Archiv štítku: atmospheric metal

Minirecenze

Ghost Horizon – Astral Possession

Napsat komentář
Ghost Horizon - Astral Possession
Země: USA
Žánr: atmospheric / post-black metal
Datum vydání: 26.2.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 11:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Ghost Horizon je dočista nové jméno na scéně. Jedná se o blackmetalové duo z Phoenixu v Arizoně, které se skládá z Daniela Stollingse (kytara, baskytara) a Uræuse (zpěv, bicí).  S nějakou podrobnější historií se pro dnešek nemá cenu zdržovat – jednoduše proto, že Ghost Horizon ještě žádnou nemají. Dle záznamů na Facebooku nějakou (koncertní) aktivitu nejspíš vyvíjeli již v průběhu loňského roku, ale to je vcelku nepodstatné. Důležitý je fakt, že Američané právě servírují svou vůbec první nahrávku, jíž se stalo minialbum s názvem „Astral Possession“. Tak se láskyplně chytněme za ruce a pojďme se společně podívat, zdali ono inkriminované EP stojí za nějakou pozornost.

Abych ten verdikt recenze tentokrát nevykecal hned na začátku, zastavme se nejprve u toho, do jaké podoby černého kovu se Ghost Horizon pustili. Američané jsou tak někde na půl cesty dvěma žánrovými formami, jimž se v příslušných kruzích odborně přezdívá atmospheric black metal a post-black metal. Jistě, zcela správně jste si pomysleli, že obě k sobě mají vlastně docela blízko a do jisté míry se i vzájemně překrývají. A právě tohle je také důvodem, proč zní „Astral Possession“ vcelku přirozeně.

Otázkou však zůstává, jak je na tom skladatelská úroveň. Naopak technická úroveň předmětem diskuze být nemusí, protože ta je vysoko; Američané rozhodně nedojíždějí na nějaký technický amatérismus, jelikož znějí dobře. Zvuk je kvalitní (docela potěší hezky slyšitelná baskytara), muzikanti hrát i zpívat umějí – tady si jednoduše není na co se stěžovat. Ohledně té skladatelské stránky to ovšem až tak jednoznačné bohužel není…

Ghost Horizon se poslouchají fakt příjemně, to se jim nedá upřít. Některé melodie jsou docela pěkné, pár povedených nápadů tomu rovněž nechybí a zejména hned úvodní píseň „Pale Apparition“ ukazuje, že nějaký ten potenciál tu asi dřímat bude, protože to zní asi lépe, než byste čekali od úplně prvních vteřin v celé tvorbě skupiny. Na druhou stranu, Ghost Horizon naneštěstí nijak nevybočují ani nevyčnívají z řady obdobně laděných formací, což je tak trochu odsuzuje do pozice jedněch dalších z mnoha. Ten jejich atmo black pocukrovaný trochou toho „poštovního“ rozjímání (nejvíce asi ve druhé skladbě „Spectral Threnody“) se sice poslouchá dobře, ale nemá to zas až takovou sílu, aby to Američany vytáhlo z bezejmenného davu podobných kapel. Nehledě na fakt, že právě ty post-vlivy lehce zavánějí generičností a takovýhle pocit dojem nikdy moc nevylepší.

Nicméně, není samozřejmě všem dnům konec, pořád je to jen prvotní nástřel. Jistý potenciál v tom cítit je, solidní úroveň to má bezesporu také, což na první pokus vlastně není zas až tak špatný výsledek. Citelně tomu ale schází alespoň náznak vlastního ksichtu, na čemž by dle mého Ghost Horizon ve své současné podobě měli zapracovat především. Na další tvorbu se třást nebudu, ani nebudu kapelu cíleně sledovat, ale když se mi někdy v budoucnu náhodou dostane do ruky další placka, klidně to zkusím.

Recenze

Blaze of Sorrow – Eremita del fuoco

Napsat komentář
Blaze of Sorrow - Eremita del fuoco
Země: Itálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 26.10.2015
Label: Sun & Moon Records

Tracklist:
01. La conquista del cielo
02. La madre
03. Eremita del fuoco
04. I quattro volti
05. Il passo del titano
06. L’ascesa
07. Epitaffio di luna

Hrací doba: 40:45

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Blaze of Sorrow je kapela, jejíž tvorba je pro mě poněkud rozporuplná. Jejich první dvě nahrávky „L’ultimo respiro“ (2008) a „Eterno tramonto“ (2011) sice nepovažuji za nějaké ultimátní majstrštyky a popravdě řečeno jsem je už roky neslyšel, ale mám je v paměti uložené jako hodně příjemné kousky. Se svým třetím albem „Echi“ (2012) však Italové udělali docela obrat, opustili syrovost, vyčistili svůj zvuk a vrhli se do atmosférického black metalu.

Ten mi ovšem v jejich podání k srdci nijak zvlášť nepřirostl. Musím sice férově přiznat, že jsem se nikdy neobtěžoval se do toho zkusit opravdu zažrat a věnovat tomu nějaké podstatnější množství času, ale na druhou stranu – už první poslech mě nedokázal zaujmout a ani jsem z něj neměl pocit, že by tomu větší úsilí pomohlo. Jednoduše mi vidina násilného naposlouchávání připadala jako ztráta času a činnost bez zaručeného výsledku, tak jsem to nechal plavat s tím, že to zní vcelku pohodově, ale není to nic moc pro mě a nemám chuť to poslouchat.

Mezi vydáním „Echi“ a novinkou „Eremita del fuoco“ Italové stihli ještě intermezzo v podobě EP „Fulgida reminiscenza“, v němž se vydali zase docela jinam, tentokrát do vod čistého neofolku, jenž v jejich tvorbě v malé míře a pocitově přítomen byl minimálně už od „Eterno tramonto“. Tenhle počin mě naopak bavil a byl docela příjemný, ale již v době jeho vydání bylo zřejmé, že to pro Blaze of Sorrow není nový směr, nýbrž jen jednorázový úkrok, po němž se vrátí na nastolenou metalovou cestu.

A tak se také prostřednictvím „Eremita del fuoco“ stalo. Znění novinky je vlastně přesně takové, jaké jsem očekával. Ačkoliv je pravda, že to nebyl nijak nadlidský výkon uhádnout, že Blaze of Sorrow budou navazovat především na zvuk „Echi“. A podobně jako s tím minulým albem z roku 2012, i s „Eremita del fuoco“ mám jeden docela zásadní problém – nebaví mě to ani za mák.

