Boogeyman 3 (2008) 12.6.2020 H.  „Boogeyman“ je strašně debilní série. Ale fakt strašně moc. U jedničky jsem málem zdechnul nudou, ta se pro mě stala etalonem filmařské impotence a jasnou ukázkou toho, jak by se neměly dělat horory. Jasně, duchařské horory nikdy nepatřily k mým oblíbeným kratochvílím, ale první díl „Boogeymana“ mi přišel tragický i na poměry subžánru. A to je kurva co říct. Doteď nechápu, jak takový hnůj vůbec mohl zplodit nějaká pokračování. Dvojka byla trochu snesitelnější, ale pořád nic moc. Hlavně se ale klidně mohlo jednat o úplně nesouvisející snímek, protože návaznost na jedničku byla maximálně formální a taky trochu umělá, ani nemluvě o tom, že „Boogeyman 2“ i na férovku změnil žánr, neboť ze supernatural hororu skočil do slasheru.
Boogeyman 2 (2007) 5.6.2020 H.  U některých filmů občas nechápu, jak je možné, že k takové sračce vznikne pokračování a leckdy ani ne jedno. „Boogeyman“ k takovým případům jednoznačně patří. Jednička mi připadala příšerná (musím dodat, že provedením a kvalitou, nikoliv obsahem, což by u hororu naopak mělo být žádoucí) a stala se pro mě takovým etalonem nudy, filmového vakua a tvůrčí bezradnosti. Takhle sterilní blitka se jednoduše hned tak nevidí. Vůbec nerozumím tomu, jak to taková píčovina mohla dopracovat na trilogii, když i jeden biják byl víc, než si nebozí diváci zasloužili. Ve své obskurní zálibě dokončovat rozdělané série jsem to po vylízané jedničce nevzdal a vrhnul se i na „Boogeyman 2“.
Boogeyman (2005) 31.5.2020 H.  Chápu, že někomu už může připadat otravné, jak zde pořád opakuji, že duchařské horory jsou strašná nuda a společně s found footage amatéřinami patří k tomu nejblbějšímu, co hororový žánr nabízí. Nemůžu si ale pomoct, prostě to tak cítím. Radši si dám stou zombie břečku než jednu sterilní duchařinu. A filmy jako „Boogeyman“ mi poskytují dost pádné argumenty na to, abych o tomhle subžánru smýšlel v tom nejhorším. Na počinech jako „Boogeyman“ nemá smysl hledat jakákoliv pozitiva – žádná byste stejně nenašli. Na téhle břečce není správně vůbec nic. Výsledek je dokonce tak tragický, že se člověku skoro až stýská po současných moderních duchařinách, které se hromadně promítají teenagerům v kinosálech, a to už je kurva co říct.
Gretel & Hansel (2020) 26.5.2020 Sicmaggot  Oz Perkins, mimo jiné dítě Anthonyho Perkinse (čti: Normana Batese), si na poli kinematografie vydobyl rozporuplný post. Reflektují to i procentuální hodnocení napříč internety. Perkins přitom nevyrábí fádní mrdku, jen nejde mainstreamovému divákovi naproti. Režisér se už od své prvotiny vyžívá se v nekonvenčním vypravěčství, slow-burnu a nepříjemných vizuálních výjevech, žádné dementní lekačky, průhledná storyline nebo první mrtvý černoch. Nejlépe to dosud dokazuje debut „The Blackcoat’s Daughter“, který pomalu buduje okultnem a slasherem říznuté nelineární peklo. V „Gretel & Hansel“ se nic nemění. Nevadí ani fakt, že si Perkins poprvé nepsal scénář.
The Raven (1963) 21.5.2020 H.  „The Raven“ z roku 1963 jsem si pouštěl v domnění, že dostanu další staromilský gotický horor. Vždyť se přece jedná o další dílek plodné spolupráce trojúhelníku Roger Corman na režii, Vincent Price v hlavní roli a Edgar Allan Poe, jehož dílo posloužilo jako základ volné adaptaci. Tentokrát i za účasti dalších velikánů klasického hororu jako Boris Karloff a Hazel Court nebo s mladým Jackem Nicholsonem ve vedlejší roli, jenž měl v téhle době hvězdnou kariéru ještě před sebou. U „Havrana“ jsem se nicméně trochu přepočítal, protože ten se z typických poeovských Cormanovek trochu vymyká, což jsem ale zjistil až posléze. Ale to už trochu předbíhám, nejprve něco k příběhu… Podobně jako u dalších snímků z téhle vlny, i o „Havranovi“ platí, že se jedná jen o velmi volnou adaptaci. Tak volnou, až to prakticky není adaptace, ale pouze vzdálená inspirace.
