Archiv štítku: atmospheric metal

Recenze

Downfall of Nur – Umbras de Barbagia

Napsat komentář
Downfall of Nur - Umbras de Barbagia
Země: Argentina
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 21.3.2015
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. I – Intro
02. II – The Golden Age
03. III – The Downfall of Nur
04. IV – Ashes
05. V – Umbras de Barbagia

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Downfall of Nur je projekt, kvůli němuž by měli zpozornět všichni uctívači atmosféry v hudbě, protože – prozradím to rovnou, abyste taky jednou hned věděli, že ty plky má cenu číst – tahle záležitost rozhodně stojí za to. Ale kdo by to byl řekl, že jedna z nejvýraznějších atmosfér letošního roku přijde z Argentiny?

Inu, pro ty z nás, kteří zachytili již loňské, velice zajímavé EP „Umbras e forestas“, to překvapení asi není. Už tohle minialbum, jemuž předcházel pouze demosnímek z roku 2013, k němuž je datován i oficiální vznik Downfall of Nur, totiž bylo tuze zajímavé a nabídlo velmi silnou atmosféru. A co tehdy bylo na „Umbras e forestas“ naznačeno, to dlouhohrající debut „Umbras de Barbagia“ do puntíku stvrzuje.

„Umbras e forestas“ i „Umbras de Barbagia“ mají mnoho společného – vyjma atmosféry, vysoké kvality nebo black metalového žánru je to třeba i orientace nahrávky na malý počet rozsáhlých kompozic. Přesto oba počiny ve finále vyznívají značně odlišně a ten důvod je nasnadě hned s prvním poslechem. „Umbras e forestas“ bylo hodně syrové. Kytara byla dřevní a mrazivá. Mělo to však obrovskou sílu a jakousi rituální náladu – a rozhodně nejen díky folkově ambientní instrumentálce „Su cànticu de sos montes“.

Na „Umbras de Barbagia“ je zvuk poměrně čistší a stravitelnější a i díky kytarovým melodiím se nahrávka nezřídka kdy přibližuje i k vodám post-black metalu (naštěstí však k té jeho verzi, jež jaksi působí poněkud homosexuálně). Nicméně, obecně vzato je i „Umbras de Barbagia“ stále poměrně syrovou nahrávkou a ona „čistota“ je míněna pouze relativně a v kontextu mrazivého zvuku předcházejícího počinu.

„Umbras de Barbagia“ se de facto pohybuje ve dvou polohách. Tou první z nich je atmosférický black metal. Ten se mnohdy vydává i do poměrně nemalých rychlostí, ale má tu vlastnost, že i navzdory svému tempu nepůsobí nijak agresivně. Naopak, i v těch nejrychlejších momentech je muzika Downfall of Nur jakoby meditativní spíše uklidňující. I díky tomu lze v hudbě vycítit jisté paralely s formacemi jako Wolves in the Throne Room nebo Negură Bunget. A kdybych měl říct ještě jedno jméno, na nějž jsem si při poslechu „Umbras de Barbagia“ vzpomněl, možná trochu překvapivě by to byli španělští doomaři Llvme, s nimiž argentinský projekt sdílí obdobnou folkovou náladu. Naproti tomu vokály spadají do hájemství čistokrevného jekotu a klidně bych si je dokázal představit i v některém ze sebevražedných black metalů – nicméně ani tohle nijak nenarušuje jakousi zádumčivou a rozvážnou auru, která se kolem „Umbras de Barbagia“ prostírá.

Druhou polohou Downfall of Nur jsou pak poklidnější pasáže bez jakýchkoliv metalových elementů. Tyto spadají spíše do hájemství přírodního ambientu a nepostrádají znatelný folkový nádech. Především však mají snad ještě silnější atmosféru než black metal, dýchají jakousi osudovostí a dokážou posluchače dočista pohltit. Ukázkovým příkladem může být třeba fantastický začátek „V – Umbras de Barbagia“, v němž se na scénu vrací stejný motiv, jenž celou desku otevírá v rámci úvodu „I – Intro“, avšak s ještě větším účinkem díky kontextu předcházejících minut. Naštěstí to však není ani zdaleka jediný podobný moment na albu.

Obě zmiňované polohy Downfall of Nur jsou totiž na „Umbras de Barbagia“ vyvážené a navzdory tomu, že je to pocitově stále především black metalová nahrávka, co do stopáže má metal navrch snad jen o kousek. Nicméně i přesto se takové atmosférické pasáže nacházejí v každé z přítomných kompozic a ve všech případech to stojí za to. Abych ovšem nevzbudil dojem, „Umbras de Barbagia“ stojí za poslech právě jen díky nim, musím opětovně zdůraznit, že se jedná o velice poutavou záležitost i tehdy, když zrovna hraje black metal.

Downfall of Nur

Ještě než dnešní recenzi skončíme, slušelo by se zmínit pár dalších nehudebních detailů, které jsem si tentokrát záměrně nechal na konec. Samotný projekt sice pochází z Argentiny, nicméně Antonio Sanna, což je člověk, jenž za Downfall of Nur stojí, pochází ze Sardinie, kde také prožil své dětství. Celý koncept skupiny je postaven okolo Nuragské civilizace a jejího zániku. Civilizace se nacházela právě na Sardinii od doby bronzové až do 2. století př. n. l. a zanechala zde po sobě na 7000 tzv. nuragů, neboli svých typických kamenných věží ve tvaru komolého kužele. O samotné existenci této kultury se toho jinak příliš nedochovalo a takřka veškeré známé informace o ní pocházejí z pozdější řecko-římské literatury.

V neposlední řadě je na Downfall of Nur ještě jedna zajímavá věc. Antonio Sanna – tedy onen hlavní člen projektu – se narodil teprve v roce 1996. A pokud je v 18, 19 letech schopen produkovat počiny jako „Umbras e forestas“ a „Umbras de Barbagia“, které hravě strčí do kapsy mnohonásobně zavedenější atmospheric black metalové spolky, tak to skutečně klobouk dolů. Dovolím si totiž tvrdit, že „Umbras de Barbagia“ patří k těm nejvýraznějším metalovým deskám, jež jsem v letošním roce slyšel, a zároveň je to album, které byste si rozhodně neměli nechat uniknout. Obrovské doporučení!

Recenze

Old Graves – This Ruin Beneath Snowfall

Napsat komentář
Old Graves - This Ruin Beneath Snowfall
Země: Kanada
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 28.6.2015
Label: Naturmacht Productions

Tracklist:
01. Kestrel
02. Dawn Treader
03. Hang My Remains from the Crescent Moon
04. This Ruin Beneath Snowfall

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions

Člověk by čekal, že dvousloví Old Graves nebude na své zhudebnění čekat příliš dlouho, avšak vězte, že opak je (alespoň dle doklikatelných informací) pravdou. Teprve v roce 2013 se krás starých hrobů ujal Kanaďan Colby Hink a začal s pečlivou údržbou jejich zvukového rozměru. Údržba je to věru potentní, Old Graves teď mají na kontě již tři záseky – split s krajany Paths a dvojici minialb. O novějším z nich, tedy letošním „This Ruin Beneath Snowfall“, zapředeme řeč v následujících řádcích.

Že je tenhle kanadský projekt oděn do kovově černé s přihlédnutím k nepříliš pozitivnímu jménu asi nepřekvapí. „Letáčkové“ informace však prozrazují, že tak jednoduché to nebude. Pohybovat se totiž máme na pomezí atmosférického black metalu, folku a doomu. A jelikož jsme v Kanadě, navíc do amerického Portlandu coby kamenem dohodil, na mysli okamžitě vyvstane jméno dnes již pomalu legendárních Agalloch. To samo o sobě nezní špatně. Agalloch za ta léta nestáli jen na jednom místě, a i proto je manévrovací prostor věrných následovníků velmi široký. Za jmenování stojí již v tomto ohledu dostatečně profláklí Gallowbraid stejně jako méně známé těleso Vindensång, jež to všechno agallochování zarámovalo ambientem. A i když poslední „Alpha“ nezní úplně dotaženě, na tomto poli nejde o zanedbatelného hráče. Stát se jím mohl i projekt Old Graves. Jak se to s ním vlastně ve skutečnosti má?