Nejprve to ovšem vezměme bez emocí, co se zde vlastně odehrává. Blaze of Sorrow představují v pohodě stravitelný atmo black, do něhož vstupují náznaky neofolku a tu a tam i post-metalové ingredience. Orientačně si můžete představit třeba něco na způsob Agalloch (ačkoliv zrovna Blaze of Sorrow zase nepatří do početné rodinky vykrádačů téhle portlandské veličiny) či Dämmerfarben, prostě takovéhle věci.

Formálně to navíc Blaze of Sorrow hrají tak, že se to ani nedá hanit. Ony zmiňované post-vlivy nepůsobí, jak já s oblibou říkám, homosexuálně. Jsou v tom nápady, některé riffy nebo melodie jsou docela povedené (jeden příklad za všechny – třeba zvolnění ve dvou třetinách „La madre“) a všechno se to na první poslech tváří sympaticky… Nicméně si nemůžu pomoct, „Eremita del fuoco“ mě prostě nedokáže vtáhnout. Poslouchá se to v pohodě, neuráží mě to a nemám s tím problém, když to hraje, ale nic moc v tom necítím. Docela jasně je tu ze strany Blaze of Sorrow slyšitelná snaha o natočení zajímavého, náladotvorného a hlubšího materiálu, ale i navzdory tomu na mě „Eremita del fuoco“ působí prostě poněkud bezduše.

To, co Blaze of Sorrow předváděli na svých prvních dvou deskách, mi bylo vnitřně mnohonásobně blíž, jakkoliv nějakou formální optikou to může vypadat, že třeba takové „L’ultimo respiro“ by už jen vzhledem ke své zvukové stránce nemělo vedle „Eremita del fuoco“ vůbec obstát. Ale známe to – kvalita hudba prostě není objektivně měřitelná. Mnohonásobně blíž mi bylo i to, co Blaze of Sorrow předváděli na neofolkovém „Fulgida reminiscenza“. Naopak to, co Italové předvádějí na „Echi“ a na „Eremita del fuoco“ je něco, co nemám potřebu poslouchat, protože mi to splývá s hromadou dalších podobně laděných formací.

Nepochybuji ovšem o tom, že si Blaze of Sorrow ve své současné podobě příznivce najdou a že jich s dost velkou pravděpodobností bude víc než těch, kdo budou upřednostňovat ranou tvorbu. Nicméně i když si „Eremita del fuoco“ už pouštět nebudu a i když dost pochybuji, že se v tomhle případě můj názor někdy změní, nemám zas potřebu na to album nějak nadávat nebo házet špínu. Nějaká vyložená kravina to totiž pořád není a těch mnohem vhodnějších kandidátů, kteří si za svou produkci zaslouží dobře mířený hejt, je všude okolo víc než dost.

Blaze of Sorrow

Recenze

Movimento d’avanguardia ermetico – Torri del silenzio

Napsat komentář
Movimento d'avanguardia ermetico - Torri del silenzio
Země: Itálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 23.9.2015
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. La caduta
02. Risonanza originaria del tremendo
03. La cresta verso Grauhaupt
04. Sorge la stele e l’enigma
05. Torri del silenzio

Hrací doba: 58:09

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Vždycky jsem to měl vnitřně nastavené tak, že mě více oslovuje „plynulá“ hudba. Mám tím na mysli to, že jsem nikdy nebyl fanatický fanoušek takových těch krkolomných technických vylomenin, breakdownů nebo prudkých změn tempa. Občasné výjimky se jistě najdou, ale obecně dávám přednost muzice, která si pomalu plyne v dlouhých plochách a vyvíjí se spíše pozvolna. A nejspíš právě tohle je ten důvod, proč jsem měl vždy v takové oblibě monotónní black metal, jenž v rámci předlouhých skladeb čaruje hypnotickou atmosféru.

Jakkoliv mě ovšem podobná hudba z pohledu posluchače strašně baví, z pohledu recenzenta má jednu velkou nevýhodu – píše se o ní poměrně těžko, zvlášť když už má člověk takových recenzí na kontě víc. Už jsem tu tenhle druh black metalu rozebíral docela hodněkrát a ve většině případů jsem vlastně do jisté míry opakoval sám sebe a psal to stejné jen trochu jinými slovy. A bohužel, i dnes k tomuto chtě nechtě nutnému sebevykrádání dojde…

Důvod je myslím nasnadě – i Movimento d’avanguardia ermetico totiž spadají právě do této větve černého kovu. Jejich recept se nijak zvlášť neliší od jakési nepsané, o to víc však dodržované podoby tohoto specifického subžánru. Italové staví především na atmosféře a náladotvornosti, tvoří dlouhé kompozice, které se přelévají v dlouhých plochách monotónnějšího ražení, a i v těch rychlých momentech ta hudba navzdory své příslušnosti k black metalovému stylu nepůsobí agresivně nebo nenávistně. Přinejmenším tedy pro mě je tohle spíš taková meditativní muzika, při jejímž poslechu se člověk nechá unášet zádumčivou náladou a nechá se vtáhnout do hlubin.

Je tedy asi zřejmé, že tenhle styl nestojí na individuálních výkonech a ekvilibristice, ani na energii či tahu na bránu. Alfou a omegou je samozřejmě jen a pouze atmosféra, která je zároveň i tím soudcem, jenž odděluje dobré od špatného. Pokud atmosféra nefunguje, album je ztracené. Naopak pokud funguje, je mnohdy postaráno o působivý opus.

A jak jsou na tom Movimento d’avanguardia ermetico? Myslím, že v tomto případě mohu s klidným srdcem prohlásit, že zde to funguje, jelikož na oné náladotvornosti deska „Torri del silenzio“ nijak nestrádá. Nahrávku otevře překvapivě krátká píseň „La caduta“, jež se nevyšplhala ani na tři minuty hracího času, ačkoliv hudebně se od zbytku nijak neodlišuje, a pak již Movimento d’avanguardia ermetico hrají tak, jak předepisují žánrová pravidla – atmosféricky, monotónně a v dlouhých skladbách, které zde trvají od 10 minut do bezmála 17 minut. Nuda? Ani omylem. „Věže ticha“, jak zní v překladu název alba, se zastavily stopáži 58 minut, nicméně ta hodinka v jejich stínu ubíhá velice rychle a natolik záživně, že jsem neměl sebemenší problém si to s chutí poslechnout i třeba několikrát za sebou.

Ještě než ale pro dnešek skončím, musím zmínit jednu věc. Ačkoliv tohle všeobecně není styl, kde by byl prostor výraznou originalitu, muzika Movimento d’avanguardia ermetico mi místy přece jenom velice připomíná tvorbu jiné skupiny. Některé momenty „Torri del silenzio“ totiž znějí, jako kdyby vypadly z pera Drudkh. Netuším, zdali tomu tak bylo i v minulosti, jelikož novinka je prvním albem Movimento d’avanguardia ermetico, s nímž mám tu čest, ale občas skutečně cítím velký vliv ukrajinské veličiny.

