Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Recenze

Ambient Death – Dismembering the Image of God

Napsat komentář
Ambient Death - Dismembering the Image of God
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 7.4.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Apotheosis of the Hangman
02. The Grace in Dying
03. City of the Silent
04. Over Your Grave I Stood Through the Night
05. Dismembering the Image of God
06. Solace
07. All Too Human

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Internet ohromným způsobem rozšířil možnosti hudebních fanoušků v hledání nové muziky. Není to nic šokujícího, ale stojí rozhodně za připomenutí, že tomu není tak dlouho, kdy měl posluchač jen málo možností, jak nalézt novou a zajímavou hudbu. V době předinternetové v zásadě existovaly tři možnosti, jak poznávat nové kapely: z televize či rádia, formou doporučení od přátel a náhodným nákupem. V prvním případě jste dostávali značně předžvýkaný výběr, a spokojený tak byl jen ten, kdo měl štěstí a našel zdroj, který jeho vkusu vyhovoval, nebo ten, kdo žádný vkus neměl. I doporučení od přátel mělo své limity dané společenským prostředím, přátele si ostatně tvoříme na základě podobností a dva lidé se stejným vkusem se navzájem posunou jen málo. Proto zbývá třetí příležitost, náhodné nákupy, jenže ve chvíli, kdy za album vyplácnete skutečné peníze, si sakra rozmyslíte, jestli si tu neznámou kapelu koupit či ne. Internet v tomto značně otevřel možnosti. Takřka vše lze poslouchat, alespoň z části, legálně a zdarma. A tak je možné hledat klenoty, které nikdo nezná, z pohodlí domova a se zavřenou peněženkou. Zde však strčí do hry své dlouhé pařáty statistika a prozradí vám, že většina toho co uslyšíte, musí být logicky… inu, průměrná. A tak posloucháte, dokud nenajdete, co jste hledali, klenot mezi odpadem, kvalitu mezi brakem. A to je, dámy a pánové, přesně případ dnes recenzované kapely Ambient Death.

“I am, I’m here, I did not die
I hear you weeping, I see you cry
Wipe off your tears for I’m not dead
So many things remained unsaid”
(City of the Silent)

Protože, jak už předchozí odstavec napovídal, Ambient Death nejsou nijak známou veličinou, zaslouží si alespoň krátké představení. Čtveřice muzikantů pocházejících z hlavního města amerického státu New York za sebou má, společně i každý zvlášť, dlouhou řádku působišť. Vyjma thrashové sebranky Catastrophate se však žádná z těchto kapel nedostala dál než k několika demosnímkům a i v diskografii Ambient Death je “Dismembering the Image of God” teprve prvním velkým albem. Ambienth Death jako takoví však fungují už od roku 2007, kdy se posluchačům představili na prvním ze dvou EP. Ve zkratce tak stačí říci, že ačkoli dnes recenzuji debutové album, rozhodně ho nemají na svědomí nějací nováčci.

Když jsme si řekli, kdo Ambienth Death jsou, zbývá nám zodpovědět poslední a nejdůležitější dvojici otázek: co kapela hraje a jak dobře jí to jde. Odpověď na první z nich se může zdát jasná, jenže při poslechu brzy zjistíte, že tak snadné to zase není. Ambienth Death mají své kořeny v death a thrash metalu, kde z prvního si berou zejména robustnost a z druhého energii. V praxi se však v těchto škatulkách pohybuje jen skladba první (a zároveň klipová) – “Apotheosis of the Hangman”. Ta začne bez nějakých vytáček rovnou rychlým tempem a dále zrychluje. Ambienth Death svou hudbu prokládají mnohými kytarovými sóly a nejinak je tomu i v úvodní písni. “Apotheosis of the Hangman” střídá sloky s krátkými kytarovými sóly, těch je tak ve skladbě hned několik. Některá jsou jen fajn, jiná jsou vyloženě výborná, každopádně ale song skvěle prosvětlují a činí její poslech zajímavější. Možná si už zde všimnete baskytary, jejíž první výrazný moment přichází chvíli za půlí. Několik minut takřka není slyšet, dokud z ničeho nic nevystoupí do popředí a nestrhne na sebe na několik sekund veškerou pozornost. “Apotheosis of the Hangman” je však jen ochutnávka toho, co kapela umí, to nejlepší teprve přijde.

“Irises colored blue, it’s my gift to you”
(Dismembering the Image of God)

Nejpřístupnější skladbou alba je (moje oblíbená) “City of the Silent”. Na rozdíl od předchozí písně se v ní poprvé objeví klávesy jako nástroj k dokreslení atmosféry, kapela se je navíc nesnaží nijak maskovat. Ústřední motiv skladby je takřka hard rockový a ve slokách i refrénu si lze se zpěvákem snadno zanotovat. Zpěvák je ostatně jedním z důvodů, proč je “Dismembering the Image of God” tak dobré album. Jeho zuřivý, téměř black metalový štěkot se do hudby skvěle hodí, navíc díky vypiplanému frázování a krásně rýmovaným textům se vám zpěv dostane rychle do hlavy. “City of the Silent” si však cením zejména kvůli posledním dvěma minutám, které skrývají nejprve krásné kytarové sólo, po němž však přijde ještě lepší sólo na basovou kytaru. Kdo tuto konstelaci obdivoval třeba v legendárním závěru “Kálí” od českých !T.O.O.H.!, bude zde skákat radostí. V žánrově podobné hudbě jsem tak výtečnou baskytaru slyšel naposledy na debutu Essence, “Lost in Violence”.

Titulní píseň alba přichází na řadu a já vám prozradím, na co se těšit. O něco tvrdší skladba než “City of the Silent” potěší hlavně častými změnami temp, dalšími povedenými sóly či dlouhým zvolněním, při němž opět hrají velkou roli klávesy a tentokrát i poklidně recitovaný text. Není těžké zaslechnout i krátké black metalové vsuvky a závěrečné sólování pak potěší svou neotřelostí a absencí jakékoli zbytečné okázalosti. Velice důležitou roli v hudbě Ambienth Death hrají texty, které zde má rozhodně smysl číst pomalu a pozorně. Zatímco v prvních skladbách se do textů promítla zejména politika a filosofie, titulní “Dismembering the Image of God” se věnuje eugenice a nacistickým experimentům na lidech v nechutných (a zároveň obdivuhodně dobře napsaných) detailech.

To text nejdelší a závěrečné písničky “All Too Human” se vrací k politickým tématům a kritizuje jednoduché proklamace a hesla jakožto univerzální řešení společenských problémů. Jestliže ve skladbách předchozích kapela pravidelně vykukovala ze své žánrové ohrádky, v “All Too Human” již prorazila plot a běhá si, kde se jí zachce. Úvod skladby je vpravdě masivní a dává tušit, že přijde něco velkého. Kapela však zpomalí a kytary přenechají prostor klávesám a to se stane v písni hned několikrát. Ze všech povedených momentů (a není jich málo) bych zmínil jen ten okolo sedmé minuty, kdy vše ztichne, zbudou jen kytary bez efektů, klávesy a bicí. Zatímco první dva nástroje jsou jemné, bicí sestavu reprezentuje neutuchající kopák ničící neškodnost momentu s ohromným nasazením. Podobně jako na počátku “Axiom” od Akercocke či v závěru “Ghosts Over Japan” z pera From a Second Story Window, i zde kombinace splašených bicích a pomalého zbytku funguje na výtečnou.

Zmínil jsem čtyři skladby. “A to je vše?” ptá se nechápavý čtenář? Ne tak úplně. Ambient Death zvolili lety prověřenou strategii prokládat dlouhé “plnohodnotné” skladby krátkými vsuvkami, díky kterým disk funguje výborně jako celek. První “The Grace in Dying” pokračuje jako jediná z trojice v ostrých kytarách, je vlastně jedním dlouhým sólem, jež svým provedením připomíná Američany Agalloch ve vrcholné formě. Zbylá dvě intermezza jsou pak převážně akustická, pomalá a uklidňující a to je přesně to, co posluchač mezi hlavní náplní alba potřebuje.

“The state punishes its members with prison or death
Upon my enemy I simply imitate the state
Instead of mercy it teaches me how to hate
Oppresses freedom with fear in attempt to dominate”
(Apotheosis of the Hangman)

Debut Ambienth Death jsem popisoval poněkud rozsáhle a možná do zbytečných detailů, jenže z dobrého důvodu: přesvědčit vás, čtenáře, abyste si album poslechli. Death a thrash metal rozhodně nejsou žánry, které by od svých tvůrců vyžadovaly hluboce inteligentní přístup. Na jejich pomezí bychom tak mohli čekat hloupou rubačku bez jakéhokoli přesahu. Jenže slovo inteligentní, či chcete-li promyšlený, je přesně to, co mě ve spojitosti s “Dismembering the Image of God” napadá nejčastěji. Nejen hudba, ale i texty jsou zde opravdu chytrou záležitostí. Za obojím stojí hlavní postava kapely, zpěvák a sólový kytarista s “bulharským” jménem Lucas Lucaski. Myslím, že tohoto chlapíka bude v budoucnu dobré pečlivě sledovat.

Dovolte mi tak poslední poznámku. V recenzi jsem zmiňoval dánské Essence, na které jsem si vzpomněl zejména díky famózní baskytaře. Essence však potkaly problémy, když je po vydání debutu opustil baskytarista Nefer. Jejich následný počin “Last Night of Solace” byl již jen dobrým, nikoli excelentním albem. Obdobný osud potkal i Ambient Death, jelikož baskytarista Riyaad Edoo z kapely po nahrání debutu také odešel. Nezbývá než doufat, že Ambient Death jako Essence nedopadnou a najdou za Riyaada odpovídající náhradu. Cokoli jiného by byla velká škoda, debut “Dismembering the Image of God” je totiž opravdu silnou nahrávkou.

“Whereof one cannot speak, thereof one must be silent
Conditioned open-mindedness breeds masses of the mindless”
(All Too Human)

Recenze

Linkin Park – The Hunting Party

Napsat komentář
Linkin Park - The Hunting Party
Země: USA
Žánr: rock / alternative metal
Datum vydání: 13.6.2014
Label: Warner Bros. Records

Tracklist:
01. Keys to the Kingdom
02. All for Nothing
03. Guilty All the Same
04. The Summoning
05. War
06. Wastelands
07. Until It’s Gone
08. Rebellion
09. Mark the Graves
10. Drawbar
11. Final Masquerade
12. A Line in the Sand

Hodnocení:
Atreides – 7,5/10
H. – 5/10
Ježura – 6/10
Kaša – 7/10
nK_! – 6/10
Zajus – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Linkin Park snad netřeba široce představovat. Tahle americká smečka si své jméno vydobyla už drahně let zpátky s prvními dvěma, dnes již notoricky známými alby “Hybrid Theory” a “Meteora”, na nichž představila chytlavý nu-metal. Od desky “Minutes to Midnight” si však se svým výrazivem jen hraje a zejména po čtvrtém albu “A Thousand Suns”, které osobně považuji za vrchol jejich tvorby vůbec, nad nimi spousta fanoušků suverénně zlomila hůl – a naopak získala zástup nových. Elektronika a experimentální (minimálně na poměry kapely a podobně velkých jmen) přístup ke stavbě alba nezavoněl zdaleka všem, vnímám jej ale jako sebejistý a osobitý kus muziky, která jen tak nezreziví.