I přesto, že se Hink, tedy, jak již padlo, jediný člen Old Graves, snaží své hudbě vštípit alespoň prostřednictvím oné „black/atmospheric/folk/doom“ škatulky jistou zajímavost, samotná hudba mluví jinou řečí. Doom? Ne. Pomalejší by to bylo, ale doom si představuji přeci jen trochu jinak. Folk? Zřídka. Pár akustických pasáží a takový ten pohanský feeling, nic víc. Z výše uvedeného výčtu tak už zůstává jen ten atmosférický black. Je tedy „This Ruin Beneath Snowfall“ nakonec obyčejnou žánrovkou obdařenou již obligátním folkovým nádechem? Nezbývá než přikývnout. To samo o sobě ještě o kvalitách nahrávky nic moc neprozrazuje, jen je třeba přehodit výhybku a utnout vyhlížení druhých Agalloch hned v zárodku.

Prvně bych se zastavil u zvuku. Je to sice takový ten na koleni smolený underground, avšak uchu je poměrně příznivý a snad i sympatický. Objektivně sice nejde o žádnou hitparádu, ale to od takového podzemí ani nečekám. Charakteristickým znakem jsou nenápadné harsh vokály, které se v kytarově založených plochách utápí výrazně v pozadí. V případě „This Ruin Beneath Snowfall“ je to jedině dobře. Ne, vokálně na tom Colby Hink není špatně, jen se mi zdá, že pod válcem kytarové riffáže je jeho hlasu mnohem lépe než nad ní.

Ačkoliv s první poslechem vzaly myšlenky na skvost plný invence za své, z „This Ruin Beneath Snowfall“ se ještě mohla vyklubat příjemná nadprůměrná žánrovka. Další poslechy však vyvrátily i tuto možnost. Ne sice nějak radikálně, úplně zlá nahrávka to není, nicméně zatímco o příjemnosti by se ještě dalo jakžtakž hovořit, s tím nadprůměrem to bude horší. Hink se totiž skladatelsky neukázal v příliš dobrém světle. První dva songy přitom zní docela nadějně. Akusticky kytarové intro „Kestrel“ a první blacková metelice „Dawn Treader“ jsou solidní kousky, a byť postrádají jakoukoliv špetku originality, poslouchám je s chutí. Horší zjištění přichází až s druhým párem skladeb. Třetí „Hang My Remains from the Crescent Moon“ sice zpočátku dokáže „Dawn Treader“ s vypětím sil sekundovat a pasáž, které dominuje akustická kytara s virblem (mimochodem znějícím jako věrná kopie krabice od bot), patří dokonce k tomu nejlepšímu, co „This Ruin Beneath Snowfall“ nabízí. Ovšem jakmile se po tomto partu vrátí vše zpět do black metalových kolejí, s ípkem to jde už jen z kopce. Druhá polovina „Hang My Remains from the Crescent Moon“ je totiž regulérní nuda snažící se pomocí jediného tématu dosáhnout jediného – osmiminutové hranice hrací doby. A i když by se dalo čekat, že v závěrečné titulce se Old Graves vytáhnou, není tomu tak. Je mdlá, nevýrazná a šíleně roztažená. Nápady, zdá se, došly.

Old Graves - This Ruin Beneath Snowfall

I přesto, že „This Ruin Beneath Snowfall“ chodí po nespočetněkrát vyšlapaných cestách jistoty, mohlo se stát alespoň solidní žánrovkou. I tento boj se nakonec ukázal být neúspěšným. Navzdory některým ucházejícím se pasážím zoufale postrádám nápaditost a snahu překvapit. Na druhou stranu nejde o nijak urážející záležitost a mně osobně nedělalo problém těch 25 minut hudby otočit hned několikrát za sebou. To je ale tak vše. Nemohu totiž říct, že by mi něco přinesly nebo mne jakýmkoli způsobem obohatily. Možná, že Old Graves v budoucnu překvapí, nicméně změn musí přijít hned několik. Zaprvé musí zmizet samoúčelné natahování stopáže, zadruhé je pak třeba slevit ze současného vydávacího tempa. Jakmile přijde změna tady, jsem přesvědčen, že nadprůměrné sféry nemusí být Old Graves vzdálené. Vzdálené natolik jako po vyslechnutí „This Ruin Beneath Snowfall“.

Recenze

The Unchaining – Ithilien

Napsat komentář
The Unchaining - Ithilien
Země: Itálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 6.4.2015
Label: Behemoth Productions

Tracklist:
01. The Thousand Caves
02. The Eyes of the Forest
03. Fires Upon the Peaks
04. Through the Wild Lands
05. Defending the Citadel
06. Dawn
07. Towards Ithilien

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Masterpiece Distribution / Behemoth Productions

Vzhledem k tomu, jak velké množství black metalových recenzí jsem tu již za celou dobu napsal, je snad myslím trochu zbytečné se tu ohánět tím, že mám tenhle styl rád. Nicméně i navzdory faktu, že je black metal žánr, v němž jsem se našel a který se pro mě stal tím srdcovým, úplně nekriticky se na něj nedívám. Naopak jsem si vědom toho, že se touto nálepkou označuje i dlouhá řada špatných věcí. Jinými slovy: ne vše black metalové, co se mi dostane do rukou, se mi také zalíbí.

Právě mezi takové záležitosti, v nichž jsem si příliš velké zalíbení nenašel, se svého času zařadil i italský jednočlenný projekt The Unchaining. S ním jsem se poprvé setkal prostřednictvím druhé desky „Ruins at Dusk“, jež (původně) vyšla v říjnu 2013. Téhle nahrávce se rozhodně nepovedlo mě zaujmout, zato se jí ale povedla jiná věc – naprosto dokonale mě odradila od průzkumu zbytku tvorby The Unchaining. Což vás asi nijak nebude šokovat, když dodám, že v dobové recenzi jsem albu udělil 2,5 bodu z 10 možných a označil jej za nudu s diletantským zvukem.

Nakonec jsem se však přece jenom (avšak bez jakéhokoliv konkrétního důvodu) rozhodl, že dám The Unchaining ještě jednu šanci, a to v podobě letošní desky s názvem „Ithilien“. Jedná se již o čtvrtý dlouhohrající počin v průběhu pouhých tří let, což je samo o sobě ne úplně nízká kadence. Než tato recenze stačila vyjít, objevila se pod hlavičkou The Unchaining další nová deska „To the Peaks“ (venku od 13. srpna). K tomu je ovšem nutno připočíst i to, že Franz – jak se onen jediný člen kapely jmenuje – stihl během zmíněné doby vypustit ještě další dvě plnohodnotné nahrávky se svým druhým, doom metalovým projektem Birch Crown (jenž toho má i přes odlišný žánr s The Unchaining nemálo společného, ale k tomu se ještě dostaneme). To máme už sedm dlouhohrajících desek a skoro 250 minut hudby v průběhu tří let… a to už nevěští nic dobrého.

Začít však musím mírně pozitivně – „Ithilien“ je určitě lepší než „Ruins at Dusk“, a to poměrně nemalým rozdílem. Nicméně, toto prohlášení v žádném případě neimplikuje, že „Ithilien“ tím pádem musí být dobré. „Ruins at Dusk“ totiž bylo vážně děsivě špatné, tudíž mezi oběma alby může být propastný rozdíl a to lepší může být stále ledva průměrné. Bohužel, právě takhle to ve skutečnosti je. Novinka se totiž svými kvalitami pohybuje někde na průměru. Na druhou stranu, i to je vykročení tím správným směrem vzhledem k tomu, jak zlé „Ruins at Dusk“ bylo.

„Ithilien“ samozřejmě pokračuje v nastoleném duchu, tedy v duchu pomalejšího, na atmosféře postaveného black metalu burzumovského střihu s ambientními vlivy. Ono zlepšení je cítit především v té složce, díky níž bylo „Ruins at Dusk“ tak příšerné, což byla kytara. Ono co si budeme povídat, ani na „Ithilien“ není kytara nijak dechberoucí a její linky jsou stále velice triviální. Na druhou stranu, už při jejím poslechu alespoň nemáte pocit, že se jedná čistokrevnou amatéřinu. A to i přesto, že její sound je stále poměrně dost syrový. Mimochodem, právě kytara je tím pojítkem k druhému, doomovému projektu Birch Crown, jelikož i v něm zní tenhle nástroj tak trochu nevábně a přinejmenším na bezejmenném debutu (na druhé album jsem už neměl odvahu) amatérsky. S nadsázkou je to tedy něco jako Franzův trademark.