Z nějakého důvodu mi to však vůbec nevadí. Snad proto, že nemám pocit nějakého vykrádání, spíš jen jako by Movimento d’avanguardia ermetico používali obdobné výrazové prostředky. A když nic jiného, ten účinek „Torri del silenzio“ je natolik silný, že nemám sebemenší problém se přes tohle přenést. Ve finále tedy mohu rozhodně mluvit o spokojenosti. Skvělá hypnotická hudba, atmosféru lze krájet, navrch krásná obálka – to mi ke štěstí naprosto stačí.

Movimento d'avanguardia ermetico

Recenze

Selvans – Lupercalia

Napsat komentář
Selvans - Lupercalia
Země: Itálie
Žánr: atmospheric / symphonic black / folk metal
Datum vydání: 19.10.2015
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Matavitatau
02. Versipellis
03. O Clitumne!
04. Hirpi Sorani
05. Scurtchìn
06. N.A.F.H.

Hrací doba: 61:37

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Musím říct, že Italové Selvans mě vlastně zaujali hned na prvním rande. Úvodní setkání proběhlo prostřednictvím skladby „O Clitumne!“, která se mi strašně zalíbila, a okamžitě jsem se na v té době ještě nadcházející debutovou desku „Lupercalia“ začal těšit. Na základě oné ukázky jsem totiž doufal, že by mohlo jít o působivý atmospheric black metalový opus, a takové věci mám hodně rád. Nicméně, aniž by výsledná podoba „Lupercalia“ byla špatná, mám z toho takový pocit, že jsem přece jenom očekával víc. Vezměme to ovšem popořadě…

Selvans jako takoví vlastně nefungují nijak dlouho. Oficiální vznik formace se datuje teprve do loňského roku, kdy ji dali dohromady dva stěžejní protagonisté, Selvans Haruspex (zpěv, klávesy, folkové nástroje) a Sethlans Fulguriator (vedlejší zpěv, kytara, baskytara), oba také bývalí členové dnes již nefungující skupiny Draugr, která se rozpadla na sklonku roku 2013. Selvans takřka okamžitě zakotvili u kultovních Avantgarde Music, pod jejichž křídly letos v únoru vydali pilotní EP „Clangores plenilunio“. Od tohoto momentu nestačil uběhnout ani rok a Italové již servírují dlouhohrající debut, jímž je právě „Lupercalia“.

Na první pohled zdálky a bez znalosti kontextu toho, že jednotliví členové už dříve někde hráli, se Selvans mohou tvářit jako další začínající formace. Nicméně vizuální a vlastně obecně celková prezentace skupiny vykazuje velkou sebejistotu a suverenitu a je z toho cítit, že Italové mají vcelku jasnou představu o tom, jak by to mělo vypadat. A to samé lze vlastně říct i o hudební stránce, protože ani z té není cítit žádná nejistota, tápání či hledání sebe sama.

To, co Selvans produkují, by šlo dost jednoduše shrábnout pod škatulku atmospheric black metal, ale líbí se mi, že ve skutečnosti je tam těch vrstev trochu víc a ta výsledná mozaika není stavěná úplně triviálně. Základem je samozřejmě právě black metal, přičemž se zde tříští takové dva žánrové proudy. Prvním je řekněme stylově čistší podoba, které nechybí takový ten black metalový feeling, rychlost a jistá dávka agrese, byť v reálu ta hudba nijak zvlášť agresivně nepůsobí, což je u těch atmosféricky laděných formací docela běžný jev. Zároveň to ale Selvans pohánějí poměrně bohatou vrstvou kláves, díky níž to dostává patinu symfonického black metalu z 90. let, který tehdy měl svoje nesporné kouzlo.

A nad tím vším se vznáší ještě třetí, folklórní vrstva, jež je zde přítomna vlastně hned dvojím způsobem. Jednak pocitově, protože celé „Lupercalia“ obklopuje jakási přírodní aura, a to i v těch black metalových pasážích. Druhak ale také za pomoci folkových nástrojů, které se uplatňují především v atmosférických intrech jednotlivých skladeb.

Takhle řečeno mi to všechno zní velice zajímavě, ale navzdory tomu, že Selvans vařili s jistou rukou a z kvalitních surovin, „Lupercalia“ není zas až tak extrémně působivé. Nemůžu si pomoct, ale nějakým způsobem si to prostě všechno k sobě nesedlo a nemaká to na sto procent, ačkoliv nelze říct, že by Italové dělali tohle nebo tamto špatně. Přesto je ale na začátku zmiňovaná „O Clitumne!“ jednoznačným vrcholem – snad proto, že ze zbytku nahrávky vystupuje svou epičností, proměnlivější strukturou a bohatším zapojením oněch folklórních prvků.

Zbylá čtveřice skladeb, nepočítáme-li tříminutové intro „Matavitatau“, je vlastně vystavěná dle totožného receptu. Atmosférický rozjezd, v němž hraje hlavní roli folk (metal), aby se kompozice posléze zvrhla v atmosféricky black metalovou jízdu v rychlém tempu, během níž sice Selvans stále nezapomínají dávkovat tuhle rozmáchlé kytarové melodie, támhle onu porci zmiňovaných epických kláves, ale ani to nezabraňuje jistému pocitu jednotvárnosti, jenž se nejpozději v posledních dvou písních „Scurtchìn“ a „N.A.F.H.“ začne dostavovat. A ono co si budeme povídat, tomuhle moc nenapomáhá ani fakt, že Selvans pracují na dlouhých stopážích (s výjimkou intra se pod deset minut vešla pouze „O Clitumne!“) a že celková hrací doba „Lupercalia“ přesáhla ambiciózní hodinu.

Selvans

„Lupercalia“ tedy rozhodně má své mouchy, ale obecně vzato jde stále o poměrně zajímavou nahrávku a především – je cítit, že Selvans mají hodně velký potenciál. Navíc i navzdory tomu, co jsem řekl v předcházejícím odstavci, bych nechtěl vzbudit dojem, že je ten materiál jalový, protože jistou sílu to pořád má, ačkoliv je pravda, že tato plně vynikla až živě, zatímco z desky zas až tak jednoznačně nepůsobí.

Každopádně, na další počiny Selvans si určitě počkám a zároveň budu doufat, že Italové zvýší využití folku, protože právě v těchto momentech jsou nejpůsobivější, a to jak v čistě folk metalových pasážích, tak i tehdy, kdy tyto prvky spojují s black metalem. Jak ukazuje již tolikrát jmenovaná „O Clitumne!“, tak právě tudy to funguje a výsledek stojí za to. Nicméně mám-li debut přece jen zhodnotit upřímně, pak ano, čekal jsem od „Lupercalia“ mnohem víc sugestivní zážitek, než jaký je album nakonec schopno nabídnout. Škoda.

