to nejenže nenudí, naopak mě to i baví – a bavili mě i Argonaut. On to teda nebyl úplně geniální koncert, přišlo mi, že sem tam něco ujelo (ale možná se mi to zdálo a byl to umělecký záměr, úplně dopodrobna tuhle formaci naposlouchanou nemám), vokálům moc nebylo rozumět, ale ono to tak nějak vůbec nevadilo, jelikož ze skupiny vyzařovala pohoda, nestrojenost a právě zmiňovaná upřímnost, což se nakonec ukázalo být důležitějším faktorem, než aby každý akord seděl na sto procent. Skupina moc nekecala, jen sem tam vtípek (“Hele, Jirko, zkus si naladit… já jsem si naladil a je to fakt super pocit… něco jak když se vychčiješ.”), takže to odsýpalo rychle. K tomu, že se člověk neměl šanci začít nudit, dozajista přispělo i to, že Argonaut hráli velice krátce, možná až moc, protože nějakou jednu nebo dvě písničky navrch bych osobně klidně snesl.
Největší nevýhodou Argonaut ovšem bylo to, že se jejich muzika k hlavnímu programu moc nehodila. Ono je ale pravda, že mě nenapadá zrovna moc českých kapel, které by se náladou své hudby blížily k Wolvserpent, takže je to nakonec jedno. Hlavní byl fakt, že vzápětí už se na pódium vypravila zámořská dvojice a opravdu jen ve dvojici, jelikož Wolvserpent žádné další koncertní muzikanty nemají a vystačí si ve dvou. I díky tomu by si někdo mohl vzpomenout třeba na Jucifer, kteří to mají rozdělené obdobně, ale rozdíly mezi oběma formacemi jsou velké a rozhodně nekončí jen tím, že jsou nástroje mužské a ženské části sestavy prohozené.
Zvuk Wolvserpent není zrovna jednoduchý, naopak je dost hluboký a členitý, a to takovým způsobem, že ve dvou lidech to živě dost dobře nejde zahrát všechno. Není tedy divu, že si kapela vypomáhala i samply, které společně s kytarou a vokálem ovládal Blake Green. Kromě toho měl k dispozici i široký výběr pedálů, s nimiž sound své kytary různě lámal a modifikoval. Zároveň však různé zvuky “chytal” a nechával je pomocí samplu dál rezonovat, zatímco na “zachycený” riff začal stavět další a takto hudbu postupně vrstvil. A vlastně se to netýkalo jen jeho vlastního nástroje, ale i houslí kolegyně Brittany McConnell.
Brittany se však obecně věnovala spíše bicím a housle brala do ruky jen málo, nicméně tak to bylo v pořádku, jelikož i na desce mají housle spíše menší prostor a uplatňují se především v nekytarových předehrách dlouhých opusů. Pozitivní ovšem, že ani tato “intra” (která jsou mnohdy tak dlouhá, že je trochu na hlavu to nazývat intrem – proto uvozovky) nebyla živě nijak šizena a Wolvserpent je hráli. I přesto však (zcela logicky) měla navrch mohutná zvuková stěna kytary a bicích, do níž tu a tam svým zvířecím vokálem vstupoval Blake. Snažení Wolvserpent hodně pomáhal i skvělý zvuk, jenž byl hodně nahlas, jak se na drone/doom sluší a patří, ale ne tak moc, aby z toho posluchače fyzicky bolely uši. A především – sound byl i přes hlasitost nádherně čitelný a takřka bezchybný. V této konstelaci pak již pro Wolvserpent nebyl problém předvést onu hutnou atmosféru svých desek i v živém provedení. Nebyly k tomu potřeba žádné rekvizity, svícny, kápě… bylo jen nějaké menší kadidlo, nic víc a stejně byli Američané víc okultní než většina black metalu. Jednoduše řečeno, bylo to silné, a to setsakra hodně.
Jediným mínusem vystoupení Wolvserpent se tak stala jeho délka, protože zazněly pouhopouhé tři skladby (jestli jsem správně počítal), mezi nimiž určitě nechyběly “Within the Light of Fire” a “In Mirrors of Water” z “Perigaea Antahkarana”… tou třetí si nejsem jistý, protože už jsem trochu v transu z hutné atmosféry takové detaily nevnímal. Ono je pravda, že při délce kompozic Wolvserpent ony tři písně i tak vydaly asi na hodinu času, ale i tak… jestli jsem u Argonaut řekl, že bych nějaký song navíc klidně snesl, u Wolvserpent bych jej snesl zcela určitě. Nicméně nedalo se svítit, po posledním tónu Blake Green pronesl prostě “Thank you” (což byla jen tak mimochodem první slova kapely směrem k publiku), Brittany McConnell se na lidi usmála (což jen tak mimochodem dělala při potlesku po každé skladbě) a Wolvserpent byli pryč.
Na druhou stranu, i ta hodina byla natolik intenzivní, že opravdový důvod ke stížnostem není žádný. Výsledkem byl totiž i tak nejlepší koncert, co jsem letos viděl, čehož tedy nebyl úplný problém dosáhnout, jelikož letos ty akce prozatím pěkně flákám, ale na tom, že vystoupení Wolvserpent bylo úžasné, to nemění zhola nic.