Největší a také jedinou pořádnou předností The Unchaining jsou i na novince klávesy (tedy úplně jedinou zas ne – líbí se mi i přebal, i když se podle mě fakt mohl obejít bez těch nápisů). Sice i ty patří spíš k těm jednodušším, ale jejich melodie aspoň trochu fungují a dávají mi smysl. Navíc mě potěšilo, že v některých výjimečných momentech mají vzdáleně podobný, trochu „středověký“ feeling jako u krajanů Nazgûl.

„Ithilien“ sice není vůbec žádný zázrak, ale abych nehanil víc, než je třeba (přece jen jsem to označil za průměr, což znamená relativně solidní a poslouchatelnou muziku, rozhodně ne sračku… na to je nutno pamatovat), musím uznat, že některé pasáže nejsou špatné a že místy se vcelku daří vzývat ducha Burzum – sice v hodně naředěné a tuze neobjevné, stále však relativně příjemné formě. Třeba druhá půle „Through the Wild Lands“ (hlavně díky klávesám a také střídmému čistému zpěvu) nebo závěrečná instrumentálka „Towards Ithilien“ něco do sebe bezesporu mají.

„Ithilien“ stále není skutečně kvalitní nahrávkou, již bych mohl doporučit, je však suverénně tím nejlepším, co jsem z dílny tohohle Itala doposud slyšel. Je znát, že se Franz po všech stránkách malými krůčky zlepšuje, což je pozitivní, a jednou z toho teoreticky může vylézt něco dobrého. Nicméně si myslím, že by bylo rozumnější přestat sekat alba jak Baťa cvičky a tyto krůčky provádět doma na zkušebně… a k vydávání se odhodlat až v době, kdy to bude mít opravdu co říct. „Ithilien“ je totiž i přes jisté dílčí klady stále maximálně průměrné a i o to spíš s odřenýma ušima…

Recenze

Ashbringer – Vacant

Napsat komentář
Ashbringer - Vacant
Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 7.4.2015
Label: Avantgarde Music / Primal Relics Records

Tracklist:
01. Ethereal Aura pt.I
02. Ethereal Aura pt.II
03. Lucid
04. With Vacant Eyes
05. Lonesome
06. Bitter

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Ashbringer je další nová a poměrně zajímavá black metalová formace. Jedná se o jednočlenný projekt, jehož domovem je stát Minnesota ve Spojených státech amerických. Pod palcem jej má jistý Nick Stanger – pokud byste snad čekali, že jde o nějakého zkušeného veterána, jenž vodami undergroundové muziky proplouvá již mnoho let, tak je to přesně naopak. Tenhle týpek ve svém hudebním portfoliu nemá skoro nic. Z jistého úhlu pohledu to však není nic překvapujícího, jelikož Nick v letošním roce oslavil teprve 18. narozeniny. Což je svým způsobem pro člověka jako já trochu depresivní, když vidí, že někdo, kdo se narodil teprve v roce 1997, už vydává pod Avantgarde Music… ale to jen tak na okraj.

Vraťme se radši k hlavnímu předmětu naší recenze, tedy k Ashbringer. Vznik projektu se datuje k jaru 2013, kdy Nick Stanger začal skládat muziku a výsledky svého snažení poprvé zvěčnil na demosnímku „The Bitter Taste of Life’s Only Certainty“ z loňského roku, na němž se nacházela jedna desetiminutová píseň. Dalším krokem pak bylo rovnou dlouhohrající album s názvem „Vacant“, jež vyšlo letos na jaře, a jak již padlo, o jeho vydání se (i když jen v Evropě) postarala renomovaná firma Avantgarde Music. Člověk by tedy očekával, že když si někoho hned na debut vyhmátne takovýhle label, tak ta muzika bude stát vážně za to… odpovídá tomuto předpokladu i skutečná podoba „Vacant“­…?

Než si tuto životně důležitou otázku zodpovíme, asi by bylo na místě si povědět také něco o tom, v jakém hudebním žánru seto Ashbringer vlastně pohybuje… i když, ono to nebude příliš složité to pojmenovat. Ashbringer totiž produkuje atmosférický black metal, jehož hlavním poznávacím znamením je přírodní tématika. Jak už tak tomu u podobných záležitostí bývá, tu a tam si člověk vzpomene kupříkladu na Wolves in the Throne Room, támhle se zase objeví letmá inspirace z hájemství Agalloch. Nicméně, ke cti Nicka Stangera bezesporu slouží fakt, že se v žádném případě nejedná o nějakou bezuzdnou vykrádačku, u níž by vám co minutu naskakovalo jiné jméno. Vybroušeným originálem sice „Vacant“ není, to si zase nic nenalhávejme, ale jedná se o takříkajíc dostatečně původní produkci.

Navíc je vše provedeno zručně a se znatelnou jistotou nejen po stylové, ale i po technické a skladatelské stránce. Na to, že Nick celou desku skládal a nahrával sám v průběhu doby, kdy mu bylo 16 a 17 let, tak si dovolím říct, že je to docela výkon, neboť tvořit takto vyspělé počiny v tomhle věku není zas tak běžná záležitost. Je pravda, že ta atmosféra, o niž v tomto druhu black metalu jde především, není v případě „Vacant“ natolik silná, aby vás to skutečně položilo na lopatky, ale výsledek je pořád hodně sympatický a rozhodně se poslouchá velice příjemně.

Kromě black metalových pasáží ve středním tempu, které tvoří drtivou většinu hrací doby „Vacant“, se tu ovšem nacházejí  i ozvláštnění v podobě nemetalových momentů, jako je tomu kupříkladu v závěru „Lucid“, v pasáži ve třech čtvrtinách „With Vacant Eyes“ nebo v celé „Lonesome“. A navzdory faktu, že Ashbringer je stále především metalová skupina, právě v těchto chvílích je „Vacant“ možná úplně nejpůsobivější. Upřímně bych si do budoucna rozhodně nechal líbit, kdyby se navýšil počet věcí ve stylu „Lonesome“… anebo kdyby snad někdy Nick Stanger vydal celou nahrávku v tomto duchu, když mu tato poloha evidentně jde.

Je pravda, že o nějakém albu roku se v případě „Vacant“ nebavíme ani náhodou, na takovou metu má debut Ashbringer přece jen ještě co dohánět. Přesto se jedná o velmi povedený debut, který by měl příznivcům podobných žánrů stát za slyšení. A mimoto – když nic jiného, album ukazuje, že se tu v podobě Ashbringer vylíhl do budoucna velmi slibný projekt, jehož další počínání by mohlo být tuze zajímavé.

Recenze

Enisum – Samoht Nara

Napsat komentář
Enisum - Samoht Nara
Země: Itálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 1.10.2014
Label: Dusktone

Tracklist:
01. Civrari
02. Samoht Nara
03. L’arvoiri du cüdlit
04. Rüvat Rùciaj
05. Still Life
06. Battle of the Trees
07. Lo Coòrs

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Být v dnešní době originální je bezesporu velice těžké. Netvrdím, že to možné není, nicméně se nejspíš shodneme na tom, že to rozhodně není nic lehkého a že kapely, o nichž by šlo tvrdit, že je jejich projev nějakým způsobem originální, člověk skutečně nepotkává na každém rohu. Tím spíš, pokud budeme myslet skutečně hudební originalitu bez dalších „berliček“ typu vizuální stránka. Ne nadarmo je tedy zvuková unikátnost a nezaměnitelnost nejen nedostatkovým zbožím, ale také vysoce ceněným artiklem.

Pokud však originalitou nedisponujete (a že jí disponuje vážně málokdo, přestože má každá druhá kapela plnou hubu keců o tom, jak má svůj vlastní zvuk), neznamená to, že je ta muzika automaticky na draka. Existují totiž i jiné cesty vedoucí k cíli, jímž je dobrá hudba. Kupříkladu v black metalu (avšak samozřejmě nejen v něm) je jednou z těchto cest silná atmosféra – přinejmenším já jsem schopen a ochoten obětovat na oltář hypnotické nálady klidně i tu originalitu, dokud výsledek stojí za to. Jenže i když je tato cesta k dobré hudbě asi o něco lehčí (a také běžnější), ani ona není vysloveně jednoduchá a ne každý je schopen po ní k onomu cíli skutečně dorazit…

Formace Enisum pochází z italského údolí Susa, které se nachází na úplném severu země těsně u hranic s Francií. Kromě krásné krajiny (soudě alespoň dle fotografií) s okolními horami (ostatně, právě u jedné z nich Enisum hledali inspiraci pro své jméno, konkrétně Monte Musinè… vztah mezi slovy Enisum a Musinè jistě objevíte sami) zde najdete i mnoho kulturních památek, především klášterů a dalších náboženských komplexů. Enisum o sobě tvrdí, že jsou první black metalovou skupinou z této oblasti, což nejsem schopen ani vyvrátit, ani potvrdit.