Recenze

Ordinul negru – Sorcery of Darkness

Napsat komentář
Ordinul negru - Sorcery of Darkness
Země: Rumunsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 1.9.2015
Label: Loud Rage Music

Tracklist:
01. Sorcery of Darkness
02. From the Ashes of the Mist
03. In ceas de noapte

Hrací doba: 39:01

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Loud Rage Music

Musí se nechat, že rumunští black metalisté Ordinul negru se rozhodně neflákají. Datum jejich vzniku se datuje k roku 2004 a od té doby docela šlápli do pedálů (i když… spíš „šlápnul“, ale k tomu se ještě dostaneme), protože již stačili vydat sedm dlouhohrajících desek, což samo o sobě není zrovna málo, a vedle nich ještě početnou řádku splitek. Zejména v prvních letech ty počiny stříleli jak utržení ze řetězu, ale za poslední roky už se trochu zklidnili. Minulé album „Nostalgia of the Fullmoon Nights“ bylo prvním v jejich historii, na nějž se čekalo déle jak rok (konkrétně dva), a na aktuální desku „Sorcery of Darkness“, okolo níž v následujících řádcích zapředeme řeč, se čekalo už celé čtyři roky.

Podobně jako Ordinul negru začali svou kariéru, možná i já jsem recenzi začal trochu zhurta, tak se na chvíli zastavme a nejdříve si povězme, co je tahle skupina vlastně zač a kdo za ní stojí. Jejím hlavním hybatelem je totiž jistý Fulmineos, což je naprosto nepochopitelný nezmar, jenž má rozjetých víc projektů, než vy máte prstů na obou rukách dohromady (samozřejmě předpokládám, že disponujete standardním počtem prstů). Asi to nemá cenu konkrétně vyjmenovávat, jelikož většina těch názvů většině z nás stejně nic neřekne a protože v případě zájmu to lze snadno dohledat, nicméně abychom učinili formalitám zadost, asi by se hodilo zmínit, že se tenhle chlapík na krátkou dobu mihl i v sestavě v nové éře asi nejznámější rumunské black metalové kapely Negură Bunget. V současné době jej v Ordinul negru doplňují další tři muzikanti, z nichž jeden, jmenovitě bubeník Andrei Jumugă, zase působí v další relativně známé rumunské black metalové formaci, tentokráte symfonických Syn ze șase tri.

„Sorcery of Darkness“ však pro Ordinul negru v mnoha ohledech představuje zásadní změnu. Až doposud se totiž nejednalo o regulérní skupinu, nýbrž o jednočlenný projekt Fulmineose. Před nahráním novinky se ovšem rozhodl rozšířit sestavy a začít hrát i živě. Mimoto ale „Sorcery of Darkness“ představuje i citelnou proměnu samotné hudby. Dřívější počiny Ordinul negru (tedy alespoň ty, s nimiž jsem měl tu čest) byly hodně syrové, podzemní a poměrně ortodoxní. Sice i v nich byla snaha o nějakou atmosféru (občas se objevilo něco, co se s jistou dávkou tolerance blížilo i na dohled depressive black metalu), ale obecně vzato to byla dost solidní garáž.

Ne tak „Sorcery of Darkness“ – ostatně už jen pohled na tracklist věští cosi „nekalého“. Ordinul negru totiž na svém nejnovějším opustili standardní stopáže skladeb a namísto toho nabízejí jen tři rozsáhlé opusy v délce deseti, osmi a jednadvaceti minut. Zároveň se zbavili dřívější syrovosti z časů, kdy byl Fulmineos ve skupině sám. Sice se stále nejedná o vysloveně vypulírovanou produkci, ale i tak je sound mnohem čitelnější a snad také poslouchatelnější už i pro běžného smrtelníka, nikoliv jen pro zapálence do černěkovového podzemí. Jinými slovy, dřevní black metal byl vyměněn za orientaci na atmosféru.

„Sorcery of Darkness“ se tím pádem jeví jako poměrně ambiciózní počin, který napoprvé nemusí tak úplně vyjít ani v případě, že ta kapela má už dostatek zkušeností (což Ordinul negru zjevně mají). Naštěstí však lze tvrdit, že si Rumuni hubu nenabili a že je tento přerod uvěřitelný a zábavný. Přestože „Sorcery of Darkness“ (ten název je jen tak mimochodem poměrně stupidní – mnohem víc než vlastní náplň) není vyloženým majstrštykem a do kolen jsem z toho zase nešel, rozhodně se skupině nedá upřít, že je ten poslech zábavný a že jistá atmosféra tomu opravdu nechybí. Kompozice i přes značnou délku a relativně monotónnější vyznění fungují a dokážou nabídnout i několik dost povedených pasáží, které jsou dostatečně dlouhé na to, aby si je člověk užil, ale ne zas tak moc, aby se znechutily. Jednoduše je znát, že Ordinul negru vědí, co dělají, tudíž je výsledek opravdu povedený.

Suverénním vrcholem nahrávky je pak pro mě ona nejdelší píseň, jež přichází až jako poslední – více jak dvacetiminutová „In ceas de noapte“. Netvrdím, že třeba druhá půle titulní „Sorcery of Darkness“ není taktéž velmi dobrá, ale je to právě „In ceas de noapte“, která na mě zapůsobila nejvíc. V její první polovině se vyskytují dlouhé nemetalové atmosférické pasáže s pouze asi dvě a půl minuty dlouhou metalovou vložkou, aby se po necelých 11 minutách Ordinul negru opětovně nadechli k atmosférickému podání black metalu. Od tohoto momentu se vlastně „In ceas de noapte“ nese vesměs v tom samém duchu jako předcházející dvě kolegyně, ale subjektivně mi přijde, že právě zde je ta atmosféra koncentrovanější a ještě lepší. Nehledě na to, že pasáž v 18. a 19. minutě je prostě skvělá.

Ordinul negru

Ve finále určitě nemám problém považovat „Sorcery of Darkness“ za dobrou nahrávku. Jak již padlo, není to skutečně geniální veledílo, do takové úrovně mají Ordinul negru přece jen stále docela daleko, ale takových věcí je přece jenom málo a hudba může bavit i bez toho. A i když samozřejmě nepopírám, že už jsem (i letos, natožpak za celý život) slyšel i mnohem lepší věci, nakonec bez nějakého většího přemýšlení zvedám palec směrem vzhůru. Sympatické a nadprůměrné album, které jsem poslouchal s chutí.