Z minulého alba “Living Things” mám ale dodnes rozpačitý pocit – nemůžu se zbavit dojmu, že se Linkin Park rozkročili kamsi mezi elektroniku předchozího alba a tradiční podobu skladeb, přičemž se jim tuto propast nepovedlo překlenout. Výsledek je dost nemastný, neslaný, polovičatý. Proto jsem byl zvědavý, s čím se Linkin Park vytasí na své šesté řadovce “The Hunting Party”. A myslím, že nemusím nijak zatajovat, že jde o další žánrový obrat a Linkin Park opět směřují někam docela jinam, než na předchozí desce.

Podle očekávání jde o další strukturou standardní album, což ostatně potvrdily už tři dříve vypuštěné singly a později i tracklist. Že půjde o mnohem kytarovější materiál, to Linkin Park naznačili již v “Guilty All the Same”, že to ale vezmou až tak od podlahy, to jsem upřímně nečekal. Kapela se oprostila od naprosté většiny elektroniky a v popředí jsou tak opět kytary – dokonce víc než kdy dřív. Šestistrunné krásky přitvrdily a nabrousily zvuk, takže zní podstatně agresivněji a živěji, než jak si je pamatuji z prvních dvou alb. Sám ještě nevím, jak moc se mi tahle změna zamlouvá, kytarová deska mi zprvu přišla jako krok zpět. Linkin Park mě sice postupně přesvědčili o tom, že namísto zpátečky je to opět spíše krok stranou, do trochu odlišných vod, jak si povíme za chvíli. Pořád ve mně ale hlodá stín pochybností. Skoro jako by se Linkin Park báli dalších výraznějších pokusů a proměn s výrazem a konstrukcí alba, namísto toho vsází na jistotu a vděčné přijetí (zejména staršími) fanoušky.

Nemůžu ale říct, že by “The Hunting Party” bylo pouhým recyklátem starších alb, to zdaleka ne. Spíše mi přijde, že Linkin Park jako by trochu upustili od čistě vlastního ksichtu. Vokální projev není třeba nějak hlouběji rozebírat – Chester Bennington a Mike Shinoda opět předvádí perfektní výkony a jsou pro tvorbu kapely mnohem silnějšími stavebními kameny než instrumentální výrazivo. Ve “Wastelands” se dokonce dočkáme Shinodova rapu i ve sloce. Sice to není taková pecka jako “When They Come for Me” ze čtyři roky starého “A Thousand Suns”, ale pořád je to velmi příjemné oživení. Jestli ale někde “The Hunting Party” občas i dost výrazně ztrácí, jsou to právě nástroje a vůbec skladatelská stránka alba. Dokud se Linkin Park drží svého kopyta a sypou ze sebe sobě charakteristické riffy, byť tentokráte mnohem ostřeji, je to zkrátka jízda. Tomu přispívá i výborná produkce a celkově prokreslenější zvuk nahrávky, než tomu bylo na předchozí desce. Když se do toho přimotá i trocha zbylé elektroniky, je to ještě o kus lepší. Již zmíněné “Wastelands”, “Guilty All the Same” nebo mírnější “Until It’s Gone” jednoznačně patří mezi nejlepší kusy alba.

Jakmile se ale začnou do skladeb motat inovace a vlivy zvenčí, je to padesát na padesát. Na jedné straně tu máme výbornou “Rebellion” (zejména její elektronikou sršící druhá polovina) nebo úvodní “Keys to the Kingdom”. Na druhé potom plytké bullshity jako závěrečnou šestiminutovou “A Line in the Sand”, která je zkrátka příliš dlouhá a nudná, nebo punkovou vyřvávačku “War”. Že se dá antimilitarismus vyjádřit i mnohem zajímavěji, to už nám Linkin Park několikrát předvedli, takže vážně netuším, proč jej tentokrát museli vyprofilovat do něčeho tak pitomého a primitivního. Zbylé skladby pak splňují kvalitativní standard, ale v porovnání s výše vyjmenovanými peckami mi přijdou dost nevýrazné, byť samy o sobě nejsou vyloženě špatné. Výjimkou je kratičké elektronické intermezzo “The Summoning” – pokud by se výraznější část alba pohybovala ve zběsilé směsici kytar a drsné elektroniky, jak je naznačeno v závěru tohoto minutového předělu, vůbec bych se nezlobil.

Toliko ke skladbám. Sečteno podtrženo to máme cirka pětadvacet minut prvotřídního materiálu, který mě opravdu baví a nehrozí, že by se mi oposlouchal. To je zhruba polovina desky. Zbývá cirka deset minut dobrých songů, které nejsou vyloženě špatné, a deset minut balastu, který mi nic neříká a “The Hunting Party” by se bez něj klidně obešlo. Nebo bych se bez něj obešel alespoň já. Takže kam desku zařadit? Těžko říct. Linkin Park se posunuli zase o kus vedle a přitvrdili. Poměrně originální elektronice z “A Thousand Suns” však může novinka leda číst zadní stranu přebalu a na úroveň “Meteory” se také nevyhoupla. V mých očích však může směle konkurovat “Hybrid Theory” i minimalistické (a neméně dobré) “Minutes to Midnight”.

Mnohem důležitější je ale fakt, že se Linkin Park vzpamatovali z nijakého “Living Things” a jsou zpět s deskou, která dokáže zabavit i na víc než pět ušmudlaných poslechů. Jasně zasloužený nadprůměr, byť to přece jen mohlo být ještě o kus lepší. Osobně ale doufám, že s příštím albem vystrčí kapela hlavu z ulity a namísto klasického písňového alba vrátí alespoň trochu prostoru pro experimenty. Je sice fajn, že kytarista Brad Delson dostal spoustu prostoru, ale výraznější Mr. Hahn mi na “The Hunting Party” docela chyběl.

Další názory:

Já osobně jsem nikdy nebyl zrovna fanoušek Linkin Park a nejspíš už ani nikdy nebudu, protože tahle kapela mi prostě přijde dost nudná a nesmyslně přeceňovaná. Zatímco první dvě nu-metalová alba byly ještě docela pohodové rádiovky, pozdější takzvané experimentování mi přišlo dost nic moc – v čele s totálním blábolem v podobě “Minutes to Midnight”. Ani novinka “The Hunting Party” mi nedala důvod, abych svůj postoj k Linkin Park přehodnotil. Pokud se budeme bavit o povedených písničkách, tak ty jsem tam našel jen dvě, a sice “Wastelands” a “Rebellion”, přičemž v té druhé je to spíš díky hostujícímu Daronu Malakianovi, protože jeho vliv je v tom opravdu cítit a ta písnička zní dost podobně jeho vedlejšímu projektu Scars on Broadway. Strávit bych ještě dokázal třeba “All for Nothing” nebo “Guilty All the Same”, ale songů, které se mi fakt upřímně nelíbí, bych stejně našel ještě víc. Rádoby tvrďácká “War”, teplometská “Until It’s Gone”, otravná “Mark the Graves”, nijaká “Final Masquerade” (ta zní skoro jak HIM) nebo zbytečná “A Line in the Sand” mě prostě nepokrytě nudí. Ve finále se sice “The Hunting Party” tak nějak pořád dá poslouchat a je pravda, že Linkin Park už mají na kontě i o dost horší desky (zdravím “Minutes to Midnight”), ale i tak mě to moc nebaví a na víc než průměrnou známku to pro mě jednoduše není…
H.

V době své největší popularity mě Linkin Park nějak minuli a nijak jsem se jim nevěnoval ani v pozdějších obdobích, nicméně na desky “Hybrid Theory” a “A Thousand Suns” mám přes jejich diametrální odlišnost velice příznivé vzpomínky – první mi hrávala jako podklad k dlouhým hodinám paření “Counter Striku” a druhá mě zase velice příjemně překvapila svým totálním odklonem od všeho, co bývalo pro Linkin Park typické. “The Hunting Party” je tedy třetí deskou Linkin Park, které jsem věnoval relativně soustředěný poslech, ovšem nemyslím si, že by se mohla zařadit po bok obou výše zmíněných, protože na to je až moc neškodná. Není to ani agresivní nu-metal, není to ani elektronický experiment, není to ani nic jiného výrazného, a jestli to lze nějak shrnout, asi nejblíž to má k devadesátkovému punk rocku, ale tak nějak ve stylu Linkin Park a s řadou odboček. To ale neznamená, že by to bylo špatné. Poslouchá se to úplně v pohodě, občas je to i dost dobré (nejvíc mě oslovily skladby “Rebellion”, “Wastelands” a “A Line in the Sand”) a taky se mi na tom líbí, že se Linkin Park pořád snaží a nezabalili to hned, jak trochu opadl boom jejich popularity. Přesto ale když dostanu chuť na něco od nich, sáhnu spíše po “Hybrid Theory” nebo “A Thousand Suns”.
Ježura

Abych pravdu řekl, tak Linkin Park už dávno nijak nežeru a dokud se nevytasí s novým albem, tak je mi vlastně úplně jedno, co se kolem této kapely děje. Nehltal jsem informace o chystané novince “The Hunting Party”, ani jsem netušil, jaké jsou záměry s jejím směřováním. Díky tomu jsem byl při prvním poslechu dost překvapený, že se pánové kolem Mikea Shinody vydali cestou zpět k hutnějším kytarám. Tím nechci říct, že jen kvůli tomuto kroku jsou všechny přešlapy z minulosti (“A Thousand Suns”) odčiněny, ale rozhodně jde o posun směrem k lepšímu. Ačkoli jsou některé písně dosti vatovité (zejména natahovaná “A Line in the Sand”, nebo prvoplánová “Until It’s Gone”), tak celkově jde určitě o nadstandard, za který se Linkin Park stydět nemusí. Hodně se mi líbí chytlavé “All for Nothing” a “Guilty All the Same”, nebo pěkně vygradovaná “Mark the Graves”, v níž vládne Bennington. Zejména pak v její první polovině s tím svým zastřeným vokálem. Kdo ví, možná se k “The Hunting Party” budu vracet pravidelně, protože se poslouchá velmi dobře a nenuceným způsobem se mi kombinace příjemných melodií s kytarovými riffy zažírá pod kůži. Velmi milé překvapení.
Kaša

Každé další desky Linkin Park se dopředu děsím více než ranního pohledu do toho odrážecího zařízení, které každému visí v koupelně. Vždy mi na mysli vytanou brutální propadáky a přiblblé změny stylu v podobě alb “Minutes to Midnight” a “A Thousand Suns”. Následující “Living Things” se naštěstí jakž takž vrátilo alespoň na úroveň, kdy jsem ochoten tuhle kapelu poslouchat, a nakonec jsem si jej docela oblíbil. Z “The Hunting Party” mám zatím spíše rozporuplný pocit. Na jednu stranu se celkem v pohodě poslouchá a víceméně jde o celkem důstojného nástupce “Living Things”. Horší je, že i po několika posleších si nejsem schopen vybavit jedinou melodii nebo nedejsatan celou písničku. Mám tedy za to, že deska jako celek funguje docela dobře a je konzistentní, ale neobsahuje žádný vyloženě hitový materiál. Prostě taková letní odpočinková jednohubka, na kterou táboráková šestka sedí. Možná po více posleších změním názor, ale momentálně výše prostě nepůjdu. Když si tak “The Hunting Party” procházím, mohu zodpovědně doporučit skladby “All for Nothing” a “Rebellion”. Ale z hlavy bych je nevyždímal.
nK_!