Tak či onak, historie Enisum se začala psát před necelou dekádou, kdy skupina – konkrétně v roce 2006 – také začala vydávat své první počiny. Těch počinů má podle všeho na kontě doposud šest, ale o třech nejde dohledat příliš informací s výjimkou toho, že existují. Nicméně, budeme hodní a budeme Italům věřit, že ty nahrávky vážně vznikly a že si jen nepřimýšlejí něco navíc, aby diskografie vypadala bohatší. Důležité je však to, že prvních pět alb Enisum pustili do světa nezávisle v (asi) trochu pokoutní formě. Prvním oficiálně a profesionálně vydaným nosičem se stala až „šestka“, jejíž název zní „Samoht Nara“.

Pokud se mi vše podařilo pochopit správně – kupříkladu na základě odpovědí z různých rozhovorů – na starších nahrávkách se Italové nedrželi striktně jednoho hudebního žánru a podle všeho se dokázali pohybovat od depressive black metalu až po čistokrevný dark ambient. V takovém případě ovšem vyvstává otázka, v jakých vodách se pohybuje „Samoht Nara“. Základem, na němž je vystavěna největší část hrací doby desky, je atmosférický black metal přírodního střihu. Mnohdy se Enisum feelingem blíží i na dohled cascadian black metalu, což vlastně není nic zas tak překvapivého, jelikož hory a lesy v jejich okolí zjevně nechybí, ale osobně bych si bez problémů vystačil čistě se škatulkou atmospheric black metalu.

Nicméně, řekl jsem, že je to základ, tudíž je asi zřejmé, že hudebních poloh bude na „Samoht Nara“ přece jen o něco více. Jednoznačně nejvýraznější z těch „nezákladních“ je neofolk, jehož probleskování v průběhu celé nahrávky není nic vysloveně vzácného. Místy však lze narazit i na náznaky post-metalu, byť v tomto případě už se skutečně jedná jen o doplňkové koření (což není myšleno jako negativum). Tu a tam potěší rovněž čistý ženský vokál, který je výtečný a ne nadarmo patří k tomu nejvýraznějšímu na celém počinu.

Takovýhle koktejl od pohledu originalitou asi neoplývá – a realita je taková, že „Samoht Nara“ se nějakým unikátním soundem chlubit skutečně nemůže. Jak jsme si ale řekli na začátku recenze, tohle ještě nemusí být překážkou dobré hudbě. Avšak kosa na kámen narazí v momentě, kdy člověk zjistí, že ani ona atmosféra, s jejíž pomocí je nutno v případně takto laděné muziky onu neoriginalitu vyvážit, není nijak závratně silná…

Tenhle stav je ale vlastně docela zvláštní, jelikož Enisum ve své podstatě nedělají nic špatně a po formální stránce to zní všechno „správně“. Jsou v tom znát zkušenosti i vcelku ujasněná představa o tom, jak by měl výsledek znít. Přechody mezi black metalovou černotou se sypačkami (které ovšem nepůsobí agresivně, stále spíš atmosféricky – právě v těchto momentech je podobnost s cascadian black metalem největší) a melodičtějšími chvilkami až k onomu neofolku je vždy nenásilný, vlastně uvěřitelný a dává smysl.

Přesto všechno jsem ale – nemalé snaze navzdory – nedokázal v „Samoht Nara“ najít něco opravdu hlubšího. Jakous takous atmosféru to má, poslouchá se to velice příjemně a obecně to na mě vlastně působí sympaticky, ale jednoduše to není tak silné, aby si mě Enisum dokázali podmanit. A to je u podobně laděné záležitosti zásadní handicap, jenž ze „Samoht Nara“ dělá vlastně poměrně zapomenutelné album. Je to škoda, protože schopnosti zde evidentně nechybí, bohužel je to ale tak.

Ne, že by to Enisum neuměli vůbec, protože jak dokazuje velmi povedená skladba „Still Life“, tak to jde, když se chce. Jako celek však „Samoht Nara“ zůstalo poměrně za očekáváním. Možná by neškodilo se zaměřit spíše na neofolkovou stránku a ubrat na black metalu, neboť právě s konejšivou akustikou a čistým vokálem jsou Italové nejpřesvědčivější.

Enisum již na začátku června vstoupili do studia, kde začali natáčet svou další desku s názvem „Arpitanian Lands“. Přestože mě „Samoht Nara“ nedokázalo přesvědčit tak, jak bych si představoval, potenciál v tom cítím, takže určitě budu ochoten dát Enisum další šanci. Snad tedy bude „Arpitanian Lands“ stejně dobré po té formální stránce a mnohem lepší po té pocitové, jež je pro mě důležitější…

Recenze

Mare Cognitum – Phobos Monolith

Napsat komentář
Mare Cognitum - Phobos Monolith
Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 3.11.2014
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Weaving the Thread of Transcendence
02. Entropic Hallucinations
03. Noumenon
04. Ephemeral Eternities

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Ačkoliv malovaná, možná až trochu komiksová obálka může působit všelijak, skutečně se pod ní skrývá black metal. Sice to není black metal, který by měl ambice aspirovat na titul největšího a nejblasfemičtějšího pekla široko daleko, jelikož Mare Cognitum produkují atmosférickou podobu žánru (familiárně přezdívanou jako atmospheric black metal), ale i v tomhle stylu asi může podobně pestrobarevný přebal leckoho překvapit.

Ono to tvrzení, že Mare Cognitum produkují atmospheric black metal, však vlastně není úplně přesné. Jeho nepřesnost ovšem neplyne ze špatného pojmenování žánru, ale z tvaru slovesa… správně je totiž „produkuje“. Jedná se o jednočlenný projekt z Kalifornie, za nímž stojí jistý Jacob Buczarski. Jméno Mare Cognitum se na scéně sice objevilo teprve v roce 2011, tudíž se nejedná o žádného veterána, nicméně od té doby se Jacob nijak zvlášť neflákal a stihl vydat už tři dlouhohrající alba a také jeden split. Jenže zatímco první dvě desky „The Sea Which Has Become Known“ (2011) a „An Extraconscious Lucidity“ (2012) ještě vyšly vlastním nákladem, zmiňované splitko „Sol“, na němž Mare Cognitum sdílel nosič s obdobně laděným projektem Spectral Lore z Řecka, už zaštítil v undergroundu velmi dobře zavedený label I, Voidhanger Records, jenž se posléze postaral i o doposud poslední nahrávku s názvem „Phobos Monolith“, jež vyšla v listopadu loňského roku.

Trochu mi přijde, že atmospheric black metalové skupiny tohoto typu se poměrně běžně snaží vytvářet dlouhatánské opusy s někdy až přehnanou délkou… ostatně, stačí opětovně vzpomenout na již jmenovaný projekt Spectral Lore, jehož poslední album „III“ trvalo hodinu a půl, anebo třeba Midnight Odyssey (to abychom zůstali u stejného vydavatele), jehož čerstvá deska „Shards of Silver Fade“ dosahuje neuvěřitelné stopáže 140 minut. Oproti tomu může „Phobos Monolith“ – svému monolitickému názvu navzdory – působit se svými 50 minutami na první pohled ještě poměrně skromně. Ve skutečnosti byste ale měli i od Mare Cognitum očekávat opusy, jež se nebojí stopáže o mnoha minutách. Ostatně, oněch 50 minut na „Phobos Monolith“ je rozděleno do pouhých čtyř skladeb, z nichž i ta nejkratší si poradila s časem osmi minut a zbylé přesahují 13 minut.