Creature (1998) 15.5.2020 H.  Peter Benchley se ve své spisovatelské kariéře věnoval především vodě, která v jeho tvorbě představuje nebezpečí, zejména co se vodních tvorů týká (nad čímž jen tak mimochodem později vyjádřil lítost). I kdybyste o něm doposud neslyšeli, jsem si jistý tím, že znáte minimálně jeho nejslavnější knihu respektive film, jenž na jejím základě vznikl. Právě z Benchleyho hlavy totiž pochází „Jaws“, k jejichž převodu na stříbrné plátno ostatně psal i scénář. Zdaleka se ovšem nejedná o jediný případ, kdy byla Benchleyho kniha převedena do snímku. Podobný osud mimo jiné potkal i novelu „White Shark“ z roku 1994, kterou o čtyři roky později adaptovala televizní minisérie s názvem „Creature“ (u nás jako „Netvor“).
Way of the Vampire (2005) 8.5.2020 H.  Možná už jste si za tu dobu, co funguje místní filmový koutek, všimli, že jeho smyslem není pouze adorovat kultovní filmy nebo filozofovat nad zajímavostí nějakých netradičních snímků. Čas od času sem patří i nějaká vymletá sračka, nad níž může člověk ukojit svůj ostrovtip jako pomstu za to, že na takovou ohavnost koukal. Dnes je právě takový případ. „Way of the Vampire“ – v české distribuci překřtěný na ještě debilnější „Cesta upírů: Van Helsing vs. Dracula“ – je totiž ukázková filmová mrdka. Jedná se o takový ten druh bijáku, pro nějž je pojmenování céčko ještě příliš milosrdné, protože jeho úroveň si chrochtá v kvalitativní žumpě ryze amatérských srágor.
Monster in the Closet (1986) 2.5.2020 H.  V portfoliu Troma Entertainment se dají najít mnohé perličky, které by měly potěšit každého milovníka filmového braku, a to ani nemusíte jít po těch nejznámějších kusech, díky nimž se studio ve světě nevkusné kinematografie proslavilo. Dnes si představíme béčko jako řemen, které je ale ve vší svojí demenci a lacinosti strašně zábavné. Tedy za předpokladu, že chápete, že i špatné bijáky mohou být vlastně dobré, kde špatnost představuje úhel pohledu mainstreamového diváka a dobrost zábavu pro skutečně požitkáře. Na „Monster in the Closet“, které bylo natočeno už v roce 1983, ale vyšlo až roku 1986, se toho dá najít tolik zajímavého, až ani nevím, odkud bych měl začít… zkusme to třeba s dějem.
The Bewitcher: A DP XXX Parody (2018) 22.4.2020 H.  Kdysi jsem četl hlubokou myšlenku, že cokoliv si vymyslíte, v pornu už to bylo. Člověk se tomu shovívavě zasměje s tím, že by určitě dokázal vymyslet něco tak obskurního, že na to ještě nikoho nenapadlo péčko natočit, ale jakmile v hlubinách internetu objevíte porno s jednonohou černoškou s hajzldeklem kolem krku anebo lahůdky typu sypání připínáčků od kundy, tak trochu zapochybujete. Kapitolou sama pro sebe jsou pak porno parodie. U čehokoliv jen trochu známějšího si můžete být prakticky jisti, že na to nějaká pornografická variace vznikla. Což ale není špatně, protože jakmile vám bude smutno, že v áčkovém blockbusteru žádná roštěnka ani neukáže cecky, tohle je cesta, jak uspokojit své touhy po trochu odvážnějších verzích známých postav.
The Hills Have Eyes II (2007) 16.4.2020 H.  Remake „Hory mají oči“ z roku 2006 se dočkal kladného přijetí od fanoušků i dobrého komerčního výsledku (patnáctimilionový rozpočet se zaplatil již během úvodního víkendu, celkově si film v amerických kinech vyvraždil necelých 42 milionů dolarů, celosvětově pak 70 milionů dolarů), takže se s pokračováním příliš neváhalo. Svou dvojku měl i originální snímek z roku 1977, ale „Hory mají oči 2“ z roku 2007 nejsou remakem „Krutých očí hor 2“ z roku 1984, jde o samostatné pokračování navazující pouze na „Hory mají oči“ z roku 2006. I tuhle dvojku zaštiťoval Wes Craven z producentské pozice a navrch si i napsal scénář. A podobně jako u „Krutých očí hor 2“ to vypadá, jako kdyby to celé vymýšlel po lobotomii anebo pořádně husté kalbě. Zdá, že pouštní kanibalské rodině prostě dvojky nesvědčí, protože podobně jako původní druhý díl pošlapal odkaz svého kultovního ... The Hills Have Eyes (2006) 10.4.2020 H.  Není žádným velkým tajemstvím, že původní „The Hills Have Eyes“ z roku 1977 byly přímo inspirovány jinou hixploitation legendou – „The Texas Chain Saw Massacre“. Vtipné je, že i jejich remake z roku 2006 se v jistém slova smyslu inspiroval remakem „The Texas Chain Saw Massacre“ z roku 2003. Když Wes Craven, režisér originální verze „The Hills Have Eyes“ i jejího pokračování z roku 1984 (které však není ničím, čím by se měl chlubit), viděl, jakého úspěchu se dostalo předělávce „The Texas Chain Saw Massacre“ (a také předělávce „The Amityville Horror“ u nás uvedené pod imbecilním názvem „3:15 zemřeš“), hlavou mu začala vrtat myšlenka, jestli by si zmodernizování nezasloužila i jeho pouštní klasika.