Ačkoli většina metalové komunity nebere Linkin Park nijak zvlášť vážně, sám k nim mám, i díky dlouhé společné historii, vztah velice pozitivní. Jistě, pokud by vás zajímala čistě objektivní kvalita hudby, poohlídněte se jinde. Přesto však mě před každým novým albem této kapely postihne neovladatelná zvědavost, kam se posune tentokrát. A i když jsem se změny z většinově elektronického na rockový zvuk hodně bál, musím uznat, že se změna prostě povedla a “The Hunting Party” nemá daleko k pozici nejlepšího alba kapely. Nejdříve však největší problém alba: některé riffy znějí jako dema z období prvních dvou desek, kapela opisuje jak své starší nápady, tak ty nové. To mě v prvních posleších poněkud rozesmutnilo, ale pokud od této skutečnosti odhlédnu (a pominu i obvykle úděsná několikasekundová intermezza mezi skladbami), zbude mi třičtvrtěhodina obstojného materiálu. Otvírák “Keys to the Kingdom” jednoduše nemá chybu, power metalem zavánějící “Guilty All the Same” je jasná hitovka, překvapivě tvrdý riff sluší jinak měkčí písni “Wastelands”, “Rebellion” se v závěru výborně rozjede a hlavně – a zde se s kolegou recenzentem rozcházím – vše podtrhuje výborná poslední skladba. “A Line in the Sand” v netradičně dlouhé formě spojuje to nejlepší od Linkin Park do ohromně energické písně s excelentním závěrem. Na celé desce mě navíc překvapilo, jak dobrým zpěvákem je dnes Mike Shinoda, a naprosto mi sedla kombinace jeho čistého zpěvu s Benningtonovým řevem. Hodnotím tak stejně jako kolega v recenzi.
Zajus

Recenze

Eyehategod – Eyehategod

Napsat komentář
Eyehategod - Eyehategod
Země: USA
Žánr: sludge / metal
Datum vydání: 27.5.2014
Label: Housecore Records

Tracklist:
01. Agitation! Propaganda!
02. Trying to Crack the Hard Dollar
03. Parish Motel Sickness
04. Quitter’s Offensive
05. Nobody Told Me
06. Worthless Rescue
07. Framed to the Wall
08. Robitussin and Rejection
09. Flags and Cities Bound
10. Medicine Noose
11. The Age of Bootcamp

Hodnocení:
Kaša – 8,5/10
Atreides – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Vrátit se na scénu po 14 letech s novým albem je docela ošidné, protože i když jsou fanoušci hladoví a jejich touha po nové hudbě je tak silná, že dokáže odpustit i nějaké menší neduhy, tak očekávání jsou zpravidla na sakra vysoké úrovni. Tím spíš, když se ta kapela jmenuje Eyehategod, jejíž předchozí čtveřice počinů je obecně považována za jedny z nejsilnějších alb svého žánru. Já osobně třeba Eyehategod ještě před nějakým měsícem v životě neslyšel, ale když už jsem se uvrtal k recenzi jejich eponymní studiovky, jíž se přízvisko návratová zcela určitě nevyhne, tak jsem si dal tu práci a předchozí tři alba si zběžně nastudoval (na debut holt nezbyl čas). A hádám, že jsem si zadělal na novou hudební lásku, protože jestli něco tvorbu Eyehategod (alespoň tu část, kterou jsem doposud slyšel) spojuje, tak je to nesporná kvalita.

Dovolím si tvrdit, že “Eyehategod” splňuje vysoká očekávání, která do páté řadovky těchto zámořských milovníků pomalých temp byla vkládána, a směle navazuje na dvě dekády staré klasiky. V téměř klasické sestavě se totiž podařilo nahustit do 40 minut prvotřídní materiál, jenž v sobě nese všechna poznávací znamení southern sludge metalu se špetkou doomu. A proč téměř klasická sestava? Krom stálic Jimmyho Bowera, Mikea Williamse, Briana Pattona a Garyho Madera (pro toho je to sice albový debut, ale oficiálně je v kapele už třináctým rokem) se Eyehategod představují s novicem Aaronem Hillem, jenž loni nahradil zesnulého bubeníka Joea LaCazeho, jehož některé party, které nahrál ještě před svou smrtí, se na albu prý objevily, ovšem zbytek nahrával jistý Billy Andreson, takže čert aby se v tom vyznal. Ale to není hlavní. Hlavní je, že “Eyehategod” dostává svému jménu, které asi už není nijak zvlášť představovat, protože věřím, že ne všichni jste takoví ignoranti jako já.

Od lousianského sludge nelze čekat žádné překvapení. Co si budeme nalhávat, kapely jako Crowbar, Down nebo právě Eyehategod položily jeho základy dost pevně a nemají důvod je samovolně opouštět. Eyehategod sází na špinavé, mnohdy ukrutně pomalé sabbatovské riffy, přesnou a nikam nepospíchající rytmiku, jíž velí dunivá basa, a charismatického zpěváka Mikea Williamse, který je nabroušený a přirozený zároveň. Každému slovu dodává obrovskou naléhavost a neklid, který místy hraničí až s agónií, protože jakmile ze sebe začne loudit urputné jekoty a výkřiky, tak zní jako zmučená zvěř a je to právě on, jehož výkon bych vyzdvihl nad ostatní. Ačkoli úplně fér to není, protože “Eyehategod” je zatraceně semknutá deska, která zní, jako by byla nahrána kapelou živě v jedné místnosti, kdy jeden doplňuje druhého a navzájem se nezastiňují.

Tento dojem pak naplno vynikne při úvodní rychlovce “Agitation! Propaganda!”, která nijak neskrývá poctivé hardcore punkové kořeny, protože to je šlupka jak bič a vůbec bych se nehněval, kdyby se takové vály na desku ještě jeden nebo dva vlezly. Krátké pasáže v “Framed to the Wall” už jsou na můj vkus málo, ale není nutno zoufat. Kvůli krátkým úderným flákům nikdo Eyehategod hledat nebude. Jádro nahrávky totiž tvoří pomalé až střednětempé skladby, které končí svou pouť někde mezi třetí a čtvrtou minutou a nedovolují tak nabýt dojmu, že jsou až přespříliš roztahané. Úvod většiny písní je jasný; krátké kytarové kvílivé vazbení a po chvilce nastoupí mocný kytarový riff, jenž má hlavní úlohu a dalo by se tak říct, že právě na něm celá daná píseň stojí a padá. No, spíš stojí. Ono totiž těch momentů, kdy se něco vyloženě nepovedlo, na “Eyehategod” moc není, takže krom nevýrazné “Robitussin and Rejection”, na níž je nejlepší úvodní minuta a půl, kdy se kapela brodí hustou bažinou, mě žádný další slabý článek řetězu o jedenácti částech nenapadá. A to je hodně dobrá vizitka.

Vrcholů je na druhou stranu nepočítaně a jen těžko se vybírá jejich malá část. Mně osobně se nejvíc zalíbila vypjatá “Parish Motel Sickness” s hutným sabbatovským riffem nebo “Nobody Told Me”, jejíž druhá polovina se zlomí v něco jako přímočarý blues hard rock, protože kytarový riff, jenž začíná někdy v půli třetí minuty, jako by vypadl z prvních alb Led Zeppelin. Již zmíněná “Framed to the Wall” potěší střídáním utahaných pasáží s kulometnou rychlovkou, jež zdobí první půli tohoto songu. Při prvním poslechu se první polovina alba může zdát poměrně nezáživná, protože všechny skladby jsou prakticky jedno a totéž, ale věřte, že jakmile dáte “Eyehategod” čas, tak se začnou rýsovat obrysy, které jste při letmém seznámení nemohli identifikovat, a nahrávka začne růst jako celek strmě vzhůru. Já sám měl zprvu při poslechu v hlavě pěkný guláš, ale stačilo pár dalších soustředěných poslechů a na stole mám aspiranta na největší překvapení letošního roku.

Úplně za závěr při výčtu skvělých momentů jsem si nemohl odpustit vyzdvihnout skvělou “Flags and Cities Bound”. Nejen svou sedmiminutovou stopáží vyčnívá na první pohled, ale oproti zbylým skladbám až experimentálním vzezřením, kdy si nemůžete být jistí, co se za chvíli přiřítí. Bude to neprostupná kytarová hradba, nebo neurčité hypnotické kvílení, které jen podtrhuje volnomyšlenkářskou atmosféru? Právě díky propojování jednotlivých ploch a nálad jsem si “Flags and Cities Bound” strašně oblíbil. Přestože její druhá polovina už je silně neurčitá a do regulérní písničkové struktury, která většinu skladeb spojuje, má dost daleko, tak je nutno brát ji jako součást celku a ne jako nějakou nataženou mezihru, která připravuje půdu pro závěrečnou dvojici v podání přímočaré “Medicine Noose” a “The Age of Bootcamp”.

Nevím, co víc dodat, abych se pouze směšně neopakoval. Eyehategod se svým eponymním albem rozhodně nic neuspěchali a připravili neuvěřitelně propracovanou nahrávku, která však nepůsobí přespříliš uměle a zachovává si pořádnou dávku animální přímočarosti. Ta možná není dávána tak na odiv, ale to je dáno spíš tím, jakou hudbu Eyehategod přijali již před léty za svou, protože za těmi utahanými tempy a zadumanými riffy se tento dojem snadno ztrácí. Pro mě osobně je “Eyehategod” obrovským překvapením a hlavně prostředníkem, díky němuž jsem konečně popadl rozum do hrsti a seznámil se s hudbou této legendy, za což jsem jedině rád, protože nechat si uniknout takový klenot amerického sludge… to by byl hřích.