U spousty atmospheric black metalových projektů, které pracují na takových plochách, není vůbec od věci očekávat spíše monotónnější produkci a trpělivé vrstvení hypnotické atmosféry, jež se s každou další minutou čím dál tím víc zadírá pod kůži. Mare Cognitum však není tak úplně přesně tímhle příkladem, ačkoliv i zde je samozřejmě hlavním cílem právě tvorba atmosféra. Jacob Buczarski tak ale nečiní pomocí dlouhých monotónních ploch, jelikož jeho hudba je relativně rozmanitá a strukturovaná, plná různých zákrutů a vybavená velkým množstvím melodií. Jistě, bylo by bláhové očekávat střídání motivů co pár vteřin, to se určitě neděje, ale i tak se muzika pozvolna hýbe kupředu a na zvraty rozhodně nemusíte čekat dlouhé minuty.

Tenhle přístup má jeden zajímavý důsledek. Jak už tomu tak bývá u atmosférických desek s malým počtem dlouhých písní, nedají se příliš vybírat vrcholy – a takové ty pověstné hitovky taktéž ani náhodou. Jednoduše řečeno, je to prostě jeden velký nedělitelný celek. Na druhou stranu, díky relativní rozmanitosti není problém udržet pozornost, jednotlivé skladby mezi sebou rozeznávat, a když na to přijde, tak vlastně ani si najít nějaké ty svoje oblíbené momenty (třeba já se vždycky těším na jeden kus závěrečné „Ephemeral Eternities“, který vzdáleně připomíná australské zlo Portal). Sice mám subjektivně radši tu druhou možnost, tedy když je album třeba monotónnější, ale zase vás prostě stáhne, ztratíte pojem o tom, co se děje a jaký song zrovna hraje či nehraje, a z transu se proberete až na konci, což se mi u „Phobos Monolith“ tak úplně nestalo, ale to už je asi otázka osobních preferencí, a jestli se podobně jako já vyloženě nevyžíváte v konstantní hudební hypnóze, pak vám ten styl, jakým na to jde Mare Cognitum, bude sedět možná i více.

Tak či onak, „Phobos Monolith“ je stále vysoce kvalitní nahrávka, v jejíchž útrobách je ukryta spousta skvělých pasáží, má to atmosféru a především – má to co říct. Z tohoto pohledu asi nelze polemizovat o tom, že třetí dlouhohrající deska Mare Cognitum minimálně za tu zkoušku stojí. Pokud v muzice nutně potřebujete zapamatovatelné refrény a při písničkách delších pěti minut už si vaše pozornost bere dovolenou (což nemyslím ve zlém, každý to prostě máme nastavené jinak a je to tak v pořádku), pak je jasné, že „Phobos Monolith“ není nahrávkou pro vaše uši. Jestli vám ale zní lákavě představa čtvrt hodinových skladeb, jejichž gró tvoří atmosférický black metal s množstvím melodií, pak není důvod vám tuhle desku nedoporučit, protože pravděpodobnost, že byste ji zahodili jako nezáživnou nudu, je podle mě docela malinká.

Recenze

Dionisyan – The Mystery of Faith

Komentáře: 2
Dionisyan - The Mystery of Faith
Země: Itálie
Žánr: atmospheric doom / death metal
Datum vydání: 7.1.2015
Label: Beyond… Productions

Tracklist:
01. Shadows of Destiny
02. Lilith (Angel of Seduction)
03. Lost Time
04. Clouds Under the Moon (Missa defunctorum)
05. Chain of Thorns
06. Torment and Ecstacy
07. Stigmatized (Touch My Hands)
08. Lament of Dying Angel (Requiem)

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Beyond… Productions

Tregor Russo… říká vám tohle jméno něco? Že ne? V klidu, já jsem na tom byl až donedávna stejně. Přesto je tenhle človíček v oblasti muziky docela aktivní – pomineme činnosti jako hudební učitel, zvukový technik nebo producent, jelikož nás bude nejvíce zajímat jeho vlastní tvorba. Tenhle týpek má na triku už pěkných pár kapel, nicméně je pravda, že žádná z nich nedisponuje nějak bohatou diskografií a vlastně málokterá to vůbec dotáhla ke studiové desce… že se žádné z nich nedostalo mezinárodního uznání, to snad ani není třeba zmiňovat. I z tohoto důvodu působí Dionisyan jako jeho doposud nejseriózněji míněný projekt.

Nicméně ani v rámci Dionisyan toho zatím nestihl tolik, jelikož historie tohoto projektu se teprve začíná psát. Po prvotním nástřelu v podobě tři roky starého demosnímku se na začátku letošního roku objevila první dlouhohrající deska „The Mystery of Faith“, která se zdálky tváří velice ambiciózně, koncepční lyrickou stránkou počínaje, samotným hudebním zpracováním konče. Nicméně, mít ambice je jedna věc a naplnit ambice je věc druhá…

Dionisyan se snaží (snažení je v množném čísle – přestože je Tregor Russo hlavním mozkem kapely, o jednočlenný projekt se nejedná) o poměrně zajímavé pojetí doom / death metalu. Ačkoliv je právě tento metalový subžánr tím hlavním vyjadřovacím prvkem na „The Mystery of Faith“, ráz alba v ne úplně zanedbatelné míře určují rovněž jakési renesanční či barokní prvky či gregoriánské zpěvy. Zároveň jsou na desce na poměry metalu ne úplně tradiční nástroje jako housle, cello, harfa nebo loutna. Zní to lákavě? Ano, formálně jistě ano. Výsledek už však tak lákavý není.

Což o to, výše zmiňované netradiční prvky jsou skutečně zajímavé, ale je v tom háček. Ony jsou totiž vlastně tím jediným, co „The Mystery of Faith“ jakž takž drží nad vodou. Navíc způsob, jakým tento element své hudby Dionisyan používají, je dle mého skromného názoru cosi jako mrhání potenciálem. Všechno tohle se sice nachází v úplně každé písni, nicméně takřka vždy jen na jejím začátku a konci, výjimečně třeba v rámci krátké mezihry někde uprostřed. Ačkoliv to tedy nějakou část stopáže zabírá, ve skutečnost Italové to, co je na „The Mystery of Faith“ nejzajímavější (a vlastně jediné vážně zajímavé, abychom byli opravdu přesní), degradovali do role pouhých inter a outer. Ta možná jsou ve většině případů dost pěkná, posluchač si ovšem z poslechu alba odnese něco trochu jiného než právě toto, co by za to stálo.

Největší část „The Mystery of Faith“ totiž stále tvoří onen doom / death metal, který je však při vší úctě v podání Dionisyan těžce průměrný, možná snad ani to ne. Nebo takhle – sám o sobě nějak zvlášť dementní není, ale je to tak extrémně jednotvárné, že to prostě brutálně nudí. Navíc je to mocněno těžce neodhadnutou délkou, protože Dionisyan si samozřejmě vyšlápli na delší písně (většina v rozmezí 7-10 minut, kratší je jen pětiminutová „Lost Time“, již však vyvažuje 14minutová „Clouds Under the Moon (Missa defunctorum)“) a celé album trvá téměř 67 minut. Ona nemetalová atmosféra z toho může tvořit maximálně tak 15 minut a to ještě s největší pravděpodobností nadsazuji… zbytek zní bez nadsázky jako jeden song takřka bez jakýchkoliv změn a funguje maximálně tak jako přehlídka nudných generických doomových riffů a obyčejného growlingu.

Potenciál by tu i být mohl, je však trestuhodně nevyužit, výsledkem čehož je album, jež balancuje na hraně průměru a podprůměru. Je to škoda, protože koncept spojení doom metalu s gregoriánským chorálem a jakoby vážnou hudbou by mohl být skvělý, ale to by se jej musel ujmout někdo, kdo s něčím takovým dokáže skutečně pracovat, zvládne oba ty prvky smysluplně kombinovat a hlavně mu jde od ruky i ten samotný doom metal, který je v podání Dionisyan prostě brutální zívačka. „The Mystery of Faith“ tak bohužel není ničím jiným než promarněnou šancí na zajímavou muziku.