Recenze

Haate – Breed: The Forlorn Majesty

Napsat komentář
Haate - Breed: The Forlorn Majesty
Země: Itálie
Žánr: ambient / atmospheric black metal
Datum vydání: 27.6.2015
Label: Silentium in Foresta Records

Tracklist:
01. Pour the Wisdom into the Chalice of Life
02. Ritual of the Crystal Flame
03. The Forlorn Majesty

Hrací doba: 57:34

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
WeakLight Promotion

I když se nebudeme bavit o jakýchkoliv stylech či žánrových škatulkách, stále existuje hned několik způsobů, jimiž lze hudbu rozlišit a rozřadit do jakýchsi pomyslných šuplíčků. Například bychom jako metriku mohli zvolit jakousi složitost (ačkoliv tohle není úplně nejpřesnější výraz) nebo proměnlivost muziky. Nasekáme-li to hodně nahrubo, pak v takovém rozdělení máme dva opačné extrémy.

Jedním z nich je ohromně krkolomná hudba plná zvratů a změn tempa pomalu po každé vteřině – jednoduše něco na způsob těch nelidsky technických death metalů, nejchaotičtějších black metalů anebo třeba šílených avantgard. Druhým extrémem je pak samozřejmě naprostý opak – muzika plynulá, takřka až „nehybná“, monotónní a veskrze minimalistická. Dnes si povíme právě o jednom z těchto dvou extrémů a bude to ten druhý jmenovaný…­

Haate (anebo také stylizováno jako HaatE) je italský jednočlenný projekt, v jehož čele stojí muzikant, který si říká Wreath. Sama skupina funguje dost krátce, protože onen solitér ji založil teprve v loňském roce. Na druhou stranu, nijak zvlášť se od té doby nefláká a stihl vydat již čtyři počiny – split „Where Mountains Pierce the Nightsky“ s dalším italským projektem Chiral, EP „…The Crystal Pathway“ a především dvě dlouhohrající desky. Ta první nese název „As the Moon Painted Her Grief“ a vyšla v červnu 2014, ta druhá a zároveň i aktuální byla pojmenována „Breed: The Forlorn Majesty“ a shodou okolností vyšla rovněž v červnu, akorát v tom letošním.

„Breed: The Forlorn Majesty“ není krátkou nahrávkou – trvá bezmála hodinu. Skladby na ní taktéž nejsou krátké, což ostatně v podstatě plyne už jen z toho, že jsou zde pouhé tři – ta nejkratší má lehce nad 17 minut („The Forlorn Majesty“) a ta nejdelší necelých 22 minut („Ritual of the Crystal Flame“). To jsou úctyhodné délky, nicméně jejich vlastní náplň lze popsat docela lehce. A ono co si budeme povídat, já už jsem to ve své podstatě výše skoro i řekl, jak „Breed: The Forlorn Majesty“ zní…

V jazyku žánrů je příslušnost Haate krystalicky jasná – je to atmospheric black metal / ambient. Nicméně asi by se slušelo dodat, že v tomto případě byste neměli čekat black metal s trochu ambientními klávesami, protože na „Breed: The Forlorn Majesty“ hrají black metal a ambient vyrovnanou partii, a jestli má někdo trochu navrch, tak je to spíš ten ambient. A i tehdy, kdy se ozve metalová kytara, to stále zní velmi meditativně, poklidně a jaksi… inu, „ambientně“.

Konkrétněji asi takhle – v „Pour the Wisdom into the Chalice of Life“ se postupně přechází mezi ambientem a black metalem a pak zase zpátky, tudíž by asi šlo říct, že právě tato kompozice je v rámci alba jakoby „nejrozmanitější“, ale s tím, že tyhle uvozovky byly hodně velké. „Ritual of the Crystal Flame“ je pak rozdělena na dvě poloviny, z nichž ta první je čistě ambientní, zatímco ta druhá přidá kytary a nabízí momenty, jež jsou asi nejblíže ke konvenčnímu black metalu (byť obecně vzato stále daleko). Finální „The Forlorn Majesty“ je pak celá čistě ambientní a na kytary již dočista rezignuje. Nicméně, ve výsledku je to úplně jedno, jak si za chvíli povíme.

Po celou dobu se nikam moc nespěchá, času je dost (vzhledem k délkám písní doslova). Jedná se o monotónní poslech, který si jen tak pokojně plyne, líně se převaluje kupředu a nemá potřebu se měnit. Nejsou zde žádné velké zvraty, i případné obměny motivů a dokonce i přechody mezi čistým ambientem a ambientním black metalem probíhají zcela nenásilně a plynule, až to člověku ani nepřijde, že se vlastně formálně vzato změnil hudební žánr (právě tím jsem měl na mysli, že je jedno, co z toho zrovna hraje). Desce vládne monotónnost, klid a náladotvornost.

Haate

Samozřejmě je zřejmé, že „Breed: The Forlorn Majesty“ tím pádem ani náhodou není albem, jež by bylo vhodné pro lidi preferující chytlavou hudbu nebo refrény. Naopak, tohle je záležitost pro ty, kteří se rádi zastaví a se zavřenýma očima se nechají unášet atmosférou. V takovém případě by vás produkce Haate bavit jistě mohla, byť – to si zase nalijme čistého vína – se nejedná o nic originálního nebo snad převratného. Přesto je ta atmosféra velice příjemná a třeba mě osobně baví natolik, že mi to stálo i za koupi CD (pokud byste však chtěli učinit totéž, musím vás zklamat – celý náklad je již rozebraný a k mání je už jen digitální verze), což také není tak úplně málo. A když jsem se přiznal k tomuhle, asi nyní nikoho nepřekvapím závěrečným verdiktem, že je to dle mého názoru povedená nahrávka.

Recenze

Norot – Nathrach

Napsat komentář
Norot - Nathrach
Země: Irsko / USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 26.4.2015
Label: Naturmacht Productions

Tracklist:
01. The Old Serpent
02. Lightbearer
03. The Dreaming Maelstrom
04. Haunted Sleep
05. Vast and Luminous
06. The End of All Things
07. The Howling Void
08. Her Woven Abyss
09. A Bitter Harvest
10. Lunar Acendant
11. Serpent of Fire

Hrací doba: 56:13

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions

Za tu dobu, během níž obtěžuji svět svými psacími výpotky, jimž s jistou dávkou rezervovanosti říkáme recenze, jsem se tu zaobíral již obrovským množstvím tuze neoriginálních skupin. A nespočetněkrát jsem v takových recenzích prohlásil cosi v tom smyslu, že sama neoriginalita ještě tomu danému albu nutně nemusí zlomit vaz (pokud to tedy není fakt férová vykrádačka, ale to už je zase jiná věc) a že lze vytvořit kvalitní záležitost i s tímto břemenem, je-li to vyváženo jinými přednostmi. Když ale něco takové říkám, většinou je to kvůli tomu, abych mohl vzápětí zasadit zdrcující úder v podobě prohlášení, že právě recenzovaná nahrávka takovým případem není. Dnes to ale bude přesně opačně, jelikož si povíme o desce, jež sice příliš originality nepobrala, přesto funguje a je zábavná.