The Hills Have Eyes Part II (1984) 4.4.2020 H.  Původní „The Hills Have Eyes“ z roku 1977 patří k filmům, které možná byly skvělé na svou dobu, ale čas se k nim nezachoval dvakrát gentlemansky a nechal je šíleně zestárnout. Nicméně se jedná o jeden ze zásadních hororových kousků a jako takový si určitý respekt zaslouží. Jakkoliv už dnes nemá šanci vyděsit nebo poškádlit dávivý sval, koukat se na něj nakonec pořád dá. To samé ovšem nelze tvrdit o pokračování z roku 1984. Kdyby na něm byl nejblbější překlad do české distribuce „Kruté oči hor 2“ (což je o to víc vtipné, že jednička u nás, jestli se nemýlím, oficiálně nikdy nevyšla, pouze se promítala na Festivalu otrlého diváka), tak by nebyl problém.
The Hills Have Eyes (1977) 31.3.2020 H.  Já samozřejmě vím, chápu, uznávám a plně respektuji, že základy tohoto hororové subžánru pocházejí z nehororových snímků „Deliverance“ a „Straw Dogs“, jimž také oběma mocně fandím, ale skutečným ztělesněním čistokrevného hixploitation jsou pro mě dvě ryze hororové série, které se obě také mohou pochlubit legendárním statusem. Jakmile dojde na diskuzi o buranském hororu, kde se nic netušící výletníci z moderní společnosti v divočině střetávají s místními zvrhlými vidláky, jimž nejsou cizí kratochvíle jako znásilňování, vraždění či kanibalismus (a ne nutně v tomto pořadí), okamžitě mi jako první na mysli vyvstanou „The Texas Chain Saw Massacre“ a „The Hills Have Eyes“. V obou případech se jedná o známé hororové série, jejichž první díly se zaslouženě těší kultovnímu statusu.
Mother’s Day (2010) 25.3.2020 H.  „Mother’s Day“ z roku 1980 svým způsobem patří k docela paradoxním filmům. Na jednu stranu je docela dementní, teče z něj lacinost i amatérismus. Na straně druhé má ale svoje místo v hororovém kánonu a v jistých kruzích jej lze asi považovat i za kultovní záležitost. Pro snímky z produkce legendárních Troma Entertainment se nicméně jedná o vcelku běžný stav, který by neměl překvapovat nikoho, kdo o téhle společnosti ví cokoliv víc, než jen že existuje. Nepopiratelné nicméně je, že „Mother’s Day“ je relativně známé jméno, které má hromada hororových fans kdesi v paměti uložené, přestože tenhle kousek vznikl už před drahně lety. Není tedy zas až tak překvapující, že ve vlně hororových remaků, jež se v novém tisíciletí zvedla, nakonec došlo i na tuhle dejme tomu klasiku.
Little Joe (2019) 20.3.2020 H.  Evropské koprodukční „sci-fi“ „Little Joe“ mě mimo jiné nalákalo svým tématem. Nemusí se zdát, že by zápletka vystavěná okolo umělého pěstovaní geneticky upravených rostlin měla být něčím zásadně nevšedním, pro někoho snad možná i zábavným. Když se nad tím ale zamyslíte… kolik filmů s podobným zaměřením jste viděli? Mě osobně jich moc nenapadá… vlastně mě jich napadá tak málo, že mě takhle od boku nenapadá ani jeden. Nadnesené téma a nakonec ani evropská koprodukce (Rakousko / Velká Británie / Německo) samozřejmě neslibovaly nějaký výpravný zážitek nebo nějakou space operu, ale spíš komornější podívanou.