Recenze

Midhaven – Spellbound

Napsat komentář
Midhaven - Spellbound
Země: Indie
Žánr: atmospheric metal
Datum vydání: 13.4.2015
Label: Universal Music India

Tracklist:
01. Lunar Blessing
02. Seeking the Divine
03. Spellbound
04. Tales from the Tide
05. Ascension
06. Fall of Olympus
07. Third Eye
08. Whitewash
09. Death Row

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Při pohledu na přebal „Spellbound“ formace jménem Midhaven se prostě nejde vyhnout asociaci se skandinávskými metalovými formacemi. Obal znázorňující postavu, která víc než co jiného připomíná Vikinga dřímajícího sekeru vzhlížejícího na fantaskní scenérii, je prostě jako dělaný pro severské folk/pagan/viking a já nevím, co ještě skupiny, které se zhlédly v této lyrické tématice, ovšem Midhaven klamou tělem. Tato čtveřice pochází z indické Bombaje, takže se věnuje hindskému bohu Šivovi, ale hudebně je jejich novinka „Spellbound“ koncepčně nespoutaná, protože jejich tvorba by se dala nejlépe představit jako moderní atmosférický metal bez všech těch folkových nástrojů a různých kejklí kolem.

Sami Midhaven vznikli v roce 2011 a do dnešního dne vydali dvě alba (pokud budu za debut počítat EP „Tales from the Tide“), z nichž to nejnovější „Spellbound“ si našlo cestu k posluchačům už loni. Část skladeb z novinky jsou starší kousky přepracované do novější verze odpovídající současnému vzezření kapely, ovšem i tak nelze přeslechnout, že pocházejí z jiné nahrávací seance a hlavně skladatelsky je mezi skladbami ryze novými a těmi staršími celkem propastný rozdíl.

Starší písně, mezi něž patří „Tales from the Tide“, „Third Eye“ a „Whitewash“ jsou v práci s náladou trochu naivnější, takže mezi ostřejšími metalovými pasážemi s growlingem Karana Sevena Kaula a poklidnějšími momenty, v nichž lze občas rozpoznat exotický původ kapely, jsou pevně dané hranice. V reálu to tak třeba v „Third Eye“ dopadá tak, že se chvíli mocně riffuje, následuje krátká atmosférická orientální pasáž a po chvíli zase zpět k ostrým kytarám. Což o to, ony jsou třeba použité melodie hodně líbivé, ale dohromady je to splácené dost průhledně. To platí hlavně pro „Third Eye“, protože následující „Whitewash“ je po celou dobu monotónně poklidnější a na rozdíl od své předchůdkyně se nezajímavě vyvíjí k závěrečnému kytarovému finiši. „Tales from the Tide“ má daleko k nezmaru „Third Eye“, ovšem tady je to dáno jednoduchou písničkou strukturou, která z ní dělá jeden z průměrných momentů „Spellbound“, a nebýt opravdu luxusního refrénu, tak je to vcelku šedivá píseň, protože jiný pamětihodný moment mě v kontextu s ní nenapadá.

Za nejsilnější jádro nahrávky tak považuji hlavně její úvod. Jak nemám rád intra a většinou je při delší hrací době nemilosrdně přeskakuji, tak „Lunar Blessing“ je mi svým přerodem od elektroniky k progresivně kytarovým linkám hodně sympatická a užívám si, jak uvádí nejsilnější píseň celé desky, „Seeking the Divine“. Ta má díky nádherně zpěvnému vokálu zvláštní auru, jíž nenarušuje ani hutný kytarový základ, jenž kompozici provází. Kombinace je to sice léty ověřená a vzdáleně jsem si vzpomněl na Amorphis, kteří něco podobného zvládají taky s bravurní lehkostí, ale díky vokálu, jenž si v sobě nese takový ten exotický nádech, nezůstanete ani na chvíli na pochybách, že neposloucháte severskou partu. Následuje titulní „Spellbound“, která má k předchozí „Seeking the Divine“ taky dost blízko, ačkoli oproti svému předchůdci zní ještě o chlup intenzivněji, což je taky jediné, čím zaujme.

Další slušné skladby jsou šestá „Fall of Olympus“, jež boduje díky své brutalitě, a závěrečná „Death Row“, která oproti zbylým písním sází na větší množství melodií, díky čemuž bych se nebál pasovat ji do pozice největšího hitu desky. Tomu napomáhá i hostující zpěvák Jordan Veigas, který zní tak nějak víc americky a grungově, kam tuto skladbu taky posouvá, a nebýt krátké agresivnější vsuvky v druhé polovině její hrací doby, tak bych si dokázal „Death Row“ vzdáleně představit na placce takových Creed.

Je škoda, že materiál na „Spellbound“ je tak nevyrovnaný, protože místo toho, aby si Midhaven řekli, že stačí pět až šest skladeb reprezentující aktuální skladatelskou formu v tom nejlepším možném světle, tak naředili hodně slušné skladby několika slabšími záležitostmi, které jsou ve všech ohledech krokem zpět. A protože se nejedná o žádné bonusy, jež bych za normálních okolností vypustil a které pouze zbytečně prodlužují hrací dobu alba, tak mně osobně ten výsledný dojem ze „Spellbound“ dost sráží.

Recenze

Negură Bunget – Tău

Napsat komentář
Negură Bunget - Tău
Země: Rumunsko
Žánr: atmospheric black / folk metal
Datum vydání: 27.2.2015
Label: Lupus Lounge

Tracklist:
01. Nămetenie
02. Izbucul galbenei
03. La hotaru cu cinci culmi
04. Curgerea muntelui
05. Tărîm vîlhovnicesc
06. Împodobeala timpului
07. Picur viu foc
08. Schimnicește

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Onotius):

Musím se přiznat, že napsat něco kloudného na úvod recenze o rumunské Neguře Bunget začíná být čím dál tím těžší. Koneckonců stačí se podívat na začátek libovolného slohového útvaru na našich stránkách, který o této atmosféricky black metalové kapele pojednává, a hned vám musí být jasné, že jakkoliv mohu prahnout po originalitě, pro kontext je nezbytné zmínit jednu podstatnou faktografickou informaci. Po roce 2009 zbyl z původní sestavy, jež vydržela beze změn více jak deset let, jediný člen a zatímco zbylé dvě třetiny založily kapelu Dordeduh, bubeník Negru se zkrátka rozhodl pokračovat pod původním jménem. I přestože samozřejmě nelze považovat personální změny za něco nepřijatelného, ve chvíli, kdy se v krátkém časovém horizontu vystřídá většina hudebníků a navíc takto podivným způsobem, člověk se těžko zbavuje pocitu jisté ztráty identity uskupení.

Stín těchto událostí množství starých fanoušků nyní s vydáním nového alba nazvaného „Tău“ pochopitelně stavěl do nepříjemného konfliktu, zda se nyní (popřípadě před pěti lety, kdy vyšla první deska po obměně sestavy) jedná vůbec stále o ten umělecký subjekt, jenž stojí za alby jako „’n crugu bradului“ či především za výborným (a pro mnoho starých fanoušků posledním skutečným) albem „Om“. Vzhledem k tomu, že zmiňovanou první po-rozkolovou desku „Vîrstele pămîntului“ jsem neslyšel, poslech nového alba „Tău“ v mých očích se nenesl v duchu nějakého závažného analyzování, zda kapela obhájí své pozice, nýbrž zkrátka přirozené zvědavosti. Navíc se klidně bez mučení přiznám, že když jsem poprvé novinku slyšel, o oněch personálních rošádách jsem neměl ani páru. A možná jsem byl díky tomu alespoň připraven o předsudky a mohl lépe vnímat desku jako takovou.

Novinka je oproti předchůdcům mnohem uvolněnější, za čímž stojí asi především větší vytažení folkové složky a kořenících aspektů, zatímco ona black metalová tvář udržuje spíš kostru skladeb. To ovšem neznamená, že by snad vrchol kytarové instrumentace zůstával u nějakého doprovodného hoblování, pouze dává větší prostor pro pestrou škálu různých zvukových nuancí, o něž se starají různé rohy, píšťaly, cimbály, xylofony, popřípadě symfonické a ambientní party. Vyloženě metalová místa jsou zde pak často doprovázena o výraznější symfonickou složku. Prostřednictvím těchto aspektů pak působí novinka oproti klasické zádumčivosti Negury Bunget o něco epičtěji (což těžko říci zda brát za klad či zápor, pouze je to jiné a o poznání méně syrové). Atmosféra se však stále drží ve vrcholcích malebných Transylvánských hor a dýchá z ní duch jemné, tiché i divoké a surové přírody.