Norot je jednočlenný projekt, za nímž stojí jistý Robert W. Cook, což je prý „okultní umělec, architektonický návrhář a hudebník“, což nemohu potvrdit ani rozporovat, jelikož v souvislosti s Norot jsem o tomhle chlapíkovi slyšel poprvé v životě. Tak jako tak, Robert pochází ze Spojených států amerických, konkrétně z Louisiany, nicméně aktuálně sídlí ve městě Cork v Irsku. V rámci této kapely již tenhle člověk tvoří nějakou dobu, avšak až doposud produkoval pouze digitální jednopísňové singly. Takový zlom nastal až v listopadu 2014, kdy valnou část z nich vydal souhrnně pod názvem „Nathrach“ (což znamená „had“ ve staré galštině) a sám tento počin označil jako „dlouhohrající demo“.

A právě tahle nahrávka je základem počinu, který je hlavním předmětem naší recenze… nebo lépe řečeno se vlastně jedná o jeden a ten samý počin. Na jaře letošního roku totiž „Nathrach“ vyšlo znovu, tentokrát už ale pod vydavatelskou firmou Naturmacht Productions a s označením regulérní dlouhohrající desky. Jinak se jedná o to samé – stejný název, stejný obal, stejná hudební náplň a dokonce i stejný sound, protože co jsem porovnával s původní verzí, neslyšel jsem jakýkoliv rozdíl. Změna je tedy „jen“ v tom, že nyní „Nathrach“ vyšlo i na fyzickém nosiči, což ale vlastně taky není tak úplně málo. A to tím spíš, že zrovna tohle si to fyzické vydání, které je přece jen stále něčím reprezentativnějším oproti čistě digitální formě, vlastně i zaslouží na rozdíl od mnohých jiných expertů.

Nicméně, vrhněme se už konečně na vlastní muziku. Norot produkuje atmosférický black metal s velice syrovým a zastřeným zvukem. Tahle kombinace je však opravdu funkční a právě tenhle sound, který zní jako by pod dekou, notnou měrou přispívá k charismatu „Nathrach“. Nahrávce vládne pomalé až střední tempo, rituální nálada, rozvážné melodie, místy až ambientní klávesy a také agresivní ryk na pozici vokálu. Jenže ani ten nijak nenarušuje jakousi vyrovnanost a vnitřní klid desky. Když už jsme u toho, tak přesně tohle pojmenování vlastně „Nathrach“ nádherně charakterizuje – z toho alba vyzařuje jakýsi vnitřní klid, uvážlivost, a to i přesto, že počinu nechybí ani jistá dávka primitivní animálnosti nebo syrovosti. Je to ale zajímavý kontrast a právě v něm tkví jedno z největších kouzel alba. Výsledkem je totiž až překvapivě silná atmosféra, jež dokáže posluchače udržet napnutého.

A také je to právě ta atmosféra, oč tu běží především – náladotvornost je alfou i omegou „Nathrach“ a s ní počin stojí i padá. Tedy naštěstí vlastně spíš stojí, protože je ta atmosféra natolik silná, že díky ní nahrávka funguje a dokáže bavit i navzdory téměř hodinové délce. Že vám to v zásadě nezní jako něco extra výjimečného? Ano, já to uznávám, že výjimečné to není, ale vzpomeňte si na začátek našeho povídání – už dopředu jsem předesílal, že nepůjde o nic originálního a že přednosti „Nathrach“ jsou ukryté někde jinde.

Již padlo, že většina „Nathrach“ se nese v pomalejším tempu. Tím pádem se nebojím říct, že to není záležitost vhodná pro milovníky sypaček, protože těch je zde spíš pomálu. Tu a tam se něco objeví, nejcitelněji asi v „Lightbearer“, ale jsou to spíše výjimky. Mnohem častěji se Norot vydává opačným směrem, a sice k vyklidněnému minimalismu, jako se tomu děje třeba ve „Vast and Luminous“, „The Howling Void“ nebo „Lunar Acendant“. Na druhou stranu, „Nathrach“ funguje v obou polohách, což je rozhodně super.

Norot

Tohle je přesně ten druh alba, od něhož jsem nečekal zhola nic, ale nakonec mě velmi mile překvapilo a jeho poslech mě baví. Ten poslech je spíše monotónní a (jak již nejednou padlo) také nepříliš originální a rovněž se jedná o album, na jehož hru prostě musíte přistoupit, protože jestli pro takovouto formu black metalu, navíc s hodně podzemním zvukem, nemáte příliš pochopení, „Nathrach“ váš pohled asi jen těžko změní… pokud vám ale nic z tohohle nezní vyloženě odpudivě, za zkoušku to rozhodně stojí, protože ten pověstný feeling tam podle mě je.

Recenze

Entheos – Ototeman

Napsat komentář
Entheos - Ototeman
Země: Kanada
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 7.1.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Vagues de givre
02. Les titans
03. Ouréa
04. Rêve de grandeur
05. La mort solaire
06. Lecture solaire
07. Parasite asservi

Hrací doba: 51:32

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Uzavřený kruh na zastřeném zeleném pozadí, snad i kovová matka či co. Dokonalý minimalismus, ideální kombinace barev, musím smeknout. Důvod mého poslechu debutujících Entheos hledejme právě zde, na obalu „Ototeman“. Možné poslechové příčiny však nejsou vyčerpány, ačkoliv zrovna já se chytl na tajemný přebal. Tak například, Entheos hrají black metal, jsou z Kanady a mluví francouzsky. Signalizován je tak nejen pravděpodobný quebecký původ -– mimochodem mohu potvrdit –, ale taktéž možné pletky s místní prazvláštní blackovou scénou kolem Miserere luminis, Sombres forêts a Gris. I tady člověk není na omylu, jelikož jisté propojení skrze jednu osobu, k níž se ještě dostaneme, existuje. „Ototeman“ se tedy zdálo být rovněž ideálním předkrmem pro, pevně věřím, brzy příchozí novinky výše jmenovaných. Hlavně ti Gris, už aby tu byli. Ale raději zpět, čekat se může ještě dlouho. Doposud vyjmenované důvody pro náhodný poslech „Ototeman“ se doposud pohybovaly v poměrně tradičních mezích. Jedno lákadlo ale ještě schovávám. Entheos totiž nahrávali za velmi speciálních okolností — v jednom z kanadských pravoslavných kostelů.