Další názory:

Nová deska Eyehategod po 14 letech? Ještě když vydávají desku Down a Crowbar? No to mě štípni! I na zbylé dvě jména dojde, teď ale o Eyehategod. Jedni z fotrů sludge metalu si na tom stojí velice dobře. Z předchozí tvorby znám především poslední dvě alba “Confederacy of Ruined Lifes” a “Dopesick”, takže můžu porovnávat víceméně jen s nimi. Eyehategod naladili na poněkud techničtější notu, což v jejich podání znamená, že skladby jsou stále stejně nasrané a pekelně podladěné, především ale mnohem členitější a propracovanější. Vytrácejí se roztáhlé plochy plné kytarového bzučení, namísto nich tu je řada přechodů, rytmických změn a dalšího bordelu, což dělá tuhle titulku mnohem nestravitelnější než všechna ta nenávist, která doposud sžírá alba předchozí. Celá tahle animální zběsilost se mi náramně líbí, a to i přesto, že jsem se i po několika posleších do nahrávky pořádně nepoložil. “Eyehategod” tak ale odhaluje svoji mnohem rafinovanější stránku – s přitažlivostí černé díry vás ukove na 45 minut k reproduktorům a postupně vám odhaluje jednotlivé taje a vrstvy, které sahají snad až kamsi k zemskému jádru. Chtělo by se říct, že tohle je návrat na scénu se vším všudy, nicméně Eyehategod se nikdy v podstatě nerozpadli, takže nezbývá než prohlásit že po nějakých 14 letech je kapela ve velice dobré formě.
Atreides

Recenze

Imperial Triumphant – Shrine to the Trident Throne

Napsat komentář
Imperial Triumphant - Shrine to the Trident Throne
Země: USA
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 23.6.2014
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Hierophant
02. Manifesto
03. Crushing the Idol
04. Credo in Nihil
05. Devs est machina
06. Scaphism
07. S.P.Q.R.
08. Bellvm

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

Se jménem Imperial Triumphant jsem se prvně setkal v loňském roce, když tito Američané vydali krátké EP s názvem “Goliath”. Na něm nabídli nějakých 13 minut poměrně avantgardního a chaotického black metalu, jemuž se nedala upřít jistá zajímavost i kvalita, nicméně mi trochu vadilo, že mi těch 13 minut přišlo spíš jako 30.

Před “Goliath” skupina vydala ještě nějaká další EPčka a dema, ale to jsou teď pro nás poměrně nepodstatné věci – o něco důležitější je totiž dlouhohrající debut “Abominamentvm”, jenž vyšel v září 2012 vlastním nákladem. Tím se pomalu, ale jistě dostáváme až do současnosti k počinu, který dnes budeme recenzovat. Nejprve si ovšem musíme říct, co je nosič s názvem “Shrine to the Trident Throne” vlastně zač, což – jak se hned ukáže – bude trochu zamotané.

Podle oficiálních promo materiálů je “Shrine to the Trident Throne” kompilací raných nezávislých nahrávek Imperial Triumphant. Pod tím bych si já osobně představil, že nejspíš půjde o ta dema a minialba z období před regulérním dlouhohrajícím debutem, nicméně o kousek dále je v těch samých promo materiálech zmínka, že těmi ranými nezávislými počiny je myšlena první řadovka “Abominamentvm” a ono loňské EP “Goliath”… až na to, že obě skladby z “Goliath”, tedy “Sodom” a “Gomorrah”, se zde jaksi nenacházejí. Tím pádem kolekce “Shrine to the Trident Throne” obsahuje úplně ty stejné písničky v úplně stejném pořadí, jak to vyšlo již před dvěma lety na “Abominamentvm”.

Bylo by docela logické očekávat alespoň nějakou změnu ve zvuku, ale upřímně řečeno, nepoznal jsem sebemenší rozdíl, a když jsem si za sebou pustil song z “Abominamentvm” a hned poté jeho protějšek z novinky, znělo to naprosto totožně. Tím pádem se mi zdá, jako kdyby v případě “Shrine to the Trident Throne” šlo jen pouhou reedici, kterou někdo prodává podruhé jen s jiným názvem a obalem. A to se mi zdá trošičku… no, blbé.

Ale nevadí, výše řečené je možná jen můj osobní pocit, takže toho radši nechme a pojďme se podívat na to, oč tu běží především, čímž samozřejmě nemyslím nic jiného než muziku. Co lze od Imperial Triumphant očekávat, to jsem už vlastně letmo naznačil hned na začátku v souvislosti s EP “Goliath” – a dle očekávání ani na dalších počinech nejde o něco absolutně odlišného. To v překladu znamená, že i v případě “Shrine to the Trident Throne” lze očekávat black metal lehce avantgardnějšího ražení s letmými záblesky chaotických riffů, jimiž prosluli kupříkladu francouzští filozofové Deathspell Omega.

U “Goliath” mi však tento pocit chaotičnosti připadal ještě silnější, což možná bude dáno tím, že se na tomto minialbu podle všeho objevil o něco málo mladší materiál. “Shrine to the Trident Throne” (potažmo “Abominamentvm”) sice taktéž není vyloženě muzika pro ořezávátka, o tom žádná, ale zdá se mi, že jsou tyto písničky ve většině případů o chlup stravitelnější než dvojice “Sodom” a “Gomorrah”. Jenže jakkoliv mám tenhle chaotický druh black metalu velice rád, právě ta mírně přístupnější podoba mi u Imperial Triumphant sedí o kousek více. Tak či onak, kapela již pilně pracuje na své druhé desce “Abyssal Gods”, jež by měla vyjít někdy začátkem roku 2015, tak schválně, jakým směrem se zde Američané vydají…

Nicméně zpátky “Shrine to the Trident Throne”. Úvodní “Hierophant” působí možná spíš jako intro, rozjíždí se velice pozvolna, ale nakonec se díky pěkně vytažené baskytaře a následným “francouzským” melodiím začne něco dít. “Hierophant” příjemně narůstá, aby se pak song zlomil do agresivního začátku následující “Manifesto”, což je společně s pátou “Devs est machina” asi nejzběsilejší položka ze všech osmi přítomných. Druhá jmenovaná je ovšem na rozdíl od “Manifesto” chytlavější, byť tento přívlastek může u tohoto druhu black metalu na první pohled vypadat jako něco nepatřičného.

O “Crushing the Idol” a “S.P.Q.R.” se sice v žádném případě nedá tvrdit, že by nedržely jednotný zvuk desky, ale nejsou to takové rychlé šlehy jako “Manifesto” a “Devs est machina”. “Crushing the Idol” sice rovněž obsahuje některé rychlejší momenty, ale obecně se nese spíš ve středním tempu a opět nabízí pár až nečekaně chytlavých riffů; oproti tomu “S.P.Q.R.” zase uhodí na trochu hutnější (nebo víc heavy, chcete-li) notu.

Tohle je víceméně to hlavní, co na “Shrine to the Trident Throne” najdete, protože “Credo in Nihil” a “Scaphism” jsou kratší instrumentální intermezza, která obě sestávají pouze z jakéhosi šumu a velice minimalistického klavírního ťukání. Nicméně, ani jim se nedá jistá zábavnost upřít. Závěr počinu pak obstarává epičtější “Bellvm”… sice jde opět o regulérní song, ale podobně jako “Hierophant” s nadsázkou působilo jako intro, “Bellvm” plní roli outra v délce klasické skladby. Každopádně, i tenhle kus postupně narůstá, aby pak celou nahrávku uzavřel v kvílivém závěru.

Je vcelku zřejmé, že muzika Imperial Triumphant nepostrádá kvalitu, zajímavost a v neposlední řadě ani potenciál. Přesto mi zde ještě něco nesedí a na špičky tohoto subžánru ještě Američané zdaleka nemají. Nic to ovšem nemění na faktu, že jsem si Imperial Triumphant zaškatulkoval do sorty docela zajímavých skupin a že si určitě poslechnu i jejich budoucí počiny – ostatně, o druhém albu “Abyssal Gods” již padla řeč, takže předpokládám, že si tu o něm za nějaký půlrok něco málo povíme.

Recenze

Mastodon – Once More ‘Round the Sun

Napsat komentář
Mastodon - Once More 'Round the Sun
Země: USA
Žánr: progressive / alternative sludge / stoner metal
Datum vydání: 24.6.2014
Label: Reprise Records

Tracklist:
01. Tread Lightly
02. The Motherload
03. High Road
04. Once More ‘Round the Sun
05. Chimes at Midnight
06. Asleep in the Deep
07. Feast Your Eyes
08. Aunt Lisa
09. Ember City
10. Halloween
11. Diamond in the Witch House

Hodnocení:
Kaša – 8,5/10
H. – 7/10
Skvrn – 8/10
Thy Mirra – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mastodon letos slaví desetileté výročí vydání přelomového a velmi ceněného díla “Leviathan”, takže už si pravděpodobně zvykli na fakt, že alba této čtveřice z americké Atlanty jsou od té doby považována za jednu z nejočekávanějších událostí daného roku a “Once More ‘Round the Sun” není v tomto ohledu žádnou výjimkou a navazuje tak na předchozí desky. Je fakt, že od dob vydání ruského “Crack the Skye” mají pozici ještě těžší, protože tohle album nejspíš už navždy zůstane základní jednotkou pro měření skvělého alba této kapely, ale pánové se s tím nyní dokázali poprat statečně, a právě na jejich aktuální kotouček “Once More ‘Round the Sun” se nyní podíváme blíže.

Ještě předím se ale přesuneme o pár let zpět k vydání předchozího alba “The Hunter”, které já osobně považuji dodnes za nejslabší počin pod hlavičkou Mastodon. Důvod? Určitě za to může již zmíněné “Crack the Skye”, které prostě nasadilo laťku neuvěřitelně vysoko a svou propracovanou strukturou vrhlo na dřevorubecké “The Hunter” s opačným písničkovým přístupem stín jednoduchého alba, kterému poprvé v diskografii chyběl nějaký jednotný koncept. Před těmi třemi lety jsem si myslel, že písničková struktura Mastodon nesvědčí tak dobře jako rozmáchlé kompozice, ale “Once More ‘Round the Sun” svým způsobem navazuje na počin předchozí a přesto je jiné. Propracovanější, ale melodičtější, zpěvnější a hlavně po okraj nacpáné kvalitními skladbami, kde tentokrát nezbylo žádné místo pro vatu…

“This time, this time, things’ll work out just fine,” pěje bubeník Brann Dailor ve zpěvném refrénu druhé “The Motherload” a jako by ujišťoval fanoušky, že tentokrát do sebe všechny elementy “Mastodontí” tvorby zapadly jako pečlivě vysoustružené části vyššího celku a není důvod obávat se ztráty dosavadní výjimečnosti tvorby Mastodon, kdy každé album je originál a snaží se neustále posouvat někam jinam. Schválně si projděte dosavadní diskografii a uvidíte, jak dlouhou cestu Mastodon za těch dvanáct let ušli, přičemž mohli úplně v klidu sázet na jistotu a letos tak vydávat “Leviathan #5”, ale kdepak. Základní prvky jsou sice pevně dané, ale výsledná deska zní pokaždé trochu jinak. Jednou převládá progresivní rock (“Crack the Skye”), jindy zase stoner metal (“The Hunter”) a nyní jako by se borci poohlédli směrem k alternativnímu rocku, který jde ruku v ruce se zpřístupněním skladeb širšímu posluchačstvu. Škatulkování však není úplně na místě, protože je tam troška stoneru, sludge, thrashe, progu, alternativního rock/metalu a prog metalu. To vše je smícháno s nezaměnitelným feelingem, na který mají pánové patent. A výsledek? Samozřejmě, že skvělý.