Obal zobrazující les a řeku v sépiovém odstínu celkem koresponduje s obsahem a náladou desky. Svým způsobem tradiční nápad, avšak zpracován velice působivě, funguje podobně jako i hudba na nosiči. Ačkoliv totiž deska nedisponuje nějakou přehnanou originalitou ze skladatelského hlediska, forma je schopna celkový projev zpestřit a pozornost poluchače si udržet. Zatímco úvodní opus se snaží na ploše deseti minut ukázat hned několik tváří desky zároveň, ale v tvrdších partech může znít trochu rozpačitě, následující a převážně klasicky metalová „Izbucul galbenei“ už usedne v povedeném nosném motivu a společně s „Tărîm vîlhovnicesc“ patří (v rámci té tvrdší větve desky) k těm nejvýraznějším. Nejspecifičtějším článkem řetězu je ovšem „Împodobeala timpului“ – skladba, jež na skočném podkladu předvede množství zajímavých prvků od kytarových zákrutů, vokálů hostující zpěvačky i využití rytmických hrátek s xylofony či zvonkohrou. Píseň z desky nejoriginálnější a nejprogresivnější. „Picur viu foc“ sice ze začátku působí jako klasická variace na tu tvrdší složku, jenomže folkové nástroje opět udělají své a nespoutané flétny a v mezihře rohy skladbu pozvednou tak, že jsem si ji celkem slušně oblíbil. Jako zástupce čisté atmosféry pak může fungovat mezihra „Curgerea muntelui“ ale i závěrečná „Schimnicește“ opět využívající hry s rytmikou a vrstvení a střídání jednotlivých instrumentálních ploch.

Ačkoliv se tedy setkávám s názory, jež novinku atmosférických Rumunů zatracují jakožto vývar z ponožek otravného bubeníka, v mých očích se jedná o celkem povedenou desku, již si i přes drobné výhrady příště rád pustím. Pravda, některé postupy jsou si navzájem trochu podobné, ovšem některé momenty zase fungují až překvapivě silně a navíc některé i detaily jsou schopny člověka v průběhu poslechu překvapit a potěšit. S nadčasovostí takového „Om“ se samozřejmě novinka nemá šanci rovnat, myslím však, že se jedná o důstojné dílo, jež své kouzlo určitě má.

Druhý pohled (H.):

Jsem si vědom toho, že to už může vypadat trochu trapně, když při jakékoliv zmínce o téhle kapele v posledních letech neustále a pořád dokola vytahuji již tolikrát propíráné změny v sestavě. Původně jsem se tomu chtěl tentokrát vyhnout, jenže když si člověk novinku „Tău“ poslechne, ono to prostě nejde si nepostesknout, jak neskutečným způsobem po odchodu hlavního tvůrce laťka klesla. A ať si současný lídr v podobě bubeníka Negru v rozhovorech mele jakákoliv hovna o tom, že je Negură Bunget vyšší entita, která na individualitách nestojí, není to pravda, protože nepřítomnost Hupogrammose a Sol Faura tuhle kdysi fenomenální skupinu dočista pohřbila.

Fakt, že zmiňovaný bubeník kolem sebe každé dva roky protočí úplně kompletní novou sestavu, se na kvalitě tvorby začíná projevovat skutečně krutým způsobem, protože „Tău“ je doposud nejhlubší dno toho, co kdy pod hlavičkou Negură Bunget vyšlo. Se starými skvosty nemá vůbec cenu srovnávat, jelikož je to zcela odlišná liga, jako kdyby to byly dvě naprosto rozdílné skupiny, jež spolu nemají nic společného. Jenže „Tău“ je nudné takovým způsobem, že i minulé „Vîrstele pămîntului“, první album bez někdejšího hlavního mozku Hupogrammose v sestavě, je v porovnání s novinkou minimálně o třídu výš.

Jediné, co je na „Tău“ dobré, je obálka – ta však pod sebou skrývá hudební placebo, které se sice vší silou snaží vzbudit dojem mystikou opředeného opusu, jenže to, co kdysi fungovalo naprosto přirozeně, je nyní skutečně jen křečovitou snahou. Formálně se sice „Tău“ poslouchat stále dá, nicméně nepřítomnost jakéhokoliv silného nápadu a prázdno na místě, kde kdysi bývala hypnotická atmosféra, k tomu nedává jakýkoliv důvod.

Jesliže v případě „Vîrstele pămîntului“ či následného EP „Poartă de dincolo“ člověk ještě mohl být trochu shovívavý a třeba naivně doufat, že se skupina dokáže opětovně zvednout do své někdejší formy, nyní už není sebemenší důvod si brát servítky. Příprava „Tău“ trvala několik dlouhých let, výsledkem však není nic jiného než zcela nudný podprůměr. Současná Negură Bunget je pouhým odvarem toho, čím tato kapela byla před deseti lety… současná Negură Bunget je spíše jen špatný a nedůstojný revival původní formace, který se nedopatřením dostal k originálnímu jménu.

Může téhle skupině ještě něco vůbec pomoct? Podle mě ano, jedna jediná věc – okamžitý konec. Obavám se ovšem, že tolik soudnosti Negru nemá… což vlastně ani nelze čekat od člověka, který jméno skupiny svým někdejším spoluhráčům (nazývejme věci pravými jmény) ukradl.

Reporty

Altar of Plagues, Malthusian

Komentáře: 7
Altar of Plagues
Datum: 28.3.2015
Místo: Praha, 007
Účinkující: Altar of Plagues, Malthusian

První pohled (H.):

Jsou kapely, které vesele hrají o sto šest, ačkoliv je jejich tvorba (možná ještě diplomaticky řečeno) prostě debilní (čímž nenápadně zdravím kupříkladu švarné jinochy ze Sabaton!). A pak jsou skupiny, jejichž hudba je naopak excelentní, přesto jejich cesta skončí dříve, než by měla. Přesně do té druhé spadají bezesporu i Altar of Plagues. Tito Irové k sobě začali poutat pozornost již v začátcích své kariéry, protože hned na prvních ípkách a následném debutu “White Tomb” začali nabízet velmi zajímavou muziku. Hutný post-black metal, rozmáchlé, přesto však pocitově minimalistické hudební plochy a především úžasná atmosféra – tohle všechno a mnohem víc zdobilo Altar of Plagues už v jejich počátcích a na druhém albu “Mammal” (2011) to bylo dotaženo takřka k dokonalosti.

Když ovšem Altar of Plagues vydali v roce 2013 svou třetí desku “Teethed Glory and Injury”, jejich hudba se stočila jiným směrem – k většímu experimentu, industriálnímu nádechu a zvláštním ruchům. Co však zůstalo nezměněno, to byla hloubka atmosféry, jakou Irové dokázali vytvořit – jinými slovy, i s odlišným směřováním Altar of Plagues jasně ukázali, že v nich dřímají talentovaní skladatelé. Jenže to, co se zdálo jako začátek nového hudebního vývoje, jenž sliboval vysoce zajímavou budoucnost, se nakonec ukázalo být labutí písní Altar of Plagues. Necelé tři měsíce po vydání Irové ohlásili svou vlastní smrt, v říjnu odehráli poslední vystoupení a konec.

O to větší překvapení bylo, když Altar of Plagues na letošní rok ohlásili koncertní šňůru po Evropě. Snad jako zpětné rozloučení, které předtím neproběhlo, kdo ví, protože kapela se s důvody nijak zvlášť neobtěžovala – “No reunion. No explanation. Just music.” Inu, nakonec proč ne, když se ono “just music” mělo uskutečnit – a nakonec také uskutečnilo – mimo jiné i v Praze. Jsou koncerty, u nichž se neúčast nepromíjí a tohle byl jeden z nich.

Altar of Plagues si s sebou jako předkapelu vezli své krajany Malthusian, kteří byli asi pro většinou lidí velkou neznámou – není divu, když skupina do té doby vydala pouze jeden demosnímek a své první EP “Below the Hengiform” vypustí až těsně po konci turné. Malthusian nastoupili ve čtyřčlenné sestavě (z níž nejvíc pozornosti poutal jistě baskytarista s vpravdě epickým plnovousem) a s desetiminutovým zpožděním a spustili poměrně obhroublý a neučesaný black / death metal s občasnými téměř až doomovými závany. Jejich produkce byla správně dřevní a takříkajíc “pořádně metal” a z tohoto úhlu pohledu snažení kapely působilo rozhodně sympatickým dojmem. V živém podání to navíc mělo poměrně koule a i samotní muzikanti se evidentně dost snažili, byť nepředváděli žádnou šílenou show a vesměs si vystačili jen s mlácením palicí.