Ano, to vše zní moc pěkně a lákavě. Odolává se těžko, ostatně sám jsem se o tom přesvědčil. Nicméně co naplat, muzika je stále nejpřednější, a když to nefunguje tady, vychvalovaný zbytek s tím nic nenadělá. Četli-li jste pozorně, neuniklo vám, že Entheos razí black metalovou cestu. Neokoukanou, neortodoxní, silně atmosférickou, zkrátka takovou, jakou byste v quebeckých končinách očekávali. Základ tvořící atmosférický black metal Kanaďané neustále proplétají s hlukovými i rockovějšími pasážemi a vše rámují kupou progrese. Je nenápadná, avšak přítomná, a to pořád. Obměny témat, sem tam překvapivý zvrat i mírně netradiční riffáž — to vše Entheos odděluje od žánrového tradicionalismu, a jestli „Ototeman“ něčím není, tak obyčejnou žánrovkou. O avantgardním pučení ale nemůže být řeč. I když k experimentu kapela nepochybně vzhlíží, samotná deska se drží spíš při zemi a občasné náznaky jako by jen prozrazovaly, že času na novátorství je dost. Entheos přece debutují, tak nezapomeňme.

Kvapem se dostáváme ke slibovanému odhalení oné osůbky, jež Entheos propojuje s quebeckou post-blackovou miniscénou. Tadá, za bouřlivých ovací a postupného sejímání krycího pláště představuji Annatara, který si odskočil od svých Sombres forêts a na „Ototeman“ ukázal nejen um producentský, ale rovněž hlasivkový a kytarový. Otisk Annatarova rukopisu je na celém albu citelně znát, a i když se mi to trochu zajídá, říct to musím: Jakmile desku proznívají pasáže à la Sombres forêts, posluchač se má hned líp. Ne, samotní Entheos ve svém konání nejsou úplně jaloví, spousta ucházejících nápadů tu je, ale povětšinou se jen marně hledá. Toužím po jiskře, větším náboji. A jakmile nenacházím, potřeba opětovně hledat v nedohlednu.

Je těžké odpovědět na to, v čem jsou Entheos vážně dobří. I přesto, že na papíře je vlastně skoro všechno v pořádku, že kapela vymýšlí výborné melodie, že nadprůměrně pracuje s variováním skladeb a celé to má hlavu a patu. Mluvit mohu i ve vší konkrétnosti, „Ouréa“ je skvělá věc s výbornou blackovou gradací, „La mort solaire“ jakbysmet. Ani závěrečná chaotičtější “Parasite asservi”, není vůbec špatná, ale jakmile přijde Annatar a v „Lecture solaire“ zapěje to své úžasně dekadentní „soleil“, je to úplně jiný svět, je to Sombres forêts. Je to identita Entheos v čudu. Zkrátka váhám, zda angažováni téhle moc zajímavé persóny v takřka polovině skladeb „Ototeman“ pomohlo. Spíš si něco říkám o medvědí službě.

Své momenty deska má, variabilní je taktéž dostatečně, jen skladatelská kvalita pokulhává. Hostující Annatar svými melodiemi i hlasem desku neposouvá, ale spíše ji bortí. Nápomocnou ruku pak odmítá podat i zvuk, který až na svůj kostelní původ nepřidává nic navíc. Jak jsem už zdůrazňoval předtím, Entheos prostřednictvím „Ototeman“ debutují a to je třeba zohlednit. Nicméně zklamán jsem. Možná jsem čekal přespříliš a bláhově vyhlížel držení vysoké kvalitativní laťky zmiňovaných kolegů. Ve finále je to však jen druhý sled a mírně vybočující průměr s ambicí. Cesta k žánrovým výšinám bude dlouhá.

Music News, Tématické články

Selvans: „O Clitumne!“ song stream

Napsat komentář
Selvans - Lupercalia

Na světě je ohromná spousta metalových vydavatelství, nicméně jen u pouhého zlomku z nich se člověk skutečně může bez obav spoléhat na jejich vkus a věřit tomu, že když se jejich logo objeví na nějaké desce, tak ta hudba bude stát za to. Já osobně za jednu z takových firem považuji italské Avantgarde Music, kteří v minulosti vydávali alba spoustě kultovních skupin, a ačkoliv se v současné době až na výjimky zaměřují spíš na méně známá jména, takřka ve všech případech jsou to po hudební stránce excelentní záležitosti.

Jedna z takových je, zdá se, právě teď na obzoru. Italský projekt Selvans, jejž mají na svědomí dva členové dnes již nefunkční kapely Draugr, budou již brzy (19. října v digitální podobě) vydávat debut „Lupercalia“. A hned podle první zveřejněné skladby „O Clitumne!“ to vypadá, že půjde o výtečnou záležitost – přesvědčit se můžete sami v Bandcamp přehrávači na konci článku!

Pro pořádek ještě dodejme tracklist „Lupercalia“:

01. Matavitatau
02. Versipellis
03. O Clitumne!
04. Hirpi Sorani
05. Scurtchìn
06. N.A.F.H.

http://www.templeofselvans.com/
https://www.facebook.com/templeofselvans
https://twitter.com/selvans_
https://www.youtube.com/user/templeofselvans

Recenze

Drudkh – Борозна обірвалася

1 komentář
Drudkh - Борозна обірвалася
Země: Ukrajina
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 20.4.2015
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Прокляті сини I
02. Прокляті сини II
03. Епосі нескорених поетів
04. Тліючий попіл
05. Безчестя I
06. Безчестя II
07. Поки не засиплють чужою землею очі

Hrací doba: 58:50

Odkazy:
facebook / twitter

Drudkh jsou jasným důkazem toho, že i ve 21. století se lze prosadit i bez vysoké koncertní aktivity a internetové masáže skrze veškeré existující sociální sítě, i bez poskytování rozhovorů a bez desítek sérií fešáckých promofotek. Jasně, asi z vás nebudou superhvězdy, ale kultovního statusu ve svém žánru dosáhnout jde. Drudkh nic z toho nikdy nedělali, a přesto už dávno patří k nejznámějším black metalovým formacím Ukrajiny a jejich alba už pěkných pár roků vydává poměrně velká firma (na metalové poměry). Sice je pravda, že aktuálně už nějaké ty profily na sociálních sítích Drudkh mají, ale pokud se nemýlím, všechny spravuje právě label Season of Mist, zatímco sama kapela to má jednoduše na salámech. A i když třeba vy si o tom můžete myslet své, třeba mně je tento přístup sympatický.