The Saga of the Viking Women and Their Voyage to the Waters of the Great Sea Serpent (1957) 12.3.2020 H.  Rogera Cormana si dnes asi většina z nás bude pamatovat především díky jeho známým gotickým hororům ze šedesátých let dle předloh Edgara Allana Poea a ve většině případů s Vincentem Pricem v hlavní roli. A tak je to nejspíš správně, protože tyhle bijáky mají i v dnešní době svoje nepopiratelné kouzlo a charisma, byť už jen těžko mohou někoho vyděsit. O to zajímavější ale možná bude v našem filmovém koutku zabrousit také do Cormanovy starší tvorby, která už je nyní v mnohých případech trochu zapomenutá. Nejspíš na ulici nepotkáte mnoho lidí, kteří by tyhle bijáky znali, ale věřím, že v některých případech se bude jednat o tuze zábavné naivní škváry, nad nimiž si fajnšmekři mohou ukájet své choutky nad špatnou kinematografií. Sám mám ještě co prozkoumávat, ale co už jsem viděl, to tomuhle popisu odpovídalo ... Child’s Play (2019) 6.3.2020 H.  Nikdy jsem nebyl příznivcem různých remaků a rebootů, spíš naopak, a s největší pravděpodobností už ani nikdy nebudu. Mohl bych se sice rozepsat o nějakých hlubších důvodech, proč k takovým počinům chovám averzi, ale schovám si to až na jindy, třeba i do samostatného článku. V krátkosti jen řekněme, že mi to povětšinou připadá jako zbytečnost. Přesto ještě svým způsobem chápu pokusy znovu nakopnout nějakou značku, která už je dávno mrtvá a skončila před mnoha lety. Pokud jsou ty bijáky dobré, pořád jde podle mě o zbytečnost, ale dejme tomu, že v tom lze nalézt nějaký rozumný záměr. Nicméně remake jako „Child’s Play“ absolutně nedává smysl, ať se na to podívám z jakéhokoliv hlediska.
Fantasy Island (2020) 28.2.2020 H.  Přijde mi trochu smutné, že jediné, co v poslední době dokáže v kinech pravidelně vydělávat, jsou komiksové blockbustery, animáky pro malé špunty a levné horory. Jeden by řekl, že alespoň ten třetí zmiňovaných druh filmů drží nějakou úroveň, ale není to tak úplně pravda. Většinou se totiž jedná jen o takové neškodné kvazi-horory cílící na mladistvé publikum, nikoliv na skutečné hororové fans. Expertem na tenhle druh je produkční společnost Blumhouse, která podobné hovadiny posílá do kinosálů pravidelně a obecně vzato s nimi slaví úspěch, ačkoliv najít v jejich produkci nějaký opravdu dobrý počin není zrovna snadné (osobně se mi z hlavy vybavuje pouze jeden – „Upgrade“, což je pro ně navíc poněkud atypický projekt).
The Prowler (1981) 20.2.2020 H.  Jmenovat nejslavnější slashery osmdesátých let nemá valného smyslu, protože jde o dlouholeté legendární série, jejichž ústřední zabijáci překročili hranice hororového žánru a stali se popkulturními ikonami. Správný hororový divák nicméně ví, že osmdesátky nebyly zlatým věkem slasheru jen díky mocnému úspěchu sérií jako „Friday the 13th“, „Halloween“ nebo „A Nightmare on Elm Street“. Těch bijáků tu vzniklo mnohem víc a mnohé z nich stojí za vzpomínku, i když se jim třeba nedostalo takového věhlasu jako zmiňovaným těžkým vahám. A osobně mi přijde, že „The Prowler“ z roku 1981 patří mezi znalci k těm nejuznávanějším. Docela i chápu proč. Originální název tohohle snímku zní skutečně „The Prowler“, ale nalézt jej můžete i pod jinými alternativní tituly jako „Rosemary’s Killer“, „The Graduation“ nebo „Pitchfork Massacre“, a to ani nemusíme mluvit o místních distribučních ... Cult of Chucky (2017) 15.2.2020 H.  Od šestých a sedmých dílů dlouhých hororových sérií už divák žádné velké zázraky neočekává. A většinou je také nedostává. Jsou tu ovšem výjimky. Pro mě je třeba nejlepším dílem „Friday the 13th“ právě šestka. A dost mě překvapilo, že další takovou výjimkou je rovněž „Child’s Play“. Obzvlášť po docela slabé šestce „Curse of Chucky“ jsem toho od sedmičky moc nečekal, a proto mě (příjemně!) překvapilo, v jaké formě se vraždící panák vrátil ve svém sedmém dobrodružství „Cult of Chucky“… A přitom se sedmička zpočátku netváří zrovna slibně, spíš naopak. Vrací se vozíčkářka Nica ze šestky. Té samozřejmě (klasicky) nikdo nevěřil, že všechny vraždy z minulého dílu má na svědomí dětská hračka posednutá duchem sériového vraha, takže skončila v blázinci.
|