Na druhou stranu, ve skutečnosti Malthusian stále nepředváděli nic skutečně dechberoucího. Sice potěšilo střídání hned tří murmurů a v pomalejších momentech se Irům jisté charisma upřít nedalo, ale v těch rychlejších pasážích to vlastně nebylo nic jiného než vcelku obyčejný death metal, jaký je v plus/mínus obdobné kvalitě ke slyšení i v našich luzích a hájích. Samotný koncert byl v pohodě a poměrně jsem se bavil, ale na zadek jsem si z toho zase nesednul.

Netrvalo dlouho a před poměrně dost naplněnou Sedmičku se dostavili ti, kvůli nimž se naplnila. Altar of Plagues nastoupili ve tříčlenné sestavě zpěv+kytara, kytara, bicí, což znamená, že baskytara byla bohužel pouštěna jen ze záznamu. To sice byla trochu škoda, ale i tak dokázali Irové velmi přesvědčivě přenést uhrančivost svých alb do živé podoby. Začalo se v duchu posledního alba “Teethed Glory and Injury” se skladbami “Mills” a “God Alone”, nicméně postupně došlo i na starší monumenty. Ať už ale Altar of Plagues spustili novější avantgardnější věci nebo starší hypnotičtější tvorbu, v obou případech to fungovalo bravurně a hlavně se to mezi sebou vůbec nijak netřískalo. Samotní muzikanti “jen” hráli, nicméně to je vzhledem k jejich produkci zcela v pořádku – při hraní muziku prožívali a to bylo naprosto postačující. A vůbec nebyl problém se hned od začátku ponořit do hudby také – a to je přesně to, co od koncertu takové skupiny očekávám.

Mohlo by se tedy zdát, že šlo o skutečně excelentní vystoupení. Ono to tak vlastně i bylo, ale přesto měl celý koncert dvě poněkud nepříjemné nevýhody. Na prvním místě musím zmínit nepříliš povedený konec, protože před poslední skladbou začal mít James Kelly problémy s kytarou. Po chvíli marných pokusů s přepojováním kabelů Altar of Plagues ohlásili, že závěrečná věc již díky technickým problémům nezazní a že stejně už nemají čas na její odehrání (jelikož na Sedmičce se vzhledem k tomu, že je umístěna přímo pod jedním blokem strahovských kolejí, musí končit nejpozději v deset). To je sice trochu blbý konec, ale ještě bych jej pochopil (když prostě nefunguje, co se dá dělat) a přežil. Jenže jen co se lidé začali rozcházet, podařilo se kytaru rozhýbat a Altar of Plagues naprosto zničehonic začali zase hrát. To, že policejní desátou přetáhli o deset minut, mi vůbec nevadí, ale horší byl fakt, že během vynucené přestávky odeznělo ono ponoření v hudbě, vystoupení se rozkouskovalo (a to je u hudby jako tato mnohem větší problém, než by se mohlo zdát!) a poslední píseň tím pádem přinejmenším pro mě prostě vyzněla do ztracena.

Druhou věcí, která mi vadila, byli klasicky lidi. Ani ne proto, že jich bylo (na prostory Sedmičky) hodně, protože s tím jsem prostě počítal, spíš mi jde o to chování během koncertu. Jako nevím, ale kotel na Altar of Plagues? To jako fakt? Jděte do hajzlu, ty vole! Z reproduktorů se ozývá taková atmosféra a lidi na to skáčou, jak kdyby to tam hoblovali nějací pankáči. Tohle fakt nikdy nepochopím…

Z celkového hlediska byl večer poměrně vydařený a na akci určitě budu vzpomínat jako na povedenou, především díky vystoupení Altar of Plagues. Naprostá dokonalost a perfektní konstelace hvězd to však bohužel nebyla – především díky oněm dvěma výše zmiňovaným záležitostem. Tak jako tak jsem ale přece jenom rád, že jsem měl možnost Altar of Plagues (nejspíš naposled) vidět, o tom žádná.

Druhý pohled (Atreides):

Jak už padlo o pár odstavců výše, výlet na podle všeho poslední setkání s Altar of Plagues byl povinností a nejinak tomu bylo i pro mě. Tahle banda Irů mi učarovala již nějakou dobu zpátky a je pro mě dalším důkazem, že hudba z tohohle koutu světa má svoje jedinečné kouzlo, o jehož vyniknutí se postaral poněkud stísněný prostor strahovské Sedmičky.

Nicméně popořadě. Večer ve zdravě podroušené společnosti (nepodroušená část se jala rozdíl bez meškání dohnat) začal notně zvesela, což poněkud zatrhli další Irové, Malthusian. Čtveřice začala bez skrupulí sypat poctivý death/doom a na nic si nehrála, což publikum soudě dle reakcí dokázalo náležitě ocenit. I mě jejich nasazení docela bavilo a v pomalejších pasážích to byla hudba řádně hnilobná, odér rašelinišť i zatuchlých hrobek se od pódia táhnul na sto honů a nechybělo mnoho, aby šlo o solidní atmosférický zážitek… kdyby to bylo trochu hlubší a člověk se mohl víc ponořit. Jistá povrchnost vynikla, jak již výše zmínil H., hlavně v rychlejších kusech, které sice příjemně odsýpaly, ale prostě nenabídly nic zvlášť výjimečného. I tak ale nelze hodnotit mně neznámé Malthusian záporně, neboť mě jejich set skutečně bavil.

Přestávka nabídla pohled na vyskládaný merch, který ke zklamání některých přítomných nabízel pouze trička a nikoliv CD nebo vinyly, což plně chápu. Nicméně vzhledem k tomu, že Altar of Plagues s největší pravděpodobností již živě neuvidím, neváhal jsem jeden kus bílého ošacení s parádním potiskem zakoupit, ať má člověk něco na památku do parných letních dnů.

To už se ale dostávám k Altar of Plagues, kteří se objevili na pódiu a bez řečí se opřeli do strun. Úvodní“Mills” sice začínali na dvakrát, nicméně jakmile se rozjeli, nebyli k zastavení. Iniciace hnusu a zloby nastala již s ostrou “God Alone”, naprosté pohlcení proudem pocitů přišlo s velkolepým opusem “Neptune Is Dead”. Nápor šlo těžko opětovat jinak než náporem, přední řady narvané Sedmičky se proměnily v těla zmítající se v křečích a změť poletujících vlasů. Škoda, že atmosféru v nejvíce vypjatých momentech nepodpořil enormně silný stroboskop, který si přitáhli třeba Dragged into Sunlight, protože sem by padl jako prdel na hrnec.

Nijak nevadilo, že basa byla samplovaná, na síle to nijak neubralo a Altar of Plagues si bohatě vystačili ve třech. Starší, atmosférickou tvorbu dokázali umně propojit s novější, industriálně laděnou prostřednictvím jednotícího zvuku. Společným jmenovatelem byla hutnost a síla, negativní emoce stékající do publika v mohutných proudech. K mojí spokojenosti zazněla vedle výše zmíněných i “Twelfe Was a Ruin” a “Feather and Bone”. Uznávám, nebýt zmiňovaného technického výpadku, bylo by to ještě hutnější, na druhou stranu jsem se nacházel v tak extatickém stavu, že když spustili závěrečnou (a asi mojí nejmilejší) “Scald Scar of Water”, veškeré rozčarování bylo rozprášeno, anihilováno a nahrazeno pocity radosti (docela paradoxní, hovořit o radosti ve spojení s hudbou Altar of Plagues, což?), že na onu skladbu přece jen došlo.

Zaručeně bych se však obešel bez kotle, který se odehrával kdesi za mými zády a který z velké části zapříčinil, že jsem ne příliš vybíravým způsobem potloukl fotografa, jenž se usídlil na kraji pódia přímo přede mnou. Všechna čest, že moje paření dokázal ustát a nedal se odradit, čímž bych se mu chtěl omluvit – skutečně nešlo o záměr. Nic to však nemění na tom, že jedna z posledních teček za hudební dráhou irského tělesa byla vskutku velkolepá a excelentní. Rozloučení, jaké si kapela formátu Altar of Plagues bezesporu zaslouží, jakkoliv v něm byla cítit mírná pachuť hořkosti, že už po brilantním posledním počinu již žádný další nebude. Kdo nebyl, může jen litovat.