Vzhledem k tomu, že se Drudkh nijak nevěnují koncertům a soustředí se jen na studiovou tvorbu, není žádným překvapením, že je jejich diskografie už poměrně bohatá (ač se všichni členové angažují i v dalších projektech, z nichž asi nejznámějším aktuálně fungujícím je Blood of Kingu). Svým letošním počinem „Борозна обірвалася“ (nebo také „A Furrow Cut Short“, není-li azbuka vaším kamarádem a preferujete-li radši anglický překlad) zaokrouhlili počet svých dlouhohrajících nahrávek na rovnou desítku. Avšak je nutno uznat, že obecně vzato si Drudkh drží vysokou laťku… jistě, některá alba byla malinko slabší („Microcosmos“), jiná zase výrazně silnější (hlavně geniální opus „Кров у наших криницях“ a folkové „Пісні скорботи і самітності“), ale celkově tam ta kvalita je neustále.

Drudkh byli vždy především o atmosféře. Jejich tvorba se vyznačuje dlouhými a trpělivě budovanými kompozicemi, a byť ne vždy se nesou v pomalejším tempu, jejich nálada je rozvážná až zádumčivá. Před nějakými těmi roky ovšem Ukrajinci ve své hudbě začali koketovat i s vlivy post-rocku, což nakonec vyvrcholilo na desce „Пригорща зірок“ z roku 2010 a ještě o kousek víc ve vedlejším (z mého pohledu však poměrně nudném) projektu Old Silver Key, v němž se sešla kompletní sestava Drudkh a Neige z Alcest.

Po této anabázi se ovšem Drudkh navrátili ke svému původnímu soundu za pomoci alba „Вічний оберт колеса“ (2012), v jehož stopách pak přímo pokračuje také nejnovější „Борозна обірвалася“. Zajímavostí je, že „Борозна обірвалася“ je doposud nejdelší studiovou nahrávkou, jakou Drudkh stvořili – ačkoliv jejich styl možná trochu vybízí k rozmáchlejším stopážím a ačkoliv jsou samotné skladby delšího rázu, délka jednotlivých desek nikdy nebyla nijak závratná. Což vlastně platí i o novince, jelikož jejích bezmála 59 minut obecně vzato také není nějaký extrémní monument, jenž by člověku vyrazil dech, avšak i přesto byl rekord navýšen o celých 9 minut. Ale to jen tak na okraj.

Jinak se „Борозна обірвалася“ nese v typickém stylu Drudkh a obsahuje v podstatě vše, co kdy bylo pro tuto formaci typické. Pokud jste se tedy s touto ukrajinskou formací doposud nesetkali, očekávejte velmi dobrý atmosférický black metal se znatelným folklórním nádechem, přestože cokoliv formálně folkového se v hudbě Drudkh nenachází. Roman Saenko a spol. si totiž vystačí „jen“ s výtečnou kytarovou melodikou a občasnými klávesovými závany, které jsou však jako by zastrčené v pozadí a slouží pouze k dotváření atmosféry, nikoliv nástroj, na němž by muzika stála.

„Борозна обірвалася“ je zcela typickou deskou Drudkh ještě v jedné věci. Přestože se několik málo výjimek v její diskografii najde, kapela již drahně let (vlastně takřka od počátků) ve svých textech využívá díla ukrajinských básníků – a nejinak je tomu i na novince. Tentokrát básně tvoří texty ve všech sedmi přítomných skladbách, a to od celkem pěti básníků (vždy stejný u obou dvojdílných kompozic). Přestože tomu takřka nerozumím (jen dokážu přečíst azbuku a část toho díky slovenskému původu ukrajinštiny i češtiny odhadnu) a Google Translator dává velmi zkreslené výsledky, musím říct, že právě tohle mi vždycky bylo hodně sympatické a líbí se mi, že se toho Drudkh stále drží.

Na závěr zbývá říct snad už jen to, jak si „Борозна обірвалася“ stojí v celkové tvorbě Drudkh. Řekl jsem, že novinka po stylové stránce pokračuje ve šlépějích „Вічний оберт колеса“ (které zase navazovalo na rané desky), k čemuž bych na tomto místě dodal, že to platí i po stránce kvality. V překladu to znamená, že „Борозна обірвалася“ je dalším skvělým albem Drudkh, a byť vlastně v rámci jejich stylu nepřináší zhola nic nového, stále se jedná o velmi poutavou záležitost, již si vždy rád a s chutí pustím (nebudu nijak zastírat fakt, že mě muzika Drudkh jednoduše oslovuje), čemuž naštěstí nijak neškodí ani trochu delší stopáž. Samozřejmě, rozhodně se nejedná o nejsilnější věc, jakou kdy Ukrajinci vydali, jelikož na samotném vrcholu stále neochvějně stojí (a asi už navždy stát bude) fenomenální „Кров у наших криницях“ a protože i první tři desky jsou také ještě o něco působivější. Přesto všechno ale Drudkh stále drží vysokou kvalitativní laťku a stále vydávají výtečná alba, s nimiž na svá nejsilnější díla navazují naprosto důstojně.

Druhý pohled (Zajus):

Pokud bych měl vypíchnout jednu věc, která mě na „Борозна обірвалася“ zaujala, bude to jednoznačně rytmická kytara. Já vím, zní to trochu divně, abych si z black metalové desky zapamatoval rytmickou kytaru více než třeba uhrančivou atmosféru, ničivé bicí či uřvaný zpěv. Všemi zmiňovanými prvky „Борозна обірвалася“ opanuje, jenže je to právě rytmická kytara, která mi uhranula. Její nesmírně hluboké, ohromně chytlavé, místy proměnlivé a místy neměnné a v každé chvíli téměř stejně znějící riff mě po několik poslechů konsternovaly natolik, že jsem prakticky nevnímal nic jiného. Možná u Drudkh nejde o nic nového, ale mě jakožto nového posluchače kapely to prostě nesmírně nadchnulo.

Přiznám se však, že když jsem se oněch riffů nasytil a začal desku vnímat o něco širším způsobem, trocha onoho kouzla se vytratila. Pořád zbyla solidní atmosféra, jenže ta funguje, jen když je člověk správně naladěn. I uřvaný zpěv se brzy oposlouchá a ničivé bicí nejsou ničím novátorským. Přesto zůstává „Борозна обірвалася“ velice povedeným albem. Ukazuje, jak se dělá dobrý atmosférický black metal, což není nic jednoduchého, ale místy ve své nijak zvlášť dlouhé (vzhledem k žánru) hodinové stopáži ztrácí své kouzlo. Teprve když se vrátím ke kytarám, mohu se opět z desátého alba těchto Ukrajinců těšit. A to je více, než vám nabídne 90 % ostatních žánrových nahrávek.