“Once More ‘Round the Sun” je plné technických riffů, kytarových vyhrávek a samozřejmě variabilních vokálů, na kterých se od minula lehce zapracovalo co do melodičnosti. Troy Sanders, Brent Hinds i Brann Dailor disponují sebejistým a od druhého rozeznatelným hlasem, takže v tomto ohledu se při poslechu Mastodon nudit nikdy nebudu. Spousta lidí vidí právě vokály jako hlavní slabinu kapely, čemuž bych věřil při živých vystoupeních (živou zkušenost nemám, ale záznamy z koncertů moc přesvědčivě nepůsobí), ale studiově nemám žádných výhrad. Sanders je jako uřvaná bestie, Hinds (škoda, že už nedostává tolik prostoru) zní jako pod vlivem psychedelických látek a Dailor mě nepřestává udivovat svým vlezle melodickým vokálem a jsem docela rád, že se pomalu stal pevnou součástí pěveckého ansáblu kapely, i když je to na úkor Hindse. Pro úplnost musím zmínit Billa Kellihera, který sice nezpívá, ale jeho kytarová souhra s Hindsem je jako vždy fantastická (“Tread Lightly” a “Chimes at Midnight” v tomto ohledu válí).

Přestože jsem hovořil o melodiích a zpěvnosti, tak Mastodon nezůstavají nic dlužni ani fanouškům mohutných kytarových fláků, pro které je nachystána hned úvodní “Tread Lightly”. Tu uvádí akustické intro, která však po chvíli přenechá kormidlo proplétaným kytarám Kellihera a Hindse. Hodně se mi líbí jejich vzájemná kytarová vyhrávka a sólo, jímž píseň zakončují. Přestože si “Tread Lightly” drží konvenční strukturu sloka/refrén, tak zapomeňte na jednoduchou odrhovačku. Vokální otěže dříma skvělý Sanders, kterému v mezihře vypomůže Dailor. Dost se jí podobá další povedená záležitost jménem “Chimes at Midnight”, kterou bych dost možná vybral jako nejlepší kus jedenácti skladbové desky. Svou náladou mi evokuje “Blood Mountain”. Ostře útočný kytarový riff a vokál Brenta Hindse, který zde doplňuje Sanderse, se mi snad nikdy neoposlouchají, takže asi proto bych sáhl právě po ní.

Jako úplně první singl byla vybrána trojka “High Road“, která má všechny předpoklady k tomu, aby zaujala hned na první poslech. Trochu mi připomíná “Black Tongue” z “The Hunter”, ale určitě za to může hutný dřevorubecký kytarový riff, jenž v refrénu ustoupí zhuleným melodickým vokálům. Z pohledu celé desky to není úplně překvapivá položka a její volba ke klipovému ztvárnění je vlastně celkem logická. Chytlavá je dostatečně, takže není co řešit. Pokud však Mastodon někdy měli předpoklad k rádiovému hitu, tak jej nechali naplno promluvit skrze “The Motherload”. Tahle skladba je neuvěřitelně jednoduchá a přímočará a její vlezlý refrén, jehož lyrickou náplň už jsme si výše částečně představili, je jedním z top momentů celé nahrávky, a pokud se někde promítla účast Nicka Raskulinecze na producentském křesle, tak je to určitě rockový feeling, který je místy řádně cítit. Titulka je na tom podobně, jen díky Hindsovi není tak přímočará, ačkoli tříminutovou stopáží si na nějaké odvážné rytmické zvraty troufnout nemůže.

Druhá půle “Once More ‘Round the Sun” je oproti té první zajímavější v tom smyslu, že je rozmanitější a do jisté míry atmosféričtější ve stylu “Crack the Skye”. Může dvojice delších písní “Asleep in the Deep” a “Diamond in the Witch House”. Prvně jmenovaná je (relativně) poklidná rocková záležitost s lehounkým psychedelickým oparem a pevně rezonující rytmikou dvojice Sanders–Dailor. I přes svých šest minut a pomalé tempo bez vyloženého zvratu však nepůsobí znuděně. Naopak, z druhé poloviny se mi líbí ze všech nejvíc. “Diamond in the Witch House” je další z řady hostovaček Scotta Kellyho z Neurosis v řadách Mastodon. Tentokrát se zvěčnil v dlouhé závěrečné skladbě s dusivou atmosférou a epickou strukturou, která dává vzpomenout na delší songy z minulých alb.

Zbylá čtveřice kompozic, na niž se doposud nedostalo, se může zdát na první poslech nevýrazná, ale jsou to i takové maličkosti jako dětský sbor v závěru technické “Aunt Lisa” (ty bicí výjezdy mě baví) nebo hráčsky dokonalý závěr “Halloween”, kdy proti sobě stojí riffy, sóla a bicí, které odlišují jednu písničku od druhé a boří tak dojem, že na konci už pouze rezonuje energičtější první půle. “Feast Your Eyes” a “Ember City” jsou obě vokálně zasněnější, ale zatímco první vychází ze špinavých sludge/stonerových kořenů, tak “Ember City” jde dál v kontrastech mezi energickými slokami a silně melodickými refrény. Jak tak na seznam skladeb koukám, tak mě nenapadá nic, co bych vyškrtnul nebo nějak dál upravoval. “Once More ‘Round the Sun” se mi líbí takové, jaké je, a já Mastodon zobu z ruky.

Včera jsem našemu redakčnímu šéfovi říkal, že “Once More ‘Round the Sun” udělím v hodnocení osmičku, možná osm a půl a dnes se musím se přiklonit k té vyšší známce, protože když nad tím přemýšlím, tak Mastodon mě na novince baví fakt mocně. Čert vem fakt, že “Crack the Skye” a “Leviathan” zůstaly nepřekonány (ostatně i proto nemůžu jít s hodnocením ještě výš), ale výsledek je hodný jejich jména, které je pro mne v současnosti synonymem k budoucnosti metalové hudby. “Once More ‘Round the Sun” je vyspělé, líbivé a strašně dobře se poslouchá. Možná už to po tolika letech nevyznívá tak překvapivě, ale Mastodon nelze upřít fakt, že si drží velmi vysokou laťku, pod niž se z mého pohledu dostali pouze na minulém albu, které je i tak dost dobré. Velmi silná deska.

Další názory:

Mastodon jsou kapelou, kterou jsem vlastně dlouhé roky ignoroval a tak nějak jsem neměl chuť ani zájem se do jejich tvorby pouštět. Tou nahrávkou, díky níž si mě konečně získali na svou stranu, se stal progresivní opus “Crack the Skye”, který si dodnes suverénně hoví na pozici mé nejoblíbenější desky Mastodon, a upřímně řečeno, mám vážné pochybnosti, že se někdy objeví placka, jež by jej z trůnu sesadila. Nicméně i poslední, stoner metalem nasáknutý “The Hunter” mě bavil, takže jsem se samozřejmě těšil i na “Once More ‘Round the Sun”… která mě sice baví také, ale zdaleka ne tolik, jak jsem doufal. Všechno je to super a Mastodon jsou stále ve formě, některé písničky se dost povedly, ale jednoduše mi většina alb z minulosti přišla zábavnější. Jako nejlepší songy novinky bych určitě jmenoval “High Road” s našlapaným riffem, parádní “Chimes at Midnight”, závěrečnou “Diamond in the Witch House” s výtečným Scottem Kellym z Neurosis a především osmou “Aunt Lisa”, která mě opravdu baví. Zejména její závěr s mocným sborem “Hey ho, let’s fucking go / Hey ho, let’s get up and rock n’ roll” je neskutečná síla a pro mě osobně s přehledem nejlepší moment celé desky. Obrovskou pochvalu si pak zaslouží ještě úžasný obal, což už je ovšem u Mastodon standard, protože tihle borci si obálky vždycky uměli vybírat skvěle…
H.

“Once More ‘Round the Sun” jsem si poprvé pustil víceméně jen ze zvědavosti a původně mělo hodnocení téhle desky proplout kolem mě. Mastodon sice velmi respektuji a považuji je na dnešní scéně za unikání uskupení, i tak mi byla jejich dosavadní tvorba hudebním směřováním docela cizí. Do “Once More ‘Round the Sun” jsem se však zabouchl na první poslech. Určitě to nebude úplná náhoda, protože předchozí desky mi přišly posluchačsky mnohem méně stravitelné, ale i teď to není žádné laciné smetí na dva poslechy. “Once More ‘Round the Sun” je však opět plná našlapaného materiálu, chytré chytlavosti i výtečné hráčské a skladatelské zdatnosti. A je úplně jedno, jestli právě hraje “High Road”, náladovější “Feast Your Eyes” nebo pecka v podobě “Aunt Lisa”, na jejíž adresu tu toho bylo odesláno víc než dost. Mám-li v posledních dnech zapnout nějakou dobrou oddechovou záležitost, často sahám právě po téhle placce. A něco mi říká, že ani náhodou nezůstane jen u těchto dnů…
Skvrn

>

I když nemohu říci, že bych byl nějakým skalním obdivovatelem Mastodon, jako je třeba raper James Cole, který je nezapomene zmínit v každém interview, co se na YouTube objeví a dokonce se deskou “Leviathan” inspiroval při tvorbě vlastního alba “Moby Dick”, přesto mě jejich, troufám se říct vcelku originální dřevorubecký prog-metal, místy hodně baví, hlavně deska “Crack The Skye” si vydobyla víceméně stálé místo v mém playlistu. Moje očekávání bylo v případě “Once More ‘Round the Sun” celkem vysoké, vysloveně jsem se těšil na Troye Sanderse potom, co jsem si ho masivně oblíbil v Killer Be Killed. V tomto ohledu jsem rozhodně nebyl zklamán, na albu dostal dokonce víc prostoru, než kdy dřív, na úkor Brenta Hindse, což mi z výše uvedených důvodů vlastně možná ani nevadí. Když si budu chtít pustit něco progresivně metalového či rockového, sáhnu spíš po Tool nebo tak něčem, a i když jsou Mastodon také nesmírně hudebně zajímaví, jejich síla a originalita tkví právě ve zpěvech, dodávajícím písním neopakovatelnou naléhavou atmosféru. Na “Once More ‘Round the Sun” to jsou speciálně refrény, které mě zaujaly nejvíc. I když nejsem diehard fanda, překvapilo mě, že už při druhém poslechu se mi songy vryly pod kůži, jako kdybych desku znal a poslouchal několik let. Jednoduše zapamatovatelné refrény jsou jádrem a nejzajímavějším momentem songů na albu, nutno podotknout, že bezmála všech. Nenašel jsem tam píseň, která by mě aspoň trochu nebavila, což se mi u desek nestává tak často. Hlavně první polovina je nabitá a “Motherload” nebo geekovská klipovka “High Road” jsou hity, které chce člověk skoro poslouchat v rádiu. V druhé polovině mě příjemně překvapila “Aunt Lisa” s ženským gang vokálem na konci. Pro mě jedna z nejzábavnějších desek posledních pár týdnů, možná dokonce měsíců.
Thy Mirra

Minirecenze

Garden of Hesperides – The Frozen Garden of the Hesperides

Napsat komentář
Garden of Hesperides - The Frozen Garden of the Hesperides
Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 10.1.2014
Label: Bloody Mountain Records

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy: –

Chtělo by se říct, že provařenější koncept už si zámořské uskupení Garden of Hesperides snad zvolit ani nemohlo. Považte sami – black metal, který se snaží nastolit hypnotickou atmosféru za pomoci dlouhých monotónních ploch a lehkého ambientního vyťukávání. A aby toho náhodou nebylo málo, přidejte k tomu, že se jedná o projekt jednočlenný a že onen jediný člen se snaží zůstat v co největší anonymitě (dokonce ani není známo, z jaké části Spojených států amerických pochází).

Tohle všechno je něco, co jsme všichni již mnohokráte viděli a slyšeli a asi všichni od každého dalšího takového alba nejspíš čekáme, že na ten třistapadesátý pokus už to bude nuda – a to jsem očekával i já od počinu s názvem “The Frozen Garden of the Hesperides”. Jenže jakkoliv se to může zdát nepravděpodobné, vlastně mě Garden of Hesperides na svém dlouhohrajícím debutu všem předpokladům navzdory baví. Ta nahrávka fakt nenabízí nic jiného než to, co již padlo v prvním odstavci – je tu monotónní kytarová stěna, sotva znatelný vokál působící spíš jako další instrument, sem tam z této masy vykoukne minimalistické klávesové (klavírní?) ťukání a výjimečně i kytarové melodie. Jenže on i takhle obehraný recept pořád funguje…

Páteř “The Frozen Garden of the Hesperides” tvoří první tři dlouhé skladby, jež všechny přesahují hranici deseti minut. Každá z nich sice staví na výše popsaném receptu a všechny tři jsou dobré, ale o malý kousek u mě vede ta třetí – “The Open Woods of Eternity”. Zejména její finále je výtečné, ačkoliv se v něm přesně v duchu minimalismu neodehrává nic výrazně odlišného od předchozích minut písně. Závěrečná šestiminutovka “Melted” už pak nic moc neřeší a na předchozí tři songy nemá, ale špatná také není.

Nevím, jestli to nebude tím, že já osobně mám pro takovéhle záležitosti poměrně slabost, ale je to tak – “The Frozen Garden of the Hesperides” mě upřímně baví. A v to jsem popravdě řečeno ani nedoufal, když jsem si tu placku pouštěl poprvé.

Reporty

Aerodrome Festival 2014 – July

Napsat komentář
Aerodrome Festival 2014 - July
Datum: 8.7.2014
Místo: Praha, Incheba
Účinkující: Metallica, Alice in Chains, Children of Bodom, Kvelertak

Jednodenní festival Aerodrome, který v loňském roce přivezl tuzemským (a jistě spoustě zahraničním) fanouškům slovutné System of a Down, se letos na hudební mapě zapsal vskutku ve velkém stylu, když svůj druhý rok načal ne jednou, ale hned dvěma hudebními akcemi, z nichž obě nabídla zajímavá jména, díky nimž vytáhl paty z domu nemalý počet příznivců kytarové hudby. V červnu se ve výstavišti v pražských Holešovicích sešli na pódiu Avenged Sevenfold, Rob Zombie nebo třeba Limp Bizkit. Ani ne o měsíc později pak na stejném místě měli bavit Kvelertak, Children of Bodom, Alice in Chains a Metallica, jejíž tuzemské zastávky mě vždycky minuly a musel jsem si konečně splnit svou fanouškovskou povinnost a do Prahy se vydat.

Start akce, tedy otevření areálu, byl avizován na 15:00, takže zhruba na tu doby jsem k areálu přicházel i já. Už v tu dobu bylo všude lidí jako much a lehce jsem nechápal rozdělení vstupů na dvě protilehlé místa. Fronta sice nebyla nijak hrozná, což by se při jediném vstupu rozhodně nestalo, ale hádám, že spousta neinformovaných jedinců musela organizátory po příchodu ke špatnému vstupu poměrně silně proklínat. Nicméně, po opravdu chvilkovém čekání byla do areálu vpuštěna i naše výprava. Stánek s merchem kousek za vstupem jsem jen tak proletěl očima a při pohledu na cenovky, kde tričko stálo nechutných 600 Kč, jsem si říkal, že na suvenýry radši kašlu.

Čekání na první kapelu jsem tedy vyplnil prohlídkou areálu a kontrolou nabídky všemožných stánků, které nabízely takovou tu klasiku, jež neurazí (až na nudle, ty byly vážně humus). Průměrný Radegast za 40 Kč sice nebyl žádná hitparáda, ale v danou chvíli stačil a hned po dopití prvního piva přišel problém, na který se organizátoři tak trochu vysrali. Kam s prázdným kelímkem? Okamžitě se tak začaly vytvářet improvizované skládky, protože hledat odpadkový koš na místě, kde by jich měl být dostatek, se nikomu moc nechce. Jasně, i kdyby jich bylo dost, tak nejpozději po Children of Bodom by přetékaly bordelem (nikoho, kdo by se staral o jejich výměnu, jsem nespatřil), ale aspoň pro ten pocit, že se pořadatel snaží…

No nic, pivo dalo pivo a kolem čtvrté hodiny odpolední si pódium zabrala první akvizice z vystupujících kapel, norská naděje Kvelertak. Pominu to, že si myslím, že této hudbě velká pódia a akce nesluší, ale na borce jsem se těšil, protože z alba mě jejich směsice hardcoru, punku a letmého závanu black metalu baví, ovšem stalo se to, co se od první kapely dá čekat. Nasazení veliké, ale zvuk to všechno slušně pohřbil. Instrumentální složení Kvelertak na tom nebylo špatně, protože i když se nástroje místy slévaly do jedné koule, tak kytarové vyhrávky a riffy byly slušně rozpoznatelné, ale zpěvák Erlend Hjelvik byl dost utopený za ostatními nástroji a nebýt toho, že mám obě alba Kvelertak naposlouchaná, tak jsem kolikrát ani netušil, jestli zrovna zpívá nebo ne. Dokonce i doprovodné vokály kytaristů zvukař vytáhl víc do popředí než hlavního zpěváka. Nechápu. Je to škoda, protože se hrály samé pecky. Úvodní “Åpenbaring” z alba “Meir” odzpíval Erlend s vypreparovanou sovou (nebo výrem?) naraženou na hlavě. Následovala zpěvná “Spring fra livet”, úderná “Ulvetid” z debutu a nechyběly ani hitovky “Mjød” a “Bruane brenn”, ale jak už jsem řekl, zvuk špatný a po půl hodině a asi sedmi písních bylo hotovo.

S následujícími Children of Bodom se situace zlepšila, i když to sice pořád nebylo ono, ale co má člověk čekat od akce pod širým nebem, jejíž hlavní hvězdy jsou teprve na řadě. Co k jejich vystoupení říct? Prostě klasika. Neříkám, že jsem se nudil, to jen aby bylo jasno. Mám je rád, takže mě Alexi Laiho a čtveřice spoluhráčů úplně chladným nenechávali, ale kdo je už viděl, tak neměl být čím překvapený. Alexi a Janne měli svá sóla skvěle sehraná, rytmika úplně v pohodě, Alexi s nohou na odposlechu a kytarou ve vertikální poloze drtil jeden riffy za druhým a prokládal je častými melodickými výjezdy, ale přesto to nebyla taková pecka, abych o ní musel psát domů. Zhruba čtyřicet minut, které byly finským melodikům vymezeny, mi nakonec přišly adekvátní, protože se obávám, že u delšího setu už by úroveň šla strmě dolů. Hrály se samozřejmě klasiky jako “Silent Night, Bodom Night”, “Hate Me!”, které koncert odstartovaly, našlapaná “Are You Dead Yet?” nebo závěrečná “Downfall”, která nemůže chybět. Mě potěšila hlavně pomalá “Angels Don’t Kill” z “Hate Crew Deathrool” a nepatřičně nevyzněla ani dvojice písní z posledního alba “Halo of Blood”, z něhož byla vybrána titulka a “Scream for Silence”.

Teď bych rád podotkl, že přestože byly na onen den hlášeny celodenní přeháňky, tak doposud bylo počasí slunečné, a i když se občas objevil nějaký ten nepěkný mrak, tak zase hezky rychle zmizel. Ovšem s nadcházejími Alice in Chains se mračna začala stahovat s větší intenzitou a předzvěst pořádného slejváku, který měl dle všemožných předpovědí vypuknout kolem osmé hodiny večerní, se začala naplňovat, ale to už předbíhám, takže zpět k Alence v řetězech. Té se po návratovém albu “Black Gives Way to Blue” skvěle daří a potvrzuje to vynikající loňská deska “The Devil Put Dinosaurs Here”. Musím vyzdvihnout prvotřídní zvuk, který Alice in Chains to odpoledne dostali, protože všechny nástroje byly luxusně čitelné. Jistá rytmická sekce ve složení Sean Kinney a Mike Inez sice individuálně nijak nevyčnívala (najdou se i výjimky jako “Would?” a “Stone”) a odváděla takovou tu špinavou práci, ale pochvala jim patří i tak. Jerry Cantrell našel ve Williamu DuVallovi adekvátní náhradu za Layna Staleyho a jejich vzájemné vokální proplétačky neměly chybu.

Věřím, že jejich set musel být pro spoustu neznalých fanoušků těžce nezáživný, protože Alice in Chains přeci jen těží z melancholických melodií, zatěžkaných temp a vydržet to celou hodinu asi není úplně pro každého, ale mně se výkon Cantrellovy čtveřice zatraceně líbil. Setlist byl pojat jako klasické best-of, kde se tahaly skladby starší i nové, takže došlo na legendární songy z 90. let jako “Man in the Box”, “Would?”, tesknou “Nutshell”, gradující “Rooster”, ale i na písně, v nichž už studiově pěje DuVall (jeho sebejistý výkon mě hodně bavil); jmenovitě “Check My Brain”, “Last of My Kind”, “Hollow” a “Stone”. Výsledný dojem nemohlo pokazit ani těch pár kapek deště, které areál výstaviště pokropily a zhruba v sedm hodin, kdy Alice in Chains své hodinové vystoupení ukončili, začaly přípravy na vystoupení hvězd největších.

Během hodinového čekání se na bočních obrazovkách promítala videa, v nichž Metallica nabádala fanoušky k sms hlasování o songu, který ten večer zahrají nad rámec toho, co fanoušci definitivně vybrali už dříve (na výběr byla “The Day That Never Comes”, “St. Anger” a “The Unforgiven II”). Hlasování vlastně probíhalo celé odpoledne, protože stejné výzvy se fanouškům dostávalo mezi všemi přestávkami jednotlivých vystoupení a už po chvíli bylo jasné, že si to mezi sebou rozdají první dvě jmenované, protože “The Unforgiven II” začala ztrácet. Nebylo mi úplně jasné, proč hlasovat přímo na místě o jedné písni, když celý setlist vlastně sestavovali fanoušci prostřenictvím internetového hlasování, na což měli bezmála půl roku času a výsledek byl… ehm, nepřekvapivý. Pro mě, jakožto pro člověka, který Metallicu nikdy neviděl, byly vybrané písně naprosto v pořádku (chyběly mi snad jen “Blackened” a “Ride the Lightning”), ale přeci jen, v drtivé většině se jedná o písně, které by kapela zahrála, i kdyby seznam sestavovala sama. Ale co, šance na výběr byla, tak žádné remcání.

S blížícím se koncertem déšť sílil a za zvuků intra “Ecstasy of Gold” už jsem byl řádně mokrý, což však nemohlo zkazit euforii, která areálem propukla úvodním trojblokem písní “Battery”, “Master of Puppets” a “Welcome Home (Sanitarium)”. V posledně jmenované už se nejednalo o déšť, ale doslova o vodní apokalypsu, takže kdo neměl pláštěnku (a beztak i řada těch, co ji měla), byl promočený úplně durch včetně spodního prádla. Hetfield, Hammett, Trujillo i Ulrich vypadali, že si vystoupení náramně užívají i přes silný déšť, který je kropil. James Hetfield situaci glosoval, že se jedná pouze o vodu a že Metallica nikdy nehrála v bazénu, a měl svým způsobem pravdu, protože i když se v některých písních déšť uklidnil, přišlo to v danou chvíli vhod jako mrtvému zimník. Nicméně, koncert pokračoval dál jednou peckou za druhou a je jedno, jestli se tahalo z 80. let, nebo “Černého alba” a “Reload” prostřednictvím “Fuel” (na “Load” či “Death Magnetic” se nedostalo vůbec).

Setlist Metallica:
01. Battery
02. Master of Puppets
03. Welcome Home (Sanitarium)
04. Fuel
05. The Unforgiven
06. Lords of Summer
07. …and Justice for All
08. Sad But True
09. Fade to Black
10. Orion
11. One
12. For Whom the Bell Tolls
13. Creeping Death
14. Nothing Else Matters
15. Enter Sandman
16. Whiskey in the Jar
17. St. Anger
18. Seek & Destroy

Pokud Alice in Chains měli zvuk parádní, tak Metallica šla ještě dál a dovolím si tvrdit, že lepší už to snad ani být nemohlo. Za kapelou se po celou dobu promítaly záběry z nějakých osmi až desíti kamer, prokládané různými animacemi nebo záběry z videoklipů dané skladby (“The Unforgiven”, “Enter Sandman”). Někdy v půlce koncertu to vlnou nevlídnosti počasí odnesla obrazovka po pravé straně od pódia, ale jelo se vesele dál. Nejpůsobivější podívanou skýtala “One”, kde se pomalu pochodující vojáci v agresivnější druhé polovině písně změnili v kostry a spolu s efektní laserovou show bylo o nejlepším válu večera rozhodnuto. V těsném závěsu za ní pak byly “For Whom the Bell Tolls” a “Creeping Death“, které jsou zlatým fondem thrash metalu a naživo fungují skvěle.

Hodně mile mě překvapila hlasová forma Jamese Hetfielda, který všechno zvládal s bravurou a sám za sebe mu nemám co vytknout. Jeho hlas je silný, sebejistý a volat po časech z období přelomu 80. a 90. let je zbytečné, protože mu to pořád zpívá. Robert Trujillo je jistota, jehož pódiová prezentace vypadala, že si deště jako jeden z mála snad i užívá. Kirk Hammett některá sóla už nedává s takovou jistotou a pro živé účely si je upravuje (myšleno zjednodušuje), ale výsledek to nijak nekazí. Krizitovat Larse Ulricha nehodlám, protože mně v žádném případě nepřišel tak tragický, jak se říká, a jeho hra mi nebyla vůbec na obtíž. Možná ze mě mluví nadšení ze splněného snu, který jsem ten večer prožíval, ale Metallica mě prostě uchvátila.

Snad jediným momentem, kdy vystoupení ztrácelo na tlaku a energii, bylo v průběhu novinkové “Lords of Summer”, která je pro živé vystoupení příliš rozvláčná, takže v druhé polovině, kde už se zbytečně sóluje, nenadchne. Naštěstí “…and Justice for All” rychle sjednala nápravu a ukázala, jak se dělají(ly) rozmáchlé písně. V závěru přišla nezbytná “Nothing Else Matters”, kterou bych klidně oželel, další laser show s peckoidní “Enter Sandman” a rozhopsaná předělávka “Whiskey in the Jar”. Pak přišlo vyhlášení sms hlasování, v němž nakonec těsně o pár desítek hlasů zvítězila “St. Anger” ze stejnojmenného alba a nakopla už tak rozpálené publikum. James Hetfield s ní sice hlasově trošku bojoval, ale po dvou hodinách nečekám zázraky. Závěrečná obligátní “Seek & Destroy” pak byla tučnou tečkou za skvělým, přes dvě hodiny dlouhým vystoupením legendy, která ukázala, že ještě stále má na živo co říct a je schopná přenést do početného publika (hovoří se až o 25 000 lidí) tolik energie, že by jí to o generaci mladší kapely mohly jen závidět. Já odjížděl spokojený a soudě dle spokojených tváří v průběhu celého koncertu okolních posluchačů jsem určitě nebyl sám.

Recenze

Cannabis Corpse – From Wisdom to Baked

Napsat komentář
Cannabis Corpse - From Wisdom to Baked
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 20.6.2014
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Baptized in Bud
02. Zero Weed Tolerance
03. Weedless Ones
04. Individual Pot Patterns
05. Pull the Carb
06. Considered Dank
07. Voice of the Bowl
08. THC Crystal Mountain
09. With Their Hash He Will Create
10. From Wisdom to Baked
11. Medicinal Healing

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Existuje jenom jeden hudební žánr v rámci metalu, který stále nejsem ochoten přijmout, a tím je grind. Prostě ne. Nechápu, o co v té hudbě běží, co si z toho mám vzít a ani se mi nelíbí splatter image grindových kapel. No, a pak existuje to, čemu se říká brutal death metal a co má ke grindu velice blízko. Ani na brutal death si moc nepotrpím, upřímně nespatřuji velký smysl v tom, že další a další kapely stále a vytrvale vykrádají ikonu žánru Cannibal Corpse a tváří se, že tvoří cosi převratného, co by si každý měl pustit. V tuhle chvíli by mě každý dredatý skalňák brutal death grindu mohl odsoudit za povrchní názor a směle mě odeslat zpátky k poslechu Limp Bizkit, že tomu jako nerozumím. Jo, prostě mě to nebaví, naštěstí, stejně jako ve skoro všech žánrech, mám i v tomhle nejtvrdším death metalovém stylu pár svých oblíbených jmen, mezi které patří i Cannabis Corpse. Paradoxně by člověk asi těžko pohledal větší kopírku Cannibal Corpse, ale právě jejich parodující styl je to, co mě na nich nejvíc baví.

Cannabis Corpse jsou ve svém počínání opravdu důkladní a jejich postup je prostý jak bulharská striptérka. Stačí nahrát masivní nářez na kytary a bubny v über rychlosti, přidat chroptění s textem o přehulení se k smrti a doplnit to názvem, trefně parodujícím název písně od Cannibal Corpse, ovšem obsahujícím alespoň jednu narážku na marihuanu či jinou měkkou drogu. Ano, toto jsou Cannabis Corpse, vzniknuvší v roce 2006 původně jako vedlejší projekt Philla Halla, basáka z Municipal Waste, kde podobné srandy vlastně probíhají také (viz název alba “Waste ‘Em All” parodující Metallicu). Cannabis Corpse mají na kontě tři studiovky, jedno EPko a po letošním splitku s kapelou Ghoul mají venku právě čtvrtou řadovou fošnu “From Wisdom to Baked”, na kterou se teď zkusíme podívat zblízka.

Již první pohled na playlist desky ve mně vzbudil naději, že by se Cannabis Corpse mohli ubírat lehce odlišnějším směrem. “Baptized in Bud”… “Zero Weed Tolerance”… “THC Crystal Mountain”… i ten, kdo se o death metal jen neznatelně otřel, musí v těchto názvech spatřovat parafrázi na americké legendy a fotry death metalu, samotné Death. Nicméně první dojem byl mylný, pánové se ortodoxně drží svého klasického brutálního stylu. Otvírák “Baptized in Bud” je, přiznejme si to na rovinu, bomba jak V2. Nekompromisní mrdačka hned na začátek, thrashové riffy, které dávají poznat, že i tyhle extrémy mají svoje kořeny kdesi daleko v rock’n’rollu nebo punku. V “Zero Weed Tolerance” trochu přitvrdíme. Je pravda, že mě na tomhle žánru baví, když v neidentifikovatelném blití aspoň v refrénu člověk rozezná, že zpěvák vykřikuje heslo, shodující se s názvem songu. “Weedless One” pokračuje v podobném duchu a začíná se projevovat skoro všudypřítomná jednotvárnost drutal death metalu, kterou alespoň trochu naruší druhá polovina “Individual Pot Patterns”, která mi tak nějak trochu a vzdáleně evokuje již zmíněné Death. “Pull the Carb” je naopak trochu víc groovy a připomíná mi spíš Barnesovu druhou smečku Six Feet Under, což ten song v mých očích činí o něco zábavnějším.

Ze šesté “Considered Dank” krom skéra smrdí taky trochu thrash a melo-death, ke konci dokonce překvapil skoro metalcorový breakdownek a sólo, což jde. Následuje další klasické cradlo-vepřo-zlo “Voice of the Bowl”, i když je to pořád celkem nadprůměrná zábava. Co mě na albu fakt baví, je mix a celkový zvuk. Jako kytarista mám rád, když kytary správně řežou, a když se z mixu line zvuk Peaveyho 6505 nebo jiné podobné pily, tak mě to neskutečně hřeje u srdíčka a taková deska má u mě hned pár bodů navíc. Posledním zajímavým trackem na albu je “THC Crystal Mountain”, který má celkem fajn intro a outro. Dalším kouskem je zase trochu rokenrolová “With Their Hash He Will Create” a poslední dvě řezničiny “From Wisdom To Baked” a “Medicinal Healing”.

Můj celkový dojem z desky je však pozitivní. Brutal death je záležitost, která by neměla dát člověku vydechnout, nějaké clean pasáže zde nelze očekávat, a když se kácí les, tak prostě lítají třísky, takže se mi v záplavě monotónně a stejně znějících kapel “From Wisdom to Baked” jeví pořád jako nadprůměrná deska, které hodně přidává kvalitní sound a celková legrační, jointy vonící image kapely. Kdybych kouřil weed, tak bych dal s klidem desítku, zasmál se a šel si zapálit další hůlo, ale protože jsem střízlivý straight edge borec, dávám střízlivých a lidových sedm a půl.

Minirecenze

V/A – Only Lovers Left Alive

Napsat komentář
V/A - Only Lovers Left Alive
Země: USA / Nizozemsko / Libanon
Žánr: minimalism / atmospheric / soundtrack
Datum vydání: 14.2.2014
Label: ATP Recordings

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy: –

Že je americký nezávislý režisér Jim Jarmush poměrně kultovní postavičkou filmového undergroundu, to je celkem známá věc. Že je ale také muzikantem, to už tak známé není a nevěděl jsem to ani já, tedy do doby, kdy jsem zhlédnul Jarmushův film “Only Lovers Left Alive” (česky “Přežijí jen milenci”) a začal se trochu šťourat v jeho soundtracku, který mi docela učaroval. Jak jsem záhy zjistil, Jarmush si kromě své kapely Sqürl přizval na výpomoc zejména nizozemského umělce Jozefa van Wissema a pár dalších a dohromady stvořili necelých padesát minut hudby, která je velmi… ojedinělá.

Jedná se o velice minimalistickou, atmosférickou a nesmírně náladovou záležitost, kde hrají hlavní roli povětšinou osamocené strunné nástroje občas doprovozené nějakým ambientním ruchem a podobně. Co se formy týče, jde spíš o monotónní plochy, které se postupně trochu obměňují, a nějak zásadně z toho vyčnívají jediné dva kusy obohacené vokálem, tedy “Funnel of Love”, což je cover, a “Hal”, což je zase autorská skladba libanonské zpěvačky Yasmine Hamdan.

Jak jsem již řekl, jako podklad k vlastnímu filmu tohle, dá-li se to tak říct, album funguje výtečně. V osamocené pozici je to ale trochu něco jiného. Je sice fakt, že poslech v paměti vyvolává scény z filmu, ale řada skladeb je možná až moc nevýrazná a v závěru si na ně ani nevzpomenete. Naproti tomu kusy jako již zmiňovaná dvojice “Funnel of Love” a “Hal”, “The Taste of Blood” nebo třeba “Streets of Tangier” se do paměti zapsat umí, a to velmi dobře a na dost dlouho.

Ačkoli se přiznám, že většinou je pro mě poslech soundtracku “Only Lovers Left Alive” čekáním na ty výrazné songy, jako celek tento počin určitě funguje. Sice ne tak jako ve filmu, kde má jen doprovodnou úlohu a naplňuje ji bravurně, ale přesto je to velice příjemný zážitek, když mi tahle muzika dělá v nočních hodinách společnost. Pokud ale mohu radit, než se pustíte do soundtracku, podívejte se na film. Zážitek z muziky si pak odnesete lepší a samotný film je také výborný.

Recenze

Stoic Dissention – Autochthon

Napsat komentář
Stoic Dissention - Autochthon
Země: USA
Žánr: doom / black metal
Datum vydání: 30.5.2014
Label: Rain Without End Records

Tracklist:
01. Wolcnum
02. Weathered Stones
03. A Fevered Grip
04. The Father of My Trials
05. This Feral Temple
06. The Eldritch and the Atavistic

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions / Rain Without End Records

Formace s lehce nezvyklým jménem Stoic Dissention pochází z Colorada ze Spojených států amerických a na scéně se nepohybuje nijak zvlášť dlouhou dobu – její vznik se datuje teprve do roku 2010. Přesto se nejedná o záležitost, při jejímž poslechu byste si pomysleli něco o nezkušenosti a podobně, v čemž do jisté míry určitě svou roli hraje i fakt, že přítomní muzikanti již nějaké zkušenosti z dřívějška mají (byť ani jeden z nich nehrál ve vyloženě známé kapele, tudíž se s tím nemá cenu zdržovat). Přesto jejich druhý dlouhohrající počin “Autochthon” není až tak silnou záležitostí, jak jsem čekal a doufal…

Ačkoliv s pilotním minialbem “Senium” z roku 2011 a o rok mladším regulérním debutem “Relinquished (A Crumbling Monument Witnessed by None)” jsem tu čest neměl, na poslech “Autochthon” jsem se vlastně dost těšil. Chcete znát důvod? Jakkoliv to někomu z vás možná bude připadat divné nebo vtipné, oním důvodem byly fotky kapely. Ty jsou totiž na poměry extrémního metalu dosti netradiční – kapela zahalená v černých kutnách a s anonymními maskami na obličejích se nachází na poli plném dlouhých zlatých klasů pod modrým letním nebem bez jediného mráčku. Nevím, prostě mi to přijde jako skvělý nápad a hodně se mi to líbí, není to klišé a působí to na mě dost zvláštně a netradičně – a především mě to hodně navnadilo na samotný poslech, protože když má někdo nápad a soudnost ve své prezentaci, je dost pravděpodobné, že ji bude mít i v samotné hudební tvorbě.

Ačkoliv se někde můžete dočíst o tom, že je to black metalová či dokonce death metalová (to mi vůbec hlava nebere, proč tohle někdo napsal) skupina, vůbec tomu nevěřte, protože Stoic Dissention produkují především doom metal. Jestli něco, tak místy vystrčí své růžky black metal, ale mnohdy je to spíš co do feelingu a nálady než opravdové hudební formy. Šest skladeb a bez několika málo vteřin rovná hodina hudby jasně značí, jaký přístup ke své muzice kapela má. Z tohoto i ze žánrového zařazení téměř přímo plyne, že zde budeme mít co dočinění s delšími kompozicemi, které rozhodně nepojedou v zaběhnutém schématu střídání slok a refrénů, ale budou se spíše snažit vybudovat nějakou atmosféru. A přesně tak to je – hned úvodní skladba “Wolcnum” lehce přesahuje čtvrt hodinu hrací doby a hned od jejího začátku začnou Stoic Dissention splétat své sítě. Až do tohoto bodu je vše v tom nejlepším možném pořádku…

Nicméně, jakkoliv je tohle přesně ta hudební forma, jaká mě oslovuje a jakou mám rád, a jakkoliv měli Stoic Dissention hodně dobrou výchozí pozici, nakonec jsem “Autochthon” nedokázal přijít na chuť tak moc, jak jsem doufal, že se stane. Nahrávce jsem věnoval obrovské množství času (možná dokonce i víc, než jsem měl) a úsilí, avšak přes veškeré předpoklady a neoddiskutovatelné kvality (které Stoic Dissention v žádném případě neupírám) mě to prostě nedokázalo oslovit nějak výrazněji. Samozřejmě netvrdím, že chyba nemůže být i na mé straně, ale myslím si, že jsem dost pozorný posluchač, tento styl mám rád a svou šanci “Autochthon” dostalo… co je tedy špatně?

Problém první – ačkoliv je muzika Stoic Dissention co do formální stránky vlastně výborná, tak nějak se mi vlastně zdá nevýrazná a působí na mě strašně roztahaně. To má za následek jednu poměrně nepříjemnou záležitost – už jsem zmiňoval, že “Autochthon” trvá hodinu, jenže při poslechu mi to připadá spíš jako dvě, což je prostě špatně. V jistých momentech se mi některé pasáže zdají až příliš natahované, jako kdyby Stoic Dissention chtěli za každou cenu stvořit dlouhé písně, i když ten motiv (a že já proti repetitivnímu opakování jednoho motivu opravdu nic nemám, já mám monotónnost naopak rád) není natolik silný, aby dokázal utáhnout několik minut v kuse.

Ještě větší záhadou je pro mě ovšem to, že Stoic Dissention dokážou přijít i s téměř perfektními nápady, s nimiž mě zvládnou strhnout – jenže tyto se třeba vyskytují jen na velmi malé ploše oproti těm nevýrazným. Jako příklad uveďme opět “Wolcum” – prvních osm minut sice není úplně na jedno brdo a nějaký vývoj v nich je, přesto působí jednolitě a nejde o nic extra působivého. Pak ovšem přijde minutové zvolnění a na začátku desáté minuty Stoic Dissention vystřihnou naprosto fantastickou pasáž, která však bohužel trvá všehovšudy nějakých 40 vteřin. A to je oproti prvním osmi minutám “ničeho” obrovský nepoměr. A je to jen jeden příklad za všechny, takových “vtípků” tam je rozhodně víc.

V případě těch dlouhých skladeb se nemohu zbavit dojmu, že by jim prospělo, kdyby se Stoic Dissention drželi trochu víc na uzdě a ty nejzajímavější nápady a melodie (a že tam zajímavé motivy rozhodně jsou v každé písničce, to zase ne že ne) posbírali a nahustili do poloviční doby. Na druhou stranu, podobný pocit mám bohužel i v některých momentech nejkratší “The Feral Temple”, která má “jen” šest minut.

Oné přílišné jednotvárnosti a nevýraznosti podle mě značnou měrou napomáhá (tj. v celkovém ohledu škodí) i zvuk “Autochthon”. K tomu, co Stoic Dissention produkují, by se mi hodil spíš nějaký dynamičtější a především osobitější sound, ale deska zní vlastně poměrně standardně, svým způsobem i “hodně” a dynamiky příliš nepobrala, což je škoda, protože si myslím, že i samotné muzice by zlepšení v tomto technickém ohledu pomohlo.

Na druhou stranu, jak už jsem nejednou zmínil, jinak hudba Stoic Dissention rozhodně není marná nebo špatná. Už padlo, že Američané umí přijít i s vysloveně parádními momenty, na něž jsem se během poslechů vyloženě těšil. Vyjma zmiňované pasáže ve “Wolcnum” je to kupříkladu lehký ženský vokál v “This Feral Temple” nebo finále “The Eldritch and the Atavistic” se skvělou sólovou kytarou. Poslední jmenovaný song je pak společně ještě s “The Father of My Trials” obecně asi tím nejlepším, co “Autochthon” nabízí. Rozhodně ne nezajímavý je i zpěv, při němž jsem si nejednou vzpomněl na samotného maďarského démona extrémních vokálů – například v jednom momentě “Weathered Stones” jsem se vážně musel jít podívat, jestli náhodou Attila Csihar na “Autochthon” skutečně nehostuje.

Tak jako tak, z “Autochthon” mám bohužel poměrně rozporuplné pocity, byť se může jednat o problém jen na mém přijímači. Ačkoliv je mi počínání Stoic Dissention ve své podstatě sympatické, je v té hudbě velký potenciál a samotné jednotliviny jsou v některých případech vlastně výborné, stále na nahrávce vidím poměrně velké množství nedostatků a neduhů, které mi prostě a jednoduše zabraňují v tom, abych si poslech vyloženě užil. Čekal jsem uhrančivou atmosféru, jež mě pohltí, ale to se nakonec nestalo. Sice to teď může znít, že si budu trochu protiřečit, ale i přes tohle všechno se mi “Autochthon” svým způsobem stále líbí, a jak jsem již řekl, jsou mi Stoic Dissention vlastně sympatičtí. Snad i díky tomu nakonec přece jen vytáhnu nadprůměrnou známku – vím, že podle textu samotné recenze se vám tohle hodnocení může zdát příliš vysoké, ale nějak pocitově mi k tomu materiálu šestka sedí nejvíc… nicméně v žádném případě nepopírám, že je to hodně o fous a že asi trochu přivírám oči…